Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Až tak nahodou. Jak ho povídíš? No. Ještě by dovolili to jednou ještě prostě člověk k tomu, aby mohl přijmout to text, co musí dostat, co musí dostat skutečně nejhloub tak tak tak a končí. No. A protože když jde dostatečně hluboko, tak se dostane mimo sebe. Tak s tím naprosto souhlasím. Já jsem chtěl jenom říct, že filozofie musí kombatovat na to, že musí poměrně podobným jazykem, podobným smyslu hovořit narovně biologický, jako narovně důchodní. A protože když si přečteme různý práce v lokování organismů, dejme na těch nižších organismů, jako když si ten klasický americký vědec Jennings o tom napsal, tak je úplně evidentní, že je jedna záležitost, jak se spravuje organismus uvnitř. To znamená třeba jednobůněčnej organismus, která jakým způsobem má zařízený, že to jádro ovlivňuje třeba tu protoplazmu kolem, že jaký jednotlivý granule jsou v té protoplazmě, jaký mají funkce, jak je to sehrané, jak je to obemknuté plánou, jaký má funkce ta plána, ze jakých okolností je možná, aby byla porušená buď zvenčí nebo zemí. A tak dále tyhle ty věci, jak funguje organismus. To je jedna věc. A za druhé, jak se organismus chová, to znamená, jak se vstavuje ke svému okoju. Tohle je mimo veškerou pochybnost, když nám jde o to, jak třeba se bunka tělí. To je její vnitřní zážitost. To je jiný. Ale jak bunka obemkne nějaké tělisko, pozře to, stráví a zbytky vyvrhne, to je vztah ex, protože to tělisko původně bylo mimo. V té biologii tam to není možnost změnit. No a teď při tomhle tomu je zjevný, že když organismus se vstáhne k něčemu mimo sebe, takže to znamená toto. Že musí ze sebe nějakým způsobem být. Například ameba. Ta musí přestat mít svůj tvar a přizpůsobit se tomu tvaru toho těliska, s kterým se setká. A teď ho jako obemkne, teď ho obreje. Musela sama sebe změnit, aby se vstáhla k tomu tělisku. A tohle to, když organismus sám se změní, aby nezostal v sobě, nebo aby vyšel vstřík něčemu mimo, tomu se říká aktivita. Primární aktivita. Teď tam Čenex například říká, že ta primární aktivita je na zdařbu, že to není cílení a tak dále. To se nemusí zajímat. Důležité je ta aktivita. Ale teď ta aktivita má nějaký cíl. A ten cíl, buď přímo, nebo alespoň v přeneseném smyslu, není mimo. Proč je uvnitř ty anéby. To je skonkrétně, když jde o to tělisko, tak cíle toho voblití znamená zatažení toho těliska do konc bunky. A tam se teď všechny enzymy a co to má, se do toho dávají a ty do toho bouchají, jestli by se to nemělo rozbít. A třeba. Čili cílem je, zasáhnout to tělisko, chňapnout a přiníst dovnitř. I když je to ve smyslu přenesený, tak je to vlastně to tež. Sice když chci poznat něco, co je mimo mě, tak to nevemu a nestrčím si to do mozku. Ale dělám všechno možným, abych to nějak zvládl a abych aspoň ve svým myšlení to sevřel. Ono to nepozná, že to zvírá, ale já to poznám. Já se k tomu pak chovám jinak. Já to opravdu uchopím, i když ne rukama, nebo těmto blánou, jako dáme, tak to uchopím myšlenkově. Čili je to vlastně analogie. I když je to přenesený v smyslu, ta aktivita má ten jeden cíl, že já se toho zmocním. Ať už přímo rukama, že to sežeru, anebo že se zmocním toho tak, že to zvládnu, že vím, co to je, že už s tím můžu pak pracovat, manipulovat, zařidovat různý věci a tak dále. A teď, co to je, když člověk z té akce se vrací k sobě. Já prostě mám, když pracuji s něčím, mám jakousi zkušenost, kterou jsem původně neměl. Ale ta zkušenost, ta nezůstane v tý věci. Když já pracuji s lopatou a neumím to, nebo vesluju třeba, a neumím to, tak to jednak cáká, mám tisíc příležitostí, jak to převrhnout, ale když dostatečně dlouho a opatrně a pečivě vesluju, tak se naučím veslovat. Co to je ve mně, co vznikne, co nezůstane v té vesle? Nepřejde do vesle a taky to nezanikne, jako to moje veslování. Já když přestanu veslovat, tak veslování už žádné není a přestalo být. Čili zaniklo. Ale nezanikne úplně. Něco je ve mně, co umožňuje, abych příště vesloval lépe, než dostupně. Já jsem se něčemu naučil. A to něco se téká toho veslování. A těch vesel, a tý vody, a tý hodin, a tak dále. Těch věcí venku. Čili já jsem něco z toho, nějakou zkušenost, internalizoval. Já jsem to zvnitřnil. Já jsem to učinil svým. Přiveďte to do sebe. Čili existuje základní věc. Subjekt je schopen akcí být aktivní. Ale je schopen, on nepřechází ve své akce. Ale je schopen se ze svých akcí vrátit k sobě. Prostě ta kočka, když se volizuje, tak nepřejde ve své volizované chlupy nebo v jazyk, který volizuje, nepřejde v to volizování, když se přestane volizovat a je stále kočkou. Což je trošku matoucí, ale to je jedno, nebudeme ještě zase jinej příběh. Čili je schopen ten subjekt se vrátit k sobě. A když se vrací k sobě z té akce, tak sebou přinese něco, co v něm úvodně nebylo. Čili on se k sobě vrátí, ale něčím zbohacenej. Něčím, co umožní, že příští akce bude v nějakém smyslu třeba efektivnější, šikovnější a ráději. Takže my tady máme takový prototyp už na biologický úrovni. Prototyp toho, co to je akce jako vycházení ze sebe a co to je návrat k tomu. Přičem už u toho živočicha, zejména u toho primitivního nějakého organizmu, jako je třeba budíka, taky byčíkovi třeba, tak to vrátit se k sobě to znamená, to znamená takovo být zase sám sebou. Na vyšších úrovních to znamená něco jiného. Na vyšších úrovních to právě znamená být něčím jiným. Což o všem je už připraveno tou akcí, která vlastně znamená zjinačení toho subjektu. Subjekt, když se pustí do nějaký aktivity, tak už to, že se pustí do aktivity, kterou předtím nedělal, znamená, že se zjinačil, že je trochu jiný. Předtím nic nedělal a teď začíná dělat, nebo dělal něco jiného a teď dělá tohle. A teď my potřebujeme na úrovní filozofický test ve vrstvě, kterou bychom nazvali třeba duchovním, mluvit o podobných věcech, které ovšem samozřejmě ve hledčem se také odlišujou. Člověk také duchovně je něčím, je konstituován nějak a dá se to vysvětlovat jak psychologicky, sociologicky, ale taky filozoficky a nejrůzně ještě jinak se dá vysvětlovat, jak člověk je to, co je. Proč třeba já, ať se snažím, jak chci, ať to o sobě vím a chci se korigovat a snažím se korigovat, proč furt je ve mně zakotveno takový poštánství, který sám nemám rád a jsem furt tam vím to a do smrti se toho nezbavím. Tak to se dá vysvětlovat, jak to vzniklo a tak dávče. Takže tato konstituce, důchodní a duševní konstituce člověka, dá by se to ještě říkat po jiných věcech, je takové, čím člověk je. A teď s touto konstitucí se člověk vleče jako hlemej s domečkem, nebo přesně řečeno se sebou. No a teď ten celý trik, nebo celá ta senzace spočívá v tom, že člověk není jenom to, co je. To je taková zvláštnost. Pro celou antiku každá věc, každý člověk, je útečnost, je tím, čím je. Proto se bávají změny, protože to, co je, tak se nevmění. Změna je něco, o čem se nedá vlastně nic povídat. Hleda, že změna jenom je na povrchu, ale v podstatě je něco, co se nevmění. A návod je o to, co jest, to jest, co se nemění. No a teď, ten největší objev moderní doby, moderní filozofie, je, že člověk není pouze tím, čím je. To je dvojí smysl slova je, jinak by to nedávalo smysl. Dá se to taky říct, že člověk je také a je sejména tím, čím bude. To jest, on se něčím stává. Bytostně je někým, kdo je na pochodu, kdo kráčí, je spíše podoben větě, než věci. Věc je celá najednou tady. Člověk nikdy celý tady najednou není. Člověk je podoben větě. Něco už bylo řečeno. Něco právě zeznívá. Ale smysl věty lze pochopit teprve až to bude dopověděno. A to je třeba jako očekává. To můžeme odhadovat, ale můžeme se taky zmýlit. Lidský život je věta, která ještě není dořečena. A nemyslím tady na smrt. Je věta, která není skončená ještě ani ve smrti. Ta věta pokračuje dál. A ten svůj pravý smysl ukáže, až bude dopověděna. A dopověděna nebude pokračovat. To budeš mít hodně později. A teď nemyslím jenom na nějaký takový křesťanský eschatolovický představiny, protože to přece platí i v takových běžných občanských zkušenosti. Kierkegora brali jeho současníci, notabene pouze dáčký, pouze kodačký, pak jinýho neznali, jako takovýho interesantního a poněkud spikatního spisovatel. Toho zapadně nikdo nevěděl. Když umřel, tak to bylo za potupujících a trafných úkonností a celkem za toho byl zapomenut. Lidé na něj rádi zapomněli. A za 10, za 15, za 20 let on je prostě nikdo nevěděl. Až teprve za asi 50 let byl znovu během. Teprve dnes víme, kdo to vlastně byl. Nebo pár lidí. Pár desítek, pár set, pár tisíc lidí na světě ví, kdo to byl Kierkegora. Tenkrát to nikdo nevěděl. Kdo ví, jestli on to věděl sám. I když teda, když čteme tyho deníky, tak teda on měl o sobě deníky vysoké. Jiný případ je teda ve vědě. Třeba takový Gottloff Rehner, tady pán kolega byl asi, jako se známe. Napsal knížky, které vyšly, zůstaly na skladě bez poníkneště. Až po dlouhé rově, po celé generaci to vyhrábal Russell. A teď se ukázalo, že on tam už psal o věcech, které s Whiteheadem Russellem vymysleli po dvě generace post-Jake. Jako první. A nebo se ukázalo, že už nějakej Gottloff Rehner byl tam po pětoletní, na kterou nikdo nereagoval. A zase se ukázalo, teprve po dvou generacích, se ukázalo, kdo to vlastně Frege byl. Čili ta věc je známá. Dokonce na téhle rovině není potřeba myslet na nějakou eskatologii. Tím spíš, když Kristian ví o nějaké eskatologii, tak ví, že ta věta nebude hned tak dořečena ani teda za sto let. No a to znamená ale, že najít, čím člověk je, být ve svém největší hloubce, ve svém středu nebo tak, není možné. A to není možné, proto poněvadž ten pokus identifikovat člověka, najít jeho bytostné jádro, znamená chtít něj udělat věc, znamená odepřít mu tu budoucnost, v níž se může ještě ukázat jako něco úplně jiné. No a z tohohle důvodu tedy to tzv. nitro je potřeba buď objektivovat. A já jsem zatím nepřišel na jiný způsob, jak by se to dalo udělat v původovkách objektivovat samozřejmě. Udělat tak nějak nezávislým na subjekty. Já jsem přišel na to si to představit, modelovat jako přesýpací hodiny. Prostě jedna ta baňka je předmětná skutečnost, druhá baňka je nepředmětná skutečnost a subjekt je to ze škrty. A subjekt vlastně je neskutečnost sama, je jenom průvodnou, kterou je možná komunikace mezi nepředmětnou a předmětnou skutečnost. To něco takového jako třeba nový Heidegger o tom, že člověk, která dá sign, že je tou lichtung, mítinou nebo světlinou, kterou prozařuje pravda. Prostě mezi pravdou a skutečností, řekněme, je zeď, v níž jsou tu a tam díry. A ty díry to jsou dá sign, to jsou lidi. Což má to nedostatky, jako je známo, v filozofii existence má základní nedostatek, že zapomíná na přírodu, že v přírodě jsou taky průlivní, když jiného typu, ale na tom tolik nezáží. Ten obraz je přítomen. No a teď se dostáváme k tomu našemu problému. Když člověk se pustí do aktivity, tak je schopen si uvědomovat, co dělá. Nemusí si to uvědomovat, ale může. A když si chce uvědomovat, co dělá, tak musí reflektovat. To znamená, od své aktivity musí poodstoupit a podívat se na ní z jiného. Z jiného roviny. Ale na té nové rovině je stále on tím, kým je. To je velká závada ve chvíli, kdy už nejde jenom o takovej běžnej a triviální pokus o přehlédnutí toho, co jsem udělal. Nyní už o pokus pochopit, co vlastně to znamená, že toto dělám. O pochopení smyslu toho, co dělám. A smyslu ne pragmatického, bezprostředního, ale smyslu vcelku. Vy to chci prostě zrámovat nějak. Chci tomu dát kontext. Smyslu to nechci. A v téhle situaci člověk musí udělat něco víc. Ne jenom odstoupit od své aktivity, počkat, zastavit se, jak tady říkal Pavel. To nestačí. On musí udělat krok opačným směrem. To asi měl nějak na mysli, když mluvil o tom zavrtávání. Krok opačným směrem, to znamená, on odstoupi hnedzí od svých aktivity, že přestal dělat a usebral se. Jenomže, teď ještě musí udělat něco dalšího. Musí od sebe odejít, ale opačným směrem ne do aktivity, do tý křečovitý a ful teda takový nervózní, neurotický aktivity. Musí odstoupit nejenom k sobě, ale ze sebe, k tomu, co ho v posledu oslovuje. A to, co ho v posledu oslovuje, ať už to nezmeme Bůh, pravda, nebo nejvyšší dobro, filozofové to nazývají různě, že hlubina, třeba tak k tomu musí zase sám sebe opustit. Existuje jakási analogie, jako když člověk chce něco udělat, tak nesmí zůstat sebět, ale musí ze sebe být a teď začít pracovat. Tak když se chce usebrat, když chce prohloubit své nutro, nebo jak to tady měli říkat, tak musí taky odstoupit od sebe, opustit se a vydat se v šanc té výzvě, která ho oslobuje. Proto svým způsobem aktivita zaměřená k okolnímu světu je právě tak ek jako aktivita zaměřená k tomu vniternému, nebo přesně něčeho nepředmětnému světu. My jsme si tady, když jsme mluvili o tom v obraze, že musíme rozlišit mezi tou mější stránkou, tím pomalovaným plátnem a tím rámenem, a mezi tím dílem, který je zatím, který musíme porozumit, který musíme proniknout, který nemáme před sebou. Ukazovali jsme si to, že tím spíše to třeba u knihy, nebo u nějaký skladby na ksavních notách, že tam prostě to vůbec, že to je jenom šifra, kterou je třeba přečíst. Tak podobným způsobem člověk musí ze svejch okolností, které jsou jenom šifra, ze svejch životních osudů a situací, které jsou jenom takový náznakem, se musí dobrat člověk podstatného, toho smyslu, o které jde. A ten je zatím. On to nenajde jinak než aktivně. On musí také vyvodit nějakou aktivitu. Tak jako když chceme porozumět nějakému obrazu, nebo nějakým údevním skladběm, nějakým uměnským dílům, tak to musíme udělat aktivně. Nemůžeme splinout. Není s čím. My to musíme vydobit. My to musíme dát svou vlastní krev, aby to ožilo. Pročže ta krev to nedělá. My se dáme k dispozici, aby to ožilo, ale žije ono, ne my. My si to necháme říct. My tu krev dáme protože očekáváme od toho něco dobrýho. Očekáváme, že nám to něco řekne, že nám to řekne něco, co jsme si neřekli sami. My očekáváme, že v tomto výjítí ze sebe, který není výjítí do vnitřního světa, nejblžšího vnitřního světa, což je jenom poky kvůli mě ten druhý svět, ta druhá vlaťbaňka, my očekáme, že se tam s něčím nebo s mětím neříkáme. A teď přichází to hlavní. Abych se člověk setkal s pravdou, tak nesmí ten svůj domeček hlvní žití tahat sebou, protože musí z něj vylíst. To je zase v obrazně. Musí vylíst sám ze sebe. Musí nechat sám sebe za sebou. Musí se otevřít tak, že z něj už nic nezbejvá. Čím víc to dokáže, tím blíž, tím podstatněji vejde v kontakt s pravdou. Nebo Bohem. A teď je tam další důležitá věc, že tento kontakt není ničem uklínňujícím nebo stišujícím. Není to ničem cílovým. Ale je to jako přirovná sebera, na kterou se setká Bohem s vodou, nebo bychom mohli říci, jako když se třeba stejně nabídí částice, když se setkají ženy. I když jsou proti sobě v ostře vystřelení, tak v ruce od sebe odskočejí. Ta pravda nepřipustí, abychom u ní zůstali, u ní setrvali, abychom v ní spočinili. Ta pravda nás vykopne okamžitě zase zpátky tou průlinou do toho vnějšího světa. A vykopne nás proto, že její výzva je výzvou k tomu, abychom nadále svůj život proměnili a žili s ní, s pravdou. Abychom uskutečnili pravdu. Abychom se dali pravdě doslužet. A tím změnili svůj život. A to můžeme udělat jedině tak, když vylezeme zase do toho druhého světa a tam se pokoušíme to nějak dělat. K tomu nás ta pravda vede. To je podstata tý její výzvy, která nám přijde. Nejde o to, abychom v nějakém mistériu pochopili v souvislosti všeho se vším. A teď to všechno bylo jasné. Tak to nikdy není. Setkání s pravdou znamená vždycky vybuzení v nějakým aktivitě a v každém případě průšvěhu. My se dostáváme do průšvěhu sami se sebou, se svým nejbližším okolím, s dalším okolím, a tak dále. K tomu nás ta pravda přimonují. Kdo chce pravdu, to mu na tu čouhlavu řekou v jednom dopise. Hlavu mu rozbíjí. Tak já už nebudu dál to vykládat. Mě šlo o to, jak si vyložit to jiným modelem. Samozřejmě jsem neřekl nic novýho. Ty podstatné věci, všechno znáte. Ale co je nový, je ten způsob, jak se o tom mluví. Mně se zdá, že tento způsob je schopnej, je nosnej k tomu, aby integrovaně, jako s jednoceně, mluvil o skutečnostech na nejrůznějších úrovnich. Já tímto způsobem, touto metodou, můžu mluvit o těch amébách, o primátech, o lidské společnosti, o duši, teda o duševních lěvech. A můžu mluvit o bytostné pobytu. O existenci lidské bytosti. Je to všechno nějak zorganizované, je to nasměrované tak stejně. Není to přeházené jednotak, podruhý tak. To myslím, že je jediná ta výhoda. Jinak ta skutečnost, celkem bych řekl, že je vám náma snad až na některý detaily. Když jsem třeba tam říkal, že ta pravda nás vrací do světa. To není obecně přijatá záležitost řada autorů, zvlášť dalších, má dojem, že teda si poznat pravdu, že je cosi jako vrcholný okamžik, nebo cíl životu. Že dál už pak je zbytečnost. A pravda nás vrací do světa, nebo my víme, že pravda je nejen dospět k něčemu, ale zase se do toho světa vrátí. Ne, to my víme, protože to reflektuje. To víme až druhodně. Ta pravda sama nás vrací. Dokonce je to tak, že my ze zkušenosti můžeme potom vyvodit takové pravilo, že pokud nás něco nevrací, tak to není pravda. Kdybychom měli teda prostě, máme dojem, že je něco pravda a setrváváme u toho a strašně si v tom páníme, tak je úplně zaručený, že to není pravda. Ne. Člověk my nám je víme, že pravdou je vrátit se do skutečnosti. Ne, že je pravdou vrátit se do skutečnosti. Že pravda nás vede k tomu, abychom se vrátili, že nás nakopne přímo do skutečnosti zpátky. Pravdou je vrátit se do skutečnosti. Ale vy říkáte teda, že je správné vrátit se do skutečnosti. Teď dodatečně můžeme říct, že to je asi správný. No, když nás k tomu vede pravda, tak to asi je správný. Jak my máme vědět, jestli je to správný? Ale bahníte si to. Jak se potom zase vracíte zpátky do skutečnosti? Já jsem mluvil o bahnění v pravdě. Čili nevrátit se do skutečnosti. Co je to vracení se do skutečnosti? To je návrat tam, odkud jsme původně odešli, abychom reflektovali a extatovali. A jak je po mně v pravdě? Pravda vrací, ale jinak je to jenom obyčejný pohyb. Jak se to dá pojmenovat vracení se do skutečnosti? Podívejte se. To je potřeba. Já myslel, že to není konkretizace potřeba. Třeba matematik, příklad nějaký, nebo biolog třeba, který původně patří kamarkovskému směru. Teď naštuduje, jak vypadá třeba jak vypadá fauna a flora v Australii. A najednou prostě se mu udělá myšlenka, že se to nedá vyložit nikam než dynamickým vývojem. A dá zapravdu třeba darwinistům. Tak ještě předtím, než dá zapravdu darwinistům, což je zase zablokovaný, to je prostě něco už hotového, jenom se přichodí nějaký, tak v tu chvíli, kdy on je přesečený lamartovec a teď se setká se skutečnostma, který jasně ukazuje, že lamartovský koncept je nesprávnej, nebo že příliš menší má některé nesprávnosti sovětní. Tak to je moment poznání pravdy, jakýsi omezení, vymezení pravdy. Tak prostě se mu ukázal kus světla pravdy a v něm se ten lamartovus ukázal jako takový, že nemůže obstát, že prostě jako badnej. A teď tento člověk nikdy není v tom stavu, že si teď sedne a teď je mu blazej, jak na jednoho. Je to tak krásně vůbec ne. Jak nemu to nenapadne, tak první, že za telefonu ho zavolá známý a teď mu bude vykládat, že to je takhle, že přece to není možný, ten lamartismus a tak dále. A k tému nebude věřit a řekne, čo ty jsi se zbláznul, ty zrazuješ našeho učitele. Tak odejde za druhým. Teď to bude všude šílet. Bude se schazovat mezi lidma. Bude hvat, bude se chovat nespolečensky. A to je ono. Je vrácený do té skutečnosti. On nemůže opustit společnost Lamarkovců kam chodil, abych byl význačným členem. On se tam musí vracet a musí se pokoušet třeba marně několik let je přesvědčit o tom, že jsou volený. A kterou vlhkojí naneštěstí se vyzajá? Uvádět případy. A teď, kdyby se ukázalo, je docela myslitelný, že to ještě furt bude znamenat, i když na jiném místě další neporozumí. Je potřeba s tím zase zvolit nějaký jiný případ, kterým se to furt přibližuje. Tohle není model, který se všechno dalo vylodit. Já jsem to myslela asi v tom smyslu, že člověk, který si vylodí ta pokopí Lamárka, tak už se pochopil prostě Lamárka a stačí mu to. A už nebude rozemírat dátelně na systém. Nebo pracovat v tom systému. Prostě mu stačí, že pochopil pravdu. Navracení se do skutečnosti jsem rozuměla tím, že on se od toho Lamárka odpoutá a jde zpátky zase do nějakého aktivitu, do té práce. Čiže zase přecházeje do kombinace odpoznání toho obecného. To jsem viděla v navracení se do skutečnosti. Takovšem tím se úplně vynechal tu pravdu, která rozhoduje, jestli ten Lamárkismus je správný nebo nesprávný a jestli to naše navracení do skutečnosti je správný nebo nesprávný a tak dále. Takový mezi tomu těžutí. Zároveň myslím, že tím jsme to řekali jako teda aktivitu, kterou potom jako už volíme sebou jako něco novního. Souvisí to s tím. Jak kdy to bylo u toho příkladu s tím veslováním? Jestliže vycházíme k té pravdě nebo k reflexi, tak vyvíjeme aktivitu, kterou, s které nám něco zůstane. Já tak teda taky, tak myslím se to dá nebo souvisí to i s tímhletím výjítím jako k tím pravdě, protože to je taky aktivní postup. Kde mě teď napadne? Není to jenom pohyb. Nejprve s tím setkáním s pravdou podobně jako setkáním s veslováním jsem něčeho nabil, co jsem předtím neměl. Takže už to není jenom pohyb, já už jsem jiný. Jo, jenže když odstoupím od sebe, tak já jsem sice jiný, ale ten pohyb může pobídat v nějaké lidi, která je zase odstračená ode mě. No to je právě ono. Ten návrat totiž není možné jinak, než zastřet přeze mě. Pravda mě, který odstoupil od sebe a nechal se za sebou, pošle zpátky zase ke mně. To je naše zkušenost. My jsme náhle jiní, ale my s tém smyslem jsme to stále jiní. Jo, jsme to stále my, ale jiní. Klasické pomenování tohleto, ta změna, kdy jsme jiní, ale jsme to my, se jmenujeme tamho já. Což je dost neohodný termín, protože já taky teda nesem všechny znaky tohoto helmizmu teda, protože metanojá znamená úvodně změnu smyšlení. Předtím už vůbec nejde jen o změnu smyšlení, jde o změnu celého života. Spíše by to bylo metabilosy, myslím, že něco takového. Mě vám napadlo, že daleko lépe než na tom Lamarckově a Darwinově, je to vidět třeba na Aristotelově. Celá středověká filozofie a přírodověda, která k tomu patřila, si bahánila Aristotelově. Máme použitého do viděncova. Když šlo o to, jestli mouchy mají 6 nebo 8 nohov, tak nikdo nechyt mouchu, aby počítal, kolik má nohov. Níbyš šel do Aristotela a vyčet, kolik Aristoteles říká, že má nohov. A učené diskutace se točily jenom kolem výroku Aristotelových. Celá přírověda spočívala ve vykládání Aristotelových spisů o fyzice a o zvířatech a o počasí a takových věcích. Některé věci nebyly takové nebo nebyly takové. Tam tomu chyběl ten odstup od Aristotela a konfrontace, na základě které by se ukázalo, jestli opravdu ten Aristoteles je správný nebo ne. Čili tam chyběl ta dimenze, v níž se teprve může jakékoliv učení, tak jako pradiván nebo nepradiván. Tam tohle chyběl. Tradičně se říká, že podstatou výroku je pochybování, ale nejde o pochybování. Jde o tento základní to poodstoupení od jakéhokoliv i mého tvrzení. Tak, aby se to ukázalo ve světle pravdy. Vedle toho, co se řekne a vedle toho, co já považuju za správný nebo nestrávný, co děje, jestli s tím souhlasím nebo nesouhlasím. Vedle toho, ještě tady je další dimenze, totiž dimenze pradikera je nad tím, co řekl Aristoteles, i nad tím, co já si o Aristotelevi myslím. A já musím být otevřený, já to nemám nikde, žádný lineál, žádný měřítko nemám v ruce, abych to přiložil a zjistil. Já prostě mám jedinou možnost. Otevřít se vůči pravdě a furt znova nechat na sebe utočit poslouchat jí, nepřekřikovat jí, tím, že cituju furt Aristotela, poslouchat, jestli náhodou se neukáže některá ta moje formulace nebo aristotelová formulace jako vrna. Západní ochota k revizi je součástí té otevřenosti vůči pravdy. A ta otevřenost znamená, že já sám sebe dávám jaksi do závodky. Já si nezůstávám vězet v sobě. Nejsem zabetonovaný, zapeněný ve svejch věcích výstaví.
s1.flac
====================
Až tak nahodou. Jak ho povídíš? No. Ještě by dovolili to jednou ještě prostě člověk k tomu, aby mohl přijmout to text, co musí dostat, co musí dostat skutečně nejhloub tak tak tak a končí. No. A protože když jde dostatečně hluboko, tak se dostane mimo sebe. Tak s tím naprosto souhlasím. Já jsem chtěl jenom říct, že filozofie musí kombatovat na to, že musí poměrně podobným jazykem, podobným smyslu hovořit narovně biologický, jako narovně důchodní. A protože když si přečteme různý práce v lokování organismů, dejme na těch nižších organismů, jako když si ten klasický americký vědec Jennings o tom napsal, tak je úplně evidentní, že je jedna záležitost, jak se spravuje organismus uvnitř. To znamená třeba jednobůněčnej organismus, která jakým způsobem má zařízený, že to jádro ovlivňuje třeba tu protoplazmu kolem, že jaký jednotlivý granule jsou v té protoplazmě, jaký mají funkce, jak je to sehrané, jak je to obemknuté plánou, jaký má funkce ta plána, ze jakých okolností je možná, aby byla porušená buď zvenčí nebo zemí. A tak dále tyhle ty věci, jak funguje organismus. To je jedna věc. A za druhé, jak se organismus chová, to znamená, jak se vstavuje ke svému okoju. Tohle je mimo veškerou pochybnost, když nám jde o to, jak třeba se bunka tělí. To je její vnitřní zážitost. To je jiný. Ale jak bunka obemkne nějaké tělisko, pozře to, stráví a zbytky vyvrhne, to je vztah ex, protože to tělisko původně bylo mimo. V té biologii tam to není možnost změnit. No a teď při tomhle tomu je zjevný, že když organismus se vstáhne k něčemu mimo sebe, takže to znamená toto. Že musí ze sebe nějakým způsobem být. Například ameba. Ta musí přestat mít svůj tvar a přizpůsobit se tomu tvaru toho těliska, s kterým se setká. A teď ho jako obemkne, teď ho obreje. Musela sama sebe změnit, aby se vstáhla k tomu tělisku. A tohle to, když organismus sám se změní, aby nezostal v sobě, nebo aby vyšel vstřík něčemu mimo, tomu se říká aktivita. Primární aktivita. Teď tam Čenex například říká, že ta primární aktivita je na zdařbu, že to není cílení a tak dále. To se nemusí zajímat. Důležité je ta aktivita. Ale teď ta aktivita má nějaký cíl. A ten cíl, buď přímo, nebo alespoň v přeneseném smyslu, není mimo. Proč je uvnitř ty anéby. To je skonkrétně, když jde o to tělisko, tak cíle toho voblití znamená zatažení toho těliska do konc bunky. A tam se teď všechny enzymy a co to má, se do toho dávají a ty do toho bouchají, jestli by se to nemělo rozbít. A třeba. Čili cílem je, zasáhnout to tělisko, chňapnout a přiníst dovnitř. I když je to ve smyslu přenesený, tak je to vlastně to tež. Sice když chci poznat něco, co je mimo mě, tak to nevemu a nestrčím si to do mozku. Ale dělám všechno možným, abych to nějak zvládl a abych aspoň ve svým myšlení to sevřel. Ono to nepozná, že to zvírá, ale já to poznám. Já se k tomu pak chovám jinak. Já to opravdu uchopím, i když ne rukama, nebo těmto blánou, jako dáme, tak to uchopím myšlenkově. Čili je to vlastně analogie. I když je to přenesený v smyslu, ta aktivita má ten jeden cíl, že já se toho zmocním. Ať už přímo rukama, že to sežeru, anebo že se zmocním toho tak, že to zvládnu, že vím, co to je, že už s tím můžu pak pracovat, manipulovat, zařidovat různý věci a tak dále. A teď, co to je, když člověk z té akce se vrací k sobě. Já prostě mám, když pracuji s něčím, mám jakousi zkušenost, kterou jsem původně neměl. Ale ta zkušenost, ta nezůstane v tý věci. Když já pracuji s lopatou a neumím to, nebo vesluju třeba, a neumím to, tak to jednak cáká, mám tisíc příležitostí, jak to převrhnout, ale když dostatečně dlouho a opatrně a pečivě vesluju, tak se naučím veslovat. Co to je ve mně, co vznikne, co nezůstane v té vesle? Nepřejde do vesle a taky to nezanikne, jako to moje veslování. Já když přestanu veslovat, tak veslování už žádné není a přestalo být. Čili zaniklo. Ale nezanikne úplně. Něco je ve mně, co umožňuje, abych příště vesloval lépe, než dostupně. Já jsem se něčemu naučil. A to něco se téká toho veslování. A těch vesel, a tý vody, a tý hodin, a tak dále. Těch věcí venku. Čili já jsem něco z toho, nějakou zkušenost, internalizoval. Já jsem to zvnitřnil. Já jsem to učinil svým. Přiveďte to do sebe. Čili existuje základní věc. Subjekt je schopen akcí být aktivní. Ale je schopen, on nepřechází ve své akce. Ale je schopen se ze svých akcí vrátit k sobě. Prostě ta kočka, když se volizuje, tak nepřejde ve své volizované chlupy nebo v jazyk, který volizuje, nepřejde v to volizování, když se přestane volizovat a je stále kočkou. Což je trošku matoucí, ale to je jedno, nebudeme ještě zase jinej příběh. Čili je schopen ten subjekt se vrátit k sobě. A když se vrací k sobě z té akce, tak sebou přinese něco, co v něm úvodně nebylo. Čili on se k sobě vrátí, ale něčím zbohacenej. Něčím, co umožní, že příští akce bude v nějakém smyslu třeba efektivnější, šikovnější a ráději. Takže my tady máme takový prototyp už na biologický úrovni. Prototyp toho, co to je akce jako vycházení ze sebe a co to je návrat k tomu. Přičem už u toho živočicha, zejména u toho primitivního nějakého organizmu, jako je třeba budíka, taky byčíkovi třeba, tak to vrátit se k sobě to znamená, to znamená takovo být zase sám sebou. Na vyšších úrovních to znamená něco jiného. Na vyšších úrovních to právě znamená být něčím jiným. Což o všem je už připraveno tou akcí, která vlastně znamená zjinačení toho subjektu. Subjekt, když se pustí do nějaký aktivity, tak už to, že se pustí do aktivity, kterou předtím nedělal, znamená, že se zjinačil, že je trochu jiný. Předtím nic nedělal a teď začíná dělat, nebo dělal něco jiného a teď dělá tohle. A teď my potřebujeme na úrovní filozofický test ve vrstvě, kterou bychom nazvali třeba duchovním, mluvit o podobných věcech, které ovšem samozřejmě ve hledčem se také odlišujou. Člověk také duchovně je něčím, je konstituován nějak a dá se to vysvětlovat jak psychologicky, sociologicky, ale taky filozoficky a nejrůzně ještě jinak se dá vysvětlovat, jak člověk je to, co je. Proč třeba já, ať se snažím, jak chci, ať to o sobě vím a chci se korigovat a snažím se korigovat, proč furt je ve mně zakotveno takový poštánství, který sám nemám rád a jsem furt tam vím to a do smrti se toho nezbavím. Tak to se dá vysvětlovat, jak to vzniklo a tak dávče. Takže tato konstituce, důchodní a duševní konstituce člověka, dá by se to ještě říkat po jiných věcech, je takové, čím člověk je. A teď s touto konstitucí se člověk vleče jako hlemej s domečkem, nebo přesně řečeno se sebou. No a teď ten celý trik, nebo celá ta senzace spočívá v tom, že člověk není jenom to, co je. To je taková zvláštnost. Pro celou antiku každá věc, každý člověk, je útečnost, je tím, čím je. Proto se bávají změny, protože to, co je, tak se nevmění. Změna je něco, o čem se nedá vlastně nic povídat. Hleda, že změna jenom je na povrchu, ale v podstatě je něco, co se nevmění. A návod je o to, co jest, to jest, co se nemění. No a teď, ten největší objev moderní doby, moderní filozofie, je, že člověk není pouze tím, čím je. To je dvojí smysl slova je, jinak by to nedávalo smysl. Dá se to taky říct, že člověk je také a je sejména tím, čím bude. To jest, on se něčím stává. Bytostně je někým, kdo je na pochodu, kdo kráčí, je spíše podoben větě, než věci. Věc je celá najednou tady. Člověk nikdy celý tady najednou není. Člověk je podoben větě. Něco už bylo řečeno. Něco právě zeznívá. Ale smysl věty lze pochopit teprve až to bude dopověděno. A to je třeba jako očekává. To můžeme odhadovat, ale můžeme se taky zmýlit. Lidský život je věta, která ještě není dořečena. A nemyslím tady na smrt. Je věta, která není skončená ještě ani ve smrti. Ta věta pokračuje dál. A ten svůj pravý smysl ukáže, až bude dopověděna. A dopověděna nebude pokračovat. To budeš mít hodně později. A teď nemyslím jenom na nějaký takový křesťanský eschatolovický představiny, protože to přece platí i v takových běžných občanských zkušenosti. Kierkegora brali jeho současníci, notabene pouze dáčký, pouze kodačký, pak jinýho neznali, jako takovýho interesantního a poněkud spikatního spisovatel. Toho zapadně nikdo nevěděl. Když umřel, tak to bylo za potupujících a trafných úkonností a celkem za toho byl zapomenut. Lidé na něj rádi zapomněli. A za 10, za 15, za 20 let on je prostě nikdo nevěděl. Až teprve za asi 50 let byl znovu během. Teprve dnes víme, kdo to vlastně byl. Nebo pár lidí. Pár desítek, pár set, pár tisíc lidí na světě ví, kdo to byl Kierkegora. Tenkrát to nikdo nevěděl. Kdo ví, jestli on to věděl sám. I když teda, když čteme tyho deníky, tak teda on měl o sobě deníky vysoké. Jiný případ je teda ve vědě. Třeba takový Gottloff Rehner, tady pán kolega byl asi, jako se známe. Napsal knížky, které vyšly, zůstaly na skladě bez poníkneště. Až po dlouhé rově, po celé generaci to vyhrábal Russell. A teď se ukázalo, že on tam už psal o věcech, které s Whiteheadem Russellem vymysleli po dvě generace post-Jake. Jako první. A nebo se ukázalo, že už nějakej Gottloff Rehner byl tam po pětoletní, na kterou nikdo nereagoval. A zase se ukázalo, teprve po dvou generacích, se ukázalo, kdo to vlastně Frege byl. Čili ta věc je známá. Dokonce na téhle rovině není potřeba myslet na nějakou eskatologii. Tím spíš, když Kristian ví o nějaké eskatologii, tak ví, že ta věta nebude hned tak dořečena ani teda za sto let. No a to znamená ale, že najít, čím člověk je, být ve svém největší hloubce, ve svém středu nebo tak, není možné. A to není možné, proto poněvadž ten pokus identifikovat člověka, najít jeho bytostné jádro, znamená chtít něj udělat věc, znamená odepřít mu tu budoucnost, v níž se může ještě ukázat jako něco úplně jiné. No a z tohohle důvodu tedy to tzv. nitro je potřeba buď objektivovat. A já jsem zatím nepřišel na jiný způsob, jak by se to dalo udělat v původovkách objektivovat samozřejmě. Udělat tak nějak nezávislým na subjekty. Já jsem přišel na to si to představit, modelovat jako přesýpací hodiny. Prostě jedna ta baňka je předmětná skutečnost, druhá baňka je nepředmětná skutečnost a subjekt je to ze škrty. A subjekt vlastně je neskutečnost sama, je jenom průvodnou, kterou je možná komunikace mezi nepředmětnou a předmětnou skutečnost. To něco takového jako třeba nový Heidegger o tom, že člověk, která dá sign, že je tou lichtung, mítinou nebo světlinou, kterou prozařuje pravda. Prostě mezi pravdou a skutečností, řekněme, je zeď, v níž jsou tu a tam díry. A ty díry to jsou dá sign, to jsou lidi. Což má to nedostatky, jako je známo, v filozofii existence má základní nedostatek, že zapomíná na přírodu, že v přírodě jsou taky průlivní, když jiného typu, ale na tom tolik nezáží. Ten obraz je přítomen. No a teď se dostáváme k tomu našemu problému. Když člověk se pustí do aktivity, tak je schopen si uvědomovat, co dělá. Nemusí si to uvědomovat, ale může. A když si chce uvědomovat, co dělá, tak musí reflektovat. To znamená, od své aktivity musí poodstoupit a podívat se na ní z jiného. Z jiného roviny. Ale na té nové rovině je stále on tím, kým je. To je velká závada ve chvíli, kdy už nejde jenom o takovej běžnej a triviální pokus o přehlédnutí toho, co jsem udělal. Nyní už o pokus pochopit, co vlastně to znamená, že toto dělám. O pochopení smyslu toho, co dělám. A smyslu ne pragmatického, bezprostředního, ale smyslu vcelku. Vy to chci prostě zrámovat nějak. Chci tomu dát kontext. Smyslu to nechci. A v téhle situaci člověk musí udělat něco víc. Ne jenom odstoupit od své aktivity, počkat, zastavit se, jak tady říkal Pavel. To nestačí. On musí udělat krok opačným směrem. To asi měl nějak na mysli, když mluvil o tom zavrtávání. Krok opačným směrem, to znamená, on odstoupi hnedzí od svých aktivity, že přestal dělat a usebral se. Jenomže, teď ještě musí udělat něco dalšího. Musí od sebe odejít, ale opačným směrem ne do aktivity, do tý křečovitý a ful teda takový nervózní, neurotický aktivity. Musí odstoupit nejenom k sobě, ale ze sebe, k tomu, co ho v posledu oslovuje. A to, co ho v posledu oslovuje, ať už to nezmeme Bůh, pravda, nebo nejvyšší dobro, filozofové to nazývají různě, že hlubina, třeba tak k tomu musí zase sám sebe opustit. Existuje jakási analogie, jako když člověk chce něco udělat, tak nesmí zůstat sebět, ale musí ze sebe být a teď začít pracovat. Tak když se chce usebrat, když chce prohloubit své nutro, nebo jak to tady měli říkat, tak musí taky odstoupit od sebe, opustit se a vydat se v šanc té výzvě, která ho oslobuje. Proto svým způsobem aktivita zaměřená k okolnímu světu je právě tak ek jako aktivita zaměřená k tomu vniternému, nebo přesně něčeho nepředmětnému světu. My jsme si tady, když jsme mluvili o tom v obraze, že musíme rozlišit mezi tou mější stránkou, tím pomalovaným plátnem a tím rámenem, a mezi tím dílem, který je zatím, který musíme porozumit, který musíme proniknout, který nemáme před sebou. Ukazovali jsme si to, že tím spíše to třeba u knihy, nebo u nějaký skladby na ksavních notách, že tam prostě to vůbec, že to je jenom šifra, kterou je třeba přečíst. Tak podobným způsobem člověk musí ze svejch okolností, které jsou jenom šifra, ze svejch životních osudů a situací, které jsou jenom takový náznakem, se musí dobrat člověk podstatného, toho smyslu, o které jde. A ten je zatím. On to nenajde jinak než aktivně. On musí také vyvodit nějakou aktivitu. Tak jako když chceme porozumět nějakému obrazu, nebo nějakým údevním skladběm, nějakým uměnským dílům, tak to musíme udělat aktivně. Nemůžeme splinout. Není s čím. My to musíme vydobit. My to musíme dát svou vlastní krev, aby to ožilo. Pročže ta krev to nedělá. My se dáme k dispozici, aby to ožilo, ale žije ono, ne my. My si to necháme říct. My tu krev dáme protože očekáváme od toho něco dobrýho. Očekáváme, že nám to něco řekne, že nám to řekne něco, co jsme si neřekli sami. My očekáváme, že v tomto výjítí ze sebe, který není výjítí do vnitřního světa, nejblžšího vnitřního světa, což je jenom poky kvůli mě ten druhý svět, ta druhá vlaťbaňka, my očekáme, že se tam s něčím nebo s mětím neříkáme. A teď přichází to hlavní. Abych se člověk setkal s pravdou, tak nesmí ten svůj domeček hlvní žití tahat sebou, protože musí z něj vylíst. To je zase v obrazně. Musí vylíst sám ze sebe. Musí nechat sám sebe za sebou. Musí se otevřít tak, že z něj už nic nezbejvá. Čím víc to dokáže, tím blíž, tím podstatněji vejde v kontakt s pravdou. Nebo Bohem. A teď je tam další důležitá věc, že tento kontakt není ničem uklínňujícím nebo stišujícím. Není to ničem cílovým. Ale je to jako přirovná sebera, na kterou se setká Bohem s vodou, nebo bychom mohli říci, jako když se třeba stejně nabídí částice, když se setkají ženy. I když jsou proti sobě v ostře vystřelení, tak v ruce od sebe odskočejí. Ta pravda nepřipustí, abychom u ní zůstali, u ní setrvali, abychom v ní spočinili. Ta pravda nás vykopne okamžitě zase zpátky tou průlinou do toho vnějšího světa. A vykopne nás proto, že její výzva je výzvou k tomu, abychom nadále svůj život proměnili a žili s ní, s pravdou. Abychom uskutečnili pravdu. Abychom se dali pravdě doslužet. A tím změnili svůj život. A to můžeme udělat jedině tak, když vylezeme zase do toho druhého světa a tam se pokoušíme to nějak dělat. K tomu nás ta pravda vede. To je podstata tý její výzvy, která nám přijde. Nejde o to, abychom v nějakém mistériu pochopili v souvislosti všeho se vším. A teď to všechno bylo jasné. Tak to nikdy není. Setkání s pravdou znamená vždycky vybuzení v nějakým aktivitě a v každém případě průšvěhu. My se dostáváme do průšvěhu sami se sebou, se svým nejbližším okolím, s dalším okolím, a tak dále. K tomu nás ta pravda přimonují. Kdo chce pravdu, to mu na tu čouhlavu řekou v jednom dopise. Hlavu mu rozbíjí. Tak já už nebudu dál to vykládat. Mě šlo o to, jak si vyložit to jiným modelem. Samozřejmě jsem neřekl nic novýho. Ty podstatné věci, všechno znáte. Ale co je nový, je ten způsob, jak se o tom mluví. Mně se zdá, že tento způsob je schopnej, je nosnej k tomu, aby integrovaně, jako s jednoceně, mluvil o skutečnostech na nejrůznějších úrovnich. Já tímto způsobem, touto metodou, můžu mluvit o těch amébách, o primátech, o lidské společnosti, o duši, teda o duševních lěvech. A můžu mluvit o bytostné pobytu. O existenci lidské bytosti. Je to všechno nějak zorganizované, je to nasměrované tak stejně. Není to přeházené jednotak, podruhý tak. To myslím, že je jediná ta výhoda. Jinak ta skutečnost, celkem bych řekl, že je vám náma snad až na některý detaily. Když jsem třeba tam říkal, že ta pravda nás vrací do světa. To není obecně přijatá záležitost řada autorů, zvlášť dalších, má dojem, že teda si poznat pravdu, že je cosi jako vrcholný okamžik, nebo cíl životu. Že dál už pak je zbytečnost. A pravda nás vrací do světa, nebo my víme, že pravda je nejen dospět k něčemu, ale zase se do toho světa vrátí. Ne, to my víme, protože to reflektuje. To víme až druhodně. Ta pravda sama nás vrací. Dokonce je to tak, že my ze zkušenosti můžeme potom vyvodit takové pravilo, že pokud nás něco nevrací, tak to není pravda. Kdybychom měli teda prostě, máme dojem, že je něco pravda a setrváváme u toho a strašně si v tom páníme, tak je úplně zaručený, že to není pravda. Ne. Člověk my nám je víme, že pravdou je vrátit se do skutečnosti. Ne, že je pravdou vrátit se do skutečnosti. Že pravda nás vede k tomu, abychom se vrátili, že nás nakopne přímo do skutečnosti zpátky. Pravdou je vrátit se do skutečnosti. Ale vy říkáte teda, že je správné vrátit se do skutečnosti. Teď dodatečně můžeme říct, že to je asi správný. No, když nás k tomu vede pravda, tak to asi je správný. Jak my máme vědět, jestli je to správný? Ale bahníte si to. Jak se potom zase vracíte zpátky do skutečnosti? Já jsem mluvil o bahnění v pravdě. Čili nevrátit se do skutečnosti. Co je to vracení se do skutečnosti? To je návrat tam, odkud jsme původně odešli, abychom reflektovali a extatovali. A jak je po mně v pravdě? Pravda vrací, ale jinak je to jenom obyčejný pohyb. Jak se to dá pojmenovat vracení se do skutečnosti? Podívejte se. To je potřeba. Já myslel, že to není konkretizace potřeba. Třeba matematik, příklad nějaký, nebo biolog třeba, který původně patří kamarkovskému směru. Teď naštuduje, jak vypadá třeba jak vypadá fauna a flora v Australii. A najednou prostě se mu udělá myšlenka, že se to nedá vyložit nikam než dynamickým vývojem. A dá zapravdu třeba darwinistům. Tak ještě předtím, než dá zapravdu darwinistům, což je zase zablokovaný, to je prostě něco už hotového, jenom se přichodí nějaký, tak v tu chvíli, kdy on je přesečený lamartovec a teď se setká se skutečnostma, který jasně ukazuje, že lamartovský koncept je nesprávnej, nebo že příliš menší má některé nesprávnosti sovětní. Tak to je moment poznání pravdy, jakýsi omezení, vymezení pravdy. Tak prostě se mu ukázal kus světla pravdy a v něm se ten lamartovus ukázal jako takový, že nemůže obstát, že prostě jako badnej. A teď tento člověk nikdy není v tom stavu, že si teď sedne a teď je mu blazej, jak na jednoho. Je to tak krásně vůbec ne. Jak nemu to nenapadne, tak první, že za telefonu ho zavolá známý a teď mu bude vykládat, že to je takhle, že přece to není možný, ten lamartismus a tak dále. A k tému nebude věřit a řekne, čo ty jsi se zbláznul, ty zrazuješ našeho učitele. Tak odejde za druhým. Teď to bude všude šílet. Bude se schazovat mezi lidma. Bude hvat, bude se chovat nespolečensky. A to je ono. Je vrácený do té skutečnosti. On nemůže opustit společnost Lamarkovců kam chodil, abych byl význačným členem. On se tam musí vracet a musí se pokoušet třeba marně několik let je přesvědčit o tom, že jsou volený. A kterou vlhkojí naneštěstí se vyzajá? Uvádět případy. A teď, kdyby se ukázalo, je docela myslitelný, že to ještě furt bude znamenat, i když na jiném místě další neporozumí. Je potřeba s tím zase zvolit nějaký jiný případ, kterým se to furt přibližuje. Tohle není model, který se všechno dalo vylodit. Já jsem to myslela asi v tom smyslu, že člověk, který si vylodí ta pokopí Lamárka, tak už se pochopil prostě Lamárka a stačí mu to. A už nebude rozemírat dátelně na systém. Nebo pracovat v tom systému. Prostě mu stačí, že pochopil pravdu. Navracení se do skutečnosti jsem rozuměla tím, že on se od toho Lamárka odpoutá a jde zpátky zase do nějakého aktivitu, do té práce. Čiže zase přecházeje do kombinace odpoznání toho obecného. To jsem viděla v navracení se do skutečnosti. Takovšem tím se úplně vynechal tu pravdu, která rozhoduje, jestli ten Lamárkismus je správný nebo nesprávný a jestli to naše navracení do skutečnosti je správný nebo nesprávný a tak dále. Takový mezi tomu těžutí. Zároveň myslím, že tím jsme to řekali jako teda aktivitu, kterou potom jako už volíme sebou jako něco novního. Souvisí to s tím. Jak kdy to bylo u toho příkladu s tím veslováním? Jestliže vycházíme k té pravdě nebo k reflexi, tak vyvíjeme aktivitu, kterou, s které nám něco zůstane. Já tak teda taky, tak myslím se to dá nebo souvisí to i s tímhletím výjítím jako k tím pravdě, protože to je taky aktivní postup. Kde mě teď napadne? Není to jenom pohyb. Nejprve s tím setkáním s pravdou podobně jako setkáním s veslováním jsem něčeho nabil, co jsem předtím neměl. Takže už to není jenom pohyb, já už jsem jiný. Jo, jenže když odstoupím od sebe, tak já jsem sice jiný, ale ten pohyb může pobídat v nějaké lidi, která je zase odstračená ode mě. No to je právě ono. Ten návrat totiž není možné jinak, než zastřet přeze mě. Pravda mě, který odstoupil od sebe a nechal se za sebou, pošle zpátky zase ke mně. To je naše zkušenost. My jsme náhle jiní, ale my s tém smyslem jsme to stále jiní. Jo, jsme to stále my, ale jiní. Klasické pomenování tohleto, ta změna, kdy jsme jiní, ale jsme to my, se jmenujeme tamho já. Což je dost neohodný termín, protože já taky teda nesem všechny znaky tohoto helmizmu teda, protože metanojá znamená úvodně změnu smyšlení. Předtím už vůbec nejde jen o změnu smyšlení, jde o změnu celého života. Spíše by to bylo metabilosy, myslím, že něco takového. Mě vám napadlo, že daleko lépe než na tom Lamarckově a Darwinově, je to vidět třeba na Aristotelově. Celá středověká filozofie a přírodověda, která k tomu patřila, si bahánila Aristotelově. Máme použitého do viděncova. Když šlo o to, jestli mouchy mají 6 nebo 8 nohov, tak nikdo nechyt mouchu, aby počítal, kolik má nohov. Níbyš šel do Aristotela a vyčet, kolik Aristoteles říká, že má nohov. A učené diskutace se točily jenom kolem výroku Aristotelových. Celá přírověda spočívala ve vykládání Aristotelových spisů o fyzice a o zvířatech a o počasí a takových věcích. Některé věci nebyly takové nebo nebyly takové. Tam tomu chyběl ten odstup od Aristotela a konfrontace, na základě které by se ukázalo, jestli opravdu ten Aristoteles je správný nebo ne. Čili tam chyběl ta dimenze, v níž se teprve může jakékoliv učení, tak jako pradiván nebo nepradiván. Tam tohle chyběl. Tradičně se říká, že podstatou výroku je pochybování, ale nejde o pochybování. Jde o tento základní to poodstoupení od jakéhokoliv i mého tvrzení. Tak, aby se to ukázalo ve světle pravdy. Vedle toho, co se řekne a vedle toho, co já považuju za správný nebo nestrávný, co děje, jestli s tím souhlasím nebo nesouhlasím. Vedle toho, ještě tady je další dimenze, totiž dimenze pradikera je nad tím, co řekl Aristoteles, i nad tím, co já si o Aristotelevi myslím. A já musím být otevřený, já to nemám nikde, žádný lineál, žádný měřítko nemám v ruce, abych to přiložil a zjistil. Já prostě mám jedinou možnost. Otevřít se vůči pravdě a furt znova nechat na sebe utočit poslouchat jí, nepřekřikovat jí, tím, že cituju furt Aristotela, poslouchat, jestli náhodou se neukáže některá ta moje formulace nebo aristotelová formulace jako vrna. Západní ochota k revizi je součástí té otevřenosti vůči pravdy. A ta otevřenost znamená, že já sám sebe dávám jaksi do závodky. Já si nezůstávám vězet v sobě. Nejsem zabetonovaný, zapeněný ve svejch věcích výstaví.