Vzpomínky a sebereflexe | Úkoly filosofa

Filosof má pro sebe celý život jednu velkou normu: respekt vůči pravdě a ochotu i připravenost udělat všechno pro to, aby se pravda prosadila.

Když se ptáme, k čemu je filosofie užitečná, musíme otázku upřesnit: komu má být užitečná? Lidem? Ale kterým lidem? Politikům? Ti nemají pravdu rádi. Může být užitečná vědcům? Těm sice jde o pravdu, ale filosofii taky moc nemilují, protože si představují pravdu po svém. Podle nich je pravda shoda teorií a hypotéz se skutečností, která je tu dána nezávisle na člověku. Filosofie ukazuje, že jde o hrubou chybu. Platí sice v některých poměrně vzácných případech, ale v běžném lidském a společenském životě je to jinak. Vědci to ale nemají rádi, líbí se jim laboratorní práce, z níž se vyloučí všechny okolnosti, soustředí svoji pozornost na jeden aspekt a díky tomu objeví něco nového. V praxi se ale přijde na spoustu složitých okolností a ukáže se, že něco uplatnit dá větší práci než to objevit. Vynález se musí odložit někam do patentového úřadu a zkouší se zas něco jiného.

K čemu je pravda a jak je užitečná? To je problém. Pravda jistě je a má být užitečná, ale skrze užitečnost pravdu nemůžeme definovat. Je spousta užitečných věcí, které jsou v rozporu s pravdou. Lež může být někdy na dlouhou dobu užitečná tomu, kdo lže. Takovému člověku je pravda neužitečná. Čili filosofie je v první řadě užitečná pravdě. Většinou je ale neužitečná filosofovi. Je známo, že už staré proroky kamenovali a filosofy popravovali. Nemusí se to stát každému filosofovi, ale filosof na to musí být připraven.

Problém je, že žádná doba se neobejde bez rozlišování různých forem myšlení. Někdy nemusíte nic říkat a stejně můžete být vedle už jenom tím, co a jak si myslíte. Nejhorší je mýlit se v myšlení. Říkat omyly nebo chyby můžete vždycky také tak, že někoho podvádíte, ale sami víte, jak je to správně. Ale když to vadně i myslíte, tak to je mnohem horší. Vadně to bohužel myslíte vy sami. Z toho není východiska. Lhář ví, že vás chce obelhat. Ale když své lži sám uvěří, není to lhář, ale jenom vůl. Proti němu je lhář chytřejší. A proto jsou sofisté inteligentnější – protože oni musí něco umět, musí něčemu rozumět. Musí umět zblbnout chytré lidi. A to zblbnout tak, aby nevěděli, že jsou teď vlastně také blbí. Tohle je strašně důležitá věc.

Filosof se pozná také podle toho, že vám vždycky ukazuje, jak máte kontrolovat nejen jeho, ale zejména také sami sebe. Filosof vás má učit mít pochybnosti o tom, co děláte nebo co si myslíte, má učit reflexi. To znamená, že uděláte několik myšlenkových kroků, zastavíte se a znova si je sami před sebou předvedete. Zkontrolujete, co jste to vlastně udělali, když jste podnikli určitý myšlenkový krok. Pokud vás tohle filosof nenaučí, tak ať je sebechytřejší, ať vypadá sebelépe a dostává třeba i ceny, tak to není filosof, nýbrž sofista. Filosof vás musí naučit kritičnosti zejména vůči vám samým. Tohle odlišuje všechny formy zblbnutí od odpovědného a důsledného přemýšlení o věcech – „jak by ty věci byly“, jak se říká v bibli. To odlišuje filosofii od sofistiky.

Filosofie nemá v ruce kritérium, kterým poměří každou hloupost a řekne, jak je velká, ale když vám někdo řekne, že to a to je naprosto a skálopevně pravdivé, tak si můžete být jisti, že to je nějak vadné. Filosof vás musí zároveň naučit zaujmout takové stanovisko, které vám dovolí, abyste to mohli přezkoumat – a snad dokonce ukáže, jak. A když vás to někdo nenaučí, nebo vás dokonce naučí, jak svoje stanovisko nepřezkoumávat, tak je to špatně. Protože nakonec i ten nejlepší filosof, který nade vše miluje pravdu nebo moudrost, se může mýlit. Nic nemůžete brát jako hotovou věc.

(…)

Správně by si měl každý filosof, který pracuje na fakultě nebo v ústavu, klást otázku, jestli není sofista, když ho za to platí. I v naší nedávné minulosti se tím filosofové sofisty skutečně stávali. Jenom se jim neříkalo sofisté, ale marxisté. Byli placeni za to, že vykládali marxismus tak, jak se má. Když to někdo nedělal, tak ho přestali platit a vyrazili ho. Už proto, že si filosof nechává platit za to, co dělá, si musí všelijak vymýšlet, kde by koho štípl, kousnul, nakopl. Filosof má být tak trošku enfent terrible, aby dokázal, že je filosof. I tady je ovšem přítomen určitý kopromis se skutečností. Nějak se ten filosof živit musí. Vlastně je to možné jedině tak, že nějaký sponzor, v našem případě stát, filosofa platí. Ale má být přitom velmi citlivý, nemá říkat filosofovi, co má učit, co má psát. Tomu se říká akademická svoboda. Je v tom jistá záruka, že se z filosofa nestane sofista jen proto, že ho platí. Není v tom ale záruka, že se nestane sofistou z jiných důvodů.

Když má filosof příležitost doložit životem, že to, co drží, drží skutečně, a že na tom trvá jako osobnost, tak ta jeho slova mají úplně jiný charakter, jinou váhu a důležitost a také jinak oslovují, než když něco říká a všem je to jedno.

Filosofie je možná a může vzkvétat, jenom když o to má společnost zájem. Tohle platí ale i o básnících, spisovatelích, vědcích – o všech špičkových povoláních (spíš než zaměstnáních). Pokud proto žije filosof ve společnosti, která o filosofii nemá vůbec zájem, tak chátrá. Kvůli tomu si filosof většinou hledá způsob, jak křiknout, jak zařvat, jak něco mocně říci. Proto musí filosof provokovat. Naopak filosof, který říká to, co od něho lidé čekají, je zbytečný. To umí každý a dělají to všichni pseudofilosofové.

Filosof, který umí pracovat s médii a umí se zviditelnit, dnes ve světě něco udělá a všichni se na to vrhnou a chtějí na tom ukázat své dovednosti, svou pohotovost, svou myšlenkovou hbitost. To se pak hodnotí jako jakási ozvučnost. Ostatní je pak citují a tak dál. Když se ale vyskytne filosof, který říká něco, co se těm druhým nějak nezdá, pak zůstává osamocen. To se za první republiky stávalo Rádlovi. Rádl si na to také postěžoval: kdyby měl svou filosofii hodnotit podle toho, jak ho hodnotí lidé kolem, tak by s tím mohl rovnou skončit. Prohlásil dokonce, že by si mohl zoufat. Jenže on si byl jist svou pravdou. Čili skutečný filosof je v zásadě vždycky sám, ale sám jako svéhlavý člověk, svéhlavý myslitel. Když ale o něho nikdo nedbá, tak velmi těžko i myslí.

Vědci a filosofové mají zdvihnout svůj hlas, když někdo veřejně podvádí v těch nejzávažnějších záležitostech. Není potřeba, aby se filosof nebo vědec zabýval tím, jestli si někdo nahrabal nějaké peníze – to ať dělá policie. Ale když někdo, kdo nemá ponětí o oteplování Země, začne tvrdit navzdory naprosté většině vědců, že to je mýtus, iluze, posedlost falešnou ideou a tak dále, tak je po mém soudu na pováženou, když jsou vědci zticha a předstírají, že nemá cenu se o tom bavit. To je doklad jejich neodpovědnosti. Tohle je otázka prevence: ideové, duchovní, mravní, myšlenkové, vědecké a tak dále. V této prevenci je hodně co dělat a vědci musí vědět, že jsou společensky odpovědní.

Pravda nevítězí svou vlastní vahou, nýbrž vahou těch, kdo jsou jí osloveni a věrni, kdo tu pravdu drží. To, že je něco pravda, sice nikdo nezvrátí, ale může se to vyjevit pozdě. Z toho po mém soudu také plynou jisté normy, které vážou nejenom filosofy, ale i vědce. Vědec není nádeník. Obávám se ale, že největší hrůza v současném světě je, že mnoho vynikajících vědců jsou vědeckými nádeníky a nechají se najmout kýmkoli. Stejně jako se nechal Descartes najmout jako dělostřelec: jemu bylo jedno, co se děje v třicetileté válce, prostě jenom obsluhoval dělostřelce a dělal jim inženýra. Obrovská spousta vědců bohužel dělají – když se jim zaplatí – co se jim řekne. Ale to už pak není věda.

Věda bohužel přestala být vědou. Jejím nejdůležitějším cílem přestala být touha po vědění, to jest po vědění pravdy, jak to všechno opravdu je. A počátkem toho úpadku bylo, když si vědy rozdělily univerzum a začaly mít dojem, že mohou vědecky bádat v nějakém úzkém oboru a nestarat se o to ostatní.

Zajisté lze přičíst jeden rozšířený zvyk, jak se čtou nové texty, omezenosti člověka. Ale navzdory tomu, že to v jednotlivým případech lze omluvit, nelze připustit, aby se to stalo převažující metodou, ba spíše tolerovanou a uznávanou „zvyklostí“. Jde o to, že nový text se čte prizmatem něčeho, co už známe, co jsme už nějak (většinou s námahou a vynaložení času i energie) zpracovali a co teď chceme znovu použít. Obvykle se žádá, aby byl filosofický text čtivý, aby byl také vtipný a pokud možno přesvědčivý, ne-li strhující. Nudné texty jsou pomíjeny a dlouho zavrhovány, než najdou příslušně přesvědčivé a strhující interprety a následovníky. Kdysi bylo pro mne (a nejen pro mne, pro „nás“) pozoruhodným zážitkem a zkušeností, jak nám Patočka, zprvu prý nadšený Teilhardem de Chardin (přečetl tehdy jeho „Phénomén“), ale nyní již s kritickým odstupem, v celé pozdně odpolední přednášce (shodou okolností k tomu došlo právě u nás ve Slovenské) vyložil, že to je adaptovaný Bergson. Krátce na to vyšla v německém referátovém filosofickém časopise recenze Karla Löwitha, a Patočka sám v našem kruhu zavedl znovu řeč na Teilharda (bylo to u Paloušů, už v novém bytě) a – pod vlivem poměrně krátké Löwithovy recenze – jej vyložil jako nietzscheána. Byl jsem tehdy pln obdivu, že Patočka, který Teilhardův nedávno právě vyšlý „Le Phénomén humain“ měl na poměrně krátkou dobu vypůjčený z knihovny Filosofické ústavu (a v té době už knihu četli zase jiní, takže se momentálně k němu nemohl znovu vrátit), byl po dalších asi 3 týdnech schopen snad dvě hodiny vykládat Teilharda jako nietzscheána, a dokládat to poměrně přesvědčivě a mnohem detailněji, než jak to mohlo být v té Löwithově recenzi. S odstupem doby si však stále víc uvědomuji jakousi závažnou vadu takového přístupu k autorovi, který je založen na zkoušení toho, na které „kopyto“ bychom ho mohli tak nejspíš narazit. V čem vlastně spočívá tato vada? Inu, prostě v tom, že nám tak přestává jít o autora a jeho „věc“ a že se naším cílem místo toho stává jeho převedení nebo přímo redukce na nějakého myslitele jiného, kterého už známe. Zajisté, v té záplavě filosofické literatury se něco takového stává takřka nutností, ale má to jistý omezený smysl jen tam, kde jde skutečně o druhořadé autory resp. o eklektiky nebo dokonce plagiátory. Takoví však přece ani nestojí za větší pozornost ani za recenze. Mám pevně za to, že v případě autorů, kteří za to vskutku stojí, tj. v případě opravdových myslitelů, „pravých filosofů“, musí stále zůstávat naším cílem setkání nejen s autorem, ale především s tím, oč autorovi v nejhlubším smyslu šlo, k čemu směřoval, když svůj text psal. Zařazení autora, použití nějakého předem připraveného prizmatu, v němž se takový nový autor může jevit jako srozumitelnější a čitelnější, nelze šmahem zavrhnout, ale je třeba trvat na tom, že to je pouze jeden z prostředků, jak se dostat ne k autorovi, ale k tomu, oč autorovi šlo. A ovšem postavit se právě k tomu „čelem“, tj. posoudit právě toto, nikoli pouze způsoby, jak se autor ke své „věci“ dostával, jak se pokoušel k ní třeba jen poukázat, zkrátka kam směřoval. A k takové skutečnému „setkání“ se pak musí osobně dostavit také „recenzent“ (a neschovávat se na to, co už jiní o někom jiném napsali).

Máte zvláštní, mně dost nepochopitelnou nedůvěru k mluvenému slovu. A přece právě mluvené slovo je živé, kdežto psaný nebo tištěný text je jen jakýmsi reliktem, jakýmsi zkamenělým skeletem kdysi živého slova. Řeč je sice pramenem nedorozumění, jak řekla liška Malému princi, a to vždy, tedy také živá řeč, ale psaný text je vždycky mnohem méně určitý než mluvené slovo, protože je zbaven mnohých harmonických tónů. Špatně přečíst je vždycky snadnější a pravděpodobnější než špatně slyšet. Já jsem vždycky lépe psal, než mluvil; když jsem chtěl něco říci, byl jsem neprůhledný, zbytečně komplikovaný, nesrozumitelný (pamatuji se, kolikrát mi to vytýkal např. prof. Souček). Ale zároveň jsem si povšiml, že jsem byl výjimkou. Většině mých kolegů na střední škole i na fakultě vyhovovaly mnohem víc ústní zkoušky než vypracování referátu. A Jiří Němec, nedostižný v takřka bravurních formulacích v diskusích, si nejednou postěžoval, že ho opustí každá myšlenka ve chvíli, kdy si s tužkou v ruce sedne před prázdný papír. A měl jsem také sám takovou zkušenost, že v přednášce, při níž pozoruji na očích posluchačů pochopení i nepochopení, zájem i ospalost, mluvím docela jinak, než kdybych seděl u stroje a psal. Proto jsem si tolik navykl v poslední době zachycovat na pásek nejrůznější hovory, a s nemalým užitkem. Když člověk píše, mnohem více stylizuje sám sebe i své myšlení a svůj myšlenkový postup, než když hovoří k někomu přímo. Prostě mám za to, že v dnešní době, která je tak zaměřena falešným, ideologickým způsobem myšlení, si musí filosofie osvojit znovu schopnost, oslovovat živým slovem na ulicích a na tržištích (ovšem i v posluchárnách), a nejenom připravené, dozrálé a několik cizích jazyků, včetně latiny a řečtiny ovládající lidi, nýbrž prostě každého, kdo bude mít uši k slyšení. Zkrátka filosofie musí umět také kázat a nejenom produkovat tlustopisy. Kromě toho mám za to, že umět se vyjádřit jasně a přesně není podmíněno návykem a dovedností se vyjadřovat písemně. Je spousta filosofů, kteří po sobě nezanechali písemně mnoho (někdy vůbec nic), a přece měli značný, někdy epochální význam. (Nemyslím jen na takového Sókrata, který asi nenapsal nikdy ani řádek, ale třeba na francouzského interpreta Hegelovy filosofie, Alexandra Kojèva; ostatně ani po samotném Hegelovi by toho moc nezbylo, kdyby jeho žáci pilně nezapisovali jeho „fatální kdákání“, jak se nevážně vyjádřil Heine.) Psát si své myšlenky je dobré jako pomůcka reflexe, tj. myšlenkového návratu k tomu, co jsem předtím myslel. Ale tuhle funkci zastane magnetofon také velmi dobře.

Filosofie má tu vlastnost – nevím, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda – že i když vykládáte největší nesmysly, nedojde bezprostředně k žádné katastrofě. Nejhorší by ovšem bylo, kdyby na vás pak všichni dali, začali po vás ty nesmysly opakovat a byli by třeba i vašimi žáky. To by byla katastrofa.

Filosof si ale může říkat cokoliv. A protože je filosofů hodně, má to tu výhodu, že aspoň někteří jsou blízko pravdě. Vzájemná kontrola a kritika přece jenom způsobí, že naprosté nesmysly se buď vůbec neudrží, anebo když jde o velmi chytré nesmysly, jsou uloženy do nějakého filosofického muzea. Ani velké nesmysly nesmíme předem nějak degradovat a vyřídit, protože nikdo neví, jestli se za nějakou dobu – sto, dvě stě, tři sta let – najednou neukáže, že ten nesmysl vlastně ani nesmyslem není, a že dokonce nesmyslem bylo to, co si všichni mysleli, co sdíleli a o čem byli přesvědčeni.

Víte, to je taková zvláštnost, že filosof si musí uvědomovat také vše daleko do minulosti a daleko do budoucnosti, že nemůže žít jenom v okamžiku nebo jenom v těch několika letech, kdy přemýšlí. To je také jeden z důvodů, proč nesmí, nemá a ani snad nemůže jít překotně a příliš rychle kupředu: musí stále zkoumat každý krok, který udělá. A takových kroků pak člověk nemůže za život udělat mnoho. Leda nahodile, z toho se pak ale nedá nic vyvodit.

Jsou ale i takoví ti mrštní, obratní a vnímaví filosofové. Okamžitě vycítí, kde se co ve světě děje a hned jsou u toho a hned něco dělají. Ale to jsou pak jako ty houfní rybičky: jedna rybička se z nějakého nápadu nějak obrátí a celý houf běží hned za ní. A pak se zas obrátí jiná rybička… Houf nemá žádného vůdce, jenom jedna rybička udělá najednou nějaký nesmysl a všichni to opakují po ní. Tohle houfování se do filosofie nehodí, ale bohužel to v ní je.

Téměř cokoliv dnes člověk potřebuje, získá na internetu. Jsou ale věci, které vám neporadí nikdo. Když byste se chtěli trochu orientovat ve filosofických termínech, tak vám to technika dokonce znemožní. Vyhledejte třeba něco o „pravdě“. Dostanete ty nejprimitivnější odpovědi a nikde vám nevyloží to nejdůležitější: jaký význam mělo to slovo u filosofů ve starém Řecku, jak se měnilo pojetí pravdy po Platónovi, po Aristotelovi, jak to vypadalo za středověku u jednotlivých myslitelů, jak to je u nových myslitelů. Internet vám tak nabídne opožděné formule a myšlenky či pseudomyšlenky z období pozitivismu, kdy vypadal pozitivismus ještě jako progresivní filosofie. Jenže ono z toho už nic není vůbec pravda a do skutečné filosofické problematiky současnosti vás to neuvede. Čili internet je spolehlivý, pokud jde o fakticitu historického typu: když potřebujete nějaké údaje o narození a smrti, o době vládnutí toho či onoho krále. Ale myslet pořádně, natož filosoficky vás internet nenaučí.

V tomhle po mém soudu také spočívá perspektiva celé řady oborů a mezi jiným i filosofie. Teprve vysoké školy, katedry a ústavy filosofie a velcí filosofové vám teprve otevřou pohled na ty staré myslitele – když jim porozumíte, přestanou být najednou staří. Je to zvláštní věc: všechny poznatky ve vědách stárnou, ale ve filosofii je to jinak. Samozřejmě i tam jsou některé věci naprosto pasé a nikdo je nedrží. Jenomže je strašně důležité porozumět tomu, proč to ten filosof tehdy vymyslel. Bez toho se neobejdete: musíte rozumět i omylům minulé doby, protože jinak neporozumíte svým vlastním omylům, vy je ani nerozpoznáte.