Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
WS330021.WMA
====================
A je pravda, že v uči Janě Kloudovi se všichni chovali skřive a Čapčeci familiarně. Víš, já mám v paměti, že se říkal o Kloudě. Všechny ty mrňaví... Možná, že je v písku. Je teda pravda, že tý písku bylo Čapkový 17 a Kloudový bylo 16. No ne, to ještě méně. 15. To byly úplný takový mřenky. Ano, mřenky je malý, a tady je fakt. Byly 16 a tý bylo 15. Co byla ve 32. a co byla v 31. Já to pamatuju. A teď ses nevím, kam to přišlo. Tady někde má být. Ono je takonce možné, to už teď fabuluju, že si ta Čapková pamatovala, že se říkalo Kloudě, a najednou se říkalo Jana. V té Praze. A že to byla vzpomínka. To je to, co teď fabuluju. Že to nevylučuju, že to máš v písku. Protože já jsem na to byl dost cidlivej, že se vykládalo, co bylo v písku, když já jsem tu nebyl. Já jsem písek okupoval až o rok později. To tvořila ona, když tady byla. To jsme jich půjčili aparátem, aby to nebylo jednostranné. Až ona si fotila svoje, a tohle to fotila na nášiho, tak tady se tady jeředou. Jsou takové obrazky takové důstojné. Poměrně, že jo. Já tam mám nějakej mail od Jany Čapkový, ale už tam delší dobu tečí a nikdo na to nereaguje. Tohle je náš vnuk. A to který? Nejmladší, to je z Prokop. Ten Prokop, jo? To je Loňský Prokop. Jinak některý obrazky nejsou nejlepší. Pájí trošku v tu Berácky. Jsou plopadlou o rudí. Mě se líbí melo, on nějakej divnej, moh se teď těm trošku narost. A má pěkný nos. Já hodně dám na nosy, protože já mám hrozný nos po našem hudbě. Přísnosti jsou teda... To je důležitá věc. Jirka Němec říkal, že žena se má posuzovat podle šíje, citoval někoho. Šíje, jo? Podle šíje. Jak má ten krček, tak toho vždycky. A já zas posuzu lidi podle nosu. Jednoho kluka, který jsem přijel s Tolarem, taky z té skupiny ARIA, tak jsem na něj furt s Jiráškem říkal, vy máte zkostný nos. A on jenom v tom nějak vycítil, jako kdybych byl na dětičky, nebo tak, ale člověk toho študentu. A je furt a bez toho celý nervózní. Tak jsem mu to vždycky vztrazoval. A oni mu pak začali říkat, jo, to je ten, co se ten jeho nos taký daleko líbí. A skutečně nádherný nos. Ale ono teda posuzovat je řeškově. Z našich kolek se mi nejlíp líbil nos Štěpy. A podívej, jakou ho vzala Faleš. On ten nos taky není všecko. No, to je pravda. No, to je pravda. No, tak... Tadyhle přiblble kouká, zakrám mrká. Tadyhle to nevypadá špatně. Tady máme Marka Zikunda, ten má fantastický nos. Tohle je ta holka, co vydává, jo, fantastický nos to je? Takovej, jestli pamatuješ, jenom nos. A no, vošklivej, vyloženě vošklivej. A ten jeho bratr, dvojče teda, má vůbec normální nos, dokonce bych řekl skoro menší nos. A co si indickýho v sobě má, teda, taky byl v Indii, nebo co. A nasák to tam. A nasák to tam. A ošem teď nevím, jak to, to víš, jak to prošlich s tím farářováním. Ne, vůbec nemám páru. Byl na Vinohradech farářem a byl asi... Počkej, no. Martin... Martin Zikmund? Martin... Martin... Který? Zikmund. Zikmund. A co prošlich, to já o tom nevím. Oznáme ve staršovstvu, že se k určitýmu datu vzdává, oni to teda vzali. Objednal někoho jinýho? Ale rodina se zbouřila, že z Prahy nepůjde. Takže on úplně vypadl ze všeho. Z Prahy? Z farářování. Dokonce z farářování? Ano. Mám si mysl, že někam odjel, dělal faráře a někdo ho vzal a tak dále. A to Alena nezasáhla? To už není možný v tom... Ne, Alena nezasáhla a naopak ten Marek, který budil takové sympatie, postupně se propadal do takového obtížného člena toho seniorátního kolektívu. Já zase psal Jirky a Jirka to datuje, já nevím, čím. Oni určitý pochybnosti vznikali z toho, jako ve snaze ho zapojit, tak do této kniha prošli jsme v jeho stíle, tak měl být posledně redakcí. A vůbec nepostřeh, když se vzal Jirka a vůbec nepostřeh, jak je důležitý nějakej dokument synod svému národu, tuším, a vynechal to. A to, protože mu to připadalo, tak to je takový běžný usnesení synodu. Nevím, nevím vůbec nic. A vůbec nebyl schopen, teda jinak to škrtání mělo svou hlavu a patu, protože bylo to v tučku. V těch siete, koleji, hned mall, na malé cyple, tady jsem naprosto na tom přišel, který tak overjuji, aby to říkal vlád spread. Už mi zazvarrání skvělým letem. A je mu to taky takhle houká, nebo co? No teď je mu to houká, takže já to zavřu zase. Prostě tam není moula. Hovor ukončen. A je jasně 16.30. Už do konce 32. Co se spíš dějí? A je to takhle houká, nebo co? No teď je mu to houká, takže já to zavřu zase. Prostě tam není moula. Jako si u nás referuje Jin'ka? Po všech pruštvisích a řečech tohoto. A co teď dělá? Zostal v Praze, ale nedělá faráże? Jo, ale něco mě říkal Jin'ka, že má někde nastoupit nebo že měl někde vletě nastoupit. U mírový konference ne Asi ten typ, takovej ten, ta úroveň, jo? No, tak já myslel, že do civilu nějak, teď se těžko, to není rád, že jo? Teď sehnat za městnání není jednoduchý. My tam máme dalšího Zikmunda, to je Vladimír Zikmunda, to je velmi sympatická postava. A tenhle Martin taky byl sympaticky, ne? Ten Martin. No, jistě, Martin byl velice sympaticky. A my jsme tam jednou, to byl v Pržně, farářem, a byla tam mládež, že si má volit téma. A oni si volili téma Smrt. A udělal se takovej den mládeže na téma Smrt. A vystoupil tam skutečně přesvědčeným způsobem a vystoupil Dan Heller. Aha. Dan a potom tam Petr Heyl, ale jinej Petr Heyl, než je ten pražský, Petr Heyl, co ho vede Betlem v Kovoukách. Byl výborný Petr Heyl a navíc mě napadlo, přizvali majitelku pohřební služby z nedalekého, no, takového slavného městečka, Valašského, říkáme, Valašského meseřičí. A nejvíc otázek při panelovce bylo na tu ženu, která neobyčejně, důstojně a zajímavě vykládala o tom, jak se připravuje pohřeb a co zařídí ona a co zařídí, s čím se mají obrátit na faráře. Takový, za mládeší je prostě zajímavé, jak, co mají dělat, když někdo v rodině umře. A to měla největší vohlas. Slyšíš mě Ráda? Ahoj, ahoj. No? Tak první otázka je, vidíš mě? Já tě slyším. My tě vidíme, ale jestli ty nás vidíš? Vidím tebe. No, to je dobře. A hejbu se, jo? Hejbu hubou, ne ten obrázek. Hejbu se. Tak je to dobrý. Tak já teď pustím sem Milenu, abys viděl, jak vypadá, jo? Počkej, se dá to učesat. Tak, musíš se dát sednout, až to kouká na tebe. My to budeme, my to budeme. To je legrace, takový zařízení, že? Takový dobrý důvod, si s tím celý půjde hrát, ahoj Jiří. Moc tě zdravím. Tak ještě že... Prosím? Jo, prostě že já žiju už jen na půjčku, jo? Ještě se zabýváš, ještě se zabýváš tomu tímkou v protektorátu? Zabývám se Jaroslavem Šimisou, a kdyby si slyšel včera, jak mě tady Ladislav vyčinil, že to nemám celý rozmyšlený, tak jako dodáky a v takových širších souvislostech, jo? Tak bys mě byl politoval. To víš, Ladislav je náročnej. Ale jo, zabývám se, co z toho bude, to se uvidí. Vzpomínám, když jste dával tam Havlovi ty... Ano, ty... Havlovi... Texty? Na to vyznamenání, jo? Že jsem ti říkal, že jsem od tebe chtěl prostě ten příběh, abys aspoň napsal, jen tak ve stručnosti za tři dny, jo? Tak si na to vzpomínám s úsměvem, jo? Jo, jo, jo, jo. Já ti sem pošlu Jindu, abys ho taky viděl. Jo? Jo, jo. Ráda jsem tě viděla, zdravím tě srdečně. Nazdar Jiří. Jiří, právě jsme tady rekonstruovali konferenci v Písku v 47. Byl jsi tady? Byl jsi tady v roce 47? V Písku? Přiznáváš? Přiznáváš? Já tu totiž nebyl, víš? Já tu totiž nebyl a vždycky se mi to předhazovalo, že já nic nevím, ničemu nerozumím, protože nejsem na těch důležitých konferencích. Ale to mě už zůstalo. Jo, a když budem potřebovat zase někde půl milionu přenést před Prahou, tak tě můžem zase přizvat, jo? No, vidíš. Pamatáš? Ale se mnou už je to teďka těžký, nebo důležitý. Už na půl milionu už nejsi. Protože spadně chodím. No? Spadně chodím, víš? Chodím teďka z Holi a dokonce Pavel věří u mě, trošku zachránil mě od takových strašných unavy. Já? Prostě doporučil mě nějakej vitamin D, takže teď se to trošku zlepšilo. Jo, jo, jo, jo, ano, ano. Takže si vzpomínám na to. Na co? Na to, že jsi připadal takový, až přesný, rozumíš, jo? Že jsi se splnil do medicíny. A dokonce, když jsem se vzpomínal s Pavlem Jarimovým, to říkalo, jo, to je správný. Správně to píše, jo? Takže takovýhle věci prostě si dovedl skutečně interpretovat správně, což jsem obdivoval, teda, jo? Aha, jo, jo. No, až teďka poslední událost, když jsi se dostal do nemocnice. Ano. A tak mě šart, šart, ten šart tu trošku prostě zmejlil, že prostě jsi měl určitě infarkt, jo? Tak měl Ladislav Vynadal, že jsem ul, jo? Tak co, Ladislav, jak půjdeš? Já věřím na takový pověstí. Já. Takže, to víš, no, prostě je dobrý být, dobrý známý prostě v tý medicíně, víš? Jo, jo. Prostě ty lidi trošku přece jen rozuměj věci a... To nemusíš Honzovi říkat. Ten má takových známejch v medicíně až běda. No právě. A všude má protekcí. Jirka říká doktorstvo. No, to je pomožný. Doktorstvo. A my jsme dokonce měli dočasně doktorstvo v domě, proč u nás bydlela ne tež naše, víš, neuroložka, která teď mě dala Pyrabel. Víš, co je to Pyrabel? No, to když, když mizí paměť a soustředění, tak se doporučuje Pyrabel. Pyrabele. Tak si to nech předepsat, Honzo. Nech si to... Jirko. Nech si to předepsat. Pyrabele. Pyrabele, no. A všet... To je jako lék, jo. Je to lék, který jako prokrví mozek. Aha. Prokrví mozek, jo. A prostě hned seš inteligentní a přizpůsobivej a všetko. Hned to spočítat, čem jde líp. A spočítat, a samozřejmě spočítat, čem to jde líp. A samozřejmě spočítat, čem to jde velmi dobře. A jak je ten Jiří usměvavej. Tak ještě se mu ukáže Heda, počkej tam ještě chvilku. Počkej, já nevstávám sem. On to zavřel, Moula. Jejde. To omylem. On už se přece hejba, takže on to zavřel asi. No. Nechce tě vidět. Aha. Můžete mu teda něco řeknout. Ošklivýho přijíma. Já jsem zatím, já už jsem zavolal. Já, já. Ale on nepřijíma, vidíš. Je, je, hovor nepřijíma. A to tam na něco šmátnula. No ještě, co nemůžeš nic jinýho počítat. To jsou takový překvapka. Je to močo. Jo. Je to močo. Jdeme, jdeme. No takže, tak to tady tmařím a z toho zavoláme znovu. A vy jde hovorit. A vy vlastně, vy vlastně těch půtech tady máte hrozný. Kameru, děsky. Kameru, děsky. Kameru, děsky. Tak co děláš? No, no, počkej, počkej. Tak oni řekli, že, že teď přijdu já. A ty jsi zmizel. A ty jsi zmizel. A ty jsi zmizel. Ještě rozkúlenou, chcete. Ale vidím tě. A dokonce tě slyším. No a jak to, že jsi zmizel? Ale já jsem tě asi zmizel. To je špatný. Ty jsi tam nebyl celou dobu. No vidíš, tak, tak se tě vyžiju celou. Vidíš, zas už mu to nefunguje. Co ti to brdne? Ty ne, ty prstě se nehybeš. Ty jsi to zas vypnul, vidíš? No kdo ví. No vidíš tak. A ono to třeba dělá samo. A jde pak. Já jsem to dělal samozřejmě. I kdyby to dělal samo, tak to zvedem na Jiraska. No je to marný, no tak hele. Vykašlem se na něj, ne? Ještě počkáme. Buď si zavolá sám, anebo... On říká sem dojat. No, sem dojat. Tak možná, že se šel někam vybrečet. No, zas nepřijímá, vidíš to. Délka 0,50. No, vydržel to ani celou minutu. Předtím 6 minut. Šest a půl. Je to komun. Vykašlem se na něj. Je to komun. Vykašlem se na něj. To vy tady máte zahrádkářský literatury. No, to máme zkousty. Teď už to jsme. Abych si chtěl něco takového. No, tohle to máme. To tě to odkáže. No, vidíš to, no. No, je to s ní utrápání. Já jsem se takhle celý život připravoval, jak podle toho bude dělat zahradu. Tady to takhle je. Já se ani do toho... Já nemůžu dělat nic, co se řekají hedy. Dělá všechno ona. Jenže k bohužel níčí, no. Ty vole, jak to níčí. Sebe zničím. No, to máme. To je to takové. No, protože já jsem taky od přírody, no. A je to pryč, jo? Je to pryč. On nezavolá znova, jo? Dvakrát to zvoral. Ale on tam třeba furt mluví. To je taky možné. Ale to není možné, protože on tě nevidí, že nepřijímá. Nemluví. Nepřijímá. Tam máš česky napsaný. Hovor nepřijímá. Co se mu stalo, že nemůže chodit? Že chodí jen zholý. No, tak jednak si nechal operovat jedno koleno. Oni mu to operovali takovým sluzem, že na něj nemůže chodit. A tak radši na druhý nešel. Měl jít. Na jaře už měl jít na druhý. Radši nešel. Taky co já tady žeru, protože herda nechce. A když už jsem si je nechal předepsat, tak je musím sežret. No a pani doktorka, která tam byla, ne náš doktor, ale ta sympatická pani, bejvalá prýmářka, která tam občas zase zaskakuje, tak mi říkal, ale poslyšte, nestačil by jenom rybítuk. A já jsem říkal, no, mě to doporučil jeden známej, možná, že ho znáte. Jmenuje se... Šrajbr. A ona kouká. Profesor. Já říkám, jo, profesor Šrajbr. No ten nám přednášel. Já jsem říkal, no, tak ten mě právě nechal doporučit. Jsem zaštěvil, abych nelhal. Jak říkal Masaryk, abych nelhal. Tak neblbněte, půjste nám z toho vnitř. Abych nelhal, že nepatřím k hotelu. Tak já jsem říkal, abych nelhal. Nechal mě doporučit. Přes Pavla Jery a přes Jera Skančily, tak opravu, nechal. A neví o tom, že mi to nechal doporučit. Že to je moc dobrý. Já mám říkal, nemusí. No, když to pan profesor Šrajbr doporučil, tak okamžitě mi to napsal. A jednu nebo dvakrát. Já jsem radši dvakrát. Já nevím, jak je to veliký. Ale dávaj se dvě kapky denně. Jenom takhle kápleš. To mě vydrží dva roky. No, a pan říká, ale popatrně víc toho nebejte. Já jsem říkal, ale pan profesor Šrajbr sám to jí třikrát denně. On prý políká nějaké tabletky a řeprej mu to, dělá dobře. Ale to je odborník. Přesto, rozumíš, to není jako nějakej řep profesor. On to je, to je následovník nebo takový objedno následovník, jak se jmenoval? Farmakolog. Ne, ne, ne, endokrinolog. Ale to dělal u nás poprvně, po válce to dělal ten slavnej, je, Hedo, jak se jmenoval ten? Charvat. Charvat? No, ano. Ten založil vlastně tu endokrinologii. Samostatně. On nejdřív to dělal na svém ústavě a pak jako... No, takže on je odborník. Jenže právě, že je odborník, tak on nedodržuje na pravidla. On se, on se napije. Místo kapky, tak se napije. Ne, on žere nějaký prašky. Je to daleko víc na prstě. No, ale nekecal jsem páči, já se s ním dobře znám. On je, jednak jsme seděli řadu let v tý akademiční komisi. Teda ještě Týrkovi Jaraskovi ještě třeba říct, že nelečí cukrovku. A čísla, co mě říkali, teda ta paní Míra, byly dost velký a říkal, já s ním nehnu. Jo. To on mě nepřiznal nikdy. No, já to mám... Mě to přiznal, no já říkám, já mám taky cukrovku, ale já na to kašlu. A ona říkala, on si teda na to doplatí, nebo něco takového. To je myslitelný, že už... Jo, no to bylo dva roky, před dvěma roky jsem tam byl. Tak to já vůbec nevím, že má cukrovku. A zejména, že s tím nic nedělá. A občas, jak si dělá... On ji nějaké strašně dá na doktory. Jo, ale to je jako s tou cukrovkou, to nevím, jak to... Ale byl takovej z toho... No jakože jsem měl cukrovka, a říkám, a ona se mě ptala, jestli to léčíme. Říkám, no tak já jsem pod velkou padbou to udělal. S tím taky se nedá žádný srandy dělat. A přitom ale na druhou stranu jako jsou lidi, kteří to dostanou v mládí, a když to řádně opatrujou a ošetřujou, tak žijou do vysokého věku. A to je taková příjemná choroba vlastně. Akorát, že máš problém, navšem, když se to nedělá, no tak pak je to holt blbý. Ale teď je to o čím dál tím takový nadějnější. Vidíš? Jo, nadějnější. A zároveň je to o čím dál tím víc. A zároveň je těch cukrovkářů čím dál tím víc. Já se divím, že já nejsem nějak silnej. Trochu mě, co naši Heda to zkazuje, že jsem předtím sežral něco, a ona to není pravda, tak docela... Já skutečně takový náběh mám. Bo mě dává lék, který který zvyšuje tvorbu insulínu. Takže já se vlastně líbím. Samozásobí. Jsi takový samozásobitej, jo? Jmenuje se to Diaprel, že? Jo, Diaprel, no jistě. A ten pomáhá, mě to pomáhá. A mám skoro vždycky tak... Tak je to tak kolem té normy, jo? Nepřesahuje to moc, když někdy přesáhne. Takže už několik let to beru ráno jedno. Mě v nemocnici dávali Diaprel, a tak, když doktorka mi přepis psala ty léky, co oni... A Diaprel se vám nepíš, to pro vás není. Proč to nemůžu? No protože... Možná, že potřebuješ něco většího, něco silnějšího, ne? Spíš to bylo proto. Až to je skutečně, to nedává tam ten insulín, že? Ano. To je to skutečně to samé, co jsem měl. Jo. A takový jsem měl jako pocit, že když to neberu, že dělám nějakou chybu, ale doktorka... Ona to je taková špičková kardiološka. No kardiološka, to je taky kecáno věcí, že jo, to by měla, no tak možná, že to známe, čertvíno. Ale pravda je, že... Mě občas ten tu zkoušku udělá, je to furt takový... Ano, kdybych to nebral, tak asi by to bylo horší. Jo, jo, jo. No možná, že je to laidský blbej názor, ale... Ale divím se, protože strejc písecký, co je tady na tom obrázku, měl cukrovku. Náš otec měl cukrovku. Já ji vlastně nemohu. Jo, jo, jo, no tak... Teraz, oni měli jakou dostu... No, to je složitá záležitost. Já ji mám vyvolanou. Já jsem jednou, jak se pak vyjádřil pan profesor, a pane Faráři, vy jste vám tady minulým málem exitoval. Jako zvlášť humornou věc, že jsem málem přišel vo život v jeho ordinaci. Oni teda udělali chybu, oni vydávali calciovku do žíly, aniž tam měli lékaře. A já jsem si prodělal takový ty popsaný víš ty etapy, jo? Toho odchodu. A zvlášť efektní byl to volání přes řeku a strašný, strašný teda křik se probral a ona křičela a sestřička křičela do telefonu, nemáte tam doktorku, já nevím jak. Pak už bylo po ordinacích hodinách a už tam nikdo nebyl a tak přibyla ta doktorka a vtala, co vám pomáhá. Já říkám, no mě pomáhá Sandosten. Sandosten? Dobrý. Vztáhla, vtala mi Sandosten. Jenomže ty sestry, když jsem byl na cestě teda do toho exitu, tak mě dali cukrovku a vyvojili cukrovku. V tom šoku, v tom šoku jsem a já jsem to bylo čistě kvůli alergii. On si to ten organismus pamatuje, prostě jakovýle věci. Pak už na to reaguje takhle. To je možné, že taková věc. A potom jsem byl v lázních a tam mě měřili a říkali, no prosím vás, vy nelečíte cukrovku. Já říkám, no máte vysokou glikemi. A napsali to tam a už jsem sebez. V 86. roce. No to už máš nějakých 14, 23 nebo kolik. Já jsem několikrát, několikrát jsem teda ztratil vědomost. Ale ty nemáš šoky? Ne. Ne. Já jsem jednou zažil, že na Rigorově semináři na jednou jeden študent, já to viděl poprvně, anafelitický študent, ale si vzal moc insulinu. Moc insulinu, jo, jo, jo. No to je ale prostě, jsi to zaviněl si sám, fakt je, že když dáš na to pozor a hledíš si to, že to je vlastně taková docela ochočitelná věc. Já jsem teda měl takové obtíže s tím, no, angina pectoris. A fuk jsem si interglycerin a tak jsem si fuk hned v zápěti po druhý a už nic nevím. A zase jsem měl cukr, Milena zase mi dávala cukr. A ale to bylo příště od toho srdce. A proč cukr? Ona si myslela, že to je od... Že to je takzvaná hypoglykémie. Kromě hyper, glykémie, hypoglykémie. Ano, jasně, ale a to běhlo blbě z toho? Nebo to bylo jenom domění? Ne, ne, tak já jsem byl mimo. Takže to byl jenom chybný úsudek, jo? Tak to já nevím. Já jsem to vůbec neposudoval, a to proto, že mým úkolem bylo za půl hodiny klázat. Jo, to bylo s tíhle souvislostí. Takže mě zavolala radká nováka, který přijel s autem celou svoji kvizu. A do kapsy si dal ukázání, že jestli nedojdu, tak to přečte. Tak to bylo po druhé. No a jednou to všem, když jsem začínal s alergií, tak jsem v blbosti teda samozřejmě. Horko jel jsem přes Netovice a vidím, já nevím kolik, 0,5 kilometru koupaliště. Tak jsem zajel, převlík jsem se v autě a vzklčil jsem rozpařenýho auta, a jsem vzklčil. U zdravé člověku je to problém. Může bejt. A teď jsem vylez a řekl jsem si, je, je, je, je a všichni takový. Já nevím, jak jsem vypadal, ale zřejmě pěkně se dal a vzpomněl jsem si na Bolharsko, kde jsme to vždycky řešili, řešili ty problémy s tou alergickou reakcí, že jsem se svlík v prostoru, kterému dušan v Francii říkal Hanbarium. On se to nějak jmenuje. Jsou tam, oni to říkají Solarium, nějaký název mezinárodní. Jsou tam muži, pouze muži, teda, bez všeho. A já jsem to strk ze sebe, ty zrenírečky nebo ty plavky, a řekl jsem si, toho vyhrátího písku a za půl hodiny jsem byl v pořádku. A to někde i opakováváš, že u černího mořiček, že u toho černého moře, já to musím nějak využít, že? Že jsi mluvil o tom, o té nahotě. Tak pro mě to je doživotní zážitek, na které nevzpomenu, že jestli si to pamatuješ, že jsi mě představoval odložilíkovi. Nahýho. Ale my jsme byli nahý, on byl nahý a ty obřadně jsme si podali ruce v jimce. Pamatuješ to? Já si pamatuji na odložilíka. Každej týden mi udělal přednášku, snad půl roku. Už jsme potom počítali s tím, že máme den a hodinu a teď vám vyšly denníky odložilíkovi. Jo? Já ani nevím. No, nám to obsral Zen Hermann. Číste to nedá, protože je to velmi podrobné a oni z takový pěty otiskli úplně všechno. Pro toho badatele to všechno je... Ale on byl takovej starosvětský pečlivej a vedl to prostě doslovně a taky se to opakujou. Říkal jsem ti o tý dartových? Ne. No, já jsem si koupil ty denníky dartových. Protože jsem jí půl druhého roku poslouchal. Poslouchal, jo. Ale to je husat. To je neuvěřitelné. On se neuvědomuje. Neuvědomuje, jo. Tam ona píše na sebe věci, které člověk by ani nerad pomyslel. Na to, že zapsal. Ale to je teda něco různého. Až tě furt byla mnohem lepší než Matoušek. Kdo? Matoušek. Já vím, já vím. Matouška. Tam byla ta... No, s tím synem, že jo. Myslíš Popelová? Ne, ne, ne, ne. Matoušku syn. Mladý Matouš je popravený. Jo, tak a. Popravený v listopadu 39. S čímže se mu potom protektor omluvil. Nedopatřením. Jak počítali, jo, tak z těch desátej. To bylo první věc, co jsem řekl Matouškovi. Teprve potom, no tak to mě bylo deset, že jo, 39. První, doma byl dost, dost se o něm hovořilo, i když, i když maminka nesknývala kritický postoj uči, uči Matouškovi. On i politicky měl takový pravý čásky, by se řeklo, sklony. A protektorátní zpráva s ním trochu počítala a teď už jim přijala ta poprava a tak je to řešili omluvou. Ne, on byl ústrašný. Já ho zažil teda taky, jsem na něj chodil pak a to, ty jeho přednašky, to bylo něco nepředstavitelně blbýho, jo. Vytršel. A já jsem teď čet nějakou kritiku Matouškovi pamětí, on napsal přímo pamětí. Taky pamětí, jo. Pamětí, ne? Neměl teník, ale pamětí, já zaď nevím. Pamětí píšou hlavně lidi, který by je nikdy psát neměli. Například Trojeno, ale to je jim. Už to, už to vyšlo? Ne. Nevyšlo. Četl jsi je, jo? No tak, části jsou na to dožerané. Já jsem mu to řekl, že všechny si uškodí, že prostě... U něho je zvláštní taková... On popisuje konferenci v Brandýse. Jako strašný zážitek, když zjistil, že ty křesťani, že hrajou slušně volejbal, a že vědí kde co, a přitom, a teď to špatně, špatně všecko, on třeba tvrdí, že v diskusním kroužku s ním byl... jsi byl ty a já. Není to pravda? Ne. Já jsem byl... Ne, on si vymyšlí strašně, ale... Někdy i blbosti, jo? Jo, jo, fabule. Fabule, to není pravda. On si to nepamatuje. Nepamatuje, ale ví, že jsme tam byli, no takže jsme byli, no. Naopak, já si pamatuji. Tohle to u Pavla trošku je taky. U koho? U Pavla Jariha. To není tak blbý, jo? Jo, jo, jo. A přitom tam měl určitej ohlas, a jestli si vzpomínáš, jak přetáhl tu řečnickou hutu při loučení. Každým měl, jsme dostali pět minut, já jsem promluvil, a on po mně promluvil za přechodníky. To byli lidi, co byli po maturitě a měli jít na vysokou. A on měl velmi podrobný proslov, ale místo pěti, sedmnáctiminutový. Zasouček, který předsedal, ho napomenou, ale co teda ho napomenou, tak Vráťa Werner vyskočil na podium a o těch prvních dvou, dva kolegové, kteří mluvili přede mnou, nás prostě nazvihli, pro nás to byl nejkrásnější začátek prázdní, nebo něco takového květnatýho, ale odsoudil Trojana a Šimsu jedním vrzem. Mě vydalala řada lidí, hlavně Hanna Holečková, která to přičítala vlivu Joškistejskala. Ono na tom mě co bylo, když jsem to psal v době Dymlé Patročka přednášku svoboda pod zákonem, tak ten seděl se mnou a řekl, co bys tak řekl? On to formuloval. Fakticky ten proslov na můj námět napsal, mě nadiktoval Joškistejskal. Aby se nemluvila. Holečková docela odhadla. A i Saša jsem do mě pustil, protože to bylo krásné a jsme to teda my dva jako nožky. Já jsem měl takový, jakože jsou lidi, kteří se má chodit na přednášky a na diskusní kružky a že se mě nelíbilo, že když byl táborák, že se tam taky, že táborák je v něco takového přátelství, a že se někdo přines bušty na konec táboráků. A takovýhle prostě takový kumulátní kritika. Ale ty byli tak rozuřený na mě, tak ten Vráťa Werner, Werner to řek veřejně a naholečko asi mě zdala stranovat. A nejenom, že mě vynadala za proslov, ale varovala mě předtím před Joškou. A Saša říkal, to není kritika, to já nevím, co to je, ostouzení nebo tak. No tak to byla brandýřská konference. A ten Trojan, ačkož tam měl takový vohlas, a hlavně, hlavně jsem mu to vyprávěl, on byl celý dojatej, na mě udělal velmi dobrý dojem tím, že vznikla na náměstí diskuse s profesorkou Podrázkou Snížkovou. Ona byla taková fundamentalistická, abstinenská. A mládejší kladla různý otázky, posměšný, a Trojan se toho ujal a nechal jí prostě promluvit. A kladl jí takový seriózní otázky, a pak se lidi rozešli, a já tam s tím Trojanem zůstal sám. A on mě ještě říkal, no prostě, i když je člověk starý, tak má právo, aby se s ním jednalo slušně. Což jako mě překvapilo, protože on se deklaroval jako nekřesťán, a že není toho ani hodem tam být. A on to všechno zapomněl. To znamená, že on na té konferenci prostě tak zaplal teda jako raketa. Ale já jsem to přičítal, přičítal, a teď, a teď, když se o tom hovořilo, tak přišlo napřed třest, že ani ty, ani Pavel jste ho tam nepřizvali. A přizvala ho tam Lidie Straková, s kterou dočasně chodila. A ta Lidie Straková mě to potvrdila. Že jo, já znám Jacka, teda jenom Jacka, Jacka, z toho a z toho. A já jsem mu dala tu pozvánku. Hlavní téma jeho řečí bylo, že charakterizoval skládací takovou tu harmoniku. To má taky, to má tu harmoniku, to má i v pamětech. Ale jinak to líčí jako těžký takovej zážitek nevzdělanýho člověka, který přijde mezi lidi a i potom, potom tak nevýrazně, sice tak slovně chválí, akademickou jimku, ale vůbec si nepamatuje, jak tam vystoupil a jaké budil pozornost, že na biblické hodině, kterou měl mít, udělal referát o celém evangeliu, teď nevím kterým. Prostě jako o knize. Pro mě to bylo nové pohled, tak já jsem nikdy neslyšel referát o celém evangeliu nebo jakékoliv biblické knize. Nic si z toho nepamatuje. No jo, no. Proč píše pamětí? Já mu to nevyčítám, jestli to nepamatuje. No ale tak nebudu psát pamětí. Vymýšlej si. Ale přitom, některýhle si vyprávěl, vyprávěl, když se loučil Lederer, no, před volězením. Před volězením. Tak přijel se Elizabeth, přijel do Brna, protože chtěl navštívit Komárkovou. Tak byl ohromenej tím, že čím se zabýval ve vězení, že mu někdo dal dál původ a význam lidských prác, samozřejmě vydání. A takže byl u Komárkových a vysvítl se tam kromě jich dvou, se tam ještě objevil Jiří Ruml s tou babkou, jak v nás se jmenovala, Hrabáková. Jo, s manželkou, teda s manželkou, hraba, hraba, hraba, no a prostě a byla skutečně dobrá získuse u Komárkových a byla hudba pokračovat. A tak jsme se přestulili přestulili k nám a tam došlo k kouzelný scéně, který Jiří Lederer vzpomínal, jak se zamiloval do Jany Čapkový. A a teď to vylíčil velmi barvitě a já zase jako potvorný moderátor jsem mu v tom ještě podporoval dalšíma otázkama. A a potom, že někde no a nevím, u Rudolfína, že ji viděl s Čahounem. A a teď teď já jsem ho slyšel něco řekat a teď tam všichni všichni tak jako a ono povídá, ty poslyš Elzabeth Nešlapův porcelánu, ono říká, jo a už delší dobu. Ona vysvítila, že všichni, všichni, no tak nás tam tolik nebylo, ale že víme, koho jde a a tak na mě se obrátil jako proč, já říkám, no možná, že tady kolega Trojan že by to a Trojan říkal, no ono se mezi přáteli věří, že se o přízeň Jany Čapkový ucházel já. No, my jsme se spáli. Ale bylo to teda upřímný, jo, ale on to prostě vytěsnil. A že tam seděla Kaja, no tak, tak to bylo takové dost ženantní, no. Tak to byl LDR. Ale já jsem to tedy považoval. A pak jsem přišel na to, že on to skutečně zapomene. On nám umožnil účastnice zájezu do Fínska. A napíše, že tam byl taky Jiříček. Když jsme byli ve Fínsku, tak tam byl. Nebyl Jiříček, byl tam Martin. A bylo mu už, no řekněme, 8 let, jo. Už byl takovej plnoprávnej teda občan. A on prostě to Fínsko lautr zapomněl, podobně tak jako už předtím zapomněl to, co s velkým úspěchem vyprávěl při nějaké příležitosti, jak se chtěl oženit v Dánsku. To asi znáš, ne? To já znám, on mi to vlíčil, když se vrátil. Dokonce se se mnou radil jako s takovým zkušeným odborníkem. A potom... Na Bornholmu. Já se nevěděl, jestli tam má napsat, nebo jestli nemá něco. Potom se nesmí mluvit před Kájeho. Já jsem, nebo ty to bereš jako, že to zapomněl. Já jsem dělal oznámky, když tady byli a tak, tak, tak, když to u toho Kájeho nebylo, tak jsem dělal. On dělá, že to opravdu mě vytěsnil. No v těch pamětech to vůbec není. No není, není. No tak. No ale já jsem si ptám na nějaký věci ze školy, co byly střídy. On to, co se pak vykládalo mnohokrát, že to je, jak se to ful opakuje, tak to zná. Ale, jako když jdeš trošku do hloubky, tak on to zná, jak se to vyprávělo, ale u toho, ale on byl. On si to nepamatuje. No já jsem tam na řadě míst v Kvildě. No tak mě po Kvildě vyprávěl opravdu věrohodně mě vyprávěl, jak uvažovali s Janou, že odejdou odejdou do ciziny. A jak to tak? Na nešistost zkusili, ale pak zjistili, že bych s druhým nevydrželi, nebo co. A rozešli se ve Kvildě. A to tam vůbec nemá. A mě to vyprávěl potom, já bych řekl třetího září. Třetího září byla vzpomínkana Edvarda Beneše. Zemřel třetího. Třetího září 1948 byla schůzka v Imce a Jakub tam nepřišel. A já jsem se vypravil za ním k ním na Budačskou a on mě vyprávěl a hlavně mě vyprávěl o tom, proč se rozešel s Janou Čapkovou. Ke všemu to mělo takovou delikátní spolu. To, že když jsme jeli na vlák, takovým tom, jak se to jmenuje, no takovej lečňák, teda, k traktoru a vesli nás do Vimperka na vlák. Tak on celou tu dobu na tom lečňáku se bavil s Janou Čapkovou ke zlosti Ríši a Krbana, který se o ní začal ucházet. A přitom jako mezi náma jsme zvojící považovali Jacka s Janou Čapkovou. Já jsem potom se ho na to přímo zepcal u nich toho 3. září. Jsme přijeli do Prahy, sešli jsme se v Ince a je to to, že přišla správa o Benešovi a takže se věnovalo Benešovi, ale ty jsi byl hrozně proti tomu, že tím, že nejsme připraveni, takže se bude pácat teda a navrhl jsi nějaký datum, abychom se připravili na to hodnocení života Benešova. A Ríša a Krbana a nebo Horáček? Horáček. Spoužák Saši Klimenteva Horáček. Poměrně tak dost levě orientovaný sociální demokrat. Inteligentní člapík. A ten mě vytáhl na chodbu a chodili jsme po chodbě a on mě vykládal, jak je rozlobený na naši společnost, že jsme nebyli schopni slušný vzpomínky na Beneše. A vyprávěj mě, co pro něho Beneš znamená nebo jak ho vidí i s tom tragičností a tak dále. No tak tohle je to všecko. Já mám dost takový zafixovaný a to proto, že hned 4. září teď jsem tady někde viděl 4. září v počítači a nahoře vlastně. Jsem měl tu schůzku s Sašou Klimentěvém, ale to se tak jako rekonstruovalo vlastně celý den a potom 5. září byl výlet do Hvězdy a 6. září jsem já odjel ke Kovdovům do Plava. To prostě jsou pro mě nezapomnětelné věci a ten džek tam hraje důležitou roli kvůli rozhovoru v Kvildě a v rozhovoru po Kvildě toho 3. večer. Já jsem tam pak u nich i přenocoval a ještě jsme pak spolu něco vařili a byl to taková chvíle já jsem vždycky lézal jsem se domníval, že to byla taková upřímná zpověď přácelská a jenom teď nějako překvapilo, že v těch pamětech to prostě nebylo. Vím, že tam byla. V pamětech on to opravdu neví. To mě napadlo až potom, že to prostě když jsem mýval na něho zlos, jak to, že to neví, tak mě pak napadlo, že to prostě neví tím pádem, že je vyviněn. Ale není vyviněn, když přesto chce dělat paměti. To si má uvědomit, že je spoustu věcí. On tam ještě říká jedna věc. Každý si pamatuje něco. Někdo si to pamatuje víc, ale stejně to má vyselektované. Ale on si skutečně nepamatuje skoro nic. On si pamatuje, když o tom mluvil, někdy později, tak to si pamatuje, to si to připomene. Já to znám z tebe. Pamatovat si, co se stalo, pro mě je velmi obtížné. Já vždycky o tom pak rád diskutoval, protože jsem si to jako skutečně zafiksoval. Člověk to dělá cíleně. Aby si to zapamatoval, chce o tom mluvit a tím se to udělá. On si to opravdu nepamatuje. To je taková zvláštní věc. On o tom něco říká a vlastně si to nepamatuje. On si pamatuje, co se o tom někdy později říkalo. A z toho to dělá. Samozřejmě později potom on si začal psát ty poznánky, takže on z těch poznánek čerpá nějaké takové věci, že to vypadá, že si to pamatuje. On to tam najde a je to pro něj překvapení. Fakticky takovýhle člověk by neměl psát pamětí. Navíc já jsem... něco jiného, když tam píše o psovi, tak to je docela zajímavé. To Hedě se líbilo docela. To je vynikající. Jak ten dingo jak vyskočístí. To jsou krásné věci. A on to mnohokrát už vyprávěl. Čili má to zpracovaný, ale například on si vůbec nepamatoval. To mu tady Heda připomněl. Začala mu líčit. Já už si to taky nepamatuji. Ty jsou toho nebyl. Jak se dělala ta výprava na ten jinej tábor těch lidí někde a vzal se dingo sebou. Oni se lekli, že skutečně někdo přepadá. A začali se bránit nějak prostě velmi vážně. Ty jsou toho nebyl. Aha. Takže to bylo takové věci. Takže to bylo takové. Ty jsou toho nebyl. Aha. A nebo nepamatoval. Ale on si to taky nepamatoval. On tam fungoval. On tam fungoval. A zejména tam byl. Nebo nějak u toho byl ten dingo. On o tom vůbec nevěděl, že dingo tam skoro někoho pokousalo. A byl úplně divokej. Rozumíš? On to má vytěsněný. Že byly takové potíže s dingom. To byly předčasté. Prostě on si to nepamatuje. Je to stejně. Jsou to zvláštným způsobem. Takové jako paměti, nepaměti. Některé pasáže jsou neobyčejné. Třeba ta pasáž o Alfredu Bartošovi. To byl ten rašutista. Rašutista, který hodil ty zápisy do okna. To je dobrá zkazka. A zřejmě se stala. Asi už to měl dobře vypravěný. To je dobrý. Poměrně dost je tam o rodině. Až skoro moc. Ale já jsem teda pak mu udělal poznámky. V roce 1985. Poznámek. A kvůli jedné poznámce to to teďka se připourazil. A že není pravda. A je pravda. A je to něco takového objektivního, co by se dalo dohledat. V literatuře nebo co. No nic. On teda skutečně řadu mých poznámek přijal. A nebo třeba toho Ježíka. Heda mu řekl spoustu věcí, ale on to taky přijal. Mě to prostě nebaví. A chybí tam, co mě skoro mrzí, že tam není ty hrádky svazácky, co vedl. A Čejchan, s Čejchanem. A Jana Čapková tam velmi úspěšně zpívala nějaký spirituály. To tam nemá. Ale to je chyba, protože to byla taková dobrá událost. V 1840. Most u sobě Antekvěda. Tam já docela zajímavě charakterizuje to, co ho zaudělo na křesťanském společenství. Je točitaky teda přímo. Já v tom cítím tak trochu. Vůbec tam neměl Slavíka. To bylo po minulé, to byli kamarádi velký. Ale po mých námitkách tam Slavíka připsal. Ošem ten Slavík byl... On tam měl jenom zmínku, že Slavík, že byl váš spolužák, a že pak zmizel. Jenomže ještě mezi tím se stal předsedou Pražské pobočky a připravoval se důmyslný plán odchodu do ciziny. To by taky zajímalo. I čtenáře. Mysleli, že by on a Táňa dostali pas na oficiální pozvánku a jedli předem a připravili něco a tak dále. Přitom... To tam není. On měl odejít taky. On měl odejít, já vím, že jo. Ten to pak odvolal. A ty jsi měl odejít? Já měl řeknout odejít. A ten to pak odvolal. A Saša říká, že měl. Víš, co jsme nakonec udělali? Ne. On už to taky zapomněl. Řekli jsme taky, jo nebo ne. Teď se to rozdělilo některý jo, některý ne. Co ne, tak to vlastně věděli, že to byl problém. A tak se rozhodlo, že bude vyslána delegace za Součkem. A my s Pavlem Jeriem jsme, teda já s Pavlem Jeriem nebo Pavle Jeri se mnou, jsme byli souček, souček z toho byl zelený. A trvalo to teda pěkných pár minut, než se vzpamatovalo. Pak nám věcně začalo jít kláda. Že si neděláme iluze. Že tam budeme moc dělat něco, co tady nemůžeme. Že tam to bude horší. Na nás nikdo nečeká. A že to byla zkušenost své mě nějaká, já nevím, že třeba nás nikdo nečeká. A že tam musíme držet hubu a dělat to, co oni na nás budou chtít. Takže ať si nemyslíme, že tady vlastně musíme být užitečnější. A my jsme pak to referovali a rozhodli jsme, že nikam nejedeme. Vlastně to způsobil ten hovor se součkům. Ještě tam je u toho takový zvláštní výrok součků. Co ovšem bylo v souvislosti s tím, že byl velmi proti tom, aby se podávalo žádost o výzum, opas o povolení o výjezdu pro Slavíka a Táně. A říkal netahejte tygra za fousy. A já jsem to když jsem vyprávěl Pavlovi Filipinu a oni to udělali písničku. Heller hudbu a oni texty. Netahejte tygra za fousy. A to byl citát ze součka. Tohle já nevím. Ale jsem nevěděl ani ten kreator. Saša ovšem když jsi napsal na prostou blbost, že jsme chtěli všichni odejít. Já například jsem nikdy nechtěl odejít. Ty jsi tam do toho vůbec nepatřil. Nepatřil, ale Saša ano. To je přestání. Ano. A on měl tu představu, že jsme všichni no představu chtěli odejít všichni. To je jako teď Pidhart měl tam, že pak se všetky tváře k ním chodili. To taky taky všichni. To je, to je. Saša ovšem má taky velmi špatnou paměť. My jsme sem s Sašou všichni nedostali. Mnohokrát nám sliboval, že jezdí tady poměrně nedaleko. Že to ne. Nikdy, nikdy. U tý kleť, na tu kleť, jo? Na tu kleť, no. U něho je on několikrát už se chystal, jak byly u Jany Čapkový ty schůzky. Jenomže několikrát se vůstalo, že on skutečně se rozhodl jako přijít, ale nakuráš se napil. A vůbec ale opravdu napil. Jemu to děla zřejmě potíž. Jo, jo. Ale i tomu myslím, že jsme s tobou pohorskými. Aby se odhodlal prostě přijít a tohle vždycky něco teď tě vysvětloval, co měl a co teď má a píše o Kunderově. Ale u toho Saši to je takový až já nevím no chorobný asi ne. Já jsem s ním mýval takový schůzky a jednou to byl takový vysoký sníh a už to bylo po smrti jeřininy a já tam zvonil u nich, byl jsem u Litomických a tak jsem si řekl, půjdu pěšky do města a šel jsem kolem jejich domu na Pagraci 8. A on zřejmě tam měl nějakou návštěvu, no což mě jako naznačil, že abych nechodil, že mě neotevře. A ale tím se zaboukly dveře. Jak ztyků. Sice jsem byl, jak bylo jak se zhroutil na tý slavnosti. Jeho osmdesátiny jdi ho odváželi. V Manesu bylo v lednu byla slavnost osmdesát let Alexandra Clementa a on tam takovýho moderátora mu udělal Matěj Stropnický. A ještě pár takových mladých lidí, který člověk zná šícha z literárek z okruhu literárek. A byla beseda celkem dost slušná. Jungmann tam byl, Milan Jungmann tam byl s tou paní s červenkovou literární kritici. A nejednou Saša zmizel a nikdo s tím neříkal, no Sašu odvezli do nemocnice. A potom mi to někdo zpřecnil a já jsem se pak ještě zase ptal, že nakonec se rozhodlo, že ho nepovezou do nemocnice, ale že ho vezmou domů. A bylo to tak, že za to může alkohol, ale on tam vůbec nepil. On pil před, před tím. A tam prostě ještě jako měl, jako vála, takové řečičky, ale bylo vidět, že není ve formě. A potom ho teda odvezli a, no samozřejmě na nás ještě komu na osmdesátinu odvezou, tak to není úplně, úplně to pravý hořechový. Tak jsem se jako ptal někoho z těch jeho přátel tam a on říkal, no tak je to jeho problém, zůstal to, jeho problémem zůstal alkohol, i když on byl naléčený, teda. O kom je řeč? No, to je jedno. Ne, Saša, to je zvláštní případ. Teď jsem mu psal, no k tomu čtrtýmu září. Jsem mu psal, teda, my jsme si vždycky psávali, teda leta jsme si psali ke čtrtýmu září. No tak ty paměti, já jsem se, já jsem se skutečně na ty paměti jsem se těšil. Sice potom, když jsem je, ty tránové paměti četl, tak mě to jednak sklamalo, jednak dožralo, navíc mě to přineslo v obtíže s tím, že jsem vlastně musel ke který stránce, jo, poznámky, ten aparat z poznámkové je blbej, když je to v počítači. No tak, vidíme. On, on jako soudil, že to do Vánoc, že by to, že to vyjde. Jo, ten první, ten první díl, to, to, to bylo vlastně do, do kdy on to dělal, do, do osuma šedesátého. No tak on je teda... Ona možná by to šlo ještě, jo, tam, tam, ty šedesátý leta to, to bude takový trochu omezený, ale já se bojím toho, když on neřekne, že to je první díl. Teď prostě musí pak napsat ten druhý. Ten druhý, když je první díl, ano, ano. A to bude strašně jalový. To je prostě, on si nic nepamatuje. On, on, on spoustu věcí nebyl. A vlíčí věci, které nebyly důležité. Jo, to je prostě, a zejména já jsem mu vytk, že tam prostě vůbec nemá dobu. Jo, jo. Že ty pamětí jsou přece důležitý. V zahradzení důležitosti. Přes psát Vodingovi prostě je hezký, ale patří to do jiného žánru, že to nejsou pamětí. Ano, ano, ano. Prostě on má tam, jako ukázat, třeba nepředmětně, ale má ukázat, jak prožíval tu dobu. A to tam vůbec ne. No tak, ty hraďo, nedá se, že vůbec ne. No ne, dobře, tam má oznámky, nějaké něco, ale ono, ono tam velmi, já jsem mu taky říkal, hele, přečti si to opět hartárku, jo. Prostě ty musíš napsat ne to, co víš, co se stalo, abys to tam dal jako takový, jako kulisu. Ty musíš ukázat, u čeho jsi byl. Jo, jo, ano, ano, ano. Mně se zdálo, že ten ten protektorát, díky tomu Alfredu Bartošovi a těm, že prostě tam ta doba přeci nějakým způsobem je. A on tam ještě líčí nějakej, takovej pochod z nějakého toho totálního nasazení. Jo, jak byli u techniče Nothilfe, z toho Humpolce, jak, jak utíkali. Utíkali a zůstali někde v nějaký chati a a vojírkovi Raskovi tam píše. To jako jsem četl se zajmem a ta doba tam byla v tom, že tam byl za, za okupace teda totální nasazení. Ano. Ano, to ono toho byl, no. Jeho se to týkalo, je to to přímo. To je jasný, ale... No, no skutečně dobrý pamětí je to dost, to je dost dácná věc. No, uvidíme, co vyjde, no. No i v minulosti, že o ty paměti se psali, byli lidi, který v poměrně mladém věku se rozhodli, že napíšou paměti posléze a celý život se na to připravovali. Psali dopisy, aby se mohly ty dopisy vydat po jejich smrti a tak dáno. Takže to je zase další taková, ale... Přece jenom paměti jste... No, mě tam dožrali. A nebo teda paměti se taky píšou nebo psali některý lidi, aby si to konečně vyřídili s někým, jo. To dělal Černý, no. Co? Černý. Václav Černý psal paměti pro to, aby si to se všema vyřídil. A teď tam prostě... Ale je tam mnoho zajímavých věcí. No, je to zajímavý. To je zajímavý. A... My jsme o tom nějakou debatu s Údem, teda. A... On říká, že to je řvaní lva v kleci, jo. Ten první díl, jak se to jmenal, myslím, Pláč korunej české, četla maminka a strašně hubovala, propoznámkovala. Ano. On třeba psal, že v tý odboji skupině, že teda byl Jaroslav Šimtsa, Oták Karvin, ne, Oták Karvinček, a někdo, on teda, a nějací odboráři, jo. Přitom, za prvé, ty odboráři dostali tvrdé smrti. Za druhé, byly to národně sociálně odbory z železničních, železničářů a pošťáků, který byly potřeba kvůli odvozu lidí a tak dále. Byla to obrovská činnost. A on tam, pač o tom neví, a ještě tam byl nějací odboráři. Pač o tom neví. No, to je jasné. Já jsem hošem mamince říkal, jako, že, že si tak, jako, pořádně zanadávala, jo. A to mě přiznala. No, to je pravda. Ona ho tam hubovala a všechny ty poznámky to máme přímo teda v knížce, zachovaný. Protože on, on tam má, ovšem on má i cynické poznámky. Lepší živý pes než mrtvý lev. No, tak to víš, to bylo pro naši maminku teda to pravý vořechový. No tak, ty paměti skutečně jsou pozorohodný. I když teda, když tam se ukazujou takový ty negativní stránky černýho jako takovýho, jo. Všechně toho antisemitismu, že. No jo, no, tak je tam spoustu věcí blbostí, že. Co? Spoustu blbostí tam je. Tam jako, on přitom na sebe prostě vykecal spoustu věcí, který by, kdyby věděl trochu víc, tak by o nich radši pomlčel. Pomlčel. No ale zase, jako je to, je to jakási teda charakteristika toho černího, je to docela, já jsem na něj měl vždycky pivku, takže, takže já jsem to čet s takovým zadostivučinením, že teď snad bude každej vidět, jaký to byl vůl. Samozřejmě vůl, je rozdíl vůl a vůl, že masaryk dělal a tak dále, ale to jsem asi už vykládal, co jsem já zažil s Černým, s Černým na fakultě filozofické. Ne. To jsi nikdy neslyšel. Ne. No prostě já jsem chodil na kde co. Já. Chodil jsem taky na, začal jsem chodit na Černýho a Černým měl přednášky, určitej typ přednášek měl v takový poslouchání, přesně kdy na filozofické fakultě tehdy v tehdejší době, teď je to jiné všecko, takže tam, když se vylezlo do prvního patra a pak do druhého patra, tak nad sebou, těsně proti tém schodům, byla taková dlouhá místnost, ale byly v ní schody postavené. Ano. Jo, to si pamatuju. Ano. Tak on v jedné té, té, té, dole ovšem to bylo, ty schody byly zrušené rychle, takže se udělali do toho druhého patra, v tom prvním patře tam udělali takové toto zasedání profesorského sboru a pak samozřejmě hlavně to byly ty svazácké nebo stranické schůze, jo? Takže proto ty schody pak dali pryč, ale byly původně, já ještě zažil, že byly ve obou poschodích a on v tom druhém poschodí tam teď přednášel, teď jsme tam všichni seděli nahoře a teď byl dvojí, dvojí vstup. Vstup byl tam dole. Ano, ano. A to bylo přímo do místnosti, pak byl vstup na druhém konci, ale tam vlastně se muselo už po takových schůdkách vylíst na tu chodbičku vedle těch lavic, protože ty už byly nahoru, jo? Ano, ano. Tak se tam muselo vylíst. No a tam blízko těch, těch, těch malých schůdečků, které vyvedly tam do toho horního, tak tam seděli dvě řádový sestry, který chodili, studovali a chodili na Černýho. A Černý prostě, teď tam, on tam byl dost velký, že jo? Jenom o malinko menší to bylo než ta velká aula. Ano, ano, to je jisté. A teď tam, víte, to se vykládá, najednou se jako zarazil ve svém vykládání. A to nebylo věcné vykládání, to byly prostě takové tece, jo? Se v tom zarazil. Ale chytrý, jo? Zarazil. Prosil bych řádové sestry, aby na chvíli odešli z této místnosti. Za chvíli je zaholáv zpátky. Vobě zhrudli. Já byl dost blízko, jak jsem to viděl. A odešli těma schůdkama dolů. Ten počkal. Černý až uvěřil, že nějakou napustu, koho ani nás to nepamatují, to je prvost. Jenom, že to bylo trošku... Takovou oprzlou nějakou. Oprzlou, jo. Ale nic, jako... Víš, jako... Prostě... Mě to tak dožralo strašně. Teď potom, jako říkali, řekněte řádovým sestrám, že se opět mohou vrátit. No, prostě... Prostě u mě měl černý konec. No, tak proto prostě... Už nikdy bych nebyl ochoten uvažovat, že to byl slušný člověk. Jo, jo, jo. No, tak... To je věčný spor. Že byl chytrý a že uměl... Prostě žádnosti vyješit na dědek, který furt chtěl být další šaledaře, lepší šaledaře. Ano, no, tak to bylo... Ale to člověk ještě bych hovel tohle, takovejhle, tímhle chtít přetrůfnout šaldu. Šalda uměl dělat, kdybych líst prostě, ale toho nebyl nikdy uměl. No, s černým jsme měli takový rodinou, rodinej oučet, ještě tatínek, když zatkli Fukátka, tak... A teď je dvojí podání události. Ale já jsem dlouho věřil v jednoduchýmu podání, že bylo potřeba se vloupat do vily Fukátkových a určitý materiály odnes. A teď teď tatínek sagitoval svého švagrá, to je z našeho strička Oldu, který byl zámečník kvůli otevírání těch zamčených dveří. Jeden klíč od paní Fukátkový měl. Myslím, že kvile, ale potom ty pokoje a tak dále. No, no nic. Zkrátka, dobře se tam vloupali a ty rozhodující dokumenty a hlavně ktejí měly charakter seznamu odnesly. A tatínek přišel k Leichtrovům a teď ke svému úžasu zjistil, že tam Černý vykládá jako vlasteneckou vzkazku událost svou paním Fukátkovou do Vily. Samozřejmě my, co známe ty příbuznosti, tak víme, kudy to šlo. Kovárna. Kovárna Kovárnova. Kovárnovi řekla paní Fukátková nikomu jinému a tak dále. A tak všechno prostě věděl Černý. A teď to rozkecal. A teď to rozkecal. Rozkecal všechno. A tatínek řekl prostě Černý ho zašel vystříhnout. A taky dlouho si neškrt. On se do odboje dostal až potom v závěru. No, zase z toho ovšem jeho taková, to je Fucíkovi paměť, jak se to jmenuje, reportář, psal na náopráce. To musí být falzou, protože je vyloučeno. Sám jsem byl vězněnej na Pankráci, tak on byl vězněnej a neměl papír. No, tak skutečně ono se ta situace hodně měnila. A zkušenost jednoho vězněnejí zkušenost všech věznil. No, tak to je další kapitola sen Černý. On nakonec nikomu nezahrůčil. Nikomu nezahrůčil. Oni ho pustili přece. Já vím, ale měl... Dálka Hánku měl. Já přišel do tý doby, kdy se už s tím nikdo neštráchal a asi poprvé byli zostřelé na útěku a podobně. No, tak Černý je Černý. My jsme u něho ještě byli v takovým zvěrázný sestavě. Byli jsme navštívi Miladu Šincovou, této Miladu. A ještě jsme měli chvíli času a byl tam byl tam Pavel, my dva teda, Pavel, Mila a dost, no, čtyři. A říkám, tady bydlí Václav Černý. Navštíváme, Václav Černý je nemocen. A takže jsme zadzvonili zadzvonili u Černejch na přes dveře kdo tam je. Říkám, tady jsou Šincovy. A otevřeli se dveře. To je jméno, které teda otevírá dveře, jo. A skutečně to byla vzdařilá, vzdařilá navštěva. Nic zvláštního se neřeklo. To už byl Černý v takovým skoro posledním tažení. Při příštím, pak jsem se ještě jednou pokusil navštivit a to už pani Černá říkala, že... Řeči ne. Že už ne. On tam do posledka chodil dejmal hodně často. Chodil dejmal, jo. On že prý, no, že si, že zasedl ke stolu a že něco bude psát a potom už ho volala teda k jídlu a nenapsal už nenapsal nic. A to už... To známe, to známe. Ty navštěvy prostě už byly odmítaný teda. Jo, no. On byl taky zhrzený dost. Jaký? Zhrzený, že byl, že se nedostal mezi ty mluvčí. No. No tak. A Patočka se mu šel opovit. Přes těho Čomša mu jako... No teda, jako Černý... Jako chtěl, aby mu Černý jako dal dovolení, aby to to vzal. Já vím, ale už bylo předběžné jednání, v kterým Černý navrhoval Patočku. To je... To je docela možný. To je docela možný. Ale že to ponese v těšte, co předpokládalo. I když zase byli takoví. A bylo to štěstí, že to nedostalo. Ano, ano, ano. No tak to jistě. To by bylo malé. No tak byla to taková postava dost zverázná. Ten Jiří Haj byl jako z těch komunistů to byla dost štastná volba. Protože taky se uvažoval o Pavlovi Kohoutovi. To bylo taky malé, měl jiného typu. Pavle Kohout byl takový naprosto neukázněný. Já jsem byl na té poradě tehdy, jak jsem tam nebyl a jak jsem měl v kapsách u trenírek svůj text, jestli vzpomínáš. Že jsem tam nebyl, to vím. No jedni byli natočení do vlasů jedni tvý dcery a oni tam vůbec nepustili. Když to mě pustili a já jsem měl ten druhý který jsem měl v kapsích u trenírek. U Havla to bylo. A Kohout tam hrál velkou roli Landovský, který taky byl jako Kerberos u dveří, protože tam nebyla cedulka na dveřích. Já jsem šel podo mě a jenom uklál ruka a zapadl na sobě v takhle bytu. Kohout tam to bylo domluvené, že půjde poslouchat rozhlas. Kvůli odposlechu tam hráli nějakej fotbalovej zápas. Jenomže jsme většině vycítili, že ten Kohout si nenechá ujít tu ten fotbal. Kromě toho, kromě té ilegality, že se tím všechno hlušuje odposlechu. Ale občas přišel a byl dobrej. Aniž věděl, kam se dostala diskuse, tak zasah věcně. A hlavně tak, jak se hlídala taková ta... Aby to nebylo radikální, aby se neradikálníčilo atd. Což se známe s bendou a dalšími. A ten Kohout byl teda neukázněnej, protože mohl samozřejmě nechat puštěný radio a přijít do sousední místnosti, kde byla ta hlavní porada. Tam se krásně porafal Rudaslánský s Úlem. Jo? Petr Úl a Rudaslánský. A Havel byl dobrej. Havel byl takovej, měl velikej blok a všetko psal teda a nebyl mluvčí teda už. A ty jsi tam nezostal a mluvčí byl ještě kdo? Dobrý. No tehdy. Tak on už nebyl mluvčí, že? Tak to byla Kubišová, ne? Kdo? Kubišová. A Hájek tam byl? Ne, nebyl, nebyl. No počkej, tak to bylo ještě před... Před mým vězněním. Před tvým vězněním. Á, počkej. A mě tam děkoval... 71? Ale ne, to bylo 78. 78? A možná nebyl tam ten? Později zahraniční ministr. Ministr zahraničí. Je... No, první ministr zahraničí. Kdo byl? Ten novinář z rozhlasu. No, teď má kterýhle půpek. Vtipnej. Vzal si manželku Ivana Havla. Dinsbýr. Dinsbýr, no. Byl tam Dinsbýr? Tak to byl možný. To byl místo Šabaty. Když se z Šabata nedostal do Prahy, tak zastupoval Dinsbýr. To já vlastně nevím. Já mám prostě z toho takovou tříšť. Tříšť, že jsem tam měl takový výsadní postavení díky těm tvým tchezím. Těm tchezím. Za druhý, že jsem se seznámil s bendou, který trovna konstruoval vons. A vyložil mě, že ty mý sdělení budou jako první a druhé sdělení vonsům. A pochvalil mě to, že takhle se to má dělat. No a všem, co říkal mě, ostatním to nemohl říct. Vonsi jako považoval to, že byly podepsané ty moje sdělení. A že dost přesně se říkalo, co, jak. Do zatčení těch, coho cibulky chloupka pospíchala. I jsme kolem toho. Já jsem se snažil něco... Vím, že tam byla i taková v tom nepříjemnost, že mě prostě odkázal Jirka Němec mě odkázal na bendu. A skoro tak jako on se ten von z začátku považoval za za něco takového nevinného, jestli si vzpomínaš na tu situaci. No tak oni jednak, řada se jich tak tvářila, a za druhé oni chtěli, že budou vydávat ty zprávy, a my to budeme jenom podpisovat. Oni to budou dělat, jo. To byl ten důvod, proč já jsem tvrdě šel proti tomu, že to musí být samostatní. Samostatní, jo, jo. No, tam ještě v tom byl takový moment, ale teď nevím, jaký. Vons, vons... Vons, vons... Já jsem byl tam trochu takový, jako jako by šlo o takový sociální případ, že jsou ty chlapci mladí, o tom nebylo osmnáct teda, nebo právě měl osmnáct si narodzeniny, pospíchal. Libor chlopek byl trochu starší, Cybulkát byl ten nejstarší. Taky proto byl vedenej jako vedoucí, ačkoliv žádná skupina nebyly teda, no, ale to jiná kapitale. Takže jen tak si pamatuju na ten začátek, a tak mě krátce potom zavřeli. To bylo krátce předtím teda, jo, takže to bylo, šlo rychle za sebou, jo? No, to velmi rychle za sebou. Jo, takže to by se dalo... Ještě v tom byla... Já jsem nejdřív nevěděl, kam to zařadit, tak teď je mi to, jo, tak teď je mi to teda jasný. Ještě tam byla, mezi tím potom byla taková schůzka, on se tomu říkal o besouhlasnici, farářů, kteří, kteří ztratili souhlas, a já jsem se tam strašně porafal s Mirkem Dusem. Ale strašlivým způsobem, a jeden z důvodů, proč jsem nebyl jako v pořádku při té domovní prolice, byl Mirek Dusem. A o co šlo? No, o brigádu, o brigádu v roce jedna dvě. To byla dost komplikovaná situace. Byla brigáda, byly tam i vaše děvčata, tam byly, kteří tam byli na straně Mirka Dusa, a Mirek Duse byl prostý jako tágo. Na té brigádě. Na té brigádě. Ale prostý, je teda pravda, samozřejmě, kdyby se to jistenovalo, tak by ta cena byla ještě lepší. Oni udělali takový šprým, že koupili velký takový kulatej salám a nechali ho napsat na naší brigádu, a teď byl společný výlet a oni si tam ten salám dělili a strašně se bavili tím, že je to náš salám. A naším nedali. No tak tím to začalo. Jenom potom, no a teď už nevím, jak to bylo, byl to příšerný teda malér, který skončil, ještě o co se zamíchal Lidie Smolíková s Pavlem Kašpárem a Janou Ryšavou. Ještě na té brigádě. A teď prostě se jako nás, Mirek Dusve s autem, s tý zkusky bez souvlastníků, je to už zase teda v Zacharty, jo? No. Tohle bylo před tím zavřením. Dva dny před zavřením. A jako v jistým smyslu, ty psychologové, to bylo už před lety a teď se ještě zase to vynořilo, Mirek sám s tím přišel a že jsme já nevím co a vyčítal, že se s ním prostě pohádá s autem. A už jsme byli všichni jako dost vyčerpaní a teď asi byla tendence sedět a hovořit a tak dále. A já jsem teda asi přestřeloval teda, že? A na to přišla ta domovní prohlídka a já jsem byl vyčerpaný, protože to byl asi víkend a potom jsem byl v práci a další den byla ta domovní prohlídka. A já byl opravdu vyčerpaný a Milena soudila, že jsem teda ztratil nervy a popasl toho poručíka Batu. Teď už to ústavní stout přivedl na pravou míru. Teda, no, prostě přivedl na pravou míru, protože on vycházel z toho, že já jsem nenápad poručíka a jsem chránil svou ženu. Což je pravda teda, jo. Ale ještě předtím zase, pár dní předtím byla ta schůzka u toho Rybníčku Davidskýho a já vím, že ještě potom v vězení jsem nějakým zájemcům o tom vyprávěl. Chtěli vidět kdo je kdo a tak. Samozřejmě. Jsem už i tam a byl jsem pak rád, když jsem se dověděl, že tam byl. Já jsem i při vyprávění na cele byl velmi bělej a ostražitej, protože to bylo, jak se pak ukázalo, skutečně odposlouchavána cela 111. Tak jsem Dinsbýra jsem tam zažil, byl tam teda Petr Uhl, tam hrál velkou roli. Ruda Slánský a ale jaksi v jistém smyslu a byl tam Václav Benda a další, ale ta porada neměla neměla ducha. Byl tam teda Ruda, byl tam Patěk, který dělal takovýho šaška Co? Jako vždy a a potom nějak ještě vyšel ven, aby zjistil, jestli zadržujou a potom telefonoval. No bylo to velmi komplikované. A velké ducha to nemělo, ale co si se usneslo. Ale jako bylo, já vám uvím, že tam že to, že mě ten odkázal, ještě Němec mě odkázal na toho Bendu, že už to byl začátek toho, že se to bude dělit. Ty věci, věci těch stíhanejch nespravedlivě, že budou mimo. Dokonce je možná, že jste tam měl i o tom, že v těch skrzích to mná už taky bylo. To je taky možný. Heda tady našla, to možná říkala, že našla nějakej prostě kopii mýho takového. Dostal jsem jako mluvčí, jsem dostal návrh, jaký to rozúštěl Grutík, kdo to psal, že to byl Pacovský, to já už nevěděl, jen tam bylo lp, a to já už nevěděl, co to je lp, on to rozúštěl hned. A byl to návrh, co děláte, já jsem měl k tomu budit, proč takhle ne. A to jsem tady na průklepáku to tam hedl, někde vyhrabala a dali jsme to Grutíkovi, a on jásal. Ale tohle ten text byl dvojí, já mám tému žeho ta Martina, ne? Co nesla v těch vlasech. Já už nevím. Měla si takhle vlasy, ale oni tam vůbec nepustili. Ale to znamená, že se vrátila domů a Leistro někde ten text někde měl být, a to by jistě Grutora. Já jsem úplně ti zapomněl, vzpomínáš si na tu událost, že byla nějaká sluzka bez souhlasníků, a pak jsme, že pojedeme ještě do Řeče, nebo kam. Já jsem se pohádal s Mirkem Zusem, a i s tebou jsem se teda pohádal. No to bylo těsně před tím začením. A teď co bylo? Co bylo? Já jsem se přišla zeptat, jestli se nemá Jirkovi napřát dopis. To by se mělo. Tak já... Žeho pěkně zdravíme. Počkej, počkej, to mě musíš říkat a zapomenout, co byly důležitý věci. A v noce to ještě těžko pamatňovat. Víš, to teď takhle dlouho trvá, než to se probudí. Zase to vypadlo, řekl Jirka. Takže on za to nemůže, pro němu to vypadlo. Fakt je, že chvílema mu to vypadávalo i při tom. Tak jo, tak tohleto je uklidňující. Poklábesení. Tento jsem mu posílal. Teď kde tady mám toho Jirku? Víte, jakou má tu adresu? Ano, Simsa. Jirka má jinou adresu. Právě. To nebude stahovat. Počkej, to někde měl já to odnést nahoru asi. My ji neznáme vlastně. To můžeš napřednávat. Simsa, Jiri. Já to stáh, nahoře tady to není teda, víš. Tak to napiš na Simsa, já. Počkej, počkej, počkej, počkej. Jsi to posílal vodce k tomu? Ne. Jirkovi? No. Tak jestli to víš, tak je to dobrý, Simsa. Máš pravdu. No vidíš, kdyby nebyla Hedy, tak jsme... A, tady máme Simsa, Jiri, Gmail. Simsa, Jiri, Gmail. No tak jo, tak toto uděláme takhle, tadydle napíšeme. Ne, já to napíšu teďče znovu. Vytvořit poštu. Simsa, Jiri. Zdraví náš Gmail, jo? To už máš. Gmail.com. Jé. Nenapsal jsem čálku, ne. Proč je tam dvojka? Proč tam je dvojka? To tam nemá být. No počkej, proč? Co tam? Od. Jo, tak tadydle, Gmail.com, ano. Já jsem koukal semle. Ono to je, to jsem já. A ono to píše zase seznamu, vidíš to, já to musím změnit. Zvolní ho. To jsou všecko mý adresy, víš, co píšu já různém institucím a tak dále, aby nevěděli, že to. A tak dále, takže. Pozdrav a zpráva. Tak. To je vždycky vymýšlení, aby tam bylo vždycky něco jiného. Jo, no to ještě. Tak, tak. Milí Jirko, zdravíme tě z písku. zdravíme ano, to nevidím pořádně, musím si to rozcvítit tadydle. zdravíme tě z písku. zdravíme tě z písku. bolí tě ještě záda? jo, vidíš, já už bolí tě ještě záda. Záda. Vidíš, jestli tam je chyba, já píšu sami. To je taky dobrý. No to já to opravuju. Co říkala paní doktorka na kontrole? Otazník tam má být. Co říkala paní doktorka na kontrole? Otazník. My se tu máme moc pěkně? My se tu máme pěkně, to stačí. Jak to, jaká cenzura pěkně? Ještě my, jak jsem to napsal, bez my. A zítra zvrneme kotví a jedeme do vrna. Víš to? Zřejmě tohle se tu máme. Nebo zítra už jedeme? Zítra jdeme tě doma? Pěkně počkej. Zítra už jedeme. Pomečka. Ztihneme tě doma. Zase š jsem napsal. Neznáme jich důvodu. Jedeme. Co ještě máme? Do Kadové. Říká, že ve 4 hodiny. Tak to vypadalo. Napiš nám správu. Napiš nám správu. Správu. Závodce možná už odjedeš do Kadova? Kadova. Kadova. Otázník? Otázník. A teď kdo ho všechno zdraví? Já ho zdravím. Rodiče. Rodiče. A Kmotr ne? Zdraví tě. Kromě rodičů také Kmotr a jeho paní. A jeho paní. Já myslím, že tam bude Kmotr. Ale ona není Kmotr. Ona je Kmotrová. A ovšem také Obiš. To nepiš tak. Proč? Zdraví. Obiš. Ten se na tebe těšil. Ještě bych mohl napsat. Že Obiš ho se na něj těšil. Jak to můžeš vidět? Určitě já očekávám, že by přišel. Když tady byl naposled tak si ho hladil. Pamatuješ jeho? A Obiš k němu šel. Šel k vám? Obiš ani k jednomu z vás nepřišel. Ale k němu ano. To je Obiš je divnej. Rozlišuje různý. On pozná dobře člověka. Já očekávám. Zdar a cíl. Vykřičník. Vykřičník. Já jsem napsal blbost. Vykřičník jsem napsal semdle. Tamhle, tamhle. Proti čemu? Tak co tam mám napsat? Jeho žena a jeho Heda. A jeho Heda. Aby to nebylo jakákoliv Heda. A jeho Heda. Kmotr a jeho Heda. A doma můžete vysvětlit, že to bylo na jedinu žádost. Takže. D plus M plus R plus L plus O. Jo, aha. Plus O. A můžeme to poslat. A už to může jít, jo? Není chyba? Žádná nějaká... Není, není, já to všecko sleduju. A jako unikout. A už tady její říším za pozdrav a zbráva a deslána. Doručená pošta. Doručená pošta. Jo, prosím tě, můžeš mě říct. Tohle odstraně. Doručená pošta. Ty máš na těch takovou tu žádost, aby se ti odpovědělo, že to došlo? Jak se to zařízuje? Já budu trošku pát, já se to nepamatuju, ale... ... Aha, někde se to objeví jako možnost? Ano, ale musíš to vyvolat. ... ... Jo, to je ona. Tady je správa, jo, čili tady doručená pošta, prostě v mešně, nebo nějaká pošta, to je Windows Mail, já vím, ty máš co? Taky máš asi Windows Mail, ne? Tak, tam je nahoře souborů pravidlů, to je tak správa, a tadyhle je vytvořit pravidlo, musím udělat znova, ani jsem to omlítnil, občas prst udělá něco, co nechci. ... Vytvořit pravidlo ze správy. A vidíš, tak to jsem se zmýlil, tady to není. To není to. To najdeme, to najdeme. Možná, že Petra tady může vlastnosti, tam by mohly být. Ne, tady není. Ani taky ne. ... No, teda skutečně těch možností je tady romádá, ale já to taky mám, teda. ... To je ono. Možnosti tady to bude asi. ... Není. ... Potvrzení. Požadovat potvrzení. Takže, je to u možností a to nástroje. Možnosti, jo. Nástroje, to poslední je možnosti. A tadydle je ... Potvrzení. Třetí vodcať je potvrzení. Požadovat potvrzení o přeštení pro všechny odesílené spirály. Tak buď pro všechny. A když to nechceš, tak, která nechce, tak můžeš tohle vymazat. Prostě to smáčkneš a ono to zmizí, jo. A tedy vlastně každou pak musíš nějakým způsobem tímto oznavat. Jednodušší je, já to chci od každého. Takže, myslím, že toto bude už ještě jednou, jo, jestli si to budeš pamatovat, tedy, že to je nástroje... Nástroje a možnosti. Možnosti. Je to něco jiného, než možnosti nevyžádané. Prostě se netýká nevyžádaných každé možnosti a tam si najdeš obecné čtení potvrzení. A to potvrzení tam to je. Čili požadovat potvrzení. Každé zprávy. Proč to tam teď bylo vymazané, to nevím. Já to musím mluvit ještě jednou, protože jsem si nejistý, jestli to tam zůstane. Nástroje? Možnosti? Potvrzení? No teď potvrzení musíš ještě zase, ne? Je to tam. Tak jsem to nějak... Je to fajfka, fajfka tam je. No tak krásně. No jo, tak jsou teda... Teď jsem se skutečně... No jsem to chtěl vypravit, tak jsem zjistil, že to... že už tam mám díru. To jseš taky unavený, víš? To zase objednou obloví. Jo, to já vím, že jo. To je pravda. Takže já to teď zavřu. Pak se na to později co ještě podívám, jestli je něco nového dírky. Teď to může být. To je vlastně přiběhnout to spí, jako nebo... Teď je to tak jako šetří a... A teď to dalo signál, že to je zavřené, nebo co to bylo? Jo, že to už... že to zavřelo, ale tím způsobem, jak jsem mu přikázal. Tam máčk, že to znamená, že to není zavřený přístroj, že když ho odevřu, tak je to přesně tam, kde jsem ho nechal. Aha, jo, jo, dobrý. To jsou ty různý... že to je takový to šetření, jako, jo. Není to přesně to, co je spát, ještě rozdíl, jo. Ono to ještě je živý, nespí to, nemusím to budit, jenom to odevřu a je to tam, kde to bylo. Tam, kde to bylo, jo, dobrý. No, je to hezký, hezký krámeček, teda. No, jo, no. A jestli, že to tam má všechny ty možnosti, jako ten... jako ten... Velkej. No, protože ten velkej se dělal, aby se prodávalo železo, no, tam to železo není potřeba. To je to všechno, co jsem se skovoval. To je přesně, že teď už jsou kráče, to jsou ty tablety takový, jsou takhle veliký a můžeš s tím taky dělat všechno. Jo, všechno, jo. A teď dokonce nejnověji už jsou mobily, mobilní telefony, máš tam tu orientaci prostorovou, co mají ty autory, a máš tam malý počítač. Jo, jo, jo. Takže si můžeš tam... Já si vzpomínám, že mě ohromilo poprvé zjištění, to je takových deset, dvanáct let, v autě přišla řeč s Janouchem a dalšími, teda, ještě tam někdo slyděl. A já jsem se zmínil o tom, že že to bylo se na to ukázat, že bylo ještě moc nádherné. Řekneme patnáct. A teď ten Janouch vytáhl takový opravdu malý takový kufříček a zjistil, co mu a tčetl nám, co mu Cibulka psal v roce osmdesát jedna. Jo, jo, no, to víš, no tak... Ale to znamená, on to on to měl... Spracoval. Já nevím, jak... On se to tam musel dát, že to osmdesát jedna, to přece nepracovalo ještě e-mailem, že? On se mě, někdo na to vyptával a Janouch nás poslouchal a našel si to a citoval k tomu, co jsme, co jsem říkal. Pak on tvrdil, Cibulka tvrdil při nějakým sporu veřejným, že nedostal teda ani tohle. Nedostal od Charty. A teď tam bylo poděkování, mnoho můj poděkování a zase ještě žádost, aby mu poslal Janouch já nevím co, jo, co tehdy. Oni byli takový různý, různý akce, že se před nějakým v společnosti něco, no, ne počítače, ale řekněme kopírky a tak dále, jo. A ten dostal něco a děkoval a vámořeně byla to spor naprosto zbytečný, no. Jo, jistě. A Cibulka od nejinou to se... On dostal za nějakou milionu aparatů. Je pravda teda, je pravda, že to nebylo, že by on zbohat, protože on to okamžitě... No, to koupil nějaký a dával to jiné. Já vím, že k nám jednou přišel taky, že by potřeboval nakoupit. A měl dojem, že já to vysypu, že to mám. A že potřebuje nakoupit. A teď já nevím, jestli říkal deset nebo dvanáct těch velkých počítačů. Já jsem říkal, no, tak velký počítače do vzmody, když, tak to by musel být i malý kozetový, jo. A to, to, to, to je prostě, není možný centralizovat, jo. On to chtěl všecko, jako, centralizovat a pak sto, to je pravda. Senka, to není možný, to je prostě udělat, udělat na jednotlivý ty, jo. Prostě já dobře jsem řekl, že to považuji za špatný projekt, ať si to promyslí a odmít sem internovat, aby mu... Já jsem pochopil, mě ty prachy neměl. Tak když mě nějaký prachy poslali, tak obvykle vždycky tam bylo komu je mandát. Takže bylo potřeba něco, jako opravdu říct, pro co to je a dostat to a pak, jo, tak jsem říkal, že na tohle to, že mě to nepřipadá. Takže od té doby teda už se neukázalo. To přišel k nám do Slovensky a dokonce jsme jednali o tom v parku, když šli jsme ven. Když byl zavřený, tak jednou někdo přišel s tím, že by bylo potřeba něco paní Cibulkový. Ta historie s paní Cibulkovou byla zajímavá. Já nevím, jestli znáš ten kuhandl. Oni zavřeli. Jak ono to bylo? Alberta Černýho a paní Cibulkovou. A když chtěli zavřít mě, tak Praha trvala na tom, že musí propustit Cibulkovou a Černýho. A to šlo tak daleko, že já jsem přišel doceli, kde byl do předcházejícího dne Černý. Albert Černý. Já byl na jeho posteli. To byla právě ta poslouchávaná. Ano, no jistě. Proto tam byl Černý. A když to vyměnili, tak... Bejvali by tě, kdyby tě sebrali, tak by tě museli dát někam jinom, ne jak s Černým dohromady. Tak oni chtěli, abys byl tam nejspíš. To bych tak vyložil, že proč... Já byl dva dny na příčině. No ale to je... Jenom... Jenom teď, když... Když vyšel v tím Mladý frontě ten... Jak běží ten seriál, já jsem jeden den toho Dušana Slavika. Mám tady, můžu tě ho nechat, jestli chceš. Co? Slavika co? Co mě tady můžeš nechat? Seriál. Seriál a teď je... Jo, z toho... Ne, já si to stáhnu, Honzo. To už jsem říkal... Dobře, dobře. A ještě jsem se chtěl zeptat, jestli nechceš zpátky teda pro toho, pro toho, co to je vnuk, který si dělal na to zuby, že jste to měli dvakrát, tu Mladou frontu. Ale my jsme mu ji nechali. Vy jste to nechali? Já jsem to stejně ti to poslal, že to můžeš... Koukou Markovou. Tak my to tady máme ještě, teda jako, kdyby jsi to chtěl, tak to můžeš odvízt. Já to stách a mám to. Jestli to má nějaký smysl. Ty to stejně máš stažený, takže... Já to mám v počítači. No, tak to je. Já to mám v počítači a já mám, já mám normálně teda papír teda. On má trošičku rozdíl mezi tím staženým a tím papírem. No, jen tak jako samozřejmě je to... Mně říkala Sokupová, že jí měla dost práce, že chtěla přesný, přesný... Ale jako mě se líbilo... Kdo chtěl přesný? No, ty, co to vyvěšujou, já nevím, jak to je. Oni si u ní vopědnali, kromě toho, že byl článek, že bude taký text, kde bude i dnes, i dnes se to, myslím, jmenuje. Ano. I dnes, v tom i dnes, že to bude. Že oni to chtějí, aby bylo vidět, že to je v těch novinách. Ano, ano. Aha, jo, jo, jo. Jako to plus toho bylo, že tam byl ten... ten... Ta fotografie je pěkně reprodukovaná. Když to v tom běžném... V běžném tam je černá. Je taková černá. Když to tam je velmi, velmi, velmi pěkně. Ten seriál běží dál a dál a skončí 17. listopadu. Aha. Já jsem přišel nějak teď z kraje. Šabata taky. Šabata. Šabata. A teď, děkuji.