The text examines the dialectical relationship between philosophy and experience. The author argues that philosophical reflection is impossible without the act of experiencing, as reflection always returns to a past practice and the experience derived from it. However, raw experience unrefined by reflection remains obscure, distorted, and limited to mere memory. For experience to serve as a foundation for knowledge, it must first be conceptually grasped and clearly formulated. A central thesis is that experience is not a mere external prerequisite or starting point for philosophy; rather, it is its integral product. Philosophy must actively build and constitute its decisive experiences. This process leads to the conclusion that experience is as dependent on philosophy as philosophy is on experience. Ultimately, philosophical experience is identical to philosophy itself. The work thus rejects the notion of experience as a passive starting point, emphasizing its active formation through conceptualization, which alone enables the development of comprehensive knowledge and extensive theoretical structures.
[Vztah filosofie a zkušenosti]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 7. 1979
- This is a part of the original document:
- 1979 (strojopis)
[Vztah filosofie a zkušenosti]
79/021 (790714–1)
Jaký je vztah filosofie ke „zkušenosti“? Bez zkušenosti, tj. bez zakoušení něčeho není filosofická reflexe možná. Reflexe, jak říkáme, je vždycky reflexí nějaké praxe; protože se reflexe vrací k praxi, která už proběhla, která byla realizována, vrací se vlastně ke zkušenosti s touto praxí a ke zkušenosti na této praxi založené, resp. touto praxí dané. Jenže bez reflexe se ona praxe v samotné zkušenosti ještě dostatečně nevyjevuje, nýbrž jen částečně a nezřídka v nějakém posunu, zkresleně, zdeformovaně. Zkušenost nepročištěná a neprojasněná reflexí je plna temnot a zamlženosti, je to spíše dojem než povědomí, či dokonce vědění. Zkušenost je původně vždy partikulární a není takřka ničím víc než pouhou vzpomínkou, pamatováním. Má-li se stát základnou pro vědění, musí být nejprve zpřesněna, musí nabýt ostrých kontur, musí být pojmově (myšlenkově) uchopena a zformulována. Teprve zkušenost myšlenkově zvládnutá se stává základem, schopným unést velkou, rozsáhlou stavbu hypotéz a teorií, či dokonce celku vědění (nikoli celku vědy, neboť věda netvoří, není vůbec schopna svými vlastními silami vytvořit nějaký celek). Pro filosofii je tedy důležitá teprve zkušenost filosoficky interpretovaná, filosoficky uchopená, ustavená a ztvárněná. Filosofie proto své rozhodující zkušenosti musí budovat, vytvářet, konstituovat. Není proto zkušenost pro filosofii předpokladem nebo východiskem, nýbrž je jejím produktem – nebo snad ještě lépe a přesněji: zkušenost je integrální součástí filosofie a je budována spolu s celou filosofií. Zkušenost je na filosofii závislá neméně než filosofie na zkušenosti. Filosofická zkušenost už prostě je filosofií.
14. VII. 79