Pravda a skutečnost [příprava]
| raw | skeny ◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 31. 12. 1958
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Pravda a skutečnost
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
066.jpg
====================
Výpověď je víc než značka: dělá si nárok na to, že nejen na skutečnost poukazuje, nýbrž že ji také do určité míry postihuje. A právě v tomto bodě je úhelní význam otázky pravdivosti: co je charakterem pravdivého postižení skutečnosti? Klaus také praví, že výpověď o skutečnosti, že je taková a taková (zobecňuji; přesné znění na str.82-83), je proto pravdivá, protože ta skutečnost je opravdu taková. To je ovšem zcela jistě falešné. Skutečnost nemůže zakládat pravdivost výpovědi, nebot by stejně musela zakládat rovněž nepravdivost, anebo by nepravdivost výpovědí musela být založena ne-skutečností. Příčina a důvod pravdivosti je jistě ve výpovědi; pravdivost je docela charakterem výpovědi a nelze ji odvozovat ze skutečnosti. (Není tím řečeno, že skutečnost je tu zbytečná, nýbrž to, že od pouhé skutečnosti se k pravdě nikdy nedostaneme.) čteme, že (str. 84) pravda je relací mezi skutečností S a obsahem vědomí V (S), která říká (besagt), že V (S) je pravdivé tehdy, jestliže V (S) podává (Wiedergibt) skutečnost S. Opět ani slova o tom, co to je to "Wiedergeben" a jak se děje, jak je vůbec možné. (8.6.1955) Klausova definice pravdy zní: pravda je správný odraz reality (richtige Widerspiegelung der Realität). Tím se ovšem nic nebo téměř nic neříká. Termín obrážení ukazuje na nějakou podobnost nebo alespoň obdobnost; neříká však v čem. Dále ještě jde ne o jakýkoliv, ale o správný odraz. V čem je správnost založena? Není celý problém pravdy znovu skryt v tomto slůvku ? (9.6.1955) Naskýtá se otázka, zda místo pravdy je ve vztahu "obsahu vědomí (my řeknem raději "soudu" nebo výroku") ke skutečnosti, anebo je v samotném vědomí. Aby bylo jasno: nejde tu o otázku, zda se pravda týká, odnáší ke skutečnosti. To necht se
066.jpg
====================
Výpověď je víc než značka: dělá si nárok na to, že nejen na skutečnost poukazuje, nýbrž že ji také do určité míry postihuje. A právě v tomto bodě je úhelní význam otázky pravdivosti: co je charakterem pravdivého postižení skutečnosti? Klaus také praví, že výpověď o skutečnosti, že je taková a taková (zobecňuji; přesné znění na str.82-83), je proto pravdivá, protože ta skutečnost je opravdu taková. To je ovšem zcela jistě falešné. Skutečnost nemůže zakládat pravdivost výpovědi, nebot by stejně musela zakládat rovněž nepravdivost, anebo by nepravdivost výpovědí musela být založena ne-skutečností. Příčina a důvod pravdivosti je jistě ve výpovědi; pravdivost je docela charakterem výpovědi a nelze ji odvozovat ze skutečnosti. (Není tím řečeno, že skutečnost je tu zbytečná, nýbrž to, že od pouhé skutečnosti se k pravdě nikdy nedostaneme.) čteme, že (str. 84) pravda je relací mezi skutečností S a obsahem vědomí V (S), která říká (besagt), že V (S) je pravdivé tehdy, jestliže V (S) podává (Wiedergibt) skutečnost S. Opět ani slova o tom, co to je to "Wiedergeben" a jak se děje, jak je vůbec možné. (8.6.1955) Klausova definice pravdy zní: pravda je správný odraz reality (richtige Widerspiegelung der Realität). Tím se ovšem nic nebo téměř nic neříká. Termín obrážení ukazuje na nějakou podobnost nebo alespoň obdobnost; neříká však v čem. Dále ještě jde ne o jakýkoliv, ale o správný odraz. V čem je správnost založena? Není celý problém pravdy znovu skryt v tomto slůvku ? (9.6.1955) Naskýtá se otázka, zda místo pravdy je ve vztahu "obsahu vědomí (my řeknem raději "soudu" nebo výroku") ke skutečnosti, anebo je v samotném vědomí. Aby bylo jasno: nejde tu o otázku, zda se pravda týká, odnáší ke skutečnosti. To necht se
====================
067.jpg
====================
rozumí samo sebou. Jde však o to, zda je pravd a jakožto "ens", entita mimo rámec, t.j. vně našeho myšlení, souzení, vědomí, anebo je-li jeho vnitřní mohutností. Zdá se, že všechny "odrazové" theorie počítají s onou vně jáností pravdy, jakož vůbec všechny theorie adekvační. (13.6.1955) Myšlení je sice subjektivní, ale má tu zvláštnost a vyznamenává se jí, že má otevřen přístup k subjektnu resp. k tomu, co subjektno zakládá. A ještě spíše než tak, že má otevřen přístup k subjektnu, samo je otevřeným přístupem pro základ všeho subjektního, pro zdroj nového, pro tvůrčí mohutnost, jejíž silou jsou subjekty schopny akce. Což znamená alespoň tolik, že reflektivní cesta přes sebe sama není jedinou, ba ani hlavní ani ústřední cestou k "pravé skutečnosti". Odvaha a risiko myšlenkového (theoretického) rozhodnutí a činu není tedy pouze odleskem odvahy a risika vitálního, nýbrž má vlastní, novou, specifickou dimensi. Je ovšem otázka, má-li skutečně myšlení otevřenou cestu k tomu, co je i vůbec celý život a jeho aktivitu i tvořivost umožňuje a zakládá. Zvláště však je tu otázka, zda je možná cesta theoretického postupu (na základě reflexe), v němž by "pravé" bylo vybaveno jako cosi předmětného. Tady asi končí síla a možnost refelxe. Nicméně "pravé" je možno zakoušet. Jak bude vyslovena podobná zkušenost? (11.7.1955) Počátku jest rozuměti ve dvojím smyslu. Pokud jde o předmětný počátek resp. příčinu, pak ovšem je na místě methoda, která z větší části analytickou cestou sleduje stopy až tam, kde je situace nebo proces zakládán, kde se objevuje jako nová skutečnost, byť ne ještě v celé plnosti a mohutnosti. Nicméně tato cesta jen přispěje k porozumění, není však mocna porozumění samého. Tam, kde dosahuje porozumění sku-
067.jpg
====================
rozumí samo sebou. Jde však o to, zda je pravd a jakožto "ens", entita mimo rámec, t.j. vně našeho myšlení, souzení, vědomí, anebo je-li jeho vnitřní mohutností. Zdá se, že všechny "odrazové" theorie počítají s onou vně jáností pravdy, jakož vůbec všechny theorie adekvační. (13.6.1955) Myšlení je sice subjektivní, ale má tu zvláštnost a vyznamenává se jí, že má otevřen přístup k subjektnu resp. k tomu, co subjektno zakládá. A ještě spíše než tak, že má otevřen přístup k subjektnu, samo je otevřeným přístupem pro základ všeho subjektního, pro zdroj nového, pro tvůrčí mohutnost, jejíž silou jsou subjekty schopny akce. Což znamená alespoň tolik, že reflektivní cesta přes sebe sama není jedinou, ba ani hlavní ani ústřední cestou k "pravé skutečnosti". Odvaha a risiko myšlenkového (theoretického) rozhodnutí a činu není tedy pouze odleskem odvahy a risika vitálního, nýbrž má vlastní, novou, specifickou dimensi. Je ovšem otázka, má-li skutečně myšlení otevřenou cestu k tomu, co je i vůbec celý život a jeho aktivitu i tvořivost umožňuje a zakládá. Zvláště však je tu otázka, zda je možná cesta theoretického postupu (na základě reflexe), v němž by "pravé" bylo vybaveno jako cosi předmětného. Tady asi končí síla a možnost refelxe. Nicméně "pravé" je možno zakoušet. Jak bude vyslovena podobná zkušenost? (11.7.1955) Počátku jest rozuměti ve dvojím smyslu. Pokud jde o předmětný počátek resp. příčinu, pak ovšem je na místě methoda, která z větší části analytickou cestou sleduje stopy až tam, kde je situace nebo proces zakládán, kde se objevuje jako nová skutečnost, byť ne ještě v celé plnosti a mohutnosti. Nicméně tato cesta jen přispěje k porozumění, není však mocna porozumění samého. Tam, kde dosahuje porozumění sku-
====================
068.jpg
====================
13 XI 58 tečnosti v pravdě, opírá se nutně ještě o něco jiného než o pouhou skutečnost, která je přednětem porozumění. I to pak je počátkem porozumění, ba vlastním počátkem porozumění, přestože onnen počátek" v prvním smyslu není porozumění (totiž právě "tělu" porozumění) nikterak odepřen. (12.7.1955) Jestliže v souhlase s Hromádkou odmítneme po fout pravdu jako součást přírody, součást světa, a jestliže rovněž v souhlase s ním naopak myšlení jakož i veškeré lidské jednání do světa zahrneme, pak je nasnadě uzavřít, že filosofické resp. vůbec theoretické myšlení samo o sobě není pravdě nikterak bližší, příbuznější než jakékoli dění třebas přírodní, společenské, politické atd. Je ovšem pravda, že je jediným "děním", které je schopno si položit otázku po pravdě. Je však otázka po pravdě čímsi podstatně bližším samotné svrchované pravdě než cokoli jiného? Je snad realisace, uskutečňování pravdy nějak více vázáno maha na postavení problému pravdy ? Nebo jinak: je problém pravdy, otázka po pravdě rovnější, schůdnější cestou pro samotnou živou pravdu než jsou cesty jiné ? Jedna věc je významná. Vědomí, myšlení, poznávání je nikoliv individuální záležitostí. Historicita vědomí a myšlení je významně odlišná od jakékoli t.zv. "historicity" běžné skutečnosti, přírody. Není však současně zdrojem relativisace míry postižení samotné pravdy ? V jakém poměru stojí historická podmíněnost a pravda. ? A tu odpovídá Hromádka ku podivu kladně: konkretní okamžik dějinný je právě nejvlastnějším elementem platnosti svrchované pravdy. Pravda platí hic et nunc, nikoli abstraktně a obecně. A tím je myšlení podřízeno tomu hlavnímu: pravda má být naplněna, pravde se má stát není posledním cílem pravdy, že by měla být poznána. Poznání je pomocníkem realisace.
068.jpg
====================
13 XI 58 tečnosti v pravdě, opírá se nutně ještě o něco jiného než o pouhou skutečnost, která je přednětem porozumění. I to pak je počátkem porozumění, ba vlastním počátkem porozumění, přestože onnen počátek" v prvním smyslu není porozumění (totiž právě "tělu" porozumění) nikterak odepřen. (12.7.1955) Jestliže v souhlase s Hromádkou odmítneme po fout pravdu jako součást přírody, součást světa, a jestliže rovněž v souhlase s ním naopak myšlení jakož i veškeré lidské jednání do světa zahrneme, pak je nasnadě uzavřít, že filosofické resp. vůbec theoretické myšlení samo o sobě není pravdě nikterak bližší, příbuznější než jakékoli dění třebas přírodní, společenské, politické atd. Je ovšem pravda, že je jediným "děním", které je schopno si položit otázku po pravdě. Je však otázka po pravdě čímsi podstatně bližším samotné svrchované pravdě než cokoli jiného? Je snad realisace, uskutečňování pravdy nějak více vázáno maha na postavení problému pravdy ? Nebo jinak: je problém pravdy, otázka po pravdě rovnější, schůdnější cestou pro samotnou živou pravdu než jsou cesty jiné ? Jedna věc je významná. Vědomí, myšlení, poznávání je nikoliv individuální záležitostí. Historicita vědomí a myšlení je významně odlišná od jakékoli t.zv. "historicity" běžné skutečnosti, přírody. Není však současně zdrojem relativisace míry postižení samotné pravdy ? V jakém poměru stojí historická podmíněnost a pravda. ? A tu odpovídá Hromádka ku podivu kladně: konkretní okamžik dějinný je právě nejvlastnějším elementem platnosti svrchované pravdy. Pravda platí hic et nunc, nikoli abstraktně a obecně. A tím je myšlení podřízeno tomu hlavnímu: pravda má být naplněna, pravde se má stát není posledním cílem pravdy, že by měla být poznána. Poznání je pomocníkem realisace.
====================
069.jpg
====================
14 XI 58 PRAVDA A SKUTEČNOST Předběžné znění. (Pravda a svět ?) Úvodem Od samého počátku, jak se pravda stávala filosofickým thematem, udržovale se ve filosofii povědomí nerozlučné souvislosti mezi pravdou a tím, co jest. Pokusy o postižení této souvislosti byly různé, nicméně nejhlouběji zakořenilo pojetí, které je silně rozšířeno dodnes přes to, že bylo zvláště v novější době ve své podstatě otřeseno. Tato tradiční pojetí má především za to, že vlastním místem pravdy je soud. (Tak Aristoteles ku příkladu upozorňuje, že mylné čili nepravdivé není ve věcech, nýbrž v rozumu, v myślení; že pravda a omyl záleží ve vazbě myšlenek.) Podstata pravdy se pak tradičně vykládá jako souhlas, shoda myšlení s věcí. Ve středověkém pojetí ovšem nebyla věc tím posledním, čemu se myšlení muselo připodobňovat, s čím muselo souhlasit. Vzájemný souhlas mezi věcmi a myšlením je v posledu založen stvořitelským rozvrhem božského rozumu. Připodobnění, souhlas lidského rozumu s věcmi atмonanými rovněž stvořenými je nezbytný, ale zcela pochopitelný a průhledný vzhledem k tomu, že jde jen o cestu za připodobněním a souhlasem lidského razumu s rozumem božským. Věc a věcnost se stala prostředníkem a zůstávala jen na okraji zájmu. Když však moderní myšlení radikálně emancipovalo od mina theologického konceptu a přestalo počítat s božským intelektem jako základem řešení otázky pravdy, stala se celá problematika poněkud neprůhlednou. I když tím samozřejmě nebyl narusen vědecký provoz, ocitlo se pojetí pravdy jako shody lidského myšlení s věcmi ve světě kolem nás ve vzduchu. Objevily se pokusy o novou interpretaci, které bud memihak předpokládaly, že věci samy o sobě jsou inteligibilní, anebo naopak viděly zdroj inteligibility .se
069.jpg
====================
14 XI 58 PRAVDA A SKUTEČNOST Předběžné znění. (Pravda a svět ?) Úvodem Od samého počátku, jak se pravda stávala filosofickým thematem, udržovale se ve filosofii povědomí nerozlučné souvislosti mezi pravdou a tím, co jest. Pokusy o postižení této souvislosti byly různé, nicméně nejhlouběji zakořenilo pojetí, které je silně rozšířeno dodnes přes to, že bylo zvláště v novější době ve své podstatě otřeseno. Tato tradiční pojetí má především za to, že vlastním místem pravdy je soud. (Tak Aristoteles ku příkladu upozorňuje, že mylné čili nepravdivé není ve věcech, nýbrž v rozumu, v myślení; že pravda a omyl záleží ve vazbě myšlenek.) Podstata pravdy se pak tradičně vykládá jako souhlas, shoda myšlení s věcí. Ve středověkém pojetí ovšem nebyla věc tím posledním, čemu se myšlení muselo připodobňovat, s čím muselo souhlasit. Vzájemný souhlas mezi věcmi a myšlením je v posledu založen stvořitelským rozvrhem božského rozumu. Připodobnění, souhlas lidského rozumu s věcmi atмonanými rovněž stvořenými je nezbytný, ale zcela pochopitelný a průhledný vzhledem k tomu, že jde jen o cestu za připodobněním a souhlasem lidského razumu s rozumem božským. Věc a věcnost se stala prostředníkem a zůstávala jen na okraji zájmu. Když však moderní myšlení radikálně emancipovalo od mina theologického konceptu a přestalo počítat s božským intelektem jako základem řešení otázky pravdy, stala se celá problematika poněkud neprůhlednou. I když tím samozřejmě nebyl narusen vědecký provoz, ocitlo se pojetí pravdy jako shody lidského myšlení s věcmi ve světě kolem nás ve vzduchu. Objevily se pokusy o novou interpretaci, které bud memihak předpokládaly, že věci samy o sobě jsou inteligibilní, anebo naopak viděly zdroj inteligibility .se
====================
070.jpg
====================
14 X 58 věcí v lidském rozumu. Pravda tak byla jedněmi ztotožňována se skutečností, druhými s mohutností lidského ducha. Do této situace přichází Hromádka se svým pojetím pravdy. Jeho pojetí je především odmítnutím pokusů, které chtějí otázce pravdy rozumět jako záležitosti, týkající se vztahu mezi myšlením a věcmi (skutečnostmi), výhradně tohoto vztahu a už ničeho dalšího (13). V této věci se tedy Hromádka distancuje ostře od běžného chápání problematiky, jak zdomácnělo v moderní filosofii. Chce postavit hráz proti znaturalisování pravdy: pravda není říká Hromádka součástí přírody a světa. Lidské myšlení pak však patří k stvořenému světu. V Hromádkově pojetí pravdy nejde tedy prvotně a základně o vztah myšlení ke skutečnosti, nýbrá o vztah svrchované pravdy ke skutečnosti, do níž je zahrnuto / i všechno lidské myšlení a konání. Tuto absolutní pravdu pojímá Hromádka jako tvůrce světa i člověka a jako poslední, nejvyšší normu, absolutní zákon, který phí je nad světem i nad člověkem, nad přírodou i nad společností, nad lidskými. činy i myšlenkami. Na tomto místě se nechceme zabývat Hromádkovým pojetím pravdy; takové zkoumání si ponecháváme na jinou příležitost (= provedeme na jiném místě). Naším úmyslem je spíše ohledat možnosti a ovšem filosofické možnosti L konsekventního rozvedení Hromádkova základního pojetí, které bylo právě zmíněno. První věcí, kterou se chceme ujistit o oprávněnosti svého pokusu, je úvaha o pravém smyslu Hromádkova ztotožnění Boha s absolutní pravdou. Chceme se rovněž ptát, zda vůbec pokus, učinit pravdu předmětem filosofického zkoumání, má smysl a zda se nemíjí svým cílem už právě proto. Konečně pak hodláme naznačit, jakým způsobem by bylo možno vykročit a provést Hromádkovu myšlenku v širším kontextu filosofickém.
070.jpg
====================
14 X 58 věcí v lidském rozumu. Pravda tak byla jedněmi ztotožňována se skutečností, druhými s mohutností lidského ducha. Do této situace přichází Hromádka se svým pojetím pravdy. Jeho pojetí je především odmítnutím pokusů, které chtějí otázce pravdy rozumět jako záležitosti, týkající se vztahu mezi myšlením a věcmi (skutečnostmi), výhradně tohoto vztahu a už ničeho dalšího (13). V této věci se tedy Hromádka distancuje ostře od běžného chápání problematiky, jak zdomácnělo v moderní filosofii. Chce postavit hráz proti znaturalisování pravdy: pravda není říká Hromádka součástí přírody a světa. Lidské myšlení pak však patří k stvořenému světu. V Hromádkově pojetí pravdy nejde tedy prvotně a základně o vztah myšlení ke skutečnosti, nýbrá o vztah svrchované pravdy ke skutečnosti, do níž je zahrnuto / i všechno lidské myšlení a konání. Tuto absolutní pravdu pojímá Hromádka jako tvůrce světa i člověka a jako poslední, nejvyšší normu, absolutní zákon, který phí je nad světem i nad člověkem, nad přírodou i nad společností, nad lidskými. činy i myšlenkami. Na tomto místě se nechceme zabývat Hromádkovým pojetím pravdy; takové zkoumání si ponecháváme na jinou příležitost (= provedeme na jiném místě). Naším úmyslem je spíše ohledat možnosti a ovšem filosofické možnosti L konsekventního rozvedení Hromádkova základního pojetí, které bylo právě zmíněno. První věcí, kterou se chceme ujistit o oprávněnosti svého pokusu, je úvaha o pravém smyslu Hromádkova ztotožnění Boha s absolutní pravdou. Chceme se rovněž ptát, zda vůbec pokus, učinit pravdu předmětem filosofického zkoumání, má smysl a zda se nemíjí svým cílem už právě proto. Konečně pak hodláme naznačit, jakým způsobem by bylo možno vykročit a provést Hromádkovu myšlenku v širším kontextu filosofickém.
====================
071.jpg
====================
*ச 18 XI 58 Určitým problémem je ovšem otázka vztahu absolutní pravdy (t.j. živé pravdy) k dvojině proměnlivost neměnnost. Hromádka je přesvědčen, že Bůh je tentýž včera, dnes i na věky (Ev.o cestě za čl. 28), že je tentýž svrchovaný a neměnný Hospodin (dtto). Rammám Nebo jinde: Bůh zůstává tentýž jako byl při stvoření a od věků. Bůh se nemění, třeba je v něm stálý pohyb, stálá dynamika vůle (Kří v myšl. a životě 137). Po mém soudu je oprávněnost tohoto pojetí svrchovaně problematická. Jedna věc jest, jestliže prohlásíme, že pravda není součástí změn (jak třebas píše Rádl). To pak ne znamená nic jiného, než že pravda není součástí světa, součástí přírody to tedy odpovídá zcal Hromádkovým the sím. Ale jinou věcí je, jestliže od tohoto negativního určení přejdeme k positivnímu a prohlásíme, že pravda je stále stejná, neměnná, t.j. trvalé, nehnutá, nehybná, stálá, pevná, strnulá.. Kdy by tomu tak bylo, pak všechno konkrétní, jedinečné, dějinné by bylo jen znečiště hím pravdy. Ale tak tomu není. Kde je živá pravda, tam je všechno nové to říká i Hromádka. Pravda platí jen a jen v konkrétní dějinné situaci, v dané chvíli; jestliže určitou chvíli, určitou situaci propaseme, nikdy to už nemůžeme spravit. Pravda sama vede ke konkrétním činům to není jen vliv okolností a podmínek, jak konkretně tent či onen čin má vypadat a vypadá. Už toto rozlišení je ostatně významné: čin má být konkrétní, do situace zaměřený, slovo má být vyřčeno do určité situace v určitou chvíli. To není jen vlivem okolností, že snad nemůže být slovo nebo čin zaměřen jinak než do konkrétní situade. Naopak, je to docela možné a bohužel časté, že se jak ve svých slovech, tak ve svých činech vyhýbáme pokud možno konkrétnosti a činíme ze svých slov prohlášení a ze svých činů symboly a dokumenty. Ale opak je správný: má tomu být obráceně. A že tomu tak býti má, to je dílem pravdy, ne dílem okolností. Pravda sama míří do konkrétní situace; tato okolnost, tento charakter není důsledkem postupné relativisace v průběhu jejího uskutečňování,
071.jpg
====================
*ச 18 XI 58 Určitým problémem je ovšem otázka vztahu absolutní pravdy (t.j. živé pravdy) k dvojině proměnlivost neměnnost. Hromádka je přesvědčen, že Bůh je tentýž včera, dnes i na věky (Ev.o cestě za čl. 28), že je tentýž svrchovaný a neměnný Hospodin (dtto). Rammám Nebo jinde: Bůh zůstává tentýž jako byl při stvoření a od věků. Bůh se nemění, třeba je v něm stálý pohyb, stálá dynamika vůle (Kří v myšl. a životě 137). Po mém soudu je oprávněnost tohoto pojetí svrchovaně problematická. Jedna věc jest, jestliže prohlásíme, že pravda není součástí změn (jak třebas píše Rádl). To pak ne znamená nic jiného, než že pravda není součástí světa, součástí přírody to tedy odpovídá zcal Hromádkovým the sím. Ale jinou věcí je, jestliže od tohoto negativního určení přejdeme k positivnímu a prohlásíme, že pravda je stále stejná, neměnná, t.j. trvalé, nehnutá, nehybná, stálá, pevná, strnulá.. Kdy by tomu tak bylo, pak všechno konkrétní, jedinečné, dějinné by bylo jen znečiště hím pravdy. Ale tak tomu není. Kde je živá pravda, tam je všechno nové to říká i Hromádka. Pravda platí jen a jen v konkrétní dějinné situaci, v dané chvíli; jestliže určitou chvíli, určitou situaci propaseme, nikdy to už nemůžeme spravit. Pravda sama vede ke konkrétním činům to není jen vliv okolností a podmínek, jak konkretně tent či onen čin má vypadat a vypadá. Už toto rozlišení je ostatně významné: čin má být konkrétní, do situace zaměřený, slovo má být vyřčeno do určité situace v určitou chvíli. To není jen vlivem okolností, že snad nemůže být slovo nebo čin zaměřen jinak než do konkrétní situade. Naopak, je to docela možné a bohužel časté, že se jak ve svých slovech, tak ve svých činech vyhýbáme pokud možno konkrétnosti a činíme ze svých slov prohlášení a ze svých činů symboly a dokumenty. Ale opak je správný: má tomu být obráceně. A že tomu tak býti má, to je dílem pravdy, ne dílem okolností. Pravda sama míří do konkrétní situace; tato okolnost, tento charakter není důsledkem postupné relativisace v průběhu jejího uskutečňování,
====================
072.jpg
====================
ale má svůj zdroj v jádru pravdy samé. Ba dokonce všechno nové, všechno jedinečné koření nutně v pravdě, je z pravdy, má svůj původ a zdroj v pravdě. Z toho, že je pravda jedna jediná, nelze vyvozovat její neměnnost, její neustálou totožnost. Tu se otvírá jistě řada velkých problémů; naším cílem je poukázat na tuto problematičnost, ne dekretovat nějaké uzavřené schema. (17.12.58) Problematická, ne-li přímo pochybená jsou slova Hromádkova z Kŕí v myšl. a živ. 138: "Néjak se ovšem musí v lidském živá duševním životě stýkat činnost Ducha svatého a lidská zkušenost. Duch sv. má svůj korelát v lidském svědomí, myšlení a cítění." Pokud by to znamenalo hledat mezi Bohem (resp. Duchem sv.) a mezi lidským duševním životem, t.j. svědomím, myšlením a cítěním, nějakou užší korelaci než mezi Bohem a jinými stvorenými věcmi, nezbývá nám než protestovat. (Srvn. str.16 a 21.) Naproti tomu je třeba zcela souhlasit, slo-11 o zdůraznění toho, že Bůh resp. Duch sv. resp. pravda nepůsobí na lidské myšlení a svědomí nějakým snad prostřednictvím nižších přírodních úrovní, nýbrž rovnou a přímo. (18.12.58) U Hromádky však současně s tím, že Bůh je "jeden a týž" (via ještě 24), čteme, že není nehybné jsoucno, neměnitelná, ne necítící, netrpící substance, že v Bohu je stálý dynamický poh hyb svatosti a lásky od věků (Kří v myśl. a živ. 139). Jinde: Pravda se neustále projevuje v činnosti. Pravda stále zasahuje do života společenského a do dějin. Jest ve stálém pohybu a na pochodu. Atd. (Ev.o cesté za člkem 34). A už jsme uvedli, že v Bohu je stálý pohyb, stálá dynamika vůle, která klade nommy, méií, soudí, uznává i odsuzuje, miluje a pomáhá (Kří v myšl. a živ. 137). Vidíme tedy, že Hromádkovo pojetí je poznamenáno rozporností, kterou je nutno řádně a podrobně vyšetřit. (20.12.58)
072.jpg
====================
ale má svůj zdroj v jádru pravdy samé. Ba dokonce všechno nové, všechno jedinečné koření nutně v pravdě, je z pravdy, má svůj původ a zdroj v pravdě. Z toho, že je pravda jedna jediná, nelze vyvozovat její neměnnost, její neustálou totožnost. Tu se otvírá jistě řada velkých problémů; naším cílem je poukázat na tuto problematičnost, ne dekretovat nějaké uzavřené schema. (17.12.58) Problematická, ne-li přímo pochybená jsou slova Hromádkova z Kŕí v myšl. a živ. 138: "Néjak se ovšem musí v lidském živá duševním životě stýkat činnost Ducha svatého a lidská zkušenost. Duch sv. má svůj korelát v lidském svědomí, myšlení a cítění." Pokud by to znamenalo hledat mezi Bohem (resp. Duchem sv.) a mezi lidským duševním životem, t.j. svědomím, myšlením a cítěním, nějakou užší korelaci než mezi Bohem a jinými stvorenými věcmi, nezbývá nám než protestovat. (Srvn. str.16 a 21.) Naproti tomu je třeba zcela souhlasit, slo-11 o zdůraznění toho, že Bůh resp. Duch sv. resp. pravda nepůsobí na lidské myšlení a svědomí nějakým snad prostřednictvím nižších přírodních úrovní, nýbrž rovnou a přímo. (18.12.58) U Hromádky však současně s tím, že Bůh je "jeden a týž" (via ještě 24), čteme, že není nehybné jsoucno, neměnitelná, ne necítící, netrpící substance, že v Bohu je stálý dynamický poh hyb svatosti a lásky od věků (Kří v myśl. a živ. 139). Jinde: Pravda se neustále projevuje v činnosti. Pravda stále zasahuje do života společenského a do dějin. Jest ve stálém pohybu a na pochodu. Atd. (Ev.o cesté za člkem 34). A už jsme uvedli, že v Bohu je stálý pohyb, stálá dynamika vůle, která klade nommy, méií, soudí, uznává i odsuzuje, miluje a pomáhá (Kří v myšl. a živ. 137). Vidíme tedy, že Hromádkovo pojetí je poznamenáno rozporností, kterou je nutno řádně a podrobně vyšetřit. (20.12.58)
====================
073.jpg
====================
30 X 58 , Naším nhem úmyslem bylo podrobit minn Hromádkovo pojetí pravdy zkoumání, zda unese interpretaci filosofickou, a jakým směrem by se takový případný pokus mohl a měl ubírat. Není však na tomto místě maň z vnějších důvodů možné touto otázkou se zevrubně obirat. Proto jsme si vytkli cíl menší: zastavíme se jen u několika hlavních rysů Hromádkova pojetí a naznačíme perspektivy rozvedení jeho filosofické stránky. V podstatě bude mít tato předběžná práce poněkud apologetický charakter, neboť především nám v jejím průběhu půjde o to, ukázat oprávněnost pokusu, učinit pojetí pravdy vůbec a zvláště u theologickéhy my zaměřeného myslitele předmětem filosofického zkoumání. Hromádka se vždy bránil tomu, že by bylo možno se dobrat pravdy sebehlubšími úvahami o její podstatě (na př. Od ref.k zítřku 219: tuto pravdu nelze poznat nečinnými, byt i hlubokými úvahami o její podstatě). Současně se však Hromádka ve všech svých pracích k problému pravdy ustavičně vrací a nejednou jej učinil výslovným thematem celých odstavců a stránek, ba dokonce celé inaugurační přednášky. Z toho lze usoudit, že naprosto nepovažoval úvahy o podstatě pravdy za nelegitimní a přímo pochybené (jinak by se jimi tolik ne zy býval); jisté však je, že se nedomníval, že bychom se takovými úvahami mohli pravdy dobrat, jaksi zmocnit, že bychom v nich mohli postihnout právě pravdu samotnou. Vnucuje se nám otázka: jstliže úvahami o podstatě pravdy nepostihujeme skutečnou, živou pravdu, a jestliže přece takové úvahy nejsou marností, co jimi tedy vskutku postihujeme ? Jaká je positivní cena těchto úvah? Odpověď na tuto otázku, kterou se pokusíme v průběhu této práce formulovat, bude zároveň argumentem pro oprávněnost celého našeho pokusu. Za těchto okolností nám ovšem nezbývá než se pustit do své práce; nemůžeme jinak než se vědomě vystavit výtce, že oprávněnost filosofické interpretace Hromádkova pojetí dokazujeme filosoficky.
073.jpg
====================
30 X 58 , Naším nhem úmyslem bylo podrobit minn Hromádkovo pojetí pravdy zkoumání, zda unese interpretaci filosofickou, a jakým směrem by se takový případný pokus mohl a měl ubírat. Není však na tomto místě maň z vnějších důvodů možné touto otázkou se zevrubně obirat. Proto jsme si vytkli cíl menší: zastavíme se jen u několika hlavních rysů Hromádkova pojetí a naznačíme perspektivy rozvedení jeho filosofické stránky. V podstatě bude mít tato předběžná práce poněkud apologetický charakter, neboť především nám v jejím průběhu půjde o to, ukázat oprávněnost pokusu, učinit pojetí pravdy vůbec a zvláště u theologickéhy my zaměřeného myslitele předmětem filosofického zkoumání. Hromádka se vždy bránil tomu, že by bylo možno se dobrat pravdy sebehlubšími úvahami o její podstatě (na př. Od ref.k zítřku 219: tuto pravdu nelze poznat nečinnými, byt i hlubokými úvahami o její podstatě). Současně se však Hromádka ve všech svých pracích k problému pravdy ustavičně vrací a nejednou jej učinil výslovným thematem celých odstavců a stránek, ba dokonce celé inaugurační přednášky. Z toho lze usoudit, že naprosto nepovažoval úvahy o podstatě pravdy za nelegitimní a přímo pochybené (jinak by se jimi tolik ne zy býval); jisté však je, že se nedomníval, že bychom se takovými úvahami mohli pravdy dobrat, jaksi zmocnit, že bychom v nich mohli postihnout právě pravdu samotnou. Vnucuje se nám otázka: jstliže úvahami o podstatě pravdy nepostihujeme skutečnou, živou pravdu, a jestliže přece takové úvahy nejsou marností, co jimi tedy vskutku postihujeme ? Jaká je positivní cena těchto úvah? Odpověď na tuto otázku, kterou se pokusíme v průběhu této práce formulovat, bude zároveň argumentem pro oprávněnost celého našeho pokusu. Za těchto okolností nám ovšem nezbývá než se pustit do své práce; nemůžeme jinak než se vědomě vystavit výtce, že oprávněnost filosofické interpretace Hromádkova pojetí dokazujeme filosoficky.
====================
074.jpg
====================
2 31 XII 58 Jak řečeno, Hromádka se otázkou pravdy ustavičně zabýval. Sám však má za to, že se v těchto úvahách pohybuje v předsíni theologie, nikoliv ve vlastní dílně theologické (Probl. pravdy 25). Zbývá nám ještě posoudit, kterým směrem se pohybuje. Jestliže je přesvědčen, že pravdu nelze poznat sebe hlubšími úvahami o její podstatě, a jestliže přesto o podstatě pravdy uvažuje, nemá zřejmě úmysl zmocnit se pravdy, ale míří někam jinam. Hromádka ví, že otázka pravdy je konec konců jediným vskutku důstojným cílem a motivem vší myšlenkové činnosti, ať vědecké nebo filosofické: v základech vší práce vědecké a filosofické je úsilí o pravdu. Současně však tímto motivem pravdy je určován každý projev skutečné víry. Hromádka prohlašuje, že theologie, ať už se jakkoli v podstatě i jednotlivostech liší od vědy a filosofie, v této touze po pravdě a v úsilí o její poznání se s nimi solidárně stýká. (Probl. pravdy 6,5,8,8). Když tedy Hromádka podniká zkoumání samotného problému pravdy, dostává se na platformu společnou i vědě a filosofii. Vychází tedy z theologické dílny do předsíně proto, aby se v jednom momente solidárně setkal s vědeckým a filosofickým myšlením. 3 To vrhé světlo ještě na jinou okolnost. Musíme si učinit určitější názor na Hromádkovo ztotožnění Boha s absolutní pravdou v souvislosti výše naznačené. Otázka zní: znamená tato identifikace pokus pojmout Boha jako pravdu anebo spíše pokus pojmout pravdu jako Boha ? Je touto identifikací interpretován spíše pojem Boha nebo naopak pojem pravdy? Skutečnost, že Hromádka nevycházel z pojetí pravdy, jímž by se chtěl přiblížit theologii, nýbrž naopak že ze svých theologických posic chtěl vyjít, aby postihl, pojal pravdu, svědčí o tom, že Büh tu byl interpretován jako pravda. Na první pohled se zdá být s tímto soudem v rozporu kohanammig neobvyklost Hromádkova
074.jpg
====================
2 31 XII 58 Jak řečeno, Hromádka se otázkou pravdy ustavičně zabýval. Sám však má za to, že se v těchto úvahách pohybuje v předsíni theologie, nikoliv ve vlastní dílně theologické (Probl. pravdy 25). Zbývá nám ještě posoudit, kterým směrem se pohybuje. Jestliže je přesvědčen, že pravdu nelze poznat sebe hlubšími úvahami o její podstatě, a jestliže přesto o podstatě pravdy uvažuje, nemá zřejmě úmysl zmocnit se pravdy, ale míří někam jinam. Hromádka ví, že otázka pravdy je konec konců jediným vskutku důstojným cílem a motivem vší myšlenkové činnosti, ať vědecké nebo filosofické: v základech vší práce vědecké a filosofické je úsilí o pravdu. Současně však tímto motivem pravdy je určován každý projev skutečné víry. Hromádka prohlašuje, že theologie, ať už se jakkoli v podstatě i jednotlivostech liší od vědy a filosofie, v této touze po pravdě a v úsilí o její poznání se s nimi solidárně stýká. (Probl. pravdy 6,5,8,8). Když tedy Hromádka podniká zkoumání samotného problému pravdy, dostává se na platformu společnou i vědě a filosofii. Vychází tedy z theologické dílny do předsíně proto, aby se v jednom momente solidárně setkal s vědeckým a filosofickým myšlením. 3 To vrhé světlo ještě na jinou okolnost. Musíme si učinit určitější názor na Hromádkovo ztotožnění Boha s absolutní pravdou v souvislosti výše naznačené. Otázka zní: znamená tato identifikace pokus pojmout Boha jako pravdu anebo spíše pokus pojmout pravdu jako Boha ? Je touto identifikací interpretován spíše pojem Boha nebo naopak pojem pravdy? Skutečnost, že Hromádka nevycházel z pojetí pravdy, jímž by se chtěl přiblížit theologii, nýbrž naopak že ze svých theologických posic chtěl vyjít, aby postihl, pojal pravdu, svědčí o tom, že Büh tu byl interpretován jako pravda. Na první pohled se zdá být s tímto soudem v rozporu kohanammig neobvyklost Hromádkova
====================
075.jpg
====================
31 XII 58 pojetí pravdy. mix Vždyť jakým právem bychom mohli mluvit o interpretaci Boha jako pravdy, jestliže touto pravdou je míněno něco zcela jiného než je zvykem ? Jestliže Boží vlastnosti přecházejí na samu pravdu, nejde tu jen o terminologickou záměnu ? Nemůžeme ovšem nevidět, že Hromádkův pokus je theologicky motivován. Nicméně motiv není ještě činem, a čin Hromádkův je činem filosofickým (přes theologickou motivaci). Dokladem proha to, že toto porozumění je správné, je i to, že existuje úzká časová souvislost mezi prvním xxxxxкaк pokusam o pojetí Boha jakožto pravdy a mezi prohlubujícím se Hromádkovým vědomím, že reformace ne znala filosofie, která by byla adekvátní jejímu vnitřnímu obsahu (Kří 403), že se však přesto nevzdala nikdy kladného vztahu k myšlenkovému zpracování víry (404), a jeho přesvědčením, že v myšlení reformačním byly předpoklady pro novou koncepci filosofickou a že problém reformační filosofie je základní otázkou protestantské theologie. V této souvislosti uvádí pak Hromádka theologický směr, určený jmény K. Barth, F. Gogarten a E. Brunner, který po jeho názoru má epochální význam v dějinách reformační theologie a ještě více reformační filosofie. Hromádka se ovšem hlásil a počítal k tomuto směru; jeho řešení problému pravdy nemohlo nebýt ozvukem této perspektivy. Tím je vysvětlena i nezvyklost Hromádkova pojetí pravdy: Hromádka se pokoušel o nové pojetí pravdy (filosofické pojetí pravdy), které by postupovala na linii, jejímž cílem se mělo stát vybudování adekvátní protestantské filosofie. (414) 4
075.jpg
====================
31 XII 58 pojetí pravdy. mix Vždyť jakým právem bychom mohli mluvit o interpretaci Boha jako pravdy, jestliže touto pravdou je míněno něco zcela jiného než je zvykem ? Jestliže Boží vlastnosti přecházejí na samu pravdu, nejde tu jen o terminologickou záměnu ? Nemůžeme ovšem nevidět, že Hromádkův pokus je theologicky motivován. Nicméně motiv není ještě činem, a čin Hromádkův je činem filosofickým (přes theologickou motivaci). Dokladem proha to, že toto porozumění je správné, je i to, že existuje úzká časová souvislost mezi prvním xxxxxкaк pokusam o pojetí Boha jakožto pravdy a mezi prohlubujícím se Hromádkovým vědomím, že reformace ne znala filosofie, která by byla adekvátní jejímu vnitřnímu obsahu (Kří 403), že se však přesto nevzdala nikdy kladného vztahu k myšlenkovému zpracování víry (404), a jeho přesvědčením, že v myšlení reformačním byly předpoklady pro novou koncepci filosofickou a že problém reformační filosofie je základní otázkou protestantské theologie. V této souvislosti uvádí pak Hromádka theologický směr, určený jmény K. Barth, F. Gogarten a E. Brunner, který po jeho názoru má epochální význam v dějinách reformační theologie a ještě více reformační filosofie. Hromádka se ovšem hlásil a počítal k tomuto směru; jeho řešení problému pravdy nemohlo nebýt ozvukem této perspektivy. Tím je vysvětlena i nezvyklost Hromádkova pojetí pravdy: Hromádka se pokoušel o nové pojetí pravdy (filosofické pojetí pravdy), které by postupovala na linii, jejímž cílem se mělo stát vybudování adekvátní protestantské filosofie. (414) 4