>>>
[ARCHÉ]
Předsokratovská filosofie, tj. první filosofické myšlení vůbec, pracuje s určitým myšlenkovým modelem tzv. počátku (ARCHÉ), který pochopitelně není hned v úplnosti vypracován (nýbrž právě naopak je každým z myslitelů koncipován odlišně), ale který se v určitých ohledech prosazuje i uprostřed všech růzností. Povšimněme si především dvou rysů, které mají pro naše další úvahy podstatný význam.
Na prvním místě si musíme uvědomit, že konstrukce ARCHÉ jakožto modelu (myšlenkového) byla možná teprve za předpokladu epochální proměny myšlení v celé vnitřní struktuře. Zatímco se myšlení do té doby (tzv. myšlení mytické) vztahovalo ke svému „předmětu“ (což je, jak se ukáže, nepřiměřený pojem na této úrovni) tak, že prostě bylo u něho, že se s ním ztotožňovalo, že se do něho takříkajíc přímo propadalo, takže mezi myšlením myslícím a mezi tím, co je myšleno, nebyla (jakoby) žádná distance, dochází objevem a zaváděním pojmů k situaci pronikavě odchylné. Určitá část myšlenkových intencí je pojmem soustředěna k jednomu místu, jakémusi ohnisku, které je čímsi od myšlení odlišným, od něho odděleným, před ním na distanci před-staveným či před-mítnutým (odtud před-mět). Subjektivně tu stále ještě dochází k jisté (nelegitimní) identifikaci, ale nejde tu už o myšlení, jež by se ztotožňovalo se svým myšleným, nýbrž o ztotožňování intencionálního předmětu jakožto myšlenkového modelu s tou skutečností, která jím má být modelována a tímto myšlenkově konstruovaným modelem jaksi „reprezentována“. Tato okolnost je sice dost brzo rozpoznána, ale je ihned interpretována způsobem, který dokázal nadlouho rozpory překlenout tak úspěšně, že se dodnes jeví jako plausibilní, a to před všechny námitky dosavadních oponentů. Bylo totiž brzo zřejmé, že mezi konstruovaným modelem a modelovanou skutečností (tj. tou skutečností, která měla být modelem reprezentována) vznikají značné diskrepance. V některých případech dokonce nebylo možno ani na žádnou „skutečnost“, která by byla příslušným myšlenkovým modelem reprezentována, žádným běžným způsobem poukázat. A tu se přímo postulovala skutečnost, která neměla fyzickou povahu a byla interpretována jako meta-fyzická (termín metafyzika je sice původně technicky knihovnické povahy, ale byl později zatížen novými a dodnes přetrvávajícími významy). To vše lze dokumentovat právě na myšlenkovém modelu ARCHÉ.
(Praha, 830430-1.)
<<<
>>>
[ARCHÉ a její „nadčasovost“]
Základní vlastností ARCHÉ měla být její nezávislost na čase resp. její „nadčasovost“. ARCHÉ je tím,co trvá uprostřed změn, z čeho věci vznikají a do čeho zase zanikají, co nemá žádnou minulosti ani budoucnost v tom smyslu, že to, co byl nebo teprve bude, v tomto okamžiku již nebo ještě není. ARCHÉ je věčně přítomná, je tím, co nevzniká ani nezaniká. Aristotelés při vší opatrnosti ve svých výrocích souhlasí s tím, „že se o tom,co se mění, nedá říci nic pravdivého“, i když odmítá krajní důsledky, které z toho vyvozovali přívrženci Hérakleitovi (Met. 115, čes. překl.). V tom smyslu nejlepší vědění o každém předmětu máme tehdy, když jsme poznali, co jest člověk nebo oheň, nikoli jaký jest …“ (Met. 174). Aristotelés víc než který jiný řecký filosof zkoumal povahu změny (či spíše pohybu); ale pro jeho pochopení bylo důležité to, co v závěru svých Dějin filosofie paradoxně formuloval Emanuel Rádl: to, co se „vyvíjí“, se „nevyvíjí“, tj. vývoj běží jen po povrchu, kdežto podstata se nehýbe: vyvíjející se člověk je pořád člověkem, život ve vývoji je pořád životem (DF II, 619). Důsledkem tohoto pojetí je opravdu neschopnost chápat změnu jako změnuý, jako proces, ale pouze jako směnu, výměnu jsoucího za nejsoucí nebo nejsoucího za jsoucí. Mohli bychom to snad formulovat tak, že vedle ARCHÉ (jediné) nebo ARCHAI (více počátků) ve smyslu prvků (STOICHEIA) jsou ještě nejrozmanitější subordinované ARCHAI, jako je kupř. konkrétní člověk (Sókratés) nebo člověk vůbec apod. A tyto podřízené a podmíněné počátky představují ve své sféře (ve svém rajónu) rovněž to, co neproměnně trvá od chvíle svého vzniku až do chvíle svého zániku a co tedy garantuje identitu toho, co se mění a vyvíjí. A tyto podřízené počátky mají dále ještě tak sobě podřízené složky, jako je např. dětství Sókrata nebo jeho staroba, a ty zase ještě podřízenější složky atd. atd., až posléze ty nejmenší okamžiky Sókratova života, o nichž lze ve shodě s elejskou školou soudit, že to jsou časové body, v nichž se nic neděje. A právě tak, jako Zénón dokazoval, že šíp nemůže letět, protože v každém okamžiku někde „jest“, což pro něho znamenalo „stojí“, tak můžeme každý okamžik Sókratova života považovat za neproměnné jsoucno a celý Sókratův život za střídu takových jsoucích okamžiků.
(Praha, 830430-2.)
<<<
>>>
[Problematičnost pojetí skutečnosti jakožto neměnné]
Pokusme se ukázat na problematičnost i nesnáze v hlavních důsledcích, které jsou spjaty s popsaným myšlenkovým modelem. Pojetí, předpokládající, že v každém období Sókratova života máme před sebou Sókrata v jeho bytostné osobitosti, v jeho „podstatě“, která trvá neproměnně po celou dobu od jeho narození až do smrti a která je v každé chvíli, v každém okamžiku jeho žití vždycky tu, vždy přítomna, je především strašně ochuzující, protože odbourává ze Sókratovy postavy prakticky vše, co Sókrata činí Sókratem. Navíc se stále víc prokazuje, že buď vůbec nic takového, co by beze změny trvalo uprostřed všech událostí Sókratova života, není, anebo že to je cosi velmi periferního a pro jedinečnost Sókratovy osobnosti bezvýznamného nebo alespoň v žádném případě nikoli konstitutivního. Pro Sókrata je mnohem významnější to, co se v jeho životě stalo, než to, co trvalo beze změny a tedy co se nanejvýš „stalo“ hned v tom okamžiku, kdy se narodil, a trvalo pak až do jeho smrti. To, co se stalo v jeho životě, je však pro Sókrata důležité nikoli tak,že to má své místo v sérii dalších takových „událostí“, nýbrž proto, že to nestojí vedle oněch jiných událostí, ale že to je s nimi se všemi (i když ne vždy stejnou měrou) sjednoceno v jeden jediný život (nebo naopak, že to v některých případech zůstalo nesjednoceno), který se tak stává (stával) integrovaným celkem. Jednotlivé událost v životě k sobě nenáleží prostě jen proto, že jsou nalepeny na nějakou neměnnou podstatu Sókratovy osobnosti, nýbrž protože na sebe navazují, protože každá následující činí alespoň z některých předchozích (z jejich uplynulé, minulé přítomnosti) přítomnou minulost, tj. minulost, která je nějak tu, byť ne ve své živé přítomnosti, nýbrž pouze jakožto minulost, ovšem přivlastněná, osvojená minulost, z níž je vybudována živá přítomnost událost aktuální. Garantem sjednocenosti, integrity celého Sókratova života není a nemůže být nic jsoucího, pokud jsoucností myslíme to, že něco jest tu a nyní (hic et nunc). A sám Sókratés rovněž nemůže být chápán jako jsoucí („veskrze jsoucí“ ve smyslu Parmenidově), protože v kterémkoli okamžiku svého života je „přítomen“ (odvozeno od „při tom“) jako celý jen tak, že je daleko víc nejsoucí než jsoucí. Mohli bychom říci, že garantem toho, že přítomný okamžik je chvílí Sókratova života, je spíše jeho minulost a budoucnost.
(Praha, 830430-3.)
<<<