Pravda a mythus
| raw | skeny ◆ přípravné poznámky, česky, vznik: leden 1958 ◆ poznámka: Autorova poznámka na úvodních deskách: Diskusní příspěvek k článkům Am. Molnára: "Opravdu pryč s historií?" a Boh. Pospíšila: "Historie není zbytečná" (KJ 1958, č. 3 a 4, leden). Poznámky a koncept.
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Historie a pravda (Na okraj otázky užitečnosti a zbytečnosti historie)
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
ScanImage045.jpg
====================
Pravda a mythus Diskusní příspěvek kétánkum Am. Molnára: Opravdu przyš 10331 2 shistorii? a a Вой. Порівства: неожние nem stysečná. (KJ 1958, 6. 3 a4, leden) Poznámky Koncept. Leden 1958
ScanImage045.jpg
====================
Pravda a mythus Diskusní příspěvek kétánkum Am. Molnára: Opravdu przyš 10331 2 shistorii? a a Вой. Порівства: неожние nem stysečná. (KJ 1958, 6. 3 a4, leden) Poznámky Koncept. Leden 1958
====================
ScanImage046.jpg
====================
O Molnár má hlubokou pravdu: stliže stliže odtrhnu pravdu od docela určité, konkretní situace v minulosti, jestliže přestanu dbát na toto její dějinné zařazení, nikdy se mi nepodaří spojit ji s dneškem. Právě tak, jako pravdu odtrhnu od její minulé aktuálnosti, právě tak ji současně odtrhuji od všeho, čím je pro mne dnešek, přítomná chvíle. Avšak pravda, která není pravdou pro tuto chvíli, pro tento okamžik, přestává být skutečnou, mocnou pravdou. To je stín, prázdná, vyprázdněná, hluchá, němá abstrakce. Tady nejde jenom o porozumění pravdě; nejde jen o výklad, interpretaci. Tady jde o samu pravdu, jde o to, otevřeme-li se jejímu poselství plně anebo budeme-li trvat na tom, že ne smí být dnes jiná než včera. To pak jsou naše podmínky, které klademe samotné pravdě a to je právě nepřípustné. Pravda je svrchovaná, nikoli obecná. Pravda vítězí, a to si nesmíme plést s nějakou věčností, neotřesitelností, neměnností. Pravda je buď aktuální, tedy v nerozlučné svázaností se situací - a ne snad jenom historickou, což nám zní trochu příliš široce, ale prostě s obyčejnou lidskou situací, ovšem konkretní, aktuální situací, ne nějakou všeobecnou situací, v níž je lidstvo vůbec resp. člověk jako takový. Svázanost pravdy s určitou osobní, ale to znamená dějinně osobní a tím i vůbec dějinnou situací, jinak řečeno: dějinná vázanost pravdy nikterak ne znamená, že se tak pravda stává součástí dějinných proměn, že sama pravda se mění. Chceme jen odmítnout takový pohled na pravdu, který nezná leč dilemma: bud prochází pravda všemi dějinnými změnami jako jejich součást anebo je tím, co trvá uprostřed těchto změn jako to, co je vždy stejné, vždy totéž. Tomuto druhému pojetí mm propadl, jak se zdá, B. Pospíšil. Dává proti dějinné situaci důraz na situaci theologickou. Neříká však, co tím rozumí; jen tolik je jasno, že je jaksi vyňata s historického souvisu. Theologická situace je, zdá -125 1.58
ScanImage046.jpg
====================
O Molnár má hlubokou pravdu: stliže stliže odtrhnu pravdu od docela určité, konkretní situace v minulosti, jestliže přestanu dbát na toto její dějinné zařazení, nikdy se mi nepodaří spojit ji s dneškem. Právě tak, jako pravdu odtrhnu od její minulé aktuálnosti, právě tak ji současně odtrhuji od všeho, čím je pro mne dnešek, přítomná chvíle. Avšak pravda, která není pravdou pro tuto chvíli, pro tento okamžik, přestává být skutečnou, mocnou pravdou. To je stín, prázdná, vyprázdněná, hluchá, němá abstrakce. Tady nejde jenom o porozumění pravdě; nejde jen o výklad, interpretaci. Tady jde o samu pravdu, jde o to, otevřeme-li se jejímu poselství plně anebo budeme-li trvat na tom, že ne smí být dnes jiná než včera. To pak jsou naše podmínky, které klademe samotné pravdě a to je právě nepřípustné. Pravda je svrchovaná, nikoli obecná. Pravda vítězí, a to si nesmíme plést s nějakou věčností, neotřesitelností, neměnností. Pravda je buď aktuální, tedy v nerozlučné svázaností se situací - a ne snad jenom historickou, což nám zní trochu příliš široce, ale prostě s obyčejnou lidskou situací, ovšem konkretní, aktuální situací, ne nějakou všeobecnou situací, v níž je lidstvo vůbec resp. člověk jako takový. Svázanost pravdy s určitou osobní, ale to znamená dějinně osobní a tím i vůbec dějinnou situací, jinak řečeno: dějinná vázanost pravdy nikterak ne znamená, že se tak pravda stává součástí dějinných proměn, že sama pravda se mění. Chceme jen odmítnout takový pohled na pravdu, který nezná leč dilemma: bud prochází pravda všemi dějinnými změnami jako jejich součást anebo je tím, co trvá uprostřed těchto změn jako to, co je vždy stejné, vždy totéž. Tomuto druhému pojetí mm propadl, jak se zdá, B. Pospíšil. Dává proti dějinné situaci důraz na situaci theologickou. Neříká však, co tím rozumí; jen tolik je jasno, že je jaksi vyňata s historického souvisu. Theologická situace je, zdá -125 1.58
====================
ScanImage047.jpg
====================
se, pro něha čímsi vyňatým ze změn a proměn, čímsi podobným věčnému schematu, věčné, neměnné struktuře, věčnému vztahu. Jakmile se člověk jako všelijak historicky podmíněná postava setká s věčností, ocitne se právě v takovém postavené, takové sestavě, takové situaci, kdy pro něj přestává existovat čas a prostor a tedy vůbec historické podmínky. Tato situace je pak čímsi stereotypním, takže tu ovšem člověk zároveň přestává být v osobitém a tedy i osobním vztahu k tomu, co a kdo jej oslovuje, s čím a s kým se dotává do kontaktu, a ztotožňuje se s biblickou postavou, která není postavou historickou, nýbrž pouze ztělesněním, ztvárněním vlastního stereotypu, totiž základní theologické situace. Celé toto pojetí je po mém soudu výrazným dokladem myšlení nikoli theologického, nýbrž mythologického. Právě pro my thus je podstatné, že je čímsi mimo čas resp. že uvádí skutečnosti na mimočasového jmenovatele, že vyvádí vše dějinné nasvětlo trvalé věčnosti. To je však jenom rozvitý květ cizopasné byliny, kterou je nahlodáno celý náš přístup k samotnému Písmu. Tam, kde položíme všechna místa na stejnou rovinu, do téže linie, kde se domníváme vidět, jak bible sama písmáka vede od jednoho mésta k druhému, už tam propadáme myšlení mythologickému. Místo aktuálního Božího oslovení určité osoby vidíme bmw schema věčného vztahu mezi Bohem a člověkem, do mný něhož by se měla natě snat i naše osobní, individuální situace byt za cenu ztráty vší osobitosti a individuálnosti. Pro my thus a kult s ním spojecharakteristické ný je podstatné výtržené z času a prostoru a tak vypadnutí z dějin. Osudné omýlení každého my thu však spočívá v tom, že takové vytržení, vychvácení, vypadnutí z času a z dějin jen jen subjektivní: ve skutečnosti nás ona my thologické křeč ponechává v dějinách, ale staví nás pod jejich úroveň. Naše vytržení je datovatelné, ale pouze zvenčí. Samo zůstává bez jakéhokoli vztahu k dějinné situaci, dokonce si každý takový vztah odřezává. Je to vlast25. 1.58 -2-
ScanImage047.jpg
====================
se, pro něha čímsi vyňatým ze změn a proměn, čímsi podobným věčnému schematu, věčné, neměnné struktuře, věčnému vztahu. Jakmile se člověk jako všelijak historicky podmíněná postava setká s věčností, ocitne se právě v takovém postavené, takové sestavě, takové situaci, kdy pro něj přestává existovat čas a prostor a tedy vůbec historické podmínky. Tato situace je pak čímsi stereotypním, takže tu ovšem člověk zároveň přestává být v osobitém a tedy i osobním vztahu k tomu, co a kdo jej oslovuje, s čím a s kým se dotává do kontaktu, a ztotožňuje se s biblickou postavou, která není postavou historickou, nýbrž pouze ztělesněním, ztvárněním vlastního stereotypu, totiž základní theologické situace. Celé toto pojetí je po mém soudu výrazným dokladem myšlení nikoli theologického, nýbrž mythologického. Právě pro my thus je podstatné, že je čímsi mimo čas resp. že uvádí skutečnosti na mimočasového jmenovatele, že vyvádí vše dějinné nasvětlo trvalé věčnosti. To je však jenom rozvitý květ cizopasné byliny, kterou je nahlodáno celý náš přístup k samotnému Písmu. Tam, kde položíme všechna místa na stejnou rovinu, do téže linie, kde se domníváme vidět, jak bible sama písmáka vede od jednoho mésta k druhému, už tam propadáme myšlení mythologickému. Místo aktuálního Božího oslovení určité osoby vidíme bmw schema věčného vztahu mezi Bohem a člověkem, do mný něhož by se měla natě snat i naše osobní, individuální situace byt za cenu ztráty vší osobitosti a individuálnosti. Pro my thus a kult s ním spojecharakteristické ný je podstatné výtržené z času a prostoru a tak vypadnutí z dějin. Osudné omýlení každého my thu však spočívá v tom, že takové vytržení, vychvácení, vypadnutí z času a z dějin jen jen subjektivní: ve skutečnosti nás ona my thologické křeč ponechává v dějinách, ale staví nás pod jejich úroveň. Naše vytržení je datovatelné, ale pouze zvenčí. Samo zůstává bez jakéhokoli vztahu k dějinné situaci, dokonce si každý takový vztah odřezává. Je to vlast25. 1.58 -2-
====================
ScanImage048.jpg
====================
ně odumření schopnosti reagovat na skutečnosti, je to únik ze světa reality, je to pravé opium. Není na místě se dovolávat podceňování historie a historické neopakovatelnosti a datovatelnosti biblických postav, jaké najdeme na př. u učedlníků a jejich současníků. Naše pochopení historie a dějinnosti je přece také plodem dlouhotrvajícího boje o pochopení významu jádra křesťanské zvěsti. Právě tak, jako se nemůžeme dovolávat starých názorů na přírodu, tak málo se můžeme odvolávat na jejich historické porozumění. Jestliže u nich najdeme suverénnost" v zacházení s histprickými údaji, je to důsledek jejich nedostatečného historického porozumění, jímž byli poplatni celé době. Naše doba má pro historii větší smysl. To znamená, že dnešní vyjádření biblické resp. křesťanského poselství musí s tímto porozuměním pro historii počítat a ne je obcházet. Bylo by dobře si také povšimnout termínu theologická situace. Správně chápán nemůže tento termín znamenat nic jiného než situaci v theologii /právě tak jako politická situace je situací v politice, mravní situace situací v mravnosti, filosofická situace situací ve filosofii a pod./. Vzhledem k tomu, jak termínu používá B. Pospíšil - a v jaké souvislosti musíme se domnívat, že myslí na něco jiného. Theologická situace je čímsi, co především nemá co dělat s historií. To znamená, že není ani theologickým aspektem historické situace, ne bot pak by nebylo možno tomuto aspektu porozumět v odloučenosti od celé situace historické. Nyní se otvírá základní otázka: je theologická situace vždycky táž ? Nemusíme dlouho hledat řešení: z četby Písma je zcela jasné, že není táž, že situace se mění. To však eo ipso znamená datovatelnost změn. Nemusíme hledět k možnosti dualistického řešení /dvojí historie, obecná a historie spasení/, které v zásadě nedovede nahlodat datovatelnost a tedy dějinnost i spasitelných událostí. Popření jakéhokoli významu historie 26. 1.58 -3-
ScanImage048.jpg
====================
ně odumření schopnosti reagovat na skutečnosti, je to únik ze světa reality, je to pravé opium. Není na místě se dovolávat podceňování historie a historické neopakovatelnosti a datovatelnosti biblických postav, jaké najdeme na př. u učedlníků a jejich současníků. Naše pochopení historie a dějinnosti je přece také plodem dlouhotrvajícího boje o pochopení významu jádra křesťanské zvěsti. Právě tak, jako se nemůžeme dovolávat starých názorů na přírodu, tak málo se můžeme odvolávat na jejich historické porozumění. Jestliže u nich najdeme suverénnost" v zacházení s histprickými údaji, je to důsledek jejich nedostatečného historického porozumění, jímž byli poplatni celé době. Naše doba má pro historii větší smysl. To znamená, že dnešní vyjádření biblické resp. křesťanského poselství musí s tímto porozuměním pro historii počítat a ne je obcházet. Bylo by dobře si také povšimnout termínu theologická situace. Správně chápán nemůže tento termín znamenat nic jiného než situaci v theologii /právě tak jako politická situace je situací v politice, mravní situace situací v mravnosti, filosofická situace situací ve filosofii a pod./. Vzhledem k tomu, jak termínu používá B. Pospíšil - a v jaké souvislosti musíme se domnívat, že myslí na něco jiného. Theologická situace je čímsi, co především nemá co dělat s historií. To znamená, že není ani theologickým aspektem historické situace, ne bot pak by nebylo možno tomuto aspektu porozumět v odloučenosti od celé situace historické. Nyní se otvírá základní otázka: je theologická situace vždycky táž ? Nemusíme dlouho hledat řešení: z četby Písma je zcela jasné, že není táž, že situace se mění. To však eo ipso znamená datovatelnost změn. Nemusíme hledět k možnosti dualistického řešení /dvojí historie, obecná a historie spasení/, které v zásadě nedovede nahlodat datovatelnost a tedy dějinnost i spasitelných událostí. Popření jakéhokoli významu historie 26. 1.58 -3-
====================
ScanImage049.jpg
====================
historie pro postižení theologické situace /t.zv. aplikace je proces, v němž je historie podle B. Posíšila opravdu zbytečná/ znamená nutně přesun z oblasti vskutku theologické do oblasti mythologické. T.zv. theologická situace je čímsi v podstatě neměnným. Ovšem že má strukturu, má svůj vlastní postup, schema, ale to je zcela nezávislé na rozmanitosti situace. To však nemůže být dokladem ničeho jiného, než že jde o abstrakci, o pojmovou konstrukci, byt sebe sugestivnější pro řadu theologů i laiků, tedy i o the orii, o určitý - ovšem lidský - názor. A to dále znamená, že jakékoli odvolávání na autoritu samtného Písma je nelegitimní. Naopak, celá tato konstrukce musí být podrobena důkladné analyse všemi dostupnými prostředky, které ode dávna mají svou tradici v zápase s my thy a my thologiemi, t. j. analyse ne jen theologické, ale také filosofické. Nejde totiž o nějakou křesťanskou heresi alespoň ne jenom, výhradně nýbrž také o filosofické chyby. A co je chybné filosoficky, nemůže být správné theologicky. To vše souvisí ještě s další věcí. Pospíšilovi je historický přístup vědeckým přístupem. To znamená, že jeho polemika proti historičnosti a historii je zároveň polemikou proti vědě a vědeckosti. Jestliže dochází byť jen 'ně kdy' k nutnosti popřít historii a výsledky současného historického zkoumání, znamená to tedy i nutnost popření samotné vědy a výsledků vědeckého zkoumání. Také tady zaznívá dualistický tón: jiná je pravda vědy, jiná je pravda spasitelná. A i to je omyl. Je-li možno a nutno vědu popřít, pak jenom zase vědou, lepší, pravdivější vědou, proti níž se ona popíraná objeví jako chybná, zbloudilá, pomýlená. Poznal-li jsem pravdul musím ji dosvědčit všude, tedy i ve vědě, i v historii. Je-li historický výklad be ze všeho vztahu k pravdě podstatné, o kterou v posledu jde, je to výklad i historicky chybný, a na mně jest, abych proti němu postavil výklad lepší, ne abych popřel historii. 26 1.58 -4-
ScanImage049.jpg
====================
historie pro postižení theologické situace /t.zv. aplikace je proces, v němž je historie podle B. Posíšila opravdu zbytečná/ znamená nutně přesun z oblasti vskutku theologické do oblasti mythologické. T.zv. theologická situace je čímsi v podstatě neměnným. Ovšem že má strukturu, má svůj vlastní postup, schema, ale to je zcela nezávislé na rozmanitosti situace. To však nemůže být dokladem ničeho jiného, než že jde o abstrakci, o pojmovou konstrukci, byt sebe sugestivnější pro řadu theologů i laiků, tedy i o the orii, o určitý - ovšem lidský - názor. A to dále znamená, že jakékoli odvolávání na autoritu samtného Písma je nelegitimní. Naopak, celá tato konstrukce musí být podrobena důkladné analyse všemi dostupnými prostředky, které ode dávna mají svou tradici v zápase s my thy a my thologiemi, t. j. analyse ne jen theologické, ale také filosofické. Nejde totiž o nějakou křesťanskou heresi alespoň ne jenom, výhradně nýbrž také o filosofické chyby. A co je chybné filosoficky, nemůže být správné theologicky. To vše souvisí ještě s další věcí. Pospíšilovi je historický přístup vědeckým přístupem. To znamená, že jeho polemika proti historičnosti a historii je zároveň polemikou proti vědě a vědeckosti. Jestliže dochází byť jen 'ně kdy' k nutnosti popřít historii a výsledky současného historického zkoumání, znamená to tedy i nutnost popření samotné vědy a výsledků vědeckého zkoumání. Také tady zaznívá dualistický tón: jiná je pravda vědy, jiná je pravda spasitelná. A i to je omyl. Je-li možno a nutno vědu popřít, pak jenom zase vědou, lepší, pravdivější vědou, proti níž se ona popíraná objeví jako chybná, zbloudilá, pomýlená. Poznal-li jsem pravdul musím ji dosvědčit všude, tedy i ve vědě, i v historii. Je-li historický výklad be ze všeho vztahu k pravdě podstatné, o kterou v posledu jde, je to výklad i historicky chybný, a na mně jest, abych proti němu postavil výklad lepší, ne abych popřel historii. 26 1.58 -4-
====================
ScanImage050.jpg
====================
26. 1.58 B. Pospíšil se řečnicky ptá: Co má pomoci historie pro přijetí a přivlastnění, pochopení zvěsti na stěžejních místech Písma? Ovšem že nemůžeme vykládat zvěst historií, ale musíme ji vykládat na historii, na konkretní dějinné situaci, a tedy v ustavičné souvislosti s ní. V posledu tu jde o pojetí pravdy: bud pravda míří do individuální lidské situace, bud oslovuje člověka osobně, a tedy i osobitě, pokaždé znovu a také nově, neopakovatelně, vždy jinak a tedy nikoli stereotypně, protože stereotypnost by znamenala obecnost, neměnnost, tím i neosobnost, abstraktnost ane bo tak tomu 'nené a pravda nemá v podstatě s člověkem, t.j. s konketním člověkem, se mnou a s tebou, co dělat. Ale jen první pojetí je správné. Pravda sama ovšem není uzavřena do dějin, není sama dě jem. Sebelepší popis toho, co se stalo, nám neotevře pohled na samotnou pravdu. Pravda není součástí dějství, není nikdy totožná s daností, s daným průběhem událostí. A přece se v konkretních událostech projevuje, uskutečňuje, přece se osvědčuje v dějinách a vítězí nad historickými danostmi. Živá pravda je přítomna všude tam, kde věci jdou kupředu, ale nikdy jimi není pohlcena, uzavřena, nikdy nejsou jejím definitivním vtělením, nikdy se v ně pravda neproměňuje. Pravda nikdy není tam, kde je trvalost nebo setrvačnost, kde je typičnost, stereotypnost, rekurence, opakování. Každá situace se přítomností pravdy a jejím zásahem otvírá, vzniká v ní vnitřní napětí mezi cestou setrvačnosti a cestou pravou, která se setrvačnosti brání a která si musí vyhledat svou vlastní cestu, cestu novou, nevy zkoušenou, bez berlí analogičnosti a schematu. Pravda prolamuje uzavřenost dějinné i osobní situace a otvírá perspektivou pravého východiska, pravé cesty, pravého cíle. Napětí mezi touto perspektivou a výhledem na setrvačný postup události je jedinou příležitostí k poznání pravdy. Čistého poznání pravdy není. Nejen že není přístupu k absolutní pravdě ve smyslu přímého kontaktu, ale poznání nutně zahrnuje věci -5a události, neboť k nim a na ně míří sama pravda. OND 26. 1.58
ScanImage050.jpg
====================
26. 1.58 B. Pospíšil se řečnicky ptá: Co má pomoci historie pro přijetí a přivlastnění, pochopení zvěsti na stěžejních místech Písma? Ovšem že nemůžeme vykládat zvěst historií, ale musíme ji vykládat na historii, na konkretní dějinné situaci, a tedy v ustavičné souvislosti s ní. V posledu tu jde o pojetí pravdy: bud pravda míří do individuální lidské situace, bud oslovuje člověka osobně, a tedy i osobitě, pokaždé znovu a také nově, neopakovatelně, vždy jinak a tedy nikoli stereotypně, protože stereotypnost by znamenala obecnost, neměnnost, tím i neosobnost, abstraktnost ane bo tak tomu 'nené a pravda nemá v podstatě s člověkem, t.j. s konketním člověkem, se mnou a s tebou, co dělat. Ale jen první pojetí je správné. Pravda sama ovšem není uzavřena do dějin, není sama dě jem. Sebelepší popis toho, co se stalo, nám neotevře pohled na samotnou pravdu. Pravda není součástí dějství, není nikdy totožná s daností, s daným průběhem událostí. A přece se v konkretních událostech projevuje, uskutečňuje, přece se osvědčuje v dějinách a vítězí nad historickými danostmi. Živá pravda je přítomna všude tam, kde věci jdou kupředu, ale nikdy jimi není pohlcena, uzavřena, nikdy nejsou jejím definitivním vtělením, nikdy se v ně pravda neproměňuje. Pravda nikdy není tam, kde je trvalost nebo setrvačnost, kde je typičnost, stereotypnost, rekurence, opakování. Každá situace se přítomností pravdy a jejím zásahem otvírá, vzniká v ní vnitřní napětí mezi cestou setrvačnosti a cestou pravou, která se setrvačnosti brání a která si musí vyhledat svou vlastní cestu, cestu novou, nevy zkoušenou, bez berlí analogičnosti a schematu. Pravda prolamuje uzavřenost dějinné i osobní situace a otvírá perspektivou pravého východiska, pravé cesty, pravého cíle. Napětí mezi touto perspektivou a výhledem na setrvačný postup události je jedinou příležitostí k poznání pravdy. Čistého poznání pravdy není. Nejen že není přístupu k absolutní pravdě ve smyslu přímého kontaktu, ale poznání nutně zahrnuje věci -5a události, neboť k nim a na ně míří sama pravda. OND 26. 1.58
====================
ScanImage051.jpg
====================
Napětí, o němž byla právě řeč, pochopitelně nese na sobě celou jediněčnost konkretní dějinné a osobní situace. Porozumět oslovení nějaké postavy pravdou jakožto výzvou k následování cesty pravé není jinak možné než současně s porozuměním konkretnímu pokušení, které vyzývalo k prostému odevzdanému následování věcných a dějinných setrvačností. I když nemáme nikdy před sebou konkretní postavu samotnou, ale pouze literární zpracování toho či onoho druhu, přesto tím nikterak nejsme vyvázáni ze všech historických ohledů, nýbrž naopak se ocitáme ještě hloub ponořeni v historii. Vždyť ať už nám literární zpracování chce podat obraz skutečné historické postavy /což ovšem nelze předpokládat tam, kde nenajdeme ddstatek historického porozumění v poměrně moderním smyslu/ či ał si užívá některých historických prvků jenom pomocně a hlavním záměrem je cosi jiného /at už cokoli, na tom mnoho nezáleží a je třeba to vždycky konkretně prokázat pro každý text zvlášť, nechceme-li na sebe lepit nové o nové hypothe sy v umnou konstrukci, v níž se nakonec sama skutečnost ztrácí/, vždykky už samo zpracování je slovem do konkretní situacé dějinné /a osobní/ a tedy odpovědí na výzvu, jíž je vždy znovu napětí mezi vahou věcí, které jdou vlastní cestou, a mezi vládou toho, co je pravé a co vítězí na věky. I tam, kde se na sebe ukládají několikeré vrstvy literárního zpracování, přečasto ještě v závislosti na podobných vrstvách ústních tradic, takže pro nás už kon kretnost, jedinečnost, osobitost jakoby mizí v anonymitě, která jenom zřídka a neochotně se poddává našim analysám, jsme pouze v praktických nesnázích, z nichž však není dovoleno provádět zkratové závěry o samotné povaze ať už ústně nebo písemně tradovaného slova v jeho vztahu k pravdě. Je ovšem třeba počítat s tím, že prorocké slovo často nabývalo některých mythologických rysů, ale to nám nesmí zatemnit podstatu proroctví, které je antipodem mythologičnosti. 26. 1.58 -6-
ScanImage051.jpg
====================
Napětí, o němž byla právě řeč, pochopitelně nese na sobě celou jediněčnost konkretní dějinné a osobní situace. Porozumět oslovení nějaké postavy pravdou jakožto výzvou k následování cesty pravé není jinak možné než současně s porozuměním konkretnímu pokušení, které vyzývalo k prostému odevzdanému následování věcných a dějinných setrvačností. I když nemáme nikdy před sebou konkretní postavu samotnou, ale pouze literární zpracování toho či onoho druhu, přesto tím nikterak nejsme vyvázáni ze všech historických ohledů, nýbrž naopak se ocitáme ještě hloub ponořeni v historii. Vždyť ať už nám literární zpracování chce podat obraz skutečné historické postavy /což ovšem nelze předpokládat tam, kde nenajdeme ddstatek historického porozumění v poměrně moderním smyslu/ či ał si užívá některých historických prvků jenom pomocně a hlavním záměrem je cosi jiného /at už cokoli, na tom mnoho nezáleží a je třeba to vždycky konkretně prokázat pro každý text zvlášť, nechceme-li na sebe lepit nové o nové hypothe sy v umnou konstrukci, v níž se nakonec sama skutečnost ztrácí/, vždykky už samo zpracování je slovem do konkretní situacé dějinné /a osobní/ a tedy odpovědí na výzvu, jíž je vždy znovu napětí mezi vahou věcí, které jdou vlastní cestou, a mezi vládou toho, co je pravé a co vítězí na věky. I tam, kde se na sebe ukládají několikeré vrstvy literárního zpracování, přečasto ještě v závislosti na podobných vrstvách ústních tradic, takže pro nás už kon kretnost, jedinečnost, osobitost jakoby mizí v anonymitě, která jenom zřídka a neochotně se poddává našim analysám, jsme pouze v praktických nesnázích, z nichž však není dovoleno provádět zkratové závěry o samotné povaze ať už ústně nebo písemně tradovaného slova v jeho vztahu k pravdě. Je ovšem třeba počítat s tím, že prorocké slovo často nabývalo některých mythologických rysů, ale to nám nesmí zatemnit podstatu proroctví, které je antipodem mythologičnosti. 26. 1.58 -6-
====================
ScanImage052.jpg
====================
o Tím, že Pospíšil vidí theologickou situaci v naprosté odloučenosti a nezávislosti na konkretní historické situaci, propouští zároveň celý dějinný a dějící se svět ze sféry svého interesu. To právě znamená onen ústup, onu uzavřenost, neprogresivnost, pouhou setrvačnost, k němž celé toto pojeté vede v praxi. I to ukazuje, jak vzdáleno je toto pojetí skutečné pravdě, která nad světem i nad dějinami vládne a vítězí ve své vládě. Pravda nás musí vést vždycky k tomu, abychom proti chybné vědě postavili vědu pravdivou, proti falešnému učení učení pravé, proti chybné politice správný politický program, proti my thu víru, proti danostem platnost, proti klamné filosofii filosofii platnou atd. atd. A hlavně tato skutečná pravda opravdu panuje - a panuje nade vším. Není zvláštní sféry, vyhražené jejímu panování, a za jejími hranicemi pak svět se vším svým blouděním, marnostmi a nesmyslnostmi, které sám považuje za kdovíjak důležité, který však je pro věřícího čímsi nedůležitým, adiaforon. Naprosto chybné pak je stavět proti sobě: bud vysvětlit a rozumět, co je náboženství, anebo náboženství žít. Otázka je jiná: je životu víry na škodu, jestliže provedeme reflexi nad svou vírou ? Narušuje porozumění tomu, co je víra /resp. náboženství/, tedy i výklad o tom, samotnou víru ? Je snad v rozporu s vírou, jestliže víme, co věříme a proč věříme ? Snad ne; vždyť zastánce historického přís stupu mezi theology není ušetřen tohoto dilemmatu, a tedy stojí vlastně ještě před rozhodnutím /jinak by už jeho přístup musel mít determinující charakter/. Otvírá se tedy otázka: jak je zavázán ten, kdo žije vírou, ve svém historickém přístupu ? resp. vůbec ve svém srozumívajícím a vysvětlujícím přístupu ? Nehledě k tomu, že bylo naznačeno v těchto řádcích než o náboženství. w 26. 1.58 jak už je lépe mluvit o víře -7-
ScanImage052.jpg
====================
o Tím, že Pospíšil vidí theologickou situaci v naprosté odloučenosti a nezávislosti na konkretní historické situaci, propouští zároveň celý dějinný a dějící se svět ze sféry svého interesu. To právě znamená onen ústup, onu uzavřenost, neprogresivnost, pouhou setrvačnost, k němž celé toto pojeté vede v praxi. I to ukazuje, jak vzdáleno je toto pojetí skutečné pravdě, která nad světem i nad dějinami vládne a vítězí ve své vládě. Pravda nás musí vést vždycky k tomu, abychom proti chybné vědě postavili vědu pravdivou, proti falešnému učení učení pravé, proti chybné politice správný politický program, proti my thu víru, proti danostem platnost, proti klamné filosofii filosofii platnou atd. atd. A hlavně tato skutečná pravda opravdu panuje - a panuje nade vším. Není zvláštní sféry, vyhražené jejímu panování, a za jejími hranicemi pak svět se vším svým blouděním, marnostmi a nesmyslnostmi, které sám považuje za kdovíjak důležité, který však je pro věřícího čímsi nedůležitým, adiaforon. Naprosto chybné pak je stavět proti sobě: bud vysvětlit a rozumět, co je náboženství, anebo náboženství žít. Otázka je jiná: je životu víry na škodu, jestliže provedeme reflexi nad svou vírou ? Narušuje porozumění tomu, co je víra /resp. náboženství/, tedy i výklad o tom, samotnou víru ? Je snad v rozporu s vírou, jestliže víme, co věříme a proč věříme ? Snad ne; vždyť zastánce historického přís stupu mezi theology není ušetřen tohoto dilemmatu, a tedy stojí vlastně ještě před rozhodnutím /jinak by už jeho přístup musel mít determinující charakter/. Otvírá se tedy otázka: jak je zavázán ten, kdo žije vírou, ve svém historickém přístupu ? resp. vůbec ve svém srozumívajícím a vysvětlujícím přístupu ? Nehledě k tomu, že bylo naznačeno v těchto řádcích než o náboženství. w 26. 1.58 jak už je lépe mluvit o víře -7-
====================
ScanImage053.jpg
====================
O 1. Amedeo Molnár: Opravdu pryč s historií? Koństnické jiskry 16.1.1958, roč.43, č.3, str.1. 2. Bohuslav Pospíšil: Historie není zbytečná. Kostnické jiskry 23.1.1958, roč.43, č.4, str.1 a 2. Pravda, mythus a dějiny (Na okraj otázky, nakolik jehhistorie užitečná a nakolik zbytečná.) adponadň příspěvku Nadpis i závěr nánku B.Pospíšila, númň kuhanýmvmmămmadpovúdámna namáhánekonebamAmhalmána jímž reaguje na článek A.Molnára o významu dějinného pochopení pravdy v Písmu, zdá se ubezpečovat, že historie není zbytečná. A přece, přihlédneme-li blíže, ukáže se, jak je 1 smysl tohoto ubezpečení vlastně právě opačný. Tam, kde jde o hledání "pravdy spasitedlné" a po postižení situace theologické, je prý historie opravdu zbytečná a někdy musí být i popřena. V jediné věci souhlasím s bratrem Pospíšilem: vyjasnění celého problému je opravdou nejvýš nejen žádoucí. Pokusím se tedy k němu přispět. Otien jdůležitá im také le nesnadná, aproto musím prosit čtenáře o trpělivost a soustředění. Vždyť nebo méně, významná snadná otázka by neposkytla příležitost, aby se vytvořily tak vyhraněné názory, o nichž se zmínil i B.Pospíšil. samotných pisatelů i Bratr Pospíšil se dovolává nejen Kralických, ale dokonce učedlníků a jejich současníků, když ukazuje jejich suverénnost, s níž zacházeli s "t.zv.historickými" údaji. To je však špatný argument, pomysžę líme-li, jak dě jinné vědomí není nikterak samozřejmostí, kteráu najdeme u lidí všech dob. Právě tak jako se nemůžeme dovolávat starých a zastaralých názorů na přírodu, nemůže být pro nás závazná ani míra byt smyslu pro historii au u pisatelů biblických knih a tím méně u překladatelů. Dnešní naše pochopení dějin a dějinnosti je také plodem dlohověkého manjim úsilí o hlubší pochopení vyamamum jádra křesťanské zvěsti. Naše doba má vůbec větší smysl pro historii; už jenom proto musí dnešní vyjádření biblického poselstvé s tímto porozuměním pro historii počítat a ne je obcházet nebo dokonce odstrkovat na periferii. Je však ještě vážnější důvod, který nás hutí odpírat Pospíšilovým názorům. Jestliže je totiž znevažováno toto hlubší porozumění historické tám všude tam, kde jde o postižení toho hlavního, nejdůležitějšího, je to polemika s určitým rysem světového názoru resp. filosofie. Tím nutně i sama tato polemika nabývá filosofické povahy, i když se k tomu nepřiznává. To by nebyla v zásadě nebyla chyba kdyby se pak určité mučivé myšlenkové schema nepodávalo jako jedině legitimní. Musíme tedy především odmítnout každý pokus vyhražovat si pro tako27 1. 58 -8-
ScanImage053.jpg
====================
O 1. Amedeo Molnár: Opravdu pryč s historií? Koństnické jiskry 16.1.1958, roč.43, č.3, str.1. 2. Bohuslav Pospíšil: Historie není zbytečná. Kostnické jiskry 23.1.1958, roč.43, č.4, str.1 a 2. Pravda, mythus a dějiny (Na okraj otázky, nakolik jehhistorie užitečná a nakolik zbytečná.) adponadň příspěvku Nadpis i závěr nánku B.Pospíšila, númň kuhanýmvmmămmadpovúdámna namáhánekonebamAmhalmána jímž reaguje na článek A.Molnára o významu dějinného pochopení pravdy v Písmu, zdá se ubezpečovat, že historie není zbytečná. A přece, přihlédneme-li blíže, ukáže se, jak je 1 smysl tohoto ubezpečení vlastně právě opačný. Tam, kde jde o hledání "pravdy spasitedlné" a po postižení situace theologické, je prý historie opravdu zbytečná a někdy musí být i popřena. V jediné věci souhlasím s bratrem Pospíšilem: vyjasnění celého problému je opravdou nejvýš nejen žádoucí. Pokusím se tedy k němu přispět. Otien jdůležitá im také le nesnadná, aproto musím prosit čtenáře o trpělivost a soustředění. Vždyť nebo méně, významná snadná otázka by neposkytla příležitost, aby se vytvořily tak vyhraněné názory, o nichž se zmínil i B.Pospíšil. samotných pisatelů i Bratr Pospíšil se dovolává nejen Kralických, ale dokonce učedlníků a jejich současníků, když ukazuje jejich suverénnost, s níž zacházeli s "t.zv.historickými" údaji. To je však špatný argument, pomysžę líme-li, jak dě jinné vědomí není nikterak samozřejmostí, kteráu najdeme u lidí všech dob. Právě tak jako se nemůžeme dovolávat starých a zastaralých názorů na přírodu, nemůže být pro nás závazná ani míra byt smyslu pro historii au u pisatelů biblických knih a tím méně u překladatelů. Dnešní naše pochopení dějin a dějinnosti je také plodem dlohověkého manjim úsilí o hlubší pochopení vyamamum jádra křesťanské zvěsti. Naše doba má vůbec větší smysl pro historii; už jenom proto musí dnešní vyjádření biblického poselstvé s tímto porozuměním pro historii počítat a ne je obcházet nebo dokonce odstrkovat na periferii. Je však ještě vážnější důvod, který nás hutí odpírat Pospíšilovým názorům. Jestliže je totiž znevažováno toto hlubší porozumění historické tám všude tam, kde jde o postižení toho hlavního, nejdůležitějšího, je to polemika s určitým rysem světového názoru resp. filosofie. Tím nutně i sama tato polemika nabývá filosofické povahy, i když se k tomu nepřiznává. To by nebyla v zásadě nebyla chyba kdyby se pak určité mučivé myšlenkové schema nepodávalo jako jedině legitimní. Musíme tedy především odmítnout každý pokus vyhražovat si pro tako27 1. 58 -8-
====================
ScanImage054.jpg
====================
vé schema autoritu Písem. Zároveň tím chceme říci, že je nejen přípustné, ale přímo nezbytné podrobit každý takový mmětový prvek světového názoru důkladnému zkoumání a kritice. Což B.Pospíšil klade proti sobě historickou situaci a theologickou situaci jako dvě protivy. Klíčem k pochopení ampaatimanámavostí všech míst v Písmu je postižení právě této theologické situace, a to někdy vyžaduje dokonce i popření historie. e ne znamená nic jiného, než že theologická situace je vůbec vynata s historického souvisu, že nemá s historií vůbec co dělat, že není kontaktu mezi historií a "spasitedlnou pravdou". Proto také aplikace nalezené pravdy znamená ztotožnit vlastní já a vlastní situaci s theologickou situací té či oné biblické postavy. Lidská situace je však vždycky uložena v dějinném průběhu, zatím co theologická situace nemá s dějinami co dělat. Nemůže proto ztotožnění vlastní situace se situací theologickou znamenat nic jiného než vytržení s dějinné souvislosti. Posíšil mluví e setkání s Bohem jakožto s věčností, kdy pro člověka přestává existovat čas, prostor, historické podmínky a existuje jen slová, příkaz, zaslíbení. Ahistoričnost dějimmé theologické situace se obrazí v tom, že všechna místa v Písmu jsou v zásadě na téže rovině, takže v tom podstatném, co zvěstují, odkazují probe na sebe navzájem. Theologický záměr je všechny sjednocuje bez ohledu na jejich dě jinné vrstvení právě tím, že je ode vší historie i času i prostoru odtrhuje, vysvobozuje. mi Zdá se, že tady nastal přesun z myšlení theologického v mythologické. Vždyť to je přece pro mythus charakteristické, že události v čase převádí na mimočasového jmenovatele a tam, kde to není docela možné, že zbavuje alespoň časový průběh historického charakteru, že jej činí jakýmsi návratným schematem. Theologická situace, v níž se člověk v Pospíšilově pojetí ocitne, je čímsi stereotypním, takže člověk ztrácí osobitý a tím i osobní vztah k tomu, kdo jej oslovuje a s čím se na druhé straně dostává do kontaktu, a ztotožňuje se se situací biblické postavy, která není postavou historickou, nýbrž pouze ztělesněním, ztvárněním, obrazem jakéhosi theologického (či spíše mythologického ?) stereotypu. Místo aktuálního Božího oslovení určité osoby vidíme schema věčného vztahu mezi Bohema člověkem, do něhož by se měla natěshat i naše osobní, individuální situace był za cenu ztráty vší osobitosti a individuálnosti. Vposledu tu jde o ninyimé pojetí pravdy: Bud pravda míří do individuální a dějinně zakotvené lidské situace, bud oslovuje člověka osobně a tedy i osobitě, pokaždé znovu a také nově, neopakovatelně, anebo tomu tak není a pravda nemá s konkretním člověkem, t.j. se 27 1. 58 -9-
ScanImage054.jpg
====================
vé schema autoritu Písem. Zároveň tím chceme říci, že je nejen přípustné, ale přímo nezbytné podrobit každý takový mmětový prvek světového názoru důkladnému zkoumání a kritice. Což B.Pospíšil klade proti sobě historickou situaci a theologickou situaci jako dvě protivy. Klíčem k pochopení ampaatimanámavostí všech míst v Písmu je postižení právě této theologické situace, a to někdy vyžaduje dokonce i popření historie. e ne znamená nic jiného, než že theologická situace je vůbec vynata s historického souvisu, že nemá s historií vůbec co dělat, že není kontaktu mezi historií a "spasitedlnou pravdou". Proto také aplikace nalezené pravdy znamená ztotožnit vlastní já a vlastní situaci s theologickou situací té či oné biblické postavy. Lidská situace je však vždycky uložena v dějinném průběhu, zatím co theologická situace nemá s dějinami co dělat. Nemůže proto ztotožnění vlastní situace se situací theologickou znamenat nic jiného než vytržení s dějinné souvislosti. Posíšil mluví e setkání s Bohem jakožto s věčností, kdy pro člověka přestává existovat čas, prostor, historické podmínky a existuje jen slová, příkaz, zaslíbení. Ahistoričnost dějimmé theologické situace se obrazí v tom, že všechna místa v Písmu jsou v zásadě na téže rovině, takže v tom podstatném, co zvěstují, odkazují probe na sebe navzájem. Theologický záměr je všechny sjednocuje bez ohledu na jejich dě jinné vrstvení právě tím, že je ode vší historie i času i prostoru odtrhuje, vysvobozuje. mi Zdá se, že tady nastal přesun z myšlení theologického v mythologické. Vždyť to je přece pro mythus charakteristické, že události v čase převádí na mimočasového jmenovatele a tam, kde to není docela možné, že zbavuje alespoň časový průběh historického charakteru, že jej činí jakýmsi návratným schematem. Theologická situace, v níž se člověk v Pospíšilově pojetí ocitne, je čímsi stereotypním, takže člověk ztrácí osobitý a tím i osobní vztah k tomu, kdo jej oslovuje a s čím se na druhé straně dostává do kontaktu, a ztotožňuje se se situací biblické postavy, která není postavou historickou, nýbrž pouze ztělesněním, ztvárněním, obrazem jakéhosi theologického (či spíše mythologického ?) stereotypu. Místo aktuálního Božího oslovení určité osoby vidíme schema věčného vztahu mezi Bohema člověkem, do něhož by se měla natěshat i naše osobní, individuální situace był za cenu ztráty vší osobitosti a individuálnosti. Vposledu tu jde o ninyimé pojetí pravdy: Bud pravda míří do individuální a dějinně zakotvené lidské situace, bud oslovuje člověka osobně a tedy i osobitě, pokaždé znovu a také nově, neopakovatelně, anebo tomu tak není a pravda nemá s konkretním člověkem, t.j. se 27 1. 58 -9-
====================
ScanImage055.jpg
====================
TL mnou a s tebou co dělat. Molnár to vidí dobře: jestliže odtrhnu pravdu od docela určité, konkretní situace v minulosti, jestliže přestanu dbát na to, že i mmmimuita tenkrát osbovila docela určité lidi v určité dějinné chvíli, nikdy se mi už nepodaří ji spojit s dneškem. Právě tím, jak pravdu odtrhnu od její minulé aktuálnosti, odtrhuji ji současně ode všeho, čím je pro mne dnešek a zítřek. Avšak pravda, která není pravdou pro tuto chvíli, pro tento okamžik, přestává být skutečnou, mocnou pravdou a je pouhým stínem, vyprázdněnou, hluchou a němou abstrakcí. Pravda je svrchovaná, nikoli obecná. Pravda vítězí, a to si nesmíme plést s věčnou neměnností a neotřesitelností. Nehybná pravda by nemohla zvítězit. Spjatost pravdy s určitou osobní a dějinnou situací neznamená ovšem, že se tak pravda stává součástí historických proměn. Pravda sama ovšem není uzavřena do dě jin, není sama dějem, není totožná s daným průběhem událostí. Alternativou však není její neměnnost uprostřed historického dění. Pravda se projevuje a uskutečňuje právě v konkretních událostech, osvědčuje se v dějinách a vítězí nad historickými danostmi - není tedy od nich odloučena. Živá pravda je přítomna všude tam, kde opravdové lidské úsilí a kde jdou věci kupředu i když žádný dosažený výsledek ji nepohltí, v sobě nezavře a není tak je jím konečným vtělením. Pravda není nikdy tam, kde věci stojí, nebo kde se pohybují v kruhu ujařmeny setrvačností. Přítomností pravdy se však každá situace otvírá, vzniká v ní vnitřní napětí mezi cestou setrvačnosti a cestou pravou, která se setrvačnosti brání a která si musí vyhledat svou vlastní cestu, cestu novou, nevyzkoušenou, bez berlí analogie a schematu. Pravda prolamuje metručnost uzavřenost dě jinné i osobní situace a otvírá perspektivu pravého východiska, pravé cesty, pravého cíle. Napětí mezi touto perspektivou a výhledem na setrvačný postup události je jedinou příležitostí k poznání pravdy. Pravda je výzvou, abychom se vydali na novou cestu. Avšak my nemůžeme vykročit než právě z místa, na němž stojíme. Proto pravá cesta je vždy cestou určitými osobními i dějinnými okolnostmi, pro nás právě tak jako pro Karlické, ppo učedlníky jako pro pisatele biblických knih, dokonaamin pro proroky i rpo všechen lid Hospodinův. Proto mapan bez porozumění pro osobní a dějinné okolnosti zůstaneme před každým místem biblické zvěsti jakoś slepí. A tím, že si odřežeme takto každý vztah k dějinné situaci, i k situaci dnešní, způsobíme si odumření schopnosti reagovat na skutečnosti kolem sebe (a k tomu nás právě vede pravda, ne abychomse dostali do nějakého stavu či rozpoložení). To by byl únik ze světa a tím i zrada, o níž psal Molnár. 1.0 22 1 58
ScanImage055.jpg
====================
TL mnou a s tebou co dělat. Molnár to vidí dobře: jestliže odtrhnu pravdu od docela určité, konkretní situace v minulosti, jestliže přestanu dbát na to, že i mmmimuita tenkrát osbovila docela určité lidi v určité dějinné chvíli, nikdy se mi už nepodaří ji spojit s dneškem. Právě tím, jak pravdu odtrhnu od její minulé aktuálnosti, odtrhuji ji současně ode všeho, čím je pro mne dnešek a zítřek. Avšak pravda, která není pravdou pro tuto chvíli, pro tento okamžik, přestává být skutečnou, mocnou pravdou a je pouhým stínem, vyprázdněnou, hluchou a němou abstrakcí. Pravda je svrchovaná, nikoli obecná. Pravda vítězí, a to si nesmíme plést s věčnou neměnností a neotřesitelností. Nehybná pravda by nemohla zvítězit. Spjatost pravdy s určitou osobní a dějinnou situací neznamená ovšem, že se tak pravda stává součástí historických proměn. Pravda sama ovšem není uzavřena do dě jin, není sama dějem, není totožná s daným průběhem událostí. Alternativou však není její neměnnost uprostřed historického dění. Pravda se projevuje a uskutečňuje právě v konkretních událostech, osvědčuje se v dějinách a vítězí nad historickými danostmi - není tedy od nich odloučena. Živá pravda je přítomna všude tam, kde opravdové lidské úsilí a kde jdou věci kupředu i když žádný dosažený výsledek ji nepohltí, v sobě nezavře a není tak je jím konečným vtělením. Pravda není nikdy tam, kde věci stojí, nebo kde se pohybují v kruhu ujařmeny setrvačností. Přítomností pravdy se však každá situace otvírá, vzniká v ní vnitřní napětí mezi cestou setrvačnosti a cestou pravou, která se setrvačnosti brání a která si musí vyhledat svou vlastní cestu, cestu novou, nevyzkoušenou, bez berlí analogie a schematu. Pravda prolamuje metručnost uzavřenost dě jinné i osobní situace a otvírá perspektivu pravého východiska, pravé cesty, pravého cíle. Napětí mezi touto perspektivou a výhledem na setrvačný postup události je jedinou příležitostí k poznání pravdy. Pravda je výzvou, abychom se vydali na novou cestu. Avšak my nemůžeme vykročit než právě z místa, na němž stojíme. Proto pravá cesta je vždy cestou určitými osobními i dějinnými okolnostmi, pro nás právě tak jako pro Karlické, ppo učedlníky jako pro pisatele biblických knih, dokonaamin pro proroky i rpo všechen lid Hospodinův. Proto mapan bez porozumění pro osobní a dějinné okolnosti zůstaneme před každým místem biblické zvěsti jakoś slepí. A tím, že si odřežeme takto každý vztah k dějinné situaci, i k situaci dnešní, způsobíme si odumření schopnosti reagovat na skutečnosti kolem sebe (a k tomu nás právě vede pravda, ne abychomse dostali do nějakého stavu či rozpoložení). To by byl únik ze světa a tím i zrada, o níž psal Molnár. 1.0 22 1 58