Ladislav Hejdánek – Josef Smolík – Jan Čapek – Luděk Brož – Ladislav Pokorný – František Škarvan, Církev - společnost - stát
| raw | skeny ◆ článek, česky, vznik: září 1970 ◆ poznámka: podtitul: "Vypracovala komise pro přípravu XVII. synodu"
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Církev - společnost - stát_Stránka_1.jpg
====================
CÍRKEV SPOLEČNOST STÁT Vypracovala komise pro přípravu thematu XVII. sy odu ve složení: Jan Čapek, předseda, Dr. Luděk Brož, Fr. Ladislav Hejdánek, Ing. Ladislav Pokorný, Dr.Josef Smolík a Dr.Frant. Škarvan 1. Křesťanství a sekularisace společnosti září 1970 Křesťanská církev našich dnů žije ve zvláštní, paradoxní situa ci. Podle jména je dosud značná část světa křesťanská, církve mají po celém světě desetimiliony členů, kteří se více či méně často objevují v kostelích, mají mnohde i značné finanční prostředky, většinou. dobrovolně odváděné členy, je stále znovu překládána, vydávána a i čtena (mnohde i těmi, od nichž vy se to nečekalo) Bible. A přece všichni cítíme, že skutečný vliv na život jed not livce i celých společností křesťanská církev již nemá nebo jej valem ztrácí. Stále více funkcí v životě spole čne ti, kdysi nebo i ještě nedávno vykonávaných církví, přejímají jiné, světské in tituce a musíme hned na počátku říci, že tyto funkce nevykonávají většinou nikterak špatně. Vzpomeňme jen vědeckého badání, školství, výchovy, zdravotniství, sociální práce i různých funkcí vyloženě pastor ačních (předmanželské a manželské poradny, linky důvěry, vztahy mezi lidmi na pracovištích apod.). Jistě, že se mnohé nedaří, ale ani církvi se zdaleka vše nedařilo. Život společnosti ukazuje, že může docela dobře fungovat (mnohdy dokonce lépe) bez vlivu na církevní instituce, ha dokonce vůbec bez vztahu k jakékoliv vnější autoritě. To je obrovská změna posledních 100 let. Čtěme jen např. z tohoto hle diska Babičku Boženy Němcové a srovnávejme svět tehdejšího našeho člověka s dnešním. V dnešním světě už prostě prostor pro takovou autoritu Boží, jak o ní měli představu naši rodiče a prarodiče není a v běžných situacích (nikoli krizových, na něž se nemůžeme a nesmíme orientovat) pojednou není kde navázat hovor mezi církví a světem. Svět je dospělý a autoritu našich dosavadních představ o Bohu jako nebeské vševládnoucí, trestající a odměnující bytosti nepotřebuje. To je v jistém smyslu zcela opačná situace než do jaké vstupovala první křesťanská církev: tehdy byl svět starověkého člověka naopak plný bohů a autorit různých stupňů, kdežto křestané, kteří ve jménu evangelia tuto hierarchii začali rozbíjet, jevili se tehdejšímu prostředí jako pohorš liví atheisté. V tomto smyslu musíme si povšimnout, že počátek sekula rizace, tj.odbotění, po světětění světa, v němž předtím kdeco bylo svaté a mysteriózní, přinesli právě křestané, a že je tedy přinejmenším dosti kuriozní, aby titíž křestané po 2.000 letech lomili rukama nad tím, když se tento jimi samými vyvolaný proces dovršuje. Po ces sekularizace, posvětštění společnosti a světa vůbec, znamená narůstající povědomí lidstva, že běžný, profánní život člověka, společnosti a i přírody nepotřebuje žádného vnějšího posvěcení. Ne pot řebuje prostředníků v podobě církevních institucí, kteří by mu smysl jejich existence nějak dodatečně dodávali. Přitom křesťanská církev pokonstantinovské éry až donedávna dělala právě vše možné, aby si právě takovouto zprostředkující funkci co nejdéle udržela. Teprve v poslední době začíná být v obecném povědomí křesťanů stále jasnější, že to byl omyl.
Církev - společnost - stát_Stránka_1.jpg
====================
CÍRKEV SPOLEČNOST STÁT Vypracovala komise pro přípravu thematu XVII. sy odu ve složení: Jan Čapek, předseda, Dr. Luděk Brož, Fr. Ladislav Hejdánek, Ing. Ladislav Pokorný, Dr.Josef Smolík a Dr.Frant. Škarvan 1. Křesťanství a sekularisace společnosti září 1970 Křesťanská církev našich dnů žije ve zvláštní, paradoxní situa ci. Podle jména je dosud značná část světa křesťanská, církve mají po celém světě desetimiliony členů, kteří se více či méně často objevují v kostelích, mají mnohde i značné finanční prostředky, většinou. dobrovolně odváděné členy, je stále znovu překládána, vydávána a i čtena (mnohde i těmi, od nichž vy se to nečekalo) Bible. A přece všichni cítíme, že skutečný vliv na život jed not livce i celých společností křesťanská církev již nemá nebo jej valem ztrácí. Stále více funkcí v životě spole čne ti, kdysi nebo i ještě nedávno vykonávaných církví, přejímají jiné, světské in tituce a musíme hned na počátku říci, že tyto funkce nevykonávají většinou nikterak špatně. Vzpomeňme jen vědeckého badání, školství, výchovy, zdravotniství, sociální práce i různých funkcí vyloženě pastor ačních (předmanželské a manželské poradny, linky důvěry, vztahy mezi lidmi na pracovištích apod.). Jistě, že se mnohé nedaří, ale ani církvi se zdaleka vše nedařilo. Život společnosti ukazuje, že může docela dobře fungovat (mnohdy dokonce lépe) bez vlivu na církevní instituce, ha dokonce vůbec bez vztahu k jakékoliv vnější autoritě. To je obrovská změna posledních 100 let. Čtěme jen např. z tohoto hle diska Babičku Boženy Němcové a srovnávejme svět tehdejšího našeho člověka s dnešním. V dnešním světě už prostě prostor pro takovou autoritu Boží, jak o ní měli představu naši rodiče a prarodiče není a v běžných situacích (nikoli krizových, na něž se nemůžeme a nesmíme orientovat) pojednou není kde navázat hovor mezi církví a světem. Svět je dospělý a autoritu našich dosavadních představ o Bohu jako nebeské vševládnoucí, trestající a odměnující bytosti nepotřebuje. To je v jistém smyslu zcela opačná situace než do jaké vstupovala první křesťanská církev: tehdy byl svět starověkého člověka naopak plný bohů a autorit různých stupňů, kdežto křestané, kteří ve jménu evangelia tuto hierarchii začali rozbíjet, jevili se tehdejšímu prostředí jako pohorš liví atheisté. V tomto smyslu musíme si povšimnout, že počátek sekula rizace, tj.odbotění, po světětění světa, v němž předtím kdeco bylo svaté a mysteriózní, přinesli právě křestané, a že je tedy přinejmenším dosti kuriozní, aby titíž křestané po 2.000 letech lomili rukama nad tím, když se tento jimi samými vyvolaný proces dovršuje. Po ces sekularizace, posvětštění společnosti a světa vůbec, znamená narůstající povědomí lidstva, že běžný, profánní život člověka, společnosti a i přírody nepotřebuje žádného vnějšího posvěcení. Ne pot řebuje prostředníků v podobě církevních institucí, kteří by mu smysl jejich existence nějak dodatečně dodávali. Přitom křesťanská církev pokonstantinovské éry až donedávna dělala právě vše možné, aby si právě takovouto zprostředkující funkci co nejdéle udržela. Teprve v poslední době začíná být v obecném povědomí křesťanů stále jasnější, že to byl omyl.
====================
Církev - společnost - stát_Stránka_2.jpg
====================
-2 2. Stíny sekularizace a selhání církve Na tomto místě je jistě oprávněno poukázat na řadu stinných a velmi stinných stránek, které sekularizace, odnáboženštění lidské společnosti a světa vůbee, přinesly. Ztráta autorit, rozbití dosavadní hierarchie hodnot, v níž hodnotou nejvyšší byl Boží nárok na člověka a z něho se odvozovaly všechny nároky nižších řádů, jistě vedou do mnoha zmatků anarchie mravní, ztráty víry ve smysl existence vůbec, povýšení různých model na bohy (např. modly konsumu, modly rafinovaného ovládání druhých lidí, modly nepřiměřené víry ve vlastní síly apod.). To jsou skutečnosti, narůstající dnes někdy až do obludných rozměrů, nad nimiž nelze zavřít oči. Na druhé straně však třeba si položit otázku, zda tyto znepokojující až hrůzné jevy nebijí nám všem do očí především proto, že jsou právě nyní už více méně zcela otevřeně zbaveny náboženského pozlátka a že jsme (jako křestanská církev) k nim byli daleko tolerantnější dříve, když byly všelijak zahaleny do "křesťanského" obalu, ačkoliv jejich podstata byla stejná, snad jen kvantitativně poněkud omezenější. Je to. snad banální a mnohému z nás se to může zdát neaktuální, ale je na místě si čas od času dobře a naléhavě připomenout, jak hrůzné věci byly v uplynulém dvoutisíciletí napáchány ve světě právě v údajném jménu evangelia Kristova; př íkle dy toho, částečně bohužel ještě i ze současné doby, všichni dobře známe. Ačkoliv svého času byla velice mocnou až vše ovládající institucí, nevyřešila křestanská církev uspokojivě mnoho ze základní problémů života lidské společnosti, naopak ale mnoho zlého přidala a i rozmnožila násilí. Lidí, kteří se nejen hlásili ke křestanství, ale jejichž život nesl pečet Kristovu, nebylo asi nikdy a není ani dnes o mnoho více než v dobách apoštolské církve. Tito křestané, "ostatkové" nesli v různých dobách zpravidla navzdory církevním institucím živé svědectví evangelia a vytvářeli tak nos nou tradici, na níž my dnes smíme navazovat. Dnešní situace světa je ovšem v mnohém ohledu přímým důsledkem zklamání až zrady křesťanské církve. Toto tíživé dědictví a neutěšené situace nám všem svazuje ruce i nohy a naší reakoí na ni by měly být v prvé řadě hluboký stud a pokání a ne odsuzování světa, že se přes naši nejlepší snahu stále více odnáboženstuje. Konečně i právě z důvodů zklamání církve má k tomu řadu velmi pochopitelných i oprávněných důvodů, aby na naše křesťanství pohlížel přinejmenším s velmi opatrnou rezerw u. 3. Náš postoj k sekularizaci Zde přicházíme k ústřední otázce: jaký postoj mají křesťané poslední třetiny XX. století zaujmout k samému procesu sekularizace (nejen k sekularizovanému světu, ale k samotné sekularizaci)? Nebot tento proces není jen objektivním jevem, který budeme jen zkoumat z různých hledisek, vysvětlovat jeho různé aspekty, hle dat příčiny, hol notit a třídit jeho kladné a záporné stránky, opatrně přitakávat jedněm a varovně zdvihat prst nad druhými. Křestané nejsou ani jen objektivní pozorovatelé (i když zasvěcených objektivních rozborů bude vždy třeba s nikdy jich nebude dost) ani se v žádném případě nemohou stavět do úlohy soudců. Sekub risace svě ta je výzva pro každého, kdo chce být křestanem i pro každou instituci, která chce být církví Kristovou. Je to výzva, tváří v tvář, kt eré se každý musí rozhodnout. Je to příležitost, daná Pánem Bohem, na níž můžeme osvědčit či neosŕdčit víru v Ježíše Krista. Nejde zde v prvé řadě o sám sekularizovaný svět ten půjde svou cestou, zrychlující se, od náboženšťování nelze zastavit, at se nám to líbí či nikoliv. Jde především o nás, o naši víru, o církev, aby se bud zase jednou osvědčila nebo byla opět shledána lehkou. Odpověď na otázku, je-li sekularizace od Boha či od ďábla, znamená-li pro církev Kristovu požehnání či těžkou zkoušku, -
Církev - společnost - stát_Stránka_2.jpg
====================
-2 2. Stíny sekularizace a selhání církve Na tomto místě je jistě oprávněno poukázat na řadu stinných a velmi stinných stránek, které sekularizace, odnáboženštění lidské společnosti a světa vůbee, přinesly. Ztráta autorit, rozbití dosavadní hierarchie hodnot, v níž hodnotou nejvyšší byl Boží nárok na člověka a z něho se odvozovaly všechny nároky nižších řádů, jistě vedou do mnoha zmatků anarchie mravní, ztráty víry ve smysl existence vůbec, povýšení různých model na bohy (např. modly konsumu, modly rafinovaného ovládání druhých lidí, modly nepřiměřené víry ve vlastní síly apod.). To jsou skutečnosti, narůstající dnes někdy až do obludných rozměrů, nad nimiž nelze zavřít oči. Na druhé straně však třeba si položit otázku, zda tyto znepokojující až hrůzné jevy nebijí nám všem do očí především proto, že jsou právě nyní už více méně zcela otevřeně zbaveny náboženského pozlátka a že jsme (jako křestanská církev) k nim byli daleko tolerantnější dříve, když byly všelijak zahaleny do "křesťanského" obalu, ačkoliv jejich podstata byla stejná, snad jen kvantitativně poněkud omezenější. Je to. snad banální a mnohému z nás se to může zdát neaktuální, ale je na místě si čas od času dobře a naléhavě připomenout, jak hrůzné věci byly v uplynulém dvoutisíciletí napáchány ve světě právě v údajném jménu evangelia Kristova; př íkle dy toho, částečně bohužel ještě i ze současné doby, všichni dobře známe. Ačkoliv svého času byla velice mocnou až vše ovládající institucí, nevyřešila křestanská církev uspokojivě mnoho ze základní problémů života lidské společnosti, naopak ale mnoho zlého přidala a i rozmnožila násilí. Lidí, kteří se nejen hlásili ke křestanství, ale jejichž život nesl pečet Kristovu, nebylo asi nikdy a není ani dnes o mnoho více než v dobách apoštolské církve. Tito křestané, "ostatkové" nesli v různých dobách zpravidla navzdory církevním institucím živé svědectví evangelia a vytvářeli tak nos nou tradici, na níž my dnes smíme navazovat. Dnešní situace světa je ovšem v mnohém ohledu přímým důsledkem zklamání až zrady křesťanské církve. Toto tíživé dědictví a neutěšené situace nám všem svazuje ruce i nohy a naší reakoí na ni by měly být v prvé řadě hluboký stud a pokání a ne odsuzování světa, že se přes naši nejlepší snahu stále více odnáboženstuje. Konečně i právě z důvodů zklamání církve má k tomu řadu velmi pochopitelných i oprávněných důvodů, aby na naše křesťanství pohlížel přinejmenším s velmi opatrnou rezerw u. 3. Náš postoj k sekularizaci Zde přicházíme k ústřední otázce: jaký postoj mají křesťané poslední třetiny XX. století zaujmout k samému procesu sekularizace (nejen k sekularizovanému světu, ale k samotné sekularizaci)? Nebot tento proces není jen objektivním jevem, který budeme jen zkoumat z různých hledisek, vysvětlovat jeho různé aspekty, hle dat příčiny, hol notit a třídit jeho kladné a záporné stránky, opatrně přitakávat jedněm a varovně zdvihat prst nad druhými. Křestané nejsou ani jen objektivní pozorovatelé (i když zasvěcených objektivních rozborů bude vždy třeba s nikdy jich nebude dost) ani se v žádném případě nemohou stavět do úlohy soudců. Sekub risace svě ta je výzva pro každého, kdo chce být křestanem i pro každou instituci, která chce být církví Kristovou. Je to výzva, tváří v tvář, kt eré se každý musí rozhodnout. Je to příležitost, daná Pánem Bohem, na níž můžeme osvědčit či neosŕdčit víru v Ježíše Krista. Nejde zde v prvé řadě o sám sekularizovaný svět ten půjde svou cestou, zrychlující se, od náboženšťování nelze zastavit, at se nám to líbí či nikoliv. Jde především o nás, o naši víru, o církev, aby se bud zase jednou osvědčila nebo byla opět shledána lehkou. Odpověď na otázku, je-li sekularizace od Boha či od ďábla, znamená-li pro církev Kristovu požehnání či těžkou zkoušku, -
====================
Církev - společnost - stát_Stránka_3.jpg
====================
-3 slzavé údolí, odpověd na tuto otázku bude mít nejvážnější a nejhlubší důsledky pro víru a naději a lásku každého jednotlivce i celé církve. Budeme-li se snažit s tvrdošíjností hodnou lepší věci nebrat sekularizaci na vědomí a s křečovitou intenzitou rozvíjet "vnitřní život církve", jakoby sekularizace nebylo, staneme se sterilni sektou. Budeme 1kát nad špatnostmi odnáboženštělého světa a nostalgicky vzpomínat na "lepší" časy ra šich dědů a pradědů, a přitom se snažit zachránit, co se ještě dá, dostanedo zoufale obranné pozice, z níž me se celá církev i každý sám za sebe bude cesta vždy jenom k ústupu. Bude me-li chápat sekularizaci jenom jako něco, s čím se "nedá nic dělat", co tu prostě je, ať už jako nutné zlo nebo jenom objektivní realita, bez hodnotícího předznamenání, budeme ve snaze nějak se se sekula rizací více či méně kysele vyrov nat, stále stejně jen om dohánět (např. beatovou hudbu při bohoslužbách) a nikdy nebudeme stát předem na tom místě, kam ujíždějící svět najednou dojede a kde nás možná bude i potřebovat. Bylo naznačeno již v úvodu, že sekularizace je vlastně ovocem evangelia. Mnozí také upozorňují, že v mimokřestanskem prostředí je naplnění jejího smyslu velmi těžko představitel né. Nebol právě evangelium Kristovo přišlo do světa proto, aby vrátilo věcem pravý smysl, aby je vrátilo i člověku. V tom je smysl hlubokého, dnes žel velmi málo jasně chápaného sta rokřesťanského dogmatu o dvojí přirozenosti Aristově, vzájemně vyvážené a neoddělitel né. Pravé lidství a pravé Božství je nerozlučitelné, opravdu světský svět je tím také opravdu Božím světem, neboť Bůh nevidí božské (a náboženské) nálepky, pozlátka a mysteriozné opary. Potíž je ovšem ve slovech "pravý" a "opravdu". Nebot zdaleka ne vše, co se tváří huma nis ticky je lidské, ne vše, co chce vypadat sekulárně, je opravdu světské s nepravého božství je ve světě také stále ještě dost. Proto: ne zastavit sekularizaci, ale vyvést ji z falešné cesty a v pravé sekularizaci pokračovat, to znamená: zvěstovst Boží vládu, polidštit člověka, odbožštit božstva a osvobodit svět. k pravé světskosti to je skutečným programem křesťanské církve! 4. Theologické pojetí církve Církev je společenství nové smlouvy, které tvoří lidé nejrůznějších ras a jazyků, odpovídající vírou v Ježíše rista na kázání evangelia: je tedy S hlecírkev shromáždění lidí, kteří Boží povolání zasle chli a přijali. diska biblické a reformační theologie tedy neexistuje církev "moje" a "naše". "Církev českobratrská evangelická" je název biblicko-theologicky neúnosný (Jed not a měla pravdu) a pokud ho užíváme, máme para tovat, že jej užíváme nevlastně.. Smíme však i v této viditel né "jednotě" očekávat realizaci církve Kristovy. Církev je protiklad synagogy a sekty společenství povolaný ch Božích se nespokojuje kone jšivým vědomím, že bylo vytrženo ze Exodus vycházení světa, nýbrž chce uskutečňovat své poslání ve světě. a trvalý pohyb je proto vnějším charakteristickým znakem církve Boží (Vyjdi a jdi, kam ti ukáži! Foja za mnou! douce po všem světě...). Všechny struktury, ideové koncepce a pracovní metody církve jsou proto podmíněné v času a prostoru: Ne že by na nich nezáleželo, ale protože ne nich je nutno záleží tj. protože od nich odvisí, jak poslání bude splněno je prověřovat, revidovat, měnit a nově vytvářet. Sbor Páně sbor misijní sbor soustavných proměn. Nová smlouva, na níž je toto společenství povolaných Božích založeno, je výrazem Božího milosrdenství, existence církve je proto viditel ným projevem Božího slitování, avšak Bůh se slitovává ve svrchované svobodě a jeho milosrdenství není proto vázáno na hranice viditelné. církve. Církev je "otevřený systém", "církev sva tou obecnou" máme věřit, ale nemůžeme ji chtít ztotožnit podle kriterií našeho "pravověří". lidé, kteří realisují křesťanský program a ne považují se za křesťany. Jsou
Církev - společnost - stát_Stránka_3.jpg
====================
-3 slzavé údolí, odpověd na tuto otázku bude mít nejvážnější a nejhlubší důsledky pro víru a naději a lásku každého jednotlivce i celé církve. Budeme-li se snažit s tvrdošíjností hodnou lepší věci nebrat sekularizaci na vědomí a s křečovitou intenzitou rozvíjet "vnitřní život církve", jakoby sekularizace nebylo, staneme se sterilni sektou. Budeme 1kát nad špatnostmi odnáboženštělého světa a nostalgicky vzpomínat na "lepší" časy ra šich dědů a pradědů, a přitom se snažit zachránit, co se ještě dá, dostanedo zoufale obranné pozice, z níž me se celá církev i každý sám za sebe bude cesta vždy jenom k ústupu. Bude me-li chápat sekularizaci jenom jako něco, s čím se "nedá nic dělat", co tu prostě je, ať už jako nutné zlo nebo jenom objektivní realita, bez hodnotícího předznamenání, budeme ve snaze nějak se se sekula rizací více či méně kysele vyrov nat, stále stejně jen om dohánět (např. beatovou hudbu při bohoslužbách) a nikdy nebudeme stát předem na tom místě, kam ujíždějící svět najednou dojede a kde nás možná bude i potřebovat. Bylo naznačeno již v úvodu, že sekularizace je vlastně ovocem evangelia. Mnozí také upozorňují, že v mimokřestanskem prostředí je naplnění jejího smyslu velmi těžko představitel né. Nebol právě evangelium Kristovo přišlo do světa proto, aby vrátilo věcem pravý smysl, aby je vrátilo i člověku. V tom je smysl hlubokého, dnes žel velmi málo jasně chápaného sta rokřesťanského dogmatu o dvojí přirozenosti Aristově, vzájemně vyvážené a neoddělitel né. Pravé lidství a pravé Božství je nerozlučitelné, opravdu světský svět je tím také opravdu Božím světem, neboť Bůh nevidí božské (a náboženské) nálepky, pozlátka a mysteriozné opary. Potíž je ovšem ve slovech "pravý" a "opravdu". Nebot zdaleka ne vše, co se tváří huma nis ticky je lidské, ne vše, co chce vypadat sekulárně, je opravdu světské s nepravého božství je ve světě také stále ještě dost. Proto: ne zastavit sekularizaci, ale vyvést ji z falešné cesty a v pravé sekularizaci pokračovat, to znamená: zvěstovst Boží vládu, polidštit člověka, odbožštit božstva a osvobodit svět. k pravé světskosti to je skutečným programem křesťanské církve! 4. Theologické pojetí církve Církev je společenství nové smlouvy, které tvoří lidé nejrůznějších ras a jazyků, odpovídající vírou v Ježíše rista na kázání evangelia: je tedy S hlecírkev shromáždění lidí, kteří Boží povolání zasle chli a přijali. diska biblické a reformační theologie tedy neexistuje církev "moje" a "naše". "Církev českobratrská evangelická" je název biblicko-theologicky neúnosný (Jed not a měla pravdu) a pokud ho užíváme, máme para tovat, že jej užíváme nevlastně.. Smíme však i v této viditel né "jednotě" očekávat realizaci církve Kristovy. Církev je protiklad synagogy a sekty společenství povolaný ch Božích se nespokojuje kone jšivým vědomím, že bylo vytrženo ze Exodus vycházení světa, nýbrž chce uskutečňovat své poslání ve světě. a trvalý pohyb je proto vnějším charakteristickým znakem církve Boží (Vyjdi a jdi, kam ti ukáži! Foja za mnou! douce po všem světě...). Všechny struktury, ideové koncepce a pracovní metody církve jsou proto podmíněné v času a prostoru: Ne že by na nich nezáleželo, ale protože ne nich je nutno záleží tj. protože od nich odvisí, jak poslání bude splněno je prověřovat, revidovat, měnit a nově vytvářet. Sbor Páně sbor misijní sbor soustavných proměn. Nová smlouva, na níž je toto společenství povolaných Božích založeno, je výrazem Božího milosrdenství, existence církve je proto viditel ným projevem Božího slitování, avšak Bůh se slitovává ve svrchované svobodě a jeho milosrdenství není proto vázáno na hranice viditelné. církve. Církev je "otevřený systém", "církev sva tou obecnou" máme věřit, ale nemůžeme ji chtít ztotožnit podle kriterií našeho "pravověří". lidé, kteří realisují křesťanský program a ne považují se za křesťany. Jsou
====================
Církev - společnost - stát_Stránka_4.jpg
====================
-4 SpoleNová smlouva zavazuje povolané k milosrdné službě. Nezavazuje k sebezáchově. Učit a křtít je úkol, který je třeba interpretovat v souvislosti celého evangelia a který rozhodně neznamená jen budování chrámu a škol. čenství povolaných se šíří nezávisle na naší skepsi, popřípadě zaniká navzdory fungujícím institucím. Vzniká pod dotykem Slova, v aktu milosrdenství, v setkání s bratrem a sestrou, v sympatickém porozumění světu a jeho nouzi. Takový či podobný bohoslovecký přístup je třeba postavit proti skličujícím úvahám o církvi, založeným pouze na vnějším pozorování, statistickém průzkumu a sociologickém rozboru. Jde o svrchovaný bohoslovecký přístup založený na jistotě o skrytém Božím díle mezi lidmi. Záleží na tom, zda máme nejhlubší theologickou jistotu o církvi, jistotu víry o tom, že ve sboru a cí rk vi skrytě a přece účinně působí Slovo Boha živého a že křest a večeře Páně jsou vskutku svědectvím o výsostných událostech Božího slitování. Toto základní východisko vší naší práce musí být ovšem konfrontováno s rozborem situace i průzkumem stavu církve. Je však dvojí možnost této konfrontace. Správná cesta je ta, kdy všechen průzkumový a pozorovatelský materiál o církvi je zvládnut tvůrčí bohosloveckou perspektivou. Chybná cesta je ta, kdy tento materiál zatlačuje bohoslovecký přístup do ústraní, aby jej nakonec pohltil a zlikvidoval. Mnohde právě statistický průzkum vykazuje zlepšení a radostné výsledky. Můžeme v tom vidět i možnost ohlasu Božího díla, nemůžeme však každý úspěch příčinně spojovat s Božím požehnáním. 5. Charismata při budování a poslání sboru I nadále v pojetí církve a sboru stojí v nepětí vztah mezi budováním a posláním sboru. Sbor má být založen na základu prorockém a apoštolském a má být budován. Současně však Nový zákon nepřeslechnut el ně mluví o misijním poslání sboru ve společnosti. Přitom do pojmu misie nelze zahrnout pouze evangelizaci, nýbrž také službu trpícím, svědectví laiků v zaměstnání, úsilí o spravedlnost ve společnosti, pr ohlubování občanské odpovědnosti a strážnou službu církve uprostřed politického dění. Pro budování i poslání církve a jednotlivého sboru je nezbytné revidovat zděděné formy církevní práce, bohoslužeb, shromáždění i vzájemný vztah duchovního a sboru. Tyto zaježděné struktury je nutno překonávat na základě bohoslovecky zakotveného charismatického pojetí církve. To nás jednak vrací k výchozí myšlence, že církev není založena jen ne lidské činnosti, nýbrž především na darech milosti, jednak vede jednotlivce k přijímání a rozvíjení rozličných obdarování. Mezi tato obdarování patří jak ta, která vedou k budování sboru, tak ta, která ujasňují jeho poslání. Charismatické pojetí nás rovněž uchrání před šířícím se důrazem na "formalismus" a "metodismus", který nevede vposledu k obnově, protože není správně bohoslovecky zakořeněn. V naší církvi jsou sbory, které je potřebí teprve budovat, shromažǎovat děti, mládež, dospělé. Leč i ty od počátku mají přitom vycházet z vědomí poslání, by byly nepočetné. Jsou však také sbory v církvi, které už příliš dlouhou dobu se věnují pouze budování, jsou v něm téměř přezrálé (přezrálé ovoce se kazí) a zanedbaly motiv poslání, služby a práce ve společnosti a pro ni. Tyto sbory a především jejich staršovstva by se měla přeorientovat od zahleděnosti do vnitřního života k pohle du ven, který povede k vykročení sboru do společenského prostředí. Sbor je společenstvím mnoha různých lidí. Jsou v něm malé děti i zaměstnaní muži, studenti i učňové, ženy v zaměstnání nebo v domácnosti, staří i přestárlí lidé, intelektuálové i dělníci a zemědělci, lidé různých povolání a práce. Proto nelze určovat práci ve sboru pouze podle hledisek jedné zájmové a upiny či jedné gere rační vrstvy. Kazatel by měl ve svém myšlení
Církev - společnost - stát_Stránka_4.jpg
====================
-4 SpoleNová smlouva zavazuje povolané k milosrdné službě. Nezavazuje k sebezáchově. Učit a křtít je úkol, který je třeba interpretovat v souvislosti celého evangelia a který rozhodně neznamená jen budování chrámu a škol. čenství povolaných se šíří nezávisle na naší skepsi, popřípadě zaniká navzdory fungujícím institucím. Vzniká pod dotykem Slova, v aktu milosrdenství, v setkání s bratrem a sestrou, v sympatickém porozumění světu a jeho nouzi. Takový či podobný bohoslovecký přístup je třeba postavit proti skličujícím úvahám o církvi, založeným pouze na vnějším pozorování, statistickém průzkumu a sociologickém rozboru. Jde o svrchovaný bohoslovecký přístup založený na jistotě o skrytém Božím díle mezi lidmi. Záleží na tom, zda máme nejhlubší theologickou jistotu o církvi, jistotu víry o tom, že ve sboru a cí rk vi skrytě a přece účinně působí Slovo Boha živého a že křest a večeře Páně jsou vskutku svědectvím o výsostných událostech Božího slitování. Toto základní východisko vší naší práce musí být ovšem konfrontováno s rozborem situace i průzkumem stavu církve. Je však dvojí možnost této konfrontace. Správná cesta je ta, kdy všechen průzkumový a pozorovatelský materiál o církvi je zvládnut tvůrčí bohosloveckou perspektivou. Chybná cesta je ta, kdy tento materiál zatlačuje bohoslovecký přístup do ústraní, aby jej nakonec pohltil a zlikvidoval. Mnohde právě statistický průzkum vykazuje zlepšení a radostné výsledky. Můžeme v tom vidět i možnost ohlasu Božího díla, nemůžeme však každý úspěch příčinně spojovat s Božím požehnáním. 5. Charismata při budování a poslání sboru I nadále v pojetí církve a sboru stojí v nepětí vztah mezi budováním a posláním sboru. Sbor má být založen na základu prorockém a apoštolském a má být budován. Současně však Nový zákon nepřeslechnut el ně mluví o misijním poslání sboru ve společnosti. Přitom do pojmu misie nelze zahrnout pouze evangelizaci, nýbrž také službu trpícím, svědectví laiků v zaměstnání, úsilí o spravedlnost ve společnosti, pr ohlubování občanské odpovědnosti a strážnou službu církve uprostřed politického dění. Pro budování i poslání církve a jednotlivého sboru je nezbytné revidovat zděděné formy církevní práce, bohoslužeb, shromáždění i vzájemný vztah duchovního a sboru. Tyto zaježděné struktury je nutno překonávat na základě bohoslovecky zakotveného charismatického pojetí církve. To nás jednak vrací k výchozí myšlence, že církev není založena jen ne lidské činnosti, nýbrž především na darech milosti, jednak vede jednotlivce k přijímání a rozvíjení rozličných obdarování. Mezi tato obdarování patří jak ta, která vedou k budování sboru, tak ta, která ujasňují jeho poslání. Charismatické pojetí nás rovněž uchrání před šířícím se důrazem na "formalismus" a "metodismus", který nevede vposledu k obnově, protože není správně bohoslovecky zakořeněn. V naší církvi jsou sbory, které je potřebí teprve budovat, shromažǎovat děti, mládež, dospělé. Leč i ty od počátku mají přitom vycházet z vědomí poslání, by byly nepočetné. Jsou však také sbory v církvi, které už příliš dlouhou dobu se věnují pouze budování, jsou v něm téměř přezrálé (přezrálé ovoce se kazí) a zanedbaly motiv poslání, služby a práce ve společnosti a pro ni. Tyto sbory a především jejich staršovstva by se měla přeorientovat od zahleděnosti do vnitřního života k pohle du ven, který povede k vykročení sboru do společenského prostředí. Sbor je společenstvím mnoha různých lidí. Jsou v něm malé děti i zaměstnaní muži, studenti i učňové, ženy v zaměstnání nebo v domácnosti, staří i přestárlí lidé, intelektuálové i dělníci a zemědělci, lidé různých povolání a práce. Proto nelze určovat práci ve sboru pouze podle hledisek jedné zájmové a upiny či jedné gere rační vrstvy. Kazatel by měl ve svém myšlení
====================
Církev - společnost - stát_Stránka_5.jpg
====================
-5 zahrnout všechny tyto rozdílnosti, aniž by některé z nich dával zásadní přednost. Jeho zvláštní ohled musí být soustředěn na slabé, nemocné, invalidy, společensky odstrčené, osamělé a jinak trpící lidi. Neměl by být spojen s těmi, kteří mají díky své zajištěnosti a zdraví určité společensky výhodnější postavení. Při promýšlení nových cest sborové práce nesmí být naše pozornost soustřeJe třeba děna víc na struktury a formy než na charisma ta a obdarování. hledat nové formy, ale i uprostřed starých forem mohou vyrůstat vzácná charismeta, která svou živostí a dynamičností sama přetvářejí staré for my a tvoří si nové. Jedním z úkolů kazatele je vytvářet před poklady pro rozvíjení, charismat členů sboru. Mezi ně patří zajisté velmi výrazně ochota navštěvovat nemo cné, opuštěné a staré lidi, misijní odvaha poz vet např. spolužáky do schůzek mládeže, věrohodné působení laiků v zaměstnání především odvahou vnášet odpuštění mezi lidi, a zaujetí pro strážnou službu církve ve veřejných problémech společnosti. Sbory doznají jistě mnoha formálních a strukturá lních změn. Obrovské chrámy dnes už mnohde nevyhovují a sbory dávají přednost účelově upraveným modlit ebnám a klubovnám. Vyučování z bible formou náboženství ve škole vyhovuje v některých oblastech, v jiných se osvědčilo přesunutí výuky na faru. V mnoha sborech lze např. biblické hodiny konat jen v určitých ročních obdobích. Na sídlištích se vytvářejí nové formy ekumenického shromažďování křesťanů. Vedle tradičních bohoslužeb konaných pouze kazatelem se zavádějí i rozmanité experimentální bohoslužby, při nichž aktivně působí laikové spolu s kazatelem. Velké otázky vyvolává problém neděle: rozvoj automobilismu a rekreačních příležitostí spolu se zavedením volných sobot odvádí mnohé členy sboru na neděli ze společenství a vzniká otázka, jaký kontakt zůstane, když i pokusy nah radit neděl ní shromáždění shromážděním ve všední den večer se nesetkávají s přílišným ohlasem. Při všech pokusech a změnách musí vždy stát v popředí bohoslovecký přístup a pochopení, že církev je jen tam, kde je milost Kristova. Bohatství této milosti je patrno zvláště v rozmanitosti charismat. Ta také nejspíše umožnují překonávat sektářskou soběstřednost a rozvíjet misijní otevřenost sboru.. Církev ovšem nemůže žít bez určitých řádů a institučních struktur. Zřízení církve i její řády nesou na sobě pečeť porozumění Slovu Božímu v určité dějinné situaci. Tak rozumíme presbyterně-synodnímu zřízení, ve kterém jde o svobodu svědomí před Bohem so sborovost s kolegialitu (společné rozhodování). Poněvadž se dějinné situace mění, musí se měnit i církevní zřízení, aniž ovšem opouští své vyznavačské principy. Církevní zřízení má být pružným nástrojem pro to, aby oírkev mohla plnit své poslání. 6. Působení církve v současné společnosti Společnost, v níž žijeme, má některé positivní rysy, které chceme ocenit. Člověk je v ní zbaven starosti, že nebude mít práci, nemusí se bát bídy a hladu, je mu umožněna cesta za vzděláním, v případě nemoci se o něj posterají státní léčebné instituce. Jsme si vědomí nedostatků, které se v tom všem objevují, nicméně jsou možnosti tyto positivní stránky dále rozvíjet. Oceňujeme také, že v naší společnosti byly položeny důrazy na některé hod noty jako je lidskost, sociálnost, vztahy mezi lidmi, morálka, výchova. Socialismus by mohl být výzvou k člověku v tom směru, aby víc dbal na vztah ke spolučlověku než na peníze a jejich šetření. I nedále má jít. o společnost, v níž vůdčí ideou by měla být nezištnost a tvorba a nikoliv blahobyt e konsum.
Církev - společnost - stát_Stránka_5.jpg
====================
-5 zahrnout všechny tyto rozdílnosti, aniž by některé z nich dával zásadní přednost. Jeho zvláštní ohled musí být soustředěn na slabé, nemocné, invalidy, společensky odstrčené, osamělé a jinak trpící lidi. Neměl by být spojen s těmi, kteří mají díky své zajištěnosti a zdraví určité společensky výhodnější postavení. Při promýšlení nových cest sborové práce nesmí být naše pozornost soustřeJe třeba děna víc na struktury a formy než na charisma ta a obdarování. hledat nové formy, ale i uprostřed starých forem mohou vyrůstat vzácná charismeta, která svou živostí a dynamičností sama přetvářejí staré for my a tvoří si nové. Jedním z úkolů kazatele je vytvářet před poklady pro rozvíjení, charismat členů sboru. Mezi ně patří zajisté velmi výrazně ochota navštěvovat nemo cné, opuštěné a staré lidi, misijní odvaha poz vet např. spolužáky do schůzek mládeže, věrohodné působení laiků v zaměstnání především odvahou vnášet odpuštění mezi lidi, a zaujetí pro strážnou službu církve ve veřejných problémech společnosti. Sbory doznají jistě mnoha formálních a strukturá lních změn. Obrovské chrámy dnes už mnohde nevyhovují a sbory dávají přednost účelově upraveným modlit ebnám a klubovnám. Vyučování z bible formou náboženství ve škole vyhovuje v některých oblastech, v jiných se osvědčilo přesunutí výuky na faru. V mnoha sborech lze např. biblické hodiny konat jen v určitých ročních obdobích. Na sídlištích se vytvářejí nové formy ekumenického shromažďování křesťanů. Vedle tradičních bohoslužeb konaných pouze kazatelem se zavádějí i rozmanité experimentální bohoslužby, při nichž aktivně působí laikové spolu s kazatelem. Velké otázky vyvolává problém neděle: rozvoj automobilismu a rekreačních příležitostí spolu se zavedením volných sobot odvádí mnohé členy sboru na neděli ze společenství a vzniká otázka, jaký kontakt zůstane, když i pokusy nah radit neděl ní shromáždění shromážděním ve všední den večer se nesetkávají s přílišným ohlasem. Při všech pokusech a změnách musí vždy stát v popředí bohoslovecký přístup a pochopení, že církev je jen tam, kde je milost Kristova. Bohatství této milosti je patrno zvláště v rozmanitosti charismat. Ta také nejspíše umožnují překonávat sektářskou soběstřednost a rozvíjet misijní otevřenost sboru.. Církev ovšem nemůže žít bez určitých řádů a institučních struktur. Zřízení církve i její řády nesou na sobě pečeť porozumění Slovu Božímu v určité dějinné situaci. Tak rozumíme presbyterně-synodnímu zřízení, ve kterém jde o svobodu svědomí před Bohem so sborovost s kolegialitu (společné rozhodování). Poněvadž se dějinné situace mění, musí se měnit i církevní zřízení, aniž ovšem opouští své vyznavačské principy. Církevní zřízení má být pružným nástrojem pro to, aby oírkev mohla plnit své poslání. 6. Působení církve v současné společnosti Společnost, v níž žijeme, má některé positivní rysy, které chceme ocenit. Člověk je v ní zbaven starosti, že nebude mít práci, nemusí se bát bídy a hladu, je mu umožněna cesta za vzděláním, v případě nemoci se o něj posterají státní léčebné instituce. Jsme si vědomí nedostatků, které se v tom všem objevují, nicméně jsou možnosti tyto positivní stránky dále rozvíjet. Oceňujeme také, že v naší společnosti byly položeny důrazy na některé hod noty jako je lidskost, sociálnost, vztahy mezi lidmi, morálka, výchova. Socialismus by mohl být výzvou k člověku v tom směru, aby víc dbal na vztah ke spolučlověku než na peníze a jejich šetření. I nedále má jít. o společnost, v níž vůdčí ideou by měla být nezištnost a tvorba a nikoliv blahobyt e konsum.
====================
Církev - společnost - stát_Stránka_6.jpg
====================
-6 Církev má uvnitř společnosti dbát ustavičně na respekt k lidské důstojnosti, musí odporovat manipulaci s člověkem a hájit svobodu přesvědčení, názorů a tedy svědomí ve věcech soukromý ch i veřejných. Círley stojí na stanovisku, že společnosti pro budoucnost nejvíce prospěje pravdomluvnost, čest, mravní ryzost ve vztazích mezi lidmi. V tomto zaměření církev vychovává s vede své čle ny. Snadno ovšem propadá sebe spokojenému názoru, že naše tradice a ma še církevní společenství představují vý květ mravního života v našem národě. Jsme pak nakloněni dívat se povýšeně na ostatní občany, kteří vycházejí z jiných mravních předpokladů. Bude potřebí vážněji se zamyslet nad skutečností, se kterou se setkáváme, že spoluobčané, kteří nevěří, nás křestany předstihují v odvaze k pravdě, v ochotě ku pomoci, v bezprostřednosti svého lidství. Bude pot řebí znovu domýšlet reforme ční článek, že nežijeme před Bohem eni před lidmi ze svých zásluh, ale z odpuštění, které nás vede k lásce a k službě všem. Politikům je círle v dlužna připomínat, že pravdivost, poctivost a otevřenost vůči lidu je základem tvůrčího politického jednání. Církev má veliké možnosti působení v současné společnosti výchovou a vedením svých vlastních členů, působením skrze laiky v rozptýlení i svými časopisy a publikacemi. Nejde přitom o získání vlivu církve, nýbrž o službu pravdě, spravedlnosti a pokroku ušlechtilých motivů lidsky důstojného života. Církev se zříká mocenského postavení, tím více jí však záleží na tom, aby hlas evangelia Ježíše Krista doléhal do všech oblastí života soukromého a veřejného. Základním rysem moderní společnosti je její dynamický vývoj, její proměna. Církev nesmí propadat resignaci ani negativnímu postoji ke změnám, které vyvolává technický vývoj světa. Má v těchto změnách prozíravě odhalovat nové možnosti hlubšího a positivnějšího lidství. Křesťané nesmějí podléhat ani provincionalismu (omezenému rozhledu ve vlastním prostředí) ani kosmopoliti emu (nezakotvenému těkání ve světě). Musí vycházet z domácí situace, v ní na sebe brát od povědnost, ale musí mít i světový rozhled. Přitom musí rozeznávat, na kterých místech se odehrává zápas o spravedlnost a lidskost a k němu se solidárně připojit. Stá le více zájmu má církev věnovat problematice hladu, chudoby, bezdomoví a nevzdělanosti v tzv. třetím světě a být ustavičně kritická ke kolektivnímu sobe ctví blahobytných zemí. Ve světovém měřítku jsou tyto problémy, vyjádřené ostatně v podco en ství o posledním soudu (et 25,31n) nejpalčivější. 7. Církev a stát v dějinách Vzájemný vztah církve a stá tu prošel dlouhým vývojem. Prvé období, období pronásledování sahá do ediktu milánského r. 313. Období konstantinovské zahrnuje vznik pepežství, papežského státu r. 756, boj o investituru. Odehrává se zápas o neodvislost církve, ale i o udržení veliké světské moci, které dosáhla. V české reformaci dochází k těžkému střetnutí se státní mocí a s říms kou církví. V luterské reformaci je ponechána zevní správa církve světské moci jako ochránkyni církve. V kalvínské reformaci všechno, co církev koná, musí sloužit jedině Boží cti a slávě. Církev ne se odpovědnost i za veřejný život. Protireformace začíná na sněmu tridentském (15451563) a založením řádu jezuitského.. Končí na konci lu vatikánském r.1870 dogmatem o neomylnosti papežské. Dochází k úzkému spojení mezi státem a církví, ke vzniku "státní" církve. Novou dobu u nás zahajuje to le ranční patent r.1781. Roku 1855 je upraven poměr rakouského státu k církvi ketolické konkordátem, k církvím protestantským patentem protestantským z roku 1861. Roku 1874 Rekousko vypovídá konkordát z roku 1855, který sta vel stát pod silný vliv církve katolické a upravuje samo vnější poměry katolické církve, přes její od por. I rakouský stát se v 19. století laicisuje, ale respektuje plně křesťanské smýšlení svých občanů. Dochází
Církev - společnost - stát_Stránka_6.jpg
====================
-6 Církev má uvnitř společnosti dbát ustavičně na respekt k lidské důstojnosti, musí odporovat manipulaci s člověkem a hájit svobodu přesvědčení, názorů a tedy svědomí ve věcech soukromý ch i veřejných. Círley stojí na stanovisku, že společnosti pro budoucnost nejvíce prospěje pravdomluvnost, čest, mravní ryzost ve vztazích mezi lidmi. V tomto zaměření církev vychovává s vede své čle ny. Snadno ovšem propadá sebe spokojenému názoru, že naše tradice a ma še církevní společenství představují vý květ mravního života v našem národě. Jsme pak nakloněni dívat se povýšeně na ostatní občany, kteří vycházejí z jiných mravních předpokladů. Bude potřebí vážněji se zamyslet nad skutečností, se kterou se setkáváme, že spoluobčané, kteří nevěří, nás křestany předstihují v odvaze k pravdě, v ochotě ku pomoci, v bezprostřednosti svého lidství. Bude pot řebí znovu domýšlet reforme ční článek, že nežijeme před Bohem eni před lidmi ze svých zásluh, ale z odpuštění, které nás vede k lásce a k službě všem. Politikům je círle v dlužna připomínat, že pravdivost, poctivost a otevřenost vůči lidu je základem tvůrčího politického jednání. Církev má veliké možnosti působení v současné společnosti výchovou a vedením svých vlastních členů, působením skrze laiky v rozptýlení i svými časopisy a publikacemi. Nejde přitom o získání vlivu církve, nýbrž o službu pravdě, spravedlnosti a pokroku ušlechtilých motivů lidsky důstojného života. Církev se zříká mocenského postavení, tím více jí však záleží na tom, aby hlas evangelia Ježíše Krista doléhal do všech oblastí života soukromého a veřejného. Základním rysem moderní společnosti je její dynamický vývoj, její proměna. Církev nesmí propadat resignaci ani negativnímu postoji ke změnám, které vyvolává technický vývoj světa. Má v těchto změnách prozíravě odhalovat nové možnosti hlubšího a positivnějšího lidství. Křesťané nesmějí podléhat ani provincionalismu (omezenému rozhledu ve vlastním prostředí) ani kosmopoliti emu (nezakotvenému těkání ve světě). Musí vycházet z domácí situace, v ní na sebe brát od povědnost, ale musí mít i světový rozhled. Přitom musí rozeznávat, na kterých místech se odehrává zápas o spravedlnost a lidskost a k němu se solidárně připojit. Stá le více zájmu má církev věnovat problematice hladu, chudoby, bezdomoví a nevzdělanosti v tzv. třetím světě a být ustavičně kritická ke kolektivnímu sobe ctví blahobytných zemí. Ve světovém měřítku jsou tyto problémy, vyjádřené ostatně v podco en ství o posledním soudu (et 25,31n) nejpalčivější. 7. Církev a stát v dějinách Vzájemný vztah církve a stá tu prošel dlouhým vývojem. Prvé období, období pronásledování sahá do ediktu milánského r. 313. Období konstantinovské zahrnuje vznik pepežství, papežského státu r. 756, boj o investituru. Odehrává se zápas o neodvislost církve, ale i o udržení veliké světské moci, které dosáhla. V české reformaci dochází k těžkému střetnutí se státní mocí a s říms kou církví. V luterské reformaci je ponechána zevní správa církve světské moci jako ochránkyni církve. V kalvínské reformaci všechno, co církev koná, musí sloužit jedině Boží cti a slávě. Církev ne se odpovědnost i za veřejný život. Protireformace začíná na sněmu tridentském (15451563) a založením řádu jezuitského.. Končí na konci lu vatikánském r.1870 dogmatem o neomylnosti papežské. Dochází k úzkému spojení mezi státem a církví, ke vzniku "státní" církve. Novou dobu u nás zahajuje to le ranční patent r.1781. Roku 1855 je upraven poměr rakouského státu k církvi ketolické konkordátem, k církvím protestantským patentem protestantským z roku 1861. Roku 1874 Rekousko vypovídá konkordát z roku 1855, který sta vel stát pod silný vliv církve katolické a upravuje samo vnější poměry katolické církve, přes její od por. I rakouský stát se v 19. století laicisuje, ale respektuje plně křesťanské smýšlení svých občanů. Dochází
====================
Církev - společnost - stát_Stránka_7.jpg
====================
-7 ke změně systému státních církví v systém výsostného práva státu nad církví. Na jedné straně zůstává nedůvěra k církvi, která by snad znovu mohla nabýt moci, ale je i úcte k náboženství, jehož veliký význem v životě se uznává. Přitom se objevují určité zjevy pro církve zneklidňující, školství stává se positivistickým smýšlením učitelstva církvi nebezpečné, mohutní hnutí Volné myšlenky atd. Roku 1925 po Husových oslavách, jichž se zúčastnil president i předseda vlády, vypukl konflikt mezi vládou a Římem. Roku 1928 se dospělo ke smlouvě, zvené modus vivendi. Stav předmni chovské republice by bylo možno charakterizovat takto stát zaručuje volný výkon náboženství a respektu je existenci a činnost církví v mezích, které si samy v rámci platného právního řádu se souhla sem státu daly. Stát plní své povinnosti vůči církvím podle zákonů nebo podle dohody resp. po státním potvrzení podle církevní ústavy. Naproti tomu však vyžaduje, aby byla respektována jeho oprávnění a vymáhá jejich výkon. Přitom uznává církve za způsobilé vcházet s ním v jednání a úmluvy oboustranně platné tak dlouho, pokud to shledává účelným, jež to jinak by nemohl srovnat s myšlenkou státní suverenity, aby vedle něho existovala a působila ještě jiná moc s ním rovnocenná. V obou světových válkách se dál pokus církve ještě víc připoutat ke státu, aby udržovaly obyvatelstvo v loyalitě k vládě. Nikdy nebyl dozor státu nad nimi tek pevný jako v zápolení válečnóm. Za hitlerismu byl v nacistickém Německu podniknut nápor na podstatu církve ve směru jejího zdeformování ve smyslu nacionálně socialistické doktríny. Vyzná vající církev se tomuto náporu ubránila. Rovněž vedení naší církve a naše sbory a zvláště mnozí odbojoví pracovníci z našich řad v době druhé světové války tomuto náporu odporovali a tek dosvědčili svou vnitřní svobodu a samostatnost církve. 8. Moderní stát s poslání církve Stát" organizuje společnost, chrání ji před zmatkem a rozkladem, zaručuje platnost právního řádu a umožňuje život v pokojné spolupráci občanů. K těmto úkolům je vybaven plností moci (suverenitou).. Vlastní základy života však tkvějí v tom, že moc zůstává ve službách člověke, jeho práva, spravedlnosti a pokojného života. Jenom takový stát je státem legitimním a má nárok na loyalitu svých občanů. V dnešních podmínkách stává se stát organizátorem takřka všech oblastí života. Hospodářský život, výchova, věda a umění vyvíjely se dříve autonomně bez zásahu politické moci. V nové době zahrnuje stát tyto oblasti do své organizační působnosti. Činí si úkolem zajistit plánovaný rozvoj všech sil společnosti podle programu obecného blaha. Tyto snahy znamenají nebývalý růst státní moci, zvýšený ještě nesmírnými prostředky moderní techniky, a mohou se ze určitých okolností stát zdrojem mnohého nebezpečí pro svobodu občanů. Moc sama, ať je jakkoli nutná, je nebezpečným nástrojem v rukou lidí. Nebezpečí jejího zneužití táhne se celými dějinami od starověkých tyranií až po novodobé státní útvary. Biblická víra a živá církev bývaly vždy hranicí proti zneužití moci, a to nikoli aby stát ose bily, ale aby jej nevracely k jeho pravému určení. Mal erní státověda hledá různé prostředky, aby zneužití čelila ústavními institucemi. V 19. stol. vznikla k tomu cíli zásada o dělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. U nás směřuje ke stejnému cíli program všelidového státu. Prakticky to znamená, že občanská samospráva má mít převahu nad mocí úřední. Oba druhy správy se mají vzájemně kontrolovat. Samospráva musí být ovšem skutečnou samosprávou a ne jen výkonným orgánem úřední moci. Má se uplatňovat opevdovou iniciativou v potřebách občanského soužití a má být nese na odpovědností každého občana. Proto je všelidový stát mimořádným nárokem také k odpovědnosti křesťanově... Státní funkce mohou být toliko pořádající a úzkostlivě dbející obecného prospěchu. Jenom taková forma je slučitelná a občanskou
Církev - společnost - stát_Stránka_7.jpg
====================
-7 ke změně systému státních církví v systém výsostného práva státu nad církví. Na jedné straně zůstává nedůvěra k církvi, která by snad znovu mohla nabýt moci, ale je i úcte k náboženství, jehož veliký význem v životě se uznává. Přitom se objevují určité zjevy pro církve zneklidňující, školství stává se positivistickým smýšlením učitelstva církvi nebezpečné, mohutní hnutí Volné myšlenky atd. Roku 1925 po Husových oslavách, jichž se zúčastnil president i předseda vlády, vypukl konflikt mezi vládou a Římem. Roku 1928 se dospělo ke smlouvě, zvené modus vivendi. Stav předmni chovské republice by bylo možno charakterizovat takto stát zaručuje volný výkon náboženství a respektu je existenci a činnost církví v mezích, které si samy v rámci platného právního řádu se souhla sem státu daly. Stát plní své povinnosti vůči církvím podle zákonů nebo podle dohody resp. po státním potvrzení podle církevní ústavy. Naproti tomu však vyžaduje, aby byla respektována jeho oprávnění a vymáhá jejich výkon. Přitom uznává církve za způsobilé vcházet s ním v jednání a úmluvy oboustranně platné tak dlouho, pokud to shledává účelným, jež to jinak by nemohl srovnat s myšlenkou státní suverenity, aby vedle něho existovala a působila ještě jiná moc s ním rovnocenná. V obou světových válkách se dál pokus církve ještě víc připoutat ke státu, aby udržovaly obyvatelstvo v loyalitě k vládě. Nikdy nebyl dozor státu nad nimi tek pevný jako v zápolení válečnóm. Za hitlerismu byl v nacistickém Německu podniknut nápor na podstatu církve ve směru jejího zdeformování ve smyslu nacionálně socialistické doktríny. Vyzná vající církev se tomuto náporu ubránila. Rovněž vedení naší církve a naše sbory a zvláště mnozí odbojoví pracovníci z našich řad v době druhé světové války tomuto náporu odporovali a tek dosvědčili svou vnitřní svobodu a samostatnost církve. 8. Moderní stát s poslání církve Stát" organizuje společnost, chrání ji před zmatkem a rozkladem, zaručuje platnost právního řádu a umožňuje život v pokojné spolupráci občanů. K těmto úkolům je vybaven plností moci (suverenitou).. Vlastní základy života však tkvějí v tom, že moc zůstává ve službách člověke, jeho práva, spravedlnosti a pokojného života. Jenom takový stát je státem legitimním a má nárok na loyalitu svých občanů. V dnešních podmínkách stává se stát organizátorem takřka všech oblastí života. Hospodářský život, výchova, věda a umění vyvíjely se dříve autonomně bez zásahu politické moci. V nové době zahrnuje stát tyto oblasti do své organizační působnosti. Činí si úkolem zajistit plánovaný rozvoj všech sil společnosti podle programu obecného blaha. Tyto snahy znamenají nebývalý růst státní moci, zvýšený ještě nesmírnými prostředky moderní techniky, a mohou se ze určitých okolností stát zdrojem mnohého nebezpečí pro svobodu občanů. Moc sama, ať je jakkoli nutná, je nebezpečným nástrojem v rukou lidí. Nebezpečí jejího zneužití táhne se celými dějinami od starověkých tyranií až po novodobé státní útvary. Biblická víra a živá církev bývaly vždy hranicí proti zneužití moci, a to nikoli aby stát ose bily, ale aby jej nevracely k jeho pravému určení. Mal erní státověda hledá různé prostředky, aby zneužití čelila ústavními institucemi. V 19. stol. vznikla k tomu cíli zásada o dělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. U nás směřuje ke stejnému cíli program všelidového státu. Prakticky to znamená, že občanská samospráva má mít převahu nad mocí úřední. Oba druhy správy se mají vzájemně kontrolovat. Samospráva musí být ovšem skutečnou samosprávou a ne jen výkonným orgánem úřední moci. Má se uplatňovat opevdovou iniciativou v potřebách občanského soužití a má být nese na odpovědností každého občana. Proto je všelidový stát mimořádným nárokem také k odpovědnosti křesťanově... Státní funkce mohou být toliko pořádající a úzkostlivě dbející obecného prospěchu. Jenom taková forma je slučitelná a občanskou
====================
Církev - společnost - stát_Stránka_8.jpg
====================
-8 svobodou a lidskou důstojnos tí" (Zásady čbr. církve eveng. 1968, s.89-91). Církvi musí vždy záležet na tom, aby stát byl právním státem, v němž platí zákony a nikoli svévole těch, kdo si ze svých funkcí vytvořili mocenskó posice. Přitom se církev nesmí zříci své účasti při tvorbě právních norem a zákonných úprav, kterou uskutečňuje svými připomínkami a návrhy příslušným ministerstvům nebo parlamentu. Účelem zákonů je spravedlivý po řádek ve společnosti e lidská důstojnost občena. Církev musí nalézat odvahu ke kritice tam, kde je zneužívána moc. Křesťan bere velmi vážně své občanství. Víra v království Boží a jeho spravedlnost jej vede k soustavnému úsilí o prohlubování spravedlivý ch vztahů ve společnosti a o zacílení celé společnosti směrem k tvorbě stále spravedlivějších struktur a k vytváření relativně nejhumánnějšího systému. Církev očekává od státu umožnění plné kazatelské, pestorální a výchovné práce s jednotlivcem i ve společenství. Se státem církev spolupracuje na výchově spravedlivých a statečných lidí, odpovědných občanů, kteří dávají přednost dobrému prospěchu společnosti před sobeckými osobními zájmy. Stát má mít svou vlastní svrchov anost, která není umenšována vztahy vůči jiným státům. Státní představitelé jsou odpovědni především svému lidu, pro který mají zabezpečovat možnosti pro pokojný a tvůrčí život a práci. Církev jako universální bratrstvo přesahuje hranice států. Suverenita státu neznamená, že by křesťanům mohlo být upíráno právo, aby se scházeli ze všech států světa e společně se modlili, společně vyznáv ali slov em i činy poslušnost svému Pámu. Stát má dbát na rozvoj kulturních, duchovních a ideových tradic vlastní země, na mravní kontinuity národa a na myšlenkové. navazování na dílo předchozích generací. Musí dbát na rozvoj těch to tradic s jejich živou aplikaci, aby bylo zemez eno myšlenkové vykořeněnosti a duchovní vyprahlosti. Cenné tradice českého a slovenského myšlení skýtají velké množství podnětů a vzácné dědictví, které přesahuje úzce národní hranice, ukazuje i cestu do budoucnosti a vede k odpovědnosti za celý svět. Církev v tomto duchovním prostředí zvěstuje evangelium Ježíše Krista, chce být solí země s tím přispívá k žádoucímu úsilí, aby v právním státě žila duchovně zdravá společnost. SR-52-70
Církev - společnost - stát_Stránka_8.jpg
====================
-8 svobodou a lidskou důstojnos tí" (Zásady čbr. církve eveng. 1968, s.89-91). Církvi musí vždy záležet na tom, aby stát byl právním státem, v němž platí zákony a nikoli svévole těch, kdo si ze svých funkcí vytvořili mocenskó posice. Přitom se církev nesmí zříci své účasti při tvorbě právních norem a zákonných úprav, kterou uskutečňuje svými připomínkami a návrhy příslušným ministerstvům nebo parlamentu. Účelem zákonů je spravedlivý po řádek ve společnosti e lidská důstojnost občena. Církev musí nalézat odvahu ke kritice tam, kde je zneužívána moc. Křesťan bere velmi vážně své občanství. Víra v království Boží a jeho spravedlnost jej vede k soustavnému úsilí o prohlubování spravedlivý ch vztahů ve společnosti a o zacílení celé společnosti směrem k tvorbě stále spravedlivějších struktur a k vytváření relativně nejhumánnějšího systému. Církev očekává od státu umožnění plné kazatelské, pestorální a výchovné práce s jednotlivcem i ve společenství. Se státem církev spolupracuje na výchově spravedlivých a statečných lidí, odpovědných občanů, kteří dávají přednost dobrému prospěchu společnosti před sobeckými osobními zájmy. Stát má mít svou vlastní svrchov anost, která není umenšována vztahy vůči jiným státům. Státní představitelé jsou odpovědni především svému lidu, pro který mají zabezpečovat možnosti pro pokojný a tvůrčí život a práci. Církev jako universální bratrstvo přesahuje hranice států. Suverenita státu neznamená, že by křesťanům mohlo být upíráno právo, aby se scházeli ze všech států světa e společně se modlili, společně vyznáv ali slov em i činy poslušnost svému Pámu. Stát má dbát na rozvoj kulturních, duchovních a ideových tradic vlastní země, na mravní kontinuity národa a na myšlenkové. navazování na dílo předchozích generací. Musí dbát na rozvoj těch to tradic s jejich živou aplikaci, aby bylo zemez eno myšlenkové vykořeněnosti a duchovní vyprahlosti. Cenné tradice českého a slovenského myšlení skýtají velké množství podnětů a vzácné dědictví, které přesahuje úzce národní hranice, ukazuje i cestu do budoucnosti a vede k odpovědnosti za celý svět. Církev v tomto duchovním prostředí zvěstuje evangelium Ježíše Krista, chce být solí země s tím přispívá k žádoucímu úsilí, aby v právním státě žila duchovně zdravá společnost. SR-52-70