Vzpomínky a sebereflexe | Po převratu

V rozhodujících dnech listopadu 1989 jsem v Praze nebyl. Musel jsem být v Písku – kvůli psovi své sestry. První, kdo mi zavolal, abych přijel, byli studenti z ETF a FF. Zeť mě autem – i se psem – odvezl do Prahy a já šel diskutovat se studenty, když stávkovali…

Do Špalíčku mě někdo pozval až po několika dnech. Můj dojem byl takový, jako když do společnosti, kde se pije už několik hodin alkohol, přijde někdo střízlivý. Oči měli krvavé, nemyli se a furt se hádali. Vypadá to směšně, ale ono šlo o všechno. Nikdo nebyl na nic připraven, nikdo neměl autoritu, aby řekl, jak se to má dělat – všechno se muselo „vyhádat na fleku“…

Pro mě ta politika nebyla. Filosof jde kupředu, když udělá krok zpátky; udělá krok a pokračuje tím, že couvá – musí se vrátit, aby viděl, co přesně udělal. Musí zkoumat každý krok ve všech souvislostech. Ale politik na tohle nemá čas, ten je jako parní lokomotiva. Musí být připraven, než jde do politiky, a pak už nesmí zkoumat. Politici jsou zapotřebí, ale filosofové jsou taky zapotřebí…

Žiju hrozným způsobem, občas si povzdechnu, jaký to byl klid za toho pronásledování, a korespondenci téměř nevedu (resp. jen dostávám), což nutně působí zejména na cizince jako sprosťáctví. Ale já nemám čas se ani pořádně připravovat na přednášky, protože ustavičně někdo telefonuje a Heda ne a ne si zvyknout lhát, že nejsem, nebudu, nám choleru nebo něco podobného. Mé ochoření postihlo bohužel i Karlovy Vary, kam jsem měl v těchto chvílích odcestovat a mít dnes přednášku o Kozákovi a o Hromádkovi, a zítra pro jiný okruh o vztahu víry a myšlení (tam chtěli hlavně diskutovat o knížce, takže se na to alespoň někteří asi připravovali). Musel jsem to na poslední chvíli odříci, včera už jsem nemohl ani na filosofickou fakultu, takže mou vinou (resp. vinou virů) zůstalo nepoučených asi 60 studentů. Zároveň však musím přiznat, že ačkoliv ráno se sotva belhám a večer se už skoro vůbec nebelhám a padám, před studenty (a Heda vždy dodá: a studentkami) se cítím velmi čerstvě a žvaním, žvaním, žvaním – přetahuji do přestávek i kolegům do jejich času; večer, když mne nikdo nevyhodí, tak přetáhnu třeba o hodinu. Pomalu začínám být zcela vyždímaný, protože nejsem s to přečíst žádnou knížku celou, vybírám jen nezbytné partie, co právě potřebuji. A tak pevně doufám, že vyjde jakýsi projekt, zatím ovšem oficiálně nepotvrzený, že bych na rok jen bádal v Berlíně za peníze nějaké slavné nadace (teď po spojení je v Berlíně pohromadě prý největší sbírka knih na světě). Zřejmě jsem tam teď na 14 dní pozván, aby si mne okoukli a rozhodli, zda jim za to stojím. Ona to je vlastně otázka, zda to je i z obecného hlediska k něčemu, dávat takovou příležitost dědkovi v penzijním věku, od něhož se toho už moc čekát nemůže. – Na samotné fakultě moc spokojen nejsem, protože většina lidí zůstala ze starých kádrů a ti, co se vrátili, vlastně také patřili k těmto kádrům, a všichni jsou strašně ostražití, když se má cokoliv zlepšovat, protože to cítí jako útok na sebe. V důsledku toho nelze nic prosadit jinak než mocí, a to mne nebaví (i když by to šlo, ale to vede vždycky ke zlým koncům). Kdybych byl jen trochu mladší, šel bych na některou z těch obnovených nebo nových univerzit, tam bych to mohl všechno dělat po svém (ovšem musel bych to dělat, a to se mi právě nechce, protože to znamená především organizovat a administrovat). Odmítl jsem na filosofické fakultě kandidovat na děkana a nedávno na rektora v Opavě, a to s odůvodněním, že jsem tu filosofii nemohl celý život dělat a že teď nebudu dělat administrativu. To sice zní pěkně, ale situace je taková, že ani tu filosofii dělat pořádně nemůžu. Stále opakuji, že nemá smysl, aby lidé přednášeli to, co může být ve skriptech a co už začíná být v literatuře, že alespoň starším ročníkům je třeba přednášet o tom, v čem přednášející právě bádá, ale jsou to nevyslyšené výzvy.

Jistě jsme si ani jeden nepředstavovali, v jakém chvatu a navíc v jakém chaotickém dění se ocitneme v době, kdy jsme už předpokládali poklidné a alespoň vnitřně důstojné živobytí důchodců, kterým se život tak trochu vymkl z rukou, pochopitelně jen po vnější stránce. Dnes nám – nebo alespoň mně, abych mluvil jen za sebe – připadá, že náš dosavadní život byl autentičtější než ten dnešní. Na tom, že k té profesuře přece jen dochází, není zas tak moc uspokojivého. Náš děkan (FF UK) trvá na tom, aby lidé v 65 letech odcházeli do důchodu, protože jinak neví, jak se jich zbavit. O mně prohlásil, že náležím mezi výjimky a že po jmenování se počítá s dalšími dvěma roky aktivity. Sobotka naproti tomu musí odejít do důchodu, ačkoliv je vlastně jediný z těch „starých“, kdo za něco stojí. Nechat někoho na fakultě považuje za nebezpečné, protože se to stane precedentem. Prostě nadále trvá situace, že se nelze nikoho zbavit pro neschopnost.

V těchto dnech jsem zase plný deprese, tentokrát ovšem kombinované s divným vztekem. Poučen Masarykem a Rádlem nepřipisuji státu větší význam, než je zdrávo. Konec konců jsou důležitější věci na světě než stát a politika. Ale to přece neznamená, že by mne neměl pobuřovat ten politický diletantismus a přímo barbarství ve vztahu ke státu! Jenže to není jediná dimenze mé vnitřní nespokojenosti. Nenechal jsem se vtáhnout do politiky a rozhodl jsem se alespoň několik málo let dělat něco, co jsem až do té doby nikdy dělat nemohl (rozumím dnes mnohem víc té Vaší situaci, když Vás tehdy dávno chtěli odtrhnout od mladých lidí). Jenže ta doba je neuvěřitelně bláznivá: nemám-li zklamat celou řadu lidí, musím na sebe stále znovu brát nesmyslné (nebo alespoň málo smyslu mající) funkce a úkoly, které jsou nejen mně, ale všeobecně na překážku všemu tomu, co se opravdu má dělat. A navíc na každém kroku člověk naráží na pozůstatky oné několik desítek let trvající katastrofy (nejen politické, ale kulturní, mravní, duchovní, myšlenkové…), a to nejen v podobě nějakých vnějších překážek. Je nesmírně nesnadné vykládat mladým lidem způsobem univerzitě přiměřeným, když na to vůbec nejsou připraveni a když většina učitelů (oborem bližších nebo vzdálenějších kolegů) jede po staru a základní otázky si vůbec neklade. Všechno se řeší „pragmaticky“ a většina studentů se při tom cítí dobře, protože tato ideologie je vnitřně ospravedlňuje v jejich snaze si cestu usnadnit a nároky, pokud si je vůbec připouštějí, snížit nebo obejít (obludných rozměrů to nabývá u dálkařů). Naprostá převaha „starých kádrů“ mezi učiteli znamená neprůstřelnou zeď, bránící se změnám k lepšímu, zejména když jde o zvýšení kvality výuky. Chtěl jsem na filosofické fakultě pobýt alespoň těch několik nezbytných let, abych „své“ studenty dovedl až k absolutoriu: doufal jsem, že se mezi nimi snad vyskytne někdo, s kým bych pak mohl ještě udržovat kontakt dál a připravit ho pro další, podstatnější práci. Ale mám v té věci čím dál tím méně naděje. Mnohem lepší, dokonce překvapivě lepší to je na theologii. Je tam mnohem víc studentů a studentek lépe a věcněji motivovaných (na filosofii přicházejí nadšení mladí lidé, kteří však nevědí, co to ta filosofie vlastně je, a chtějí si především řešit své osobní problémy), zčásti mají poměrně dobrý základ všeobecného vzdělání (získaný ovšem spíše doma), a ti z malých církví, jejichž myšlenková výbava je obvykle zaneřáděná nejrůznějšími předsudky a pověrami, jsou zase velice pracovití. Dohromady to působí jako opravdu dobrá stimulace. To na filosofii prakticky naprosto chybí. Stále víc proto uvažuji o tom, že se z filosofické fakulty stáhnu a zůstanu jen na theologické (jenž tam přece nemohu nikoho „převádět“ na filosofii!). Teď však došlo k tomu, že z filosofie odešel do důchodu Sobotka (odborně nejlepší ze starého osazenstva), a na protest odchází Kosík (který ovšem moc práce k mé lítosti neudělal) a Rezek (který je sice osobně nesnesitelný, ale dovede být filosoficky hluboký a umí vést část studentů jako pracující smečku). A přijati byli dva mladí asistenti, z nichž jeden je sice vynikající (i když filosoficky divně orientovaný, na mé gusto, zatímco ten druhý je neuvěřitelně narcistní a přehnaně sebevědomý), ale oba ihned odešli na delší zahraniční studijní pobyt, takže se na situaci momentálně opět nic nezměnilo, leda k horšímu. Můj pobyt v Berlíně přišel pro mě velmi nevčas, ale bylo to domluveno už 1991 a teď jsem to nemohl odříci.

Vážená sestro Knoppová,

asi před 2 až 3 týdny mi volal jeden redaktor z místního tisku (v Plzni) a chtěl na mně podobně jako Vy vysvětlení, jak jsem mohl asistovat při tom, když byli na univerzitu (na katedru humanitních věd) přijati bývalí pracovníci Ústavu marxismu-leninismu. Řekl jsem mu o tom něco málo (on o tom nic pořádně nevěděl a představoval si svou redaktorskou práci strašně jednoduše) a dál jsem se o to nestaral, takže nevím, co pak skutečně vyšlo (a zda vůbec). Pořad Svobodné Evropy mi také není znám. Nezbývá, než abych Vám odpověděl o něco důkladněji, ale už dopředu mám dojem, že Vás neuspokojím.

Především: v Plzni byla původně jen jedna fakulta, totiž lékařská, a ta byla jen vzdálenou pobočkou pražské (tj. Karlovy). Plzeňští radní se rozhodli, že chtějí univerzitu celou (dodnes však celou nemají, protože na to prostě nemají ani finance, ani vhodné lidi). Už si zřídili před řadou let právnickou fakultu, a já jsem – podobně jako většina kolegů z Akreditační komise – s váháním, jistými rozpaky, ale také s nadějí, že v nejkratší době univerzita v čele s rektorem udělají, co je v jejich silách, aby z toho skutečnou fakultu udělali, vyslovil svůj souhlas s omezenou akreditací a společně jsme doporučili žádost ministrovi. Moc se to bohužel nepovedlo a my jsme to neváhali kritizovat a nabádat k zlepšení věcí. Doplatila na to potom značným zdržením našeho souhlasu později zakládaná humanitní fakulta, která sice přišla s projektem mnohem lepším (což jsem konkrétně já věděl možná lépe než někteří jiní členové), ale nedůvěra vyvolaná problémy s právnickou fakultou způsobila také zde několikerý odklad. A ještě to bylo a dodnes je náhradní řešení (není to celá filosofická fakulta, jak by se na univerzitu slušelo), i když si to už asi málokdo uvědomuje.

Proč o tom začínám? Plzeňský případ nebyl výjimkou. Docela na začátku to bylo odstartováno prezidentovým slibem jednak Opavě, jednak Ostravě, že budou mít vlastní univerzity. Po mém soudu to byl nesmysl, protože obě města jsou si velmi blízko a stačila jedna univerzita, na kterou by bylo dost prostředků i sil, a obě města se mohla podělit o příslušné fakulty; nakonec to stejně dopadlo jako kompromis. Byl to bohužel precedent pro celou vlnu nových univerzit, o jejichž založení rozhodl parlament. Slovo „univerzita“ ztratilo svůj význam, technické školy dvou- či několikaoborové si začaly říkat „univerzity“ a dokonce stará brněnská technika s tradicí se přejmenovala na „univerzitu“; to vše na doklad malé historické gramotnosti našich zákonodárců (a ovšem také vysokoškolských učitelů, kteří po tom bažili).

A v této situaci jsem byl (jako mnozí jiní) v řadě případů povolán jako člen konkurzní komise, která měla rozhodnout, který z adeptů, ucházejících se o povolání vysokoškolského učitele, je nejlépe kvalifikován. V Opavě byla situace taková, že jsme nepřijali nikoho, a místo i obor zůstaly nějaký čas neobsazeny. Pochopitelně k malé radosti děkana i rektora, kteří to pak musili řešit dalšími dočasnými kompromisy. Tedy první bod je u konce: v základě šlo o špatné politické rozhodnutí předstírat zřízení řady nových univerzit bez ohledu na to, že k tomu nebyly dostatečné podmínky. To nutně muselo mít vliv na snižování úrovně – a ovšem také požadavků, neboť při náležitých požadavcích na kvalifikaci by celá řada oborů nebyla mohla být otevřena. Akreditační komise byla postaveny v obou případech před hotový fakt – a většina jejích členů nebyla ochotna vzít na sebe odium, že akreditace neudělí. – Vím, že tohle mi – alespoň zatím – nikdo nevyčítá. Ale vyčítám si to já sám. Ovšem: co jsem mohl (co jsme mohli) dělat? Mohl jsem jen rezignovat, a tím bych ničemu nepomohl. Jistě si nemyslíte, že jsem tlačil na ostatní, aby s akreditací souhlasili; opak byl pravdou. (Měl jsem v roce 1993 na několik měsíců pobývat studijně v Berlíně, a navrhl jsem z toho důvodu předsedovi akreditační komise svou rezignaci; on ji však nepřijal, že prý mé práce bude zapotřebí, až přijedu.)

A nyní – za druhé – k těm „bývalým marxistům“. Z Vašeho dopisu se dozvídám, že ve Svobodné Evropě mluvili o jakémsi „přezkoušení“; už z toho je vidět, že si nedali práci, aby se v problému lépe orientovali. Konkurz není žádné „přezkoušení“; to se dělá na škole a týká se jen studentů. Ale to je detail. Mne osobně se týkal jen jediný obor, totiž filosofie; k ničemu jinému jsem nebyl zván. Ani onen redaktor, ani Vy se nezmiňujete o tom, že tam učí nějaký hlupák, nevzdělanec, nekompetentní břídil – ale kritika se týká jen toho, že to je marxista (nebo – možná – bývalý marxista). Říkám zcela otevřeně, že mně něco takového vůbec nevadí. Pro mne je rozhodující odborná připravenost, zdatnost, kompetence. Vysokoškolští studenti nejsou malé děti ani stádo hlupáků. V jistých ohledech jsou sice velmi závislí na tom, co se jim přednáší, ale jen pokud jde o výběr informací, ke kterým by se jinak těžko dostávali (dnes už to zdaleka tak neplatí jako dříve). Rozhodující je inteligence na obou stranách, spojená s myšlenkovou kritičností. Kdo má jen paměť, ale nedovede věci kriticky posuzovat, na vysokou školu prostě nepatří. Studenti nemají být chráněni ani před „zhoubnými“ názory, ale mají se s nimi naopak důkladně seznamovat. Kdo tady vlastně má strach z marxismu a z marxistů? Samo postavení problému mne dráždí: cožpak se jen vyměnila ideologie, ale zakazování bude pokračovat? Musím se přiznat, že mi mnohem víc vadí, že se bývalí marxisté dnes ve své většině k marxismu nepřiznávají. Nepřipadá Vám divné, že na vysokých školách – a dokonce v humanitních oborech! – mohou dnes i jako profesoři působit nejen bývalí komunisté, ale lidé pozitivně lustrovaní (tj. v těch již „dávných“ letech spolupracovavší, kolaborovavší s StB, většinou to ovšem stejně nakonec vyhádali soudně)?

Přiznám se Vám k něčemu, o čem nevíte a o čem pravděpodoibně nevědí ani redaktoři senzacechtivých plátků. Já jsem dokonce na pražské filosofické fakultě podstatně přispěl k tomu, že byl rehabilitován a znovu jako učitel začleněn do katedry filosofie Ransdorf, kterého prof. Mužík před řadou let v hluboké normalizaci vyhodil (oba byli členy KSČ; Mužíka jsme naproti tomu donutili k odchodu). Těch pár lidí, kteří o tom věděli a vědí, si tehdy mysleli, že jsem se zbláznil. Ale když potom po světě cestoval rektor UK Radim Palouš, a když dostával otázky, zda tady u nás nediskriminujeme marxisty, mohl uvést právě příklad M. Randsdorfa. Ten se bohužel dal potom na politiku (přednášel jen krátkou dobu a málo) a tam se nijak nevyznamenal. Ale to je docela jiná kapitola; mezi politiky není zdaleka sám, kdo mi jde na nervy, a rozhodně v tom u mě není na předním místě.

Já svým studentům vždycky doporučuji (a teď dokonce teologům, protože z filosofické fakulty jsem už odešel), aby studovali mladého Marxe, ale také onen upadlý „marxismus“ (který byl vlastně zvláštním druhem pozitivismu); jsem totiž přesvědčen, že nás čeká v té či oné podobě jeho návrat, protože naši političtí restaurátoři se bohužel vrací zpátky daleko do minulosti, ale ničemu se z ní nepřiučili (a ovšem není to situace jen naše, ale celoevropská resp. euro-americká). Důkladná znalost minulosti se ještě bude hodit – a nejde jenom o marxismus, ale také o fašismus a nacismus. Nechápu, proč se z toho dělá „tabu“; to je nejlepší způsob, jak připravovat zase nějakou novou neschopnost reagovat na přicházející dobu a její nové „vykloubení z pantů“. Děláme poprask kolem znovuvydání Hitlerovy upadlé knihy (kterou kdysi také skoro nikdo nečetl anebo ji aspoň nebral vážně, a pak byli všichni překvapeni), ale studenti práv nejsou řádně seznamováni s mimořádně inteligentními nacistickými právními teoriemi (jako je třeba myšlení Carla Schmitta, o kterém dnes až na výjimky nikdo neví; a přece právě na tom se musí ukazovat, co to je nacismus!). – Ale to je jen jeden z důvodů. Jsme – aspoň to říkáme – demokratický stát; komunisté představují parlamentní stranu. Proč mají být (většinou) bývalí komunisté a marxisté zbavováni možnosti působit na vysokých školách, ale v parlamentě mohou působit svobodně? Tak buď – anebo: buď budeme jednat jako demokraté a nebudeme nikoho diskriminovat pro jeho přesvědčení – anebo si zavedeme zase nějak mackhartismus, jaký vypukl po poslední světové válce v USA. S fašistickými (a fašizujícími, eventuálně prefašistickými), nacistickými, komunistickými a nejrůznějšími dalšími fundamentalistickými atd. tendencemi se musíme vyrovnat ne tím, že je zakazujeme, ale že naučíme lidi, jak jim čelit, jak nepodléhat jejich svodům. Rozum a vzdělání, ne policie, ani prověrkoví komisaři, nás zachrání před novými katastrofami – anebo aspoň před tím, abychom jim svým ignorantstvím jen připravovali cestu a pak jim zase podlehli.

Jak jsem napsal, asi jsem Vás nepotěšil. Ale bohužel úkolem filosofa není těšit, ale varovat a burcovat. Dělá to ovšem s rizikem, že se může také mýlit – v něčem. Ale i tak je dobré si ho poslechnout a pak to všechno zvážit. Skutečná hranice nevede mezi komunisty a nekomunisty, ale mezi lidmi přemýšlivými a hlupáky. A to není otázka přirozené nenadanosti; hlupství je vina, je to hřích. Tak to kdysi napsal německý teolog, žák Karla Bartha, který byl nacisty v posledních dnech války popraven, doc. Dietrich Bonhoeffer.

Pevně doufám, že jsem nezpůsobil, že jste na mne zanevřela. Bída dnešní doby (ostatně i starších dob) je v tom, že si navzájem dost nenasloucháme. To neznamená hned souhlasit, ale pustit si to hlavou, nic nebrat s přílišnou samozřejmostí, jako by bylo všechno jasné. Ono to totiž tak jasné není, je třeba se k tomu propracovat a domyslet.

S pěknými pozdravy zůstávám

Ladislav Hejdánek

Nejsem pro to, zbavovat H. a podobné jejich postů. Jde mi jen o to, zachovat jakési důstojné povědomí o tom, že některé věci se prostě nedělají, a že jsou tu lidé, kteří to vědí a respektují. Masaryk prý kdysi při jmenování vlády jednomu ministrovi (na rozdíl od všech ostatních) nepodal ruku. Mám ještě jiný příklad, na němž je mimochodem patrný jakýsi zbytek mého českobratrství (konkrétně jeden článek ze čtyř artikulů, jistě víš, o čem mluvím – o nehodných kněžích): jsem ochoten si při Večeři Páně stoupnout vedle S., ale nevzal bych si chléb ani víno od něho, kdyby „svátost“ vysluhoval. Přestal jsem také chodit na schůze Učené společnosti mimo jiné proto, že bych musel dále podávat ruku lidem, o kterých jsem se dozvěděl (nebo jsem sám zjistil, to je jistě závažnější), že se do té Společnosti nikdy neměli dostat (ale mám i jiné, další důvody, jen jsem zatím neměl dojem, že bych měl své členství zrušit). Přestal jsem podobně chodit na schůze Římského klubu, protože se tam všichni tváří, jako by se jich všelijaké delikty členů netýkaly (např. se nikdo nechce zabývat Salzmannem a jeho odpovědností bankéře; raději bych ho nechtěl potkat a být pod tlakem nutnosti mu nepodat ruku). O politicích už vůbec nemluvím; je to pro mne opravdu problém, jít např. jen na nějakou slávu na hrad. Jeden z těch lepších týdeníků, Respekt, otiskl nesmyslný hanopis na mne – Rezkův), ačkoliv tam mám několik dobrých známých, kdysi bych řekl: přátel. Ale neměli za to, že je třeba se omluvit (ani soukromě). Nedávno se pokusila jedna mladší novinářka se mnou udělat rozhovor, a chtěla ho poskytnout Respektu (předběžně se s nimi o tom domlouvala, ale nebyl to jejich podnět); odmítl jsem. S Lidovými novinami jsem přerušil spolupráci; rozhovor, který tam měl (zprvu jsem o tom nevěděl) vyjít, musel vyjít v Literárkách, měl-li jsem ho autorizovat. S Denisovým ústavem a CEFRESem jsem také skoro přerušil spolupráci, protože bez ohledu na mé upozornění široce spolupracovali a spolupracují s takovými lidmi jako např. brněnský filosof Horák (který se sice stal profesorem, ale nemohl se stát vedoucím katedry, protože byl pozitivně lustrován; mezitím ovšem to soudně vyhádal jako kdekdo). Nejde o to je ostrakizovat, ale nenavazovat s takovými lidmi ani v náznaku přátelské vztahy. Pro některé (zejména slušně vychované) lidi to je nesnadné. Patočka nám kdysi líčil, jak se k němu někdy v roce 1969 na ulici přihnal Zelený a srdečně ho zdravil a podával mu ruku. Patočka už začal svou ruku taky vystrkovat, ale pak se ovládl a strčil ji s krajním vypětím za záda. – A něco takového platí i v jiných oblastech, např. dnes mezi tzv. zbohatlíky. Dokud se to bude počítat jen na miliardy a ne podle toho, jak ti lidé k tomu přišli, tak tu bude pokračovat upadlost – snad až džungle. To není posedlost, ale způsob, jak si udržet distanci.

Učinil jsem po listopadu 1989 dost divnou zkušenost: celá řada lidí, mých přátel, ale i mnoha dalších, se mne stále znovu tázala, co píšu a kdy už napíšu a vydám něco podstatného. Když jsem vydal dvě knížky spíše typu sborníků, bylo to většinou tolerováno, ale otázky se opakovaly. Měl jsem stále silnější dojem, že lidé – a také moji přátelé – jsou nakloněni vše, co jsem dosud napsal (a zdaleka jsem to nepublikoval ani v samizdatové podobě, natož veřejně), považovat za cosi, k čemu není zapotřebí se vracet. To vlastní, to skutečně důležité bude teprve to, co teď nově napíšu a vydám. Musím říci, že mne to dost dlouho iritovalo. Pochopitelně připouštím, že to, co jsem dosud napsal, za moc nestojí, a pokud ano, že to většinu lidí moc nezajímá. Ale proč potom to očekávání, že konečně napíšu něco pořádného? Pokud to, co jsem až dosud napsal, nic tak podstatného není, proč by se to najednou mělo změnit, když už jsem dávno v penzi a jenom jsem se nechal ve stáří aktivovat? Chtěl jsem si to nedávno znovu ověřit, a tak jsem se svých přátel a známých dotázal, co by tomu řekli, kdybych dal dohromady několik rozmanitých delších i kratších textů, v nichž jsem se jakoby setkal a někde i střetl s jinými mysliteli, českými a zahraničními, starými i současnými. Nikdo to neodmítl, ale neměl jsem a nemám z toho dobrý dojem. Je to zvláštní: pokud vidím takový nezájem o to, co jsem psal dříve za rozmanitých, ne vždy příznivých okolností a k čemu bych se stejně musel nějak postavit, i kdybych psal nově něco jiného a jinak, proč bych měl očekávat, že něco takového by teď někoho mělo zajímat víc a hlouběji? Pochopitelně, mohl bych ty staré materiály trochu upravit, předělat, vylepšit atd. a „udělat“ z toho něco jakoby „nového“. Ale musím se přiznat, že k tomu mám hluboký vnitřní odpor. Mám jakousi – možná divnou, možná snad dokonce zvrácenou – potřebu, aby bylo uznáno, že jsem se v dobách, kdy jsem na filosofii neměl mnoho času (leda jen ve volných chvílích) a kdy jsem jako filosof nemohl být a s výjimkou necelých tří roků také nebyl „zaměstnán“, „neflákal“ ani že jsem nepsal jen okrajové zbytečnosti. Ale zdá se, že pro to nikdo nemá porozumění. No, a já jsem zase v poslední době neměl a nadále nemám dost porozumění ani nějaké vnitřní potřeby, abych se do něčeho velkého teď pouštěl. Právě teď, kdy píše a publikuje každý, kdo udrží tužku v ruce.

Nevím, jestli je to má charakterová vada, ale mě to všechno štve a nejsem vlastně s ničím spokojený. A je otázka proč.

Zvnějšku jsem vlastně dosáhl něčeho, o čem jsem netušil, že budu v životě vůbec moct dělat. Byl jsem příliš starý, dva roky v penzi, když jsem se nechal znova angažovat a zrušil jsem svůj důchod. Na filosofické fakultě v Praze to ale jinak nešlo, byli ochotní mě vzít jedině v případě, že už nebudu v penzi.

Byly to mimořádné poměry. V celkové polistopadové euforii se najednou stalo, že mi zavolali pražští studenti z filosofické a teologické fakulty: abych přijel, že mají stávku a chtějí, abych tam promluvil. Byly tam zajímavé momenty. Na filosofické fakultě se mě třeba ptali, jestli si myslím, že má český národ nějaký smysl a jestli má cenu o něm vůbec mluvit. Hluboce jsem se zamyslel (dělal jsem, že se hluboce zamýšlím) a pak jsem řekl: „Víte, jednu důležitou funkci náš národ má – aby někdo mluvil česky, poněvadž ten český jazyk za to stojí.“ Spousta lidí tam nadávala, dožral jsem kdekoho. Ale s těmi studenty to bylo zajímavé.

Pak se na teologické fakultě ustavila rehabilitační komise, která jako jeden z prvních aktů udělala to, že rehabilitovala mě. Dostal jsem docenta za to, že měli černé svědomí a já byl v tu chvíli slavný jako filosof, ke kterému jezdili cizí filosofové (bylo jich strašně moc, víc než stovka). Prošlo to s takovou samozřejmostí… Jaké je to pak uspokojení, když čtyři roky po dosažení penze se člověk stane řádným profesorem? Navíc když pak zjistíte, že řádných profesorů jsou na světě miliony a vyznačují se v naprosté většině tím, že o nich nikdo nikde vůbec neví, tedy kromě školy, kde zrovna jsou.