Vzpomínky a sebereflexe | Zaměstnání

Už jsem Ti leccos pověděl minulou neděli, ale nemohu znovu nekonstatovat, že má na mne vojenské prostředí dosti neblahý vliv. Totiž ani ne tak na mne jako na mou filosofičnost (doporučuji odlišit od mé filosofie). Myslím, že mi nezbude nic jiného než ustat s pokusy o další filosofickou progresivitu, realisticky počítat s tím, že tady nic kloudného nevymyslím, a pro udržení, či dokonce zvýšení úrovně se se vší usilovností pustit do četby filosofické literatury. Proto jsem Tě naposled požádal o poslání nějaké Whiteheadovy knížky (nejlépe Science and the Modern World) a nyní Tě chci ještě požádat o zaslání Hegelovy Phänomenologie des Geistes. Oboje, ale zvlášť to druhé dobře zabal do tuhého balicího papíru, neboť tady knihy přehrozně trpí.

Nemá cenu se nutit do zvláštní duševní aktivity, když jediným výsledkem je znechucenost tím, že to nejde. Jenom rozvaha připomíná, že je to způsobeno vnějšími podmínkami. Člověk sám je nakloněn buď vidět sebe jako osla, anebo filosofii jako věc nehodící se pro život. Vůbec je pozoruhodné, jak jsem stále nakloněn špatně vidět realitu po této stránce. Ta nesmyslná encephalitida mne hnusně skřípla, jako bych ztratil rovnováhu při posuzování věcí. Stále si musím říkat: jen klid, rozvahu, neukvapovat se v úsudcích, trpělivost, humor, dobrou náladu, jasnou mysl, pevného ducha. Tady je všechno zařízeno na deptání; sílu najdu buď v sobě, anebo ji nenajdu. To vzpomínání na civil minulý, přítomný nebo budoucí (z čehož účast mám jen na prvním a na posledním) prostě nestačí; to je slabá zbraň slabých lidí. A tak nezbývá než říci „ech“ a jde se znovu do toho. Jen si nepomáhat tím, že přítomnost začneme pokládat za pouhé provizorium. Už předposledně (tuším) jsem psal o tom, jak je to nepřípustné. Nějak je třeba to konsumovat, nejen to přežít. A tak: Good humour!

Pokaždé mám potíž vykládat jako svízel, že jsem po tom, co jsem se stal doktorem filosofie, pracoval jako zedník, respektive jako pomocník zedníka, a potom jako kopáč. Kopali jsme kanál 6,5 metru hluboký, a když to skončilo, pracoval jsem jako betonář. A teď mě všichni nutí k tomu, abych o tom mluvil jako o životní svízeli. Ale já tam pracoval s lidmi, pro něž to byla celoživotní záležitost. Proč by měla být životní svízel, když člověk dělá kopáče nebo betonáře? Tam se dalo krásně vydělat. Vydělával jsem víc než dvacet třicet let potom. Nabyl jsem dokonce takového sebevědomí, že právě jako betonář jsem se oženil. Byla to sice kuriozita – betonář s doktorským titulem – ale tehdy se do dolů a do oceláren – takříkajíc do praxe – odsouvali doktoři práv, a to přímo masově, protože jakožto právníci byli v neprávním státě, nebo v podivně právním státě k ničemu.

Svízel byla, že jsem sháněl marně několik měsíců vhodné zaměstnání a že mi nezbylo nic jiného než dělat betonáře. Ale to se prostě stává. Dneska je myslím v podobné situaci mnoho lidí, jenom ne z politických důvodů. A nezaměstnaných je dneska celá řada, já byl nezaměstnaný asi 3,5 měsíce. Proto když dnes lidé vypravují o tom, jaké měli tehdy v životě potíže, a dělají ze sebe disidenty třeba jenom proto, že museli překládat a nemohli psát vlastní knihy, tak nevědí, o čem mluví.

O manuální práci nelze mluvit jako o nějaké formě inspirace pro filosofii. Je to ale příležitost, kdy má filosof ukázat, že dovede i všelijaké jiné věci. Dneska ztratila filosofie respekt a obdiv: když někdo dělá filosofii, mají ti ostatní dojem, že se na nic jiného nehodil. Pravda je, že filosofům se odedávna lidé smáli, že nejsou k ničemu. Proto když už se filosofům té příležitosti dostane, mají ukázat, že k něčemu taky jsou. Já jsem to ukázal ještě před betonařením, tam už to totiž nebylo moc potřeba, byli tam chytří lidé. Zato kopáči byli lidé, kteří asi nic jiného neměli než tu svou fyzickou sílu a jisté zkušenosti, jak se prokopat 6,5 metru hluboko, aby to na ně nespadlo, jak pažit příkop a podobně. To jsem se naučil od nich a oni se ode mě zase naučili, že když někdo udělá dobrou práci, musí koukat také na to, aby byla dobře zaplacena. Velmi rychle jsem se stal poradcem úkoláře naší party. Poradil jsem mu, co všechno z naší práce musí napsat do výkazu. On tam prostě jinak uvedl, že jsme pažili. Ale ono se to musí napsat všechno: že jsme museli nařezat příslušná dřeva, přinést je odněkud a tak dál. Prostě jsem tam vypsal každý úkon ze seznamu úkonů, který jsem si půjčil od mistra. A najednou jsme vydělávali skoro dvakrát tolik co předtím! Žádné podvody jsem přitom nedělal, kdybych je taky dělal, brzy bych tam býval skončil. Proti tomuhle nemohl nikdo nic namítat a podnik musel víc platit. Čili to je příklad, kdy filosof může aspoň v malém ukázat, že užitečný může být i kopáčům.

Když jsem (koncem r. 1952) dostudoval, zcela marně jsem sháněl zaměstnání několik měsíců. I když to vypadalo v řadě případů velmi nadějně, vše skončilo, když za mnou (resp. do příslušného podniku) přišel posudek z fakulty, vypracovaný svazáckým výborem. Konečně jsem nazřel, že se tohoto dědictví musím nějak zbavit, a nastoupil jsem jako pomocný dělník v národním podniku Stavobet v Jinonicích. Tam jsem krátký čas dělal zednického přidavače a potom jsem pracoval jako kopáč v několik metrů hlubokých výkopech, nakonec pak jako člen betonářské party. Na podzim jsem nastoupil vojenskou službu; když jsem se po dvou letech vrátil, měl jsem slušný posudek, ale situace se stejně opakovala. Několik měsíců jsem zůstal zase bez trvalého zaměstnání. Protože jsem měl v té době už (zatím jedno) malé dítě, s nímž byla má žena doma, musel jsem při shánění místa vydělávat překlady, korekturami apod. To byly ovšem ještě proti dnešku skvělé poměry, protože to nikdo nehlídal a nikdo nezakazoval podnikům, aby mi tyto dost špatně honorované práce na smlouvu o dílo zadávaly. A náhle se na mne usmálo štěstí. Při jednání (neúspěšném) v jednom výzkumném ústavu jsem se náhodou dozvěděl, že v jiném, nedalekém ústavu hledají někoho pro dokumentaci. Dopadlo to nakonec dobře: po třech měsících od návratu z vojenské služby jsem byl konečně zaměstnán (za asi 900 Kčs hrubého platu, který mi však po několika měsících byl zvýšen při resystemizaci). V tomto ústavu jsem zůstal přes dvanáct let. Za tu dobu jsem většinu svého volného času věnoval shánění a studiu odborné filosofické literatury; spoustu času mi také zabralo pořizování mikrofilmů knih nebo článků, které jsem dostal do ruky jen na krátkou dobu, která nestačila ani k letmému přečtení, natož k prostudování. Ženě, která byla řadu let doma s malými dětmi, jsem téměř vůbec nepomáhal. Abych měl větší klid, vstával jsem ve tři hodiny ráno nebo v půl čtvrté; večer jsem chodil spát s dětmi, nezřídka i dříve. Víc než deset let jsem takto pracoval na dvě směny. Během let mi začaly vycházet recenze a drobné, později i větší články. Tu a tam leccos pozastavila cenzura, někdy už šéfredaktor časopisu. Pak jsem se v roce 1968 dostal do Filosofického ústavu jako chodící důkaz, že toto vědecké pracoviště přestalo být vyhraženo pro marxisty.

Mé zkušenosti z doby, než jsem byl zbaven možnosti dál pracovat ve svém oboru (když jsem na to čekal 16 let od ukončení vysokoškolského studia), byly tedy následující: zaměstnání jsem sháněl velmi obtížně, žádný úřad mi v tom nepomáhal, společenské organizace mi to naopak v řadě případů překazily, i když to vypadalo nadějně. Byl jsem zřejmým případem diskriminace: pro filosofa, který nebyl ochoten se alespoň vydávat za marxistu a který dokonce byl „zatížen křesťanstvím“, v nové společnosti nebylo místa. Neměl jsem rovnoprávné postavení ani jako občan; křesťané byli sice ve společnosti trpěni, ale pouze jako přežitek, který bude postupně zatlačován a odumře. Když jsem napsal článek do křesťanského časopisu (např. do Křesťanské revue), rozhodoval o jeho uveřejnění pracovník Církevního nakladatelství, který neměl s křesťanstvím ani s církvemi nic společného: pod funkcí redaktora církevního nakladatelství se skrýval obyčejný státní cenzor. Když postupně docházelo k normalizaci této absurdní situace (v šedesátých letech), nejkoženější zůstali právě tito redaktoři „církevního“ nakladatelství; když dr. Čížková zabránila publikaci mé recenze Kosíkovy knížky v Křesťanské revui, vyšla recenze beze změny jediného slova v Plameni. Křesťanský časopis nemá co recenzovat marxistickou knihu; tak znělo dokonce ještě dodatečné zdůvodnění. – Nemělo by smysl v mém případě poukazovat na to, jak mohla tříčlenná rodina „slušně žít“ za necelý tisíc korun nebo později rodina šestičlenná za necelé dva tisíce (i s přídavky); analogická farářská rodina na tom byla vždycky ještě o několik set korun hůř. A tak to s mým právem na práci ani s odměnou za ni nebylo právě nejslavnější. Ale to nejdůležitější mělo teprve přijít.

Když byl likvidován Filosofický ústav, bylo to provedeno přímo geniálně. Spojil se se Sociologickým ústavem a ještě s nějakými menšími pracovišti – a to byla reorganizace. A zákoník práce připouští rozvázání pracovního poměru z důvodu reorganizace. Tak bylo propuštěno několik desítek pracovníků, mezi nimi i já. Zase jsem hledal místo. Ústav mi měl dát několik možností přejít jinam; nikdy mi nebyla uvedena ani jedna možnost. Odbor pracovních sil má za úkol v takových případech zprostředkovat pracovní příležitost. Zhostil se toho tím, že mi předložil dlouhé seznamy volných míst, které neměly s mou kvalifikací vůbec nic společného. Měl jsem tři měsíce výpovědní lhůty času, ale nesehnal jsem vůbec nic (pokud jsem něco sehnal, v poslední fázi jednání vždycky někdo dostal strach a ze všeho sešlo; většinou sešlo ze všeho hned na začátku, když se vyjasnilo, že přicházím z Akademie – obvykle to naprosto stačilo). Nakonec jsem nastoupil na termínovanou smlouvu (na čtvrt roku, později mi byla prodlužována vždy na další půlrok) na poloviční pracovní úvazek jako noční vrátný do Památníku národního písemnictví (protože však mí kolegové byli velmi staří páni, často nemocní, blížil se počet mých odpracovaných hodin téměř plnému úvazku). Na prodlužované termínované smlouvy jsem v Památníku zůstal téměř 5 let, až nový ředitel přišel na to, že nadále nemohu v tak významném kulturním středisku zůstat – a neobnovil ani neprodloužil mi smlouvu. Sháněl jsem místo znovu. Přijal jsem posléze místo hlídače vozového parku; po necelém roce jsem přešel na místo topiče.

Vůbec si nemyslím, že by můj případ byl nějak mimořádně křiklavý; existují nepochybně případy daleko křiklavější a otřesnější. I takto se samozřejmě žít dá, i takto je možno vychovat děti a udržovat jakž takž domov. V nejhorších dobách, kdy žena musela být doma a můj příjem nestačil, pomohli příbuzní a přátelé; ostatně pomáhali stále. Ale právo na práci, svobodně zvolenou nebo přijatou? Právo na slušný život pro rodinu? A to nemluvím o právu na účast na kulturním životě nebo o právu na ochranu morálních a materiálních zájmů, vyplývajících z mé odborné práce. – Na celé věci však je nejpozoruhodnější jedna věc: jsem filosof, mám odbornou kvalifikaci a přes sto publikací. Nikdy jsem nepřestal odborně pracovat, tj. studovat a psát. Za celý dosavadní život jsem však za tuto odbornou, filosofickou práci, na niž jsem odborně připraven a pro niž mám kvalifikaci (kterou jsem ostatně svými publikacemi prokázal), byl odměňován necelé tři roky. Kdybych se chtěl vystěhovat, musel bych asi zaplatit větší částku peněz za získané vzdělání. Kdo tuto částku uhradí, když se nevystěhuji a nadále budu pracovat jako topič nebo hlídač či vrátný?