Politická filosofie IX
| raw | skeny ◆ bytový seminář | přepis, česky, vznik: 19. 06. 1989
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Politická filosofie IX
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
ScanImage240.jpg
====================
příprava na 19.6.89- Filosofie a revoluce 01 Pojen revoluce a revolučnosti je už nějaký čas jedním se základních myšlenkových prostředků jak historiků, tak zejména politických vědců a teoretiků či filosofů politiky. Byle by možno dokonce říci, že moderní doba a revolučnost jsou bytostně spjaty. Revolučního původu je nejenom moderní průmyslová společnost, ale také nejneenější státy a jejich společenská zřízení. Francie revelucionovala Evropu, když se jejím předchůdcem a vzorem stala revoluce americké; sama pak se některými svými prv ky stale předehůdkyní vzorem revoluce ruské a ta zase revoluce čínské /pomlčíme-li o revolucích menšího rozsah hu nebo méně převratné/. 02 Ale so je to vlastně revoluce ? Je to vlastně nesprávné, nevystihující slove. Je dokladen teho, jak nesprávně pracujene s jazykem /a jazyky/. Sloveso volve znamenalo valiti, váleti, otáčeti; revolvo snamenale zpět valiti či otáčeti, nebo také znovu valiti či otáčeti./Ještě Kepler: De revelationibus erbiua celestium/; reveluta dies = /zno"u/s vritivší den. Naproti tomu evolve /= ax-volvo/ znamenalo vyvaliti, odvaliti, svaliti. Reveluce je původně pohyb v kruhu, satinco evoluce je zrušení tohoto opakování v kruhu, vyakauta se z kruhu. Ve staré řečtiné se kruh řekne KYKLOS; otáčeti v kruhu či opakovati se řekne ANAKYKLEIN. V 8. a 9. knise Ústavy piše platón e eyklických proměnéoh vlády /forem vlády/, a později u Polybia najione termín anakyklesis politeion, věčné návraty či rekurence věcí lidských a politiekýeh, které jsou půvedu přirozeného /FYSEI/. 03 Kdybychom užili Masarykovy terminologie a rozlišovali mezi tzv. sociální statikou a dynamikou, pak revoluce by představovala strukturu statickou, zatímce evoluce strukturu dynamiskou; revoluce by byla předměten skounání socialegického, kdežto evoluce by musela být přenecháne historikům. Ale dnešní význam těchto termínů je právě opačný. Odkud tate změna? Nejde jen o popis historické proměny, ale o nalezení smyslu této změny. Nevín, zda se tím někde zabýval; snad ane. Zdá se, že intelektuálně je odpovědno osvícenství, ale materiálně teprve francouzská revoluce. Ještě u Lecka zrušení vlády /dissolution/ znamená návrat vlády do původních rukou. Nově je však revoluce spojována s "novým". 17 VI. 89 89-341
ScanImage240.jpg
====================
příprava na 19.6.89- Filosofie a revoluce 01 Pojen revoluce a revolučnosti je už nějaký čas jedním se základních myšlenkových prostředků jak historiků, tak zejména politických vědců a teoretiků či filosofů politiky. Byle by možno dokonce říci, že moderní doba a revolučnost jsou bytostně spjaty. Revolučního původu je nejenom moderní průmyslová společnost, ale také nejneenější státy a jejich společenská zřízení. Francie revelucionovala Evropu, když se jejím předchůdcem a vzorem stala revoluce americké; sama pak se některými svými prv ky stale předehůdkyní vzorem revoluce ruské a ta zase revoluce čínské /pomlčíme-li o revolucích menšího rozsah hu nebo méně převratné/. 02 Ale so je to vlastně revoluce ? Je to vlastně nesprávné, nevystihující slove. Je dokladen teho, jak nesprávně pracujene s jazykem /a jazyky/. Sloveso volve znamenalo valiti, váleti, otáčeti; revolvo snamenale zpět valiti či otáčeti, nebo také znovu valiti či otáčeti./Ještě Kepler: De revelationibus erbiua celestium/; reveluta dies = /zno"u/s vritivší den. Naproti tomu evolve /= ax-volvo/ znamenalo vyvaliti, odvaliti, svaliti. Reveluce je původně pohyb v kruhu, satinco evoluce je zrušení tohoto opakování v kruhu, vyakauta se z kruhu. Ve staré řečtiné se kruh řekne KYKLOS; otáčeti v kruhu či opakovati se řekne ANAKYKLEIN. V 8. a 9. knise Ústavy piše platón e eyklických proměnéoh vlády /forem vlády/, a později u Polybia najione termín anakyklesis politeion, věčné návraty či rekurence věcí lidských a politiekýeh, které jsou půvedu přirozeného /FYSEI/. 03 Kdybychom užili Masarykovy terminologie a rozlišovali mezi tzv. sociální statikou a dynamikou, pak revoluce by představovala strukturu statickou, zatímce evoluce strukturu dynamiskou; revoluce by byla předměten skounání socialegického, kdežto evoluce by musela být přenecháne historikům. Ale dnešní význam těchto termínů je právě opačný. Odkud tate změna? Nejde jen o popis historické proměny, ale o nalezení smyslu této změny. Nevín, zda se tím někde zabýval; snad ane. Zdá se, že intelektuálně je odpovědno osvícenství, ale materiálně teprve francouzská revoluce. Ještě u Lecka zrušení vlády /dissolution/ znamená návrat vlády do původních rukou. Nově je však revoluce spojována s "novým". 17 VI. 89 89-341
====================
ScanImage241.jpg
====================
04 Na první pohled je zřejmé, že tu přichází do hry navíc něco zcela jiného: at už filologie mluví pre evoluci spíše než pre revolusi jako název, jde o odvalení, svalení, povalení /desavadní/ vlády. Musíme se proto tázat, proč je virstně od povalení vlády čili od revoluce očekáváno něco nového, osvobesujícíhe, pozitivního. A hned upřesnění: naše otázka je zacílene na reveluei jako takovou, nikoliv na okolnosti. Vždyt a revolucí je spojena jakási aura přicházející svásy, ovšem aura ničím nedoložené, neracionální. Jde o mýtus, e pevěru, e afektivní vztah. A co je mimořádně důležité: vente mýtus, tado pověra, tento afekt nepřestávají mít skutečnost a vliv, ani když jsou bráceny ve svůj opak, totiž spojovaná revoluce s ničivostí a brutalitou či barbarizaeí - tedy s démenissei revoluce. 05 Odhalením, že efektivní vztah k revoluci, at pozitivní nebo negativní, má vlastně religiózní charakter, je sice uvolněn prostor k prvním krokům ke kritickému vyrovnání s problémem revoluce, ale hlavní význam má ozvrh přístupu vskutku racionálního. Příkladen takového přístupu je pojeti revoluce u největšího českého žurnalisty minulého steletí, Karla Havlíčka Borovského, jak je formuloval ve dvot textesh ve Slovanu ve dnech 30-1-1851 a 8-2-1851 /v II. sv. Výboru z díla, 1986, je přetistěn jen první z obou textů/. 06 Základním mete lologickým pravidlem Havlíčkovým "při všech čin och politických" je: mít "chladnou, vší náruživosti prázdnou rozvahu", tedy opak "rozčilení". "S chladnou mysl lí vu a prostředky k lepšímu." 7590, Tobolka 3,17. Chladný re um musí převažovat nad neurčitým eitem /593/. 07 Za druhé považuje Havlíček revoluci za krajní a zejména pro národ nebezpečný prostředek, k něruž lze právněně sáh nont jen za dvou podmínek, totiž že ostatní prostředky nikan nevedou a za druhé že je tu oprávněná jis ota, že by se po provedené revolusi mohla ustavit a udržet dobrá vlá08 Důležitý bod: revoluce je "jenom prostředek", a to dosti nepříjemný, dokonce neštastný prostředek. "tek nebude nikdo moudrý dělati revoluce pro revoluce samé" /595/, nýbrž proto, aby "na ně následovati mohla dobrá vláda". A eo je nedůležitější: revoluce sice svrhne špatnou vládu, ale sama v sobě není schopna založit a udržet dobrou vlédu. 17 VI, 89 89-342
ScanImage241.jpg
====================
04 Na první pohled je zřejmé, že tu přichází do hry navíc něco zcela jiného: at už filologie mluví pre evoluci spíše než pre revolusi jako název, jde o odvalení, svalení, povalení /desavadní/ vlády. Musíme se proto tázat, proč je virstně od povalení vlády čili od revoluce očekáváno něco nového, osvobesujícíhe, pozitivního. A hned upřesnění: naše otázka je zacílene na reveluei jako takovou, nikoliv na okolnosti. Vždyt a revolucí je spojena jakási aura přicházející svásy, ovšem aura ničím nedoložené, neracionální. Jde o mýtus, e pevěru, e afektivní vztah. A co je mimořádně důležité: vente mýtus, tado pověra, tento afekt nepřestávají mít skutečnost a vliv, ani když jsou bráceny ve svůj opak, totiž spojovaná revoluce s ničivostí a brutalitou či barbarizaeí - tedy s démenissei revoluce. 05 Odhalením, že efektivní vztah k revoluci, at pozitivní nebo negativní, má vlastně religiózní charakter, je sice uvolněn prostor k prvním krokům ke kritickému vyrovnání s problémem revoluce, ale hlavní význam má ozvrh přístupu vskutku racionálního. Příkladen takového přístupu je pojeti revoluce u největšího českého žurnalisty minulého steletí, Karla Havlíčka Borovského, jak je formuloval ve dvot textesh ve Slovanu ve dnech 30-1-1851 a 8-2-1851 /v II. sv. Výboru z díla, 1986, je přetistěn jen první z obou textů/. 06 Základním mete lologickým pravidlem Havlíčkovým "při všech čin och politických" je: mít "chladnou, vší náruživosti prázdnou rozvahu", tedy opak "rozčilení". "S chladnou mysl lí vu a prostředky k lepšímu." 7590, Tobolka 3,17. Chladný re um musí převažovat nad neurčitým eitem /593/. 07 Za druhé považuje Havlíček revoluci za krajní a zejména pro národ nebezpečný prostředek, k něruž lze právněně sáh nont jen za dvou podmínek, totiž že ostatní prostředky nikan nevedou a za druhé že je tu oprávněná jis ota, že by se po provedené revolusi mohla ustavit a udržet dobrá vlá08 Důležitý bod: revoluce je "jenom prostředek", a to dosti nepříjemný, dokonce neštastný prostředek. "tek nebude nikdo moudrý dělati revoluce pro revoluce samé" /595/, nýbrž proto, aby "na ně následovati mohla dobrá vláda". A eo je nedůležitější: revoluce sice svrhne špatnou vládu, ale sama v sobě není schopna založit a udržet dobrou vlédu. 17 VI, 89 89-342
====================
ScanImage242.jpg
====================
09 Relativní smysl uplnost revoluce je tedy podmíněna onou šancí, že jí bude uvolněna cesta pro dobrou -nebo aspoň lepší vládu. A tady zase nejde o pouhé doufání, všeobeenou naději, že třeba...: "kde nemám jistetu neb pevnou naduji, že by po provedené revoluci se mohla zařídit ti a udržeti dobrá vláda, tam jest hřích nad národen raditi neh působiti k revoluci, nebot uvalují se na národ jonon nevýhody revoluce, aniž mu mohou zajistiti jakých výhod z toho". /595/ 10 Havlíček tu nemá na mysli eventuelní prohru, nýbrž naopak vítězství revoluce. Také vítězná revoluce je v jehe očích neštěstí: "já vůbec jsem veliký nepřítel revelue se zbrani..." /593/. Havlíček je totiž přesvědčen, že smysluplnos revoluce záleží na tom, co je nebo není připravene již před takovou revolucí. Pokud není připravenc nie nebo jen málo, užitek z vítězné revoluce "nená nikde jiný než ti, kteří se skrze reveluci k vládě dostali a nyní místo předešlé, revolucí zrušené vlády, zase mohou kořistiti z národu". 11 Tak se otázza revoluce vlastně nemůže *ešit izolovaně od siršího společenského kontextu /chápaného dějinně/, zejména pak nezávisle na skutečném stavu společnosti. "Jenom nároč zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu... Národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen." /596/ 12 Co nám tedy Havlíček radí ? "Kde není národ zachovalý a vzdělaný, ten jest marné svrhovati revolucemi staré vlády, nebot sase se dříve neb později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revel luce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody a teprve peton jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády." /597/ Možné 13 Podle Havlíčka není tedy podstatné řešení otázky reveluce ve zkoumání její vlastní povahy /která je nežádoucí v každém případě/, ale v rospoznání, zda národ je dostatečně zachovalý a vzdělaný. To ovšem nutně vyvolává na17 VL. 89 še námitky: jak může být dostatečně zachovalé a vzdělaná politická společnost, která velmi dlouho nebo dokonce nikdy dobrou vládu neměla $89-34:3
ScanImage242.jpg
====================
09 Relativní smysl uplnost revoluce je tedy podmíněna onou šancí, že jí bude uvolněna cesta pro dobrou -nebo aspoň lepší vládu. A tady zase nejde o pouhé doufání, všeobeenou naději, že třeba...: "kde nemám jistetu neb pevnou naduji, že by po provedené revoluci se mohla zařídit ti a udržeti dobrá vláda, tam jest hřích nad národen raditi neh působiti k revoluci, nebot uvalují se na národ jonon nevýhody revoluce, aniž mu mohou zajistiti jakých výhod z toho". /595/ 10 Havlíček tu nemá na mysli eventuelní prohru, nýbrž naopak vítězství revoluce. Také vítězná revoluce je v jehe očích neštěstí: "já vůbec jsem veliký nepřítel revelue se zbrani..." /593/. Havlíček je totiž přesvědčen, že smysluplnos revoluce záleží na tom, co je nebo není připravene již před takovou revolucí. Pokud není připravenc nie nebo jen málo, užitek z vítězné revoluce "nená nikde jiný než ti, kteří se skrze reveluci k vládě dostali a nyní místo předešlé, revolucí zrušené vlády, zase mohou kořistiti z národu". 11 Tak se otázza revoluce vlastně nemůže *ešit izolovaně od siršího společenského kontextu /chápaného dějinně/, zejména pak nezávisle na skutečném stavu společnosti. "Jenom nároč zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu... Národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen." /596/ 12 Co nám tedy Havlíček radí ? "Kde není národ zachovalý a vzdělaný, ten jest marné svrhovati revolucemi staré vlády, nebot sase se dříve neb později všechno zlé navrátí, třeba se osoby a okolnosti změnily, a národ nemá z revel luce nic než trochu škody a nepořádku. V takovém pádu musí se napřed odstraniti tyto závady každé pravé svobody a teprve peton jest naděje a vyhlídka na možnost dobré a trvanlivé právní vlády." /597/ Možné 13 Podle Havlíčka není tedy podstatné řešení otázky reveluce ve zkoumání její vlastní povahy /která je nežádoucí v každém případě/, ale v rospoznání, zda národ je dostatečně zachovalý a vzdělaný. To ovšem nutně vyvolává na17 VL. 89 še námitky: jak může být dostatečně zachovalé a vzdělaná politická společnost, která velmi dlouho nebo dokonce nikdy dobrou vládu neměla $89-34:3
====================
ScanImage243.jpg
====================
14 Zde právě je důležitý onen druhý článek o revoluci, jímž se Havlíček ohražuje proti Videnskému Denníku /sic/a jeho chvále, nebot "chvála od něhe, tu si nemůžene nechat libiti..." /598-9/ Havlíček tu výslovně mluví o lepší svobodě a lepší vládě, než byla ta, proti které se revoluce obrací /ne tedy už o "dobré" vhádě/: nejde o skok do dokonalé společnosti, ale o postupný vývoj ke svobodě a k dobré vládě. Revoluce se může někdy stát významným prostředkem tohoto vývoje. 15 Havlíček dále ví, že "zřídka kde se svoboda vydobude zee la bez boje hmotného a bez krveprolití"; "zkušenost celé historie nás učí, že na ten /= na "zákonní cestě"/ není možno vybojovati na zákenní cestě svobodu, nýbrž jen na revoluční" /602,603/. Příčinou toho je však podle Havlíč ka to, že "většine lidu zůstane neutrální a nedbá o nie, a straně národu a svobodymilovné nepodaří se sebrati takovou moe, aby již při pouhén vystoupení jejín upustili utiskovatelé ed svého utiskování, nýbrž zapotřebí jest obyčejně ve skutečném haetném boji poraziti je a přinutiti k upuštění od Respravedlivé vlády" /602/. 16 "Když tedy jest národ utištěn,... nemá ještě zásluhy ten, kdo národ sakosý k povstání přivede, nebot není nie snadnějšího, než způsobiti reveluci u Lárodu utlačeného; ale ten má zásluhu, kdo přivede onen národ do takového stave, ve kterém schopen jest cizí libovůle se sprostiti a svobodu pravou si zaříditi. Jakým způsobem se pak toto osvobození stane, to jest věc lhe stejná, nejlépe a nejzáslužnějí ovšem, když to jde beze všeho boje a beze krve." /602/ 17 Když Havlíček v prvním článku prohlašuje, že je vůbee nepřítel "revolus se zbraní", hned dodává: "a držím hlav ně na revoluce v hlavách a v srdcích". To dovoluje po osmi desetiletích Rádlovi napsat, že velká filosofie byla vždycky blízká politice a revolucionářství. Tomu se někdy dost dobře nerozumí, protože se nebere v úvahu ono dějinné pozadí tohoto výroku /Havlíček-Masaryk-Rádl/. Rozhodující se revoluce v hlavách a srdcích, jen někdy to nejde bez revoluce mocenské; a obvykle jen proto, že ta revokuce v hlavách a srdcích nebyla dostatečně účinná. Tudíž: revolučnost a revoluce je původně záležitost duchovní nebo alespoň myšlenková, vztah ke vzpouře, povstání a povalení vlády je jen vnější a nahodilý. 89-344 17. V. 89
ScanImage243.jpg
====================
14 Zde právě je důležitý onen druhý článek o revoluci, jímž se Havlíček ohražuje proti Videnskému Denníku /sic/a jeho chvále, nebot "chvála od něhe, tu si nemůžene nechat libiti..." /598-9/ Havlíček tu výslovně mluví o lepší svobodě a lepší vládě, než byla ta, proti které se revoluce obrací /ne tedy už o "dobré" vhádě/: nejde o skok do dokonalé společnosti, ale o postupný vývoj ke svobodě a k dobré vládě. Revoluce se může někdy stát významným prostředkem tohoto vývoje. 15 Havlíček dále ví, že "zřídka kde se svoboda vydobude zee la bez boje hmotného a bez krveprolití"; "zkušenost celé historie nás učí, že na ten /= na "zákonní cestě"/ není možno vybojovati na zákenní cestě svobodu, nýbrž jen na revoluční" /602,603/. Příčinou toho je však podle Havlíč ka to, že "většine lidu zůstane neutrální a nedbá o nie, a straně národu a svobodymilovné nepodaří se sebrati takovou moe, aby již při pouhén vystoupení jejín upustili utiskovatelé ed svého utiskování, nýbrž zapotřebí jest obyčejně ve skutečném haetném boji poraziti je a přinutiti k upuštění od Respravedlivé vlády" /602/. 16 "Když tedy jest národ utištěn,... nemá ještě zásluhy ten, kdo národ sakosý k povstání přivede, nebot není nie snadnějšího, než způsobiti reveluci u Lárodu utlačeného; ale ten má zásluhu, kdo přivede onen národ do takového stave, ve kterém schopen jest cizí libovůle se sprostiti a svobodu pravou si zaříditi. Jakým způsobem se pak toto osvobození stane, to jest věc lhe stejná, nejlépe a nejzáslužnějí ovšem, když to jde beze všeho boje a beze krve." /602/ 17 Když Havlíček v prvním článku prohlašuje, že je vůbee nepřítel "revolus se zbraní", hned dodává: "a držím hlav ně na revoluce v hlavách a v srdcích". To dovoluje po osmi desetiletích Rádlovi napsat, že velká filosofie byla vždycky blízká politice a revolucionářství. Tomu se někdy dost dobře nerozumí, protože se nebere v úvahu ono dějinné pozadí tohoto výroku /Havlíček-Masaryk-Rádl/. Rozhodující se revoluce v hlavách a srdcích, jen někdy to nejde bez revoluce mocenské; a obvykle jen proto, že ta revokuce v hlavách a srdcích nebyla dostatečně účinná. Tudíž: revolučnost a revoluce je původně záležitost duchovní nebo alespoň myšlenková, vztah ke vzpouře, povstání a povalení vlády je jen vnější a nahodilý. 89-344 17. V. 89
====================
ScanImage244.jpg
====================
18 Tak se ukazuje, že v Havlíčkovi máne filosoficky nerozvinutou koneepei revoluce a revolučnosti, která je dosti nosná, aby takovou eventuelní rozvinutou filosofii revolu ce a revolučnosti unesla. Pokusne se tedy alespoň naznači některé základní principy takévé ffie revoluce. 19 Má-li revolučnost a revoluce být ve svých základech spjate s otevíráním nových cest a s příchodem nového, pak musi být pochopena v nejužší souvislosti /reálné 1/ s revelučně orientovaným subjekten, tedy také s tím, že revolueionářství je věcí politické etiky a vůbec etiky, tj.vzta. hu k "tomu čtvrtému". Proto např. Réel /Válka, 106-7/ říká, i "i nejloyélnější člověk se může vzbouřiti a má k tomu práve; ale předně se k revolusi odhodlává po mravnim boji a mravní rozchodu s předměten své víry a za druhé opoušti jeden ideál jea v kůli ideálu jinému". To je pak ona revoluce hlav a srdci. 20 Revoluční není tedy člověk nebo hnutí, které se jen bouří, ale které svou vzpouru organizuje a řídí tak, aby se jí uvolnila cesta pro uskuteční lepších pořádků a lidsky hlubšíhe a distejnějřího života jednotliveu i společnosti. Je třeba zavrhnout profesionální revolucionářství, které od zvratů s převratů čeká, že zlepšení se sane dostaví.0no zlepšení musí být důkladně připravent & promyšlene; li di je třeba od začátku získávat vyložením povahy toho, če ho se má po vítězství revoluce dosáhnout, nikoliv slibeváním něčeho, co se bud vůbec nebude uskutečňovat anebo jen částečně, dečasně nebo vůbec zdánlivě. 21 základem revolučnosti a revolucí je skutečnost, že člověk není jen FYSIS a jen tělo, ale že je ke svobodě povolaný subjekt, tj. subjekt, který se nepřizpůsobuje nikdy tak, až by stratil svou identitu, nýbrž který se přizpůsobuje okolnostem pouze proto, aby je evládl, aby se stal jejich pánem. A to právě je možné pouze tehdy, když teto své panování nad okolnostmi chépe jake svěřený úkol, za který nese odpovědnost. 22 Takovou odpovědnost, již na sebe bere vůdce povstání, lze ovšem jen předstírat - a přispívá to nepochybně k větší atraktivnosti vůdce a jeho strany, když mluví o Prezřetel nosti a o svém nadlidském poslání, o poslání národa nebe třídy nebo rasy nebo kultury atd. To pak je o důvod víc, proč se filosofie musí o takové vzpoury či povstání, které si říkají "revoluce", zajímat. 17 VI. 89 89-345
ScanImage244.jpg
====================
18 Tak se ukazuje, že v Havlíčkovi máne filosoficky nerozvinutou koneepei revoluce a revolučnosti, která je dosti nosná, aby takovou eventuelní rozvinutou filosofii revolu ce a revolučnosti unesla. Pokusne se tedy alespoň naznači některé základní principy takévé ffie revoluce. 19 Má-li revolučnost a revoluce být ve svých základech spjate s otevíráním nových cest a s příchodem nového, pak musi být pochopena v nejužší souvislosti /reálné 1/ s revelučně orientovaným subjekten, tedy také s tím, že revolueionářství je věcí politické etiky a vůbec etiky, tj.vzta. hu k "tomu čtvrtému". Proto např. Réel /Válka, 106-7/ říká, i "i nejloyélnější člověk se může vzbouřiti a má k tomu práve; ale předně se k revolusi odhodlává po mravnim boji a mravní rozchodu s předměten své víry a za druhé opoušti jeden ideál jea v kůli ideálu jinému". To je pak ona revoluce hlav a srdci. 20 Revoluční není tedy člověk nebo hnutí, které se jen bouří, ale které svou vzpouru organizuje a řídí tak, aby se jí uvolnila cesta pro uskuteční lepších pořádků a lidsky hlubšíhe a distejnějřího života jednotliveu i společnosti. Je třeba zavrhnout profesionální revolucionářství, které od zvratů s převratů čeká, že zlepšení se sane dostaví.0no zlepšení musí být důkladně připravent & promyšlene; li di je třeba od začátku získávat vyložením povahy toho, če ho se má po vítězství revoluce dosáhnout, nikoliv slibeváním něčeho, co se bud vůbec nebude uskutečňovat anebo jen částečně, dečasně nebo vůbec zdánlivě. 21 základem revolučnosti a revolucí je skutečnost, že člověk není jen FYSIS a jen tělo, ale že je ke svobodě povolaný subjekt, tj. subjekt, který se nepřizpůsobuje nikdy tak, až by stratil svou identitu, nýbrž který se přizpůsobuje okolnostem pouze proto, aby je evládl, aby se stal jejich pánem. A to právě je možné pouze tehdy, když teto své panování nad okolnostmi chépe jake svěřený úkol, za který nese odpovědnost. 22 Takovou odpovědnost, již na sebe bere vůdce povstání, lze ovšem jen předstírat - a přispívá to nepochybně k větší atraktivnosti vůdce a jeho strany, když mluví o Prezřetel nosti a o svém nadlidském poslání, o poslání národa nebe třídy nebo rasy nebo kultury atd. To pak je o důvod víc, proč se filosofie musí o takové vzpoury či povstání, které si říkají "revoluce", zajímat. 17 VI. 89 89-345
====================
ScanImage245.jpg
====================
23 Předpokladen skutečné, pravé revoluce je, že ji uskutečňují politické subjekty- tedy nikoliv "dav", ovládaný vůdcem /"demagogen"/. Revoluce bez revolučních politických subjek tů není skutečnou revolucí, nýbrž jen surovýn, barbarským povstáním, vzpoureu, o níž Rádl říká, že je barbarštější než válka, pretože "nemá žádného řádu, není nikomu odpovědna, luza je v ní pánem" /0 něn.rev.8/. 24 Revoluce jako násilný zvrat není nikdy nutností, nýbrž bylo jí možno předejít: "lidé dobré vůle měli a mohli najít méně surové řešení daných obtíží /atto, 10/. Naproti tomu revoluce hlav a srdcí je nutná vždy, v každé době. Opravacvé, do hloubky a na kořeny jdoucí myšlení a tím spíše svědomí musí ustavičně procházet novýai a novými revolucemi, musí je očekávat a musí na ně být připraveno. Obojí je proto třeb přísně rozlišovat a nedovolit, aby se revoluci nazýval sebevětší převrat, kde na nísto jedněch mocen ských pozic přišly jiné, ani by to bylo revolueí hlav a ardei ospravedlněno. 25 Když např. Hromádka mluvil e revolučním kalu, který se dečasně zvedne v každé revoluci, nebo když Rádl doporučoval nechytat se při revolučních bouřích "jen jejích průvodníck jevů" /atto, 10/, ale chápat, ve jména čeho se lid bouří a chápat ideu revoluční /a to pro něho znamená: soudit, uzná vat nebo neznevat a odsuzovat tuto ideu/, pak tu jde o důležité upozornění na rozdíl mezi revoluci jako historický jevem a nezi "duchem reveluee", jají základní "ideou". 26 Ducha či základní ideu revoluce si lidé nevymýšlejí a nemohou vymýšlet, mohou je pouze chápat a nechat, aby se jejich aktivit, života, jich samých zmocnily. Přitom se lidé mohou hrubě zmýlit a nechet, sby se jich zmocnile všelijaké nežádstvo. Zejména tu je obrovské nebezpečí, že místo ducha revoluce se jich zueení duch vzpoury. Každou histeriekou "revoluci" je třeba posuzovat podle toho, zda v ní nabyl převahy duch opravdu revoluční anebo naopak duch ničivý, anarchický, nihilistický. K tomu cíli filosof musi důkladně zkoumat ideové kořeny takové revoluce, aby mohl rozpoznat, ce v reálném" historickém průběhu bylo onou "nosnou" ideor nebo jak se to odehrávale bez ideje a bez ducha opravdové revolučnes ti. 27 Nemáme dost času na podrobnosti; obávám se však, že při ta kovém posuzování neobstojí ani revoluce francouzská, ani rjské,"Pada čínská, nebot neobstojí právě jejich duch, je246
ScanImage245.jpg
====================
23 Předpokladen skutečné, pravé revoluce je, že ji uskutečňují politické subjekty- tedy nikoliv "dav", ovládaný vůdcem /"demagogen"/. Revoluce bez revolučních politických subjek tů není skutečnou revolucí, nýbrž jen surovýn, barbarským povstáním, vzpoureu, o níž Rádl říká, že je barbarštější než válka, pretože "nemá žádného řádu, není nikomu odpovědna, luza je v ní pánem" /0 něn.rev.8/. 24 Revoluce jako násilný zvrat není nikdy nutností, nýbrž bylo jí možno předejít: "lidé dobré vůle měli a mohli najít méně surové řešení daných obtíží /atto, 10/. Naproti tomu revoluce hlav a srdcí je nutná vždy, v každé době. Opravacvé, do hloubky a na kořeny jdoucí myšlení a tím spíše svědomí musí ustavičně procházet novýai a novými revolucemi, musí je očekávat a musí na ně být připraveno. Obojí je proto třeb přísně rozlišovat a nedovolit, aby se revoluci nazýval sebevětší převrat, kde na nísto jedněch mocen ských pozic přišly jiné, ani by to bylo revolueí hlav a ardei ospravedlněno. 25 Když např. Hromádka mluvil e revolučním kalu, který se dečasně zvedne v každé revoluci, nebo když Rádl doporučoval nechytat se při revolučních bouřích "jen jejích průvodníck jevů" /atto, 10/, ale chápat, ve jména čeho se lid bouří a chápat ideu revoluční /a to pro něho znamená: soudit, uzná vat nebo neznevat a odsuzovat tuto ideu/, pak tu jde o důležité upozornění na rozdíl mezi revoluci jako historický jevem a nezi "duchem reveluee", jají základní "ideou". 26 Ducha či základní ideu revoluce si lidé nevymýšlejí a nemohou vymýšlet, mohou je pouze chápat a nechat, aby se jejich aktivit, života, jich samých zmocnily. Přitom se lidé mohou hrubě zmýlit a nechet, sby se jich zmocnile všelijaké nežádstvo. Zejména tu je obrovské nebezpečí, že místo ducha revoluce se jich zueení duch vzpoury. Každou histeriekou "revoluci" je třeba posuzovat podle toho, zda v ní nabyl převahy duch opravdu revoluční anebo naopak duch ničivý, anarchický, nihilistický. K tomu cíli filosof musi důkladně zkoumat ideové kořeny takové revoluce, aby mohl rozpoznat, ce v reálném" historickém průběhu bylo onou "nosnou" ideor nebo jak se to odehrávale bez ideje a bez ducha opravdové revolučnes ti. 27 Nemáme dost času na podrobnosti; obávám se však, že při ta kovém posuzování neobstojí ani revoluce francouzská, ani rjské,"Pada čínská, nebot neobstojí právě jejich duch, je246