Vzpomínky a sebereflexe | Životní rozhodnutí


Nezůstávat stranou

Dopis příteli č. 5, 10. března 1977
Můj otec byl sociální demokrat, vypracoval se obchodního příručího až na účetního, vyrostl z velmi skrovných poměrů. Byl socialistou ne z rozhodnutí rozumu, ale tak říkajíc „od narození“, tj. už svým zasazením v životě a ve společnosti. A měl své zkušenosti (podobně jako jeho starší bratr) s komunismem a s komunisty z doby první republiky; nebyly nejlepší. Všeobecnou euforii v roce 1945 proto nesdílel; šel jsem mu svým levičáctvím dost na nervy. Nebyl jsem dalek vstupu do komunistické strany. Byl jsem však příliš zakotven v určitých tradicích a příliš svůj – a tím jsem se stal podezřelým. Nepovažoval jsem za nutné skrývat, že jsem křesťan, že si vážím Masaryka, že nesnáším politické machinace (ani v malém). A musel jsem proto zažít jedno překvapení za druhým – z nichž jsem ovšem vyvodil také své důsledky. Můj otec politickými procesy padesátých let překvapen nebyl, kdežto já ano. Zatímco on mi ovšem doporučoval opatrnost, já jsem se v té době definitivně rozhodl. Po Stalinově smrti jsem ještě znovu zaváhal, ale to už jenom nakrátko. Věděl jsem už své: stalinský typ socialismu nebyl jen Stalinovým výtvorem, a proto neodejde hladce ze scény spolu s jeho smrtí. Socialistický program byl neuvěřitelně zkompromitován; kdyby všechny deformace a deviace vyšly najevo, nezbylo by nic než odstrašující příklad. Po krátkém poodhalení opony musely proto následovat nové pokusy o utajení a přeznačení toho, co se vskutku stalo. Lidé se neradi dívají na pravý stav věcí, je-li tak hrozný. A zejména tehdy, cítí-li se spoluvinni na tom, že něco takového vůbec připustili, že proti tomu neprotestovali. I když jsem si nedělal od doby procesů žádných iluzí, jak jsem si alespoň myslel, bylo pro mne největším otřesem něco jiného: nikoliv Chruščovova odhalení, ale setkání s lidmi, kteří nevinně strávili ve vězení a v táborech deset, dvanáct, patnáct a dokonce sedmnáct let (a obvykle to nebyla jejich plná výměra). Tehdy jsem se začal stydět jakýmsi novým způsobem; zapomněl jsem na drobná (ve srovnání s tím vším) příkoří, jimž jsem byl vystaven, a umínil jsem si, že si už nedovolím trávit své dny stranou, v nějakém zátiší a závětří, když jiní jsou vystaveni kruté nespravedlivosti. Poznal jsem, že svoboda je nedílná právě tak, jako je nedílné otroctví. A rozhodl jsem se, že už nikdy nebudu mlčet vůči přívalu lží, poťouchlostí a nenávisti. – To byla tragická epizoda dějin socialismu v naší vlasti. Bylo třeba s ní skoncovat a začít nové, lepší období.

Naše lidství spočívá také v protestu

Deníkový zápis, 17. června 2008
Vzpomínám na své překvapení, když Patočka jednou (brzo po válce na FF) jen tak mimochodem prohlásil, že skutečnost je to, co nám klade odpor. Zůstalo mi to v paměti, ale nevyvodil jsem z toho dlouho žádné závěry ani další myšlenky. Teprve časem jsem si začal uvědomovat, že celá ta myšlenka musí být obrácena: my lidé jsme skuteční, když klademe odpor; já osobně jsem skutečný, když kladu odpor, zkrátka když nejsem tak docela strhován tím, co je kolem mne, i když to je někdy velmi silný proud. To je vlastně základem onoho někdy kritizovaného evropského individualismu až subjektivismu (snad lépe „subjektismu“, protože subjektivismus je často chápán ve smyslu jakéhosi soukromého vědomí). Řekl bych dokonce, že člověk je natolik člověkem, nakolik dokáže rezistovat vnějším tlakům a nakolik se proti nim dokáže postavit a obhájit sebe a své pozice právě protestem, nejde-li to už jinak. V přírodě najdeme mnoho případů, kdy organismy přežívají díky tomu, že se přizpůsobí, že akceptují podmínky, že se podrobí nebo že najdou nějakou formu kompromisu, eventuelně podvodu a „lži“ (mimikry jako příklad). To však nelze aplikovat na člověka: člověk ztrácí sám sebe, když dělá něco podobného v těch směrech, které jsou pro člověka a lidství nenahraditelné, protože bytostně s lidstvím spjaté.

Být svědkem tohoto světa

Z dopisu Jakubu Trojanovi, 23. března 1951
I rozhodl jsem se pevně: budu svědkem tohoto světa, budu prorokem své doby. Nikoli tedy pro tento svět a pro svou dobu – naopak zřetelný genitiv. Vyhlašuji zároveň svou přináležitost i svou oddělenost od lidu tohoto pokolení. Náležím k němu a jdu s ním na smrt; ale svědčím, že na smrt, a v tom jsem oddělen. Lidé, tento svět mne nepřijme – vím to zcela přesně – a proto budu oddělen, snad vyvržen. Ale to mne nezachrání: stále se budu obracet jako Lotova žena. Ano víc: vrátím se vždy znovu, budu přítomen záhubě Sodomy a Gomory, zahynu jako jejich občan. A ne z nějakého vzdoru nebo lidského hrdinství; mám právě tuto Sodomu a Gomoru příliš rád – a nemám nic jiného, nemám jiného domova, vím to dobře, a nikam jsem nebyl pozván. Nemohu prosit za své město, za své přátele, za celý tento svět, neboť ke mně nepřišli poslové Boží jako k Abrahamovi. Nemám právo utíkat z tohoto svého domova, z této Sodomy, neboť jsem k tomu nebyl nikým vyzván jako Lot. Ale budu svědčit, že pracujeme ke smrti a ne ku porodu; a vyženou-li mne, skrčím se hned za hradbami – snad se i tak propadnu s celým světem.
Je mi dán jen tento svět; nebylo mi dáno žádné zjevení, žádný povel Boží. Očekávám ovšem takový povel; celý život se vynasnažím, abych byl připraven. Možná dokonce, že se dočkám; ale je to moje čekání, a nikoho jím nebudu obtěžovat. Dost na tom už, že čekám; neboť kdo mi dal právo čekat? Čekám bez práva, bezprávně. Už to je vina; a trestem nemůže být nic jiného, než že se nedočkám. A přece čekám. Nesnáším však velkohubost theologů augursky se tvářících a honosivě tzv. „Boží Slovo“ zvěstujících. Jistěže se takoví ve smrti již narodili. Nikdo jim nedal právo, aby se na kazatelnu vůbec postavili; a oni odtamtud krákorají snad šedesátkrát v roce. Ó, Sodomo a Gomoro, nebyl váš pád tak veliký jako bude pád tohoto světa, tohoto mého města, mého domova!

Služba pravdě na okraji společnosti

Z dopisu Mileně Šimsové, 28. listopadu 1974
To, že jsme postaveni na okraj společnosti (a strkáni za okraj), je dost cenná věc jednak pro nás, ale zejména pro to, aby se „ukázalo“. Myslím, že naším posláním je teď především „služba pravdě“: byli jsme dokopáni až tam, kde tím posledním, co nám už nikdo vzít nemůže, je právě tato služba, tj. to, co podle jeho vlastního pojetí tvořilo obsah života Ježíšova (na to se narodil, na to přišel, aby svědectví vydal pravdě). Já si myslím, že nejhorší na tom, že lidé jako my by měli bezbolestně a chytrácky proklouznout těmito lety, by byla ta prolhanost celého našeho života. Já prostě nemohu uvěřit, že bychom s čistým svědomím mohli dnes vykonávat ne pouze zaměstnání, ale vskutku „povolání“, jako by se nechumelilo. Ne že bych to nechtěl, ne že bych o to „nestál“ – ale nemělo by to právě „cenu“, nebo hůř: byl by to podvod. Podváděli bychom sami sebe a podváděli bychom druhé. Uvědomil jsem si to mnohokrát při různých příležitostech (…) Cítil jsem se při vší nejistotě vlastní a obavách o nejbližší v podstatě na správném místě tenkrát před třemi roky
na západ od PrahyVěznice Ruzyně, kde byl v roce 1971 Hejdánek uvězněn na několik měsíců kvůli údajné účasti za šíření letáků obsahujících informaci, že volby nejsou povinné, ale dobrovolné.
. Pochopitelně, člověk si to nemůže sám naordinovat, nemůže se do průšvihů nějak cílevědomě vrhat, ale když dlouho žije v klidu, musí se ptát, kde je chyba. Já jsem alespoň už nějakou dobu byl zase velmi nervózní, protože někde chyba byla. Mám teď dojem, že byla napravena. Čtu si teď po letech zase ve Steinbeckovi (Hrozny hněvu, loni vyšel znovu překlad; kdysi jsem to četl jenom v originále); a tak dovol citát: „Kázání je, abych tak řek, takovej zvláštní hlas – kázání je takovej jistej způsob koukat na věci. Kázání je dobrý pro lidi, dyž nás za to chtěj zabít.“ (str. 105, Čs. spisovatel 1973) Tak to je řečeno až moc silně, moc dramaticky. Ale něco na tom je: já vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří by si ohromně ulevili, kdybych někde dostal slušnej flek za ňákej průměrnej nebo lehce podprůměrnej plat a kdyby se to všechno dalo zas tak nějak „do pořádku“. A proto neopomínám všem, kdo se ptají, zdůrazňovat, že v pořádku to je právě teď. A opravdu se mi to zdá; nechci, vůbec nemám v úmyslu svou situaci nějak dramatizovat a vyšperkovat pro nějakou reportáž nebo nějaké jiné „uvedení na scénu“ – to už by mi právě připadalo nevěrohodné. Ale takhle to o něčem svědčí – a já jsem (chci být) vždycky první, kdo se snaží vyzkoumat, o čem to vlastně svědčí, to, co se se mnou děje. A ptám se, zda to vydává svědectví pravdě, nebo něčemu jinému. Nedovedu si představit, jak by má situace mohla cosi významného a pravdivého dosvědčovat, kdyby se mi teď najednou snadno žilo.

Vzít na svá bedra zápas proti nezákonnostem

Z dopisu příteli č. 19 (původní nezveřejněná verze), 4. srpna 1977
V minulých letech jsem se dozvěděl o řadě politováníhodných případů, kdy byly při domovních prohlídkách zabaveny vyšetřovaným anebo i odsouzeným osobám písemnosti, knihy i cennější předměty pod nějakými, většinou nezákonnými záminkami, aniž by byly poté vráceny. Byl jsem informován o případech zabavení psacích strojů, magnetofonů, magnetofonových pásků i kazet atd. V řadě případů se postižení ani neobraceli na nadřízené orgány se stížnostmi, aby nevyvolali další své stíhání a aby nepopudili proti sobě vyšetřující nebo soudní orgány. Sám jsem se setkal jenom s menšími absurdnostmi, např. když mi byly zabaveny nalepené výstřižky z našich novin nebo když mi byla zabavena kopie rukopisu článku, který před lety vyšel v našem tisku (a nebyly mi vráceny). Naproti tomu mi v roce 1971 byly při domovní prohlídce odebrány dva psací stroje, ale asi po dvou letech (už se přesně nepamatuji) mi byly vráceny. Dnes jsem se však seznámil důvěrněji s něčím, o čem jsem zatím jen slýchal. Při domovní prohlídce ze dne 21. ledna t. r. mi byly zcela nezákonně zabaveny ve větším množství magnetofonové kazety, a to přesto, že v usnesení o provedení domovní prohlídky jsou zmiňovány pouze hledané závadné písemnosti a „věci důležité pro trestní řízení“. Upozorňoval jsem na to, že většina kazet souhlasně se svým označením obsahuje nahrávky hudební; byl jsem ujišťován poručíkem Miklem, který prohlídku řídil, že kazety dostanu do 14 dnů zpět. Po nějakém čase jsem mu volal, ale on mi jen sdělil, že kazety předal k vyhodnocení a že vyhodnocování pravděpodobně nebylo skončeno. Zajímalo by mne, jak dlouho asi tak může našim vyšetřujícím orgánům trvat vyhodnocování jedné devadesátiminutové kazety s hudebními nahrávkami na obou stranách. Dnes je to už přes půl roku od první domovní prohlídky v letošním roce a dosud mi nebyla vrácena ani jediná kazeta. Začínám mít dojem, že mezi vyšetřujícími a vyhodnocujícími orgány bude nejspíš nějaký hudební labužník. – Ostatně je notoricky známo, jaké „zázraky“ lze provádět s magnetofonovými nahrávkami (mnohem snáze než s fotografickými negativy); proto také v civilizovaných krajinách nemohou být nahrávky vůbec předkládány jako soudní důkazy. Teď se jenom obávám, aby se mé kazety z policejních sejfů neztratily. Ještě by se mi pak mohlo stát, že by se jich zmocnila nějaká banda, nějak by je zpotvořila a pak by se pokusila mne vydírat. Nebylo by to u nás ostatně nic nového. Proto raději napíšu Generální prokuratuře malou upomínku, aby na mé kazety nezapomněla a raději mi je vrátila. Ostatně tam mám také některé pracovní texty, a dokonce i některé upomínky na osoby mně milé i drahé. Tak bych to všechno měl už zase rád doma. Závadného tam nic není, protože to už by prokuratura musela pachatele stíhat (pokud je to možné na základě tak pochybného dokladu, jako je magnetofonový záznam, který lze tak snadno „upravovat“ v podvrhy). Je ovšem mimo veškerou pochybnost, že alespoň hudební nahrávky jsem měl dostat zpět v několika dnech po odebrání, ať už se ostatní kazety vyhodnocují jakkoliv dlouho. Že se tak nestalo, je dokladem, jak si s porušováním zákonů u nás nedělá starosti ani Generální prokuratura, kterou jsem na to před pěti měsíci upozornil a která dosud ve věci vůbec nereagovala.
Jsem si velmi dobře vědom, že to, co se přihodilo mně a co tu uvádím, jsou vlastně jen maličkosti proti tomu, co se stalo a ještě stává jiným občanům. Ani mi nenapadá předstírat, že jsem postihován a diskriminován víc než jiní. Ale přece jenom se mi zdá, že to není bez zajímavosti a že to nepostrádá veškerého smyslu, když se i takové drobnosti zachovají v písemné podobě pro budoucí leta. Člověk brzo na detaily zapomíná (já obzvlášť, neboť mám dost porušenou paměť jako důsledek nemoci ze studentských let) – a detaily jsou přece vždycky nejzajímavější. Myslím, že se do toho také jednou pustím a začnu si takovéhle detaily zaznamenávat systematičtěji; už jsem měl kolikrát příležitost litovat, že jsem tak nečinil už v mládí a celou dobu potom. Mohu-li Ti něco doporučit, tak především to, aby sis ze mne nebral příklad a naopak si začal už nyní dělat o všem poznámky a zápisy. Nejlépe je to svěřovat sešitům a pak je skládat někde, kde nebudou příliš na ráně. Po letech je to skvělý materiál např. k reflexi, což je základně důležité zejména pro filosofa.
Nu, a když si ke všemu, co jsem dnes v dopise uváděl, přičtu ještě všechny ty šikany, o nichž jsem se zmiňoval jindy, jako např. že jsem byl na dva dny zadržen jen proto, abych se nemohl zúčastnit pohřbu profesora Patočky, nebo že jsem byl čtyři dny držen v cele předběžného zadržení pod nesmyslně zdůvodněnou záminkou, jako bych měl něco společného s jakousi „balónkovou akcí“, o níž jsem se dozvěděl až při svém zadržení od vyšetřovatele, nebo že jsem byl i se svou dcerou zadržen na psychiatrickém semináři (a že řada dalších účastníků téhož semináře byla postižena i hůře, např. vyhazovem ze zaměstnání) atd. atd., pak myslím, že každý musí přiznat, že mám dostatek i čistě osobních důvodů, proč vzít také na svá bedra kus zápasu proti nezákonnostem a za respektování lidských a občanských práv v naší zemi. Ale jsou ještě důvody další a – jak já bych řekl – podstatnější. Tím rozhodujícím důvodem k zápasu proti porušování zákonů a lidských i občanských práv a svobod nemůže a nesmí být jenom to, že jsme postihováni my sami a naši nejbližší; to by se pak mohlo stát, že sami postiženi nebudeme nebo postihováni být přestaneme – a nám se bude zdát, že zápas se nás nadále už netýká. Nikoliv: dokud v této zemi bude jediný člověk, jehož práva jsou porušována a jehož svobody jsou nezákonně ztenčovány a zkracovány, musíme to cítit jako útok i na sebe. Nikdy nesmíme zapomínat na občanskou a lidskou solidaritu. Co potká dnes jednoho, může zítra potkat další a pozítří i nás (i když si dnes myslíme, že to není naše věc). Porušování práv a svobod i porušování zákonů se šíří jako mor; nikdo není bezpečný. Nejhlubší smysl socialismu spočívá v tom, že v druhém člověku vidíme svého druha, svého bratra.

Důvody proti emigraci I

Z dopisu příteli č. 13, 12. května 1977
Snad bych měl ještě formulovat sám pro sebe a za sebe důvody, proč nehodlám odejít do zahraničí, kde bych měl život beze všech pochyb snadnější. Náleží k podstatě filosofie, že se stále ohlíží k celku. Proto si stavím otázku: mohl bych pro budoucnost lidstva, pro budoucnost lidského světa udělat víc třeba na Západě než tady? Mám za to, že nikoliv. V západních zemích, ať už evropských nebo za oceánem, budou ovlivňovat budoucnost světa také především nonkonformisté, ostře vidoucí kritici společnosti a nepodplatní odhalovači zahnojených ran a hlubokých vředů, skrývaných pod neúčinnými mastičkami. To však musejí být lidé, hluboce spjatí s tamním životem, mající do hloubky rozvětvené kořeny a navazující na nejlepší tradice domácí. Jako cizinec a příchozí bych v tom nemohl dost pomáhat. Naproti tomu vím, které jsou ty nejlepší české tradice; jsem pevně zakotven v této zemi, rozumím jí (rozhodně lépe než jiným) a jsem hluboce přesvědčen, že má, co by mohla přinést mezi poklady všeho lidstva. Proč bych se měl nechat odehnat jako moucha, jako prašivý pes lidmi, kteří o tom nemají nejmenší ponětí? Vždyť tady nakonec nejde o mne a o prospěch mé rodiny, ale o naplnění (či spíše postupné naplňování) smyslu českých dějin v rámci světového smyslu. A česká cesta vede – a ještě asi nadlouho povede – kupředu krajinami východní Evropy; vidím v tom přímo naše (i když nejenom naše) dějinné poslání. Budoucnost světa v nemalé míře záleží na tom, zda se podaří postupně a bez násilných přeryvů a společenských kataklyzmat demokratizovat tzv. reálný socialismus (tj. oblast, kde zatím vládne). Jsem celou svou bytostí přesvědčen, že to je možné; z hlediska světových dějin to je nutné. A není to možné – nikdy to nebude možné – provést zvenčí.

Důvody proti emigraci II

Z rozhovoru Perspektiva člověka je svoboda, 2006
Nemohl jste pracovat ve svém oboru, vaše dcery nemohly normálně studovat, jen jedna se dostala se zpožděním na vysokou školu, dlouhé roky jste byl i s rodinou pod policejním dohledem, rozpad komunismu mohl nastat ještě mnohem později, vy jste se toho už nemusel dožít. Neměl jste chuť emigrovat?
Musíte mi prominout, ale nerad takhle mluvím o sobě, raději o svých myšlenkách. Tak se tomu vyhnu tím, že ocituji svého učitele, Jana Patočku, který v jednom interview z roku 1965 řekl: „Požadovat právo na situaci, jakou bychom si přáli, je utopismus, naivní subjektivismus a mravní necitlivost. Vycházet ze situace, jaká je, s nepřízněmi a nespravedlnostmi, neznamená je akceptovat, nýbrž neutíkat.“ To řekl poté, když brzo poté, co se habilitoval, Němci zavřeli všechny naše vysoké školy, a on mohl pak znovu na několik málo let přednášet, a když byl pak z fakulty vyhozen a už přes 15 let jako „nemarxista“ nesměl učit. – Já jsem uvažoval o emigraci jen brzo po únoru 1948, a tehdy si to hlavou pouštělo mnoho lidí. Někdy a pro některé lidi je emigrace jedinou možností, jak si zachovat život; tak tomu bylo v mnoha případech po Mnichově, pro některé také po únorovém komunistickém puči, pro některé snad i po vojenském zásahu v roce 1968. Dost pochybností mám o emigraci tzv. chartistů (1977 a později, ale někteří se dostali do obrovského presu vyhrůžek a nejrůznějších jiných způsobů nátlaku). Je nesnadné to posuzovat zdálky; takové maximy, jaké formuloval filosof Jan Patočka, je možno ukládat jen sobě, ale ne druhým.
A pak tu je ještě druhá věc. Vždycky, i když je vaše situace nejtěžší, si vzpomenete na jiné, kteří na tom byli nebo jsou ještě hůř. Musel bych se stydět, kdybych si stěžoval na průběh svého života, když se mi např. podařilo dostudovat a měl jsem potíže se zaměstnáním až potom, zatímco mnozí moji kolegové byli z fakulty vyhozeni hned při prvních prověrkách; a kolik mladých lidí se po celá desetiletí na vysokou školu nedostalo vůbec, a to ne pro nedostatek talentu? (Řadu z nich jsem poznal, když chodili do našeho bytového filosofického semináře.) Jak bych si mohl stěžovat na to, že mě (i mé rodině) StB tak ztrpčovala život nebo že jsem byl několik měsíců ve vazbě a pak zcela bezprávně odsouzen, když jiní jako Havel, Battěk, Uhl a řada dalších byli ve vězení mnoho let, nebo když zejména v padesátých letech byli lidé po stovkách odsuzováni ještě na mnohem delší dobu, a někteří dokonce na smrt? A není i tohle všechno vlastně jen těžko srovnatelné s takovými hrůzami, jako byly nacistické koncentráky nebo sovětské gulagy? A tak bych mohl pokračovat ještě dál a dál. Tenhle svět není v dobrém stavu a my nežijeme proto, abychom z něho utíkali, ale ani abychom se v něm zabydlovali, nýbrž abychom se s tím pokusili něco dělat.