Bibliografie Ladislava Hejdánka
1940
Ptačí rozum
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 22. 3. 1940
- in: Naší přírodou. Obrázkový čtrnáctideník pro milovníky přírody, 1940, č. 9, str. 334 (1. 7.)
Článek Ladislava Hejdánka z roku 1940 reaguje na dřívější úvahu o tom, zda zvířata dokážou myslet. Autor zpochybňuje vžité rčení o „ptačím rozumu“, které naznačuje nízkou inteligenci. Na podporu svého tvrzení uvádí příběh o ochočeném čížkovi, který po nechtěném úniku z klece oknem nezmizel v přírodě natrvalo, nýbrž se dobrovolně vrátil i se svou novou družkou. Tento čin autor interpretuje jako projev schopnosti úsudku a určitého typu uvažování, který přesahuje pouhé instinkty. Text poukazuje na to, že zvířecí mysl může fungovat komplexněji, než se lidé běžně domnívají. Závěrem autor vtipně poznamenává, že lidé bez vlastního úsudku by si od ptáků mohli nechat poradit, a proto je přirovnání k ptačímu rozumu nespravedlivé. Celkově jde o zajímavý dobový pohled na etologii zvířat očima tehdejšího studenta reálného gymnázia, který se zamýšlí nad hranicí mezi lidským a zvířecím vědomím.
1944
[Člověk a jeho poslání]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1944
Tento filosofický text z roku 1944 se zamýšlí nad podstatou lidského poslání skrze dvě klíčové otázky: jaké je konkrétní poslání člověka a zda vůbec jedinec nějaké individuální určení má. Autor analyzuje logickou návaznost těchto dotazů a staví do kontrastu předpoklad o účelnosti světa s existenciální skepsí. Stěžejním argumentem je, že smysl života nelze redukovat na pouhé technické zajištění existence nebo prožívání subjektivního blaha. Autor odmítá myšlenku, že by výlučná existence jednotlivce mohla být zdůvodněna pouze pociťováním dobra, neboť takový přístup nevysvětluje příčinu bytí konkrétní osoby a opomíjí stavy, kdy člověk dobro nepociťuje. Text tak nastiňuje dilema, zda bez vyššího určení není člověk pouze "pokusným objektem". Úvaha směřuje k hlubšímu hledání ontologického opodstatnění lidského života, které přesahuje rámec pouhé regulace a utilitarismu.
[Poznání]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1944
Tento text analyzuje fundamentální rozdíl mezi pojmy poznání a vědění v rámci lidského vědomí. Autor vychází z teze, že ačkoliv poznání vždy vede k vědění, ne všechno, co víme, lze klasifikovat jako skutečné poznání. Vědění je v tomto smyslu širší kategorií, která v sobě zahrnuje i informace získané zprostředkovaně, tedy věci, o kterých jsme se pouze dozvěděli od jiných. Naproti tomu poznání představuje tu část našeho vědění, která je ukotvena v přímé, autentické zkušenosti. Klíčovým prvkem procesu poznání je smyslové ověření – tedy přesvědčení se o něčem na vlastní oči či uši. Úryvek, sepsaný pravděpodobně v roce 1944, nabízí stručný, ale pronikavý epistemologický pohled na transformaci neznámého ve známé. Zdůrazňuje, že pravé poznání vyžaduje subjektivní angažovanost a bezprostřední kontakt s realitou prostřednictvím smyslů, což jej odlišuje od pouhého pasivního přijímání informací. Tento myšlenkový fragment tak definuje hranice mezi empirickou zkušeností a teoretickým či zprostředkovaným věděním.
[Smysl a smysluplnost (1)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1944
Tento text zkoumá koncepty smyslu a smysluplnosti v kontextu teleologického hodnocení. Autor rozlišuje mezi objektivním a subjektivním smyslem, přičemž se zaměřuje na to, jak pravidla řídí poznávání a hodnocení lidského jednání. Lidské jednání je vnímáno jako tvořivý proces, kde konkrétní objekty slouží jako prostředky k dosažení určitého stavu či výsledku. Hodnota těchto objektů není absolutní, ale relativní, definovaná skrze jejich teleologický vztah k cíli. Ústřední tezí je, že otázka po smyslu dílčích vědních oborů nebo lidské práce je nedostatečná, pokud opomíjí samotného člověka. Protože je to právě člověk, kdo své činnosti a práci aktivně vtiskuje smysl a volí si její cíle, je nezbytné obrátit pozornost k hlubším otázkám po smyslu lidského života jako celku. Text zdůrazňuje potřebu individuální reflexe vlastního života jako základního zdroje veškerého smyslu, který člověk v okolním světě a své práci nachází.
[Smysl a smysluplnost (2)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1944
Tento text zkoumá podstatu smyslu a smysluplnosti v kontextu jazyka a lidského jednání. Autor rozlišuje mezi srozumitelnou větou a pouhým shlukem slov či dětským žvatláním, které postrádá obsahový význam. Smysluplnost jednání je zde definována skrze jeho cílevědomost, účelnost a hospodárnost. Významná část úvahy se věnuje povaze symbolu, přičemž je zdůrazněno, že jednotlivé znaky, jako jsou tečka či čárka v Morseově abecedě, samy o sobě symbolem nejsou. Symbolem se stávají až jako celek v rámci určitého systému. Text rovněž naznačuje, že praktická výhodnost užití symbolu nijak nemění jeho základní smysl. Tato krátká reflexe z ledna 1944 představuje filosofický pokus o vymezení hranic mezi nahodilostí a strukturovaným významem, který tvoří základ lidské komunikace a racionálního chování. Celkově jde o hutný rozbor toho, co činí projev či čin srozumitelným a funkčním v rámci lidského světa.
[Smysl života]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1944
Tato práce se zabývá hlubokým filosofickým zkoumáním konceptu smyslu života v kontextu lidské existence a osudovosti. Text rozlišuje mezi objektivním určením jedince a subjektivním smyslem, který si každý člověk vytváří sám. Hlavní teze spočívá v tom, že ačkoliv se život může jevit jako nesmyslný, tento stav lze překonat skrze uvědomění si vlastního určení. Autor zdůrazňuje, že samotné určení zůstává bezvýznamným, pokud není aktivně naplňováno skrze konkrétní činy a přijetí životních úkolů. Pravý smysl života tedy nevyvěrá z pasivního bytí, ale z dynamického procesu uskutečňování vlastního potenciálu a plnění povinností, které před jedince staví jeho osud. Úvaha reflektuje existenciální napětí mezi daností lidského údělu a svobodou volby při hledání vnitřní hodnoty bytí. Text, pocházející z válečného roku 1944, nese silný etický apel na individuální odpovědnost a aktivní přístup k životu navzdory vnější absurditě, čímž poskytuje nadčasový rámec pro pochopení lidské motivace a směřování k autentickému lidství v náročných historických podmínkách.
Cíl života
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1944
Tento text zkoumá koncept cíle a smyslu lidského života ze dvou hlavních perspektiv. První pohled vychází z předpokladu, že cíl života je předmětem individuální volby, čímž se i smysl života stává autonomním rozhodnutím jednotlivce. Druhý pohled nahlíží na život jako na předem dané poslání, které je člověku určeno a na jeho vůli nezávisí. V obou případech je však naplnění tohoto smyslu podmíněno lidskou vůlí – nesmyslnost pak vyvstává buď z absence volby, nebo z odmítnutí daného poslání. Autor dále rozlišuje mezi formálním smyslem života a jeho skutečnou hodnotou. Poukazuje na to, že život může být formálně smysluplný, a přesto hodnotově prázdný, pokud je samotný zvolený cíl nesmyslný. Závěrem text vybízí k takovému pojetí smyslu, který je vnitřně konzistentní a hodnotově opodstatněný. Tato úvaha představuje stručný filosofický rozbor lidské existence, svobody a odpovědnosti vůči vlastnímu určení v kontextu dějinného roku 1944.
[Poznání, smysly, rozum a lidské „já“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 9. 1944
Text z roku 1944 analyzuje filosofické základy poznání, které definuje skrze vztah mezi subjektem („já“) a vnějším světem. Autor zdůrazňuje, že poznání vyžaduje jasné odlišení subjektu od objektu, jinak postrádá poznávajícího činitele. Proces poznání začíná smyslovým vnímáním, které je následně zpracováváno a korigováno rozumem. Úvaha se podrobně zabývá limity lidských smyslů a možnostmi jejich technického rozšíření, přičemž naráží na nepřekročitelné meze dané podstatou zkoumaných věcí. V případech, kdy věc nepůsobí na smysly vnímatelně, nastává stav „prožívání“ či víry namísto racionálního vědění. Autor odmítá pojetí vědomí jako pasivního zrcadla reality a přiklání se k teorii aktivního konstruování poznatků subjektem. V závěru vysvětluje, proč „já“ nemůže racionálně poznat samo sebe, neboť mu chybí smyslový odstup a vnitřní členitost nutná pro objektivní analýzu.
1945
[Spasení a Izrael]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1945
Tato teologická reflexe z června 1945 se zabývá podstatou Boží milosti a spasení ve vztahu k Izraeli na základě listu Římanům. Autor zkoumá napětí mezi univerzálností Božího smilování a selektivností spasení. Hlavním tématem je rozlišení mezi fyzickým a duchovním Izraelem. Ačkoliv biblický text uvádí, že „všecken Izrael spasen bude“, autor argumentuje, že ne každý tělesný potomek je skutečným Izraelitou v duchovním smyslu. Skutečnými syny Božími jsou pouze „synové zaslíbení“, kteří jsou započteni za símě, podobně jako Izák a Jákob. Text zdůrazňuje, že spasení není automatickým právem plynoucím z původu, ale je vázáno na Boží vyvolení a víru. V závěru je připomenuto proroctví, že i přes početnost synů Izraelských bude spasen pouze jejich ostatek. Tato stručná, ale hutná analýza představuje hluboký vhled do interpretace Pavlových epištol a řeší otázku kontinuity a transformace Božího lidu v rámci křesťanské teologie.
[Theologie a její vědeckost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1945
Tento text zkoumá podstatu teologie jako vědecké disciplíny a její vztah k logice, zkušenosti a víře. Autor argumentuje, že pokud má být teologie považována za skutečnou vědu, musí se řídit přísnými pravidly logického odůvodňování a vycházet z doložených základů. Nesmí odporovat empirické zkušenosti ani lidskému poznání. Její role spočívá ve výkladu, nikoli v pouhém přesvědčování. Zároveň však text upozorňuje na paradoxní postavení teologie: pokud se zcela podřídí vědeckým metodám, riskuje, že ztratí svou specifickou vazbu k oblasti víry, ke které pak nemůže nic nového přinést. V takovém případě se teologie stává pouze jedním z mnoha filosofických směrů a ztrácí své opodstatnění jako samostatná věda. Úvaha pochází z roku 1945 a kriticky reflektuje metodologické hranice teologického bádání v kontextu širšího vědeckého diskurzu a filosofie, čímž otevírá otázku po samotném smyslu existence teologie jako izolovaného oboru, který se snaží balancovat mezi racionálním dokazováním a spirituální rovinou.
Literatura k predestinaci
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1945
Tento dokument představuje stručný bibliografický soupis klíčové teologické literatury zaměřené na téma predestinace. Zápis, který pravděpodobně pochází ze srpna roku 1945, obsahuje odkazy na zásadní díla významných křesťanských myslitelů a reformátorů. Mezi uvedenými autory figuruje Jan Kalvín s jeho spisy De aeterna Dei praedestinatione a Institutio, Martin Luther s dílem De servo arbitrio a svatý Augustin s traktátem De praedestinatione sanctorum. Soupis dále zahrnuje modernější teologické příspěvky, konkrétně práci Karla Bartha Gottes Gnadenwahl a studii Heinricha Vogela Praedestinatio gemina z roku 1936. Redakční poznámky v textu upřesňují bibliografické údaje o jednotlivých vydáních a dostupných českých překladech. Tento pramen slouží jako studijní podklad pro hlubší pochopení vývoje učení o Boží milosti a vyvolení v dějinách křesťanského myšlení, propojující patristickou tradici s klasickou reformací a dialektickou teologií 20. století.
Boj o investituru
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 1945/1948 ◆ poznámka: zřejmě středoškolský referát
Tento dokument se zabývá zápasem o investituru, významným obdobím v dějinách vztahu církve a státu, které znamenalo počátek papežské nadřazenosti trvající po staletí. Zaměřuje se specificky na situaci v českých zemích a na Moravě, přičemž zdůrazňuje nutnost pochopení širšího kontextu bojů mezi císařem a papežem. Text je rozdělen na tři části: světová situace, situace v českých zemích a klíčové motivy investiturního boje s přesahem do současnosti. Zpočátku byl křesťanství považováno za nevýznamnou sektu, ale jeho rostoucí vliv vedl k pronásledování, které paradoxně posílilo církevní organizaci. Milánský edikt (313 n. l.) přinesl náboženskou svobodu, ale stát si zajistil kontrolu, což vyvrcholilo byzantinismem na Východě a posilováním moci římského biskupa na Západě. Vznik papežského státu a spojenectví s Franckou říší dále posílily moc papežů, což vedlo k politice s dvojím cílem – hájit církevní i světské zájmy. Zápas o investituru, především spor o právo jmenovat církevní hodnostáře (investitura), eskaloval mezi papežem a císařem. Konkordát wormský (1122) znamenal kompromis, kdy církev získala právo kanonické volby, zatímco císař si ponechal právo na světskou investituru. V českých zemích až do založení pražského biskupství (973) dominovalo misijní prostředí. Počáteční církevní organizace byla úzce spjata se státní správou a knížecí mocí, včetně práva krále na tzv. regálie. Postupně však, zejména díky vlivu klášterních řádů a reformních proudů, docházelo k osamostatňování církve na světské moci, což se projevilo i v udělování větších církevních svobod a privilegií českými panovníky a císaři v 13. století.
Křesťanství jako světový názor. Studie
Tato studie se zabývá očistnou funkcí filosofie při zkoumání náboženství, konkrétně křesťanství jako světového názoru. Filosofie má za úkol náboženství nikoli rušit, ale prohlubovat, ucelovat a utřiďovat, zejména v obdobích krize víry. Autor upozorňuje na dvě hlavní chyby, které vedou k nesouhlasu s náboženstvím: nedostatečné porozumění a tendence považovat náboženství za výlučně citovou záležitost. Zdůrazňuje, že každé náboženství se musí vyvíjet, aby zůstalo relevantní, a jeho dogmatika musí být v souladu s rozumem a vědou. Dogmatika by neměla obsahovat tvrzení odporující vědeckému poznání ani tvrzení spadající do vědy. Má být postavena na základech lidského myšlení a logických norem, aby se stala součástí pravděpodobného světového názoru. Filosofie náboženství, v tomto případě křesťanství, by měla být nejvěrohodnější teorií a jediným správným světovým názorem, odvoditelným z čistě filosofických principů, ačkoliv sama víra nemůže být takto vyvolána.
Nálada, nebo program?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1945/1948? ◆ poznámka: zatím nalezeny jen první 3 strany
Tento článek kritizuje článek uveřejněný v Kostnických jiskrách, který teoreticky rozlišuje dva světy: svět racionálního, politického myšlení a svět křesťanské iracionality. Autor článku polemizuje s tvrzením, že mezi těmito dvěma světy existuje nepřeklenutelná propast a že Boží zákon lásky je pro reálný svět nevhodný. Kritizuje autora článku za nedostatečnou jasnost myšlenek, užívání vágních pojmů a za to, že místo konkrétních výzev k jednání pouze popisuje existující rozpor. Zvláště se pozastavuje nad tím, proč autor článku, pokud je přesvědčen o nemravnosti odsunu Němců či zbrojení, jasně neprotestuje a nezasazuje se o práva na svobodu svědomí. Článek zdůrazňuje, že teoretické úvahy musí sloužit praxi a že skutečné problémy vyžadují konkrétní činy a nápravu, nikoliv jen teoretické konstatování rozporů.
O smyslu lidského života [dřívější titul (pokud jde o tentýž referát): Smysl lidského života]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 4. 1. 1945 ◆ poznámka: Referát pro Debatní kroužek. V Praze dne 4. ledna 1945 [titulek první verze (?)]
Tento text se zabývá podstatou a hledáním smyslu lidského života. Autor nejprve zdůrazňuje, že smysl nemůže být člověku dán apriorně nebo jím samotným, ale musí být stanoven nezávisle na něm. Rozlišuje dva základní typy smyslu: účel/účelnost a význam. Aplikuje toto rozlišení na otázku smyslu života, přičemž dochází k závěru, že klíčovou je otázka „Proč tu jsme?“ a „K čemu nás to zavazuje?“. Identifikuje, že cíl života nemůže být člověkem zvolen, neboť by nebyl dostatečně vznešený. Tento konečný cíl je dán zvenčí a vyžaduje svobodné rozhodnutí jednotlivce pro jeho dosažení. Autor vysvětluje, že smysl života nespočívá v absolutním dosažení tohoto cíle, ale v osobním rozhodnutí jednotlivce se k němu přihlásit a aktivně se na něm podílet. Život sám o sobě smysl nemá; smysl mu dává jeho stvoření a jednání, které směřuje k tomuto vyššímu cíli. Klíčová je vzájemná souvislost mezi člověkem a jeho určením, přičemž konečné uskutečnění cíle přesahuje individuální možnosti, ale osobní rozhodnutí pro účast na něm je zásadní.
Pobožnost na text: Matouš 7,1–5, 12
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev | poznámky | referát, česky, vznik: 9. 2. 1945 ◆ poznámka: Na 9. 2. 1945. Dorost
Tato pobožnost z února 1945 je založena na biblickém textu z evangelia podle Matouše 7:1–5, 12. Autor využívá starozákonní příběh proroka Nátana a krále Davida k ilustraci lidské tendence soudit druhé a zároveň přehlížet vlastní pochybení. Text varuje před pokrytectvím a zdůrazňuje, že sebezahleděnost a falešný pocit morální nadřazenosti brání člověku v pokání. Vychází z Ježíšova učení o „břevnu v oku“, přičemž připomíná, že lidské soudy jsou nedokonalé a konečné rozhodnutí náleží Bohu. Namísto kritiky bližních je čtenář vybízen k pokoře a sebereflexi prostřednictvím Božího zákona. Závěrem text akcentuje „Zlaté pravidlo“ – jednat s druhými tak, jak bychom si přáli, aby oni jednali s námi. Milosrdenství a láska k bližnímu jsou představeny jako klíčové hodnoty křesťanského života, které mají nahradit pýchu a odsuzování.
[Referáty o Novém zákoně]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | referát, česky, vznik neuveden, ◆ poznámka: Je možné, že ne všechny referáty jsou Hejdánkovy. Je ale možné, že Hejdánek některé cizí referáty přepsal na psacím stroji a všechno následně zkompletoval. Témata: Na 8. února 1945 / Na 3. března 45 (po odložení); Téma I.: Je evangelium životopis, nebo historie? Téma II.: Co je evangelium a kterým podobenstvím se to vypráví? Téma III.: Jak asi došlo k sepsání evangelia? / Téma IV. Pokuste se o vysvětlení, proč můžeme nazvat Matoušovo evangelium ‚Král Izraele‘? Téma VIII.: Co přináší ve své zvěsti Lukáš proti Matoušovi a Markovi? || Na 8. února 1945 / Na 3. března 45 (po odložení)
Tento dokument, pocházející z února 1945, se zabývá povahou evangelia prostřednictvím diskuzí o několika klíčových tématech. První téma zkoumá, zda je evangelium biografií či historií, a zdůrazňuje, že ačkoliv obsahuje historické události a Ježíšův životopis, jeho podstata spočívá v radostné zvěsti o vítězství skrze Ježíše Krista. Druhé téma se ptá, co evangelium je a jak je vyprávěno, přičemž se soustředí na Pavlovou definici evangelia jako Boží zvěsti o Jeho Synu, jehož vzkříšení přináší spasení. Podobenství jsou chápána nejen jako vyprávění o evangeliu, ale jako jeho součást, vyžadující vysvětlení k plnému pochopení. Třetí téma se věnuje motivaci sepsání evangelií, přičemž Lukášův záměr o
O smyslu našich dějin
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | referát, česky, vznik: červen 1945 ◆ poznámka: poznámky ke školnímu referátu
Tento dokument se zabývá otázkou smyslu českých dějin, přičemž analyzuje různé historické a filosofické pohledy, které se v této problematice objevily. Práce začíná přehledem diskusí mezi významnými českými intelektuály, jako jsou T. G. Masaryk, Josef Pekař a Josef Slavík, a postupně se přesouvá k širšímu filosofickému vymezení dějin 19. století, které kladlo důraz na exaktní poznání faktů a kauzální vysvětlení. Autor kritizuje toto pojetí z pohledu duchovních věd, které pracují s hodnotami a porozuměním, nikoli pouze s objektivními daty. Klíčovou částí je rozbor samotného pojmu „smysl dějin“, kde se argumentuje, že smysl není předem daný ani objektivně existující, ale je vytvářen lidským jednáním a cílevědomým úsilím. V kontextu českých dějin se autor přiklání k náboženskému (křesťanskému) pojetí smyslu, které staví na duchovních principech rovnosti, na rozdíl od sociálního pojetí, jež vychází z přírodních faktů. Dokument končí historickým přehledem osobností a hnutí, které tuto náboženskou tradici v českých dějinách reprezentují.
[Boží milost a spasení (1)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 6. 1945
Tento dokument z 17. června 1945 rozebírá základní teologickou otázku Boží milosti a její role ve spasení člověka. Autor zkoumá vztah mezi predestinací a svobodnou vůlí a zamýšlí se nad tím, zda je milost určena všem, nebo jen vyvoleným. Pokud by spasení záviselo výhradně na libovolném rozhodnutí Stvořitele, pozbyla by lidská existence, zákony i morální úsilí smyslu. Text však argumentuje, že ačkoliv je spasení aktem milosti, vyžaduje lidskou spoluúčast ve formě vnitřního rozhodnutí pro nebo proti Bohu. Toto rozhodnutí není chápáno jako záslužný skutek, nýbrž jako projev schopnosti správně hodnotit a volit. Právě tato volba dává smysl lidskému životu a trpělivosti Boží. Autor dochází k závěru, že toto zásadní rozhodnutí je člověku počteno za spravedlnost, čímž uvádí do souladu Boží milost s lidskou odpovědností a svobodou.
[Boží všemohoucnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 6. 1945
Tento text z června 1945 se zamýšlí nad povahou Boží všemohoucnosti a kritizuje spekulativní přístupy, které by Boha v důsledku jeho moci činily nečinným. Autor zdůrazňuje, že všemohoucnost nelze oddělit od Boží vůle a absolutní svobody. Bůh jedná v souladu se svými záměry, a proto nemůže být nucen jednat proti své vůli. Úvaha se dále vypořádává s námitkou existence hříchu ve světě. Argumentuje, že přítomnost hříchu nepopírá Boží existenci ani moc, nýbrž je výsledkem Božího rozhodnutí ponechat člověku plnou svobodu volby. Toto dočasné připuštění hříchu je interpretováno jako záměrná metoda či cesta k dosažení konečného cíle, nikoli jako projev slabosti. Boží suverenita se tak projevuje právě v možnosti darovat člověku autonomii, aniž by tím byl narušen celkový božský plán.
„Milí bratří a sestry…“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 27. 6. 1945 ◆ poznámka: Předneseno 27. června 1945 na společné schůzi vinohradské a žižkovské mládeže na Žižkově
Tento projev, přednesený v roce 1945, se zabývá prací s mládeží v evangelické církvi. Autor zdůrazňuje potřebu vzájemné spolupráce a poznání mezi vedoucími mládeže. Diskutuje organizační a programové aspekty práce s mládeží, včetně problémů s členstvím, tvorbou programu a zapojením mladých lidí. Poukazuje na rozdíly mezi formální a programovou stránkou práce a navrhuje zlepšení, jako je například zavedení pravidelné docházky pro určení „řádných členů“. Zmiňuje se o důležitosti výchovy mladých lidí k aktivní účasti v církvi, k pochopení jejich víry a k budoucí službě. V druhé části se zaměřuje na charakteristiku mládeže, zejména na „studentského ducha“ v dorostu a na problémy s neupřímností a pasivitou. Nakonec autor reflektuje otázku jednoty evangelických církví a zdůrazňuje, že skutečná jednota musí vycházet z vnitřních důvodů a připravenosti všech členů, zejména mládeže, a ne pouze z vnějších impulsů.
[Boží milost a spasení (2)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 7. 1945
Tento text se zabývá teologickým vztahem mezi Boží milostí a lidskou svobodnou vůlí v procesu spasení. Autor vychází z krátké, ale zásadní myšlenky zapsané v červenci roku 1945, která zdůrazňuje nezastupitelnou roli lidského rozhodnutí. Ačkoli je Boží milost chápána jako nesmírná a všemohoucí v kontextu lásky, naráží na hranici, kterou tvoří svoboda člověka. Pokud jedinec vnitřně odmítá spásu nebo o ni neusiluje, Bůh mu ji podle tohoto pojetí nevnucuje, neboť by tím popřel podstatu svobodné lidské bytosti. Úvaha se dotýká hlubokých otázek synergismu, tedy spolupráce Boží iniciativy a lidské odpovědi. Spasení není mechanickým aktem Boží moci, ale vztahem, který vyžaduje aktivní přitakání ze strany člověka. Text tak vybízí k reflexi nad odpovědností každého jednotlivce za svůj duchovní osud a ukazuje, že Boží milost, ač je zdrojem veškerého dobra, respektuje autonomii lidského rozhodování. Toto téma je v křesťanské tradici klíčové pro pochopení dynamiky mezi stvořitelem a stvořením.
[Boží stvoření a mravní řád nezávislý na stvoření]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 8. 1945
Tato teologická reflexe analyzuje biblickou zprávu o stvoření se zaměřením na pasáž z knihy Genesis, v níž Bůh hodnotí své dílo jako „velmi dobré“. Autor zkoumá filosofické a etické důsledky tohoto tvrzení a klade si zásadní otázku po původu mravních norem. Pokud by byla Boží vůle sama o sobě jedinou a absolutní normou, bylo by hodnocení stvoření jako dobrého redundantní, neboť vše chtěné všemohoucím Bohem by bylo dobré z definice. Skutečnost, že je tento aspekt v Písmu zdůrazněn, však vede autora k závěru o existenci objektivního mravního řádu, který není bezprostředně „stvořen“ Bohem, ale tvoří nezávislý rámec hodnot. Text se tak dotýká hlubokého problému vztahu mezi metafyzikou a etikou, přičemž naznačuje, že mravní zákon má svou vlastní autonomní platnost. Tato stručná úvaha představuje kritický pohled na voluntaristické pojetí morálky v rámci křesťanského myšlení a otevírá prostor pro diskusi o vztahu božství a objektivní pravdy.
Stát a výchova
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 9. 10. 1945 ◆ poznámka: článek do Lidových novin, vráceno; skeny obsahují i průvodní dopis redakci
Článek z roku 1945 pojednává o vztahu mezi státem a výchovou, zdůrazňujíc, že státní zřízení jsou neodmyslitelně spjata s výchovou mladých generací. Výchova slouží státu jako politický prostředek k formování jednotící myšlenky budoucích občanů. Autor však varuje před absolutizací státu a zneužitím výchovy k politickým účelům, což dokládá na příkladu německé výchovy před druhou světovou válkou. Zdůrazňuje nutnost rovnováhy mezi politickou a kulturní složkou výchovy, přičemž kulturní výchova by měla mít přednost, neboť poskytuje základ pro kritické myšlení a argumentaci. Demokratická výchova by měla umožnit vzdělání všem, nikoliv je za každou cenu „vzdělávat“. Článek upozorňuje na nebezpečí nadměrné politické výchovy na úkor té kulturní.
O náboženské výchově
Tento text, přednesený v roce 1945, se zabývá konceptem náboženské výchovy, přičemž autor nejprve poukazuje na zarážející nedostatek relevantní české i zahraniční literatury a na chaos v existujících publikacích. Autor se distancuje od čistě pedagogických a psychologických definic náboženství a zdůrazňuje, že náboženství je především vztahem k Bohu, nikoli předmětem, který lze vyučovat jako matematiku. Kritizuje tendenci zaměňovat duchovní věci za přírodní jevy a varuje před nekonzistentností a osobním příkladem vychovatele. Text dále rozlišuje mezi katolickým pojetím náboženské výchovy, které se opírá o dojmy a smyslové vjemy, a protestantským, které klade důraz na křesťanskou výchovu v Kristově duchu jako integrální součást celého života. Autor dochází k závěru, že "náboženská výchova" jako samostatný obor je sporná a že křesťanská výchova by měla spočívat v morálním působení, osobním příkladu, kázni a učení se z Písma, s důrazem na probouzení samostatného myšlení a duchovního boje, nikoliv na mechanické předávání dogmat. Úspěch výchovy je nakonec v Božích rukou.
1946
„Demokracie znamená vládu lidu a vládu pro lid…“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: nedatováno, nejspíš před volbami 1946 ◆ poznámka: u dokumentu připsáno: "Posláno do Čsl. rozhlasu"
Tento dokument definuje pojem lidové demokracie jako vládu lidu a pro lid, nikoli pouze jako teoretickou právní strukturu. Zdůrazňuje, že demokracie není vládou většiny, ale vládou všech občanů, kde nikdo nesmí být znevýhodněn na základě majetku, síly či počtu. Diskutuje se o tom, kdo tvoří „lid“ – nikoli masa, ale jednotlivci s humanitními ideály. Apeluje se na to, aby lid nebyl klamán hesly a sliby, ale byl ponechán v rozhodování. Podtrhuje se nezbytnost svobodné kritiky a diskuze, včetně té vycházející od samotného lidu, a potřeba instituce pro zkoumání veřejného mínění. Klíčovým demokratickým právem je svoboda, která náleží všem, včetně menšin, a právo na svobodu projevu by mělo být zachováno i pro ně. Text vyjadřuje důvěru ve schopnost lidu vybrat si správnou cestu, a proto je třeba mu poskytnout plnou možnost volby.
Církve dnes aneb zmodernizovaná veteš
Tento text se zabývá postavením církví v poválečné společnosti, zejména v období krátce po druhé světové válce (1946/1948). Autor kriticky hodnotí tehdejší ekumenické snahy a poukazuje na rozpor mezi snahou církví o zotavení a jejich zapojením do budování nového státu a plnění "mravního dvouletého plánu". Vznáší otázku o smyslu a úkolu církví, zpochybňuje jejich relevanci ve společnosti s odkazem na názory T. G. Masaryka a K. B. Kuttera. Klíčovou otázkou, kterou text otevírá, je vztah církve k politice a veřejnému dění, což je podle autora zásadní pro pochopení jejich současné role a budoucnosti. Autor naznačuje ironii a skepticismus vůči deklaracím církví o jejich obnově a adaptaci na moderní dobu.
Proč máme volby a proč volí mládež
Tento text z roku 1946 se zamýšlí nad podstatou demokracie a rolí mládeže v poválečném Československu. Autor obhajuje snížení věkové hranice pro volby a zdůrazňuje, že účast na veřejném životě je pro mladou generaci, poznamenanou šestiletou zkušeností s německou okupací, čestným a vážným úkolem. Dokument kritizuje prázdné fráze tehdejších veřejných činitelů a varuje před slepou či vynucenou jednotou, kterou považuje za nedemokratickou. Místo toho autor vyzývá k hledání hlubšího, dějinného programu založeného na Masarykových ideálech „sub specie aeternitatis“. Význam volebního práva pro mladé spatřuje především v jeho pedagogickém přínosu pro budování občanské odpovědnosti. Text reflektuje nadšení z obnovy osvobozeného státu, ale zároveň varuje před hrozící celonárodní krizí, pokud nebude nalezena sjednocující a trvalá myšlenka přesahující každodenní politické úkoly. Je to apel na mládež, aby hledala směr a hodnotový základ v sobě, ve svých blízkých a v odkazu národních dějin.
O Platónově Ústavě
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ výklad, česky, vznik: 26. 2. 1946 ◆ poznámka: [pravděpodobně pro vinohradský dorost]
Tento text se zabývá Platónovým dílem „Ústava“ a jeho vlivem na politické a filosofické myšlení. Platon, pocházející z aristokratické rodiny a ovlivněný Sokratem, se po zklamáních z politické reality Athén stal kritikem tehdejších zřízení. Jeho „Ústava“ představuje snahu o nalezení spravedlnosti a ideálního státu. Autor textu zkoumá klíčové myšlenky díla, včetně definice spravedlnosti, teorie obce, důležitosti výchovy, rovnosti mezi muži a ženami, a dokonce i komunismu u vládnoucí třídy. Dále se věnuje pojetí filosofa a jeho role ve státě, rozlišuje mezi filosofem a filodoxem a kritizuje „užitou filosofii“. Text rovněž zmiňuje vliv Platónových idejí na pozdější státní teorie, středověkou katolickou církev a dokonce i moderní politické systémy. Autor zdůrazňuje Platonův důraz na celkové štěstí obce nad štěstím jednotlivých stavů a na jednotu státu. Součástí analýzy je i Platonova kritika demokracie.
Masaryk myslitel. O jeho filosofii a náboženství (k 7. III. 1946)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 8. 3. 1946 ◆ poznámka: Předneseno dne 8. března na schůzi středoškolského odboru Ymky
Přednáška z roku 1946 zkoumá filosofii a náboženské názory Tomáše Garrigua Masaryka. Autor se zabývá tezí, že Masarykova jednota díla spočívá v jeho osobnosti, nikoliv v ucelené filosofické soustavě. Masaryk byl realista a konkretista, jehož východiskem byla empirická skutečnost. Filosofii chápal jako vědeckou syntézu všech věd, tedy scientia generalis, s důrazem na etiku, sociologii a politiku, nikoliv na metafyziku. Odmítal abstraktní řešení a hypotézy, ale nikoli teorii jako takovou; zásadní pro něj byl nerozpor mezi správnou teorií a praxí. Zdůrazňoval, že poznání zavazuje a že pravda vyžaduje jednání v souladu s ní. V náboženství Masaryk spatřoval těžiště v životě, nikoli v myšlení, a trval na rozumové kritice. Nebyl dogmatický a jeho pojetí náboženství bylo často nejasné, s odkazem na náboženskou praxi. Viděl náboženství jako empirický fakt, ale zároveň se hlásil k theismu a citovému přesvědčení o nesmrtelnosti duše. Klíčovou Masarykovou zásluhou bylo oživení náboženské otázky a boj proti nihilismu, s postojem „náboženství nebo nihilismus“. Věřil, že moderní náboženství bude založeno na přesvědčení, nikoli na víře, a odmítal dogmata a zjevené poznání. Předpovídal odcírkevňování náboženství a odmítal teokracii. Jeho náboženství bylo náboženstvím lásky k bližnímu, praktické a účinné. Autor doporučuje Masarykovo dílo jako zdroj moudrosti a inspirace.
Masaryk a náboženství
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 29. 3. 1946 ◆ poznámka: Předneseno 29. března 1946 na schůzce vinohradského Dorostu
Tento text zkoumá vztah Tomáše Garrigue Masaryka k náboženství, rozlišuje mezi jeho teoretickým postojem a osobním prožíváním víry. Zdůrazňuje Masarykovo přesvědčení, že náboženství má být především prožíváno, nikoliv diskutováno, a že má být intimní záležitostí jednotlivce. Přesto Masaryk nelitoval kritiky falešných forem náboženství a náboženských institucí, zejména jejich politizaci a dogmatismu. Jeho přístup byl hluboce zakořeněn v realismu a vědeckém myšlení; odmítal metafyziku a abstraktní úvahy ve prospěch konkrétního, empiricky ověřeného poznání. Masaryk nebyl tvůrcem nového náboženství ani teologie, ale spíše filosofem náboženství a kritikem, který prosazoval vědeckou přesnost a kritické myšlení i v oblasti víry. Jeho důraz na humanitu a praktickou, účinnou lásku k bližnímu představuje jeho vlastní pojetí náboženství jako základu smyslu lidského života. Text varuje před zjednodušujícím výkladem Masarykových myšlenek a vyzývá k hlubšímu studiu jeho děl pro pochopení jeho komplexního vztahu k náboženství.
Kam jde svět?
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 1946?
- in: Záhon (školní časopis reálného gymnázia ve Slovenské ulici), 1946, č. 5, str. 3–4 (květen)
Esej Ladislava Hejdánka z roku 1946 s názvem „Kam jde svět?“ se zabývá otázkou národní orientace a podstatou svobody v poválečném kontextu. Autor odmítá falešné dilema mezi Východem a Západem a tvrdí, že skutečná světovost spočívá v autenticitě a schopnosti žít podle norem budoucnosti. Hejdánek kritizuje dobové chápání svobody, které vnímá buď jako liberalistickou nezávaznost (svoboda „od něčeho“), nebo jako kolektivistické popření individuality. Skutečná svoboda má podle něj duchovní charakter a je vnitřně spjata s odpovědností; klíčem je přechod k otázce, k čemu jsme svobodni. Text varuje, že jak liberalismus, tak kolektivismus opomíjejí vnitřní integritu člověka a jeho duchovní rozměr. Autor se opírá o myšlenky T. G. Masaryka a Jana Patočky, přičemž zdůrazňuje, že idea lidské svobody zůstává základní hodnotou i v době radikálních společenských proměn a ohrožení lidského bytí.
Biblická úvaha na text 1. Jan 2,24–7
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 30. 9. 1946 ◆ poznámka: Přednesena na schůzce vinohr. Sdružení dne 30. září 1946
Tato biblická úvaha, založená na textu 1. Jan 2/24–27, zdůrazňuje, že zachování toho, co jsme slyšeli od počátku, není otázkou dogmatické ortodoxie, ale etického příkazu. Bůh je světlo a máme v tomto světle i my přebývat. Text odmítá pasivní konzervatismus a místo toho vyzývá k aktivnímu životu v neustálém závodě proti zlu a hříchu, připodobňuje ho k nekončící revoluci. Spasení není vysloužené, ale díky posilující moci Ducha svatého, který představuje „oázy“ na cestě pouští, je možné vytrvat v tomto běhu. Stejně jako Izraelité na své cestě pouští, i my jsme Boží poutníci, závislí na Jeho pomoci a vedení, ale nakonec sami musíme jít vpřed. Tento běh není jen individuální, ale zahrnuje i péči o druhé. Zůstat v tom, co jsme slyšeli od počátku, znamená především zůstat v lásce k bližním.
1947
Konference evropských křesťanských studentských vůdců v Belgii
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: únor 1947
- in: Křesťanská revue, 14, 1947, č. 2, str. 62–63
Tento článek referuje o Evropské konferenci křesťanských studentských vůdců, která se konala v lednu 1947 v belgickém Lustinu. Ústředním tématem bylo poslání Evropy mezi Východem a Západem v poválečném světě. Dr. Paul Anderson analyzoval specifika ruského duchovního vývoje, poznamenaného absencí renesance a reformace, což vedlo k transformaci mysticismu v moderní aktivismus. Francouzský filosof Paul Ricoeur ve své přednášce obhajoval nezastupitelné místo evropské tradice a paměti, přičemž varoval před nacionalismem a vyzýval k federalizaci a sociální spravedlnosti jako prostředkům k ochraně lidské důstojnosti. Profesor T. Bachmann hovořil o situaci v USA, nihilismu a americkém pojetí socialismu. Součástí programu byly i biblické studie a zprávy o univerzitní činnosti. Československá delegace významně ovlivnila diskusi o společenské odpovědnosti křesťanů, když prosadila názor, že církve mají povinnost vyjadřovat se k politickým a sociálním otázkám, pokud jsou v rozporu s křesťanskou etikou. Konference úspěšně vytýčila úkoly pro poválečnou obnovu evropského duchovního života.
Hermann Lotze
Hermann Lotze sehrál významnou roli ve vývoji pluralistických a idealistických filosofií konce 19. a počátku 20. století, jak uvádí Jean Wahl ve svém díle o pluralismu v Anglii a Americe. Přestože Lotze sám usiloval o vytvoření monistického filosofického systému, jeho myšlenky se staly základním zdrojem inspirace pro řadu významných pluralistických myslitelů, jako byli F. C. S. Schiller, John Dewey či William James, a k jeho odkazu se hlásili především personalističtí idealisté. Lotzeho filosofické základy vycházely z Herbartova „kvalitativního atomismu“ a určitého návratu ke Kantovi. Zároveň však jeho myšlení formovaly vlivy pravého hegelovství, zejména v souvislosti s hledáním osobního Boha a svobodného ducha, a vlivy osobností jako Trendelenburg a Fechner. Tato anotace shrnuje Lotzeho intelektuální vývoj a jeho paradoxní postavení mezi monismem a pluralismem, které zásadně ovlivnilo metafyzické debaty jeho doby a propojilo německý idealismus s moderním angloamerickým myšlením.
Spinoza o čase (Předběžné poznámky)
Tento text analyzuje Spinozovo pojetí času, který není chápán jako samostatná realita, nýbrž jako veličina závislá na substanci (věčnost) nebo na modech (trvání). Čas je neoddělitelný od dění a existuje buď jako věčnost v případě Boha, kde esence přímo zahrnuje existenci, nebo jako partikulární trvání jednotlivých věcí. Autor zdůrazňuje, že Spinoza striktně rozlišuje mezi věčností a trváním na základě ontologického statusu jsoucen; věčnost nelze vysvětlit trváním, i kdyby bylo nekonečné. Toto rozlišení má rovněž noetický rozměr: zatímco smyslová imaginace vnímá věci v čase a trvání, pravé poznání nahlíží věci "pod aspektem věčnosti" (sub specie aeternitatis). Text dále poukazuje na vnitřní nejasnosti Spinozova systému, zejména v otázce původu následnosti a mnohosti v trvání, pokud tyto prvky ve věčnosti chybějí, a kriticky zkoumá míru skutečnosti připisovanou jednotlivým věcem. Čas tak ve Spinozově pojetí nepředstavuje univerzální prostředí, nýbrž je vázanou vlastností existence či specifickým způsobem nahlížení reality.
Úvodem („Vědomí o rozdílnosti skutečného a pravdivého…“)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment, česky, vznik: 1947/1953 ◆ poznámka: zatím nalezeny jen s. 3–4; nedokončeno (?)
Tento text se zabývá trvalým napětím mezi skutečností a tím, co má být, a zkoumá různé pokusy o jeho řešení v historii myšlení. Autor kritizuje zjednodušující redukce jedné oblasti na druhou, ať už jde o redukci správného na faktické, nebo naopak. Věnuje se Platónovu pojetí idejí jako vzorů věcí a izraelskému prorockému pojetí, které rozlišuje lidskou a Boží oblast, ale upozorňuje na jeho nedostatečnost v kontextu moderní společnosti. Zvláště kritizuje neadekvátní aplikaci prorockých principů na současné problémy, která vede k moralizování nebo mytologii. V moderní době, kdy je společnost v rozporu s Božími řády, nestačí vnitřní obrácení, ale je nutná reforma světa. Text zdůrazňuje potřebu aktivismu, který respektuje obě sféry – skutečnost i ideál – a hledá jejich propojení a souvislosti, nikoliv jen propast mezi nimi. Cílem je nabídnout filosofické předpoklady pro takový plán reformy.
Může nám bible pomoci v konkrétních rozhodováních? (3. otázka pro Oslo)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 17. 2. 1947 ◆ poznámka: Předneseno na schůzi Sdružení na Král. Vinohradech
Přednáška z roku 1947 se zabývá otázkou, zda může Bible pomoci v konkrétních životních rozhodnutích. Autor kritizuje pokrytecké a selektivní čtení Bible, kdy věřící přijímají pouze ty části, které jim vyhovují, zatímco ostatní opomíjejí nebo ignorují, čímž se dopouštějí modlářství. Poukazuje na příklady z Bible (Gedeon, Izajáš, Pavel) a na nesrovnalosti v Písmu, které vedou k závěru, že ne všechna slova v Bibli jsou Slovem Božím. Tvrdí, že Bible neobsahuje konečný Boží zákon a že ani Ježíšova slova se nevyvíjela bez lidských aspektů. Autor zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi lidským a Božím slovem v Bibli, aby nedocházelo k modlářství písmena. Bible může pomoci v rozhodování nikoli hledáním konkrétních odpovědí, ale pochopením ducha Božích zákonů a získáním moudrosti z osvědčených pasáží. V závěru shrnuje, že v Bibli je třeba hledat pravé Slovo Boží, žít podle něj a v těžkostech se obracet na známé a pochopené pasáže, nikoliv hledat konkrétní rady, které tam nenajdeme.
Filosofické základy křesťanského světového názoru
Tento text se zabývá filosofickými základy křesťanského světonázoru, rozdělenými do dvaceti kapitol. Autor začíná rozdělením lidských činů na přirozené, užitkové a mravní, přičemž zdůrazňuje, že činy mohou mít více než jednu z těchto vlastností. Následně definuje náboženství jako osobní postoj a životní vztah ke skutečnosti, který zahrnuje definování a hodnocení skutečnosti (náboženská dogmatika), uvědomění si vnitřního hlasu (svědomí) a vnitřní závaznosti. Vnitřní hlas, byť nedává přímé pokyny, signalizuje nesprávnost činů. Autor analyzuje vztah mezi lidským smyslovým vnímáním a skutečností, přičemž uvádí, že smysly vnímají pouze změny, nikoliv podstatu. Vnitřní hlas je přisouzen smyslu, který reaguje na činy na základě jakési „druhé příčiny“ nezávislé na lidské vůli. Tento „zákon“ není přírodní, ale normativní, morální. Na rozdíl od ekonomických pravidel, která směřují k libosti a jsou závislá na lidské volbě, morální zákony jsou nezávislé a normativní ve své podstatě. Morální zákon člověka ovlivňuje, ale nevnucuje se; činí ho odpovědným. Autor dále zkoumá formování osobnosti skrze činy a definuje osobnost jako druhou, nabytou přirozenost. Dobro a zlo nejsou hodnoceny na základě vnějšího provedení činu, ale na základě myšlenky, rozhodnutí vůle, a týkají se primárně péče o vlastní osobnost. Morální zákon tedy nesměřuje k činu, ale k mravnému člověku. Zkoumá se původ morálních zákonů, který je připisován dokonalé mravní osobnosti – Bohu. Bůh je chápán jako Stvořitel, který naplňuje Boží zákony, a jeho třetí vlastností je působení skrze Ducha svatého. Ježíš Kristus je prezentován jako ten, kdo přišel naplnit božské zákony a nabídnout „druhé stvoření“ skrze lásku, spolupracující s člověkem. Duch svatý je pak vnímán jako duchovní moc, která umožňuje lidem následovat Krista a projevuje se jako síla božské osobnosti.
Biblická studie na text Jan 1,1–5
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ výklad, česky, vznik: 3. 3. 1947 ◆ poznámka: předneseno ve vinohradském sdružení 3. 3. 1947 [pozn. aut.]
Tato biblická studie se zabývá textem 1. listu Janova 5,1–5 a rozebírá klíčové koncepty jako zrození z Boha, láska, plnění Božích příkazů a vítězství nad světem skrze víru. Autor vysvětluje, že zrození z Boha je duchovní proměnou, nikoliv tělesným narozením, a že láska k Bohu se projevuje plněním jeho přikázání, která nejsou těžká. Zdůrazňuje, že křesťanský život není o pasivitě, ale o aktivním boji a vítězství nad světem, nikoliv nenávistí vůči němu, ale snahou o jeho spásu. Skutečné vítězství nad světem pak spočívá ve víře, která není pouhým poznáním, ale aktivním činem – životem podle Božích příkazů, který spojuje víru a skutky v jedno. Studie poukazuje na to, že křesťané jsou spíše „duchovně se rodící“ než již narození, což znamená neustálý boj a růst v tomto životě.
O smyslu života
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 2. 5. 1947 ◆ poznámka: neuveřejněný příspěvek do Křesťanské revue (s průvodním dopisem prof. Součkovi) [pozn. aut.]
Tento text z roku 1947 se zabývá povahou smyslu života, rozlišuje mezi smyslem jako účelem a smyslem jako významem. Autor zdůrazňuje, že otázka smyslu života je hluboce osobní a neexistuje pro ni univerzální řešení. Na rozdíl od smyslu jednání či slov, který lze definovat jako účelnost nebo význam, smysl života nespočívá v osobním výběru či dosažení vlastních cílů. Autor argumentuje, že smysl života je předem daný, nezávislý na lidské vůli a jeho dosažení vyžaduje svobodné rozhodnutí jednotlivce. Život sám o sobě nemá smysl, smysl má jeho stvoření, které má svůj účel. Dosažení konečného cíle není v lidských silách, ale člověk se k němu musí svobodně rozhodnout a osobně se na něm podílet. Smysl života tak spočívá v tomto osobním rozhodnutí a přijetí svého poslání, nikoli v jeho konečném naplnění.
Smysl života a svobodná vůle
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: květen 1947 ◆ poznámka: Psáno pro Křesťanskou revue; neuveřejněno. V r. 1970 mi prof. Souček vrátil tento text, který našel doma. [pozn. aut.]
Tento esej z roku 1947 kriticky zkoumá pojetí smyslu života z marxistického a křesťanského hlediska, odhaluje jejich nedostatečnou promyšlenost a vnitřní spornost. Autor argumentuje, že smysl není možné odvodit ani z kolektivní společnosti, jak tvrdí marxisté, ani z pouhé Boží milosti, jak naznačuje křesťanství. Zdůrazňuje, že smysl života není dán ani objektivně, ani si jej nelze svévolně zvolit. Místo toho navrhuje, že smysl života spočívá v důvodu a cíli, který je člověku dán (v křesťanském pojetí Bohem), sdělen skrze zákon a naplněn svobodným rozhodnutím jednotlivce. Důraz je kladen na odpovědnost člověka za jeho činy, vycházející z jeho svobodné vůle, a odmítá jak absolutní determinismus, tak naivně chápanou svobodu. Esej rovněž kritizuje dogmatické používání dialektiky k zakrývání filosofických rozporů a zdůrazňuje nezbytnost precizního logického myšlení pro dosažení pravdy.
Osobní reflexe ke dvacetinám
V předvečer svých dvacátých narozenin, 9. května 1947, autor bilancuje své dosavadní studijní a osobní výsledky a stanovuje si budoucí cíle. Přehled dosavadní práce zahrnuje ovládání několika jazyků (angličtina, němčina, francouzština, latina, ruština, řečtina s plány na další jazyky), zapojení do studentských diskusí a samostatné studium, které ho zavedlo od chemie přes fyziku až k filosofii a kritickému myšlení. Autor zmiňuje vliv Masaryka a Rádla, ale i vlastní kritickou cestu vedoucí k otázce smyslu života a k budování vlastního světového názoru. Zmiňuje se o přechodu k sociologickým otázkám v souvislosti s revolucí a socialistickým programem, plánuje rozbít marxismus. Věnuje se svému univerzitnímu studiu matematiky a algebry jako základu pro další filosofické studium. Dále se zabývá otázkou svého budoucího povolání (vysokoškolská profesura) a svého ideálu manželství, které považuje za vrchol duchovního sblížení, a zdůrazňuje potřebu inteligentní a vzdělané partnerky. Cestování ho obohatilo o posílení antinacionalistického myšlení a možnost konverzace v cizích jazycích, ale postrádal klid pro práci.
Počátky reformace u nás
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 19. 5. 1947 ◆ poznámka: předneseno na schůzi vinohradského Sdružení 19. května 1947
Tento text se zabývá počátky reformace v českých zemích a zkoumá duchovní a společenské příčiny, které k ní vedly. Autor odmítá čistě faktografický přístup k dějinám a zdůrazňuje nutnost pochopení duchovních pohnutek. Text popisuje úpadek církve vlivem jejího politického a mocenského zápasu, zejména snahu papežské kurie o centralizaci a finanční podřízení církve, což vedlo k úpadku duchovní moci a mravnímu úpadku. Zmiňuje také dobové intelektuální proudy, jako renesanci a počátky univerzitního myšlení, včetně vlivu Karla IV. a jeho založení pražské univerzity. Klíčovou postavou je kazatel Konrád Waldhauser, který svými kázáními reagoval na všeobecný mravní rozklad, kritizoval přepych, nepoctivost a zkaženost kléru. Ačkoliv Waldhauser nebyl reformátorem v klasickém slova smyslu, jeho důraz na mravní život a kritika církevních nešvarů položily základy pro pozdější reformní hnutí. Autor uzavírá srovnáním s dnešní situací a voláním po nové reformaci, která by se soustředila na mravnost a vnitřní život.
Matouš 6,11–12
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky | referát, česky, vznik: 11. 7. 1947 ◆ poznámka: datum dokumentu zřejmě určuje datum, kdy byl program zařazen v rámci letní Konference Akademické YMCA; je možné, že jde o přípravu, je možné, že jde o zpětný zápis
Tento text z roku 1947 nabízí teologický výklad části modlitby Páně podle Matoušova evangelia, se zaměřením na prosby o chléb vezdejší a o odpuštění. Autor nejprve rozebírá etymologii a různé překlady pojmu "vezdejší" a dokládá, že tato prosba zahrnuje veškeré potřeby pozemského i duchovního života. Odmítá jednostranně duchovní výklad a připomíná, že Ježíš projevoval soucit i s tělesným strádáním lidí. Druhá část dokumentu se věnuje problematice hříchu a odpuštění. Zdůrazňuje, že uznání vlastní viny je nezbytným předpokladem pro přijetí milosti, což je v kontrastu s moderním sklonem k samospravedlnosti nebo etickému relativismu. Odpuštění je zde pojato jako Boží dar nového počátku, který obnovuje narušený vztah mezi Bohem a člověkem. Tato Boží milost je však nerozlučně spjata s lidskou schopností odpouštět druhým, jak dokládá podobenství o nemilosrdném služebníku. Celkově text zdůrazňuje, že křesťanská víra se týká celého člověka v jeho materiální i duchovní bídě.
Za kým půjdeme?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 27. 9. 1947
- in: Národní osvobození, XVIII, 1947, č. 229, str. ? (1. 10.; zkrácený příspěvek v rubrice „Žijí své mládí“)
Tento text Ladislava Hejdánka kriticky reflektuje poválečnou krizi důvěry a absenci autentického vedení mladé generace. Autor odmítá běžné vysvětlení, že by mládež byla pouze pasivní v důsledku válečných zkušeností; hlavní příčinu spatřuje v nedostatku věrohodných osobností a morálních vzorů. Mladí lidé čelí hlubokému zklamání z generace svých otců, která se často schovává za prázdné fráze a postrádá odvahu čelit pravdě. Esej poukazuje na vyprázdněnost politiky a veřejných institucí, kde strach vítězí nad svědomím a čestným jednáním. Přestože je mládež srážena opakovaným zklamáním z dospělých elit, autor vyjadřuje odhodlání své generace najít pravdu a naplnit životní poslání i bez pomoci starších. Text je naléhavou výzvou k osobní odpovědnosti a integritě, přičemž ostře kritizuje mlčení a intelektuální zbabělost tehdejších politiků, vědců i učitelů.
Středoškolský seminář v Praze
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1947
- in: Petra. Měsíčník středoškoláků Akademické YMKY, 1947, č. 1, str. 10 (prosinec) ◆ publikace
Tento text z roku 1947 od Ladislava Hejdánka se zabývá založením a účelem středoškolského semináře v Praze. Autor kritizuje tehdejší školství za to, že nevede studenty k samostatné a soustavné práci. Jako řešení navrhuje pracovní kroužek, který má tyto nedostatky napravit. Hlavním tématem studia je vztah křesťanství a socialismu, přičemž cílem není pouhé teoretické či historické srovnávání textů. Seminář se zaměřuje na hlubší pochopení „ducha“ obou směrů prostřednictvím studia literatury a na hledání odpovědí na praktické otázky osobního postoje v tehdejší společnosti. Hejdánek klade důraz na ujasnění role jednotlivce, který se identifikuje jako křesťan i socialista, a na budoucí rozvoj diskuse v rámci tohoto nově vznikajícího společenství. Přestože je seminář v počátcích, autor v něm vidí velký potenciál pro formování kritického myšlení a aktivního přístupu mládeže k soudobým společenským výzvám.
Tomáš Garrigue Masaryk: Co nám říká Masaryk k naší práci
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ excerpta, česky, vznik: prosinec 1947
- in: Petra. Měsíčník středoškoláků Akademické YMKY, 1947, č. 1, str. 2–3 (prosinec) ◆ publikace
Tento text z roku 1947 reflektuje Masarykovy myšlenky o krizi moderního člověka a společnosti, která se projevuje duchovní rozpolceností a obecnou anarchií. Autor zdůrazňuje, že pouhé rozhořčení nad válečnými hrůzami nestačí; je zapotřebí klidná analýza a soustředěná náprava ve všech oblastech lidského myšlení a jednání. Klíčem k úspěchu je kolektivní, sociální práce, která dává zejména mladým lidem jasný cíl a učí je nezbytné spolupráci. Text vyzdvihuje, že charakter a životní příklad jednotlivce mají často větší váhu než abstraktní filosofie. Varuje před nebezpečím „polovzdělanosti“ v demokracii a vyzývá k budování národního konsensu založeného na logice, kritickém myšlení a svobodné dohodě namísto autoritářství. Závěrem apeluje na politické vzdělávání a morální integritu, tedy na odvahu stát si za svým přesvědčením a odmítat neustálé kompromisy. Cílem je obnova společnosti skrze pravdu, vytrvalost a poctivost v každodenním životě.
Úvodem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1947
- in: Petra. Měsíčník středoškoláků Akademické YMKY, 1947, č. 1, str. 1 (prosinec) ◆ publikace
Tento text představuje úvodní slovo Ladislava Hejdánka z roku 1947 k nově vznikajícímu oběžníku určenému pro středoškolské kroužky. Autor v něm vysvětluje, že cílem není vydávat plnohodnotný časopis, ale především vytvořit platformu pro vzájemnou komunikaci a propojení studentů napříč různými městy v tehdejším Československu. Dokument zdůrazňuje potřebu udržování kontaktů i mimo letní konference a řeší praktické omezení kapacity Křesťanské revue. Hejdánek definuje publikaci jako pracovní prostor, který má stimulovat kritické myšlení a otevřenou diskusi, nikoliv pasivní přijímání autorit. Text vybízí čtenáře k aktivní participaci prostřednictvím psaní článků, recenzí a zpráv. Tento historický dokument tak odráží intelektuální kvas a snahu o budování autonomní vzdělávací a diskusní sítě mladé generace v poválečném období, kladoucí důraz na dialog a kritickou reflexi témat.
1948
Konference 48
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: únor 1948
- in: Petra. Měsíčník středoškoláků Akademické YMKY, 1948, č. 3, str. 6 (únor) ◆ publikace
Text kritizuje stav tehdejšího středoškolského vzdělávání, které dle autora vede k dezorientaci mládeže a upřednostňuje memorování před kritickým myšlením. Autor se zamýšlí nad koncepcí nadcházející středoškolské konference v roce 1948 a odmítá předkládání hotových řešení, která by bystří studenti s rozvinutým kritickým smyslem odmítli nebo pouze pasivně přijali. Namísto toho navrhuje metodu analýzy běžných, avšak chybných myšlenkových postojů, jako je subjektivní relativismus, přehnaný důraz na fakta či utilitarismus. Cílem konference je rozebrat tyto rozšířené stereotypy a následně představit pevná hodnotová měřítka a korektní argumentační postupy. Text zdůrazňuje potřebu důkladné metodické přípravy vedoucích a přednášejících, aby setkání mělo hlubší dopad na životy účastníků než jen dočasný úspěch. Navrhuje konkrétní postup, jak čelit intelektuální krizi mladé generace skrze hlubší analytickou práci a diskusi, která zasahuje samotné kořeny problémů.
Naše časopisy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: únor 1948
- in: Petra. Měsíčník středoškoláků Akademické YMKY, 1948, č. 3, str. 7 (únor) ◆ publikace
Tento text přehledně shrnuje významné příspěvky v československých a zahraničních periodikách z počátku roku 1948, které reflektují poválečnou situaci a duchovní krizi lidstva. Prof. Odložilík analyzuje rozdělené Německo jako destabilizující prvek v Evropě, zatímco prof. Macek kritizuje hospodářské politiky založené na mylných představách o inflaci a mzdách. Dr. Škarvan referuje o křesťanské konferenci v Oslo, kde zdůrazňuje vzestup nacionalismu a touhu po svobodě asijských a afrických národů. Literární kritik Václav Černý se zamýšlí nad odkazem roku 1848 a v tehdejším marxismu postrádá úctu k autonomii lidské osobnosti, přičemž volá po filosofii individuální svobody. Zahraniční perspektivu zastupuje L. G. Hanna, jenž varuje před bezbožností průmyslové civilizace v atomovém věku a vidí řešení v obnově křesťanské odpovědnosti a zlidštění mezilidských vztahů. Celkově dokument zachycuje intelektuální kvas v předvečer zásadních politických změn, zdůrazňující potřebu vnitřní kázně a integrity.
Pevná půda versus filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: únor 1948
- in: Petra. Měsíčník středoškoláků Akademické YMKY, 1948, č. 3, str. 3 (únor) ◆ publikace
Tento text z roku 1948 se zamýšlí nad vztahem mezi vědou a filosofií, přičemž vychází z myšlenek Emanuela Rádla. Zatímco věda poskytuje „pevnou půdu pod nohama“ tím, že objektivně popisuje fakta a přírodní zákony, filosofie se obrací k „otevřeným nebesům“. Autor argumentuje, že vědecké poznání samo o sobě postrádá smysl, pokud neslouží lidským záměrům a etickým hodnotám. Skutečná pravda filosofie není pouhým popisem reality (toho, co je), ale normativním požadavkem na to, co by mělo být. I když se lidé k sobě chovají špatně, filosofická pravda o lásce a spravedlnosti zůstává v platnosti. Posláním filosofie je tedy reformovat svět a člověka, nikoli jen hromadit poznatky. Filosofie zpochybňuje zdánlivé jistoty a nahrazuje je programem mravní obnovy. Je sice ukotvena v nadpozemských hodnotách, ale jejím cílem je praktická náprava věcí lidských, od politiky až po každodenní život.
Zajatec přeludů
Tento text z roku 1948, nazvaný „Zajatec přeludů“, popisuje v poetické a symbolické rovině duchovní cestu jedince. Autor se zpočátku noří do světa fantazie a vědění, nevědomky však ubližuje „stromům“ – metafoře pro živé bytosti či hlubší principy reality. S příchodem „proroka“ dochází k prozření. Jedinec, označený jako „svobodný otrok“, si uvědomuje bolest a utrpení spojené s poznáním, které přináší i ostny. Tato zkušenost je bolestivá, ale zároveň osvobozující, což vede ke zrodu „smutného básníka života“, který nese tíhu tohoto nově nabytého porozumění. Text zkoumá střet mezi iluzí a realitou, nevědomostí a poznáním, a transformaci, kterou takovéto prozření přináší.
Česká otázka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 25. 10. 1948 ◆ poznámka: Předneseno 25. října 1948 ve Sdruž. čbr. ev. ml. na Vinohradech; přípravné materiály patrně nedokončeny
Tento text, přednesený v říjnu 1948 krátce po únorovém převratu, představuje hlubokou reflexi krize československé demokracie a masarykovské tradice. Autor se v něm vrací k pojmu "česká otázka" a zkoumá ji jako problém smyslu národních dějin v širším filosofickém a křesťanském kontextu. Práce důsledně rozlišuje mezi dějinami jako pouhým přírodním procesem a historií jako sférou lidské svobody, která přesahuje biologickou nutnost skrze vědomé přihlášení se k etickým ideálům a transcendentním hodnotám. Autor zdůrazňuje, že porozumění dějinám vyžaduje aktivní účast a mravní soud, nikoli jen pasivní pozorování faktů. Smysl národních dějin není vnímán jako předem dané osudové poslání, nýbrž jako neustálá kontinuita úsilí o pravdu a spravedlnost v konkrétních historických situacích. Text tak organicky propojuje politickou analýzu s eschatologickým rozměrem lidské existence a vybízí k zodpovědnému navazování na odkaz předků v časech zásadního politického i duchovního zlomu, který vyžaduje jasné vnitřní rozhodnutí a odvahu každého jednotlivce.
Člověk a dějiny (Poznámky k filosofii dějin)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1948 ◆ poznámka: Napsáno v prosinci 1948; vyšlo 15. února 1949 (pozn. aut.).
- in: Křesťanská revue, 16, 1949, č. 2, str. 42–47
Tato esej z roku 1948 se zamýšlí nad povahou historie jako specifické disciplíny, kterou autor odlišuje od přírodních věd. Zatímco přírodní procesy probíhají nezávisle na lidské vůli, dějiny jsou konstituovány lidskou svobodou, která umožňuje transcendovat pouhou fakticitu přírody. Autor rozlišuje mezi mravním idealismem, jenž se snaží ovládnout dějiny skrze vlastní lidské plány, což často vede k tragickým následkům, a mravním realismem, který uznává podřízenost člověka transcendentnímu zákonu. Smysl dějin není v nich samotných, ale je jim dán zvnějšku jako eschatologický horizont pravdy, spravedlnosti a lásky. Historie je chápána jako prostor neustálého napětí mezi absolutním mravním nárokem a relativním lidským konáním. Skutečné pochopení minulosti vyžaduje připuštění si tohoto soudu dějin, který formuje lidské nitro a ukazuje na vyšší smysl lidského údělu, jenž přesahuje čas i prostor.
Několik poznámek o svobodě
Tento text z roku 1948 představuje filosofickou reflexi podstaty lidské svobody. Autor rozlišuje mezi svobodou chápanou jako neustálou možnost přesahovat danou situaci a svobodou jako činorodou silou a odhodláním. Kritizuje čistě teoretické pojetí svobody jako pouhé možnosti, které označuje za jalové intelektuálství bránící skutečnému rozhodování. Svoboda je v jeho pojetí reálnou skutečností, kterou nelze deformovat žádnou teorií ani zničit vnějšími omezeními. Zatímco projevy svobody v politické a společenské sféře mohou být omezovány, vnitřní podstata svobody zůstává nedotčena. Skutečné uplatnění svobody autor spatřuje v odevzdání se vyššímu zákonu, jenž vládne nad člověkem i situací. Politické boje o svobodu jsou pak chápány jako příležitosti k projevení této hlubší, nepřemožitelné svobody, kterou nemůže žádná vnější moc podvrátit. Text tak zdůrazňuje existenciální a etický rozměr svobody nezávislý na faktických okolnostech.
1949
Filosofie a theologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 1949 ◆ poznámka: přednáška v Akademické YMCA
Tato přednáška z roku 1949 se zabývá složitým vztahem mezi filosofií a teologií, přičemž zdůrazňuje, že klíčové otázky tohoto poměru lze filosoficky řešit pouze pomocí nové filosofie. Autor poukazuje na nutnost přísného rozlišování mezi oběma disciplínami, aniž bychom jednu překrucovali ve prospěch druhé. Upozorňuje na obtíže spojené s definováním obou oborů a s jejich vzájemným propojením, zmiňuje klíčové české myslitele jako Rádl, Hromádka a Souček, kteří se touto problematikou zabývali. V první části se zaměřuje na teologii, kterou někteří vidí jako výklad Písma svatého, zatímco jiní zdůrazňují její vztah k přirozenému poznání. V druhé části textu se autor věnuje filosofii, jejímu vztahu k teologii a problematice pravdy. Argumentuje, že teologové sice využívají filosofické pojmy, ale nesmí se jim podřídit. Závěrečná část rozebírá teologickou exegezi a její odlišný přístup k Bibli ve srovnání s filosofickým zkoumáním, kde je klíčová absolutní pravda jako norma, nikoli konkrétní lidské vyjádření.
Smysl dějin a moderní věda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 1949 ◆ poznámka: Referát v Akademické Ymce; text se částečně překrývá se začátkem přednášky „Čemu slouží věda“ z prosince 1949
Dokument z roku 1949 zkoumá historický vývoj vědy, od starověkého Řecka přes středověkou scholastiku až po moderní vědecký rozmach od 16. století. Autor sleduje přechod od teologického zaměření ke studiu přírody, zdůrazňuje roli nominalismu a novou metodu experimentu a konstruovaných pojmů, kterou zavedl Galileo Galilei. Věda a technika přinesly nebývalé pohodlí a pokrok, ale zároveň způsobily společenské problémy, strach z budoucnosti a ekologické katastrofy. Dokument poukazuje na tragickou situaci, kdy lidstvo disponuje obrovskou mocí, ale nedokáže předvídat její důsledky. Vyzývá k zodpovědnosti a reformě vzdělávacích ideálů, aby vědecký způsob myšlení sloužil ke zlepšení života lidstva, nikoli k jeho zničení. Vyjadřuje skepsi k bezmeznému optimismu a upozorňuje na odcizení člověka od přírody a možnou pomstu přírodních sil.
Josef L. Hromádka: Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: leden 1949 ◆ poznámka: Referát pro seminář prof. dra Lad. Riegra. Zim. sem. 1948/49 [FF UK, na 28. 1. 1949]
Tento text je recenzí knihy Josefa L. Hromádky „Don Quijote české filosofie. Emanuel Rádl 1873–1942“, vydané v roce 1949. Recenzent se zaměřuje na Hromádkův pokus o rehabilitaci a hlubší pochopení myšlení Emanuela Rádla, významného českého filosofa, který byl v poválečné době často kritizován a odsouván na vedlejší kolej. Hromádka ve své knize, původně vydané jako soukromý tisk, analyzuje Rádlovo dílo z perspektivy doby po druhé světové válce, zdůrazňuje jeho sociální a politickou angažovanost, kritiku liberalismu a odmítání marxismu, ale zároveň nachází paralely mezi Rádlovými a svými vlastními myšlenkami. Text se zabývá Rádlovým pojetím filosofie jako nástroje pro smysluplný život, jeho vztahem k teologii, důrazem na porozumění skutečnosti a jeho odmítáním intelektualismu. Recenzent polemizuje s Hromádkovým hodnocením Rádla, zejména s jeho interpretací Rádlovy kritiky liberalismu a marxismu, a pokládá otázku, zda Rádlova filosofie, propletená s vírou, může být v rámci tehdejšího akademického světa akceptována. Závěrem recenzent konstatuje, že Hromádkova kniha je spíše vzpomínkou než hloubkovou filosofickou studií, ale že Rádlova osobnost a myšlení budou i nadále formovat české myšlení.
Křesťanské ctnosti
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | výklad, česky, vznik: 24. 3. 1949 ◆ poznámka: výklad pro středoškolský kroužek Akademické Ymky (SKAY)
Tento text se zabývá křesťanskými ctnostmi a jejich povahou, přičemž kriticky zkoumá existencialistický ideál „čistého rozhodnutí“. Autor argumentuje, že skutečné rozhodnutí není nikdy „čisté“, ale je vždy zakotveno v minulosti a formováno předchozími zkušenostmi a rozhodnutími. Dále text rozebírá roli zvyku a zdůrazňuje, že zvyky, ať už v praktických dovednostech (jako hra na klavír nebo sport) nebo v morálním životě, nejsou opakem ctnosti, ale spíše jejím základem a prostředkem k dosažení virtuozity. Zvyk osvobozuje vědomou mysl pro vyšší, tvůrčí úkoly. Ctnosti se člověk musí učit, stejně jako se učí praktickým dovednostem, a to často s pomocí učitele či vzoru. Klíčovou roli v tomto procesu hraje rozumnost (prudence), která není sama o sobě ctností, ale slouží jako její základ a průvodce. Rozumnost je chápána jako předvídavost, zkušenost a schopnost uvést rozum do služby činů, což je nezbytné pro dosažení skutečné ctnosti a naplnění lásky.
C. D. Hardie: Background to Modern Thought (Fakultní práce č. [číslo chybí])
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: květen 1949 ◆ poznámka: Referát pro seminář prof. dra J. B. Kozáka. Letní semestr 1948/49 [FF UK]
Recenze knihy C. D. Hardieho „Pozadí moderního myšlení“ (1947) kriticky hodnotí autorovo pojetí vědy a její role ve společnosti. Hardie, profesor pedagogiky, prosazuje radikální reformu výchovy založenou na vědeckém myšlení, které považuje za klíčové pro řešení současných světových krizí a dosažení životní plnosti. Tvrdí, že věda by měla proniknout do všech aspektů života a že etická výchova, zbavená nadpřirozeného pozadí, je podřízena vědecké. Recenzent s tímto názorem nesouhlasí a poukazuje na Hardieho noetickou slabost, zejména na jeho zjednodušené pojetí zkušenosti, univerzality a vědecké metody. Autor recenze kritizuje Hardieho redukcionistický přístup, který ignoruje historický vývoj myšlení, podceňuje význam humanitních věd a redukuje etiku na přírodopis. Zpochybňuje Hardieho přesvědčení, že vědecký pokrok automaticky povede ke správné sociální praxi, a zdůrazňuje potřebu životní jednoty, kterou věda sama o sobě nemůže poskytnout. Recenzent vidí kořen Hardieho omylů v jeho teoretických úvahách a v přeceňování přírodovědných metod.
Krize moderního člověka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | referát, česky, vznik: 30. 5. 1949 ◆ poznámka: rukopisné poznámky; referát pro sdružení evangelické církve na Vinohradech [pozn. aut.]
Tento text, pocházející z roku 1949, se zabývá krizí moderního člověka a jeho místem v souvislosti s křesťanskou vírou a společenskými dějinami. Zdůrazňuje, že porozumění Božímu slovu neznamená jen pronikání do biblického světa, ale především pochopení světa, v němž žijeme. Text volá po uznání totálního Božího nároku, který se vztahuje na všechny oblasti lidského života, včetně zaměstnání, vědy a politiky. Kritizuje izolaci od reálného života a schematické myšlení, které se omezuje na mrtvé biblické reálie. Skutečná poslušnost Bohu není pouhý stav mysli, ale aktivní práce a plnění požadavků v každodenní realitě. Text také varuje před nekritickým přejímáním tradic a zdůrazňuje nutnost uvědomělého navazování na ni, aby bylo možné překonat staré chyby. V době silného vlivu ideologií je klíčová kritičnost a znalost. Krize moderní doby je charakterizována úpadkem víry, primitivismem, romantismem a pozitivismem, což vede k barbarizaci. Namísto „záchrany“ světa je důležité praktické každodenní pomáhání.
Poznámky o marxistické dialektice
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 30. 5. 1949 ◆ poznámka: Referát o knize "John Somerville: SOVIET PHILOSOPHY" pro seminář prof. L. Riegra. Letní sem. 1948/49 [FF UK, na 31. 5. 1949]
Tento esej z roku 1951, „Poznámky o marxistické dialektice“, kriticky zkoumá knihu Johna Somervilla o sovětské filosofii a zaměřuje se na marxistické pojetí myšlení a dialektiky. Autor se vyhýbá prostému podávání informací a místo toho analyzuje Somervillův výklad, aby odhalil základní principy marxistické filosofie. Klíčovým bodem diskuse je povaha myšlení, zákonitost myšlenkových procesů a rozdíl mezi logikou jako teorií a samotným správným myšlením. Autor zpochybňuje Somervillovo přirovnání mezi fyziologií a logikou a tvrdí, že zatímco trávení je převážně mimovolné, myšlení může být aktivně ovlivněno znalostí logických pravidel. Dále autor zkoumá marxistický monismus, kritizuje jeho pasivní pojetí myšlení a tvrdí, že nedokáže plně pochopit subjektivní aktivitu a tvůrčí sílu individua. Esej se zabývá třemi hlavními zákony dialektiky (souvislosti, změny a přechodu kvantity v kvalitu) a bojem protikladů, kritizuje jejich mechanické aplikování na realitu a navrhuje, že mnoho z nich je spíše logickými kategoriemi než objektivními zákony přírody. Závěrem autor navrhuje, že marxismus by se měl zbavit své monistické slupky, aby mohl lépe pochopit složitost myšlení a reality.
Cyklus o Emanuelu Rádlovi
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | výklad, česky, vznik: květen–červen 1949 ◆ poznámka: podtitul: "na základě Úvodu k Dějinám filosofie"; přednášky pro SKAY
Tento text je úvodem do cyklu přednášek o Emanuelu Rádlovi, který zdůrazňuje jeho pojetí filosofie jako „volání do boje“. Autor se nechce pouze Rádlovi věnovat, ale chce navázat na jeho myšlenky a aplikovat je na současnost a budoucnost. Klade důraz na aktivní roli filosofa, který má reagovat na aktuální společenské a politické otázky, nikoli se uzavírat ve své pracovně. Filosofie je chápána jako program pro reformu světa, který vychází z hlubokého porozumění situaci a nabízí řešení. Text se zabývá také Rádlovým pojetím doby, kritizuje moderní filosofii za její odtrženost od reality a za neschopnost uchopit skutečnou podstatu věcí, která spočívá v zákonu a řádu nad bytím. Zdůrazňuje se nutnost aktivní noetiky a kritizuje se redukcionistický přístup moderního myšlení. Dále se text věnuje problému svobody, historického kontextu a významu myšlenkového úsilí pro svobodný čin. V závěru se poukazuje na krizi inteligence a nutnost nového programu pro společnost, který by vycházel z křesťanské víry a nového vědeckého úsilí.
Jalovost kosmopolitismu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 18. 6. 1949 ◆ poznámka: přípravné poznámky k přednášce v Akademické Ymce
Tento text z roku 1949, nazvaný „Jalovost kosmopolitismu“, reflektuje úpadek ducha v moderní době. Autor argumentuje, že duch, kdysi mocný organizátor světa, je dnes oslaben a skrývá se. Přesto si uchovává své dvě hlavní zbraně: svobodu a zákon, které mu umožňují dávat světu smysl a vytvářet domov. V okamžicích duchovních a společenských převratů však duch často podléhá strachu a zmatku, zapomíná na své zbraně a propadá rezignaci či útěku. Text poukazuje na zkostnatělost ducha, nedostatek jasného přesvědčení a pružnosti jako na hlavní příčiny jeho slabosti. V poznámkách autor dále rozvádí kritiku kosmopolitismu, který vidí jako projev slabosti ducha, útěk inteligence od odpovědnosti za formování politiky a hledání útočiště v abstraktních teoriích místo konkrétních závazků a
Příprava k ranním pobožnostem na středoškoskou konferenci Akademické Ymky (text: Ž 23)
Tento dokument nabízí hluboký vhled do 23. žalmu, zaměřuje se na jeho kontext a interpretaci pro současného čtenáře. Zdůrazňuje, že žalmy nejsou pouze liturgické texty, ale živé výrazy osobní víry a Božího vedení v každodenním životě. Autor argumentuje, že porozumění historickému a osobnímu kontextu, zejména životu krále Davida jako pastýře, je klíčové pro plné pochopení poselství žalmu. Text rozebírá jednotlivé verše žalmu, odhaluje jejich význam v kontextu Davidova života a bojuje proti pouhým alegorickým výkladům. Klíčové pojmy jako „nedostatek“, „pastýř“ a „spravedlnost“ jsou vysvětleny v reálných, nikoli pouze duchovních, dimenzích. Srovnáním s biblickými pasážemi, jako jsou Jeremiáš 23 a Ezechiel 34, dokument ukazuje na rozdíl mezi Boží věrností a selháním lidských pastýřů. Závěrem zdůrazňuje, že Boží vedení v „stezkách spravedlnosti“ a neustálá Boží dobrota a milosrdenství jsou zdrojem skutečného „posílení duše“ a ujištění o Boží péči ve všech životních situacích, včetně těch nejkritičtějších.
Mlhavé ráno
Báseň „Mlhavé ráno“ z roku 1949 vykresluje ponurou atmosféru městského jitra zahaleného do husté mlhy. Autor využívá drásavé lékařské metafory, kdy mlhu přirovnává k obvazu z bílé gázy, který obtáčí ránu města. Textem prostupuje pocit bolesti, únavy a existenciální tísně. Mlha neslouží jako ochrana, ale spíše zdůrazňuje zjitřenost a syrovost prostředí, do něhož „tnou“ tmy šedivého rána. Básník tematizuje apatii, předurčený nezájem a „polozbytečnou nutnost“ každodenního shonu spěchajících zástupů. Atmosféra je prostoupena pocitem odsouzenecké malátnosti a divného očekávání, které se zrcadlí v očích lidí. Dílo zachycuje specifický okamžik přechodu mezi nocí a dnem v poválečném městě, kde se ranní šeď stává symbolem hlubokého duchovního i fyzického vyčerpání a odcizení, v němž ulice syčí ve své ospalosti a lidské davy se pohybují s otráveným spěchem bez jasného cíle.
Zahájení středoškolského semináře AY „Česká otázka“
Úvodní slova k zahájení středoškolského semináře v roce 1949/50 věnovaného dílu T. G. Masaryka „Česká otázka“. Text zdůrazňuje, že pro pochopení Masarykova díla a jeho relevance pro současnost je klíčové porozumět širšímu kontextu doby, ve které Masaryk tvořil, a zároveň se vyvarovat mechanického přenášení jeho myšlenek do současnosti. Seminář by měl sloužit jako úvod k „skutečné české otázce“, jak se jeví dnes, a vybízet k vlastnímu myšlenkovému a mravnímu úsilí. Metodika semináře je rozdělena do tří etap: nejprve četba a rozbor textu „České otázky“, poté systematické studium Masarykovy filosofie a nakonec aplikace jeho principů na současnou situaci. Cílem není jen opakovat Masarykovy abstraktní zásady, ale učit se z jeho přístupu k řešení konkrétních problémů tehdejší doby a snažit se po jeho vzoru uvažovat o současnosti.
Církev a stát I: O politické náboženství
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 6. 10. 1949 ◆ poznámka: referát v Akademické Ymce [pozn. aut.]
Tento text, napsaný v říjnu 1949, se zabývá komplexním vztahem mezi církví a státem v poválečném Československu. Autor argumentuje, že aktuální spor mezi katolickou církví a komunistickou vládou není primárně ideologický boj mezi křesťanstvím a marxismem, ale spíše politicko-ekonomický konflikt. Varuje před spoléháním se na katolickou církev jako na baštu opozice a zdůrazňuje, že její skutečná síla spočívá v duchovních principech, nikoli v politickém vzdoru. Text také upozorňuje na riziko zevšednění křesťanství a odklonu od světa v protestantských církvích. Autor kritizuje politiku státu, která postupně vytlačuje náboženství z veřejného života, ačkoliv to není násilný proces. Vyzývá k přehodnocení pojetí státu a církve, přičemž vidí větší předpoklady pro takové reformy v protestantismu. Nakonec zdůrazňuje, že křesťanství je a bude politickou silou a že nejbližším úkolem je úsilí o zbožnou politiku.
Několik poznámek k otázce janovského pojmu „logos“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | výklad, česky, vznik: 10. 10. 1949 ◆ poznámka: připraveno pro Sdružení [vinohradské], ale nepředneseno [pozn. aut.]
Tento text se zabývá vývojem a interpretací biblického pojmu „logos“ v Janově evangeliu. Autor zkoumá jeho kořeny ve starozákonní „moudrosti“ a v řecké filosofii, zejména u Hérakleita, stoiků a Filóna Alexandrijského. Zvláštní pozornost je věnována Filónovu pojetí logu jako kosmické moudrosti a prvorozeného Syna Božího, které ovlivnilo Janovo evangelium. Text dále popisuje historický spor o povahu Krista jako Loga, zejména v arianismu, kde Arius interpretoval některé biblické pasáže, jako je Přísloví 8,22, způsobem, který zpochybňoval Kristovo božství. Tento spor vedl k formulaci Nicejského a Nicejsko-cařihradského vyznání víry, které definovalo Krista jako „Boha z Boha, světlo ze světla, Boha pravého z Boha pravého, zplozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem“. Toto pojetí se stalo závazným pro křesťanstvo a odráží se i v komentářích kralické Bible.
O smyslu dějin a zvláště národních dějin
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 11. 10. 1949 ◆ poznámka: Úvodní referát pro seminář AY o „České otázce“ (na 11. 10. 1949)
Přednáška se zabývá otázkou smyslu dějin, se zvláštním zřetelem k dějinám národním, a klade si za cíl ujasnit filosofické pozice, z nichž tato otázka vychází. Autor sleduje kořeny evropského myšlení v židovství a antice, poukazuje na jejich odlišné přístupy k pojetí světa a řádu (řecký LOGOS vs. hebrejská Moudrost) a analyzuje důsledky těchto rozdílů pro vývoj evropské civilizace, včetně narůstajícího ahistorismu a moderních mýtů. Středověká snaha o syntézu a následná sekularizace myšlení jsou kriticky hodnoceny. Autor zdůrazňuje význam Masarykova pojetí dějin a jeho opozici vůči naturalismu jako klíčový krok k nové filosofické epoše. Seminář má za úkol porozumět Masarykovu odkazu a zvážit relevanci hebrejského myšlení pro současnou filosofii.
O křesťanskou filosofii
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 20. 10. 1949 ◆ poznámka: referát pro Sdružení sboru ČCE Vinohrady
Tento text se zabývá povahou křesťanské filosofie a jejím vztahem k biblijskému myšlení. Autor zpochybňuje běžný výklad Izajášova proroctví o rozdílu mezi Božími a lidskými myšlenkami, který často vede k odmítání lidského rozumu jako nedostatečného pro pochopení božských věcí. Argumentuje, že Písmo naopak uznává dobrý rozum a správné myšlení, a že zlé myšlení pramení z pokřiveného srdce, nikoli z inherentní vady rozumu. Zdůrazňuje, že Boží milost člověka neruší, ale napravuje, a vede ho skrze Zákon a rozum k jeho pravému cíli. Text dále analyzuje definici filosofie, poukazuje na to, že lidská existence je již ze své podstaty filosofická, a odvozuje, že „filosofovat“ je dokonce součástí Božího přikázání člověku panovat nad světem. Závěrem autor zdůrazňuje potřebu vybudovat křesťanskou filosofii na základě reformace a hebrejské tradice, která by se odklonila od cizích spekulativních myšlenek a stala by se autonomní, nikoli služkou teologie či věd. Tato nová filosofie je klíčová pro řešení dogmatických problémů a pro ekumenické hnutí.
T. G. Masaryk: Otázka sociální (Sv. I., kapitola II., oddíl A: Marxův vývoj vědecký a filosofický) (Společně s Tatjanou Klimentjevovou) (Fakultní práce č. [číslo chybí])
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 25. 10. 1949 ◆ poznámka: Referát pro sociologický seminář prof. dra Ludvíka Svobody [FF UK, na 25. 10. 1949]
Tento referát předkládá analýzu marxismu z pohledu T. G. Masarykova díla "Otázka sociální", zaměřuje se na jeho vědecký a filosofický vývoj. Text zdůrazňuje, že vědecké poznání musí být podřízeno úsilí o lepší svět a lepšího člověka, a že rozhodnutí pro socialismus má primárně mravní, nikoli pouze intelektuální základ. Masarykův pohled je charakterizován tím, že Marxův socialismus vychází převážně z německé filosofie, zejména z Feuerbachova idealismu a materialismu. Dále se text zabývá německou filosofií jako sociální a sekularizovaným náboženstvím, přičemž vyzdvihuje vliv Kanta, Fichteho a Hegela, a jejich spojitost s protestantismem a aktivismem. Podobně zdůrazňuje význam formalismu v Marxově myšlení, s kořeny v německém idealismu a Humeově pozitivismu, a jeho aplikaci v ekonomické teorii. Závěrem referát navrhuje Masarykův rámec pro kritické zhodnocení marxismu, včetně jeho kritiky pozitivismu, historismu, německého romantismu, hegeliánství a materialismu, a naznačuje, že tyto prvky mohou vysvětlovat "chronickou krizi“ marxismu.
Význam Masarykova pojetí pravdy pro myšlení Kozákovo, Hromádkovo a Rádlovo
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 11. 11. 1949 ◆ poznámka: Nedokončeno (chybí Rádl!). Referát pro seminář prof. dra L. Riegra. Předneseno 11. 11. 49 a násl. [FF UK]
Tento referát se zabývá vlivem Masarykova pojetí pravdy na myšlení tří jeho následovníků: Kozáka, Hromádky a Rádla. Autor konstatuje, že tyto osobnosti byly často sdružovány do jedné skupiny, a to především z náboženských důvodů, ačkoli jejich pojetí se lišila. Zatímco u Kozáka docházelo k silnému napětí mezi vědou a vírou bez jasného řešení, Masaryk a zejména Rádl vykazovali větší progresivnost. Referát se vyhýbá školskému posuzování a místo definic hledá v myšlení pokrokové motivy, které přesahují dobu a otevírají nové oblasti. Podstata filosofie je viděna v její dynamičnosti a progresivnosti, nikoli pouze v novosti. Autor se zaměřuje na hodnocení filosofického pojetí pravdy u zmíněných myslitelů a zároveň objasňuje své vlastní pojetí, které navazuje na Masaryka a Rádla. Hlavním cílem je zhodnotit jejich filosofii na základě speciálního problému pojetí pravdy a poukázat na budoucí směry filosofické práce.
Církev a stát II: O zbožnou politiku
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 6. 12. 1949 ◆ poznámka: pokračování referátu v Akademické Ymce [pozn. aut.]
Tento text navazuje na předchozí pojednání o „politickém náboženství“ a zabývá se konceptem „zbožné politiky“. Zdůrazňuje, že politika není nábožensky lhostejná a že víra má nevyhnutelně politické důsledky. Autor odmítá utopistický přístup k politice, který by se snažil vnucovat ideály realitě a mohl vést k brutalitě. Místo toho navrhuje, aby zbožná politika vycházela z reality a konkrétních okolností, nikoli z abstraktních ideálů. Církev by se neměla stát politickou mocností, ale ani se nesmí od světa odvracet; má svědectví vydávat duchovní silou. Text dále rozebírá sedm principů zbožné politiky, mezi něž patří odmítnutí revolučnosti ve prospěch individuálního pionýrství, důraz na atmosféru a vědomí, že množství nezaručuje převahu. Klíčové je také odmítnutí principu „cíl neospravedlňuje prostředky“, nutnost morálního hodnocení metod a odmítání černobílých pohledů na situaci, s přijetím spoluviny. Zbožná politika si je vědoma omezeného přehledu a nutnosti relativizovat plány ve prospěch správných akcí, a případnou shodu se sekulárními snahami si vyjasňuje v motivech.
Biblická studie na text Jan 2,12–22
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ výklad, česky, vznik: 8. 12. 1949 ◆ poznámka: pro vinohradské sdružení [pozn. aut.]
Tento biblický text z Janova evangelia (2, 12–22) se zabývá Ježíšovým vyhnáním kupců a penězoměnců z jeruzalémského chrámu a následnou rozmluvou s Židy. Na rozdíl od synoptických evangelií Jan umísťuje tuto událost dříve v Ježíšově působení, což jí dává ústřednější postavení. Studie naznačuje, že Ježíšovo jednání přesahovalo pouhé očištění chrámu. Evangelista zdůrazňuje, že Ježíš „pravil o chrámu těla svého“, čímž poukazuje na hlubší duchovní význam. Analýza odkazuje na podobné události v Starém zákoně, jako bylo čištění chrámu za krále Ezechiáše, ale zdůrazňuje, že klíčová je čistota srdce, nikoli pouze kultická bezúhonnost, jak ukazuje prorok Izajáš. Ježíšovo jednání v nádvoří pohanů má symbolizovat radikalizaci zákona a požadavek, aby Boží zákon pronikal do všech aspektů života. Vyhnání kupců a penězoměnců je interpretováno jako počátek likvidace ziskuchtivosti a pokrytectví, a to nejen v chrámu, ale v celém světě. Ježíšova odpověď Židům, že chrám zbourá a do tří dnů jej vystaví, je chápána jako proroctví o jeho smrti a vzkříšení a zároveň jako odmítnutí náboženského formalismu ve prospěch vnitřní proměny a vztahu k Bohu skrze něj.
Čemu slouží věda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 30. 12. 1949 ◆ poznámka: Přednáška pro středoškolskou konferenci Akademické YMCA ve Vrbně. Text poslán a přečten za mé nepřítomnosti (už nemocen). [pozn. aut.]
Tento text se zabývá otázkou, čemu slouží věda, a zdůrazňuje, že nejde o pouhé konstatování její užitečnosti, ale o zhodnocení její povahy a společenského zapojení. Věda je často vnímána jako spása v současné společenské krizi, jak dokládají citace z dobových publikací. Autor analyzuje historické kořeny vědy, od magie a mytologie až k řecké filosofii a modernímu experimentálnímu přístupu. Zdůrazňuje, že věda vychází z lidské praxe a teoreticky ji zdokonaluje, ale varuje před jejím odtržením od reality a před iluzí, že věda může sama o sobě nabídnout ucelený pohled na svět nebo morální vodítka. Věda by měla být spolehlivým nástrojem v lidských rukou, nikoli pánem. Přestože vědecký pokrok přinesl úžasné výsledky, jeho důsledky se mohou vymykat kontrole a vést k sociálním nerovnostem. Autor varuje před neúměrnými nadějemi vkládanými do vědy a před tendencemi povyšovat ji na náhražku náboženství či falešnou modlu. Naléhavě vyzývá k tomu, aby věda zůstala služebnicí lidí, a zdůrazňuje, že konečné vedení a smysl života pochází od člověka samotného, nikoli z vědeckých poznatků.
1950
Mlat, 1950, č. 11
digitized
skeny ◆ Ladislav Hejdánek, česky, 1950, Praha: samizdat
O křesťanskou frontu, str. 1–3 | Komenského program křesťanské filosofie, str. 4–5 | Theologie a filosofie, str. 4 | Několik slov o otázce zjevení, str. 5 | Prázdniny, str. 5 | Příloha, rozvrh biblického čtení - díl III., str. 6 | Příloha, přehled dějin Izraele , str. 7
Mlat, 1950, č. 3
digitized
skeny ◆ Ladislav Hejdánek, česky, 1950, Praha: samizdat
Drazí a nejdražší…, str. 1 | Theologie a filosofie, str. 1–2 | Ryc anebo nic?, str. 2–3 | Čisté rozhodnutí, str. 3–4 | Cihla č. 2, str. 4 | Dlask č. 21, str. 4 | Insert, str. 4
1950-1951
Tento dokument představuje soubor poznámek a úvah z období 1950-1951, které se dotýkají širokého spektra filosofických témat. Klíčovými oblastmi jsou teorie poznání (noetika), povaha pravdy, struktura reality (čas, prostor, procesy), role subjektu a objektu, a koncepty jako svoboda, kontingence, vývoj a organizovanost. Autor zkoumá vztah mezi myšlením a realitou, zdůrazňuje subjektivní povahu poznání a zároveň nutnost objektivních kritérií. Věnuje se také otázkám filosofického myšlení, jeho metodám a přirozenému počátku, který je podle něj netriviální. V textu se objevují odkazy na filosofické tradice a autory, jako jsou Hegel, Marx, Feuerbach, Whitehead a další, a reflektuje se v něm individuální filosofická cesta autora v kontextu tehdejšího intelektuálního prostředí.
O skutečnosti
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 50. léta 20. století ◆ poznámka: původní dokument zařazen mezi další dokumenty týkající se činnosti Nové orientace
Tento filosofický text z roku 1950 zkoumá povahu a hierarchii různých forem skutečnosti, přičemž vychází z nezpochybnitelnosti faktu myšlení. Autor rozlišuje mezi subjektivní skutečností, která je bezprostředně daná a materiálně evidentní, a jejím vztahem k subjektu a objektu. Subjektivní sféra se dělí na dostřednou tendenci (konstituování „já“ jako racionálně evidentního subjektu) a výstřednou tendenci (hypostasování předmětů myšlení v objektivní realitu). Dále text definuje intersubjektivní neboli sociální skutečnost jako prostor vztahů mezi jednotlivými subjekty. V rámci subjektivity pak autor vyčleňuje skutečnost racionální, zaměřenou na logickou strukturu, a skutečnost morální, týkající se činů a samotné podstaty subjektu. Závěrem je nastíněna hierarchie těchto sfér, kde politické vědy spadají do intersubjektivní reality, avšak musí podléhat vyšším měřítkům racionálním a zejména morálním. Autor zdůrazňuje nezbytnost kritické filosofie pro odpovědné ukotvení těchto disciplín.
Poznámky k referátu o Lockovi
Tento text shrnuje základní teze Lockova Druhého pojednání o vládě se zaměřením na rozlišení mezi stavem přirozeným, stavem válečným a vznikem občanské společnosti. Přirozený stav je vnímán jako prostor svobody a rovnosti ovládaný přirozeným zákonem rozumu, jenž chrání integritu jedince a jeho majetku. Jelikož však lidé v konkrétních situacích často nedokážou jednat nezaujatě a chybí společná autorita, hrozí propuknutí stavu válečného, který je charakterizován násilím a útlakem. K odvrácení zkázy lidé na základě dobrovolného souhlasu zakládají občanskou společnost. Ta vytváří jednotný právní řád, nezávislé soudnictví a exekutivní moc. Hlavním cílem tohoto společenství je účinná ochrana vlastnictví, které Locke definuje jako jednotu života, svobody a jmění. Politická moc je v tomto systému legitimní pouze tehdy, slouží-li obecnému blahu a respektuje-li přirozená práva, k jejichž obraně byla původně ustavena.
Předběžná studie o povaze metod
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: nedatováno, pravděpodobně 50. léta ◆ poznámka: původní dokument zařazen mezi další dokumenty týkající se činnosti Nové orientace
Tato předběžná studie z roku 1950 se zabývá analýzou a klasifikací metod v rámci vědomě záměrné činnosti. Autor definuje metodu jako ustálený, rychlý a spolehlivý postup pro dosahování cílů určitého druhu. V rámci systematického zpracování otázek rozlišuje mezi racionálními postupy a neracionální prací se symbolikou. Text zdůrazňuje, že induktivní pojmové hypotézy tvoří počátek každého racionálního procesu, avšak samy o sobě nejsou metodami, neboť postrádají předchozí racionální oprávněnost. Vlastní logické soudy jsou nahlíženy jako bezprostředně evidentní, a proto se metody v této oblasti projevují buď jako heuristické pomůcky, nebo jako logické zkratky nahrazující zdlouhavé dokazování. Klíčovým prvkem je zmechanizování postupů pomocí účelné symboliky a algoritmů v případech, kdy složitost problému přesahuje kapacitu lidské mysli. Studie tak poskytuje hluboký epistemologický pohled na strukturu vědeckého a racionálního myšlení, kde metody slouží jako pomocné nástroje pro přesné a efektivní dosahování výsledků.
Vznik liberalismu
Tento dokument analyzuje genezi liberalismu, která je chápána jako reakce na absolutistický stát a jeho podmínky. Absolutismus, dominantní v Evropě koncem 16. století, se vyvinul z italských renesančních států díky rozvoji dopravy, obchodu a vojenské technologie, což vedlo k oslabení stavů a centralizaci moci. Ideologicky byl posílen Machiavellim, Bodinem a Hobbesem a reformací, která podřídila církev světské moci. Materiálním základem se staly církevní statky a raný kapitalismus. Francie za Ludvíka XIV. a Španělsko za Filipa II. jsou uváděny jako příklady absolutistických států s rozsáhlým byrokratickým aparátem a stálou armádou, často financovanou z nespravedlivého zdanění obyvatelstva. Merkantilistická politika, podporující státní zájmy nad individuální, a sociální rozdělení mezi privilegovanou šlechtou a utlačovaným měšťanstvem jsou klíčovými rysy. Liberalismus se zrodil jako protest proti této tyranii a útlaku, zdůrazňující odpor k násilí a válečnému zbrojení. John Locke je představen jako klíčový myslitel, jehož myšlenky ovlivnily anglickou revoluci a posílily ideu svobod a práv jednotlivce. Dokument dále popisuje politický vývoj Anglie v 17. století jako kontrast k kontinentálnímu absolutismu, kde parlament a zákony jako Magna Chart a Bill of Rights omezily královskou moc a zajistily osobní a hospodářskou svobodu, čímž položily základy moderního liberalismu.
John Locke: Two Treatises of Government (o povaze Lockova liberalismu)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | referát, česky, vznik: leden 1950 ◆ poznámka: Referát pro seminář doc. dra J. Patočky v AY [na 13. 1. 1950]; nedokončeno
Tento text je úvodem k semináři o liberalismu, který se konal v Akademické YMCA v roce 1950. Autor se hned v úvodu omlouvá za případné nepřesnosti, jelikož se s Lockovým dílem "Dvě pojednání o vládě" setkává poprvé a nemá dostatečné znalosti historických souvislostí. Zdůrazňuje, že chyba liberalismu pramení spíše z jeho myšlenkové, filosofické struktury než z historických okolností. Následně se věnuje Lockově životě a politickému kontextu doby, zejména jeho vztahu s hrabětem z Shaftesbury a dobovými politickými spory týkajícími se absolutismu a božských práv králů. Srovnává Lockovy názory s absolutistickými teoriemi Roberta Filmera a Thomase Hobbese. Dále se zabývá Lockovým pojetím přirozeného stavu (status naturalis), který definuje jako stav svobody, rovnosti a nezávislosti podřízený přirozenému zákonu, a stavem válečným (status belli), který vzniká porušením přirozené svobody. Nakonec přechází k popisu občanské společnosti (status civilis), která vzniká dohodou a jejímž cílem je zajistit obecné dobro a chránit přirozená práva občanů, přičemž moc společnosti nesmí překročit nezbytné meze.
Pravda
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 2. 1950
Tento text z února 1950 se zabývá filosofickou problematikou vztahu mezi subjektem a objektem a hledáním adekvátní definice pravdy. Autor analyzuje napětí mezi snahou o vyloučení subjektivity a odporem k absolutizaci objektu. Ústředním tématem je otázka, zda kořen pravdy spočívá v realitě nebo v subjektu, přičemž obě možnosti vedou k určité formě relativizace. Pokud je pravda zakotvena v realitě, musí se vyrovnat s její iracionalitou a existenciální nejistotou. Pokud je však hledána v subjektu, ztrácí jakoukoli vnější oporu, což vede k pojetí člověka jako míry všech věcí. Text uzavírá úvahou o nezbytnosti pevnějšího, objektivního měřítka, které by přesahovalo člověka a jímž by byl člověk sám poměřován, čímž odkazuje k platónské tradici idejí. Autor se táže po povaze racionálních struktur, které jsou předpokladem vědeckého výkladu a porozumění světu.
Cesta do Francie?
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 11. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 1, str. 3 (11. 2.) ◆ publikace
Tento text představuje reflexi autora, který byl jmenován delegátem na národní kongres ve francouzském Lyonu. Autor se zamýšlí nad složitou psychologickou a politickou situací, v níž se nachází jako křesťan žijící v poválečném Československu. Vyjadřuje obavu, že jej francouzští přátelé budou vnímat jako „zkomunistovaného“ kvůli jeho nutné loajalitě k domácímu režimu, přestože sám marxismus odmítá. Tento předsudek by mohl oslabit váhu jeho slov při diskusích o důležitých společenských úkolech. Autor je přesvědčen, že zkušenosti z domova mu dávají hlubší vhled do probíhajících událostí než mají jeho západní kolegové, které považuje za méně připravené na nadcházející krize. Proto zdůrazňuje potřebu jasně formulovat program a přinést do Francie témata, jejichž naléhavost tamní společnost dosud plně nevnímá. V závěru vyzývá své spolupracovníky ke společné poradě o obsahu jeho vystoupení, aby cesta splnila svůj účel a on mohl autenticky reprezentovat jejich postoje v mezinárodním kontextu.
Lex est quod notamus...
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 11. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 1, str. 3 (11. 2.) ◆ publikace
Tento text představuje hlubokou reflexi nad podstatou lidské a společenské korupce, kterou autor spatřuje především v nedostatku integrity a upřímnosti. Hlavní argument spočívá v tvrzení, že rozpor mezi vnitřním myšlením a vnějším projevem je hlavním zdrojem morálního úpadku jednotlivce. Podobně je postižena i společnost, pokud udržuje dvojí standardy – jeden pro veřejnost a druhý pro vnitřní potřebu. Autor zdůrazňuje existenci jediného zákona, kterým je opravdovost a soulad mezi slovem a činem. Varuje, že jakékoli pokusy o kombinování upřímnosti s neupřímností vedou k nevyhnutelnému sebezničení. Text apeluje na čtenáře, aby si uvědomili, že pravá zákonnost pramení z vnitřní integrity a pravdivosti. Myšlenka vyjádřená latinským heslem „Sapienti sat“ uzavírá toto stručné, ale úderné provolání k etické čistotě. Celkové vyznění díla je varováním před dualismem v lidském jednání a voláním po návratu k jednotě ducha jakožto jediné cestě k zachování lidské důstojnosti a společenského zdraví.
Masarykovské jubileum
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 11. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 1, str. 3 (11. 2.) ◆ publikace
Text se zamýšlí nad blížícím se stým výročím narození Tomáše Garrigua Masaryka a zkoumá povahu loajality k jeho osobnosti i k tehdejšímu československému státu. Autor kriticky nahlíží na dobové tendence k masovým a manifestačním oslavám, které by mohly sloužit pouze jako zástěrka pro politické protesty či cynické cíle různých kverulantů. Místo toho autor zdůrazňuje hodnotu tiché, intimní a upřímné vzpomínky, která je oproštěna od prázdných veřejných gest a účelového zneužívání Masarykova jména. Úvaha vybízí čtenáře k hlubokému zamyšlení nad tím, co z Masarykova odkazu skutečně zbývá, pokud svědomitě odečteme nánosy politických záměrů a sentimentální kult "tatíčka Masaryka". Klade otázku po podstatě Masarykova skutečného významu pro jednotlivce i celou společnost v době, kdy se autentická úcta střetává s rizikem povrchního přivlastňování si jeho autority. Tento text tak slouží jako apel na vnitřní integritu a myšlenkovou vážnost při připomínání zakladatele státu.
Theologie a filosofie
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 11. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 1, str. 1 (11. 2.) ◆ publikace
Tento text se věnuje přednáškám profesora J. L. Hromádky na téma „Theologie a filosofie“, konaným v letním semestru 1949/50 na Husově bohoslovecké fakultě. Autor se zamýšlí nad proměnou Hromádkova myšlení od vydání jeho zásadního díla Křesťanství v myšlení a životě. Stěžejním tématem je vztah mezi protestantskou theologií a filosofií, zejména pak historická absence filosofického systému, který by plně odpovídal vnitřnímu obsahu reformace. Text poukazuje na to, že reformace byla v minulosti nucena využívat antickou metafyziku a scholastiku, což mohlo zastírat podstatu víry a spasení z Boží milosti. Hromádka je zde představen jako myslitel hledající novou, adekvátní křesťanskou metafyziku. Autor textu však vyjadřuje kritickou obezřetnost vůči Hromádkově inklinaci k existencialismu a dialektické theologii. Cílem je podrobit tyto vlivy přísnému rozboru a zjistit, zda Hromádka neprezentuje dobový existencialismus jako definitivní řešení pro protestantské myšlení. Studie vybízí ke kritické reflexi celého teologického směřování v daném historickém momentu.
Stále svoboda
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 11. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 1, str. 2 (11. 2.) ◆ publikace
Článek „Stále svoboda“ z roku 1950 kritizuje soudobé pojetí svobody, které autor vnímá jako projev úpadku ducha a slabosti. Autor odmítá povrchní volání po svobodě jakožto formální záruce či uznání ze strany moci, což považuje za neúčinný a nedůstojný protest „ušlápnutých duší“. Skutečná svoboda podle něj není darem, který lze obdržet, ale vnitřní kvalitou, která musí budit respekt sama o sobě. S odkazem na F. X. Šaldu a křesťanské hodnoty definuje svobodu jako filosofický koncept – jako neustálou možnost přesahovat jakoukoli faktickou situaci. Svoboda je inherentní lidské existenci, podobně jako je tvrdost vlastností oceli. Klíčovou otázkou tedy není, zda člověk svobodu má, ale jak ji naplňuje skrze věrnost morálním zákonům a Božím příkazům. Text směřuje k překonání liberalismu a zdůrazňuje odpovědnost jednotlivce vůči vyššímu řádu, čímž staví duchovní integritu nad politické proklamace.
Člověk a věda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 16. 2. 1950
- in: Křesťanská revue, 17, 1950, č. 2, str. 44–50
Tato esej z roku 1950 zkoumá postavení člověka ve světě skrze jeho vztah k přírodě a vědě. Autor vychází z biblického pojetí člověka jako vládce nad stvořením, který se díky rozumu a řeči vyvázal z čistě instinktivního bytí. Historicky mapuje vývoj od neúspěšné magie přes řeckou teoretickou filosofii až k moderní experimentální vědě. Varuje však, že věda a technika se mohou v důsledku své předimenzovanosti vymknout kontrole a stát se "falešným náboženstvím" či utlačovatelskou silou, pokud ztratí vazbu na lidskou praxi a etické základy. Věda je v textu vykreslena jako zdokonalený nástroj k ovládání materiálního světa, nikoli jako zdroj absolutní pravdy nebo konečného smyslu života. Autor zdůrazňuje, že věda musí zůstat služebnicí lidstva a nesmí být nadřazena morálním či duchovním principům. Cílem je najít pro vědu přiměřené místo v civilizaci, kde bude pomáhat naplňovat materiální potřeby člověka, aniž by destruovala jeho vnitřní integritu nebo svobodu.
K čemu je myšlení?
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 25. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 2, str. 1–2 (25. 2.) ◆ publikace
Text kritizuje lidský sklon k extrémům a povrchnímu myšlení, které se vyhýbá přesnosti a odpovědnosti. Autor odmítá jednostranný důraz na intelektualismus i současný příklon k čistému prakticismu a výkonu. Tvrdí, že smyslem lidského života není podávat výkony, ale naplňovat dvojí poslání: být obrazem Božím a spravovat svět. Myšlení zde figuruje jako nástroj k ovládání světa, který má však zároveň manifestovat Boží svrchovanost skrze lásku k bližnímu a úctu k celému stvoření. Autor zdůrazňuje, že pravda není jen předmětem poznání, ale hodnotou, kterou musíme do reality vnášet. Klíčovým pojmem je „veritas animi“ (upřímnost ducha), která musí předcházet jakékoli praktičnosti. Myšlení má svou vnitřní dynamiku a slouží k nastolování spravedlnosti a pokoje. Text je výzvou k revizi pojetí lidství a k návratu k hlubšímu, uvážlivějšímu myšlení, které přesahuje pouhá fakta a pragmatismus.
Svatodušní retreat
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 25. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 2, str. 3 (25. 2.) ◆ publikace
Tento text představuje návrh na téma nadcházejícího svatodušního retreatu, který má sloužit jako příprava na plánovanou konferenci. Autor se zamýšlí nad otázkou, zda by hlavním cílem lidského snažení měla být oslava Boží či „větší sláva Boží“. Argumentuje, že ačkoliv stvoření i spravedlivý člověk přirozeně odrážejí Boží slávu, nebyli stvořeni výhradně k tomuto účelu. Hlavní kritika směřuje k nejasnosti a mnohoznačnosti pojmu „slavit“, který v náboženském kontextu postrádá pevně definovaný význam. Autor dochází k závěru, že Boží záměry a konkrétní přikázání jsou pro věřícího člověka mnohem srozumitelnější a závaznější než abstraktní koncept oslavy. Klíčovou myšlenkou dokumentu je tvrzení, že skutečná oslava Boha spočívá v poslušnosti jeho vůli, nikoliv že by poslušnost byla pouze součástí rituálního oslavování. Text vyzývá k hlubší společné diskuzi o tomto tématu, která by pomohla ujasnit duchovní priority účastníků a jejich chápání vztahu mezi činy a vírou.
K letní konferenci Akademické YMCA – vysokoškolské
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 25. 2. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 2, str. 2–3 (25. 2.) ◆ publikace
Text představuje programové teze pro letní konferenci Akademické YMCA zaměřenou na filosofické a theologické pojetí dějin v kontextu lidské emancipace. Autor definuje současnost jako třetí fázi osvobozování lidstva – po překonání mýtu a antického idealismu nyní čelíme zotročení nelidskými institucemi moderní civilizace. Ústředním tématem je radikální interpretace křesťanské zvěsti, která zdůrazňuje, že Ježíš Kristus přišel primárně k chudým a utištěným, nikoliv k elitám či církevním strukturám. Autor kritizuje církve za přílišné zduchovňování evangelia a věřící inteligenci přirovnává k biblickým farizeům, kteří mají povinnost sloužit skutečně chudým a usilovat o jejich svobodu. Cílem konference je analyzovat poddanství lidstva vůči pověrám, technice a institucím a ukázat cestu k autentickému osvobození prostřednictvím léta milostivého. Navržená témata zahrnují vztah evangelia k chudobě a kritiku moderního racionalismu, čímž text vyzývá k hluboké společenské a duchovní reflexi role církve v polovině 20. století.
Imanence a nové
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | referát, česky, vznik: březen 1950 ◆ poznámka: Výklad na semináři prof. L. Riegra [FF UK]
Tento text, datovaný březnem 1950 a označený jako „Výklad na semináři Prof. L. Riegra“, zkoumá koncept imanence a autonomie v různých systémech, od biologických organismů po společnost. Autor rozlišuje mezi autonomií založenou na vnitřních (imanentních) zákonech a autonomií organizovanou vnějším centrem, které vnáší nové, transcendentní zákonitosti. Zvláštní pozornost je věnována lidské svobodě, která přesahuje faktické zákony a umožňuje jim vládnutí, avšak pouze ve vztahu k transcendentním normám, jako jsou Boží požadavky. Text kritizuje marxistický materialismus, jako je Stalinův, za jeho zaměření na konkrétní podmínky a ignorování nutnosti přinášet skutečně nové, transcendentní prvky do společenského vývoje. Skutečná změna a obnova společnosti, včetně „revolucí“ světového názoru, musí vycházet z transcendentních principů a projevovat loajalitu k nim, jinak vede k násilí a dočasným výsledkům. Historický pokrok je chápán jako neustálé sesedání vrstvy přesahující přírodu.
Drazí a nejdražší…
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 5. 3. 1950
- in: Mlat — 5. 3. 1950, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 3, str. 1 (5. 3.) ◆ publikace
Tento dokument je zprávou Ladislava (Ládi) o aktuálním stavu příprav letní vysokoškolské konference, jejímž pravděpodobným dějištěm bude Hronov. Autor popisuje neshody v komisi ustavené Ústředním výborem, která nedokázala dospět ke shodě ohledně programu. V důsledku toho se autorova skupina, hlásící se k linii prezentované v časopise Mlat, rozhodla vystupovat samostatně jako většinové křídlo a podat vlastní návrh. Ačkoliv se nechtějí ujmout výhradní odpovědnosti za přípravu, hodlají se na ní aktivně podílet a prosazovat svou vizi založenou na biblické zvěsti a evangeliu. Klíčovým tématem jejich programu, na kterém spolupracují s Dlaskem a dalšími, je sociální služba chudým prostřednictvím loajality bohatých. Definitivní návrh bude brzy publikován jako zvláštní příloha a Ladislav plánuje v nadcházejících číslech Mlatu podrobně rozebírat jednotlivá konferenční témata a jejich teologický i praktický základ.
Ryc anebo nic?
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 5. 3. 1950
- in: Mlat — 5. 3. 1950, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 3, str. 2–3 (5. 3.) ◆ publikace
Tento text kriticky reflektuje radikalismus dánského teologa Sørena Kierkegaarda a tzv. teologii krize, které staví na principech 'skoku' víry a nekompromisního rozhodování 'buď – anebo'. Autor se ohrazuje proti přísnému oddělování světa a Božího království, které v těchto směrech vede k opomíjení rozvahy a soudnosti. Místo romantické vzpoury proti lidství a pokusů o radikální vymazání minulosti zdůrazňuje text význam rozumu a uvážlivého jednání v náboženském i společenském životě. Boží požadavky nejsou vnímány jako chaotické výzvy k sebezničující oběti, ale jako programové příkazy vyžadující lidskou soudnost. Království Boží se neuskutečňuje skrze revoluční změny režimu, nýbrž je přítomno v dějinách a v našem středu. Skutečná náprava hříchu a revize lidského konání se nemohou obejít bez rozvahy, která je nezbytným nástrojem pro službu pravdě, lásce a milosrdenství přímo v tomto světě.
Cihla č. 2
docx |
pdf |
html
◆ poznámky, česky, vznik: 5. 3. 1950
- in: Mlat — 5. 3. 1950, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 3, str. 4 ◆ publikace
Tento text přináší kritickou reflexi úvodního prohlášení publikovaného v roce 1950 v rámci souboru Cihla č. 2. Autor se důrazně ohrazuje proti nevkusu a neotesanosti původního textu, přičemž k vyjádření svých postojů využívá bohatou metaforiku spojenou s cihlou a mlatem. Zatímco cihla je vnímána jako univerzální stavební prvek, mlat v autorově pojetí představuje specifický prostor pro třídění a kultivaci hodnot – místo, kde dochází k oddělování zrna od plev a pšenice od koukolu. Tento proces je vykreslen jako nezbytný předpoklad pro uchování čistého a hodnotného intelektuálního výsledku v sýpce vědění. Hlavní kritika směřuje k nedostatku imaginace a až nepatřičné sebejistotě mladého autora, který ve svém prvním slavnostním prohlášení nedokázal postihnout hlubší symbolické souvislosti vlastní práce. Úvaha tak organicky propojuje materiální symboliku s etickými a uměleckými nároky na tvorbu v poválečném období a zdůrazňuje nutnost schopnosti rozlišovat podstatné od pomíjivého v širším společenském kontextu.
Čisté rozhodnutí
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 5. 3. 1950
- in: Mlat — 5. 3. 1950, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 3, str. 3–4 (5. 3.) ◆ publikace
Tento text se zabývá povahou morálního rozhodování a závazku prostřednictvím kritického rozboru úryvku z díla Jeana-Paula Sartra. Autor zkoumá rozpor mezi intelektuální svobodou, která může vést k paralýze, a nutností činu. Odmítá romantickou představu o jistotě jako vnější síle, která člověka uchvátí bez jeho přičinění. Místo toho definuje loajalitu jako aktivní projev upřímnosti, nikoli výsledek donucení. Ústřední myšlenkou je, že mravní hodnoty, jako je láska nebo víra, nejsou pouhými pohnutkami k jednání, ale cílevědomými programy, které člověk naplňuje navzdory přetrvávajícím negativním vnitřním impulsům. Autor zdůrazňuje, že není možné čekat na úplné vnitřní očištění či osvícení předtím, než začneme jednat. Jistota a čistota srdce jsou prezentovány jako plody aktivní poslušnosti a milosrdenství, nikoli jako jejich předpoklady. Text tak kritizuje moderní tendenci k nečinnosti a zdůrazňuje primát rozhodnutí a mravního úsilí v lidském životě.
Dlask č. 21
docx |
pdf |
html
◆ poznámky, česky, vznik: 5. 3. 1950
- in: Mlat — 5. 3. 1950, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 3, str. 4 ◆ publikace
Tento krátký text z roku 1950, publikovaný v rámci periodika Dlask (č. 21), představuje osobní a naléhavou výzvu autora adresovanou okruhu přátel i samotnému tvůrci vystupujícímu pod jménem Dlask. Autor vyjadřuje hlubokou vděčnost za obsah předchozího čísla, který v dobovém kontextu padesátých let označuje za mimořádně povznášející, radostný a povzbuzující. Hlavním cílem sdělení je podnítit adresáta k dalšímu rozpracování prezentovaných myšlenek a k jejich následnému publikování v širším literárním či teologickém rámci, konkrétně v časopise Křesťanská revue (KR). Dokument reflektuje potřebu duchovní opory a intelektuální kontinuity v náročné historické epoše. Autor zdůrazňuje význam opakovaného čtení textu, což naznačuje jeho hloubku a relevanci pro tehdejší společenství. Tato korespondence slouží jako cenný doklad dobové komunikace mezi intelektuály a věřícími, kteří hledali cestu k vyjádření svých postojů a nadějí skrze neformální i oficiální tiskoviny, přičemž vyzdvihuje roli sdíleného slova jako nástroje posílení morálky a vzájemné solidarity v poválečném Československu.
Insert
docx |
pdf |
html
◆ poznámky, česky, vznik: 5. 3. 1950
- in: Mlat — 5. 3. 1950, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 3, str. 4 ◆ publikace
Tento dokument představuje stručný historický inzerát z roku 1950, který dokumentuje sběratelskou činnost a neformální směnný obchod v poválečném Československu. Autor textu, vystupující pod jménem Láďa, v něm nabízí konkrétní čísla tiskoviny či periodika s názvem „Dlasky“ (čísla 6, 10, 11, 12, 13 a 14) výměnou za jiná chybějící vydání, aby zkompletoval svou sbírku. Inzerát využívá dobovou praxi podávání nabídek prostřednictvím administrace časopisu pod specifickou značkou „Číslo za číslo“, což zdůrazňuje princip férové reciproční směny. Text odráží specifickou kulturu zájmových komunit té doby, charakterizovanou familiárním tónem a snahou o vzájemnou výpomoc při budování soukromých archivů v období, kdy byla dostupnost tiskovin omezená. Tato krátká zpráva je cenným svědectvím o jazykové kultuře, tehdejších komunikačních kanálech a metodách, kterými sběratelé řešili nedostatek materiálů. Analýza inzerátu poskytuje vhled do každodenního života a volnočasových aktivit obyvatel v polovině 20. století, přičemž ilustruje význam drobné inzerce pro udržování komunitních vazeb a kulturní výměnu.
Theologie a filosofie
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 5. 3. 1950
- in: Mlat — 5. 3. 1950, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 3, str. 1–2 (5. 3.) ◆ publikace
Text shrnuje úvodní přednášku J. L. Hromádky na téma vztahu teologie a filosofie. Hromádka zdůrazňuje tři hlavní důvody pro toto téma. Za prvé, filosofie je v moderní společnosti klíčová, neboť společenské uspořádání stojí na ideologických principech, jejichž kořeny sahají hluboko do historie a přesahují pouhé moderní formulace. Za druhé, teologové se musí vyrovnat s filosofickými kategoriemi, protože člověk je přirozeně filosofem a metafyzika je mu vlastní, zatímco teologie je náročný proces, který není samozřejmý. Za třetí, Hromádka zkoumá odpovědnost církve vůči světu. Přestože církev není ze světa, musí se zajímat o to, co se děje za jejími hradbami, a o to, jak filosofické ideje organizují společnost. Zásadní otázkou je, jak promítnout teologické principy do pozemských sfér, jako je právo či filosofie, a jakým způsobem má církev nést odpovědnost za širší společenské dění a lidské myšlení v dramatickém zápase o zvládnutí světa.
1850–1950 [poznámky k masarykovskému výročí]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 7. 3. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 4, str. 1–3 (7. 3.) ◆ publikace
Tento text, sepsaný u příležitosti výročí narození T. G. Masaryka (1850–1950), kriticky reflektuje dobové vnímání prvního československého prezidenta v kontextu nastupujícího marxismu a reakčních proudů. Autor odmítá snahy marxistů omezit Masarykův význam pouze na historii či jeho účelové rozdělování na dílčí, takticky využitelné úseky. Zároveň kritizuje tehdejší buržoazní vrstvy za prázdné vzývání Masarykova jména bez hlubší znalosti jeho díla. Hlavní přínos Masaryka spatřuje autor ve sféře filosofické, kde jej spolu s Emanuelem Rádlem označuje za „filosofy přechodu“. Masaryk podle textu započal proces překonávání pozitivismu a empirismu směrem k nové filosofii, která mravní dělítka nadřazuje třídním. Studie zdůrazňuje, že pro skutečný duchovní pokrok je nezbytné se s Masarykovým myšlenkovým odkazem poctivě vyrovnat, a to i přes nutnost jeho pozdější korekce z hlubších křesťanských pozic. Masaryk tak zůstává klíčovým orientačním bodem, který nelze v národním myšlení obejít.
Výklad citátu z Kazatele
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 12. 3. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 5, str. 1–4 (12. 3.) ◆ publikace
Tento text rozebírá biblickou knihu Kazatel a její pohled na lidské úsilí, moudrost a hledání smyslu života. Autor zdůrazňuje, že snaha člověka ovládnout svět a nalézt v něm pevný bod často končí marností a trápením ducha, neboť lidské výsledky jsou pomíjivé a historie nenabízí trvalou jistotu. Hlavní myšlenkou je, že skutečná opora není imanentní tomuto světu, vědě ani rozumu, ale nachází se v poslušnosti vůči Bohu a jeho absolutním požadavkům. Text interpretuje Kazatele nikoli jako čistě pesimistické dílo, ale jako hlubokou polemiku proti falešným filosofiím, které se snaží budovat život bez Božího základu. Autor propojuje starozákonní poselství s novozákonní perspektivou, kde je konečným smyslem a jistotou příchod Ježíše Krista. Závěrem text vybízí k bázni před Hospodinem a k následování jeho přímých rozkazů, které jako jediné poskytují trvalou hodnotu a orientaci v „křivosti“ pozemského bytí.
T. G. Masaryk a smysl českých dějin
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 16. 3. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 6, str. 1–4 (16. 3.) ◆ publikace
Tento text analyzuje filosofické pojetí dějin T. G. Masaryka a jeho význam v kontextu českého národního vývoje. Autor se zaměřuje na Masarykovo hledání smyslu českých dějin, které propojuje s širšími otázkami lidství a svědomí. Text kritizuje jednostranný historismus i abstraktní pojetí lidské přirozenosti a navrhuje cestu ke křesťanské filosofii dějin, v níž hraje klíčovou roli jedinečnost lidské osobnosti a božská Prozřetelnost. Masarykovo dílo, zejména Česká otázka, je představeno jako pokus o definici národa nikoli skrze krev či půdu, ale skrze duchovní a mravní tvořivost. Dokument dále zkoumá Masarykův postoj k sociální otázce, kterou chápe jako etickou výzvu k ochraně slabých a projev účinné humanity, nikoli jako pouhý třídní boj. Celkově studie vyzdvihuje Masaryka jako myslitele, který překonal dobový materialismus a ukázal náboženský základ národního i sociálního směřování, čímž určil směr pro budoucí interpretaci českých dějin.
Milí přátelé… [výhledy práce pro Akademickou YMCA]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 21. 3. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 7, str. 1–4 (21. 3.) ◆ publikace
Tento text se zabývá posláním Akademické Ymky v procesu poválečné společenské a duchovní nápravy. Autor zdůrazňuje, že náprava musí začít u jednotlivce a v rámci křesťanského studentského hnutí, odkud se může šířit do církví a celé společnosti. Hlavním úkolem hnutí je čelit nebezpečí sekularismu a náboženského úniku (escapismu), kterým čelí vysokoškolští studenti při střetu víry s moderní vědou. Akademická Ymka má interpretovat křesťanské poselství v kontextu sekulárního myšlení a pěstovat aktivní, tvůrčí víru, která se projevuje v praktickém životě i odborné práci. Text volá po ekumenické spolupráci, která překonává konfesijní rozdíly ve prospěch společného úsilí o sociální a mravní obrodu. Autor navrhuje nové pracovní metody, zejména studijní kroužky, které mají integrovat víru do všech oblastí lidské činnosti. Cílem je zformovat „křesťanskou frontu“ tvořenou vzdělanými a statečnými lidmi, kteří budou usilovat o jednotu v činu a myšlení.
Čtete pravidelně bibli?
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 21. 3. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 7, str. 4 (21. 3.) ◆ publikace
Tento text představuje výzvu autora, podepsaného jako Láďa, adresovanou jeho přátelům a spolupracovníkům, aby se zavázali k pravidelnému a systematickému čtení Bible. Autor kriticky reflektuje současný stav znalostí biblických reálií ve svém okolí, který ilustruje úsměvnými příklady, a navrhuje řešení v podobě jednotného studijního plánu. V rámci této iniciativy přislibuje vydání speciálního čísla periodika "Mlat", jež bude obsahovat podrobný rozvrh četby na měsíc duben doplněný o vysvětlující poznámky. Získání tohoto materiálu je však podmíněno osobním přihlášením a výslovným slibem pravidelnosti v četbě. Láďa své přátele zároveň vybízí k aktivní propagaci tohoto záměru a k vyhledávání dalších potenciálních zájemců, kteří by se k této duchovní aktivitě chtěli připojit. Hlavním záměrem je posílení náboženské gramotnosti a vytvoření pevné komunity čtenářů Písma skrze společně sdílený harmonogram a vzájemnou motivaci, čímž se z nahodilého zájmu stane trvalý závazek k hlubšímu poznání biblického textu.
Redakce Dlaska se žádá
docx |
pdf |
html
◆ poznámky, česky, vznik: 21. 3. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 7, str. 4 ◆ publikace
Tento krátký text z roku 1950 představuje formální administrativní pokyn adresovaný redakci periodika či věstníku s názvem Dlask. Obsahem sdělení je velmi specifická a praktická žádost o úpravu grafické podoby textu, konkrétně o důsledné ponechání dostatečného volného prostoru u levého okraje papíru. Tento požadavek je přímo motivován technickými potřebami následné archivace a každodenní manipulace s dokumenty v redakčním prostředí. Ponechaný okraj má umožnit mechanické děrování listů a jejich následné vložení do rychlovazačů, aniž by přitom došlo k jakémukoliv poškození samotného textu nebo k nežádoucí ztrátě informací v místě vazby. Dokument, ačkoliv je ve svém rozsahu velmi stručný, poskytuje cenný vhled do dobové praxe správy dokumentů a technických aspektů redakční práce v polovině 20. století. Zdůrazňuje nezbytnou nutnost dodržování formálních standardů pro zajištění dlouhodobé čitelnosti a bezpečné archivace tiskovin v éře mechanického zpracování papírových záznamů, kdy byla fyzická integrita nosiče klíčová pro zachování historické paměti.
T. G. Masaryk: Česká otázka (Kapitola I: Doba Dobrovského)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: duben 1950 ◆ poznámka: Referát pro seminář prof. L. Svobody dne 4. dubna 1950 [FF UK]. Nedokončeno a nepředneseno (nemoc)
Tento text představuje referát o první kapitole díla T. G. Masaryka „Česká otázka“, nazvané „Doba Dobrovského“. Referát, přednesený v semináři profesora L. Svobody v dubnu 1950, se zaměřuje na Masarykovo politické a vědecké působení po jeho odchodu z vídeňského parlamentu v roce 1891. Autor analyzuje Masarykovu snahu o nalezení a formulaci pozitivního programu pro tehdejší českou politiku, který měl přesahovat politickou rovinu do vědecké a kulturní oblasti. Text se kriticky staví k marxistické interpretaci Masarykových idejí z 90. let 19. století, která se snaží jeho myšlení historicky relativizovat a omezit na buržoazní a kapitalistické základy. Autor referátu argumentuje, že ačkoliv Masarykův program mohl být ovlivněn dobovými okolnostmi, existují v něm i nadčasové motivy, jejichž platnost není a nebude zpochybněna ani s koncem buržoazní éry. Referát si klade za cíl zdůraznit právě tyto trvalejší aspekty Masarykova myšlení.
Nejmilejší… [výhledy práce pro Akademickou YMCA]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 23. 4. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 8, str. 1–3 (23. 4.) ◆ publikace
Tento dokument představuje dopis adresovaný členům a spolupracovníkům pražské Akademické Ymky, v němž autor kriticky reflektuje aktuální organizační a ideové směřování sdružení. Text se podrobně věnuje vnitřním problémům, zejména neefektivitě výborových jednání, narůstající byrokracii a napjatým vztahům mezi sekretariátem a místním výborem. Autor klade důraz na pečlivou přípravu letních aktivit, jako jsou konference a brigády, a nastiňuje vizi pro budoucí práci zaměřenou na hlubší teologické a filosofické vzdělávání. Významná část dopisu je věnována výzvě k užší intelektuální spolupráci, sdílení odborných textů a rozvoji kultury věcné kritiky mezi členy. V závěru autor představuje nový metodický plán společného čtení Bible zaměřený na klíčové starozákonní postavy a žádá o pomoc s překladem odborné literatury. Celkově dopis apeluje na sebekázeň, duchovní růst a překonání organizační těžkopádnosti v rámci společenství.
Příloha, rozvrh biblického čtení - díl I.
docx |
pdf |
html
◆ článek | přípravné poznámky, česky, vznik: 23. 4. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 8, str. 4 (23. 4.) ◆ publikace
Tento dokument představuje první díl rozvrhu biblického čtení z roku 1950, který vyšel jako příloha časopisu Mlat. Rozvrh je koncipován jako pětitýdenní studijní plán zaměřený na knihy Mojžíšovy, konkrétně od Exodu až po Deuteronomium. První týdny sledují klíčové události jako narození a povolání Mojžíše, vyjití z Egypta a uzavření smlouvy s Bohem. Následující části se věnují biblickým zákonům, otázkám svatosti a závěrečným fázím putování pouští, včetně Mojžíšovy smrti a předání vedení Jozuovi. Text doprovází praktické pokyny pro čtenáře, které zdůrazňují důležitost pravidelnosti, dělání si poznámek a společné diskuse o přečtených pasážích. Autor, podepsaný jako Láďa, rovněž avizuje budoucí shrnutí odborných poznámek v časopise a nabádá k využití textů pro nedělní pobožnosti. Dokument sloužil jako metodická pomůcka pro prohloubení náboženského vzdělávání a duchovního života v poválečném období.
Milí přátelé… [co dnes s křesťanstvím?]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 31. 5. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 9, str. 1–3 (31. 5.) ◆ publikace
Tento text zkoumá aktuální úlohu křesťanství v konfrontaci s komunismem a marxistickou ideologií. Autor analyzuje selhání komunismu při navazování na nejlepší evropské tradice a kritizuje jeho snahu vytlačit nekomunistické smýšlení do sféry soukromí nebo reakce. Navrhuje zformování progresivní sociální a politické alternativy, jejímž ideovým těžištěm by mělo být křesťanství. V rámci křesťanství však rozlišuje mezi pasivním, „odsvětným“ postojem a aktivním, na tento svět orientovaným programem. Autor se jako filosof přiklání k teorii a praxi, které usilují o proměnu světa, aniž by však opouštěly transcendentní rozměr lidské existence. Ten považuje za klíčový pro ochranu lidské osobnosti a tvořivosti před materialismem a totalitou. Text uzavírá úvahou o povaze teorie jako jednoho ze způsobů uchopení pravdy, který doplňuje theologii, umění i prosté lidské jednání v hledání smyslu uprostřed historických krizí.
Příloha, rozvrh biblického čtení - díl II.
docx |
pdf |
html
◆ článek | přípravné poznámky, česky, vznik: 31. 5. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 9, str. 4 (31. 5.) ◆ publikace
Tento dokument představuje rozvrh biblického čtení z roku 1950, který byl publikován jako příloha časopisu Mlat. Text podrobně rozepisuje četbu pro čtyři týdny (od konce května do konce června) a zaměřuje se na klíčové postavy a události starozákonních dějin. První část rozvrhu (6. a 7. týden) je věnována 1. knize Samuelově a mapuje přechod od období soudců ke království. Zahrnuje Samuelovo narození a povolání, krizi náboženského života, ztrátu truhly Boží, vzestup krále Saule a jeho následné selhání, které vedlo k tajnému pomazání Davida. Druhá část (8. a 9. týden) se soustředí na 1. a 2. knihu královskou, zejména na dramatické působení proroka Eliáše v boji proti kultu Bála za vlády Achaba a Jezábel. Klíčovými body jsou střetnutí na hoře Karmel, Eliášova krize a Boží zjevení na Orébu, sociální nespravedlnost v případě Nábotovy vinice a Eliášovo nanebevzetí, po němž přebírá prorocký úřad jeho žák Elizeus.
Už jednou jsem spolu s vámi… [co je skutečná životní opora?]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 10. 6. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 10, str. 1–4 (10. 6.) ◆ publikace
Tento text se zamýšlí nad biblickou postavou Mojžíše a jeho dialogem s Hospodinem v knize Exodus jako nad východiskem pro hledání skutečné životní opory. Autor rozlišuje mezi falešnou jistotou v materiálním světě a pravou oporou, která spočívá v poznání Boží vůle a plánů. Mojžíšova žádost o Boží doprovod a zjevení cesty je interpretována jako legitimní lidská potřeba jistoty, nikoliv jen abstraktní víry. Text se ostře vymezuje proti dobovému existencialismu, který odmítá jakékoli „recepty“ a opory, a označuje jej za nebiblický a v podstatě ateistický. V závěrečné části autor aktualizuje příběh exodu pro politickou a duchovní situaci 50. let 20. století. Přirovnává soudobou nesvobodu k egyptskému otroctví a vyzývá k programové oddělenosti církve od světa, která však nesmí znamenat rezignaci, nýbrž aktivní úsilí o nápravu věcí. Celý text je nesen nadějí v Boží svrchovanost a věrnost slibům i v nejtěžších dobách.
Komenského program křesťanské filosofie
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 6. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 11, str. 4–5 (24. 6.) ◆ publikace
Tento text pojednává o Komenského pojetí křesťanské filosofie, jak je představeno v šestém díle jeho nedokončeného spisu o všeobecné nápravě věcí lidských, Panorthosia (Všenáprava). Komenský zde odmítá tradiční podřízenost filosofie teologii a namísto toho ji definuje jako její rovnocennou sestru. Tato nová filosofie se opírá o tři stěžejní základy, neboli knihy Boží: přírodu, lidskou mysl a Boží slovo. Autor zdůrazňuje nutnost samostatného zkoumání skutečnosti smysly a rozumem, přičemž odmítá slepé následování autorit a komentářů. Poslání filosofie vidí jako vysoce praktické – má přinášet léky na chyby ve státě i církvi a smiřovat rozpory skrze poznání pravdy. Cílem je moudrost vedoucí přímo k činu, která by byla přístupná všem lidem bez rozdílu. Komenského realismus a důraz na konkrétní činy jsou v textu chápány jako základ české intelektuální tradice, na niž později navázali myslitelé jako Masaryk a Rádl.
Několik slov o otázce zjevení
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 6. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 11, str. 5 (24. 6.) ◆ publikace
Text kriticky zkoumá pojetí zjevení jako objektivně přesvědčivé či zázračné události. Autor argumentuje, že dějinné i přírodní události jsou samy o sobě němé a postrádají vnitřní význam bez interpretace. Zjevení nenastává vnějškově jako monstrum, nýbrž se rodí v hlubokém osobním nasazení člověka, který se snaží porozumět kořenům víry i světa. Je to okamžik náhlého vhledu a jasu, v němž jednotlivec pochopí Boží požadavek i konkrétní situaci tak naléhavě, že je ochoten se za toto poznání zaručit vlastním životem. Autor zdůrazňuje, že zjevení není zázrakem, ale pramenem výkladu skutečnosti, včetně neštěstí a katastrof. Tato perspektiva posouvá chápání zjevení od pasivního přijímání nadpřirozených jevů k aktivnímu, existenciálnímu procesu interpretace a zodpovědnosti, který se zásadně liší od pouhé spekulace či fantazie. Zjevení je vnitřním světlem, které dává smysl vnějšímu světu a lidskému jednání v něm.
O křesťanskou frontu
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 6. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 11, str. 1–3 (24. 6.) ◆ publikace
Text reflektuje výsledky školení a kriticky hodnotí nedostatky v práci skupiny, zejména slabou přípravu a malý kontakt se společenskou realitou. Autor navrhuje nápravu skrze intenzivní studium a pravidelné porady s mentory, jako jsou Souček a Hromádka. Ústředním tématem je dilema mezi reformou stávajících církví a budováním nové, akceschopné křesťanské fronty. Autor definuje církev jako konzervativního strážce čistoty Slova a biblické interpretace, zatímco křesťanská fronta má plnit dynamičtější úlohu podobnou starozákonním prorockým kroužkům. V této souvislosti je zdůrazněna role křesťanského filosofa, který by měl v době duchovního nedostatku převzít prorockou funkci a zprostředkovat zásah křesťanských principů do dějin. Cílem je vytvořit intelektuální a organizační zázemí pro aktivní působení přesahující rámec tradičních církevních institucí, které jsou v současnosti vnímány jako neschopné přímé akce.
Prázdniny
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 6. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 11, str. 5 (24. 6.) ◆ publikace
Tento text představuje krátké, leč významné osobní poselství autora jménem Láďa, které je adresováno jeho spolupracovníkům či blízkým přátelům na prahu letních prázdnin. Hlavním tématem sdělení je přechod z období intenzivní pracovní činnosti do času odpočinku a s ním spojená změna v režimu vzájemné komunikace. Autor upozorňuje na nadcházející nepravidelnost a nepředvídatelnost osobních i písemných kontaktů, což je přirozeným důsledkem prázdninového období. V textu je zdůrazněno úsilí, které autor vynaložil na dokončení svého „velkolepého díla“, přičemž metaforicky zmiňuje téměř úplné upsání psacího stroje. Tento moment reflektuje vysoké nasazení před zaslouženou pauzou. Závěr nese silné pozitivní poselství, v němž autor přeje adresátům příjemné léto, hlubokou regeneraci sil a získání nové energie. Tato vzpruha je vnímána jako nezbytná pro budoucí náročné pracovní úkoly. Dokument tak slouží jako formální i citové uzavření jedné etapy a povzbuzení do další společné práce.
Příloha, přehled dějin Izraele
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 6. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 11, str. 7 (24. 6.) ◆ publikace
Tento dokument představuje chronologický přehled dějin Izraele a Judy, vycházející z díla W. A. L. Elmslieho „How Came Our Faith“ z roku 1948. Časová osa začíná odchodem z Egypta pod vedením Mojžíše kolem roku 1220 př. n. l. a pokračuje přes období soudců a sjednoceného království za vlády Davida a Šalomouna. Text podrobně mapuje rozdělení říše na severní Izraelské a jižní Judské království v roce 933 př. n. l. a následné panování jednotlivých králů doprovázené působením proroků, jako byli Ámos, Izajáš či Jeremjáš. Zmiňuje klíčové historické milníky, včetně pádu Izraele pod asyrskou nadvládu v roce 721 př. n. l. a zničení Jeruzaléma Babyloňany v roce 586 př. n. l. Následně popisuje perskou nadvládu umožňující stavbu druhého chrámu, helénistické období po tažení Alexandra Velikého a makabejské povstání. Přehled končí ztrátou nezávislosti s příchodem Římanů v roce 65 př. n. l.
Příloha, rozvrh biblického čtení - díl III.
docx |
pdf |
html
◆ článek | přípravné poznámky, česky, vznik: 24. 6. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 11, str. 6 (24. 6.) ◆ publikace
Tento dokument představuje přílohu k časopisu Mlat z června roku 1950 a obsahuje třetí část rozvrhu biblického čtení. Plán pokrývá 10. až 19. týden roku a zaměřuje se na prorocké knihy Ámose, Ozeáše a Izajáše. Autor vyzývá čtenáře, aby využili letní prázdniny k intenzivnějšímu studiu, a doporučuje jim předběžné zběžné přečtení všech 52 kapitol knihy Jeremjáš. Jako studijní pomůcky jsou v rámci čísla zmíněny přehledná mapka a chronologická tabulka dějin Izraele, vycházející z díla W. A. L. Elmslieho. Kromě samotného rozpisu text obsahuje i pedagogickou reflexi; autor usiluje o to, aby se čtenáři proměnili z povrchních konzumentů tiskovin v hloubavé badatele schopné vážit význam každého podstatného slova. Zároveň vyjadřuje lítost nad chybějící zpětnou vazbou, která by pomohla rozvrh lépe přizpůsobit potřebám a schopnostem adresátů. Tento materiál tak ilustruje snahy o systematickou biblickou formaci v poválečném období.
Theologie a filosofie
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 6. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 11, str. 4 (24. 6.) ◆ publikace
Tento text se zabývá autorovým záměrem podrobně analyzovat přednáškový cyklus J. L. Hromádky o teologii a filosofii na Husově fakultě z letního semestru 1949/50. Autor vysvětluje okolnosti, za kterých přestal o těchto přednáškách referovat, přičemž poukazuje na Hromádkovy rozsáhlé úvahy o Masarykovi a Rádlovi i na vlastní absenci na fakultě. Klíčovým předpokladem pro dokončení analýzy je vydání zápisků kolegy Dlaska, který celý kurz pečlivě zaznamenal. Autor plánuje tyto materiály využít k sepsání zásadního textu pro časopis Mlat a zároveň pro Křesťanskou revue, kde hodlá spojit teologicko-filosofickou reflexi s diskusí o doketismu. Cílem je vnést jasno do vztahu mezi teologií a filosofií, což autor považuje za nezbytné pro širší okruh čtenářů. Text tak nabízí vhled do redakčních a vědeckých plánů v rámci tehdejšího českého evangelického myšlení, zdůrazňuje potřebu systematického zpracování Hromádkova díla a nutnost vyjasnění aktuálních teologických sporů v poválečném období.
Víra a reforma světa (k otázce praxe v křesťanství)
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 3. 7. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 12, str. 4–6 (3. 7.) ◆ publikace
Text se zabývá vztahem mezi křesťanskou vírou, aktivismem a reformou světa v kontextu polemiky s Bedlovem o smyslu lidské praxe. Autor varuje před jednostranným aktivismem, který by mohl vést k imanentismu a ztrátě metafyzického rozměru víry. Tvrdí, že těžištěm biblické zvěsti není etika či lidský příkaz, ale Boží milost a zaslíbení. Boží království není produktem lidského úsilí, nýbrž Božím činem, do něhož je lidská práce pouze milostivě započítávána. Klíčovým tématem je ochrana jedinečné lidské osobnosti, která nesmí být obětována abstraktním ideálům reformy. Křesťanský aktivismus má vycházet z přímého vztahu k Bohu a směřovat k lásce k bližnímu, nikoli k pouhému zvládání situací. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv je reforma světa nezbytná pro odlišení se od světa, nesmí se stát nejvyšším cílem na úkor spásy jednotlivce. Text tak hledá rovnováhu mezi odpovědnou pozemskou činností a eschatologickou nadějí.
Dvojí individualismus
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 3. 7. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 12, str. 1–4 (3. 7.) ◆ publikace
Text analyzuje zásadní rozdíl mezi „individualismem svědomí“ a „individualismem liberalistickým“. Autor vychází z myšlenek Emanuela Rádla a Františka Laichtera a kritizuje vývoj moderní společnosti, která pod vlivem technokracie a liberalismu směřuje k totalitarismu. Zatímco liberalismus vnímá lidské poslání pouze jako rozvoj vnitřních vloh a vnější odstraňování překážek, čímž se paradoxně otevírá cesta ke kolektivismu a masovému útlaku, individualismus svědomí klade důraz na osobní odpovědnost jednotlivce před Bohem. Autor rozebírá marxistické pojetí odcizení a svobody, které považuje za radikálně odindividualizovaný liberalismus. Skutečná obrana lidské důstojnosti a individuality je podle něj možná pouze skrze uznání transcendentního rozměru lidského života a poslušnost Božím příkazům, které oslovují každého člověka osobně. Text tak odmítá imanentní pojetí lidského údělu a zdůrazňuje, že mravní rozhodování jednotlivce musí vždy přesahovat čistě praktické a sociální cíle, aby byla zachována integrita osobnosti v konfrontaci s moderními ideologiemi.
Zjevení
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 1950
Tento text, vycházející z myšlenek Emila Brunnera, se zabývá povahou zjevení jako základu a předmětu teologie. Autor zdůrazňuje, že zjevení není pouhým historickým faktem nebo vnějším úkazem, ale spočívá v porozumění těmto událostem. Historické kulisy, jako je hořící keř nebo dokonce historická osobnost Ježíše Krista, tvoří jeviště zjevení, ale nejsou s ním totožné. Zjevení nastává v okamžiku, kdy Bůh mluví přímo k člověku a ten jeho slovo či rozkaz bezprostředně slyší a chápe. Ježíš je v tomto smyslu předmětem, poslem i vykonavatelem zjevení, nikoliv však zjevením samotným bez aktu víry a poznání. Text dále uvádí, že k přijetí zjevení je nezbytné opravdové mravní a intelektuální úsilí; zjevení není určeno lhostejným, nýbrž těm, kteří aktivně hledají porozumění Božímu plánu a určení věcí ve světě. Zjevení je tedy vnímáno jako odhalení Božího tajemství člověku.
[Zjevení, theologie a filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 9. 1950
Tento text zkoumá vzájemný vztah mezi zjevením, theologií a filosofií v kontextu jejich vlivu na vnímání skutečnosti. Autor definuje zjevení jako kontingentní, avšak smysluplnou událost, jejíž nepodmíněnost musí střežit theologie. Tato úloha však theologii hrozí izolací od aktuálního světa a ztrátou srozumitelnosti. Filosofie naopak vstupuje do procesu jako interpret, který zjevení konkretizuje a aktualizuje pro danou chvíli, čímž mu dodává srozumitelnost, ale zároveň čelí riziku přílišné imanentizace a naturalismu. Hlavním přínosem textu je teze o nezbytné symbióze obou disciplín: theologie nemůže existovat bez filosofického aparátu, který jí zajišťuje kontakt se světem, zatímco věřící filosofie potřebuje theologickou ochranu před sklouznutím k naturalismu. Text tak vykresluje dialektické napětí, v němž je zachování transcendence zjevení podmíněno spoluprací mezi přísným střežením dogmatu a jeho živou filosofickou aktualizací. Tato vzájemná závislost je klíčová pro udržení smyslu křesťanského poselství v moderním myšlení.
Co je theologie?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | referát, česky, vznik: 19. 9. 1950 ◆ poznámka: referát ve Vinohradském Sdružení
Přednáška se zabývá otázkou „Co je teologie?“ z pohledu filosofa, který se hlásí k víře. Autor nejprve vymezuje teologii nikoli jako „vědu o Bohu“, neboť Bůh nemůže být předmětem lidského zkoumání. Teologie se podle něj zabývá obsahem toho, co Bůh zjevil, přičemž zjevení je kontingentní událostí, na niž teolog nemá vždy přímý přístup. Protestanté považují za primární zdroj svědectví o zjevení Bibli, ale teologie nespočívá v pouhém opakování biblických pasáží, nýbrž v postižení jejich podstaty a uspořádání do provizorního systému. Teologie musí respektovat historické chápání Písma církví a její dogmata, ale není jimi vázána. Stejně tak nelze oddělit teologii od víry, neboť víra je odpovědí na zjevení a zjevení je předmětem víry. Z filosofického hlediska autor rozlišuje teologii (vykládající realitu skrze zjevení) a křesťanskou filosofii (která se snaží interpretovat realitu svým vlastním způsobem a hledat souvislosti mezi zjevením a světem). Zatímco teologie může sklouznout k izolaci, filosofie může být služebnicí zjevení, ale hrozí jí ztráta kontaktu s ním. Autor zdůrazňuje vzájemnou provázanost a nezbytnost teologie i křesťanské filosofie.
Co je theologie?
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 23. 9. 1950
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1950, č. 13, str. 1–5 (23. 9.) ◆ publikace
Text je dopisem, v němž autor oznamuje návrat k intenzivnímu filosofickému studiu a následné zúžení tematiky svých textů na čistě filosofické otázky. Jádrem dokumentu je referát o povaze teologie a jejím vztahu k filosofii. Autor odmítá chápání teologie jako „vědy o Bohu“, neboť Bůh nemůže být objektem zkoumání; teologii definuje skrze vztah ke zjevení, víře a biblickému poselství v rámci církve. Hlavní pozornost věnuje srovnání s křesťanskou filosofií. Zatímco teologie usiluje o „očišťování“ biblických pravd a udržuje si distanci od světa, filosofie interpretuje realitu vlastními metodami a hledá souvislosti mezi zjevením a světskou skutečností. Autor dochází k závěru o vzájemné nezbytnosti obou disciplín: teologie stráží čistotu radostné zvěsti, zatímco filosofie vnáší do myšlení život a pružnost. Tento teoretický obrat autor vnímá jako nezbytnou revizi svých dosavadních pozic a cestu k hlubšímu porozumění pravdě a smyslu křesťanského svědectví v dějinách.
Karl Barth o filosofii
docx |
pdf |
html
◆ referát, česky, vznik: prosinec 1950 ◆ poznámka: Referát na semináři prof. Součka (o moderní theologii); poznámka LvH: digit.
Tento dokument představuje výklad a kritiku názorů Karla Bartha na vztah mezi teologií a filosofií, zejména v kontextu výkladu Písma. Autor se zaměřuje na Barthův koncept „Vorgang der Schrifterklärung“ (proces výkladu písma), kde filosofie hraje nevyhnutelnou, ale podřízenou roli. Barth zdůrazňuje, že každý výklad písma je ovlivněn filosofickým myšlením interpreta, ale zároveň stanovuje pět pravidel pro legitimní užití filosofie: vědomí vlastního myšlenkového schématu, jeho hypotetická povaha, nepřípustnost samostatného zájmu filosofie, absence nadřazenosti jedné filosofie nad druhou a kritické ovládání filosofie textem písma. Autor v kritické části dokumentu poukazuje na Barthovo vnímání lidského myšlení jako zdroje zatemnění Božího slova a kritizuje možné přeceňování lidské racionality. Dále se zabývá Barthovým pohledem na Feuerbacha, kterého vnímá jako důležitý bod v moderní teologii, zejména v jeho demytologizační tendenci a antropologickém realismu, ale zároveň poukazuje na Feuerbachovy limity v chápání zla a smrti. Celkově dokument zkoumá napětí mezi autonomií filosofie a její službou teologii v Barthově myšlení.
De proditione theologiae sermo I.: De divortio temporum
docx |
pdf |
html
◆ článek | fragment, česky, vznik: 10. 12. 1950
- in: Mlat — 2. 2. 1951, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 14, str. 1-2 (první verze časopisu) ◆ publikace
Text "De proditione theologiae sermo I.: DE DIVORTIO TEMPORUM" z roku 1950 představuje hlubokou reflexi nad povahou lidských dějin a společenské struktury. Autor odmítá lineární vnímání času a společnosti, kterou namísto toho vykresluje jako složitý organismus protichůdných proudů a sil. Ústředním tématem je dialektika mezi touhou po jednotě a nezbytností rozmanitosti. Společnost je definována jako "jednota nepodobného", kde cesta k sjednocení musí zůstat neustálým procesem, neboť dosažení absolutní uniformity vede k potlačení lidství a duchovní smrti. Esej rozlišuje mezi krizemi, které život obnovují, a těmi, které jej ničí, přičemž varuje před ustrnulou hierarchií i totálním rozkladem. V závěru autor apeluje na prorocký postoj, který v dobách falešného klidu vyvádí z rovnováhy a v časech zmatku přináší řád. Dílo zdůrazňuje tvůrčí vytrvalost tváří v tvář hrozící zkáze a vyzývá k aktivnímu budování hodnot i v apokalyptických kulisách.
1951
Individualismus aneb o původu nerovnosti mezi ženou a mužem
docx |
pdf |
html
◆ druh neuveden, česky, vznik: 13. 1. 1951
- in: Mlat — 2. 2. 1951, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 14, str. 1-2 (druhá verze časopisu) ◆ publikace
Text „Individualismus aneb o původu nerovnosti mezi ženou a mužem“ z roku 1951 analyzuje kořeny genderové nerovnosti skrze historický vývoj lidského vědomí. Autor argumentuje, že pravěká dělba práce, která muže postavila před úkoly spojené s vnějším světem (lov, obrana), vedla u mužů k dřívějšímu rozvoji sebeuvědomění a duchovního individualismu. Zatímco ženy zůstaly vázány na sféru domova a společné zájmy, muži si vytvořili širokou škálu autonomních cílů. Esej dále přechází k filosofické reflexi problematiky „druhosti“. Kritizuje čistě teoretické myšlení, které může vést k odcizení nebo k popření reality druhého člověka. Podle autora je skutečné lidství podmíněno uznáním spontaneity a aktivity druhého, přičemž právě žena představuje pro muže nejbezprostřednější „jinou“ realitu. Její existence narušuje mužskou egocentrickou svrchovanost a je klíčem k pochopení skutečnosti jako takové, neboť nutí subjekt respektovat cizí autonomii a lidskost.
Augustinus De Civitate Dei (kapitola 8–10)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | referát, česky, vznik: 17. 1. 1951 ◆ poznámka: referát na seminář doc. Amedeo Molnára (v rámci klubu Jeroným) [pozn. aut.]
Tato práce se zabývá analýzou VIII., IX. a X. knih Augustýnova díla De Civitate Dei. V knize VIII. Augustin rozebírá přirozenou teologii a hodnotí platónské učení, které považuje za nejbližší křesťanství. Soustředí se na platonické rozdělení bytostí a zejména na problematiku démonů, které kriticky zkoumá. Oponuje myšlence, že by démoni mohli být prostředníky mezi lidmi a bohy, zdůrazňujíc, že lidé, ač smrtelní, mohou díky rozumu ovládat své vášně, na rozdíl od nešťastných věčných démonů. Kniha IX. dále rozvádí tuto argumentaci, odmítá existenci „dobrých“ démonů a potvrzuje, že lidská ctnost spočívá v ovládání vášní, nikoli v jejich absenci. Augustin zdůrazňuje, že skutečným prostředníkem mezi Bohem a lidmi je Kristus, který v lidském těle přinesl spásu a nesmrtelnost. Kniha X. pak přináší rozptýlenější tematické úvahy.
[Dovedete si, přátelé, představit...]
docx |
pdf |
html
◆ fragment, česky, vznik: 2. 2. 1951
- in: Mlat — 2. 2. 1951, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 14, str. 1 (třetí verze časopisu) ◆ publikace
Tento text z února 1951 zachycuje hlubokou existenciální krizi a pocit naprosté izolace jedince v odcizeném prostředí. Autor vychází z citátu Pavla Naumana o marnosti tvorby bez adresáta a rozvíjí reflexi o ztrátě vzájemného porozumění i mezi nejbližšími přáteli. Tato neschopnost sdělení vede k pocitu vnitřního vyprázdnění a hrozícímu zániku subjektivity. Ústředním motivem je prožitek radikální jinakosti: autor se cítí být cizincem ve světě, kterému sice rozumí jako logickému problému, ale v němž již nedokáže autenticky žít. Tato situace je připodobněna ke stavu procitnutí, kdy hranice mezi snem a bděním splývá, a vyvstává pochybnost o pravdivosti minulé zkušenosti. Text se táže po podstatě lidské existence v odcizeném světě a zkoumá, zda je tato osamocenost běžným rysem probuzeného vědomí, nebo mimořádným stavem vytržení. Autor odmítá psychopatologické vysvětlení a trvá na objektivní realitě své ontologické odlišnosti od okolní společenské a duchovní struktury, která je mu svou povahou zcela cizí.
Odpověď „Jiskře“
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 9. 3. 1951
- in: Mlat — 9. 3. 1951, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 14, str. 1–3 (9. 3.) ◆ publikace
Tento text je polemickou reakcí Ladislava Hejdánka („Ládi“) na redaktory časopisu Jiskra. Autor kritizuje jejich myšlenkovou prázdnotu a neschopnost čelit společenské realitě. Hejdánek se vrací k zániku Akademické YMCA (AY), kterou popisuje jako „duchovní rezervaci“ a formu „salonního křesťanství“, jež neobstála v konfrontaci s vnějším světem. Odmítá pokusy o její oživování i vznik organizací jako Jeroným, které vnímá jako útočiště pro ty, kdo se bojí samostatného myšlení a osobní odpovědnosti. Autor volá po radikálním rozchodu s přežitými strukturami a namísto povrchního aktivismu prosazuje důslednou teoretickou a filosofickou práci. V závěru ohlašuje cyklus vlastních přednášek o „filosofii XXI. století“, čímž zahajuje intelektuální ofenzivu zaměřenou na pravdivý vztah ke skutečnosti. Dokument představuje autorův nekompromisní požadavek na autenticitu a intelektuální poctivost křesťana v moderní době.
Revize dosavadních filosofických pozic I
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 13. 3. 1951
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 15, str. 1–4 (13. 3.) ◆ publikace
Tento text představuje úvod k sérii noetických úvah a revizi dosavadních filosofických pozic autora. Autor tvrdí, že filosofie nemá přirozený počátek, ale je sama sobě úkolem a autonomním programem lidského života. Kritizuje Descartovo pojetí bezprostředního přístupu k věcem a zdůrazňuje, že každé poznání je interpretací v rámci již existujícího myšlenkového kontextu. Ústředním tématem je noetická problematika, konkrétně otázka kontaktu vědomí s vnější realitou a kritéria pravdy. Autor dále rozebírá metafyzické předpoklady poznání, přičemž upozorňuje na časovou a prostorovou proměnlivost reality, která nám umožňuje vnímat vždy jen určité aspekty, nikoli celek. Text vyúsťuje v rozvrh budoucích úvah o vztahu subjektu a objektu, struktuře reality a povaze pravdy jako sjednocujícího principu lidské pozice ve vesmíru. Celkově text směřuje k definování filosofie jako sféry životní aktivity, která skrze reflexi odhaluje skryté základy lidského jednání.
O Barthovi
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 17. 3. 1951
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 16, str. 1–5 (17. 3.) ◆ publikace
Tento text analyzuje postoje teologa Karla Bartha k filosofii a politice na základě dobové přednášky. V první části autor rozebírá Barthovo pojetí filosofie jako nevyhnutelného, avšak pouze pomocného a kriticky užívaného nástroje pro výklad Písma. Barth odmítá autonomii filosofie a stanovuje pět pravidel pro její legitimní užití v teologii, přičemž zdůrazňuje, že Písmo musí vždy zůstat subjektem kritiky, nikoliv jejím předmětem. Autor textu Barthovi vytýká podcenění společenské dynamiky filosofických motivů a přílišné ztotožnění hříchu s intelektuální omezeností. Druhá část se věnuje Barthově polemice s Emilem Brunnerem ohledně komunismu a totality po Barthově cestě do Maďarska v roce 1948. Barth zde odmítá abstraktní odsouzení politických systémů a upřednostňuje konkrétní duchovní odpověď na historickou situaci. V závěru autor reflektuje Barthův význam jako postavy uzavírající „konstantinovskou epochu“ křesťanství, přičemž v jeho pozici spatřuje příznak obecnější krize dobové protestantské teologie.
Individualizace jako centrovanost
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 3. 1951
Text analyzuje koncept individualizace jakožto centrovanosti organizačních struktur, které se od jiných struktur liší odstupňovanou důležitostí svých prvků. Autor identifikuje centrální a periferní okruhy v různých systémech, od atomů a molekul přes buňky až po vyšší organismy a jejich nervovou soustavu. Klíčovým zjištěním je, že centrální části nemusí být nejpevnější, ale jsou určující pro identitu celku. Individualita je chápána jako výsledek nadřazeného postavení centra, které se u vyšších organizačních typů stává specifičtějším a užším, zatímco jeho obslužný aparát se rozšiřuje. Tato asymetrie mezi jádrem a periférií je základem pro definici komplexity a hierarchie v přírodních systémech. Autor zdůrazňuje, že stabilita periferních částí často kontrastuje s labilitou centra, které však přesto zůstává organizačním pilířem. Práce tak nabízí ontologický pohled na strukturu bytí skrze optiku centrality a funkční závislosti jednotlivých složek.
Revize dosavadních filosofických pozic II
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 28. 3. 1951
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 17, str. 1–4 (28. 3.) ◆ publikace
Tento filosofický text se zabývá strukturou reality prostřednictvím pojmů organizovanosti, celosti a vývoje. Autor odmítá představu reality jako nediferencované jednoty a místo toho ji definuje skrze organizační centra, která vnášejí řád do materiálu a ustavují hranice mezi podstatným a periferním. Důležitým tématem je kritika tradičního pojetí vývoje; autor tvrdí, že nové nelze vyložit ze starého, ale že vývoj spočívá v zachování minulého v rámci nových, transcendentních souvislostí. Celek je nahlížen jako subjekt, který si aktivně utváří své prostředí (obsvětí) a vykazuje míru autonomie. Závěrečná část se věnuje svobodě, kterou definuje jako přesahování daných materiálních omezení a uvolňování sevřenosti struktur zásahem vyšší organizační úrovně. Text tak představuje ucelenou ontologickou úvahu o vztahu mezi materiálem, organizujícím principem a intencionalitou, která formuje individuální jsoucna a jejich místo v kosmu.
Karl Barth: Gottes Gnadenwahl
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 3. 4. 1951 ◆ poznámka: Referát na semináři z moderní theologie prof. J. B. Součka (Jeroným); referováno 4. 4. 1951
Přednáška se zabývá pojetím predestinace u Karla Bartha, které se nesmí stát samostatnou tezí, ale pouhým vysvětlením slova o milosti. Predestinace podle Bartha znamená „milost v milosti“, neboť člověk sám není schopen milost přijmout; je to vždy Boží dílo. Milost tedy není vázána na žádné předpoklady a je stvořením. Učení o predestinaci podtrhuje svrchovanost a svobodu Boží milosti, která je Božím prius – nikoli časovým ani logickým, ale nadřazeným před-rozhodnutím. Toto před-rozhodnutí se týká jednotlivce a jeho vyvolení, které není v něm samém, nýbrž je cizím dílem. Barth odmítá determinismus a zdůrazňuje svobodu lidského rozhodnutí jakožto totožnou se svrchovaností milosti. Učení o predestinaci se musí stát naukou o dvojí predestinaci (vyvolení a zavržení), které je nutno vidět v christologické souvislosti Ježíše Krista. Vyvolení a spasení nejsou v rovnováze, neboť božské zatracení na kříži není posledním slovem. Vyvolení poznáváme v Kristu skrze jeho nesené a zrušené zatracení. Závěr shrnuje kritické poznámky k Barthovu pojetí, zejména k nejasnosti pojmu svobody, syntézy a vztahu predestinace k běžnému lidskému rozhodování.
Několik slov o izolaci
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 4. 1951
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 18, str. 1–2 (24. 4.) ◆ publikace
Tento text se zabývá tématem izolace, samoty a nezbytnosti hledání nových začátků v období hluboké osobní i společenské krize. Autor reflektuje svou vlastní situaci, kterou jeho blízcí přátelé vnímají jako umělou či zbytečnou. Oproti nim však autor tvrdí, že jeho izolace není volbou, nýbrž faktickým důsledkem rozpadu dosavadních jistot a životních programů. Kritizuje lpění na starých platformách, které považuje za nefunkční a vyčerpané. Namísto udržování prázdných forem volá po svobodě loajality i svobodě přiznat si konec jedné éry. Klíčovou tezí je myšlenka dočasného rozdělení jako předpokladu pro budoucí skutečné setkání. Autor odmítá kolektivní řešení tam, kde chybí jasný plán, a zdůrazňuje individuální odpovědnost v situaci, kdy se „loď potápí“. Izolace je zde nahlížena jako prostor pro nutnou opravu základů a formulaci nového programu, nikoliv jako tragický zánik. Text je hlubokou meditací o věrnosti pravdě a odvaze začít znovu navzdory nepochopení okolí.
Revize dosavadních filosofických pozic III
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 4. 1951
- in: Mlat, Ladislav Hejdánek (vyd.), Praha: samizdat, 1951, č. 18, str. 2–4 (24. 4.) ◆ publikace
Tento text se zabývá filosofickým a biologickým pojetím vývoje, přičemž odmítá jak čistý determinismus, tak i naprostou nahodilost. Autor argumentuje, že vznik nového je organizovaným procesem střetávání materiálu a struktury, který je řízen centrálními orgány s určitým plánem a smyslem. Svoboda zde není chápána jako pouhá indeterminovanost, nýbrž jako schopnost progresivně a plánovitě zvládat situace. Druhá část textu čerpá z díla Hanse Petersena a Jakoba von Uexkülla a představuje koncept "vlastního světa" (Eigenwelt). Organismus je definován skrze své receptory a efektory, které vytvářejí funkční okruhy a specifický významový prostor (Umwelt). Život je nahlížen jako součást širší biocenózy, kde jsou jednotlivé životní plány a světy vzájemně provázány do komplexního celku, řízeného vnitřní "životní melodií". Text zdůrazňuje, že vývoj není nahodilým tápáním, ale smysluplnou diferenciací a organizací skutečnosti.
K otázce křesťanství
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 4. 1951
Tato úvaha kriticky analyzuje stav křesťanské dogmatiky a teologie, přičemž dogmatiku označuje za nereformovatelný a neobratný pokus o napodobení vědecko-filosofické teorie. Autor odmítá tradiční pojetí učení o Bohu a Kristu jako absurdní, pokud si nárokuje samostatné a výlučné místo ve víře. Text volá po odstranění kultické posvátnosti a výhradnosti, které považuje za odumírající prvky náboženství. Teologie by měla být chápána především jako forma porozumění lidskému světu a přírodě, nikoliv jako sebestředné zkoumání pojmů „pravé církve“ či „pravého křesťana“. Hlavním cílem je překlenout rozpor mezi zjevením a sociální realitou. Zjevení zde není definováno jako oznámení metafyzického tajemství, nýbrž jako praktický návod k jednání v konkrétních situacích. Tato praktičnost je racionálně uchopitelná a její platnost je ověřitelná skrze konkrétní činy a jejich výsledky v rámci lidského společenství.
Zakončení „kurzu“ úvodu do filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ výklad, česky, vznik: červen 1951? ◆ poznámka: asi nepředneseno; nedokončeno
Tento text, původně zamýšlený jako zakončení úvodu do filosofie a datovaný rokem 1951, představuje zamyšlení nad koncem jedné éry práce v kroužcích a nad nutností přizpůsobit se novým, složitým úkolům. Autor, i přes nejasné vyhlídky na pokračování, cítí povinnost sdílet svůj pohled na východisko ze současné situace. Kritizuje dobový humanismus jako zdánlivý, zatímco skutečnou realitou jsou obrovské porážky humanismu a triumf sil, které vedou k odcizení a odlidštění. Tradiční snahy o návrat k přírodě a zrušení civilizace odmítá jako založené na chybném předpokladu, že lidskost je neměnná přirozenost. Naopak, autor zdůrazňuje historický rozměr lidskosti, který není zajištěn, ale je výsledkem historických činů a života lidí. Tento proces odlidšťování zasahuje i lidské vědomí. Autor otevírá otázku, zda jde o pouhou změnu lidskosti v důsledku historického vývoje, nebo o skutečné odlidštění, přičemž upozorňuje na nesprávné chápání historičnosti jako popření možnosti hodnocení.
1952
[Primát ontologie před noetikou a logikou]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 2. 1952
Tento filosofický záznam se zabývá hierarchickým uspořádáním klíčových filosofických disciplín, konkrétně logiky, noetiky a ontologie. Autor v něm předkládá tezi, že filosofie funguje jako kritická instance, která prověřuje nosnost a stabilitu základních pojmů a struktur těchto nauk. Hlavním argumentem textu je zjištění, že noetická nosnost, tedy platnost teorie poznání, je v posledku odvozena od nosnosti ontologické neboli metafyzické. Podobný vztah závislosti je naznačen i u logických struktur. Na základě tohoto pozorování je ontologii přiznán primát mezi ostatními filosofickými disciplínami, neboť tvoří fundamentální základ, bez něhož noetika ani logika nemohou plně obstát. Poznámka z února 1952 tak zdůrazňuje, že metafyzické zakotvení je nezbytným předpokladem pro jakékoli poznání a formální usuzování. Text stručně, ale výstižně definuje ontologii jako první filosofii, která podmiňuje možnosti a hranice lidského myšlení a poznávání světa v jeho nejvnitřnější podstatě a struktuře, čímž ustavuje řád uvnitř filosofického systému.
[Odstup od objektivity a přístup k ní]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 2. 1952
Tento text se podrobně zabývá filosofickou koncepcí odstupu subjektu od objektivity, který autor interpretuje nikoliv jako prostou prostorovou či psychologickou distanci, nýbrž jako specifický odstup úrovně. Skutečný odstup je podle autora možný pouze skrze vnitřní diferenciaci původní úrovně bytí a následnou emancipaci pravého typu, která subjektu umožňuje postoupit na úroveň ontologicky vyšší. Tento proces však není konečným stavem; vzniklá distance sice vytváří nezbytný prostor pro kritické uchopení objektivity, ale zároveň v sobě nese imperativ k okamžitému překlenutí. Odstup je zde představen jako klíčový dialektický moment, který sice subjekt od objektivity dočasně odděluje, ale právě tímto oddělením mu otevírá cestu k novému, kvalitativně odlišnému a hlubšímu přístupu k realitě. Autor zdůrazňuje, že odstup a přístup tvoří nedílný a dynamický celek, kde jeden podmiňuje druhý. Text tak hluboce reflektuje ontologické a epistemologické aspekty vztahu mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem v rámci širšího procesu intelektuální transcendence.
Rádlovo pojetí pravdy
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: duben 1952
- in: Martin Šimsa (vyd.), Relativismus a (post)pravda v demokracii. Se třemi studiemi Ladislava Hejdánka, Ústí nad Labem: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2018, str. 279–313
Tato studie se zabývá pojetím pravdy v díle Emanuela Rádla a byla napsána v roce 1952 u příležitosti desátého výročí jeho úmrtí. Autor analyzuje Rádlovo radikální odlišení pravdy od věcnosti a pouhých faktů. Pravda pro Rádla nepředstavuje vnější danost, nýbrž „vítězství“, které vyžaduje osobní zaujetí a aktivní účast subjektu. Text zdůrazňuje, že ačkoliv je lidské poznání relativní a historicky podmíněné, pravda sama zůstává absolutní normou. Ladislav Hejdánek dále rozvíjí Rádlovy teze směrem k vlastní ontologii, v níž pravdu definuje jako to, „co má být“ – jako metafyzický základ, který je hlubší a skutečnější než materiální realita. Člověk je chápán jako bytost, jejímž posláním je skrze reflexi a čin zlidšťovat svět a vymaňovat se z moci odcizených struktur. Filosofie zde slouží jako nástroj vědomé kontroly lidské aktivity, která se opírá o pravdu jako o svůj dynamický zdroj, směřující k proměně objektivního světa v lidské prostředí.
[Proti sekundární povaze myšlení]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 1952
Tento text kritizuje pojetí myšlení jako něčeho, co je radikálně sekundární vůči věcem. Autor argumentuje, že pokud by myšlení bylo pouze posteriorní, nemohlo by se vztahovat ke skutečnosti ani aspirovat na pravdivost. Klíčovou otázkou je, jak může idea či pojem mířit k věci, pokud z ní pouze vychází jako její následek. Aby byla pravda vůbec možná, myšlení se musí dokázat osamostatnit od vnějšího světa věcí a čerpat z jiného zdroje, který není věcné povahy. Tento zdroj musí být věcem vnější, ale zároveň k nim musí směřovat. Text se tak staví proti mechanickému materialismu nebo pasivnímu odrazu reality a zdůrazňuje aktivní, intencionální povahu lidského vědomí. Bez schopnosti myšlení obrátit se k věci ze své vlastní pozice by byl vztah mezi ideou a realitou neudržitelný. Úvaha z dubna 1952 představuje důležitý moment v autorově hledání základů pravdivého poznání, které překračuje pouhou odvozenost z předmětného světa.
Filosofie a theologie
digitized
◆ fragment | přípravné poznámky, česky, vznik: květen 1952 ◆ poznámka: Původně koncipováno jako příspěvek do sborníku k Součkovým padesátinám; nedokončeno. Psáno na počátku května 1952 [pozn. aut.]. Dvě přípravné rukopisné a strojopisné studie + nedokončený koncept příspěvku k Součkovým padesátinám s věnováním „Prof. dru Josefu Bohumilu Součkovi“.
O lásce neboli Anti-Šimsa
docx |
pdf |
html
◆ poznámky, česky, vznik: 25. 7. 1952 ◆ poznámka: Polemika s přednáškami Jaroslava Šimsy vydanými v knížce „O lásce a flirtu“; obsahuje Hejdánkovu báseň z roku 1948. Rukopisné poznámky v sešitu A5, patrně nepublikované.
Tento text kriticky analyzuje knihu Jaroslava Šimsy „O lásce a flirtu“, přičemž se zaměřuje na jeho pojetí zamilovanosti a lásky. Autor kritizuje Šimsovo vidění zamilovanosti jako organického počátku lásky, argumentuje, že zamilovanost je spíše překážkou pravé, svobodné lásky, často vedoucí k „občanským“ manželstvím založeným na romantických iluzích a vzpomínkách, nikoli na skutečné vzájemné znalosti a růstu. Text zdůrazňuje, že pravá láska není orientovaná na minulost a nostalgii, ale na budoucnost, společný cíl a neustálý rozvoj. Je charakterizována svobodou, důvěrou, otevřeností a ochotou čelit výzvám společně, nikoli spoléháním na „osudovost“. Autor se také distancuje od romantizujícího idealizování partnera, zdůrazňuje potřebu realistického poznání a aktivní snahy o budování společného života jako akční síly směřující k naplnění „lidství“, nikoli pouze k udržení rodinného stavu. Kritika směřuje proti pasivitě a iluzím, které brání skutečnému růstu a naplnění lásky.
Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ disertační práce, česky, vznik: 29. 8. 1952 ◆ poznámka: disertační práce pro FF UK v Praze; sken strojopisu dostupný online v Digitálním repozitáři Univerzity Karlovy, viz odkaz. ◆
web
Tato disertační práce se zabývá povahou pravdy a jejími ontologickými předpoklady. Autor kriticky zkoumá tradiční definice pravdy, které ji spojují s korespondencí mezi poznáním a skutečností, a dochází k závěru, že tyto definice vedou k rozporům, zejména pokud předpokládáme jednotu světa. Práce analyzuje dva hlavní přístupy k jednotě světa: substanciální a strukturální, a ukazuje jejich nedostatky. Substanční pojetí hledá jednotu v univerzálním substrátu, zatímco strukturální pojetí ji hledá ve formě, organizaci a vztazích. Obě tato pojetí však narážejí na problémy při vysvětlování mnohosti a diferencovanosti reality. Autor navrhuje, že svět je nám dán jako mnohý a že pojmy jednoty a mnohosti jsou relativní.,
Důraz je kladen na důležitost distance mezi poznávajícím subjektem a poznávanou skutečností pro pravdivé poznání. Práce také zdůrazňuje, že filosofie se musí zabývat nejen spekulativními otázkami, ale především odhalováním základních principů a ontologických předpokladů poznání. Cílem je pochopení pravdy jako perspektivy lidské aktivity a humanismu, nikoli pouze jako pouhého konstatování skutečnosti. Zkoumání pravdy se tak propojuje s ontologií a antropologií.
Logika
Tento text se zabývá podstatou soudu a pojmu v logice, přičemž kriticky zkoumá Aristotelovo pojetí soudu a navrhuje jeho revizi jako přechodu mezi myšlenkovými kontexty, nikoli pouhého spojení pojmů. Zdůrazňuje aktivní roli myslícího subjektu v tomto přechodu a nárok na platnost, který přesahuje formální bezespornost. Dále se text zabývá vztahem mezi pojmem a jeho předmětem. Autor odmítá názor, že pojem je sám o sobě objektem myšlení, a vysvětluje, že pojem je spíše nástrojem, skrze který myslíme svůj předmět. Dokonce i u ideálních pojmů (jako je trojúhelník) platí, že se vztahují k něčemu vnějšímu (ideálnímu objektu). Tyto ideální objekty, ačkoliv nejsou fyzicky existující, mají svou vlastní setrvačnost a vlastnosti, které nejsou plně dány vědomou konstitucí myslícího subjektu, což vyžaduje zavedení termínu mimo pojem pro jejich přesnější uchopení.
[Křesťanství a jeho cíle v přítomné situaci]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 9. 1952
Tento text z roku 1952 kriticky zkoumá možnosti křesťanství v moderním, nenáboženském světě. Autor argumentuje, že křesťanství je definováno svými vysokými, transcendentními cíli a svou bytostně náboženskou povahou. Pokusy o jeho záchranu skrze procesy demytologizace, odkultičtění či zbavování náboženských prvků považuje za pochybné, neboť takové redukce vedou pouze ke kompromitaci a ztrátě původní svrchované moci víry. Podle autora je křesťanství jako historická etapa již uzavřeno a nelze jej násilně přizpůsobovat požadavkům dnešní doby, která se nevyvíjela v čistě křesťanských intencích. Místo snahy o reformu zastaralých forem je nutné se z křesťanství poučit a usilovat o vznik nového lidského přístupu k světu. Tento nový postoj by měl disponovat stejnou silou a nárokem na vysoké cíle, jaké kdysi charakterizovaly křesťanství v jeho rozkvětu, avšak musí odpovídat realitě současného světa bez falešného navazování na minulost.
Hodnota a smrt
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: říjen 1952 / 4. 8. 1966 ◆ poznámka: Doprovodný text k překladu Whiteheadovy americké přednášky „Immortality“. Původně věnováno Janu Šimsovi k 20. narozeninám (pozn. aut.).
- in: Hodnota a smrt, Praha: [s. n.], 1966, str. 3–6 (předmluva)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 8–13
Tato esej z roku 1952 kriticky reflektuje filosofii A. N. Whiteheada, zejména jeho pojetí duality světa hodnoty a světa skutečnosti. Autor analyzuje Whiteheadovu ontologii událostí a srovnává ji s koncepcemi Spinozy, Leibnize a Emanuela Rádla. Hlavní výtka směřuje k Whiteheadovu platonizujícímu pojetí „věčných objektů“, které dle autora zbavuje dějinnou novost skutečného významu. Autor navrhuje alternativní lokalizaci světa hodnoty v subjektivitě a vnitřní struktuře lidského jednání. Hodnota není chápána jako neměnná entita, ale jako dynamický „smysl dějin“ a to, „co má být“. Text vrcholí polemikou s pojmem nesmrtelnosti. Autor odmítá Whiteheadovu vizi osobní nesmrtelnosti a namísto toho vyzdvihuje význam konečnosti a smrti. Skutečný život není popřením smrti, nýbrž jejím přijetím, neboť pravda se uskutečňuje skrze proces rození, umírání a neustálého vzkříšení v dějinném pohybu.
K diskusi o „RPP“ [= Rádlovo pojetí pravdy]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1952? ◆ poznámka: bez titulní stránky, nedokončeno; psáno nejspíš mezi svátky a Novým rokem
Tento text představuje autorovu odpověď na kritiky jeho předchozí práce „Rádlovo pojetí pravdy“ (RPP). Autor reaguje na poznámky recenzentů Šimsy a Trojana, přičemž si uvědomuje, že jeho vlastní formulace mohly vyvolat odpor. Hlavním cílem článku není polemika, ale dvojí služba myslícího člověka bližním: pomoci v ujasnění si vlastních myšlenek a poukázat na nedostatky v argumentaci druhých. Autor se dále zabývá klíčovým rozlišením mezi „pravdou“ a „pojetím pravdy“. Kritizuje interpretace recenzentů, kteří podle něj pletou tato dvě pojmová pole, zejména pokud jde o koncept „počátku“ a „pravdy“ jako takové. Autor odmítá statizující pojetí evoluce a zdůrazňuje, že nové kvality vznikají transformací starých, nikoli pouhou kombinací. Dále rozebírá, jak toto pojetí interpretují recenzenti, a vysvětluje rozdíl mezi ontickým a noetickým počátkem pravdy. Autor argumentuje, že pravda není přirozeným počátkem poznání, ale spíše jeho cílem. Závěrem se věnuje vztahu pravdy a subjektu, přičemž zdůrazňuje, že pravda není subjektem ani objektem, ale spíše tím, co subjekt konstituuje a k čemu se vztahuje. Autorův text, ačkoliv je nedokončený, představuje hlubokou filosofickou reflexi o povaze pravdy a jejím vztahu k lidskému poznání a bytí.
Odpověď recenzentům RPP
Tento text představuje přípravné poznámky Ladislava Hejdánka z roku 1952, které sloužily jako podklad pro jeho odpověď recenzentům studie o Rádlově pojetí pravdy (RPP). Hejdánek se zde kriticky vyrovnává s připomínkami Jana Šimsy a rozvíjí klíčová témata na pomezí filosofie a teologie. Dokument se zaměřuje na vymezení vztahu mezi filosofií a teologií, přičemž klade důraz na ontologické zakotvení pravdy a její dějinnost. Autor zkoumá koncept pravdy jakožto „Slova“ a zabývá se napětím mezi absolutním a relativním pojetím pravdy. Významnou roli hraje otázka „nábožné bezbožnosti“ a zkoumání možnosti zjevení v rámci filosofického diskurzu. Hejdánek odmítá čistě formální pojetí pravdy a namísto toho vyzdvihuje její živou, subjektní a dějinnou povahu. Poznámky reflektují jeho pojetí filosofie jako „služky živého Boha“ a naznačují směr jeho dalšího myšlení v návaznosti na Emanuela Rádla, přičemž se snaží překonat tradiční metafyzické kategorie a zdůraznit odpovědnost myslitele vůči pravdě.
Theologie a filosofie
Tento text z roku 1952 se zabývá vztahem mezi teologií a filosofií, přičemž argumentuje, že jejich konflikt nespočívá primárně v teoretických rovinách, ale v hlubších, existenciálních otázkách lidského bytí. Filosofie se může stát pouhou služkou teologie, pokud nemá vlastní autonomní oporu. Skutečný rozpor pramení z odlišného chápání lidského poslání: jde o to, zda je člověk primárně zaměřen na dosažení dokonalosti a cílů ve vnějším světě, nebo zda je sám sobě alfou i omegou. Dalším klíčovým bodem je role víry. Teologie definovaná jako reflexe víry není sama o sobě autonomní. Pokud teologie nárokuje nezávislost, musí předpokládat, že víra přesahuje lidské možnosti a je darem či milostí. Text zpochybňuje možnost reflexe na něco, co není lidským výkonem, a ptá se po dostupnosti a ověřitelnosti předpokladu, že víra, ač boží čin, je zároveň lidským činem. Tato otázka nakonec naráží na antropocentrismus filosofie.
1953
Hromádkovo pojetí theologie. Několik poznámek [původně: Hromádkovo pojetí vztahu mezi Bohem a člověkem. Poznámky]
Tento text zkoumá zdánlivý rozpor v teologickém pojetí Josefa Hromádky, konkrétně ve vztahu mezi Bohem a člověkem. Na jedné straně Hromádka zdůrazňuje jedinečnost, neopakovatelnost a osobní povahu Božího povolání i lidské odpovědi víry, přičemž klade důraz na konkrétní události, okamžiky a situace v životě. Na druhé straně mluví o věčných pravdách, obecně platných Božích zákonech a závazcích, které přesahují čas a prostor. Tento rozpor se dále prohlubuje v otázce poslání teologie: má se soustředit na střežení a prosté zvěstování Božího slova a křesťanské zbožnosti, nebo má aktivně uplatňovat Boží zákony a normy ve světě, zohledňovat jejich kulturní a společenský dosah a dokonce být v této oblasti tvůrčí a útočná? Text poukazuje na napětí mezi důrazem na individuální, momentální zkušenost víry a potřebou opřít se o absolutní, věčné principy.
Pravá skutečnost
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 7. 1953
Tento filosofický fragment z července 1953 zkoumá koncept "pravé skutečnosti" v opozici k pouhé objektivitě. Autor argumentuje, že pravá skutečnost postrádá objektivní, neosobní charakter; namísto toho je subjekt touto skutečností bytostně určován k tvorbě či zániku prostřednictvím své angažovanosti. Zatímco objektivní realita je neangažující, pravá skutečnost představuje vnitřní tvář jsoucna a podstatu samotné objektivity. Text klade zásadní otázku, zda je tato pravá skutečnost pro člověka prázdnotou, nepřátelskou silou ničící lidství, nebo pevnou garancí jeho životní cesty. Zdůrazňuje se, že pravá skutečnost není paralelním světem, ale musí být ukotvena v tom, co je objektivně skutečné, i když je z hlediska čisté objektivity nerozpoznatelná. Pokud by byla pravá skutečnost pouhou chimérou, vedlo by to k závěru, že jejím obsahem je nicota. Úvaha tak reflektuje existenciální riziko spojené s hledáním autentického bytí mimo rámec pouhých věcných faktů.
[Vztah člověka k pravé skutečnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 8. 1953
Tento text zkoumá bytostnou provázanost mezi lidským úsilím o „pravý život“ a hledáním „pravé skutečnosti“. Autor vychází z hluboké antropologické zkušenosti marnosti a rozporu mezi tím, co jest, a tím, co by mělo být. Tato tenze vede člověka k hledání pevného základu a záruky smyslu mimo sebe sama v podobě absolutní pravdy. Pravá skutečnost zde není pojímána pouze jako noetický či gnozeologický problém, ale jako dynamický princip, který se nejvlastněji projevuje právě skrze lidskou aktivitu a autentické mravní rozhodování. Studie zdůrazňuje, že vztah mezi oběma pojmy je oboustranný: pravý život se opírá o skutečnost, zatímco pravá skutečnost se vyjevuje skrze lidské bytí. Autor se zamýšlí nad historickou podmíněností těchto pojmů a klade kritickou otázku, zda hledání pravé skutečnosti není jen zoufalým pokusem člověka vtisknout smysl lhostejnému světu. Práce vybízí k osobní reflexi nad tím, zda je pravá skutečnost pro člověka skutečnou oporou, nebo spíše cizorodým, drtivým prvkem.
[Filosof a jeho vztah k absolutnu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 9. 1953
Text této úvahy se zabývá hlubokým a často tragickým vztahem mezi filosofem a hledáním absolutna. Autor zdůrazňuje, že filosof je bytostně puzen k usilování o absolutní pravdu, avšak toto snažení je provázeno neustálým selháváním. Jakmile filosof dosáhne určitého výsledku, který se zdá být pravou skutečností, dříve či později se ukáže, že jde pouze o další objektivní danost či napodobeninu. Tento proces vyžaduje neustálou sebereflexi a odvahu opustit dosažené pozice. Úsilí o pravý život a postižení podstaty věcí zásadně proměňuje lidskou existenci; narušuje strukturu prostého života, který bez tohoto neklidu zůstává plochým a neprobuzeným. Ačkoliv filosofické hledání může vést k rozporu s běžným životním štěstím, právě toto napětí otevírá hloubky a výšky lidského bytí, které jsou jinak zapovězeny. Abstrakce od pouhé danosti světa je nezbytnou, byť bolestnou součástí cesty za autentickou skutečností.
[Pravá skutečnost a její odkrývání v myšlení]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 9. 1953
Tato filosofická úvaha se zabývá procesem odkrývání pravé skutečnosti prostřednictvím lidského myšlení. Autor zdůrazňuje, že k dosažení pravého poznání je nezbytná rozsáhlá myšlenková aparatura, která však nesmí skutečnost definovat, nýbrž sloužit jako nástroj k odstranění neprůhlednosti všedního života. Život má přirozenou tendenci k imanentizaci a zcizení, kdy se člověk upíná k neživým předmětům a ztrácí kontakt se sebou samým i podstatou bytí. Všední existence je charakterizována rozptýleností v detailech a zapomenutím na celek. Cesta k pravému životu vyžaduje vědomý odstup od těchto jednotlivostí a kladení otázek po podstatném smyslu existence. Takové tázání umožňuje člověku vymanit se z odcizení. I když samotná otázka ještě smysl nekonstituuje, odstraňuje clonu nahodilosti a otevírá prostor pro odhalení zdroje pravého života. Pravda o životě je nakonec spatřována v jeho vztahu k celku a v jeho platnosti uvnitř tohoto horizontu, což vyžaduje hlubokou reflexi procházející složitým myšlenkovým procesem.
1954
[Příležitostné poznámky, 1954]
Tento text z roku 1954 představuje hlubokou filosofickou reflexi fenoménu hry a hravosti. Autor rozlišuje mezi instinktivní hravostí zvířat a strukturovanou lidskou hrou, přičemž zdůrazňuje, že hra není pouhou biologickou přípravou na život, ale má smysl sama v sobě. Charakteristickým rysem hry je její uzavřenost vůči reálnému světu a podřízení se specifickým pravidlům, která vytvářejí autonomní, symbolický prostor fungující na principu jako by. Klíčovým přínosem textu je analýza hry jako nástroje pro dosažení subjektivního odstupu od objektivity. Tento odstup je podle autora nezbytným předpokladem pro vznik reflexe, teoretického myšlení a filosofie. Hra tak není chápána jako infantilismus, ale jako zásadní etapa emancipace ducha, která umožňuje vznik idejí a poznání pravdy. Autor uzavírá úvahou o filosofii jako specifické formě hry, která si vytváří vlastní pojmový aparát a metodiku nezávislou na pouhém odrážení reality.
1954-1955
Tento soubor obsahuje soukromé poznámky a části korespondence z let 1954–1955. Jde o filosofické úvahy, kde autor polemizuje s marxistickým pojetím dějin a „zákonitostí“. Kritizuje zjednodušující výklady, které redukují komplexní jevy na pouhé hospdářsko-politické příčiny, a obhajuje důležitost „národní povahy“ a individuální aktivity. Dále se zabývá problematikou pojmu „zákonitost“, rozlišuje mezi setrvačností a progresivní strukturou a odmítá deterministický pohled na historii. Zkoumá také vztah základny a nadstavby v marxistické teorii, zejména v kontextu jazykovědy a vlastnictví. Značná část textu je věnována reflexi nad „prostým životem“, jeho podstatou, významem a vztahem k „metafyzické starosti“ a nicotě. Autor klade důraz na autentické bytí, individualitu a aktivní postoj člověka tváří v tvář existenciálním výzvám, a odmítá pasivní přijímání vnějšího světa jako opory.
Miklucho-Maklaj
Tento dokument představuje soubor vybraných výpisků z knihy „Rytíř černého plemene“ od cestovatele a etnografa N. N. Miklucho-Maklaje, publikované v českém překladu v roce 1953. Texty pocházejí z rukopisného sešitu a zaměřují se především na autorův vztah k samotě a přírodě během jeho pobytu na Nové Guineji. Miklucho-Maklaj ve svých poznámkách zdůrazňuje silnou averzi k hluku lidských sídel, jako je pláč dětí nebo křik dospělých, a naopak vyjadřuje hluboké uspokojení z klidu, který nachází v izolaci od civilizace. Líčí krásu tropické krajiny, přičemž i krátký okamžik osvětlený bleskem během bouře mu přináší duševní klid. Záznamy odhalují cestovatelovu introspektivní povahu a jeho přesvědčení, že úplného odpočinku a spokojenosti dosahuje pouze o samotě, obklopen divokou přírodou. Tento stručný vhled do jeho myšlení podtrhuje význam ticha pro jeho vědeckou i osobní integritu v náročných polních podmínkách.
Nadstavba a filosofie
Tento text, pocházející z poloviny padesátých let 20. století, představuje kritickou reflexi marxisticko-leninského pojetí filosofie jako součásti společenské nadstavby. Autor se zaměřuje na polemiku s tezemi Vojtěcha Tlustého, který ve své práci „Přírodní vědy a nadstavba“ ostře odděluje přírodní vědy od filosofie. Podle Tlustého přírodní vědy, pokud adekvátně odrážejí objektivní realitu, nejsou součástí nadstavby, zatímco společenské vědy a filosofie jsou odrazem ekonomické základny, a tedy mají ideologický charakter. Autor textu tento mechanický přístup zpochybňuje a poukazuje na složitost pronikání nadstavbových prvků do vědeckého poznání. Klíčovým argumentem je, že k rozlišení objektivního obsahu od ideologického nánosu je zapotřebí gnozeologický rozbor. Jelikož o objektivitě poznání rozhoduje gnozeologie, tedy součást filosofie, vyvstává otázka, zda může být samotná filosofie redukována pouze na ideologickou nadstavbu. Fragment končí v momentě, kdy autor začíná hlouběji analyzovat povahu těchto nadstavbových prvků v rámci vědeckých teorií.
Platón: „Jeskyně“
Tento text analyzuje Platónovo podobenství o jeskyni, přičemž se zaměřuje na charakteristiku první úrovně lidského poznání. Autor zdůrazňuje, že vězni v jeskyni považují za jedinou skutečnost a pravdu pouhé stíny umělých věcí vrhané ohněm na stěnu. Jejich vnímání je omezeno dvojím způsobem: jednak vnějšími okolnostmi, tedy povahou dostupných vjemů, a jednak fyzickými pouty, která jim brání v pohybu a změně úhlu pohledu. Klíčovým aspektem je skutečnost, že si tito lidé svá omezení neuvědomují. Pouta nepociťují jako překážku a nevyvíjejí žádnou snahu o osvobození, neboť jejich obzor je plně pohlcen iluzorním světem stínů. Tato analýza poukazuje na propast mezi zdánlivou realitou a skutečným bytím, přičemž zdůrazňuje pasivitu a nevědomost subjektu v jeho přirozeném, nezpracovaném stavu. Text původně z roku 1954 končí uprostřed myšlenky o subjektivní omezenosti a je doplněn o historickou poznámku k diskuzi o etice z roku 1963.
Poznámky, části dopisů
Tento soubor textů z roku 1954 představuje soubor filosofických poznámek a fragmentů dopisů Ladislava Hejdánka, které se zaměřují na klíčová ontologická a existenciální témata. Autor reflektuje pocit odcizení a „ztrátu souvislostí“, kdy se svět jeví jako cizí a nesrozumitelný; východisko vidí v aktivním vytváření domova a solidarity. Ústředním motivem je hledání „pravé skutečnosti“ a pravdy jako ontologického principu, který odhaluje podstatu věcí v protikladu k nahodilosti. Hejdánek analyzuje roli filosofie při navracení člověka sobě samému skrze reflexi, kterou dělí na procesy objekce a subjekce. Významná část textu se věnuje společenské setrvačnosti, falešnému vědomí a fenoménu hry. Hra je interpretována jako prostor svobody a odstupu od bezprostřední reality, což je nezbytný předpoklad pro vznik teorie, morálky a duchovní aktivity. Texty tak tvoří myšlenkový základ pro autorovo pozdější pojetí nepředmětnosti a aktivního subjektu.
Tolstoj, L. N.
Tento text představuje kritickou reflexi srovnávající literární postavu Sidneyho Trefusise z románu G. B. Shawa Nespolečenský socialista s historickou osobností L. N. Tolstého, jak jej zachytil Romain Rolland. Autor ostře kritizuje Shawovo pojetí lásky jako pouhé zamilovanosti či nereflektovaného pudu a jeho hrdinu označuje za nositele cynického zkreslování skutečnosti. Shawova nedůvěra v rozumové uspořádání citů je dávána do souvislosti s jeho problematickým pojetím socialismu. Naproti tomu je vyzdvihována Tolstého životní opravdovost a jeho tragický zápas mezi rodinnými pouty a duchovním posláním. Ačkoliv autor s Tolstého konkrétní vírou nesouhlasí, oceňuje jeho lidskou hloubku. V závěru textu autor polemizuje s myšlenkou, že by životní poslání mělo být v nutném rozporu s rodinným životem, a takový střet považuje za chybu v samotném přesvědčení, které dostatečně nereflektuje lidskou sociálnost. Krátká zmínka o Maximu Gorkém doplňuje pohled na Tolstého vztah k Bohu skrze lidskou hrdost.
Význam křesťanství
Tento text z roku 1954 se zabývá filosofickým významem křesťanství, přičemž překračuje tradiční liberální hodnocení, které v něm spatřovalo pouze mravní přínos. Autor zkoumá vztah mezi vírou a filosofickou pojmovostí a klade otázku, zda lze křesťanské obsahy vyjádřit moderním, ne-náboženským způsobem. Kritizuje strnulost mesiášských schémat a zdůrazňuje potřebu teoretické kritiky myšlenkových kategorií. Pozitivní význam křesťanství spatřuje v metafyzickém ukotvení člověka, jeho osobní angažovanosti, odpovědnosti a realismu vůči lidské bídě. Zároveň však poukazuje na zásadní nedostatky, jako je komplikování svědomí, podceňování vlastních sil, absence světské radosti a neschopnost vymanit se z náboženské formy. Text zdůrazňuje, že cílem filosofického zkoumání není samotný pojem, nýbrž uchopení skutečnosti, která je křesťanstvím zprostředkována, avšak vyžaduje neustálou reinterpretaci pro současnou dobu.
Machovec, Milan
Text představuje kritickou reflexi článku Milana Machovce o metodologii dějin české filosofie z roku 1953 a následné polemiky Karla Kosíka. Autor se zamýšlí nad marxistickým vymezením dějin filosofie jako zápasu materialismu s idealismem, přičemž klade otázku, zda skutečným protipólem filosofie není spíše ideologie. Významná část úvahy je věnována definici ideologa a povaze ideologického myšlení. Zatímco Kosík považuje ideologii za uvědomělé vyjádření třídních zájmů, autor oponuje, že ideologie je málokdy vědomou lží; ideolog svému učení věří a považuje je za vědeckou pravdu, čímž nevědomky zastírá vnější vlivy. Text dále analyzuje Machovcovo pojetí ideologa jako živelného mluvčího společenských krizí a rozporů, u něhož subjektivní záměr ustupuje do pozadí. Celkově dokument nabízí hluboký vhled do dobových sporů o hranice mezi autentickým filosofickým myšlením a ideologickou konstrukcí v rámci tehdejšího marxismu.
Pojetí pravé skutečnosti v janovských spisech
Tento text z let 1954–1955 zkoumá legitimitu filosofického přístupu k biblickým textům, konkrétně k Janovu evangeliu. Autor definuje filosofii jako kritické myšlení vycházející od člověka, které k Bibli nepřistupuje jako k předem dané autoritě, ale jako k partnerovi v dialogu, jenž může zpochybnit i samotného tazatele. Hlavním tématem je otázka po pravé skutečnosti, kterou janovské spisy interpretují jako otázku po pravém, věčném životě. Tento život není pojímán biologicky, nýbrž jako duchovní kvalita spojená s vírou a konáním Božího díla. Rozbor se zaměřuje na klíčové pojmy jako počátek (Logos), vztah Otce a Syna a radikální dualismus mezi světem a věčností. Autor zdůrazňuje, že věčný život není časovou kategorií, ale poznáním věčné pravdy a Boha. Filosofická reflexe vrcholí zjištěním, že setkání s biblickým textem vyžaduje kritické zhodnocení vlastních předpokladů a uznání moci textu proměnit lidské tázání.
1955
[Pohádka o Janovi, dívce a zlém čaroději]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | pohádka, česky, vznik: 1955 ◆ poznámka: rukopis v sešitě A5 s číslem 15
Tato pohádka z roku 1955 vypráví o smutném království ovládaném neviditelným čarodějem, který rozkládá lidské duše zevnitř. Místo tradičních kouzel využívá psychologickou manipulaci a našeptávání, což vede k úpadku společnosti, všeobecné nenávisti a ztrátě schopnosti milovat. Král hledá zachránce, jímž se má stát nadaný mladík Jan, syn knihovníka. Fragment textu doplňují autorovy poznámky o dalším vývoji děje, kde Jan usiluje o spásu celého lidstva, zatímco moudrá dívka se snaží z čisté lásky zachránit pouze jeho. Jejich zájmy se tragicky střetávají v paradoxu, kdy úspěch jednoho znamená neúspěch druhého, zatímco se čaroděj jejich marnému boji vysmívá. Ústředním motivem celého díla je vnitřní boj proti strachu, který ochromuje společnost i jednotlivce. Autor v závěrečných poznámkách důrazně připomíná, že člověk nesmí žít v bázni a musí se odvážně postavit všemu, co v něm vyvolává strach. Text tak představuje hlubokou psychologickou alegorii o moci myšlenek a nezbytnosti vnitřní svobody.
Hamlet
Tento text představuje studijní rozbor Shakespearovy tragédie Hamlet z roku 1955. Autor se zamýšlí nad trvalou aktuálností klasiky a zdůrazňuje, že Hamletův příběh je zrcadlem lidské existence, které se týká každého z nás. Rozbor polemizuje s Olivierovým pojetím Hamleta jako váhavého člověka a sleduje jeho cestu od návratu z Wittenberku až po tragický závěr. Hlavní pozornost je věnována Hamletovu zhnusení nad úpadkem dvora, jeho vztahu k matce a otci a snaze o nápravu světa skrze předstírané šílenství. Dokument rozebírá klíčové momenty, jako je setkání s duchem, divadelní lest „Past na myši“ a nešťastné zabití Polonia. Text nabízí hluboký vhled do vnitřní rozpolcenosti hrdiny, který se cítí povolán k velkým činům, ale zároveň naráží na vlastní pochybnosti a složitost lidské morálky.
Sonoreta ECH 21
Dokument obsahuje podrobné záznamy o stavbě rozhlasového přijímače typu Sonoreta s elektronkou ECH 21, pořízené v období od prosince 1954 do ledna 1955. Záznamy zahrnují chronologický seznam zakoupených součástek, jako jsou transformátory, kondenzátory, cívková souprava, reproduktor a usměrňovač, včetně jejich tehdejších cen. Celkové náklady na stavbu dosáhly přibližně 317 Kčs. Text dále popisuje postup mechanických prací, včetně úprav šasi, vrtání otvorů pro patice a montáže jednotlivých komponentů do skříně. Dokument odkazuje na článek Václava Holopírka v časopise Amatérské radio z roku 1954, který popisuje konstrukci citlivého dvouelektronkového přijímače s využitím miniaturních elektronek. Tento historický pramen poskytuje cenný vhled do radioamatérské praxe a dostupnosti materiálu v poválečném Československu, dokumentuje technickou zdatnost a finanční náročnost individuální stavby elektronických zařízení v padesátých letech 20. století.
Poznámky o filosofii
Text z ledna 1955 se zamýšlí nad podstatou filosofie a rozlišuje mezi pouhým předáváním informací o tomto oboru a skutečným uvedením do filosofického myšlení. Autor zdůrazňuje, že filosofie není jen teoretickou disciplínou, které by se člověk mohl věnovat v rámci svého volného času, ale má ambici stát se hlubokým životním smyslem a cestou, která zásadně přetváří lidskou existenci. Ačkoliv je teoretická stránka filosofie nezbytná, měla by zůstat v pozadí za samotným prožívaným filosofickým životem. Filosofii je nutno žít, nikoliv se jí pouze učit. Autor dále otevírá otázky týkající se vymezení filosofie v rámci lidského vědění a jejího vztahu k jiným oblastem života. V závěru se věnuje otázce užitečnosti filosofie a upozorňuje, že chápání užitku nesmí být omezeno pouze na jednu úzkou rovinu. Tento text tak slouží jako základní úvaha o etickém a existenciálním rozměru filosofování.
Prostý život
Tento esej z roku 1955 zkoumá lidskou existenci ve světě, který se jeví jako lhostejný a nepřátelský. Autor argumentuje, že člověk, který si uvědomuje svou vlastní hodnotu, ale zároveň čelí vesmírné prázdnotě, nesmí hledat oporu v objektivních vnějších cílech. Skutečné bytí a plnost života nespočívají v reflexi ani v teoretických konstrukcích, ale v aktivním, intenzivním a prostém žití. Prostota života, v pozitivním smyslu, neznamená primitivnost, ale nezkorumpované a nezkreslené bytí, které umožňuje člověku zůstat sám sebou, obnovovat se a vracet se k sobě. Autor zdůrazňuje, že obrana proti nicotě spočívá v udržení vlastního bytí skrze plné a autentické prožívání života.
[Počátek a Ježíš v Janově evangeliu (1)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 5. 1955
Tato studie analyzuje koncept „počátku“ a původu Ježíše Krista v Janově evangeliu. Autor rozlišuje mezi tělesným a duchovním původem, přičemž zdůrazňuje, že světské chápání často nedokáže rozpoznat pravou podstatu Kristova počátku. Zatímco tělesná posloupnost je snadno sledovatelná, skutečný duchovní původ zůstává skrytý těm, kteří neprošli znovuzrozením. Text se zabývá napětím mezi věděním o Ježíšově pozemském původu a nepochopením jeho božské dimenze. Zásadním zjištěním je, že počátek v Janově pojetí není pouhým prvotním časovým stadiem, ale dynamickou tvůrčí silou a zdrojem všeho bytí (1:3). Cesta k pochopení tohoto transcendentního počátku vede skrze duchovní proměnu, která člověku umožňuje nahlédnout realitu, jež není „z tohoto světa“. Práce tak osvětluje ontologický význam Logu jako hybné síly, která problematizuje materiální chápání kauzality a historie. Jen skrze znovuzrození lze spatřit Boží království a pochopit pravý zdroj pohybu a stvoření.
[Počátek a Ježíš v Janově evangeliu (2)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 5. 1955
Tato studie se zabývá ontologickým postavením Slova (Logos) v Janově evangeliu, přičemž vychází z teze, že Slovo jakožto princip stvoření nemůže být samo stvořeno. Autor analyzuje biblický verš o Slovu, které se stalo tělem, a rozlišuje mezi věčnou podstatou Slova a pomíjivou povahou tělesnosti či věcnosti. Text dále zkoumá napětí mezi původem "shůry" a "zdola", přičemž upozorňuje na schopnost stvořených věcí emancipovat se od svého počátku a obrátit se proti svému původnímu určení. Zvláštní pozornost je věnována postavě Ježíše Krista, který ač je Slovem, hovoří o "zemských věcech", což naznačuje hloubku jeho inkarnace. Studie se rovněž věnuje konceptu znovuzrození a vyvolení ze světa, které není interpretováno jako prosté přemístění, nýbrž jako ontologický akt nového stvoření. Závěrem text reflektuje návrat k počátku, jenž je pojímán jako výsada náležející pouze počátku samotnému, což v důsledku znamená mezní situaci pro individuální existenci.
[Reálný vztah a vztah jako pojmová konstrukce]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 11. 1955
Tento text zkoumá ontologický rozdíl mezi reálným vztahem a vztahem jakožto pojmovou konstrukcí. Autor argumentuje, že reálný vztah vyžaduje bezprostřední fyzickou přítomnost zúčastněných entit; vztahy mezi prostorově oddělenými objekty, jako jsou Země a Slunce, jsou z perspektivy jednotlivých věcí subjektivní. Skutečná realita těchto vztahů je postihnutelná pouze skrze proces objektivace v lidském myšlení. Objektivace nám umožňuje nahlížet oddělená jsoucna v jejich vzájemných souvislostech, ovšem děje se tak výhradně prostřednictvím pojmů a intelektuálních konstrukcí. Vztah mezi dvěma vzdálenými realitami tedy není jejich vnitřní vlastností v reálném čase, nýbrž produktem našeho myšlenkového uchopení světa. Text zdůrazňuje, že ačkoliv se skrze pojmy dobíráme poznání reality, samotné vztahy mezi prostorově distančními prvky zůstávají konstrukty, které překlenují propast mezi izolovanými jsoucny. Tímto způsobem autor poukazuje na hranici mezi bezprostřední reálnou existencí a zprostředkovaným poznáním světa jako celku.
1956
Filosofie dějin
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1956
Tato práce se věnuje systematickému zkoumání filosofie dějin a rozebírá základní ontologické a gnoseologické aspekty historického procesu. V první části se text zaměřuje na definici dějin, přičemž důsledně rozlišuje mezi dějinami jakožto fenoménem a dějinami jako reálným procesem dění. Následně se autor zabývá otázkou smyslu a obsahu dějin, tedy tím, co tvoří vnitřní náplň historického času a zda lze v událostech nalézt zákonitý či teleologický směr. Důležitým bodem reflexe je vymezení metodologického rozdílu mezi obecnou teorií dějin a hloubkovou filosofií dějin. Závěr dokumentu je věnován specifickému postavení filosofie v dějinném vývoji a proměnám, kterými prošla samotná filosofie dějin v průběhu věků. Cílem textu je objasnit, jakým způsobem lidské myšlení uchopuje historickou skutečnost a jaké jsou limity i možnosti interpretace minulosti v širším kontextu hledání pravdy o lidském bytí v čase.
[Náboženství, posvátno a potřeba „prázdného místa“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 1. 1956
Text Ladislava Hejdánka z roku 1956 se zamýšlí nad podstatou náboženství a jeho vztahem k posvátnu a „prázdnému místu“. Autor definuje náboženství jako životní postoj založený na uctívání posvátného, které však často vzniká povýšením profánních věcí na nadpozemské entity. Tento proces vede k vytvoření fetišů a bůžků, které zaplňují prostor, jenž by měl zůstat prázdný. Právě ono „prázdné místo“ je klíčové pro lidskou transcendenci a schopnost „vykročení“ za hranice danosti. Pokud je tento prostor obsazen dogmaty, vědeckým fatalismem nebo modlami, dochází k zániku možnosti skutečného lidského jednání a k dehumanizaci, kterou křesťanská tradice označuje jako hřích. Hejdánek zdůrazňuje potřebu neustálého očišťování tohoto prostoru, podobně jako teologie krize, aby člověk mohl koncipovat svou činnost a svobodně přesahovat sám sebe. Zachování prázdného místa je tak nezbytnou podmínkou pro autentickou existenci a otevřenost vůči budoucnosti i ostatním lidem.
Fenomén dějin
Text „Fenomén dějin“ z roku 1956 představuje filosofickou osnovu zkoumající podstatu dějinnosti v protikladu k přírodě. Autor definuje dějiny jako proces, který je neoddělitelný od lidské subjektivity a její emancipace. Jádrem úvahy je rozlišení mezi pouhým vývojem a skutečnými dějinami, které jsou charakteristické svou diskontinuitou. Kontinuita dějin není dána objektivně, nýbrž je vytvářena subjektivním aktem „navazování“. Tímto procesem se zaniklá přítomnost stává minulostí, která vnitřně obohacuje a spoluutváří přítomné úsilí. Dějinnost tak není vrozenou lidskou vlastností, ale realizovatelnou možností, díky níž člověk překonává úroveň přírodního bytí. Významným tématem je též vztah dějin a transcendence; autor tvrdí, že každé lidské přesahování je možné pouze skrze dějinné navazování, jež slouží jako garant nového v zápase proti pouhé danosti. Text tak předkládá hlubokou reflexi subjektu jako integrátora smyslu dějin.
Filosofie jako ideologie a jako teorie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | fragment, česky, vznik: 29. 5. – 15. 6. 1956 ◆ poznámka: zamýšlený (nakonec neuskutečněný) příspěvek do Filosofického časopisu
Článek se zabývá podstatou filosofie, která je nerozlučně spjata s myšlením a jeho vyčerpávajícím zkoumáním. Filosofie není primárně poznáním, ale spíše průpravou k němu, založenou na reflexi a sebepoznání vědomí. Vědomí, které je samo sobě obsahem, je konstitutivním předpokladem veškerého poznání, včetně vědy. Vědecká práce je kritická jak k předmětu, tak k sobě samé, což vyžaduje neustálou kontrolu subjektivního přístupu. Dále text rozlišuje filosofii jako ideologii a jako teorii. Zdůrazňuje, že zatímco ideologický, společenský rozměr filosofie je významný, rozhodující je otázka její pravdivosti a teoretické úrovně. Filosofie by měla být posuzována z hlediska jejích argumentů a teoretických předpokladů, nikoli pouze společenské účinnosti. Existuje rozdíl mezi vědou a filosofií v odpovědnosti za společenské působení: vědec má zajistit, aby jeho poznatky nebyly zneužity, zatímco filosof se musí aktivně podílet na promýšlení a lepším uspořádání společnosti.
Pravda, člověk, svět
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 18. 6. 1956
- in: Křesťanská revue, 23, 1956, č. 7, str. 216–217
Tento text z roku 1956 kriticky reaguje na dobovou diskusi o povaze pravdy a křesťanství. Autor odmítá prosté adekvační pojetí pravdy jako shody výroku se skutečností. Místo toho definuje pravdu jako jedinou, absolutní entitu, která je měřítkem pro vědu, filosofii i náboženství. Přestože lidské poznání je nevyhnutelně relativní a perspektivní, absolutní pravda zůstává jeho stálým vzorem. Klíčovým prvkem pro pronikání pravdy do světa je logos, tedy slovo a pojem, skrze něž se pravda vtěluje do života. Text se dále zabývá vztahem mezi pravdou a uměním, zejména hudbou, a zdůrazňuje, že pravda není pouhým odrazem reality, nýbrž soudem nad ní. Lidské bytí je v tomto pojetí chápáno jako historický proces směřující k pravému lidství prostřednictvím aktivní proměny světa. Pravda tak představuje výzvu k nápravě věcí a k osvobození člověka z područí pouhé věcnosti směrem k vyššímu etickému a ontologickému řádu.
[Filosofie a navazování na minulost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 6. 1956
Tento text zkoumá vztah mezi filosofií a její historií a zdůrazňuje, že skutečný filosofický pokrok není možný prostou kontinuitou, nýbrž kritickým osvojením minulosti. Filosofie musí minulost zpřítomňovat a oživovat tím, že ji promění v základní materiál pro svou vlastní stavbu. Tento proces vyžaduje důslednou kritiku a odhalování skrytých principů, které jsou následně konfrontovány s principy současnými. Autor dále argumentuje, že filosofie nesmí nikdy považovat své vlastní výsledky či pozice za definitivní. Naopak je nucena se k nim neustále vracet a podrobovat je novému zkoumání. Právě tato schopnost neustálé sebereflexe a úsilí o nalezení nejhlubších kořenů, včetně kořenů vlastních, odlišuje filosofii od pouhé literární kritiky. Filosofie je tak definována jako dynamický proces neustálého kritického ohledávání minulosti i sebe samé, čímž si zajišťuje svou hloubku a relevanci v čase.
[Filosofie a spor idealismu s realismem]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 6. 1956
Tento text se zamýšlí nad povahou a významem historického sporu mezi idealismem a realismem, respektive materialismem, v rámci filosofického diskurzu. Autor argumentuje, že uvědomění si tohoto dlouhotrvajícího konfliktu nemusí být nutně vnímáno jako přirozený nebo apriorní projev filosofického pokroku. Hlavní myšlenkou je, že důkladná reflexe a porozumění struktuře tohoto sporu slouží především jako prostředek k jeho překonání. Jakmile filosofie dokáže tento protiklad jasně artikulovat a nahlédnout jeho podstatu, činí tím zásadní krok k tomu, aby se z jeho omezujícího vlivu vymanila. Cílem tedy není setrvávat v jedné z těchto pozic, ale spíše dosáhnout intelektuálního osvobození, které umožňuje filosofickému myšlení posunout se za hranice této tradiční dichotomie. Práce zdůrazňuje, že pravé poznání mechanismů filosofického sporu vede k jeho eliminaci jakožto bariéry v myšlení a k dosažení vyšší úrovně autonomní reflexe, která už není nucena se definovat skrze tyto historické protiklady.
Legitimnost náboženství
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 8. 1956
Text zkoumá vztah filosofie k absolutní pravdě a legitimitu náboženského svědectví. Autor vychází z teze, že podstata pravdy spočívá v její transcendenci nad jakýmkoli lidským pokusem o její uchopení. Filosofie je definována jako úsilí o přiblížení se k pravdě z vlastních sil, z pozice nepravdy, zatímco uznává, že pravda je aktivní silou, která člověka oslovuje a provokuje k činnosti. Ačkoli filosofie musí striktně dodržovat svou metodu racionálního zkoumání, nemůže popřít oprávněnost nefilosofického aktu víry či svědectví, v němž člověk odpovídá na oslovení pravdou. Přestože zůstává otázkou, zda je toto oslovení skutečností ontologickou nebo jen psychologickou, filosofie tomuto hlasu naslouchá a učí se z něj. Autor však zdůrazňuje, že filosofie nesmí svou specifickou cestu opustit, aby nezradila své poslání a věrnost člověku. Práce tak reflektuje hranice mezi filosofickou reflexí a náboženskou zkušeností v kontextu hledání absolutna.
Porada Kdyně 9. 8. 56
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 8. 1956
Tento dokument představuje záznam z porady konané 9. srpna 1956 v Kdyni, které se účastnili Ladislav Hejdánek a Jakub S. Trojan. Předmětem diskuse bylo hloubkové zpracování témat souvisejících s myšlením Ludwiga Feuerbacha, zejména v kontextu jeho díla 'Podstata křesťanství'. Text nastiňuje rozdělení badatelských úkolů: Trojan se zaměřuje na Feuerbachovo pojetí dějin, dějinnosti, hříchu a vztahu k biblickým prorokům, zatímco Hejdánek analyzuje Feuerbachovu antropologii, včetně otázek transcendence, subjektivity a sebeuvědomění. Záznam dále obsahuje podrobný harmonogram prací na odborných studiích, které měly vzniknout v letech 1956–1957, včetně stanovených rozsahů a termínů pro odevzdání konceptů i definitivních verzí. Tyto poznámky dokumentují intelektuální spolupráci obou myslitelů a přípravu významných textů, které později vyšly v samizdatové či strojopisné podobě. Dokument reflektuje snahu o metodické uchopení křesťanství skrze kritický dialog s Feuerbachovou antropologickou redukcí náboženství.
Rozvrh k Feuerbachovi
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 8. 1956
Tento text z roku 1956 představuje stručný, ale systematický nástin analýzy filosofického díla Ludwiga Feuerbacha, konkrétně jeho vlivné práce Podstata křesťanství. Autor se zaměřuje na klíčové aspekty Feuerbachova myšlení, jako je pojetí předmětu, rozdíl mezi smyslovou a náboženskou skutečností a definice lidské podstaty. Významná část osnovy je věnována kritice Feuerbachova popření transcendence a jeho manipulaci s pojmy „rod“ a „rodovost“. Metodologicky text odkazuje na autorovo pojetí „duchovního přírodozpytu“ a zkoumá subjektivitu jako předmětné vědomí. Závěr osnovy naznačuje kritickou reflexi, v níž je antropologický výklad a dosažení „pravého vědomí“ interpretováno jako určité zklamání či profánnost pravdy. Dokument slouží jako cenný doklad dobové recepce a kritické dekonstrukce klasického německého materialismu a antropologismu v českém prostředí.
[Role inteligence ve společnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 1956
Tento text zkoumá roli inteligence ve společnosti a rozlišuje mezi pouhou technickou užitečností a vyšším posláním intelektuálů. Autor argumentuje, že pravá inteligence se nespokojí s tím, co společnost aktuálně považuje za prospěšné, ale usiluje o rozpoznání objektivního dobra a pravdy. Tato snaha o nezávislost na dobových názorech vede k určité vnitřní svobodě, která inteligenci brání se bezvýhradně podřídit jakémukoli společenskému řádu. Intelektuálové mají za úkol své poznání pravdy, spravedlnosti a morálky zprostředkovávat ostatním a obhajovat tyto hodnoty bez ohledu na vnější tlaky. Text zdůrazňuje, že zásadní střety o pravdu se neodehrávají mezi intelektuály a zbytkem společnosti, ale v rámci inteligence samotné, přičemž jednotlivé proudy usilují o přesvědčení veřejnosti. Intelektuál tak slouží společnosti v hlubším smyslu skrze neustálé hledání a definování etických norem, které stojí nad materiálním prospěchem.
Drosofila jako akvarijní krmivo
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ různé, česky, vznik: 24. 9. 1956 ◆ poznámka: Obsahuje: a) průvodní dopis z 24. 9. 1956; b) článek o Drosophile
- in: Živa. Časopis pro biologickou práci, 5 (43), 1957, č. 2, str. 70–72 ◆ text
Článek Ladislava Hejdánka z roku 1956 se zabývá využitím octomilek (Drosophila melanogaster) jako nutričně hodnotného krmiva pro akvarijní a terarijní zvířata. Autor poukazuje na nedostatky tehdejší běžné potravy a zdůrazňuje, že pro mnohé druhy ryb, zejména ty sbírající potravu z hladiny, představuje hmyz přirozenou a nezbytnou součást stravy. Text podrobně popisuje výhody chovu octomilek, jako je jejich krátký životní cyklus a snadná kultivace na různých substrátech, od ovocných zbytků po agarové směsi. Zvláštní pozornost je věnována bezkřídlé mutaci „vestigial“, která usnadňuje manipulaci a umožňuje automatizované krmení. Autor sdílí praktické zkušenosti s odchytem divokých populací, přípravou živných půd a kvantifikací výtěžnosti chovu pro konkrétní počty ryb. Článek uzavírá doporučením drosophily jako cenově dostupné a efektivní alternativy k tradičním živým krmivům, která významně přispívá k lepšímu růstu a vybarvení chovaných exemplářů.
Pojetí subjektu (Výklad z disertační práce)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 9. 10. 1956 ◆ poznámka: Předneseno na semináři prof. PhDr. J. B. Kozáka, Praha, poprvé 9. 10. 1956, začátek 16.30, a dále 30. 10. a 13. 11. Účastnili se mj. prof. Kozák, Dr. Miškovská, Dr. Klimentěvová-Otýsová, Dr. Kučera, Dr. Bureš, Dr. Hejdánek a další; podruhé a později např. také prof. Zich, Dr. Zeman a jiní (pozn. aut.).
Tento text, založený na přednášce z roku 1956, se zabývá pojmem subjektu v kontextu kritického realismu a kontextualismu, navazujíc na myšlenky prof. J. B. Kozáka. Autor polemizuje s tendencí moderní vědy zdůrazňovat univerzální propojenost všeho se vším a z ní plynoucí jednotu světa. Namísto toho klade důraz na pluralitu a na princip nesouvislosti jako protipól souvislosti. Definuje subjekt jako jednotně soustředěnou organizaci dějů s vnitřním a vnějším aspektem, přičemž vnitřní, subjektní stránka je zdrojem aktivity a kreativity. Kosmos jako celek není subjektem a nemá absolutní kreativitu. Autor se odlišuje od Kozáka v otázce kreativity universa a rozlišuje dvojí typ „nového“: novou kombinaci starého a skutečnou invenci. Aktivita je zrnitá, projevuje se jako jednotlivé akce, které jsou vlastně reakcemi na realitu. Vnitřní, subjektní stránka se nepoznává přímo, ale skrze její uskutečnění ve vnějších akcích. Analýza výsledků akcí je klíčová pro pochopení subjektu.
Křesťan a svět
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ výklad, česky, vznik: 18. 11. 1956 ◆ poznámka: Předneseno na schůzce vinohradských „třicátníků“ 18. listopadu 1956
Tento esej z roku 1956, "Křesťan a svět", se zabývá teoretickou otázkou vztahu mezi křesťanstvím a světem, nikoli praktickými aspekty, jako je politika nebo kultura. Autor zdůrazňuje, že Bible neposkytuje přímé odpovědi na to, co je svět, ani neposkytuje vědecké či sociologické poučení. Poznání světa je výsledkem osobní zkušenosti a filosofického myšlení. Text kritizuje diletantismus ve filosofii a náboženství a zdůrazňuje, že křesťanská víra má jako svůj princip Boha, nikoli lidské konstrukce. Autor rozlišuje mezi vírou jako darem Božím a lidským svědectvím o ní. Zdůrazňuje, že lidská činnost, ať už vědomá či nevědomá, je vždy odpovědí na Boží oslovení. Každý člověk je zodpovědný za svůj vztah ke světu a má být vyslancem Boží svrchovanosti. Esej vyzývá k pozitivnímu vztahu ke světu, k pomoci druhým v jejich snahách, ať už jsou věřící či nevěřící. Zlo je definováno jako situace, kdy člověk přestává být člověkem, otročí "emancipovaným elementům" – setrvačnostem, které se vymanily ze své podřízenosti. Řešení otázky "křesťan a svět" spočívá v otázce "člověk a svět", kde hlavním posláním křesťana je pomáhat bližnímu uhájit jeho svobodu a lidskost, bojovat za záchranu trpícího člověka.
Víra a svět
docx |
pdf |
html
◆ referát, česky, vznik: 18. 11. 1956
Text „Víra a svět“ z roku 1956 představuje teoretickou reflexi vztahu křesťanství a světa. Autor zdůrazňuje, že se nejedná o praktickou otázku, nýbrž o náročný myšlenkový úkol. Bible podle něj není zdrojem vědeckých či sociologických poznatků o světě, ale návodem k tomu, jakými křesťany máme být. Poznání světa jako celku je pak záležitostí filosofickou, nikoliv vědeckou, neboť věda zkoumá pouze dílčí jevy. Autor předkládá tři modely vztahu víry a světa: striktní oddělení obou sfér, redukci křesťanství na běžný historický jev a pojetí, v němž má svět své místo v Božím plánu a křesťanství působí v něm i pro něj. Zatímco první dva modely označuje za heretické (dualismus a liberalismus), třetí model považuje za správný, neboť směřuje k celkové proměně světa. Text akcentuje nutnost filosofické kompetence věřících při uvažování o universu a o vztahu víry k celku světa.
Událost a kosmos
docx |
pdf |
html
◆ výklad, česky, vznik: 11. 12. 1956 ◆ poznámka: Předneseno na semináři prof. J. B. Kozáka dne 11. 12. 1956. Jde o přepis poznámek k výkladu na semináři prof. J. B. Kozáka pořízený ze strojopisu 6 kartiček A6, v evidenci pod č. 11469, přepis označen číslem 561211–1/4.
Tento text zkoumá povahu událostí a jejich vztah k vesmíru a subjektům. Autor souhlasí s tezí, že "vše, co existuje, jsou události", ale rozebírá, že události nemají jednoznačný počátek, průběh a konec, jelikož jsou složeny z nekonečného množství menších událostí. Integrace událostí je vnímána jako subjektivní proces, přičemž počátek události je určen výběrem a integrací v rámci akce subjektu. Primordiální událost je spojena s akcí, která se vyznačuje reaktivitou a tvořivostí, přesahující dané. Subjekt je chápán jako zdroj a centrum událostí, kde se minulost zpracovává a navazuje na přítomnost. Autor odmítá kauzalitu ve prospěch navazování a tvrdí, že vesmír není celek, ale abstraktum, zatímco konkrétnem je subjekt. Kritizuje pojetí nekonečné minulosti a budoucnosti a ztotožnění příčiny s minulostí, zdůrazňujíc, že vesmír není univerzálně tvořivý.
1957
[Čas, dění, subjekt, přítomnost, minulost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1957
Tento text se zabývá ontologickým a fenomenologickým pojetím času v kontextu subjektivity a lidského jednání. Autor vychází z kritiky Augustinovy „bodové“ přítomnosti a nahrazuje ji konceptem „rozlehlé“ či prohloubené přítomnosti, která umožňuje analýzu a návaznost událostí. Klíčovým prvkem je subjekt, který jako jediný dokáže propojovat jednotlivé časové roviny prostřednictvím svých aktivit a cílů. Čas zde není vnímán jako abstraktní veličina, nýbrž jako „lhůta“ nebo čas akce. Dokument dále zkoumá vztah mezi novostí a setrvačností, proces budování vlastní minulosti a aktivní utváření budoucnosti. Autor se dotýká také otázek kauzality a existenciálního rozměru otevřenosti času, který může vyvolávat hrůzu, pokud není naplněn smysluplným cílem. Čas je tak v tomto pojetí bytostně spjat s výkonem a integritou subjektu v dějinách.
Čas
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1957
Tento text představuje přípravné poznámky k přednášce o čase a dějinách z roku 1957. Autor se v nich zabývá ontologickou povahou času, který nechápe jako prázdnou nádobu, v níž se odehrávají děje, nýbrž jako vnitřní dimenzi samotného dění. Čas je nerozlučně spjat s událostmi, které jsou ve své podstatě heterogenní. Autor rozlišuje mezi změnou, nahlíženou jako vnější přechod mezi koncem starého a počátkem nového, a událostí, která je nahlížena zevnitř jako proces s vlastním průběhem. Zásadním tématem je dvojí úroveň času: čas jako vnitřní kvalita události a čas spojený se změnou. Text rovněž nastiňuje problém persistence jsoucen v čase, konkrétně otázku, co udržuje integritu organismu a jeho různorodých procesů probíhajících odlišnými rychlostmi. Tato reflexe směřuje k hlubšímu pochopení přítomnosti a koheze reality v neustálém toku dění, čímž problematizuje tradiční mechanistické i atomistické koncepce času a trvání.
[Dějiny a dějinnost ve Feuerbachově pojetí křesťanství]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 1957 ◆ poznámka: poznámky k textu Jakuba S. Trojana „Dějiny a dějinnost ve Feuerbachově pojetí křesťanství“
Tato recenze kriticky hodnotí rukopisné poznámky J. S. Trojana k Feuerbachovu pojetí křesťanství a jeho pojetí dějin. Autor recenze vytýká Trojanovi nedostatečnou analýzu Feuerbachových pojmů, jako je dějinnost, podstata a rod. Zpochybňuje Trojanův teologický přístup, který se snaží Feuerbacha obhájit, a poukazuje na rozporuplnost Trojanových výtek ohledně Feuerbachova historismu a ahistorismu. Recenzent kritizuje Trojanovo zjednodušené chápání Feuerbachova pojetí člověka jako uzavřené bytosti, zatímco Feuerbach zdůrazňuje nekonečnou determinovatelnost a otevřenost lidské podstaty. Dále se recenzent zabývá Feuerbachovým vztahem k smyslovosti, prostoru a času, a jeho chápáním podstaty jako lidské budoucnosti. Závěrem recenzent konstatuje, že Trojanova kritika je od základu pochybená, jelikož vychází z pozic, které Feuerbach sám odhalil jako nesprávné, a nedokáže tak nabídnout skutečně platnou kritiku.
Lebistes reticulatus na výstavách
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ různé, česky, vznik: 10. 10. 1956 ◆ poznámka: Obsahuje: a) průvodní dopis z 27. 5. 1956; b) dopis redakce z 31. 5. 1956; c) dopis redakce z 14. 9. 1956; d) průvodní dopis z 10. října 1956; e) příspěvek o Lebistes reticulatus; poznámka autora: "Podle telef. rozhovoru s red. Spalovou 10. října 1956 bylo zařazeno do 1. čísla 1957; dohodnuto, že mohu poslat pozměněné znění, s údají o průběhu výstavy."
- in: Živa. Časopis pro biologickou práci, 5 (43), 1957, č. 5, str. 192 ◆ text
Tento článek z roku 1957 informuje o III. mezinárodní výstavě pavích oček (Lebistes reticulatus), která se konala v srpnu 1956 v Berlíně za účasti chovatelů z devíti zemí. Autor popisuje vysokou úroveň akce, které se zúčastnili i významní američtí odborníci a na níž zaznamenali výrazný úspěch pěstitelé z tehdejší NDR. Text reflektuje stav akvaristiky v tehdejším Československu, kde byla paví očka často neprávem považována za ryby vhodné pouze pro začátečníky. Autor kritizuje podceňování živorodek a nedostatek systematického šlechtění čistých forem v domácích podmínkách. Připomíná historickou tradici pražských výstav ze 30. let a vyzývá k oživení zájmu o cílevědomé pěstování variací konkrétních druhů. Součástí dokumentu je také korespondence autora Ladislava Hejdánka s redakcí časopisu Živa ohledně publikace tohoto příspěvku a plánovaného článku o chovu octomilek jako krmiva. Tato zpráva slouží jako dobový doklad o mezinárodní spolupráci a snaze o zvýšení odborné úrovně československé akvaristiky.
Projev na celozávodní členské schůzi ROH v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie
Tento projev, přednesený na celozávodní členské schůzi ROH v Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v roce 1957, vítá nadcházející návštěvu delegace Sovětského svazu vedené Nikitou Chruščovem a Nikolajem Bulganinem. Řečník zdůrazňuje hluboké přátelství mezi Československem a SSSR a spojuje jména Chruščova a Bulganina s politickým programem XX. sjezdu KSSS. Tento program podle něj přinesl zásadní pozitivní změny nejen v Sovětském svazu, ale i v ostatních socialistických zemích, a podpořil iniciativu a tvořivost. Uznává, že nové myšlenky narážejí na odpor konzervativců, jak bylo vidět i v Číně a Sovětském svazu v souvislosti s odklonem od stalinské politiky. Řečník vyjadřuje podporu otevřenému řešení problémů a nedůvěře k atmosféře podezírání. Zdůrazňuje mírové snahy a snahu o zmírnění mezinárodního napětí. Návštěva sovětské delegace je vnímána jako příležitost k posílení vzájemných vztahů a očekává se její pozitivní vliv na československý život.
Subjekt a poznání (koncept)
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 1957 ◆ poznámka: Jde o koncept článku „Subjekt a skutečnost“ vycházející ze strojopisných přípravných poznámek, zde přepracovaných a doplněných.
Tento článek se zabývá konceptem subjektu v ontologickém pojetí, které rozšiřuje tradiční psychologické a noetické chápání. Klíčovou myšlenkou je, že schopnost odrazu je základem subjektu, a to i u nejnižších forem hmoty jako atomů a elektronů. Tato ontologická perspektiva zdůrazňuje, že realita sama o sobě má subjektní charakter, což neznamená subjektivitu, ale objektivní reálnost subjektů. Diskutuje se o tom, zda realita může být redukována na mnohost subjektů, a dochází se k závěru, že realita je mnohem komplexnější a zahrnuje i vztahy, zákonitosti a kvality, které nejsou samy subjekty. Nové pojetí subjektu má metodický charakter a nabádá k zkoumání „subjektní“ stránky skutečnosti vedle její „objektní“ stránky. Podstatnou částí je také aktivita subjektu, která není pouhým pasivním odrazem, ale aktivní akcí a reakcí na vnější podněty. Diskuse se dále věnuje vztahu mezi odrazem a činností, zdroji akce a povaze kontaktu mezi subjektem a realitou, přičemž kriticky hodnotí některé Zemanovy názory.
Subjekt a poznání [přípravné poznámky (rukopis)]
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 1957
Tento dokument představuje revizi a kritiku pojetí subjektu a poznání, zejména ve vztahu k práci Dr. Jiřího Zemana. Autor argumentuje, že Zemanovo pojetí subjektu jako specifického systému vztahů je jednostranné, protože se soustředí pouze na vnější, „objektivní“ stránku. Skutečný subjekt musí být chápán jako něco víc než jen jeho „instrumentalita“ nebo transformační systém; musí zahrnovat i porozumění a integraci výsledků. Dále se text zabývá povahou reality a poznání. Autor zpochybňuje, zda realita je pouze systémem vztahů, a navrhuje, že veškerá realita má schopnost odrazu, což implikuje nesmírné množství subjektů. Kritizuje také Zemanův názor, že rozdíl mezi subjektem a objektem spočívá pouze v nedokonalosti poznání, a navrhuje, že poznání není pasivním odrazem reality, ale aktivním soudem subjektu o realitě. Text zdůrazňuje, že skutečný vztah je událost a že poznání je spíše návodem k transformaci než její samotnou podstatou. Dalšími klíčovými body jsou: nutnost rozlišovat mezi předmětnou a nepředmětnou stránkou subjektu, povaha akce jakožto zdroj aktivity, kritika Hegelovského pojetí sjednocení myšlení a skutečnosti a zdůraznění, že poznání je vždy zprostředkované a že praxe je klíčová pro kontrolu a provádění poznání. Nakonec se zdůrazňuje, že ontologie se od vědy liší hloubkou a zaměřením na jednotlivé věci, nikoli na statistické zobecnění.
Subjekt a poznání [přípravné poznámky (strojopis)]
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 1957
Tento text se zabývá filosofickou otázkou subjektu, s důrazem na nutnost ontologického pojetí oproti pouhému psychologickému nebo noetickému. Autor vychází z myšlenek Dr. Zemana, který definuje subjekt jako cokoli schopného odrazu, včetně atomů, a chápe strukturu subjektu jako vlastní všem realitám. Text však kriticky zkoumá Zemanovy teze, zejména ohledně vztahu mezi odrazem a aktivitou subjektu. Autor argumentuje, že odraz je aktivní reakcí, nikoli pasivním zobrazením, a že schopnost akce je předpokladem odrazu. Dále se text zabývá rozlišením vnitřní (subjektní) a vnější (objektní) stránky subjektu, zdůrazňuje, že skutečná novost pramení z vnitřní stránky a že subjekt je zdrojem akcí, nikoli jen pasivním uzlem. Zpochybňuje také Zemanovo pojetí poznání jako pouhé transformace objektivní reality a poukazuje na význam praxe jako kritéria pravdivosti. Text navrhuje nové adjektivum "subjektní" pro odlišení od "subjektivní" a klade důraz na aktivní, účelově orientovanou povahu akcí subjektu.
Ideologie a teorie
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 1. 1957
Tento text se zabývá zásadním rozdílem mezi teorií a ideologií, přičemž teorii definuje jako a-humanistickou disciplínu, která nebere ohled na lidské zájmy či ideály, ale usiluje o objektivní poznání skutečnosti. Autor tvrdí, že i čistá teorie je formou odcizení člověka sobě samému, neboť se v ní subjekt uskutečňuje pouze skrze účast na nadosobním procesu syntézy dat. Na rozdíl od ideologie se teorie vyznačuje především jasností pojmů a snahou o minimalizaci mimoteoretických motivů. Zatímco ideologie slouží k ospravedlnění stávající praxe, teorie k praxi nehledí jako ke svému cíli, ale naopak z ní vychází a podrobuje ji analýze. Teorie je tak pokusem o vidění reality v její čisté podobě, oproštěné od subjektivních přání. Tento přístup staví teorii do protikladu k ideologickému myšlení, které je vždy vázáno na konkrétní lidské potřeby a mocenské struktury, čímž ztrácí svou analytickou čistotu a objektivní odstup.
[Překračování lidské individuality a jeho problematičnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 1. 1957
Tento text se zabývá kritickou reflexí pojmu překračování lidské individuality a s tím spojenými riziky. Autor vychází z myšlenky Jana Patočky, který definuje historickou osobnost jako exponenta hlubšího úsilí. Dokument problematizuje snahy o vykročení z lidských mezí, ať už směřují k ideálu nadčlověka, nebo k formám kolektivního jednání a kolektivní odpovědnosti. Hlavním bodem kritiky je situace, kdy je jednotlivec, dobrovolně či nedobrovolně, začleňován do širších společenských či dějinných souvislostí, které hrozí pohlcením jeho individuality nebo nahrazením jeho lidství domnělým překonáním. Text varuje před ztrátou osobní identity v rámci struktur, které si nárokují vyšší smysl na úkor konkrétního člověka. Jde o hlubokou analýzu vztahu mezi jednotlivcem a totalizujícími tendencemi v dějinách a filosofii, která zdůrazňuje nezastupitelnost lidského rozměru a nebezpečí plynoucí z jeho ideologické transformace v rámci širších dějinných procesů, jež mohou vést k odlidštění a ztrátě autentické lidské existence.
Čas – přípravné poznámky I.
docx |
pdf |
html
◆ poznámky, česky, vznik: 30. 12. 1956 – 20. 1. 1957
Tento text zkoumá koncept času, zpochybňuje tradiční lineární pojetí a navrhuje alternativní, subjektivně založený model. Autor tvrdí, že čas není před událostmi, ale je událostmi vytvářen a zaniká s nimi. Neexistuje univerzální čas; každý čas je specifický pro svou událost a konstruuje se skrze subjektivní navazování a zpřítomňování minulosti. Minulost není „zhuštěna“ v přítomnosti, ale naopak mnohost přítomností je zhuštěna v minulosti, která je vždy zpřítomňována subjektem. Autor zdůrazňuje, že skutečná historie není objektivním sledem událostí, ale subjektivním navazováním. Kritizuje představu nekonečné minulosti a budoucnosti, naznačuje nutnost nové koncepce času vycházející z teorie subjektu a akce. Přítomnost se prodlužuje skrze subjektivní výkyv do hloubky, což je začátek nového času, jehož mírou není kvantita, ale kvalita. Zážitek „otevřenosti“ času je zážitkem ne-času, hrůzou z prázdnoty. Pravda se uskutečňuje v přítomnosti, která si nese minulost jako svou „minulost“.
Problém Feuerbachovy anthropologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 5. 2. 1957 ◆ poznámka: naskenován, přepsán a zredigován jen vlastní text studie; přípravné poznámky ponechány zatím stranou
Tento článek se zabývá Feuerbachovou antropologií a jeho filosofií náboženství, přičemž analyzuje jeho hlavní koncepty a klíčové problémy. Autor tvrdí, že Feuerbachovo úsilí odhalit podstatu náboženství jako antropologie bylo sice humanisticky motivováno, ale jeho vlastní pojetí člověka bylo chybné. Feuerbach sice správně identifikoval, že náboženství je projevem člověka a jeho podstaty, ale jeho metoda nedokázala plně uchopit lidskou bytost. Článek kritizuje Feuerbachovo chápání vědomí a subjektivity, zejména jeho nedostatek porozumění reflexi a časovosti. Autor argumentuje, že Feuerbach ztratil člověka, protože jej nechtěl doprovázet na jeho cestě vývoje a nepřijal jeho historický a procesní charakter. Navzdory těmto nedostatkům je Feuerbachovo neúnavné hledání člověka oceňováno jako vzor pro humanisty. Článek poukazuje na to, že člověk není pevně daná entita, ale neustále se dotváří a jeho pojetí je výsledkem praxe. Konečně, autor zdůrazňuje, že Feuerbachova filosofie je v jádru konzervativní, protože odmítá možnost přesahu člověka nad sebe sama a jeho vývoj.
Čas a dějiny (Část I. – Změna a současnost)
docx |
pdf |
html
◆ poznámky, česky, vznik: 13. 3. 1957 ◆ poznámka: První část práce Čas a dějiny
Dokument zkoumá povahu času, dění a změny. Tvrdí, že čas není oddělen od dění, ale je jím nesen, a neexistuje bez něj. Dění je vždy spojeno se změnou, která není homogenní, ale heterogenní, znamenající konec starého a počátek nového. Tato změna je neustále se opakující cyklus konce a počátku. Čas je s touto změnou neoddělitelně spjat. Text se dále zabývá otázkou skutečné novosti ve světě. Kauzalita je kritizována jako koncept, který vylučuje skutečnou novost, protože následek je již obsažen v příčině. Skutečná novost se objevuje prostřednictvím akce, která vychází z nitra subjektu. Přítomnost, jako počátek času, je nepředmětná a v průběhu svého zpředmětňování si vytváří minulost i budoucnost. Přítomnost je rozměrná a trvá, nese s sebou určitou událost. Současnost, jako společenství času, není pouhým vztahem, ale je onticky založena a je rozměrná, nikoli bodová. Pravá událost, akce, má svůj počátek, průběh i konec v jednom společném čase.
Subjekt a skutečnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 23. 3. 1957
- in: Vesmír, 36, 1957, č. 6, str. 212–214 (červen)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 7–16
Článek se zabývá ontologickým pojetím subjektu v diskusi s názory dr. J. Zemana. Autor zdůrazňuje, že v moderním myšlení je nezbytné pojímat subjekt nikoli pouze noeticky, ale především ontologicky, jako konstitutivní prvek reality. Souhlasí se Zemanovou tezí, že schopnost odrazu a subjektní charakter náleží veškeré skutečnosti, včetně nejnižších úrovní hmoty, jako jsou atomy či elektrony. Kritizuje však redukci reality na pouhou množinu subjektů a zdůrazňuje význam vztahů a zákonitostí. Subjekt je definován jako aktivní dění, proces a událost, nikoli jako neměnná substance. Klíčovým prvkem je reaktibilita a schopnost modifikovat chování, přičemž odraz je chápán jako aktivní odpověď či akce, nikoli jako pasivní důsledek vnějšího tlaku. Text dále rozvíjí problematiku odstupu subjektu od reality a jeho přístupu k ní. Cílem je rehabilitovat subjektní stránku skutečnosti, kterou moderní věda často pomíjela, a ukázat subjekt jako reálný, aktivní stavební kámen vesmíru.
Moderní Komenský [ad: Jan Amos Komenský: Scholarum reformator pansophicus - Pansofický vychovatel, Praha 1956]
Recenze se zabývá sbírkou tří pozdních pedagogických spisů J. A. Komenského vydaných v roce 1956. Zdůrazňuje Komenského naléhavé doporučení praktického vědění, které je kontrolováno praxí, a varování před pouhým memorováním bez pochopení. Důraz je kladen na Komenského výrok, že „tolik víme, kolik uděláme“ a „mluviti o věcech bez pochopení znamená počínati si jako papoušek“. Text poukazuje na aktuálnost Komenského myšlenek pro dnešní vzdělávání, zejména v kontextu rychlého rozvoje techniky. Komenský nabádá k tomu, aby bylo vyučování zaměřeno na osvícení mysli a hluboké pochopení, nikoli jen na povrchní znalosti nebo praktické úkony prováděné bez porozumění. Škola má za úkol zdokonalovat lidskou přirozenost, což znamená rozvoj člověka jako takového, s cílem umožnit mu ovládat věci, nikoli jim být ovládán. Metoda výuky by měla být vedena tímto primárním cílem – rozvojem člověka.
[Filosofie a společenské proměny]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 3. 1957
Text se zabývá vztahem mezi filosofickým myšlením a společenskými proměnami. Autor zdůrazňuje, že filosofie disponuje vlastní vnitřní dynamikou a setrvačností, díky čemuž není pouze pasivním odrazem vnějších politických či sociálních událostí. Ačkoliv filosofie nemusí bezprostředně následovat každou společenskou změnu, neznamená to její lhostejnost; naopak si uchovává stabilní pozice, z nichž historické dění kriticky reflektuje. Ačkoliv se dějinný vývoj často neřídí filosofickými principy, jejich platnost a pravdivost tím není oslabena. Tyto principy, formované po celá staletí, jsou odolné vůči náhlým politickým zvratům. Text ústí v optimistické přesvědčení, že navzdory dočasným historickým turbulencím pravda nakonec vítězí. Tato úvaha z března 1957 tak podtrhuje autonomii myšlení a trvalou hodnotu etických a intelektuálních zásad v konfrontaci s proměnlivou realitou moci a společnosti, čímž obhajuje nezávislost filosofické reflexe na dobové politické konjunktuře.
Rádlovo pojetí pravdy v „Útěše z filosofie“
docx |
pdf |
html
◆ referát | přípravné poznámky, česky, vznik: 3. 4. 1957 ◆ poznámka: Přípravné poznámky k referátu, který má být (a byl – pozn. lvh) přednesen 3. dubna 1957. Originál, ručně psaný na 15 listech, veden pod č. 10351 (pozn. aut.).; Viz též pozdější verze textu: Pojetí pravdy v „Útěše z filosofie“ (1967)
Tento text se zabývá Rádlovým pojetím pravdy v jeho díle „Útěcha z filosofie“ (1957). Rádl klade důraz na to, že pravda není v nás, ale spíše pro nás a vládne nad námi. Je to morální zákon, který prochází naší soudností a vyžaduje osobní odpovědnost a rozumové odůvodnění. Pravda je považována za poslední autoritu, předcházející lidské formulaci a objevující se prostřednictvím rozumu a poznání. Diskutuje se zde také o vztahu pravdy k realitě, přičemž se zdůrazňuje, že pravá skutečnost je morální a nelze ji pozorovat z vnějšku. Metafyzika je chápána jako snaha o přiblížení se k této pravé skutečnosti, i když její absolutní poznání je pro člověka nedosažitelné. Text také poukazuje na paradox individuálního pojetí metafyziky, které se snaží o univerzální pravdu v rámci nahodilých a chaotických podmínek prostředí. Rádl odmítá moderní vědecké pojetí hmoty a staví proti ní život, ať už vitální nebo morální, který je však neoddělitelně spjat s tělem. Vláda pravdy se uskutečňuje skrze rozumné jednání a porozumění minulosti, přičemž důležitost je přikládána historickému kontextu a tradici.
Pravda a dějiny
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 11. 4. 1957
- in: Křesťanská revue, 24, 1957, č. 5, str. 141–142
Tento text, napsaný k 15. výročí úmrtí Emanuela Rádla, reflektuje jeho myšlenky o sepětí pravdy s dějinným a společenským kontextem. Autor zdůrazňuje, že věda a filosofie nejsou pouhým zrcadlením přírodní skutečnosti, ale jsou hluboce zakořeněny v duchovním životě své doby. Poznání není jen formálním logickým soudem, nýbrž vyrůstá z tradice a kritického dialogu s minulostí. Dějiny nejsou vnímány jako plynulý evoluční proces, ale jako sled diskontinuálních, svobodných činů jednotlivců, kteří tvůrčím způsobem přetvářejí zděděný materiál pro potřeby přítomnosti a budoucnosti. Minulost tak slouží jako nezbytný základ, z něhož svobodný duch buduje aktuální život. Skutečnými hybateli dějin jsou podle Rádla lidé usilující o pravdu a spravedlnost, kteří se nespokojí s pasivní reprodukcí starého. Text vyzdvihuje mravní i společenskou odpovědnost vědce a nezbytnost rozumového rozboru při hledání pravdy, která je vždy podmíněna dobovými okolnostmi, ale míří k univerzálním hodnotám.
[Nemožnost přímého kontaktu myšlení se skutečností]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 4. 1957
Tento filosofický fragment se zabývá fundamentální otázkou vztahu mezi lidským myšlením a objektivní realitou, přičemž zdůrazňuje jejich vzájemnou nepřekročitelnou distanci. Autor tvrdí, že přímý kontakt myšlení se skutečností je nemožný, neboť předmět, který by byl plně v moci myšlení, by ztratil svou povahu nezávislé věci. Myšlení, které se snaží dostihnout reálný objekt, se nutně dostává do rozporu se sebou samým; aby se skutečně dotklo věci, muselo by přestat být myšlením. Z této úvahy vyplývá, že bezprostřední poznání světa není proveditelné a koncepty jako "bezprostřední data o skutečnosti" jsou v tomto kontextu nesmyslné. Klíčovým prvkem poznávacího procesu je role prostředníka, bez něhož nelze k věci přistupovat. Text se odkazuje na Feuerbachovy Zásady filosofie budoucnosti a nabízí pronikavou reflexi limitů subjektivity. Tato úvaha z roku 1957 představuje kritickou analýzu epistemologického realismu a zdůrazňuje ontologickou autonomii vnějšího světa vůči vědomí.
Praxe a poznání
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | přípravné poznámky, česky, vznik: 4. 5. / 15. 6. 1957 ◆ poznámka: Přípravné poznámky k článku do Filosofického časopisu; nedokončeno
Tento dokument zkoumá povahu poznání a jeho vztah k praxi a realitě. Zabývá se poznáním jako specifickým přístupem ke skutečnosti, který se děje ve vědomí skrze "dotek vědomí", nikoli "vědomí doteku". Poznání je popsáno jako přístup v odstupu, kde skutečnost není uchopena přímo, ale skrze subjektivní perspektivu. Praxe je prezentována jako "skrytost reality", protože realitu mění a přetváří namísto toho, aby ji odhalovala. Cesta k poznání tedy nespočívá v intenzivnější praxi, ale v reflexi, v prozkoumání vlastního subjektivního přístupu k realitě. Dokument dále rozebírá genezi subjektivity, zdůrazňuje propojení subjektivity a práce a zkoumá roli jazyka a historického charakteru praxe v poznání. V závěru se poukazuje na nedostatečnost pouhé praktické kontroly teorie a na nutnost teoretické kontroly prostředky, které jsou teorii vlastní. Poznání je definováno jako "znovupoznání", které vyžaduje předchozí praktickou obeznámenost a kontakt mezi vědomím a realitou.
[Meze přírodovědné metody zkoumání]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 5. 1957
Tato práce se hlouběji zaměřuje na kritické zkoumání mezí moderní přírodovědné metody a jejího hlubokého vlivu na současné duchovní a myšlenkové klima. Autor ve svém textu argumentuje, že převládající vědecký přístup spočívá především v konstrukci složitých experimentálních a pojmových aparátů, které mají za cíl cíleně „ulovit“ skutečnost a transformovat ji do zdánlivě objektivní podoby vědeckého faktu. Text se soustředí na dva klíčové aspekty této problematiky. Zaprvé se snaží ukázat, že přírodovědná metoda je principiálně neúčinná při zkoumání skutečností, které tvoří samotné jádro filosofie. Pokud jsou ryze filosofické otázky kladeny tímto moderním způsobem, zůstávají nutně nezodpovězené a jsou pak mylně považovány za neřešitelné, věčné otázky. Zadruhé autor zpochybňuje samotnou platnost vědeckých faktů i v oblastech, kde se tato metoda jeví jako adekvátní. Tvrdí, že představa o zachycení reality do pasti faktů je pouhou iluzí. Ve skutečnosti jsou tyto výsledky jen zrcadlovým obrazem způsobu, jakým jsme otázku položili, a nepředstavují tak autentické poznání nezávislé skutečnosti.
[Specifická objektivnost poznatku, jeho minulost a aktualizace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 5. 1957
Tento text zkoumá povahu vědeckého poznatku a jeho specifickou objektivnost, kterou nelze plně vysvětlit psychologickými procesy jednotlivce. Autor argumentuje, že poznatek získává svou vlastní objektivitu v momentě, kdy je vysloven a stává se součástí minulosti. Tato objektivita však není absolutní; je vždy vázána na subjekt. Poznatek existuje i bez okamžitého myšlení, pokud je přítomen jako něčí minulost, ze které může být znovu aktualizován. Pokud však přestane být součástí zkušenosti subjektu, jeho existence jako poznatku zaniká, a to i v případě, že byl zaznamenán. Proces znovuobjevování zapsaného poznatku pak vyžaduje novou aktualizaci. Úvaha ústí v hypotézu o různých úrovních paměti, kterou autor nahlíží jako fundamentální vlastnost veškeré skutečnosti, a pokládá otázku po vztahu mezi pamětí a setrvačností. Text tak propojuje epistemologii s ontologií skrze fenomén paměti a časovosti subjektu.
Atomový věk, jeho nebezpečí i naděje
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 22. 6. 1957 ◆ poznámka: pro přednášku v Kdyni 22. června 1957
Tento dokument z roku 1957, nazvaný „Atomový věk, jeho nebezpečí i naděje“, se zabývá fundamentální potřebou energie pro všechny živé organismy a rostoucí závislostí lidské civilizace na jejím získávání. Zkoumá Slunce jako primární zdroj energie a následně přechází k zemským, zejména radioaktivním zdrojům, které se objevily s objevem štěpení atomového jádra. Přednáška detailně popisuje strukturu atomu, rozdíl mezi radiací elektronového obalu a energie uvolňované z jádra. Dále se věnuje přirozené a umělé radioaktivitě, klíčovému objevu řetězové reakce a principu fungování atomových bomb. Autor ostře kritizuje použití atomových zbraní, zejména v Hirošimě a Nagasaki, jakožto neblahý začátek atomového věku a varuje před nebezpečím atomové války a jaderných zkoušek kvůli dlouhodobým radioaktivním dopadům, které ohrožují celé lidstvo. Zdůrazňuje, že jediná cesta k záchraně lidstva spočívá v mezinárodním zákazu atomových zbraní a posílení tlaku veřejného mínění, které je pro dosažení této dohody klíčové.
[Přípravné poznámky k článku „Člověk a zlo“]
Tento text se zabývá kritickým zhodnocením článku Zdeňka Duse „Creatio continua“ z pozic filosofie. Autor odmítá dusovu tezi o „pokračujícím stvoření“, která podle něj podceňuje vlastní skutečnost stvořených věcí a znevažuje pojem stvoření. Zásadní výhradou je, že pokud je vše v každém okamžiku nové, nelze mluvit o „pokračování“. Text také polemizuje s dusovým pojetím zla, které vidí jako předmorální skutečnost, nezávislou na lidské subjektivitě. Autor zdůrazňuje, že zlo je třeba čelit tam, kde se vyskytuje, a že jeho počátek není primárně v lidském srdci či mysli, ale v objektivní skutečnosti. Kritizuje také tendenci k nadsvětným cílům a zdůrazňuje nutnost reformy světa v jeho aktuální podobě, přičemž Ježíš Kristus je chápán především jako člověk, který tuto reformu provádí. Text se dále zabývá otázkami dějin, ideologie, setrvačnosti a role církve v moderním světě, přičemž zdůrazňuje význam sekulární oblasti pro realizaci pravé skutečnosti. Závěrem autor odmítá dusovo nedomyšlené metafyzické pojetí jako filosoficky i nábožensky chybné.
Otázky kosmologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky | různé, česky, vznik: 16. 6. 1957 (přibližné datum) ◆ poznámka: "sešit A5, nelinkovaný, rukopis na str. 1–21; psáno v Kdyni, v létě 1957 – nejspíš kolem 16. 6. 57" [pozn. aut.]
Recenze se zabývá brožurou "Otázky kosmologie" od Dr. J. M. Lochmana z roku 1952, která se zaměřuje na vztah mezi vírou a vědou v kontextu poznávání světa. Lochman zdůrazňuje, že věda je kompetentní pro poznání světa v jeho imanentních aspektech, zatímco víra je nezbytná pro otázky počátku, konce a smyslu světa. Autor recenze kriticky hodnotí Lochmanovo rozlišení mezi vědou a vírou, zpochybňuje jeho pojetí "křesťanského světového názoru" a navrhuje, že oba zdroje poznání mohou mít společný kořen v reálné víře. Dále se diskutuje o nebezpečí povyšování vědeckých metod na univerzální princip a o roli křesťanů-vědců při obraně lidskosti v kontextu moderní vědy. Recenze poukazuje na potřebu vzájemné sebekritiky a věcného dialogu mezi vírou a vědou, aniž by docházelo k redukci jedné oblasti na druhou.
Člověk a zlo (K diskuzi filosofie s theologií)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: srpen 1957 ◆ poznámka: Článek do Křesťanské revue, přijato, neschváleno tiskovým dozorem (pozn. aut).
Tento článek se zabývá kritickou analýzou tří teologických prací zabývajících se povahou zla a světa z křesťanského pohledu. Autor kritizuje pojetí Zdeňka Duse, který podle něj popírá samostatnost stvořeného světa a kauzalitu, což vede k teologicky i filosoficky chybným závěrům, včetně možného panteismu či připisování zla Bohu. Dále se autor věnuje rozboru prací J. S. Trojana a P. Pokorného. Trojan vidí původ zla v „objektivní setrvačnosti“ a emancipovaných historických silách, zatímco Pokorný chápe satana jako zosobněný hřích. Autor obou autorů zpochybňuje, zda setrvačnost sama o sobě je zlá, a navrhuje, že zlo spíše vzniká z odcizení a chybného vědomí člověka, který se stává subjektem vlastních, proti němu obrácených důsledků svého jednání. Skutečné zlo je podle něj ne existence zlé bytosti, ale důsledky lidských činů, které se vymknou kontrole a působí proti lidským intencím, což vede k dezintegraci lidského světa. Zlo je tedy projevem absence pravdy a potřeby budování lidského světa na jejím základě.
[Touha po pravdě jako touha po celku, napětí pravdy a faktů]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 10. 1957
Tento text z roku 1957 nabízí hlubokou filosofickou úvahu o podstatě pravdy, kterou definuje jako bytostnou touhu po celku. Autor rozlišuje mezi tím, co je nám bezprostředně dáno, a pravdou, která odhaluje skryté rozměry skutečnosti. Jelikož je pravda spjata s celistvostí, je nutně jedna, čímž text odmítá existenci dílčích nebo dvojích pravd. Klíčovým prvkem úvahy je napětí mezi pravdou a fakty. Fakta jsou vnímána jako statická, orientovaná do minulosti a vytržená z širšího kontextu, což je činí jednostrannými a v důsledku nepravdivými. Naproti tomu pravda směřuje do budoucnosti a předchází faktům jako integrující perspektiva. Pravda není pouhým součtem daností, ale dynamickým přesahem, který překonává izolovanost jednotlivých faktů a usiluje o nahlédnutí světa v jeho totalitě. Tento přístup staví pravdu do role aktivního principu, jenž dává smysl roztříštěné empirické realitě a otevírá prostor pro porozumění celku.
Milan Machovec a jeho nová knížka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 5. 11. 1957 ◆ poznámka: příspěvek přednesený 5. listopadu 1957 na semináři u J. L. Hromádky [pozn. aut.]
Milan Machovec, a philosopher whose work is influenced by both Štol and Zdeněk Nejedlý, initially focused on logic, publishing a book that, while readable, lacked depth. He later shifted to Czech philosophy, writing on figures like Josef Dobrovský and Jan Hus, and engaging with concepts of revolutionary humanism. His works are often characterized by a sense of haste and superficiality, written in a lively, accessible style. Machovec is presented not as a rigorous academic, but as a writer with historical-philosophical interests, driven by a desire to fulfill specific social needs and address practical concerns rather than pure theory. His approach is noted for its positive engagement with Czech traditions and a nuanced, non-dismissive attitude towards non-Marxist thought, including religion. He is seen as a figure who prioritizes societal impact over academic debate, with an ideological rather than purely theoretical focus.
Čas
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 11. 1957
Tento text z roku 1957 se kriticky zamýšlí nad povahou času a odmítá představu, že vše je uloženo v jednolité, celkové časové posloupnosti. Autor tvrdí, že takové pojetí je pouze vnějším pohledem na výslednici mnoha rozmanitých a různorodých časovostí jednotlivých dějů a událostí. Skutečný čas podle něj existuje výhradně tam, kde je přítomnost chápána jako opravdové a živé napětí mezi tím, co bylo, a tím, co teprve nastane. Právě v tomto přítomném okamžiku jsou minulost a budoucnost vtaženy do aktuálního prožívání, čímž teprve získávají svou identitu jakožto minulost a budoucnost. Práce tak zdůrazňuje fenomenologický a existenciální rozměr lidské časovosti, kde čas není vnímán jako abstraktní lineární osa, ale jako vnitřní struktura dění, která se konstituuje skrze aktivní vztah k přítomnosti. Tento stručný, ale myšlenkově hutný záznam nabízí hlubokou kritiku mechanického chápání času a otevírá prostor pro pochopení temporality jako dynamického procesu lidské existence.
Čas, změna
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 11. 1957
Tento text z roku 1957 představuje stručnou, ale hlubokou filosofickou reflexi o ontologické povaze času a fenoménu změny. Autor rozvíjí myšlenku, že změna jako taková není bezprostředně danou realitou, nýbrž konstruktem, který lze konstatovat pouze z vnější perspektivy pozorovatele. Změna je v tomto pojetí chápána jako střídání různých časových bodů, přičemž samotné „střídání“ je výsledkem lidské interpretace a snahy o nalezení souvislostí mezi izolovanými okamžiky. Stěžejním bodem úvahy je pak definice skutečné časové kontinuity. Ta podle autora nenastává automaticky, ale vyžaduje specifický proces, v němž si přítomná událost aktivně činí z události předchozí svou vlastní minulost. Tímto způsobem dochází k vnitřnímu provázání dějů, které přesahuje pouhou chronologickou následnost. Text tak nabízí pronikavý pohled na to, jak je subjektivní prožitek času a vnímání historicity založeno na aktivním propojování momentů, čímž se z nahodilých jevů stává smysluplný celek.
Změna
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 11. 1957
Tento text analyzuje fenomén změny v rámci laboratorního procesu titrace. Zaměřuje se na pozorování fyzikálních a chemických přechodů, jako je pohyb kapky z pipety do kádinky a barevná reakce lakmusového indikátoru. Autor zdůrazňuje klíčovou roli vnějšího pozorovatele při definování přesných hranic těchto změn. Detailně popisuje různé stavy – od přítomnosti kapky na hrotu až po její dopad na dno nádoby, přičemž zohledňuje i časovou dynamiku barevného přechodu z modré na červenou, který může být navzdory očekávání pozvolný. Cílem textu je metodicky ukotvit proces vědeckého pozorování tak, aby byla zajištěna přesnost záznamu v každém okamžiku experimentu. Tato práce přispívá k lepšímu pochopení experimentální praxe, kde je přesné vymezení momentu změny zásadní pro validitu výsledků. Důraz je kladen na to, že každá fáze procesu vyžaduje specifickou pozornost a jasnou identifikaci změněného stavu pro objektivní vědecké hodnocení průběhu titrace.
Dění a změna
docx |
pdf |
html
◆ referát, česky, vznik: listopad 1957 ◆ poznámka: Referát pro seminář prof. J. B. Kozáka a prof. O. Zicha na filosofické fakultě, přednesen ve dnech 21. a 28. 11. 1957.
Předložený text zkoumá pojmy dění, změny a události v kontextu filosofické krize tradičního pojetí neměnnosti. Autor upozorňuje na obtíže spojené s vyjadřováním myšlenky neustálé proměnlivosti v rámci zažitých myšlenkových struktur a jazyka. Změna je definována jako konec jednoho stavu a počátek jiného, což vede k paradoxu „staré předchází novému“. Klíčovým konceptem je událost, která má svůj počátek, průběh a konec, přičemž autor rozlišuje mezi vnitřní a vnější stránkou události a zdůrazňuje, že proměnlivost je podstatou věcí, nikoli jejich povrchem. Dále se text zabývá subjektivitou, přičemž subjekt je definován jako „vše, co má svou vlastní minulost“, a zdůrazňuje, že minulost není něčím, co bylo, ale něčím, co je stále přítomno. Text se věnuje také reaktivitě a kauzalitě, kde reaktivita subjektu umožňuje reagovat na vnější podněty a vytvářet kauzální souvislosti, a aktivitě jako základnímu předpokladu pro vrácení se subjektu k sobě samému a pro tvorbu nového. Závěrem jsou stručně zmíněny další typy dění, jako je vývoj a reflexe.
Dění a subjekt. Přípravné poznámky
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | referát, česky, vznik: 5. 12. 1957 – 9. 1. 1958 ◆ poznámka: složka 25 listů, spojených sešívačkou v jeden svazek, označený číslem 10355, pokračování ve svazku označeném číslem 10356
Tento dokument zkoumá filosofickou problematiku dění, změny a subjektu, přičemž kritizuje tradiční pojetí statické substance a neměnnosti. Autor argumentuje, že naše myšlení a jazyk jsou hluboce ovlivněny 2000 let starými myšlenkovými strukturami, které brání pochopení dynamické povahy reality. Text se zabývá koncepty jako událost, čas jako aspekt dění, vnitřní a vnější vztahy, a zejména povahou vnějšnosti. Vnějšnost není inherentní vlastností věci, nýbrž vzniká v procesu emancipace a integrace na vyšší úrovni, vytvářející odstup. Klíčovým prvkem je koncept „nového“, které není pokračováním starého, ale vzniká jako akce, která prolamuje uzavřenost a přináší nové dimenze. Dokument také rozlišuje mezi změnou jako umělým výřezem z dění a událostí jako skutečným procesem. Závěrem se zdůrazňuje, že realita je pluralitou vzájemně propojených událostí, kde změna není pasivním procesem, ale aktivním děním.
K rozhovoru s marxisty
docx |
pdf |
html
◆ poznámky, česky, vznik: 16. 12. 1957 ◆ poznámka: Poznámky LvH na večeru u J. L. H. dne 16. 12. 1957
- in: Jan Mervart – Ivan Landa (vyd.), Proměny marxisticko-křesťanského dialogu v Československu, Praha: Filosofia, 2017, str. 407–409 (otištěno pod názvem „K rozhovorům s marxisty“ a s chybami)
Text obsahuje předběžné teze Ladislava Hejdánka z roku 1957, které se týkají možnosti a povahy dialogu mezi křesťany a marxisty. Hejdánek odmítá dogmatické střety a oficiální jednání institucí. Namísto toho navrhuje vést rozhovor na široké frontě v konkrétních oborech. Zdůrazňuje, že marxismus není uzavřený systém a že jeho další vývoj závisí na kvalitě jeho partnerů v dialogu. Rozhovor by měl vést k novému sebepochopení obou stran. Autor odmítá dělení světa na sakrální a profánní sféru a prosazuje uplatnění křesťanské zvěsti ve všech oblastech lidské činnosti, zejména ve filosofii. V závěru formuluje konkrétní filosofické body, kde lze s marxismem navázat kontakt nebo jej kriticky rozvíjet, jako je odpor k mechanismu, uznání subjektivity, otevřenost k novému a odmítnutí čistě předmětného myšlení či adekvačního pojetí pravdy. Cílem je najít v marxismu prázdná místa pro zdomácnění hlubších filosofických vhledů.
Poznámky na večeru u J. L. Hromádky
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 16. 12. 1957 ◆ poznámka: chybí strany 3 a 4
Text obsahuje teze Ladislava Hejdánka z roku 1957 o podobě dialogu mezi křesťany a marxisty. Autor odmítá dogmatické střety a navrhuje vést rozhovor v konkrétních odborných rovinách namísto debaty o obecných principech. Zdůrazňuje, že marxismus není uzavřený systém a jeho vývoj závisí na kvalitě jeho partnerů. Hejdánek volá po otevřenosti, která umožní oběma stranám lépe pochopit sebe samé. Ve filosofické oblasti navrhuje hledat v marxismu "prázdná místa" pro vnesení témat, jako je nepředmětná skutečnost, vnitřní stránka subjektů či pravda jako základ jsoucího. Cílem je překonat mechanismus a primitivní kauzalismus ve prospěch pojetí, které uznává novost a jedinečnost. Tento přístup vyžaduje od křesťanských myslitelů přijetí odpovědnosti za směřování dialogu a ochotu k vlastní proměně skrze naslouchání druhé straně. Celkově Hejdánek usiluje o věcnou filosofickou práci, která překračuje pouhé ideologické vymezení a směřuje k hlubšímu porozumění skutečnosti.
1958
[Blíže neurčená osnova (poznámky k Feuerbachovi)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno - 1958
Tento text představuje stručnou osnovu poznámek věnovaných filosofii Ludwiga Feuerbacha, konkrétně jeho stěžejnímu dílu Podstata křesťanství. Autor se zaměřuje na pět klíčových tematických okruhů, které definují Feuerbachovu antropologickou kritiku náboženství. Prvním bodem je zásadní přesun předmětu náboženství od přírodních sil směrem k člověku samotnému, což tvoří základ moderního humanismu. Dále text zkoumá dialektiku mezi předmětností a nepředmětností a roli subjektivity v procesu sebeuvědomění. Významným tématem je také schopnost člověka přesahovat svou vlastní podstatu v rámci náboženské projekce. Závěrečná část zdůrazňuje Feuerbachovo pojetí člověka jako bytosti nepřevoditelné na pouhé abstrakce. Tyto poznámky, pocházející pravděpodobně z roku 1958, slouží jako hutný rozbor mechanismů, skrze které člověk promítá své vlastní atributy do božské sféry. Studie tak osvětluje přechod od teologie k antropologii v dějinách evropského myšlení.
[Hromádkovo pojetí pravdy]
Tento text se zabývá Hromádkovým pojetím pravdy, které klade důraz na jedinečný časový moment a dynamický charakter pravdy, oproštěný od statických a tradičních představ. Autor kritizuje Hromádkovo vymezení filosofie a teologie, zejména Patočkovo tvrzení, že Hromádka není filosof. Argumentuje, že Hromádkův přístup k pravdě, ač vnímaný jako teologický, má hluboké filosofické základy a nelze jej omezovat. Studie se snaží ukázat, že Hromádkovo pojetí pravdy, v němž Bůh je chápán jako sama pravda, umožňuje teologii stát se „pravou“ filosofií, čímž překračuje hranice stanovené tradičními definicemi obou disciplín. Důraz je kladen na aktivní povahu pravdy, která nás oslovuje a uvádí do pohybu, nikoli na pasivní objekt našeho bádání.
Mýtus, náboženství a dějiny
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1958/1965?
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 10. 5. 1964, Praha: samizdat, 1964, č. 5, str. 14-15 ◆ publikace
Studie zkoumá přechod od mýtu k dějinám jako klíčový moment lidského vědomí. Mýtus je charakterizován představou věčného návratu k archetypům a strachem z dějin, což vede k sociální stabilitě, ale i ustrnutí. Průlom nastal ve starém Izraeli, kde proroci začali chápat dějinné otřesy a porážky jako výzvu k pokání a novému počátku. Tento obrat k budoucnosti vrcholí v postavě Ježíše Krista, který odmítá náboženský únik ze světa a zdůrazňuje dějinnou odpovědnost. Autor kritizuje náboženství jako formu, která relativizuje dějiny a odvádí pozornost od úkolů v tomto světě. Skutečný odkaz evangelia spočívá v aktivní službě člověku, zejména těm nejposlednějším, a v budování budoucnosti založené na lásce a ohleduplnosti. Dějiny jsou v tomto pojetí místem dialogu mezi Bohem a člověkem, směřujícím k nevratné proměně společnosti a překonání všech hierarchií.
Zpráva o činnosti dokumentačního oddělení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie
Tato zpráva z roku 1958 shrnuje činnost a vývoj dokumentačního oddělení Ústavu experimentální medicíny. Oddělení, založené v polovině roku 1956, čelilo výzvě definovat svou specifickou roli ve špičkovém výzkumném ústavu. Vzhledem k tomu, že tvůrčí vědečtí pracovníci si musí rešerše odborné literatury provádět sami, hrozilo, že se práce oddělení omezí na pomocné administrativní úkony. Proto došlo k zásadnímu přesunu těžiště činnosti směrem k vysoce kvalifikované filologické podpoře a dokumentaci vlastních výsledků ústavu. Klíčovou náplní se staly překlady vědeckých prací, souhrnů a mezinárodní korespondence do světových jazyků, což přispívá k prestiži ústavu v zahraničí. Oddělení dále spravuje archiv ústavu, provádí fotodokumentaci vědeckých prací, vede evidenci publikací a zajišťuje knihovnické služby včetně cirkulace odborných periodik. Zpráva vyvozuje, že tato transformace v odborné informační a jazykové pracoviště je v prostředí špičkového výzkumu nezbytná a odůvodňuje existenci samostatného oddělení i nároky na vysokou kvalifikaci jeho pracovníků.
Dodatečný zápis z 13. 1. 1958 u J. L. H.
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 1. 1958
Tento dokument představuje zápis z diskusního setkání konaného 13. ledna 1958 u Josefa Lukla Hromádky, který se zabývá otázkou dialogu mezi marxisty a nemarxisty. Text zdůrazňuje, že mezi marxisty existují jedinci otevření rozmluvě, která by překračovala rámec běžné politické diskuse. Hlavní výhodou takové rozmluvy je, že v ní argumenty nabývají váhy nezávisle na politickém či mocenském postavení mluvčího. Autor vyvrací tezi, že marxisté nejsou schopni uznat odlišné názory, a zdůrazňuje, že obě strany mohou společně definovat zásadní otázky. Klíčem k úspěchu je hloubka analýzy a intelektuální poctivost, které mohou dialog přenést do nových, dosud neprozkoumaných oblastí, čímž se otevírá prostor pro sokratovský způsob tázání. Jako konkrétní příklady jsou uvedeny rozhovor s profesorem Riegrem a snaha o obnovení činnosti Filosofické jednoty. Zápis tak dokumentuje snahy o nalezení autentické platformy pro intelektuální výměnu názorů v tehdejším společenském kontextu.
O smysl života [původně: Milan Machovec: O smyslu lidského života] [ad: Milan Machovec: O smyslu lidského života, Praha 1957]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 14. 1. 1958
- in: Křesťanská revue, 25, 1958, č. 2, str. 60–61
Tato recenze kriticky hodnotí publikaci Milana Machovce „O smyslu lidského života“ z roku 1957. Autor recenze vítá otevření tohoto dlouho opomíjeného, leč společensky atraktivního tématu. Kniha je oceňována pro svou čtivost a popularizační přínos, avšak čelí kritice za teoretickou neukotvenost a setrvání na ideologické úrovni. Recenzent postrádá hlubší filosofickou analýzu a přesné vymezení pojmu „smysl“. Polemizuje s Machovcovým pojetím, kdy je smysl chápán jako produkt lidské vůle, a navrhuje vnímat jej spíše jako objektivní výzvu či napětí mezi přítomným stavem a budoucím uskutečněním. Vyzdvižen je autorův důraz na autentické mezilidské vztahy, které nadřazuje nad materiální a technický pokrok. Závěrem recenze doporučuje teoretické prohloubení tématu a nové vydání knihy ve větším nákladu, neboť i přes metodologické nedostatky představuje cenný podnět k diskuzi o podstatě lidského bytí a aktivismu.
[Definice filosofie a úvod do filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 1. 1958
Tento text se zabývá problematičností definování filosofie a kriticky hodnotí tradiční pokusy o její vymezení. Autor argumentuje, že snaha o vytvoření fixní definice filosofie je v zásadě nesmyslná, a to nejen kvůli obecným omezením definic v negeometrických systémech, ale především proto, že samotné určení podstaty filosofie představuje výsostně filosofický úkol. Úvahy o smyslu, obsahu a cílech filosofie tedy nemohou sloužit jako pouhý úvod pro začátečníky, neboť samy vyžadují vysokou míru filosofické reflexe. Skutečný úvod do filosofické disciplíny by proto neměl vycházet z abstraktních definic, nýbrž z organického propojení filosofických otázek s běžnými jevy a každodenními problémy člověka. Text tak zdůrazňuje, že cesta k filosofii vede skrze bezprostřední zkušenost a žitou realitu, nikoli skrze formální vymezení pojmů, které by předcházelo samotnému filosofování.
Pravda a mythus
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 25.–27. 1. 1958 ◆ poznámka: Autorova poznámka na úvodních deskách: Diskusní příspěvek k článkům Am. Molnára: „Opravdu pryč s historií?“ a Boh. Pospíšila: „Historie není zbytečná“ (KJ 1958, č. 3 a 4, leden). Poznámky a koncept.
Tento text kriticky zkoumá vztah mezi pravdou a historií a zdůrazňuje, že pravdu nelze odtrhnout od konkrétních dějinných a osobních situací. Autor odmítá pojetí, které pravdu univerzalizuje do podoby nadčasových schémat, což označuje za myšlení mytologické. Hlavním terčem kritiky je koncept „teologické situace“ B. Pospíšila, jenž vyjímá setkání člověka s věčností z historického kontextu a nahrazuje živý vztah neměnným stereotypem. Podle autora je pravda svrchovaná a vítězná právě ve své aktuálnosti a svázanosti s přítomným okamžikem; zbavena dějinnosti se stává prázdnou abstrakcí. Pravda není pouhou součástí dějin, nýbrž silou, která prolamuje uzavřenost situací a otevírá nové cesty. Text rovněž obhajuje nezbytnost vědeckého a historického zkoumání v teologii a varuje, že ignorování historické reality vede k úniku do subjektivního mýtu a ztrátě schopnosti reagovat na skutečnost. Pravá víra tak vyžaduje reflexi a uznání jednoty pravdy ve všech oblastech lidského vědění.
Co je filosofie? Poznámky ke spisku Dušana Machovce [ad: Dušan Machovec: Co je filosofie?, Praha 1957]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 26. 1. 1958 ◆ poznámka: nedokončeno (jen přípravné poznámky)
Tato recenze knihy Dušana Machovce „Co je filosofie“ z roku 1957 se zaměřuje na problematické vymezení filosofie, které autor předkládá. Machovec uvádí několik definic: filosofie jako teoreticky vyjádřený světový názor, jako teorie světového názoru, jako věda o světovém názoru, jako teoretické zpracování problematiky světového názoru, a dokonce i jako kritika světového názoru. Recenzent poukazuje na nejasnosti, které z těchto definic plynou ohledně předmětu filosofie. Pokud je filosofie vědou či teorií světového názoru, pak jejím předmětem je světový názor, případně i jeho praktická výstavba. Pokud je jejím předmětem teoretické vyjádření světového názoru, pak se předmět shoduje se světovým názorem. Pokud jde o kritiku, její počátky se liší. Hlavní výtkou recenzenta je, že Machovec opomíjí klíčový aspekt filosofie: její reflektivní povahu. Filosofie nezkoumá věci tak bezprostředně jako světový názor nebo věda, nýbrž vždy reflektovaně. Právě tato reflexe, kterou autor ve svém vymezení pomíjí, činí filosofii filosofií.
Historie a pravda (Na okraj otázky užitečnosti a zbytečnosti historie)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 27. 1. 1958
- in: Kostnické jiskry, 43, 1958, č. 6, str. [4] (6. 2.)
Tento text kriticky reaguje na názory B. Pospíšila ohledně vztahu mezi historií a teologickou pravdou. Autor odmítá Pospíšilovo tvrzení, že historie je pro pochopení „pravdy spasitelné“ zbytečná či dokonce škodlivá. Argumentuje, že snaha vyjmout teologickou situaci z dějinného kontextu vede k mytologizaci a nahrazení živého oslovení prázdným stereotypem. Autor zdůrazňuje, že pravda není neměnnou abstrakcí, ale suverénní silou, která se projevuje v konkrétních, neopakovatelných dějinných a osobních okolnostech. Pokud odtrhneme biblické poselství od jeho původní historické zakotvenosti, ztrácíme schopnost vztáhnout jej k dnešku. Historické vědomí je proto nezbytným nástrojem pro autentické pochopení křesťanské zvěsti, která člověka vyzývá k jednání v jeho specifické situaci. Odmítnutí historie tak v konečném důsledku znamená únik ze světa a znehybnění pravdy, která má být živá a osvobozující.
Co je lidskost [ad: Vercors (= Jean Bruller): Nepřirozená zvířata, Praha 1958]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: březen 1958
- in: Křesťanská revue, 25, 1958, č. 4, str. 123–124
Text pojednává o knize Jeana Brullera-Vercorse „Les animaux dénaturés“, která skrze fiktivní příběh o nálezu chybějícího vývojového článku zkoumá podstatu lidství. Děj se soustředí na objev „tropiů“, živých tvorů na pomezí opice a člověka, kteří se stávají předmětem ekonomických zájmů a právních sporů. Autor rozebírá, jak se vědecký objev střetává s realitou vykořisťování a jak pokusy o přírodovědnou definici člověka selhávají. Hlavní myšlenkou textu je, že lidství není biologicky daný stav či soubor vrozených schopností, ale etické důstojenství a závazek. Lidskost se neprojevuje ve stavbě kostry, nýbrž v mravním jednání, v solidaritě a v aktu přijetí druhého do společenství. Problém tropiů nakonec odhaluje více o charakteru lidí, kteří o nich rozhodují, než o tvorech samotných. Text uzavírá, že lidství je neustálým hledáním a odpovědností vůči bližním, nikoliv pouhou zoologickou klasifikací.
Co je lidskost [příprava]
Tento text z roku 1958 reflektuje zásadní otázku lidství na pozadí utopického románu Jeana Brullera (Vercorse) „Nepřirozená zvířata“. Autor analyzuje příběh o nálezu „tropiů“ – chybějícího článku mezi opicí a člověkem –, který vyvolává konflikt mezi hospodářskými zájmy a mravní zodpovědností. Klíčovým tématem je neschopnost vědy (antropologie či zoologie) podat uspokojivou definici člověka. Text zdůrazňuje, že lidství není objektivní přírodní daností ani biologickým faktem, nýbrž výsledkem rozhodnutí, uznání a přijetí do společenství. Autor v románu spatřuje hlubokou studii humanismu a paralelu k biblickému podobenství o milosrdném Samaritánovi. Podstata člověka se neprojevuje v jeho anatomii, ale v jeho jednání a závazku vůči druhým. Lidskost je tedy chápána jako neustálý etický úkol a akt transcendence, nikoli jako statická kategorie. Tato reflexe vybízí k hlubšímu porozumění křesťanské zvěsti i moderní krizi identity člověka v současném světě.
O tzv. posledních elementech
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 10. 4. 1958 ◆ poznámka: Referát na semináři prof. Kozáka a doc. O. Zicha dne 10. 4. 1958 (pozn. aut.)
Tento text se zabývá kritickou analýzou konceptu „posledních elementů“ ve fyzice, vycházející z přednášky profesora J. B. Kozáka. Autor argumentuje, že neustálé pátrání po nejmenších částicích ve fyzice je nekonečné, protože žádné „poslední elementy“ ve skutečnosti neexistují. Zásadní problém spočívá v mechanistickém přístupu, který se zaměřuje na izolované dvojice a zanedbává komplexnější interakce. Zachariasův princip pěti základních principů fyziky je analyzován, přičemž se poukazuje na opomíjení tzv. sociologického aspektu – jak se hmota chová ve stavu vysoké agregovanosti ve srovnání s řídkým rozptýlením. Tento nedostatek ve fyzikálním myšlení otevírá prostor pro filosofickou interpretaci. Skutečnou podstatou reality nejsou izolované prvky, ale jejich vzájemné souvislosti a dynamické interakce, které formují jejich „subjektivitu“ a konkrétnost. Každá částice je proměnlivá a její reakce na vnější podněty mění její vlastní podstatu a budoucí interakce. Tento pohled zpochybňuje hledání neměnných, základních stavebních kamenů světa a zdůrazňuje dynamickou povahu reality.
[Cesta filosofa a její vztah k jiným cestám]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 4. 1958
Text se zamýšlí nad povahou filosofické cesty a jejím vztahem k vnějšímu světu a společnosti. Autor zdůrazňuje, že filosofie se nesmí definitivně vázat na žádné dobové, společenské či politické danosti. Filosof nese za svou pravdu výhradní zodpovědnost a nemůže se opírat o vnější autority, ani se na ně vymlouvat. Ačkoliv filosofie neexistuje v izolaci a může dočasně spolupracovat s jinými proudy či hnutími k prosazení svých cílů, tato spojenectví jsou vždy vnímána jako dočasná a podmíněná. Filosof musí zůstat vnitřně svobodný a nesmí dopustit, aby byla jeho integrita narušena vnějšími zájmy nebo korupcí. Klíčovým prvkem je schopnost včas rozpoznat okamžik, kdy se filosofická cesta rozchází se směrem jeho dočasných spojenců, a odvaha pokračovat samostatně. Tato reflexe zdůrazňuje etický rozměr filosofického bádání, který spočívá v neustálé bdělosti a odmítnutí intelektuální i morální korupce ve prospěch hledání autentické pravdy nezávislé na aktuálních okolnostech.
Kozákovo pojetí pravdy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: květen 1958 ◆ poznámka: Napsáno k výročí narození profesora filosofie J. B. Kozáka.
- in: Křesťanská revue, 25, 1958, str. 80–86 (Theologická příloha)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 14–23
Tato studie zkoumá vývoj pojetí pravdy v díle českého filosofa J. B. Kozáka, sepsaná u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin v roce 1958. Autor analyzuje Kozákovo zásadní odmítnutí korespondenční teorie pravdy jako shody se skutečností, kterou Kozák nahrazuje dynamickým, procesuálním a kontextualistickým přístupem. Text sleduje Kozákovu myšlenkovou cestu od biologické interpretace poznání jako formy životní aktivity a adaptace organismu, přes období zkoumání autonomního světa intencionálních objektů, až po pozdní návrat k prohloubenému realismu. Významným prvkem je důraz na systémovost a metafyzický „řád“, v němž pravda není izolovaným prvkem, nýbrž souvislostí pevně zakotvenou v lidské zkušenosti. Autor textu se nepokouší pouze o historický výklad, ale vstupuje s Kozákem do systematického dialogu. V závěru navrhuje vlastní řešení, které pravdu pojímá jako osvobozující sílu, jež člověku skrze aktivitu umožňuje nápravu a ovládnutí věcí v souladu s vyšším smyslem.
O Vercorsových Nepřirozených zvířatech
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 2. 5. 1958 ◆ poznámka: předneseno původně ve vinohradském sdružení dne 2. května 1958 [pozn. aut.]
Tento text se zabývá románem „Nepřirozená zvířata“ od Jeana Vercorsa, který zkoumá podstatu lidství. Autor uvádí, že Vercorsovo dílo, stejně jako jeho ostatní, se snaží osvětlit problém člověka a lidskosti. Román, zasazený do prostředí objevu „tropiů“ – tvorech stojících na pomezí opice a člověka –, se zabývá otázkou, co definuje lidskost. Dílo se postupně vyvíjí od vědecké zápletky k hlubší filosofické reflexi. Zlom nastává, když se tropiové, původně objekt vědeckého zkoumání a ekonomického zájmu, začnou stávat lidmi skrze jednání a rozhodnutí postav. Zásadní je rozhodnutí novináře Douglase Templemora, který se za tropie obětuje, čímž je povyšuje na lidskou úroveň. Proces, který následuje, pak potvrzuje, že lidství není pouhou biologickou či vědeckou kategorií, ale výsledkem společenského uznání a jednání. Text zdůrazňuje, že k člověku lze přistoupit pouze lidsky, nikoliv jako k objektu. Lidskost není danost, ale závazek a výzva k jednání, založená na solidaritě a vzájemném uznání. Autor textu se obrací k biblickému podobenství o ztraceném synu, aby ilustroval myšlenku, že podstatné není, co se říká, ale co se činí. Román tak vybízí čtenáře k zamyšlení nad vlastními předsudky a k aktivnímu přijetí druhých jako sobě rovných.
O problému zla
◆ výklad, česky, vznik: 5. 5. 1958 ◆ poznámka: Předneseno na schůzce u J. L. Hromádky dne 5. května 1958
[Dvojí realizace pravdy v poznání; úsilí o systém a jeho prolamování]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 7. 1958
Text zkoumá specifický způsob, jakým se pravda prosazuje v oblasti poznání a myšlení. Na rozdíl od jiných sfér, kde pravda působí bezprostředně jako zdroj nového, se v poznání realizuje dvojím způsobem. První rovinou je snaha o abstrakci, syntézu a budování pevných myšlenkových systémů či generálních teorií. Druhou, neméně podstatnou rovinou, je následné prolamování a narušování těchto systémů, které umožňuje vznik nových systematických pokusů. Autor se zamýšlí nad vztahem mezi novým a starým a dospívá k závěru, že každé vskutku nové poznání se musí opírat o staré struktury, protože i ty v sobě uchovávají stopu pravdy, která stála u jejich zrodu. Tato kontinuita ukazuje, že proces poznání není v jádru odlišný od jiných projevů pravdy, ale představuje spíše analogickou situaci na vyšším stupni abstrakce. Tato úvaha nabízí hluboký vhled do dynamiky myšlenkového vývoje, kde pravda vystupuje jako hybná síla tvoření i nezbytného překonávání dosaženého.
[Jednota pravdy a její vztah k subjektu; pravda a systém]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 7. 1958
Text zkoumá problém jednoty pravdy a jejího vztahu k poznávajícímu subjektu a systémovému myšlení. Autor vychází z předpokladu, že pravda musí být v dané situaci jedna, přičemž její těžiště neleží v izolovaných soudech, ale v širších kontextech. Jednota pravdy není garantována vnější skutečností, nýbrž souvisí se sjednocující schopností subjektu a nepředmětným základem, který autor identifikuje jako absolutní pravdu. Tato pravda působí jako záruka ucelenosti, k níž lidské poznání směřuje prostřednictvím systémů. Žádný systém však nesmí být definitivně uzavřen, neboť pravda není statickým cílem, ale dynamickým procesem a výzvou. Poznání je proto chápáno jako „cesta za pravdou“ či „cesta pravdy“, kde se pravda uskutečňuje skrze lidské jednání a reakci na konkrétní situace. Hejdánek zdůrazňuje, že pravda nesměřuje mimo svět, ale k věcem a k jejich pravé povaze, kterou má subjekt svým životem vnášet do reality a realizovat.
[Ontologie a konkrétní skutečnost, systém a pravda]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 7. 1958
Ontologický rozbor musí dle autora vycházet z kritické analýzy konkrétních skutečností, které často unikají běžné pozornosti, jako jsou čas, změna, pohyb či subjektivita. Text tvrdí, že pravda není statický, předem daný systém nebo všeobjímající vize, nýbrž událost, která do lidského vědomí a poznání vstupuje v konkrétních situacích a okamžicích (hic et nunc). Tento živý vstup pravdy narušuje dosavadní pojmový aparát a zavedené teorie, čímž nás nutí k neustálé reinterpretaci a tvorbě nových systémů. Ačkoli je systematické myšlení nezbytné pro sjednocení dílčích poznatků v celostní obraz, autor varuje, že každý systém zároveň hrozí zastřením pravdy tím, že opouští konkrétní místo jejího dění. Studie zkoumá dialektické napětí mezi pevnou strukturou teorií a dynamickými průlomy reality. Pravda je zde chápána jako jednotná síla, která se však realizuje skrze jednotlivé, zacílené střety s realitou, jež neustále zpochybňují uzavřenost jakéhokoli filosofického celku.
[Vztah pravdy a věci, pravá podoba věci, pravda o člověku]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 7. 1958
Tento filosofický text z roku 1958 zkoumá podstatu pravdy a její vztah k věcem a člověku. Autor odmítá dva extrémy: subjektivistický relativismus, který pravdu rozmělňuje v perspektivách, a objektivistické ztotožnění pravdy se samotným jsoucnem věci. Pravda je zde definována jako „pravá perspektiva“, která odhaluje pravou podobu věci. Tato pravá podoba není totožná s aktuálním stavem reality, ale směřuje k budoucnosti jako poslání, účel a správná funkce věci. Poznání pravdy pak nutně vyvolává napětí mezi skutečností a ideálem, což vybízí k nápravě světa a uvádění věcí na „správnou dráhu“. Stejný princip platí i pro člověka, jehož posláním je práce na sobě i na reformě světa. Celý proces nápravy a hledání pravdy se uskutečňuje skrze logos, který je nástrojem k dosažení pravé cesty, ale zároveň může být zdrojem zásadního poblouznění, pokud je falešný. Text zdůrazňuje etický rozměr pravdy jako výzvu k činu.
[Život a pravda; subjekt a pravda jako zdroj aktivity]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 7. 1958
Text se zamýšlí nad hlubokým ontologickým vztahem mezi životem a pravdou a definuje podstatu života skrze aktivní zaměření subjektu do budoucnosti. Autor zdůrazňuje, že život není pouhým pasivním stavem, ale dynamickým procesem, který nelze pojímat odděleně od pravdy. Subjekt je považován za živý pouze tehdy, vykazuje-li aktivitu, jejímž posledním zdrojem není subjekt samotný, nýbrž pravda, která skrze něj působí. Životnost subjektu je tedy přímo závislá na tom, zda si jej pravda vybírá za nástroj k uskutečňování svých záměrů a cílů. Tento vztah k pravdě subjekt oživuje a dává mu smysl; ve chvíli, kdy je subjekt ponechán osamocen a pravda se k němu přestane znát, jeho aktivita nezvratně ustává a dochází k jeho metaforické smrti. Práce tak předkládá filosofické pojetí subjektivity, v němž je lidské bytí definováno jako otevřenost a poslušnost vůči vyššímu principu, jenž je jediným skutečným zdrojem tvůrčí síly a budoucího směřování.
[J. L. Hromádka a jeho myslitelský význam]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 8. 1958
Tento text se zabývá intelektuálním významem Josefa Lukla Hromádky, jedné z nejvýraznějších postav české teologie 20. století. Autor poukazuje na dobovou rozpačitost při hodnocení Hromádkova myšlenkového přínosu. Ačkoliv je Hromádka vnějším světem často vnímán a oceňován především jako pokrokový teolog, jeho hlubší teoretické, teologické a filosofické koncepce zůstávají neprávem opomíjeny. Text kriticky reflektuje tendenci odsouvat tyto zásadní aspekty jeho díla do úzadí a klade si otázku, zda Hromádkovo myšlenkové dědictví má místo v budoucím intelektuálním diskurzu. Úvaha z roku 1958 tak reaguje na reduktivní interpretace Hromádkova působení, které upřednostňují politickou či společenskou nálepku před důslednou analýzou jeho filosofického a náboženského systému. Dokument zdůrazňuje potřebu rehabilitovat Hromádku jako svébytného myslitele, jehož teoretická práce přesahuje dobové ideologické škatulky a nabízí podněty, které by neměly být zapomenuty ani v nadcházejících generacích. Tato krátká reflexe je cenným svědectvím o vnímání klíčové teologické osobnosti v komplikovaném historickém kontextu padesátých let.
Význam současných událostí na Středním východě pro mezinárodní situaci
Dokument z roku 1958 analyzuje význam současných událostí na Středním východě pro mezinárodní situaci, která se nachází na pokraji nové globální katastrofy. Autor zdůrazňuje sílící hnutí nerozvinutých národů a posun světového politického a hospodářského těžiště. Konfrontuje kapitalistický svět, vedený USA s jeho imperialistickými tendencemi, se Sovětským svazem a nově vzniklou Čínou, které představují novou sílu v mezinárodní politice. Autor kritizuje snahy západních mocností potlačit tyto nové síly, které ohrožují jejich zisky z těžby surovin, jako je arabská nafta. Přes riziko nové války jsou však západní mocnosti brzděny hrozbou konfliktu se Sovětským svazem a Čínou. Analýza ukazuje vítězství protiimperialistického tábora, což dokazuje i jednání Valného shromáždění OSN, kde se některé latinskoamerické země vymanily z vlivu USA. Dokument zároveň varuje před nejasnou perspektivou arabského nacionalismu a nutností rozpoznat skutečné cíle boje, aby se předešlo novým konfliktům, a předpokládá cestu k socialismu.
[Přednost reality před vědomím při přístupu ke skutečnosti; nové pojetí kauzality]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 8. 1958
Tento text zkoumá základní ontologická východiska filosofického bádání a předkládá pojetí priority objektivní reality nad vědomím. Autor argumentuje, že kritický přístup ke skutečnosti nesmí vycházet z bezprostředních dat mysli, ale z reality samotné, v níž jsme jako lidské bytosti hluboce ukotveni. Prvním krokem k pochopení světa i k vlastnímu sebepochopení je konkrétní akce, nikoli pouhá introspekce. Text zdůrazňuje, že přirozený filosofický začátek neexistuje; počátek je vždy součástí samotného aktu filosofování. Klíčovým závěrem je odmítnutí absolutního determinismu a tradiční zásady rovnosti příčiny a následku. Autor navrhuje nové pojetí kauzality, kde následek není pouhým mechanickým pokračováním příčiny, ale aktivním a iniciativním navázáním na ni. Tato souvislost je zprostředkována takzvanou "reaktibilitou" následku, který do dění vnáší prvek novosti. Realita je pak chápána jako dynamický celek zahrnující subjekt i jeho aktivitu, čímž se otevírá prostor pro pochopení tvůrčího a aktivního charakteru bytí jako takového.
[Život a jeho udržování; kritika pojetí Jiřího Zemana a otázka po povaze života]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 9. 1958
Text kritizuje pojetí života Jiřího Zemana z roku 1958, který život definuje primárně skrze mechanismy udržování vnitřní rovnováhy a adaptace na vnější prostředí. Autor (Ladislav Hejdánek) toto vymezení odmítá jako jednostranné a reduktivní, zejména v jeho aplikaci na procesy myšlení a poznání. Argumentuje, že funkce udržování, vyvažování a přizpůsobování jsou pouze sekundární, pomocné a instrumentální; slouží k uchování toho, co již bylo dosaženo. Podstata života podle Hejdánka nespočívá v tom, co jej udržuje, ale v tom, co jej zakládá – tedy v aktivním vykročení z prostředí a v opozici vůči němu. Kdyby byla adaptace hlavní životní funkcí, život by pro neustálé potlačování odchylek od prostředí nikdy nemohl vzniknout. Skutečným jádrem života je aktivita směřující k ovládnutí a přebudování okolí. Život je tak charakterizován specifickou kvalitou a úrovní své aktivity, která z organismu činí aktivního činitele, nikoli jen pasivní produkt vnějších vlivů.
[Změna a neměnnost, pohyb a klid (kritika pojetí Jiřího Cvekla)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 9. 1958
Tento kritický text se zabývá analýzou pojetí změny, pohybu a klidu v díle Jiřího Cvekla, zejména v knize O materialistické dialektice. Autor zpochybňuje Cveklův výchozí bod, jenž definuje změnu pouze jako popření neměnnosti. Takové vymezení podle autora neoprávněně naznačuje primát klidu nad pohybem a vede k logickým nekonzistencím, kde je klid střídavě nahlížen jako omezený pohyb i jako jeho nutný předpoklad. Zvláštní pozornost je věnována ontologickému statusu předmětů v procesu změny. Autor se ptá, zda Cveklova definice pohybu jako změny vztahů mezi věcmi neponechává samotné věci beze změny. Text odmítá autorovu „slovní dialektiku“ a hledá hlubší řešení napětí mezi dynamickým vývojem a stabilitou jsoucen. Klade si otázku, zda lze klid vyložit jako specifický projev samotné změny, čímž by se předešlo dualistickému chápání reality, které Cvekl nedokáže uspokojivě překonat ani při zkoumání proměnlivosti podstaty věcí.
[Rozhodující význam pozadí a kontextu pro interpretaci dosaženého výsledku]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 9. 1958
Tento text se zabývá klíčovým významem cesty a kontextu při dosahování a interpretaci pravdy či poznání. Autor argumentuje, že žádný duchovní, mravní nebo myšlenkový výsledek není definitivní ani trvale zajištěný. Skutečná hodnota nespočívá v samotné formulaci moudrosti, ale v procesu, kterým k ní člověk dospěje. Pro porozumění jakémukoli jevu – ať už v biologii, historii, filosofii nebo teologii – je nezbytné zkoumat jeho původ, vývoj a pozadí, ze kterého vyrostl. Bez neustálého oživování a rekonstruování původních motivů a situací se i ty nejhlubší pravdy stávají prázdnými hesly. V oblasti víry je pak nutné striktně rozlišovat mezi živým zdrojem a základem víry na jedné straně a pomocnými teoretickými reflexemi či dogmatickými poučkami na straně druhé. Pochopení přítomnosti je tak neoddělitelně spjato s pochopením minulosti a metodiky, která k danému výsledku vedla. Cesta k poznání určuje jeho konečnou interpretaci a platnost.
[Změna, kauzalita a čas]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 9. 1958
Text se zabývá filosofickým zkoumáním podstaty změny, kauzality a času. Autor vychází z předpokladu, že vše ve světě podléhá neustálé změně, což činí tuto otázku univerzálně významnou. Hlavním bodem kritiky je tradiční pojetí kauzality založené na principu rovnosti příčiny a následku („causa aequat effectum“). Takové pojetí podle autora vysvětluje pouze neměnnost a identitu, nikoli však samotný proces změny, kde se následek od příčiny liší. Autor argumentuje, že kauzální vztahy hledáme právě tam, kde dochází k proměně a kde souvislost mezi stavy není triviální. K hlubšímu pochopení kauzality je tedy nezbytné nejprve objasnit podstatu změny. Jelikož je dále nutné odlišit kauzální souvislost od prosté časové následnosti, text vyvozuje potřebu zkoumat vztah mezi časem a změnou. Tento přístup tvoří základ pro pochopení dynamické povahy reality.
[Uzlové body v myšlení a ve skutečnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 9. 1958
Tento text se věnuje filosofickému zkoumání konceptu takzvaných uzlových bodů a jejich klíčovému postavení ve vztahu mezi lidským myšlením a objektivní skutečností. Autor odmítá představu, že by tyto body byly výhradně záležitostí myšlení, neboť myšlení samo o sobě neexistuje a vždy se vztahuje k něčemu vnějšímu. Myšlenkovým uzlovým bodům proto musí odpovídat určitý aspekt skutečnosti, přestože o uzlových bodech reálných procesů a dění nelze mluvit zcela přímočaře. Úvaha se zaměřuje na ontologické zakotvení myšlenkových struktur a na intencionalitu vědomí, které směřuje k realitě. Text tak otevírá hlubší diskusi o tom, jakým způsobem jsou naše kognitivní modely propojeny s proudem skutečnosti, aniž by se jednalo o pouhou abstrakci. Autor zdůrazňuje, že každý myšlenkový akt je bytostně spjat s předmětem svého zájmu, což vyžaduje pochopení vzájemné korespondence mezi strukturou myšlení a strukturou reálného světa.
{Filosofie a „metoda“}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 9. 1958
Tento text se zabývá otázkou existence specifické filosofické metody, jejíž vymezení je zásadní pro pochopení podstaty filosofického tázání. Autor zastává názor, že filosofie nesmí pouze těžit ze slabosti jiných věd, ale musí si najít vlastní stanovisko. Tímto stanoviskem je práce s myšlenkou jakožto vlastním elementem filosofie. Metoda filosofování spočívá v pozorném sledování vnitřního spádu a tendencí myšlenek, čímž se odhaluje jejich podstata i vztah ke světu. Prvním úkolem filosofa je ohledávání myšlenek a jejich syntéza za účelem dosažení pojmové určitosti. Druhý úkol vychází z přesvědčení, že filosofie nemá přirozené počátky a vždy se střetává s dobovými myšlenkovými pletivy. Filosof musí konfrontovat různé průsečíky těchto myšlenkových proudů, analyzovat jejich rozpory a skrze interpretaci či kritiku do svého systému pojmout vše rozhodující. Cílem je vědomé sledování myšlenkového pohybu tam, kde se jednotlivé tendence střetávají.
Uzly – uzlové body
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 9. 1958
jedná se o část původního dokumentu:- 2013
Tento text se zabývá konceptem „uzlových bodů“ v kontextu vztahu mezi myšlením a objektivní skutečností. Autor zdůrazňuje, že tyto uzly nesmí být chápány jako izolované produkty myšlení, neboť každé myšlení je nutně vztaženo k realitě. Myšlenkovým uzlům tak funkčně odpovídají určité aspekty skutečného dění, ačkoliv přímá aplikace tohoto termínu na reálné procesy je ontologicky problematická. Významným doplňkem je úvaha o existenci těchto struktur ještě před vznikem pojmového myšlení. V této rané fázi lze hovořit spíše o „chomáčích“ či „klubkách“, které se vyznačují jistou nahodilostí a chaotičností, přesto však plní praktickou funkci jako předběžné intencionální útvary. Tyto „před-modely“ jsou následně zpřesňovány a fixovány prostřednictvím pojmů. Text tak nabízí hlubší vhled do ontologického zakotvení myšlenkových struktur a jejich geneze od neformálních seskupení k precizně vymezeným pojmům, přičemž zdůrazňuje jejich intencionální povahu a praktické uplatnění v procesu lidského poznávání světa.
[Přeměna u Aristotela; vznik a zánik]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 9. 1958
Tato úvaha se zabývá Aristotelovým pojetím pohybu a změny se zaměřením na kategorii přeměny. Aristotelés v díle Kategorie rozlišuje šest druhů pohybu a obhajuje svébytnost přeměny, která nemusí být nutně vznikem, zánikem ani jiným druhem pohybu. Autor textu však toto dělení podrobuje kritické reflexi. Argumentuje, že každá změna v podstatě zahrnuje zánik něčeho, co bylo, nebo vznik něčeho, co nebylo, a to i v případě, že se mění pouze části složeného celku. Pokud bychom změnu nahlíželi pouze jako sled vzniků a zániků, hrozí nekonečný regres a ztráta kontinuity celku. Text poukazuje na to, že takový analytický přístup postihuje pouze přetržitost, nikoli skutečnou podstatu souvislostí v procesu proměny. V závěru je naznačena nutnost rozlišovat mezi pojmy změny a dění, aby bylo možné lépe postihnout kontinuitu skutečnosti.
[Vznik, zánik a změna]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 9. 1958
Text se zabývá filosofickou analýzou pojmů vznik, zánik a změna. Autor kritizuje běžné chápání vzniku jako náhlého objevení se věci, které považuje za nepřesnou a zavádějící abstrakci. Argumentuje, že vznik i zánik jsou ve skutečnosti procesy, nikoliv ostré, diskontinuální zlomy. Formální pokusy o zachycení změny prostřednictvím porovnávání množin statických prvků v čase jsou v textu označeny za nedostatečné, neboť redukují změnu na pouhé objevení či zmizení prvků bez vnitřní kontinuity. Tato metoda fakticky eliminuje samotný fenomén změny, protože se jej pokouší konstruovat z nehybných, neměnných složek. Autor odmítá redukci změny na kombinace neměnností, což považuje za konstrukci odtrženou od běžné lidské zkušenosti. Závěrem text nastoluje otázku po povaze kontinuity, která by nebyla založena na neměnnosti, a hledá hlubší porozumění dynamickému charakteru reality.
Změna
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 10. 1. – 21. 9. 1958 ◆ poznámka: rukopisné poznámky ve dvou sešitech A5: „Změna (1) (poznámky)“ a „Změna (2) (průběh prací)“
Tento dokument se zabývá filosofickou kritikou pojmu pohybu a změny, zejména v kontrastu s moderní fyzikou a názory Victora Sterna. Autor zpochybňuje klasickou představu pohybu jako přemisťování tělesa v prostoru, argumentuje, že každý hmotný útvar si nese svůj vlastní prostor a nemůže se v něm pohybovat. Pohyb je tak možný pouze ve vztahu k jiným tělesům a jejich prostorům, což vede k závěru, že „prázdný prostor“ je pro pohyb nemyslitelný. Autor navrhuje koncept „pole“ jako entity neodlučitelně spojené s hmotou, kde pohyb je spíše vzájemným přechodem polí než prostým přemisťováním. Dále se dokument věnuje terminologii změny, která je podle autora vázána na vnímání a srovnání různých stavů subjektem. Skutečná změna je chápána jako transformace, kde to, co existovalo, přestává existovat a naopak. Autor argumentuje, že samotná změna je primárnější než jakákoli konstantní entita a že mechanický pohyb je pouze zjednodušením v rámci obecnějšího konceptu změny.
Kritika Blochovy filosofie na lipské konferenci 1957
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: říjen 1958 ◆ poznámka: Předneseno na večeru u J. L. Hromádky 23. 10. 1958
Přednáška analyzuje kritiku filosofie Ernsta Blocha na konferenci v Lipsku v roce 1957, přičemž konstatuje, že úroveň většiny kritiků nedosahovala Blochova myšlenkového rámce a často docházelo k jeho nesprávné interpretaci. Autor však zdůrazňuje, že konferenci nešlo primárně o filosofický rozbor, ale o politicky motivované úkoly. V první části přednášky jsou představeny klíčové aspekty Blochovy filosofie, jako je jeho distancování od mechanického materialismu, pojetí světa jako nehotového, experimentujícího procesu, a význam přírody jako aktivního spolutvůrce lidského příbytku. Dále je zmíněno Blochovo eschatologické pojetí a důraz na naději. V druhé části se autor věnuje kritice z teoretického a ideologického hlediska, která Blochovo učení označuje za nemarxistické. Kritizován je Blochův důraz na budoucnost a naději, který je vnímán jako odvádění pozornosti od aktuálních úkolů a jako projev náboženské funkce naděje. Autor dále analyzuje kritiku Blochova pojetí hmoty a antropocentrismu, přičemž v některých bodech obhajuje Blochovy pozice. Závěrem přednáška zdůrazňuje nutnost dialogu a rozhovoru mezi různými myšlenkovými proudy, což považuje za klíčový úkol.
Hlášení krádeže
Tento dokument představuje oficiální hlášení Dr. Ladislava Hejdánka ze dne 7. listopadu 1958, které dokumentuje závažný bezpečnostní incident v jeho pracovně v Praze. Po návratu z jednodenní dovolené autor zjistil, že pečeť na dveřích byla porušena a místnost byla ponechána odemčená. Hejdánkovo vlastní šetření odhalilo rozporuplné výpovědi personálu a kolegů ohledně nakládání s klíči, přičemž oba oficiálně evidované klíče měly zůstat uloženy na svých místech. Zvláště znepokojivá je skutečnost, že původní pečeť byla někým neoprávněně nahrazena jinou, která byla následně rovněž přetržena, což naznačuje opakovaný vnik cizích osob do kanceláře. Autor v hlášení poukazuje na možnost existence neevidovaného třetího klíče nebo na hrubé zanedbání povinností ze strany zaměstnanců. V závěru se Dr. Hejdánek zříká jakékoli odpovědnosti za následky tohoto vniknutí a důrazně žádá o oficiální prošetření případu a přijetí bezpečnostních opatření, která by napříště podobným incidentům zabránila.
[Filosofie versus ideologie (jako sekularizovaná theologie)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 11. 1958
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1958 se zabývá vztahem mezi filosofií, ideologií a theologií. Autor odmítá tezi, že filosofie je sekularizovanou theologií, a argumentuje její historickou původností. Naopak však tvrdí, že moderní ideologická hnutí lze považovat za napodobeniny theologie, čímž ideologii definuje jako skutečně sekularizovanou theologii. Zatímco theologie je spjata s církví, ideologie se váže na konkrétní společenské skupiny, politické strany či národy. Naproti tomu filosofie je charakterizována úsilím o emancipaci od jakékoli sociálně-funkční vázanosti. Tato snaha o nezávislost představuje podle autora základní rys filosofické existence, který je zároveň jejím největším zdrojem síly i příčinou její společenské slabosti. Text tak nabízí stručnou, ale pronikavou analýzu strukturální podobnosti mezi náboženským a politickým myšlením v kontrastu k autonomní povaze filosofického zkoumání, které se odmítá podřídit kolektivním zájmům a ideologickým dogmatům.
[Hromádkovo pojetí pravdy, jeho filosofický význam a konsekvence]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 11. 1958
Tato studie analyzuje filosofický význam pojetí pravdy u J. L. Hromádky. Autor se soustřeďuje na Hromádkovu snahu postihnout „pravdu samu“, která stojí nad člověkem i objektivní skutečností. Hromádka provádí zásadní ontologický posun: pravda není pouhým produktem lidského soudu či subjektivity, ale vystupuje jako svébytný „třetí člen“ v procesu poznání, nezávislý na subjektu i na daném stavu věcí. Text osvětluje, jak toto pojetí umožňuje člověku získat nezbytný vnitřní odstup od reality, čímž zakládá prostor pro novou úroveň přístupu ke světu a pro svobodnou aktivitu. Pravda je zde chápána jako dynamický zdroj, který otevírá uzavřené systémy a brání naturalizaci lidského bytí. Autor rovněž zkoumá napětí mezi teologickým východiskem a filosofickou metodou, přičemž ukazuje, že Hromádkův přístup nevyžaduje expanzi teologie, nýbrž kritický dialog s moderním vědeckým a filosofickým myšlením o povaze skutečnosti a svobody.
[O politické reakci na filosofické stanovisko (k diskusi filosofů v Literárních novinách)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 12. 1958
Tento text z prosince 1958 reaguje na dobovou filosofickou diskusi v Literárních novinách, zejména na polemiku kolem názorů Ivana Svitáka a Karla Kosíka. Autor, ačkoliv s jejich konkrétními tezemi nemusí souhlasit, zásadně kritizuje způsob, jakým je na ně reagováno z pozic politické moci. Hlavním argumentem je, že filosofickému výkladu se musí čelit filosoficky, nikoliv politicky. Politický argument má ve filosofii místo pouze tehdy, je-li exaktně transformován a interpretován v rámci filosofického diskursu. Autor odmítá tendenci stranických orgánů vystupovat jako konečný arbitr vědecké a ideologické pravdy a varuje před návratem k dogmatickým metodám z období před XX. sjezdem KSSS. Kritizuje rovněž anonymitu kolektivních redakčních textů, která zastírá osobní odpovědnost za vyjádřené názory. Text je plédoyérem za racionální, transparentní a autonomní vztah mezi filosofií a politikou, kde autorita pramení z kvality argumentace, nikoliv z mocenského postavení.
[Pozitivní význam ideového protivníka a rozhovoru s ním]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 12. 1958
Tento text se zaměřuje na pozitivní roli ideového protivníka a zásadní význam otevřeného dialogu v oblasti myšlení a víry. Autor argumentuje, že skutečné hranice sporů se často liší od vnějších proklamací a že odpůrci mohou určitému učení rozumět hlouběji než jeho zastánci. Místo snahy o potlačování oponentů je nutné si jich vážit a vyhledávat je, neboť právě oni nastavují zrcadlo našim slabinám, předsudkům a nelogičnostem. Klíčovým nástrojem duchovního zápasu je rozhovor, který vyžaduje vzájemný respekt, otevřenost a ochotu naslouchat. Na rozdíl od povrchní polemiky či snahy o zesměšnění druhého, opravdový rozhovor vylučuje nečisté prostředky a směřuje k hlubšímu poznání skutečnosti. Schopnost vést čestný dialog a vybrat si kvalitního oponenta je projevem duchovní zralosti a vnitřní poctivosti, která oživuje a kultivuje lidské vztahy.
[Hromádkovo pojetí pravdy versus pojetí adekvační]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 12. 1958
Tento text analyzuje teologické pojetí pravdy J. L. Hromádky v kontrastu k tradičnímu adekvačnímu modelu. Hromádka chápe pravdu jako svrchovanou a transcendentní skutečnost, která stojí nad přírodou, světem i lidským duchem. Odmítá naturalizaci pravdy i filosofický idealismus; pravda pro něj není součástí světa, nýbrž jeho tvůrcem. Tato 'živá pravda' staví člověka do existenciálního napětí a vyžaduje od něj totální závazek zahrnující myšlení i praxi. Dokument dále kritizuje moderní pojetí adekvace (shody), které po odstranění božského intelektu z původního triadického vztahu mezi Bohem, věcí a člověkem nedokáže uspokojivě vysvětlit vztah mezi rozumem a předmětem. Hromádkovo pojetí je představeno jako vážný pokus o řešení této krize, ačkoliv autor textu upozorňuje na potřebu důslednějšího filosofického zdůvodnění v oblasti vědeckého poznání. V závěru jsou reflektovány logické obtíže spojené s definováním pravdy a problémem, jak může mimojazyková skutečnost potvrzovat pravdivost výpovědi.
[Pravda a proměnlivost (u J. L. Hromádky); pravda a konkrétní situace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 1958
Tato úvaha se kriticky zaměřuje na pojetí vztahu mezi absolutní pravdou a kategoriemi proměnlivosti a neměnnosti, přičemž vychází z reflexe myšlenek teologa J. L. Hromádky. Zatímco Hromádka zdůrazňuje Boží neměnnost a svrchovanost, autor textu tuto představu o statické a nehybné pravdě problematizuje. Argumentuje, že živá pravda není strnulou entitou stojící mimo čas, ale naopak se projevuje v konkrétních dějinných situacích a jedinečných okamžicích. Pokud by pravda byla neměnná, veškerá konkrétnost a dějinnost by se jevila jako její znehodnocení. Autor však tvrdí, že pravda sama vede ke konkrétním činům a slovům adresovaným do specifického kontextu. Právě v jádru pravdy tkví zdroj novosti a neopakovatelnosti. Text tedy odmítá ztotožňovat jednotu pravdy s její nehybnou identitou a zdůrazňuje, že pravý význam pravdy se vyjevuje skrze její aktivní působení v přítomném okamžiku a v konkrétních lidských činech, které nejsou jen výsledkem okolností, ale přímým požadavkem pravdy samotné.
„Milí přátelé, soudruzi a soudružky…“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 24. 12. 1958 ◆ poznámka: proslov v závodním rozhlase Ústavu epidemiologie a mikrobiologie o Lionu Feuchtwangerovi
Tento projev, datovaný 24. prosincem 1958, připomíná významného německého spisovatele Leona Feuchtwangera, který nedávno zemřel v Los Angeles. Feuchtwanger, narozený v Mnichově v roce 1884, byl známý především svými historickými romány. Jeho díla však nebyla pouhým únikem do minulosti, nýbrž programovou aktualizací historie, která sloužila jako ostré světlo k osvětlení současných problémů a zápasů. Feuchtwanger viděl v historii poučení a zbraň pro boj proti útlaku, přičemž několik svých románů věnoval přímo boji proti fašismu. Jeho neohrožený postoj ho zařadil mezi pokrokové spisovatele své doby. Ačkoliv plně nedospěl k socialismu, vnímal sovětskou revoluci a budování socialismu jako naději pro lidstvo. Kvůli svým názorům a židovskému původu musel po roce 1933 uprchnout z Německa, našel útočiště v Československu, Francii a nakonec v USA. Po celou dobu aktivně obhajoval demokracii, pokrok a socialismus. Byl klíčovou postavou v hnutí za obranu kultury proti fašistickému barbarství a patřil k největším světovým spisovatelům-humanistům. Vzpomínka je zakončena krátkým úryvkem z jeho románu „Lišky na vinici“.
Pravda a skutečnost [příprava]
Tato práce z roku 1958 analyzuje problematiku pravdy a skutečnosti, přičemž se kriticky vymezuje vůči tradičním adekvačním teoriím, které chápou pravdu jako prostou shodu myšlení s věcí. Autor zkoumá pojetí pravdy u teologa J. L. Hromádky, pro něhož pravda není součástí světa či přírody, nýbrž svrchovanou entitou nadřazenou lidskému vědění. Text zdůrazňuje, že pravda není pouze předmětem teoretického poznání, ale dynamickou silou, která se uskutečňuje v konkrétních dějinných situacích. Zatímco Hromádka identifikuje absolutní pravdu s Bohem, autor se pokouší o filosofickou interpretaci tohoto konceptu, která by překonala omezení imanentismu. Důležitým motivem je vztah mezi reflexí a prožívanou pravdou, kde poznání slouží jako pomocník k realizaci pravdy v životě. Práce naznačuje cestu k nové protestantské filosofii, která vnímá pravdu jako zdroj tvořivosti a mravní odpovědnosti, nikoli jako statickou, neměnnou substanci.
1959
Pravda a skutečnost
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 17. 1. 1959 ◆ poznámka: Původně napsáno pro Křesťanskou revue.
- in: Josef Bohumil Souček (vyd.), O svrchovanost víry. Sborník k sedmdesátému výročí narození profesora J. L. Hromádky, Praha: Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, 1959, str. 69–74
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 24–30
Tento text z roku 1959 se zabývá pojetím pravdy v díle teologa J. L. Hromádky a zkoumá možnosti jeho filosofické interpretace. Autor analyzuje Hromádkův postoj, podle něhož pravda není výsledkem teoretických úvah o její podstatě, nýbrž svrchovanou skutečností, která člověka přesahuje. Klíčovým prvkem je Hromádkovo ztotožnění Boha s absolutní pravdou, což umožňuje interpretovat božství skrze kategorii pravdy a vytvořit tak platformu pro dialog s vědou a filosofií. Tento přístup vede k ontologickému posunu: pravda přestává být pouhým vztahem mezi myšlením a věcmi a stává se normou nad celým světem. Práce ukazuje, že Hromádkova koncepce neodmítá svět, ale naopak obrací člověka k věcem a k aktivní odpovědnosti za nápravu skutečnosti. Problematika pravdy se tak přesouvá z oblasti noetiky do ontologie a antropologie, kde zakládá autentickou lidskost jako otevřené poslání směřující k univerzální pravdě a sociální solidaritě.
Milujte nepřátely své…
Tento text z roku 1959 kriticky zkoumá biblickou výzvu k milování nepřátel, přičemž se vymezuje proti jejímu tradičnímu, čistě moralistickému výkladu. Autor poukazuje na to, že v kontextu moderních ideologických střetů je pouhé deklarování lásky k člověku při zachování nepřátelského odstupu nedostatečné a může vést k falešné samospravedlnosti. Skutečné naplnění této výzvy spatřuje v úsilí o to, aby nepřítel přestal být nepřítelem, nikoli v pasivním snášení rozporu. Ideologické nepřátelství je v textu popsáno jako destruktivní síla, která lidi zotročuje a brání jim v porozumění. Autor zdůrazňuje potřebu konkrétního jednání a budování mostů přes propasti ideových neshod. Cílem není relativizace pravdy nebo kompromis v zásadách, ale překonání dynamiky nenávisti, která usiluje o nadvládu nad člověkem. Milování nepřátel je tak představeno jako cesta k osvobození od démoničnosti sváru a k obnově skutečné lidské komunikace.
Materiální jednota světa
Text rozebírá koncept materiální jednoty světa z perspektivy marxistické filosofie. Odlišuje materialismus od idealismu tím, že objektivní realitu chápe jako hmotnou, nikoli duchovní. Jednota světa není založena na jediné společné substanci ani na abstraktním pojmu bytí, nýbrž na univerzální souvislosti a vzájemném působení všech procesů v neustále se měnící realitě. Autor zdůrazňuje, že jednota světa není apriorním dogmatem, ale vědeckým výsledkem, který musí být prokazován konkrétní praxí. Práce rozlišuje mezi jediností světa, která odmítá náboženský dualismus, a jeho vnitřní jednotou. Klíčovým prvkem je dialektické nahlížení, podle něhož má materiální rozmanitost a rozpornost světa relativní převahu nad jeho jednotou. Tento přístup odmítá oddělování světa ducha od světa hmoty a prosazuje komplexní pojetí hmoty zahrnující všechny formy pohybu a vývoje.
Bůh a člověk (Několik poznámek k inkarnačnímu dogmatu, míněných na okraj)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: únor 1959 ◆ poznámka: Upravený text poznámek, částečně přednesených u J. L. Hromádky dne 16. 2. 1959. – Pozn. aut.
Tento článek se zabývá inkarnačním dogmatem, které je považováno za ústřední pro křesťanskou církev. Autor kritizuje tradiční teologické a filosofické přístupy, které se spoléhají na metafyzický aparát a „zázračnost“. Zdůrazňuje, že Bůh přišel jako člověk, nikoli jakožto Bůh, a že toto příchod není technickým problémem či metodou nápravy světa, ale aktem soucitu a lásky. Pomoc člověku může být reálná pouze jako lidská pomoc, od bližního. Autor odmítá mýty a legendy spojené s inkarnací, jako je zástupná oběť či zázračné události, a vyzývá k radikálnímu přehodnocení pojetí vzkříšení, které chápe jako počátek inkarnace, nikoli její závěr. Vzkříšení je opakované pověření novými úkoly. Článek taktéž poukazuje na absenci identity mezi Bohem a Ježíšem Kristem a zdůrazňuje relativní, nikoli absolutní totožnost neinkarnované a inkarnované pravdy. Závěrem autor apeluje na diskusi a uznává, že jeho poznámky jsou pokusem nabídnout nový pohled, nikoli dogmaticky strnulým výkladem.
Inkarnace (Přípravné poznámky)
Tento text se zabývá teologickým a filosofickým konceptem inkarnace, zkoumá jeho motivy, formulace a důsledky. Zdůrazňuje, že inkarnace není pouhým rozvinutím přirozených lidských schopností, ale zásadním zásahem do světa, který není autonomní. Diskutuje o historické jedinečnosti Ježíše Krista a jeho vztahu k univerzální platnosti. Text kritizuje tradicionalistické formulace dogmat, které omezují živou víru, a vyzývá k novým filosofickým přístupům, které by odpovídaly současné době. Zpochybňuje zázračnost a nadpřirozenost některých aspektů inkarnace, jako je panenství Marie, a klade důraz na konkrétního člověka a lidskou solidaritu jako základ spasení. Inkarnace je chápána jako realizace zákona, naplnění toho, co má být, a zjevení pravdy skrze dialog s člověkem. Závěrem text odmítá identitu Boha a Ježíše Krista a zdůrazňuje relativní, nikoli absolutní povahu inkarnace, přičemž klíčovou roli hraje lidský život a jeho smrtelnost.
[Proti předpokladu nekonečné minulosti vesmíru]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 5. 1959
Text se zabývá filosofickou kritikou konceptu nekonečné minulosti vesmíru. Autor vychází z předpokladu, že minulost existuje pouze tehdy, pokud na ni někdo nebo něco aktivně navazuje či na ni reaguje. Jelikož však žádný subjekt ani entita není schopna obsáhnout nekonečnou minulost a navázat na ni v jejím celku, vyplývá z toho, že nekonečná minulost je v rámci provázaného univerza logicky neudržitelná. Pokud bychom na nekonečnosti trvali, museli bychom připustit buď fantastický předpoklad o nekonečné reakční schopnosti vesmíru jako celku, nebo pluralizaci univerza do vzájemně nesouvisejících, časově nesouměřitelných koloběhů. Tyto cykly by probíhaly izolovaně, aniž by na sebe navazovaly. Autor uzavírá, že předpoklad nekonečného času v kombinaci s požadavkem na totální kontinuitu nevyhnutelně vede k rozporu s myšlenkou vývoje a progrese. Tím zpochybňuje lineární nekonečnost času v rámci jednotného, vyvíjejícího se kosmu.
Poznámky k P. Teilhardovi
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 5. 1959
Tento dokument představuje soubor pracovních poznámek k dílu Pierra Teilharda de Chardin, pravděpodobně z května 1959. Text zachycuje klíčové ontologické a evoluční koncepty Teilhardova myšlení, jak je autor poznámek interpretoval a vybíral. Hlavním tématem je proces „super-molekulizace“ a kosmický pohyb „samonavíjení“, v němž hmota směřuje k vyšší komplexitě a vědomí. Poznámky zdůrazňují představu vesmíru, který je pod neustálým tlakem života připraveného vytrysknout kdekoli v kosmu. Rozebírají mechanismus korpuskulizace a dynamiku, která vede k dokonalosti forem uspořádání. Významným prvkem je úvaha o stírání počátků v čase, kdy se původ věcí stává nerozeznatelným pod vrstvou minulosti. Dokument vrcholí zmínkou o pólu psychické konvergence, k němuž organizovaná hmota přirozeně gravituje. Tyto fragmenty nabízejí vhled do recepce Teilhardovy evoluční metafyziky v českém intelektuálním prostředí a zaměřují se na vztah mezi vnitřní dynamikou vesmíru a jeho směřováním k vědomému celku.
[Nekonečnost vesmíru v čase]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 5. 1959
Tento text zkoumá filosofický předpoklad nekonečnosti vesmíru v čase a prostoru. Autor zdůrazňuje, že nekonečnost není výsledkem přímého poznání, nýbrž produktem usuzování. Hlavní pozornost je věnována analýze tohoto úsudku, přičemž těžištěm úvahy je otázka časové nekonečnosti směrem do minulosti. Text kriticky hodnotí předpoklad, že před každým současným či minulým stavem vesmíru musí nutně existovat nekonečná řada stavů předcházejících. Autor vybízí k důkladné analýze samotného pojmu „předešlost“, čímž otevírá prostor pro hlubší epistemologické zkoumání povahy času a kauzality. Úvaha poukazuje na to, že naše chápání vesmíru jako věčného celku stojí na myšlenkových konstrukcích, které je třeba podrobit preciznímu zkoumání, aby bylo zřejmé, na jakých základech naše představy o struktuře reality skutečně spočívají. Tento stručný filosofický náčrt představuje kritický pohled na kosmologické koncepty, které jsou často považovány za samozřejmé, ačkoliv vyžadují přísnou pojmovou analýzu a zhodnocení logických východisek.
Pojem vědeckého zákona
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | poznámky, česky, vznik: 17.–19. 5. 1959 ◆ poznámka: nedokončeno
Tento text z roku 1959 se zabývá pojmovým vymezením vědeckého zákona a jeho vztahem k objektivní zákonitosti. Autor navrhuje klíčové rozlišení: zákon je pojímán jako subjektivní vědecký odraz v lidském poznání, zatímco zákonitost představuje objektivní, reálný vztah existující v přírodě nebo společnosti. Text zdůrazňuje, že zákonitost není totožná s kauzalitou, i když je v ní zakořeněna; zatímco příčinnost je vždy konkrétní, zákonitost vyjadřuje obecný a nutný vztah mezi typy příčin a následků. Zákonitosti nejsou vnějšími normami, ale vnitřní strukturou procesů, která se vyznačuje relativní stálostí a opakováním v čase. Autor upozorňuje na relativitu těchto pojmů – to, co se jeví jako neměnná zákonitost, je ve skutečnosti součástí širšího vývojového pohybu. Text tak nabízí materialistický pohled na strukturu vědeckého poznání, kde jsou zákony nástrojem k postižení dynamických, avšak nutných vztahů v rámci objektivní reality.
[Boj proti pozitivismu v marxismu a u Masaryka, Rádla a Hromádky]
Tento dokument přináší komparativní analýzu protipozitivistického boje v československém marxismu konce 50. let a tradic reprezentovaných T. G. Masarykem, Emanuelem Rádlem a J. L. Hromádkou. Výchozím bodem je dobová kritika „pozitivistického revizionismu“ Ladislava Tondla, formulovaná V. Rumlem a J. Srovnalem. Autor identifikuje styčné body, jako je odmítání redukce filosofie na pouhou metodologii a kritika izolace teorie od společenské reality. Zároveň však zdůrazňuje hluboké rozdíly v pojetí historismu a lidského subjektu. Zatímco marxistický historismus slouží k relativizaci idejí na základě třídních podmínek, Masaryk a jeho následovníci skrze dějinnost hledají nadčasovou platnost a mravní oslovení. Text uzavírá úvahou o nezbytnosti uznání lidské spontaneity a svobody jakožto podmínek skutečné filosofické tvorby. Marxistickou kritiku Tondla autor považuje za povrchní, neboť se vyhýbá hlubšímu ontologickému zkoumání aktivity subjektu a jeho odpovědnosti, čímž se v důsledku ocitá na podobné platformě jako kritizovaný pozitivismus.
Vyznání nebo humor
Dokument se zabývá dilematem mezi vážným vyznáním a humorem v životě křesťana. Zdůrazňuje, že v klíčových okamžicích je nezbytné se nebát a svou víru vyznat, aby nebylo „světlo pod kobeec“. Nicméně, vyznání by nemělo být nervózní, ale sebejisté a cílené, nikoli prázdné nebo do větru. Často je vhodnější použít humor, který lépe vyjadřuje vnitřní jistotu a nebázlivost než křečovitý patos. Přílišné vyznávání víry, které není adekvátní situaci, může působit směšně a nepřesvědčivě, zejména pokud chybí pevný základ. Realismus víry se naopak často projevuje humorem, který pomáhá překonávat běžné životní nesnáze. Zatímco vyznání je přirovnáváno k vzácnému koření, humor je označen za sůl života, a to i křesťanského života, protože pomáhá zvládat životní výzvy s nadhledem a přesvědčivostí.
{Trojice – interpretace}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 7. 1959
Tato poznámka z července 1959 představuje stručný, ale podstatný pokus o „civilní“ interpretaci Božské trojice z perspektivy filosofie pravdy. Autor v ní nově definuje tradiční teologické pojmy: Bůh Otec je chápán jako nadsvětný princip Pravdy, Bůh Syn jako Pravda inkarnovaná v celém kosmickém měřítku a Duch svatý jako princip přímého působení Pravdy na lidskou subjektivitu, k němuž dochází bez vnějšího zprostředkování jiným subjektem. Text uzavírá kritickou otázkou, zda je nutné existenci této třetí božské osoby na teologické i filosofické úrovni odmítnout. Zápis, pořízený během návštěvy u Jana Šimsy v Jílovicích, odráží Hejdánkovo rané úsilí o demytologizaci křesťanských konceptů a jejich převedení do racionálního filosofického diskurzu. Jde o klíčovou reflexi vztahu mezi ontologií pravdy a lidským vědomím, která předznamenává autorův budoucí myšlenkový vývoj v oblasti nepředmětného myšlení.
{Nová orientace – a LvH}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 7. 1959
Tento stručný záznam z července 1959 dokumentuje setkání Ladislava Hejdánka s Janem Šimsou v Jílovicích. Text osvětluje narůstající napětí a teologické debaty uvnitř skupiny, která později vytvořila hnutí Nová orientace. Šimsa a Milan Balabán vyjádřili obavy, že Hejdánkovy nedávné teze obsahují 'nelidské' prvky svazující člověka. Zápis zachycuje pokusy o ideové zařazení Hejdánka, přičemž jeho kolegové váhali mezi jeho interpretací jako liberála a obavou, zda není spíše stoupencem barthianismu. Hejdánek si všímá nervozity, kterou jeho postoje vyvolávaly, a zdůrazňuje potřebu vyjasnit si vlastní vztah k nastupujícímu hnutí. Klíčovým momentem je Hejdánkův dotaz na možnosti zapojení do Nové orientace a hlubší pochopení jejích východisek. Dokument představuje důležité svědectví o formování české protestantské inteligence a disentu v období socialismu.
[Úkoly plynoucí z rozhovorů s faráři „nové orientace“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 7. 1959
Tento dokument představuje záznam Ladislava Hejdánka z konce července 1959, který shrnuje výsledky jednání s představiteli evangelického hnutí Nová orientace, konkrétně s Milanem Balabánem a Jaroslavem Šimsou. Text zachycuje konkrétní pracovní úkoly a studijní plány, které z těchto setkání v Třebechovicích a Klášteře nad Dědinou vyplynuly. Hejdánek byl pověřen korespondencí s Boženou Komárkovou a přípravou kritických podkladů k Lochmanově kosmologii pro nadcházející farářský kurz. Významným bodem je dohoda o publikační činnosti, zahrnující sérii článků o Teilhardu de Chardin pro Křesťanskou revue a přípravu rozsáhlého díla o úvodu do křesťanské filosofie. Dále se diskutovalo o studii věnované pojetí pravdy u J. L. Hromádky pro mezinárodní časopis Communio viatorum. Záznam dokumentuje intelektuální aktivitu a organizační strukturu mladé generace evangelických teologů a filosofů v tehdejším Československu, zaměřenou na propojování teologie se soudobým filosofickým a vědeckým myšlením.
[Poznámky z rozhovoru s Milanem Opočenským]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 8. 1959
Tento archivní záznam dokumentuje setkání a rozhovor s Milanem Opočenským, který se uskutečnil 2. srpna 1959 po bohoslužbách v klášterském kostele. Poznámky zachycují diskusi o tehdejším článku Helmuta Gollwitzera, jenž se zabýval vztahem mezi křesťanskou církví a komunistickým ateismem, což reflektovalo dobové napětí mezi náboženstvím a státní ideologií. Klíčovým bodem rozhovoru byl však záměr připravit pro časopis Communio viatorum odbornou studii o pojetí pravdy v díle Josefa Lukla Hromádky. Opočenský tento záměr plně podporoval s argumentem, že zatímco Hromádka je v mezinárodním prostředí znám jako významný teolog a politický myslitel, jeho hluboký filosofický přínos zůstává v zahraničí téměř neznámý. Záznam končí dohodou o zapůjčení bibliografických materiálů po návratu do Prahy. Dokument představuje cenný pramen pro studium dějin české teologie, neboť osvětluje intelektuální vazby, ekumenické směřování a snahu o filosofickou reflexi Hromádkova odkazu v náročných politických podmínkách konce padesátých let dvacátého století.
[Aktuální vyhlídky křesťanství, význam laiků a „nová orientace“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 9. 1959
Text z roku 1959 reflektuje proměnu křesťanské aktivity, která se přesouvá od „náboženských specialistů“ k laikům, kteří stojí v první linii zápasu o víru. Tato tendence je klíčovým prvkem „nové orientace“ a tvoří základ budoucí ekumenické práce. Teologie zde není chápána jako mocenský nástroj, ale jako služebná disciplína, která střeží čistotu poselství, zatímco skutečná přesvědčivost víry vyvěrá z praktického života. Autor se vymezuje vůči demytologizaci a civilnosti jakožto hlavním cílům; vnímá je pouze jako pomocné metody, které nesmí zastínit potřebu nové, mocné formulace víry pro moderního člověka. Důraz je kladen na překonání hierarchických struktur: teologové musí jednat bez nadřazenosti a laici musí ctít odbornou roli teologů. Dokument je zásadním příspěvkem k diskusi o roli církve v sekularizovaném světě, zdůrazňující dynamický vztah mezi teologickou reflexí a laickou praxí v kontextu poválečného českého protestantismu.
Úvod do křesťanské filosofie
Tento text představuje úvod do křesťanské filosofie, který je chápán jako nabídka teoretického spojenectví pro novou teologickou orientaci a zároveň jako ekumenický most. Zdůrazňuje, že nejde o pouhou pomoc laiků teologům, ale o rovnocennou spolupráci, kde laici přinášejí svůj bezprostřední pohled na moderní realitu. Křesťanská filosofie není definována jako soubor křesťanských principů, ale jako filosofie usilující o interpretaci křesťanské zvěsti. Klade důraz na filosofickou povahu tohoto úvodu, odmítá představu „přirozeného myšlení“ a zdůrazňuje, že filosofie vychází z otázky a problematizace, nikoli z předem dané pravdy. Autor také navazuje na domácí filosofickou tradici a polemizuje s pojetím prof. Součka, které vidí křesťanskou filosofii spíše jako deformaci filosofie pro teologické účely. Cílem je vybudovat křesťanskou filosofii jako dynamické, otevřené myšlení, které integruje křesťanské motivy do širšího rámce reality a překonává dělbu mezi vírou a vědou.
Úvod do křesťanské filosofie – přípravné poznámky
Tento text představuje soubor přípravných poznámek k úvodu do křesťanské filosofie, které zdůrazňují, že křesťanskost nelze definovat čistě filosoficky, ale spíše jako filosofickou činnost a postup. Argumentuje, že křesťanská filosofie musí začínat na filosofické půdě, rozvíjet své vlastní myšlenkové aparáty a teprve poté se pokusit o interpretaci křesťanského zvěsti, nikoliv naopak. Zdůrazňuje, že filosofie je historickou skutečností a integrální součástí světa, nemůže být zdrojem filosofie, ani z ní nelze vycházet. Zkoumá vztah mezi Pravdou, počátkem filosofie a lidským počínáním, přičemž dochází k závěru, že filosofie vychází z nepravdy ve smyslu boje proti ní. Text se zabývá rolí kritiky, lidské autonomie a oprávněnosti filosofického tázání. Dále rozebírá vztah křesťanské zvěsti a církve k filosofii, zdůrazňuje, že křesťanská filosofie nemůže být jen pouhým aplikováním křesťanských tezí, ale vyžaduje hluboké filosofické myšlení, které se dokáže vyrovnat s moderním světem a pronikat do cizích myšlenkových systémů. Pojednává o povaze myšlení, jeho vztahu ke skutečnosti a historii, a obhajuje nutnost filosofického myšlení jako nezbytného předpokladu pro moderní křesťanství.
Poznámky k problému mýtu, mytologie a demytologizace
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ výklad, česky, vznik: 23. 11. 1959 ◆ poznámka: předneseno 1. 2. 1960 (neznámo, kde)
Tento text se zabývá komplexním problémem mýtu, mytologie a demytologizace. Autor zdůrazňuje, že k mýtu nemáme přímý přístup; můžeme pracovat pouze s jeho dochovanými pozůstatky, které je nutné dešifrovat. Mýtus není jen výrazem životní polohy, ale samotnou životní polohou, celým životním stylem a přístupem ke skutečnosti. Přístup k němu je možný pouze skrze hluboký zážitek, který je však pro moderního člověka nedosažitelný. Mýtus má své místo v dějinách lidstva a přetrvává v našem nevědomí. Jeho podstata spočívá v atraktivnosti pro primitivní mysl, která se nechá jím ovládnout a splynout s okolním světem. S nástupem racionality mýtus ustupuje, avšak jeho likvidace odhaluje momenty, které by mohly být využity pro pochopení nepředmětných skutečností v současnosti. Renesance mýtu je nemožná, ale hledání jeho podstatných prvků v nových podmínkách, například v náboženstvích, je stále relevantní.
Milování nepřátel
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ glosa, česky, vznik: 9. 12. 1959
- in: Kostnické jiskry, 47, 1962, č. 23, str. [3] (21. 6.)
Tato úvaha z roku 1959 se zamýšlí nad hlubším smyslem biblického příkazu milovat své nepřátele. Autor odmítá tradiční chápání tohoto požadavku jako pouhého morálního výkonu pro budoucí nebeskou odplatu či jako rafinovaný způsob, jak nepřítele pokořit. Místo toho zdůrazňuje praktický a radikální cíl: skutečnou likvidaci samotného nepřátelství. Milování nepřátel není citovým vzepětím, nýbrž programovým úsilím a prací na odstranění bariér mezi lidmi. Klíčovým prvkem je převzetí iniciativy a učinění prvního kroku, aniž bychom čekali na změnu postoje druhé strany. Cílem není zničit nepřítele, ale odstranit nepřátelství jako takové a začít budovat mosty tam, kde dříve zely propasti. Text ukazuje, že láska k nepříteli je jedinou cestou k nastolení skutečného smíru a spravedlnosti ve světě, což vyžaduje aktivní a tvořivý přístup ke každé konkrétní situaci, v níž se člověk s nepřátelstvím setkává.
1960
[Otázka po pravé skutečnosti]
Tento text se zabývá otázkou pravé skutečnosti, která úzce souvisí s otázkou po pravém životě. Ježíšova výtka davům, které ho hledaly pro nasycení a zázraky, nikoli pro duchovní pokrm, zdůrazňuje rozpor mezi pozemským a věčným životem. Zatímco lidé chtěli pracovat pro pozemské blaho a politickou samostatnost, Ježíš je nabádá, aby pracovali pro pokrm, který zůstává k životu věčnému, a pro víru v něj. Tvrdost jeho slov spočívá v odmítnutí pozemského života jako primárního cíle a ukázání na věčný život jako skutečnou realitu, která zahrnuje i smrt. Lidé, kteří s ním přestali chodit, nesouhlasili s tímto radikálním dualismem a odvrácením pozornosti od pozemských věcí. Text dále zkoumá, že otázka po pravé skutečnosti je nejen filosofickým, ale i životním problémem, který se dotýká samotné podstaty lidské existence a smyslu života, přesahující pouhou filosofickou reflexi.
[Smysl a jeho poznání]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: leden 1960
Tento text z ledna 1960 se zabývá hlubokým filosofickým zkoumáním konceptu smyslu a lidské schopnosti jej rozpoznat. Autor vychází z předpokladu, že člověk je bytostně spjat s hledáním a prožíváním smyslu, přičemž i samotné vnímání nesmyslu je podmíněno předchozí pozitivní zkušeností se smyslem. Hlavní teoretický problém, který text nastiňuje, spočívá v rozlišení mezi subjektivní imaginací a objektivním poznáním. Autor se táže, zda je zakoušení smyslu pouhou iluzí vytvořenou lidskou myslí, nebo zda představuje autentický kognitivní proces. Klíčovou otázkou zůstává, jakým způsobem se smysl může stát předmětem poznání a jaké jsou ontologické základy tohoto vztahu. Ačkoliv se jedná o fragment, text jasně definuje fenomenologický přístup k problematice smysluplnosti lidské existence. Úvaha zdůrazňuje, že aktivní účast člověka na dotváření či narušování smyslu je neodmyslitelnou součástí jeho bytí ve světě.
Dějiny, pravda a odpovědnost
Tento text se zabývá rozporem mezi proměnlivostí dějin a neměnností pravdy, který trápil filosofii odedávna. Zatímco starověk hledal pravdu v tom, co je trvalé a věčné, novověk se stále více odvrací od této představy. Autor kritizuje pojetí pravdy jako abstraktní a odtržené od konkrétní situace, protože taková pravda postrádá závaznost a praktický význam. Zdůrazňuje, že pravda musí být relevantní pro danou chvíli a situaci, aby si uchovala svou plnou platnost. Dále text upozorňuje na nebezpečí nejasného pojetí pravdy v politickém myšlení, které může vést k iluzím a fatálním následkům. Zabývá se vztahem občana a politika k dějinám a pravdě, přičemž konstatuje, že zatímco občan si může dovolit s definitivním úsudkem počkat, politik je nucen rozhodovat a jednat i v nejistých situacích, aby si zachoval svou roli.
Filosofie a moc
Pěstování filosofie vyžaduje nejen materiální předpoklady jako zajištění živobytí, dostatek času a přístup ke zdrojům, ale především konkrétní zájem společnosti. Bez tohoto zájmu chybí společnosti motivace poskytovat filosofii podporu a filosofové se mohou ocitnout v situaci, kdy se musí věnovat jiným činnostem. Filosofie se může plně rozvíjet a uplatnit pouze tam, kde je vnímána jako potřebná a kde od ní společnost něco očekává. Tento zájem laiků je klíčovým stimulem pro myšlenkové úsilí filosofů. Nízká úroveň filosofické aktivity není zpravidla způsobena pouze filosofy, ale stejně tak nezájmem společnosti o skutečnou filosofii. Naopak, ve společnosti, která cítí potřebu fundované a aktivní filosofie, se vždy najdou způsoby, jak podpořit schopné myslitele a povznést filosofické myšlení. Otázkou však zůstává, jak mohou nefilosofové poznat, k čemu filosofii potřebují a co od ní mohou očekávat.
Filosofie útěchou?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | přípravné poznámky, česky, vznik neuveden, ◆ poznámka: nedokončeno
Článek se zabývá kritikou Rádlovy knihy „Útěcha z filosofie“, napsané v letech 1941-1942. Autor textu poukazuje na Rádlovu vlastní výzvu k nekritičnosti ve vědeckých spisech a konstatuje, že i mnohé kritiky Rádlovy knihy trpí podobnou nekritičností. Rozebírá kritiky od J. Patočky a B. Komárkové, které se většinou shodují v chápání „Útěchy“ jako ústupu od dříve sledované linie, ačkoliv se liší v konkrétním hodnocení. Komárková vidí krok zpět v pokusu o syntézu, kde je logické výstavbě obětováno podstatné. Patočka naopak vnímá knihu jako snahu říci vše, co v Rádlovi žilo a zápasilo, a jako zcela novou syntézu jeho myšlenek. Zároveň však Patočka jinde kritizuje, že kniha „nedává, co Rádl filosoficky chtěl, v jeho pravé podobě“, ale pouze jako „náhražku, zpověď“. Článek klade otázku, pro koho byla kniha určena, a zda ji Rádl psal „pro vlastní potěšení“ nebo zda, jak naznačuje autor textu, chtěl „mluvit lidsky k lidem“ a podnítit je k zamyšlení nad „posledními lidskými otázkami“.
K otázkám interpretace
Tento text se zabývá podstatou interpretace, zdůrazňuje napětí mezi odstupem od původního celku a věrností jeho skrytému jádru. Každá interpretace podle autora vyžaduje rozlišení mezi autentickým jádrem a méně autentickými, deformujícími vrstvami nebo předchozími pokusy o interpretaci. Toto rozlišení však nelze provést pouze na základě původního materiálu; vyžaduje nový interpretační aparát, který není jeho součástí. Autor upozorňuje na riziko nesprávného pochopení nebo příliš širokého či úzkého vymezení jádra. Zvláště v případě, kdy je jádro pochopeno příliš široce, otevírá to cestu k dalším, hlubším interpretacím. Text se dále zamýšlí nad metaforou „jádra“ v kontextu křesťanského poselství a evangelia, a klade otázku, zda je tento obraz vhodný, nebo zda by nebylo přesnější mluvit o centru s okrajovými prvky.
[Myslím, že bychom to dnešní téma neměli považovat za nahodile vybrané...]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ seminář, česky, vznik: šedesátá léta 20. století ◆ poznámka: zřejmě přepis Hejdánkovy přednášky z Jirchářů; nalezeno v materiálech Jiřího Němce v archivu Roberta Krumphanzla
Text z neidentifikované přednášky (pravděpodobně ze 60. let 20. století) zkoumá duchovní situaci moderního člověka v kontextu jeho fascinace kosmem. Autor s oporou o Feuerbachovu filosofii argumentuje, že člověk poznává svou podstatu skrze vztah k vnějším předmětům. Zásadní část textu tvoří kritika moderní vědy a řecké metafyziky za jejich redukcionistický přístup, který se snaží vysvětlit složité jevy skrze jejich nejjednodušší prvky. Autor odmítá pojetí vývoje jako pouhé rozvíjení předem daných vloh i jako vnější zásah do mrtvé hmoty. Místo toho navrhuje dynamické chápání skutečnosti, kde každá situace obsahuje jak prvek setrvačnosti, tak schopnost otevřenosti k budoucnosti. Vývoj je pak nahlížen jako proces, při němž dochází k vnitřnímu prolomení krunýře setrvačnosti a vzniku kvalitativně nového bytí. Tento proces transcendence ukazuje, že vesmír je domovem člověka, v němž se tvoří prostor pro jeho specifické poslání a vznik.
Dějinnost člověka a dějiny
Tento text se zabývá konceptem lidskosti a lidské dějinnosti, přičemž argumentuje, že člověk se rodí nejen jako biologický jedinec, ale že se teprve stává člověkem skrze vstoupení do lidského světa. Lidství není vrozené, ale je to budoucnost, k níž je jedinec povolán a do níž je uváděn společností. V článku se rozebírá, jak se hranice lidskosti v průběhu dějin posouvaly a jak byly určité skupiny vyloučeny z plného lidského statusu. Jako příklady jsou uvedeny athénské otroky a spartské děti, které jim byla jejich lidská budoucnost odepřena. Text naznačuje, že i v moderní společnosti mohou být za zákonem stanovených podmínek lidské zárodky zbaveny své budoucnosti. Lidskost se tak prohlubuje posouváním těchto hranic a otázkou, kdo je zahrnut do společenství lidí s nárokem na lidskou budoucnost.
Křesťanská víra a moderní věda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | přípravné poznámky, česky, vznik: leden 1960 (pravděpodobně)
Text z roku 1960 zkoumá napětí mezi křesťanskou vírou a moderní vědou a technikou. Autor vychází z prožitku vnitřní rozpolcenosti moderního věřícího, kterou označuje za formu "schizofrenie". Kritizuje historickou stagnaci církevního myšlení a neschopnost držet krok s překotným vědeckým vývojem. Řešení spatřuje v radikální reinterpretaci křesťanského poselství (kérygmatu), která by využívala moderní pojmové struktury namísto zastaralých forem. Tento úkol svěřuje křesťanské filosofii, jež má překonat dogmatismus tradiční theologie. Významná část textu polemizuje s názory německého fyzika C. F. von Weizsäckera, zejména ohledně ahistorismu a údajné neutrality techniky. Autor zdůrazňuje, že věda nesmí ztratit lidský rozměr a naději, jinak hrozí totální odcizení. Cílem je organické sjednocení víry a vědeckého poznání v myšlení i každodenní praxi moderního člověka, čímž se překoná ideologický nátlak atheismu.
Pojetí státu u Masaryka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ různé, česky, vznik: nedatováno, 60. léta ◆ poznámka: zřejmě osnova cyklu seminářů v jirchářském semináři; originál v pozůstalosti Jiřího Němce v Libri prohibiti
Studie Ladislava Hejdánka z roku 1960 analyzuje pojetí státu v díle T. G. Masaryka. Masaryk vnímá stát jako pozitivní dějinný činitel a vymezuje se proti anarchismu, zároveň však varuje před jeho absolutizací a přeceňováním. Podle Masaryka je role státu omezená a vývojem směřuje k funkční diferenciaci, kdy se hospodářské a intelektuální sféry osamostatňují. Klíčovým motivem je zakotvení lidského života v mnoha dimenzích, přičemž veřejné působení tvoří pouze jednu z nich. Masarykův etický a náboženský postoj, vyjádřený heslem „Ježíš, ne César“, vede k prosazování konceptu „nepolitické politiky“ a odmítnutí mocenského státu. Text dále konfrontuje Masarykovy názory s marxismem a hegelovským romantismem, přičemž kritizuje Marxovo pojetí i klasický liberalismus. Demokracie je zde prezentována jako zásadní vývojový stupeň, který umožňuje organické členění společnosti a chrání integritu lidské osobnosti před státním diktátem.
[Theologie a „přirozený“ svět]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 1. 1960
Tento text, datovaný k 24. lednu 1960, se kriticky zamýšlí nad vztahem mezi theologií a pojmem „přirozeného“ světa. Autor zdůrazňuje, že do sféry přirozeného světa musí být nutně zahrnuto i lidské myšlení, což staví theologii před zásadní metodologické výzvy. Hlavním tématem je otázka, jakým způsobem může theologie k tomuto světu přistupovat a zda je vůbec oprávněna učinit jej svým předmětem zkoumání. Pokud by se tak stalo, theologie by se ocitla v přímé korelaci s filosofií a přírodními vědami, což by mohlo vést k jejich vzájemné opozici či kompetenčním sporům. Text tak nastiňuje širší filosofický problém vymezení hranic mezi sakrálním a profánním poznáním. Úvaha směřuje k definování epistemologického statusu theologie v kontextu moderního světa, kde je „přirozenost“ chápána jako komplexní celek zahrnující jak materiální realitu, tak procesy vědomí. Tato stručná reflexe je podstatným příspěvkem k diskusi o integritě teologického studia v dialogu s moderní vědou a fenomenologií.
[Vztah víry k vědě a filosofii (1)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 1. 1960
Tento text se zabývá dlouhodobým a stále aktuálním vztahem mezi křesťanskou vírou, moderní vědou a filosofií. Přestože jde o otázku historicky hluboce ukotvenou, autor zdůrazňuje, že v dobovém kontextu roku 1960 zůstává tato problematika stále nevyřešenou a palčivou výzvou pro každého věřícího intelektuála. Článek poukazuje na to, že ani v domácím československém prostředí nebyl tento vztah dosud uspokojivě vyjasněn, a to i přes existenci různých dílčích studií, které se danou tématikou pokoušely seriózně zabývat. Hlavním jádrem úvahy je konfrontace tradičních teologických východisek s dynamicky se rozvíjejícím vědeckým poznáním a moderními filosofickými proudy 20. století. Autor kriticky hodnotí dosavadní neúspěšné snahy o syntézu těchto oblastí a naznačuje, že je zapotřebí hlubšího a systematičtějšího přístupu, který by zohlednil specifika obou stran dialogu. Text slouží jako úvod do širší diskuse o postavení křesťana v moderním světě, kde věda a filosofie hrají dominantní roli v utváření světonázoru, a hledá cesty k vzájemnému porozumění bez nutnosti popírání základních principů víry.
[Vztah víry k vědě a filosofii (2)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 1. 1960
Tento text se zabývá komplexním vztahem víry k vědě a filosofii a kritizuje zažité přesvědčení, že tato problematika spadá výhradně do oblasti teologie. Autor argumentuje, že vztah mezi náboženskou vírou a racionálním bádáním musí být nahlížen také z filosofické perspektivy, konkrétně očima křesťansky orientovaného filosofa či vědce. Východiskem reflexe je práce Ladislava Pokorného o historickém vývoji rozumu a víry v dějinách křesťanství. Dokument zdůrazňuje potřebu překročit úzké hranice jednotlivých disciplín a otevřít prostor pro širší metodologický přístup, který zkoumá provázanost duchovních a racionálních aspektů lidského vědění. Úvaha z ledna 1960 se snaží ukázat, že víra by neměla být vnímána jako izolované dogma, ale jako integrální součást intelektuálního úsilí. Cílem je hlubší pochopení historických a pojmových souvislostí mezi racionálním myšlením a náboženským přesvědčením, což je nezbytné pro komplexní filosofický pohled na svět v moderní době.
[Jan Milič Lochman a theologie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 1. 1960
Tento text analyzuje a kriticky hodnotí teologické postoje Jana Miliče Lochmana, konkrétně se zaměřuje na jeho pojetí lidské situace v kontextu hříchu. Lochman popisuje hřích jako zásadní prvek, který prostupuje a ovlivňuje veškerý lidský život i intelektuální úsilí. Autor příspěvku však poukazuje na vnitřní rozpor v Lochmanově uvažování: ačkoliv Lochman uznává všudypřítomnost hříchu v lidském myšlení, zdá se, že z tohoto vlivu vyjímá samotnou teologii. V Lochmanově pojetí má teologie hrát roli strážce čistoty křesťanské zvěsti, čímž se však dostává do problematické pozice, která ignoruje vlastní lidskou omezenost a hříšnost. Právě tento nedostatek reflexe vlastního oboru je v textu identifikován jako ústřední bod kritiky Lochmanovy teologie. Text zdůrazňuje, že pokud má být teologie autentická, musí si být vědoma, že ani ona není imunní vůči hříšnému stavu, který připisuje celému lidstvu, a nemůže si tak nárokovat absolutní nezávislost či čistotu v interpretaci božské zvěsti.
[„Přirozené“ myšlení a řecká filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 1. 1960
Tento text zpochybňuje existenci takzvaného „přirozeného“ myšlení tím, že vyzdvihuje naprostou unikátnost řecké filosofie. Autor tvrdí, že řecká filosofie nepředstavuje nějaký obecný nebo univerzální vývojový stupeň lidského rozumu, který by se automaticky objevil v jakékoli kultuře. Naopak, řecká filosofie je chápána jako specifický a dějinně ojedinělý fenomén. Text zdůrazňuje, že v žádné jiné části světa ani v jiné intelektuální tradici nedospělo lidské myšlení k takovým formám, strukturám a metodám, jaké se rozvinuly právě v antickém Řecku. Tím, že autor odmítá nálepku „přirozenosti“ pro tento typ uvažování, poukazuje na jeho kontingenci a výjimečnost v rámci světových dějin. Tato reflexe z ledna roku 1960 vybízí k hlubšímu zamyšlení nad tím, jak vnímáme kořeny západní racionality a zda je oprávněné považovat řecký model za univerzální měřítko pro veškeré lidské myšlení, nebo zda jde o specifický kulturní konstrukt, který nemá ve světě obdoby.
Teilhard de Chardin
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment, česky, vznik: 17. 2. 1960 ◆ poznámka: datován je pouze první záznam; datace dalších záznamů je nejistá
Text se zabývá dílem Pierra Teilharda de Chardin, který zasazuje lidstvo do kosmického kontextu s využitím vědeckých metod. Zdůrazňuje, že člověk v Teilhardově pojetí neztrácí svůj význam, naopak získává kosmický rozměr díky svému poslání. I když styl a mystické prvky mohou být místy náročné, Teilhardovo myšlení otevírá pohled na uspořádání světa, kde lidstvo plní své klíčové poslání. Dále se text kriticky zamýšlí nad tradiční křesťanskou interpretací hříchu a Kristovy oběti, navrhuje jejich odhistorizování a konkretizaci. Hřích prvních lidí je chápán jako obecný fenomén, nikoli jako popis reálné události, zatímco působení Ježíše Krista je vnímáno primárně historicky a konkrétně. Text analyzuje vztah mezi perspektivou člověka a univerza, kde člověk získává odstup od světa skrze praktickou transformaci, což vede k
[Smysl umění a uměleckého díla]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 3. 1960
Tento text se zabývá ontologickým a teleologickým významem umění v kontextu lidské existence. Autor odmítá koncept „umění pro umění“ jako falešný program, neboť nic na světě neexistuje samo pro sebe bez hlubšího cíle. Umění je zacíleno na člověka jako komplexní organismus. Samotné umělecké dílo není konečnou esencí umění, ale spíše prostředkem či příležitostí pro recipienta k hlubokému prožitku. Skrze interakci s dílem dochází u diváka k aktivaci vnitřních prožitků a k selektivnímu oživení minulosti. Tento proces umožňuje člověku prohloubit svou vlastní zkušenost a znásobit vnitřní rejstřík vjemů. Tím se otevírají nové perspektivy a možnosti pro budoucí směřování jedince. Umění tedy funguje jako dynamický most mezi minulou zkušeností a budoucím potenciálem, čímž naplňuje své poslání v rozvoji lidské psychiky a životní cesty.
[Křesťanská víra a moderní věda]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 9. 1960
Tento text analyzuje hluboký vztah mezi křesťanskou vírou a moderní vědou. Autor zastává názor, že teolog není kompetentní udílet vědcům metodické pokyny, protože postrádá bezprostřední znalost podmínek vědecké práce. Úkol definovat význam křesťanské zvěsti pro vědu tedy spočívá výhradně na vědci samotném. Církevní společenství by neměla vědce zatěžovat úkoly, které nesouvisí s jejich profesním posláním, ale měla by naopak od vědců očekávat přínos pro život sboru. Zásadním požadavkem je odstranění životní dvoukolejnosti, kdy jsou víra a věda vnímány jako oddělené světy. Text volá po integritě "věřící vědy" a "vědecké víry", které se musí vzájemně doplňovat a prolínat. Pokud by věda a víra neexistovaly v těsném spojení, hrozilo by oběma stranám zakrnění a ztráta hloubky. Toto propojení je nezbytné pro autentický život moderního věřícího člověka v dnešním světě.
[Myšlenka a její omezení (1)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 9. 1960
Tento filosofický záznam ze dne 27. září 1960 se zamýšlí nad přirozenými limity lidského myšlení a intelektuální konceptualizace. Autor předkládá tezi, že i ta nejsprávnější a nejplodnější myšlenka má své nevyhnutelné omezení, přičemž poznání těchto mezí je nezbytným předpokladem pro hlubší porozumění světu. Hlavním tématem je napětí mezi vnitřní koherencí myšlenkových systémů a reálným průběhem dějinných či přírodních událostí. Skutečnost je v tomto pojetí chápána jako něco, co se zásadně liší od logické struktury idejí, které se ji pokoušejí zachytit. Myšlenka usiluje o uchopení děje, avšak její vnitřní soudržnost nemůže plně nahradit ani vystihnout ontologickou povahu reality. Text tak varuje před zaměňováním teoretických modelů za samotnou skutečnost a zdůrazňuje epistemologickou propast mezi lidským vědomím a vnějším světem. Poznání těchto omezení je klíčové pro kritickou reflexi jakékoli intelektuální činnosti a zabraňuje dogmatickému ustrnutí v rámci zdánlivě dokonalých, ale omezených myšlenkových konstrukcí.
[Věda a křesťanská zvěst]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 10. 1960
Tento text se zamýšlí nad vztahem mezi vědeckým pokrokem a křesťanským poselstvím v moderním světě. Autor zdůrazňuje, že věda představuje dominantní směr současného vývoje, od kterého se křesťané nesmějí izolovat. Podstata křesťanské zvěsti nespočívá v úniku ze světa, ale v jejím působení přímo v konkrétní lidské situaci. Ježíš Kristus přišel ke všem lidem do jejich reálného prostředí, aby jim ukázal cestu dál. Evangelium tak neruší lidské snažení ani vědecké bádání, ale dává jim správný směr a smysl. Křesťanská víra je chápána jako síla, která narovnává stávající cesty a otevírá nové perspektivy v každé dějinné situaci. Tento přístup zásadně odmítá separaci víry od sekulárního vědění a namísto toho usiluje o integraci duchovních hodnot do vědeckotechnického rozvoje společnosti, čímž vědu kultivuje a orientuje k pravému dobru člověka. Věda tak není vnímána jako nepřítel víry, nýbrž jako jedna z cest, které mají být křesťanskou zvěstí naplněny a správně nasměrovány.
[Logické souvislosti a setrvačnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 10. 1960
Text zkoumá vztah mezi logickou souvislostí a fenomenem setrvačnosti v rámci širšího pojetí kauzality. Autor rozděluje kauzální souvislosti do dvou základních kategorií podle jejich povahy v čase a prostoru. První kategorie se týká kontinuity a trvání téže setrvačnosti v rámci po sobě jdoucích časových úseků, kde se plně uplatňuje racionalita logických vazeb. Druhá kategorie zahrnuje interakci různě centrovaných procesů, kterou vnímáme jako vztah akce a reakce, u něhož však tato logická racionalita neplatí. Klíčovým poznatkem je, že logická racionalita není pouhým pasivním odrazem vnější setrvačnosti, ale představuje aktivní proces interpolace a vzájemné kombinace. Tato strukturální komplikovanost logiky může svou komplexitou výrazně převyšovat původní jednoduchost setrvačného stavu. Úvaha tak nabízí vhled do ontologického zakotvení logických struktur a jejich vztahu k dynamice procesů, přičemž zdůrazňuje, že logika funguje jako autonomní systém schopný vytvářet složité vnitřní vazby přesahující bezprostřední materiální danost sledovaných příčinných řetězců v čase.
[Myšlenka a její omezení (2)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 10. 1960
Tento filosofický text z roku 1960 se věnuje hluboké reflexi omezení lidského myšlení a povaze správné myšlenky. Autor předkládá tezi, že ani myšlenka, která je vnitřně konzistentní a správná, nemá objektivně zaručenou absolutní setrvalost. Hlavní omezení myšlenky tkví v tom, že stabilita a trvání nejsou vlastnostmi objektivního světa jako takového. Rozhodujícím faktorem je zde subjektní aktivita a reaktivita, které do procesu poznávání a uchovávání myšlenek vstupují jako dynamické prvky. Tímto způsobem autor zpochybňuje tradiční pojetí statické, věčné pravdy existující nezávisle na lidském vědomí. Hejdánek zdůrazňuje, že intelektuální koncepty jsou neustále formovány aktivním přístupem subjektu a jeho schopností reagovat na okolní realitu. Omezení myšlenky tedy nevyplývá z její případné logické chyby, ale z její bytostné závislosti na jednajícím a myslícím jedinci. Text otevírá klíčové otázky o vztahu mezi objektivitou, subjektivitou a časovostí, přičemž poukazuje na to, že bez aktivního subjektu by myšlenka ztratila svou relevanci i schopnost setrvat v proměnlivém světě.
[Úvod k blíže neurčenému výkladu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 10. 1960
Tento text představuje úvod k blíže nespecifikovanému filosofickému výkladu z 9. října 1960. Autor se v něm zamýšlí nad povahou zásadní praktické otázky, která si uchovává svou naléhavost i po více než dvou a půl tisíci letech. Tato otázka je označena za věčnou, procházející celými věky lidských dějin. Přestože byla v minulosti nesčetněkrát tematizována a řešena významnými mysliteli, autor vnímá její aktuálnost jako neustále přítomnou výzvu, která časem neztrácí na významu, ale spíše naopak. Úvodní slova kladou důraz na pokoru vůči tradici a zároveň vyjadřují potřebu znovu se k tomuto tématu vyjádřit v kontextu moderní doby. Úvaha směřuje k prozkoumání toho, zda lze k tisíciletému dialogu přispět něčím novým, co dosud nebylo výmluvnějšími mluvčími zachyceno. Dokument je ukázkou filosofického tázání, které hledá most mezi historickou tradicí a bezprostřední praktickou přítomností, přičemž zdůrazňuje, že trvalost problému prohlubuje jeho vážnost.
Věda a víra
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 12. 10. 1960 ◆ poznámka: referát holešovické mládeži [pozn. aut.]; skeny obsahují dopisy od organizátorů
Tento text se zabývá historickým a filosofickým vztahem mezi vědou a vírou, který sahá až do starověkého Řecka. Popisuje počáteční střety vědy, která se zrodila z filosofie, s upadající řeckou vírou a dále její konfrontaci s křesťanstvím. Autor argumentuje, že původní chápání víry jako důvěry a odhodlání k činu bylo postupně nahrazeno věrou jako teoretickým poznáním, což vedlo k rozporům a konceptu „dvojí pravdy“. V moderní době, kdy věda dominuje, autor vyzývá k novému porozumění a obnovení původního, integrovaného chápání víry jako základu veškerého lidského úsilí, včetně vědeckého bádání. Zdůrazňuje, že pravda je jedna a že jak věda, tak víra by se měly k ní odvolávat, přičemž vědeckost by se měla stát součástí víry a víra by měla být komunikována modernímu člověku srozumitelnou řečí. Článek kritizuje lpění na starých formulacích a dogmatech a vyzývá k reflexi současné víry, která by měla formovat moderní svět.
Pierre Teilhard de Chardin
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 17. 10. 1960 ◆ poznámka: Předneseno 17. 10. 1960 v Plzni (na pastorální konferenci); smluvené téma: věda a víra (v jedné složce s přednáškou „Věda a víra“ v holešovické mládeži z 12. 10. 1960). – Pozn. red.
Pierre Teilhard de Chardin, narozený v aristokratické katolické rodině, byl jezuita, paleontolog a filosof. Jeho život byl poznamenán vášní pro vědu, zejména paleontologii a geologii, a zároveň hlubokou duchovností. Po studiu teologie a paleontologie, které bylo přerušeno první světovou válkou, se stal profesorem geologie. Jeho odchylky od tradičního pojetí dědičného hříchu vedly k problémům s církevními představenými, kvůli nimž musel opakovaně opustit Evropu a působit v Číně a dalších částech světa. Zde dosáhl významných objevů, včetně objevu sinantropa u Pekingu. Během svého života se potýkal s cenzurou a zákazy publikování svých filosofických a teologických prací, z nichž mnohé vyšly až po jeho smrti v roce 1955. Jeho klíčová díla, jako „Le phénomène humain“, představila revoluční pohled na vesmírný vývoj jako proces směřující k vyšší složitosti, vědomí a nakonec k „bodu Omega“, kosmickému Kristu. Navzdory potížím se stal vlivným myslitelem, jehož ideje inspirovaly hnutí a intelektuální debaty, a to i mezi marxisty. Jeho práce zdůrazňují spojení vědy a víry, nutnost humanizace kosmu a křesťanskou naději v kontextu vesmírného vývoje.
„Sestry a bratří, vážení přátelé…“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 20. 10. 1960 ◆ poznámka: Předneseno 20. 10. 60 v Jirchářích; obsahuje odkaz na referát „Pierre Teilhard de Chardin“ ze 17. 10. 1960 v Plzni (i zde je tématem věda a víra)
Tento text se zabývá historickým vývojem vědeckého poznání a jeho dopadem na vnímání lidstva a jeho místa ve vesmíru. Autor kritizuje počáteční antropocentrický pohled na svět, který byl vlivem vědeckého pokroku, zejména heliocentrického modelu, nahrazen představou o člověku ztraceném v nekonečném vesmíru. Tato změna vedla k pocitu ztráty smyslu a nahodilosti existence. Text dále zkoumá současné kosmické ambice lidstva, jako jsou vesmírné lety, a varuje před čistě technickým přístupem, který může vést k dalšímu odcizení. Naopak zdůrazňuje potřebu duchovního a lidského rozměru při těchto cestách. Nakonec autor pojednává o křesťanské víře v kontextu moderního kosmologického poznání, navrhuje reinterpretaci biblických textů a zdůrazňuje, že křesťanská zvěst má kosmický charakter a nabízí perspektivu smysluplné existence a naplnění poslání lidstva ve vesmíru, nikoli jen technologický pokrok.
1961
Člověk a vesmír. Na okraj díla P. Teilharda de Chardin „Lidský fenomén“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1961
- in: Křesťanská revue, 28, 1961, č. 6, str. 188–190
Tento text reflektuje dílo Pierra Teilharda de Chardin, zejména jeho klíčový spis „Lidský fenomén“. Autor nejprve nastiňuje skličující pohled moderní astronomie, v němž se člověk jeví jako bezvýznamná náhoda v nekonečném vesmíru. Proti této beznaději staví Teilhardovu vizi, která integruje paleontologii, biologii a teologii do grandiózního obrazu vesmírného vývoje. Teilhard chápe člověka jako vrchol evoluce a průkopníka kosmu, nikoli jako cizince v mrtvém světě. Text sleduje Teilhardův životní osud i posmrtné vydávání jeho děl, která byla církevní cenzurou dlouho potlačována. Jádrem úvahy je analýza evolučního směřování od vzniku hmoty přes život až k noosféře a bodu Omega. Teilhardův přínos není spatřován pouze v syntéze vědy a víry, ale především v pokusu o sjednocení moderního života skrze univerzální kosmickou perspektivu, která dává lidskému úsilí nezpochybnitelný smysl a cíl v éře sjednocujícího se lidstva.
Příspěvek k zhodnocení díla Pierra Teilharda de Chardin
Příspěvek se zabývá univerzalistickým charakterem křesťanské víry a jeho historickým vývojem, který byl poznamenán partikularistickými tendencemi, věroučným a organizačním štěpením (východní a západní církev, reformace) a následnou roztržkou mezi vírou a moderní vědou. Tento stav vedl k vnitřní rozpolcenosti západního člověka a ke schizofrenii moderního světa. Text analyzuje, jak se věda, která měla původně sloužit jako sjednocující platforma, ukázala jako nedostatečná, a jak se ukázala potřeba duchovního sjednocení lidstva jako jediné cesty vpřed. V tomto kontextu je představeno dílo Pierra Teilharda de Chardin, které je charakterizováno jako snaha o nalezení principiální jednoty mezi vírou a vědou, nikoli jako jejich syntéza. Teilhardova metoda je popsána jako fenomenologická, s důrazem na pozorovatelná fakta a jevy, přičemž se vyhýbá metafyzickým a dogmatickým formulacím, aby dosáhl harmonie mezi vědou a vírou.
[Ježíšova oběť a problematičnost její interpretace jako zástupné]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 1. 1961
Text se zabývá problematikou interpretace Kristovy oběti jako zástupné a analyzuje krizi tohoto konceptu v moderním myšlení. Autor upozorňuje, že racionalita zástupné oběti je spjata s historickým kontextem, který je současnému člověku cizí. Ačkoliv učení o definitivní oběti Krista přispělo k zániku dřívějších obětních rituálů, paradoxně tím oslabilo i vlastní srozumitelnost v sekularizovaném světě. V textu jsou představeny tři hlavní výhrady vůči racionalitě zástupnosti. Zaprvé je to nedůslednost v otázce, co je připočítáváno věřícím a co náleží pouze Kristu. Zadruhé autor kritizuje zdánlivou lacinost oběti, která není definitivní smrtí, ale pouze dočasným trestem zrušeným vzkříšením. Zatřetí poukazuje na vnitřní rozpor mezi zástupností a biblickou výzvou k následování Kristova příkladu; oběť totiž nemůže být zároveň činem vykonaným místo nás i vzorem, který máme sami napodobovat. Úvaha tak odkrývá hluboké teologické a logické nesrovnalosti tradičního pojetí atonementu.
K otázce Teilhardova panbiologismu a panpsychismu
Předkládaný článek se zabývá kritikou Teilhardova panbiologismu a panpsychismu, zejména ve světle Garaudyho výtek. Autor analyzuje Teilhardovo pojetí univerzálního vývoje, kde hmotu provází proud směřující k nekonečné složitosti a komplexitě. Klíčovou roli hraje koncept "pravých jednotek" (od atomu po živého tvora), které se vyznačují centrovaností akce, jež je u Teilharda totožná s vědomím či vnitřním. Text rozebírá Teilhardovu argumentaci, že život a vědomí nejsou pouhými epifenomény, ale spíše univerzálně přítomnými vlastnostmi hmoty v různých stupních vývoje, což vede k představě před-života a pra-psychického stavu. Dále se článek věnuje teorii dvou energií (radiální a tangenciální) a rozlišení vnitřního a vnějšího, přičemž dochází k závěru, že Teilhardův panbiologismus je spíše terminologickou záležitostí. Problém spočívá v přechodu mezi vnitřním a vnějším, což autor vidí jako filosofický problém, nikoli čistě kybernetický.
[Vztah vědy a víry, sekularizace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 7. 1961
Tato úvaha, inspirovaná dílem Pierra Teilharda de Chardina, se zabývá hlubokým vztahem mezi vědou a křesťanskou vírou v kontextu moderní sekularizované společnosti. Autor kritizuje tendenci oddělovat svět víry od světa vědy a techniky do izolovaných rezervací. Místo toho navrhuje nezbytnost sjednocení obou oblastí přímo v jádru vědeckého úsilí. Hlavní problém vidí v tom, že víra je často zaměňována se svou historicky podmíněnou reflexí, která využívá zastaralý pojmový aparát. Tento nesoulad mezi aktuálním poznáním a anachronickou interpretací víry pak vede k zdánlivému rozporu. Text přehodnocuje proces sekularizace nikoli jako odpadnutí od víry, ale jako legitimní důsledek vývoje, který může být v základu motivován vírou samotnou. Sekularizace je vnímána jako odklon od nevyhovujících forem náboženského myšlení směrem k integraci víry do reality moderního života, kde vědecká práce a duchovní rozměr tvoří nerozlučný celek lidské existence.
[Vztah vědy a víry v moderní společnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 7. 1961
Tento text zkoumá vztah mezi vědou a vírou, přičemž odmítá tradiční pohled na ně jako na dvě protichůdné či doplňující se sféry poznání. Autor tvrdí, že víra není lidským výkonem ani souborem dogmat, ale ontologickým základem veškerého lidského konání, včetně vědy, umění a filosofie. Víra je chápána jako zakotvenost v životě a dynamický popud k činu, nikoliv jako statické přesvědčení. Věda v tomto schématu nefunguje jako nepřítel víry, nýbrž jako mocný nástroj, který činorodá víra využívá k uskutečňování svých cílů v moderním světě. Autor kritizuje snahy o umělou syntézu i nesmiřitelný antagonismus, neboť oba přístupy vycházejí z chybného předpokladu, že víra a věda jsou souřadné entity. Živá víra se nebojí vědeckého pokroku, protože jejím zdrojem je otevřenost vůči pravdě a budoucnosti. Text uzavírá úvahou o potřebě nového sebepochopení víry v moderní společnosti, kde se zdá, že věda víru vytlačuje, ačkoliv víra může působit v nových, dosud nepoznaných podobách.
Teorie tzv. „otevřených systémů“
Tento text se zabývá Bertalanffyho teorií otevřených systémů a jejím vztahem k termodynamickému zákonu o narůstání entropie. Autor zkoumá, jakým způsobem živé organismy čelí ztrátám organizovanosti skrze příjem negativní entropie z vnějšího prostředí, což Schrödinger popsal jako proces „vyživování se uspořádaností“. Hlavní přínos dokumentu spočívá v kritickém zpochybnění představy, že nárůst uspořádanosti lze chápat čistě kvantitativně a aditivně. Autor argumentuje, že pokud by se uspořádanost sčítala, pohlcení méně uspořádaného systému by logicky muselo vést ke snížení celkové organizovanosti systému pohlcujícího. Zdůrazňuje proto nezbytnost destrukce specifické uspořádanosti přijímané látky (např. cizích bílkovin) před její asimilací. Závěrem text naznačuje, že pro pochopení evoluce a života je rozhodující kvalita a osobitost organizovanosti, nikoli její pouhá kvantita, a vyzývá k hlubšímu studiu kybernetiky a mechanismů látkové výměny.
1962
Ladislav Hejdánek – Petr Pokorný: Jesus, Glaube, Christologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, německy, vznik: 1962 ◆ poznámka: Prof. Dr. J. B. Souček zum 60. Geburtstag
- in: Theologische Zeitschrift, 18, 1962, č. 4, str. 268–282
Článek se zabývá vztahem mezi historickým Ježíšem a kerygmatickým Kristem v kontextu teologických diskusí poloviny 20. století. Autoři argumentují, že čistě kerygmatický přístup, který pomíjí historický rozměr Ježíšovy existence, je nedostatečný. Místo toho navrhují, aby historický Ježíš sloužil jako nezbytná norma pro křesťanské zvěstování. Ústřední teze představuje víru jako klíčové pojítko mezi Ježíšem Nazaretským a Kristem víry. Víra zde není definována pouze jako subjektivní stav, ale jako dynamický, historický pohyb zakořeněný v Božím jednání. Autoři naznačují, že kontinuitu křesťanství lze nalézt ve „víře Ježíšově“, k níž se orientuje víra věřícího. Tento přístup zdůrazňuje historický a společenský dopad Ježíšova života a tvrdí, že jeho dílo má pro svět ontologický význam. Text se nakonec pokouší překlenout propast mezi existenciální interpretací a historickou realitou prostřednictvím obnoveného pochopení inkarnace.
Ladislav Hejdánek – Petr Pokorný: Ježíš – víra – christologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1962 ◆ poznámka: J. B. Součkovi k 60. narozeninám
Studie Ladislava Hejdánka a Petra Pokorného z roku 1962 reaguje na dobové teologické diskuse o demytologizaci a vztahu mezi historickým Ježíšem a kerygmatickým Kristem. Autoři argumentují, že přílišný důraz na kerygma vedl ke ztrátě konkrétnosti, což vyžaduje návrat k historické dimenzi Ježíšovy existence. Ústředním pojmem studie je víra, chápaná nikoli jako statické dogma, ale jako dynamický akt důvěry a dějinného nasazení. Kontinuita mezi Ježíšem z Nazareta a vyznávaným Kristem je spatřována v rovině víry – Ježíš je vnímán jako „svědek víry“, jehož životní postoj se stal jejím základem. Text zdůrazňuje, že víra se musí osvědčovat v konkrétní sociální a politické praxi a v otevřenosti vůči budoucnosti. Historický Ježíš tak zůstává měřítkem a normou církevního zvěstování, přičemž jeho význam tkví v radikálním sebeangažování pro druhé a v naprosté odkázanosti na Boha. Tato perspektiva překonává tradiční dogmatismus a ukazuje ontologický i dějinný dosah Ježíšova díla.
Ladislav Hejdánek – Petr Pokorný: Ježíš – víra – christologie, přípravné texty
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ různé, česky, vznik: 1962 ◆ poznámka: přepsán pouze Hejdánkův přípravný text č. 2 a 4; skeny obsahují ještě další materiály
Textový soubor z roku 1962 se zabývá vztahem mezi historickým Ježíšem a kerygmatem (zvěstovaným Kristem) v kontextu moderní christologie. Autor definuje víru nikoli jako statickou vlastnost, ale jako dynamickou odpověď na Boží oslovení a tvůrčí postoj k realitě. Víra je vnitřně dějinná a směřuje k inkarnaci pravé skutečnosti do tohoto světa prostřednictvím lidské aktivity a morálních vynálezů. Hlavním tématem je kritika odtržení zvěstování od historického základu, což vede k mytologizaci. Autor argumentuje, že historický Ježíš musí sloužit jako kritérium a norma pro kerygma. Kontinuita mezi Ježíšem z Nazareta a Kristem víry je založena právě ve fenoménu víry: Ježíš, jakožto svědek víry, se stává jejím základem. Text zdůrazňuje metodickou nezbytnost návratu k historickému Ježíši pro zachování aktuálnosti křesťanské zvěsti a její osvobození od tradičních dogmatických schémat, přičemž víru chápe jako otevřenost k budoucnosti a odpovědnost v dějinách.
Pokus o teze o civilní interpretaci na kurz SČEDu
Text představuje teze o „civilní interpretaci“ křesťanství vypracované pro kurz SČED v roce 1962. Autor definuje civilní interpretaci nikoliv jen jako vnější modernizaci kázání, ale jako přímý důsledek inkarnace – vtělení Slova, které přesouvá důraz z rituálů na pozemský život, jednání a Ježíšovo lidství. Dokument odmítá pouhé plnění náboženských povinností a vyzdvihuje aktivní poslušnost a odpovědnost v tomto světě. Významným motivem je eschatologie a demytologizace, které chápou moderní vědu, techniku a pokrok jako součást osvobozování lidského ducha. Tato interpretace nenabízí „lacinou milost“, nýbrž náročnou cestu skrze autentické svědectví v moderní realitě. Autor volá po reformě církve, která by měla opustit přežité formy a otevřít se ekumenismu i sekulárnímu myšlení. V závěru se věnuje výchově mládeže, jež má směřovat k formování moderního člověka, přičemž náboženské mýty mají sloužit pouze jako pedagogické prostředky, nikoliv jako konečný cíl víry.
Sekularizace a pojetí pravdy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 24. 2. 1962 ◆ poznámka: poznámka autora na titulním listě: „Neúplné poznámky k přednášce v Mariánských Lázních dne 24. února 1962“
Text „Sekularizace a pojetí pravdy“ z roku 1962 zkoumá vztah mezi historickým procesem sekularizace a filosofickým chápáním pravdy. Autor odmítá běžné vnímání sekularizace jako pouhého negativního procesu „odnáboženštění“ či úpadku hodnot. Namísto toho ji definuje jako způsob realizace a vtělování pravdy do dějin. Dokument sleduje historický vývoj pojmu od vestfálského míru přes osvícenství až po moderní ideologie, jako je marxismus, který interpretuje jako sekularizovanou formu křesťanské hereze. S odkazem na C. F. von Weizsäckera autor naznačuje, že sekularizace může být chápána jako naplnění vyššího záměru v rámci světa. V závěru se text obrací k antickým kořenům filosofie a zkoumá, jak se pojetí pravdy vyvíjelo v napětí mezi hledáním trvalého základu (arché) a proměnlivostí světa. Sekularizace je tak představena jako proces, který uvolňuje podstatné obsahy z náboženských forem do podoby, jež lépe odpovídá současné vědě a technice.
Stvoření světa a člověka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 17. 3. 1962 ◆ poznámka: Návrh textu výkladu pro Nedělní školu na Gn 1,1–31; 2,1–3
Tento text z roku 1962 představuje návrh výkladu biblické zprávy o stvoření světa a člověka pro účely nedělní školy. Autor kriticky reflektuje napětí mezi tradičním biblickým líčením a moderními vědeckými poznatky v oblastech astronomie, paleontologie a biologie. Přestože uznává, že konkrétní představy starověkých pisatelů jsou dnes překonané, zdůrazňuje trvalou platnost duchovního poselství o stvoření. Podstatu stvoření spatřuje v neustálém procesu vzniku „nového“, který není náhodný, ale vykazuje směr a řád. Vývoj vesmíru a života vrcholí v člověku, jenž je vybaven vědomím a zvláštním posláním. Autor polemizuje s vědeckým nihilismem, který člověka redukuje na bezvýznamný prvek, a místo toho volá po integraci vědy a víry. Cílem je poskytnout lidem naději a pochopení jejich role v budoucím sjednocování lidstva. Text uzavírá výzvou k mezioborové spolupráci při tvorbě nového, pravdivého výkladu světa, který by odpovídal nárokům moderního myšlení a zároveň zachoval rozměr naděje a odpovědnosti před Bohem.
Zpráva o I. pracovní schůzi Stálého výboru pro dokumentaci v oboru mikrobiologie a imunologie v Paříži ve dnech 3.–7. října 1961
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 30. 3. 1962 ◆ poznámka: poznámka autora: „Předneseno dne 30. 3. 1962 na pracovní poradě dokumentačních pracovníků pořádané Státním ústavem pro zdravotnickou dokumentační a knihovnickou službu a dokumentační komisi sekce zdravotnických knihoven.“
Tato zpráva shrnuje průběh I. pracovní schůze Stálého výboru pro dokumentaci v oboru mikrobiologie a imunologie, která se konala v říjnu 1961 v Paříži pod záštitou UNESCO. Dokument mapuje vývoj výboru v rámci Mezinárodní asociace mikrobiologických společností (IAMS) a jeho poslání modernizovat vědeckou dokumentaci. Hlavním bodem je představení střednědobého programu pro období 1962–1966, který vypracoval Dr. Pierre Brygoo. Program se zaměřuje na analýzu efektivity stávajících dokumentačních služeb a dostupnost primárních informačních zdrojů. Zvláštní pozornost je věnována revolučnímu zavádění kybernetických strojů a automatizace, které mají vyřešit kritické zaostávání dokumentačních metod za překotným rozvojem vědy. Plán zahrnuje přípravu mezinárodního střediska pro mechanizaci, testování binárních kódovacích systémů a vytvoření komplexního soupisu odborných periodik a specializovaných knihoven. Zpráva zdůrazňuje nezbytnost technologické transformace oboru a slouží jako strategický model pro budoucí organizaci zdravotnických informačních služeb.
Zpráva z pracovních dnů čs. mikrobiologů a epidemiologů v Luhačovicích
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1962?
- in: Praktický lékař, 18, 1962, č. 42, str. 809–810
Zpráva z pracovních dnů čs. mikrobiologů a epidemiologů v Luhačovicích z roku 1962 hodnotí stav a perspektivy těchto oborů v tehdejším Československu. Účastníci konstatují významný rozvoj díky podpoře socialistického státu, zároveň však upozorňují na kritické nedostatky v personálním a materiálním vybavení protiepidemické služby. Hlavním problémem je nedostatek kvalifikovaných kádrů, kdy na jednoho epidemiologa připadá přes 100 000 obyvatel, což neodpovídá potřebám praxe ani obrany státu. Zpráva navrhuje vytvoření jednotné sítě mikrobiologických laboratoří v rámci hygienicko-epidemiologických stanic a integraci nemocničních laboratoří do tohoto systému. Důraz je kladen na rozvoj virologie, imunologie a spolupráci s veterinární službou. Dokument apeluje na ministerstvo zdravotnictví, aby urychleně posílilo kádry tak, aby jeden epidemiolog připadal maximálně na 50 000 obyvatel, a zajistilo metodické vedení skrze výzkumné ústavy. Cílem je efektivnější přenos vědeckých poznatků do praxe a zlepšení prevence hromadných onemocnění.
[Rozmanitost (varieta) skutečnosti a jejího zobrazení]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 4. 1962
Tento text analyzuje koncept variety v kontextu objektivní reality a jejího subjektivního zobrazení, přičemž vychází z díla Jiřího Zemana Poznání a informace z roku 1962. Autor definuje varietu jako rozmanitost prvků, jejich vztahů a kombinací v rámci systému. Primární tezí je, že varieta objektivní reality je obvykle bohatší a jemnější než její obraz v subjektu, který působí jako redukce neboli makroskopické zhrubnutí originálu. Nicméně text přináší důležitou nuanci v závislosti na úrovni analýzy. Zatímco u základních prvků, jako jsou atomy, může být varieta shodná, u komplexních vztahů mezi těmito prvky může lidský zobrazující systém vykazovat dokonce vyšší varietu než samotná objektivní realita. Úvaha zdůrazňuje potřebu přesné definice prvků a kombinací při srovnávání těchto systémů. Celkově příspěvek zkoumá meze lidského poznání a informační kapacity při modelování vnějšího světa, čímž otevírá otázky o povaze vědeckého a subjektivního zobrazení skutečnosti.
[Varieta jako kybernetický pojem]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 4. 1962
Tato krátká poznámka z dubna 1962 se zabývá analýzou kybernetického pojmu 'varieta', jak jej definoval W. Ross Ashby ve své práci Kybernetika. Autor textu zdůrazňuje Ashbyho tezi, že varieta není inherentní vlastností množiny, nýbrž je determinována rozlišovacími schopnostmi pozorovatele. Jsou zde představeny dva významy variety: počet rozlišitelných prvků a jeho logaritmus o základu dvě. Na základě těchto definic autor kriticky přehodnocuje závěry Jiřího Zemana. Argumentuje, že pokud je varieta závislá na subjektu, nelze přímo porovnávat varietu objektivní reality s varietou subjektu. Místo toho je nutné se zaměřit na vztah mezi varietou vstupních informací a varietou dosaženého poznání. Text uzavírá nastíněním obecnějšího epistemologického problému, kterým je otázka samotného vzniku informace jakožto informace, což autor považuje za dosud nedostatečně prozkoumanou oblast kybernetiky a teorie poznání.
[Vztah mezi uspořádaností skutečnosti a poznání]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 4. 1962
Text analyzuje vztah mezi uspořádaností objektivní reality a poznáním v kontextu kybernetiky a teorie informace. Vychází z prací Jiřího Zemana, který tvrdí, že uspořádanost světa asymptoticky převyšuje uspořádanost poznání. Autor dokumentu však tento pohled rozvíjí a problematizuje skrze koncept negentropie. Klíčovým přínosem je rozlišení mezi průměrnou entropií celého systému a centrovanou negentropií, která se koncentruje v určitých bodech, jako je lidský mozek. Zatímco negentropie celku reality roste pomalu, negentropie poznání stoupá mnohem rychleji. Autor dospívá k hypotéze, že poznání může svou organizovaností převýšit uspořádanost objektivní reality jako celku. Tento závěr vyžaduje zkoumání povahy systémových vazeb a pravidel pro sčítání entropie v rámci super-systémů. Text se dotýká i gnoseologických otázek odrazu reality a vývoje vědomí jako nejvyšší formy organizované hmoty.
[Ježíš jako mutace lidskosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 4. 1962
Tato filosoficko-teologická reflexe z dubna 1962 definuje Ježíše Krista nikoli v rámci tradiční metafyziky, ale jako zásadní 'mutaci lidskosti' neboli specifický soubor 'lidské informace'. Tato mutace se vyznačuje vysokou mírou atraktivity pro lidstvo, přičemž její interakce s jinými formami lidské existence nepodléhá jednoduchým zákonům biologické dědičnosti, jako je dominance či recesivita. Autor zdůrazňuje, že klíč k pochopení Ježíšova významu neleží v jeho ontologické existenci, nýbrž v kvalitě a dopadu informace, kterou pro dějiny představuje. Tato informace je s jeho osobou spojena historicky a kontingentně, nikoliv esenciálně. Jejím jediným měřítkem je celková a perspektivní účinnost. Text dále zavádí koncept 'civilní interpretace', která spočívá v transformaci této původní křesťanské informace a její následné transmisi prostřednictvím nových systémů signálů. Tímto způsobem se poselství stává srozumitelným a funkčním v neustále se vyvíjejícím sociokulturním prostředí, přičemž si zachovává svou formativní sílu pro lidskou identitu.
[Entropie a negentropie ve vesmíru]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 4. 1962
Tento text z roku 1962 se zabývá fundamentálním protikladem mezi entropií a negentropií v rámci fungování vesmíru. Autor zkoumá vztah mezi tendencí k chaosu a protichůdnou tendencí k uspořádanosti a komplexnímu vývoji. Ačkoliv vědecká komunita tehdy i dnes často vnímá snižování entropie pouze jako lokální anomálii v rámci převládajícího entropického rozpadu, text předkládá odvážnou hypotézu. Tvrdí, že negentropie je ve skutečnosti primárním a nejvýznamnějším procesem v univerzu, který tvoří nezbytný základ veškerého evolučního vývoje. Entropické procesy jsou v tomto pojetí chápány jako pouhý nástroj, který slouží vyššímu účelu negentropického vzestupu a organizace hmoty. Úvaha směřuje k formulaci teorie, v níž je kreativní a organizující síla vesmíru nadřazena jeho tepelné smrti či postupnému rozkladu. Tento perspektivní obrat klade důraz na dynamiku a strukturální růst jako na definující charakteristiku bytí, čímž zpochybňuje tradiční vědecký skepticismus ohledně univerzálnosti negentropických jevů.
[Náboženství a hledání nové formy vztahu k tomu podstatnému]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 4. 1962
Tento text z dubna 1962 se zaměřuje na kritickou reflexi náboženství a hledání nového způsobu, jak se vztahovat k tomu, co je v lidské existenci podstatné. Autor vychází z předpokladu, že náboženství se sice snažilo uchopit a rozvíjet pozitivní a pravdivé aspekty skutečnosti, ale jakožto pouhá forma vždy zaostávalo za normou samotného obsahu, z něhož čerpalo. V současné situaci je proto nezbytné se od tradičních náboženských forem distancovat a hledat novou, autentickou realizaci tohoto podstatného základu mimo rámec fiktivních náboženských struktur. Text zdůrazňuje, že tento proces není zcela novým počátkem, neboť základ pro tento posun byl položen již Ježíšem. Autor poukazuje na to, že tato nová forma uskutečňování se již děje v rozsáhlých oblastech světského života, byť prozatím v podobě určitého odcizení. Cílem je identifikovat tato místa a plně se do nich zapojit, čímž dojde k překonání náboženského omezení směrem k pravé skutečnosti a k nalezení vlastního místa v rámci civilní interpretace víry.
[Víra a budoucnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 5. 1962
Tento text Ladislava Hejdánka zkoumá ontologické základy víry a její bytostný vztah k budoucnosti. Autor definuje víru nikoli jako produkt dané skutečnosti, ale jako odpověď na nepředmětnou skutečnost Boží výzvy a příslibu. Klíčovým tématem je přesvědčení, že víra nemůže existovat bez perspektivy a otevřené budoucnosti. Hejdánek analyzuje časovost víry a poukazuje na to, že víra není zakotvena v minulosti, což by vedlo k pouhému opakování, ale v něčem, co předchází přítomnost, aniž by se stalo minulostí. Tato norma budoucnosti umožňuje vznik nového a dává vývoji směr, který přesahuje pouhou nahodilost. Text dále otevírá problematiku nepředmětnosti, kterou nelze uchopit jako běžný předmět, a odkazuje k širšímu pojetí pravdy. Hejdánkova reflexe tak představuje filosofický pokus o překonání tradičního lineárního vnímání času a zdůrazňuje aktivní, responzivní charakter lidské existence v horizontu naděje a nepředmětných výzev.
[Sekularizace, náboženství a víra]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 5. 1962
Tento text z května 1962 kriticky zkoumá fenomén sekularizace, chápaný jako proces odnáboženštění a rušení „svátostných prostorů“. Autor si klade otázku, zda je náboženství pouhou dějinně podmíněnou formou, nebo nezastupitelnou hodnotou, a zkoumá vztah mezi formou a obsahem víry. Zabývá se funkcí vyčleněného posvátného prostoru a rizikem, že jeho zánik nepovede k osvobození, nýbrž k propadu k nižším, nekontrolovaným formám religiozity. Text zdůrazňuje rozpor mezi náboženským úkonem a praktickým jednáním, přičemž odkazuje na biblickou tradici a Ježíšovo učení. Zásadním tématem je redefinice víry, která by neměla být vnímána jako kulturní produkt závislý na svátostných prostorech, ale jako elementární síla, která má svůj zdroj mimo dějiny, ačkoli k nim ve svém uskutečnění směřuje. Autor tak nabádá k hlubšímu pochopení podstaty víry v kontextu moderního světa a zpochybňuje jednostranné přijímání sekularizace jako jednoznačného pokroku.
[Důvody pro novou (civilní) interpretaci evangelia]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 5. 1962
Tento text z května 1962 se zabývá nezbytností nové, tzv. civilní interpretace křesťanské zvěsti. Autor uvádí tři hlavní důvody pro tento posun. Prvním je jazyková a myšlenková vzdálenost biblických textů, kdy doslovný překlad již nestačí k zachování původního smyslu v proměněném duchovním světě. Druhou rovinou je objektivní změna postavení konkrétních věcí a událostí, k nimž se biblické texty vztahují; v nové situaci je třeba hledat moderní ekvivalenty s obdobným významem. Nejdůležitějším bodem je však poznání, že podstata evangelia netkví v historických detailech, ale v cestě a směru, který ukazuje. Autor přirovnává křesťanskou zvěst ke kompasu, který má svou hodnotu pouze tehdy, je-li použit v konkrétní krajině. Interpretace tak nesmí být pouhým opakováním litery, ale musí umožnit, aby zvěst zazněla v reálné životní situaci současného člověka a sloužila mu jako srozumitelný průvodce na jeho cestě.
[Entropie ve vesmíru]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 5. 1962
Tento text se zabývá diskusí o vzrůstu entropie v nekonečném vesmíru, přičemž se zaměřuje na teorie sovětských vědců K. P. Stanjukoviče a J. R. Plotkina. Stanjukovič tvrdí, že ačkoliv druhý termodynamický zákon platí pro konečné oblasti, nekonečný vesmír jako celek nemůže dosáhnout stavu tepelné rovnováhy. Předpokládá existenci negentropických procesů a rozmanitých tříd částic s nižší entropií. Plotkin nabízí statistickou kritiku, založenou na ekvivalenci makroskopických systémů z hlediska termodynamické pravděpodobnosti. Autor textu tyto postoje kritizuje a poukazuje na logický rozpor mezi časově nekonečným vesmírem a konečným trváním entropických procesů. Pokud entropie v konečných systémech roste po omezenou dobu, pak by nekonečně starý vesmír musel již dávno dosáhnout tepelné smrti. Autor vyvozuje, že neustálá změna pozorovaná ve vesmíru odporuje představě o nekonečném entropickém procesu, což vyžaduje přehodnocení absolutní platnosti druhé věty termodynamické v měřítku celého vesmíru.
[Kauzalita, entropie a vývoj živého]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 5. 1962
Tento text kriticky zkoumá pokus J. P. Těrleckého odvodit princip kauzality z druhého zákona termodynamiky. Těrlecký tvrdí, že směr kauzality je dán nárůstem entropie, který definuje šipku času. Autor však namítá, že vývoj života na Zemi, trvající přes miliardu let, směřuje opačně – k poklesu entropie. Vývoj živých organismů je charakterizován nevratností a specifickými zákonitostmi, které nejsou v souladu s prostým termodynamickým trendem k neuspořádanosti. Tato diskrepance vede k zásadní filosofické otázce: je entropický zákon univerzálně platný pro celý vesmír, přičemž život představuje jen dočasnou výjimku, nebo platí pouze za určitých podmínek? Autor navrhuje buď hledat obecnější vesmírný zákon, nebo připustit pluralitu zákonů, které nejsou plně integrované do jediného systému. Text tak zpochybňuje redukcionistické chápání kauzality založené výhradně na fyzikálních zákonech termodynamiky a zdůrazňuje svébytnost biologického vývoje.
[Křesťanství a dnešek]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 5. 1962
Text kritizuje mechanické chápání víry, přirovnávané ke kompasu, a zdůrazňuje dynamický charakter „Kristovy věci“, která se v dějinách neustále vyvíjí a prosazuje. Autor tvrdí, že dějiny Božích činů jsou procesem, v němž se mění nejen svět, ale i samotné uskutečňování Boží vůle. Zásadním úkolem křesťanů je rozpoznat „znamení časů“ a své místo v aktuálním dění. Text poukazuje na tragické nedorozumění, kdy tradiční křesťanství přestalo vnímat moderní vědu a socialistické hnutí jako legitimní dědice křesťanského úsilí o pravdu a spravedlnost. Tento rozpor vede k tomu, že křesťanství často modernímu pokroku spíše překáží. Cílem autora je překonat toto vnitřní nepochopení a nalézt autentickou perspektivu pro působení křesťanů v současné společnosti. Jen tak lze dospět k nové, věcné kritice moderní doby, která by vycházela z hlubšího porozumění dějinnému pohybu Božího království.
(Ne)náboženská výchova dětí. Body k táborové úvaze
Tento text z roku 1962 se zabývá koncepcí nenáboženské výchovy dětí, která vychází z teologického rozlišení mezi křesťanskou vírou a tradičním náboženstvím. Hlavním cílem je vychovat aktivní a iniciativní „pozemšťany“, kteří jsou hluboce zakotveni v křesťanské tradici, ale zároveň zůstávají plně angažováni v moderním světě a jeho problémech. Autor varuje před psychickým poškozením dětí, které v důsledku střetu náboženského domácího prostředí a sekulární školy často trpí vnitřním rozpolcením a vytvářejí si „dvojí tvář“. Navrhuje proto výchovu, která v raném věku využívá mýty a obrazotvornost k rozvoji tvořivosti, ale později přechází k racionální reinterpretaci víry tak, aby děti mohly v sekulární společnosti vystupovat s vnitřní integritou. Důraz je kladen na mravní sílu, solidaritu s utlačovanými a odolnost vůči pasivitě. Víra v tomto pojetí není únikem z reality, ale zdrojem síly pro aktivní službu bližním a úsilí o spravedlivější uspořádání světa.
Víra v sekularizovaném světě
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | přípravné poznámky, česky, vznik: červen–červenec 1962 ◆ poznámka: Definitivní text napsán 3. 7. 1962 a odevzdán do redakce Kostnických jisker 4. 7. 1962 [pozn. aut.]
Text zkoumá fenomén sekularizace nikoli jako úpadek víry, ale jako legitimní důsledek křesťanské tradice. Autor sleduje proměnu termínu od politického vyvlastnění k modernímu odnáboženštění světa a argumentuje, že křesťanství je svou podstatou protináboženské, neboť klade lidské vztahy a milosrdenství nad rituální korektnost. V souladu s Bonhoefferovým pojetím dospělého světa vnímá náboženství jako ustupující prvek, který však víra nemá uměle udržovat. Křesťanská odpovědnost spočívá v plné solidaritě se sekulární realitou, vědou a technikou. Autor zdůrazňuje potřebu civilní interpretace evangelia, která se vzdává archaického žargonu a hledá srozumitelný jazyk pro moderního člověka. Víra není vnitřním únikem, ale praktickým úsilím o nápravu světa a spolupráci na společné budoucnosti lidstva. Sekularizace je tak chápána jako příležitost k očištění víry od náboženských nánosů a k jejímu novému, autentickému uplatnění v dospělém světě.
Víra v sekularizovaném světě
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 4. 7. 1962
- in: Kostnické jiskry, 47, 1962, č. 29, str. [2] (6. 9. [první část])
- in: Kostnické jiskry, 47, 1962, č. 31, str. [2] (27. 9. [druhá část])
- in: Kostnické jiskry, 47, 1962, č. 32, str. [2] (4. 10. [třetí část])
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 26–34
Text z roku 1962 reflektuje proces sekularizace jako vyvrcholení historického vývoje, který má paradoxně kořeny v samotném křesťanství. Autor tvrdí, že tradiční náboženství se pro moderního člověka stalo anachronismem a překážkou. Křesťanská víra by se však neměla uzavírat do náboženských ghett, ale naopak přijmout sekularizaci jako legitimní důsledek evangelia. Podstatou křesťanství není religiozita, nýbrž odpovědnost za svět a aktivní účast na jeho nápravě. Autor vyzývá křesťany k solidaritě s moderním světem, vědou a technickou civilizací. Je nezbytné zbavit víru náboženského žargonu a nalézt nový, srozumitelný způsob vyjádření, který osloví „dospělého“ člověka. Křesťan má být „pozemšťanem“, jenž spolupracuje na budování spravedlivějšího světa bez nároku na náboženská privilegia. Cílem je civilní interpretace křesťanské zvěsti, která vnímá sekulární úsilí o humanismus a pokrok jako blízké vlastním ideálům lásky a pravdy. Vědecké poznání a technický rozvoj nejsou víře cizí, ale tvoří rámec pro moderní uskutečňování odpovědnosti.
Ladislav Hejdánek – Milan Balabán: Jediný život
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: srpen–říjen 1962 ◆ poznámka: přípravné poznámky k textu či souboru textů připravovaných ve spolupráci s Milanem Balabánem
Tento dokument představuje korespondenci mezi Milanem a Lvem Heřmanem (LvH) z roku 1962, která se soustředí na koncept „Jediného života“. Diskuse se vyvíjí od počátečního návrhu pracovat na společných tématech k rozhodnutí Milana soustředit se na téma „Jediný život“. Hlavní myšlenkou je, že život, který žijeme, je jedinečný a plnohodnotný sám o sobě, nikoli pouze přechodný stav. Tato země není „cizina“, ale „země zaslíbená“. Text zkoumá biblické interpretace, jako je Abrahamova cesta nebo izraelský exodus, a rozšiřuje je na celosvětový kontext. Zdůrazňuje, že tento život je „diesseitig“ (pozemský), ohraničen narozením a smrtí, ale zároveň má transcendentní rozměr. Vzkříšení je chápáno nejen jako posmrtný život, ale jako potvrzení důstojnosti a jedinečnosti tohoto života, s důrazem na propojení individuální a kolektivní spásy. Debata se dotýká i srovnání s ateistickým pojetím a zdůrazňuje důležitost poslání a otevřenosti k budoucnosti, kde se plné hodnoty života dosahuje skrze jednotu lidstva v pravdě. Dokument se zabývá také novou interpretací vzkříšení s důrazem na dějinný moment a integrací pozemského do nebeské budoucnosti, a kritizuje zplošťující spiritualizaci.
Perspektivy automatizace dokumentační práce v mikrobiologii a imunologii
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: srpen 1962?
- in: Časopis český lékař, 1963, str. 582–585
Článek z roku 1962 shrnuje činnost Stálého výboru pro dokumentaci v oboru mikrobiologie a imunologie pod vedením Dr. Pierra R. Brygooa. Výbor, působící při UNESCO v Paříži, představil ambiciózní program pro roky 1962–1966 zaměřený na revoluční zefektivnění správy vědeckých informací. Hlavním cílem byla automatizace dokumentační práce pomocí kybernetických strojů. Program zahrnuje podrobnou analýzu primárních a sekundárních informačních zdrojů s cílem identifikovat duplicity, zpoždění referencí a mezery v pokrytí odborné literatury. Text klade zásadní důraz na teoretickou a intelektuální přípravu, která musí předcházet samotnému technickému řešení. Rozebírány jsou překážky v oblasti binárního kódování, lingvistické transformace přirozeného jazyka do strojového kódu a kapacity paměťových médií. Dr. Brygoo zdůrazňuje, že automatizace není pouhým nástrojem pro rychlejší vyhledávání, ale prostředkem pro hlubší logickou analýzu dat a modelování hypotéz. Dokument apeluje na vznik mezioborových výzkumných skupin složených z mikrobiologů, logiků a techniků, aby vědecká dokumentace udržela krok s rychlým rozvojem biologie.
[Zprávy pro přátele z Nové orientace]
docx |
pdf |
html
◆ zpráva, česky, vznik: 7. 10. 1962
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 7. 10. 1962, Praha: samizdat, 1962, č. 1, str. 1-2 ◆ publikace
Tento dokument z října 1962 představuje interní zpravodaj hnutí Nová orientace, který shrnuje aktuální podněty pro jeho členy v oblasti literatury, vědy, teologie a společenské diskuse. Zpráva doporučuje novinky v moderní fyzice a recenzuje dobovou literaturu i rozhlasové relace. Významná část je věnována rozboru článku Eriky Kadlecové o „trpělivém atheismu“, který zdůrazňuje potřebu lidského porozumění a dialogu namísto agresivních administrativních zásahů proti náboženství. Text dále informuje o probíhajících překladech děl Pierra Teilharda de Chardin, která byla pro hnutí klíčová v propojování křesťanské víry s vědeckým poznáním. Zmíněny jsou také akademické diskuse o husitství, problematika morálních profilů dětí nastupujících do škol a plánované tematické cykly zaměřené na sekularizaci a postavení člověka v moderním vesmíru. Celkově dokument ilustruje snahu hnutí o kritický dialog s marxismem a moderním světem v kontextu reformního evangelického myšlení šedesátých let v Československu.
Filosofie a vědy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 12. 10. 1962 ◆ poznámka: "referát mx-1. 12. 10. 1962 (Míla)" [pozn. aut.]
Tento článek se zabývá vztahem mezi filosofií a vědami, především z historického hlediska. Filosofie je představena jako matka všech věd, které se z ní postupně vyvinuly a osamostatnily. Diskutuje se historický proces oddělování přírodních a společenských věd od filosofie a vzniklo tak přesvědčení o její zastaralosti. Tento názor byl posilován pozitivismem, který věřil v nadřazenost věd nad filosofií. Článek se dále zabývá názory Friedricha Engelse a Vladimíra Lenina, kteří zdůrazňovali nutnost filosofických základů pro vědu, i když Engels termín "filosofie" nahrazoval "světovým názorem". Lenin v díle "Materialismus a empiriokriticismus" dokazuje, že každá věda nutně zaujímá filosofické stanovisko. Text zdůrazňuje, že věda se neobejde bez filosofických závěrů a solidních filosofických základů, zejména při konfrontaci s buržoazními idejemi. Článek kritizuje jak filosofické intervence do vědy (např. v genetice či kybernetice), tak na druhé straně vědecký primitivismus a ignorování filosofie. Závěrem konstatuje, že filosofie má své pevné místo mezi vědami a je nezbytná pro spolupráci, kontrolu pojmového aparátu a zobecňování poznatků.
Dietrich von Oppen, Das personale Zeitalter
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 25. 10. 1962 ◆ poznámka: referát pro vinohradský sbor
Tento text představuje kritický rozbor knihy Dietricha von Oppena „Das personale Zeitalter“ z roku 1960. Autor recenze se zaměřuje na Oppenovu tezi, že evangelium, konkrétně Kázání na hoře, způsobilo v dějinách zásadní převrat. Ten spočívá v podvrácení absolutního nároku posvátných institucí a vytvoření prostoru pro osobní odpovědnost jedince. Oppen rozlišuje mezi tradičními institucemi a moderními, účelovými organizacemi, které jsou flexibilnější a lépe odpovídají struktuře lidských vztahů v industriální éře. Recenze oceňuje autorův pokus o propojení teologie s dějinnou realitou a sociologií, ale zároveň vznáší kritické připomínky. Mezi ně patří neujasněnost některých pojmů, příliš liberální pojetí osobnosti a opomenutí prorockých motivů evangelia. Navzdory těmto nedostatkům je kniha hodnocena jako významný, i když dobově podmíněný příspěvek k pochopení sekularizace a role křesťanství v moderním světě.
[„Platnost 2. věty thermodynamické je omezena…“]
Tento text podrobuje kritice univerzální platnost druhého zákona termodynamiky. Autor argumentuje, že jelikož tento zákon platí pouze pro uzavřené soustavy, které v přírodě reálně neexistují, jde o idealizaci, nikoli o přesný popis reality. Druhá věta termodynamická je chápána jako pouhé přiblížení k jedné z mnoha zákonitostí pohybu hmoty. Text dále rozebírá filosofické aspekty pojmu „hmota vůbec“ a zpochybňuje existenci ahistorických charakteristik nepodléhajících vývoji. Hlavní pozornost je věnována rozporu mezi zákonem o entropii a existencí živých organismů, u nichž dochází k vývoji a narůstání komplexity. Autor zdůrazňuje, že biologický i širší vesmírný vývoj představuje zásadní výzvu pro koncept univerzální entropie. Tato úvaha směřuje k redefinici vztahu mezi fyzikálními zákony a historicitou přírodních procesů, přičemž kritizuje mechanistické chápání vesmíru jako uzavřeného systému směřujícího k tepelné smrti.
Práce pro člověka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 16. 11. 1962
- in: Křesťanská revue, 30, 1963, č. 5, str. 100–102
Text této studie zkoumá proměnu chápání lidské práce od nejstarších představ o prokletí a trestu až po radikální přehodnocení v učení Ježíše Krista. Zatímco archaické a mýtické koncepce viděly v práci nutné zlo a bolestné břemeno oddělující člověka od bohoslužby, Ježíš tento dualismus překonal. Autor analyzuje, jak Ježíš relativizuje kultické předpisy, například svěcení soboty, a staví do popředí službu bližnímu. Práce přestává být chápána jako profánní činnost stojící v protikladu k duchovnímu životu, ale stává se jeho integrální součástí. Pravá bohoslužba je v tomto pojetí ztotožněna s konkrétní pomocí potřebným, slabým a utlačovaným. Text zdůrazňuje, že víra inspirovaná Ježíšem je vírou činnou a orientovanou na svět, kde práce pro druhého člověka bez nároku na odměnu představuje nejvyšší formu etického i náboženského života a dává lidské existenci nový smysl a ospravedlnění.
Víra a myšlení
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 16. 11. 1962
- in: Křesťanská revue, 30, 1963, str. 52–53
Text z roku 1962 zdůrazňuje nezbytnost provázanosti víry a kritického myšlení. Autor odmítá názor, že by teoretické promýšlení víry bylo projevem její slabosti; naopak, nechuť k myšlení považuje za příznak víry bázlivé a nedostatečné. Víra se musí uplatňovat v celém životě, tedy i v teorii a vědě, jinak hrozí, že se uchýlí k zastaralým schématům a intelektuálnímu haraburdí. Skutečná víra usiluje o vlastní myšlenkový výraz a musí být schopna porozumět sobě i světu v kontextu moderního vědeckého bádání a nejnovější filosofie. Autor kritizuje snahy o vytváření paralelních „teologií“ přírody či dějin a zdůrazňuje jednotu pravdy, která je zároveň správná i mravná. Křesťanská věda a filosofie by neměly stát v opozici k odborné kritice, ale měly by se stát její legitimní součástí jako uplatnění víry v rámci odborného bádání. Jen skrze poctivé myšlení může víra vytvořit účinný program pro praktický život a působení v moderní společnosti.
Víra a kosmos
Článek zkoumá univerzální a kosmický charakter křesťanské víry a Ježíšova díla v kontextu dějin světa a vesmíru. Zabývá se vztahem mezi vírou a vědou v moderním západním myšlení, které je poznamenáno rozdělením těchto dvou oblastí. Autor zdůrazňuje nutnost jejich sjednocení, přičemž klíčovým polem pro toto propojení je člověk a jeho místo v kosmu. Dále se text věnuje povaze víry a reflexe víry, rozlišuje mezi nimi a analyzuje historický vývoj reflexe, včetně jejího vztahu k teorii a světovému názoru. Diskutuje se konzervativní tendence reflexe víry, která se často spoléhá na zavedené formule místo na aktuální myšlenkové pochopení. Článek argumentuje pro novou deformaci současného světového názoru a pro překlad starých myšlenek do moderního jazyka, aby reflexe víry zůstala živá a relevantní. Závěrem se autor zamýšlí nad rolí teologie a filosofie jako metod reflexe víry v současném světě.
[Pravda jako zdroj aktivity a jednoznačnosti ve světě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1962
Text reflektuje vztah mezi pravdou a realitou z ontologického hlediska. Autor odmítá vnímání reality jako statické, jednoznačné danosti a tvrdí, že realita je sama o sobě víceznačná a postrádá definitivní podobu. Určitost a pevné rysy získává skutečnost teprve skrze pravdu, která ji aktivně proměňuje. Pravda není chápána jako kopie skutečnosti, nýbrž jako dynamický princip. Autor polemizuje s tradičními koncepcemi hledajícími zdroj určitosti v neproměnnosti a věčnosti. Namísto toho prosazuje pojetí pravdy, která je v pohybu a podněcuje realitu k aktivitě. Určitost světa nevyplývá ze setrvačnosti, ale z činorodého rozmachu a akce. Pravda funguje jako dynamický zdroj realizace nepředmětnosti v rámci předmětné reality, čímž umožňuje přechod k novému určení světa. Tento proces proměny skrze pravdu je klíčem k pochopení dynamické geneze skutečnosti, v níž pouhé opakování představuje úpadek, zatímco pravda je zdrojem tvořivého vykročení vpřed.
[Vnitřní a vnější (kritika Teilhardova pojetí)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 12. 1962
Text kritizuje pojetí Teilharda de Chardina týkající se vztahu mezi „vnitřním“ a „vnějším“. Autor odmítá Teilhardovu tezi, že vnitřní (ztotožňované s vědomím) postupně a definitivně převládá nad vnějším. Argumentuje, že převaha vnitřního je vždy jen aktuálním, jednorázovým činem, který se následně objektivizuje a stává se novou „vnější“ strukturou či setrvačností. Pokrok tedy není ve změně poměru sil mezi vnitřním a vnějším, ale v rozvoji vnějších struktur, které umožňují vnitřnímu účinněji působit. Subjektivita a vědomí jsou v tomto smyslu chápány jako vysoce komplexní vnější aparáty, nikoli jako samotné vnitřní. Autor naznačuje, že budoucí vývoj může směřovat k intersubjektivní komunikaci a kolektivní subjektivitě, které budou sloužit jako ještě mocnější nástroje pro uplatnění subjektnosti v objektivním světě. Celkově text přehodnocuje ontologický status subjektivity a proces evoluce jako neustálou dialektiku mezi tvořivým vnitřním podnětem a jeho vnějším uskutečněním.
[„Vnitřek Země“ u Teilharda]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 12. 1962
Tento text představuje kritickou analýzu pojmu „vnitřek Země“ (Dedans de la Terre) v díle Pierra Teilharda de Chardin. Autor se zaměřuje na problematiku paralelismu mezi aktivitami předživota a silami syntézy ukrytými v hmotě, přičemž zkoumá vztah mezi těmito silami a spirituální energií. Významná část reflexe je věnována procesu „navíjení“ (enroulement), který probíhá simultánně na úrovni molekulární i planetární. Právě uzavřenost zemského povrchu je podle Teilharda nezbytnou podmínkou pro rozvoj vnitřní dimenze a elementárních svobod. Text dále rozebírá počáteční jednotu pluralitních center, která tvoří solidární masu vázanou strukturálními podmínkami svého vzniku. Autor poukazuje na napětí v Teilhardových formulacích týkajících se počátečního kvanta vědomí a podmínek následného vývoje, čímž zpochybňuje povahu „vnitřního“ v kontextu evoluční syntézy.
1963
[Perspektivy života ve vesmíru (pohled z budoucnosti)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1963
Text představuje sci-fi reflexi psanou z perspektivy daleké budoucnosti, kdy přední vědci několika galaxií diskutují o hrozícím konci vesmíru v důsledku druhého zákona termodynamiky. Ústředním bodem je 16 200 let starý objev vědce jménem Met-er Law z planety Země, který dokázal, že za extrémně složitých podmínek lze zákon entropie porušit. Studie vyústila ve výzvu k gigantické vesmírné operaci, která by vyžadovala oběť stávajících civilizací deseti galaxií za účelem nového počátku a záchrany života ve vesmíru. Tato vize vyvolala hluboké vědecké i etické spory, oscilující mezi nadšením z morální oběti a kritikou náboženského podtextu. Významným dějištěm následných debat se stává právě Země, kde působí pokračovatelé Met-er Lawova díla. Text tematizuje střet vědeckého racionalismu s vizionářským idealismem a zkoumá hranice technologických i morálních možností inteligentních bytostí tváří v tvář kosmickému zániku.
Co chceme interpretovat?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 16. 9. 1963
- in: Křesťanská revue, 30, 1963, č. 9, str. 223–224
Text Ladislava Hejdánka z roku 1963 se zabývá problematikou nové interpretace křesťanské víry v kontextu radikálně proměněné, nenáboženské dějinné situace. Autor kriticky reflektuje podněty Rudolfa Bultmanna a zejména Dietricha Bonhoeffera, přičemž zdůrazňuje, že moderní proces sekularizace není pro víru vnější hrozbou, ale naopak výzvou k nalezení její autentické, plně nenáboženské podoby. Ústřední otázkou celého spisu je stanovení normy a předmětu interpretace: zda jím má být kerygma, historický Ježíš, či aktuální zkušenost živé víry. Hejdánek přesvědčivě argumentuje, že cílem nemůže být pouhá aktualizace archaických pojmů moderními termíny, nýbrž proniknutí k samotné skutečnosti, z níž život víry autenticky vyvěrá a jíž je nesen. Tato snaha vyžaduje opuštění tradičního metafyzického aparátu a rozvíjení nové, tvořivé myšlenkové práce na pomezí theologie a filosofie. Nová interpretace je tak chápána jako zásadní úkol, který musí tvořivě reflektovat současné myšlení a otevírat zcela nové perspektivy v dějinách lidského ducha.
Smích, víra a absurdnost
Tento text navazuje na předchozí úvahy o Havlově "Zahradní slavnosti" a jejím aplikování na křesťanské společenství. Autor kritizuje zformalizování církve, kde jsou evangelijní hodnoty nahrazovány "filosofií životní malosti, falešné pokory, chytráckého konformismu a církevnické přetvářky". Vyjadřuje pochybnost nad otázkou, zda se máme křesťanskému pokrytectví smát stejně jako Havlově hře, a navrhuje, že bychom se mu měli smát spíše méně. Argumentuje, že absurdita a malost, které Havel kritizuje v občanské společnosti (např. "profesionální zahajovači a likvidační úředníci"), jsou v církvi stejně či dokonce problematičtější. Nepovažuje tyto jevy za "nicotnosti nedospělého světa", které by mohly vyvolávat pobavený úsměv u "dospělé církve". Autor zpochybňuje i představu, že by tyto jevy byly jen "klopýtnutím nabubřelé a ješitné důstojnosti", neboť často postrádají jakékoli důstojnosti a jsou spíše karikaturou či projevem "prostřednosti a životní malosti". Nakonec se ptá, čemu se vlastně v Havlově hře smějeme, pokud jde o tyto pokřivené formy lidskosti.
Filosofie člověka [ad: Karel Kosík: Dialektika konkrétního, Praha 1963]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 24. 8. 1963 ◆ poznámka: Recenze Kosíkovy knížky Dialektika konkrétního byla původně napsána pro Křesťanskou revui, byla však cenzurou zamítnuta; posléze vyšla beze změny v Plameni (pozn. aut.).
- in: Plamen, 5, 1963, č. 12, str. 118–120
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 31–34
Tato recenze Ladislava Hejdánka z roku 1963 hodnotí stěžejní dílo Karla Kosíka „Dialektika konkrétního“. Hejdánek označuje knihu za jednu z nejvýznamnějších poválečných filosofických prací, která přináší originální marxistický pohled na „věc samu“. Kosík se zaměřuje na destrukci světa pseudokonkrétnosti a fetišizované praxe, přičemž zdůrazňuje roli lidské aktivity při odhalování autentické skutečnosti. Hejdánek oceňuje Kosíkův humanismus a pojetí člověka jako aktivního subjektu, který v dějinách uskutečňuje svou svobodu. Zároveň však vznáší kritické připomínky: vytýká Kosíkovi přílišné omezení ontologického významu aktivity pouze na společenskou sféru a nedostatečné rozlišení pojmu subjektivity. Autor recenze také polemizuje s Kosíkovým výkladem původu předmětného myšlení, které Hejdánek nevidí jen v kapitalismu, ale již v antické metafyzice a mýtu. Celkově recenze vyzdvihuje Kosíkův přínos k restituci skutečné filosofické problematiky a jeho snahu o polidštění světa.
Poznámky k filosofickému aspektu otázek zdraví a nemoci
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 1963 ◆ poznámka: přípravné poznámky k patrně nerealizovanému článku
Text analyzuje filosofické aspekty pojmů zdraví a nemoc a kritizuje jejich redukci na čistě medicínské či biologické kategorie. Autor zpochybňuje tradiční definici zdraví jako pouhé harmonie či rovnováhy a místo toho navrhuje koncept založený na integritě a centralizovaném řízení organismu jakožto subjektu. Zdraví je v tomto pojetí chápáno jako spontánní projev životní aktivity, který může zahrnovat i tvůrčí neklid či narušení statické rovnováhy, aniž by se jednalo o patologický stav. Nemoc je naopak definována jako rozpad této integrity, ztráta kontroly nad vnitřními procesy nebo selhání adaptačních mechanismů. U člověka se kategorie zdraví rozšiřuje i do oblastí psychických, sociálních a ideologických, čímž se stává otázkou celkového životního stylu a světonázoru. Dokument zdůrazňuje, že cílem lékařské vědy nemá být pouze mechanické odstraňování příčin nemocí, ale aktivní podpora integrity a rozvoje lidského subjektu v jeho komplexnosti.
Význam reprodukčních technik pro zpřístupnění informací
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1963
- in: Zprávy z epidemiologie a mikrobiologie, 5, 1963, č. 3, str. 123–129
Tento článek z roku 1963 rozebírá význam reprodukčních technik, zejména mikrofilmu a mikrokaret, pro zlepšení dostupnosti vědecké literatury. Autor upozorňuje na potíže spojené s omezeným počtem knihovních výtisků a nepraktičností ručních výpisků. Text podrobně hodnotí tehdy dostupné technologie, přičemž za nejvhodnější pro menší pracoviště považuje fotografické metody díky jejich nízkým nákladům a úspoře místa. Součástí jsou konkrétní technické instrukce pro pořizování mikrofilmů, volbu materiálů a proces vyvíjení. Zvláštní důraz je kladen na nově vznikající službu Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze, která má za cíl distribuovat mikrofilmy zahraničních odborných článků pracovníkům hygienicko-epidemiologické služby. Úspěch této snahy je podmíněn vybavením pracovišť čtecími přístroji a systematickým budováním archivů. I přes budoucí potenciál mikrokaret zůstává mikrofilm v tehdejších podmínkách klíčovým nástrojem pro zefektivnění vědecké informovanosti a dokumentace.
[Co z člověka zůstane v „novém eónu“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 1. 1963
Text zkoumá otázku kontinuity lidské existence v eschatologické perspektivě „nového eónu“. Autor odmítá koncept metafyzické osobní identity jako iluzorní a soustředí se na smysl individuální historie. Ta je často zatížena vinou, pokud je uzavřena do sebe. Podle textu není podstatou člověka to, čím je „pro sebe“, ale to, čím je „pro druhé“ – tedy směřování k druhým a realizace toho, co „má být“. Do budoucího věku neprochází subjektivní identita, nýbrž konkrétní naplnění pravdy a dobra v rámci mezilidských vztahů a historie. Zárukou tohoto přechodu není osoba ani historická tradice, ale samotná Pravda („to pravé“), která dokáže překonat i přetržení dějinné kontinuity. Text tak redefinuje vzkříšení nikoli jako obnovu individuálního já, ale jako přítomnost plodů naší existence pro druhé v novém řádu bytí, čímž zdůrazňuje etický rozměr lidského života nad ontologickou stálostí subjektu.
[K termínu „nenáboženský člověk dospělého světa“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 2. 1963
Tento text z roku 1963 kriticky reflektuje Bonhoefferův pojem „nenáboženský člověk dospělého světa“. Autor Ladislav Hejdánek zpochybňuje metaforu dospělosti jakožto prostého vývojového stadia následujícího po dětství, neboť takové pojetí dostatečně nevystihuje radikální povahu moderního světa. Podstata modernity podle Hejdánka netkví v pouhém dospívání lidstva, ale v zásadním obratu v prožívání času a dějinnosti. Zatímco v dřívějších dobách lidé vnímali minulost jako to, co stojí před nimi a co určuje jejich směřování, zatímco budoucnost jim byla skryta za zády, moderní člověk prošel obratem o 180 stupňů. V tomto novém paradigmatu nese člověk svou minulost na zádech jako břímě či základ, ale svůj pohled upírá vpřed do neznámé budoucnosti. Tento ontologický a epistemologický posun definuje nástup nového věku a identitu moderního člověka, který se vymaňuje z tradičních náboženských rámců a čelí nejistotě nadcházejícího času s vědomím vlastní dějinné odpovědnosti.
Dietrich Bonhoeffer - Nenáboženský člověk dospělého světa
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 26. 2. 1963 – 11. 3. 1963 ◆ poznámka: pro Novou orientaci - pozn. aut.
Tento dokument se zabývá myšlenkami Dietricha Bonhoeffera, zejména jeho konceptem "nenáboženského člověka dospělého světa". Autor textu, inspirován Bonhoefferem, zdůrazňuje nutnost komunikovat s moderním člověkem jeho vlastní řečí, tedy prostřednictvím vědecké a filosofické reflexe, jelikož tradiční náboženský aparát již nefunguje. Klade důraz na fakt, že moderní svět, ačkoliv je radikálně nenáboženský, si sám sobě nedostatečně rozumí. Cílem je prozkoumat, jak křesťanství a poselství Ježíše Krista mohou rezonovat v tomto novém kontextu a co z křesťanských myšlenek může být pozitivním přínosem pro moderní život. Dokument zkoumá historický vývoj náboženství a jeho možný zánik, přičemž klíčovou myšlenkou je Bonhoefferovo pojetí náboženství historicky. Autor si klade otázku, zda slovo "Bůh" samo o sobě není příliš svázáno s historickým útvarem náboženství a zda by nemělo být nahrazeno jiným pojmem, jako například "pravda". Hledá nové výrazové formy pro to, co Bonhoeffer naznačil, a zaměřuje se na filosofické a vědecké přístupy, které se v minulosti stavěly polemicky proti náboženství.
(Ne)náboženská výchova dětí
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment, česky, vznik: 12. 3. 1963 ◆ poznámka: poznámky k výkladu pro 30níky
Tento dokument obsahuje poznámky a úvahy týkající se (ne)náboženské výchovy dětí, pravděpodobně určené pro skupinu mladých lidí v rámci Českobratrské církve evangelické. Text z roku 1963 se zaměřuje na metody biblického výkladu pro děti, přičemž zdůrazňuje potřebu zaměřit se na reálie příběhů a postupné porozumění textu. Klíčovým bodem je odmítnutí „zasvěcování“ do náboženství ve prospěch orientace na praktické životní rozhodování. Navrhuje se vykreslování konkrétních situací a podpora dětí v jejich posuzování. Text dále rozebírá biblické podobenství o dvou synech (Mt 21,28–31) a argumentuje, že náboženství, pokud není přirozené, může deformovat úvahu, kdy se pozornost přesouvá od činů k motivům a úmyslům.
[Víra a vědění u Wolfharta Pannenberga]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 4. 1963
Tento text z dubna 1963 představuje kritickou reflexi myšlenek německého teologa Wolfharta Pannenberga, konkrétně jeho pojetí vztahu mezi vírou a věděním. Autor reaguje na Pannenbergovu diskusi s Paulem Althausem, v níž Pannenberg obhajuje tezi, že víra (fiducia) musí být podložena předcházejícím poznáním či věděním (Wissen), aby byla zajištěna její vazba na objektivní pravdu stojící vně člověka (extra me). Autor textu zpochybňuje Pannenbergův pojmový aparát a ptá se, zda zařazení vědění před víru skutečně řeší problém její sebeutvrzující povahy. Klíčovým bodem kritiky je povaha „základu víry“ (Glaubensgrund) a otázka, zda se k němu víra vztahuje jako k předmětu. Pokud nikoliv, pak vědění, které je ze své podstaty předmětné, nemůže zprostředkovat vztah mezi tímto základem a samotným aktem víry. Text tak otevírá hlubší zkoumání ontologických a epistemologických předpokladů víry v kontextu pravdy.
K teorii interpretace filosofického textu
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 4. 1963
Tento text se zabývá metodologií interpretace filosofických děl, přičemž kritizuje přístup omezující se pouze na autorův záměr a vědomý rozvrh práce. Autor argumentuje, že skutečné filosofické pozice myslitele jsou mnohem rozsáhlejší než jeho vědomě formulované teze, které tvoří jen část použitého myšlenkového aparátu. Hluboká analýza nesmí ulpívat na povrchu systematického uspořádání, ale musí odkrývat hloubku jednotlivých významových formulací. Tento přístup je představen jako skutečně historický, neboť postihuje reálné myšlenkové navazování namísto pouhých domnělých souvislostí. Tato náročná metoda je uplatnitelná zejména u vrcholných filosofických děl, která se vyznačují hlubokou syntézou a vnitřní logikou. Vyšší úroveň díla se pak projevuje větším souladem mezi jeho vnitřní strukturou a celkovým myšlenkovým rozvrhem. Cílem interpretace je tedy proniknout pod povrch autorovy sebereflexe a uchopit dílo v jeho skutečné celistvosti, která často přesahuje vědomou kontrolu samotného tvůrce v procesu psaní.
[Vědění, víra a jejich zakotvení v pravdě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 4. 1963
Tento text z dubna 1963 se zabývá revizí vztahu mezi věděním a vírou. Autor zkoumá, zda se obě tyto sféry vztahují k identickému předmětu, a problematizuje samotný pojem 'předmětnosti'. Zavádí termín 'nepředmětná skutečnost' pro označení základu, který není předmětný, ale přesto je skutečný. Klíčovou tezí je, že vědění i víra musí být ukotveny ve stejném základu, aby byla zachována integrita lidského života, ovšem způsob jejich zakotvení se liší: vědění je v tomto základu zakotveno prostřednictvím víry. Tímto společným základem je pravda, která existuje nezávisle na subjektu ('extra me') a působí jako norma, nikoliv jako pouhá funkce víry. Autor zdůrazňuje, že pojetí pravdy je v prvé řadě ontologickým problémem, což dokládá odkazy na myšlení J. L. Hromádky, J. B. Kozáka a E. Rádla. Otázka po povaze pravdy je tak neoddělitelná od otázky po povaze skutečnosti a jsoucna jako takového.
Náčrt neproneseného příspěvku (před zveřejněním výsledků šetření o protizákonných procesech)
Tento text z roku 1963 představuje náčrt neproneseného projevu, který kriticky reflektuje období kultu osobnosti v Československu. Autor poukazuje na závažné důsledky omezení politického rozhodování a znemožnění kritiky vysokých funkcionářů, což vedlo k rozsáhlým justičním zločinům a perzekuci tisíců občanů. Hlavním tématem je selhání politického vedení v období po roce 1956, kdy místo zásadní nápravy a upřímné rehabilitace obětí došlo k pouhému zatajování skutečnosti a zastrašování propuštěných vězňů. Autor zdůrazňuje, že prestiž KSČ byla vážně poškozena právě touto neupřímností a odmítáním převzít plnou odpovědnost za minulé činy. Text končí naléhavou výzvou k radikální očistě uvnitř strany jako k nezbytné podmínce pro obnovu důvěry veřejnosti a budoucí socialistický rozvoj. Dokument představuje cenné svědectví o vnitřní krizi režimu a snahách o morální a politickou obrodu, které předznamenaly reformní hnutí 60. let.
Pierre Teilhard de Chardin
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 19. 4. 1963 ◆ poznámka: Předneseno 19. 4. 1963, Vinohrady, sdruž.; nedokončeno
Přednáška z 19. dubna 1963 se zabývá ústřední otázkou evropské filosofie po druhé světové válce: člověkem. Tato problematika byla v československé filosofii po léta opomíjena, ale začala se objevovat s vlivem polského myslitele Adama Schaffa a následnou polemikou Arnošta Kolmana. Karel Kosík a Ivan Sviták dále rozvinuli tuto diskusi, přičemž Kosík zdůraznil nutnost zahrnout člověka jako humanizující prvek do vědy a filosofie. Sviták pak položil klíčové otázky o původu, současnosti a budoucnosti člověka, poukazujíc na jeho projektující a otevřenou povahu. Tyto myšlenky uvádějí do kontextu dílo Pierra Teilharda de Chardina, jehož celoživotním tématem bylo místo člověka a lidstva ve vesmíru a v kosmických dějinách. Jeho práce, která ovlivnila západní filosofii, se zabývá původem a budoucností lidstva v rámci širokých vědeckých poznatků o vesmíru a jeho rozměrech, a začíná pronikat i do československého myšlení.
Opožděná recenze [ad: Karl Jaspers, Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, München 1950]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 20. 5. 1963 ◆ poznámka: nepublikováno, psáno „pro sebe“ (viz dopis přátelům z Nové orientace z 10. května 1964, str. 3)
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 10. 5. 1964, Praha: samizdat, 1964, č. 5, str. 9-12 ◆ publikace
Tato recenze analyzuje stěžejní dílo Karla Jasperse „O původu a cíli dějin“, které se zabývá strukturou světových dějin, vlivem vědy a techniky a otázkou smyslu dějinného vývoje. Hlavním tématem je Jaspersova koncepce „osové doby“ (800–200 př. Kr.), během níž v Číně, Indii a na Západě nezávisle vzniklo reflexivní vědomí a základy filosofického myšlení. Jaspers definuje dějiny jako vědomé osvojení minulosti a zdůrazňuje roli filosofické víry a neomezené komunikace jako alternativy k dogmatické výlučnosti. Recenzent však Jaspersově teorii vytýká vnitřní labilitu a neschopnost přesvědčivě vysvětlit jednotu světových dějin. Kritika směřuje především k Jaspersově rezignaci na racionální vysvětlení dějinné konvergence a k jeho pojetí pravdy, které podle autora recenze spíše než k řešení vede k rozmělnění hodnot. Text uzavírá, že Jaspersovo dílo představuje významný podnět k diskusi, nikoli však definitivní řešení otázky smyslu a jednoty lidských dějin.
Poznámky k otázce „Křesťan a svět“
Tento dokument zkoumá komplexní vztah mezi křesťanstvím a světem v kontextu sekularizace. Argumentuje, že sekularizace není primárně projevem protikřesťanských sil, ale spíše přirozeným důsledkem samotného křesťanského poselství, které osvobozuje svět od náboženských forem a institucí. Text analyzuje, jak křesťanská zvěst obsahuje „protináboženské“ jádro, které vedlo k emancipaci lidských záležitostí a vzniku moderního světa. Zkoumá koncept osobní odpovědnosti v kontrastu s institucionálními řády, jak je patrné v Kázání na hoře, a zdůrazňuje, že moderní svět nelze pochopit bez vhledu do této revoluční síly. Dokument dále rozlišuje mezi archaickým mýtickým pohledem na svět, který se orientoval na opakování a archetypy, a novým křesťanským pojetím, které objevilo dějiny, budoucnost a lidské poslání. Klade důraz na pozitivní vztah ke světu, který není uspokojením se současným stavem, ale aktivní prací na jeho proměně a nápravě, inspirovanou vírou a nadějí na „nové nebe a novou zemi“. Zkoumá etické implikace tohoto postoje v oblastech jako je život, smrt, povolání, stát a církev, přičemž zdůrazňuje nutnost neustálé reformy a živého zvěstování.
[Nová interpretace (evangelia) jako kritický podnik]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 6. 1963
Ladislav Hejdánek ve svém textu z června 1963 reflektuje naléhavou potřebu nové interpretace evangelia, kterou chápe jako bytostně kritický podnik. Tato nová interpretace vyžaduje plné nasazení kritického myšlení, jehož cílem je proniknout pod povrch dobových struktur a myšlenkových schémat prvotních svědků a zvěstovatelů. Autor zdůrazňuje, že podstata kritiky nespočívá v pouhém odmítnutí, ale především v získání nezbytného odstupu od zkoumaného předmětu. Tento odstup umožňuje zaujmout nové stanovisko a přistupovat k textu z odlišných východisek a základních pozic. Kritický přístup je tak pro Hejdánka cestou k hlubšímu porozumění, která se neobejde bez radikálního přehodnocení tradičních interpretačních rámců. Text poukazuje na to, že pravdivé setkání s poselstvím vyžaduje odvahu k metodickému odstupu a ochotu hledat nové ukotvení v myšlení, které odpovídá nárokům současné kritické reflexe.
[Wolfhart Pannenberg a jeho pozice]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 6. 1963
Tato poznámka z června 1963 se zaměřuje na postavu teologa Wolfharta Pannenberga a kriticky hodnotí jeho přístup k propojení filosofie a teologie. Autor textu zdůrazňuje, že Pannenbergův příklad názorně ukazuje nezbytnost precizní filosofické práce pro teologické bádání, neboť samotná teologie bez filosofického ukotvení zůstává naprosto nepostačující. Ačkoliv jsou Pannenbergovy konkrétní filosofické pozice – zejména jeho pojetí času, pravdy a komplikovaného vztahu mezi poznáním a vírou – vnímány jako v mnoha ohledech problematické a filosoficky pochybné, celková orientace jeho myšlení je hodnocena jako v jádru správná. Text naznačuje napětí mezi metodologickou přísností a teologickým záměrem, přičemž varuje před filosofickou neobezřetností. Pannenberg je zde představen jako myslitel, který se snaží o syntézu těchto disciplín, avšak jehož konkrétní řešení vyžadují důkladnou kritickou reflexi. Tato stručná glosa tak přispívá k diskusi o hranicích a vzájemné podmíněnosti teologického a filosofického diskurzu v kontextu moderního myšlení 20. století.
[Wolfhart Pannenberg a kritika jeho koncepce]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 6. 1963
Tento text kriticky rozebírá antropologickou a teologickou koncepci Wolfharta Pannenberga, konkrétně jeho pojetí „otevřenosti světu“ (Weltoffenheit). Autor namítá, že Pannenberg chybně interpretuje přesahování člověka jako prosté směřování k jednotě se světem a opomíjí přitom vnitřní rozpornost skutečnosti. Kritika se zaměřuje na vztah mezi pravdou a jednotou světa; zatímco Pannenberg vidí jednotu jako výchozí stav či cíl dosažitelný skrze sjednocení „já“ se skutečností, autor textu tvrdí, že svět není původně jednotný. Jednota se teprve utváří skrze působení pravdy v dějinách. Klíčovým prvkem je zde kategorie „nového“, která nesmí být redukována na zákonité opakování či pomíjivý jev. Text obhajuje Pannenbergovu celkovou myšlenkovou orientaci proti povrchním kritikům, ale zároveň zdůrazňuje, že pravá jednota světa je výsledkem procesu uskutečňování pravdy skrze nové činy, nikoliv jejím předpokladem. Tímto způsobem autor rehabilituje význam dějinnosti a novosti oproti statickému pojetí věčnosti.
K otázkám tzv. náboženské výchovy dětí [dřívější titulek: Otázka tzv. náboženské výchovy dětí]
Tento dokument se zabývá otázkami náboženské výchovy dětí v kontextu krize náboženství v moderní společnosti. Autor argumentuje, že tradicionalní formy náboženské výuky (nedělní školy, konfirmační cvičení) jsou nedostatečné, protože odrážejí ústup náboženství z veřejného života. Pro pochopení situace je nutné nahlédnout do historického vývoje náboženství, které původně sloužilo jako první forma lidského úsilí o vztah ke světu skrze mýty a archetypy. Tento mýtický postoj byl později nahrazen dějinným myšlením, zejména v izraelské a křesťanské tradici, vrcholící v Ježíšově poselství orientovaném na budoucnost. Moderní sekularizovaný svět je podle autora do značné míry výsledkem tohoto Ježíšova vlivu. Článek zdůrazňuje nutnost odlišit víru od náboženství a kritizuje předčasné nebo nesprávné předkládání křesťanské zvěsti dětem, které může vést k „imunizaci“ nebo rozpolcenosti. Namísto toho navrhuje v raném věku pěstovat tvořivost a obraznost skrze pohádky a mýty, které později mohou být reinterpretovány, a křesťanskou zvěst předkládat až v pubertě, kdy je možné hlubší porozumění.
[Nová interpretace evangelia a neevropské kultury]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 7. 1963
Text se zabývá naléhavou potřebou nové interpretace evangelia, která vychází jak z vnitřních požadavků na sjednocení duchovního obzoru moderního člověka, tak z vnějších misijních výzev. Autor upozorňuje na kritickou situaci mimoevropských a mimoamerických národů, které se v procesu modernizace potýkají s napětím mezi tradičním způsobem života a přejímáním vědeckotechnických vymožeností západní civilizace. Tento proces často vede ke vzniku duchovního vakua, neboť technický pokrok postrádá organické propojení s domácími tradicemi. Absence kontinuity znemožňuje harmonické sjednocení kulturního a duchovního života v těchto společnostech. Nová interpretace křesťanského poselství by proto měla sloužit jako most, který by pomohl překlenout tuto propast a umožnil integrovat moderní poznání do širšího duchovního rámce, aniž by došlo k destrukci kulturní identity. Dokument tak zdůrazňuje nezbytnost dialogu mezi vírou, vědou a lokálními kulturami v globálním kontextu poloviny 20. století, aby bylo možné čelit duchovní vykořeněnosti.
Křesťané a komunisté
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 7. 1963
Tento dokument z července roku 1963 se věnuje hluboké analýze vztahů mezi křesťany a komunisty, přičemž vychází z dobového dopisu ÚV KSSS. Autor se zamýšlí nad tím, že boj za světový mír a mírové soužití států s odlišnými režimy by neměl být vnímán jako úzce vymezený třídní boj, ale spíše jako zásadní rozšíření proletářského programu směrem k univerzálně lidským hodnotám. Text zdůrazňuje, že s postupným vývojem společnosti bude nabývat na důležitosti všelidský rozměr těchto cílů, zatímco specifická třídní vyhraněnost bude postupně ustupovat do pozadí, až zcela zanikne spolu s existencí tříd samotných. Tato perspektiva je klíčová pro pochopení budoucího vývoje vztahů mezi věřícími a komunistickým hnutím. Autor vyvozuje, že čím silnější bude v komunistickém programu důraz na univerzální, humanistické cíle, tím reálnější a hlubší bude moci být sblížení a spolupráce mezi oběma hnutími v zájmu celého lidstva.
Vyznání (Zásady)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 25.–31. 7. 1963 ◆ poznámka: Poznámky pro diskusi v rámci Nové orientace; text datován 25.–31. 7. 1963.
Tento dokument se zabývá formulací nového vyznání, resp. preambule k němu, pro potřeby českobratrské evangelické církve. Autor kritizuje pokusy o definování „kdo je křesťan“ a zdůrazňuje potřebu univerzálního přístupu, který by oslovil moderního člověka bez ohledu na jeho náboženské zařazení. Nové vyznání by se mělo zaměřit na historický význam Ježíšova díla pro současný svět, jeho perspektivy a návod k činnosti. Dokument také navrhuje, aby bylo vyznání formulováno ekumenicky, srozumitelně a ne dogmaticky, s důrazem na jednotu a spolupráci všech lidí. Preambule by měla popsat duchovní vývoj lidstva od reflexe, přes mýtus a náboženství, až k prorocké tradici a Ježíšovu poselství. Závěrem text vybízí k angažovanosti v různých sférách života, včetně vědy a politiky, a k hledání nových forem lidského soužití.
Předmětné myšlení a „filosofie člověka“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: srpen 1963 ◆ poznámka: poznámky autora: „Přípravné poznámky k článku ‚Svět bez člověka‘ (verze 1. a 2.) pro Vesmír“; „Přepsáno a jako článek (‚Svět bez člověka a předmětné myšlení‘) odesláno 27. 8. 63 Dr. Korytovi pro Vesmír; 30. října jsem mluvil s doc. Tondlem, recenzentem článku (po telef. domluvě 24. 10.). Práci doporučuje k otištění, ale má základní věcné výhrady; 5. listopadu první rozmluva s redaktorem Bílkem z Vesmíru. (V budově nakladat.); 28. listopadu druhá rozmluva s Bílkem; doporučuje přepracovat, ale je hotov to otisknout i tak; 11. prosince odevzdána přepracovaná verze“
Text kriticky zkoumá koncept „předmětného myšlení“ a jeho limity při uchopení lidské existence. Autor vychází z teze, že člověk se vyznačuje vědomím vlastní aktivity, což mu umožňuje kritický vztah k sobě samému. Hlavní kritika směřuje proti moderní přírodovědě a metafyzické tradici, které redukují svět na soubor hotových, daných předmětů a zákonitostí, čímž eliminují člověka a rozměr dějinnosti. Autor, v dialogu s Karlem Kosíkem, odmítá chápání „filosofie člověka“ jako pouhého doplňku vědeckého obrazu světa. Místo toho prosazuje pojetí skutečnosti jako totality, v níž minulost není uzavřená a budoucnost zůstává otevřená pro vznik nového. Předmětné myšlení je označeno za jednostrannou mystifikaci, která má kořeny v antické metafyzice a mýtu. Cílem textu je nastínit cestu k novému, nemetafyzickému obrazu světa, který by integroval nepředmětnou stránku skutečnosti a sloužil jako základ pro autentickou lidskou praxi.
Otevřený list Mířkovanům a Libosvárlivcům
Tento „Otevřený list“ z roku 1963 představuje zásadní programový text hnutí Nová orientace. Autor v něm odmítá falešné vnitřní smířenectví v církvi a prosazuje koncept „libého sváru“ jako nezbytného předpokladu pro myšlenkový vývoj. Inspirován Dietrichem Bonhoefferem volá po nenáboženské interpretaci evangelia a poctivé intelektuální reflexi víry. Text kritizuje snahy o nové vyznání, které se omezují na vnitrocírkevní potřeby, a namísto toho navrhuje konkrétní program zaměřený na moderního sekularizovaného člověka a univerzální historický význam Ježíšova díla. Autor navrhuje vnitřní názorovou diferenciaci hnutí, aby se vyjasnila jeho budoucí orientace. Významným bodem je obhajoba filosofické reflexe víry jako legitimního partnera teologie a výzva k hlubší ekumenické spolupráci, zejména s katolíky, v oblastech veřejného života, vědy a kultury. Dokument apeluje na křesťanskou odpovědnost a angažovanost v dějinách, zbavenou metafyzických a náboženských přežitků.
Bonhoefferovo pojetí víry
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 8. 8. 1963 ◆ poznámka: nedokončeno; uloženo ve složce „Dietrich Bonhoeffer“ spolu s dalšími texty
Pojetí víry u Dietricha Bonhoeffera prochází vývojem od silné závislosti na Barthově teologii k jeho vlastnímu, radikálnímu přehodnocení. Tento přerod, ovlivněný kritickým ověřováním Barthových myšlenek, se projevoval v posunech důrazů a nakonec v překonání původních pozic. Přestože Bonhoeffer přijal mnoho od Bartha, jeho vlastní aktuální a naléhavé ideje si postupně získávaly převahu. Klíčové je, že se nejednalo pouze o teoretické diskuse, ale tyto myšlenkové proudy byly prověřeny v drsných životních podmínkách Bonhoefferova věznění. Jeho poslední roky ukazují neutuchající úsilí o nové uchopení a vyjádření křesťanského poselství pro moderní dobu, a to nikoli stažením se do starých jistot, ale aktivním hledáním nových teologických pozic uprostřed extrémního tlaku. Vězení pro Bonhoeffera znamenalo především teologickou zkoušku, která ho vedla k novým objevům a k zápasu o nové slovo pro současnost.
Poznámky ke knize Karla Kosíka: Dialektika konkrétního
Tyto přípravné poznámky Ladislava Hejdánka z roku 1963 nabízejí hlubokou kritickou reflexi stěžejního díla Karla Kosíka Dialektika konkrétního. Hejdánek knihu hodnotí jako přelomový filosofický, občanský a politický čin, který v tehdejším dogmatickém marxistickém prostředí rehabilituje autentické tázání po podstatě člověka a světa. Autor se soustředí na Kosíkovu destrukci světa pseudokonkrétnosti a pojetí lidské praxe jako tvořivé aktivity. Zároveň však vznáší zásadní výhrady k autorovu nečitelnému stylu a terminologické neujasněnosti, zejména u pojmu subjektivity, kde Kosík dostatečně nerozlišuje mezi vědomím a ontologickou schopností tvořit nové. Hejdánek dále kritizuje Kosíkovo podcenění historicity v oblasti přírody a jeho omezení předmětného myšlení pouze na epochu kapitalismu. Hejdánek v opozici k tomu nastiňuje vlastní pojetí nepředmětné skutečnosti a univerzální ontologické aktivity, čímž směřuje k filosofii, která je bytostně otevřená budoucnosti a lidské perspektivě.
Odraz ve fyzice (vnitřní a vnější na fyzikální úrovni) [ad Luděk Pekárek: Vlastnost odrazu z hlediska moderní fyziky. Filosofický časopis, 1963, roč. 11, č. 4, s. 523–527.]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | fragment | polemika | přípravné poznámky, česky, vznik: září 1963 ◆ poznámka: nedokončeno
Tento dokument kriticky hodnotí článek Ludvíka Pekárka o „Vlastnosti odrazu z hlediska moderní fyziky“. Článek se pokouší vysvětlit leninskou vlastnost odrazu neživé hmoty prostřednictvím fyzikálních procesů, konkrétně citlivosti fyzikálního systému na vnější vlivy, zejména na dodání energie vedoucí k vyššímu energetickému stavu. Autor kritiky však namítá, že Pekárek příliš zjednodušuje vnější působení na pouhé fyzikální vlivy a nesprávně chápe odraz jako pasivní vnitřní stav (paměť systému). Kritika zdůrazňuje, že odraz by měl být chápán jako aktivní proces, kde systém integruje vnější působení, nikoliv jen pasivně zaznamenává. Dále se argumentuje, že spontánní návrat systému do původního stavu není aktem „samovolnosti“, ale může být řízen informacemi o vnější situaci, což naznačuje reaktivitu systému. Kritika rovněž upozorňuje na nedostatečné zohlednění vývojového aspektu a na nutnost zkoumat atom nejen z fyzikálního, ale i z jiných hledisek, jako je biologické, a integrovat tyto poznatky do chápání odrazu jako aktivní účasti v procesu vývoje.
Problémy nové interpretace (přípravné poznámky I)
Tento soubor přípravných poznámek z roku 1963 se zabývá problematikou nové, „nenáboženské“ interpretace křesťanské víry v moderním světě. Autor, ovlivněn myšlenkami Dietricha Bonhoeffera, důsledně rozlišuje mezi vírou a náboženstvím, přičemž náboženství chápe jako dějinně podmíněný jev, jehož éra končí. Hlavním úkolem je najít způsob, jak srozumitelně zvěstovat evangelium současnému, radikálně sekularizovanému člověku. Text kritizuje dobové pokusy o „civilní interpretaci“ (M. Bula, J. M. Lochman) za to, že se soustředí pouze na praktický život a opomíjejí nezbytnost hluboké teoretické a filosofické práce. Autor definuje víru jako „nepředmětnou skutečnost“, která vnitřně motivuje lidské jednání a směřuje k novým dějinným východiskům. Rozbor zahrnuje proměnu lidského vztahu ke světu – od mýtického opakování archetypů k biblickému objevení dějinnosti. Závěrem autor volá po radikální revizi teologie, která by se osvobodila od antické metafyziky a využila moderní myšlenkové nástroje k vyjádření aktuální, živé víry.
Otevřený list o náboženství
docx |
pdf |
html
◆ korespondence, česky, vznik: 1. 9. - 5. 10. 1963
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 1. 9. 1963, Praha: samizdat, 1963, č. 2, str. 1-11 ◆ publikace
Tento otevřený list Ladislava Hejdánka z roku 1963 představuje hlubokou filosoficko-teologickou reflexi podstaty náboženství a víry. Autor reaguje na korespondenci svých kolegů z hnutí Nová orientace a kriticky se vymezuje vůči tradičnímu chápání religiozity jako neměnné lidské přirozenosti. Hejdánek rozlišuje mezi mýtem, náboženstvím a vírou, přičemž náboženství interpretuje jako pokus o racionalizaci mýtu v době jeho rozkladu. Klíčovým tématem je teze o konci éry náboženství a potřeba nenáboženské interpretace křesťanství, která se neopírá o metafyziku, ale o dynamickou víru orientovanou na budoucnost. Víru definuje, v návaznosti na Emanuela Rádla, jako nakloněnost k činu a vnitřní napětí, které člověka vede k překračování dané skutečnosti. Text se dále zabývá otázkami dějinnosti, ospravedlnění a kriticky hodnotí vlivy myslitelů jako Teilhard de Chardin či Marx. List slouží jako programové východisko pro hledání autentického vztahu k postavě Ježíše a nové sebepochopení víry v moderním světě.
O myšlení předmětném a nepředmětném
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: říjen–listopad 1963 ◆ poznámka: Soubor přípravných bodů na dvojí přednášku pro ekumenický seminář v Jirchářích (včetně přepisů následné přednášky)
Tento dokument zkoumá povahu myšlení, rozlišuje mezi myšlením předmětným a nepředmětným. Předmětné myšlení se zaměřuje na objekty jako danosti, vychází z řecké metafyziky a mýtu a jeho ideálem je pozorování. Je reduktivní a nevnímá novost. Naopak nepředmětné myšlení, ač stále odkazuje k předmětům, se neomezuje jen na ně a obsahuje informace nepředmětné povahy. Text se zabývá genezí předmětnosti v myšlení, jejím historickým vývojem od mýtu přes metafyziku k moderní vědě. Analyzuje vztah myšlení k nepředmětné skutečnosti, přičemž zdůrazňuje intencionalitu jako klíčový prvek. Jsou uvedeny příklady jako člověk a pravda jako nepředmětné skutečnosti. Dále se text věnuje problematice změny, pravdy a člověka jako klíčových oblastí pro pochopení nepředmětného myšlení. Závěrem se objevuje potřeba nového, nemetafyzického myšlení, které by překonalo moderní dualismus vědeckého a duchovního života, a návrhy na možné typy nepředmětného myšlení, včetně reformovaného předmětného myšlení a analýzy nepředmětných intencí.
Náboženství a naše ústava
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1963 ◆ poznámka: K polemice mezi Miroslavem Jodlem a Vladimírem Mikule (Plamen 9/63, str. 131; RP 4. 12. 63, str. 3). Diskuzní příspěvek napsán a předán redakci Plamene v prosinci 1963; nakonec nebyl uveřejněn [pozn. aut.].
Tento text z roku 1963 představuje polemiku s názory Vladimíra Mikuleho ohledně výkladu náboženské svobody v tehdejší socialistické ústavě. Autor ostře kritizuje Mikuleho snahu podřídit ústavou zaručená občanská práva ideologickým zájmům a marxisticko-leninskému světovému názoru. Odmítá administrativní diskriminaci věřících studentů při přijímání na vysoké školy, kterou označuje za porušení zákonnosti a podstaty socialismu. Argumentuje, že svoboda vyznání a marxistická kulturní politika by měly existovat v souladu, nikoli v hierarchickém podřízení. Autor rovněž kritizuje dosavadní úroveň vědeckého atheismu, který se podle něj diskreditoval svou primitivností a spoléháním na mocenské nástroje místo skutečného intelektuálního dialogu. Skutečný společenský pokrok je podmíněn důsledným dodržováním občanských práv a rovnoprávností všech občanů bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení. Text vyzývá k nahrazení represivních opatření seriózní diskusí, která jako jediná může vést k rozvoji autentického společenského vědomí.
Emanuel Rádl – 90. výročí narození (21. 12. 1873)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 2. 12. 1963 ◆ poznámka: Napsáno ráno 2. 12. 1963; dopoledne předáno Vaškovi Borovičkovi pro Literární noviny nebo Kulturní tvorbu. [pozn. aut.]
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 20. 12. 1963, Praha: samizdat, 1963, č. 3, str. 4 ◆ publikace
Tento text, napsaný u příležitosti 90. výročí narození Emanuela Rádla (1873–1942), připomíná život a dílo jedné z nejvýraznějších, avšak rozporuplných postav české vědy a filosofie. Rádl začínal jako uznávaný biolog a autor světoznámých „Dějin vývojových teorií“, postupně se však pod vlivem T. G. Masaryka přiklonil k filosofii a politice. Článek vyzdvihuje jeho angažovanost v aktuálních otázkách, včetně kritiky rasových teorií, nacionalismu a nacismu. Přestože byl Rádl vnímán jako osamělý myslitel a „Don Quijote české filosofie“, jeho boj proti pozitivismu a originální pojetí pravdy zůstávají dodnes podnětné. Autor kritizuje tehdejší mlčení o Rádlově odkazu a zdůrazňuje, že jeho vnitřní rozpory jsou známkou živého, nikoli mrtvého myšlení. Text uzavírá výzvou k docenění Rádlova významu v kontextu českých dějin, neboť jde o myslitele, jehož nelze pro jeho komplexnost opomíjet ani v moderní době.
Svět bez člověka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 11. 12. 1963 ◆ poznámka: Citát z článku Vesmír, 3, str. 85–86; úryvky dostupné online
- in: Vesmír, 43, 1964, č. 3, str. 85–87
- in: Ladislav Hejdánek – Jakub S. Trojan, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: [s. n.], 1985, str. 1–11 (samizdat) ◆ publikace
- in: Vesmír, 73, 1994, č. 7, str. 418 (úryvky) ◆ text
- in: Ladislav Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: OIKOYMENH, 1997, str. 23–31
Tento text z roku 1963 kriticky analyzuje proces, v němž moderní věda a objektivismus metodicky eliminovaly člověka z vědeckého obrazu světa. Autor poukazuje na to, že ideál objektivního poznání nezávislého na subjektu redukuje člověka na pouhou věc a zbavuje jej jeho autentické lidskosti. Tato tendence má hluboké historické kořeny v antické metafyzice a mýtu, které chápou skutečnost jako definitivně danou, statickou a uzavřenou v minulosti. Proti tomuto "předmětnému myšlení" staví autor koncept "nepředmětné skutečnosti", inspirovaný filosofií Karla Kosíka a biblickou prorockou tradicí. Klíčovým prvkem této nové perspektivy je otevřenost do budoucnosti a dějinnost: minulost zde není vnímána jako uzavřený celek, nýbrž získává svůj skutečný smysl a podobu teprve skrze tvůrčí lidskou praxi a proces polidšťování světa. Pravda v tomto pojetí není pouhou reprodukcí objektivních faktů, nýbrž dynamickou perspektivou směřující k budoucnosti. Cílem textu je rehabilitace člověka jako svobodného a aktivního subjektu dějin, který v dialektickém vztahu ke světu překonává odcizení a realizuje své lidské poslání.
1964
Aristoteles a naše doba [ad: Jan Patočka: Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha 1964]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 19. 6. 1964 ◆ poznámka: Obě recenze Patočkovy knížky byly napsány v situaci, kdy se stále ještě ozývaly hlasy „dogmatiků“; to, že byly dvě, mi tehdy bylo dokonce vytýkáno (pozn. aut.).
- in: Literární noviny, 13, 1964, č. 33, str. 4
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 72–75
Text se věnuje recenzi stěžejního díla Jana Patočky „Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové“. Autor Ladislav Hejdánek v ní kritizuje zjednodušující marxistické přístupy k dějinám filosofie a vyzdvihuje Patočkovo zaměření na dějiny problémů, zejména na pojetí pohybu, změny a procesu. Patočka analyzuje vývoj od Platónovy matematizace světa, která pohyb fakticky popřela, přes Aristotela, jenž pohyb rehabilitoval jako základní ontologický prvek (byť nematematizovatelný), až po moderní vědu. Ta sice pohyb matematizovala, ale za cenu ztráty jeho procesuálního charakteru. Recenze zdůrazňuje Patočkův pokus o oživení aristotelských ontologických struktur v rámci moderní kritické ontologie. Práce je vnímána jako pronikavá filosofická koncepce, která překračuje rámec pouhé historiografie a vybízí k radikální reflexi vztahu mezi myšlením a praxí. Patočkovo dílo tak ukazuje, že hluboké porozumění tradici je nezbytné pro řešení aktuálních problémů současného myšlení.
Feuerbachova filosofie člověka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 4. 5. 1964 ◆ poznámka: Původně šlo o přednášku, k níž mne vyzval Dušan Machovec; publikaci mi pak nabídla redakce Dějin a současnosti, kde také text vyšel (pozn. aut.).
- in: Dějiny a současnost, 6, 1964, č. 7, str. 31–33
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 64–71
Tato studie se zabývá Feuerbachovým pojetím filosofie člověka jako radikálním rozchodem s hegelovskou spekulativní tradicí. Feuerbach interpretuje náboženství jako odcizenou lidskou podstatu a usiluje o návrat člověka k sobě samému skrze uvědomění, že Bůh je projekcí lidských vlastností a tužeb. Text analyzuje Feuerbachův program „nové filosofie“, která má sloužit lidstvu a nikoli pouze akademickým účelům, přičemž zdůrazňuje jednotu teorie a života. Dále práce reflektuje Marxovu kritiku Feuerbacha, která mu vytýká přílišnou abstrakci, ahistoričnost a pasivitu v pojetí smyslovosti. Zatímco Feuerbach vidí člověka jako neměnný „rod“, Marx zdůrazňuje význam společenské praxe a dějinného vývoje, v němž se člověk sám utváří. Závěr textu směřuje k vizi jednotné vědy o člověku a přírodě, kde se lidská podstata realizuje v sociálním a historickém kontextu, čímž Feuerbachovo dílo tvoří nezbytný předpoklad pro moderní antropologické myšlení a dialog mezi lidmi.
O pravdě v umění a ve filosofii
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1963 – leden 1964
- in: Plamen, 7, 1965, č. 6, str. 30–35 (červen)
- in: Ladislav Hejdánek – Jakub S. Trojan, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: [s. n.], 1985, str. 12–27 (samizdat) ◆ publikace
- in: Ladislav Hejdánek, O umění, Praha: OIKOYMENH, 2014, str. 17–31
Tato stať zkoumá vztah mezi pravdou v umění a filosofii v kontextu moderní vědy a marxistického myšlení. Autor kritizuje redukci lidské tvořivosti na pouhé vědění o nutnosti a zpochybňuje tradiční teorii odrazu, která umělecké dílo mechanicky dělí na poznávací složku a estetickou formu. Argumentuje, že umění si zachovalo věrnost člověku lépe než dobová filosofie, která v období stalinismu stagnovala jako pouhý apologetický výklad. Klíčovým konceptem je získání odstupu (distance) od dané skutečnosti, což je umožněno právě tvůrčí aktivitou. Pravdivost uměleckého díla nespočívá v pasivním zobrazení reality, ale v jeho schopnosti ukázat starý svět v novém, kritickém světle skrze orientaci na budoucnost. Filosofie se musí od umění učit, opustit pouhý výklad světa a stát se aktivní reflexí lidské existence. Cílem je obnova jednoty pravdy jako univerzální perspektivy, která člověku umožňuje nalézt jeho autentické místo v kosmu.
Objev budoucnosti a umění
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 2. 3. 1964
- in: Tvář, 1, 1964, č. 7, str. 16–19 (září)
- in: Z dějin českého myšlení o literatuře 3 (1958–1969). Antologie k Dějinám české literatury 1945–1990, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2003, str. 287–293
- in: Ladislav Hejdánek, O umění, Praha: OIKOYMENH, 2014, str. 9–16
Text z roku 1964 zkoumá vztah umění k budoucnosti a tvrdí, že budoucnost umění závisí na jeho schopnosti podílet se na vytváření toho, co je „nové“. Autor rozlišuje mezi mýtickým pojetím času, orientovaným na minulost a archetypy, a dějinným pojetím, které objevuje budoucnost jako prostor pro lidskou tvorbu. Tento zásadní zlom nastal v prorocké tradici starého Izraele, čímž se otevřela cesta k modernímu sebepochopení člověka. Filosofie zde hraje roli reflexe, která osvětluje časový rozměr tvorby. Práce a umění jsou chápány jako procesy, jimiž člověk „vytahuje“ budoucnost do přítomnosti a tím tvoří sám sebe. Skutečné umění neslouží k pouhému zobrazení dané reality, ale působí jako otevřená brána k osvobození člověka z determinace minulostí. Cílem umění je uvést člověka zpět do reálné přítomnosti se schopností aktivně a svobodně měnit svět i sebe sama směrem k plnější lidskosti.
Technika, morálka, člověk [původně: Člověk a technika] [ad: Radoslav Selucký: Ekonomika, morálka, život, Praha 1963]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 3. 1. 1964 ◆ poznámka: Přípisek autora: Knížku Seluckého jsem dostal od Dr. Benharta v redakci Plamene 6. 12. 63, když jsem odevzdával text polemiky s Vladimírem Mihule; že mi hodlá dát knížku k recenzi, oznámil mi Benhart až při telefonickém hovoru 5. 12. 1963. Termín: do konce měsíce. (Má jít jen o glosu.) Recenzi jsem přinesl 29. 12. 1963, překročil jsem značně stanovený rozsah (proti domluveným 2 stranám jsem přinesl 3 a ještě o více než 30 řádek). Benhart mi navrhl zkrátit úvodní partie tak na 10 řádek, nereferovat o obsahu a podržet jen kritické partie. To jsem učinil a novou verzi recenze jsem přinesl – jak bylo domluveno – 3. 1. 1964 v 9.00 ráno, těsně před schůzí redakce Plamene.
- in: Plamen, 6, 1964, č. 5, str. 157–158 (květen)
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 10. 5. 1964, Praha: samizdat, 1964, č. 5, str. 16-17 ◆ publikace
Tato recenze kriticky rozebírá soubor esejů Radoslava Seluckého „Ekonomika, morálka, život“ z roku 1963. Selucký se v nich věnuje vztahům mezi ekonomií a etikou, vědou, technikou a volným časem. Recenzent oceňuje zejména autorův důraz na rozvoj služeb jako podmínku kulturní revoluce a jeho obhajobu vědecké svobody proti dogmatismu. Zároveň však vznáší zásadní polemické výhrady vůči Seluckého pojetí člověka a techniky. Kritizuje autorův předpoklad, že rozvoj osobnosti je pouhým rozvinutím daného potenciálu, a namísto toho zdůrazňuje proces neustálého polidšťování. Recenzent také zpochybňuje tezi o inherentní lidskosti techniky a varuje před jejím odlidšťujícím potenciálem. Text zdůrazňuje, že ekonomické řízení není jen technický problém, ale musí sledovat širší společenské a morální cíle. Celkově je Seluckého práce hodnocena jako podnětný příspěvek k dobové diskusi o filosofii člověka, který pomáhá překonávat ideologické fráze a připravuje půdu pro hlubší reflexi základních otázek lidské existence v moderní společnosti.
[Věda jako univerzální komunikační systém]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 1. 1964
Tento text z ledna 1964 pojednává o vědě jako o prvním skutečně univerzálním komunikačním systému, který má potenciál sjednotit lidstvo bez ohledu na individuální východiska či názorové pozice. Autor přirovnává proces osvojování vědeckého základu k ranému dětství, kdy se jedinec učí základnímu jazyku pro označování reality. Ačkoliv složité myšlenkové konstrukce a výrazové formy přicházejí až v pozdějších fázích vývoje, základní vědecká komunikace slouží jako nezbytný předpoklad pro sdílení poznatků. Text zdůrazňuje, že kreativní nápady, které nevyužívají tuto obecně přijatou komunikační soustavu, zůstávají často nevyužity, jsou nesprávně interpretovány nebo jsou pro ostatní zcela nesdělitelné. Věda je zde tedy chápána nejen jako soubor znalostí, ale především jako funkční nástroj globálního dorozumění a integrace lidského myšlení, který zabraňuje izolaci individuálních nápadů a umožňuje jejich efektivní šíření napříč společností.
[Rozdíl mezi filosofií a uměním]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 2. 1964
Text zkoumá distinkci mezi filosofií a uměním v kontextu jejich vztahu k lidské existenci. Autor uvádí, že obě disciplíny vymaňují člověka z daností a přenášejí ho do sféry tvůrčí svobody. Zásadní rozdíl však spočívá v jejich přirozenosti: zatímco umění je svou podstatou s člověkem nerozlučně spjato a vyrůstá přímo z lidských záležitostí, filosofie si musí lidský rozměr a humanismus vědomě stanovit jako svůj program. Filosofie se tedy musí do lidského světa aktivně zapojit skrze své záměry a vědomou angažovanost. Druhá část úvahy se věnuje specifickému působení básně, která nefunguje pouze jako pasivní rezonance naší zkušenosti, ale aktivně ji od základů přetváří a přeformovává. Velké umělecké dílo je vnímáno jako událost a jedinečná příležitost, která otevírá prostor pro možnou budoucnost člověka. Báseň tak nepředstavuje jen estetický objekt, ale stává se integrální součástí budoucího života jednotlivce, k němuž se může skrze tento prožitek vědomě přihlásit.
Hejdánek, Ladislav → přátelé z NO
docx |
pdf |
html
◆ korespondence, česky, vznik: 7. 3. 1964
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 7. 3. 1964, Praha: samizdat, 1964, č. 4, str. 1-3 ◆ publikace
Tento dopis ze 7. března 1964 zachycuje intelektuální a teologické debaty uvnitř evangelického hnutí Nová orientace. Autor ostře kritizuje návrh kolegy Milana, v němž odmítá upřednostňování praktických cílů před jasně definovanými principy, což označuje za nebezpečný oportunismus. Text se hlouběji zamýšlí nad vztahem mezi křesťanstvím, náboženstvím a sekularizací a volá po nové interpretaci víry odpovídající moderní době. Podstatná část dopisu je věnována recenzím soudobé literatury a periodik. Autor rozebírá článek Michala Suchého o pravdě a vědě, který kritizuje dogmatismus a mocenské zásahy do poznání. Dále komentuje aktuální dění v časopisech Divadlo, Tvář a Literární noviny a doporučuje díla Jana Patočky, Tadeusze Brezy či Ludwiga Feuerbacha. Dokument představuje cenný doklad dialogu mezi křesťanským myšlením a marxistickou či existencialistickou filosofií v uvolněnější atmosféře 60. let v Československu.
Ještě k otázce víry a náboženství
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 7. 3. 1964
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 7. 3. 1964, Praha: samizdat, 1964, č. 4, str. 3-5 ◆ publikace
Text Ladislava Hejdánka z roku 1964 reaguje na úvahy prof. Boženy Komárkové o ústupu tradičního náboženství a proměnách religiozity v moderní době. Autor souhlasí s diagnózou úpadku historického křesťanství, ale upozorňuje na přežívání náboženských struktur v sekularizovaných podobách, jako jsou moderní ideologie či konzumní fetišismus. Hejdánek zdůrazňuje, že sekularizace je paradoxně plodem křesťanské tradice, a vyzývá k radikální nenáboženské interpretaci evangelia. Tradiční náboženský jazyk podle něj modernímu člověku spíše brání v porozumění poselství. Autor nabádá křesťany k solidaritě s „nenáboženskými“ hnutími, která často nesou křesťanské hodnoty lépe než církve samotné, a přirovnává tuto situaci k podobenství o milosrdném Samaritánovi. Odmítá náboženský oportunismus a trvá na nutnosti jasně rozlišovat mezi vírou a náboženstvím s cílem nově interpretovat smysl lidského života v dějinné perspektivě.
Poznámky k předběžnému znění prvních dvou kapitol práce Bedřicha Loewensteina „K otázce ideologických předpokladů nacismu“
Tento text představuje polemiku s předběžnou verzí práce Bedřicha Loewensteina „K otázce ideologických předpokladů nacismu“. Autor kriticky zkoumá Loewensteinův důraz na mimoideologické kořeny nacismu a varuje před podceňováním role ideologie. Zkoumá pojem „kořenů“ ve dvojím smyslu a zdůrazňuje, že minulost není jen pasivním faktem, ale je aktivně dotvářena v přítomnosti. Autor polemizuje s tvrzením, že nacistická ideologie nedosáhla dostatečné „úrovně“ pro zařazení do vývojové řady, a argumentuje, že i ideologie nízké úrovně mohou mít značný vliv. Dále se zabývá otázkou, zda je možné ideologii považovat za produkt mimoideologických skutečností a kritizuje zjednodušující pohledy na iracionalitu a její vztah k lidskému jednání. Text se také dotýká problémů s hodnocením předválečných ideologických proudů a vlivu osobních osudů na jejich interpretaci. Autor zdůrazňuje potřebu rozlišovat mezi různými formami iracionalismu a varuje před přílišnou racionalizací jako nedostatečnou obranou proti ideologickým manipulacím.
Předběžné poznámky k recenzi knihy „Praxe a poznání“ [ad: Jaromír Janoušek: Praxe a poznání, Praha 1963]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 16. 3. 1964 ◆ poznámka: Psáno původně pro dr. Zelenkovou, dokončeno 16. 3. 1964. [pozn. aut.]
Tato recenze se zabývá knihou Jaromíra Janouška „Praxe a poznání“, která se snaží teoreticky rozvést vztah mezi revoluční praxí a vědeckým poznáním v rámci marxistické filosofie. Recenzent vytýká autorovi nepřesné vymezení pojmu praxe, které redukuje subjekt na subjektivitu a opomíjí jeho plnou realitu. Kritizuje také Janouškovo pojetí potřeb jako zdroje aktivity a jeho názor, že revoluční praxe se objevuje až na vrcholu vývoje, přičemž opomíjí rané formy lidské práce. Dále recenzent poukazuje na mechanickou analogii mezi vztahem výroby a spotřeby a vztahem praxe a poznání, kterou Janoušek aplikuje, a na zkreslené chápání Marxových myšlenek v kontextu Sartrovy filosofie. Kniha je kritizována za zjednodušené rozlišování smyslového a rozumového poznání a za nedocenění problematiky odcizení. V závěrečné kapitole o praxi jako kritériu pravdivosti se Janoušek drží archaického pojetí pravdy jako shody s realitou, ačkoliv správně zdůrazňuje roli praxe v procesu poznání. Recenzent konstatuje, že ačkoli autor prokázal znalost látky, kniha trpí řadou nedomyšleností a obsahuje prvky nedialektického, metafyzického myšlení, zejména v pojetí pravdy a v rozlišování praxe a poznání jako protikladů.
Proč jsem nepodepsal ani vylepšený dopis
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 17. 4. 1964
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 10. 5. 1964, Praha: samizdat, 1964, č. 5, str. 6-8 ◆ publikace
Tento text z dubna 1964 vysvětluje důvody, proč se autor (Ladislav Hejdánek) odmítl připojit k revidovanému kolektivnímu dopisu Nové orientace, ačkoliv s jeho morálním apelem souhlasil. Autor odmítá nařčení z praktických či zištných motivů a zdůrazňuje své výhradně ideové výhrady. Kritizuje dopis za teologickou povrchnost a chybný koncept víry, kterou text interpretuje jako přesvědčení o existenci Boha, což autor považuje za nebiblické a v rozporu s novozákonním pojetím víry jako tvůrčí moci. Dále autor vytýká textu opomíjení postavy Ježíše z Nazareta, neschopnost odlišit křesťanství od náboženství a zastaralé vnímání vztahu mezi vírou a vědou. Podle Hejdánka je víra přítomna v každém novém tvůrčím činu, včetně vědeckého poznání. Text je významným dokladem vnitro-církevních diskusí o moderním křesťanství, vztahu k ateismu a filosofické odpovědnosti jednotlivce v rámci kolektivních iniciativ v tehdejším Československu.
Atheismus a otázky nové interpretace
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: květen 1964 ◆ poznámka: Článek napsán v květnu 1964 pro Křesťanskou revue, ale byl cenzurou zadržen; po delším jednání byl uvolněn pro tisk počátkem roku 1966 (pozn. aut.).
- in: Křesťanská revue, 33, 1966, str. 66–69, 92–94
- in: Jakub S. Trojan – Ladislav Hejdánek, Filosofie a theologie. Sborník textů, Praha: [s. n.], 1986, str. 4–15 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 3–12
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 35–44
Text této studie z roku 1964 zkoumá možnosti „nenáboženské“ interpretace křesťanské víry v kontextu moderní sekularizované společnosti. Autor navazuje na myšlenky Dietricha Bonhoeffera a J. L. Hromádky a zdůrazňuje potřebu opustit tradiční metafyzické a náboženské kategorie, které chápou Boha jako pouhou pracovní hypotézu. Argumentuje, že víra není vázána na teismus ani na „předmětné“ myšlení, a že proces sekularizace může být vnímán jako příležitost k očištění víry od modlářství a falešné zbožnosti. Studie volá po otevřeném dialogu mezi křesťany a atheisty, zejména v marxistickém prostředí, a navrhuje, že pravá víra se osvědčuje v konkrétním nasazení ve světě, „jako by Boha nebylo“ (etsi deus non daretur). Klíčovým motivem je rozlišení mezi vírou jakožto vnitřní událostí a její myšlenkovou reflexí, která se musí neustále přizpůsobovat duchovnímu klimatu doby, aniž by ztratila své prorocké ostří.
Problémy nové interpretace (přípravné poznámky II)
Tento text z května 1964 se zabývá nezbytností nové interpretace křesťanské víry v moderním, sekularizovaném světě. Autor kritizuje absenci skutečného rozhovoru mezi křesťany a ateisty a zdůrazňuje, že víra musí rozumět sama sobě v kontextu reálné situace, nikoli v izolaci. Klíčovým tématem je rozlišení mezi vírou jakožto životním aktem a její teologickou reflexí, která je historicky podmíněná a často zatížená zastaralým metafyzickým aparátem antické filosofie. V návaznosti na Bonhoeffera a Hromádku text zkoumá možnosti nenáboženské interpretace evangelia. Argumentuje, že víra není nutně vázána na teismus a že kritické zpochybnění tradičních náboženských představ není projevem nihilismu, ale snahou o očištění jádra křesťanské zvěsti. Autor vyzývá k intelektuální poctivosti a k odvaze opustit nefunkční dogmatické struktury ve prospěch živého svědectví, které oslovuje moderního člověka v jeho konkrétní existenci, čímž otevírá prostor pro autentický dialog.
Hejdánek, Ladislav → přátelé z Nové orientace
docx |
pdf |
html
◆ korespondence, česky, vznik: 10. 5. 1964
- in: Ladislav Hejdánek, M.L.at — 10. 5. 1964, Praha: samizdat, 1964, č. 5, str. 1-5 ◆ publikace
Dopis Ladislava Hejdánka z 10. května 1964 reflektuje bouřlivé období společenského a církevního tání v Československu. Hlavním tématem je kritická iniciativa Jana Duse, který v sérii dopisů napadá vedení Českobratrské církve evangelické, zejména synodního seniora Viktora Hájka, za jejich loajalitu k praktikám z období kultu osobnosti a neschopnost sebekritiky. Hejdánek tuto iniciativu podporuje jako nezbytný krok k očištění církve, srovnatelný s tehdejšími procesy v kulturní sféře. Zároveň se kriticky zamýšlí nad podobou navrhovaného dialogu s Ústředním výborem KSČ o vztahu víry a vědy, přičemž varuje před institucionálním zúžením této debaty. V druhé části dopisu autor informuje o své bohaté publikační činnosti v časopisech jako Plamen, Tvář či Vesmír a obhajuje svá stanoviska proti ideologické kritice, mimo jiné odkazem na dílo italského marxisty Antonia Gramsciho. Text dokumentuje snahu o otevřený dialog mezi křesťanstvím a marxismem v atmosféře 60. let v Československu.
Ladislav Hejdánek – Jan Čapek – Pavel Filipi – Milan Balabán – Alfréd Kocáb – Božena Komárková – Ctirad Novák – Jaroslav Pfann – Petr Pokorný – Josef Smolík – Jan Šimsa – Jakub S. Trojan – Jiří Veber – Karel Trusina – Jan Blahoslav Šourek: [Ještě donedávna jsme se domnívali...]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ prohlášení, česky, vznik: 13. 5. 1964 ◆ poznámka: společné prohlášení; nalezeno v materiálech Jiřího Němcech v archivu Roberta Krumphanzla
Tento dokument z roku 1964 představuje kritickou reflexi a výzvu k pokání v rámci českého protestantského prostředí během komunistického režimu. Signatáři otevřeně přiznávají vinu za pasivitu církve, která se v minulých letech soustředila na vnitřní přežití na úkor sociální spravedlnosti a ochrany lidských práv. Text zdůrazňuje, že křesťané selhali v uplatňování politických důsledků evangelia, čímž dopustili izolaci církve a porušování občanských svobod. Autoři odmítají svalování viny na ostatní a přijímají vlastní odpovědnost za současný stav. Navrhují konkrétní kroky k nápravě: obhajobu práv nejslabších (vězňů, nemocných, dětí), důsledné vyžadování zákonnosti, obnovu misijního působení a zahájení ideologického dialogu s marxismem. Cílem není sebeprosazení církve, ale její vnitřní obnova skrze službu bližním a aktivní účast na veřejném životě. Dokument volá po otevřeném bratrském rozhovoru a odvaze vyznat víru navzdory vnějšímu tlaku.
Studie o Aristotelovi [ad: Jan Patočka: Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, Praha 1964]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 28. 5. 1964
- in: Plamen, 6, 1964, č. 9, str. 146–147
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 76–79
Tato recenze se zabývá významným dílem Jana Patočky "Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové" z roku 1964. Autor v knize analyzuje historické kořeny evropské vzdělanosti a soustředí se na ústřední problém pohybu a procesu. Patočka sleduje vývoj od Platónova matematického systému bez pohybu k Aristotelově nematematizovatelné vědě o pohybu a následně k novověké mechanice. Hlavním přínosem je snaha o rehabilitaci aristotelského pojetí pohybu jako vnitřního budování jsoucna, což Patočka považuje za klíčové pro překonání limitů moderní matematické přírodovědy. Práce kriticky zkoumá možnosti asubjektivního pojetí dění na troskách klasické filosofie a propojuje antické myšlení s díly Hegela, Bacona či Komenského. Recenze vyzdvihuje Patočkovu schopnost interpretace a hloubku jeho vhledu do dějin myšlení, přičemž zdůrazňuje aktuálnost "oddogmatizovaného" Aristotela pro současnou ontologii. Kniha tak slouží nejen jako odborná monografie o stavu světového bádání, ale i jako zásadní příspěvek k pochopení duchovní orientace lidstva a k překonání vnitřních možností galileovské matematizace jsoucna.
Filosofická antologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 28. 5. 1964 ◆ poznámka: recenze do Plamene na knihu „Antologie z dějin československé filosofie“ (Praha 1963), nepublikováno
Tento dokument hodnotí první díl „Antologie z dějin československé filosofie“ (1963), který si klade za cíl oživit a kriticky navázat na českou a slovenskou filosofickou tradici pro novou marxistickou filosofii. Recenze zdůrazňuje potřebu navázání na předchůdce i protivníky, aby se československá filosofie mohla více ukotvit a formulovat své cíle. Antologie pokrývá období od počátků národních dějin do poloviny 19. století, zahrnuje texty od Husa, táboritů, Chelčického, Komenského, slovenské myslitele jako Bayer, Caban, Kollár, Štúr, a také například Bolzana či Palackého. Ačkoliv je antologie hodnocena jako záslužná a užitečná, zejména pro zpřístupnění méně známých textů, recenzent poukazuje na určité nedostatky ve vyváženosti výběru autorů a textů, například opomenutí humanistů či chybějící uvedení autorů komentářů. Přes tyto výhrady je z prvního dílu antologie vyjádřena radost a těšení se na druhý díl.
[Reflexe období „kultu osobnosti“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 6. 1964
Tento text z června 1964 kriticky reflektuje období takzvaného kultu osobnosti v Československu a Sovětském svazu. Autor tvrdí, že dobové diskuse o tom, kdo o zločinech věděl, opomíjejí podstatu problému. Období nebylo definováno jen tajnými procesy, ale především každodenní praxí, která byla zjevná všem jako subjektům i objektům moci. Drastické projevy totality nejsou považovány za izolované anomálie, nýbrž za symptomy hlubšího systémového selhání. Odpovědnost spočívala v rozšířeném přesvědčení, že tyto krutosti jsou nutnou součástí socialistické cesty. Autor zdůrazňuje, že nejvíce zneklidňujícím rysem nebyl nedostatek informací, ale veřejné a zjevné pošlapávání lidské důstojnosti, které bylo patrné z průběhu inscenovaných procesů. S odkazem na teologa J. L. Hromádku text uzavírá, že žádný politický systém nesmí zbavovat člověka cti. Cílem vývoje musí být větší spravedlnost, lidské podmínky a odpovědná svoboda, nikoli ponížení lidství.
K otázce ontologického pojetí subjektu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 7.–21. 6. 1964 ◆ poznámka: přípravné poznámky k článku do Filosofického časopisu (patrně nenapsaného)
Tento dokument se zabývá ontologickým pojetím subjektu a kriticky přehodnocuje tradiční chápání věcí jako pouhých objektů vnějších vztahů. Argumentuje, že každá věc je ve své podstatě subjektem, centrem svého vlastního světa, aktivně se utvářejícím a obnovujícím skrze procesy. Text zkoumá koncepty pohybu, setrvačnosti a návratu, přičemž odmítá lineární pojetí vývoje ve prospěch dynamického cyklu, kde „nové“ vzniká ze „starého“ skrze jeho transformaci a začlenění do nových kontextů. Zdůrazňuje, že skutečná realita spočívá ve vnitřní dynamice a subjektivitě, nikoli v povrchní objektivitě. Dokument také rozebírá Hegelovo pojetí rozporu jako zdroje pohybu a života, což navazuje na Marxovo chápání spontánního, vnitřně podmíněného vývoje. Zkoumá také vzájemný vztah mezi „vnitřním“ a „vnějším“ v rámci protikladů, přičemž nové je vnímáno jako vnitřnější ve srovnání se starým, čímž se otevírá cesta k hlubšímu pochopení dynamiky reality.
Smysl Feuerbachova atheismu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 8. 7. 1964 ◆ poznámka: článek pro Literární noviny, neuveřejněno (pozn. autora)
Tento text se zabývá Feuerbachovým pojetím ateismu, které se odlišuje od dřívějších tradic. Feuerbach odmítá naivní atheismus, který jen popírá vlastnosti boha, a kritizuje moderní „křesťanství“ za jeho zbabělost a pohodlnost. Tvrdí, že podstatou náboženství a teologie je člověk a antropologie, nikoli nadpřirozená bytost. Jeho cílem není popřít náboženství, ale zdůraznit jeho pozitivní lidskou podstatu. Feuerbachova filosofie, která redukuje teologii na antropologii, tak povyšuje člověka. Vidí náboženství jako první, nepřímé sebeuvědomění člověka, které vzniká z pocitu jednoty s přírodou, ale jeho cílem je nakonec osvobození se od závislosti na ní. Na rozdíl od osvícenského atheismu Feuerbach uznává, že náboženství může vycházet nejen ze strachu, ale i z radosti a lásky. Jeho hlavní kritika spočívá v tom, že chápe lidskou podstatu jako neměnnou, což omezuje jeho jinak humanistickou filosofii. Text vyzdvihuje Feuerbachovo myšlenkové úsilí jako významný přínos filosofickému humanismu, přestože Marx později rozvinul jeho myšlenky o člověku jako historické bytosti vytvářející se prací.
[Odstup od dané situace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 7. 1964
Tento text, sepsaný v červenci 1964, se zabývá filosofickým konceptem odstupu od dané situace jakožto vykročením do sféry nedanosti. Autor zdůrazňuje, že tento prostor není pouhým prázdnem za hranicemi ztvárněného, ale představuje radikální přeznačení a transfiguraci stávající situace. Samotná situace je vnímána jako uzavřená, zatímco otevřený prostor vzniká teprve aktivním činem – jako novotvar či cesta, která předem neexistovala. Tento proces vykročení vyžaduje specifický způsob aktivity a dodržování určitých strukturálních pravidel, jež slouží jako norma pro zachování nabyté otevřenosti. Odstup tedy není libovolným pohybem všemi směry, nýbrž hledáním úzké cesty, která musí být neustále udržována, aby se prostor znovu neuzavřel. Text rovněž reflektuje zkušenost, podle níž první objevená či vynalezená cesta nemusí být nutně nejefektivnější, a připouští existenci alternativních způsobů, jak se k dané situaci kriticky a tvůrčím způsobem vymezit prostřednictvím nově budovaných struktur.
[Statistické zákonitosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 8. 1964
Tento text zkoumá podstatu statistických zákonitostí ve vztahu ke kauzálnímu nexu a možnosti lidského zásahu do přírodních dějů. Autor vychází z hypotézy, že statistické zákony se projevují v místech, kde dochází k přerušení nebo uvolnění příčinných vazeb. Tyto zákonitosti jsou chápány jako indukované kauzalitou, avšak jejich platnost je podmíněna absencí vnější intervence. Klíčovým tvrzením je, že do procesů ovládaných statistickými pravidly lze proniknout a aktivně měnit jejich průběh. Tato úvaha přináší nový pohled na otázku spontaneity u elementárních jevů, například v nitru atomů a jader. Statistická zákonitost je zde definována jako ustálená forma analogických procesů, která vzniká za určitých podmínek v důsledku rovnováhy. Jelikož lze tuto rovnováhu narušit záměrnou změnou podmínek, otevírá se prostor pro programování dějů směry, k nimž by spontánně nikdy nedošlo. Práce tak vyzdvihuje flexibilitu statistických systémů a potenciál pro jejich cílené ovlivňování.
Dialog začíná (glosa o článcích Julia Tomina)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | glosa, česky, vznik: 20. 9. 1964 ◆ poznámka: obsahuje: a) přípravné poznámky; b) text pro Kostnické jiskry
Článek reflektuje současné diskuse o dialogu mezi marxistickým ateismem a věřícími, zejména křesťany, v Československu. Zmiňuje knihu J. L. Hromádky „Na prahu dialogu“ a úsilí Milana Machovce. Zvláštní pozornost je věnována názorům Julia Tomina, který kritizuje starý, dogmatický ateismus za jeho neochotu čelit skutečným lidským hodnotám a za administrativní zásahy proti věřícím. Tomin zdůrazňuje vitalitu náboženství, jeho diferenciaci na pozitivní a reakční proudy a potřebu dialogu a uchování pozitivního v náboženskosti. Argumentuje, že skutečný ateismus by měl být otevřený hodnotám a uznat, že i věřící se v socialistické společnosti stávají součástí moderního světa, přičemž si zachovávají svou víru. Zdůrazňuje nutnost přehodnotit dosavadní přístup k věřícím a ocenit pozitivní společensko-lidské hodnoty, které náboženství může přinášet, ale zároveň je nutné je chápat jako světské hodnoty, bez nutnosti transcendentní opory. Článek rovněž zmiňuje názory Karla Kosíka. Závěrem se navrhuje důkladně studovat Tominovy práce pro nové pochopení marxistického ateismu a pro zjištění, že jeho kritika náboženství je v souladu s nejhlubšími motivy víry, které znamenají překonání náboženskosti.
Ontologie a pojem praxe
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 15. 10. 1964 ◆ poznámka: Článek byl po předběžné domluvě s redaktorem napsán pro Filosofický časopis, byl však redakční radou zamítnut (pozn. aut.).
Tento článek přináší kritickou analýzu stěžejního díla Karla Kosíka Dialektika konkrétního (1963), přičemž se zaměřuje především na jeho ontologické rozměry. Autor polemizuje s častým chápáním Kosíkovy práce jako pouhé filosofické antropologie a ukazuje, že jejím těžištěm je nově koncipovaná ontologie postavená na kategorii praxe. Text zkoumá Kosíkovo rozlišení mezi světem pseudokonkrétnosti – sférou fetišizovaných objektů a utilitární manipulace – a konkrétní totalitou, která chápe skutečnost jako dynamický proces polidšťovaný skrze aktivitu. Přestože autor vyzdvihuje Kosíkův přínos pro marxistickou filosofii, identifikuje oblasti vyžadující další propracování, zejména ontologii mimolidské přírody, problematiku času a ontologickou strukturu subjektu. Analýzou praxe jako specifického způsobu lidského bytí článek osvětluje, jak lidská činnost otevírá prostor svobody a realizace pravdy v dějinách. Kosíkovo dílo je tak interpretováno jako zásadní orientační bod, který v českém kontextu vyžaduje hluboký filosofický dialog o nepředmětné stránce skutečnosti.
Sancho Panza, Švejk a Ivan Děnisovič
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 17. 12. 1964 ◆ poznámka: Napsáno na výzvu redakce Tváře (pozn. aut.).
- in: Tvář, 2, 1965, č. 3, str. 31–32 (březen)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a politika. Patnáct let nepolitické politiky (Dokumenty), 1978, str. 3 (pořadí textu)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 80–83
Studie Milana Uhdeho z roku 1964 s názvem „Josef Švejk a Ivan Děnisovič“ analyzuje tyto literární postavy jako plebejské protipóly k intelektuálním typům, kteří se pokoušejí o nápravu světa. Švejk i Děnisovič představují lidovou reakci na absurditu dějin, přičemž jejich hlavním cílem je přežití a zachování elementární lidské důstojnosti v rámci odcizeného mechanismu moci. Zatímco Švejk uniká skrze chytristiku a humor, Děnisovič čelí tragické realitě tábora; oba však brání hodnoty života jen za sebe a pro sebe, aniž by měnili běh událostí. Předložený text Uhdeho analýzu kriticky rozvíjí a zpochybňuje, zda je možné zůstat plnohodnotným člověkem bez aktivního budování mezilidských vztahů a úsilí o polidšťování světa. S odkazem na Cervantese a Turgeněva autor naznačuje, že k účinné víře v pravdu je zapotřebí jistý podíl „pomatenosti“. Éra švejkovské adaptibility je tak dávána do souvislosti s vytrácením opravdovosti a vnitřní síly moderních donquijotů.
1965
Filosof odmítá cenu?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1965
- in: Tvář, 2, 1965, č. 2, str. 34–35 (únor)
Tento text z roku 1965 představuje kritickou reflexi rozhodnutí francouzského existencialistického filosofa a spisovatele Jeana-Paula Sartra odmítnout Nobelovu cenu za literaturu. Autor podrobně rozebírá Sartrovo veřejné prohlášení, které shledává vnitřně rozporuplným a málo přesvědčivým. Sartre své odmítnutí zdůvodnil snahou vyhnout se institucionalizaci své osoby a vírou, že spisovatel má působit výhradně skrze své dílo. Autor článku však tuto "romantickou etiku čistého rozhodnutí" podrobuje tvrdé kritice a označuje ji za teoreticky nesprávnou, neboť žádný autor se v moderní společnosti nemůže zcela oprostit od vlivu institucí. V úvaze jsou rovněž zmíněny politické souvislosti, jako je opomenutí autorů z východního bloku či Sartrův vztah k alžírské válce. Závěrem autor konstatuje, že skutečně suverénní člověk by měl mít odvahu cenu přijmout a využít ji ke svým cílům, a vyjadřuje údiv nad tím, že Sartre cenu odmítl v roce, kdy ji obdržel i Martin Luther King.
Odpověď Tominovi
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 20. 10. 1965 ◆ poznámka: Recenze Machovcovy knížky [Filosofie člověka?] i odpověď Tominovi byly napsány na výzvu redaktorů Tváře (pozn. aut.).
- in: Tvář, 2, 1965, č. 10, str. 35–37 (prosinec)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 101–106
Tento text je odpovědí Ladislava Hejdánka na kritiku Jula Tomina, která se týkala Hejdánkovy recenze knihy Milana Machovce 'Smysl lidského života'. Hejdánek obhajuje svou kritickou pozici a vysvětluje podstatu recenze jako nástroje k hodnocení filosofických postojů autora, nikoli pouze jako shrnutí díla. Hlavním bodem sporu je Machovcova nekonzistence a povrchnost při zpracování etických a antropologických témat. Hejdánek podrobně rozebírá Machovcovo pojetí naděje, které považuje za metafyzické a postrádající skutečný rozměr budoucnosti. Dále kritizuje tezi, že nahlížení člověka jako věci je výchozím bodem lidského kontaktu; argumentuje, že primární je vztah subjekt-subjekt, zatímco objektivizace je projevem degradace lidskosti. Autor zdůrazňuje, že jeho přísná kritika má chránit závažná filosofická témata před kompromitací způsobenou neseriózním přístupem. Text tak reflektuje dobové diskuse o povaze marxistické filosofie, subjektivitě a mravní obrodě v československém kontextu 60. let 20. století.
Perspektivy ekumenické práce u nás
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 10. 11. 1964 ◆ poznámka: Příspěvek přednesený zhruba v uvedeném znění na panelové diskusi, jíž byl dne 23. 9. 1964 zahájen druhý ročník ekumenického semináře v Jirchářích (pozn. aut.); posléze upraveno pro Křesťanskou revue
- in: Křesťanská revue, 32, 1965, č. 1, str. 12–15
Text z roku 1964 reflektuje perspektivy a úkoly ekumenické práce v tehdejším Československu v rámci jirchářských seminářů. Autor kriticky přehodnocuje tradiční přístup hledání společných bodů v minulosti a namísto toho zdůrazňuje orientaci na společnou, „eschatologickou“ budoucnost a konkrétní úkoly. Pravý ekumenický dialog podle něj nevyžaduje potlačování vlastních tradic, ale naopak jejich jasnou formulaci v otevřenosti vůči druhým. Tato perspektiva se musí rozšířit za hranice křesťanství směrem k dialogu s židovstvím, mimokřesťanskými světy a zejména s marxistickým atheismem a sekularizovaným moderním člověkem. Ústředním teoretickým cílem je nová, „nenáboženská“ či civilní reflexe víry, která by byla intelektuálně relevantní v moderní éře. Autor vnímá ekumenismus jako univerzální úkol celého lidstva, směřující ke konvergenci skrze svobodný dialog zbavený mocenských pozic, čímž seminář přispívá k překonávání ideologických a konfesijních bariér v širším celosvětovém kontextu.
Pravda a praxe u Emanuela Rádla
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 1965 ◆ poznámka: Původně – 1965 – šlo o přednášku v Mánesu pro ..?..; potom byl text upraven pro Tvář č. 2 na rok 1966, kdy však už článek nemohl vyjít; později – Slováci nám tehdy i s jinými texty ochotně vyšli vstříc – vyšel ve slovenském překladu v Mladej tvorbe 11, 1966, č. 9, str. 12–15. Posléze – 1970 – text přeložil do němčiny Zdeněk Salaquarda, měl vyjít ve sborníku na počest Jana Patočky, připravovaném ve Filosofickém ústavu ČSAV; sborník však v Holandsku nakonec vyšel po Richtově zásahu bez českých autorů. Teprve po dalších několika letech byl v této německé podobě vydán v Holandsku. – Pozn. aut.
Tento text analyzuje pojetí pravdy a praxe v díle českého filosofa Emanuela Rádla. Autor se zabývá Rádlovým přesvědčením, že filosofie musí být programem pro reformu světa, v němž je čin nadřazen teorii. Dokument zkoumá Rádlovu polemiku s pozitivismem, který filosof kritizuje za jeho intelektualistické kořeny a neschopnost postihnout pravdu jako nepředmětnou skutečnost. Pravda pro Rádla není věcí, formulí ani neutrálním objektem, nýbrž mravním apelem a absolutní skutečností, k níž se člověk může přiblížit pouze skrze osobní angažovanost a víru. Text zdůrazňuje paradox, že ačkoliv je pravda absolutní, její lidské vyjádření zůstává vždy relativní a situované. Autor dále srovnává Rádlovy myšlenky s Janem Patočkou a Karlem Marxem, přičemž vyzdvihuje motiv pravdy, která člověka vlastní a vyzývá ho k odpovědnosti. Závěrem je Rádlovo myšlení představeno jako filosofie svobody, která je bytostně otevřena budoucnosti a vyžaduje aktivní podíl jednotlivce na vítězství pravdy v dějinách.
Víra a věda v díle Pierra Teilharda de Chardin
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1965?
- in: Theologická příloha Křesťanské revue, 1965, str. 31–36 (sešit 2, příloha k č. 4)
Tento text se zabývá dílem Pierra Teilharda de Chardina, významného vědce a teologa, u příležitosti desátého výročí jeho úmrtí v roce 1965. Autor analyzuje Teilhardovu snahu o hlubokou syntézu vědeckého poznání a křesťanské víry, přičemž zdůrazňuje, že pro Teilharda představují věda a víra dvě konvergující cesty k poznání jediné pravdy. Článek kontrastuje Teilhardův optimistický evoluční pohled na vesmír s pesimistickým pojetím astronoma Jamese Jeanse, který vnímal život jako náhodný vedlejší produkt v lhostejném kosmu. Ústředním tématem je Teilhardův „zákon komplexnosti a vědomí“, podle něhož se hmota vyvíjí směrem k vyšší složitosti a vnitřnímu vědomí. Tento proces graduje od vzniku života přes lidskou reflexi až k budoucímu sjednocení lidstva v tzv. bodě Omega. Teilhard tak rehabilituje důstojné místo člověka ve vesmíru a ukazuje evoluci jako smysluplný, dějinný pohyb, jemuž křesťanská víra v Krista dodává nezbytnou energii a směr.
Vydavatelský omyl [ad: Semen Semenovič Utkin: Marxistická etika, Bratislava 1964]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 15. 2. 1965
- in: Tvář, 2, 1965, č. 6, str. 36–37 (červen)
Tento text je ostrou kritikou slovenského překladu knihy S. S. Utkina Marxistická etika, vydaného v roce 1964. Autor recenze upozorňuje na tehdejší neutěšený stav etických studií v Československu a vyjadřuje politování nad tím, že místo kvalitních odborných děl vycházejí publikace typu Utkinovy práce. Kniha je označena za naprostý anachronismus, který i přes citace aktuálních sovětských sjezdů věcně patří do nejtemnějšího období dogmatismu. Recenze kritizuje autorovu neschopnost logicky rozvíjet myšlenky, jeho závislost na vyprázdněných frázích a neschopnost rozlišit mezi etikou, sociologií a psychologií. Utkinův přístup k morálce a umění je popsán jako černobílá karikatura, která ignoruje skutečné mravní problémy živého člověka a redukuje umění na pouhý nástroj ideologické výchovy. Závěrem je vydání této knihy označeno za hrubý vydavatelský omyl, který namísto rozvoje vědeckého poznání jen zapleveluje kulturní prostor ideologickým balastem bez jakékoli odborné hodnoty.
Garaudy a dialog [ad: Roger Garaudy: Perspektivy člověka, Praha 1964]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 2. 1. 1965 ◆ poznámka: Napsáno pro Plamen 2. 1. 1965 (a odevzdáno Františkovi Benhartovi 3. 1. 1965) [pozn. aut.].
- in: Plamen, 7, 1965, č. 3, str. 150–152 (březen)
Tato recenze se zabývá významnou knihou Rogera Garaudyho Perspektivy člověka, která vyšla v českém překladu v roce 1964. Autor analyzuje Garaudyho přístup k hlavním proudům soudobé francouzské filosofie, zejména k existencialismu, katolickému myšlení a marxismu. Garaudy se nesnaží o pouhý popis těchto směrů, ale usiluje o zahájení dialogu živých s cílem postihnout koncept celého člověka. Text zdůrazňuje Garaudyho snahu o vnitřní kritiku a integraci podnětných prvků z děl myslitelů jako Sartre či Teilhard de Chardin do marxistického rámce. Recenze dále reflektuje relevanci tohoto dialogického přístupu pro tehdejší československý kontext. Autor volá po překonání izolace marxistické filosofie a po otevření diskuse s domácími nemarxistickými tradicemi, například s odkazem T. G. Masaryka. Garaudyho dílo je vnímáno jako výzva k tvořivému rozvíjení humanismu, který by nebyl pouhým dogmatickým popřením jiných názorů, ale jejich skutečným teoretickým překonáním skrze porozumění a vzájemné obohacení.
Nový pohled na zakladatele Křesťanské revue
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 15. 1. 1965
- in: Křesťanská revue, 32, 1965, č. 3, str. 67
Tento text se zabývá reinterpretací české nepozitivistické filosofie 20. století, jak ji v roce 1964 představil filosof Lubomír Nový. Hlavním tématem je kritické přehodnocení marxistického pohledu na postavy jako T. G. Masaryk, Emanuel Rádl a J. L. Hromádka. Nový odmítá dřívější zjednodušující tvrzení, že tito myslitelé představovali pouhou iracionalizaci a úpadek měšťanského myšlení. Naopak ukazuje, že linie Masaryk–Rádl–Hromádka byla hluboce ukotvena v řešení konkrétních společenských, politických a humanistických otázek, včetně vztahu k socialismu a sekularizaci. Autor zdůrazňuje, že česká nepozitivistická filosofie se svou angažovaností v problémech člověka a dějin zařadila do významných evropských proudů. Cílem tohoto přehodnocení je překonat dřívější mechanistické deformace marxismu a umožnit hlubší teoretické zhodnocení domácích intelektuálních tradic, které jsou nezbytné pro rozvoj moderního myšlení o kultuře, vědě a společnosti.
Co je křesťanské umění a co je křesťanskost v umění
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | referát, česky, vznik: 28. 1. 1965 ◆ poznámka: referát přednesený 28. 1. 1965 na schůzce evangelických literárů v Praze (Ječná ulice) [pozn. aut.]
Tento text zkoumá podstatu křesťanského umění, odmítá hledat křesťanské prvky v samotném umění nebo podřizovat umění externím normám. Klíčovým pojmem je křesťanskost, kterou autor chápe nikoli jako soubor vnějších vlivů, ale jako vnitřní životní orientaci vycházející z jádra křesťanství – z víry. Tato víra není pouhým učením či reflexí, ale aktivním činem, důvěrou a vykročením do neznáma, které přetváří život. Křesťanské umění pak podle autora musí vyrůstat z této nové životní orientace, z víry. Umělecké dílo samo o sobě je otevřenou branou, výzvou k přehodnocení vlastní existence, k „obrácení“. Křesťanské umění pak nenapodobuje víru, ale může se stát jejím zakotvením. Silné umění podle autora neoslavuje člověka, ale s hrůzou, vášní a něhou ukazuje jeho slabosti, tragiku a bezmocnost, přičemž v něm odhaluje jiskru naděje. Křesťanství pak může umění pomoci nalézt tuto naději, která přesahuje pouhé estetické zdroje a pramení z víry, nikoli z falešného optimismu.
Filosofie Pierra Teilharda de Chardin
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 11. 2. 1965 ◆ poznámka: Předneseno 11. 2. 1965 na prvním jirchářském ekumenickém čtvrtku (panel spolu s Václavem Freiem, Jiřím Němcem a Janem Sokolem) – Pozn. aut.
Přednáška se zabývá filosofií Pierra Teilharda de Chardin a staví ji do kontrastu s názory astronoma Jamese Jeanse. Zatímco Jeans vnímá vesmír jako chladný a lhostejný stroj, kde je život pouhou náhodou, Teilhard představuje cílevědomě vědou podložený obraz vesmíru, kde člověk má důstojné místo. Teilhard klade důraz na vědecké poznání jevů v jejich celistvosti („nic než fenomén, ale také celý fenomén“), čímž se liší od pozitivistické tradice, která pracuje s izolovanými fakty. Fenomén v Teilhardově pojetí není jen to, co se jeví, ale i to, co se bude jevit, zahrnuje tedy potenciální a budoucí aspekty. Tato perspektiva umožňuje Teilhardovi překonat antihumánní momenty moderní vědy a pro člověka opět dobýt důstojné místo jako vrcholu kosmického vývoje. Člověk, jako vrchol evoluce, představuje počátek nové éry lidského sjednocení a směřování k „bodu Omega“. Teilhardův přístup, založený na přírodních vědách, nabízí vizi, kde vesmír není člověku nepřátelský, ale naopak v něm spočívá naděje kosmu.
Dietrich Bonhoeffer – Rezistence a odevzdanost
Tento text se zabývá teologickým odkazem Dietricha Bonhoeffera, zejména jeho myšlenkami rozvinutými ve vězení před jeho popravou. Bonhoeffer plánoval knihu s ústřední otázkou "Co je vlastně křesťanská víra?", z níž se dochoval rozvrh a poznámky. Jeho práce z posledních let zdůrazňuje potřebu, aby církev opustila stagnaci a aktivně se střetávala se světem. Bonhoeffer staví křesťanskou víru do ostrého protikladu k náboženství, přičemž kritizuje i některé aspekty Barthovy teologie, zejména její „pozitivismus zjevení“ a nadčasové pojetí aktu víry. Věnuje se také proměně svého chápání lidských limitů a Božího jednání, které se neopírá o lidské snahy, ale ruší je. Bonhoeffer hledá způsob, jak mluvit o Bohu nenábožensky a jak nenábožensky interpretovat biblické pojmy. Klíčovou roli v jeho pozdním myšlení hraje téma reflexe, kterou kriticky zkoumá a hledá možnosti víry mimo její rámec. Zajímá se o „nevědomé křesťanství“ a o možnost „světské“ interpretace pojmu víry. Text zkoumá vývoj jeho myšlení od raných prací (Akt und Sein) až po jeho poslední spisy, přičemž poukazuje na hledání kontinuity a na roli církve jako místa Božího zjevení.
L. L. Šeputo: Dialektický materialismus a medicína – lektorský posudek
Lektorský posudek na práci L. L. Šeputa „Dialektický materialismus a medicína“ [1965] konstatuje, že kniha postrádá skutečnou filosofii a hlubší myšlenky, navzdory deklarativním formulím o dialektickém materialismu. Autor údajně manipuluje s citáty a útržky cizích myšlenek bez vlastního porozumění, často cituje triviality a dopouští se četných filosofických lapsů a omylů. Recenzent kritizuje nedostatečné objasnění základních pojmů jako pravda, objekt a subjekt, a povrchní charakteristiku filosofických směrů. Triviality a hrubé chyby se týkají i vnímání, poznávání a definice nemoci. Autorovo rozlišování subjektu a objektu u pacienta je označeno za kuriozní. Kniha je považována za bezcennou ve srovnání s jinými publikacemi na podobné téma a její vydání by poškodilo vnímání filosofie mezi lékaři. Doporučuje se místo toho sborník od předních odborníků.
Dialog křesťanů a marxistů
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 11. 3. 1965 ◆ poznámka: Předneseno 11. 3. 1965 na panelové diskusi v Jirchářích o Hromádkově knížce „Pole je tento svět“. (Dále referovali: Jiří Khol, J. B. Pavlíček, (LvH), Jiří Němec) Mimo jiné byl přítomen J. L. Hromádka. [pozn. aut.]
Tento text se zabývá začínajícím dialogem mezi křesťany a marxisty v Československu po patnáctileté přestávce. Autor analyzuje Hromádkovu studii „Na prahu dialogu“ a zdůrazňuje, že nový dialog nesmí být pouhou normalizací, ale skutečným hledáním porozumění. Zdůrazňuje, že křesťané by měli nahlížet na realitu s nadějí plynoucí z evangelia a hledat pozitivní prvky v současné společnosti. Text také poukazuje na to, že marxisté se musejí vyrovnat s chybami minulosti a revidovat své představy. Klíčovým tématem dialogu je otázka člověka a jeho důstojnosti, přičemž Hromádka vidí v atheismu jen doprovodný jev socialistického úsilí. Text akcentuje nutnost brát dějiny vážně a vzájemně se poučit z uplynulých patnácti let, která přinesla složité společenské změny a zkušenosti pro obě strany. Křesťané se mají aktivně podílet na budování nové společnosti a nového člověka, zatímco marxisté by měli respektovat jejich účast a přínos.
Ohlas Hromádkovy práce „Na prahu dialogu“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 16. 3. 1965 ◆ poznámka: předneseno na pracovním semináři ÚV Kostnické jednoty v úterý 16. 3. 1965 (Praha 2, Ječná 19) [pozn. aut.]; viz též „Dialog křesťanů a marxistů“
Tento příspěvek hodnotí ohlasy na knihu J. L. Hromádky „Na prahu dialogu“ z roku 1965. Autor konstatuje, že tištěné ohlasy jsou v České republice i v zahraničí velmi omezené, vzhledem k pozdnímu vydání překladů a nedostatku recenzí. Hlavní téma Hromádkovy práce vidí v zahájení dialogu mezi křesťany (zejména protestanty) a zástupci jiných světových náboženství a ideologií, především s katolicismem a marxismem. Text podrobně rozebírá historické a společenské překážky bránící dialogu mezi českými katolíky a protestanty, včetně dědictví náboženských válek a poválečného vývoje. Stejně tak analyzuje napětí mezi křesťany a marxisty, zdůrazňujíc potřebu vzájemného respektu a snahu o hledání společných témat, jako je otázka člověka. Autor vyzdvihuje Hromádkovu roli jako iniciátora dialogu a jeho vliv na mladší generaci teologů a dalších intelektuálů, kteří pokračují v jeho díle. Příspěvek poukazuje na nutnost aktivní a tvořivé účasti křesťanů ve společnosti a na význam hledání společných hodnot pro budování nové společnosti. Zmiňuje také specifickou roli laiků v tomto procesu. Celkově příspěvek vidí Hromádkovu práci jako klíčovou pro nastávající dialog napříč ideologickými a náboženskými hranicemi.
Schweitzerova úcta k životu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | přednáška, česky, vznik: 19. 3. 1965 ◆ poznámka: Nedokončeno. Mělo být předneseno na ekumenickém shromáždění, pořádaném ekumenickým a mírovým odborem pražského seniorátu na Vinohradech, dne 19. 3. 1965, nekonalo se.
Albert Schweitzer poprvé veřejně představil svou myšlenku „úcty k životu“ krátce po první světové válce. Jeho kulturní filosofie, vydaná v roce 1923, se pokusila založit etiku a morálku na této univerzální zásadě. Tento esej zkoumá Schweitzerovy motivace pro opuštění akademické a hudební kariéry a odchod do Afriky jako lékaře pro domorodce. Text se zaměřuje na jeho vnitřní konflikt mezi osobním štěstím a zodpovědností za utrpení druhých, který ho vedl k rozhodnutí zasvětit svůj život službě lidem. Autor zdůrazňuje, že Schweitzerovo rozhodnutí nebylo odmítnutím myšlení, teologie či filosofie, ale spíše hledáním nového, univerzálního základu pro etiku mimo tradiční rámce. Válka a kulturní úpadek byly klíčovými faktory, které posunuly jeho zájem k problému kultury a hledání jejího etického základu v úctě k životu. Jeho práce je vnímána jako snaha o obnovení racionálního myšlení a ducha v době úpadku.
[Věci, jejich souvislosti a nesouvislosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 3. 1965
Text se zabývá filosofickou úvahou o povaze vztahů mezi věcmi a jejich vzájemné souvislosti či nesouvislosti. Autor argumentuje, že věci jsou do vztahů a celků spojovány právě proto, že jsou samy o sobě oddělené, různé a nespojené. Samotná existence těchto vazeb však neznamená, že by věci ztrácely svou původní odlišnost nebo samostatnost. Vedle jednoty a souvislosti vždy existuje rozmanitost a nesouvislost. Každý vztah je v tomto pojetí dialektickým místem, kde se věc se světem zároveň propojuje i se od něj vyděluje. Studie zdůrazňuje nezbytnost zkoumání obou těchto stránek – jak sil, které věci sjednocují, tak faktorů, které zachovávají jejich oddělenost. Pochopení reality vyžaduje analýzu vztahů i „nevztahů“, neboť teprve jejich vzájemné působení definuje podstatu bytí věcí ve světě.
Místo vědy v obrodě společnosti u T. G. Masaryka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: duben 1965 ◆ poznámka: Napsáno v dubnu 1965 pro Tvář; vyřazeno ideologickým oddělením ÚV KSČ (pozn. aut.).
- in: Sešity pro mladou literaturu, 3, 1968, č. 21, str. 7–10 (květen)
Masarykova filosofie vědy tvoří základ jeho úsilí o společenskou obrodu. Text analyzuje proměnu Masarykova působení po příchodu do Prahy, kdy se z akademického vědce stal veřejným intelektuálem zapojeným do klíčových sporů, jako byly rukopisné boje či hilsneriáda. Pro Masaryka věda neznamená pouze hromadění poznatků, ale mravní úsilí a hledání pravdy, které vyžaduje přesnost a odvahu. Odmítá pozitivistický objektivismus a zdůrazňuje „konkrétní totalitu“ a smysl jednotlivin. Filosofie má roli organizátora věd, směřující k syntéze celku. Klíčovým aspektem je sociální angažovanost vědy: vědecké poznání musí vyústit v praktickou akci a přispět k mravní a politické kultivaci národa. Masaryk odmítá vědecký lartpourlartismus a požaduje, aby se věda stala základem moderní politiky a vzdělání. Jeho realismus tak propojuje teoretickou reflexi s aktivní účastí na veřejném životě, přičemž kritika a pravda jsou nezbytnými nástroji proti autoritářství a stagnaci.
Význam pravdy pro lidský život a smysl „úsilí o pravdu“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 8. 4. 1965 ◆ poznámka: Předneseno v Jirchářích ve čtvrtek 8. dubna 1965
Text této přednášky z roku 1965 zkoumá vývoj a význam pojmu pravdy v evropském myšlení. Autor nejprve kriticky rozebírá antickou tradici, která chápe pravdu jako shodu se statickou, neměnnou skutečností, již lze pouze pozorovat. Tento přístup kontrastuje s hebrejským pojetím pravdy jako věrnosti a spolehlivosti, která se uskutečňuje v čase a činech. Klíčovým bodem úvahy je vztah mezi pravdou, vědomím a svobodou. Autor argumentuje, že pravé vědomí neodhaluje pouze objektivní nutnosti, ale otevírá situace tím, že ukazuje jejich meze. Pravda zde není pojímána jako pouhý atribut dějin, ale jako dynamická síla, která umožňuje člověku překonat odcizení a uskutečnit své lidství skrze dějinné jednání. Práce rozlišuje mezi pravdou absolutní a relativní a zdůrazňuje, že svoboda pramení z pravdy, nikoli naopak.
Posudek článku Jiřiny Šiklové: Pokus o Rádla
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ posudek, česky, vznik: 22. 4. 1965 ◆ poznámka: nalezeno mezi materiály Jiřího Němce v archivu Roberta Krumphanzla
Tento posudek z dubna 1965 hodnotí článek Jiřiny Šiklové nazvaný Pokus o Rádla, určený pro časopis Tvář. Autor posudku doporučuje text k publikaci, přestože k němu má řadu kritických výhrad. Upozorňuje na věcné chyby a povrchní interpretace Rádlových postojů, například v otázce náboženské víry či jeho odporu k potratům. Šiklová podle recenzenta vykresluje Emanuela Rádla spíše jako kuriózního eklektika a opomíjí jeho hluboký filosofický význam i tragický rozměr jeho osobnosti, který dříve zdůraznil například Jan Patočka. Navzdory těmto nedostatkům považuje recenzent článek za svěže napsaný a v dobovém kontextu potřebný, neboť otevírá prostor pro novou diskuzi o Rádlově odkazu. Uveřejnění textu vnímá jako nezbytný první krok k rehabilitaci a hlubšímu pochopení tohoto významného českého myslitele 20. století, jehož autentická filosofická síla v článku zatím zůstává nevyužita.
[Kauzalita jako reagování účinku na příčinu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 5. 1965
Ladislav Hejdánek v tomto textu kriticky přehodnocuje tradiční pojetí kauzality. Odmítá mechanické chápání příčinnosti jako lineárního řetězce nebo identity příčiny a účinku (causa aequat effectum). Zdůrazňuje, že kauzální nexus je vymezen charakterem událostí a časovými souvislostmi, přičemž vylučuje současnost příčiny a účinku. Autor poukazuje na to, že účinek v sobě nese více než jen svou příčinu, neboť je výsledkem mnoha působících vlivů. Kauzalita je zde interpretována nikoli jako pouhá setrvačnost nebo neměnnost, ale jako aktivní reagování účinku na příčinu. Účinek na příčinu navazuje tak, že přebírá její struktury a uchovává její působení i po skončení její aktuality. Text rozlišuje mezi skutečným kauzativním vztahem a pouhou časovou kontinuitou či existencí dlouhodobých struktur. Klíčovým prvkem je aktivní proces, kdy událost včleňuje minulé struktury do své realizace, čímž vytváří komplexní předivo dějinné a událostné souvislosti.
Spinoza a Leibniz
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 24. 5. 1965 ◆ poznámka: Přednáška na semináři z dějin filosofie v Jirchářích (pro mladší účastníky) v pondělí dne 24. 5. 1965. – Pozn. aut.
Přednáška se zabývá filosofií Barucha Spinozy a Gottfrieda Wilhelma Leibnize v kontextu novověké filosofie, zejména s ohledem na myšlení René Descarta. Úvodem text rozebírá Parmenidův vliv na evropskou tradici a nastiňuje zrod metafyziky. Následně popisuje Descartesův objev subjektu (res cogitans) jako klíčový moment, který kontrastuje s Parmenidovým pojetím jsoucna jako předmětu myšlení. Tato dualita (res extensa a res cogitans) přináší Descartovi potíže, které jsou základem pro další filosofický vývoj, včetně okasionalismu. Dále se text věnuje Spinozovi, jehož monistické pojetí Boha jako jediné substance je prezentováno jako krok zpět oproti Descartově objevu subjektu a jako negativní vliv na evropské myšlení. Následně se rozebírá Leibnizova filosofie, která vrací pozornost k subjektu skrze koncept monád. Leibnizův důraz na kontinuitu, sílu jako charakteristiku tělesa a jeho pojetí harmonie světa jsou popsány jako významný pokrok, i když s výhradami k jeho pojetí svobody a fatalismu. Závěrem text nastiňuje Kantův pokus o syntézu a zdůrazňuje Hegelův význam jako konec metafyziky a počátek nového myšlení, přičemž Spinozu označuje za odklon od této hlavní linie.
„Perspektivy člověka“
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 27. 5. 1965 ◆ poznámka: přednáška o některých problémech Garaudyho knihy [Perspektivy člověka] na stranickém školení ve Státním výzkumnném ústavu silnoproudé elektrotechniky v Běchovicích dne 27. 5. 1965 [pozn. aut.]; skeny obsahují i zvací dopis a Hejdánkovu reakci
Církev a tradice / Kirche und Tradition
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky | německy, vznik: červen 1965 ◆ poznámka: přípravné poznámky k přednášce v Berlíně [pozn. aut.]; dokument obsahuje i německý překlad přípravy
Přípravné poznámky k přednášce z roku 1965 kritizují tradiční, relativizující pojetí historie a tradice, které popírá kontinuitu mezi dobami a zaměňuje historii za pouhé střídání epoch. Autor zdůrazňuje, že skutečné dějiny jsou možné pouze skrze tradici, tedy předávání podstatných prvků z jedné doby do druhé. Klasické pojetí kauzality je zpochybněno, neboť příčina a následek nejsou totožné a kauzální souvislosti jsou složitější. Nové pojetí tradice ji nechápe jako statické uchovávání minulosti, ale jako dynamický proces, který se rozvíjí, obohacuje a mění, posouvá důrazy a centra. Živá tradice je cesta vpřed, nikoli setrvávání na místě, a je založena na naději a víře v budoucnost, nikoli na neměnnosti. V moderním světě, poznamenaném sekularizací, je církev nucena k sebereflexi. Skutečná křesťanská tradice není pouhou kopií minulých vzorů, ale aktivním navázáním na víru a ducha Kristových slov a činů, směřujícím vpřed do budoucnosti, a stává se tak univerzální perspektivou pro celou lidskou společnost.
Křesťan a svět (předběžné poznámky k jednomu oddílu „Zásad“)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: červen 1965 ◆ poznámka: zřejmě dokument týkající se diskuse v rámci Nové orientace; na konci připsáno: „Opis exempláře, který Božena Komárková poslala Janu Čapkovi jako přílohu k dopisu ze dne 11. 6. 1965.“
Tento text z roku 1965 se zabývá vztahem křesťana ke světu, který je chápán jako nedílná součást obecně lidského vztahu ke světu. Tento vztah není statický, ale dynamický, historicky se vyvíjející a nikdy zcela dokončený. Vztah víry je popsán jako pozitivní a kritický, založený na přesvědčení, že svět, ačkoliv stvořen jako dobrý, může být zkažen lidskou činností. Nicméně, díky Boží milosti, existuje naděje na nápravu a uskutečnění Božího plánu. Autor zdůrazňuje potřebu historizace tohoto vztahu a varuje před pouhým opakováním tradičních schémat. V kontextu sekularizace text zkoumá, jak se křesťanství vyrovnává s rostoucím odklonem společnosti od náboženství a zdůrazňuje „solidaritu se světem“ jako klíčový princip. Křesťané jsou součástí světa a jejich úkolem je pracovat na jeho nápravě. Sekularizace je interpretována nejen jako projev světských sil, ale jako přímý důsledek působení víry ve světě. Svět je zbaven mýtů a posvátnosti, aby mohl být posuzován lidsky a racionálně. Zlo a korupce jsou chápány v kontextu lidské odpovědnosti, nikoli jako neovladatelné nadpřirozené síly. Křesťanská naděje poskytuje sílu k aktivní práci na proměně světa.
Problém pravdy v české myšlenkové tradici
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 22. 6. 1965 ◆ poznámka: Přednáška v Klubu čs. spisovatelů v úterý 22. června 1965 v 16.30 (pro Klub Tváře)
Tento text se zabývá problémem pravdy v české myšlenkové tradici, se zvláštním zaměřením na dílo Emanuela Rádla. Autor analyzuje Rádlovo pojetí pravdy jako absolutní, ne-věcné skutečnosti, která je normou a zákonem, přestože se věci neřídí přímo pravdou. Zdůrazňuje Rádlovu kritiku pozitivismu a intelektualismu, jeho důraz na konkrétnost a osobní angažovanost v poznání. Text zkoumá Rádlovu snahu překonat západní myšlenkovou tradici a jeho pojetí pravdy jako „zákona ty máš“, který vede k překonávání věcnosti a k proměnám. Dále se text zabývá historickým místem pravdy v českém myšlení, od Jana Husa přes národní obrození až po T. G. Masaryka, a ukazuje, jak Rádl na tyto tradice navazoval svým pojetím pravdy jako praktického spolehnutí a uvádění do života. Závěrem text poukazuje na některé paralely Rádlova myšlení s Karlem Marxem a Karlem Kosíkem, čímž zdůrazňuje aktuálnost Rádlových myšlenek pro současnou filosofii, včetně marxistické.
Nepředmětné myšlení. Poznámky k článku do Křesťanské revue
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 27.–30. 6. 1965 ◆ poznámka: přípravné poznámky k nenapsanému a neuveřejněnému článku
Tento text se zabývá kritikou převládajícího „předmětného myšlení“ v moderním myšlení. Autor argumentuje, že kromě myšlení zaměřeného na konkrétní objekty (předmětné myšlení) existuje i „nepředmětné myšlení“, které se podílí na významu a smyslu myšlenkových aktů, aniž by se samo stalo předmětem intence. Toto nepředmětné myšlení je považováno za primárnější a starší, vycházející z přímého kontaktu s realitou. Text zkoumá ontologické důsledky zpředmětňování, tedy toho, jak se z věcí, které samy o sobě nejsou předměty (jako lidský subjekt), stávají předměty našeho myšlení. Rozlišuje mezi „míněním věci“ a „soudem o věci“ a varuje před redukcí člověka na objekt. Autor tvrdí, že určité životní a myšlenkové postoje nelze uchopit pouhým uvažováním či soudem, aniž by se ztratila jejich podstata; tyto „skutečnosti“ lze postihnout pouze nepředmětnými složkami myšlení. Historický vývoj, zejména řecká metafyzika a pozdější pozitivismus, vedl k potlačení nepředmětných složek, ale jejich analýza je klíčová pro pochopení plného rozsahu lidského myšlení.
Listy proti jezuitům [ad: Blaise Pascal, Listy proti jezuitom, Bratislava 1965]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | recenze, česky, vznik: 5. 7. 1965 ◆ poznámka: nedokončeno (jen přípravné poznámky)
Tato recenze analyzuje dílo Blaise Pascala "Listy proti jezuitom", přičemž zkoumá jak Pascalovy ohraničení a případné nedostatky v jeho snahách o duchovní pokrok, tak i pozitivní aspekty v tehdejším jezuitském přístupu, které jsou dnes akceptovány. Kriticky se však staví k sofistickému ospravedlňování téměř všeho ze strany jezuitů a k jejich metodám. Zároveň poukazuje na Pascalovo lpění na tradici a jeho snahu dokázat, že jansenisté v podstatě opakují slova církevních otců. Recenze zpochybňuje Pascalovy metody výkladu Písma, které se v některých případech podobají jezuitským, zejména při snaze sladit doslovný smysl písma s pozdějším vědeckým poznáním. Navzdory těmto výhradám uznává obrovský význam Pascalova úsilí o důslednost a opravdovost v myšlení a víře. Cílem recenze je podnítit kritické zamyšlení nad oběma stranami sporu a uvědomit si, v čem je Pascal dodnes inspirativní a v čem se naopak mýlil.
[K projektu studie „Subjekt v umění a ve skutečnosti“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 7. 1965
Text z roku 1965 představuje záměr studie zaměřené na ontologické pojetí subjektu v kontextu umělecké tvorby a díla. Autor se snaží vyplnit mezeru v dosavadním bádání tím, že se zaměřuje na subjekt jako na klíčový, avšak často opomíjený předpoklad tvorby. Ačkoliv se práce primárně zabývá uměním, její přístup je v zásadě mimoumělecký a filosofický. Cílem je skrze analýzu uměleckých procesů a artefaktů dospět k hlubšímu pochopení podstaty subjektivity. Studie usiluje o rovnováhu mezi abstraktními filosofickými formulacemi a jejich praktickým ověřením v rámci filosofie umění. Tento postup nemá za cíl vytvářet estetickou teorii, ale spíše využít umění jako konkrétní terén pro testování nosnosti ontologických hypotéz. Důraz je kladen na provázanost teoretických struktur s praktickými projevy lidské kreativity, čímž se dosahuje metodologické celistvosti. Přestože je práce zakotvena ve filosofii, její závěry mají ambici osvětlit i relevantní estetické problémy a přispět k širší diskusi o vztahu mezi tvůrcem, dílem a skutečností.
[Umění a poznatky]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 7. 1965
Tento text se zabývá ontologickým a tvůrčím vztahem mezi uměním, realitou a procesem poznávání. Autor předpokládá, že umění funguje na principu výběru specifických fragmentů nebo prvků reality – od fyzické hmoty, jako je kámen a barva, až po abstraktnější složky, jako je tvar a intelektuální poznatky – a jejich transformace v nový celek. Je zde zdůrazněn zásadní rozdíl mezi výsledným tvarem uměleckého díla a surovými tvary materiálů použitých k jeho výstavbě. Nejdůležitějším bodem úvahy je vymezení vztahu k poznání: text objasňuje, že ačkoliv umění samo o sobě není formou poznání či kognice, běžně využívá kognitivní vhledy a etablované poznatky jako základní stavební materiál pro svou tvorbu. Tento pohled nahlíží na poznání nikoliv jako na konečný cíl uměleckého úsilí, nýbrž jako na fundamentální zdroj, který umožňuje samotnou konstrukci díla. Reflexe zdůrazňuje transformativní povahu uměleckého procesu a jeho schopnost přetvářet intelektuální obsahy pro estetické účely.
Filosofie člověka? [ad: Milan Machovec: Smysl lidského života, Praha 1965]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 28. 7. 1965 ◆ poznámka: Recenze Machovcovy knížky i odpověď Tominovi byly napsány na výzvu redaktorů Tváře (pozn. aut.).
- in: Tvář, 2, 1965, č. 7, str. 31–32 (září)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 96–100
Tato kritická recenze z roku 1965 se zabývá rozšířeným vydáním knihy Milana Machovce o smyslu lidského života. Autor textu vytýká Machovcovi, že navzdory většímu rozsahu práce nedosáhl potřebného teoretického prohloubení a v mnoha pasážích vykazuje diletantismus. Hlavní filosofická výtka směřuje k Machovcovu pojetí člověka jako „objektu“ či „věci v přírodě“, čímž autor ignoruje moderní filosofické proudy zdůrazňující lidskou subjektivitu. Recenze dále podrobuje kritice Machovcovo nejasné vymezení pojmu „smysl“, který je v knize redukován na individuální praxi nebo mechanicky odvozen z vesmírného řádu. Autor odmítá Machovcův příklon k metafyzice nadčasovosti a „věčného návratu“, kterému staví do protikladu pojetí člověka jako bytosti bytostně zakotvené v čase a směřující k budoucnosti. Skutečný lidský smysl podle recenzenta nespočívá v realizaci předem daných přírodních struktur, nýbrž v aktivním polidšťování světa a odpovídání na dosud nerealizované výzvy budoucnosti. Machovcovo dílo je tak hodnoceno jako filosoficky zastaralé, byť obsahující cenné dílčí postřehy o lidském dialogu.
Umění a člověk ve filosofickém pohledu (přípravné poznámky)
Tento text zkoumá vztah mezi uměním, člověkem a filosofií. Vychází z předpokladu, že lidská práce nejen mění realitu, ale zároveň vytváří nové podmínky a omezení. Reflexe a abstraktní myšlení umožňují člověku vzdálit se od bezprostřední reality a rozšířit tak svůj svět. V tomto „odstupu“ nachází své místo teorie i umění. Umění není primárně poznáním, ale tvorbou, která zpracovává poznané prvky jako materiál. Text kriticky hodnotí názory některých teoretiků, zejména Nateva, ohledně společenské role umění, povahy krásy a vztahu mezi uměním a realitou. Zdůrazňuje, že umění není pouhým odrazem objektivní krásy, ale aktivní silou, která přetváří nejen materiál, ale i vnímatele. Klíčovým aspektem je „vytváření“ – překračování daného stavu a směřování k novému. Umění tedy není jen pasivním odrazem světa, ale tvůrčím procesem, který umožňuje hlubší sebepoznání a transformaci. Filosofie by se měla učit od umění, jak přistupovat k člověku v komplexnosti jeho existence.
Umění a člověk ve filosofickém pohledu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 2. 8. 1965 ◆ poznámka: Psáno pro Plamen; vyšlo jen slovensky jako „Umenie a človek vo filozofickom pohľade“. – Pozn. red.
Tento text hodnotí tři filosofické práce o umění publikované kolem roku 1965: „Umění a společnost“ Atanase Nateva, „Dialogy o filosofii, estetice a umění“ Dušana Prokopa a Miloše Jůzla a „Člověk a krásno“ Vladimíra Brožíka. Autor kritizuje Natevovo pojetí, které sice klade důraz na společenský vliv umění, ale nedokáže přesvědčivě definovat jeho specifičnost a zúžuje jeho dopad na intimní vztah jednotlivce ke světu. Prokop a Jůzl jsou oceněni za problematizaci vztahu díla k vnější realitě a za zdůraznění umění jako nové lidské skutečnosti, přestože jejich forma dialogu a některé naivity jsou kritizovány. Brožík je považován za nejpromyšlenějšího, neboť se blíží k pochopení objektivní povahy subjektu a jeho role v umění, a zdůrazňuje lidský a společenský význam estetické hodnoty. Přesto autor dochází k závěru, že všechny tři studie postrádají širší filosofickou perspektivu a nedokáží plně uchopit umění jako klíč k novému sebepochopení člověka v kontextu moderní vědy a společnosti.
Ladislav Hejdánek – Jakub S. Trojan: Zápis o dohodě a spolupráci
Tento dokument představuje zápis o dohodě o filosofické spolupráci, kterou v srpnu 1956 uzavřeli Ladislav V. Hejdánek a Jakub S. Trojan. Smlouva specifikuje plán jejich společného studia díla Ludwiga Feuerbacha, konkrétně spisu Podstata křesťanství. Hejdánek se zavázal zpracovat téma Feuerbachovy antropologie se zaměřením na otázky lidské transcendence a subjektivity. Trojanovým úkolem bylo analyzovat pojetí dějin a dějinnosti ve Feuerbachově interpretaci křesťanství, včetně problematiky času a historických soudů. Dohoda stanovuje přísný harmonogram pro vypracování původních studií i vzájemných koreferátů, určuje rozsah textů a vyžaduje průběžnou písemnou komunikaci o postupu prací. Dokument je cenným dokladem o formování českého neoficiálního filosofického myšlení a o metodice práce budoucích klíčových postav hnutí Nová orientace a Charty 77 v padesátých letech 20. století.
Umění a filosofie u Karla Kosíka
docx |
pdf |
html
◆ různé | přípravné poznámky, česky, vznik: září 1965 ◆ poznámka: Přípravné poznámky pro článek do Tváře; září 1965 [11056; str. 1–15] (pozn. aut.).
Tento text zkoumá umění jako klíčový filosofický problém v rámci marxistického myšlení, zejména v kontextu obrodného úsilí Karla Kosíka a dalších myslitelů jako Ernst Fischer, Roger Garaudy a Jean-Paul Sartre. Tyto postavy sdílejí zájem o umění, který kontrastuje s odklonem od tradiční vědy a ostrou kritikou scientismu. Text poukazuje na to, že tato tendence, ačkoliv byla částečně předstižena nemarxistickými filosofy, má své kořeny v Marxově díle, a to v jeho protipozitivistické orientaci. Karel Kosík vnímá umělecké dílo jako specifickou a neoddělitelnou lidskou skutečnost, odmítá jeho redukci na pouhý odraz vnější reality či ekonomických struktur. Kosík zdůrazňuje, že umění i ekonomie jsou lidské výtvory, kde člověk vystupuje jako primární tvůrčí subjekt. Kritizuje fetišizaci ekonomie jako jediné absolutní reality a navrhuje proniknout hlouběji k člověku jako kořeni veškeré společenské skutečnosti.
Víra a věda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: září 1965 ◆ poznámka: Titulní strana obsahuje přípis „Návrh textu, který má sloužit za podklad k diskusi v NO a pak i širší“. Dochovány jsou jeden rukopis a dva různé strojopisy, z nichž pozdější obsahuje navíc odstavec nadepsaný „Úvodem“ a některé další drobnější doplňky a odchylky.
Tento dokument se zabývá historickým sporem mezi „vírou“ a „vědou“, který však není sporem mezi samotnými principy, nýbrž mezi jejich vzájemnými sebepochopeními. Věda je definována nikoli jako empiričnost, ale jako kritické, metodické myšlení otevřené reflexi, které se historicky vyvinulo z filosofie a je historicky svázáno s antickou metafyzikou, ale směřuje k jejímu překonání. Vědeckost tedy nelze ztotožňovat s pozitivismem či scientismem. Podobně i víra vyžaduje rozlišení od pouhé reflexe víry a kritické posouzení dosavadních reflexí, které byly často ovlivněny cizorodou metafyzickou strukturou. Skutečný vztah mezi vědou a vírou je složitější, než naznačovaly dlouhé polemiky. Historicky věda nemohla vzniknout bez křesťanství, a dokonce i samotná vědecká práce může být chápána jako akt víry. Dokument navrhuje „spolupráci“ mezi vírou a vědou: víra by měla využít vědecký aparát pro svou novou reflexi a věda by měla být mocným prostředkem pro uplatnění víry ve světě. Cílem je nová univerzální reflexe, která nebude rozpolcena, ale vyjde ze symbiózy vědy a víry, což povede k novému typu lidského myšlení a jednání.
Umění a život v autentičnosti
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 20. 9. 1965 ◆ poznámka: Podnětem k napsání textu byla diskuse v redakci Tváře (pozn. aut.).
- in: Tvář, 2, 1965, č. 9, str. 1–4 (listopad)
- in: Michael Špirit (vyd.), Tvář – výbor z časopisu, Praha: Torst, 1995, str. 145–151
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 107–115
Tento text analyzuje filosofické pojetí Karla Kosíka se zaměřením na vztah mezi uměním, lidskou praxí a autenticitou. Vychází z konceptu dialektiky konkrétního, v němž Kosík rozlišuje mezi světem pseudokonkrétnosti – sférou každodenní obeznámenosti a utilitární manipulace – a světem skutečné pravdy. Autor zdůrazňuje, že pravda není hotový objekt k pasivnímu nazírání, nýbrž proces, který musí být člověkem aktivně realizován. Klíčovým krokem k autenticitě je destrukce pseudokonkrétnosti, která umožňuje odhalit vnitřní strukturu věcí. Umění a filosofie jsou zde představeny jako výsadní a nezastupitelné prostředky k poznání lidské totality. Umělecké dílo není nahlíženo jako pouhý odraz ekonomické základny, ale jako autonomní nová skutečnost, která v čase žije prostřednictvím neustálých konkretizací a interpretací. Text se věnuje ontologii díla, jeho dějinnosti a schopnosti transcendovat dané poměry, čímž se umění stává konstitutivním prvkem lidské existence a nástrojem polidšťování světa.
Filosofie člověka a tzv. „nepředmětné myšlení“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 4. 10. 1965
- in: Václav Havel (vyd.), Podoby II. Literární sborník, Praha: Československý spisovatel, 1969, str. 109–121
- in: Ladislav Hejdánek – Jakub S. Trojan, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: [s. n.], 1985, str. 28–47 (samizdat) ◆ publikace
- in: Ladislav Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: OIKOYMENH, 1997, str. 32–46
Studie se zabývá vztahem mezi filosofií člověka a tzv. „nepředmětným myšlením“, přičemž vychází z Marxovy kritiky tradičního materialismu a jeho pojetí subjektivity. Autor kritizuje metafyzickou tradici a moderní vědu za objektivizaci skutečnosti, která vede k vyloučení aktivního lidského subjektu a redukci světa na soubor hotových věcí. S oporou o myšlenky Karla Kosíka text argumentuje, že skutečnost je bez člověka neúplná a že k jejímu autentickému uchopení je nezbytná revoluční praxe. Práce dále rozvíjí koncept nepředmětného myšlení, které překonává limity předmětné intence a umožňuje nahlédnout pravdu a lidskou existenci v jejich dějinnosti. Autor srovnává řeckou metafyzickou linii s izraelskou prorockou tradicí a ukazuje na nezbytnost restrukturalizace myšlení, která by propojila přírodní a humánní vědy. Cílem je nová filosofie, v níž se realizace lidství a pravdy děje skrze aktivní polidšťování světa.
Filosofie a ekumenické hnutí
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | přednáška, česky, vznik: 6. 10. 1965 ◆ poznámka: Přednáška na semináři v Jirchářích 6. 10. 1965; nedokončeno (nalezeno jen prvních 9 stran)
Tento text se zabývá hlubokými filosofickými a teologickými otázkami souvisejícími s ekumenickým hnutím a jednotou křesťanů. Autor zdůrazňuje, že ačkoli touha po jednotě pramení ze samotné podstaty křesťanské naděje a je zakořeněna v Ježíšově velekněžské modlitbě, cesta k ní je plná nesnází a vyžaduje nejen organizační, ale především duchovní a dogmatické úsilí. Text kriticky zkoumá rizika falešných nadějí, politických motivací a povrchní tolerance. Dále se věnuje roli filosofie v ekumenickém dialogu, přičemž zdůrazňuje potřebu hluboké sebereflexe víry, která by si byla vědoma rozdílu mezi samotnou vírou a její reflexí. Autor analyzuje historický vývoj chápání víry, od jejího původního chápání jako aktivní důvěry a odvahy vkročit do neznáma, přes její postupné ztotožňování s myšlenkovými konstrukcemi a doktrínami, až po současné potřeby dialogu s různými světonázory. Závěrem autor vyjadřuje přesvědčení, že filosofie, která je pevně zakotvena v křesťanském dědictví a zároveň je plně současná, může zásadně přispět k vzájemnému porozumění a jednotě církví.
O našem národním charakteru
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 14. 11. 1965 ◆ poznámka: Přípravné poznámky k článku pro Literární noviny; nedokončeno
Tento text z roku 1965 kriticky zkoumá pojem národního charakteru. Autor argumentuje, že národní charakter není trvalou, vrozenou vlastností, která by určovala dějiny národa, ale naopak je produktem historického vývoje. Tradiční pojetí národního charakteru jako stabilního zdroje událostí je odmítnuto ve prospěch chápání národní povahy jako kolektivní zkušenosti a historického produktu, který ovlivňuje další vývoj, ale nikoliv jako jeho primární hnací síla. Skutečný pokrok a dějinný vývoj národa podle autora nespočívá v lpění na tradici a národním charakteru, ale v odvaze jednotlivců a skupin jednat navzdory němu, v zápase o budoucnost. Text zdůrazňuje potřebu kriticky zkoumat vlastní povahu a neukrývat se za mystifikovaný koncept národního charakteru, který slouží jako únik před odpovědností za vlastní jednání a před nutností překonat vlastní omezení a selhání.
Odpověď Tominovi [příprava]
Tento text z roku 1965 představuje polemickou reakci na kritiku Julia Tomina, která se týkala autorovy recenze knihy Milana Machovce. Autor obhajuje svou interpretaci Machovcových pozic a tvrdí, že i když se pokusil o integraci nesourodých prvků díla, výsledný obraz věrně odráží Machovcovu filosofickou neujasněnost. Hlavní výtka směřuje k Machovcově povrchnosti a nedostatku serióznosti při zpracování tématu smyslu lidského života, což podle autora kompromituje celou etickou a antropologickou problematiku v očích tehdejší marxistické vědy. Významná část textu je věnována filosofickému sporu o povahu lidského subjektu. Autor odmítá pojetí, podle něhož je primárním stavem člověka bytí objektem, a zdůrazňuje, že lidskost je konstituována v elementárním vztahu k druhému jako k subjektu. V závěru autor kritizuje Machovcovo pojetí naděje a volá po hlubší filosofické odpovědnosti v duchovním životě, která by překonala diletantismus a ideologickou strnulost tehdejších diskusí.
Martin Heidegger: O podstatě pravdy [Jirchářský seminář]
Tento text představuje úvodní slovo k Jirchářskému semináři z roku 1965, který se věnoval kolektivní četbě Heideggerova spisu O podstatě pravdy. Autor v úvodu zdůrazňuje, že hlavním záměrem není pouze exegeze Heideggerova myšlení, nýbrž využití jeho textu jako prostředku k hlubšímu pochopení samotné pravdy. Dokument podrobně popisuje metodologii semináře, zahrnující přípravu překladů, analýzu argumentační struktury a studium paralelních interpretací. Autor se rovněž kriticky vyrovnává s Heideggerovou politickou minulostí a zkoumá, zda jeho pochybení nepramení z hlubších filosofických nedostatků. V teoretické části text rekapituluje Heideggerovo pojetí pravdy jako svobody a analyzuje napětí mezi filosofickým tázáním a „zdravým“ lidským rozumem, který je vůči hloubce problému slepý. Závěr přináší kritickou reflexi, která se s odkazem na masarykovskou tradici staví proti Heideggerově snaze o abstrakci od konkrétních podob realizace pravdy, a zdůrazňuje nutnost sepětí pravdy s konkrétním myslitelským činem.
Marxismus v proměnách [ad: Lubomír Nový: Filosofie v neklidné době, Praha 1965]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: listopad 1965
- in: Host do domu, 13, 1966, č. 4, str. 71–72
Tato recenze se zabývá knihou Lubomíra Nového „Filosofie v neklidné době“, která reflektuje proměny marxistického myšlení v polovině 60. let 20. století v Československu. Autor recenze poukazuje na to, že ačkoliv se doba rychle mění, Nového práce přináší zásadní podněty pro přehodnocení vztahu marxismu k české nemarxistické tradici. Nový zdůrazňuje potřebu kritického dialogu s filosofií T. G. Masaryka a jeho následovníků, jako byli Rádl či Hromádka. Podle Nového není Masarykovo dědictví jen reliktem minulosti, ale klíčem k pochopení českého myšlení v evropském kontextu. Kniha dokumentuje odklon od dogmatismu směrem k otevřenější interpretaci marxismu, která reaguje na aktuální společenský neklid a usiluje o hlubší ukotvení v domácí filosofické kultuře. Práce je tak ceněna jako významný příspěvek k intelektuálnímu pohybu tehdejší doby a k překonávání ideové strnulosti.
Kultura tváří v tvář politice
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 22. 11. 1965 ◆ poznámka: Napsáno v době prudkých útoků na časopis Tvář, zesílená cenzura však článek pozastavila; vyjít mohl až po krátkodobém obnovení Tváře v roce 1968 (pozn. aut.).
- in: Tvář, 3, 1968, č. 2, str. 10–13 (prosinec)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a politika. Patnáct let nepolitické politiky (Dokumenty), 1978, str. 4 (pořadí textu)
- in: Michael Špirit (vyd.), Tvář – výbor z časopisu, Praha: Torst, 1995, str. 317–322
- in: Z dějin českého myšlení o literatuře 3 (1958–1969). Antologie k Dějinám české literatury 1945–1990, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2003, str. 362–368
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 116–123
Tento text z roku 1965 kriticky reflektuje vztah mezi kulturou a politickou mocí v socialistickém Československu, přičemž vychází z polemiky kolem časopisu Tvář. Autor reaguje na dobové názory Zdeňka Mlynáře, Jana Trefulky a Jiřího Hájka ohledně přípustnosti mocenských zásahů do ideové sféry. Ačkoliv uznává realitu politické moci, zásadně odmítá její nekontrolované zasahování do názorových sporů. Argumentuje, že mocenská regulace kultury vede k morální korupci, oportunismu a vyprazdňování ideových hodnot, což poškozuje celou společnost. Navrhuje proto nezbytnost právního ukotvení a veřejné kontroly mocenských aktů. Hlavním kritériem intelektuálního úsilí by neměla být ideologická nálepka, nýbrž pravdivost a věcná správnost řešení. Svobodu autor chápe nikoliv jako libovůli, ale jako závazek a odpovědnost vůči pravdě. Text uzavírá výzvou k občanské odpovědnosti, která by měla být zdrojem i normou politické moci, nikoliv jejím pasivním objektem.
Filosofie a iniciativa redaktorů [ad: Ján Bodnár (ed.): Človek, kto si?, Bratislava 1965]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 23. 11. 1965 ◆ poznámka: pro časopis Tvář; dokončeno a odevzdáno 23. 11. 1965
Tato recenze se zabývá knihou "Človek, kto si?", která je výborem příspěvků z XIII. mezinárodního filosofického kongresu v Mexico City v roce 1963, sestaveným a editovaným Jánem Bodnárem. Autor kritizuje nedostatečnou publicitu této publikace v českém prostředí, zejména pak zcela nepochopitelné nepublikování českého překladu klíčového příspěvku Karla Kosíka. Recenzent vyzdvihuje Kosíkův příspěvek pro jeho mimořádnou hloubku a zásadní význam pro pochopení dalšího vývoje jeho myšlení, zejména jeho slavné "Dialektiky konkrétního". Kosíkovy teze o vztahu člověka a pravdy, objektivnosti pravdy a objektivní skutečnosti, a pojetí pravdy jako smyslu dějin, zůstávají pro českou odbornou veřejnost bez překladu prakticky nedostupné. Autor vyjadřuje rozhočení nad apatií nakladatelství a redaktorů, kteří brání šíření důležitých filosofických myšlenek.
Heideggerovo pojetí pravdy v „Sein und Zeit“, § 44
docx |
pdf |
html
◆ fragment | referát, česky, vznik: 24. 11. – 22. 12. 1965
Tento text se zabývá Heideggerovým pojetím pravdy v § 44 jeho klíčového díla „Sein und Zeit“. Paragraf je rozdělen do čtyř částí: úvod, analýza tradičního pojetí pravdy a jeho ontologických základů (oddíl a), zkoumání původního fenoménu pravdy a odvozenosti tradičního pojmu (oddíl b) a nakonec způsob bytí pravdy a její předpoklady (oddíl c). Hlavní pozornost je věnována oddílu a), který ukazuje na historické spojení pravdy a bytí ve filosofii, s důrazem na Aristotela a Parmenida. Heidegger analyzuje dobové chápání pravdy a hledá její hlubší ontologické kořeny, čímž zpochybňuje její dosavadní tradiční výklady a připravuje půdu pro své originální pojetí bytí a pravdy jakožto odhalování či vyjskořování.
1966
[Člověk, jeho osvětí a nepředmětné struktury světa]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1966
Tento text, tvořící přípravné poznámky k přednášce „Pobývání člověka na světě a umění“ z roku 1967, hluboce analyzuje dynamický vztah mezi člověkem, jeho specifickým „osvětím“ a celkovými strukturami světa. Autor odmítá chápání osvětí jako pouhého subjektivního zdání a místo toho jej definuje jako funkční artikulaci reality, která je pro daný organismus nezbytná. Ústředním motivem je nutnost distance či odstupu od bezprostředního prostředí, což je jediný způsob, jak může dojít k jeho reálnému přestrukturování. Text přináší zásadní rozlišení mezi vnějšími strukturami, jež jsou určeny setrvačností, a vnitřními, tzv. „nepředmětnými“ strukturami, které se orientují na budoucnost a na to, co „má býti“. Člověk je vyzván k aktivnímu vstupu do těchto nepředmětných struktur skrze osobní angažovanost a naplňování hodnot a cílů. Lidské jednání tak není vedeno libovůlí, nýbrž odpovědným respektem k nárokům, které na nás nepředmětný svět klade, čímž se ontologické tázání propojuje s etickou rovinou lidské existence a tvorby.
[Filosof a politika]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1966
Tento text, pravděpodobně z května 1966, se zabývá hlubokým teoretickým vztahem mezi filosofií a politikou. Autor zdůrazňuje, že podstata tohoto vztahu nespočívá v pouhé personální unii, tedy v situaci, kdy filosof aktivně zasahuje do politiky nebo kdy se politik věnuje studiu filosofie. Rovněž odmítá, že by šlo o otázku běžné občanské odpovědnosti filosofa, která by se nelišila od postojů ostatních občanů. Autor se snaží vymezit filosofii a politiku nikoli jako doplňkové aktivity jednotlivců, ale jako oblasti s vlastní teoretickou problematikou. Text naznačuje, že propojení obou sfér musí být nahlíženo mimo rámec pouhého vzdělání politika či politické angažovanosti myslitele. Jde o pokus definovat vztah mezi myšlením a mocí na ontologické či strukturální úrovni, která přesahuje běžné chápání politické praxe. Tento stručný, ale hutný fragment otevírá prostor pro kritickou reflexi role intelektuála v moderní společnosti a zkoumá meze, kde se filosofická reflexe setkává s politickým rozhodováním, aniž by se v něm rozpouštěla.
Dielo a predmet
◆ článek, slovensky, vznik: únor 1966 ◆ poznámka: překlad 1. kapitoly souboru „Subjekt v umění a ve skutečnosti“
- in: Slovenské pohľady, 1966, č. 10, str. 77–85
Myšlení naděje
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 1966? ◆ poznámka: Původně referát na bytovém semináři u Hromádků, kterým jsem byl pověřen po nesouhlasu s Hromádkovým oceněním Blocha jako vhodného partnera v dialogu. Po čase a po úpravě pro tisk předáno redakci Křesťanské revui, ale cenzurou zamítnuto (s odůvodněním, že křesťanský časopis se nemá co zabývat marxismem). Text nakonec po dlouhých průtazích přece jen vyšel (pozn. aut.).
- in: Křesťanská revue, 33, 1966, str. 156–157
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 124–133
Text „Myšlení naděje“ (1966) pojednává o naději jako o základním principu křesťanského života a celkovém životním stylu, nikoliv pouze jako o subjektivním psychickém stavu. Autor zdůrazňuje potřebu filosofické reflexe naděje, která musí být v naději přímo zakotvena, aby byla autentická. Významná část práce je věnována kritickému dialogu s filosofií Ernsta Blocha a jeho „principem naděje“. Zatímco Bloch chápe naději jako objektivní kosmický princip a ontologii „ještě-ne-bytí“, autor mu vytýká přílišnou objektivizaci, která opomíjí význam subjektu a osobní angažovanosti. Křesťanská naděje je v textu definována skrze osobní oslovení a komunikaci, nikoliv skrze materiální tendence světa. Autor rozlišuje mezi vírou, která je aktivním zásahem člověka do skutečnosti, a nadějí, která tvoří horizont víry. Naděje je jistotou o smysluplném pokračování i tam, kde lidské síly končí, a představuje tak duchovní odpočinutí víry v transcendentním základu, který není odvozen z dané reality.
„V překladu Sartrovy práce…“ [ad: Jean-Paul Sartre: Marxismus a existencialismus, Praha 1966]
Recenze se zabývá Sartrovou prací „Marxismus a existencialismus“. Autor kritizuje doslov Milana Průchy, který podle něj nesprávně interpretuje Sartrovo dílo a snaží se ho „označkovat“ místo aby pomohl čtenáři porozumět. Průcha Sartrovi vytýká zastaralost jeho ontologie a neslučitelnost s marxistickým humanismem. Recenzent naopak zdůrazňuje Sartrův pokus o sblížení existencialismu a marxismu, přičemž marxismus považuje za jedinou možnou antropologii a filosofii doby. Kritizuje však dobový marxismus za jeho „praktickou chudokrevnost“ a zastavení vývoje. Sartre podle recenzenta vidí v marxismu živnou půdu, ale zároveň trhlinu v jeho neschopnosti integrovat tazatele do svého zkoumání. Existencialismus je vnímán jako dočasný doplněk, který zůstane relevantní, dokud marxismus neintegruje lidskou dimenzi. Sartrova kniha přináší významné myšlenky, které osvětlují situaci z nového úhlu a radikálně zproblematizovávají zavedené názory.
1966
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1966 ◆ poznámka: součást strojopisného sešitu, obsahující ročníky 1966, 1967, 1972, 1973, 1974
Člověk, pravda, budoucnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment, česky, vznik: 1966 ◆ poznámka: připravovaný, ale nedokončený projekt
Tato studie z roku 1966 se zabývá filosofickým uchopením subjektu a kritickou reflexí tradičního, „předmětného“ myšlení. Autor argumentuje, že pojetí člověka nelze k filosofii přidat jako pouhý dodatek, neboť dosavadní vědecký a metafyzický rozvrh světa člověka záměrně vylučoval skrze proces de-antropologizace. Práce zkoumá nezbytnost „nepředmětného myšlení“, které umožňuje nahlédnout subjekt nikoli jako věc či objekt, ale v jeho tvořivém stávání se (fieri) a vnitřní dynamice. Jako klíčové pole pro demonstraci této subjektnosti je představeno umění a vnitřní svět uměleckého díla. Text dále analyzuje historické kořeny snah o poznání „světa bez člověka“ – od předsokratiků až po Francise Bacona – a varuje, že vědění zbavené lidského rozměru se obrací proti člověku jako odcizená moc. Člověk je zde definován svou otevřeností vůči budoucnosti a schopností přesahovat danost. Skutečnost je pak nahlížena jako výsledek vzájemného střetávání „vlastních světů“ aktivních subjektů, čímž je zpochybněna představa o čistě objektivní realitě nezávislé na subjektním reagování.
Ideologie a kýč
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 1966 ◆ poznámka: Rozšířená podoba referátu předneseného 4. 12. 1966 na večeru o "Ideologii, vědě a umění", který v pražské Redutě pořádala skupina Tvář. "Text původně připraven pro večer o “Ideologii, vědě a umění” v pražské Redutě, který pořádala skupina TVÁŘ v době, kdy časopis Tvář nemohl vycházet; později byl poněkud přepracován, a to zase původně pro Plamen - po domluvě s red. Benhartem; Hájek však otištění stále oddaloval, a tak měl text vyjít v připravovaném sborníku “Podoby”, ale po lednu 1968 se otevřela rychlejší možnost v časopise Plamen, odkud musel odejít Jiří Hájek a na místo šéfredaktora přišel Kostroun. Pro Podoby jsem pak připravil jiný text." (pozn. aut.)
- in: Plamen, 10, 1968, č. 6, str. 12–21 (červen)
- in: Ladislav Hejdánek, O umění, Praha: OIKOYMENH, 2014, str. 35–56
Text zkoumá hlubokou symbiózu mezi ideologií a kýčem, přičemž je oba interpretuje jako symptom úpadku lidské existence. Autor vychází z myšlenek L. Giesze a H. Brocha a definuje kýč nikoli jako technicky nedokonalé dílo, ale jako obecně lidskou možnost úniku před pravdou k líbivému klišé a imitaci. V konfrontaci s marxistickým pojetím ideologie jako "falešného vědomí" autor ukazuje, že ideologie funguje jako "filosofický kýč", který maskuje nelidskou realitu a ospravedlňuje status quo. Esej kritizuje moderní scientismus jako novou formu "vědeckého kýče", který redukuje člověka a potlačuje dějinný rozměr. Skutečné umění a filosofie jsou postaveny do protikladu k těmto imitačním systémům; zatímco ideologie a kýč falešně uspokojují a uzavírají svět, pravé poznání vyžaduje radikální otevřenost a kritické odhalování lživosti společenské existence. Cesta k překonání těchto fenoménů nespočívá v metodických receptech, ale v neustálém úsilí o pravdivost, která zpochybňuje každou uzavřenost a manipulaci.
Marxistická kritika dialektické teologie [ad: Milan Machovec: O tzv. „dialektické“ teologii současného protestantismu, Praha 1962; slovenský překlad: Bratislava 1964]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 27. 4. 1966
- in: Filozofia, 1966, č. 21, str. 549–557
Tato studie z roku 1966 představuje kritickou reflexi díla Milana Machovce o dialektické teologii v kontextu tehdejšího marxistického myšlení. Autor hodnotí Machovcovu práci jako průkopnický čin, který překonává dřívější schematickou ateistickou propagandu a přináší hlubší vhled do vývoje protestantismu od liberální teologie až po „teologii krize“. Recenze se zaměřuje na Machovův rozbor klíčových postav, jako jsou Karl Barth, J. L. Hromádka a Dietrich Bonhoeffer. Navzdory ocenění Machovcovy erudice autor kritizuje jeho lpění na apriorních marxistických schématech, která mu brání plně docenit radikální pokusy o „nenáboženskou interpretaci“ křesťanství. Text zdůrazňuje, že křesťanství obsahuje vnitřní motivy směřující k sekularizaci a sociální aktivitě, které nelze redukovat na pouhé „opium lidu“. Závěrem autor volá po skutečném dialogu mezi marxismem a křesťanstvím, který by namísto pouhého schematizování partnera vedl k vzájemnému ovlivňování a nalezení společné lidské perspektivy v moderním sekularizovaném světě.
Pravda a prax
◆ článek, slovensky, vznik: 1966?
- in: Mladá tvorba. Mesačník pre literatúru a umenie, 11, 1966, č. 9, str. 12–15
Prověrka humanismu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 7. 12. 1965 ◆ poznámka: Recenze divadelní hry Václava Havla Vyrozumění, režie J. Grossman, Divadlo Na Zábradlí
- in: Křesťanská revue, 33, 1966, č. 1–2, str. 44–45
- in: Ladislav Hejdánek, Havel je uhlík. Filosof a politická odpovědnost, vyd. Jan Hron, Praha: Knihovna Václava Havla, 2009, č. 3, str. 36–39
- in: Michael Špirit (vyd.), Čtení o Václavu Havlovi, Praha: Institut pro studium literatury, 2013, str. 37–46
Tato studie analyzuje hru Václava Havla „Vyrozumění“, uvedenou v roce 1965 v Divadle Na zábradlí. Děj se odehrává v anonymním úřadu, kde je zaváděn umělý jazyk ptydepe, jenž má údajně racionalizovat komunikaci, ale ve skutečnosti slouží jako nástroj moci a odcizení. Hlavní postava, ředitel Gross, prochází procesem mocenského úpadku a následné rehabilitace, který odhaluje jeho morální selhání a neschopnost čelit systému. Text se zaměřuje na kritiku „falešného humanismu“ – Gross neustále operuje s etickými pojmy, ale v rozhodujících chvílích se projevuje jako zbabělec, který obětuje jedinou charakterní postavu, sekretářku Marii. Analýza zdůrazňuje absurditu byrokratického aparátu a cykličnost systému, kde je jeden nesrozumitelný jazyk nahrazen jiným. Autor dochází k závěru, že prázdná fráze slouží k maskování bezcharakternosti, což činí postavy typu Grosse společensky nebezpečnějšími než otevřené cyniky. Hra tak skrze absurdní drama zkoumá hranice lidství a svědomí v dehumanizovaném světě.
Subjekt v umění a ve skutečnosti
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1965–1966 ◆ poznámka: z celého korpusu vydán pouze slovenský překlad 1. kapitoly („Dielo a predmet“)
Tato práce se nezaměřuje na rozvoj estetické teorie ani na podrobný rozbor specifických estetických problémů. Úvahy estetického rázu jsou podřízeny širší problematice a nepřekračují rámec umění. Autoři odmítají redukovat umění na jeho estetické působení nebo na teoretické vymezení jeho hranic. Studie se tak pohybuje na pomezí filosofie umění a filosofické antropologie, přičemž filosofii vnímá jako aktivní tvůrce nových souvislostí, které umění obohacují a proměňují. Reflexe umění a jeho sebepochopení je ovlivněna filosofickým myšlením, což má dopad i na samotnou filosofii. Práce zkoumá vztah umění a filosofie v kontextu současného rozkladu metafyzické tradice, kde umění nabízí filosofii nový přístup ke skutečnosti a obnovuje zájem o subjektivitu a lidskost, které byly v moderní vědě často opomíjeny. Klíčovým tématem je ontologické pojetí subjektu a jeho vztahu ke skutečnosti, přičemž umění slouží jako model pro pochopení tohoto vztahu a pro rekonstrukci filosofického myšlení.
Subjekt v umění a ve skutečnosti – přípravné poznámky
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 1965–1966
Tato práce se nezaměřuje primárně na umění samo o sobě, ale využívá umění jako prostředek k prozkoumání ústředního tématu – subjektu. Cílem není vytvořit teorii umění, nýbrž porozumět povaze aktivního subjektu a jeho funkci v tvorbě a přijímání uměleckého díla. Studie argumentuje, že problém člověka lze efektivně zpracovat pouze skrze filosofické, konkrétně ontologické pojetí subjektu. Práce zkoumá vztah mezi uměním a realitou, s důrazem na skutečnost uměleckého díla, nikoli jako pouhého odrazu, ale jako svébytné skutečnosti. Dále se zabývá povahou „nepředmětného myšlení“ a jeho rolí v umění a obecně ve filosofii. Umění je zde chápáno jako specifická lidská praxe, která přesahuje dané a směřuje k budoucnosti, přičemž subjekt je chápán jako aktivní tvůrce, nikoli pasivní objekt. Práce se snaží nabídnout nový pohled na subjekt, jehož prozkoumání je klíčové pro pochopení jak umění, tak filosofie a lidské existence jako celku.
Tradice víry: napodobování, nebo navazující překračování? Úvahy nad pojmem křesťanské tradice
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1966 / 1999? ◆ poznámka: Původně (německy) předneseno v Berlíně 5. 6. 1965 pod názvem „Glaubensüberlieferung: Nachahmung oder anknüpfendes Überschreiten?“; redakci Communio viatorum odevzdáno 17. 1. 1966. Překlad do češtiny pořízen dodatečně (s malými úpravami) [pozn. aut.].
Tento text z roku 1965 se zamýšlí nad krizí a proměnou křesťanské tradice v éře sekularizace. Autor rozlišuje dva základní typy tradování: archaicko-mýtický, založený na opakování neměnných vzorů minulosti, a prorocko-křesťanský, který je orientován do otevřené budoucnosti. V kontextu moderního světa, kde se hroutí metafyzické myšlení, je nezbytné odmítnout tradici jako pouhé uchovávání stejného. Pravá křesťanská tradice nemá být napodobováním historického Ježíše jako statického archetypu, ale navazováním na jeho víru jako dynamickou cestu. Víra je zde chápána jako událost a vnitřní výzva, která člověka vede k aktivnímu přetváření světa. Cílem je nová, nenáboženská a nemetafyzická reflexe víry, která by odpovídala současné situaci a směřovala k univerzální jednotě lidstva. Tradice se tak stává nikoli břemenem minulosti, ale klíčem k budoucnosti a nástrojem k překračování dosavadních mezí v duchu evangelia.
Umělecké dílo jako událost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 5.-9. 1. 1966 ◆ poznámka: Přednáška proběhla v rámci Hudební dílny Pražské skupiny Nové hudby 30. ledna 1966.
Tento filosofický text z roku 1966 rozvíjí úvahu o uměleckém díle jako o dynamické události, nikoli pouze jako o statickém a hotovém předmětu. Autor rozlišuje mezi materiálním výtvorem (artefaktem), který usiluje o trvalost, a dílem jako takovým, které se uskutečňuje až v procesu své realizace. Zatímco fyzická podoba díla slouží jako fixovaná struktura či "brána" k jeho vnitřnímu světu, jeho skutečná podstata tkví v neustálém "stávání se" (fiens). Text podrobně analyzuje vztah mezi autorem, interpretem a vnímatelem a zdůrazňuje, že pro plnou konkretizaci díla je nezbytná aktivní přítomnost a angažovanost lidského subjektu. Umělecké dílo tak překračuje svou vnější fixovanost a otevírá prostor pro nepředmětnou zkušenost, která strukturuje vnitřní čas subjektu. Tato ontologická perspektiva proměňuje chápání umění z uzavřeného výsledku tvorby na otevřené dění, které se musí v interakci s vědomím vždy znovu realizovat.
Glaubensüberlieferung: Nachahmung oder anknüpfendes Überschreiten? (Überlegungen zum Begriff der christlichen Tradition)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | přednáška, německy, vznik: 17. 1. 1966 ◆ poznámka: Původně (německy) předneseno v Berlíně 5. 6. 1965 pod názvem „Glaubensüberlieferung: Nachahmung oder anknüpfendes Überschreiten?“; redakci Communio viatorum odevzdáno 17. 1. 1966. Překlad do češtiny pořízen dodatečně (s malými úpravami) [pozn. aut.].
- in: Communio viatorum, 9, 1966, č. 1–2, str. 17–24
Tento text z roku 1965 se zabývá pojetím křesťanské tradice v kontextu moderní sekularizace a krize tradičních hodnot. Autor rozlišuje dva základní typy tradice. První, „napodobující“ typ, vychází z archaických mýtů a historismu; zaměřuje se na fixní vzory a pouhé uchovávání minulosti. Druhý, „prorocký“ typ, čerpá z biblické tradice Izraele a Ježíše Krista. Tato tradice nevidí víru jako statické opakování, nýbrž jako dynamickou „cestu“ a otevřenost vůči budoucnosti. Víra je definována jako vnitřní událost a výzva k proměně světa, nikoli jako náboženský systém či soubor dogmat. Autor volá po nové, „nereligiózní“ reflexi víry, která osloví moderního člověka a přispěje k univerzální jednotě lidstva skrze proces „koreflexe“. Pravá tradice nespočívá v konzervování faktů, ale v tvůrčím navázání na pohyb víry směřující vpřed k budoucímu zaslíbení.
Umění a předmět
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 20. 1. 1966 ◆ poznámka: Přednáška v Literárněvědné společnosti při ČSAV (Praha) na filos. fakultě 20. 1. 66
Tento text zkoumá pojem uměleckého předmětu a jeho vztah ke skutečnosti. Tradiční pojetí, které umělecké dílo považuje za specifickou formu poznání s vlastním předmětem, naráží na problémy při definování povahy tohoto předmětu a jeho vztahu k vědeckému poznání. Diskutuje dvě hlavní tendence: buď umění zobrazuje skutečnost přístupnou i vědě, čímž se stává pouhou ilustrací, nebo se zaměřuje na skutečnost vědě nepřístupnou, čímž se stává jedinečným. Autor kritizuje zjednodušené chápání uměleckého díla jako subjektu a tvůrce či vnímatele jako objektu, odkazuje na Volkovo pojetí vylučující člověka ze sféry umění a následně rozvíjí ontologické pojetí subjektu. V tomto pojetí je subjektem každá integrovaná existence schopná projevů a modifikací, nejen člověk, ale i přírodní elementy. Umělecké dílo je pak chápáno jako konglomerát, zatímco tvůrce a vnímatel jsou subjekty.
Co po Tváři?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 23. 1. 1966 ◆ poznámka: zatím nalezena jen první strana
Článek se zabývá kritikou časopisu Tvář (1966) z dobových perspektiv. Autor analyzuje dva hlavní proudy kritiky: „zprava“ (antidogmatici, kteří považovali počínání časopisu za přehnané a neuvážené) a „zleva“ (ti, kteří odmítali jakoukoli aktivitu respektující daný stav a čekali na vhodnější okamžik). Obě kritiky jsou označeny za oportunistické, neboť vycházely z nevíry v možnost časopisu v tehdejší situaci a ze snahy vyhnout se represím nebo si uchovat pozici pro budoucí mocenské změny. Podstatou oportunismu je přimknutí k moci, zatímco Tvář vycházela z mimomocenských pozic a odmítala „tabu“. Likvidace Tváře byla pro oportunisty úlevou, potvrzující správnost jejich postoje. Článek zdůrazňuje, že neoportunnost Tváře spočívala v jejím přístupu k analýzám a kritikám z pozic nezávislých na moci a v odmítání jakýchkoli ideových omezení.
Dílo jako událost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | článek, česky, vznik: 30. 1. 1966 ◆ poznámka: předneseno 30. 1. 1966 v pražské Redutě
- in: Hudební rozhledy, 23, 1970, č. 10–11, str. 498–500
- in: Ladislav Hejdánek, O umění, Praha: OIKOYMENH, 2014, str. 63–69
Tento text zkoumá ontologickou povahu uměleckého díla a klade si otázku, zda jej lze považovat za událost. Autor polemizuje s tradičním pojetím díla jako statického, hotového objektu (factum), který se brání změně. Argumentuje, že vnější fixovaná forma, jako je socha, obraz nebo partitura, tvoří pouze vnější stránku a „bránu“ k dílu. Skutečné umělecké dílo je vnitřním světem, který má událostný charakter (fiens) a vyžaduje neustálé dotváření a aktualizaci skrze subjekt vnímatele či interpreta. Dílo se tedy stává dílem až v momentě své realizace, která se musí dít vždy znovu. Tento proces není subjektivní libovůlí, ale podřízením se časové struktuře díla. V závěru autor vyvozuje, že umělecké dílo jako událost má zásadní antropologický význam: není jen prostorem, kde se dílo stává sebou samým, ale především událostí, skrze niž se člověk očišťuje od své uzavřenosti a v interakci s uměním realizuje svou vlastní lidskost.
Filosofie a životní smysl
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: listopad 1965 / únor 1966 ◆ poznámka: psáno pro Literární noviny, nalezeny tři verze, nakonec však patrně nevydáno (v archivu LN text nelze dohledat); redakce podle strojopisu (ovšem jen verze pod názvem „Absurdita a životní smysl“)
Tento text se zabývá problematikou smyslu a nesmyslnosti života, která je v běžném životě často opomíjena, ale v klíčových okamžicích se vynořuje jako zásadní otázka. Popisuje cyklus, kdy člověk nalezne dojem smysluplnosti, který se později může ukázat jako iluze, vedoucí k vystřízlivění, skepsi a nedůvěře. Zdůrazňuje, že život nelze stavět na skepsi, ale je nutné hledat skutečné zdroje smyslu. Tento proces vyžaduje odvahu, neustálou kritiku a prověřování hodnot, nikoli jen únavu z pochybností. Skutečná skepse není pasivní stav, ale aktivní kritika, kterou lze překonat pouze jejím dovedením do důsledků. Autor dále rozebírá povahu otázky po smyslu života, která je specificky lidským činem, jenž vyžaduje odstup od dané skutečnosti. Otázka po smyslu má pohnout naším vlastním životem, přičemž absurdita vzniká z konfrontace tázajícího se člověka s mlčícím světem. Nalezení nového smyslu není snadné a vyžaduje odvahu a naději navzdory předchozím zklamáním.
Blochovo pojetí naděje
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky | různé, česky, vznik: duben 1966 ◆ poznámka: číslo 11444 podle Hejdánkova přepisu, fyzicky zatím nenalezeno (jen přepis)
Tento text se zabývá Blochovým pojetím naděje a jeho interpretací Hegela a Marxe. Bloch kritizuje Hegelovo pojetí možného jako již obsaženého ve skutečném, a tím i jeho statickou dialektiku. Místo toho Bloch rozvíjí logiku a ontologii rozlehlé říše možného, inspirován Marxovým pojetím procesního charakteru světa. Odmítá Hegelovu identitu vnitřního a vnějšího, existence a esence, a zdůrazňuje neidentičnost jevu a podstaty jako zdroj reálně možného. Možné je pro Blocha částečně podmíněné a otevřené, protože ne všechny podmínky jsou dány. Aktivní role subjektu spočívá v organizaci a rozvrhu podmínek k dosažení žádoucího výsledku. Bloch rozlišuje mezi skutečností a možností, přičemž možnost je vždy vztažena k subjektu, který anticipuje budoucí situaci. Základním motivem je hlad jako elementární energie naděje, který pohání vpřed k novému uspořádání a překonání stávající uzavřenosti.
Člověk a otázka (Příspěvek k pojetí hermeneutiky)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 5. 4. 1966 ◆ poznámka: Věnování: „Profesoru Janu Patočkovi k šedesátinám“
- in: Bohumil Doležal (vyd.), Podoby. Literární sborník, Praha: Československý spisovatel, 1967, str. 129–141
- in: Michael Špirit (vyd.), Tvář – výbor z časopisu, Praha: Torst, 1995, str. 152–163
k dokumentu existují tyto přípravné texty:- Otázka
Tato studie z roku 1966 kriticky přehodnocuje pojetí člověka ve filosofii a odmítá snahy redukovat antropologii na zkoumání člověka jako pouhého objektu. Autor argumentuje, že „otázka“ není pouze projevem nedostatku informací, nýbrž konstitutivním prvkem lidské existence. Člověk není statickou, danou entitou, ale bytostí, která se realizuje skrze neustálé přesahování a otevřenost vůči novému. Text analyzuje vztah mezi kladením otázek a filosofickou situací, kterou otázka proměňuje z uzavřené danosti v autentické dění orientované k budoucnosti. Klíčovým tématem je vztah otázky k pravdě, která není hotovým výsledkem, ale dynamickým procesem, jemuž se tázající subjekt otevírá. Tázání je zde chápáno jako specifická lidská praxe a reflexe, skrze niž dochází k humanizaci člověka i světa. Člověk je v tomto pojetí definován jako „zosobněná otázka“, která svou identitu a lidství čerpá z aktivního naslouchání pravdě a neustálého směřování k tomu, co teprve přichází.
Otázka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 29. 3. – 5. 4. 1966 ◆ poznámka: přípravné poznámky k textu Člověk a otázka
Text Ladislava Hejdánka z roku 1966 se zamýšlí nad ontologickým a epistemologickým významem otázky. Autor vnímá položení otázky jako aktivní akt, jímž člověk proměňuje své ukotvení ve světě a otevírá se pravdě. Otázka není pouhým vyjádřením vědomí, ale specifickým způsobem lidské otevřenosti vůči tomu, co ještě není přítomno v předmětné podobě. Hejdánek zdůrazňuje, že pravda se prosazuje uprostřed subjektivity právě skrze tázání, které překračuje pouhou registraci daných faktů. Otázka integruje dosavadní situaci do nového rozvrhu a stává se tak zárodkem nového duchovního světa. Skrze ni vstupuje pravda z dimenze budoucnosti do lidského myšlení, čímž mu umožňuje vymanit se z uzavřenosti subjektivity a psychologické determinovanosti. Proces tázání je tedy počátkem reflexe, která nastoluje odstup od danosti a odhaluje pravou, neuzavřenou povahu filosofické situace. Tento pohyb směřující k nepředmětným strukturám reality konstituuje autentický krok lidské existence vpřed.
[Člověk a technika proměňující svět]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 5. 1966
Tato reflexe zkoumá proměnu lidské existence pod vlivem techniky, která posouvá proces objektivace na novou, dynamickou úroveň. Autor poukazuje na to, že technika již není pouze odrazem nesprávného poznání světa, ale stává se aktivní silou, která svět podle tohoto poznání přetváří. Tím dochází k ohrožení tradičních základů lidské orientace a k zásadní změně podmínek bytí. Ačkoliv je přesun existence na novou rovinu v zásadě vítán, autor spatřuje zásadní nedostatek v absenci hlubší reflexe tohoto procesu. Člověk programově mění svět a svou vlastní situaci, aniž by si plně uvědomoval důsledky svého konání. Text zdůrazňuje nezbytnost nalezení nové základny, v níž by lidské bytí mohlo znovu zakotvit v neustále se měnícím, technizovaném prostředí. Problémem tedy není technika sama, ale skutečnost, že člověk dosud dostatečně neporozuměl významu svých vlastních zásahů do struktury světa, čímž riskuje ztrátu své autentické pozice a bezpečné základny pro své budoucí směřování.
[Skutečnost, její pravdivé a nepravdivé poznání]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 5. 1966
Text kriticky analyzuje tradiční ideál pravdivého poznání, definovaný jako snaha poznat skutečnost „tak, jak je“. Autor zpochybňuje předpoklad, že subjekt je pouze zdrojem potenciálního zkreslení objektu, který existuje nezávisle na něm. Ukazuje, že zatímco objektivní skutečnost zůstává poznáním nedotčena, k deformaci dochází v procesu přechodu z nepoznanosti do poznanosti, tedy v rámci subjektivního obrazu reality. Ústředním tématem je vztah mezi poznávajícím subjektem a objektivním světem, přičemž text upozorňuje na problematickou povahu požadavku na zachování věci „tak, jak je“ v rámci kognitivního procesu. Poznání je nahlíženo jako dynamická změna, kde pravda není prostým odrazem, nýbrž vztahem připodobnění (adaequatio) mezi obrazem a skutečností. Autor rovněž zdůrazňuje význam počátečního stadia poznání a nutnost zkoumat mechanismy, jimiž se nepoznané stává známým, aniž by došlo k jeho subjektivní deformaci.
Abstraktní Jessenius
docx |
pdf |
html
◆ recenze, česky, vznik: 20. 5. 1966
- in: Plamen, 8, 1966, č. 7, str. 160
Tento text představuje kritickou recenzi knihy Josefa Polišenského o Janu Jesenském (Jesseniovi) z roku 1965. Autor oceňuje čtivost a biografické detaily, ale vytýká knize absenci hlubšího vykreslení dobového pozadí předbělohorských Čech. Polišenský se podle recenzenta vyhýbá analýze politických a duchovních konfliktů, čímž z Jessenia činí abstraktní postavu vytrženou ze souvislostí. Kritika směřuje k nedostatečnému vysvětlení Jesseniova politického angažmá a k schematickému líčení střetu mezi stavovským programem a habsburskou protireformací. Recenze zdůrazňuje, že dobový boj o náboženskou svobodu a integritu jednotlivce byl klíčovým tématem, které autor opomíjí. Polišenský sice nabízí plastický lidský profil, ale selhává v postižení vnitřního náboje životních koncepcí, které se v dané epoše střetly. Kniha je tak sice zajímavým čtením, ale čtenáři neumožňuje plně pochopit skutečný historický a aktuální význam Jesseniovy osobnosti a jeho doby.
Aspekte der Angst [ad: Hoimar von Ditfurth (ed.): Aspekte der Angst, Stuttgart 1965]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, německy, vznik: 25. 5. 1966
- in: Communio viatorum, 9, 1966, č. 3, str. 205–206
Sborník Aspekte der Angst shrnuje příspěvky ze čtvrtého ročníku Starnberských rozhovorů konaného v roce 1964, který se zaměřil na interdisciplinární zkoumání fenoménu úzkosti. Úvodní filosofická studie Waltera Schulze sleduje koncept úzkosti od Kierkegaarda a Heideggera a analyzuje historické proměny bezpředmětné světové úzkosti, která se znovu objevuje po rozpadu hegelovské víry v rozum. Další příspěvky nabízejí rozmanité perspektivy: biologickou teorii úzkosti jako evolučního mechanismu, psychoanalytickou koncepci zaměřenou na traumatickou zkušenost a sociologické přístupy. Jürgen Habermas v závěru syntetizuje tyto poznatky a interpretuje úzkost jako konstitutivní rys lidské existence spojený s neustálým přetvářením skupinových identit v dějinách. Publikace je cenná především díky konfrontaci různých metodologických aparátů a schopnosti vyvolat podnětnou diskusi mezi specialisty z oblastí filosofie, antropologie, medicíny a sociologie, přestože v celkovém vyznění mírně dominuje přírodovědné myšlení.
Víra a dějiny
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 25. 5. 1966 ◆ poznámka: 9 bodů do panelové diskuse v Jirchářích dne 25. 5. 1966; promluvili v panelu: LvH, Dr. Benda, Dr. Frei, Dr. Pokorný, Prof. Souček [pozn. aut.]
Přednáška se zabývá komplexním vztahem mezi vírou a dějinami, zdůrazňujíc, že ani jeden pojem nelze plně pochopit izolovaně. Autor argumentuje, že Bible obsahuje svědectví o víře a pojetí dějin, nikoliv však samotnou víru nebo dějiny jako takové, které vyžadují pochopení jejich dobového kontextu. Dějinnost víry je chápána jako podmíněnost reflexe víry dobovými myšlenkovými pochody a představami. Diskuse se dále zaměřuje na to, jak moderní pojetí dějinnosti ovlivňuje naše chápání víry. Klíčovou otázkou je, zda má víra sama o sobě dějinnou povahu a kdy vlastně vstupuje do dějin. Autor navrhuje, že s příchodem prorockého volání k budoucnosti v Izraeli došlo k zásadnímu obratu od orientace na minulost k víře jako aktivnímu očekávání budoucnosti. Tato víra pak konstituuje novou dimenzi dějin, přetváří je a umožňuje, aby se staly dějinami v plném slova smyslu prostřednictvím vědomého lidského jednání. Vstup víry do světa je tak podmínkou vzniku dějin jako dějinnosti. Víra je tedy základem dějinnosti dějin, zatímco dějiny jsou prostorem pro její realizaci, na rozdíl od náboženskosti, která je orientována mimo dějiny.
Aspekty strachu [ad: Hoimar von Ditfurth (ed.): Aspekte der Angst, Stuttgart 1965]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 26. 5. 1966
- in: Plamen, 8, 1966, č. 8, str. 154–156
Text je recenzí sborníku „Aspekty strachu“, který shrnuje příspěvky ze čtvrtého zasedání Starnbergských rozhovorů z roku 1964. Sborník přináší interdisciplinární pohledy na fenomén strachu od psychiatrů, psychologů a filosofů, včetně závěrečného shrnutí Jürgena Habermase. Autor recenze se podrobně věnuje zejména filosofickému referátu W. Schulze, jenž na základě Kierkegaarda rozlišuje mezi předmětnou bázní a bezpředmětným strachem. Schulz interpretuje strach jako dějinný fenomén spojený s novodobým rozpadem důvěry v rozumný řád světa. Recenzent však této koncepci vytýká přílišné omezení na západní tradici a opomíjení archaické hrůzy z chaosu, které mýtus čelil rituálem. Dokument dále rozebírá biologické teorie o strachu v „dehostilizovaném“ světě, psychoanalytické přístupy k traumatu a sociologické aspekty skupinové identity. Zmíněn je i literárněvědný výklad hororu jako formy ritualizovaného strachu v osvícenství. Recenze zdůrazňuje nezbytnost filosofické reflexe odborných vědeckých poznatků o lidské úzkosti.
Ještě křesťanství a náboženství
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 30. 5. 1966 ◆ poznámka: Odpověď A. Kocnovi do Kostnických jisker; napsáno a do redakce odevzdáno 30. 5. 1966 (pozn. aut.).
Text kritizuje článek A. Kocny a polemizuje s tradičním chápáním křesťanství jako náboženství. Autor argumentuje, že biblické texty, zejména list Jakubův, obsahují silnou protináboženskou tendenci, kde jsou skutky milosrdenství postaveny do protikladu k rituálním a kultovním úkonům. Prorocká linie a učení Ježíše Nazaretského jsou interpretovány jako průlom do náboženské struktury světa, což vedlo k tomu, že raní křesťané byli v antice vnímáni jako ateisté. Autor vnímá moderní sekularizaci jako historický důsledek křesťanské víry, nikoli jako její ohrožení. Snaha některých věřících o umělé zachování religiozity je v textu odmítnuta jako nepochopení evangelia. Náboženství je označeno za lidský výtvor a „folklór“, zatímco podstata křesťanství spočívá ve víře, která se projevuje v profánním světě skrze lásku k bližnímu a osvobození od posvátna. Křesťanství je tak ve svém jádru hluboce nenáboženské a mělo by se otevřeně přihlásit k sekularizovanému světu.
Co je abstrakce? [ad: Oliver Tenzer: Abstrakcia. O modeloch abstrahovania, Bratislava 1966]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 27. 6. 1966
- in: Plamen, 8, 1966, č. 10, str. 156–157
Tato recenze z roku 1966 kriticky hodnotí knihu Olivera Tenzera „Abstrakcia. O modeloch abstrahovania“. Autor textu rozebírá Tenzerovo rozlišení mezi formální a dialektickou abstrakcí, přičemž poukazuje na nedostatky v jeho ahistorickém přístupu. Tenzer podle recenzenta redukuje formální abstrakci na nominalisticko-empirickou tradici a opomíjí hlubší dialektické kořeny u Hegela a Marxe. Hlavním tématem je střet statického pojetí společných vlastností s vývojovým, strukturálním pojetím, které je vlastní dialektické metodě. Recenze zdůrazňuje, že abstrakce není pouhou logickou metodou, ale úzce souvisí s ontologickou strukturou myšlení. Kritizuje také představu, že celek je badateli dán předem; celek je podle autora až výsledkem myšlenkového procesu, v němž abstrakce funguje jako hypotéza či nezbytná redukce reality. Text uzavírá, že i přes filosofické slabiny Tenzerova práce otevírá prostor pro důležitou debatu o povaze marxistického myšlení a metodách ekonomického bádání.
Filosofie a theologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment | přípravné poznámky, česky, vznik: 7. 8. 1966 ◆ poznámka: přípravné poznámky k článku do Křesťanské revue (a případně do Communio viatorum) - pozn. aut.
Tento text zkoumá komplexní a často problematický vztah mezi filosofií a teologií, zejména v kontextu křesťanského myšlení. Tradičně byl tento vztah chápán jako interakce mezi filosofií a náboženstvím, kde se filosofie přibližovala teologii skrze náboženskou filosofii. Autor však argumentuje, že teologie původně vznikla jako obrana proti mýtu a náboženství, nikoli proti filosofické racionalitě. Křesťanské myšlení se střetlo s helénistickou filosofií, která byla spojena s mytickou orientací antického člověka. Teologie se tak stala reflexí víry, která je odlišná od náboženské orientace. Text zdůrazňuje, že současná teologie čelí výzvě kritického přezkoumání svých základních principů, protože se historicky příliš spojila s religiozitou. Nové porozumění vztahu mezi filosofií a teologií by mělo vycházet z filosofie křesťanství a reflexe víry, nikoli náboženství. Tento vztah je dynamický a proměnlivý, vyžadující neustálé přehodnocování v každé době.
Filosofie a politika (I)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 22. 8. 1966 ◆ poznámka: Text napsán a odevzdán do redakce Plamene koncem srpna 1966
Tato recenze z roku 1966 kriticky reflektuje knihu Miroslava Kusého „Filosofie politiky“ v širším kontextu marxistického myšlení. Autor textu vychází z Marxova pojetí filosofie jako radikálního nástroje pro změnu světa a konfrontuje tuto vizi s Kusého přístupem k otázkám řízení, ideologie a politické praxe. Přestože je Kusého dílo hodnoceno jako jedna z nejlepších a nejotevřenějších dobových publikací, recenzent mu vytýká jistou ztrátu radikálnosti a kritické ostrosti. Kusý se podle něj sice pokouší o reflexi chyb socialistického vývoje, činí tak však způsobem, který v sobě nese prvky opatrnosti, apologetiky a rezignace. Klíčovým bodem kritiky je autorova neochota ke skutečně svobodné konfrontaci s nemarxistickými názory, čímž zůstává vězněm dobových omezení. Text nabízí hluboký vhled do intelektuální atmosféry šedesátých let v Československu, kdy se filosofie pokoušela znovu definovat svůj vztah k politické moci a společenské realitě, přičemž balancovala mezi upřímnou kritikou a systémovou loajalitou.
Věk osobních vztahů [ad: Dietrich von Oppen: Das personale Zeitalter, Stuttgart 1960 (4. vyd. 1965)]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 26. 8. 1966 ◆ poznámka: poznámka autora: „Napsáno a odevzdáno do KR 26. 8. 1966.“
- in: Křesťanská revue, 33, 1966, č. 8–9, str. 215–216
Tento text recenzuje knihu Dietricha von Oppena Osobní věk (Das Personale Zeitalter), která zkoumá vliv evangelia na lidské dějiny. Von Oppen tvrdí, že křesťanská zvěst, zejména Kázání na hoře, způsobila revoluci tím, že podvrátila absolutní nárok posvátných institucí a vytvořila prostor pro osobní odpovědnost. Zatímco středověk byl stále ovládán institucemi, moderní doba se vyznačuje přechodem k flexibilním organizacím, které umožňují plnější rozvoj lidské osobnosti. Autor recenze oceňuje Oppenův výklad dějinných důsledků víry a jeho postřeh, že struktura moderní společnosti vyžaduje postoj osobní odpovědnosti blízký evangeliu. Zároveň však vznáší kritické námitky vůči neujasněnosti ústředních pojmů a příliš schematickému pojetí dějin. Kritizuje také autorův opomíjející vztah k mýtu a poněkud naivní pohled na industrializaci. Navzdory těmto výhradám považuje knihu za vysoce aktuální a inspirativní příspěvek k diskusi o postavení člověka v moderním světě a jeho vztahu k Bohu.
Filosofie a politika
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky | recenze, česky, vznik: červenec až září 1966 ◆ poznámka: Přípravné poznámky (pro recenzi do Plamene a článek do Kulturného života)
Tyto poznámky z roku 1966 se zabývají vztahem mezi filosofií, ideologií a politikou. Autor rozlišuje mezi vědeckými a ideologickými momenty filosofie a zdůrazňuje potřebu směřovat k univerzálnímu lidskému vědomí. Rozebírá Marxovu XI. tezi o Feuerbachovi a tvrdí, že úkolem filosofie není pouhá interpretace světa, ale jeho revoluční proměna skrze „prakticko-kritickou“ reflexi. Text kritizuje dobové pojetí ideologie a politického řízení (zejména v díle M. Kusého) a obhajuje autonomii filosofie, která spočívá v jejím přesahování dané skutečnosti. Důležitým tématem je koncept „nepolitické politiky“, kdy filosofové působí na veřejnost silou argumentu a přesvědčivosti, nikoli mocenskými prostředky. Autor zdůrazňuje, že pravda se nevyjevuje přímo v praxi, nýbrž v reflexi nad ní, a volá po svobodné konfrontaci názorů jako nezbytné podmínce pro hledání pravdy a obrodu společenského myšlení.
Dva referáty na setkání Poradního odboru pro vzdělávání církevních pracovníků. a) Margaret Mead: Člověk jako kulturní bytost; b) A. Th. van Leeuwen: Jednota a pluralismus v kultuře
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: nedatováno, nejspíš říjen 1966 ◆ poznámka: součástí dokumentu je i připojený dopis organizátorů setkání
Tento dokument obsahuje shrnutí dvou významných referátů přednesených na setkání Poradního odboru pro vzdělávání církevních pracovníků v roce 1966. Příspěvek Margaret Meadové „Člověk jako kulturní bytost“ zkoumá lidstvo optikou kulturní antropologie a zdůrazňuje univerzální lidskou schopnost vytvářet kulturní systémy a hledat duchovní smysl. Meadová uvádí, že ačkoliv je křesťanství vždy zprostředkováno konkrétními kulturními formami, jeho poselství je přesahuje, což otevírá prostor pro ekumenické hnutí. Druhý referát A. Th. van Leeuwena, „Jednota a pluralismus v kultuře“, definuje pluralistickou společnost jako otevřený, dynamický systém, v němž žádná ideologie nemá monopol. Van Leeuwen se zaměřuje na tehdejší československý kontext a navrhuje tvůrčí integraci křesťanství a marxismu namísto vzájemného potírání. Prosazuje „abrahamovskou“ cestu víry spojenou s rizikem a božím zaslíbením. Text doplňuje organizační program semináře věnovaného křesťanské sociální etice v době výrazných technologických a společenských proměn.
Filosofie a politika (II) [ad: Miroslav Kusý: Filozofia politiky, Bratislava 1966]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 9. 10. 1966 ◆ poznámka: Článek byl napsán počátkem října 1966 a byl poslán redakci Kúlturného života; uveřejněn však nebyl. [pozn. aut.]
Text přináší kritickou reflexi knihy Miroslava Kusého Filosofia politiky z roku 1966. Autor analyzuje Kusého pojetí vztahu mezi filosofií, vědou a politikou, přičemž oceňuje otevřenost některých otázek, ale zároveň kritizuje autorovu tendenci k ideálním řešením, která se vyhýbají důsledné analýze reálné politické praxe. Recenze se zaměřuje na problematiku vědeckosti politiky, roli ideologie a otázku mocenské likvidace opozice. Autor textu zdůrazňuje, že skutečná obroda marxismu není možná bez pluralismu a dialogu s nemarxistickými směry, jako jsou existencialismus, křesťanství či česká filosofická tradice reprezentovaná Masarykem a Rádlem. Závěrem autor varuje před polovičatostí při překonávání dogmatismu a konstatuje, že marxismus musí být schopen integrovat nejhlubší podněty současného myšlení, aby zůstal aktuální a neztratil se v prázdnotě či v apologetice mocenského diktátu.
[Kritika pojmu „bezprostředních dat vědomí“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 10. 1966
Tento text představuje kritickou reflexi pojmu „bezprostřední data vědomí“, který autor považuje za vnitřně rozporný. Argumentuje, že bezprostřední prožívání postrádá formu hotového „data“, zatímco jakýkoli obsah vědomí, který se nám jako datum jeví, již nutně prošel procesem zprostředkování. Bezprostřednost je zde ztotožněna s absencí smyslu, neboť smysl vzniká až prostřednictvím integrace, která přesahuje pouhou přítomnost. Tato integrace spojuje aktuální vjem s minulým a budoucím horizontem v rámci širší struktury, jež dává celku význam. Autor dále naznačuje, že schopnost vytrhnout určitý prvek z jeho bezprostřednosti a integrovat jej do smysluplného celku je zakotvena v samotné ontické struktuře skutečnosti. Text tak otevírá otázku vztahu mezi touto strukturou a aktivitou vědomí, která smysl konstituuje. Celkově jde o fenomenologickou sondu do povahy vědomí, která zpochybňuje bergsonovskou terminologii a zdůrazňuje temporální a strukturní charakter lidské zkušenosti.
[Porozumění uměleckému dílu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 10. 1966
Tento text zkoumá proces interpretace a porozumění uměleckému dílu z filosofické perspektivy. Autor vychází z předpokladu, že porozumění není pasivním aktem, ale aktivním procesem, při němž jsou do vnitřního světa díla vnášeny vnější skutečnosti, představy a koncepty. Tyto prvky však v estetickém prostoru nezůstávají beze změny; jsou vystaveny novým souvislostem, které vedou k jejich transformaci, přeznačení a celkové restrukturalizaci. Dokument datovaný 26. října 1966 tak zdůrazňuje, že umělecké dílo funguje jako katalyzátor, který mění vnímání reality tím, že ji nahlíží v novém světle. Porozumění je zde chápáno jako dynamický vztah mezi subjektem a objektem, kde dochází k hlubokému přehodnocení dosavadních významů. Tato stručná, ale hutná reflexe poukazuje na hermeneutickou povahu umění, v níž se střet světa diváka a světa díla stává prostorem pro vznik nové kognitivní a existenční zkušenosti. Proces restrukturalizace vnitřního světa skrze umění tak představuje klíč k pochopení samotné podstaty estetického prožitku a umožňuje vnímateli nově definovat svůj vztah k okolnímu světu i k sobě samému.
[Téma budoucnosti a práce Gerharda Sautera]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 10. 1966
Tento text se zabývá ústředním významem pojmu budoucnosti a širší problematikou času v rámci současného teologického a filosofického myšlení. Konkrétně hodnotí přínos Gerharda Sautera skrze jeho zásadní dílo z roku 1965 s názvem "Zukunft und Verheißung" (Budoucnost a zaslíbení). Uznání role časovosti se v posledních desetiletích neustále zintenzivňuje, až se nakonec stalo samostatným předmětem několika významných studií. Sauterova práce je zde představena jako zásadní teoretický počin, který podrobuje kritickému zkoumání velké teologické a filosofické systémy. Uplatněním specifického pohledu zaměřeného na budoucnost a boží zaslíbení Sauter přesvědčivě ukazuje, že mnohé zavedené intelektuální projekty jsou ve svém pojetí těchto témat málo dostačující nebo přímo nedostatečné. Abstrakt vyzdvihuje užitečnost Sauterovy kritiky při odhalování limitů dobového diskurzu a zdůrazňuje potřebu hlubšího přehodnocení časových a eschatologických základů moderního teologického uvažování.
[Citát: J. L. Hromádka, Křesťanství v myšlení a životě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno, podle zařazení v sešitě zřejmě listopad 1966
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Text zkoumá složitý vztah reformační teologie k filosofii a přirozenému poznání Boha. Autor J. L. Hromádka poukazuje na vnitřní napětí reformace, která se brání čistě teoretickému a rozumovému zkoumání božství, čímž však vyvstává otázka, zda může mít vlastní adekvátní filosofický systém. Absence svébytné reformační filosofie vedla k tomu, že i významná díla, jako Calvinova Institutio, musela v dějinách částečně spoléhat na scholastické základy. Přestože reformace přinesla očištění evangelia a položila základy pro nové pojetí metafyziky založené na biblické koncepci Boha, člověka a světa, tento potenciál nebyl dosud plně realizován. Text zdůrazňuje, že vytvoření vskutku křesťanské a reformační filosofie, která by nebyla pouhým dědicem antické spekulace, zůstává zásadním a dosud nedořešeným úkolem protestantské teologie. Práce vybízí k dalšímu myšlenkovému úsilí při zpracování víry v souladu s jejím biblickým obsahem bez uchylování se k cizorodým metafyzickým principům.
[Citáty z Nového zákona]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno, podle zařazení v sešitě zřejmě listopad 1966
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tento dokument představuje soubor biblických citátů, zejména z listů apoštola Pavla a Skutků apoštolů, které se zaměřují na univerzalitu křesťanského poselství a smazávání sociálních i etnických rozdílů v Kristu. Text zdůrazňuje, že v rámci víry neexistuje rozdíl mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou, neboť všichni jsou jedno v Kristu Ježíši. Pavel se zde prezentuje jako dlužník všech národů, který je připraven kázat evangelium bez ohledu na kulturní původ posluchačů. Výběr pasáží reflektuje napětí mezi moudrostí světa a zdánlivým bláznovstvím Boží moci, přičemž klade důraz na vnitřní očištění srdce vírou a veřejné vyznání ústy jako cestu ke spáse. Dokument pocházející z listopadu 1966 tak podtrhuje ekumenický a inkluzivní rozměr raného křesťanství, v němž je Kristus chápán jako všecko a ve všech, a otevírá dveře víry celému lidstvu bez výjimek.
[Oikúméné a ekumenismus]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno, podle zařazení v sešitě zřejmě listopad 1966
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Text definuje pojem oikúméné nikoli jako uzavřenou skupinu, ale jako celý svět, přičemž ekumenismus ztotožňuje s křesťanským univerzalismem. Ekumenické hnutí podle autora překračuje hranice jednotlivých církví i celého křesťanstva a otevírá se dialogu s židy, muslimy, vyznavači východních náboženství i ateisty. Ekumenismus má hluboce misijní charakter a představuje pohyb křesťanů směrem ke každému člověku bez rozdílu. Druhá část textu zdůrazňuje nutnost oslovit bližního v jeho konkrétní situaci a jeho vlastním jazykem, který není jen vnějším prostředkem, ale i nástrojem myšlení. Program oslovit Židy židovsky a Řeky řecky vyžaduje respekt k odlišným myšlenkovým strukturám a tradicím. V kontextu 20. století to znamená brát vážně moderní myšlenkovou atmosféru a hledat adekvátní způsoby komunikace s moderním člověkem. Tento přístup chápe ekumenismus jako dynamický proces porozumění a otevřenosti vůči myšlení druhých v jejich autentickém prostředí.
[Řecká slova související s OIKOYMENÉ]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno, podle zařazení v sešitě zřejmě listopad 1966
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tento dokument představuje soubor filologických poznámek zaměřených na řecká slova etymologicky spojená s termínem oikoymené. Text se soustředí na sloveso oikeó, které nese významy jako bydlet, hospodařit či spravovat, a rozebírá jeho různé gramatické a sémantické tvary v kontextu antického myšlení. Mezi klíčové pojmy patří oikoumené, definovaná jako obydlená nebo Řeky spravovaná země, a dále termíny oikéma a oikésis označující příbytky a proces bydlení. Dokument rovněž uvádí synonyma pro obyvatele či kolonizátory, jako jsou oikétér, oikétés a oikétór, což ukazuje na šíři termínů spojených s osidlováním prostoru. Tyto záznamy, pravděpodobně pocházející z listopadu roku 1966, slouží jako stručný, leč výstižný lexikální přehled pro pochopení antického konceptu uspořádaného světa a správy domácnosti či obce. Práce osvětluje hluboký vztah mezi fyzickým obýváním prostoru a jeho politickou či ekonomickou správou v řeckém kontextu, což je klíčové pro studium klasické civilizace.
[Člověk a hra]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 11. 1966
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tato filosofická reflexe s názvem "Člověk a hra" zkoumá hluboký ontologický význam hry v procesu lidské existence a sebeuvědomění. Autor definuje polidšťování jako specifickou schopnost člověka plně integrovat svůj životní svět do struktury hry, čímž dochází k jeho zásadní proměně. Hra zde není chápána jako pouhá dočasná kratochvíle nebo únik z reality, nýbrž jako tvůrčí a transformační síla, která vnáší do světa nové významy a otevírá jeho dosavadní uzavřenost. Klíčovým prvkem je moment, kdy se hra stává trvalou platformou, z níž člověk čerpá odstup od své přirozené determinace. Skrze revizi pravidel a tvorbu nových souřadnic smyslu se hra proměňuje v autentickou lidskou praxi, invenci a aktivní přetváření skutečnosti. Člověk se tak vymaňuje z područí čistě přírodní danosti a ustavuje nový, symbolický svět významů, který mu umožňuje ovládat realitu z roviny svobody. Hra se nakonec stává novou, specificky lidskou přirozeností, která definuje podstatu humanity.
Návrh na provedení tématu „Ideologie, věda a umění“ v Redutě 4. 12. 1966
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 18. 11. 1966
Tento dokument představuje návrh témat k diskusi na večeru „Ideologie, věda a umění“ v Divadle Reduta v prosinci 1966. Autor navrhuje nahradit téma „vědy“ tématem „filosofie“. Klíčové body zahrnují propojení kýče s politickou ideologií, zkoumání umění, které je anti-ideologické nebo vnímáno jako takové, a vztah umění k určitému typu religiozity a církevnosti, včetně vlivu politického zaměření religiozity na uměleckou kvalitu. Dále se text zabývá souvislostmi mezi uměleckou a společensko-politickou avantgardou a dekadencí, hledáním analýzy příčin dekadence (kýčovitosti) a kritiky avantgardního umění. Zkoumá se také role sebeuvědomění a kritické filosofie v tomto kontextu. Vrcholem návrhu je teze, že zdroje avantgardnosti a filosofického kriticismu jsou identické a spočívají v základní otevřenosti, zatímco ideologičnost představuje subjektivitu a uzavřenost. Mezi kýčem a ideologičností existuje hluboká, byť nepřímá vazba. Diskuse má prozkoumat, jak strukturace kolektivních vazeb (hnutí, strany, národy, církve) ovlivňuje vztah k této základní otevřenosti a jak se to projevuje v ideologiích, umění, kýči a filosofii. Autor zmiňuje i možné alternativní názvy pro pořad.
Filosofie a ekumenické hnutí
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 11. 1966
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Text z roku 1966 zkoumá vztah mezi filosofií a ekumenickým hnutím v kontextu křesťanské misie a moderní sekularizace. Autor definuje ekumenismus skrze jeho univerzalismus a misijní zaměření, přičemž zdůrazňuje nutnost srozumitelného oslovení moderního světa. Klíčovým tématem je role filosofie v reflexi víry a překonávání historických mýtů cestou rozumu i víry. Text analyzuje rozpad tradiční metafyziky a zdůrazňuje potřebu radikální 'metanoie' v myšlení, která by umožnila oslovit moderního člověka nenáboženským a nemetafyzickým způsobem. Autor poukazuje na to, že filosofické rozdíly, jako například spor nominalismu a realismu, historicky přispěly k rozdělení křesťanů. Cestu k jednotě spatřuje v integraci dílčích pravd obsažených v herezích a v nalezení společného filosofického jazyka. Filosofie po své strukturální proměně nemá být pouhou apologií, ale hloubkovou reflexí víry integrovanou do všech sfér lidského života, od vědy po politiku, směřující k budoucí eschatologické jednotě lidstva.
[Noetika jako reflexe poznání]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 11. 1966
Tento text z roku 1966 se zabývá definicí noetiky jako reflexe procesu poznávání. Autor zdůrazňuje, že noetika nepředstavuje v první řadě metodický návod k poznání, nýbrž teoretický pokus o výklad samotného aktu poznávání. Na rozdíl od metafyziky se noetika nesoustředí na spekulace o principech poznání, ale na analýzu toho, co subjekt skutečně vykonává, když poznává svět. Ačkoli je možné poznávat i bez předchozího stanovení noetických předpokladů, takové poznání postrádá hlubší uvědomění si vlastních mechanismů. Text dále uvádí, že v rámci kognitivní praxe již existují určité principy, které lze následně izolovat a explicitně formulovat prostřednictvím noetické analýzy. Noetika tedy slouží jako nástroj pro zpětné pochopení a ujasnění procesů, které v poznání implicitně probíhají. Tato reflexivní povaha noetiky umožňuje přejít od nevědomého poznávání k vědomému uchopení struktur lidského rozumu a jeho interakce s realitou.
Ideologie a kýč
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 1966/1968 ◆ poznámka: Referát v Redutě 4. 12. 1966 + přednáška v Oblastní galerii v Liberci 18. 5. 1967 (publikovaný text je rozšířenou verzí původního referátu)
Tento text z roku 1966, inspirovaný diskusí v klubu Reduta, zkoumá hluboké propojení mezi ideologií a kýčem. Autor argumentuje, že pochopení těchto dvou jevů vyžaduje posun v jejich běžném chápání – vnímat je nejen jako umělecké či politické fenomény, ale jako obecnější lidské možnosti. Text analyzuje historický vývoj pojmu ideologie od Marxe, Brochovo pojetí kýče jako „radikálního zla“ a „imitačních systémů“. Dále se zabývá „falešností“ lidské existence jako zdrojem „falešného vědomí“, vztahem mezi ideologickým a kritickým myšlením, a funkcí ideologie a kýče při potvrzování dané skutečnosti. Zkoumá také vazby mezi uměním, ideologií, politikou, religiozitou a společenskou praxí, přičemž zdůrazňuje, že skutečná ideologie a skutečný kýč nejsou statické, ale představují dynamickou, degradující tendenci zapojenou do společenského kontextu. Vychází z myšlenky, že pravda je realizována uprostřed lží a rizika, nikoliv předem garantovaná.
[Idealismus a skutečnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1966
Text se kriticky zamýšlí nad pojmem idealismu a jeho postavením vůči objektivní skutečnosti. Vychází z rozlišení mezi úzkou metafyzickou definicí a širším funkčním pojetím. V užším smyslu je idealismus definován jako ontologický systém, v němž ideje, vědomí či duch tvoří samotný základ bytí. Autor však upozorňuje na problematičnost takové izolace duchovních entit a přiklání se k širšímu výkladu. Podle něj je idealismem každá koncepce, ve které vnitřní struktura a dynamika idejí natolik převládá, že v důsledku zakrývá a zastiňuje povahu věcí, na něž se odvolává. Idealismus přitom nemusí nutně popírat vnější realitu jako takovou, což dokládá příkladem objektivního idealismu. Problémem však zůstává, že logické souvislosti, pojmové aparatury a abstraktní koncepty získávají v tomto rámci primát nad autentickou a otevřenou zkušeností se skutečností v její celistvosti. Cílem textu je ukázat, jak intelektuální konstrukce mohou deformovat vnímání reality tím, že upřednostňují logickou konzistenci před přímým kontaktem se světem.
Diskuse o revoluci
Text "Diskuse o revoluci" z roku 1966 analyzuje podstatu moderní revolučnosti a její odlišení od pouhé vzpoury či povstání. Autor zasazuje fenomén revoluce do dějinného kontextu, přičemž za její duchovní prototyp považuje biblické vyjití z Egypta. Hlavním znakem pravé revoluce je její dějinnost, která spočívá v tvořivém navázání na minulost a radikalizaci jejích podstatných hodnot, nikoliv v pouhém ničení. Revoluce vyžaduje promyšlený program a rozumové zdůvodnění, čímž se staví do protikladu k iracionální davové psychóze. Významným tématem je transformace násilí; zatímco v moderní revoluci bývá zpočátku racionalizováno a kontrolováno, autor varuje před jeho osamostatněním, které může revoluční proces zvrátit v jeho opak. Závěr textu reflektuje hrozbu nihilismu a "vzpurnosti davů", kde nekritická masa průměrnosti může pohltit skutečné revoluční cíle. Skutečná revolučnost je podle autora podmíněna mravní kázní, askezí ducha a schopností nastolit vyšší řád, nikoli pouze likvidovat stávající uspořádání.
1967
Článek – recenze pro Plamen
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1967
Tento text představuje přehled knižních recenzí připravovaných pro časopis Plamen v roce 1967. Dokument je rozdělen do několika tematických okruhů, které reflektují tehdejší intelektuální diskurs v Československu. První část, "Filosofie a současnost", se zaměřuje na klíčové postavy moderní evropské filosofie a vědy, jako jsou Jean-Paul Sartre, Werner Heisenberg, Erich Fromm či Edmund Husserl, a zahrnuje i práce o teorii modelů. Další sekce uvádějí antologie filosofických děl a edici "Otázky a názory", v níž se objevují významná díla českých autorů té doby, například Vítězslava Gardavského, Roberta Kalivody nebo Ivana Svitáka, řešící vztah marxismu, náboženství a kultury. Závěrečná část "Filosofické aktuality" mapuje dobové diskuse o dialektice, sociologii a konci ideologie. Celkově seznam poskytuje cenný vhled do šíře filosofického a společenskovědního záběru, který byl v liberálnějším prostředí šedesátých let v Československu přístupný odborné i širší veřejnosti.
Člověk v kosmu – TEZE
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1967
Text „Člověk v kosmu“ představuje soubor filosofických tezí reflektujících postavení lidstva ve vesmíru. Autor argumentuje, že problematika člověka v kosmu není primárně technickým či kosmonautickým problémem, nýbrž otázkou hluboce filosofickou. Dokument čerpá z myšlenek Karla Kosíka, Jamese Jeanse a zejména Teilharda de Chardin. Diskutuje o cizotě člověka v moderním pojetí vesmíru a kriticky se staví k čistému evolucionismu. Klíčovým motivem je dialektika starého a nového v procesu kosmogeneze, kde je fenomén chápán nikoli jako uzavřený fakt, ale jako dění směřující k celistvosti. Člověk je interpretován jako vrchol světového vývoje a proces korpuskulizace vrcholí v lidské vědomé aktivitě. Závěr textu se zaměřuje na budoucnost lidstva a koncept víry jako aktivního vztahu k nadcházejícímu, vrcholící v bodě Omega. Tento teleologický pohled propojuje vědeckou evoluci s duchovním rozměrem lidské existence.
[Ludvík Vaculík]
Text Ludvíka Vaculíka z roku 1967 je analýzou vývoje jeho kritického myšlení vůči tehdejšímu režimu. Původní kritika se soustředila na ideologické lži a zkreslování skutečnosti, symbolizované metaforou vlaku jedoucího špatným směrem, kde oficiální hlas tvrdí, že vlak jede do cíle, ačkoliv je to zjevně jinak. Vaculík zprvu vyzýval k nalezení „špatně postavených výhybek“. Postupem času se však jeho kritika prohloubila a zaměřila se na samotný způsob cesty a na to, jak jsme se stali cestujícími. Nyní vidí příčinu neúspěchu nikoli ve vnější sabotáži, ale v „zradě zevnitř“, tj. v neslučitelnosti metod s cíli socialismu. Jeho postoj se posunul od kritiky ideologické iluze ke kritice samotné reality a nakonec k zpochybňování samotného ideálu. Autor textu analyzuje tento vývoj, Vaculíkovu slabost pro tento ideál a jeho obtíže s nalezením alternativ. Dále se text věnuje Vaculíkovu ranému vstupu do KSČ, jeho naivním představám o komunismu a jeho pozdějším rozčarování. Diskutuje se o Vaculíkově pojetí moci jakožto abstraktní, svůdné síly, která křiví lidi, a jeho snaze zařadit se mezi „ovládané“. Text se kriticky vyrovnává s Vaculíkovými názory, zejména s jeho údajným alibismem a nedostatkem sebekritiky, a poukazuje na to, že klíčové otázky týkající se jeho vlastního jednání a ideálů zůstávají nezodpovězené. Závěrem text naznačuje, že Vaculíkův rozhodující krok k opravdovému řešení svých dilemat má teprve před sebou.
1967
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1967 ◆ poznámka: součást strojopisného sešitu, obsahující ročníky 1966, 1967, 1972, 1973, 1974
Tento dokument se zabývá interpretací historických událostí s důrazem na pochopení novosti a jejího vztahu ke starému. Zdůrazňuje, že nové nelze redukovat na staré, ale že obě složky se vzájemně ovlivňují a osvětlují. Věnuje se také povaze umění jako tvorby, která vychází z lidské aktivity a subjektivity, a umění jako nástroje sebeosvobození. Další části pojednávají o podstatě civilizace a kultury jako o zkomplikování života pro jeho zlidštění a otevření cesty ke svobodě. Zkoumá řeckou představu kosmu oproti modernímu pojetí světa jako procesu a dění, a zdůrazňuje subjektivní povahu kosmického řádu. Diskutuje také o reflexi, která by neměla být pouhým odrazem praxe, ale aktivním procesem přesahujícím danou realitu. Text dále konfrontuje svobodné rozhodování s nutností respektovat práva a pravdu, a kritizuje krátkozrakost současných generací při rozhodování o budoucnosti. Téma civilizovanosti je spojeno s přítomností v širším kontextu minulosti a budoucnosti, nikoli s kontinuitou daností, ale s diskontinuitou, která umožňuje svobodné navazování souvislostí. Dokument kriticky hodnotí vztah člověka k technické civilizaci a varuje před odlidštěním a odcizením. Věnuje se také analýze náboženství a křesťanství, mýtu, víry a naděje, a odmítá redukci náboženství na pouhé rituály či zákony. Zdůrazňuje význam milosrdenství a lidských vztahů jako podstaty křesťanství. Závěrečné části zkoumají smysl života, ideologii, povahu vědy a filosofie, a potřebu reintegrace univerza vědy. Zdůrazňuje, že pravá podstata člověka spočívá v překračování daností a že smysl života je zakotven v budoucnosti.
Filosofie vědy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1967 ◆ poznámka: reakce na článek doc. Tondla ve Vesmíru č. 3/1967
Tento text reaguje na pojetí filosofie vědy Ladislava Tondla z roku 1967. Autor kritizuje Tondlovo vymezení filosofie vědy jako metateoretické disciplíny, která se zaměřuje výhradně na 'univerzum vědy' namísto předmětného světa. Hejdánek namítá, že takový přístup zbavuje filosofii možnosti radikální kritiky a odsuzuje ji k pouhé optimalizaci vědeckých procesů. Argumentuje, že věda je společensky a dějinně podmíněnou lidskou praxí, která představuje pouze výsek celkové lidské zkušenosti. Filosofie vědy proto nesmí vycházet pouze z toho, co si věda myslí o sobě, ale musí si udržet kritický odstup. Namísto aby byla pouhou 'služkou vědy' (ancilla scientiarum), měla by filosofie reflektovat vědu v kontextu celého lidského světa a sloužit pravdě (ancilla veritatis). Text zdůrazňuje, že vědecké poznání je partikulární a redukované, zatímco filosofie musí čerpat z plnosti lidské zkušenosti, aby mohla vědu skutečně interpretovat a hodnotit v jejím širším dějinném významu.
Pobývání člověka na světě a umění
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 8. 1. 1967 ◆ poznámka: Předneseno 8. 1. 1967 v Redutě; nedokončeno
Přednáška se zabývá vztahem člověka ke světu a rolí umění v tomto vztahu. Autor kritizuje pojetí světa jako totality a zdůrazňuje, že svět není pouhým souhrnem předmětů, ale dynamickou strukturou vzájemně propojených „vlastních světů“ (Umwelt). Člověk není pasivním pozorovatelem, ale aktivním účastníkem, který svou praxí a reflexí utváří realitu. Umění je představeno jako klíčová metoda „odstupu“, která umožňuje hlubší pochopení světa a sebe sama. Na rozdíl od filosofie, která pracuje s reflexí, umění nachází svůj odstup jiným způsobem, čímž obohacuje nejen sféru umění, ale i filosofické poznání. Přednáška se dotýká i ontologických předpokladů, uzavřenosti subjektivity, povahy reflexe a vztahu člověka k nepředmětné skutečnosti, mýtu, religiozitě, sekularizaci a vědě/technice.
Člověk a civilizace (přípravné poznámky)
Tento esej, zřejmě připravený jako podklad k článku pro časopis Slovenské pohľady, se zabývá komplexním vztahem mezi člověkem a civilizací. Autor polemizuje s reduktivními pohledy na civilizaci jako na pouhou technickou či materiální strukturu, nebo jako na něco zcela odděleného od přírody. Zdůrazňuje, že civilizace je nejen způsob, jakým člověk obývá svět a domestikuje přírodu, ale také proces, který přetváří samotnou lidskou bytost. Autor rozlišuje mezi povrchem a jádrem civilizace a varuje před barbárstvím, které se skrývá pod nablýskanou fasádou, pokud není civilizace zakořeněna v hlubších etických a lidských principech. Esej zkoumá povahu „osvětí“ – světa, který si každá živá bytost vytváří – a argumentuje, že lidské osvětí, civilizace, je specificky „nepřirozené“, protože se neřídí pouze přírodními zákony, ale je založeno na vědomém přijetí pravidel a principů. Vyzdvihuje, že lidská bytost se stává člověkem skrze sociální interakci a praxi, nikoli jen biologickou daností. Věda a technika jsou analyzovány jako metody přístupu ke skutečnosti, které mohou být polidštěné, ale i zvrhlé, pokud se odtrhnou od etických základů a lidskosti. Autor kritizuje konformismus a pocit odcizení v moderní společnosti a naléhá na zodpovědné hledání pravdy a na to, abychom civilizaci považovali za proces neustálého naplňování vyšších norem.
Člověk a civilizace
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 2. 2. 1967 ◆ poznámka: Text byl napsán původně na objednávku pro Slovenské pohľady; vyšel nakonec v Plameni. – Pozn. red.
- in: Plamen, 10, 1968, č. 111, str. 5–14
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 17–39
Tato filosofická úvaha zkoumá podstatu moderní technomorfní civilizace a ohrožení lidské integrity v éře vědeckotechnické revoluce. Autor varuje před konformismem, který vede k vykořeněnosti, a kritizuje pojetí dějin jako sil nezávislých na člověku. Skrze rozbor mýtu, lidské praxe a konkrétního příkladu emancipace žen poukazuje na napětí mezi civilizačními strukturami a přirozenou podstatou člověka. Člověk je definován jako „nepřirozené zvíře“, jehož lidství není neměnným stavem, ale neustálým procesem směřujícím k univerzálnímu smyslu. Civilizace je pojata jako specifické lidské „osvětí“, které vyžaduje neustálou polidšťující aktivitu. Autor zdůrazňuje nezbytnost kritické reflexe vědy a techniky, které mají tendenci se odcizovat a stávat se nástroji zotročení. Skutečná lidskost a civilizovanost spočívají v otevřenosti pravdě, která prolamuje setrvačnost zavedených struktur a umožňuje svobodnou volbu a kontinuitu lidského poslání napříč dějinami.
[Vztah vědy a víry, zřejmě přípravné body]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 2. 1967
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Text z roku 1967 zkoumá vztah mezi vědou a vírou, přičemž obojí definuje nikoli jako soubor dogmat či formulí, ale jako specifický typ lidské životní orientace a praxe. Autor zdůrazňuje, že vzájemná konfrontace a reflexe těchto fenoménů musí vycházet z jednotného pojetí člověka a světa. Tradiční rozdělení, kdy se vírou zabývá teologie a vědou filosofie, je v textu zpochybněno. Současná filosofie, odklánějící se od metafyziky směrem k nepředmětnému myšlení, má potenciál vytvořit nový integrující rámec pro obě oblasti. Dokument dále rozlišuje mezi ideálem vědy a její faktickou realizací, kterou je nutné nahlížet v dějinných souvislostech. Podobně i víra musí být chápána skrze své historické proměny a vývoj. Cílem je nalézt novou rovinu reflexe a pojmový aparát, který by umožnil hlubší porozumění vědě i víře v jejich vzájemné provázanosti a v kontextu moderního života.
Rozhovor o revoluci
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: 14. 12. 1966 / 22. 2. 1967 ◆ poznámka: další účastníci kulatého stolu: Pavel Filipi, Jiří Němec; předsedal Josef Smolík
- in: Křesťanská revue, 34, 1967, str. 185–189
Tento text z roku 1967 představuje diskusi mezi předními českými teology a mysliteli (Smolík, Filipi, Hejdánek, Němec) o fenoménu revoluce v křesťanském kontextu. Rozhovor reflektuje dobové ekumenické debaty v Ženevě a Sofii, které legitimizovaly revoluční myšlení v církvi. Diskutující analyzují vztah mezi revolucí a násilím, přičemž rozlišují mezi dějinnou revolucí a nahodilou vzpourou. Zdůrazňují, že revoluce by neměla být chápána jako pouhá destrukce nebo chaos, ale jako naplnění tradic a otevřenost budoucnosti. Klíčovým tématem je sociální dimenze evangelia a úkol církve nezůstávat v izolaci, ale aktivně se podílet na řešení krizí moderní společnosti. Autoři volají po „revolucionalizaci revoluce“, tedy prohloubení materiálních požadavků o hlubší lidský smysl a univerzální bratrství. Rozhovor uzavírá výzva k solidaritě s utlačovanými a k hledání nenásilných alternativ v radikálně se měnícím světě.
Několik poznámek k článku J. Tomina „Metafyzika a kritická filosofie“
Tento text představuje kritickou reflexi článku J. Tomina „Metafyzika a kritická filosofie“. Autor zpochybňuje několik klíčových bodů Tominovy argumentace, zejména jeho pojetí dynamiky společenské skutečnosti, vztah mezi minulými dějinnými událostmi a budoucími možnostmi a povahu volby optimálního směřování. Vyjadřuje skepsi ohledně Tominova pokusu o „zbavení se tíživého problému“ pouze verbálně a kritizuje nejasnou definici „dynamiky“ a „možností“. Dále autor polemizuje s označením koncepce za marxistickou na základě přiznání se k předpokladům, argumentuje proti geometrickému přístupu ve filosofii a zdůrazňuje potřebu nového, aktuálního chápání Marxe. Kritizuje také aplikaci pojmu epoché na vztah k metafyzice jako příliš formální a „stydlivě neutralistickou“ v době, kdy je metafyzika aktivně překonávána. Za zásadní chybu studie považuje nejasné vymezení pojmu metafyzika, což znemožňuje smysluplnou aplikaci epoché. Závěrem autor naznačuje, že pokud by Tominův program skutečně směřoval k „nalezení metafyzicky nezajistitelného místa v rámci ontotvorného procesu“, pak by celá práce mohla být koncipována nesprávně a zbytečně.
[Komentář Heideggerova pojetí „zakrytosti“ ve Wesen der Wahrheit]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 3. 1967
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tento text představuje komentář k Heideggerovu pojetí zakrytosti v jeho díle O podstatě pravdy (Vom Wesen der Wahrheit). Autor se zaměřuje na dynamickou povahu zakrytosti, kterou Heidegger nepojímá jako statický stav, nýbrž jako dějství vyznačující se ontologickou dvojznačností. Tato dvojznačnost spočívá v napětí mezi odpíráním a uchováváním. Zakrytost na jedné straně odpírá odkrývání (aletheia) samu sebe a uniká mu, čímž zůstává neproniknutelnou. Na straně druhé však uchovává to nejvlastnější jako vlastnictví, což naznačuje niternou spojitost mezi odkrýváním a zakrýváním. Klíčovým tématem je výklad předpony „ne-“ (Un-) v pojmech jako nepravda či ne-podstata. Text zdůrazňuje, že u Heideggera tato negace neznamená pouhý nedostatek nebo popření ve smyslu absence, ale funguje spíše jako zesílení a poukazuje na původní rozměr pravdy, kde zakrytost předchází a podmiňuje každé odkrytí. Rozbor tak směřuje k pochopení ne-pravdy jakožto základní součásti podstaty pravdy.
Ideologie
Tento text se zabývá podstatou ideologie a jejího vztahu ke kritice. Zdůrazňuje, že ideologie se vyznačuje imanentním myšlením, které se vždy kontroluje samo sebou a hodnotí svět ze svého vlastního stanoviska. Ideologie si klade za cíl vše zařadit a pojmenovat, čímž potvrzuje sebe sama a situaci, jejímž je výrazem. Kritika je naopak v zásadním rozporu s ideologií, protože vychází z jiného, odlišného hlediska a usiluje o odhalení skutečné povahy věcí. Ideologie je pak chápána jako "falešné vědomí", které neodpovídá pouze nedostatečně poměrům, ale které dokonce poměry, jež jsou samy o sobě falešné, prezentuje jako pravé a tím je zakrývá. Vychází se z Marxovy interpretace, že náboženská či jiná ideologie je prototypem ideologií a že kořenem ideologie je rozpor v samotné skutečnosti. Ideologie tento rozpor zakrývá tím, že jeden z protikladů vydává za celek. Kritika ideologie proto musí odhalovat nejen rozpory v dané ideologii, ale především celek rozporné skutečnosti, aby se sama nestala ideologií.
Pojetí pravdy v „Útěše z filosofie“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 19. 4. 1967 ◆ poznámka: Text původně přednesen 3. 4. 1957 na první ekumenické schůzce nad „Útěchou“ [v bibliografii jako Rádlovo pojetí pravdy v „Útěše z filosofie“]; s malými změnami a opatřen úvodními větami přepsán a odevzdán J. Smolíkovi 19. 4. 1967 pro Křesť. revue 5/1967 (pozn. aut.).
- in: Křesťanská revue, 34, 1967, č. 5, str. 99–100
Tato stať podrobně analyzuje specifické pojetí pravdy v pozdním filosofickém odkazu Emanuela Rádla, konkrétně v jeho díle „Útěcha z filosofie“. Rádl v tomto textu zásadně odmítá moderní vědecký redukcionismus a materialistický pohled na svět, který se snaží vyšší formy existence vysvětlovat pouze prostřednictvím zákonů hmoty a energie. Namísto konceptu mrtvé hmoty Rádl předkládá vizi světa, který je i na svých nejnižších úrovních prostoupen vitalitou a směřuje k morálnosti skrze organizující princip „vlády“. Autor studie zdůrazňuje klíčový paradox Rádlova myšlení: pravda je sice bytostně osobní a vázaná na individuální lidskou rozvahu a svědomí, zároveň však představuje objektivní autoritu, která nad člověkem vládne. Pravda je v Rádlově pojetí ontologicky dřívější než lidské poznání; člověk ji nestanovuje, nýbrž se do ní rodí a objevuje ji. K jejímu faktickému uskutečnění ve světě je však nezbytné aktivní lidské porozumění, služba a odevzdanost. Stať dále osvětluje Rádlovo odmítnutí objektivní metafyziky a jeho důraz na sepětí pravdy s dějinnou zkušeností a spravedlností.
[Komentář Heideggerovu textu Wesen der Wahrheit]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 4. 1967
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tento komentář k Heideggerovu spisu „O podstatě pravdy“ se zaměřuje na vztah mezi tajemstvím, pravdou a ne-pravdou, jak jsou vyloženy v 6. a 7. kapitole díla. Autor rozebírá pojmy ek-sistence a in-sistence, přičemž ukazuje, že člověk se skrze in-sistenci upíná k jednotlivým jsoucnům a zapomíná na tajemství celku bytí. Toto zapomenutí ústí v „blud“ (bloudění), který Heidegger definuje jako podstatnou protipodstatu pravdy. Text zdůrazňuje, že blud není náhodným selháním, nýbrž strukturálním prvkem lidského pobytu (Dasein). Na rozdíl od Hegelovy dialektiky, která protiklady ruší, Heidegger ponechává pravdu a blud v neustálém vnitřním napětí. Plná podstata pravdy tak zahrnuje i své vlastní zakrytí. Jen skrze zakoušení bludu jakožto bludu se člověk může znovu otevřít tajemství a přijmout svůj dějinný osud. Odkrytí této nutnosti pak tvoří základ lidské svobody v rámci dějin.
[Cesta do Mariánských lázní a úvahy o průšvihu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 5. 1967
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Text reflektuje cestu autora a jeho přátel (Jiřího Němce a Václava Freie) na sympozium v Mariánských Lázních v květnu 1967. Navzdory odmítavému postoji úřadů se skupina rozhodla na akci vypravit s cílem navázat skutečný dialog. Jejich následné vyloučení a neúspěch autor neinterpretuje jako prostou porážku, ale jako projev „pravé naděje“. Tato naděje neusiluje o hladký průběh, ale o odhalení skutečné podoby věcí a pravdy o dané situaci. Právě skrze tento „průšvih“ se ukázalo, že svobodný dialog v tehdejším Československu ještě není možný. Autor se vyrovnává s vnitřním otřesem z vyhoštění a dochází k závěru, že autentické jednání založené na naději musí počítat s rizikem neúspěchu, pokud má být odhalena nekamuflovaná pravda. Setkání s Jürgenem Moltmannem pak podtrhuje mezinárodní rozměr události a kontrast mezi vnějším zdáním a vnitřní zkušeností aktérů.
K problému filosofické reflexe víry
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: začátek května 1967
Text se zabývá vztahem mezi vírou, filosofií a theologií, přičemž kriticky navazuje na myšlenky J. B. Součka a E. Rádla. Autor definuje víru nikoli jako rozumový souhlas s dogmaty, ale jako radikální životní obrat (metanoia), který mění celkovou perspektivu člověka. Tento obrat se musí dotknout i rozumu; filosofie, která si neuvědomuje své předpoklady a minulost, zůstává slepá. Skutečné „pokání rozumu“ spočívá v uznání vlastní zatíženosti a v otevřenosti vůči tomu, co přesahuje logické systémy – tedy vůči tajemství. Hejdánek dále rozlišuje mezi vírou a náboženstvím a zkoumá možnost filosofie jako reflexe víry. Taková filosofie musí projít strukturní proměnou, aby překonala své mýtické kořeny a metafyziku neměnnosti. Závěr textu se věnuje hermeneutickému problému: biblická zvěst je již interpretací, a úkolem myšlení je proniknout k tomu, co je interpretováno, aniž by se rezignovalo na dějinnost tohoto procesu. Skutečnost se totiž plně realizuje až skrze spoluúčast interpretace.
[Johannes Babtist Metz, Wolf-Dieter Marsch a „institucionalizovaná kritika“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 5. 1967
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tento text dokumentuje průběh semináře Milana Machovce z května 1967, na kterém vystoupil katolický teolog Johannes Baptist Metz s přednáškou o křesťanství a odcizení. Metz, ovlivněný Karlem Rahnerem, obhajoval koncept "institucionalizované kritiky" jako nástroje k překonání světa. V následné diskusi oponoval protestantský teolog Wolf-Dieter Marsch, který považoval institucionalizovanou kritiku za logický rozpor a poukazoval na protikritickou povahu institucí. Autor textu do debaty vstupuje s postřehem, že neorganizovaná kritika upadá do utopismu, protože postrádá vazbu na praxi. Zároveň si všímá shody obou myslitelů v odmítání pozitivní metafyziky svobody a v uznání negativity budoucnosti. Závěr textu reflektuje nezbytnost, ale i nevyhnutelné selhávání institucí a vizí v kontaktu s lidskou realitou. Právě z těchto selhávajících struktur a vizí však podle autora vyvěrá živá víra, která se musí neustále vyrovnávat s napětím mezi teorií a praktickým uskutečněním v čase.
[Deníkový záznam k setkání Akademické YMCA v Karolinu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 5. 1967
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Deníkový záznam z 3. května 1967 zachycuje atmosféru a význam setkání Akademické YMCA v pražském Karolinu. Autor rozlišuje mezi formální, vnější stránkou slavnostního shromáždění a následným večerním programem, který považuje za klíčový pro skutečný obsah události. Právě během večerní části se diskuse posunula od pouhé nostalgie a předávání informací k zásadním otázkám o smyslu a budoucnosti organizace v tehdejším společenském kontextu. Ústředním tématem reflexe je morální dilema, zda setrvat v pasivitě, nebo se aktivně pokusit o změnu stávajících poměrů. Zápis zmiňuje krátké, leč podnětné rozhovory s osobnostmi jako Ondra a Opočenský. Text vyjadřuje směsici odhodlání k dalšímu dialogu a zároveň obavy z možných negativních následků takového konání. Autor se ptá, zda má tato iniciativa reálnou naději na úspěch bez hrozby perzekuce či nezdaru.
[Citát: J. L. Hromádka, Cesty českých evangelíků]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 5. 1967
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tento text se zamýšlí nad trvalou platností myšlenek teologa J. L. Hromádky obsažených v jeho díle Cesty českých evangelíků. Autor zdůrazňuje, že Hromádkova pozorování z 30. let 20. století zůstávají v roce 1967 stále aktuální. Hlavním tématem je postupná marginalizace evangelické církve, která ztrácí schopnost ovlivňovat veřejné a duchovní dění a stává se pouhým pasivním účastníkem historického vývoje. Hromádka kritizuje neschopnost církve oslovit proměněnou českou duši a poukazuje na historický deficit Jednoty bratrské v přijímání přímé odpovědnosti za politický osud země. Úvaha směřuje k naléhavé otázce, jaké mravní a sociální vedení má církev poskytnout svým členům uprostřed složitých společenských, hospodářských a politických krizí. Text je výzvou k aktivnímu zapojení věřících do zápasů okolního světa a k odmítnutí pouhé pasivní shody s existujícím řádem, přičemž varuje před setrváváním na okraji společnosti bez jasného směru a kormidla.
[Citát: Hans-Georg Gadamer, Zur Problematik des Selbstverständnisses]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 5. 1967
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tento text analyzuje úvahu Hanse-Georga Gadamera o problematice sebepochopení v kontextu hermeneutiky a demytologizace. Gadamer vychází z předpokladu, že teologické zkoumání se často omezuje na dogmatické výsledky demytologizace, zatímco opomíjí její obecnou hermeneutickou podstatu. Ústřední otázkou textu je, zda lze porozumění Novému zákonu plně vysvětlit skrze koncept sebepochopení víry jednotlivce. Gadamer naznačuje, že v procesu porozumění působí prvky, které přesahují subjektivní sféru a individuální sebe-bytí (Selbstsein). Tím zpochybňuje dominanci subjektivity v moderní hermeneutice a otevírá prostor pro zkoumání struktur, které formují lidskou zkušenost se slovem a tradicí mimo rámec pouhého vědomí. Autor se zaměřuje na to, co se odehrává za hranicemi subjektu, a poukazuje na nutnost rozšířit hermeneutický horizont o dimenze, které nejsou redukovatelné na individuální prožitek. Gadamerův přístup tak přináší kritickou reflexi limitů existenciální interpretace v teologii i filosofii a zdůrazňuje momenty, které přesahují kontrolu jednotlivce.
Hejdánek, Ladislav → Souček, Josef Bohumil
docx |
pdf |
html
◆ korespondence, česky, vznik: 12. 5. 1967
Tento dopis, datovaný 12. května 1967 v Praze, je osobním vyznáním oddanosti a vděčnosti adresovaným „bratru děkanovi“ k jeho narozeninám. Autor vyjadřuje hlubokou úctu k děkanovi, od kterého se naučil mnohému a jehož intelektuální a osobní vliv formoval nejen jeho život, ale i životy jeho blízkých přátel. Zvláště oceňuje děkanův příklad odpovědného rozhodování, které nebagatelizuje komplexnost a tíhu spojenou s takovými rozhodnutími, ale naopak je ukazuje v celé jejich syrové podobě. Autor přiložil kopii svých úvah věnovaných děkanovi a vyjadřuje obavy, zda tato práce bude důstojným příspěvkem k poctě, kterou si děkan zaslouží, a doufá v jeho laskavé pochopení. Dopis končí upřímnými pozdravy a vděčnou žákovskou láskou, ke kterým se připojuje i Heda.
Víra a filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 12. 5. 1967 ◆ poznámka: Článek byl věnován prof. dr. J. B. Součkovi k jeho pětašedesátinám; napsán byl v květnu 1967. Při schvalování cenzurou se původní text „ztratil“, musel být proto dodán nový opis. Článek byl předán redakci Křesťanské revue počátkem května 1967 (pozn. aut.).
- in: Křesťanská revue, 35, 1968, č. 6, str. 126–132
- in: Jakub S. Trojan – Ladislav Hejdánek, Filosofie a theologie. Sborník textů, Praha: [s. n.], 1986, str. 15–27 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 13–22
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 57–66
Studie se zabývá vztahem mezi vírou a filosofií, přičemž vychází z komparace přístupů Emanuela Rádla a Josefa Bohumila Součka. Zatímco Rádl usiloval o filosofické zdůvodnění theologie, Souček zdůrazňuje vnitřní svobodu obou disciplín a odmítá uzavřené systémy. Autor textu na Součka navazuje a rozvíjí myšlenku, že theologie je vázána na živou zvěst Písma, která není fixní formulí, ale událostným oslovením svědomí. Ústředním motivem je možnost vnitřní proměny (metanoia) filosofie pod vlivem víry. Tato proměna neznamená násilnou deformaci filosofických pojmů pro potřeby dogmatiky, ale spíše strukturální reformu myšlení, která opouští tradiční metafyziku směrem k dějinnému a osobnostnímu chápání pravdy. Filosofie a theologie jsou pojímány jako rovnocenné spoluslužebnice pravdy, které se v eschatologické perspektivě setkávají ve své „neužitečnosti“ před absolutní autoritou. Autor naznačuje, že filosofická reflexe víry může představovat legitimní alternativu k reflexi theologické, pokud se otevře budoucnosti a dynamickému charakteru skutečnosti.
[Sebepochopení člověka a reflexe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 5. 1967
Tento text se zabývá filosofickým problémem sebepochopení, které autor odlišuje od pouhého sebeuvědomění. Ústřední otázkou je, proč člověk není sám sobě bezprostředně zřejmý a proč k dosažení integrity musí překonávat vnitřní vzdálenost či rozpolcenost. Autor odmítá představu o prvotní integritě narušené odcizením; místo toho vnímá vědomí jako prostředek, který musí být integrován do existence, aby ji prohloubil a realizoval. Sebepochopení je možné pouze skrze pochopení situace a světa, což činí vědomí sebe sama procesem sekundárním a zprostředkovaným. Klíčovým prvkem je reflexe, při níž se subjekt nezaměřuje na věci, ale na své vlastní jednání. Tato reflexe probíhá v ostrém světle pravdy, které zbavuje lidskou akci jejího mystifikujícího charakteru a umožňuje člověku odhalit jeho pravou podobu. Skrze tento návrat k sobě samému prostřednictvím pravdy dochází k osobní integraci a skutečné realizaci člověka jako subjektu.
Zamyšlení o Patočkovi
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1. 6. 1967 ◆ poznámka: Rukopisný zápis do kroniky vinohradského evangelického sboru, při příležitosti Patočkových šedesátin.
Tento text z kroniky vinohradského evangelického sboru z června 1967 se věnuje především osobnosti a filosofickému přínosu Jana Patočky k jeho 60. narozeninám. Autor vzpomíná na Patočkovy přednášky a prosemináře jako na "svátek ducha", ale zároveň popisuje svou neschopnost plně se s ním myšlenkově ztotožnit, a to i přes Patočkovy počáteční naděje a snahy o spolupráci při studiu Heideggera. Autor kritizuje Patočkovu "nedostatečně vnitřně integrovanou filosofickou osobnost", která se projevuje častými změnami názorů pod vlivem nových publikací a neschopností nabídnout vlastní velkolepou koncepci, což v něm vzbuzovalo odpor. Text dále zmiňuje účast na Patočkově oslavě, která vyvrcholila diskuzí v bytě Ivana Dubského, kde se řešila potřeba dialogu mezi různými filosofickými proudy, zejména s marxisty. Závěrem se autor stručně věnuje obnovení časopisu Tvář a schválení prvního sborníku s novým názvem "Podoby".
[Povaha filosofie, praxe a reflexe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1967
Text z června 1967 se zabývá povahou filosofie jako součinnosti spontánního jednání a náročné kritické reflexe. Autor zdůrazňuje, že filosofování je sice nevyhnutelnou součástí lidské existence, avšak skutečná filosofie vyžaduje vědomé odkrývání skrytých principů našich postojů. Zásadním tématem je vztah mezi reflexí a praxí: pouhá aktivita se stává skutečnou praxí až tehdy, je-li reflektována a projektována prostřednictvím filosofie. Reflexe vyžaduje vnitřní odstup a schopnost nahlížet principy 'odjinud'. Cílem filosofického snažení není pouze ucelený světový názor, nýbrž integrace lidského života a společenského světa v jeho celistvosti. Tato integrita směřuje k univerzalitě založené na pravdě, čímž filosofie překonává partikulárnost lži a napomáhá utváření autentického životního stylu. Filosofie je tedy v jádru praktickým úsilím o celistvost lidského světa.
[Filosofická theologie (Wilhelm Weischedel)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 6. 1967
Textová analýza se zaměřuje na kritické zhodnocení otázky Wilhelma Weischedela ohledně možnosti filosofické theologie. Autor polemizuje s předpokladem, že Bůh je předem daným objektem, ke kterému se filosofie i víra vztahují stejným způsobem. Místo pouhého zkoumání oprávněnosti filosofické theologie navrhuje autor zkoumat legitimitu theologie nefilosofické a ptát se po podstatě každé řeči o Bohu. Klíčovým argumentem je, že řeč o Bohu představuje reflexi hlubší, elementární struktury, kterou je třeba dešifrovat a interpretovat. Pojem Bůh je nahlížen jako pojmová hypostaze, nikoli jako objektivní metafyzická skutečnost. Úloha filosofie nespočívá v budování paralelní disciplíny k víře, ale v metodické distanci a v interpretaci smyslu, který se skrývá za náboženskými pojmy. Cílem je převést tradiční vyjádření na základnější rovinu, čímž se otevírá prostor pro kritické uchopení smyslu prostřednictvím odlišných pojmových struktur.
[Člověk, dějiny, příroda a pravda]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 6. 1967
Tento text z roku 1967 kriticky zkoumá podstatu lidské existence ve vztahu k dějinám, přírodě a pravdě. Autor odmítá naivní představu člověka jako výhradního strůjce sebe sama a zdůrazňuje, že člověk je spíše spolutvůrcem své bytosti. Dějiny nejsou chápány pouze jako výsledek lidské aktivity, ale jako prostor, který lidské konání přesahuje a udílí mu smysl i hodnocení. Klíčovým prvkem úvahy je pojetí pravdy, která není lidským produktem či funkcí, nýbrž autonomní silou. Právě ve světle pravdy se lidské dějiny a člověk stávají tím, čím skutečně jsou. Autor vyvozuje, že člověk se stává plně lidským teprve skrze komunikaci s pravdou, nikoli pouhou interakcí s přírodou či světem daností. Tento proces, ztotožněný s logem, představuje zásadní okamžik, kdy se člověk vymaňuje z pout pouhé přírodnosti a vstupuje do sféry dějinnosti a autentického lidství. Pravda je zde vnímána jako konstitutivní princip, jemuž je člověk podřízen a z něhož čerpá svou pravou podstatu.
[Počátky jako východisko a jejich pojetí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 7. 1967
Tento text se zabývá filosofickým problémem definování „počátků“ jako teoretického východiska pro pochopení skutečnosti. Autor kritizuje pojetí tzv. prvních počátků, jako je například bezprostřední zkušenost, a poukazuje na jejich vnitřní rozpornost: buď postrádají komplexnost reality, která z nich vychází, nebo jsou natolik obsáhlé, že již neodpovídají pojmu počátku. Navrhovaným řešením je nahlížet na počátky jako na vnitřně složité a dynamické entity. Podle autora musí být všechny pozdější dynamické struktury přítomny již v těchto výchozích bodech, ačkoliv se jejich plná komplexnost projevuje až v průběhu dalšího vývoje. Text tak odmítá statické chápání základů poznání i bytí a místo toho zdůrazňuje procesuální charakter reality, v němž je pohyb a vnitřní strukturovanost konstitutivním prvkem již od samotného vzniku.
[Nad vlastním filosofickým východiskem]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 7. 1967
Text z 12. července 1967 kriticky hodnotí tradiční filosofická východiska, zejména ta, která se opírají o fenomén či bezprostřední zkušenost. Autor tvrdí, že takový přístup je stejně neudržitelný jako klasická metafyzika. Místo toho navrhuje alternativní metodu, která by spojila výhody metafyzického postupu s empirickým ukotvením. Klíčovým prvkem tohoto návrhu je redukce vlastní situace na strukturu tzv. „nižších subjektů“. Tento přístup nahlíží na subjekt nikoli jako na neměnnou substanci, ale jako na komplexní strukturu, čímž zavádí koncept „struktury subjektnosti“. Úvaha směřuje k novému pochopení subjektivity, které překonává limity čistého fenomenologického popisu i spekulativní metafyziky. Tím se otevírá prostor pro preciznější zkoumání konstituce vědomí a bytí skrze strukturální analýzu, která bere v úvahu hierarchickou povahu subjektních útvarů. Tento stručný, leč hutný zápis představuje důležitý moment v autorově hledání pevného metodologického základu pro moderní filosofické bádání a naznačuje odklon od tradičního subjektivismu směrem ke strukturálnímu uvažování o podstatě lidské existence.
[Kritika Husserlova pojetí fenomenologické redukce]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 7. 1967
Tento text z roku 1967 přináší kritickou reflexi Husserlova konceptu fenomenologické redukce. Autor zpochybňuje Husserlovu snahu o vyřazení víry v existenci světa za účelem dosažení čistého transcendentálního vědomí. Argumentuje, že takovéto čisté vědomí je pouze výsledkem hypostaze a představuje mystifikovanou formu vědomí. Hlavní námitka spočívá v tom, že redukovat lze pouze fenomén jakožto předmět vědomí, nikoli však jako subjekt či jeho konstituentu. Proces redukce struktury fenoménu je nahlížen jako aktivní úkon vědomí, který namísto zjednodušení k čistému základu vede k další komplexifikaci vědomí, jež tuto redukci provádí. Text tak zdůrazňuje procesuální a aktivní charakter vědomí, který odporuje statické představě o dosažení jeho čisté formy prostřednictvím pouhého odmyslení vnějšího světa. Tato kritika poukazuje na vnitřní rozpor v Husserlově metodě, kde snaha o izolaci vědomí nutně proměňuje samotnou povahu zkoumaného subjektu.
[Víra a atheismus jako kýč]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 7. 1967
Tento text z července 1967 analyzuje fenomén kýče v kontextu víry a atheismu. Autor vychází z paralely, v níž moderní válku připodobňuje ke kýčovité verzi souboje, a sleduje, jak se autentické ideové střetnutí proměňuje v kýč ideologický. Hlavní pozornost je věnována mechanismu, skrze který se víra mění v kýč: děje se tak v momentě, kdy se víra etabluje jako rigidní systém dogmat a liturgických úkonů. Takový systém pak neslouží jako východisko k transcendenci, ale naopak stanovuje nepřekročitelné meze, čímž víra ztrácí svou legitimitu a opravdovost. Podobnému riziku čelí i atheismus, který do kýčovité podoby upadá tehdy, pokud se omezuje na vehementní popírání teistických soustav. Autor dovozuje, že atheismus získává svou pravou hodnotu a šanci na hlubší poznání teprve ve chvíli, kdy se z této pasti ideologického kýče vymaní a pozvedne se k vlastní, neomezené reflexi skutečnosti, která překračuje pouhou negaci náboženských forem.
Filosofie a víra
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 7. 1967
Tento dokument představuje osnovu k přednášce Ladislava Hejdánka z července 1967, která se zaměřuje na vztah mezi filosofií a vírou. Autor rozlišuje mezi náboženstvím a vírou a zkoumá vývoj od mýtu k filosofickému myšlení. Klíčovým tématem je kritika a rozklad tradičního onto-teologického konceptu, což vede k potřebě nenáboženské interpretace a teologie v éře po smrti Boha. Hejdánek navrhuje neteologickou reflexi víry, která má zásadní důsledky pro samotnou filosofii, vyžadující její vnitřní proměnu neboli metanoiu. Filosofie víry je zde chápána jako reflexe specifické lidské praxe, což nutně vyvolává napětí a střety na poli čistého filosofického myšlení. Text naznačuje cestu k novému pojetí filosofie, která se nevyhýbá existenciálním otázkám víry, ale přistupuje k nim kriticky a bez dogmatických nánosů tradiční metafyziky. Celkově jde o hutný nárys proměny myšlení v kontextu moderní sekularizace.
[Sebepochopení a seberealizace člověka]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 7. 1967
Tento text se zabývá vztahem mezi sebepochopením a seberealizací člověka jakožto vědomě jednající bytosti. Autor tvrdí, že veškeré lidské konání je formou artikulace vlastního sebepojetí, přičemž za autenticky lidskou považuje pouze takovou praxi, která je vědomě rozvrhována jako vlastní projekt. Člověk se tedy stává člověkem právě v té míře, v níž je schopen sám sebe realizovat skrze tento projekt. Tato seberealizace však není libovolná, ale musí respektovat strukturu skutečnosti, kterou si člověk utváří jako svůj „vlastní svět“ neboli osvětí. Zásadním motivem textu je myšlenka, že člověk se uskutečňuje pouze skrze sebepřesahování (transcendenci) směrem k budoucnosti. Lidský pobyt na světě je tak definován neustálou strukturální proměnou a orientací na to, co ještě není, ale co má být. Hejdánek zde klade důraz na dynamickou povahu lidství, která spočívá v aktivním utváření budoucího smyslu existence v rámci daného světa.
[Atheismus a pojem „boha“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1967
Tento text ze dne 18. července 1967 analyzuje Marxův atheismus jako projev úsilí o lidskou emancipaci. Autor vychází z teze, že pojem boha představuje lidský výtvor, jemuž se člověk zotročil, a v tomto Marxově postoji spatřuje legitimní pokračování biblické prorocké linie bojující proti modloslužbě. Klíčovým problémem, který text nastoluje, je otázka budoucího osudu náboženského jazyka v procesu osvobození člověka. Autor se ptá, zda se pojem boha může stát znovu nástrojem svobody, nebo zda je nutné jej v zájmu věrnosti prorocké tradici zcela opustit. Nejde přitom o abstraktní terminologickou diskuzi, nýbrž o zásadní otázku podmíněnou konkrétní dějinnou situací. Úvaha vybízí k hlubokému zamyšlení nad vztahem mezi filosofickou kritikou náboženství a praktickým úsilím o lidskou důstojnost, přičemž zdůrazňuje, že vyrovnání se s náboženským dědictvím je nezbytnou součástí hledání autentické existence v moderním světě.
[Body k blíže neurčenému výkladu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 7. 1967
Tento dokument představuje soubor čtrnácti stručných tezí k přednášce či výkladu z 23. července 1967, které jsou v ediční poznámce označeny jako text k tématu antropologie. Dokument načrtává klíčové body zkoumání lidské situovanosti a sebepochopení člověka v rámci dějinného vědomí, které je chápáno jako odstup od bezprostřední zkušenosti. Autor se věnuje kritice ideologie a dešifrování jejích mechanismů, stejně jako rozkladu tradičních onto-teologických konceptů a následnému pádu metafyziky. Skrze tyto body se text dostává k otázkám relativismu a hledání podstaty pravdy v proměnlivé realitě. Významná část osnovy je věnována ontologii času, kde je kladen důraz na vnitřní strukturu časovosti, orientaci na budoucnost a horizont naděje. Závěr osnovy tematizuje rozdíl mezi předmětným myšlením a subjektní aktivitou. Jde o syntetický přehled témat charakteristických pro moderní filosofickou reflexi lidské existence a její dějinnosti.
[Kýč, dogmatismus a víra]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 7. 1967
Tento text z 26. července 1967 rozebírá hluboké souvislosti mezi kýčem, dogmatismem a autentickou vírou. Autor identifikuje kýč a dogmatismus jako projevy nedostatku tvůrčí fantazie a pasivního podléhání minulosti, které se opírají o klišé a prefabrikované ideové prostředky. Taková konzervativnost je vnímána jako reakční, neboť brání živému pohybu ducha. V protikladu k tomu stojí víra, která je definována jako svobodné, původní a stále nové rozhodnutí čelící aktuálním situacím. Dogmatizace je pak procesem, který se pokouší tyto živé odpovědi fixovat do neměnných norem, čímž paradoxně způsobuje porážku a ustrnutí celého systému. Text zdůrazňuje, že víru nelze mechanicky imitovat. Jako východisko z dogmatického ustrnutí autor navrhuje buď radikální odmítnutí starého systému (po vzoru reformace), které však skýtá nebezpečí opakování chyb, nebo trpělivou reformní práci zevnitř. Tento dokument tak představuje kritickou reflexi mechanismů, které v náboženském i společenském životě nahrazují živou zkušenost mrtvou formou.
[Člověk a budoucnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 8. 1967
Tato filosofická práce ze srpna 1967 se věnuje hluboké analýze vztahu mezi lidskou existencí a horizontem budoucnosti. Autor se v úvodu ptá po samotné podstatě člověka a po tom, co pro něj představuje skutečné dobro. Klíčovým východiskem je teze, že člověk není uzavřenou entitou, ale spíše projektem – tím, čím se má teprve stát. Pokud je lidské bytí definováno touto potencionalitou, pak musí být i morální hodnoty a pojetí dobra odvozovány z této budoucí perspektivy. Text podrobně zkoumá vnitřní i vnější překážky, které brání člověku v autentické orientaci na to, co přichází, a definuje podstatu této orientace jako základní životní postoj. Budoucnost je zde nahlížena jako svrchovaná autorita a zdroj etických norem, přičemž je kladen důraz na rozlišení mezi pravou a falešnou vizí budoucího. Závěrečná část se zaměřuje na moderní humanismus, který autor chápe jako hnutí neoddělitelně spjaté s teleologickým směřováním lidstva a jeho neustálým sebetvářením v čase.
[Kontrola nad šířením idejí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 8. 1967
Tento krátký záznam z 3. srpna 1967, inspirovaný četbou Platónova dialogu Prótagoras, se zamýšlí nad problematikou šíření a kontroly idejí v rámci společnosti. Autor přirovnává ideje, názory a myšlenkové koncepce k lidským výtvorům či zboží, které je nabízeno ostatním lidem. Poukazuje na to, že tak jako může být zboží kvalitní, podřadné či dokonce škodlivé, platí totéž i pro myšlenky. Centrální otázkou textu je, zda zestátnění či zespolečenštění produkce idejí skrze instituce skutečně zaručuje jejich kvalitu pro řadového občana. V kontextu tehdejší socialistické společnosti autor navrhuje paralelu s občanskou kontrolou prodejen potravin a klade provokativní otázku, zda by neměla být zavedena obdobná občanská kontrola také nad výrobou a šířením idejí. Text tak kriticky reflektuje vztah mezi institucionální mocí, kvalitou intelektuálního obsahu a právem veřejnosti na dohled nad procesy, které formují veřejné mínění.
[Minulost a přítomnost, počátky a konce, transcendence jako přesažení přítomnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 8. 1967
Tento text zkoumá filosofický vztah mezi minulostí, přítomností a počátky skrze koncept transcendence. Autor zpochybňuje běžné chápání začátku jako pouhého pokračování a definuje skutečný počátek jako akt něčeho nového, co není předem dáno. Transcendence zde není vnímána jako pasivní překročení danosti, ale jako tvůrčí akce, která přetváří svět a dává smysl minulosti tím, že ji činí přítomnou. Skutečná akce k danému přichází, místo aby od něj odcházela. Autor rozšiřuje pojem transcendence na přesahování pouhého „zde a nyní“, čímž vytváří rozlehlou přítomnost zahrnující minulost i budoucnost. V závěru textu je postulováno, že veškerá skutečnost je ze své podstaty transcendentní, zatímco imanence je pouhou fikcí. Opakem aktivity je setrvačnost, která je interpretována jako upadlá forma transcendence, nikoli její absence, neboť na aktivitě parazituje a bez ní nemůže existovat.
[Člověk, jeho cíle, vědomí a filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 8. 1967
Úvaha z roku 1967 se zabývá vztahem mezi lidskou činností, cílevědomostí a vědomím. Autor rozlišuje mezi pouhou aktivitou a vědomým směřováním k cíli, které je specificky lidské. Člověk není pouze vlečen k cílům, ale usiluje o to, aby své jednání kontroloval a plně mu rozuměl. Skutečná cílevědomost vyžaduje svobodnou volbu a integraci mezi tím, co člověk dělá, a tím, jak si svou činnost uvědomuje. Klíčovým prvkem je reflexivita vědomí: schopnost vědět, že vím, a kontrolovat samotný proces vědomí. Tato vnitřní kontrola a snaha o sebeuvědomění tvoří základ filosofie. Filosofie je v tomto pojetí dějinami úsilí o vědomou kontrolu vlastního vědomí. Nejedná se o pouhé teoretické poznání světa, ale o nástroj k rozvrhování lidské existence a rozhodování o ní. Filosofie se tak nezbytně stává programem jednání, nikoli jen pasivním popisem skutečnosti. Autor zdůrazňuje, že integrace vědomí a činnosti je nezbytným předpokladem pro autentický lidský život.
[Přítomná situace filosofie, vztah člověka ke světu a světa k člověku]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 8. 1967
Text analyzuje současný stav filosofie, kterou přirovnává k raketám snažícím se vymanit z gravitačního působení antického myšlení. Autor se zamýšlí nad tím, zda se filosofie může osvobodit od svých historických determinant a zda člověk dokáže podstatně přeorientovat svou existenci. Filosofie je zde definována jako specifická myšlenková praxe, jejímž prostřednictvím člověk usiluje o sebeporozumění a pochopení svého místa v kosmu. Ústředním motivem je dialektický vztah mezi člověkem a světem: filosofický přístup není pouhým pozorováním, ale aktivní proměnou světa v „lidský svět“. Tato proměna je oboustranná, neboť svět v přítomnosti člověka přestává být pasivním a skrze sociální interakci k člověku aktivně přistupuje. Autor zdůrazňuje, že zrodem lidské bytosti dochází k fundamentálnímu přerodu celého světa. Filosofie tak musí být schopna reflektovat nejen svůj předmět, ale i svou vlastní cestu a povahu tohoto setkání, které definuje novou, lidskou realitu světa.
[Epoché, věda a lidský svět]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 1967
Text se zabývá Husserlovým pojetím epoché ve vztahu k vědě a životnímu světu. Autor rozebírá vzájemnou podmíněnost těchto sfér: zatímco zkoumání životního světa vyžaduje epoché věd, vědecká objektivita je založena na epoché vůči zájmům životního světa. Přestože věda usiluje o čistotu svých struktur, v praxi nevyhnutelně navazuje na předvědecké základy. Vědecká praxe proniká do životního světa a transformuje jej, zatímco věda se snaží zabránit zpětnému pronikání mimovědeckých prvků. Text zdůrazňuje, že naprosté oddělení není možné, neboť vědecké struktury jsou v základu pročištěnými elementy předvědeckého počínání. Vyvstává otázka, zda vědeckou objektivitu nelze založit na různých typech pročištěné předvědecké praxe. Epoché samotná je nahlížena jako specifická forma pročištěné praxe, která sice suspenduje určité struktury, ale tím automaticky nezaručuje bezprostřednější kontakt s realitou či lidským světem.
[Transcendence, situace a její smysl; smysl národní existence]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 9. 1967
Tento text z roku 1967 zkoumá filosofický vztah mezi transcendencí a situovaností lidské i národní existence. Autor tvrdí, že imanenci lze plně pochopit pouze skrze transcendenci, nikoliv naopak. Situace je definována svou uzavřeností a daností (factum), zatímco transcendence představuje její aktivní otevírání (fiens). Smysl situace může být nahlížen buď v širším kontextu jiných daností, nebo v transcendentálním smyslu jako to, co situaci otevírá něčemu vyššímu. Tento transcendentální pojem smyslu je klíčový pro interpretaci národní existence. Smysl národa nevyvěrá z jeho vloh, schopností ani z historie jakožto uzavřené minulosti, tedy z ničeho, co již jest. Skutečný smysl národní existence je zakotven v tom, co přesahuje veškerou národní danost – ve výzvě, příslibu a poslání. Národní život se stává skutečnou plností pouze tehdy, když překračuje pouhé živoření v danosti a otevírá se transcendentnímu smyslu. Smysl je tedy spojen s voláním k tomu, co teprve má být, čímž národní existence získává své budoucí směřování.
[„Vegetativní“ model tradice]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 9. 1967
Text se zamýšlí nad povahou tradice prostřednictvím metafory „vegetativního“ modelu. Tento model předpokládá, že podstata tradice spočívá v trvalém sepětí s jejím počátkem, podobně jako je rostlina pevně zakořeněna v místě svého vzniku. Tradice je zde chápána jako proces, který uchovává rozhodující prvky přítomné od samého zrodu, čímž se vytváří představa o neustálé přítomnosti původu. Autor staví tento statický obraz do kontrastu s mobilitou zvířat, která jsou schopna se od místa svého původu odpoutat a získat tak větší svobodu pohybu nezávisle na svém zrodu. Klíčovou filosofickou otázkou, kterou text nastiňuje, je, zda je západní filosofie nezbytně a trvale svázána se svými antickými řeckými kořeny, nebo zda disponuje schopností se od těchto historických počátků emancipovat. Tento abstrakt zkoumá napětí mezi ontologickým zakořeněním tradice a možností intelektuálního vývoje, který by přesahoval hranice původního kulturního prostoru, čímž zpochybňuje rigidní pojetí historické kontinuity v rámci dějin filosofie a naznačuje potřebu nového pojetí myšlenkového pohybu.
[Křesťanství a atheismus, otázka po atheistické interpretaci víry]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 9. 1967
Tento text z roku 1967 se zabývá vztahem mezi křesťanstvím a atheismem, přičemž usiluje o povýšení jejich vzájemné konfrontace z ideologické roviny na rovinu teoretické reflexe. Autor rozlišuje mezi ideologií, která skutečné lidské pozice spíše zakrývá, a teorií, která je schopna tyto pozice odkrýt a osvětlit. Hlavním předmětem zkoumání je otázka, zda je theismus nezbytnou teoretickou podmínkou pro reflexi víry. Autor vychází z přesvědčení, že v situaci současného rozkladu metafyziky se reflexe víry musí rozejít s tradičním onto-theologickým konceptem. Text proto nastiňuje možnost atheistické interpretace či reinterpretace křesťanské víry i víry obecně. Tato snaha nehledá distanci od víry, nýbrž usiluje o její adekvátní uchopení v rámci nenáboženského myšlení. Studie tak otevírá prostor pro dialog, v němž atheismus není pouhým popřením, ale potenciálním nástrojem k hlubšímu pochopení podstaty víry mimo tradiční metafyzické rámce.
[Osnova blíže neurčeného výkladu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 9. 1967
Tato osnova přednášky ze září 1967 představuje hlubokou filosofickou reflexi zaměřenou na lidskou existenci a povahu skutečnosti. Text se odvíjí od vztahu mezi praxí a sebeuvědoměním, přičemž klade klíčovou otázku po podstatě člověka. Autor odmítá nahlížet na skutečnost jako na statický, hotový fakt (factum), ale definuje ji jako dynamické dění a proces (fiens). Významným tématem je analýza události a struktury času, která formuje subjekt a jeho okolní svět. Diskuse se dále přesouvá k pojmu situace, přičemž rozlišuje mezi její uzavřeností a otevřeností, což je nezbytný předpoklad pro život v pravdě. Právě orientace na pravdu v rámci otevřené situace je zde představena jako základní životní postoj a cíl. Závěr osnovy pak vymezuje filosofii jako specifickou formu lidské reflexe, která se zásadně liší od vědy svým důrazem na smysl a celistvost lidské zkušenosti. Tato syntéza ontologie a etiky tvoří jádro autorova myšlenkového rozvrhu.
Víra a věda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: říjen 1967 ◆ poznámka: skeny obsahují: a) Víra a věda (5. str.); b) Em. Rádl o víře (1 str.) - citáty; c) Věda a filosofie (2 str., výňatek z textu Ideologie a kýč)
Tento dokument zkoumá komplexní vztah mezi vírou a vědou, s přesahy do filosofie a dějin. Autor argumentuje, že víra není pouhým iracionálním přesvědčením, ale základním životním postojem, který vyžaduje neustálé myšlenkové úsilí a proměnu. Víra v sobě nese potenciál k obnově světa a myšlení, přičemž se odvolává na budoucnost a novost, nikoli na minulost. Proto si víra klade nároky i na myšlení filosofické a vědecké, vyžaduje „metanoia“ (změnu myšlení) nejen v teologii, ale i v těchto oblastech. Text se zabývá historickým vývojem vztahu mezi vírou a vědou, zdůrazňuje, že moderní věda není pouhým pokračováním antického myšlení, ale výsledkem duchovního střetnutí, kde víra hrála klíčovou roli. Dále se pojednává o kritičnosti víry, která je zásadní pro vědecké bádání, a o nebezpečí „pokleslé vědy“, která se stává pouhou technologií bez etického rozměru. Závěrem autor volá po novém sjednocení víry a vědy prostřednictvím nové filosofie, která by překonala jejich tradiční protikladnost a pomohla budovat „pravou vědu“.
Jaspers jako filosof
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 24. 10. 1967 ◆ poznámka: Přednáška v Social. akademii (Radiopalác) 24. 10. 1967 (na výzvu organizátora celého cyklu o existencialismu, Milana Průchy). Po drobných úpravách (doplnění několika nových údajů) předneseno v Ústředním kulturním domě železničářů 2. 4. 1992 v rámci kurzu Akademie J. A. Komenského „Novověká filosofie“. Titulní strana rukopisu: „Karel Jaspers. Filosofie a věda. Pojetí existence. Kritika náboženství. Transcendence a filosofická víra. (Přednáška 24. 10. 1967 v Socialistické akademii – Radiopalác)“ Původně: Karel Jaspers. Filosofie a věda. Pojetí existence. Kritika náboženství. Transcendence a filosofická víra; ve Svazcích pro dialog vydáno jako: Přednáška z r. 1967.
- in: Svazky pro dialog, 1983, č. 18, str. 3–28 (samizdat; uveřejněno jako „Přednáška z r. 1967“)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 145–163
Tento text, původně přednáška z roku 1967, představuje život a dílo německého filosofa Karla Jasperse. Autor sleduje Jaspersův myšlenkový vývoj od psychiatrie k filosofii a jeho zásadní rozlišení mezi vědou a filosofií. Zatímco vědu Jaspers vidí v krizi kvůli jejímu zmasovění a ztrátě lidského rozměru, filosofie má sloužit k vyjasňování existence (Existenzerhellung). Klíčovým tématem jsou tzv. mezní situace, jako je smrt, utrpení či vina, v nichž člověk zakouší limity svého pobývání a otevírá se transcendenci. Text se podrobně věnuje i Jaspersovým politickým názorům, zejména jeho kritice totalitarismu a obhajobě individuální svobody a odpovědnosti. V závěru autor nabízí kritické srovnání s českým filosofem Emanuelem Rádlem. Jaspersovi vytýká, že jeho pojetí transcendence a „troskotání“ postrádá Rádlovu aktivní vůli k reformě světa a orientaci na budoucnost, čímž se Jaspersova filosofie může jevit jako rezignované vytržení z dějin.
Význam Rádlova pojetí pravdy
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 10. 1967
Tento text představuje podklady k přednášce o významu filosofie Emanuela Rádla, konkrétně jeho pojetí pravdy, pro tehdejší i budoucí českou filosofii. Autor se nesnaží o pouhou historickou analýzu, ale o zhodnocení Rádlova odkazu v kontextu světového myšlení a domácí kontinuity navazující na Havlíčka a Masaryka. Hlavním tématem je Rádlovo radikální přehodnocení pravdy, kterou autor nechápe jako statickou shodu se skutečností, ale jako výzvu přicházející z budoucnosti a jako to, co „má být“. Tato pravda vyžaduje „metanoiu“ – zásadní obrat k činu a etické praxi. Autor zdůrazňuje, že Rádlovo myšlení poskytuje pevný metafyzický základ, který je však nutno precizovat moderním pojmovým aparátem. Pravda je zde interpretována jako „pravá skutečnost“, která není pasivním předmětem poznání, ale aktivním zdrojem dějin a synergie lidského jednání. Rádlova myšlenková škola tak slouží jako vynikající průprava pro konfrontaci s nejvýznamnějšími světovými mysliteli 20. století.
Člověk a kosmos
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 3. 11. 1967 ◆ poznámka: Přednáška 3. 11. 67 v Lounech. – Text byl připraven v listopadu 1967 pro Louny, resp. pro přednášku v Lounech; možná jsem kopii v Lounech nechal, ale zachován je v originále na 12 kroužkových listech, označených čísly 31 až 42 nahoře vlevo. – Pozn. aut.
Tento text se zabývá vztahem mezi člověkem a kosmosem, vychází z myšlenek Karla Kosíka a především Teilharda de Chardina. Zkoumá, jak poznání vesmíru nutně zahrnuje i poznání člověka, ale poukazuje na omezení pouhého sebepoznání v rámci lidské aktivity. Autor kriticky hodnotí Kosíkovo pojetí přírody jako absolutní totality nezávislé na člověku, a naopak se zaměřuje na Teilhardovu vizi evoluce jako kosmického procesu, kde život, vědomí a myšlení nejsou pouhými epifenomény, ale integrální součástí vývoje hmoty směřující ke stále větší komplexnosti. Teilhardův pohled na vesmír jako na proces, nikoli jen jako na pasivní rámec, a na člověka jako na absolutní parametr tohoto vývoje, který vesmíru dává smysl a humanizuje jej, je klíčový. Text zdůrazňuje, že člověk není ve vesmíru cizincem, ale je jeho součástí, dárce smyslu a hybatel jeho dalšího vývoje. Lidskost a polidšťování vesmíru jsou chápány jako dynamický, vzájemně propojený proces.
O smyslu dějin (u Rádla)
docx |
pdf |
html
◆ přednáška, česky, vznik: 8. 11. 1967 ◆ poznámka: Panelový příspěvek v Jirchářích dne 8. 11. 1967 (pozn. aut.).
Článek se zabývá pojetím smyslu v díle Karla Rádla, přičemž rozlišuje mezi „daností“ (pouhými přírodními jevy či mrtvou hmotou) a „smyslem“. Rádl klade důraz na dualismus živého a neživého, ducha a hmoty, a naznačuje, že celý vesmír může mít skrytý smysl, který souvisí s lidskými dějinami. V kontrastu k objektivní danosti přírody Rádl zdůrazňuje, že smysl dějin není předurčen, ale je vytvářen lidským jednáním a interpretací. Minulost není statickým filmem, ale aktivně se tvoří skrze zkušenosti a navazování generací. Duchovní dějiny se vyznačují přetržitostí a originalitou, kde každý člověk začíná znovu. Smysl není pouhý kontext, ale výzva k řádu, která se naplňuje skrze lidskou angažovanost a realizaci toho, „co být má“. Smysl je spojen s pravdou a závazností pro toho, kdo jej uchopí, a vyžaduje aktivní postoj, kde je třeba rozlišovat mezi dobrým a zlým a usilovat o spravedlnost. Konečným smyslem je realizace ideálu skrze lidské jednání, které spojuje minulost s budoucností a naplňuje svět programem „toho, co má být“.
[Řeč a jazyk, logos jako počátek]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 12. 1967
Tento filosofický text se zabývá podstatou řeči, jazyka a logu jakožto počátku (arché). Autor rozlišuje mezi řečí jakožto autonomním prostorem významů a jazykem, který je pouze jejím nástrojem a materiálem. Řeč není tvořena pouhými slovy či hláskami, ale významovými celky, které předcházejí jakékoli vyjádření. Logos je představen jako počátek nikoli nutně v časovém smyslu, ale jako konstitutivní princip, který věcem dává jejich bytí, význam a řád. Svět se stává skutečným světem teprve skrze řeč, která jej prosvětluje a vymaňuje z původního chaosu. Chaos sám o sobě nabývá jména a identity až v rámci významového pole logu. Řeč je popsána jako dynamický děj; jakmile je něco vyřčeno, stává se to opět pouhou daností, kterou je třeba v novém aktu řeči znovu oživit. Text zdůrazňuje, že řeč je původní strukturou, v níž se odehrává vzestup i pád věcí a skrze kterou je nastolován smysl.
1968
Democratization and Christians
◆ článek, anglicky, vznik: 1968
- in: Religion in Communist Dominated Areas, New York: Dept. of International Affairs, National Council o, 1968, č. 7–8, str. 63–65
Demokratizace a křesťané
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1968
- in: Kostnické jiskry, 53, 1968, č. 11, str. [2] (13. 3.)
Tento text z roku 1968 reflektuje roli křesťanů v probíhajícím procesu demokratizace v Československu. Autor kritizuje předchozí pasivitu církví a jejich stažení do soukromé sféry, což označuje za nepochopení evangelia, které má promlouvat ke všem oblastem společenského života. Zdůrazňuje, že víra není jen vnitřní útěchou, ale výzvou k aktivitě proti nespravedlnosti a k solidaritě s trpícími. Křesťané by neměli usilovat o politickou moc jako samostatný mocenský blok, ale mají se stát veřejným hlasem svědomí a pravdy. Demokratické zřízení je pro tento účel nejvhodnější, neboť omezuje svévoli moci a umožňuje svobodné hledání pravdy. Autor vybízí k aktivní účasti na obnově společnosti, k nápravě minulých křivd, jako jsou rehabilitace nespravedlivě odsouzených, a k formulování jasných křesťanských postojů k veřejným otázkám. Klíčovou roli v tomto procesu přisuzuje křesťanské inteligenci a mládeži, které mají svou víru osvědčit v praktické službě celku a v zápase o spravedlivější a lidštější společenský řád.
Filosofie a dějiny v Rádlově myšlení
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: září 1968 ◆ poznámka: 2. verze
- in: Tvář, 3, 1968, č. 1, str. 38–43 (listopad)
Tato studie analyzuje pojetí dějin v myšlení Emanuela Rádla, který k filosofii dospěl skrze reflexi dějin biologických teorií. Ústředním motivem je rozlišení mezi přírodou jako světem fakticity a procesů a dějinami jako sférou porozumění a smyslu. Rádl kritizuje záměnu vývojové teorie s historií a zdůrazňuje, že skutečné dějiny jsou založeny na duchovních událostech a svobodném rozhodování. Klíčovým prvkem jeho filosofie je napětí mezi tím, co „jest“, a tím, co „má býti“, přičemž smysl dějin není objektivně daný, nýbrž je neustále tvořen osobní účastí a mravní odpovědností v přítomnosti. Minulost se v Rádlově pojetí stává živou skrze tvůrčí činy, které ji nově interpretují a orientují k budoucnosti. Filosofie pak není vnímána jako uzavřený systém, ale jako praktický program pro reformu světa, vyžadující osobní zaujetí pro pravdu a spravedlnost. Autor tak propojuje mravní řád s širším smyslem vesmírného dění.
Jan Blahoslav Kozák (5. 8. 1888)
Jan Blahoslav Kozák (1888–1974) byl významný český filosof, který prošel složitým myšlenkovým vývojem. Původně vystudovaný teolog a kazatel, opustil církevní dráhu, ačkoliv křesťanské motivy zůstaly patrné v jeho etických studiích. Hledal sekulární, vědecky podložené pochopení světa, inspirován T. G. Masarykem. Zkoumal povahu jistot a pravděpodobností, ovlivněn Masarykovou analýzou Huma a Kantovým důrazem na syntetickou aktivitu myšlení. Odmítl Kantův apriorismus ve prospěch genetického pojetí, čerpaje z Driesche, Jenningse a Bergsona. Následně se přiklonil k fenomenologii, studoval Brentana a Husserla, interpretoval Bolzanovo pojetí „objektu o sobě“ a hledal jistotu v říši míněných předmětů. Po druhé světové válce se vrátil k realistickému východisku, s vlivem Hegela budoval systematický výklad procesuálního a kontextualistického myšlení. Jeho dílo, charakterizované precizností a interpretačním talentem, zůstává ne zcela doceněno.
Masaryk a naše dnešní krize
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 25. 6. 1968 ◆ poznámka: Článek byl připraven a odevzdán do redakce měsíc před invazí „spřátelených armád“; měl původně vyjít v záříjovém čísle obnoveného časopisu Tvář, ale redakce jej považovala za příliš provokativní, a tak se zachovaly jen stránkové obtahy. Text poprvé vyšel v tištěné podobě až ve sborníku „Tvář“ v nakladatelství Torst v roce 1995 (pozn. aut.).
- in: Tvář, 3, 1968, č. [0], str. 7–12
- in: Michael Špirit (vyd.), Tvář – výbor z časopisu, Praha: Torst, 1995, str. 323–332
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 176–187
Tento článek z roku 1968 reflektuje hlubokou krizi tehdejší československé společnosti a státu skrze prizma myšlenkového odkazu T. G. Masaryka. Autor kritizuje dobový, často pouze povrchní návrat k Masarykovým symbolům a zdůrazňuje, že skutečné navázání na jeho odkaz vyžaduje důslednou analýzu příčin současného úpadku. Text identifikuje rozchod s masarykovskou demokratickou kontinuitou po roce 1948 jako klíčový moment selhání, který byl doprovázen morálním oslabením národa, k němuž přispěl i poválečný odsun Němců. Autor analyzuje krizi komunistického programu i pasivitu křesťanských církví a volá po "revoluci hlav a srdcí". Cesta z krize podle něj nespočívá v pouhé demokratizaci institucí, ale v hluboké mravní reformě, kritickém myšlení a odmítnutí násilí. Masarykův odkaz tak slouží jako nástroj pro distanci od totalitních struktur a jako základ pro novou syntézu sociální spravedlnosti a individuální svobody v širším kontextu světové krize moderního lidstva.
O poctivý vztah k Marxovi
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 28. 9. 1966 / únor 1968
- in: Křesťanská revue, 35, 1968, str. 75–76
Text z roku 1968 reflektuje vztah mezi marxismem a existencialismem, zejména skrze dílo Jeana-Paula Sartra. Autor připomíná historickou polemiku mezi Sartrem a dogmatickými marxisty a staví ji do kontrastu s pozdějším, otevřenějším přístupem Rogera Garaudyho. Ústředním tématem je Sartrova kniha Marxismus a existencialismus, v níž je marxismus definován jako nepřekročitelný rámec moderního myšlení, pokud se ovšem očistí od své strnulé a dogmatické podoby. Autor textu vyzývá k poctivému vztahu k Marxovi, což vyžaduje přímý přístup k jeho dílu, nereglementovaný oficiálními výklady. Zvláštní pozornost věnuje křesťanům, které vybízí k samostatnému studiu Marxe. Podle autora může správné pochopení Marxe křesťanům pomoci lépe porozumět vlastní cestě i podstatě evangelia, aniž by docházelo k ideologickému synkretismu. Cílem je uznat Marxe jako mnohovrstevnatý zdroj poznání, který vyžaduje svobodný a diferencovaný pohled bez dogmatických omezení.
Víra a svět u J. L. Hromádky
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1968
- in: Křesťanská revue, 35, 1968, č. 3, str. 65–67
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 164–169
Tento text analyzuje teologické myšlení J. L. Hromádky, přičemž se zaměřuje na vztah mezi vírou a světem. Autor zdůrazňuje Hromádkův požadavek na teologickou svéprávnost a svrchovanost, která odmítá redukci náboženství na pouhou soukromou sféru nebo vnější morálku. Hromádka prosazoval, aby křesťanství bylo aktivní silou ve všech oblastech života, včetně politiky, vědy a sociálních otázek. Kritizoval rozštěpenost mezi zbožností a světonázorem a volal po vytvoření specificky reformační filosofie a kultury. Podle textu není víra statickým postojem, ale dynamickou silou, která usiluje o proměnu světa skrze kritickou angažovanost. Křesťan má být nositelem vlastního programu, který však podrobuje neustálé kritice z hlediska vyšší Boží pravdy. Autor připomíná Hromádkovy meziválečné důrazy jako aktuální výzvu proti současným tendencím k náboženskému izolacionismu a vybízí k navázání na jeho odkaz skrze kritickou loajalitu a plnou odpovědnost za veřejný prostor.
1968
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1968 ◆ poznámka: součást strojopisného sešitu, obsahující ročníky 1966, 1967, 1972, 1973, 1974
EHIS - Ekumenické hnutí inteligence a studentstva
docx |
pdf |
html
◆ různé, česky, vznik: 1968 ◆ poznámka: stručná informace o plánované činnosti
Tento dokument představuje Ekumenické hnutí inteligence a studentstva (EHIS), nově vzniklou organizaci navazující na tradice Akademické YMCA a Ekumenického semináře v Jirchářích. Cílem hnutí je sdružovat intelektuály a studenty k práci na úkolech, které moderní společnosti předkládá evangelium jako společná výzva. EHIS se zaměřuje na propojování víry s konkrétními společenskými a lidskými otázkami, přičemž cestu k jednotě spatřuje ve společné tvůrčí činnosti. Hlavní aktivity zahrnují přednášky, odborné semináře, diskusní skupiny, ediční činnost a charitativní i politické působení s důrazem na ideovou stránku věci. V současnosti hnutí pořádá pravidelné semináře zaměřené na filosofii a teologii a provozuje vysokoškolský klub diskutující o vztahu víry k vědě, umění či socialismu. Plánované rozšíření aktivit zahrnuje biblické semináře, kluby pro středoškoláky a zakládání mimopražských poboček. Dokument slouží jako výzva k zapojení zájemců, kteří se mohou registrovat prostřednictvím přihlášky zaslané na adresu Dr. Ladislava Hejdánka, a zdůrazňuje intelektuální a programovou orientaci hnutí.
EHIS - Poděkování za přihlášku
Tento dokument představuje oficiální poděkování za přihlášku do Ekumenického hnutí inteligence a studentstva (EHIS), vydané přípravným výborem v roce 1968 v Praze. Text informuje žadatele o zařazení do seznamu příznivců a uchazečů o členství v této vznikající organizaci. Vedení hnutí, v jehož čele stojí prof. dr. J. B. Souček, děkan Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, a jednatel dr. Ladislav Hejdánek, se zavazuje informovat zájemce o veškerých aktivitách přípravného výboru až do okamžiku oficiálního úředního schválení spolku. Dopis rovněž avizuje plánovanou ustavující schůzi, která se měla uskutečnit na přelomu září a října téhož roku v Praze. Dokument je cenným dokladem o snahách o obnovu občanské společnosti a náboženského života v Československu během pražského jara. Odráží snahu o integraci křesťanské inteligence a studentstva do veřejného dění prostřednictvím ekumenické spolupráce. Listina slouží jako historický pramen k dějinám českého disentu a intelektuálního odporu, neboť postavy jako Ladislav Hejdánek sehrály v pozdějších letech klíčovou roli v opozičních hnutích.
Gnose a dnešek [ad: Petr Pokorný: Počátky gnose, Praha 1968]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 1968
- in: Tvář, 3, 1968, č. 1, str. VIII (příloha – Filosofie) (listopad)
Text se zabývá problematikou historických analogií na příkladu gnose a jejího vztahu k současnosti. Autor kriticky hodnotí analogii jako heuristické východisko, které může být podnětné, ale vyžaduje následnou korekci v podobě důkladné analýzy historických jevů. Ústředním bodem je reflexe práce Petra Pokorného o počátcích gnostického mýtu o božstvu „Člověk“. Studie ukazuje, že zatímco gnose představovala pokus o zachování vnitřní integrity skrze iluzorní útěk z dějin do náboženské extáze a mýtu, rodící se křesťanství zvítězilo díky svému vědomému zakotvení v dějinné skutečnosti a orientaci na budoucnost jako otevřený rozměr bytí. Gnose v tomto dějinném a mravním testu neobstála, neboť její odklon od reality a morálních nároků se ukázal být slepou uličkou. Text zdůrazňuje, že Pokorného práce, doplněná o analýzu Naasejského traktátu, zásadním způsobem přispívá k pochopení zápasu mezi eschatologickým zaměřením židovsko-křesťanské tradice a gnostickými tendencemi k dějinnému úniku.
Návrh revue pro lidská práva
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: nedatováno, nejspíš 1968 nebo 1969 ◆ poznámka: Psáno pro Společnost pro lidská práva (jejímž byl Hejdánek členem). [pozn. red.]
Tento dokument navrhuje založení teoretického revue zaměřeného na lidská práva, určeného pro široké vrstvy inteligentních čtenářů. Časopis bude kombinovat fundované odborné články s bystrou publicistikou, která se bude soustředit na konkrétní společenské, politické a kulturní problémy. Zvláštní pozornost bude věnována informacím z domácího i zahraničního prostředí relevantním pro lidská práva, recenzím a překladům. Navrhovaný rozsah je 80-96 stran, vydávaných šestkrát ročně. Z personálního hlediska se počítá s výkonným redaktorem, sekretářkou a externími redaktory zodpovědnými za obsah. Je nutné zajistit spolupráci s právníky, sociology, psychology, theology, philosophy a ekonomy a respektovat konfrontaci různých názorů v souladu s Chartou a Deklarací. Důraz je kladen na pečlivý výběr redakčního týmu, přičemž autor nabízí své zastoupení ve vedení časopisu pro úvodní fázi.
Nové poslání cenzury
Článek z roku 1968 reflektuje hrozící obnovení cenzury v důsledku násilné okupace Československa. Autor se obává, že pravda o okupaci a roli tzv. „spojenců“ nebude moci být šířena. Zdůrazňuje, že největším nebezpečím nejsou jen umlčená pravda, ale především šíření lží, které by okupační akce prezentovaly jako „pomoc“ v boji proti kontrarevoluci. Nově zřízená cenzura by měla především zabránit šíření těchto nepravd. Autor vyjadřuje ochotu k dočasnému mlčení o událostech, pokud nebudou provokovány výmysly. Apeluje na cenzurní orgány, aby se nenechaly manipulovat a zabránily publikování lží, které by sloužily zájmům okupantů a jejich kolaborantů. Důraz je kladen na ochranu před dezinformacemi a na zachování integrity informací navzdory represivním opatřením.
T. G. Masaryk, Naše nynější krize
Text Tomáše Garrigua Masaryka "Naše nynější krize" je i po více než sto letech od svého vzniku pozoruhodně aktuální. Masaryk zde zdůrazňuje klíčový význam pozitivního vztahu k vlastnímu státu, avšak zároveň volá po neustálé kritičnosti a filosoficky podložené opozici, která se nebojí zpochybňovat a nahrazovat staré myšlenkové koncepty novými. Zdůrazňuje, že stát není absolutním středem všeho a že i v politické sféře je nezbytné dodržovat principy lidskosti. Masaryk odmítá násilí a provokace ve prospěch obrany a racionálního řešení, přičemž dokazuje, že "železem a krví" nelze dlouhodobě vyřešit zásadní společenské a politické otázky, jak se o to někteří v jeho době, podobně jako dnes, pokoušeli. Jeho myšlenky o nutnosti kritického myšlení, lidskosti v politice a odmítání násilí rezonují i v současných společenských a politických debatách.
Úkoly myšlení a evropská odpovědnost [předchozí názvy: Krize myšlení a evropská odpovědnost; Úkoly myšlení jako evropská odpovědnost]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment, česky, vznik: 1968/1989 ◆ poznámka: zatím nalezeny jen první 3 strany (nedokončeno?)
Tento text zkoumá roli evropských intelektuálů v současné krizi Evropy a jejich odpovědnost za její minulost a budoucnost. Autor kritizuje tendenci některých evropských intelektuálů distancovat se od evropských tradic a otevírat se nekriticky jiným kulturám, což chápe jako snahu vyhnout se tíživému dědictví evropské historie, poznamenané jak pokrokem (věda, technika), tak negativními jevy (kolonialismus, totalitarismus). Text zdůrazňuje, že současný svět je hluboce poznamenán evropským vlivem a že Evropa čelí existenční krizi. Autoři poukazují na potřebu Evropanů uznat své chyby a viny, ale zároveň si připomenout a rozvíjet pozitivní aspekty evropského dědictví. Dále se text zabývá povahou myšlení a jeho vztahem k realitě, kritizuje tzv. „předmětné myšlení“ moderní vědy a navrhuje hledat inspiraci v jiných složkách evropské tradice. Klíčovou roli hraje kritika pojmového myšlení a snaha o návrat k nepředmětnému, přímému vztahu k bytí. Text končí úvahou o povaze pravdy, která není předmětem, ale spíše světlem, v němž teprve můžeme skutečnost poznat.
Víra a rozum
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 1968/1970 ◆ poznámka: Social. akad. Měst. knihovna; jen body
Tento text se zabývá složitým vztahem mezi vírou a rozumem, přičemž se snaží vyvrátit běžná nedorozumění. Autor argumentuje, že spor mezi vírou a rozumem není pouhým střetem řeckého osvícenství s mýtem, ale hlubším historickým procesem. Podstata mýtu je v jeho archetypální a historizované formě, která se promítá i do filosofie jako racionální převlek. Profetická tradice, s důrazem na metanoiu a otevřenost do budoucnosti, představuje jiný pokus o překonání mýtu. Autor dále rozebírá povahu rozumu, který usiluje o sebepochopení, stejně jako víra, která se v kontextu řecko-římské tradice musela vyjadřovat novým jazykem. Zmíněny jsou obranné strategie víry proti převaze metafyziky, které využívaly rozpory a protiklady. Text zdůrazňuje, že víra není pouze osobní proměnou, ale má potenciál proměnit celý svět, včetně samotného myšlení. Závěrem autor odmítá představu jediného univerzálního rozumu a poukazuje na to, že rozhodnutí pro určitý myšlenkový styl vyžaduje víc než jen rozum.
Člověk a příroda
Text se zabývá vztahem člověka a přírody prizmatem díla Pierra Teilharda de Chardin, zejména jeho knihy Místo člověka v přírodě. Autor analyzuje Teilhardovo pojetí evoluce jako kosmického proudu směřujícího k vyšší uspořádanosti a vědomí, který stojí v opozici k entropickému rozkladu. Člověk je v této koncepci chápán jako klíčový parametr vývoje, jenž dává vesmíru dějinný smysl. Text dále kriticky konfrontuje Teilhardovu vizi s marxistickým humanismem Karla Kosíka. Zatímco Kosík vnímá přírodu jako autonomní totalitu, kterou člověk humanizuje skrze praxi, Teilhard usiluje o hlubší integraci lidského a přírodního světa. Článek zdůrazňuje, že pro Teilharda není vesmír pouhým rámcem dění, ale dynamickým procesem – kosmogenezí. Tato integrace vědy, filosofie a duchovního rozměru představuje pokus o překonání lhostejnosti mezi lidským osudem a řádem kosmu, čímž otevírá nové otázky o zakotvení lidské existence v samotné struktuře bytí.
Interpretation und Gestaltung der Weltwirklichkeit
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky | seminář | výklad, česky | německy, vznik: 31. 1. 1968 ◆ poznámka: Seminar über Hromádkas Theologie, Berlin 31. 1. 68 (Gossner-Mission)
Tento dokument představuje přednášku Josepha Hromádky z roku 1968 nazvanou „Interpretace a utváření světové skutečnosti“. Přednáška se zabývá komplexním vztahem mezi lidským poznáním, vírou a realitou světa. Hromádka kritizuje pouhý pozitivismus a zdůrazňuje, že skutečnost světa je neodmyslitelně spjata s Boží stvořitelskou a vtělenou činností. Podle něj realismus křesťanského věřícího nevychází z pouhého přijetí danosti světa, nýbrž z jeho chápání jako Božího stvoření. Dokument rovněž rozebírá odpovědnost křesťana za utváření světa, přičemž zdůrazňuje napětí mezi Boží říší a světskou realitou. Zdůrazňuje, že křesťanství není jen vnitřní záležitostí, ale aktivním zapojením do dění světa, kritickým postojem k jeho nespravedlnostem a snahou o jeho obnovu. Hromádka se staví proti izolaci teologie a zdůrazňuje její propojení s filosofií a vědeckým myšlením, přičemž pravda je chápána jako transcendentní princip, který se zjevuje ve světě a skrze víru.
Má v moderní církvi své místo liturgie?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 11. 2. 1968 ◆ poznámka: předneseno 12. 2. 1968 na večeru třicátníků v Nuslích [pozn. aut.]
Článek se zabývá problematikou moderní liturgie v církvi, zejména úbytkem účasti věřících na bohoslužbách, kteří se spíše věnují vzdělávacím a diskusním akcím. Klade si otázku, zda je tento odklon od tradičních bohoslužeb zdravým projevem „demytologizace“ nebo ochuzením, a zda je třeba hledat nové formy bohoslužeb. Dále se ptá na původ a funkci liturgie v konstantinovské církvi, na možnou transformaci pohanských kultů a na srovnání s vývojem liturgie v protestantismu, kde se středem stává kázání. V katolické církvi se zkoumá, zda tradiční, ustálené formy bohoslužeb nepřispívají k tomu, že jsou pro sekularizovaného člověka všechny náboženské projevy vnímány jako podobné. Autor se zamýšlí nad tím, jak formami církevního života ukázat, že křesťanství není jen dalším náboženstvím, a jak přiblížit bohoslužebná shromáždění běžnému životu. Závěrem se věnuje novému chápání Boha, který není vnímán jako přírodní síla, všemocný ochránce, trestající soudce ani objekt pro „náboženské vyžití", ale jako bytost, s níž se navazuje jiný druh vztahu.
Místo liturgie v moderní církvi
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 12. 2. 1968 ◆ poznámka: Předneseno původně 12. 2. 1968 ve sboru ČCE na večeru 30tníků v Nuslích. ◆
web
- in: Via: časopis pro teologii, 2, 1969, č. 1, str. 10–13 ◆ text
Tento text z roku 1968 se zabývá místem liturgie v moderní církvi v kontextu ekumenického dialogu a reforem druhého vatikánského koncilu. Autor kriticky zkoumá napětí mezi liturgií jako kontemplativním aktem zaměřeným na Boha a křesťanským životem jako aktivní službou bližnímu. Rozebírá etymologický původ pojmu liturgie a konfrontuje pojetí Romana Guardiniho s učením Jana Kalvína. Hlavní tezí je, že liturgie nesmí být chápána jako cíl víry, ale jako okrajová pomůcka pro lidskou slabost, která věřícímu pomáhá distancovat se od vlastního já. V sekularizovaném světě má liturgie smysl pouze tehdy, pokud člověku připomíná hřích, smrt a kříž, čímž ho motivuje k reálnému následování Krista. Církev by tak neměla usilovat o vnitřní duchovní klid, nýbrž přijmout roli služebnice světa (serva mundi), která skrze liturgii odhaluje vnitřní potřebu nápravy a vede k praktické lásce k bližnímu.
[Inkarnace, víra a její vztah k minulosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Tento text se zabývá vztahem mezi vírou, inkarnací a historickou tradicí v reakci na názory Willema Visser 't Hoofta, který zdůrazňuje výlučnost křesťanství a jeho nezávislost na lidských myšlenkových systémech. Autor argumentuje, že ačkoliv víra pramení mimo tento svět, její realizace je nutně spjata s konkrétním časoprostorovým kontextem a myšlením. Ústředním motivem není syntéza víry s lidskými systémy, nýbrž její vtělení do struktur daných minulostí. Tento proces inkarnace je bez kontinuity s minulostí nemožný, neboť teprve skrze nové akty víry nabývá minulost svého skutečného významu. Každý takový čin víry představuje událost, která minulost zároveň potvrzuje i popírá. Dochází tak k vnitřnímu rozlišení tradice na prvky, které jsou v novém kontextu zachovány a potvrzeny, a na ty, které jsou odmítnuty. Víra tedy minulost neničí, ale tvořivě ji transformuje a nově definuje její podstatu v aktuálním světě.
Tvář jako zkušenost [příprava]
Tento text z února 1968 reflektuje vztah mezi politikou, zájmy a pravdou v kontextu tehdejšího demokratizačního procesu v Československu. Autor kritizuje pojetí politiky jako pouhého vyvažování zájmů a zdůrazňuje, že věda, filosofie a umění musí být podřízeny pravdě, nikoliv mocenským potřebám. Rozlišuje mezi sférou zájmů a sférou hodnot, přičemž hodnoty považuje za legitimní základ pro společenskou jednotu, která nesmí být pouze deklarovaná, ale musí být společným programem. Významná část úvah se věnuje historii a poslání časopisu Tvář. Autor jej nevidí jako platformu uzavřené zájmové skupiny, ale jako kritický nástroj, který odhaluje krizi společenské skutečnosti. Zánik časopisu v roce 1965 interpretuje jako varovný signál tehdejšího politického regresu. V závěru autor požaduje plnou obnovu Tváře bez kompromisů, což vnímá jako nezbytný „barometr“ upřímnosti a hloubky probíhajících reforem. Skutečná demokratizace podle něj vyžaduje odvahu nerespektovat tabu a podřídit parciální zájmy univerzálním hodnotám.
Církev a váhající theologové
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 25. 2. 1968 ◆ poznámka: Do Křesťanské revue, napsáno a odevzdáno 25. února 1968. Nepublikováno.
Článek se zabývá znepokojivým jevem, kdy někteří absolventi teologie odmítají církevní službu. Autor kritizuje seniora Pellara za povrchní analýzu, která vine nedostatek duchovnosti a rodinnou výchovu. Naopak poukazuje na systémové problémy v církvi, zejména na chaotické a nespravedlivé rozmisťování farářů po studiu, které často směřuje na nefunkční sbory bez perspektivy. Kritizuje také neschopnost synodní rady a seniorů reagovat na nové společenské podmínky a potřeby, což vede k pasivitě a nedostatku vize. Autor apeluje na nutnost zásadní reformy církevní politiky, na změnu ve vedení a na nalezení nových forem práce, aby církev mohla být opět relevantní a přínosná pro společnost.
Člověk a příroda [ad: Pierre Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě, Praha 1967]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 25. 2. 1968 ◆ poznámka: Předneseno 14. 2. 1968 na ekumenickém diskusním večeru v Jirchářích jako úvod k rozhovoru o českém výboru z Teilhardových studií. Pro Křesťanskou revue přepsáno a odevzdáno 25. 2. 1968, korektura 23. 4. 1968 (pozn. aut.).; částečně se shoduje s přednáškou Člověk a kosmos [1967]
- in: Křesťanská revue, 35, 1968, č. 5, str. 100–102
Tato studie z roku 1968 zkoumá mnohoznačný vztah moderního člověka k přírodě, který osciluje mezi odstupem a hlubokou existenční závislostí. Autor kritizuje nedostatečnou reflexi tohoto tématu v křesťanském i sekulárním myšlení a srovnává dvě zásadní filosofické koncepce. Karel Kosík pojímá přírodu jako nezávislou absolutní totalitu, v níž je polidštění pouze vnější nadstavbou. Naproti tomu Pierre Teilhard de Chardin interpretuje vesmír jako dynamickou kosmogenezi – proces, v němž je evoluce směřující k vyšší komplexitě zakotvena přímo v základech hmoty. Podle Teilharda není člověk v kosmu cizincem, ale klíčovým parametrem, který dává dějinám všehomíra smysl. Příroda zde není statickým rámcem, nýbrž živým dějem a neustálým zápasem s entropií. Text uzavírá propojení těchto vizí s biblickou nadějí na proměnu veškerého tvorstva, čímž zdůrazňuje jednotu lidského osudu a vývoje vesmíru.
Několik poznámek k textu Jakuba S. Trojana: Kritika a kritičnost v církvi
Tento text představuje kritický posudek Ladislava Hejdánka na článek J. S. Trojana "Kritika a kritičnost v církvi" z roku 1968. Hejdánek podrobuje Trojanův text přísné analýze, přičemž mu vytýká především pojmovou neujasněnost a přílišnou rozvláčnost. Autor recenze namítá, že Trojan zaměňuje kritiku s obecnou reflexí či distancí a do výkladu vnáší irelevantní témata, jako jsou ontologické otázky času nebo abrahámovské motivy, které s podstatou kritičnosti nesouvisejí. Zásadní nesouhlas Hejdánek vyjadřuje k tezi, že kritičnost je podstatou víry; sám zastává opačný názor, že víra je základem specifické křesťanské kritiky. Textu vytýká libovolnost v myšlenkovém postupu a násilné roubování schémat na neadekvátní témata. Z těchto důvodů Hejdánek nedoporučuje článek k otištění v jeho stávající podobě a navrhuje buď zásadní přepracování, nebo alespoň důkladnou logickou revizi a odstranění slovního balastu. Posudek tak odráží hluboký důraz na logickou integritu a preciznost teologicko-filosofického myšlení.
[Osnova k blíže neurčenému výkladu či textu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 3. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Tento dokument představuje tematickou osnovu k filosofickému výkladu či textu datovaného k 4. březnu 1968. Osnova je rozdělena do patnácti, respektive deseti bodů, které se věnují základním otázkám lidské existence, civilizace a vědeckého poznání. Autor se zamýšlí nad vztahem člověka k přírodě a vědě, přičemž klade důraz na reflexi vědy a její propojení s filosofií. Významná část je věnována ontologickým kategoriím, jako je pojem praxe, kauzalita, akce a struktura vnitřního světa. Text se dotýká také problému pravdy, skutečnosti a kritiky metafyziky prostřednictvím konceptu nepředmětného myšlení. Celkovým záměrem je zřejmě hlubší fenomenologický a antropologický rozbor postavení člověka v moderním světě a jeho vnitřního prožívání skutečnosti v kontextu budoucího vývoje. Osnova reflektuje intelektuální atmosféru konce šedesátých let s důrazem na kritičnost a smysl filosofického tázání.
[Tvář jako zkušenost (přípravné poznámky k článku)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 3. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Tento text z března 1968 představuje přípravné poznámky k reflexi významu časopisu Tvář. Autor vychází z teze, že určité klíčové zkušenosti mají schopnost osvětlit celou řadu jiných událostí a umožnit nám náhle porozumět širší realitě. Právě osudy zakázaného a perzekvovaného časopisu Tvář vnímá jako takovou událost, která v sobě koncentruje vývoj československé společnosti a kultury v šedesátých letech. Poznámky naznačují, že skrze historii tohoto periodika lze dešifrovat politické mechanismy a společenské proměny tehdejší doby. Autor zdůrazňuje, že aktuální společenský pohyb roku 1968 vrhá na minulost Tváře nové světlo, zatímco historie časopisu zpětně pomáhá pochopit přítomnost. Text je hlubokou úvahou o tom, jak se individuální a skupinová zkušenost s mocí stává nástrojem k celkovému společenskému procitnutí a poznání pravdy o povaze režimu. Jde o významný dokument zachycující intelektuální atmosféru pražského jara a snahu o nalezení kontinuity v boji za kulturní svobodu a nezávislost projevu.
Tvář jako zkušenost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 7. 3. 1968
- in: Literární listy, 1 (= Literární noviny 17), 1968, č. 3, str. 8 (14. 3.)
Tento text z roku 1968 reflektuje význam literárního a kritického časopisu Tvář v kontextu tehdejšího demokratizačního úsilí v Československu. Autor interpretuje historii a nucený zánik časopisu jako zásadní politickou a kulturní zkušenost, která předznamenala pozdější krizi společnosti. Tvář se odmítala podřídit ideologickému diktátu i mechanickému organizátorskému kalkulu, přičemž jejím jediným programem byla radikální kritičnost a hledání pravdy bez ohledu na tabu. Text argumentuje, že existence časopisu nebyla motivována skupinovými zájmy, ale snahou o prosazování hodnot a etické integrity. V souvislosti s politickým uvolněním roku 1968 redakční kruh žádá o obnovení časopisu. Autor zdůrazňuje, že pouhá náprava minulých křivd nestačí; skutečná obnova vyžaduje prostor pro svobodné myšlení, které nepodléhá mocenským zájmům a dokáže kriticky reflektovat každou danou skutečnost. Tvář tak zůstává symbolem zápasu o pravdu v demokratické společnosti.
[Návrhy titulů pro edici Váhy v nakladatelství Mladá fronta]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 3. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Tento dokument představuje návrh titulů pro edici Váhy v nakladatelství Mladá fronta, datovaný k 8. březnu 1968. Seznam obsahuje významná díla západní filosofie a vědy, konkrétně titul „Věda a moderní svět“ od Alfreda Northa Whiteheada, „Filosofie existence“ od Karla Jasperse a „Západní humanita“ od Gerharda Krügera. Tyto návrhy odrážejí atmosféru pražského jara, kdy docházelo k postupnému uvolňování kulturní cenzury a otevírání prostoru pro dříve opomíjené nebo zakázané autory z oblasti existencialismu a moderního vědeckého myšlení. Edice Váhy se v tomto období profilovala jako klíčová platforma pro zprostředkování náročných intelektuálních podnětů československému čtenáři. Dokument je stručným, ale výmluvným dokladem ediční politiky Mladé fronty v přelomovém roce 1968. Ukazuje snahu redakce o hlubokou reflexi moderního světa skrze díla, která kombinují vědecké poznání s etickými a ontologickými otázkami lidské existence. Tato iniciativa byla zaměřena na integraci evropského filosofického dědictví do domácího kulturního kontextu před nastupující normalizací, která podobné snahy na dlouhá léta zastavila.
Křesťanská existence a dialog (Filosofická [ontologická] problematika v dialogu křesťanů s marxisty)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 12. 3. 1968 ◆ poznámka: Přednáška v Městské knihovně 12. 3. 1968; nedokončeno
Tento text, přípravné body k nedokončené přednášce z roku 1968, se zabývá existenciálními a ontologickými otázkami v kontextu dialogu mezi křesťany a marxisty. Autor zdůrazňuje, že nejde o konfrontaci mezi marxismem a křesťanstvím jako takovými, ale o to, kdo vede či nevede dialog a jaké myšlenkové systémy a koncepce do něj vstupují. Klíčové body zahrnují definici křesťanské existence, povahu víry a její proměňující vliv na svět, reflexi víry skrze teologii a filosofii, vztah metafyziky a vědy, pojetí člověka, ateismus a theismus. Zvláštní pozornost je věnována politice a „nepolitické politice“ křesťanů. Smysl dialogu je viděn v kritickém myšlení, které vytváří prostor pro „toho druhého“, přičemž láska je navržena jako metoda odstupu od sebe sama a přístupu k druhým. Text končí poznámkou o obtížnosti dialogu i pro křesťany, jak se projevilo v předchozích diskusích.
Návrh edice Váhy
Tento dokument představuje návrh na založení nové filosofické edice s pracovním názvem „Váhy“ (později navržen název „Communitas“), určené pro nakladatelství Mladá fronta v roce 1968. Cílem projektu je zpřístupnit široké kulturní veřejnosti a studentům zásadní díla světového i domácího filosofického myšlení prostřednictvím krátkých, tematicky ucelených svazků. Edice by měla zahrnovat jak texty současných světových myslitelů, tak zapomenuté klasické práce a studie z obtížně dostupných sborníků. Návrh klade důraz na vysokou frekvenci vydávání a flexibilitu formátu, který by nepřesahoval 100 stran. Program edice zahrnuje autory jako Jan Patočka, Martin Heidegger, Simone Weilová či Leszek Kołakowski. Záměrem iniciátorů je stimulovat domácí diskusi a umožnit konfrontaci českého prostředí se světovými trendy. Součástí návrhu je i využití moderních propagačních prostředků a interakce s čtenáři. Projekt reflektuje naléhavou společenskou potřebu po autentickém filosofickém vzdělávání v období pražského jara.
Pravda a veřejný život (teze pro Šumperk)
Tento dokument, datovaný 23. března 1968, předkládá soubor tezí týkajících se pravdy a jejího místa ve veřejném životě v období uvolnění po potlačení církví. Klade si za cíl prozkoumat nově nabytou svobodu pro křesťany a jejich roli ve společnosti. Důraz je kladen na sebereflexi ohledně adaptace na předchozí represivní režim a na definování křesťanského postoje ve veřejné sféře, včetně zvěstování evangelia a jeho společenských implikací. Dokument zkoumá vztah křesťanů k sekulárním politickým a sociálním programům, zvažuje možnost křesťanské politiky a analyzuje napětí mezi evangeliem a mocí, s odkazem na konstantinskou éru. Dále se zabývá mocí, zájmy a veřejným míněním, ideologií (včetně „církevní ideologie“) a marxistickým pohledem na vztah myšlení a zájmů. Ústředním tématem je pravda jako protiklad k sebeobelhávání, její role v osobním životě, veřejnosti a politice, a její podstata jako něčeho, co člověka povolává, spíše než jako majetku. Dokument klade otázku, jak může být veřejný život založen na pravdě tváří v tvář zájmům a mocenským pozicím.
Křesťané a společnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: nedatováno, zřejmě duben 1968 ◆ poznámka: zřejmě původní verze projevu
Text představuje programové prohlášení k založení organizace zaměřené na ekumenickou práci křesťanské inteligence a studentstva v Československu roku 1968. Hlavním cílem je překonat vnímání evangelia jako ryze soukromé záležitosti a zdůraznit jeho zásadní společenský, politický a hospodářský rozměr. Autoři chápou víru jako výzvu k aktivní službě, hledání pravdy a nápravě neduhů společnosti. Organizace usiluje o široký dialog napříč církvemi i s nekřesťany, přičemž klade důraz na intelektuální poctivost a svobodnou odpovědnost. Hnutí deklaruje nezávislost na církevních strukturách a politických stranách, odmítá mocenské ambice a sází na sílu pravdy a přesvědčivých argumentů. Program zahrnuje vzdělávací semináře, sociální angažovanost a vytváření komunity, která spojuje odbornou náročnost s lidským sounáležitím. Dokument reflektuje dobovou potřebu po svobodném vyjádření a aktivním podílu křesťanů na budování spravedlivější společnosti.
Úkoly věřící inteligence
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ různé, česky, vznik: duben 1968 ◆ poznámka: Zpráva pro Kostnické jiskry napsána a odevzdána v dubnu 1968, ale už nepamatuji, zda byla otištěna (pozn. aut). – Uveřejněno v rubrice „Naše přítomnost a budoucnost“ pod šifrou „H“ (pozn. red.).
- in: Kostnické jiskry, 53, 1968, č. 16, str. [2] (24. 4.)
Článek z roku 1968 informuje o vzniku Ekumenického hnutí inteligence a studentstva, v jehož čele stanul prof. J. B. Souček. Hlavním posláním hnutí je překonání rozporu mezi profesionálním působením a soukromou vírou. Dokument zdůrazňuje, že křesťanská inteligence musí evangelium uplatňovat v celém veřejném životě, což vyžaduje nejen osobní integritu, ale také náročnou intelektuální práci a širokou ekumenickou spolupráci. Hnutí je otevřené i těm, kteří se nepovažují za věřící, ale uznávají význam evangelia. Cílem není ochrana vlastních zájmů, nýbrž aktivní služba společnosti tam, kde je jí nejvíce zapotřebí. Tato iniciativa usiluje o propojení odborné reflexe s hlubokým lidským společenstvím, inspirovaným Ježíšovým příkladem. Konečným ideálem hnutí je jednota křesťanů jako svědectví pro svět, v souladu s biblickým heslem 'aby všichni jedno byli'. Programové prohlášení, které přednesl dr. L. Hejdánek, definuje hnutí jako pracovní platformu pro zodpovědnou angažovanost věřících v moderní společnosti.
Poselství evangelia
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 8. 4. 1968 ◆ poznámka: projev na ustavující schůzi EHIS 9. 4. 1968 v Jirchářích; přednáška nemá autorem daný název; součástí skenů je i zvací dopis pro studenty EHIS, podepsaného Ladislavem Hejdánkem, Jiřím Němcem a Josefem Bohumilem Součkem
Tento dokument pojednává o poselství evangelia a jeho relevance pro moderní společnost, zdůrazňuje jeho společenské a veřejné důsledky nad rámec individuální etiky. Zdůrazňuje, že evangelium není rigidní zákon, ale zdroj svobody, který nás vede k novým závazkům a hlubší odpovědnosti. Apeluje na aktivní pomoc potřebným, službu druhým a praktické jednání namísto pouhého sebezdokonalování. Dokument vyzývá ke spolupráci na dílech přesahujících víru a motivy, s důrazem na skutky a společný cíl. Zdůrazňuje otevřenost spolupráci i s nekřesťany a respekt k různým církvím. Organizace se chce aktivně účastnit politického života, ale bez opory moci, spoléhajíc na sílu pravdy a racionálního přesvědčování. Navrhuje tříúrovňovou organizační strukturu (studenti, vysokoškoláci, inteligence) s pravidelnými setkáními, semináři, veřejnými akcemi a mezinárodní spoluprací, s cílem přispět k univerzální cestě pro všechny, vedené principem "darmo jste vzali, darmo dejte".
Křesťané a společnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 9. 4. 1968 ◆ poznámka: Prohlášení na ustavující schůzi Ekumenického hnutí inteligence a studentstva 9. 4. 1968 (pozn. aut.)
Text dokumentuje významné setkání z dubna 1968 v Praze, které iniciovalo vznik Ekumenického hnutí inteligence a studenstva. Tato iniciativa navazovala na činnost Akademické YMCA a sdružovala katolíky, evangelíky i širší okruh sympatizantů. Hlavním cílem hnutí byla reflexe společenské odpovědnosti křesťanů v období pražského jara. Program hnutí, formulovaný Ladislavem Hejdánkem, chápe evangelium jako výzvu k aktivní službě, svobodě a nápravě společenských neduhů, nikoli jako uzavřený soubor předpisů. Dokument zdůrazňuje nezbytnost intelektuální přípravy, otevřeného dialogu s nekřesťany a kritické analýzy politické situace. Hnutí odmítalo politickou pasivitu, ale zároveň se nechtělo opírat o mocenské prostředky či nahrazovat politické strany. Místo toho sází na sílu pravdy a přesvědčivost argumentů. Ambicí bylo vytvořit intelektuální centrum a komunitu nového typu, kde se náročná myšlenková práce snoubí s vřelými lidskými vztahy a praktickou snahou o spravedlivější uspořádání společnosti.
Přípravné poznámky k zahájení panelové diskuse
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse | přípravné poznámky, česky, vznik: 24. 4. 1968 ◆ poznámka: uvedení místa: Břevnov; není jasné, o jakou diskusi šlo
Tento text představuje přípravné poznámky k diskusi konané v dubnu 1968, která se zaměřuje na roli inteligence a studentstva v tehdejší společnosti. Autor analyzuje postavení vysokoškolských studentů jako klíčové součásti inteligence a definuje napětí mezi inteligencí jako stavem daným dělbou práce a inteligencí jako životním posláním. Diskuse se zabývá otázkou morální odpovědnosti: kdy intelektuál plní společenskou objednávku za odměnu a kdy jedná z přesvědčení, čímž riskuje konflikt s mocí. Studentstvo je vnímáno jako skupina dosud nezkornatělá společenskými mechanismy, což mu dává prostor pro radikalitu a otevřenost novým idejím. Text reflektuje dobový nedostatek inspirativních osobností a zdůrazňuje potřebu hledat orientační body v historii pro řešení aktuálních problémů. Cílem poznámek je podnítit diskusi o poslání inteligence, která by měla vést společnost k hlubší sebereflexi a aktivnímu formování veřejného života v pohnuté době pražského jara.
Víra u Jasperse / Jaspers o víře
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 5. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Tento text se zabývá pojetím víry v díle Karla Jasperse, přičemž analyzuje její různé definice a umístění v rámci filosofického systému „obepínajícího“ (Umgreifendes). Autor poukazuje na nejednoznačnost v Jaspersových textech, kde je víra na jedné straně chápána široce jako přítomnost v polaritách na všech úrovních bytí (tubytí, vědomí, duch a existence), založená na roztržce mezi subjektem a objektem. Na druhé straně se však objevují definice, které víru úzce propojují výhradně s rovinou existence jako její bezprostřednost a dějinnost tváří v tvář transcendenci. Studie rovněž zkoumá vztah mezi subjektivní a objektivní stránkou víry (fides qua a fides quae), které tvoří nedílný celek. Analýza dochází k závěru, že Jaspersova koncepce víry není zcela sjednocená, což má specifické důsledky pro chápání vztahu mezi různými úrovněmi obepínajícího a transcendencí. Tato neujasněnost odráží hlubší metodologické a ontologické otázky autorovy existenciální filosofie.
Jaspersovo pojetí víry
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 13. 5. 1968 ◆ poznámka: Jedná se o referát pro seminář Milana Machovce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy konaný 13. 5. 1968; strojopis textu postrádá nadpis a je opatřen pouze razítkem „Karl Jaspers“ (srv. korespondenci Ladislava Hejdánka s Milanem Machovcem). – Pozn. vyd.
- in: Reflexe, 2023, č. 65, str. 131–138 ◆ text
Tento text, původně referát z roku 1968, zkoumá Jaspersovo pojetí filosofické víry v kontextu jeho otevřeného systému myšlení. Autor se nezaměřuje na pouhý výklad, ale na dialog o povaze víry jako prostředku k uchopení lidské existence. Ústředním bodem je koncept obepínajícího (das Umgreifende), který Jaspers dělí na několik způsobů bytí. Víra je zde chápána nikoliv jako objektivní vědění, ale jako akt existenciálního rozhodnutí a sebeujištění, kterým se člověk vztahuje k transcendenci. Text zdůrazňuje, že existence je možná pouze skrze svobodu a víru, která překračuje pouhou imanenci a fakticitu. Jaspersova filosofická víra stojí v protikladu k nihilismu a dogmatismu; je to dynamický proces, který hledá sebevyjasnění, aniž by se fixoval v nehybných pravdách. Víra tak tvoří základní sílu ducha, která dává smysl lidskému konání a chrání jej před úpadkem do násilí či chaosu.
Přednáška na konferenci Socialistické akademie v Kroměříži
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 28. 6. 1968 ◆ poznámka: přepis opraveného záznamu z magnetofonu [pozn. aut.]
Přednáška z roku 1968 se zabývá konceptem „světového názoru“ a jeho praktickým dopadem na roli věřících učitelů ve školství. Autor kritizuje dogmatický přístup k formování názorů mládeže, ať už z marxistické, nebo náboženské strany. Zdůrazňuje, že základem výchovy by nemělo být vnucování ideologií, ale kultivace kritického myšlení a svobodného rozhodování. Autor se opírá o etymologii slova „přítomnost“ a rozvíjí myšlenku o člověku jako bytosti, která neustále přesahuje svou danost a aktivně si buduje svůj svět. V této souvislosti upozorňuje na riziko „kýče“ ve formálních prohlášeních a na nutnost autenticity učitele. Diskutuje o tom, jak by se mělo v sekulárním státě přistupovat k náboženské výchově a jak by měl být křesťanský odkaz integrován do všeobecného vzdělání, aniž by došlo k politizaci nebo indoktrinaci. Hlavním poselstvím je potřeba odpolitizovat školu a podporovat svobodu svědomí jak učitelů, tak žáků, aby se mohli stát integrovanými lidskými bytostmi.
Jaspersovo pojetí jednoty dějin
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 15. 7. 1968 ◆ poznámka: Původní název „Jednota světových dějin v pojetí Karla Jasperse“. Článek pro Dějiny a současnost, dopsáno a odevzdáno 15. 7. 1968 (pozn. aut.).
- in: Dějiny a současnost, 10, 1968, č. 9, str. 28–31
Text analyzuje Jaspersovo pojetí jednoty dějin, které odmítá uzavřené, totální historické systémy a soustředí se na koncept osové doby (800–200 př. n. l.). V tomto klíčovém období došlo k nezávislému, ale synchronnímu duchovnímu průlomu v Číně, Indii a v antickém Řecku, čímž vznikl univerzální rámec lidského sebepochopení. Jaspers tímto nahrazuje tradiční křesťocentrický výklad dějin empiricky přístupnou osou platnou pro celé lidstvo. Jednota dějin pro něj nepředstavuje konečný stav, nýbrž regulativní ideu a předmět filosofické víry, která podněcuje k neomezené komunikaci a odmítá nároky na výlučné vlastnictví pravdy. Závěr textu přináší kritickou reflexi, v níž autor zpochybňuje Jaspersovu neochotu připustit reálnou dějinnou konvergenci k jediné pravdě a zdůrazňuje, že smyslem dialogu by mělo být postupné překonávání partikularity směrem k obecné platnosti.
Emanuel Rádl: O německé revoluci
◆ různé, česky, vznik: 23. 7. 1968 ◆ poznámka: Vybráno pro Tvář, přepsáno a odevzdáno 23. 7. 1968 (pozn. aut.). [Ukázky z Rádlovy knížky (s krátkou předmluvou) určené pro rubriku Excerpta do Tváře patrně nikdy nevyšly tiskem – neobjevují se ani v připravovaném prvním čísle obnovené Tváře, které mělo vyjít v září 1968 (ovšem kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy bylo stornováno a nedistribuováno), ani v číslech následujících (pozn. red.).]
Křesťané a moderní svět
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 28. 7. 1968 ◆ poznámka: Pro Tvář č. 1/1968; napsáno 28. 7. 1968, odevzdáno 29. 7. 1968 (pozn. aut.). O činnosti ekumenického semináře v Jirchářích. Z nerealizovaného čísla přetištěno v realizované Tváři 1/1968.
- in: Tvář, 3, 1968, č. [0], str. III–IV (příloha – Církve)
- in: Tvář, 3, 1968, č. 1, str. VIII–XI (příloha – Církve) (listopad)
Tento text z roku 1968 reflektuje postavení křesťanství v moderním světě v kontrastu s Feuerbachovými předpověďmi o jeho nevyhnutelném zániku. Autor tvrdí, že současná krize křesťanství není úpadkem, ale transformací k novému životu. Klíčovým prvkem je rozvoj skutečného ekumenického úsilí, které překonává historická schizmata a otevírá prostor pro spolupráci mezi vyznáními. Text zdůrazňuje, že k řešení moderních výzev je zapotřebí náročná intelektuální práce odborníků ze všech vědních oborů, nejen teologů. V československém kontextu byla praktickým vyústěním těchto snah činnost Ekumenického semináře v Jirchářích, probíhající od roku 1963 se zaměřením na témata mýtu, víry a dějin. Dokument vrcholí oznámením o vzniku Ekumenického hnutí inteligence a studentstva (EHIS) v dubnu 1968. Tato nová organizace si kladla za cíl zapojit akademickou obec do aplikace křesťanských hodnot na společenské a teoretické otázky v tehdejší měnící se politické situaci.
[O uvádění do filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 8. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Text z 15. srpna 1968 se zabývá povahou uvádění do filosofie a základním charakterem filosofického myšlení. Autor v něm argumentuje, že úvod do filosofie nepředstavuje samostatnou propedeutickou disciplínu, která by mohla vlastní filosofické práci časově či věcně předcházet. Do filosofie lze být uveden pouze skrze její aktivní pěstování a živé myšlení. Zásadním rysem filosofie je pak její bytostný vztah k celku; filosofická cesta nevede od jednotlivých částí k celku, ale celek je na zřeteli od samého počátku a prostupuje každý myšlenkový krok. Díky tomu je možné s filosofickou reflexí začít v kterémkoli bodě, neboť neexistují žádné předem dané a oddělené počátky, jimiž by bylo nutno projít k dosažení jádra. Text dále zdůrazňuje, že filosofie není omezena na abstraktní teoretizování, nýbrž je podstatně přítomna v nejkonkrétnějších situacích a problémech. Skutečná filosofie se projevuje tam, kde nemluví o sobě, ale kde vztahuje konkrétní skutečnosti k celku, čímž překračuje sféru předmětnosti a otevírá hlubší porozumění světu.
Dějiny se rozhodují dnes
Tento text reflektuje kritickou situaci Československa v roce 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Autor rekapituluje historické milníky, od zrady západních spojenců v roce 1938 až po následnou orientaci na Sovětský svaz, která přinesla morální úpadek a ztrátu svobody. Současnou okupaci vnímá jako hrozbu národní existence, podobnou osudu pobaltských států. Odmítá však spoléhání na vnější materiální pomoc a vyzývá k hlubokému sebezkoumání a uznání vlastního podílu na situaci. Klíč k východisku vidí v solidaritě s ostatními utlačovanými národy i s řadovými vojáky okupantů. Starý model socialismu považuje za mrtvý a nahrazený mocenskou mašinérií. Hlavním poselstvím je přesvědčení, že dějiny nejsou určeny pouze rozložením sil, ale odpovědností jednotlivců. I tváří v tvář teroru zůstává prostor pro smysluplné jednání, které upřednostňuje zájmy lidství nad vlastním bezpečím. Budoucnost světa se tak podle autora rozhoduje právě nyní skrze morální integritu a sounáležitost.
Politikové a kompromis
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: srpen 1968
- in: Slova svobody II — srpnová okupace 1968, 1968, str. 2–3 ◆ publikace
- in: Sedm pražských dnů („Černá kniha“), Praha: Academia, 1990, str. 240–241
Text z roku 1968 se zamýšlí nad povahou politického kompromisu v kontextu sovětské okupace Československa. Autor kritizuje vyjednávání s agresory jako hluboce problematické a poukazuje na neřešitelné dilema, kterému čelí političtí představitelé: buď neustoupit a riskovat konec dialogu, nebo ustoupit příliš a být vnímáni jako zrádci vlastního národa. Argumentuje, že okupanti potřebují morální selhání napadených, aby ospravedlnili svou vlastní brutalitu. Autor dospívá k závěru, že v dané situaci již žádné legitimní politické řešení ani smysluplný kompromis neexistují. Jakýkoli ústupek by v tuto chvíli pouze narušil mimořádnou národní jednotu. Okupanti se podle něj ocitli v politicky bezvýchodné situaci, kde mohou buď sportovně přiznat svou porážku, nebo použít hrubou sílu, což by ovšem jen potvrdilo jejich naprostou bezmocnost. Text je naléhavou výzvou k zachování morální integrity, která je v této dějinné chvíli důležitější než hledání jakéhokoli iluzorního politického východiska.
Situace agresorů
Vojenská stránka invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 svědčí o pečlivé přípravě, avšak neschopnost dosáhnout politických cílů není jen výsledkem domácího odporu, ale také zjevného politického diletantství okupantů. To naznačuje možnou absenci podpory ze strany kvalifikovaných politických vůdců všech agresorských zemí, zejména Sovětského svazu. Existuje tak podezření na vnitřní rozpory v sovětském vedení a dočasné využití situace jistou skupinou generálů. Pokud je tomu tak, čas hraje ve prospěch Československa. Demoralizace okupačních vojsk a neúspěch v politickém řešení staví agresory před nutnost buď odvolat zodpovědné vedoucí činitele, nebo zahájit okupační teror. Současná situace je pro Sovětský svaz a jeho spojence neudržitelná. Vytrvalost může vést k politickému kolapsu celé akce, jehož známky jsou již patrné.
Vyjádření [k sovětské okupaci] (pro E.K.)
Tento dokument z 26. srpna 1968 představuje strategické vyjádření Ladislava Hejdánka k sovětské okupaci Československa. Autor kriticky analyzuje otázku politických ústupků a varuje, že kompromisy mají smysl pouze tehdy, pokud je sovětské vedení ochotno k vnitřní změně kurzu. V opačném případě povedou ústupky k rozkladu národní jednoty a izolaci představitelů. Text zdůrazňuje potřebu protahovat jednání a udržovat vysokou morálku veřejnosti prostřednictvím médií. Klíčovým bodem je návrh politického programu, který by sjednotil národ a oslovil křesťany jako významnou sílu doma i v ostatních socialistických zemích. Hejdánek navrhuje garantovat křesťanům plnou občanskou rovnoprávnost výměnou za jejich podporu a zkušenosti s odbojem. V závěru dokument striktně definuje nepřijatelné podmínky, mezi něž patří přítomnost cizích vojsk, obnovení cenzury, personální čistky ve vedení státu či omezení suverenity a svobody pohybu. Text odráží snahu o zachování ideálů pražského jara v čase bezprostřední krize.
Karel Havlíček před 120 lety [příprava]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ excerpta, česky, vznik: září 1968 ◆ poznámka: Excerpta pro časopis Tvář. Úvodní poznámka k otištění úryvků z článků Karla Havlíčka v Národních novinách a ve Slovanu z let 1848–1851.
Text se zabývá odkazem Karla Havlíčka Borovského, který byl v době vzniku textu (1849) znovu hodnocen. Autor kritizuje tehdejší zmatek a nejistotu, zejména na venkově, a varuje před radikály, kteří zneužívají situace k prosazování svých cílů. Zdůrazňuje důležitost rozvahy, poctivosti a vzdělanosti pro udržení svobody a konstituce. V druhé části textu Havlíček sám reaguje na atmosféru po revoluci v roce 1848, kritizuje pasivitu národa a varuje před návratem starých pořádků. Důraz klade na „revoluci hlav“ a nutnost rozumného uvažování a aktivního hájení práv. V dalších částech jsou rozebírány principy liberálního smýšlení, stálost v politických postojích a kritika revolucí se zbraní ve prospěch promyšlených reforem a vzdělání národa. Celkově text vyzývá k osvícenému občanskému přístupu, rozumu a zodpovědnosti v politickém životě.
Ladislav Hejdánek – Karel Havlíček Borovský: Karel Havlíček před 120 lety
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ excerpta, česky, vznik: září 1968 ◆ poznámka: Excerpta pro časopis Tvář. Úvodní poznámka k otištění úryvků z článků Karla Havlíčka v Národních novinách a ve Slovanu z let 1848–1851.
- in: Tvář, 3, 1968, č. 1, str. 46–50 (listopad)
Tento soubor úryvků z textů Karla Havlíčka Borovského z let 1848–1851, sestavený v roce 1968, představuje autorovu politickou filosofii a etiku v době národních krizí. Havlíček klade důraz na „revoluci hlav a srdcí“, čímž upřednostňuje vnitřní kultivaci a jasné zásady před nepromyšleným násilným převratem. Kritizuje politický oportunismus a prázdný radikalismus, který se v dobách nebezpečí mění v ustrašenost. Texty reflektují období po porážce revoluce roku 1848, stav obležení v Praze a omezování svobody tisku. Havlíček obhajuje poctivost, rozumnost a vytrvalost jako klíčové vlastnosti pro budování skutečné svobody. Varuje, že nevzdělaný nebo mravně zkažený národ není schopen svobodu dlouhodobě udržet, i kdyby jí dosáhl silou. Jeho úvahy o vztahu mezi radikalismem a realismem a o odpovědnosti jednotlivce za veřejné blaho zůstávaly vysoce aktuální i v roce 1968. Havlíček nabádá k trpělivé práci, vzdělávání a odvaze stát za svým přesvědčením i v dobách politické nepřízně.
Sebepochopení a dějiny
Stať „Sebepochopení a dějiny“ reflektuje krizi moderního historického objektivismu a rozklad metafyzických struktur v kontextu proměny vztahu člověka a světa. Autor zdůrazňuje, že současná myšlenková revoluce vyžaduje odstup od světa a praktické úsilí o sebepochopení, které je nezbytným předpokladem pro nalezení nového místa člověka ve skutečnosti. Tato potřeba sebereflexe je v textu ukotvena historicky skrze sokratovskou tradici. Sokrates, inspirován delfskou výzvou „poznej sebe“, transformoval filosofii v kritické zkoumání vlastního i cizího vědění. Jeho „vědoucí nevědění“ představuje zásadní odstup od domnělého vědění a bezprostředního prožívání světa. Text ilustruje tento Sokratův postoj jeho schopností absolutního soustředění i jeho vyrovnaným čelením rozsudku smrti. Cílem sebepochopení není pouze teoretické poznání, nýbrž uvědomění si vlastního úkolu a zodpovědnosti v rámci dějinné situace, což tvoří jádro skutečné moudrosti.
Rozvrh a tematický postup kandidátské práce
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 9. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Tato práce se podrobně zabývá ontologickými a fenomenologickými aspekty světa v jeho nezávislosti na lidském vědomí i v jeho následném vztahu k subjektivitě. První část analyzuje antické pokusy o uchopení počátků bytí, přičemž se zaměřuje na presokratovské myšlení a Démokritovo klíčové rozlišení mezi pouhými smyslovými kvalitami a objektivní realitou atomů a prázdna. Následně text kriticky zkoumá novověký vědecký obraz světa, jenž je definován mechanistickými principy zachování hmoty a energie. Tento přístup nevyhnutelně vede ke kvantifikaci reality a následné ztrátě bezprostřední kvality a vnitřní dynamiky času. V závěru této úvodní části autor přechází k hlubší problematice vzniku, zániku a ontologické povahy události jako takové. Zde je zdůrazněna integrovanost události a její nezbytná vztažnost k subjektu, což otevírá zásadní otázku po smyslu bytí v kontextu lidské existence a fenomenologické zkušenosti. Celkově práce mapuje historický vývoj chápání podstaty světa od jeho materiálního základu až po subjektivní prožívání významu.
Sebepochopení a dějiny
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 9. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Text zkoumá vztah mezi sebepochopením, časem a dějinami. Autor definuje dějiny jako konstitutivní sepětí minulosti a budoucnosti v rámci přítomnosti. Přítomnost není pouhým prchavým okamžikem, ale aktivně si osvojuje minulost a předjímá budoucnost, čímž se stává rozlehlou. Čas je zde chápán jako reálné heterogenní dění a změna, která vyžaduje integrující princip k propojení toho, co bylo, s tím, co jest. Důležitým tématem je proces sebepochopení, který probíhá skrze interakci se světem a lidskou praxi. Sebepochopení není přímé, nýbrž zprostředkované světem, který si člověk utváří. Zároveň je vědění nahlíženo jako bytostně reflexivní proces – každé poznání zahrnuje vědomí sebe sama a vlastní interpretaci. Text odkazuje na antické tradice sebezpytování a zdůrazňuje, že pravé vědění vyžaduje autoreflexi. Tato filosofická úvaha propojuje ontologii času s epistemologií a antropologií v jednotný celek zkoumající lidskou existenci v proudu dějin.
Předpoklady ekumenické spolupráce
Předpoklady ekumenické spolupráce se soustředí na pochopení ekumenismu jako konstitutivní součásti křesťanské víry, nikoliv jako nového prvku. Kritické zhodnocení vlastních i cizích tradic, zejména tam, kde zvítězily denominační tendence, je klíčové. Každá církev, sbor i věřící musí být prověřováni z hlediska ekumenické nosnosti, přičemž kritériem je otevřenost a univerzálnost křesťanského poselství. Jednota věřících, založená ve zdroji víry, je trvalou výzvou a úkolem, nikoliv něčím daným minulostí. Cesty k jednotě mohou vést odkudkoliv, rozhodující je směr života a myšlení, nikoli pouze organizační struktury. Víra se uskutečňuje v praxi, ve skutcích, což zavazuje křesťany k praktické spolupráci na společných úkolech ve světě. Nejde o nivelizaci tradic, ale o jejich podřízení Kristovu povolání. Živost tradic se ověřuje jejich aplikací na aktuální úkoly, nikoli setrváváním v sobě. Primárně se jednoty dosahuje praktickou a myšlenkovou aktivitou, která slouží jako příklad. Sjednocená reflexe a interpretace praktické jednoty posiluje vzájemné porozumění, přičemž je nutné rozlišovat mezi rozdílným myšlením a rozpory ve víře. Různé filosofické kontexty ovlivňují tradice, proto je nezbytný precizní hermeneutický aparát. Trvání na tradicích je ospravedlnitelné pouze odkazem k pravdě, nikoliv jejich vnitřní závazností.
Dějiny (a) sebepochopení a pravda
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 9. 1968
jedná se o část původního dokumentu:- 1968
Tento text z roku 1968 představuje filosofickou úvahu o vztahu mezi historií, sebepochopením a pravdou. Autor se zamýšlí nad významem sebepochopení v rámci filosofické tradice, přičemž kriticky reflektuje postavu Sókrata i podněty Emanuela Rádla. Ústředním tématem je překonání moderního objektivismu, který paradoxně koření v subjektivismu, a hledání cesty k pravdě, jež otevírá budoucnost. Pravda zde není chápána jako statický popis věcí, ale jako dynamický proces, který vyvádí člověka z uzavřenosti vlastního světa směrem ke svobodě a odpovědnosti. Text zdůrazňuje, že svobodná reflexe usilující o pravdu je nezbytným předpokladem důstojného lidského života a základem pro autentický čin. Autor rovněž integruje prvky hermeneutiky a prorocké tradice, v níž sebekritika a uznání vlastní viny slouží jako východisko pro mravní obrat. Sebepochopení tak tvoří rámec pro pochopení světa a umožňuje člověku jednat jako integrovaná osobnost s jasným charakterem a linií v proudu dějin.
Člověk a „základ věcí“ [ad: Max Scheler: Místo člověka v kosmu, Praha 1968]
docx |
pdf |
html
◆ recenze, česky, vznik: 14. 10. 1968 ◆ poznámka: Napsáno pro Tvář 2/1968 (a odevzdáno) 14. 10. 1968 (pozn. aut.).
- in: Tvář, 3, 1968, č. 2, str. 58–61 (prosinec)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 170–175
Tento text reflektuje české vydání spisu Maxe Schelera „Místo člověka v kosmu“ z roku 1968, doplněné o rozsáhlou studii Jana Patočky. Autor rozebírá Schelerovu filosofickou antropologii, zejména jeho pozdní období charakterizované odklonem od křesťanství k metafyzice „vznikajícího boha“. Ústředním tématem je protiklad mezi duchem a životem, přičemž člověk je definován jako „asket života“ schopný distance od organických pudů a otevřenosti vůči světu. Text dále zkoumá Schelerův dualismus bezmocného ducha a démonického puzení, které se v člověku propojují v procesu sebezbožštění. Významná část je věnována srovnání s Emanuelem Rádlem, u něhož Patočka i autor spatřují paralely v pojetí bezbrannosti duchovních hodnot, přestože se oba myslitelé liší v systematické strategii. Recenze uzavírá hodnocení Schelera jako brilantního analytika, jehož postřehy zůstávají podnětné pro moderní filosofii, ačkoliv jeho dílu chybí ucelený strategický rozvrh.
Sborník o jednotě bratrské
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 21. 10. 1968 ◆ poznámka: Nad sborníkem ze symposia z r. 1967.
- in: Tvář, 3, 1968, č. 2, str. VII–VIII (příloha – Církve) (prosinec)
Tento text reflektuje sborník vydaný u příležitosti sympozia o Jednotě bratrské, které se konalo v roce 1967 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Autor hodnotí jednotlivé příspěvky, jež se zaměřují na teologické a historické aspekty, ale zároveň vyjadřuje hluboké znepokojení nad tím, že se Jednota stává pouhým předmětem úzkého odborného zájmu bez širšího společenského přesahu. V kontextu dramatických událostí roku 1968 autor zdůrazňuje nebezpečí ztráty dějinného rozměru, což ohrožuje samotnou existenci společnosti. Článek vyzdvihuje historickou paralelu mezi osudem Jednoty a tehdejší politickou situací. Jednota bratrská vznikla na troskách revoluce, která zradila své původní ideály, a musela čelit tlaku moci v Evropě rozdělené politickými zájmy. Text vyzývá k zamyšlení, zda zkušenost této intelektuálně silné skupiny, usilující o revizi životního stylu a společenskou spravedlnost, může oslovit i dnešního člověka v jeho zápase o morální identitu tváří v tvář velmocenským kompromisům.
Věda a filosofie
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 13. 11. 1968 ◆ poznámka: 1. verze: Diskusní příspěvek do Vesmíru. Napsáno a odevzdáno 17. 4. 67. Reakce na Tondlův článek ve Vesmíru byla redakční radou časopisu odmítnuta; text byl po čase otištěn v obnovené Tváři (pozn. aut.).
- in: Tvář, [4], 1969, č. 1, str. 22–26 (leden)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 134–144
Tento text zkoumá historický a teoretický vztah mezi vědou a filosofií, přičemž kritizuje scientismus a pojetí Ladislava Tondla, který redukuje filosofii vědy na metateoretickou analýzu vnitřních struktur. Autor argumentuje, že věda trpí „amnézií“ vůči celku světa a lidskému subjektu kvůli své jednostranné orientaci na objektivitu a specializaci. Věda a technika se staly autonomními silami s často nepředvídatelnými důsledky pro lidskou existenci. Role filosofie spočívá v kritické reflexi, která překračuje meze předmětného myšlení a vztahuje vědu k celku lidské zkušenosti a pravdě. Namísto omezování vědy by měla filosofie pomáhat překonávat její dogmatické bariéry, jako je redukcionismus, a integrovat rozparcelovaný svět. Cílem je dialog, v němž filosofie garantuje integritu lidského světa a nahlíží na vědu jako na specifickou formu společenské a dějinné praxe, která musí být trvale podrobována kritice v zájmu pravdy.
Emanuel Rádl: Romantická věda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ excerpta, česky, vznik: 14. 11. 1968 ◆ poznámka: excerptum s komentářem
- in: Tvář, [4], 1969, č. 1, str. 38–42 (leden)
Tato studie se zabývá dílem Emanuela Rádla „Romantická věda“, které představuje hlubokou analýzu německého romantického hnutí v širším slova smyslu, zahrnujícím filosofii, přírodovědu i politiku. Rádl sleduje vývoj od předchůdců jako Rousseau a Goethe k hlavním představitelům německého idealismu, včetně Kanta, Fichteho a Hegela. Autor kriticky hodnotí romantismus jako pokus o násilné smíření člověka s přírodou a poukazuje na nebezpečí romantického dualismu, který odtrhává svět ideálů od konkrétní skutečnosti. Rádlův text vyniká subjektivním nasazením, barvitým líčením osobností a polemikou proti dogmatickému pojetí pravdy. Zdůrazňuje, že pravda je absolutní, nikoliv však ve slovech či formulích, nýbrž v autentickém vnitřním přesvědčení a historickém kontextu. Kniha zůstává nepřekonaným dílem české filosofické literatury, které odkrývá psychologické a politické kořeny vědeckého romantismu a jeho dopady na moderní myšlení a chápání vědecké objektivity.
Otazníky nad ediční praxí
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 25. 11. 1968
- in: Tvář, [4], 1969, č. 1, str. II (příloha – Nakladatelé) (leden)
- in: Michael Špirit (vyd.), Tvář – výbor z časopisu, Praha: Torst, 1995, str. 635–636
Text z roku 1968 kriticky hodnotí tehdejší ediční praxi při vydávání děl Tomáše Garrigua Masaryka a Emanuela Rádla. Autor poukazuje na to, že po dvacetileté pauze se sice objevují první vlaštovky, jako jsou Ideály humanitní, ale celková situace je neuspokojivá. Ústav T. G. Masaryka, jako držitel dispozičních práv, brání iniciativám jiných nakladatelství vydávat dílčí texty nebo výbory, čímž proces zpřístupnění Masarykova odkazu neúměrně prodlužuje – tehdejší odhady hovořily o 15 až 25 letech. Text srovnává tuto situaci s osudem Rádlových spisů, jejichž vydávání rovněž ustrnulo kvůli restriktivnímu přístupu k právům. Autor vyzývá k okamžité nápravě, větší pružnosti institucí a zapojení nakladatelství jako Academia. Zdůrazňuje nutnost přednostně vydávat nedostupné a významné texty, které by měly sloužit jako základ pro hlubokou kritickou reflexi Masarykova myšlení, namísto pouhého nekritického přijímání hesel. Cílem je skutečná revize Masarykova humanismu v kontextu aktuální společenské situace.
Myšlenka přirozenosti lidských práv
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: nedatováno, nejspíš prosinec 1968 ◆ poznámka: předneseno na celostátní konferenci k ochraně lidských práv, 3. a 4. 12. 1968
Tato studie zkoumá filosofické a historické základy konceptu přirozených lidských práv, zejména v kontextu Všeobecné deklarace lidských práv. Autor analyzuje kořeny této myšlenky od řecké antiky, přičemž se zaměřuje na sofistické diskuse o rozporu mezi přírodou (fýsei) a zákonem (nomó). Rozlišuje dvě protikladná pojetí: právo jako nástroj moci silnějších a právo jako ochranu slabších. Text upozorňuje na paradox, kdy moderní lidskoprávní doktrína, ač svou podstatou protipřírodní, stále využívá terminologii přirozenosti. Autor kritizuje tvrzení, že se lidé rodí svobodní a rovní, a argumentuje, že svoboda je spíše výsledkem společenského procesu a výchovy než vrozeným biologickým stavem. V závěru text vyzývá k nezbytné revizi filosofických předpokladů lidských práv, které v sekularizované společnosti ztratily své původní ukotvení v kosmickém řádu či teologii, a zdůrazňuje význam otevřené diskuse o jejich ideových základech v pluralitním světě.
1969
Filosofie českých dějin (Diskuse)
docx |
pdf |
html
◆ projev, česky, vznik: 23. 4. 1969
- in: Sociologický časopis, 5, 1969, č. 5, str. 465–466
- in: Miloš Havelka (vyd.), Spor o smysl českých dějin 2. 1938–1989: posuny a akcenty české otázky, Praha: Torst, 2006, str. 193–194
- in: Jan Patočka, Ivan Chvatík – Karel Palek (vyd.), Češi I. Práce publikované (Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12), Praha: OIKOYMENH, 2006, str. 202–203
Tento diskusní příspěvek reaguje na přednášku Jana Patočky o filosofii českých dějin z roku 1969. Autor zpochybňuje Patočkovo tvrzení, že existuje pouze jedna koncepce českých dějin, a poukazuje na vývoj této linie od Palackého přes Masaryka až k Emanuelu Rádlovi. Hlavní pozornost je věnována Rádlovu pojetí, které zdůrazňuje diskontinuitu a svobodu v historickém navazování. Podle Rádla není smysl dějin v minulosti dán, ale je předmětem aktivní volby a rozhodování člověka. Národ je v tomto smyslu chápán jako programové společenství směřující k určitému cíli, nikoli jako statická dějinná danost. Autor zdůrazňuje, že člověk nemůže smysl dějin pouze odvodit z faktů, ale musí jej naplňovat skrze společný konsenzus a program reformy světa. Text tak interpretuje dějinnost jako proces aktivní orientace do budoucnosti a svobodného utváření smyslu, který vyvažuje historickou situovanost s potřebou vědomého programu.
Masaryk a Rakousko [ad: Jan Blahoslav Kozák: T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918, Praha 1968]
docx |
pdf |
html
◆ recenze, česky, vznik: 3. 1. 1969
- in: Tvář, [4], 1969, č. 2, str. VI (příloha – Historie) (únor)
Tento text představuje reflexi knihy Jana Blahoslava Kozáka, která se podrobně zabývá politickým vývojem vedoucím ke vzniku Washingtonské deklarace v říjnu 1918. Autor analyzuje proměnu postojů T. G. Masaryka k Rakousku-Uhersku a ukazuje, že Masaryk, v souladu s tradicí Palackého a Havlíčka, dlouho upřednostňoval reformu monarchie před jejím úplným rozpadem. Klíčovým momentem byla změna postoje amerického prezidenta Wilsona, která urychlila cestu k československé samostatnosti. Studie se však neomezuje pouze na otázku nezávislosti, ale vyzdvihuje Masarykovu vizionářskou snahu o vytvoření federace malých středoevropských národů. Tento projekt, realizovaný prostřednictvím Středoevropské unie, měl zajistit stabilitu regionu v nebezpečném pásu mezi velmocemi. Přestože se federativní plány nepodařilo trvale naplnit, text zdůrazňuje jejich trvalou platnost jako odkazu pro moderní státnictví. Kozákova práce je tak vnímána jako připomínka potřeby politiky evropského formátu, která přesahuje úzký nacionální rámec a hledá širší integrační východiska.
Útěcha z filosofie [ad: Emanuel Rádl: Útěcha z filosofie, Praha 1969]
docx |
pdf |
html
◆ recenze, česky, vznik: 1969
- in: Tvář, [4], 1969, č. 2, str. 59–62 (únor)
- in: Michael Špirit (vyd.), Tvář – výbor z časopisu, Praha: Torst, 1995, str. 476–479
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 188–193
Tento text se zabývá analýzou posmrtného díla Emanuela Rádla Útěcha z filosofie a jeho rozporuplným přijetím v českém intelektuálním prostředí 60. let. Autor polemizuje s dobovými marxistickými, pozitivistickými i teologickými kritiky a snaží se Rádlovu práci interpretovat jako hluboký metafyzický projekt, nikoli pouze jako osobní zpověď. Jádrem studie je Rádlova kritika mechanistického pojetí světa a hmoty, které autor nahrazuje vizí univerza participujícího na životě a morálním řádu. Text osvětluje Rádlovo pojetí pravdy jakožto platnosti, která orientuje lidské bytí, a zdůrazňuje jeho snahu o překonání tradice předmětného myšlení. Rádlova „útěcha“ pak spočívá v nahlédnutí kosmického smyslu a nezničitelné morální kontinuity, která přesahuje individuální zánik. Práce ukazuje, že Rádlův návrat k antice a specificky pojatému křesťanství nepředstavuje ústup do minulosti, ale aktuální podnět k radikální revizi základů moderního vědeckého a filosofického myšlení.
Charakter národa
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ příspěvek, česky, vznik: 1969 ◆ poznámka: vystoupení v Československém rozhlase v blíže neurčeném diskuzním pořadu
Přednáška navazuje na diskuzi o charakteru národa, který nelze redukovat na přírodní determinanty, ale je formován historickými zkušenostmi a jejich fixací. Doktor Hejdánek zdůrazňuje, že národní charakter se liší od individuálního transformací genetických prvků a zdůrazňuje energii vloženou do začátků, která často není dovedena do konce. Důležitým aspektem je reflexe národa o sobě samém, často zprostředkovaná intelektuály, jako byl Masaryk, který analyzoval literární díla. Patočkova úvaha o českém tázání po smyslu dějin jako traumatu národa je srovnána s Izraelem a Palackého vizí naddějinného poslání českého národa. Masaryk se snažil tyto myšlenky zasadit do obecně lidského rámce. Opakované zkušenosti s nedokončenými revolučními vzepětími a neschopnost dokončit iniciace jsou prezentovány jako klíčové prvky českého charakteru a historie. Zkoumání národního charakteru tak vede k otázkám o smyslu národních dějin a budoucím zařazení národa.
Emanuel Rádl
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ medailon, česky, vznik: nedatováno, asi 1969 ◆ poznámka: patrně první verze medailonku pro edici Váhy
Emanuel Rádl (1873–1942) byl původně biolog, který se proslavil svými dějinami novověkých biologických teorií. V meziválečném období se stal významnou postavou českého kulturního a politického života. Jeho práce se zaměřovala na kritickou reflexi české tradice a smělý pokus o revizi evropského myšlení od antiky. Rádl viděl filosofii jako cestu k angažované účasti ve společnosti a reformě světa. Byl vášnivým kritikem liberalismu a socialistou, který se rozešel s Zdeňkem Nejedlým. Ostře kritizoval národnostní politiku Československa a varoval před německou revolucí a politickou ideologií sudetských Němců. Odmítal moderní pověry, okultismus a rasové teorie. Jeho úvahy o morálce, sociální indikaci potratů a reformě školství jsou dodnes aktuální. Navzdory rozsáhlé publikační činnosti byl Rádl politicky i filosoficky osamocen, přestože byl označen za jediného žáka T. G. Masaryka. Jeho dílo, včetně posmrtně vydané knihy „Útěchy z filosofie“, nabízí syntézu a podněty k řešení obtížných filosofických otázek. I přes svou rozpornost byl Rádl moderním myslitelem, jehož polemika proti pozitivismu a pojetí pravdy zůstávají významné a vyžadují další zkoumání.
Emanuel Rádl 22. 12. 1873 – 12. 5. 1942
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 1969?
- in: Útěcha z filosofie, Praha: Mladá fronta, 1969, str. 73–74
Emanuel Rádl (1873–1942) byl významný český biolog a filosof, jenž se stal jednou z nejvlivnějších postav meziválečného kulturního a politického života. Původně se proslavil pracemi o dějinách biologických teorií, ale postupně přešel k radikální revizi evropské myšlenkové tradice a kritice realismu. Jeho filosofické pojetí zdůrazňovalo angažovanou účast na životě společnosti, mravní reformu světa a vnitřní obrat jednotlivce. Jako přesvědčený socialista a kritik nacionalismu včas varoval před nebezpečím nacismu a rasových teorií. Přestože byl ve své době filosoficky i politicky osamocen a označován za „Dona Quijota“ české filosofie, jeho myšlenky o pravdě a odmítání pozitivismu zůstávají vysoce aktuální. Text připomíná jeho odkaz, zejména posmrtně vydané dílo Útěcha z filosofie, které představuje syntézu autorova celoživotního úsilí o nalezení nového smyslu lidské existence v krizové době. Rádlovo rozporné dílo je vnímáno jako živý podnět pro další generace českých myslitelů.
Gerhard Ebeling: Co znamená věřit?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1969 ◆ poznámka: datum vzniku překladu
- in: Jiří Němec (vyd.), Křesťanství dnes, Praha: Horizont, 1969, str. 11–20
- in: Evangelický kalendář 2001, Praha: Kalich, 2000, str. 21–30
Text Gerharda Ebelinga se zabývá fundamentální otázkou podstaty víry a možnostmi jejího srozumitelného vyjádření v současném světě. Autor nejprve reflektuje obtíže dorozumění o víře, která je často redukována na dogmatický souhlas nebo mylně stavěna do protikladu k vědeckému poznání. Skrze historicko-jazykový rozbor ukazuje, že pojem víry má specifický biblický původ, v němž znamená především bezvýhradné spolehnutí se na Boha jako základ existence. V novozákonním kontextu se pak víra stává ústředním vztahem k osobě Ježíše Krista, který ji probouzí a naplňuje. Ebeling formuluje pět tezí, v nichž definuje víru jako totální existenciální akt, nikoli parciální výkon rozumu či citu. Skutečná víra není náhražkou vědění, nýbrž účastí na Boží moci, která osvobozuje člověka k naději a integritě. Závěrem autor zdůrazňuje, že víra se potvrzuje pouze sama sebou a jejím úkolem je vydávat živé svědectví, které překonává úzkost a dává lidskému bytí pevný základ.
Karl Jaspers 23. 2. 1883 – 26. 2. 1969
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 1969?
- in: Karl Jaspers, Otázka viny (Příspěvek k německé otázce), přel. Jiří Navrátil, Praha: Mladá fronta, 1969, str. 89–90 (vyšlo jako „Karl Jaspers 23. 2. 1883“)
- in: Karl Jaspers, Otázka viny (Příspěvek k německé otázce), přel. Jiří Navrátil, Praha: Mladá fronta, 1991, str. 91–92 (vyšlo jako „Karl Jaspers (1883–1969)“)
- in: Karl Jaspers, Otázka viny. Příspěvek k německé otázce, přel. Jiří Navrátil, Praha: Academia, 2006, str. 141–143
- in: Karl Jaspers, Otázka viny. Příspěvek k německé otázce, přel. Jiří Navrátil, Praha: Academia, 2019, str. 155–157
Tento medailonek mapuje život a dílo významného myslitele Karla Jasperse (1883–1969). Jaspers začínal v oblasti psychiatrie, kde se proslavil svou Všeobecnou psychopatologií, avšak pod vlivem Kierkegaarda se postupně přesunul k filosofii. Jako jeden z čelných představitelů filosofie existence se zaměřoval na lidské bytí, které chápal jako proces transcendování a svobodného rozhodování. Text popisuje jeho akademickou dráhu přerušenou nacistickou perzekucí i jeho poválečný návrat k veřejné činnosti, kdy se věnoval otázce viny a politické situaci v Německu. Významnou součástí jeho odkazu je koncept filosofické víry, která stojí v opozici k dogmatickému náboženskému zjevení. Jaspersova tvorba zahrnuje nejen systematická díla jako třísvazkovou Filosofii, ale i hluboké sondy do dějin myšlení a analýzy osobností jako Nietzsche či Max Weber. Jeho dílo představuje klíčový příspěvek k pochopení lidské svobody a odpovědnosti.
Místo člověka ve světě
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 1969 ◆ poznámka: Jde jen o první část, napsanou pro Studentské listy; ani ta ovšem nevyšla, protože Studentské listy byly zastaveny. Pokračování nebylo tedy ani napsáno. Na 4 papírech A4 není přesné datum uvedeno (jen rok 1969) [pozn. aut.].
Tento text se zabývá klíčovými filosofickými myšlenkami 20. století, které se snažily překonat tradiční pojetí člověka jako pouhého abstraktního subjektu a místo toho jej ukotvit v jeho konkrétní existenci. Vychází z kritik, které na první filosofy 20. století – Kierkegaarda, Marxe a Nietzscheho – vznášeli mnozí, neboť se vzpírali akademickému systému a kritizovali společnost. Jejich společným jmenovatelem je uvědomění si konce jedné filosofické epochy a potřeba radikálně nového přístupu. Tento přístup, který vidí člověka v jeho konkrétní existenci, je základem pro další úvahy. Text kritizuje moderní vědu za to, že se soustředí na věci a opomíjí subjekt, čímž člověka odcizuje od sebe samého a světa. Zdůrazňuje nutnost sebepoznání jako předpokladu poznání světa a varuje před jednostranností objektivní pravdy, která nezasahuje osobně. V kontextu současných českých filosofických publikací (Teilhard de Chardin, Scheler, Rádl, Whitehead, Kosík) autor naznačuje, že je třeba uchopit místo člověka ve světě prostřednictvím precizní pojmové práce a reflexe, která neupadá do extrémů, ale hledá rovnováhu mezi člověkem a světem.
Tvorba protestem nebo protest tvorbou?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1969/1970? ◆ poznámka: Článek byl napsán na výzvu Vratislava Effenbergera v roce 1969 či 1970 pro první číslo časopisu Analogon. Druhé číslo už v počátcích normalizace nevyšlo, a tak zde článek vyšel až po dvaceti letech (pozn. aut.).
- in: Analogon, 2, 1990, č. 2, str. 67
- in: Ladislav Hejdánek, O umění, Praha: OIKOYMENH, 2014, str. 57–59
Tato stať z přelomu let 1969 a 1970 zkoumá vztah mezi tvorbou a protestem v kontextu lidské svobody a transcendence. Autor definuje tvorbu jako podstatu práce a metodu transcendence, skrze niž člověk překračuje danost a směřuje k novému. Kritizuje iluzi návratu k „přirozenosti“ či pudům, neboť ty člověka zbavují perspektivy a upevňují jeho zotročení. Ústředním bodem je odmítnutí protestu jakožto pouhé reflexe a negativní reakce, která postrádá tvořivou sílu. Protest je vnímán jako projev vnitřní slabosti a „otrockého ducha“, který pouze neguje stávající, aniž by nabízel pozitivní program. V polemice s Benjaminem Péretem autor argumentuje, že skutečná svoboda nevychází z revolty či zavržení řádu, nýbrž z loajálnosti a vnitřní kázně. Tvorba sice může vyvolávat konflikty a krize, ale protest sám o sobě k tvorbě nikdy nevede; zůstává buď jejím vedlejším produktem, nebo pouhou náhražkou.
Lidská práva očima politiků
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 11. 1. 1969 ◆ poznámka: Původně glosa pro časopis Tvář. Dopsáno a odevzdáno 11. ledna 1969. Pozn. aut.
Článek se zabývá anketou listu Svět práce, v níž byly osloveny významné osobnosti a občané s dotazem na zakotvení občanských práv a svobod v nové ústavě a jejich soulad s Pakty OSN. Autor kriticky hodnotí odpovědi politiků, zejména odmítavý postoj předsedy SNR k otázce samotné a obezřetné vyjadřování předsedy vlády, který naznačuje, že práva nebudou plně garantována. Poukazuje na rozpor mezi politickým gestem podpisu Paktů a nutností jejich ratifikace. Konstatuje, že někteří politici se vyhýbají přímé odpovědi nebo problematiku bagatelizují. Autor zdůrazňuje, že ústava má uznávat, nikoli udělovat práva, a kritizuje současnou ústavu za její nedostatečnost a časté obcházení. Závěrem vyvozuje skličující, ale poučné závěry: nutnost ratifikace Paktů, odpovídající ústavy a zákonů, a nezávislých soudů.
Rozvrh dvou dvouhodinových přednášek
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 11. 1. 1969 ◆ poznámka: 11. 1. 1969: o vztahu filosofie k theologii a k víře; smysl filosofického vzdělání pro theologa; 15. 2. 1969: demonstrace filosofického myšlení, zejména systematického, na 3 příkladech (Scheler, Teilhard, Rádl)
Tento dokument obsahuje osnovu dvou přednášek z počátku roku 1969, které se zabývají vztahem mezi filosofií, teologií a vírou. Autor vychází z teze Karla Bartha, že jakmile začneme mluvit, ocitáme se v oblasti filosofie. Tento vztah interpretuje skrze analogii k inkarnaci: stejně jako se Slovo stalo tělem, teologie se uskutečňuje a nabývá konkrétní podoby právě skrze filosofii. Teolog se filosofii nemůže vyhnout, neboť pro svou práci nezbytně potřebuje pojmy a kategorie, které mají filosofický původ. Pokud teolog rezignuje na kritické filosofické vymezení, ztrácí kontrolu nad pojmovým aparátem své vlastní disciplíny. Text zdůrazňuje, že zájem teologa o filosofii má být pozitivní, nikoli pouze obranný, a že odmítání filosofie vede k heretickému, doketickému pojetí teologie. Součástí záznamu je také seznam doporučené literatury (např. Emanuel Rádl, Max Scheler či Pierre Teilhard de Chardin) a příklady systematického myšlení určené pro vzdělávání budoucích teologů.
Cesta z dilemat
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 20. 1. 1969 ◆ poznámka: článek pro Zítřek (polemika s Václavem Havlem); dopsáno a odevzdáno 20. ledna 1969 – pozn. autora
Článek navazuje na Havlovu úvahu o „falešném dilematu“ a zpochybňuje jeho vymezení politického subjektu. Autor argumentuje, že politika není jen o sledování vlastních zájmů či pozic, ale o hledání univerzálních pravd a spravedlnosti. Zdůrazňuje Masarykovu myšlenku, že politická nedostatečnost nespočívá jen v charakteru, ale i v nedostatku vzdělání a nepevnosti základních pojmů. Kritizuje Havlovo rozdělení na „naše“ a „cizí“, které považuje za zjednodušující a nebezpečné. Skutečný politický subjekt podle autora přesahuje svou subjektivitu a přihlašuje se k programu s univerzální platností. Politika by neměla být manipulací, ale uskutečňováním programu zdůvodněného před celou společností. Důležitý je obecný konsensus a hledání pravdy, nikoli pouhý apel na důvěru nebo sledování krátkodobých zájmů. Článek končí výzvou k zodpovědnosti, reflexi a formulaci programu, který bude respektovat pravdu a osloví všechny.
[Masaryk a Hegel]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 2. 1969
Tento text se zabývá kritickou reflexí Masarykova záměru posílit vliv anglosaské myšlenkové a kulturní tradice v českém prostředí, což mělo za následek cílené i nezáměrné oslabení pozice hegeliánské filosofie. Autor poukazuje na to, že toto vytěsnění Hegela na periferii zájmu mělo sice ve své době specifický smysl, avšak v dlouhodobém měřítku vedlo k hlubokému podcenění jeho filosofického významu. Tato absence hlubšího povědomí o Hegelově systému se později projevila jako zásadní handicap při pokusech o teoretické uchopení marxismu, který z Hegelovy dialektiky přímo vychází. Nedostatečná znalost klasické německé filosofie tak v československém kontextu negativně ovlivnila kvalitu i hloubku intelektuální diskuse o marxistickém myšlení. Fragment textu z roku 1969 tak upozorňuje na nečekané souvislosti mezi Masarykovým kulturním programem a pozdějším stavem politické filosofie v zemi, kde nedostatečné studium kořenů vedlo k povrchní interpretaci moderních ideologií.
Ladislav Hejdánek – Jiří Němec: Ediční návrh pro nakladatelství Horizont: Emanuel Rádl - Dějiny filosofie I/II
Tento dokument představuje dva ediční návrhy vypracované Jiřím Němcem a Ladislavem Hejdánkem v únoru 1969 pro nakladatelství Horizont. Návrhy se týkají znovuvydání klíčových děl Emanuela Rádla: „Dějiny filosofie“ a „Romantická věda“. První návrh rozebírá Rádlovy „Dějiny filosofie“ jakožto ojedinělou revizi myšlenkových tradic z hlediska jejich praktického dopadu na společnost. Autoři navrhují různé formy textových úprav, od krácení po doplňující komentáře, které by odstranily technické vady a zpřístupnily dílo zahraničnímu i domácímu publiku. Druhý návrh se věnuje „Romantické vědě“, která analyzuje německé romantické hnutí. Hejdánek zdůrazňuje její jedinečnost v české literatuře a její potenciál oslovit mladou inteligenci díky svěží formě a hloubce analýzy. Cílem obou návrhů je rehabilitovat a aktualizovat Rádlovo dědictví, coby nejvýznamnějšího žáka T. G. Masaryka, pro společenský kontext konce šedesátých let.
Filosofie a křesťanství
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 10. 2. 1969 ◆ poznámka: Článek byl napsán v únoru 1969 pro druhý ročník obnovené Tváře (celkově ročník čtvrtý) (pozn. aut.).
- in: Tvář, [4], 1969, č. 3, str. 45–49 (březen)
- in: Jakub S. Trojan – Ladislav Hejdánek, Filosofie a theologie. Sborník textů, Praha: [s. n.], 1986, str. 27–38 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 34–42
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 78–86
Tato stať zkoumá hlubinné kořeny evropské civilizace, zejména napětí a vzájemné ovlivňování mezi řeckou filosofickou tradicí a křesťanstvím. Autor poukazuje na to, že zatímco antické myšlení vybudovalo metafyzický systém orientovaný na neměnnost, archetypy a minulost, židovsko-křesťanská tradice přinesla radikální obrat k otevřené budoucnosti, dějinnosti a aktivnímu subjektu. Historická symbióza obou proudů často vedla k podřízení víry metafyzickým strukturám, což zastřelo původní dynamiku křesťanské naděje. V současnosti, kdy dochází k rozpadu tradiční metafyziky i religiozity, vyvstává potřeba nového, nemetafyzického myšlení. To vyžaduje odvahu k abrahámovskému vykročení do nezajištěné budoucnosti bez vnějších opor. Autor vyzývá k filosofické reflexi víry jakožto nakloněnosti k činu, která nehledá oporu v předmětných jistotách, ale v tvůrčí reformě světa. Cílem je překonat metafyzickou bariéru a nalézt pro filosofii i víru autentické vyjádření v moderní době, které umožní skutečnou transformaci společnosti i lidského ducha skrze odpovědné a otevřené myšlení.
Existují „přirozená“ práva?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 12. 2. 1969 ◆ poznámka: Předneseno 5. 12. 1968 na Celostátní konferenci k ochraně lidských práv. Nad Všeobecnou deklarací lidských práv vydanou v Horizontu a v Mladé frontě.
- in: Tvář, [4], 1969, č. 3, str. VII–VIII (příloha – Společnost) (březen)
Tato úvaha kriticky zkoumá koncept přirozených práv v souvislosti se Všeobecnou deklarací lidských práv. Autor sleduje historické a filosofické kořeny této myšlenky až do antického Řecka k diskusím sofistů o rozdílu mezi přírodou (fysei) a zákonem (nomó). Text rozlišuje dvě základní pojetí práva: pojetí moci, kde právo slouží silnějším, a pojetí smluvní, které chrání slabé. Autor zpochybňuje moderní formulaci, že se lidé rodí svobodní a rovní, a označuje ji za fakticky nepřesnou, neboť člověk se rodí bezmocný a ke svobodě musí být teprve vychován a pozván. Svoboda tedy není biologickou daností, ale lidským úkolem a společenským závazkem. Skutečný význam lidských práv podle autora nespočívá v následování přírody, ale v záměrném vytvoření 'nepřirozeného', lidského řádu, který chrání důstojnost každého jedince proti přírodnímu právu silnějšího. Text tak vybízí k hlubší filosofické revizi základů, na nichž lidská práva spočívají.
J. L. Hromádka (1)
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 2. 1969
Tento dokument představuje stručný rozbor habilitační práce J. L. Hromádky z roku 1919, která se věnuje Masarykově filosofii náboženství. Hlavním tématem je posun od pouhé ideovosti a abstraktního myšlení k důrazu na objektivní a metafyzickou realitu. Hromádka interpretuje Masarykův přístup jako snahu o dosažení přesných myšlenek, které jsou výrazem nejzazší pravdy, nikoli pouze logických vztahů. Text kritizuje redukci křesťanství a náboženské pravdy na statické ideje a zdůrazňuje, že podstata pravdy nespočívá v subjektivních iluzích, nýbrž v dějinně-osobnostních událostech a Božím dění. Autor argumentuje, že pravda, láska a svatost musí být chápány jako nejvyšší skutečnosti, nikoli jen jako lidské pomysly či psychické jevy. Tato analýza rovněž zkoumá, zda je pravda ukryta v rozumových konstruktech, nebo v konkrétním Božím působení, čímž otevírá prostor pro hlubší ontologické chápání víry.
Masaryk a dnešek
◆ přípravné poznámky | referát, česky, vznik: 11. 3. 1969 ◆ poznámka: Jircháře, 11. 3. 69
Téma: fašismus
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 21. 3. 1969 ◆ poznámka: Glosa pro časopis Tvář. Napsáno a odevzdáno 21. 3. 1969. Nepřijato. Pozn. aut.
Tento článek se kriticky zabývá postojem tehdejších úřadů k veřejnému vyjadřování názorů o existenci fašistických prvků v československé společnosti. Autor polemizuje s tvrzením, že takové vyjadřování poškozuje zájmy státu, a poukazuje na rozporuplnost tohoto postoje, zejména ve srovnání s tolerancí vůči diskuzím o kontrarevoluci. Zpochybňuje ideologické motivace za těmito zákazy a naléhá na preciznější definování pojmů „fašismus“ a „kontrarevoluce“. Autor předkládá vlastní heuristický model politického vývoje, kde definuje kontrarevoluci jako sílu bránící tradičnímu revolučnímu spojení národních a demokratických snah. Analyzuje historický vývoj od první republiky po události roku 1968, kritizuje likvidaci demokratických, národních a sociálních prvků po roce 1948 a vidí v událostech roku 1968 obnovení revolučního potenciálu. Označuje síly bránící tomuto vývoji za protirevoluční a kritizuje, jak byly po srpnu 1968 posíleny pravicové a konzervativní kruhy. Nakonec rozlišuje mezi pojmy fašismus a kontrarevoluce, přičemž připouští diskusi o jednotlivých prvcích fašismu, ale odmítá jeho plošné označení pro tehdejší situaci.
Subjekt, dění, univerzum
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 8. 4. 1969
- in: Tvář, [4], 1969, č. 5, str. 26–31 (květen)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 40–51
Text kriticky zkoumá vztah mezi subjektem, přírodou a univerzem v kontextu moderní filosofie. Autor odmítá vědecký objektivismus i pojetí přírody jako absolutní, na člověku nezávislé totality, jak se objevuje v tehdejší marxistické filosofii (např. u K. Kosíka). S oporou v myšlení A. N. Whiteheada, G. W. Leibnize a P. Teilharda de Chardin navrhuje nové modelování skutečnosti, v němž subjekt není pouhým divákem, ale základním ontologickým prvkem – událostí či procesem. Tato „subjektnost“ se týká všech úrovní reality, od subatomárních částic až po člověka. Klíčovým tématem je reaktibilita subjektů, která zakládá integritu univerza prostřednictvím reakcí na vnější podněty. Autor dochází k závěru, že vesmír není statickou předmětnou daností, nýbrž pluralitním výtvorem subjektů vysoké úrovně, které propojují své světy. Filosofie člověka tak musí vyústit v novou koncepci univerza, v níž je příroda integrována do lidského světa a postupně polidšťována, místo aby byla chápána jako cizí a nezávislá sféra.
Vezměte pro dávení!
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ glosa, česky, vznik: 18. 4. 1969 ◆ poznámka: Glosa pro Tvář; napsáno a odevzdáno 18. 4. 69 (pozn. aut.).
Tento text se zabývá Kierkegaardovou kritikou společnosti, která se ocitla v paradoxní situaci, kdy stát deklaruje křesťanské ideály, ale v praxi je popírá. Kierkegaard zdůrazňuje nutnost jednat „v okamžiku“, hic et nunc, jako jediný způsob, jak čelit této krizi a zvráceným poměrům. Jeho dobový list „Okamžik“ se snažil o přímé oslovení současníků. Autor textu přenáší tuto kritiku do současnosti, kde sice panuje větší ochota k „dávení“ (tedy k neochotnému přijímání pravdy), ale varuje před kolektivní pamětí, která může vést k návratu pasivity. Text kritizuje „socialismus“ byrokracie, kde úředníci sice hlásají socialismus, ale materiálně profitují z jeho neuskutečnění a z udržování lidí v nevědomosti o jeho skutečné podstatě. Skutečný socialismus je zde definován jako komplexní vize skutečné svobody, spravedlnosti, prosperity, tvůrčího rozmachu a solidarity. Text vyzývá k neustálému porovnávání reality s touto bohatou vizí a odvržení „maškarády“ polovičatosti a lži, cituje Kierkegaardovy závěrečné myšlenky o tom, že pravda se ve světě plném lží jeví jako bláznovství.
Víra a moderní svět
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 12. 5. 1969 ◆ poznámka: Článek byl napsán pro Tvář (pro ohlas článku „Filosofie a křesťanství“), a to v květnu 1969 (pozn. aut.).
- in: Tvář, [4], 1969, č. 6, str. 52–57 (červen)
- in: Jakub S. Trojan – Ladislav Hejdánek, Filosofie a theologie. Sborník textů, Praha: [s. n.], 1986, str. 38–50 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 23–33
- in: Michael Špirit (vyd.), Tvář – výbor z časopisu, Praha: Torst, 1995, str. 510–518
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 67–77
Text analyzuje vztah mezi křesťanskou vírou a moderním světem, přičemž odmítá tezi, že víra je pouhou překážkou pokroku. Autor ukazuje, že moderní svět vyrostl ze základů, na nichž se podílelo i křesťanství. Klíčovým prvkem je prorocká tradice starého Izraele, která vnesla do světa víru jako specifickou životní orientaci zaměřenou na budoucnost, nikoli na mýtickou minulost. Tato tradice má v jádru protináboženský charakter, neboť upřednostňuje milosrdenství a spravedlnost před rituály. Autor, s odkazem na Emanuela Rádla, definuje víru jako praktické odhodlání k činu a důvěru ve smysluplné dění. Sekularizace je pak interpretována jako důsledek víry, která uvolňuje člověka z mýtických cyklů. V závěru text zdůrazňuje, že překonání krize moderního světa vyžaduje radikální životní obrat (metanoiu) a zakotvení v budoucnosti, která není prázdnotou, nýbrž výzvou k odpovědné tvorbě dějin.
Osmdesát let J. L. Hromádky
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 26. 5. 1969 ◆ poznámka: poznámka autora na deskách: "Napsáno a odevzdáno 26. 5. 1969"
Tento text reflektuje významnou osobnost Josefa Lukla Hromádky u příležitosti jeho osmdesátých narozenin v roce 1969. Hromádka je zde představen jako přední teolog a filosof světového formátu, jehož poválečné politické angažmá a snaha o porozumění komunistickým společenským přeměnám často neúměrně zastiňovaly jeho skutečný intelektuální přínos. Autor argumentuje, že pro plné pochopení Hromádky je nezbytné kriticky zkoumat jeho meziválečné dílo, v němž tkví kořeny jeho pozdějších postojů. Ačkoliv byl Hromádka klíčovým představitelem dialektické teologie, odlišoval se od myslitelů jako Barth či Brunner svým specifickým vztahem k tradici a odmítáním Kierkegaarda, což ho vzdalovalo od rodící se filosofie existence a bultmannovské demytologizace. Text dále analyzuje Hromádkův vztah k české tradici, zejména k Masarykovi, Palackému a Rádlovi. Hromádka sice kritizoval Masarykovo pojetí křesťanství, přesto však z jeho odkazu hluboce čerpal. Závěrem autor volá po novém zhodnocení Hromádkova celoživotního zápasu v kontextu pomasarykovské české filosofie a výzev moderní teologie.
Nový pokus o vyjádření víry
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 31. 5. 1969 ◆ poznámka: Glosa pro Tvář; napsáno 31. 5. 1969, odevzdáno 2. 6. 1969 (pozn. aut.). [Text pravděpodobně nikdy nevyšel tiskem – není uveden ani v 6. čísle Tváře z června 1969 (posledním vydaném), ani v 7. čísle, které mělo vyjít v září 1969, ale zůstalo nerealizováno ve stránkových obtazích (pozn. red.).]
Tato recenze pojednává o knize "Nový pokus o vyjádření víry", která vznikla jako snaha Českobratrské církve evangelické o moderní katechismus. Práce devítičlenné komise, včetně teologů a laiků, směřovala k novému pochopení křesťanského dědictví pro současnou generaci. Kniha je rozdělena na tři části: Ježíš, Církev a křesťanův vztah ke světu. Recenzent kritizuje, že autoři nedokázali přinést originální interpretaci Ježíšova vtělení a zmrtvýchvstání, ačkoli v jiných pasážích, zejména v části o vztahu křesťana ke světu, nabízejí cenné postřehy. Tyto pasáže se zabývají důležitými tématy jako omezení lidských schopností, nutnost oběti, svoboda názorů, osobní odpovědnost v moderní společnosti a vztah křesťanů ke státu. Recenzent vyzdvihuje, že kniha je aktuální, střídmá a přístupná nejen pro křesťany, ale i pro širší diskusi o integraci víry a moderního života.
Profesor J. L. Hromádka osmdesátiletý
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 3. 6. 1969 ◆ poznámka: Poznámka autora na deskách: "Napsáno pro Svobodné slovo a odevzdáno (dr. Dobešovi) 3. 6. 1969; Otištěno (se změnami - bez souhlasu) ve Svobodném slovu 6. 6. 1969 [roč. 25, č. 131] str. 1"
- in: Svobodné slovo, 25, 1969, č. 131, str. 1 (6. 6.)
Tento text připomíná osmdesáté narozeniny Josefa Lukla Hromádky, jedné z nejvýznamnějších postav české teologie a filosofie 20. století. Autor sleduje Hromádkův vývoj od studií v zahraničí přes jeho působení na Husově bohoslovecké fakultě až po jeho hluboký zájem o sociální otázky a dílo T. G. Masaryka. Hromádka je představen jako myslitel, který svou levicovou orientací a snahou o dialog mezi křesťanstvím a revolučními společenskými změnami výrazně ovlivnil český veřejný život. Text rozebírá jeho exil v USA během druhé světové války, návrat do vlasti a jeho kontroverzní, leč logické zapojení do politického dění po únoru 1948. Autor kriticky reflektuje Hromádkovo pozdější stažení z domácí scény do mezinárodního mírového hnutí, což vedlo k určité izolaci. Přesto je Hromádka vykreslen jako klíčový orientační bod českého myšlení, k jehož odkazu je nutné se kriticky vracet při hledání budoucích cest společnosti.
Několik poznámek k filosofii řeči
Tento text se zabývá filosofií řeči s důrazem na nutnost rozlišení a zpřesnění pojmů jazyk, mluva a řeč. Autor kritizuje zjednodušující nástrojové pojetí řeči jako pouhého aparátu nebo vnější podoby mluvení. Rozlišuje mezi jazykem jako historicky daným systémem (např. český jazyk), mluvou jako vnější stránkou individuálního projevu a řečí jako prostorem, v němž mluvené nabývá smyslu a stává se skutečností. Inspiruje se myšlenkami Martina Heideggera o tom, že pobyt člověka je v řeči a že slovo dává věcem bytí, ale odmítá jeho terminologii. Zdůrazňuje, že svět věcí se ve světě řeči otevírá novým souvislostem a přesahuje svou původní uzavřenost. Řeč není lidským výtvorem, ale primárně „řečí bytí“, které se skrze lidskou mluvu manifestuje. Autor dále nastoluje otázky týkající se pravdy, lži a vztahu mluvení k bytí, přičemž naznačuje, že myšlení je rovněž vnější podobou řeči, která nemá počátek ani konec, ale je spíše připraveným rozvrhem.
Svět řeči a řeč světa
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 23. 6. 1969
- in: Filosofický časopis, 17, 1969, č. 5–6, str. 714–720
- in: Petr Dvořák – Ladislav Kvasz – Petr Urban – Josef Velek – Josef Zumr (vyd.), 60 let Filosofického časopisu, Praha: Filosofia, 2013, str. 339–348 (s úvodní poznámkou Martina Šimsy) ◆ text
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 52–64
Tato filosofická esej zkoumá vztah mezi mluvou, řečí a světem, přičemž důsledně rozlišuje mezi vnějším úkonem mluvení a podstatou řeči (logos). Autor argumentuje, že řeč není pouhým nástrojem k předávání myšlenek, nýbrž specifickým světem, který člověk obývá a skrze nějž se teprve stává lidskou bytostí. V tomto světě řeči získávají věci i fakta svou výmluvnost a teprve zde se může vyjevovat pravda. Text zdůrazňuje, že pravdivé mluvení je podmíněno schopností naslouchat a že společenské a politické krize jsou často projevem poruch v řeči a potlačování pravdy ideologiemi. Řeč je představena jako otevřený horizont, který umožňuje dějiny a kulturu. Úkolem filosofie je pak v tomto médiu řeči odhalovat vztah k celku a dávat věcem jejich pravé jméno, čímž slouží pravdě, která jediná osvobozuje skutečnost z její uzavřenosti.
Das Wahrheitsverständnis bei Emanuel Rádl
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, německy, vznik: 25. 6. 1969 ◆ poznámka: Přeloženo pro sborník k Patočkovým 60tinám; odevzdáno 25. 6. 1969 (pozn. aut.).
- in: Algemeen Nederlands Tijdschrift voor Wijsbegeerte, 76, 1984, č. 1, str. 1–12
Ladislav Hejdánek ve své studii analyzuje pojetí pravdy u Emanuela Rádla, které představuje radikální rozchod s evropskou intelektualistickou tradicí a pozitivismem. Pro Rádla není pravda věcí, formulí ani pouhou vlastností soudů, nýbrž ne-předmětnou skutečností, která má povahu výzvy k činu („to, co má být“). Hejdánek zdůrazňuje, že Rádlovo chápání pravdy je nerozlučně spjato s osobní angažovaností, etikou a sociální reformou. Pravda není neutrálním objektem poznání, ale vítěznou mocí, která člověka oslovuje a vede k zápasu o nápravu světa. Autor ukazuje, že v Rádlově filosofii předchází praxe teorii a pravda je zdrojem svobody orientované k budoucnosti. Studie rovněž reflektuje vztah mezi pravdou a fakty a srovnává Rádlovy myšlenky s pohledy Jana Patočky či Karla Marxe. Hejdánek interpretuje Rádlovo dílo jako živý program, v němž pravda není něčím, co „máme“, ale silou, která nás uchvacuje a dává lidskému životu i dějinám smysl.
T. G. Masaryk
Text obsahuje reflexe Ladislava Hejdánka o filosofickém odkazu T. G. Masaryka, sepsané v roce 1969. První část se zabývá Masarykovým pojetím moderního člověka, přičemž zdůrazňuje význam umění a filosofie jako klíčových symptomů pro psychologickou a sociologickou analýzu společnosti. Masaryk využívá velké postavy kultury k odhalení skrytých skutečností moderní civilizace. Další oddíly rozebírají Masarykův vztah k Humově skepsi a Kantovu racionalismu, přičemž Hejdánek vyzdvihuje originální pokus o překonání skepticismu cestou pravděpodobnosti. Klíčovým tématem je Masarykovo pojetí filosofie nikoliv jako uzavřeného systému, ale jako metody integrující teorii s praktickým životem a politikou. Hejdánek argumentuje, že filosofie je primárně životním stylem a reflexí, která sjednocuje principy myšlení a jednání. Tím se zásadně liší od specializovaných věd, neboť její kompetence je v rámci lidské existence neomezená. Masarykův přínos spočívá v integraci individuálního a společenského života skrze neustálou kritickou reflexi.
Emanuel Rádl
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ referát, česky, vznik: 21.–25. 8. 1969 ◆ poznámka: nejspíš série referátů pro setkání Nové orientace v Prosetíně [pozn. red.]
Recenze knihy Emanuela Rádla „Dějiny filosofie“ upozorňuje, že dílo není pouhou učebnicí, ale spíše osobním výkladem Rádlových filosofických názorů, které se projevují skrze konfrontaci se staršími mysliteli. Rádl hodnotí celou filosofickou tradici jako nedostatečnou, přičemž klade důraz na přítomnost a budoucnost filosofie, nikoli na pouhé studium minulosti. Skutečné dějiny filosofie spatřuje v zápase živých lidí a jejich pozemských tužeb, nikoli v abstraktních teoriích. Filosofie by měla vycházet z praktického života, z lidových přesvědčení a odrážet aktuální problémy doby. Rádl zdůrazňuje, že filosofie není izolovanou akademickou disciplínou, ale je hluboce spjata s veřejným míněním a společenskými procesy. Filosofův osobní postoj, svědomí a odpovědnost jsou klíčové pro dosažení pravdy, která není pouhým objektivním faktem, ale výsledkem aktivního hledání a boje. Knihou prostupuje myšlenka, že filosofie má sloužit společnosti, ovlivňovat její směřování a podílet se na reformě a nápravě světa. Rádl rovněž zdůrazňuje význam kritického vztahu k minulosti, kde myšlenky předchůdců slouží jako materiál pro současné myšlení a svobodné navazování na ně je znakem skutečné filosofické aktivity.
Svod a světlo
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: září 1969? ◆ poznámka: Předmluva k překladu Svůdcova deníku byla objednána nakladatelstvím Odeon (pozn. aut.).
- in: Søren Kierkegaard, Svůdcův deník, přel. Radko Kejzlar, Praha: Odeon, 1970, str. 7–20
- in: Søren Kierkegaard, Svůdcův deník, přel. Radko Kejzlar, Praha: Mladá fronta, 1994, str. 181–190
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 194–203
Text „Svod a světlo“ (1969) představuje Sørena Kierkegaarda jako zásadního předchůdce moderní filosofie, který navzdory svému dobovému postavení outsidera předznamenal existencialismus 20. století. Autor sleduje Kierkegaardův odklon od hegelovské systematičnosti směrem ke konkrétní lidské existenci a subjektivní pravdě. Významná pozornost je věnována biografickým kořenům jeho díla, zejména otcovu náboženskému traumatu a vztahu s Reginou Olsenovou, jenž se stal trvalým zdrojem inspirace. Jádrem textu je rozbor spisu „Buďto – anebo“ a „Svůdcova deníku“, kde je vysvětlena metoda „nepřímého sdělení“ a role pseudonymů. Tyto literární prostředky mají čtenáře vytrhnout z anonymity davu a dovést jej k poctivému sebepoznání. Kierkegaard je zde líčen jako „špión v božích službách“, jehož dílo ovlivnilo postavy jako Kafka, Heidegger či Jaspers. Interpretace „Svůdcova deníku“ jako alegorie estetického života zdůrazňuje nutnost vnitřního rozhodnutí a autenticity v opozici k prázdnému společenskému konformismu a manipulaci.
[Vnitřní jednání (osnova k blíže neurčenému výkladu)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 10. 1969
Tato osnova z roku 1969 rozebírá koncept „vnitřního jednání“ jako klíčový aspekt lidské existence. Autor definuje jednání jako uskutečňování rozvrhu, v němž prostor mezi záměrem a cílem získává svébytnost a stává se světem, v němž člověk pobývá, zejména skrze řeč. Vnitřní jednání není pasivitou, nýbrž aktivním zajišťováním životní integrity prostřednictvím filosofické reflexe. Text navazuje na Kierkegaarda a Jasperse a zdůrazňuje bezpodmínečnost vnitřního světa, který se řídí absolutními nároky, jako je pravda. Pravda není lidským vlastnictvím, ale nepodmíněným zdrojem, který se člověka zmocňuje. Filosofie je chápána jako disciplína, která skrze vnitřní jednání připravuje půdu pro autentické vnější činy a rozhodnutí. Vnitřní jednání tak nepředstavuje náhražku za nemožnost vnější aktivity, ale je nezbytným základem k tomu, aby člověk odolal vnějším tlakům a ideologiím a zachoval si svou lidskou integritu a svobodu.
[Svět a jeho konstituce v řeči]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 11. 1969
Tento text z 13. listopadu 1969 s názvem „Svět a jeho konstituce v řeči“ zkoumá ontologický vztah mezi realitou a jazykem. Autor tvrdí, že o reálném světě věcí lze uvažovat a mluvit pouze v rámci světa řeči, přičemž svět jako takový je konstituován právě skrze strukturu slova. Svět není chápán jako předem daná entita, do níž jsou věci prostě zasazeny, ale vzniká teprve v procesu artikulace. Každá danost s sebou nese své vlastní prostředí (milieu) a vztahový prostor, který ji teprve činí tím, čím jest. Autor dále rozvádí myšlenku, že reaktivita daných věcí se rozšiřuje na základě „historické báze reakční“, což umožňuje reálné přesahování pouhé danosti. Text uzavírá rozlišením mezi různými formami dílčích světů (před-svět, subjektivní svět) a světem jako celkem. Tato filosofická úvaha zdůrazňuje, že svět jako jednotný horizont je možný pouze skrze zprostředkování řečí, která dává řád a smysl vztahům mezi jednotlivými jsoucny.
Ludwig Feuerbach
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ kartotéční lístek | přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 23. 11. 1969
Tato práce se zabývá dílem Ludwiga Feuerbacha, německého filosofa známého především svou kritikou náboženského odcizení. Navzdory tomu, že nebyl formálně teologem, byl vlivným myslitelem, který se intenzivně zabýval náboženstvím a teologií, což dokládá i hodnocení Karla Bartha, jednoho z nejvýznamnějších protestantských teologů 20. století. Barth považoval Feuerbacha za „teologizujícího filosofa“, jehož práce, ačkoliv z pohledu teologie představovala spíše anti-teologii, byla mimořádně informovaná a pronikavá. Text rozebírá rozpor mezi Feuerbachovým vnímáním sebe sama jako iniciátora nové epochy myšlení a jeho často podřadným hodnocením ve filosofických kruzích, kde byl vnímán jako myslitel, který nedosáhl úrovně Hegela a zůstal za hranicemi moderní filosofie konfrontované s metafyzikou. Práce klade otázku, proč je Feuerbach dodnes relevantní postavou a jaký byl jeho skutečný vztah k Heglově filosofii a celému dosavadnímu filosofickému myšlení.
Ludwig Feuerbach – kritika náboženského odcizení
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 23. 11. 1969 ◆ poznámka: Soc. akademie, Měst. knihovna 24. 11. 1969; nedokončeno
Tento text se zabývá osobou Ludwiga Feuerbacha, německého filosofa a teologa, a jeho kritickým vztahem k náboženství. Karel Barth, významný protestantský teolog, zařadil Feuerbacha mezi teologické myslitele 19. století, přestože Feuerbach sám sebe považoval za teologizujícího filosofa, jehož práce se primárně věnují náboženství a teologii. Barth označuje Feuerbachovu práci za „anti-teologii“, která však přináší hluboký vhled do teologické problematiky své doby. Text poukazuje na rozpor v hodnocení Feuerbacha: zatímco někteří jej považují za nedůležitého filosofa, podstatně zaostávajícího za Heglem, jiní vidí jeho přínos jako aktuální a zajímavý. Zabývá se otázkou, proč je Feuerbach dodnes relevantní postavou, přestože z hlediska filosofie, která se již odpoutala od metafyziky, zůstává na jejím pokraji. Dále text naznačuje Feuerbachovo přesvědčení o zahájení nové éry myšlení a zkoumá jeho komplexní vztah k Heglovi a předchozí filosofické tradici.
Nepředmětné myšlení v antropologii a v ontologii („Nepředmětná ontologie“)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 8. 12. 1969 ◆ poznámka: Přednáška v brněnské pobočce Jednoty filosofické v pondělí, 8. 12. 1969. [pozn. aut.]; text nedokončen
Tento článek se zabývá problematikou nepředmětného myšlení a nepředmětné skutečnosti, přičemž vychází z filosofických úvah Martina Heideggera a Karla Jasperse. Autor kritizuje tradiční, „předmětné“ myšlení, které chápe skutečnost jako daný, statický předmět nezávislý na pozorovateli. Toto myšlení, zakořeněné v antické metafyzice a mytickém myšlení, má podle něj tendenci „umrtvovat“ a znehybňovat realitu tím, že ji redukuje na mimočasové a nadčasové kategorie. Autor navrhuje přejít k „nepředmětnému“ myšlení, které by nechalo skutečnost promlouvat a která by se zabývala spíše procesy, děním a spontánní aktivitou. Zdůrazňuje, že toto nové myšlení nemůže vzniknout pouhou reflexí starého, ale musí vycházet z rozporů a omezení současného myšlení a praxe. Klíčovými body pro pochopení této proměny jsou podle něj problematika změny, času, subjektivity a především spontánní aktivity, která není pouhým produktem předchozích příčin. Článek tak představuje výzvu k radikálnímu obratu ve filosofickém myšlení směrem k chápání skutečnosti jako dynamického a procesálního fenoménu.
1970
Alfred North Whitehead (15. 2. 1861 – 30. 12. 1947)
docx |
pdf |
html
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 10. 3. 1969
- in: Matematika a dobro a jiné eseje, Praha: Mladá fronta, 1970, str. 119–121
Alfred North Whitehead (1861–1947) patří k nejvýznamnějším myslitelům 20. století. Jeho intelektuální dráha vedla od matematiky a symbolické logiky, kde spolu s Bertrandem Russellem vytvořil monumentální dílo Principia Mathematica, přes filosofii přírody až k vrcholné "filosofii organismu" rozvinuté během působení na Harvardu. Ve svých stěžejních dílech, jako jsou Věda a moderní svět nebo Proces a realita, Whitehead předkládá grandiózní metafyzický systém. Odmítá v něm tradiční substanční model a pojímá svět jako neustálý proces, dění a soubor událostí, kde je řád nastolován skrze organizaci a věčné hodnoty. Přestože byl Whiteheadův přínos v anglosaském prostředí částečně zastíněn neopozitivismem a v Evropě antropocentrismem, jeho důraz na provázanost přírody a organismu zůstává vysoce aktuální. Whiteheadova filosofie představuje zásadní výzvu pro současné myšlení a nabízí nezbytné korektivy pro budoucí zkoumání vztahu mezi člověkem a světem.
Víra a filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno, asi 70. léta ◆ poznámka: datum označeno jako "18. 3."; v Památníku národního písemnictví, kde Hejdánek v té době pracoval
Tento přepis se zabývá hlubokou diskusí mezi několika hlasy o vztahu mezi vírou a filosofií, se zvláštním zaměřením na koncept pravdy a zájmu. Diskuse zkoumá, zda víra může být chápána jako forma náhledu, podobně jako filosofie, nebo zda stojí mimo její rámec. Vypravěči se zabývají teologickým pohledem z Janova evangelia, kde je pravda chápána jako něco, co se děje ve světě, a zvažují, zda by tato perspektiva mohla umožnit víře mít artikulovanou formu. Další body zahrnují Heideggerovo pojetí pravdy jako něčeho, co vyžaduje zásadní „kopnutí“ k pochopení, a tedy není snadno přístupné. Klíčovým tématem se stává „zájem“ (inter-esse), který je zkoumán jako základní hnací síla jak pro filosofii, tak pro víru. Zkoumá se, zda víra, jako postoj orientovaný na budoucnost, představuje jinou formu tohoto zájmu než filosofie. Diskuse naznačuje, že víra se může lišit od filosofie v tom, že je méně o racionálním náhledu a více o postoji, který je založen na důvěře a přijetí toho, co je mimo naše bezprostřední pochopení. Objevuje se také myšlenka, že víra je formou „opuštění sebe“, které nás osvobozuje do přítomnosti, zatímco filosofie zaujímá odstup. Rozdíly mezi pudem (Trieb), zájmem (Interesse) a vírou jsou dále rozpracovány, přičemž víra je chápána jako osvobozující síla, která se otevírá budoucnosti, která není plně zpředmětnitelná.
„Poučení není hlavním záměrem této knížky…“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1970/1990 ◆ poznámka: nedokončeno (možná jde o jeden z připravovaných úvodů do filosofie?)
Tato kniha se primárně nesnaží poskytnout poučení nebo definovat filosofii, ale spíše podnítit setkání mezi čtenářem a autorem, který věří v nezastupitelnou roli filosofie v dnešní době. Autor si klade za cíl přesvědčit čtenáře o důležitosti filosofického myšlení pro řešení naléhavých problémů a pro hlubší pochopení světa. Kniha nemůže poskytnout definitivní definici filosofie, protože ta je neustále ve vývoji a sama si určuje svou cestu. Rovněž nemůže sloužit jako pouhý úvod, jelikož filosofie je již přítomna v našem jazyce a myšlení, byť často ve fragmentované a neuspořádané podobě. Hlavním cílem je tyto fragmenty osvětlit, ukázat jejich původní podobu a poukázat na rozpory. Kniha zdůrazňuje, že filosofie není jednotnou cestou, ale sítí vzájemně propojených cest, kde je klíčový dialog a kritické posuzování. Skutečná filosofie vítězí ne ohraničením, ale schopností integrovat pravdivá zjištění od ostatních. Filosofie má za úkol přivádět věci na světlo, ukazovat je v jejich kontextu a celkovosti, čímž působí jako protiváha fragmentaci způsobené specializovanými vědami. Funguje jako strážce celku a sjednocuje vědění. Kniha dále zkoumá filosofii jako reflexi, která proniká k základům lidské činnosti a vztahuje ji k celku. Zdůrazňuje, že neexistuje jedna „správná“ cesta ani počátek filosofie; důležitá je schopnost klást otázky a zpochybňovat východiska. V závěru kniha naznačuje, že se nacházíme na konci epochy „předmětného myšlení“ a vstupujeme do „nepředmětného myšlení“, a snaží se ukázat toto nové myšlení v praxi.
[Interpretační poznámky k Nietzschemu]
Tyto interpretační poznámky k Friedrichu Nietzschemu analyzují původ evropského nihilismu a slavnou pasáž o „smrti Boha“. Text zdůrazňuje, že nihilismus není důsledkem vnějších sociálních či fyziologických podmínek, nýbrž vnitřním vývojem křesťanské morálky. Právě důraz na pravdivost, vypěstovaný křesťanstvím, nakonec vede k odmítnutí křesťanského výkladu světa jako lživého. V rozboru Nietzscheho podobenství o „ztřeštěném člověku“ text zkoumá metafyzický rozměr boží smrti. Skutečná vražda Boha nenastala v momentě ateistického popření, ale již mnohem dříve, když byl Bůh v rámci ontoteologie ztotožněn s konkrétním jsoucnem. Tím se z živého zdroje budoucnosti stala statická „mrtvola“, jejíž zahnívání moderní člověk teprve začíná pociťovat. Interpretace uzavírá úvahou o Bohu jako o „nejsoucnu“, které přichází z budoucnosti a dává smysl stávání se, čímž se otevírá cesta k novému pochopení dějin a hodnot mimo rámec tradiční metafyziky.
Bytí
Text se zabývá filosofickou problematikou bytí a podmínkami, za nichž lze otázku po bytí vůbec položit. Autor vychází z rozlišení mezi jevem a skutečností, přičemž upozorňuje na noetické obtíže spojené s tím, že každé pojetí reality je vždy ovlivněno lidským vnímáním a pojmovým uchopením. Jádrem úvahy je hledání společného jmenovatele všech věcí, kterým je právě skutečnost, že jsou. Autor důsledně rozlišuje mezi jsoucnem jako konkrétní existující entitou a bytím jakožto společným rysem všech jsoucen. Zdůrazňuje, že bytí samo o sobě nemůže být považováno za další jsoucno, aby se předešlo logickému regresu. V závěru fragmentu autor srovnává vztah bytí a jsoucna k analogickým dvojicím, jako je pravda a pravdivé či realita a reálné. Tato ontologická analýza se pokouší definovat bytí jako to identické v rozmanitosti jsoucího, přičemž reflektuje myšlenky Nicolaie Hartmanna a hlubší souvislosti gnozeologického přístupu ke skutečnosti.
Cesta člověka k sobě a k druhým (Úvod do filosofie jako problém)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1970/1989 ◆ poznámka: text není datován, datace určena přibližně
Tento text se zabývá problematikou výchovy a filosofie v kontextu cesty člověka k sobě samému a k druhým. Zdůrazňuje, že výchova není pouhé předávání informací, ale proces „vyvádění odněkud a uvádění někam jinam“, přičemž klíčovou roli hraje uvedení do světa řeči. Filosofie je pak chápána jako systematická reflexe, která se nejen zabývá vnějším světem, ale především sebou samou, aby mohla účinně provázet proces zlidšťování. Text kritizuje různé formy subjektivismu a skupinových uzavřeností, které brání skutečnému mezilidskému setkání a porozumění. Skutečná lidskost a cesta k pravdě jsou podle autora založeny na univerzalismu, otevřenosti a vzájemném respektu, nikoli na nátlaku či ideologii. Filosofie se tak stává revolučním činem, neboť správné pojmenování skutečnosti a cesta za pravdou otevírají prostor pro autentické lidské bytí a sdílení.
Diskuse o mýtu, logu a „životě“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno, asi 70. léta ◆ poznámka: datace určena podle (ne)kvality záznamu
Tento text představuje přepis filosofické diskuse z roku 1970, pravděpodobně vedené Ladislavem Hejdánkem, která se zaměřuje na vztahy mezi mýtem (mythos), rozumem (logos) a životem (bios). Hlavním tématem je proces, jímž mýtus strukturuje a uchopuje animální život, a jak je následně sám mýtus transformován a reflektován prostřednictvím logu. Diskutující rozebírají přežívání mýtických struktur v moderní vědě, umění i každodenních mezilidských vztazích, jako jsou žárlivost či osudovost jednání. Hejdánek argumentuje, že logos nemá mýtus prostě eliminovat, ale spíše jej „rekultivovat“ a „ekonomizovat“. Pomocí analogie s klavírní hrou vysvětluje, že nižší funkce musí být zautomatizovány, aby se uvolnil prostor pro vyšší rovinu odpovědné reflexe. Text se kriticky dotýká i myšlenek Mircey Eliadeho, Sørena Kierkegaarda či Sigmunda Freuda a zdůrazňuje, že lidská existence vyžaduje neustálou restrukturalizaci mýtických vrstev směrem k vědomé odpovědnosti a svobodě v rámci logu.
Diskuse o Patočkovi
Tento neredigovaný přepis zachycuje filosofickou diskuzi, v níž Ladislav Hejdánek a další účastníci reflektují odkaz Jana Patočky a myšlenky Wilhelma Weischedela v kontextu metafyziky a teologie. Debata se zaměřuje na otázku legitimity náboženského tázání a filosofických důkazů existence Boha. Hejdánek argumentuje, že ačkoliv jsou tradiční metafyzické pokusy neudržitelné, skrze reflexi lze nahlédnout podmínku, ke které směřují. Ústředním tématem je kritika religiozity jako „deficientního modu“ vztahu k absolutnu, přičemž pozornost je věnována postavě Ježíše jako lidské projekci božství. Diskutující se dále zabývají antropocentrismem křesťanství a jeho důsledky pro vztah člověka k přírodě a světu. Rozhovor rovněž problematizuje pojem „deficience“ jako úpadku či ontologického defektu. Text nabízí cenný vhled do intelektuálního prostředí českého disentu a jeho snahy o kritickou reinterpretaci tradičních křesťanských a fenomenologických konceptů.
Filosofie a její vztah k pravdě
Tento text zkoumá hluboký vztah mezi filosofií a pravdou a kritizuje tradiční pojetí pravdy jako předmětného objektu či pouhé shody poznání se skutečností. Autor argumentuje, že pravda je ve své podstatě nepředmětná a nelze ji plně uchopit prostřednictvím objektivizujícího pojmového myšlení. Filosofie je zde definována jako „filaletheia“ – láska k pravdě, která pravdu nevlastní, ale otevírá se jejímu oslovení. Klíčovým momentem je lidská reflexe, v níž se jedinec distancuje od sebe sama, aby se mohl setkat s pravdou přicházející z budoucnosti jako ontologická výzva. Text navazuje na českou tradici zdůrazňující vítězství pravdy a postuluje potřebu nového typu myšlení, které by reflektovalo nepředmětné intence. Skutečná filosofie není vědou o faktech, nýbrž službou pravdě, která konstituuje lidské bytí a dává mu smysl. Budoucnost filosofie tak spočívá v její schopnosti překonat předmětnost a stát se otevřeným prostorem pro působení pravdy v dějinách.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
Tento dokument představuje přepis rozhovoru se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, který se konal v únoru 2026. Rozhovor se primárně zaměřuje na hlubší pochopení pojmu víry, jak jej Bouš rozvíjel ve své akademické práci. Diskuse se dotýká několika klíčových aspektů: nemožnosti žít víru o samotě, povahy individuálního věřícího v kontextu tradice a osamělosti, a specifického pohledu na Ježíšovu víru. Analyzuje se, zda je víra něčím, co člověk vytváří sám, nebo zda je spíše důsledkem vnějšího zakotvení. Zvláštní pozornost je věnována interpretaci biblických pasáží, zejména v listu Židům, které se týkají Ježíše jako vůdce a dokonavatele víry. Rozhovor zkoumá, zda Ježíš sám sebe chápal jako dovršitele nebo počátek víry, a jak se tato víra projevovala v jeho uzdravování a zázracích. Dále se zabývá vztahem mezi vírou, spásou a uzdravením, a jak biblické texty používají termíny pro uzdravení a spásu. Diskuse se také dotýká širších teologických a filosofických otázek týkajících se povahy zjevení, pravdy a tajemství v kontextu víry a křesťanské tradice.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno, asi 70. léta ◆ poznámka: na kazetě poznámka "Dunaj" (palác Dunaj na Národní třídě, kde Hejdánek pracoval koncem 70. let jako topič)
Tento dokument zachycuje rozhovor mezi dvěma osobami o teologických a filosofických aspektech spásy, úzkosti a sebe-bytí, s výrazným zaměřením na myšlenky Sørena Kierkegaarda. Diskuse se noří do povahy úzkosti, jejího vztahu k touze po zachování vlastního já a jejího místa v kontextu spásy. Dále se rozebírá Kierkegaardovo pojetí subjektu a jeho vztahu k Bohu, zejména koncept „Selbstsein“ (sebe-bytí) jako vztahu, který se vztahuje sám k sobě. Debata se dotýká i biblických a novozákonních konceptů spásy, role Ježíše jako Spasitele a jeho vztahu k tradicím, jako je gnosticismus. Obě strany zkoumají, zda je spása výsledkem konkrétního činu nebo otevření nové cesty, a zda se Ježíšova role liší od pouhého učitele či příkladu. Zdůrazňuje se jedinečnost Ježíšovy existence a jeho spásného činu, který není pouhým technickým úkonem, ale otevřením nové cesty, která není odvozena ze staré, a který by nemusel nastat.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: nedatováno, asi 70. léta ◆ poznámka: na nahrávce je přítomen i "Jarda"
Tento dokument představuje přepis strojového, neredigovaného rozhovoru se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, který se uskutečnil v únoru 2026. Hlavními tématy diskuze jsou interpretace biblických textů a konceptů, jako je „svazování a rozvazování“ (moc klíčů), vztah člověka k zákonu a sobotě, a revoluční výklad Ježíšova přikázání milovat bližního. Diskutující se zaměřují na rozdíl mezi běžnými interpretacemi a původním, často nečekaným významem biblických pasáží, zpochybňují tradiční chápání pojmů jako evangelium, spása a vykoupení. Zvláštní pozornost je věnována analýze Ježíšových slov a podobenství, s cílem odhalit jejich hlubší, často polemický rozměr vůči dobovým a křesťanským tradicím. Rozhovor se dotýká i rozdílů mezi židovským a helénistickým myšlením a zkoumá, jak tyto vlivy formovaly rané křesťanské teologické koncepty. V neposlední řadě se diskuse zabývá povahou odpuštění hříchů, odpovědnosti a možnosti lidské existence tváří v tvář konečnosti a determinaci.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [o reflexi]
Tento dokument obsahuje úryvky z projevů a rozhovorů týkajících se filosofických a teologických témat, doplněné o kritiku tehdejšího politického režimu. První část představuje výňatky z dopisu Karla Kaplana Vasilu Biľakovi, kde Kaplan kritizuje Biľakovu interpretaci událostí let 1968-1969 a poukazuje na pokračující perzekuci na základě politického přesvědčení, navzdory podepsání Helsinské dohody. Kaplan zdůrazňuje, že „výhra“ v politickém boji byla možná jen díky monopolizaci moci a umlčování opozice. V druhé části se Milan Hejdánek zamýšlí nad povahou reflexe a jejího místa ve světě, přičemž zdůrazňuje, že bytí samo sebou je produktem stávání se sebou samým. Dále se v dokumentu objevuje diskuse o charismatu, povolání a smyslu kázání v kontextu rozbité církevní obce, s kritickým hodnocením kvality soudobé kazatelské činnosti. Závěrečné pasáže se věnují interpretaci evangelia, jeho obsahu jako dobré zprávy pro ty, kdo jsou v nouzi, a kritice zjednodušených nebo historicky neukotvených výkladů křesťanských pojmů jako „vykoupení“ či „spasení“.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [pravoslavná liturgie I]
Tento přepis zachycuje část rozhovoru o pravoslavné liturgii, konkrétně přípravu a úvodní obřady božské liturgie. Diskutuje se o proskomidii, modlitbách jako „Králi nebeský“ a „Svatý Bože“, a o oblékání kněze a jáhna. Popisuje se obřad umývání rukou, příprava prosfor a svatých darů, včetně vyřezávání beránka a umisťování částek pro Bohorodičku, proroky, apoštoly a svaté. Text detailně líčí přípravu kalicha s vínem a vodou a kadění svatých darů. Následuje popis Malého vchodu s evangeliem, zpěvu blahoslavenství a trisagionové písně. Dále se popisuje čtení apoštola a evangelia, včetně specifického způsobu jejich přednesu. Rozhovor podrobně popisuje přípravu na Velký vchod, kde se přenášejí svaté dary, a končí před začátkem eucharistické části liturgie, tedy před proměnou darů. Text je zasvěcený popis obřadů, který může sloužit k pochopení bohatství a symbolismu pravoslavné liturgie.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [pravoslavná liturgie II]
Tento přepis rozhovoru se Zdeňkem Bonaventurou Boušem se zaměřuje na podstatu pravoslavné liturgie a její vztah k viditelné a neviditelné církvi. Bouš porovnává přístup k autoritě a úctě v katolické a pravoslavné tradici s modernějšími formami církevního zřízení. Diskutuje se o pocitu hořkosti a vnucování při službě viditelné církvi, o vychování v úctě k hierarchii (biskupové, kardinálové) a o rozdílech oproti církevní struktuře založené na volbě a dočasnosti. Rozhovor dále plynule přechází k popisu liturgických obřadů v pravoslaví, jako je nošení kleriků, svící (dikérion a trikérion) a roucha metropolity, což je vnímáno jako živoucí ikona. Zmiňuje se také o možných tématech pro další diskuse, včetně orientálních církví a antických tradic. V druhé části diskuze se objevuje téma represí ze strany StB, které ovlivňují svobodné scházení a církevní aktivity, a obavy z možných důsledků pro zúčastněné. Poslední část se věnuje detailnímu popisu a porovnání eucharistických modliteb (anafor) sv. Jana Zlatoústého a sv. Bazila Velikého, včetně jejich liturgického provedení a teologického významu.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [pravoslavná liturgie III, LvH o vězení]
Tento dokument představuje přepis části rozhovoru se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, zaměřený na pravoslavnou liturgii, vězeňství a dobové poměry. Záznam pokrývá detaily pravoslavného bohoslužebného obřadu, včetně modliteb, zpěvů a gest, a komentuje jejich teologické a symbolické aspekty, zejména v kontextu ikonografie a vnímání Božího soudu, kde je zdůrazněn monofyzitický prvek a role svatých jako prostředníků. Dále se rozhovor věnuje podmínkám ve vězení, represivním metodám režimu (např. psychiatrické kliniky) a jejich dopadu na jednotlivce, přičemž jsou srovnávány s dřívějšími totalitními systémy. Diskutuje se také o roli elit při tvorbě a šíření programů v totalitním systému a o způsobech, jakými se v Rusku šíří informace. Hejdánek popisuje svůj vlastní zážitek z věznění, kdy paradoxně nalezl jisté uklidnění a dokonce i fyzickou úlevu, a kritizuje legální procedury a jejich porušování, jako je nepřiměřeně dlouhá vyšetřovací vazba.
Mythos a metafyzika
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1970 ◆ poznámka: Text představuje druhou kapitolu habilitační práce „Filosofie a víra. Příspěvek otázce možnosti a legitimity filosofické reflexe víry jako alternativy reflexe theologické“ z roku 1970, str. 19–30. – Pozn. aut. [Jako součást habilitační práce vyšlo též in: Filosofie a víra, Praha, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1990, s. 54–64, a pod názvem „Mýtus a metafyzika“ též in: Filosofie a víra. Nepředmětnost v myšlení a skutečnosti II (2., rozšířené vyd.), Praha, OIKOYMENH 1999, s. 99–109. – Pozn. red.]
- in: Svazky pro dialog, 1979, č. 1, str. 39–55 (samizdat)
- in: Křesťanská revue, 57, 1990, č. 5, str. 102–106 (vyšlo pod názvem „Mýtus a metafyzika“)
Text z roku 1970 zkoumá vztah mezi mýtem a počátky řecké filosofie. Autor vychází z teze, že mýtus představoval pro archaického člověka totální svět, v němž věci nabývaly skutečnosti skrze pojmenování a nápodobu božských pravzorů (archetypů). Moderní člověk má k tomuto světu přístup již jen skrze interpretaci. Hlavním přínosem textu je analýza řecké filosofie nikoliv jako popření mýtu, nýbrž jako jeho racionalizace a prohloubení. Platónův svět idejí či Aristotelovy formy jsou představeny jako pojmové transformace mytických archetypů. Autor dále rozebírá vznik termínu "theologie" u Platóna jako nástroje státní cenzury mýtů pro politické účely. Celý tento myšlenkový proud, který chápe skutečnost jako neměnný předmět (theoria) a orientuje se na nadčasové vzory, autor definuje jako metafyziku. Text varuje před politickou adaptací metafyzického myšlení, kde se ideologické principy vydávají za nezpochybnitelné archetypy.
Nietzsche
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ kartotéční lístek | poznámky, česky, vznik: nedatováno, asi 70. léta
Článek zkoumá Nietzscheho postoj k bohům a jeho paralely s Faustem, kde na rozdíl od Fausta Nietzsche necítí úkorné srovnávání, ale spíše hlubokou souvislost a touhu po božství, která je však spjata s bolestí a smrtelností domněnky o bohu. Tato domněnka je vnímána jako nepřátelská člověku. Dále text poukazuje na Zarathustrovy sny, kde se touha po dokonalosti světa a návratu boha vrací, což naznačuje vnitřní rozpor a možnou nebezpečnost jeho učení. Autor kritizuje zjednodušené vnímání Zarathustrovy cesty k lidem a zdůrazňuje jeho odpor k davu. V druhé části se text zaměřuje na Nietzschovu obsesi křesťanstvím, která jej nutí k neustálým, někdy nesmyslným útokům, jako by si chtěl ulevit od vnitřní úzkosti. Tato obsesivní konfrontace s tradicí jej dusí a vede k hlasitým projevům. V závěru článek naznačuje, že Nietzsche sám sobě plně nerozumí a není schopen se uchopit, což ztěžuje jeho pochopení a činí ho nenapodobitelným.
Ontologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ kartotéční lístek | poznámky, česky, vznik: nedatováno, asi 70. léta
Tento text zkoumá ontologii jako nauku o bytí a jsoucnu, rozlišuje mezi pravými a nepravými jsoucny a zdůrazňuje význam rozdílu mezi jsoucností a bytím. Zabývá se povahou bytí, které je nepředmětné, a jsoucna, které má vždy i předmětnou stránku. Diskutuje také Hegelův koncept absolutna a jeho kritiku. Autor argumentuje pro novou ontologii, která by se měla orientovat na časově zakotvené a dějinné myšlení, s důrazem na nepředmětné aspekty skutečnosti. Text analyzuje různé typy jsoucen, včetně pravých (přírodní jednotky) a nepravých (agregace, nástroje, umělecká díla, historické události), a zdůrazňuje nutnost rozlišení mezi tím, jak věci jsou, a jak se jeví. Navrhuje, že pochopení bytí je možné skrze interpretaci událostí a dějin, a zdůrazňuje roli jazyka a řeči v tomto procesu. Klíčová je nová strategie myšlení, která překonává tradiční předmětné myšlení a otevírá cestu k nepředmětnému uchopení bytí, zejména skrze pochopení života a dějinného postupu.
Politika a filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky | kartotéční lístek, česky, vznik: 1974 a 1977 ◆ poznámka: Jde částečně o přepsané myšlenkové deníky z roku 1977.
Tento text zkoumá hluboký a oboustranný vztah mezi filosofií a politikou. Uvádí, že filosofie není izolovaná disciplína, ale je inherentně spojena s politickým životem a má politické důsledky a motivy. Filosofie, jako reflexivní obor, má povinnost analyzovat svou vlastní politickou povahu a neustále se politicky rozhodovat. Naopak politika potřebuje filosofii, aby mohla realizovat své poznání správnosti a spravedlnosti, a sama si musí vypracovat přístup k filosofii. Text rozlišuje mezi oportunním politikařením a koncepčním politickým programem, přičemž druhý je spjat s lidskou existencí jako společenské bytosti. Výchova člověka a formování společnosti jsou od počátku prostoupeny filosofií a politikou. Oba obory mají své vlastní, nepřevoditelné normy a kritéria. Filosofie musí respektovat specifičnost politiky, ale nesmí ji zaměňovat za svévoli a musí se vždy držet pravdy jako svého nejvyššího kritéria, i když politika může mít důvody pro její potlačení. Politika, aby byla spravedlivá a pravdivá, se musí nechat poučit filosofií. Text dále analyzuje filosofickou angažovanost a distanc od moci, zdůrazňuje, že filosofie by měla pracovat v místech, kde je vliv moci omezen, a že se nesmí stát ideologií. Představuje také dva významy slova „politika“: sféru lidského života a typ jednání, přičemž druhý typ může být vědomě ne-politický. Konečně, filosofie se musí neustále vracet k praxi a ověřovat svou platnost, přičemž její hlavní nepřítel je ideologie. V ideálním případě by se filosofie a politická moc neměly spojovat, aby si filosofie zachovala svou kritickou funkci.
Řeč
Tento filosofický text rozebírá fundamentální rozdíly mezi řečí, mluvou a jazykem. Autor zdůrazňuje, že mluva je pouhou vnější formou a mechanickým výkonem, zatímco řeč je nositelkou smyslu, která přesahuje verbální vyjádření. Řeč se může projevovat i mlčením, gesty nebo fakty vnějšího světa, a to často nezávisle na vůli mluvčího či jeho snaze o zamlčování. Jazyk je v tomto kontextu chápán jako organická srostlice individuálního projevu a kolektivního ústrojí, která slouží jako nástroj pro vyjádření myšlenek. Ačkoliv lze jazyk ovládnout, samotná řeč zůstává milieu, ve kterém se rodí smysl. Text dospívá k závěru, že člověk nemůže řeči dominovat, ale musí jí naslouchat a nechat se jí vést. Skutečné promlouvání je možné pouze tehdy, když se jazyk stane služebníkem smyslu (Logu), přičemž řeč promlouvá skrze nás i v momentech, kdy se snažíme její promlouvání překrýt či ignorovat.
Reflexe a životní styl
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 5. 3. 1970 ◆ poznámka: Článek pro Slovenské pohľady, dopsán a odevzdán 5. 3. 1970. – Pozn. aut.
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 65–77
Text zkoumá podstatu lidského vědomí, které je definováno svou schopností reflexe – tedy schopností vědět, že víme. Autor sleduje vývoj této reflexe od Sókratova uvědomění si vlastního nevědění až k modernímu myšlení. Zdůrazňuje, že vědomí není pouhým doprovodem praxe, nýbrž jejím klíčovým organizujícím a řídicím prvkem. Rozebírá napětí mezi vědomým rozvrhem a jeho realizací, což vede k potřebě vnitřní integrity osobnosti. Text varuje před moderní „schizofrenií“ roztříštěných životních sfér a morálním selháním spočívajícím v mystifikaci zla. Zásadním tématem je střet mezi mýtickou orientací na minulost a vzory a novou filosofickou i křesťanskou orientací na budoucnost. Pravá reflexe je zde chápána jako osobní postoj a výraz étosu. Závěrem autor, inspirován Marxem, připomíná kritickou úlohu filosofie, která má zbavovat lidi iluzí o jejich postavení a orientovat lidskou praxi k tomu, co má teprve nastat.
Reflexia a životný štýl
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, slovensky, vznik: březen 1970
- in: Slovenské pohľady, 86, 1970, č. 5, str. 99–107
Text se zabývá povahou lidského vědomí, které je definováno svou reflektovaností – schopností vědomí vztahovat se k sobě samému a rozumět si. Tato reflexe není pouhým doplňkem lidské praxe, ale jejím klíčovým organizujícím prvkem. Autor analyzuje napětí mezi vědomým rozvrhem a jeho realizací, což tvoří základ pro kritické myšlení a integritu osobnosti. V kontextu moderní doby text zdůrazňuje potřebu vnitřní jednoty člověka proti společenské roztříštěnosti a „schizofrenii“. Důležitou součástí je kritika mýtického a tradičního řeckého myšlení, které autor označuje za orientované na minulost a neměnné pravzory. Proti tomu staví požadavek na novou filosofii praxe, která je orientována na budoucnost a na to, co „ještě není“. Tato nová orientace vyžaduje etické rozhodnutí a odvahu vzdát se iluzí, čímž filosofie plní svou kritickou a osvobozující funkci v rámci lidského životního stylu.
Filosofie a víra. Příspěvek k otázce možnosti a legitimity filosofické reflexe víry jako alternativy reflexe theologické
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ habilitační práce, česky, vznik: 1970 ◆ poznámka: Habilitační práce na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra [přetisk habilitační práce bez bibliografie], Praha: OIKOYMENH, 1985
- in: Křesťanská revue, 57, 1990, č. 6, str. 131–135 (pouze 3. kapitola Víra proti mýtu)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 43–92
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 87–137
Tento text zkoumá vztah mezi filosofií a vírou jako legitimní alternativu k tradiční theologické reflexi. Autor analyzuje dějinné setkání křesťanství s řeckým myšlením a definuje filosofii jako „principiální reflexi“, která je schopna kriticky zkoumat nejen vědecké disciplíny, ale i vlastní základy a životní orientaci člověka. Klíčovým tématem je rozlišení mezi mýticko-metafyzickým myšlením, které gravituje k minulosti a nadčasovým archetypům, a biblickou vírou, jež představuje radikální obrat k otevřené budoucnosti a k „novému“. Dokument kritizuje metafyzickou zatíženost tradičního theismu a zkoumá možnost takové filosofické reflexe víry, která by dovolila věřícímu mysliteli integrovat svůj život bez nutnosti uchylovat se do izolace theologie. V závěru se autor věnuje diskusi v české evangelické theologii o legitimitě pojmu „křesťanská filosofie“ a zdůrazňuje nezbytnost filosofické práce, která se vyvaruje reliktů metafyziky a religiozity.
Filosofie v životě člověka a v dějinách
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: květen 1970 ◆ poznámka: Přednáška proběhla 12. 5. 1970 v rámci dálkového školení mladých členů Čs. strany lidové.
Předložený text se zabývá podstatou filosofie a její rolí v lidském životě a dějinách. Zdůrazňuje reflektovanost lidského vědomí, které se odlišuje od vědomí zvířat schopností sebereflexe. Filosofie je chápána jako kritické a neustále se vracející zkoumání skutečnosti, idejí a lidského bytí, které přesahuje běžnou praxi a každodenní starosti. Text analyzuje vznik filosofie z mýtů, přičemž rozlišuje řeckou cestu racionalizace mýtu a židovskou tradici orientovanou na budoucnost. Dále se věnuje střetávání řecké metafyzické tradice s křesťanstvím, rozkladu metafyziky v moderní době a vzniku nového, nemetafyzického myšlení, které klade důraz na čas, subjektivitu a nepředmětnou skutečnost. Závěrem text zdůrazňuje, že filosofie, věda, umění a teologie by měly sloužit pravdě a že klíčovou roli v tomto úsilí hraje člověk svým osobním nasazením a respektováním pravdy. Filosofie má za úkol střežit čistotu jazyka, skrze který pravda promlouvá, a podporovat tak její vítězství.
Deník svůdce
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 3. (9.?) 7. 1970 ◆ poznámka: Poznámka pro „Novinky Odeonu“ (k vyjití Kierkegaardova Svůdcova deníku)
- in: Novinky Odeonu, 1970, str. 2–3 (září–říjen)
Tento text analyzuje literární a filosofický význam díla Søren Kierkegaarda „Deník svůdce“, které bylo původně součástí rozsáhlého spisu „Buďto – anebo“ (1843). Autor zdůrazňuje komplexní strukturu díla založenou na systému pseudonymů a trojnásobné anonymitě, která vytváří interpretační labyrint. Hlavním tématem je koncept „dvojího svůdcovství“: zatímco postava v deníku svádí ženu, samotný text má za cíl svést čtenáře k hlubšímu sebepoznání a intelektuální poctivosti. Text odhaluje Kierkegaardův záměr neponaučovat, ale nastavit čtenáři zrcadlo, v němž může spatřit své vlastní sklony k estetickému sebeklamu. Důležitým aspektem je i autobiografický kontext spojený s Kierkegaardovým rozchodem s Reginou Olsenovou, který autor transformoval do pokřivené, sebezpytující zpovědi. „Deník svůdce“ tak není pouze literární hříčkou, ale radikální výzvou k autentičnosti a kritickému nahlédnutí na estetický životní postoj, jenž manipuluje s pravdou i lidskými city.
{Normalita}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 7. 1970
Tento filosofický text z roku 1970 se kriticky zamýšlí nad pojmem normality a zpochybňuje jeho běžné chápání jako statistického průměru či aktuálního standardu. Autor poukazuje na to, že to, co považujeme za „obvyklé“, je vysoce proměnlivé v závislosti na vnějších okolnostech, jako je například epidemie, kdy se nemoc může stát většinovým stavem. Pokud je norma takto nestálá, nelze ji považovat za univerzálně závaznou. Text argumentuje, že lékařská věda i lidské jednání by se nemělo orientovat na typizovaný průměr, ale na integritu života, o kterou je třeba neustále usilovat. Ústředním motivem je časovost; normalita není statickým bodem, nýbrž dynamickým procesem integrace různých fází života a prostorových světů. Skutečně normální člověk není definován věkem, ale schopností integrovat mládí i stáří do jednotného, smysluplného celku. Normalita je tedy pojímána jako neustále znovudobývaná integrita a výraz schopnosti člověka sjednotit svůj časový a prostorový svět.
{Normalita}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 7. 1970
Tato filosofická reflexe z roku 1970 se zabývá kritickým rozlišením mezi statistickým průměrem a pojmem normality. Autor argumentuje, že průměr sám o sobě postrádá axiologický rozměr a nemá žádnou vrozenou hodnotu, dokud není cíleně povýšen na normu. Jakmile se tak stane, začne normalita fungovat jako mechanismus pro udržení statu quo, stálosti a společenské setrvačnosti. Text zdůrazňuje, že průměrnost sama o sobě nevyvíjí na jedince žádný etický tlak k asimilaci. Klíčovým prvkem úvahy je tvrzení, že odchylka od průměru představuje základní motor vývojových změn a pokroku, přestože každá inovace v sobě nese riziko omylu. Autor uzavírá, že pokud je průměrnost prohlášena za normu, vyžaduje tento akt důkladné zdůvodnění, neboť konformita s obvyklým není samozřejmostí. Práce tak vybízí k neustálému zpochybňování norem, které jsou založeny pouze na setrvačnosti a potlačování konstruktivních odchylek, jež jsou nezbytné pro zdravý společenský vývoj.
Problém normality z filosofického hlediska
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 17. 8. 1970 ◆ poznámka: Text byl po řadě závažných, ale neautorizovaných úprav a se změněným titulem („Na okraj filosofických úvah o normalitě“) otištěn v knize Normalita osobnosti, ed. Eva Syřišťová a kol., Avicenum, Praha 1972, na str. 215–228; z opatrnosti byly jako autorky uvedeny E. Stuchlíková a E. Syřišťová, protože v době korektur byl autor ve vazbě (a pak byl odsouzen za pobuřování). Tato skutečnost nebyla až dosud uvedena na pravou míru a zveřejněna. – Pozn. aut.
- in: Eva Syřišťová (vyd.), Normalita osobnosti, Praha: Avicenum, 1972, str. 215–228
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 78–95
Studie zkoumá problém normality z filosofického hlediska a kritizuje redukcionistické přístupy specializovaných věd, které normalitu často omezují na statistický průměr nebo pouhé dodržování společenských norem. Autor zavádí klíčový pojem „normál“ jakožto organizující vzor a integrační sílu, k níž lidská i přírodní skutečnost směřuje. Na rozdíl od zvířat, která jsou uzavřena ve svém specifickém „osvětí“, se lidská existence vyznačuje otevřeností vůči světu a budoucnosti. Lidská normalita proto není biologicky či přírodně daná, nýbrž vyžaduje kultivaci a integraci přirozených funkcí na vyšší, specificky lidské úrovni. Ústředním motivem práce je vztah k pravdě jako k nepředmětné skutečnosti, která člověka přesahuje a určuje, místo aby byla jeho vlastnictvím. Normalita je v tomto pojetí chápána jako dynamický, dějinný proces směřující k polidštění světa a k integritě lidské bytosti založené na pravdě a svobodě. Studie tak odmítá pojetí normality jako neměnného archetypu a zdůrazňuje její zakotvení v časovosti a v aktivním otevírání se nedané budoucnosti.
Ladislav Hejdánek – Josef Smolík – Jan Čapek – Luděk Brož – Ladislav Pokorný – František Škarvan: Církev – společnost – stát
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: září 1970 ◆ poznámka: podtitul: „Vypracovala komise pro přípravu XVII. synodu“
Tento dokument z roku 1970, vypracovaný komisí pro XVII. synod Českobratrské církve evangelické, analyzuje postavení církve v moderní sekularizované společnosti. Autoři chápou sekularizaci jako výsledek křesťanského vlivu, který církev zbavuje mocenských pozic a volá ji k pokání za minulá selhání. Církev nemá být uzavřenou institucí, ale otevřeným společenstvím charismat, které se zaměřuje na službu světu a misii. Text zdůrazňuje odpovědnost křesťanů za lidskost a spravedlnost v civilním životě. Vztah ke státu je vymezen loajalitou k právnímu řádu, ale i povinností církve plnit strážnou službu, kritizovat zneužívání moci a hájit svobodu svědomí. Dokument uznává sociální výhody soudobého uspořádání, varuje však před manipulací s člověkem a úbytkem duchovních hodnot. Programem církve je polidštění člověka a prosazování pravé světskosti založené na evangeliu, což přispívá k mravní kontinuitě a ochraně lidské důstojnosti v dynamicky se měnícím světě.
Prosetínské úvahy o subjektu
Tento dokument se zabývá povahou normality a její proměnlivostí, zejména v kontextu zdravotnictví, kde epidemie může posunout hranice toho, co je považováno za normální. Zdůrazňuje, že lékař by se neměl spoléhat na průměrného člověka, ale spíše na normu jako na cíl neustálého dosahování integrity. Diskutuje se o tom, jak se střet norem rozhoduje na schopnosti integrovat různé časové a prostorové světy, a zdůrazňuje časovou povahu normality. Dále text rozebírá průměr jako statistický koncept bez vlastní axiologické hodnoty, který se stává normou pouze povýšením. Odchylka od průměru je prezentována jako klíčový mechanismus vývoje, ale ne každá změna je konstruktivní. Konformita s obvyklým musí být zdůvodněna. V druhé části textu se objevuje koncept „dějství“ (události) jako základní jednotky bytí, která není nutně subjektivního charakteru, ale je „praesubjektivní“. Analýza se zaměřuje na to, jak se praesubjektivní dějství stává subjektivním, a zkoumá procesy jako setrvačnost, návrat k sobě a integraci proměn, které formují skutečnost a vedou k vzniku subjektu. Rozlišuje se mezi „počátkem“ události jako něčím externě daným a „počátkem“ jako něčím, co se teprve v průběhu události konstituuje. Klíčovou roli hraje „reaktivita“ jako schopnost události reagovat na jiné události, přičemž nízká reaktivita vede k redukci skutečnosti.
[Prostor a čas]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 10. 1970
Tento text, datovaný k 10. říjnu 1970, představuje stručnou filosofickou reflexi povahy prostoru a času. Autor vychází z teze, že čas a prostor neexistují nezávisle, ale jsou neodlučitelně spjaty s událostmi a děním. Jsou definovány jako akční pole konkrétního subjektu, což znamená, že každý subjekt si skrze své jednání ustavuje vlastní časoprostorový rámec. Klíčovým bodem úvahy je však moment interakce: světy jednotlivých subjektů se vzájemně prolínají a překrývají. Tato koexistence různých akčních struktur vede k postupné emancipaci prostoru a času z výhradní vázanosti na jedno individuum. Výsledkem je vznik intersubjektivních, nebo dokonce nadosobních struktur, které tvoří sdílenou realitu. Text tak nabízí dynamický pohled na prostor a čas nikoliv jako na prázdné nádoby, ale jako na produkty subjektivního a mezilidského dění, které se vyvíjejí od čisté subjektivity směrem k objektivizovanému rámci lidské zkušenosti.
Přehled veřejné a politické činnosti v době od ledna 1968 do května 1969
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ zpráva, česky, vznik: 18. 12. 1970 ◆ poznámka: Vzniklo v době, kdy se rozhodovalo o Hejdánkově setrvání ve Filosofickém ústavu ČSAV.
Tento dokument představuje soupis veřejných a politických aktivit filosofa Ladislava Hejdánka v klíčovém období od ledna 1968 do května 1969. Zpráva, vypracovaná pro vedení Filosofického ústavu ČSAV, detailně dokumentuje Hejdánkovo rozsáhlé angažmá v řadě významných institucí a iniciativ té doby. Mezi jeho aktivity patřilo působení v odborových organizacích (ROH), v České socialistické akademii a v redakčních radách vlivných periodik jako Tvář či Křesťanská revue. Významnou roli hrál také v rámci Společnosti pro lidská práva a v ekumenických strukturách, například v Českobratrské církvi evangelické či v Ekumenickém hnutí inteligence a studentstva. Text poskytuje cenný vhled do šíře občanských a intelektuálních aktivit, kterými Hejdánek přispíval k demokratizačnímu procesu v Československu před nástupem normalizace. Tento přehled slouží jako doklad o jeho veřejném vlivu a snaze o dialog mezi křesťanstvím, filosofií a lidskoprávním aktivismem v turbulentním období Pražského jara.
1971
1971
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1971 ◆ poznámka: rukopis
Zpráva o činnosti za rok 1970
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ druh neuveden, česky, vznik: 15. 1. 1971 ◆ poznámka: Vzniklo v době, kdy se rozhodovalo o Hejdánkově setrvání ve Filosofickém ústavu ČSAV.
Tato zpráva o činnosti za rok 1970 dokumentuje odborné aktivity českého filosofa Ladislava Hejdánka. Text popisuje proměny jeho výzkumného zaměření k problematice Subjektu jako ontologického problému, na němž však mohl kvůli vážnému úrazu v září 1970 pracovat pouze osm měsíců. Zpráva obsahuje podrobný soupis publikovaných prací, mezi něž patří články o nepředmětném myšlení, habilitace Filosofie a víra či předmluvy k dílům A. N. Whiteheada a Sørena Kierkegaarda. Hejdánek dále uvádí připravované texty věnované Emanuelu Rádlovi a filosofickým aspektům lidské normality. Kromě vědecké činnosti zmiňuje i svou přednáškovou aktivitu pro veřejnost. Dokument reflektuje Hejdánkovu bohatou tvůrčí činnost v náročném období, které bylo poznamenáno nejen zdravotními komplikacemi, ale i zrušením jeho výzkumného úkolu a blížícím se ukončením pracovního poměru v ústavu k březnu 1971.
{Budoucnost}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 4. 1971
Tento text přináší hlubokou filosofickou reflexi nad pojmem budoucnosti, jak ji v roce 1971 zachytil autor ve svých poznámkách. Autor se odvrací od tradičního lineárního chápání času, kde je budoucnost pouze tím, co teprve nastane v určitém bodě v čase. Místo toho definuje budoucnost jako dynamický proces neustálého "stávání se" a aktivního dění, které bytostně prostupuje i přítomný okamžik. Klíčovou myšlenkou je, že budoucnost není souborem hotových či uzavřených událostí, ale spíše specifickou kvalitou bytí, která se může projevovat i v minulosti. Pokud se něco v minulosti odehrálo jakožto proces směřující k budoucímu, nepřestává to být budoucností ani poté, co se to stane historickou skutečností. Text tak zásadně zpochybňuje běžné rozdělení času na minulé, přítomné a budoucí a navrhuje ontologický pohled, kde je budoucnost integrální součástí samotného procesu existence. Tato perspektiva zdůrazňuje otevřenost dění a odmítá vnímání času jako pouhé uzavřené řady již hotových faktů, čímž otevírá prostor pro nové pochopení lidské zkušenosti v čase.
[Co to je filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 5. 1971
Text zkoumá povahu a legitimitu otázky „Co je to filosofie?“. Autor rozlišuje mezi dotazem laickým a filosofickým. Laik mylně předpokládá, že filosofii lze definovat zvnějšku pomocí jednoduchých pojmů, aniž by bylo nutné do ní vstoupit. Hejdánek však tvrdí, že neexistuje žádná rovina výpovědi o filosofii, která by stála mimo ni samotnou; pouze filosofie je kompetentní k určení své vlastní podstaty. Skutečné tázání vyžaduje filosofický postoj a vědomí vlastních mezí, podobné sókratovskému „vědoucímu nevědění“. Filosofie je zde definována jako „filalétheia“ neboli láska k pravdě. Jelikož pravdu nelze uzavřít do pevných definic, nelze takto omezit ani filosofii. Porozumění filosofii je možné pouze skrze aktivní angažovanost a cestu vlastního filosofování. Každý nefilosofický pokus o vymezení je proto nutně falešný. Filosofie není speciální disciplínou, ale vztahem k celku, který je v každém okamžiku veden pravdou a vyžaduje aktivitu myslícího subjektu.
[Aktuální společensko-politická situace v Československu a v Sovětském svazu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 5. 1971
Tato analýza z května 1971 se zabývá společensko-politickou situací v Československu a Sovětském svazu v období nastupující normalizace. Autor interpretuje tehdejší vývoj jako restauraci mocenských struktur stalinského typu, které se v československém prostředí prosadily po roce 1948 za využití politického teroru a mimoprávního násilí. Text kriticky reflektuje fenomén „oblev“ jakožto pouhých pokusů o zefektivnění nefunkčního systému bez ochoty k revizi jeho základních principů. Tyto snahy jsou podle autora odsouzeny k neúspěchu kvůli své ideové rozbředlosti a nedostatku jasného programu. Dokument podrobně rozebírá důsledky sovětské okupace z roku 1968, která vnitřně oslabila reformní proudy a vytvořila prostor pro nástup reakčních sil. V závěru autor varuje, že možnosti jakékoli budoucí liberalizace jsou zablokovány vnitřními národnostními tenzemi v Sovětském svazu, které si vynucují neustálé posilování represivního vojensko-policejního aparátu a omezují naději na pozitivní společenskou změnu.
Hudba a čas
Text Hudba a čas se zabývá filosofickým pojetím hudby v kontextu času a reality. Autor vychází z Démokritova atomismu a klade si otázku, zda je hudba pouze iluzí složenou z izolovaných zvuků, nebo skutečným uměleckým dílem, kterému dává smysl lidské porozumění. Podobně jako film není jen sledem statických políček, ani hudba není pouhou sumou tónů. Druhá část textu definuje hudbu jako prizma, které ukazuje skutečnost v novém světle. Hudba je charakterizována svou nahodilostí neboli kontingencí, pluralitou a strukturní složitostí, zejména v podobě kontrapunktu. Autor zdůrazňuje, že hudební dílo je konečné a jeho struktura, ač složitá a vrstevnatá, tvoří jednotný celek. Tato hudební zkušenost není jen nápodobou života, ale aktivním nástrojem k prosvětlení a formování lidské zkušenosti, dějin a událostí. Hudba tak pomáhá člověku rekonstruovat a nově konstituovat vnímání reality skrze estetickou zkušenost a porozumění jejím vnitřním strukturám.
{Vývoj ve světě / Svět ve vývoji / Kosmogeneze (a vývoj)}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 6. 1971
Text se zabývá problematikou kosmogeneze a procesem konstituování světa jako celku. Autor argumentuje, že svět neexistuje jako předem daný souhrn skutečností, ale postupně se utváří skrze reaktibilitu jednotlivých událostí. Plná konstituce světa je možná až s vývojem bytostí, které se k tomuto celku dokážou vztáhnout a tematizovat jej, čímž se stávají jeho obyvateli. Tento proces není omezen pouze na člověka, ale zahrnuje i nižší organismy a sahá až do primordiální roviny předživé přírody. Myšlenková rekonstrukce kosmogeneze vyžaduje specifická pojmová schémata, která umožňují nahlížet i na elementární události jako na zárodky kosmu. Autor varuje před zjednodušujícím objektomorfismem a navrhuje cestu od jednoduchého ke složitému, podloženou antropologickou či fenomenologickou preambulí. Cílem je pochopit svět jako neustále probíhající, neukončený proces, v němž vývoj člověka a vývoj kosmu tvoří neoddělitelné rub a líc téže skutečnosti.
Služba světu, služba lidem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 29. 6. 1971 ◆ poznámka: Text napsaný pro sborník vršovického sboru k výročí založení (osamostatnění)
Text z roku 1971 zdůrazňuje, že církev není pouhým okrasným prvkem společnosti ani útočištěm pro relikvie minulosti. Její povolání spočívá ve službě lidem, zejména tam, kde je bolest, utrpení a nespravedlnost. Církev má aktivně řešit problémy světa, nikoliv se uchylovat k únikům do abstraktních vizí. Křesťané jsou vyzváni k neustálým morálním inovacím a k řešení aktuálních problémů společnosti, podobně jako byl kdysi vynálezem církve hospic. Autor kritizuje povrchní hesla a zdůrazňuje, že služba církve zahrnuje nejen praktickou pomoc (jídlo, přístřeší), ale i vzdělání, pravdu a spravedlnost. Důraz je kladen i na intelektuální práci a na aktivní zapojení do dějin. Zvláště pak církev má čelit zúžené přítomnosti moderního člověka, která postrádá hlubší vztah k minulosti a budoucnosti. Křesťanská tradice, s důrazem na budoucnost, může nabídnout způsob, jak tuto kulturní a duchovní krizi překonat a pomoci lidem žít plnější přítomnost, propojenou s minulostí i budoucností.
Úvod do filosofie (Rozvrh stavby)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 8. 9. / 23. 9. 1971 ◆ poznámka: rukopisné poznámky k připravovanému úvodu do filosofie pro dceru Janu
Text Ladislava Hejdánka z roku 1971 představuje programový náčrt úvodu do filosofie, chápané jako specifický způsob lidské existence a nástroj reflexe. Autor zdůrazňuje, že filosofie není pouhým světonázorem, ale vyrůstá z hlubší životní orientace a ukotvení člověka ve světě. Práce tematizuje vztah mezi vědomím a skutečností, přičemž upozorňuje na meze předmětného myšlení. Hejdánek definuje filosofii jako historicky vzniklou disciplínu s kořeny v antickém Řecku, která se konstituuje skrze kritickou reflexi a systematickou konfrontaci tzv. filosofémat. Na rozdíl od vědy či náboženství si filosofie nárokuje univerzální přístup k celku světa i k jeho jednotlivostem, aniž by opouštěla svou dějinnou podmíněnost. Systematičnost ve filosofii je pak chápána jako existenciálně motivovaný požadavek na syntézu různorodých struktur lidské zkušenosti. Text uzavírá úvaha o významu dějin filosofie, které nejsou jen popisem minulých událostí, ale vrcholnou formou filosofické reflexe a sebepoznání lidského ducha v čase.
3 ediční návrhy – Spinoza
Tento dokument obsahuje tři ediční návrhy Ladislava Hejdánka z roku 1971 na vydání klíčových děl Benedikta de Spinozy: Etiky, Teologicko-politického traktátu a Principů Descartovy filosofie. Hejdánek zdůrazňuje Spinozův nesmírný význam pro moderní myšlení, zejména jeho vliv na Hegela a přechod od karteziánského dualismu k důslednému monismu. U Etiky a Teologicko-politického traktátu autor poukazuje na zastaralost či nedostupnost stávajících českých překladů a navrhuje pořízení nových, věrnějších verzí doplněných o odborný aparát a věcné rejstříky. Principy Descartovy filosofie, doprovázené Metafyzickými myšlenkami, představují v českém kontextu zcela nový překladatelský počin. Návrhy akcentují logickou vytříbenost Spinozova výkladu a jeho revoluční přínos v oblasti metafyziky, politické teorie a textové kritiky biblických spisů. Hejdánek argumentuje, že bez hlubokého studia Spinozy není možné plně porozumět moderní filosofii, přičemž tyto edice mají sloužit jako nezbytný základ pro náročnou seminární a badatelskou práci.
1972
„Vstal jsem, abych odnesl zbytky po kouřícím kolegovi…“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fejeton, česky, vznik: 1972/1974? ◆ poznámka: postřehy z Památníku národního písemnictví
Tento text popisuje krátkou interakci mezi vrátnou a pozorovatelem (pravděpodobně nočním hlídačem) ohledně neuklizených zbytků po kouřícím kolegovi. Vrátná, paní Morávková, vyjadřuje svou nelibost nad nepořádkem, který po sobě kolega zanechává, a nabádá pozorovatele, aby mu to řekl. Zdůrazňuje, že ona už brzy odejde, ale pozorovatel bude muset s nepořádkem a zápachem bojovat. V rozhovoru se odhaluje povaha paní Morávkové – je přímá, hájí si své zájmy, ale zároveň projevuje jistou dobrosrdečnost a smysl pro pořádek pramenící z její minulosti v obchodě a manželství s řezníkem. Přes svou občasnou tvrdohlavost a zaměřenost na vlastní prospěch není zlá, ale spíše pragmatická osoba, která si hlídá své a občas projeví ochotu pomoci, pokud ji to nic moc nestojí.
1972
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1972 ◆ poznámka: součást strojopisného sešitu, obsahující ročníky 1966, 1967, 1972, 1973, 1974
Text zkoumá povahu pravdy a lži, přičemž tvrdí, že pravda je nepravděpodobná a lež ji napodobuje. Dále rozebírá vztah mezi filosofií a jejími dějinami, zdůrazňuje, že dějiny filosofie nejsou cestou k filosofii, ale spíše výsledkem filosofického myšlení. Následně se zabývá otázkou světa řeči a jeho vztahem ke světu věcí, přičemž kritizuje zjednodušené chápání jazyka jako pouhého světa znaků. Článek také reflektuje Hegelovo pojetí ideje jako konkrétní a vyvíjející se, a zkoumá pojmy jako kauzalita, čas a jejich roli v chápání reality, zejména ve fyzice elementárních částic. Závěrem se text věnuje mýtu a logu, jakožto různým způsobům, jak člověk vstupuje do světa řeči a jak se vztahuje k historii a skutečnosti, a zdůrazňuje, že pravda se realizuje v budoucnosti.
1972/3–1
Uvedení do filosofie není iniciací či zasvěcením, ale procesem sebepoznání a vnitřního očištění. Filosofie člověka nevede k zapomenutí na sebe, ale k rozpomnění se na to, kým skutečně je. Na rozdíl od ideologie, která skrývá pravdu, filosofie odhaluje skrytou podstatu skutečnosti i člověka. Tento proces vyžaduje usilovnou reflexi, obrat pozornosti k vlastním základům a zdrojům života. Filosofie není pouhý sestup k základu, ale i práce na něm, která může vést k celoživotnímu obratu. Vyjasňuje naše dosavadní pozice, ukazuje jejich nosnost či problematické aspekty a vede k revizi životní praxe. Pěstuje smysl pro čistější a důslednější životní styl, schopný kritického vztahu k sobě i k životu. Může vyvolat životní krizi, která nás přiměje zaujmout postoj a sjednotit život na nové rovině. Filosofie není cíl, ale výzva k novému začátku a k životu v souladu s podstatnými dimenzemi lidské existence a celku světa.
Pistis a polis
Text zkoumá komplexní vztah mezi křesťanskou vírou (pistis) a politikou (polis). Autor zdůrazňuje, že víra se zdráhá vytvářet konkrétní politické programy, neboť ty jsou často jen karikaturami eschatologických nadějí. Vůči politickým vizím budoucnosti si víra zachovává kritický odstup a určitou odtažitost. Naopak k politické a společenské přítomnosti se víra vztahuje s hlubokým zájmem a porozuměním, zejména tam, kde jde o ochranu hodnot a podporu života v jeho nejkřehčích formách. Víra aktivně vystupuje proti nihilismu a mocenské pýše (hybris), která potlačuje pluralitu hodnot, čímž se stává v základu „metafyzicky demokratickou“. V návaznosti na biblické texty autor ukazuje, že Ježíšovo pojetí moci není založeno na panování nad národy, ale na službě a svědectví pravdě. Království Boží tak nepředstavuje alternativní mocenský aparát, nýbrž rozměr, který stávající politickou moc kriticky přesahuje a otevírá prostor pro solidaritu s trpícími a ochranu hodnot v konkrétních dějinách.
Úvodem („Nápad napsat nový úvod do filosofie nebyl, to přiznávám, původně můj…“)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fragment, česky, vznik: 9. 5. 1971 / 23. 5. 1972 ◆ poznámka: zatím nalezeny jen s. 1–5; nedokončeno (?)
Tento text se zabývá povahou filosofie a jejím úvodem. Autor reflektuje, že zájem o filosofii, zejména u mladé generace, v poslední době roste, což je v rozporu s dřívějším nezájmem nebo nedůvěrou. Tento obnovený zájem je částečně motivován nespokojeností s existující společností a nadějí, že filosofie nabídne řešení, které věda nedokáže. Autor zdůrazňuje, že autentická filosofie se odlišuje od pouhého ideologického služebnictví a že mladí lidé se potřebují naučit rozlišovat pravou filosofii od dezinformací. Klíčovou myšlenkou je, že do filosofie lze uvést pouze filosoficky, nikoliv předchozími, nefilosofickými metodami. Pravá filosofie je popsána jako aktivní hledání pravdy, které je transparentní a nemůže být skryto ve tmě nebo nedorozumění. Důraz je kladen na to, že sebepoznání filosofie je její nedílnou součástí a že tato reflexe ovlivňuje její další směřování.
Diskuse o tématu přirozeného světa
Tento dokument představuje diskusi o konceptu mýtu v Patočkově filosofii, srovnává jeho chápání mýtu s Eliadem a Bultmannem a zkoumá vztah mezi mýtem, historií a symbolickým vyjadřováním. Diskuse se dotýká otázky, zda Patočkovy texty, zejména v souvislosti s "přirozeným světem", dostatečně zdůrazňují tvorbu a dimenzi budoucnosti, nebo zda se příliš soustředí na sebevzdání. Dalším tématem je propojení křesťanství a mýtu, přičemž se autoři snaží objasnit, zda evangelijní vyprávění historizují mýtus, nebo zda se historické události stávají mýtem. Zkoumá se role dějinného rozhodování a možnosti, jak lze mýtus interpretovat existenciálně nebo historicky. Dokument se také zabývá Patočkovým chápáním konečnosti lidské existence a víry, přičemž zdůrazňuje, že jeho pojetí nespadá do tradičního křesťanského pojetí nesmrtelnosti duše. Důraz je kladen na rozdíl mezi mýtem jako nadčasovou strukturou a historickým vyprávěním, a na to, jak se tyto koncepty prolínají a ovlivňují lidské chápání světa a vlastní existence.
Krátký úvod do filosofie
Tento text z roku 1972 se zabývá obtížemi a povahou úvodu do filosofie. Autor zdůrazňuje, že na rozdíl od speciálních věd, kde je předmět a metody jasně definovány, filosofie sama sobě představuje legitimní problém a svůj vlastní předmět zkoumání. Tato sebereference a inherentní pluralita filosofických přístupů činí úvod do filosofie komplikovaným, neboť nelze uvést do „filosofie obecně“, ale pouze do konkrétního filosofického myšlení. Uvádění do filosofie je proto často spíše učením se technikám reflexe a kontroly myšlení, které umožňují prozkoumat a případně revidovat doposud nereflektované životní postoje. Autor dále rozlišuje tři typy univerzálnosti ve filosofickém myšlení: historickou (časově dané problémy), existenciální (nadčasové základní postoje) a univerzálnost plynoucí ze samotné pravdy, která slouží jako poslední garant konvergence různých filosofických přístupů. Filosofie není pouhou nadstavbou života, ale nezbytným prostorem pro jeho pročištění, zprůhlednění a sjednocení. Text se dotýká i otázky, zda je filosofie aristokratickou záležitostí, nebo zda je přístupná i prostým lidem, přičemž naznačuje, že jejím cílem je oslovit člověka a zpřehlednit svět.
Předběžný pokus o rekonstrukci závěrečné řeči na soudu první instance
Dokument představuje rekonstrukci závěrečné řeči filosofa Ladislava Hejdánka před Městským soudem v Praze v červenci 1972. Hejdánek se v ní brání obvinění z nepřátelství k socialistickému zřízení, které považuje za důsledek záměrného směšování státního systému s konkrétní politickou praxí. Svou kritiku volební formy a distribuci letáků interpretuje jako projev občanské odpovědnosti a ústavního práva, nikoli jako útok na podstatu socialismu. Argumentaci opírá o demokratické kořeny socialismu, křesťanské hodnoty a citát Karla Marxe o mravním státě. Zdůrazňuje, že jeho jednání vycházelo z přesvědčení, že socialismus nesmí rezignovat na lidskost a bratrství. Obžalobu kritizuje za nedostatek důkazů a vyjadřuje přesvědčení, že případný odsuzující rozsudek bude v budoucnu revidován, podobně jako tomu bylo u politických procesů v padesátých letech. Text je významným svědectvím o intelektuálním odporu v období normalizace.
[Filosofický systém]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 8. 1972
Tato úvaha se zaměřuje na ontologickou a metodologickou povahu filosofických systémů, které v porovnání s jinými formami poznání vykazují znaky parciálnosti a plurality. Autor argumentuje, že jakýkoliv nárok konkrétní filosofie na absolutní a univerzální platnost je spíše selháním sebekritičnosti než projevem pravdy. Přesto však filosofické myšlení není zcela nahodilé; v základech každého systému lze nalézt invariantní struktury a univerzální momenty, které přesahují jeho konkrétní dobové či individuální vymezení. Klíčovým konceptem je zde transparence: filosofický systém by neměl být uzavřeným celkem, nýbrž průhlednou strukturou, která dává vyniknout univerzálním prvkům. Cílem filosofického vyjádření je pak sloužit jako médium, skrze které pravda prostupuje do lidského světa. Tímto způsobem filosofie překonává svou vlastní omezenost a stává se místem intenzivního setkání s pravdou, jež není závislá na konkrétní formální podobě daného systému.
Předběžný pokus o rekonstrukci závěrečné řeči na zasedání senátu Nejvyššího soudu o odvolání Jana Duse a Ladislava Hejdánka dne 6. 9. 1972
Tento text představuje pokus o rekonstrukci závěrečné řeči obžalovaného před senátem Nejvyššího soudu v odvolacím řízení týkajícím se případu Jaromíra Duse a Ladislava Hejdánka ze září 1972. Obžalovaný shrnuje svou údajnou trestnou činnost, kterou tvoří pouze příslib pomoci s rozšířením dosud neznámého textu, příprava obálek a známek pro manželku a telefonát dr. Jirákovi. Tuto činnost považuje za nepřiměřeně odměněnou devítiměsíčním nepodmíněným trestem. Klíčovým bodem jeho argumentace je nesouhlas s tím, že byl odsouzen, jako by text letáku podrobně znal a ztotožnil se s ním, ačkoliv ho viděl až ve vazbě. Poukazuje na to, že obsah letáku nebyl v procesu meritorně projednán a soud se opíral o domněnku o jeho protistátním charakteru, přestože leták se týkal volby a vojenské intervence, nikoli socialistického zřízení. Kritizuje směšování trvalého státního zřízení s přechodnými politickými událostmi a zdůrazňuje, že jeho jednání nebylo nepřátelské vůči socialismu, ale naopak, sám se považuje za socialistu s kritickým pohledem.
Body obhajoby – návrh
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 1972 ◆ poznámka: k soudu v září 1972
Tento dokument představuje návrh obhajoby z roku 1972, v němž autor čelí politické žalobě v socialistickém Československu. Autor, který se definuje jako křesťan, filosof a přesvědčený socialista, odmítá obžalobu v celém rozsahu a usiluje o důkaz, že v socialismu existuje místo pro nezávislé myšlení a intelektuální pluralitu. Argumentuje, že jeho kritika směřuje proti konkrétní politice vedení, nikoliv proti státnímu zřízení, přičemž se paradoxně dovolává i myšlenek Karla Marxe na obranu legitimity opozičního smýšlení. Text ostře kritizuje tehdejší praxi profesních perzekucí a poukazuje na zanedbatelný faktický dopad autorova jednání, konkrétně na distribuci velmi malého množství letáků. Autor varuje soud, že rozsudek nebude jen trestem pro jednotlivce, ale i vysvědčením pro samotný režim před světovou veřejností a důkazem jeho (ne)schopnosti respektovat základní občanská práva. Obhajoba tak tvoří zásadní svědectví o intelektuálním odporu a snaze o zachování lidské důstojnosti v období normalizace.
Rekonstrukce líčení 2. instance (odvolacího řízení) (Nejvyšší soud)
Tento přepis odvolacího řízení se soustředí na argumentaci obžalovaného Hejdánka týkající se jeho odsouzení za činnost související s letákem. Hejdánek se opakovaně odvolává na nedostatek meritorního projednání obsahu letáku v prvoinstančním řízení i v odvolacím řízení, přestože byl odsouzen, jako by obsah znal. Zpochybňuje aplikaci trestního zákona, zejména interpretaci pojmu „nepřátelství“, poukazuje na jednorázovou a přechodnou povahu diskutovaných událostí (volby, intervence v roce 1968) oproti trvalému charakteru socialistického zřízení. Argumentuje, že jeho jednání – příslib pomoci s rozšířením, příprava obálek a telefonát – bylo nepatrné a nebylo prokázáno z jakéhokoliv nepřátelského úmyslu. Zdůrazňuje, že jeho jednání spadá do rámce svobodné předvolební agitace a že celý proces považuje za politický, jehož nepřiměřené zdůrazňování může poškodit pověst socialismu. Vyjadřuje obavy z narušování veřejnosti řízení a zdůrazňuje své trvalé socialistické přesvědčení, které se snaží doložit citacemi. Závěrem analyzuje povahu procesu a vyjadřuje potřebu promyslet další kroky a strategii, vzhledem k politickému rozměru případu.
Rekonstrukce závěrečné řeči před odvolacím soudem
Tento text představuje rekonstrukci závěrečné řeči obžalovaného před odvolacím soudem v roce 1972, v období vrcholící normalizace v Československu. Řečník se ohrazuje proti obvinění z nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení, které bylo založeno na jeho podílu na distribuci letáků kritizujících volby a srpnovou okupaci z roku 1968. Argumentuje, že jeho jednání bylo v souladu se zákonem a že kritika konkrétních politických aktů či dočasných událostí není totožná s útokem na samotnou podstatu státu. Autor zdůrazňuje své vlastní socialistické přesvědčení a s odkazem na Karla Marxe rozlišuje mezi vztahem ke státu a kritikou vládních orgánů. Proces označuje za vykonstruovaný politický akt postrádající právní a logický základ, přičemž kritizuje i jeho utajování před veřejností. Dokument je cenným svědectvím o zneužívání justice k perzekuci disentu a o snaze obžalovaných čelit ideologickému tlaku věcnou právní argumentací.
[Krize rodiny v moderní společnosti (1)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 10. 1972
Text se zabývá hlubokou krizí rodiny v moderní společnosti, kterou autor vnímá jako klíčový problém ovlivňující mikroklima pro vývoj dítěte i základy mezilidských vztahů. Hlavní příčinou je izolace nukleární rodiny, která postrádá přirozené sociální zázemí a je přímo vystavena institucionálním a státním tlakům. Rodina je vnitřně oslabena proměnlivostí citových vztahů a vnější zranitelností vůči státním intervencím, které omezují rodičovskou autonomii. Autor kritizuje konzervativní volání po návratu ke starým jistotám jako neúčinné, neboť původní normy již v současném kontextu nepostačují. Jako nezbytné východisko navrhuje posílení nukleární rodiny jejím začleněním do širšího a stabilnějšího společenství. Toto nové zázemí by mělo rodině poskytnout oporu proti vnějším tlakům, aniž by však ohrožovalo její integritu či oslabovalo její vnitřní funkci. Hledání této cesty je považováno za odpovědný krok k budoucímu vývoji rodinných vztahů v moderním světě.
[Krize rodiny v moderní společnosti (2)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 10. 1972
Text navrhuje řešení krize moderní rodiny prostřednictvím vytváření tzv. „nadrodin“ či klanů nového typu, založených na volbě spíše než na pokrevním příbuzenství. Tento model společenství několika rodin nabízí vzájemnou podporu v krizových situacích, materiální zabezpečení a dělbu práce, včetně společného vlastnictví či péče o děti. Autor zdůrazňuje potřebu pevného organizačního a právního rámce pro fungování takových komunit. Významnou část úvahy tvoří analýza mezilidských vztahů, kde autor zpochybňuje výlučnost tradiční monogamie v budoucí společnosti. Navrhuje hlubší studium možnosti uvolnění sexuálních vazeb a jejich případné „zespolečenštění“, přičemž však trvá na zachování hlubokých intimních vztahů mezi partnery. Práce volá po sociologickém a psychologickém přezkoumání těchto alternativních forem soužití jakožto potenciálně stabilnějšího modelu pro moderní dobu, který by dokázal lépe čelit vnějším i vnitřním otřesům nukleární rodiny.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit
◆ cyklus přednášek / seminářů, česky, vznik: 24. 10. 1972 - 5. 4. 1973 ◆ poznámka: Cyklus obsahuje záznamy a přepisy bytových seminářů a dále Hejdánkovy úvahy k tématu.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit – 1. seminář
Tento text představuje záznam z prvního semináře věnovaného Heideggerovu spisu „O bytostném určení pravdy“ z roku 1972. Ústředním tématem je výzva k hluboké proměně myšlení, která přesahuje pouhé teoretické pochopení textu. Autor analyzuje Heideggerova klíčová rozlišení, zejména diferenci mezi jednotlivými, konkrétními „pravdami“ (např. vědeckými či praktickými) a pravdou v jejím bytostném určení (Wesen). Významná část je věnována problematice překladu termínu „Wesen“ do češtiny a kritice tzv. „zdravého lidského rozumu“. Ten je charakterizován jako hluchý a slepý vůči filosofickému tázání, přičemž se dogmaticky opírá o zdánlivé samozřejmosti. Text zdůrazňuje, že tento běžný způsob uvažování není vnější silou, ale tendencí vnitřně zakořeněnou v každém člověku. Seminář nabádá k metodické ostražitosti, trpělivému zatěžkávání každé formulace a neustálému návratu k jádru Heideggerova myšlení, které zpochybňuje naše navyklá stanoviska a hledá skutečný základ pravdy.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit – 2. seminář
Tento záznam semináře k Heideggerovu spisu „O podstatě pravdy“ se věnuje metodologickému významu předmluvy a první kapitoly díla. V úvodu Heidegger obhajuje svůj záměr zkoumat bytostné určení pravdy, čímž se vymezuje vůči nárokům běžného zdravého rozumu. Diskuse se následně soustředí na historické kořeny tradičního pojetí pravdy jako shody (homoiósis). Účastníci semináře rozebírají rozdíl mezi „starým“ aristotelským pojetím, kde je forma (morfé) vázána na látku, a „nejstarším“ platónským pojetím, které bylo později převzato teologií a interpretováno jako svět božského rozumu. Text rovněž obsahuje exkurz ke Kantově filosofii a jeho tezi, že předměty se řídí naším poznáním, což je představeno jako reakce na Humeův empirismus a skepsi. Cílem seminární analýzy je ukázat, jak Heidegger skrze dějinnou dekonstrukci tradičních pojmů odhaluje jejich labilitu a připravuje prostor pro otázku po samotném základu shody mezi výpovědí a věcí.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit – 3. seminář
Tento dokument je záznamem filosofického semináře z roku 1972, který vede Ladislav Hejdánek nad textem Martina Heideggera „O podstatě pravdy“. Diskuse se soustředí na kritiku tradičního pojetí pravdy jako shody poznání s věcí (adaequatio) a zkoumá Heideggerovo převedení otázky pravdy k problému její vnitřní možnosti. Hlavním tématem je teze, že podstatou pravdy není pouhá správnost výpovědi, nýbrž svoboda a otevřený postoj ke jsoucnu. Účastníci podrobně rozebírají pojmy jako „otevřené pole“, „před-stavování“ a „vstřícnost“, přičemž Hejdánek osvětluje terminologické rozdíly mezi vztahem a chováním (Verhältnis vs. Verhalten). Významná část debaty se věnuje rozdílu mezi fyzikální schránkou výpovědi a jejím smyslem, který vyžaduje porozumění. Seminář uzavírá polemika proti logickému pozitivismu a aristotelské tradici, která omezuje pravdu na oblast soudu, s odkazem na spor mezi Emanuelem Rádlem a Františkem Krejčím v českém prostředí.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit [úvaha]
Tento text se zabývá Heideggerovou úvahou o podstatě pravdy, konkrétně rozborem třetí kapitoly spisu „O podstatě pravdy“ z roku 1972. Autor zkoumá, jak se výpověď o jsoucnu řídí „příkazem“ shody s předmětem, což vyžaduje vstup do tzv. „otevřeného pole“ (das Offene). V tomto prostoru se jsoucno stává zjevným a neskrytým, čímž se ustavuje vztah mezi člověkem (Dasein) a světem. Klíčovým tématem je určení svobody jako nezbytného předpokladu pro jakoukoli správnost výpovědi. Svoboda je zde definována jako „ponechání jsoucna být“ (Seinlassen), tedy jako aktivní sebeoddání se neskrytosti jsoucna, nikoli jako lhostejnost či libovůle. Text vysvětluje, že lidská existence (ek-sistence) spočívá právě v tomto vystavení se otevřenosti, čímž se realizuje samotná neskrytost jsoucna. Pravda tedy není pouze shoda tvrzení se skutečností, ale proces zakotvený ve svobodě, který umožňuje jsoucnu vystoupit ze skrytosti a stát se směrnicí pro lidské představování a řeč.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit – 4. seminář
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 14. 11. 1972 ◆ poznámka: Datum semináře odvozeno z kontextu a ze seznamu evidovaných bytových seminářů z té doby.
Seminární diskuse se zaměřuje na Heideggerovo pojetí pravdy a její vnitřní souvislost se svobodou. Účastníci pod vedením Ladislava Hejdánka reflektují svobodu nikoli jako libovůli nebo volbu mezi možnostmi, ale jako „poodstoupení“ a „naslouchání“, které umožňuje věcem ukázat se v jejich pravém světle. Debata kritizuje běžné chápání svobody jako lidské vlastnosti a staví proti němu představu svobody jako úkolu a určení člověka. Významná část textu se věnuje konfrontaci s positivistickým pojetím pravdy, které ji redukuje na vlastnost soudu (např. v kritice Emanuela Rádla), zatímco Hejdánek zdůrazňuje pravdu jako dynamickou sílu, která člověka vede a proměňuje. V historickém kontextu je zmíněn vliv positivismu na českou filosofii, Masaryka a transformaci marxismu v tzv. engelsismus. Seminář zkoumá ontologické základy pravdy, která nevyžaduje mocenské prosazování, ale otevřenost a ztišení subjektu.
[Problém otázky]
Text zkoumá podstatu filosofické otázky skrze Heideggerovo pojetí metafyziky a vztah k celku. Každá filosofická otázka se dotýká celku světa i samotného tázajícího se. Klíčovým rozlišením je rozdíl mezi předmětnou a nepředmětnou intencí myšlení. Zatímco vědy se soustředí na konkrétní předměty, filosofie se vždy vztahuje k celku. Autor argumentuje, že celek jako takový je svou povahou nezpředmětnitelný. Pokus o jeho uchopení jako předmětu vede k metafyzickému zkreslení a zapomnění na skutečnou povahu celku. Posláním pometafyzické filosofie je uvědomovat si tuto neuchopitelnost a udržovat k celku nepředmětný vztah. Na rozdíl od speciálních věd, které o celku nevědí, filosofie o něm ví právě skrze své tázání, přestože jej nemůže pojmově ovládnout. Toto naslouchání a vědomí neuchopitelnosti tvoří samotné jádro filosofičnosti.
Úvahy na témata marxismu
Tento text z roku 1972 analyzuje klíčové koncepty marxistické filosofie se zaměřením na teorii pravdy a vztah mezi hmotou a vědomím. Autor kritizuje zjednodušená učebnicová pojetí pravdy jako prostého souladu myšlení se skutečností a zdůrazňuje Marxův důraz na sepětí pravdy s praxí. Pravda je zde chápána jako historicky podmíněný proces, v němž lidské poznání směřuje k absolutní pravdě skrze souhrn pravd relativních. Text dále zkoumá ontologickou jednotu světa založenou na jeho materiálnosti, přičemž rozlišuje mezi primárností hmoty a sekundárností vědomí v gnozeologické rovině. Významnou část tvoří reflexe nad Leninovou definicí hmoty a varování před dogmatismem. Autor argumentuje, že dialektický materialismus nesmí být strnulým systémem dogmat, ale živou metodou a cestou. Pravdivé poznání vyžaduje otevřenost vůči budoucímu vývoji a schopnost opouštět překonané omyly, neboť teorie se stává materiální silou pouze tehdy, odpovídá-li objektivním potřebám společenské praxe.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit [úvaha]
Tento text nabízí filosofický rozbor Heideggerova spisu „O podstatě pravdy“, přičemž se zaměřuje především na pojetí svobody a „otevřeného pole“. Autor interpretuje Heideggerovu svobodu nikoli jako pouhou „svobodu od“, nýbrž jako aktivní „svobodu k“ něčemu – konkrétně k sebeoddání se jsoucnu v jeho zjevnosti. Zásadní důraz je kladen na ontologický rozdíl mezi běžným jsoucnem a člověkem. Zatímco jsoucno do otevřenosti pouze „vstupuje“ (přečnívá) a je jí neseno, člověk se vyznačuje „ek-sistencí“, tedy aktivním vyčníváním ze sebe samého a vystavením se pravdě. Text rozvíjí myšlenku, že svoboda není vlastnictvím člověka, ale naopak svoboda se zmocňuje člověka a vtahuje jej do otevřeného pole. Tento proces sebe-přesahu je paradoxně jedinou cestou, jak se člověk může stát sám sebou a dosáhnout svébytnosti. Autor rovněž odmítá objektivismus a realismus jako formy redukce a zkreslení pravé podstaty jsoucna.
Ladislav Hejdánek – Petra Hejdánková – Jana Hejdánková: Diskuse s Janou a Petrou o neměnnosti boha
Tento dokument zachycuje neformální filosofickou diskusi mezi Janou, Petrou a mluvčím označeným jako L (Ladislav Hejdánek) z listopadu 1972. Ústředním tématem rozhovoru je hluboká teologická otázka neměnnosti či vývojovosti Boha. Jana zastává tradiční postoj, že Bůh musí představovat stabilní a absolutně neměnný bod, přičemž veškeré proměny přisuzuje spíše omezenému lidskému vnímání a postupnému chápání pravdy. Naproti tomu L a Petra argumentují, že statičnost je konceptem převzatým z antické filosofie, který neodpovídá dynamickému biblickému pojetí. Své tvrzení dokládají konkrétními příklady ze Starého i Nového zákona, v nichž Bůh či Ježíš mění své záměry a rozhodnutí v reakci na konkrétní situace a lidské jednání. Diskuse se detailně dotýká metafory pravdy jako ohnivého sloupu, který mění svou podobu (oheň v noci, dým ve dne), aby mohl efektivně vést lid. L zdůrazňuje, že živý Bůh je bytostně spojen s budoucností a otevřeností dění, zatímco dogmatická neměnnost by vedla k ustrnutí. Rozhovor tak ilustruje napětí mezi lidskou potřebou jistoty a dynamickým chápáním víry.
1973
Diskuse o přirozeném světě
Tato diskuse se zabývá vztahem Jana Patočky ke katolickému a protestantskému křesťanství, a jeho širším filosofickým zaměřením. Patočkův blízký vztah k manželce a dcerám, které byly orientovány katolicky, naznačuje jeho možnou „koketerii“ s katolicismem. Zároveň však udržoval úzké kontakty s protestantskými kruhy, publikoval v Křesťanské revui a vedl zásadní rozhovory s Janem Součkem, což naznačuje jeho hluboký zájem o protestantskou teologii, která byla v té době pro mnoho katolíků nemyslitelná. Jeho rodina nebyla nábožensky vyhraněná, otec byl spíše osvícenský racionalista. Patočkovy texty vykazují jak vřelý vztah k protestantismu a kritiku katolicismu, tak naopak nekritickou adoraci katolicismu a averzi vůči protestantismu, což dokládá například předmluva ke Schelerovi. Diskuse naznačuje Patočkovu oscilaci nejen mezi katolicismem a protestantismem, ale i mezi pozitivismem a husserliánstvím, a dokonce mezi logickým a mýtickým myšlením, s určitou tendencí k iracionalitě.
1973-1 (rukopis)
Soubor filosofických reflexí z roku 1973 se zaměřuje na redefinici ontologie jako zkoumání bytí, které autor chápe jako vnitřní, nepředmětnou stránku skutečnosti, na rozdíl od vnější jsoucnosti. Text kritizuje tradiční metafyziku a „objektivizující“ přístup vědy, přičemž zdůrazňuje potřebu rozvíjet nepředmětné myšlení pro adekvátní pochopení světa. Autor polemizuje s Hegelem, Patočkou i Husserlem a navrhuje analýzu „přirozených jednotek“ a jejich integrity. Významná část je věnována fenoménu zrychlování dějinných změn v reakci na Alvina Tofflera; autor odmítá pouhou adaptabilitu a volá po hlubokém životním obratu a otevřenosti vůči budoucnosti. V závěru se skrze kritiku Nietzscheho a Heideggera dotýká teologických témat, konkrétně potřeby překonat „babylonské zajetí“ onto-teologie skrze koncept druhého vzkříšení v rovině pravdy a ne-náboženskosti.
1973-2 (rukopis)
Soubor textů z roku 1973 představuje hlubokou filosofickou a teologickou reflexi dobových i nadčasových témat. Autor kriticky analyzuje koncepty Alvina Tofflera o společenském zrychlení a pomíjivosti, přičemž zdůrazňuje existenciální rozměr prožívání času a odmítá jeho objektivizaci. Významnou část tvoří kritika tzv. konstantinovství a tehdejšího směřování církve; autor odmítá pragmatismus církevního vedení a volá po návratu k radikální pravdivosti evangelia, která není pouhým konstatováním, ale výzvou k odpovědnosti a vnitřní integritě. V dialogu s mysliteli jako Heidegger, Nietzsche či Patočka se autor zabývá povahou hodnot, nihilismu a smyslu, který nelze redukovat na subjektivní pocit ani na objektivní fakt. Závěrečné reflexe se věnují integrování utrpení a zla do osobní historie jakožto aktu lidské svobody a kritice pozitivistického pojetí filosofie jako vědy o pouhých objektech. Text vyzdvihuje roli budoucnosti jako síly, která neustále proměňuje a otevírá každou zdánlivou uzavřenost přítomnosti.
1973-3 (rukopis)
Soubor záznamů a poznámek z roku 1973 se věnuje povaze filosofického myšlení a jeho nezbytnosti pro porozumění světu. Úvodní část, koncipovaná jako výklad pro mládež, využívá metafory fotbalového zápasu a divadla k objasnění, že filosofii nelze pozorovat zvenčí, ale je nutné ji aktivně praktikovat. Autor zdůrazňuje, že moderní civilizace, věda i politické ideologie jako marxismus mají hluboké kořeny v antické a křesťanské tradici, bez jejichž znalosti zůstávají nepochopeny. Další část textu tvoří kritické reflexe Hegelovy filosofie dějin, zejména pojmů ducha, svobody a procesu sebeuvědomění. Závěr tvoří rozbor Marxova pojetí vztahu člověka a přírody a ostrá kritika dobové teologické produkce pro její terminologickou neujasněnost a nedostatek hloubky. Celkově text apeluje na potřebu sebereflexe a odhalování skrytých předsudků v každodenním myšlení.
1973-4 (rukopis)
Textový fragment z roku 1973 se zabývá vymezením metafyziky jako historické epochy a specifického myšlenkového modelu. Autor kritizuje metafyzický přístup, kořenící v elejském monismu, který upřednostňuje neměnnost a objektivizaci skutečnosti. Na rozdíl od speciálních věd, které zkoumají dílčí výseky světa a redukují subjekt na objekt, má filosofie usilovat o vztah k celku skutečnosti a k subjektu v jeho vlastní niternosti. Klíčovým tématem je schopnost reflexe a odstupu, skrze něž se subjekt vymaňuje z tlaku věcí. Autor nastiňuje přechod od tradičního předmětného myšlení k myšlení nepředmětnému, které dokáže uchopit skutečnost nikoliv jako hotovou danost, ale jako otevřenou možnost. Zvláštní důraz je kladen na dimenzi budoucnosti, která je pro filosofii podstatnější než to, co již nastalo. Tento projekt nepředmětného myšlení představuje zásadní úkol soudobé filosofické reflexe.
Člověk a příroda
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 1973 ◆ poznámka: Napsáno 1973 po diskusi (ústní i písemné) s Bedřichem Moldanem, v nějaké podobě to zřejmě vyšlo, ale bez mého jména (myslím, že jen pod jménem Moldanovým – vzhledem k tehdejším okolnostem), ale už nevím, zda jsem to tehdy viděl, nebo snad i in natura dostal (pozn. aut.).
Tento článek zkoumá složitý vztah mezi člověkem a přírodou v kontextu moderního environmentálního povědomí. Původní pojetí přírody jako autonomní entity se v průběhu dějin myšlení proměnilo pod vlivem filosofických konceptů a lidské aktivity. Deklarace ze Stockholmu z roku 1972 zdůrazňuje ochranu přírodních zdrojů pro budoucí generace, ale zároveň je příroda vnímána jako součást lidského životního prostředí, které je třeba plánovat a spravovat. Autor rozlišuje mezi přírodou (fysis) a artefakty (pragmata), přičemž argumentuje, že moderní chápání přírody je úzce spjato s lidskou existencí a činností. Vznik člověka je chápán jako oddělení od původního kosmu, kde příroda zůstává „zbytkem“. Marxův pohled, kde příroda je neorganickým tělem člověka a dějiny jsou procesem jejího „zlidšťování“, nabízí alternativní perspektivu. Článek kritizuje odcizení práce a odcizení přírody, které vede k ničení životního prostředí a ohrožení lidstva. Závěrem zdůrazňuje nutnost nového, odpovědného vztahu k přírodě, kde se stává partnerem, nikoli pouhým objektem, a vyzývá k „polidštění“ přírody skrze rozum a vědeckou reflexi, což je politický úkol vyžadující okamžité plány ochrany přírody a stanovení mezí lidské činnosti pro zachování jak přírody, tak lidstva.
Ontologie
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 2. 1973
Text definuje ontologii jako filosofickou disciplínu, která se zabývá jsoucnem jakožto jsoucnem, tedy samotným faktem a způsobem jeho bytí, nikoli jeho konkrétními kvalitami. Kritická ontologie se vymezuje proti tradičnímu východisku v předmětném jsoucnu, které je považováno za zprostředkované a neodpovídající jsoucnu v jeho pravé podstatě. Autor argumentuje, že k poznání „vpravdě jsoucího“ nelze dospět skrze objektivizující přístup, který skutečnost deformuje svým prizmatem. Namísto toho je nutné vyjít z primární a bezprostřední zkušenosti se jsoucností, kterou člověk získává skrze vztah k sobě samému. Tato sebezkušenost a reflexe subjektu tvoří základní východisko ontologického zkoumání. Ontologie se tak v tomto pojetí stává výsostně filosofickou disciplínou, která skrze principiální reflexi lidské existence hledá cestu k pochopení základu všeho jsoucího a překonává omezení pouhého předmětného nahlížení světa, čímž se odlišuje od speciálních věd.
Ontologie – A
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 2. 1973
Text zkoumá ontologický vztah mezi bezprostřední zkušeností a hlubšími principy, které tuto zkušenost umožňují. Autor vychází z antického pojetí, které nadřazovalo vhled do principů smyslovému vnímání, a tvrdí, že ačkoli antikové chybně objektivovali tyto principy jako božsky dané a neměnné, jejich intuice o nezbytnosti principiální struktury byla správná. V moderní době, která čelí krizi představ o jednoznačných principech, autor navrhuje posun podobný uznání neeukleidovských geometrií: může existovat celá řada platných soustav principů. Jakýkoli praktický či teoretický přístup ke jsoucnu v sobě implicitně organizuje skrytý systém principů pod rovinou samotného jednání. Tyto struktury mohou být postupně odhalovány prostřednictvím hluboké reflexe. Text uzavírá, že i když již nemůžeme přijmout jedinou soustavu apriorních principů, reflexivní odhalování těchto základních struktur zůstává zásadním filosofickým úkolem pro pochopení našeho vztahu k realitě a jsoucnu jako celku.
Ontologie – B
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 2. 1973
Text zkoumá vztah mezi praktickým jednáním a hlubinnými principy, které tvoří základ každého lidského přístupu ke skutečnosti. Autor vychází z antické zkušenosti, kterou však aktualizuje pro moderní kontext. Zdůrazňuje, že za každým teoretickým či praktickým postojem ke jsoucnu se skrývá soustava principů, jež lze odhalit prostřednictvím hluboké reflexe. Tato reflexe není samoúčelná; umožňuje člověku konfrontovat rozpory ve vlastním chování a usilovat o integraci svého životního postoje. Na rozdíl od tradičního pojetí, které vnímalo tyto základy jako neměnné, současná reflexe ukazuje, že principiální struktury lze proměňovat. Filosofické zkoumání se tak stává nástrojem k revizi životního stylu a celkového přístupu k věcem, lidem i problémům. Dokument zdůrazňuje dynamickou povahu ontologických základů, které se formují v rámci životní praxe, a podtrhuje význam kritického vhledu pro vědomou proměnu lidské existence.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit – seminář
Tento dokument je přepisem seminární diskuse z března 1973, vedené Ladislavem Hejdánkem, která se věnuje interpretaci Heideggerova spisu O podstatě pravdy. Debata se soustředí především na pátou a šestou kapitolu, přičemž podrobně rozebírá vztah mezi pravdou jako odkrýváním (alétheia) a nepravdou jako skrytostí. Klíčovým tématem je určení skrytosti nikoliv jako pouhé překážky, ale jako aktivního odpírání, které tvoří nejvlastnější vlastnictví pravdy. Účastníci analyzují termíny jako steresis (zbavenost) a tajemství (Geheimnis), které definují jako skrytost jsoucna vcelku. Diskuse zdůrazňuje, že toto tajemství proniká lidským pobytem a vyžaduje aktivní udržování skrze ek-sistenci, nikoliv jen pasivní uznání hranic poznání. Seminář dále kritizuje moderní vědu za zapomínání na tajemství a za propadnutí člověka do vlastního „osvětí“ (in-sistence). Závěrem jsou představeny tři roviny pravdy: vztah k jednotlivinám, ke jsoucnu vcelku a k samotnému bytí, přičemž svoboda je chápána jako odhodlanost k neuzavřenosti vůči otevřenému poli bytí.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit – seminář
Tento dokument představuje přepis seminární diskuse z roku 1973, která se věnuje 7. kapitole spisu Martina Heideggera „O esenci pravdy“ (Vom Wesen der Wahrheit). Diskuse, vedená Ladislavem Hejdánkem, se zaměřuje na analýzu vztahu mezi in-sistencí a ek-sistencí a na roli tajemství v procesu odkrývání pravdy. Účastníci zkoumají pojmy bludu a scestí (Irre), které Heidegger nechápe jako náhodná pochybení, nýbrž jako konstitutivní prostor lidského pobytu a dějinnosti. Klíčovým tématem je deformace lidské ek-sistence skrze zapomnění na tajemství bytí a přimknutí se k běžnému jsoucnu. Svoboda je zde interpretována jako schopnost nahlédnout scestí jakožto scestí a nenechat se jím pasivně vést. Text vrcholí reflexí Heideggerova obratu od zkoumání bytostného určení pravdy k otázce po pravdě bytostného určení, což tvoří základ Heideggerovy kritiky metafyzického myšlení od dob Platóna.
Heidegger: Vom Wesen der Wahrheit [úvaha]
Tato úvaha z dubna 1973 se zabývá Heideggerovým pojetím nicoty jako „závoje bytí“. Autor interpretuje toto nic skrze zkušenost mýtu a úzkosti z propastnosti bytí, přičemž se pokouší o originální propojení bytí s kategorií budoucnosti a „nového“. Zdůrazňuje, že bytí i nové jsou ze své podstaty nezpředmětnitelné a nelze k nim přistupovat s vnějším odstupem. Text obsahuje zásadní kritiku Heideggerovy „mytologičnosti“, zejména jeho pojetí statečnosti, která má čelit nicotě. Autor v Heideggerových formulacích spatřuje skrytý regres k minulosti a návrat k mýtu. Proti propastnosti nicoty a hrdinské statečnosti staví křesťansky orientovanou tradici víry a naděje. V této perspektivě není nicota zdrojem děsu, ale prostorem naděje pro vše jsoucí. Bytí zde není chápáno jako návrat k tomu, co již jest, ale jako směřování k tomu, čím se jsoucí teprve může a má stát.
Diskuse
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse | poznámky, česky, vznik: 16. 4. 1973 ◆ poznámka: Není jasné, o jakou příležitost šlo.
Text z roku 1973 kriticky reflektuje koncept "životního prostředí" z filosofické perspektivy. Autor zpochybňuje tradiční vědecké rozlišení mezi objektem a funkcí a kritizuje "hybridní" povahu pojmu prostředí, který se snaží neorganicky spojit objektivistický přístup s útržkovitými hledisky interakční analýzy. Hlavní tezí je, že vědecký objektivismus, nahlížející na svět a subjekt jako na pouhá data v prostoru a čase, je pro pochopení fenoménu prostředí neadekvátní. Autor volá po vypracování fenomenologie a ontologie subjektu, která by postihla reaktibilitu a aktivitu na všech úrovních života. Odmítá úzký antropocentrismus a prosazuje etickou odpovědnost člověka jako "pastýře" mimolidského bytí. Závěrem text argumentuje, že skutečná integrace poznatků o životním prostředí je možná pouze skrze vnitřní proměnu vědy a její ztotožnění s filosofií, čímž se překoná metodická nesjednocenost a technokratický přístup k přírodě.
Diskuse o přirozeném světě
Tento dokument zachycuje dynamickou diskusi mezi dvěma intelektuály, kteří se ponořují do složitosti Patočkovy filosofie reflexe a jejího vztahu k lidské aktivitě, bytí a světu. Diskuse se soustředí na to, zda Patočkova reflexe představuje skutečný "protitakt" k "absolutní reflexi", nebo zda jde spíše o její doplnění. Jedna strana argumentuje, že Patočkova reflexe, i když není absolutní, se stále drží v rovině myšlenky a nebere v úvahu, že reflexe se obrací k naší aktivitě, která je komunikací se světem. Zdůrazňuje se, že reflexe není "blíže nám než světu" a nezůstává pouze ve sféře vědomí. Další klíčové téma se týká původu Patočkových tezí, kde se objevuje názor, že vycházejí z Heideggera, zejména z jeho konceptu "Verfallen". Diskuse se dále věnuje povaze subjektu, události a dění, přičemž jeden z účastníků představuje vlastní pojetí subjektu jakožto události schopné reprodukce a návratu k sobě. Závěrečná část debaty se dotýká rozdílu mezi "pokleslou" a "filosofickou" reflexí, přičemž je zdůrazněno, že pokleslá forma je jen druhotnou, odvozenou napodobeninou původní filosofické myšlenky. Diskuse se dotýká i metaforického jazyka Patočkovy filosofie a možnosti, zda jeho dílo může být redukováno na pouhý subjektivismus.
Jan Patočka
Tento dokument představuje diskusi o Patočkově pojetí reflexe a jejího vztahu k lidské aktivitě a vnímání světa. Hlavní bod sporu spočívá v tom, zda reflexe, ať už filosofická či jiná, zůstává v rámci vědomí, nebo zda umožňuje autentický odstup od sebe sama a světa. Jeden z účastníků argumentuje, že reflexe je aktivní vztah mezi člověkem a světem, který vyžaduje odstoupení od sebe sama, aby bylo možné pochopit jak sebe, tak svět. Toto odstoupení není útěkem, nýbrž realizací. Reflexe se obrací k aktivitám, které směřují do vnějšího světa, a analyzuje je, čímž umožňuje univerzalizaci individuálních akcí skrze jazyk. Druhý pohled naznačuje, že Patočkova koncepce reflexe jako "sebezachycení" může být omezující, protože nebere v potaz, že reflexe se děje ve světě, kde je subjekt přítomen jako realizující se bytost. Diskuse se také dotýká Patočkova vztahu k náboženství, zejména k římskokatolickému a protestantskému křesťanství, a jeho možných tendencí k oscilaci mezi logickým a mýtickým myšlením.
Systém filosofie
Předložený text, který představuje nedokončený úvod do filosofického myšlení, zkoumá povahu filosofie a její počátky. Autor tvrdí, že filosofie nemá přirozený počátek a že jakýkoli výchozí bod může vést k celému myšlenkovému systému, přičemž klíčem je schopnost myslitele vracet se ke svým východiskům a revidovat je. Tento proces je spojen se základní lidskou schopností návratu k sobě samému, což je vyjádřeno příkazem „poznaj sebe sama“. Filosofie je definována jako činnost reflexe, kde se člověk obrací sám k sobě, aby osvětlil, uchopil a ovládl svou minulost i budoucnost. Reflexe je chápána jako aktivita, která směřuje do světa řeči a myšlenky, a skrze níž se „svět věcí“ stává součástí „světa řeči“. Autor kritizuje pojetí reflexe jako pouhého „vědomí“, které se drží vlastní jsoucnosti, a zdůrazňuje, že reflexe vyžaduje odstup od sebe sama, transcendenci do světa řeči. Text dále analyzuje vztah mezi světem věcí a světem řeči, přičemž argumentuje, že svět řeči je základnější a umožňuje integraci věcí a dávání smyslu. Závěrečná část textu varuje před ideologickým myšlením, které nahrazuje skutečnou reflexi a zastírá pravdu, a zdůrazňuje, že pravda se může objevit pouze skrze skutečné myšlení, mluvení a reflexi.
Člověk a příroda [poznámky]
docx |
pdf |
html
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 15. 5. a 11. 6. 1973 ◆ poznámka: nadepsáno: "Poznámky k textu A (str. 1-6), který mi dal 8.5.73 Bedřich Moldan"
Tento text zkoumá pojem „přírody“ a jeho vztah k člověku, přičemž zpochybňuje tradiční chápání. Autor tvrdí, že příroda ve svém současném pojetí není původní kosmos, ale spíše „pouhá příroda“ – pozůstatek či vedlejší produkt vzniku člověka. Člověk, tím, že se oddělil od přírody, ji učinil tím, čím je dnes. Původní kosmos směřoval k člověku jako k vyvrcholení, zatímco příroda je popisována jako sbírka neúspěšných pokusů, zbavená vnitřní tendence k vývoji. S rozvojem vědy a techniky se člověk stále více odcizuje od „přírody v nás“ i „přírody kolem nás“, což vede k jejímu rozkladu a otravě lidského světa. Text navrhuje, že lidstvo musí přírodu integrovat a nahradit její funkce vyššími prostředky, nikoliv ji ničit. Existuje jen jedna perspektiva: „polidštění“ přírody, aby se mohla stát součástí nového, živého celku pod lidským vedením a péčí, namísto aby byla rozkládající se mrtvolou.
Poznámky a rozhovory k Patočkově práci „Přirozený svět“ (dodatek)
Tento dokument představuje záznam soukromé filosofické debaty z roku 1973, v níž Ladislav Hejdánek a další účastníci kriticky analyzují „Dodatek“ k zásadnímu dílu Jana Patočky Přirozený svět. Hlavním tématem je otázka, zda se Patočkovi skutečně podařilo překonat fenomenologické východisko Edmunda Husserla směrem k ontologii. Hejdánek tvrdí, že Patočkův pokus o průlom k bytí zůstává spíše v rovině rétorické a že autor nadále vězí v zajetí subjektivity. Diskuse se podrobně věnuje Patočkově metafoře „mrazivého vnějšku“ univerza a lidského světa jako ochranné oázy smyslu, což Hejdánek shledává jako překonané a metafyzicky problematické. Významná část textu je věnována redefinici reflexe, kterou Hejdánek nechápe jako obrácení do nitra, nýbrž jako transcendentní pohyb do světa logu a řeči. Debata uzavírá pochybnostmi o Patočkově vlastním filosofickém zakotvení a hodnotí jej spíše jako geniálního interpreta dějin filosofie než myslitele s vlastním niterným tématem.
Diskuse ad Přirozený svět
Tento text představuje záznam kritické diskuse o fenomenologickém pojetí přirozeného světa Jana Patočky, které se účastní Ladislav Hejdánek a další mluvčí. Debata se soustředí na analýzu Patočkových tezí o vztahu mezi vnitřkem a vnějškem, přičemž kritice je podroben zejména termín mrazivý vnějšek. Diskutující zkoumají proces vydělení subjektu ze světa a problematiku ontogenetického a fylogenetického vývoje niternosti. Důležitým tématem je rozlišení mezi ontickými a ontologickými výpověďmi, kde mluvčí poukazují na Patočkovu tendenci tyto roviny mísit. Text se dále věnuje srovnání s koncepcemi Husserla, Heideggera a Finka v kontextu horizontu a individuace. Závěrečná část diskuse se přesouvá k otázkám mýtu, víry a křesťanství, konkrétně k Patočkově interpretaci postavy Sókrata jako mýtu o bohočlověku. Účastníci reflektují napětí mezi vědeckým objektivismem a fenomenologickou zkušeností, přičemž zdůrazňují potřebu integrovat tyto pohledy do uceleného filosofického rámce.
Diskuse o přirozeném světě
Tento přepis diskuse se zabývá hlubokými filosofickými koncepty, zejména v kontextu myšlení Jana Patočky. Účastníci rozebírají dichotomii mezi „vydělením“ a „vztahováním se k vnějšku“, zkoumají ontologické a ontické aspekty vnitřku a vnějšku, a jejich roli ve formování subjektu a světa. Diskuse se dotýká i historických souvislostí v evropské filosofii, jako je novověká filosofie subjektu a vztah k neevropským filosofiím. Zvláštní pozornost je věnována pojmu „mrazivého vnějšku“ a jeho interpretaci v Patočkově díle, přičemž se hledá jeho původ a logické důsledky v kontextu jeho ontologických tezí. Dále se rozebírá vztah mezi vědeckým a filosofickým poznáním, a problém redukce komplexity světa na zvládnutelné kategorie, jako je řeč. V závěru se debata obrací k povaze mýtu, jeho vztahu k víře a možnosti autentického života v moderním světě, který ztratil své tradiční mýtické struktury.
[Botanické úvahy v Prosetíně]
Tento dokument, pořízený v červenci 1973 a nesoucí název „Botanické úvahy v Prosetíně“, je strojovým, neredigovaným přepisem, který se zaměřuje na specifické botanické pozorování v dané lokalitě. Text se věnuje identifikaci rostlin, pravděpodobně zobrazených na přiložených obrázcích, s důrazem na detaily jako je „malá tyčka v trávě“ a její určení (špička či penízky). Zmíněna je kostřava a podrobně popsán albinizující zvonek: krátký, veliký exemplář nacházející se „přesně za vápenkou, když se jde od Prosetína“. Dále se konstatuje jeho výskyt na více místech, často vedle modře kvetoucích rostlin. Závěrem se spekuluje o tom, že by pěstování tohoto albinizujícího zvonku „jistě vyplatilo“, což naznačuje jeho potenciální okrasnou či sběratelskou hodnotu.
Diskuse s faráři Nové orientace na faře v Prosetíně (u Šimsů)
Tento přepis diskuse se zabývá komplexní povahou institucí, zejména v kontextu církevní správy a jejího vztahu k teologickým a reformátorským principům. Diskuse se soustředí na napětí mezi strukturou církve jako organizace a jejím duchovním posláním. Zvláštní pozornost je věnována roli synodní rady a jejím potenciálním střetům se státní mocí a s reformátorskými ideály, jako je autorita vycházející zdola (sbor). V průběhu rozhovoru se objevují paralely s biblickými příběhy, zejména s Ježíšovým jednáním s farizeji a zákoníky, a zkoumá se, zda současné snahy o změnu církevní struktury odrážejí tyto teologické principy, nebo zda jde o odklon od nich. Zkoumají se také otázky odpovědnosti, autority a možného „zrádcovství“ ze strany církevních představitelů, kteří se mohou pod tlakem státní správy odchýlit od základních evangeliových principů. Zdůrazňuje se potřeba jasného rozlišení pravdy a nepravdy a odmítá se zastírání nebo otupování ostrých hran konfliktu, které by mohlo vést k úpadku.
Diskuse v Prosetíně na faře
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 15. 7. 1973 ◆ poznámka: nejspíš diskuse v rámci Nové orientace; v Prosetíně, kde toho času působil farář Jan Šimsa
Tento diskusní záznam zachycuje hlubokou teologickou debatu mezi skupinou lidí, kde hlavními mluvčími jsou Hejdánek a další neidentifikovaný hlas. Diskuse se soustředí na interpretaci Ježíšovy identity a evangelia, s důrazem na otázku, zda církev nepropadla monofyzitismu, tedy tendenci zdůrazňovat Kristovu božskost na úkor lidskosti. Hejdánek argumentuje, že církev obrací naruby smysl Ježíšovy existence tím, že upřednostňuje Boží slávu a instituce před spásou člověka, což je v rozporu s Kristovým poselstvím. Diskutuje se také o povaze antikrista a jeho rozpoznatelnosti, přičemž se dochází k závěru, že skutečný antikrist se těžko odhaluje a může se skrývat i za zdánlivě křesťanskými postoji a slovy. Debata se dotýká i historického vývoje křesťanství a možného odlidštění Krista v průběhu staletí, a nakonec se přechází k analýze pojmu „pomazaný“ (Kristus) a jeho významu v kontextu Starého zákona (David) a Nového zákona. Závěrem se zvažuje, jak by měl křesťan reagovat na současnou situaci církve a zda je možné oddělit podstatu Krista od jeho historické institucionální podoby.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
Tento přepis rozhovoru mezi Zdeňkem Bonaventurou Boušem a Martinem Hejdánkem (únor 2026) se hluboce zabývá kritickým pohledem na moderní křesťanství a církev. Hlavním tématem je rozpor mezi Kristovým evangeliem, které klade důraz na spásu člověka, a církevní praxí, která se dle Hejdánka často soustředí na vlastní institucionální důležitost a obrací naruby smysl Ježíšova života. Diskutuje se koncept „monofyzitismu“ v církvi, kde je Kristus vnímán primárně jako Bůh, nikoli jako člověk, což vede k popírání podstaty jeho evangelia. Dále se rozebírá pojem antikrista, přičemž se zdůrazňuje jeho obtížná rozpoznatelnost od Krista a jeho tendence k sekularizaci náboženských hodnot. Rozhovor se dotýká i historického vývoje křesťanství, od raných forem evangelia až po dnešní stav, a poukazuje na nutnost neustálého hledání pravdy a kritického hodnocení i v rámci samotné církve. Závěrem se diskutuje o povaze pomazání jako Božího svobodného a překvapivého vyvolení a o odlidštění Krista v církevních konstrukcích.
Rádlův filosofický program jako o pokus o revizi evropské myšlenkové tradice
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 22. 10. 1973 ◆ poznámka: pro vršovický sbor; v rámci sdružení "Třicátníků"
Tento text analyzuje filosofický program Emanuela Rádla jako pokus o revizi evropské myšlenkové tradice, přičemž klade důraz na jeho význam pro současné křesťany a církev. Rádl definuje filosofii nikoliv jako pouhou teorii, ale jako víru v pravdu a program pro integritu individuálního i společenského života. Autor zdůrazňuje, že pravá filosofie vyvěrá z života, ale zároveň se staví proti pouhé danosti s cílem svět napravit a reformovat. Klíčovým prvkem je dialektika mezi vnitřním odstupem v osamocení a aktivním veřejným působením. Text dále zkoumá Rádlovo pojetí pravdy, která není vlastnictvím, ale předmětem neustálého zápasu. V závěru je zdůrazněna potřeba navázat na českou filosofickou tradici (Hus, Komenský, Masaryk) a využít Rádlovo dědictví k překonání schizofrenie mezi náboženským a civilním životem. Rádlova filosofie aktivity tak nabízí křesťanům nástroj ke kritické sebereflexi a naději na budoucí nápravu věcí veřejných skrze moc myšlenky a oddanost pravdě.
Přípravné body k dopisu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ korespondence, česky, vznik: prosinec 1973 ◆ poznámka: Body, které tvořily podstatný obsah dopisu ze 14. 12. 1973 - pozn. aut.
Tento dokument se zabývá hlubokými otázkami životaschopnosti a obnovy křesťanství v moderní době. Zdůrazňuje nutnost kritického přezkoumání současných církevních struktur a myšlenkových směrů, aby bylo možné oslovit moderního člověka. Autor argumentuje, že je třeba rozlišit podstatné od nepodstatného, aby křesťanství mohlo navázat na svou minulost a zároveň nabídnout novou perspektivu a naději. Dokument se zamýšlí nad moderními metodami poznání, včetně vědeckých přístupů, a jejich limity při chápání hlubších lidských dimenzí. Zvláštní pozornost je věnována konceptu života a smrti v křesťanském myšlení a nutnosti integrovat jej s pravdou. Autor dále rozebírá zrušení rozdílů mezi světským a posvátným, sjednocení dějin spásy a profánních dějin a zdůrazňuje aktivní zapojení do společenského, politického a vědeckého života. Důležitým aspektem je také kritické hodnocení institucí a mocenských struktur, s cílem omezit jejich negativní vliv a posílit moc pravdy a spravedlnosti. Dokument vyzývá k intelektuální náročnosti, sebekritice a k odvážnému experimentování s odpovědností, aby křesťanství zůstalo relevantní a živé.
1974
[Příležitostné poznámky, 1974]
Tento text kriticky zkoumá filosofické pojetí vztahu subjektu a objektu, přičemž vychází z polemiky s Georgem Simmelem. Autor odmítá Simmelovu tezi o původním indiferentním stavu, ze kterého se subjekt a objekt teprve vyvíjejí. Namísto toho zdůrazňuje, že subjekt je integrovaným celkem, který se aktivně vyděluje ze svého okolí a vytváří své „osvětí“. Ústředním tématem je rozlišení mezi vnitřní (nepředmětnou) a vnější (předmětnou) stránkou skutečnosti. Zatímco moderní vědy se orientují pouze na vnější, předmětnou sféru, což vede k ontologickým omylům, filosofie musí uchopit subjekt jako „srostlici“ (konkrétum) obou těchto stránek. Text dále reviduje Platonovo pojetí idejí; autor je nechápe jako hotové předměty, ale jako nepředmětné výzvy k realizaci, které oslovují nitro subjektu. Tento vztah mezi niterností (orientovanou k budoucnosti) a vnějškovostí (svázanou s minulostí) je pak označen za prazákladní předpoklad časovosti a samotné existence subjektu.
1974 [strojopis]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: součást strojopisného sešitu, obsahující ročníky 1966, 1967, 1972, 1973, 1974
Tento text se zabývá několika filosofickými tématy, která byla probrána na počátku roku 1974. První část rozebírá Patočkovu myšlenku o propasti mezi tím, jak věci jsou, a jak se nám jeví, a souvislost s lidským světem jako světem zájmu o sebe sama, na rozdíl od lhostejných věcí. Dále se text věnuje Hegelovu pojetí dějin jako pokroku, kde se objevuje něco nového, a kriticky zkoumá jeho myšlenku o „pudu zdokonalení“ a rozporu mezi možností a skutečností. Třetí část představuje Ottovo pojetí porozumění jako parafráze a kritizuje Heideggerovy žáky za pasivní opakování. Následuje kritika Ottova pohledu na teologii a ateismus. Další část se zabývá hlubokým vztahem umění k mýtu, umění jako starší, poietické síly, která se odráží v archetypech a mýtických strukturách. Text také zkoumá absurditu ne jako hrozbu, ale jako výzvu k hledání smyslu, a kritizuje Aristotelovo pojetí pohybu oproti novějším teoriím ovlivňování. Závěrečné části se věnují Whiteheadovu pojetí Boha, vycházejícímu z jeho filosofie přírody a organismu, a zdůrazňují, že přístup ke skutečnosti nelze redukovat na zpracování dat, ale je založen na procesech a nepředvídatelných událostech, a dále kriticky analyzují Whiteheadovo pojetí aktuální entity a „feelingu“.
1974-01 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
k dokumentu existují tyto původní záznamy:- Moc
Soubor reflexí Ladislava Hejdánka z roku 1974 se věnuje fundamentálním otázkám ontologie, politické filosofie a metodologie filosofování. Autor kriticky reviduje Ricoeurův pohled na negativitu a argumentuje, že primordiální je vnitřní pozitivita a integrita události, zatímco negace slouží pouze k udržení její hranice. V oblasti politiky Hejdánek definuje stát jako legitimní násilí, které však nesmí samo určovat kritéria spravedlnosti. Úkolem filosofie je odhalovat státní ideologie a hlídat meze moci skrze solidaritu s těmi, kdo jsou jí potlačováni. Text dále zkoumá fenomenologii lidského pobytu (Dasein), přičemž rozlišuje mezi nezpředmětnitelným prožitkem „zde a nyní“ a objektivizovaným prostorem. Závěrečné pasáže zdůrazňují, že úvod do filosofie nemá být encyklopedií, nýbrž výzvou k integraci myšlení s konkrétním životním postojem. Skutečná filosofie vyžaduje osobní charakter a neustálou ochotu reflektovat vlastní východiska v napětí mezi životní praxí a teoretickou soustavností.
1974-03 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Text rozebírá teologický a filosofický význam Kristova utrpení a smrti, přičemž odmítá tradiční právnické pojetí vykoupení. Autor představuje klíčový koncept vztahu mezi „pravdou a průšvihem“, kdy život v pravdě nutně vede ke střetu s mocenskými strukturami a zdánlivému krachu. Tento neúspěch však není konečný, nýbrž osvobozující, neboť očišťuje pravdu od manipulace. Úvaha dále přechází k politické filosofii a rozlišení mezi mocenskou „politickou politikou“ a „nepolitickou politikou“ orientovanou na spravedlnost. Moc je nahlížena jako síla, kterou je třeba civilizovat a omezit právem a lidskými právy. Rozhodující roli hrají jedinci oddaní pravdě, kteří jsou ochotni nést osobní riziko a oběť. Jejich integrita a odmítnutí ideologie tvoří poslední instanci proti zneužití státní moci a legitimizaci bezpráví.
1974-04 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Tento soubor textů z dubna a května 1974 představuje hlubokou politicko-filosofickou reflexi propojenou s ostrou kritikou společenské reality v normalizačním Československu. Autor v úvodu analyzuje vztah mezi pravdou, ideologií a státní mocí, přičemž argumentuje, že stát využívá ideologii k maskování a legitimizaci násilí. Jako nezbytnou obranu proti totalitní moci navrhuje budování nezávislých společenských struktur, jako jsou rodiny, svobodná sdružení, nestátní hospodářské jednotky a autonomní školství. Střední část textu je věnována konkrétním událostem na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, kde autor kritizuje vedení fakulty a církve za morální selhání a kolaboraci se státní mocí při perzekuci studentů. Závěrečné oddíly pak přecházejí k abstraktní ontologické analýze struktury události. Zde autor rozlišuje mezi „archeologií“ (vnitřním, nepředmětným počátkem) a „teleologií“ (vnějším uskutečněním) události a nově definuje vztah mezi příčinou, následkem a časovostí. Celek tvoří organické spojení etického apelu na život v pravdě a teoretického bádání o povaze skutečnosti.
1974-05 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Tyto filosofické reflexe z roku 1974 kriticky rozvíjejí podněty Jana Patočky, zejména v otázce subjektivity a povahy pravdy. Autor polemizuje s Patočkovým vymezením subjektu jako bytosti rozumějící sobě i světu a navrhuje širší pojetí zahrnující i nižší úrovně jsoucna definované schopností reaktibility a osvojování „osvětí“. Ústředním motivem je rozlišení mezi předmětným a nepředmětným aspektem skutečnosti. Zatímco věda a metafyzika se soustředí na předmětné uchopení, pravá filosofie musí reflektovat nepředmětné základy, v nichž je subjekt zakotven skrze normy a pravdu. Text dále hluboce analyzuje korumpující vliv moci na pravdu. Argumentuje, že pravda prosazovaná násilím se mění v ideologii a lež, protože snižuje nároky na myšlenkovou přísnost. Autor vyzdvihuje ideál „nepolitické političnosti“ a společenství věrného pravdě, které se distancuje od mocenských center státu i církve, i za cenu vnějšího neúspěchu či utrpení, čímž čelí moderní atomizaci společnosti.
1974-06 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Soubor reflexí se zabývá vztahem mezi pravdou, mocí a strukturou subjektivity. V politické rovině autor zdůrazňuje nezbytnost důsledného rozdělení moci, nezávislosti soudnictví a samosprávnosti kulturních a vědeckých institucí jako klíčových záruk svobody. Jádro textu tvoří hluboká filosofická analýza subjektu, která kriticky přehodnocuje descartovské cogito. Subjekt zde není chápán jako statická „věc“, nýbrž jako specifický typ události s vnitřní strukturou, schopný reflexe a návratu k sobě samému. Autor detailně zkoumá ontologii událostí, jejich časovou rozlehlost a proces integrace minulosti a budoucnosti do aktuální přítomnosti. Významnou roli hraje pojetí reflexe jako nástroje pro pročištění a nápravu lidské praxe. Závěrečná část se věnuje fenoménu víry jakožto orientace k budoucnosti. Autor kritizuje institucionální křesťanství za jeho sebeklam, ale zároveň vyzdvihuje tradici víry jako základ pro aktivní, kriticky reflektované očekávání nového. Celé dílo tak propojuje politickou etiku, fenomenologii a ontologii do uceleného pokusu o pochopení lidské situace.
1974-07 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Text představuje soubor filosofických úvah Ladislava Hejdánka z roku 1974, které se zaměřují na několik klíčových ontologických a gnoseologických témat. Autor nejprve reviduje tradiční pojetí kauzality a navrhuje, že aktivním prvkem vztahu je následek, který si volí svou příčinu prostřednictvím schopnosti reagovat. Dále kriticky rozebírá fenomenologický pojem horizontu a zdůrazňuje sepětí „osvětí“ s konkrétním subjektem, přičemž odmítá představu světa jako „horizontu horizontů“ bez náležitého absolutního subjektu. Významná část je věnována povaze názoru (nazření), který Hejdánek nepovažuje za bezprostřední, nýbrž za strukturovaný předchozím věděním a pojmovou intervencí. V závěru se text obrací k reflexi subjektivity, fenoménu zapomnění a k analýze moci. Moc je zde interpretována jako odcizený lidský výtvor, který nabývá autonomní, démonické povahy, zotročuje člověka a korumpuje pravdu v ideologii. Celkově autor usiluje o nové vymezení vztahu mezi pravdou, subjektem a společným světem.
1974-08 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Soubor filosofických úvah z roku 1974 se zaměřuje na povahu filosofické reflexe a její roli v lidském životě. Autor rozlišuje mezi myšlením a reflexí, kterou chápe jako činnost vztaženou k jednání a směřující k integritě života. Centrálním tématem je "principální reflexe", která kriticky zkoumá předpoklady lidské praxe a odhaluje rozdíl mezi zdánlivou a skutečnou životní jednotou. Text se věnuje metodologii úvodu do filosofie, který by neměl začínat dějinami systémů, ale kritikou nereflektovaných předsudků běžného čtenáře. Dále autor zkoumá zakotvení reflexe v logu a pravdě a zdůrazňuje nezbytnost nezávislosti filosofie na politické moci. Filosof má být kritickým pozorovatelem, nikoli vládcem, aby mohl sloužit pravdě. Závěr textu přináší kritiku pojmu názoru a zpochybňuje možnost čistého, nezaujatého nazírání, přičemž zdůrazňuje dějinnost a intencionalitu lidského poznání.
1974-09 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Text se zabývá problematikou moci jakožto odcizeného produktu lidského jednání (emancipátu) a možnostmi jejího účinného omezení. Autor kritizuje klasické dělení moci jako nedostatečné proti přirozené tendenci moci k hybridizaci a neustálému rozšiřování. Navrhuje, že skutečné meze lze moci stanovit pouze skrze vědomé sebeomezení v lidském jednání a budování mimostátních společenských struktur založených na mravní odpovědnosti a nahlédnutí podstaty věcí. V druhé části text reflektuje Whiteheadovu procesuální filosofii, zejména napětí mezi teoretickými systémy a fakty. Autor argumentuje, že fakta nejsou objektivní daností, nýbrž výsledkem zásahu subjektu, který vyčleňuje části z celku skutečnosti. Kritizuje objektivismus za opomíjení nezastupitelné úlohy subjektu a vyzývá k nové filosofické syntéze, která by zohlednila časovost, událostný charakter světa a nepředmětné stránky skutečnosti. Cílem je historizace moci a překonání její ahistorické, zvěcnělé podoby skrze vědomou reflexi a autentickou praxi.
1974-10 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Tento dokument obsahuje filosofické reflexe z listopadu 1974, které se primárně zaměřují na analýzu díla Alfreda Northa Whiteheada Proces a realita. Text zkoumá vztah mezi Bohem, kreativitou a aktuálními entitami, přičemž zdůrazňuje, že kreativita je posledním principem novosti, zatímco Bůh je její „aboriginální instancí“. Autor rozlišuje mezi primordiální přirozeností Boha jako nepodmíněným pojmovým zhodnocením věčných objektů a jeho konsekventní přirozeností, která reaguje na svět. Dokument se dále věnuje povaze filosofie, kterou definuje jako hermeneutickou reflexi lidské praxe a zkušenosti. Filosofie je pojata jako nástroj k integrování různých rovin skutečnosti (fyzikální, biologické a reflexivní) skrze nahlédnutí smyslu a pravdy. Přechod k vyšším rovinám integrace vyžaduje „vhled“ do neodvoditelných norem. Závěrem autor argumentuje, že schopnost filosofie reflektovat samu sebe jí umožňuje osvětlit svět v jeho celistvosti a překonat krizi myšlení tím, že se vztáhne k aktuálním dějinným výzvám.
1974-11 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Tento text kriticky zkoumá Whiteheadovo pojetí „pocitů“ (feelings) a „prehenzí“ jakožto nástrojů pro vysvětlení vztahů mezi událostmi. Autor zpochybňuje Whiteheadovu terminologii, která podle něj spíše zastírá než řeší problém prostorového a časového odstupu mezi entitami. Jádrem úvahy je radikální ontologický obrat: událost není chápána jako proces směřující z minulosti do budoucnosti, nýbrž jako dění vyvěrající z budoucnosti směrem k minulosti. Tento model umožňuje lépe vysvětlit aktivní roli pozdější události při navazování vztahu k události dřívější. Text dále rozvíjí myšlenku „absolutní budoucnosti“ jako zdroje kreativity a zkoumá statistické zákonitosti, například poločas rozpadu, jako projev vnitřní aktivity entit. Teoretické reflexe jsou prokládány osobními listy reflektujícími etickou odpovědnost a „službu pravdě“ v politicky složité situaci normalizačního Československa, kde autor zdůrazňuje nutnost nekompromisního postoje a vědomého rozchodu s minulostí.
1974-12 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Tento text zkoum%%% podstatu filosofie jako discipl%%ny zalo%en% na reflexi, kter% neslou%% pouze teoretick%mu pozn%n%, ale p%edev%%m integraci lidsk% osobitosti a interpretaci %ivotn% praxe. Autor se zab%v% „uzlov%mi probl%my“ sou%asn% epochy, mezi ně% řad% krisi vědy a techniky, rozpad religiozity a přechod od m%tick%ho k antimytick%mu my%len% zalo%en%mu na v%ře. Kl%čov%m t%matem je překon%n% zpředmětněuj%c% metafysiky a pochopen% vztahu mezi vněš%m (objektn%m) a vnitřn%m (subjektn%m) aspektem skutečnosti. Reflexe je zde představenal jako n%stroj k odhalov%n% ideologi% a k dosa%en% vnitřn% integrity skrze proměnu sm%šlen% (metanoia). Text d%le analysuje uměleck% d%lo jako specifick% model integrity, kter% vy%aduje aktivn% interpretaci subjektu k o%iven% sv%ho vnitřn%ho smyslu. Filosofie je ve sv%m celku ch%p%na jako kritick% aktivita zasvěcen% pravdě, kter% propojuje myšlenkovou př%snost s hlubok%m %ivotn%m nasazen%m.
1974-13 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Text zkoumá ontologické základy subjektivity prostřednictvím analýzy událostné povahy skutečnosti. Autor rozlišuje mezi vnitřní a vnější stránkou události a kritizuje jejich předčasné ztotožňování. Klíčovým momentem pro konstituci subjektu je „pohyb návratu“, tedy schopnost události vztáhnout se k vlastnímu počátku, čímž vzniká relativní stálost v toku dění. Hejdánek analyzuje časovou strukturu událostí, které se vynořují z budoucnosti jako čistá niternost a postupně se zvnějšňují. Kritizuje tradiční „předmětné myšlení“ (metafyziku) za to, že redukuje skutečnost na její vnější, objektivovanou fázi a opomíjí fázi vnitřní. Jako alternativu navrhuje myšlení nepředmětné, které vedle intencí k předmětům reflektuje i své vnitřní, nepředmětné základy. Filosofie je zde chápána jako vrcholná forma reflexe, která skrze svět řeči a rozumu odhaluje hlubší roviny existence a bytí. Subjekt se stává plnou bytostí v momentě, kdy v reflexi začne mít zájem o své vlastní bytí.
1974-14 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Tento soubor filosofických úvah zkoumá smysl a postavení filosofie v moderním světě. Autor odmítá čistě utilitární chápání filosofie a zdůrazňuje, že jejím hlavním posláním je služba pravdě, která slouží jako nejvyšší norma pro život. Text se věnuje významu reflexe a zakotvení subjektu v bytí, přičemž kriticky analyzuje Heideggerovo pojetí dějin a procesu zpředmětňování (objektivizace). Autor argumentuje, že minulost není pouze „mrtvým“ předmětem, ale je hluboce spjata s mýtem a archetypy. Významným tématem je také vztah člověka k přírodě; autor upozorňuje na nutnost „polidštění“ přírody jako jediné cesty k její záchraně v antropogenním světě. Závěr textu zpochybňuje novověký ideál vědecké exaktnosti a hledá hlubší jasnost skrze fenomenologii a umění, které lépe vystihují dynamickou povahu skutečnosti a pravdy. Práce je určena těm, kteří jsou již formováni evropskou duchovní tradicí a hledají pročištění svého filosofického myšlení.
Ladislav Hejdánek – Bedřich Moldan: Člověk a příroda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: autorem neautorizovaný text; text podepsán Bedřichem Moldanem, ale vychází z textu, jehož autorem je Ladislav Hejdánek
- in: Životné prostredie. Revue pre teóriu a tvorbu životného prostredia, 8, 1974, č. 2, str. 62–65
Tento text Bedřicha Moldana z roku 1974 kriticky analyzuje vztah mezi člověkem a přírodou v kontextu tehdejšího ekologického diskurzu, zejména po stockholmské konferenci OSN v roce 1972. Autor upozorňuje na nebezpečný posun v chápání přírody, která se pod vlivem technického pokroku mění z autonomního "kosmu" na pouhý objekt lidské manipulace a vyčerpatelný zdroj surovin (pragma). Moldan argumentuje, že člověk se jako bytost "nepřírodní" vyčlenil z přírodních regulačních mechanismů, čímž však v konečném důsledku ohrožuje integritu biosféry i svou vlastní existenci. Hlavním východiskem z hrozící krize není pouze technologická náprava, ale fundamentální změna lidského postoje spočívající v dobrovolném sebeomezení a přijetí etické odpovědnosti za přírodu jako partnera. Příroda musí být integrována do lidského světa jako svébytný živoucí organismus, nikoliv jen jako soubor chráněných vzorků. Závěrem autor zdůrazňuje nezbytnost vědecké a filosofické reflexe i politické akce k vytvoření nové harmonie v rámci noosféry, kde lidský rozum slouží k vědomé ochraně života jako celku.
Ladislav Hejdánek – Petr Rezek – Jiří Němec: Rozhovor „in tre“
Tento přepis rozhovoru „in tre“ z roku 1974 se zaměřuje na diskusi o povaze bytí, poznání a vztahu mezi subjektem a objektem, s častým odkazem na filosofii Martina Heideggera a Jana Patočky. Rozhovor se postupně noří do klíčových pojmů jako je porozumění, vnímání, reflexe a teorie. Jedním z hlavních témat je problém halucinací, kde se diskutuje o klasických vysvětleních (projekce, scientismus) a alternativních pohledech, které zdůrazňují fenomenologický přístup k prožívané skutečnosti. Hlubší diskuse se rozvíjí kolem konceptu „setkání“, kde se zkoumá, zda subjekt předchází objektu v poznání, nebo zda se konstituují vzájemně. Zvláštní pozornost je věnována roli jazyka (logos) a předjazykového nahlédnutí v procesu porozumění. V závěru se debata obrací k otázkám hranice mezi vnitřním a vnějším, subjektivitou a objektivitou, a k tomu, jak tyto koncepty ovlivňují naše chápání reality, včetně patologických stavů jako jsou halucinace, a jak se s nimi vyrovnat v rámci filosofické reflexe.
Mythos
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 1974 ◆ poznámka: Zaznamenáno v sešitě 1974-1 (Mythos)
Tento text, vycházející z poznámek k dílu „Bios, mythos, logos“ (1975), se zabývá přístupem k mýtu, který je pro moderního člověka v podstatě nepřístupný zevnitř. Autor zdůrazňuje, že k mýtu lze přistoupit pouze zvenčí, a to prostřednictvím jedné jeho hrany či meze. Tento přístup je nutně jednostranný a musí být doplněn dalšími pohledy. Autor si nečiní nárok na úplné postižení mýtu, ale zaměřuje se na jeho konkrétní mez. Omezuje se na dva hlavní aspekty: vlastní nedostatečnou odbornou kompetenci v oblasti mýtu a silný vliv konceptů Mircea Eliadeho, které se hodí k jeho vlastnímu myšlenkovému zaměření, zejména k propojení křesťanské víry a filosofického myšlení. Dále se text věnuje Eliadeho interpretaci Kierkegaardova pojetí „být současníkem Ježíšovým“ jako realizace archaických mytických struktur v existenciální rovině i bez vědomého vlivu mytologie. Tyto struktury jsou popsány jako osudová zauzlení, archetype, předobrazy vývoje, které formují lidský život.
Úvod do filosofování. Filosofie pro naši dobu
Tento text Ladislava Hejdánka zkoumá povahu filosofování a možnosti filosofické propedeutiky. Autor argumentuje, že do filosofie je každý člověk uváděn již skrze osvojování jazyka, který v sobě nese sedimenty myšlenkových tradic. Filosofie je definována jako reflexe třetího řádu – tedy vědomé vztahování se k faktu, že víme, že víme. Hejdánek ostře rozlišuje filosofii od odborné vědy a sofistiky. Zatímco věda se soustředí na objektivizaci a partikulární výseky skutečnosti, filosofie si musí udržet vztah k celku a k nepředmětné skutečnosti. V duchu sokratovské tradice autor chápe filosofii nikoliv jako vlastnění pravdy, ale jako lásku k pravdě (filaletheia), která člověka přesahuje. Pravý filosof se nedomnívá, že pravdu ovládá, ale dává se jí k dispozici. Text kritizuje moderní vědecký objektivismus i ideologie a zdůrazňuje, že smyslem poznání nemá být technologická moc nad světem, ale naslouchání pravdě, která k nám přichází.
Úvod do filosofování. Filosofie pro naši dobu
Tento dokument představuje úvod do filosofie, zdůrazňující její jedinečnou povahu a obtížnost jejího představení. Filosofie se nemůže představit jako běžný obor; musí se představit sama, ale k tomu musí nejprve vstoupit do povědomí „nepředstavená“, tedy na zapřenou. Text zkoumá, proč je úvod do filosofie paradoxní, jelikož jsme jí již inherentně prostoupeni skrze jazyk a způsob myšlení. Vymezuje filosofii jako „principiální reflexi“, která se nesnaží o systém v tradičním smyslu, ale o hloubku skrze problematizaci samozřejmého a hledání základních počátků. Zdůrazňuje, že filosofie se nezabývá jen racionální reflexí, ale je zakotvena i v základní životní orientaci a „postoji“ k životu. Přestože filosofie není „užitečná“ v běžném slova smyslu, je nezbytná pro proměnu člověka a doby. Argumentuje, že filosofie přivádí život do krize, ale zároveň jej uschopňuje k novému, hlubšímu životu. Nejde o pasivní přijímání pravdy, ale o aktivní cestu služby pravdě a neustálé hledání jejích počátků.
Mythus
Tento text z roku 1974 se zabývá fenoménem mýtu, zejména jeho vztahem k času a dějinám. Autor polemizuje s moderním pohledem, který mýtus považuje za překonaný, a ukazuje, že mýtické struktury v lidském životě přežívají jako archetypální „uzly osudu“. Vychází z prací Mircey Eliadeho a Jana Patočky, přičemž mýtus interpretuje jako vyjádření původních vazeb člověka ke světu, které se plně konstituují skrze řeč. Na rozdíl od zvířecích instinktivních rituálů je lidský mýtus pevně zakotven v řádu slova. Mýtus nastupuje tam, kde biologické instinkty slábnou, a umožňuje člověku integrovat své jednání do širších, kosmických souvislostí. Skrze mýtus se faktické události mění v nadčasové vzory (archetypy), které vybízejí k mimesi a reaktualizaci v „onom čase“. Text zdůrazňuje, že mýtus není jen vyprávění, ale konstitutivní prvek lidského světa, který proměňuje bezprostřední zkušenost v rituál a řád.
Moc
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ kartotéční lístek | poznámky, česky, vznik: březen 1974 ◆ poznámka: dvě poznámky jsou přepisem myšlenkových deníků z roku 1974; třetí poznámka je původním přepisem magnetofonového záznamu
Filosofie a stát se musí především zabývat povahou státního násilí a jeho legitimity. Stát, jakožto násilí, které si činí nárok na oprávněnost, nemůže sám o sobě stanovovat kritéria legitimity, ani si nemůže vyhradit suverénní postavení v otázkách práva a spravedlnosti. Filosofie má za úkol odhalovat ideologie, které ospravedlňují a maskují zneužití státní moci. Ačkoliv vztah filosofie k moci nemusí být nutně negativní, musí být zdrženlivá a kritická vůči násilí. Je třeba rozlišovat mezi legitimním a nelegitimním násilím a solidarizovat se s oběťmi státně-mocenských zásahů. Základním nebezpečím moci je její tendence rozšiřovat svou legitimitu na jakýkoliv zásah, což je sofismus, jemuž se filosofie musí bránit a který musí odhalovat.
Platón
Tato práce se zabývá Platónovým pojetím světa, konkrétně jeho reakcí na zdánlivý dualismus mezi světem idejí a světem dění. Autor analyzuje Platónovy rané teze o jedinosti světa a kritizuje označení „svět idejí“ a „svět dění“ jako vrstvy jediného světa, nikoli oddělené entity. Text konfrontuje tyto myšlenky s Platónovým dialogem Timaios, kde Platon zavádí rozlišení mezi tím, co „stále jest, ale vzniku nemá“, a tím, co „stále vzniká, ale nikdy není jsoucí“. Tato dichotomie je interpretována jako Platónova snaha o syntézu elejské (Parmenidovské) a herakleitovské filosofie, které se vzájemně vylučují v pohledu na neměnnost a proměnlivost. Práce poukazuje na Platónovy nekonzistence v používání termínů „vzniklé jsoucno“ a jeho následné tvrzení, že svět byl stvořen podle věčného, neměnného vzoru, což popírá syntetický charakter jeho díla a upřednostňuje Parmenida před Herakleitem. Dále se text zaměřuje na pozdější Platónovo tvrzení o smíšení třetího druhu jsoucnosti, který spojuje neměnné a proměnlivé, a to skrze čtyři prvky (oheň, země, voda, vzduch), které byly nalezeny v neuspořádaném pohybu. Tento bod je dále rozebírán s ohledem na možné rozpory v Platónově argumentaci týkající se povahy materiálu a jeho proměnlivosti.
[Filosofická systematika / Systém a filosofie / Filosofický slovník]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 3. 1974
Text pojednává o nezbytnosti a formě filosofické systematiky. Autor argumentuje, že ačkoliv se filosofie neobejde bez systému, tradiční lineární knižní formát nedokáže adekvátně zachytit multidimenzionální povahu vztahů mezi filosofickými tématy. Jako optimální řešení navrhuje formu filosofického slovníku, kde by jednotlivá hesla nebyla jen definicemi, ale studiemi propojujícími konkrétní problémy s dalšími tématy. Takový formát by umožnil čtenáři volit vlastní cestu skrze myšlenkovou síť na základě individuálního rozhodnutí. Součástí díla by měl být úvodní svazek tvořící vstup do celého systému. Cílem je vytvořit encyklopedické dílo v původním smyslu slova, které umožňuje nahlížet centrální témata z mnoha různých perspektiv a vracet se k nim skrze rozmanité okruhy souvislostí. Tato nelineární struktura lépe odpovídá vnitřní dynamice filosofického tázání a provázanosti jednotlivých filosofémat.
[Základní filosofické otázky a jejich určení]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 3. 1974
Text se zabývá metodologií určování základních filosofických otázek, které tvoří východisko pro konstrukci filosofické systematiky. Autor zdůrazňuje, že význam a hierarchie těchto otázek nejsou neměnné, ale odvíjejí se od dějinné situace a potřeby integrity mezi životní zakotveností a reflexí. Schopnost rozpoznat klíčové problémy označuje jako „rozpoznávání znamení časů“. V současné době považuje za ústřední téma otázku člověka, která se však střetává s tendencemi k redukcionistické interpretaci. Jako zásadní problémové okruhy, které formují moderní myšlení a ohrožují postavení člověka, autor identifikuje vědu a techniku, jež se stávají vzájemně neoddělitelnými. Dále poukazuje na rostoucí význam otázek spojených s životním prostředím a budoucností Země jakožto nezbytné základny pro život lidstva. Cílem filosofické reflexe je v tomto kontextu kritické posouzení a očištění životního zakotvení v jeho celistvosti.
[Nenáboženská víra / Výzva a její osobní charakter]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 3. 1974
Text zkoumá podstatu víry, kterou definuje jako nenáboženský fenomén osvobozený od tradičních religiózních struktur. Autor tvrdí, že víra není ve své podstatě vztahem k Bohu v náboženském smyslu, nýbrž reakcí na osobní oslovení či výzvu. Člověk se v rozhodujících životních situacích neocitá pouze mezi věcmi, ale čelí výzvě, která má hluboce osobní, inteligentní a individuální charakter. Tato výzva se jeví jako forma nenásilného vedení bytostí, která má nadhled a schopnost vést. Přestože je tradiční náboženská personifikace takového „protějšku“ v moderním myšlení neudržitelná, nesmíme podle autora rezignovat na uznání osobního rázu této výzvy. Úkolem filosofické reflexe je tedy najít způsob, jak adekvátně interpretovat toto osobní oslovení, aniž bychom jej redukovali na neosobní vysvětlení. Pochopení této situovanosti je klíčové pro lidské sebeporozumění a představuje etický závazek, před kterým nelze uniknout.
[Integrita subjektu a jeho navazování na sebe sama]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 4. 1974
Text pojednává o integritě subjektu, která je podmíněna jeho schopností navazovat na sebe sama v čase. Tato kontinuita spočívá ve vztahu přítomného subjektu k jeho minulosti, jež je chápána jako sféra již uskutečněného a zvnějšněného. Naproti tomu vnitřní svět subjektu představuje jeho budoucnost, tedy to, co dosud nebylo realizováno. Integrita subjektu je pak definována jako syntéza těchto dvou pólů – vnějšího (minulosti) a vnitřního (budoucnosti). Autor se opírá o Kierkegaardův koncept vztahu, který se vztahuje k sobě samému, a interpretuje jej jako specifickou strukturní uzpůsobenost lidského bytí. Tento vztah mezi vnitřním a vnějším vykazuje charakteristickou odbočku, díky níž se subjekt dokáže vztáhnout k samotnému procesu tohoto vztahování. Právě tato struktura tvoří ontologický základ reflexe, která je nezbytným předpokladem pro to, aby se člověk mohl stát člověkem v plném slova smyslu.
[Kierkegaardův přístup k podstatě subjektu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 4. 1974
Tato studie analyzuje úvodní pasáže Kierkegaardova díla "Nemoc k smrti", přičemž se zaměřuje na jeho pojetí subjektu (Selbst). Autor navrhuje rozšířit Kierkegaardovu antropologii na obecnou teorii subjektivity, která zahrnuje i subhumánní subjekty. Klíčovým bodem je kritika pojetí vztahu k sobě jako identity; autor tvrdí, že subjekt, který se vztahuje, není identický se subjektem, k němuž vztah míří. Tento vztah je definován jako "třetí" článek mezi dvěma póly. Text dále zpochybňuje Kierkegaardovo užití tradičních metafyzických syntéz (nekonečno a konečno) a navrhuje modernější přístup vidící subjekt jako jednotu vnitřního a vnějšího. Cílem je nově interpretovat Kierkegaardovy poznatky a integrovat je do současného filosofického myšlení o integritě a podstatě subjektu. Autor se ptá, zda lze tuto strukturální podvojnost využít k lepšímu osvětlení dynamiky subjektu a jeho vnitřního pnutí, čímž otevírá prostor pro novou ontologii aktivity a sjednocenosti.
[Jak učinit subjekt (ne-předmět) předmětem myšlení / Předmět x objekt]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 4. 1974
Text se zabývá zásadním filosofickým problémem: jak učinit subjekt tématem myšlení, aniž by tím byla popřena jeho podstata jakožto „ne-předmětu“. Autor rozlišuje mezi předmětností v noetickém či fenomenologickém smyslu (označovanou jako „předmět“) a předmětností v ontologickém smyslu (označovanou jako „objekt“). Hlavní teze spočívá v tom, že ačkoliv musíme subjekt učinit noetickým předmětem svého uvažování, nesmíme jej zaměňovat s ontologickým objektem, neboť subjekt je jeho pravým opakem. V návaznosti na Marxovu kritiku Feuerbacha autor poukazuje na to, že tradiční metafyzika chybovala právě nerozlišováním těchto dvou rovin. Aby bylo možné subjekt myšlenkově uchopit věcně a pravdivě, je nezbytná kritika metafyziky, která odhalí neoprávněnost předpokladu, že vše, co je předmětem zkoumání, je zároveň ontologickým objektem. Tento metodologický odstup je základním předpokladem pro adekvátní filosofické pojednání o subjektu.
[Přímé, předmětné, nepředmětné intence myšlení]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 1974
Text se zabývá problematikou intencionality myšlení a rozlišuje mezi přímými (předmětnými) a nepřímými (nepředmětnými) intencemi. Autor kritizuje zjednodušené chápání pojmu jako přímého vztahu k předmětu a interpretuje jej spíše jako průsečík rozmanitých soudů. Přímá intence je zde představena jako idealizovaná zkratka či modelový plán skutečných intencionálních aktů, které tvoří její základ. Proto je označována jako intence předmětná, zatímco zprostředkované akty, které tento vztah reálně ustavují, jsou nazývány intencemi nepředmětnými. Text zdůrazňuje vzájemnou provázanost těchto dvou složek: předmětná intence sice vyrůstá z nepředmětných základů, ale zároveň zpětně ovlivňuje jejich podobu a možnosti. V závěru autor navrhuje vnímat tyto intence nikoli jako oddělené entity, ale jako integrované složky celistvého aktu mínění, které je nutné pro potřeby analýzy vyabstrahovat. Toto rozlišení je klíčové pro kritické uchopení metafyziky a pochopení mechanismů lidského myšlení.
[Sebeklam metafyzického myšlení]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 1974
Text zkoumá strukturu lidské intence a její klíčovou roli v metafyzickém myšlení. Autor detailně rozlišuje mezi předmětnou a nepředmětnou složkou intence, které jsou navzájem hluboce provázány. Zatímco předmětná intence se zaměřuje na jasně uchopitelné objekty, nepředmětná složka je nezbytná pro zachycení subjektu v jeho nejvlastnější podstatě. Problém vyvstává v momentě, kdy se pokoušíme myslet subjekt: předmětná intence jej totiž nevyhnutelně redukuje na pouhý objekt, čímž dochází k jeho mystifikaci. Metafyzické myšlení je v tomto kontextu definováno jako specifická forma sebeklamu. Tento klam nespočívá v absolutní absenci nepředmětných složek, ale v jejich systematickém vytěsňování z oblasti vědomé reflexe. Metafyzik se mylně domnívá, že pracuje výhradně s čistými předmětnými intencemi, čímž popírá skutečnou povahu svého myšlenkového procesu. Autor závěrem varuje, že bez nepředmětných složek by se nevyhnutelně rozpadla i samotná předmětnost. Text tak apeluje na uznání těchto skrytých struktur, které jsou pro autentické myšlení naprosto zásadní.
[Předmětné a nepředmětné složky intence…]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 4. 1974
Tento text Ladislava Hejdánka zkoumá vztah mezi předmětnými a nepředmětnými složkami intence, které zrcadlí dvojí povahu subjektu – jeho vnější (objektní) a vnitřní (subjektní) stránku. Autor kriticky přehodnocuje zdánlivě ideální stav, kdy předmětná intence míří na vnějšek a nepředmětná na vnitřek subjektu. Ukazuje, že tento model selhává v okamžiku reflexe, kdy se subjekt jakožto subjekt musí stát předmětem myšlení. Hejdánek argumentuje, že reflexe je nezbytná pro pochopení vlastní aktivity subjektu, což vede k nutnosti pojmově uchopit subjekt, aniž by došlo k jeho prosté objektifikaci. Navrhuje proto specifické vyvážení: nepředmětné mínění vnější stránky subjektu. Cílem je nalézt způsob, jak respektovat objektivní realitu subjektu, aniž by myšlení sklouzlo do tradičních metafyzických schémat, která realitu redukují na pouhé objekty. Text tak představuje hlubokou sondu do fenomenologické a ontologické problematiky intencionality a reflexe.
[Soucit]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 4. 1974
Úvaha se zaměřuje na fenomén soucitu, který autor chápe jako podstatně lidský, ale zároveň varuje před jeho povýšením na základnu pro lidské jednání. Jednání založené výhradně na soucitu považuje za deformované, neboť soucit sám o sobě nedokáže překonat hranici mezi prožitkem a skutečnou pomocí. Text kritizuje moralismus postavený na neoprávněné generalizaci dílčích aspektů života a zdůrazňuje, že lidská integrita není hotovým stavem, ale předmětem neustálého zápasu a přehodnocování. Zatímco soucit nás na utrpení druhých pouze upozorňuje, bez zapojení rozumné úvahy nás paradoxně uzavírá do nás samých skrze identifikaci s vlastními pocity. Autor dává soucit do kontrastu s láskou (erós a agapé), která je na rozdíl od něj skutečně akceschopná a umožňuje člověku vykročit ze sebe (transcendence). Soucit povýšený na životní program naopak ústí v pouhou imanenci a zahleděnost do vlastního světa.
[Jak je vůbec něco takového jako intence možné?]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8.–10. 4. 1974
Tento text zkoumá filosofickou otázku možnosti intence na primordiální úrovni. Autor definuje subjekt jako událost, která trvá skrze navazování na svou vlastní minulost. Toto navazování není pouhým prodloužením, ale znovuvytvořením složek původní události. Klíčovým problémem je vztah mezi vnitřní (integrující) a vnější (zpředmětněnou) stránkou události. Text odmítá přímý kontakt mezi vnitřními světy subjektů a tvrdí, že veškerá interakce musí být zprostředkována vnějšími stránkami. Aby však tento kontakt nebyl náhodný, musí být založen jako rozvrh či projekt. To vyžaduje mechanismus zpětné vazby, kde se část vnitřně založené akce vrací ke zdroji s informací o vnějším střetnutí. Intence se tak projevuje již v nejjednodušších událostech jako schopnost vztáhnout se k sobě samému skrze své minulé, již realizované relikty. Právě tento proces zakládá strukturu vesmíru a umožňuje přechod od nahodilosti k cílenému jednání.
Ladislav Hejdánek – Petr Rezek – Jiří Němec: Rozhovor „in tre“
Tento rozhovor se zabývá hlubokými filosofickými otázkami týkajícími se morálního života, zla, kategorického imperativu a svobody volby, inspirovaný díly Dostojevského, Nietzscheho a Kanta. Diskuse se zaměřuje na Dostojevského povídku „Sen směšného člověka“, kde postava prochází existenciální krizí a odhaluje komplexní vztah mezi subjektivním vnímáním reality a objektivní pravdou, falešným já a nutností přijmout svou zodpovědnost. Dále se rozhovor věnuje Nietzscheho konceptu věčného návratu jako způsobu překonání nihilismu a srovnává přístupy různých myslitelů k pojetí času, smyslu života a času. Masarykův pohled na Kanta a Dostojevského je kriticky zhodnocen s ohledem na jeho nepochopení klíčových filosofických konceptů, zejména harmonie mezi morálním zákonem a blažeností. Závěrem se rozhovor dotýká možností a limitů filosofie smyslu života, zkoumá ontologické rozdíly mezi bytím a tím, co má být, a poukazuje na důležitost vnitřní poctivosti a osobní odpovědnosti.
Svět
Text Ladislava Hejdánka z roku 1974 kriticky zkoumá fenomenologický a ontologický přechod člověka z uzavřeného osvětí do otevřeného světa. Autor zpochybňuje běžné rčení, že se dítě rodí na svět; místo toho tvrdí, že do něj musí být teprve uvedeno skrze asistenci druhých a vlastní vnitřní tendenci. Klíčovým rozlišením je kontrast mezi osvětím jako subjektivně osvojeným okolím a světem jako sférou otevřenosti a sdílené pravdy. Skutečnost je zde definována nikoliv jako statická věcnost, nýbrž jako dynamická reaktivita subjektů. Hejdánek dále zavádí pojem před-svět, který existoval před příchodem člověka jako agregát vzájemně působících nižších subjektů, a ukazuje, jak se teprve s lidským pobytem ustavuje svět jako integrovaný celek. Člověk je v tomto procesu pojat jako služebník vyjevení světa a prostředník, který do této sféry vnáší přírodu.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Diskuse o církvi
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 1. 7. 1974 ◆ poznámka: záznam z hovoru večer 1. 7. 1974 ve Slovenské: B-Bony [Bonaventura Bouše], J-Jarda [?], L-LvH [pozn. aut.]
Diskuse se zabývá složitým vztahem křesťanské církve, která je vnímána jako nesoucí «antikristovské rysy», s vírou, kterou zprostředkovává. Premiérou je zjištění, že církev je «ireformabilní» a «nepravdivá», přesto však «zprostředkovává víru». Druhou premisou je nutnost «společného žití víry», nelze ji opustit ani jí plně přitakat, což vede k «janovské» situaci. Reaguje na toto očekávání «něčeho podstatně nového», srovnatelného s příchodem Ježíše, a nutnost kritické práce na «odlučování zrní od plev». Zdůrazňuje, že navzdory «znečištění» a «smísení s nečistotou» je církev jediným zdrojem, z něhož lze čerpat. Pozitivní smysl spočívá v «sebekontrole», «akcentu» na to neuspokojit se s málem a očekávat «cosi opravdu velikého». Modlitba je chápána jako «reflexe víry», «jediný pozitivní čin» v «planýrování» sebe sama, umožněný bytím «osloven». Následně se debata soustředí na Ježíše jako historickou osobu a jeho «archetypální» povahu, přičemž «ukřižování» je klíčové pro jeho poznání a «osobitost», která však není plně definovatelná.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 1. 7. 1974 ◆ poznámka: na nahrávce je přítomen i „Jarda“
Tento přepis představuje diskusi mezi Zdeňkem Bonaventurou Boušem a dalším mluvčím, která se ponořuje do hlubin lásky, zejména pojmů Eros a Agape. Rozhovor analyzuje biblické koncepty lásky, včetně Ježíšova učení o lásce k přátelům a nepřátelům, a zkoumá Pavlovo tvrzení, že nikdo nepoloží život za nespravedlivého. Diskutující se zabývají Nygrenovou knihou „Eros a Agape“ a rozlišují mezi vzestupnou, sebesoustřednou láskou (Eros) a sestupnou, obětavou láskou (Agape). Klíčovým tématem je myšlenka, že skutečná láska, jak ji představuje Agape, spočívá v tom, že „vyšší“ bytost se snižuje k „nižší“, často za cenu sebeobětování. Další část diskuse se zaměřuje na význam „položení duše“ pro přátele a na rozdíl mezi láskou jako činem a očekáváním odplaty. Debata se dotýká i biblických pasáží, jako je Kázání na hoře a Janovo evangelium, a zkoumá, zda je „větší lásky“ dosaženo nesobeckým darováním. Závěrečná část rozhovoru prozkoumává vztah mezi vírou, nadějí a láskou, zdůrazňuje, že láska, jako největší z těchto ctností, překonává sobřednost a představuje vrcholný, nesobecký dar, který dává životu smysl i po smrti, což ilustruje Jobovo svědectví o Vykupiteli, který stojí nad prachem. Tento hluboký filosofický a teologický dialog se snaží pochopit podstatu pravé lásky v jejím nejčistším a nejaltruističtějším projevu.
Kauzalita
Tradiční pojetí kauzality se soustředí na vztah mezi jedinou příčinou a jediným následkem, přičemž opomíjí širší souvislosti. Marxistický důraz na provázanost všeho se vším spíše potvrzuje partikulární povahu kauzálních vztahů a vytváří z nich řetězce. V druhé části textu se zpochybňuje představa izolovaných kauzálních řetězců a zkoumá se Whiteheadovo tvrzení o vzájemné relevanci všech entit ve vesmíru. Autor argumentuje, že časová a prostorová vzdálenost může znemožnit vzájemné ovlivnění, a analogicky přirovnává kauzalitu k divergujícím genetickým liniím. Třetí a čtvrtá část se zabývá modelem kauzálního vztahu jakožto vztahu mezi základem a následkem, přičemž klade důraz na časové předcházení a možnost působení z minulosti do budoucnosti. Dále se zkoumá povaha stereotypnosti dějů, která není způsobena stereotypními příčinami, ale omezenou reaktibilitou systémů. Pátá část zdůrazňuje význam schopnosti zesilovat a reinterpretovat minulé události, čímž se svět udržuje a zkvalitňuje. Šestá část rozebírá Hartmannovo pojetí úplné a neúplné příčiny, poukazuje na nemožnost spolehlivě určit úplnou příčinu a na zaměnitelnost příčin a podmínek. Závěrečné části kriticky hodnotí Hartmannovy formulace o složení příčiny z konstantních a proměnlivých podmínek, přičemž zdůrazňuje, že působení vyžaduje změnu a že konstantní podmínky, jako jsou katalyzátory, mají spíše funkci podpory než přímého působení.
Názor
Tento text se zabývá podstatou a vývojem pojmu „názor“. Původně se slovo odvozuje od „nazírati“ a souvisí s řeckým „theoria“, což implikuje pohled na pravdu skrze odvrácení se od praxe a zaměření na neměnnost. Aristotelés tuto myšlenku rozvíjí ve své Metafyzice. V průběhu dějin však došlo k posunu významu. Názor dnes chápeme jako syntézu jednotlivých dat do uceleného obrazu či vize, která umožňuje nahlédnout věc v její podstatě. Jako příklad je uvedena geometrie, kde pochopení definice trojúhelníku vede k vizi jeho vlastností, jako jsou úhly. Názor však není sám o sobě kontrolovatelný a může být omylný. Matematické metody mohou pomoci odhalit aspekty, které nejsou bezprostředně vnímatelné, a pomáhají formalizovat naše chápání nad rámec intuitivního názoru.
Světový názor
Tento dokument z roku 1974 rozebírá povahu „názoru“ (Meinung) a jeho vztah k vědě. Autor tvrdí, že přísně vzato existuje pouze jeden možný názor na jakoukoli záležitost, který spočívá v jejím správném pochopení, nikoliv ve volbě mezi více možnostmi. Jakákoli další adjektiva přidávaná ke slovu „názor“ (např. vědecký, filosofický, správný, nesprávný) jsou nadbytečná a relativizují jeho původní význam. Autor zdůrazňuje, že věda není názor, ale vědění a úsilí o zjišťování faktů. Zatímco věda může vycházet z názorů jakožto z jednotlivých poznatků, jejím cílem není vytvářet ucelené názory, ale pracovat s fakty. Věda nám říká, co je možné udělat, abychom dosáhli určitého cíle, ale neříká nám, jak se na věci máme dívat nebo jaký na ně mít názor. Moderní fyzika, jak je ilustrováno na příkladech pojmů jako síla, masa nebo konceptu komplementarity, často opouští názornost a konkrétní „názor“ ve prospěch faktických znalostí a praktického využití. Věda tak nepotřebuje nutně ucelený názor nebo názornost, aby byla platná.
Reakce
Tento text se zabývá povahou vztahů mezi akcemi, rozlišuje mezi jednostrannými a oboustrannými reakcemi. Klíčovým pojmem je „setkání“ dvou akcí, které je více než pouhá koincidence; vyžaduje vzájemnou „reakci“. Pokud akce A nereaguje na akci B, pak se skutečně nesetkaly, i když se to může jevit vnějškově. Dále se text zaměřuje na „reaktibilitu“ události, tedy její schopnost reagovat, která má svůj práh a strukturu, což omezuje, na co lze reagovat. Reakce je definována jako druh akce nebo její součást, která se odštěpuje od původní akce a obrací se zpět k jejím vnitřním počátkům. Tento „návrat“ není návratem do minulosti, ale zpřítomněním vnitřní stránky subjektu, která integruje minulé události a zkušenosti. Schopnost subjektu reagovat a integrovat tyto informace je zásadní pro jeho vývoj a pro pochopení složitosti dění.
Whitehead
Tento text slouží jako úvod k semináři věnovanému filosofii Alfreda Northa Whiteheada a procesuální teologii. Autor nejprve zdůvodňuje volbu tématu a vysvětluje metodický přístup, který klade důraz na vlastní myšlenkové úsilí účastníků při četbě náročných, dosud nepřeložených textů. Hlavním tématem je Whiteheadův koncept boha a jeho význam pro vztah mezi filosofií, teologií a přírodními vědami. Text zmiňuje vliv Charlese Hartshornea a americké školy procesuální teologie, přičemž polemizuje s názory, že Whiteheadovo pojetí boha je v jeho systému pouze druhotné či postradatelné. Autor srovnává Whiteheada s Teilhardem de Chardin a podává stručný životopisný přehled Whiteheada i Hartshornea. Závěr je věnován konkrétnímu plánu četby, který se soustředí na závěrečné pasáže Whiteheadova stěžejního díla Proces a realita. Cílem je hlubší pochopení filosofie organismu jako celostního přístupu ke skutečnosti, který překonává propast mezi vědou a vírou.
Církev
Tento záznam z roku 1974 z Vršovic se zabývá podstatou církve jako společenství. Diskuse rozlišuje mezi organizačním pojetím církve, které se zaměřuje na místní shromáždění, a biblickým pojetím, kde je církev přítomna tam, kde se sejdou věřící s Kristem uprostřed nich. Zdůrazňuje, že církev není vázána na geografické místo, ale na duchovní spojení. V rozhovoru zaznívá i téma náročnosti křesťanských požadavků, které jsou oproštěny od formálních pravidel a zaměřují se na vnitřní změnu smýšlení, na rozdíl od nesplnitelných farizejských norem. Závěrečná poznámka metaforicky popisuje proměnu vidění skrze duchovní prozření.
Modlitba
Modlitba je klíčovou funkcí náboženského života, představující bezprostřední kontakt s božstvím. Není jen myšlením na Boha, ale osobním předstoupením před něj. Její reflexe umožňují nahlédnout do vnitřního života různých náboženství. Zatímco některé teorie ji redukují na magii, skutečná modlitba je personalistická. Vznikla jako spontánní volání k nebeskému Bohu, s pozdějším přenesením na přírodní božstva a mrtvé. Historicky se rozvíjela v babylonsko-asyrském, staroegyptském, řeckém a římském náboženství, s kulminací ve starém Izraeli a křesťanství. Křesťanská modlitba vyniká hloubkou a spontánností, zdůrazňujíc Boží iniciativu a zjevení. Její podstata spočívá v otevřenosti vůči pravdě, která osvobozuje a umožňuje sebepoznání. Modlitba není jen individuální akt, ale vede k liturgickému vyjádření a solidaritě s ostatními věřícími. Navzdory nebezpečí stereotypu či novoty, vede k dynamickému společenství a k hlubšímu pochopení sebe sama i Boží milosti.
1975
„Náš text, podobně jako paralely…“ [kázání na L 9,46–48]
Tento text analyzuje kázání na Lukášovo evangelium 9,46–48, které pojednává o sporu učedníků o to, kdo je z nich největší. Autor se staví proti zjednodušujícímu moralizování a chápání úryvku pouze jako výzvy k pokoře. Na základě rozboru řeckého výrazu strefein zdůrazňuje potřebu radikálního obratu v životní orientaci. Ježíš postavením dítěte do středu pozornosti vyzývá učedníky, aby se odvrátili od světských hierarchií, mocenských ambicí a touhy po uznání, které ovládají moderní společnost i církevní struktury. Dítě v textu nepředstavuje jen ideál nevinnosti, ale je klíčovým partnerem, skrze něhož člověk přijímá Krista i Boha. Skutečné následování vyžaduje opuštění snahy o prvenství a zaměření se na ty, kteří jsou společností považováni za bezvýznamné. Tento obrat není pouhou psychologickou změnou, nýbrž konkrétní proměnou každodenního jednání a vztahu k bližním, což je nezbytnou podmínkou pro vstup do Božího království.
[bez názvu]
Tento dokument je přepis diskuse, která se zaměřuje na roli a povahu božství v moderním světě, s důrazem na jeho absenci a opouštění tradičních konceptů. Diskuse zpochybňuje, zda lze vůbec v současném světě hovořit o posvátnosti a božském v tradičním slova smyslu. Jeden z účastníků, Hejdánek, argumentuje, že moderní svět je „zpustošený“ ztrátou bohů, ale právě tato absence činí to, co zbylo, autentičtějším. Tvrdí, že odbourání tradičního vztahu k božskému je klíčovým výdobytkem moderní doby. Diskuse se také dotýká toho, zda křesťanství a jiné filosofické proudy, jako je práce Jana Patočky, v tomto konceptu nadále pokračují nebo jej přerušují. Zdůrazňuje se, že i když se slovo „bůh“ stále používá, jeho význam a relevance se proměnily. Padá otázka, zda by se „bůh“ mohl „jevit“ a jak by takové zjevení mělo být interpretováno, přičemž se navrhuje, že pokud by se tak stalo, šlo by spíše o anděla nebo o něco, co je třeba „porazit“, nikoli o tradiční božství.
[bez názvu]
Tento přepis zachycuje část rozhovoru mezi Hejdánkem a jiným hlasem, pravděpodobně v roce 1975. Diskuse se soustředí na analýzu a kritiku jistého textu nebo myšlenkového proudu, který je označován jako „floudařina“ a postrádající věcnou hloubku. Hejdánek vyjadřuje skepsi ohledně vážnosti přednesených tvrzení, vidí v nich spíše úzkostlivost a vášeň než racionální argumentaci. Protikladem jsou mu biblické útoky Ježíše na zákoníky, které podle něj mají „hlavu a patu“ a vycházejí z pocitu závažnosti situace, na rozdíl od psychologicky motivovaného a emocionálního projevu v analyzovaném textu. Rozhovor poukazuje na rozdíl mezi věcnou argumentací a emocionálním či rétorickým projevem, přičemž kritizovaný text je hodnocen jako „hrubý pamflet“, „nebystrý“ a postrádající hloubku. Diskuse končí náznakem únavy a konce rozhovoru.
[Kázání o překonání strachu, na Mt 10,26–27]
Kázání na biblický text z Matoušova evangelia (Mt 10,26–27) se zaměřuje na povahu záchrany a spásy v křesťanství. Zdůrazňuje, že lidský život je plný ohrožení, ale evangelium nabízí cestu, která nezaručuje snadný život, nýbrž spásu skrze pravdu a světlo. Ježíšovi následovníci jsou posíláni jako „ovce mezi vlky“, což vyžaduje opatrnost a bezelstnost, nikoli však strach z pronásledování. Skutečná spása nespočívá v vyhýbání se utrpení, ale v tom, že utrpení svědčí o pravdě. Pravda, která osvobozuje, je nezakrytost a zjevnost. Lhaní a skrývání jsou opakem spásy, zatímco odhalování skrytého a hlásání pravdy ve světle, i přes nenávist a odpor, vede k nalezení života. Milovat pravdu a přátele více než vlastní duši je podstatou evangelia, které zvítězí nad smrtí.
[Kázání o smíchu a humoru, na L 23,35a; L 6,25b+21b]
Kázání se zamýšlí nad biblickými texty z Lukášova evangelia (Lk 23,35a; Lk 6,25b+21b) a Přísloví (1,20–33), které se často stávají natolik známými, že ztrácejí svou původní hloubku a výzvu. Text kriticky zkoumá situaci Kristova ukřižování, zdůrazňuje posměch a absurditu této události, a to nejen ze strany davu, ale i od církevních představitelů a vojáků. Poukazuje na ironii v evangeliích a rozlišuje mezi lidským posměchem a Božím smíchem, který se objevuje ve Starém zákoně v souvislosti s pohrdáním Boží vůlí. Kázání se hlouběji věnuje povaze smíchu, humoru a ironie, inspirován filosofickými pohledy S. Kierkegaarda a R. Niebuhra. Zdůrazňuje, že křesťanský smích není pouhým zlehčováním, ale často reakcí na absurditu a rozpor světa, která může vést k hlubšímu pochopení, víře a naději, zejména v kontextu Boží moci v lidské bezmoci. Závěrem vybízí k přijetí plného prožívání radosti i hořkosti, smíchu i pláče, jako autentické součásti křesťanského života.
1975-01 (rukopis)
Tento soubor filosofických úvah z roku 1975 zkoumá vztah mezi kulturou a civilizací, povahu filosofie a ontologii událostí. Autor definuje kulturu jako sféru živého pěstování, zatímco civilizace tvoří její nezbytné, leč potenciálně odcizující prostředí. Úvahy se dále věnují přechodu od mýtu k filosofii, kterou autor chápe jako reflexi životní orientace a víry zaměřené do budoucnosti. Významná část textu je věnována kritické interpretaci fenomenologie (Heidegger, Patočka) a procesuální filosofie A. N. Whiteheada. Autor rozvíjí koncepci entit jakožto událostí a zavádí klíčové rozlišení mezi vnějším „okolím“ a subjektivním „osvětím“. Skutečnost je nahlížena jako struktura vzájemně reagujících událostí, přičemž plného uskutečnění dosahují entity až skrze vztah k druhým. Vrcholem tohoto procesu je lidská schopnost reflexe, která umožňuje prolomit meze vlastního osvětí a otevřít se světu v horizontu pravdy.
1975-02 (rukopis)
Tento soubor filosofických reflexí kriticky přehodnocuje Leibnizovo pojetí monád a Husserlovu fenomenologii, přičemž se zaměřuje na ontologii události. Autor odmítá představu světa jako fixně daného celku a nahrazuje ji dynamickým modelem pluralitního dění. Rozlišuje mezi „bytím“ jako nepředmětným zdrojem vnitřních počátků a „jsoucností“ jako výsledkem zvnějšňování událostí. Kritika Husserla směřuje proti fikci „přirozeného postoje“ a zdůrazňuje, že zkušenost světa a setkání s druhým člověkem vyvracejí uzavřenost transcendentální subjektivity. Text dále zkoumá vztah mezi vnitřní a vnější stránkou událostí a koncept „osvětí“, který integruje okolí prostřednictvím významu. Významná část je věnována teologii, která je chápána jako reflexe víry; ta nesmí být ideologií konformity, ale musí se projevovat skrze nekonformní činy v „předních liniích“ světa. Práce tak směřuje k ne-předmětnému myšlení, které respektuje procesuální a dialogickou povahu skutečnosti.
1975-03 (rukopis)
Tento soubor textů z března 1975 propojuje geopolitické úvahy s hlubokou ontologickou a kosmologickou reflexí. Autor nejprve analyzuje napětí mezi Sovětským svazem a Čínou a předpovídá budoucí uvolnění sovětského sevření satelitních států. Navrhuje vytvoření vojensky neutralizované zóny ve střední Evropě a zdůrazňuje potřebu vnitřní duchovní přípravy na život v budoucí svobodné společnosti. V teoretické rovině se text zabývá vztahem mezi vnitřní a vnější stránkou událostí, integrací smrti do vyšších forem života a přechodem od biologické existence k světu hodnot a logu. Autor rozvíjí koncept „osvětí“ jako subjektivně strukturovaného prostředí a zkoumá fenomén setrvačnosti jako rezidua událostí. Závěrečné pasáže nabízejí originální pohled na vesmír jako dynamickou síť událostí, jejíž struktura a hustota určují povahu reality a její případný zánik. Celek představuje výzvu k hlubšímu politickému i filosofickému myšlení založenému na pravdě a mravní odpovědnosti.
1975-04 (rukopis)
Text se zabývá ontologickým vztahem mezi minulostí, budoucností a konstitucí subjektu (tzv. „superudálosti“). Autor argumentuje, že minulost neexistuje objektivně, nýbrž je ustavována jako „osvojená“ součást subjektivního osvětí. Rozšiřování hloubky minulosti přímo podmiňuje rozsah otevřené budoucnosti. Klíčovým přelomem je vstup člověka do světa řeči a logu, což umožňuje reflexi a vědomé utváření smyslu. Dokument dále kritizuje moderní vědu za její jednostranný důraz na ovládání předmětného světa, což navzdory negentropickým snahám generuje novou nejistotu a chaos. V metodologické rovině autor odmítá hledání fiktivních „přirozených počátků“ a navrhuje vyjít z analýzy aktuální přítomnosti a reflexe praxe. Kritizuje rovněž dědictví karteziánského dualismu, který izoloval vnitřní a vnější stránku skutečnosti jako samostatné substance. Namísto toho zdůrazňuje potřebu pojímat událost a akci jako jednotu vnitřního rozvrhu a vnějšího vyústění (transcasurum), čímž se otevírá prostor pro komunikaci niter skrze interpretaci vnějškovosti.
1975-05 (rukopis)
Text se zabývá ontologií událostí a vztahem mezi jejich vnější, předmětnou stránkou a vnitřním, nepředmětným základem. Autor zkoumá mechanismus, jakým se událost stává subjektem skrze „návrat k sobě“, čímž integruje svou minulost do přítomnosti. Tato integrace je dále rozvíjena na úrovni vědomí a reflexe, které umožňují zpřítomňování uplynulého a orientaci k základu vší niternosti. Dokument kriticky reflektuje koncept setrvačnosti ve fyzice a odmítá substanciální pojetí světa ve prospěch strukturálního a událostného. Významná část je věnována etice a teorii hodnot, kde autor polemizuje s Whiteheadem. Hodnoty nejsou chápány jako neměnné „věčné objekty“, nýbrž jako situační, aktivní a nepředmětné výzvy, které vytvářejí napětí mezi tím, co jest, a tím, co má být. Toto napětí je ilustrováno na vývoji pojetí spravedlnosti. Závěrem autor postuluje svět hodnot jako integrovaný celek vnitřní povahy, který je zdrojem smyslu a integrity pro vnější skutečnost.
1975-06 (rukopis)
Tento soubor textů Ladislava Hejdánka z března 1975 se zabývá posláním filosofie, kterou autor chápe jako aktivní úsilí o reformu světa prostřednictvím promyšlené strategie a taktiky. Hejdánek zdůrazňuje, že filosofie nesmí být pouhou funkcí doby, ale musí nabízet alternativy a vést k nové praxi. Klíčovým tématem je vztah mezi předmětným a nepředmětným světem. Autor kritizuje moderní vědu za jednostrannou objektivaci přírody, čímž se ztrácí její vnitřní, nepředmětný rozměr. Hodnoty jsou popsány jako „kairotropní“ a „topotropní“, tedy orientované na konkrétní situaci a čas, vyžadující subjekt k jejich uskutečnění skrze akci. Filosofie je pojata jako výzva k metanoii – zásadní změně smýšlení a života, která naráží na odpor ideologií a mocenských struktur. V závěru text zkoumá ontickou strukturu subjektu a vědomí, přičemž odmítá čistě fenomenologické východisko a prosazuje rozlišení mezi vnější a vnitřní stránkou událostí.
1975-07 (rukopis)
Text představuje soubor filosofických úvah z března 1975, které reflektují vývoj evropského myšlení od raného objektivismu přes Descartův dualismus a Leibnizův objev individuality až k německému idealismu a filosofii existence. Autor kritizuje jednostranný technický přístup k realitě a zdůrazňuje potřebu nové filosofie přírody a antropologie, která by překonala meze subjektivismu. Významná část je věnována teorii událostí, kde jsou pomocí grafických modelů zkoumány vnitřní a vnější stránky dění, kontinuita a role paměti. V závěru se text obrací k teologickým tématům, konkrétně k povaze církve jako společenství víry a horizontální služby, které stojí v opozici k strnulému institucionalismu. Klíčovým motivem je otevřenost vůči nepředmětné skutečnosti, pravdě a milosti, jež nelze technicky ovládnout, ale pouze symbolicky nahlížet a přijímat jako výzvu.
1975-08 (rukopis)
Soubor filosofických úvah z března 1975 se zabývá vztahem vědomí, života a skutečnosti. Text kriticky reflektuje Maeterlinckovo pojetí vědomí jako „příživníka“ a proti tomu staví tezi, že vědomí je otevřeností, skrze niž do světa vstupuje pravda. Autor odmítá „nazíravý“ přístup vědy a filosofie, který svět redukuje na soubor objektů, čímž míjí podstatu subjektu a života. S odkazem na Marxovu kritiku Feuerbacha zdůrazňuje sepětí poznání s praxí a aktivní změnou světa. Vědomí a život nejsou náhodné anomálie, nýbrž vnitřní tendence vesmíru směřující k reflexi. Dokument se dále věnuje Kierkegaardovu pojetí ironie a humoru v kontextu víry a vnitřní pravdivosti uměleckého díla. Závěrem autor konstatuje, že cílem filosofie nemá být pouhý „světový názor“, který skutečnost konzervuje, nýbrž vědomý „program pro svět“, jenž uznává odpovědnost subjektu za proměnu reality a překonává hranice pouhé objektivace.
1975-09 (rukopis)
Text obsahuje filosofické úvahy kriticky zkoumající pojem „světového názoru“ a povahu vědeckého poznání ve vztahu k lidské praxi. Autor na základě marxistické i křesťanské reflexe odmítá pouhou „nazíravost“ a ukazuje, že věda, ač technicky aktivní, často ulpívá v tradičním ontologickém rámci hledajícím neměnné podstaty. Skutečné uchopení světa vyžaduje filosofické sjednocení poznatků v rámci praktického programu směřujícího k proměně skutečnosti. Diskuse dále rozlišuje mezi mýtem, jenž se snaží skrze archetypy konzervovat status quo, a křesťanstvím či revolučním myšlením, které otevírají prostor pro dějinnou odpovědnost. Dějiny nejsou chápány skrze vnější úspěch či efektivitu (např. v kritice fašismu), nýbrž jako sled výzev a odpovědí. Filosofie je pak definována jako reflexe, která se vždy vrací k určitému „životnímu posazu“. Autor zdůrazňuje rozpor mezi tradicí ontologie vycházející z mýtu a novou orientací víry, která vyžaduje vlastní, adekvátnější myšlenkové vyjádření.
1975-10 (rukopis)
Text předkládá filosofickou reflexi fundamentálního obratu v lidské orientaci od mýtu k víře. Autor vychází z teze, že autentické filosofické myšlení se musí vztahovat k celku, což vyžaduje přesah z přítomnosti směrem k budoucnosti. Zatímco archaický, mýtem ovládaný člověk se budoucnosti děsil jako zdroje nepředvídatelného chaosu, izraelská prorocká tradice přinesla radikální inovaci: orientaci víry, která tutéž nejistotu proměňuje v naději a důvěru. Bůh v této tradici není statickým objektem minulosti, nýbrž neviditelnou skutečností, která člověka vede vpřed. Dokument dále analyzuje, jak Ježíš tuto linii prakticky naplnil a univerzalizoval, a kritizuje tendenci křesťanství upadat zpět do mýtických schémat a rituálů. Ústředním motivem je koncept nepředmětnosti; autor dovozuje, že pravdu či smysl nelze uchopit jako věci k dispozici, ale je třeba se k nim vztahovat skrze aktivní víru a naději, která přitakává smysluplnosti dění i tam, kde individuální síly člověka končí a zůstává jen prach.
1975-11 (rukopis)
Text zkoumá povahu filosofického myšlení a kriticky reflektuje Husserlovu fenomenologii. Autor přirovnává filosofii k metabolismu, který musí cizí myšlenky rozložit a integrovat do vlastní struktury, aby jimi nebyl pohlcen. Hlavní část textu tvoří kritika Husserlova pojetí „absolutního ega“ a subjektivity. Autor navrhuje klíčové rozlišení mezi subjektivitou a „subjektností“, přičemž zdůrazňuje, že svět není subjektu pouze „předem dán“ jako subjektivně-relativní horizont, ale je výsledkem neustálé rekonstituce aktivitou plurality subjektů, a to i na subhumánní úrovni. Odmítá Husserlův objektivismus i jeho pojetí předmětnosti. Skutečným zdrojem konstituce světa je aktivita subjektu směřující od nepředmětné niternosti k vnější realizaci. Reflexe sice zdánlivě obrací prioritu světa nad subjektem, ale kritické myšlení musí odhalit primát subjektní aktivity. Svět je tak chápán jako dynamický prostor intersubjektnosti udržovaný společnou praxí všech jsoucen.
1975-12 (rukopis)
Tento text Ladislava Hejdánka kriticky rozebírá Husserlovo pojetí „přirozeného světa“ a fenomenologickou redukci v díle Krize evropských věd. Hejdánek zpochybňuje Husserlovu interpretaci předvědeckého světa jako „čisté zkušenosti“ a označuje jej spíše za svět mýtický. Autor kritizuje Husserlovo setrvání v mezích subjektivismu a předmětného myšlení, přičemž navrhuje ontologickou alternativu založenou na pojmu události a subjektu. Podle Hejdánka skutečnost není „o sobě“, ale konstituuje se skrze vztah k sobě samému a k druhým. Významným prvkem je rozlišení mezi subjektností (vnitřní stránkou) a nepředmětnou skutečností, která působí jako „výzva“ či „rozvrh“. Text využívá analogii s uměleckým dílem k vysvětlení, jak vnitřní svět žije skrze subjekty, aniž by byl jejich pouhým výtvorem. Cílem je překonat limity objektivismu i fenomenologického subjektivismu skrze rehabilitaci nepředmětného myšlení.
1975-13 (rukopis)
Tento filosofický text rozebírá fenomenologické a ontologické pojetí světa, vnímání a dějinné orientace. Autor podrobuje kritice Husserlovu fenomenologii, zejména pojetí epoché a iluzi „přímého vnímání“. Argumentuje, že svět není objektem, nýbrž pluralitou subjektivních „osvětí“, která nabývají quasi-jednoty skrze vzájemné prostupování. Vnímání je chápáno jako interpretační akt, v němž hraje reflexe integrální roli již na elementární úrovni. Druhá část textu analyzuje koncept „určenosti“ a rozlišuje mezi mýtickou orientací na minulost (reprezentovanou mýtem kauzality a věčného návratu) a radikálním obratem k budoucnosti, jenž autor spojuje se staroizraelskou tradicí. Příklad Abrahama ilustruje opuštění daného ve prospěch neznámého, čímž se ustavuje určenost z budoucnosti jako základ lidské svobody a otevřenosti. Filosofie je v tomto pojetí představena nikoliv jako uzavřený systém, ale jako nástroj konkrétní kritiky a cesta k pravdě skrze reflexi praxe.
1975-14 (rukopis)
Tento filosofický text se zabývá dialektickým vztahem mezi tradicí a inovací v biologické i kulturní evoluci. Na příkladu bakteriální rezistence autor ukazuje, že vývoj vyžaduje schopnost navázat na minulost, ale zároveň se od ní tvořivě odchýlit. Ústředním tématem je redefinice kauzality, kdy je "následek" chápán jako aktivní činitel, který si skrze schopnost reagovat vybírá svou "příčinu". Tento koncept je dále rozvíjen v úvahách o lidské historii, kolektivní paměti a astrologii, která v minulosti sloužila jako racionální souřadnicový systém pro rozhodování. Text zdůrazňuje nezbytnost zapomínání pro zachování otevřenosti vůči budoucnosti a svobodě. Filosofie je zde představena jako kritický nástroj k vnitřní integritě, který člověku umožňuje překonat roztříštěnost sociálních rolí a dosáhnout sjednocené, reflektované existence. Závěrem se autor věnuje přesahu smrti a tvrdí, že umělecká díla i lidské činy vyžadují aktivní "vzkříšení" budoucími generacemi, aby překonaly materiální zánik a dějinnou uzavřenost.
1975-15 (rukopis)
Text kriticky zkoumá Husserlovu fenomenologii a jeho snahu o založení filosofie jako univerzální vědy zbavené předsudků. Autor zpochybňuje Husserlův koncept „čistého pozorovatele“ a tvrdí, že jakákoli reflexe je aktivním činem subjektu, který nevyhnutelně proměňuje povahu původně naivní zkušenosti. Důraz je kladen na ontologii aktivity, v níž je zkušenost chápána jako výsledek setkání subjektu s objektem. Text dále polemizuje s představou mimodějinné filosofie a zdůrazňuje její situovanost, dějinnost a vztah k pravdě, která není statickou daností, nýbrž perspektivou hledanou skrze neustálý proces zkoušek a omylů. Závěrečná část se věnuje problematice jednoty světa. Autor odmítá Husserlovo apriorní tvrzení o jediném objektivním světě a argumentuje, že jednota vesmíru je podmíněna reálnou komunikací a schopností subjektů aktivně se vztahovat k celku. Svět se tedy neustále stává skrze aktivitu, nikoli skrze pouhé transcendentální pomyšlení či intersubjektivní konstrukci.
1975-16 (rukopis)
Tento text kriticky zkoumá Husserlovo pojetí jedné jediné přírody a světa v kontextu vzniku duševního života a lidské existence. Autor argumentuje, že s rozvojem vědomí se člověk částečně vyděluje z přírody, neboť jeho jednání již neřídí instinkty, ale nový typ intencionality zaměřený na horizonty a obecniny. Klíčovým tématem je přechod do světa řeči a smyslu, který autor chápe jako nadsubjektivní prostředí umožňující integraci lidského pobytu. Text dále polemizuje s Heideggerovým důrazem na otázku bytí, kterou považuje za technický konstrukt, a navrhuje orientaci na konkrétní integritu člověka ve světě. V závěru autor skrze Whiteheadovy podněty reviduje vztah mezi živou a neživou přírodou a zavádí koncept subjektnosti i pro elementární částice, čímž odmítá Husserlův subjektivistický redukcionismus ve prospěch ontologie dispozic a vzájemných reakcí v rámci otevřeného světa.
1975-17 (rukopis)
Tento soubor filosofických úvah z roku 1975 se zabývá odpovědností jednotlivce vůči dějinám a pravdě v podmínkách politické a společenské nesvobody. Autor rozebírá roli „svědka“, který svým postojem a jednáním osvětluje pravou povahu situace, a to i za cenu osobních obětí či outsiderství. Teoretická část textu kriticky zkoumá Husserlovu fenomenologickou epoché a navrhuje ontologii události jako procesu zvnějšňování vnitřního směřování a schopnosti reagovat na „cizí“. Významná pasáž je věnována reflexi smrti v návaznosti na P. L. Landsberga, kde autor rozlišuje mezi animální předtuchou a lidským vědomím nutnosti smrti, které vyžaduje pojmové uchopení. V závěru autor polemizuje s Heideggerovým pojetím „bytí k smrti“ a navrhuje koncept polidštění a asimilace smrti do plného života. Text představuje syntézu mravní integrity a hlubokého filosofického tázání v konkrétním historickém kontextu.
1975-18 (rukopis)
Text Ladislava Hejdánka z roku 1975 kriticky zkoumá povahu filosofie, roli inteligence a vztah mezi mocí a pravdou. Autor odmítá pojetí filosofie jako pouhé reakce na předfilosofickou potřebu ujasnění; filosofie je v těchto otázkách přítomna od počátku jako „proto-filosofie“. Zvláštní pozornost je věnována postavení inteligence v sekularizované, nesvobodné společnosti. Hejdánek argumentuje, že vnitřní svoboda inteligence vyvěrá z jejího vázání na univerzální kritéria pravdy, nikoliv na vnější ekonomické či politické zájmy. Kritizuje marxistické chápání třídnosti a moci, kterou definuje jako dispoziční právo nad produkty práce. V závěru se text věnuje metodologii filosofického myšlení: filosofie má být otevřeným médiem, skrze které promlouvá „logos“ (pravda), což vyžaduje neustálou reflexi a potlačení rigidních logických systémů. Pravda není jen výsledkem lidského úsilí, ale silou, která člověka oslovuje a osvobozuje z uzavřenosti subjektivního mínění.
1975-19 (rukopis)
Tento soubor filosofických úvah z května 1975 se věnuje kritické reflexi klíčových témat fenomenologie, ontologie a marxismu. Autor nejprve interpretuje Heideggerovu koncepci „čtveřiny“ jako revizi Husserlova subjektivismu, přičemž zdůrazňuje spoluúčast subhumánních a extrahumánních subjektů na konstituci světa. Následuje hluboká analýza fenoménu smrti a úzkosti; autor odmítá chápání smrti jako pouhého mezného bodu života a nahlíží ji jako permanentní ohrožení přítomné v každém okamžiku. Zároveň však zpochybňuje Heideggerovo jednostranné sepětí budoucnosti s úzkostí a otevírá prostor pro naději jakožto vztah k budoucnosti, která není jen subjektivní. Významná část textu se kriticky vyrovnává s Marxovými tezemi o Feuerbachovi a Ekonomicko-filosofickými rukopisy. Autor rozvíjí teorii lidské praxe jako procesu, který neprodukuje jen věci, ale formuje i samotného jednajícího subjektu. Závěrem autor reflektuje historické formy odcizení a kritizuje dobový socialistický systém jako byrokratickou modifikaci kapitalismu založenou na ideologické falši, která vede k celospolečenskému nihilismu a úpadku autentické tvorby.
1975-20 (rukopis)
Tento soubor filosofických reflexí z května 1975 tematizuje vztah mezi spekulativní fyzikou, posláním filosofie a existenciální dialektikou Sørena Kierkegaarda. Autor vychází z teorií fyzika Gustava Naana o antisvětě a antičase, které využívá k úvahám o struktuře událostí a propojení vnitřní a vnější stránky skutečnosti skrze koncepty „akcí“ a „antiakcí“. Filosofie je zde představena nikoliv jako pouhý souhrn informací, ale jako bytostná výzva k celkové změně smýšlení a životní orientace (metanoia). Významná část dokumentu je věnována podrobnému rozboru Kierkegaardova projektu „stávání se křesťanem“ v kontextu soudobého odcizeného „křesťanstva“. Autor zkoumá Kierkegaardovu metodu hyper-reflexe a nepřímého sdělování, jež mají dopomoci k vyvázání se ze společenských iluzí a k dosažení existenciální integrity. Závěrečné pasáže se zamýšlejí nad polemickou povahou náboženské pravdy, vztahem náboženství k politice skrze ideu lidské rovnosti a dialektikou mezi retrospektivním chápáním života a jeho aktivním žitím směrem do budoucna.
1975-21 (rukopis)
Soubor filosofických reflexí se zabývá klíčovými tématy lidské existence, jako jsou víra, časovost, adaptace a smrt, v opozici k tradičnímu metafyzickému myšlení. Autor kritizuje Kierkegaardovo pojetí rezignace a zdůrazňuje, že víra není únikem z času k věčnosti, ale orientací na budoucnost a nepředmětnou skutečnost. Důležitým tématem je redefinice adaptace jako procesu zachování identity v dynamickém vztahu k okolí. V otázce smrti autor odmítá Landsbergovu koncepci a navrhuje vnímat přítomnost jako rozlehlý celek zahrnující minulost i budoucnost, přičemž strach ze smrti lze překonat účastí na nadosobním věčném životě. Jádrem textu je vymezení filosofie jako soustavné kritické reflexe, která se liší od vědy i ideologie schopností zkoumat vlastní základy. Autor volá po vypracování nepředmětného myšlení, které by dokázalo uchopit subjektní stránku skutečnosti, již tradiční objektivizující filosofie zanedbala, a poskytlo tak člověku novou orientaci v moderním světě.
1975-22 (rukopis)
Tento text představuje filosofickou reflexi zaměřenou na koncept „filosofie pro naši dobu“ v protikladu k představě věčné filosofie (philosophia perennis). Autor zdůrazňuje nezbytnou situovanost a dějinnost veškerého myšlení, které je vždy zakotveno v konkrétní tradici a subjektivní perspektivě. Jádrem dokumentu je záznam dialogu mezi L. Hejdánkem, J. Němcem a P. Rezkem, který tematizuje proces konstituce subjektu a objektu. Diskuse se soustředí na pojem „setkání“ jakožto primární události, v níž se teprve vyděluje „já“ a „věc“. Účastníci debatují o vztahu mezi teoretickým uchopením, logem a bezprostředním nahlédnutím, přičemž zpochybňují tradiční chápání hranic mezi vnitřním prožitkem a vnějším světem. Fenomenologická analýza aktu kouření cigarety slouží jako konkrétní příklad pro zkoumání problematiky předmětnosti a prostorového i logického vymezení subjektu vůči objektu. Text tak ukazuje, že filosofie musí být programově zaměřena na svou dobu, aniž by rezignovala na hluboké ontologické otázky.
1975-23 (rukopis)
Tento filosofický text se zabývá povahou reflexe, porozumění a vztahem mezi subjektem, logem a bytím. Autor definuje reflexi jako návrat k dřívějším intencím, přičemž zdůrazňuje, že každé porozumění světu je nezbytně podmíněno sebeporozuměním subjektu. Klíčovým tématem je rozlišení mezi ontickou skutečností (dějícím se bytím) a ontologickou rovinou, která je zprostředkována světem logu a lidským „já“. Logos zde není chápán pouze jako jazyk, ale jako smysluplný prostor, v němž dochází k oslovujícímu setkání a nahlédnutí. Text dále zkoumá proces konstituce subjektu a jeho zakotvenost v bytí. Vrcholným bodem reflexe je otevřenost vůči pravdě, kdy subjekt ustupuje do pozadí, aby nechal promluvit bytí samo. Autor varuje před „zapomněním na bytí“, k němuž dochází při vadné reflexi, kdy je subjekt redukován na pouhé jsoucno. Práce tak nabízí hlubokou analýzu lidské existence jako události vřazené do světa smyslu.
1975-24 (rukopis)
Tento záznam filosofického rozhovoru (J. N., P. R. a L. H.) z června 1975 se zabývá vztahem mezi lidskou aktivitou, porozuměním a fenomenologickým konstituováním světa. Ústředním tématem je otázka, zda je aktivita (metaforicky pojatá jako „šmátrání“ v neznámu) předpokladem porozumění, nebo zda je porozumění v aktivitě již implicitně přítomno. Diskutující rozebírají vztah subjektu („já“) k předmětu, přičemž zdůrazňují jejich vzájemnou neodpoutatelnost v intencionálním aktu. Dále text tematizuje přechod od neznámého k poznanému skrze opakovanou zkušenost a interpretaci. Významná část dialogu je věnována pojmu „otevřenost“, kterou L. H. odlišuje od samotného porozumění. Otevřenost je zde chápána jako primární vztah k „pravdě“ či „světlu“, jenž teprve umožňuje věcem, aby se ukázaly v určitém smyslu. Debata tak zkoumá samotné základy lidské orientace ve světě a proces, jímž se z chaosu neznámého vyčleňují smysluplné předměty a situace.
1975-25 (rukopis)
Tento soubor filosofických reflexí Ladislava Hejdánka z roku 1975 se věnuje ontologii času, povaze subjektivity a roli reflexe v lidském životě. Autor kritizuje běžné vnímání času jako spádu do minulosti a zdůrazňuje potřebu návratu k počátkům směrem k nepředmětné skutečnosti. Rozebírá různé roviny dění, od neživých subjektů po živé bytosti, přičemž klíčovým tématem je zprostředkovanost veškeré zkušenosti skrze logos. Hejdánek odmítá existenci bezprostředních dat a ukazuje, že svět se nám dává skrze slovo jako dar, nikoli jako prostý fakt. Významná část textu se zabývá společenskou odpovědností filosofie, která má oslovovat lidskou svobodu a vybízet k metanoia – zásadní změně smýšlení. Reflexe je zde chápána jako konstitutivní prvek lidského svébytí, který člověku umožňuje překonat pouhou danost a rozhodovat se na základě pročištěných důvodů, nikoli pouze vnějších příčin. Tato filosofická cesta vyžaduje otevřenost vůči pravdě a aktivní interpretaci světa.
1975-26 (rukopis)
Tento soubor filosofických reflexí zkoumá zásadní rozdíl mezi pouhým „já“ a „bytím sebou samým“, přičemž zdůrazňuje, že pravé svébytí vyžaduje otevřenost vůči budoucnosti, pravdě a schopnost sebezapření. Autor rozvíjí ontologii smyslu a tvrdí, že smysl předchází lidskému porozumění a uskutečňuje se skrze smysluplnou aktivitu (smysluplnost). Ústředním tématem je vztah subjektu k času; subjekt je definován jako událost schopná vztahu k sobě samé a aktivního vykročení vstříc „budoucí“ budoucnosti. Text dále analyzuje dialektiku mezi člověkem a jeho „emancipovanými elementy“, jako jsou technika či ideologie, které hrozí zotročením svého tvůrce. Osvobození vyžaduje reflexivní „metanoiu“ – hlubokou proměnu smýšlení a odpovědnosti. Závěrem je pravda představena nikoliv jako předatelný majetek, ale jako živé oslovení vyžadující neustálou otevřenost. Tradice by tedy neměla uchovávat statická dogmata, nýbrž kultivovat připravenost naslouchat vždy novému hlasu pravdy v dějinném pohybu logu.
1975-27 (rukopis)
Tento soubor filosofických úvah se zabývá povahou filosofického tázání a vztahem mezi předmětným a nepředmětným myšlením. Autor kritizuje pojetí filosofie jako pouhého kladení otázek a zdůrazňuje, že každé tázání je zakotveno v hlubším horizontu nepředmětných intencí. Významná část textu je věnována kritice pojetí víry u Wilhelma Weischedela. Autor odmítá redukci víry na věroučné obsahy a definuje ji jako dynamickou životní orientaci, „nakloněnost k činu“ a otevřenost vůči budoucnosti, která není pouhým opakováním minulosti. Filosofie je zde chápána jako aktivita, kterou nelze definovat předem, ale kterou je nutno nejprve realizovat, aby mohla být následně reflektována. Text rovněž obhajuje etiku úcty k životu a odmítá radikální skepticismus s tím, že na pravdu je nutno v životě i myšlení aktivně vsadit, nikoliv k ní zaujímat neutrální postoj. Pravda je nárokem, který vyžaduje existenciální nasazení a zakotvení v řádu smyslu.
1975-28 (rukopis)
Soubor filosofických úvah Ladislava Hejdánka z roku 1975 se zaměřuje na vztah mezi reflexí, fenoménem a subjektem. Autor zpochybňuje možnost čisté fenomenologie a tvrdí, že fenomén je vždy produktem setkání subjektu s vnějším světem, přičemž vědomí se aktivně podílí na jeho formování. Text dále rozvíjí kritiku soudobé společnosti, v níž absence veřejného prostoru vede k sociální schizofrenii mezi oficiální ideologií a soukromými mýty. Klíčovým tématem je emancipace individuálního, personálního vědomí ze sféry vědomí společenského. Hejdánek zdůrazňuje, že pravda oslovuje výhradně jedince, nikoliv kolektiv, a vyžaduje osobní odpovědnost a kritičnost. Závěr textu se věnuje povaze poznání, které není pouhým pasivním nazíráním, ale je bytostně spjato s časovostí, aktivitou a praktickou orientací člověka ve světě. Vědecký objektivismus je v textu kritizován jako nedostatečný nástroj pro pochopení hloubky lidské existence a hledání smyslu života.
1975-29 (rukopis)
Text zkoumá dialektiku mezi individuálním a společenským vědomím v kontextu dějin, moci a pravdy. Autor odmítá chápat společenské vědomí jako pouhou abstrakci a definuje jej jako konkrétní, časoprostorově podmíněný fenomén. Ústředním tématem je vztah moci k ideologii a legitimity k pravdě. Hejdánek argumentuje, že v lidském světě (logu) nemůže moc dlouhodobě existovat jako syrové násilí; musí se halit do ideologie, která napodobuje pravdu. Pokud se však ideologie od pravdy příliš vzdálí, systém se hroutí. Autor kriticky reviduje marxistické pojetí vztahu základny a nadstavby a zdůrazňuje aktivní, formativní roli vědomí. Skutečná individuální svoboda a osobitost vyvěrají z úsilí o poznání univerzální pravdy, nikoli z pouhé odchylky od průměru. Filosofie má za úkol iniciovat „metanoia“ – zásadní změnu smýšlení, která člověku umožní čelit odcizeným mocenským strukturám a navrátit moc do služeb skutečného práva a spravedlnosti.
1975-30 (rukopis)
Tento text z roku 1975 představuje hlubokou filosofickou polemiku s marxistickým pojetím vztahu mezi vědomím a materiální základnou. Autor kritizuje tezi Marxe a Engelse z Německé ideologie, podle níž je vědomí "výronem" materiální činnosti. Proti tomu staví hypotézu, že řeč a logos mají svůj původ v kultické a mýtické oblasti, která teprve druhotně transformovala lidskou praxi. Vědomí je chápáno jako proces reflexe a sebe-přivlastnění subjektu v rámci lógického světa. Text se dále věnuje etice individuální odpovědnosti v reakci na Ortegu y Gasseta, přičemž zdůrazňuje význam dobrovolného přijetí "vyšších povinností" a vnitřní nezávislosti na oficiálních funkcích. Závěrečná část reflektuje krizi technické civilizace skrze myšlenky Karla Jasperse a nastiňuje vizi ekologicky udržitelného, avšak dynamického rozvoje, zahrnujícího budoucí vesmírnou expanzi a přechod k obnovitelným energetickým zdrojům. Celkově jde o hledání autonomie ducha a smyslu v rámci materiálního světa.
1975-31 (rukopis)
Text se zabývá ontologickými a gnoseologickými otázkami prostřednictvím zkoumání povahy „primordiálních událostí“ a fenoménu reflexe. Autor nejprve načrtává hypotézu o vzniku vesmíru z hustoty dění, čímž nabízí alternativu k tradičním kosmologickým modelům velkého třesku. Jádrem dokumentu je však hluboký rozbor filosofické reflexe. Hejdánek kritizuje úpadek reflexe v moderní době a zdůrazňuje její nezbytnost pro autentickou víru, kulturu a univerzální lidské dorozumění. Tvrdí, že filosofie není disciplína, do níž lze „uvést“ zvnějšku, neboť je v lidském životě přítomna vždy, byť v nepročištěné a anonymní podobě. Cílem filosofie je toto anonymní bytí prosvětlit a dovést člověka k uvědomělému jednání. Pravda je zde pojímána jako univerzální a veřejná výzva, která vyžaduje existenciální rozhodnutí. Autor dospívá k závěru, že radikální reflexe slouží jako most mezi logem a zkušeností, přičemž lidská integrita spočívá v souladu životního ukotvení s kritickým vědomím.
1975-32 (rukopis)
Text se zamýšlí nad událostmi srpna 1968 a otázkou osobní i národní odolnosti v době normalizace. Autor kritizuje Nietzscheho pojetí síly a mládí a zdůrazňuje, že schopnost „vydržet“ vychází z mravní integrity a hluboké reflexe, nikoli z pouhé fyziologie. Emigraci odmítá jako ryze soukromé řešení, které rezignuje na společenskou odpovědnost. V politické rovině analyzuje krizi západních demokracií i sovětského bloku a na základě ekonomických cyklů předpovídá budoucí liberalizaci. Jádrem textu je hluboká polemika s Nietzscheho biologismem a ideálem nadčlověka, který autor interpretuje jako útěk před skutečným bližním a projev vnitřní slabosti maskované za genialitu. Filosofie je zde vykreslena jako namáhavá, kráčivá cesta „vhledu“, nikoliv geniálního nadhledu. Jejím konečným cílem není jen akademická odbornost, nýbrž sebekonstituce a integrita lidského subjektu zakotveného v pravdě. Autor volá po filosofii, která oslovuje širší veřejnost a pomáhá v životní orientaci skrze mravní a duchovní růst.
1975-33 (rukopis)
Tento text z roku 1975 se podrobně zabývá vztahem mezi evangeliem, politikou a filosofií. Autor polemizuje s dobovým církevním stanoviskem, že víra nemá vytyčovat politické cíle. Argumentuje, že evangelium je ze své podstaty politické, neboť oslovuje člověka v jeho konkrétní společenské situaci a nemůže ignorovat politickou realitu, aniž by ztratilo svou pravdivost. Křesťan musí politické dění kriticky posuzovat ve světle víry a usilovat o proměnu řádu směrem ke svobodě a spravedlnosti. V další části autor rozebírá specifickou roli filosofie, která se na rozdíl od vědy nezaměřuje jen na fakta, ale na vnitřní proměnu lidského života a hledání pravdy. Zdůrazňuje význam kritické reflexe a demaskování ideologií skrze analýzu nepřímých vlivů na vědomí. Dokument vrcholí úvahou o místě člověka ve světě, které není definováno pouze biologicky, ale především zakotvením v logu a pravdě, což vyžaduje osobní angažovanost a ochotu k riziku.
1975-34 (rukopis)
Tento soubor filosofických meditací Ladislava Hejdánka z roku 1975 se zabývá revizí tradičních metafyzických pojmů, zejména „absolutna“, které autor interpretuje skrze teorii událostí a jejich univerzálního zdroje. Text podrobuje kritice Nietzscheho redukcionismus a jeho pojetí pravdy jako fyziologického symptomu. Hejdánek argumentuje, že vyšší roviny skutečnosti, jako jsou dějiny a hodnoty, nejsou plně determinovány nižšími biologickými či fyzikálními silami, ale představují novou kvalitu organizace. Významná část je věnována roli filosofie v životě jednotlivce i společnosti; autor ji nepovažuje za pouhý luxus, nýbrž za nezbytný nástroj kritické sebereflexe a orientace ve světě ideologií. V závěru se text obrací k otázce místa člověka v kosmu, přičemž odmítá čistě prostorové, přírodovědecké chápání ve prospěch pojetí časového a dějinného. Hejdánek zdůrazňuje, že pravda není jen předmětem poznání, ale základní dimenzí lidského bytí a svobody.
1975-35 (rukopis)
Text představuje hlubokou filosofickou reflexi zaměřenou na ontologii událostí, strukturu lidského vědomí a proces polidštění. Autor nejprve kritizuje Schelerovo pojetí rostlin a anorganické přírody, přičemž obhajuje existenci niternosti u všech forem skutečnosti. Událost je definována jako časově integrovaný celek s počátkem a koncem, zakotvený v budoucnosti. Filosofie je nahlížena jako rozvinuté sebeuvědomění a reflexe intencionality. Dokument dále analyzuje rizika úzké specializace, která uzavírá člověka vůči novému, a vyzdvihuje otevřenost vůči hodnotám, jako jsou pravda a spravedlnost. V návaznosti na Kanta a Jasperse autor zpochybňuje předmětnost světa a ukazuje, že objekt je vždy výsledkem lidské aktivity. Závěrečná část se věnuje etice naděje, rozlišení mezi pravou budoucností a lživou utopií a významu výchovy jako procesu vyvádění jedince z biologické danosti do světa kultury a dějin skrze sebepřekonání a přijetí lidského poslání.
1975-36 (rukopis)
Tento soubor filosofických reflexí Ladislava Hejdánka z prosince 1975 zkoumá vztah mezi vírou, mocí a dějinností. Autor nejprve analyzuje biblické texty apoštola Pavla a kritizuje archaické chápání času jako návratu k minulým vzorům, čímž zdůrazňuje nutnost orientace na budoucnost. V teoretické rovině polemizuje s Whiteheadovým pojetím univerzální relevance a zkoumá dialektiku pravdy, která se projevuje skrze jednotliviny a historické novum. Značná pozornost je věnována postavení intelektuálů ve vztahu k moci. Hejdánek rozlišuje mezi technickou inteligencí, často zneužívanou k manipulaci, a nezávislými filosofy či umělci, kteří si musí zachovat kritický odstup. V kontextu tehdejšího normalizačního Československa autor reflektuje prohlubující se společenskou bezmoc a absenci programu pro budoucnost. Dokument vyzývá k solidaritě mezi svobodnými tvůrci a k zakotvení lidského života v pravdě a svědomí, což představuje jedinou cestu k překonání ideologické korupce a společenské stagnace.
1975-37 (rukopis)
Tento soubor filosofických úvah z roku 1975 se zabývá vztahem mezi pravdou, politickou mocí a posláním filosofie v krizových společenských podmínkách. Autor kritizuje paralyzující „realismus“, který vede k nečinnosti, a zdůrazňuje, že pravda musí být perspektivní a orientovaná na budoucnost. Prostřednictvím interpretace Platónova pojetí Eróta rozlišuje mezi vnitřní přesvědčivostí (nepředmětnou skutečností) a vnější násilnou mocí. Filosofii definuje jako systematickou reflexi, která se nutně stává politickou, ale varuje před její proměnou v ideologii sloužící establishmentu či revolučním hnutím. Pravá filosofie je podle něj přitahována ke konfliktním situacím, kde se vyjevuje rozdíl mezi pravdou a pouhým veřejným míněním. Text dále analyzuje povahu moderního státu, který zneužívá moc a nerespektuje vlastní zákony, čímž se stává zločinným. Závěr je věnován metafyzickému pojetí „události“, která se může zachovat pouze návratem ke svému nepředmětnému zdroji a otevřeností vůči budoucímu dění, nikoli pouhým lpěním na faktech.
Bios, mythos, logos
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1975 ◆ poznámka: Text představuje jednu kapitolu z rozsáhlejší práce, která zůstala torzem; text pochází z roku 1975. Jeho část byla zařazena do jednoho svazku vydaného v Expedici [Mythos a logos] (pozn. aut.).
- in: Václav Havel (vyd.), Pohledy I. Literární sborník, Praha: Edice Expedice, 1976, č. 1, str. 110–151 (část textu, vyšlo pod názvem „Mythos a logos“) ◆ publikace
- in: Svazky pro dialog, 1979, č. 1, str. 3–38 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo. Eseje II, Praha: [s. n.], 1985, str. 4–43 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 138–162
k dokumentu existují tyto přípravné texty:- Mythos
Tato studie zkoumá hlubokou krizi moderní doby skrze prizma rozpadu mýtu a jeho historické proměny v logos. Autor vychází z teze, že mýtus byl klíčovým faktorem polidštění, který nahradil selhávající instinkty novou, na řeči založenou integritou. Zatímco mýtus funguje skrze rituální zpřítomnění a ztotožnění se s archetypy, nastupující logos zavádí distanci, reflexi a zpředmětnění skutečnosti. Text sleduje proces logizace mýtu a profánních aktivit, který vedl ke vzniku řecké filosofie, ale zároveň způsobil postupné odcizení myšlení od samotného života (bios). Rozklad mýtu neznamená jeho úplné vymizení, ale spíše fragmentaci do náboženství, umění či moderních ideologií. V závěru autor nastiňuje potřebu transformace filosofie, která by překonala jednostrannost logu a nalezla nový vztah k živé skutečnosti a dějinnosti. Tato reorientace je vnímána jako nezbytná pro překonání současného rozštěpu mezi slovem a životem v budoucím myšlení.
Jan Patočka: Jan Patočka: Arendtová On Violence
Tento přepis přednášky Jana Patočky se zabývá konceptem násilí, jak je analyzován Hannah Arendtovou. Patočka se nejprve věnuje filosofickému odstupu a jeho funkci při dosahování nového pohledu, který nespočívá v pouhém odvrácení zraku, ale v získání nadhledu a desinteresu. Poté přechází k analýze násilí v kontextu Arendtové, kde zdůrazňuje klíčové rozdíly mezi mocí (jako kolektivním fenoménem založeným na souhlasu) a násilím (jako instrumentálním prostředkem). Diskutuje ideologické kořeny moderního násilí, včetně vlivu myšlenek Konrada Lorentze o agresivitě a derivátů filosofií Georgese Sorel a Gaetana Pareto. Zvláštní pozornost je věnována Fanonově analýze násilí v koloniálním kontextu, kde je násilí chápáno jako tvůrčí síla pro dekolonizaci. Patočka kriticky zhodnocuje tendenci ospravedlňovat násilí jako tvůrčí či legitimní, zejména v kontextu revolučních hnutí, a varuje před nebezpečím, že se toto násilí stane samoúčelným a posílí represivní aparáty. Zdůrazňuje, že i legitimní použití násilí může mít morálně problematické důsledky a že skutečnou výzvou je hledání alternativ k násilným metodám, které nevedou ke zploštění lidskosti a ztrátě morální dimenze.
Jan Patočka: Jan Patočka: Křesťanská víra a myšlení
Přednáška se zabývá komplexním vztahem mezi křesťanskou vírou a filosofií, přičemž klade důraz na koncept "přirozeného světa" jako základu lidského porozumění a zkušenosti. Filosof Jan Patočka (zde prostřednictvím přepisů a diskusí vedených J. Hejdánkem) zkoumá, jak se naše chápání světa historicky proměňuje, zejména pod vlivem moderní vědy a objektivizace. Přednáška se dotýká klíčových myšlenek fenomenologie, jako je Husserlův invariant a Heideggerovo pojetí přirozeného světa. Diskutuje se paradox moderního člověka, který žije v objektivizovaném světě, ale zároveň se opírá o zkušenost přirozeného světa. Dále se přednáška zabývá otázkami historicity, smyslu dějin a možností pro křesťanství a teologii navázat dialog s moderním světem, který čelí nihilismu. V diskuzi zaznívají myšlenky o vztahu mezi individuální vírou a společenstvím, o roli oběti a lásky v křesťanském životě a o hledání jednoty v církvi.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 9. 1. 1975 ◆ poznámka: datace určena podle přepisu
Tento přepis představuje reflexi nad povahou víry, církve a lidské subjektivity. Diskuse se soustředí na napětí mezi institucionální církví a osobní vírou, kritizuje ideologizaci církve jako nástroje moci a zdůrazňuje, že skutečná víra se může projevit i navzdory nebo skrze pokřivení církevních struktur. Vnitřní stavy a subjektivita by neměly být popisovány vnějším, objektivizujícím způsobem, jelikož to deformuje umělecké dílo i autentické prožívání. Dále se text zabývá otázkou, zda je možné nebo nutné setrvávat v církvi navzdory její zjevné zkorumpovanosti, a jaký postoj k ní zaujmout. Zdůrazňuje, že i v pokřivené církvi lze nalézt integritu křesťanského života a dějinnou solidaritu, což nelze mimo ni plně postihnout. Závěrem se objevuje úvaha o povaze víry jakožto něčeho, co nelze žít izolovaně, a o potřebě sdíleného společenství, přičemž se kriticky hodnotí i možné náhražky a emocionální závislosti.
Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
Tento dokument obsahuje dva záznamy diskusí z ledna roku 1975, které reflektují náboženské a filosofické otázky v dobovém kontextu. První část tvoří rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, který podrobuje kritice institucionalizovanou církev. Bouše tvrdí, že církevní instituce často nahrazují autentickou víru mocenskou ideologií a postrádají odvahu k vnitřnímu řešení teologických sporů, přičemž se alibisticky spoléhají na represi ze strany světské moci. Jako příklady uvádí svou vlastní zkušenost i kauzu Hanse Künga. Druhá část textu zachycuje debatu o hermeneutice a interpretaci v souvislosti s přednáškou Jana Patočky o Martinu Heideggerovi. Diskuse se zaměřuje na vztah mezi světem a lidským porozuměním a na metodologické dilema interpretace: zda se nechat autorem vést, nebo s ním vést kritický dialog. Text je cenným dokladem intelektuálního života v prostředí českého disentu a hledání pravdy v době politického útlaku.
Diskuse u Paloušů
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 30. 1. 1975 ◆ poznámka: nejspíš v Praze na Kampě
Tento dokument představuje přepis diskuse, která se zabývá složitými filosofickými koncepty, zejména v kontextu Whiteheadovy filosofie. Diskuse se soustředí na pojmy jako imanence, aktualita, primordiální a konsekventní Bůh, kreativita, novost a vztah mezi Bohem a světem. Účastníci rozebírají rozpory a nuance v těchto pojmech, zkoumají, jak se mají interpretovat výroky o aktualitě a permanentnosti Boha a světa, a snaží se nalézt smysl v Whiteheadově pojetí božské fluenci a statičnosti. Dále se diskuse dotýká rozdílů mezi konceptuálním a konsekventním Bohem a zkoumá roli věčných objektů a kreativity v utváření Boží povahy. Závěrečná část diskuze se věnuje také vztahu mezi světem a Bohem, otázce jednoty a mnohosti a tomu, jak se svět stává součástí Boha. Diskuse se nakonec přeorientuje na obecnější filosofické otázky týkající se interpretace, povahy filosofického myšlení a vztahu mezi jazykem a myšlením, s odkazem na Heideggera a Patočku.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem ve Vršovicích [o liturgii]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 24. 3. 1975 ◆ poznámka: srv. myšlenkový deník z 26. 3. 1975
Tento rozhovor se zabývá podstatou křesťanských shromáždění, která jsou často označována jako bohoslužba. Diskutuje se původní význam termínu „ekklésia“ jako shromáždění nebo společenství a kritizuje se nesprávný překlad „liturgie“ jako bohoslužby. Zdůrazňuje se, že liturgie původně znamenala službu obci, nikoli Bohu, a že církev existuje pouze tehdy, když se shromažďuje, aby si členové navzájem sloužili skrze vyznání víry a vzpomínku na Ježíše Krista. Dále se rozebírají historické a teologické aspekty Večeře Páně, včetně možného spojení s velikonočním beránkem a vlivu helenistického prostředí, které vneslo mysteriózní a sakramentální prvky. Zdůrazňuje se, že původní shromáždění byla založena na vzájemné službě a společenství, nikoli na kultickém uctívání Boha. Věnuje se také nebezpečí ritualismu a ztráty očekávání, které hrozí, když se ze shromáždění stane pouze forma či magie. Nakonec se rozebírá struktura křesťanských bohoslužeb, jejichž základní rámec sahá až do prvního století a kombinuje synagogální prvky s prvky stolování, a uvažuje se o obnovení původní praxe nedělních shromáždění se stolováním.
Rozhovor o filosofii
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 2. 4. 1975 ◆ poznámka: Poznámka na kazetě: „přepsáno“
Tento přepis rozhovoru s Janem Hejdánkem se zabývá povahou pravdy a její nepředmětností. Hejdánek argumentuje, že pravda, ačkoliv je pro naše myšlení klíčová, nelze ji uchopit předmětně. Lze ji pouze naznačit skrze jiné, předmětné skutečnosti. Diskuse se dotýká také konceptu vykoupení, jak je patrné z biblického příběhu Jóba, kde vykupitel dokončuje to, co jedinec začal, a záchrana smysluplnosti života spočívá v příslušnosti k linii lidí, kteří směřují k naplnění. Používají se příklady jako podobenství o hořčičném zrnu a pšeničném zrnu, které ilustrují potřebu sebeobětování pro pokrok. Rozhovor dále zkoumá, zda moderní umění je integrováno s filosofií a zda filosofie sama o sobě usiluje o integraci jedince. Hejdánek zdůrazňuje, že smyslem filosofování je integrace sebe sama a světa, nikoliv nutně vytváření systematických teorií. Závěrečná část diskuze se zaměřuje na otázku bytí a poukazuje na to, že otázky samy o sobě jsou příznakem naší
Marx
Tento text představuje kritické filosofické zhodnocení myšlení Karla Marxe, přičemž se zaměřuje především na jeho rané období a Teze o Feuerbachovi. Autor argumentuje, že Marxova síla spočívá v pojetí skutečnosti jako lidské smyslové činnosti neboli praxe. Marx kritizuje dřívější materialismus za jeho pouhou nazíravost a idealismus za to, že rozvíjí činnou stránku pouze abstraktně. Ústředním bodem je požadavek chápat předmět a skutečnost subjektivně, tedy skrze subjektní aktivitu, která svou pravdivost prokazuje v revoluční praxi. Text dále rozebírá dvojí smysl předmětnosti lidské činnosti – jako záměrné směřování k předmětu a jako schopnost předmět skutečně zasáhnout a proměnit. Závěrem autor poukazuje na limity Marxova přístupu, který aktivitu a subjektivitu redukuje výhradně na lidskou sféru, čímž opomíjí širší ontologickou povahu předmětnosti každé akce, jež přesahuje pouhý vztah k člověku.
Kierkegaard
Tento text reflektuje myšlení dánského filosofa Sørena Kierkegaarda prostřednictvím jeho sžíravé kritiky dobové církve a hlubokého rozporu mezi kázáním a skutečnou každodenní existencí duchovních. Kierkegaard je představen jako radikální křesťanský myslitel, který se ostře vymezuje proti institucím, davovosti a abstraktním filosofickým systémům, reprezentovaným zejména německým idealismem a Hegelem. Namísto dogmatického učení a intelektuální spekulace zdůrazňuje nezastupitelnou roli jednotlivce a jeho vnitřní integritu v žitém životě. Autor rozebírá Kierkegaardovu promyšlenou strategii nepřímého sdělování skrze pseudonymy a ironii, což jsou nástroje bránící snadnému a pasivnímu přijetí jeho myšlenek. Text upozorňuje, že Kierkegaardův odkaz nesmí být akademicky ochočen, ale musí i dnes působit jako dráždivá provokace. Jen skrze toto živé napětí a odmítnutí stádnosti lze uchopit podstatu jeho poselství. Každý čtenář je nucen začínat vždy znovu a konfrontovat se s Kierkegaardem nikoli jako s historickou figurou, ale jako s živou výzvou pro vlastní existenci.
[Diktát o katolictví]
Tento dokument se zabývá vztahem mezi Bohem, stvořením a tvořivostí, přičemž se opírá o filosofické úvahy inspirované Platónem a Whiteheadem. Diskuse se soustředí na povahu Boha, který není identický se světem, ale je jeho stvořitelem a řádem. Zkoumá se, jak Bůh, jakožto dokonalý a neměnný, nemůže přímo tvořit svět, a proto je zaveden koncept demiurga. Dále se rozebírá role tvořivosti (creativity) jako principu novosti a jako podmínky pro existenci Boha. Tvořivost je popsána jako proces, který reaguje na to, co již existuje (staré), a aby něco bylo skutečně nové, musí se vztahovat ke starému a být tímto vztahem formováno. Diskuse se také dotýká konceptu věčných objektů a jejich role v uspořádání světa, přičemž tyto objekty jsou analogicky přirovnávány k "razítkům" nebo "pilinám", které Bůh uspořádává skrze svou aktivitu. Závěrem se poukazuje na napětí mezi Bohem jako zdrojem řádu a tvořivostí jako principem novosti, a na to, jak se tyto dva aspekty vzájemně ovlivňují a podmiňují.
Debata ve Stavbách silnic a železnic
Tento přepis debaty se zaměřuje na filosofickou diskusi o povaze Boha, stvoření a vztahu mezi nimi, zejména v kontextu Whiteheadovy filosofie. Diskuse se zabývá klíčovými pojmy jako „creativity“, „věčné objekty“ a „aktualita“. Jedna z hlavních linií argumentace se točí kolem otázky, zda je Bůh stvořitelem světa, nebo zda je s ním totožný (Deus sive natura). Hejdánek zdůrazňuje rozdíl mezi Bohem a světem, odmítá identifikaci Boha se světem a vysvětluje, že svět se k Bohu vztahuje skrze obrazy, nikoli jako celek. Dále se probírá role Boha jako „pořádajícího principu“, který do světa zavádí věčné objekty, a to bez nuceného zásahu. Debata také zkoumá koncept „creativity“ jako principu novosti a jeho vztahu k Bohu. Je diskutováno, zda Bůh je stvořením „creativity“ a zároveň její podmínkou, nebo zda je tomu naopak. Závěrečná část debaty se věnuje tomu, jak vzniká novost, zda je výsledkem čisté „creativity“ nebo složitějšího procesu, kde se novost vztahuje ke starému a je ovlivněna již existujícími věčnými objekty a aktualitami.
[Komentář k Nietzschově pojmu Modernität]
Tento text, přepis komentáře z 24. srpna 1975, se zabývá dvěma klíčovými aspekty filosofie, inspirovanými Friedrichem Nietzchem a dalšími myšlenkami. Nejprve se věnuje Nietzscheho výroku, že porozumění není známkou nejvyšší síly, ale spíše zdatné únavy. Autor rozvíjí tuto myšlenku a zkoumá, jak porozumění může znamenat adaptaci a podlehnutí cizímu myšlení, ale zároveň tvrdí, že pravé porozumění, právě skrze odevzdání se a přijetí druhého, je ve skutečnosti projevem nejvyšší mentální síly a vypětí ducha. Následně text přechází k zamyšlení nad povahou reality a subjektivity, vychází z konceptu primordiálních událostí jako absolutna a zkoumá vztah mezi těmito událostmi a lidským subjektivním já. Text se také dotýká obtížnosti vytvoření filosofického díla, které by oslovilo různé lidi, a zdůrazňuje potřebu začít filosofii u každého jedince tam, kde se právě nachází, ať už s minimálním zájmem, nebo bez předchozích znalostí, a postupně ho vést k hlubšímu pochopení, i když si to zpočátku nemusí uvědomovat.
Pravda a svoboda
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ kázání, česky, vznik: 21. 9. 1975 ◆ poznámka: Kázání proslovené ve vršovickém sboru ČCE v roce 1975
- in: Jakub S. Trojan (vyd.), Pravda – víra – reflexe. Sborník k šedesátým narozeninám českého filosofa Ladislava Hejdánka 10. 5. 1987, Praha: [s. n.], 1987, str. 3–10 (samizdat)
- in: Křesťanská revue, 57, 1990, č. 8, str. 173–176
- in: Křesťanská revue, 73, 2006, č. 2, str. 27–31
Tento text je kázáním z roku 1975, které se hluboce zamýšlí nad vztahem mezi pravdou a svobodou v křesťanském kontextu. Autor vychází z Janova evangelia a konfrontuje antický mýtus o Théseovi i Komenského Labyrint světa s postavou Ježíše Krista. Kritizuje tendenci unikat před zlem světa do vnitřního ústraní, tzv. „lusthauzu srdce“. Místo toho zdůrazňuje, že následování Krista znamená „činit pravdu“ přímo uprostřed světa, a to i za cenu kříže. Pravda zde není pojata jako pouhé teoretické nahlížení, nýbrž jako aktivní životní postoj, který odhaluje hlubokou lidskou prolhanost a vede k vnitřnímu znovuzrození a skutečnému osvobození. Odkazy na Dietricha Bonhoeffera a Jana Husa podtrhují revoluční charakter pravdy, která proměňuje lidskou existenci a dává sílu čelit vnější nesvobodě a strachu. Text vznikl v době normalizace, což dodává úvahám o statečnosti a životě v pravdě mimořádnou dobovou naléhavost.
Filosofie pro naši dobu 1
Tento dokument zachycuje diskuzi z října 1975, kde se Eva Formánková a Přemysl Blažíček setkávají s filosofickými koncepty, pravděpodobně v návaznosti na text „Bios, mythos, logos“. Diskuse se dotýká noetické hodnoty konfrontace s odlišnými názory a obtížnými situacemi. Pojednává o tendenci filosofie k pochybování před afirmací a o vědomém záměru představit úvodní rozhodnutí namísto neutrální půdy. Dále se rozebírá vztah mezi mýtem a logem, přičemž se argumentuje, že odstranění mýtu neznamená ignorování jeho historického vlivu, podobně jako u Kolumbova objevení Ameriky. Mýtus je vnímán jako nezbytná, avšak problematická součást lidského vývoje, která atomizuje život a postrádá hodnocení. Pro rozvoj vyšších funkcí je nutná „ekonomizace“ nižších funkcí, které kdysi plnil mýtus, a logo se stává zárodečně přítomné v řeči. Diskuse se také věnuje tomu, zda existovaly kultury mimo mýtus a zda by rozum měl vést praktický život, přičemž filosofie je prezentována jako nástroj pro osvětlení principů lidské praxe, i když neposkytuje konkrétní návod k jednání.
[Reflexe]
Reflexe představuje nový fenomén ve vědomí, který se odlišuje od tradičního ztotožnění s pravzorem. V reflexi se vědomí obrací samo k sobě, rozděluje se na část zaměřenou na vnější skutečnost a část, která si uvědomuje sebe sama. Tento typ reflexe je starší než logos a v počátcích se projevoval mimo něj. Logos, jakmile se prosadil, soustředil veškerou intenzitu a iniciativu vědomí na sebe, čímž oslabil paralelně se vyvíjející reflexi. Analýza jiných než logických forem reflexe by vyžadovala návrat do doby raného logu v Řecku a zároveň zaměření na texty z Palestiny, například prorocké spisy. Příkladem je prorokovo uvědomění si vlastní nečistoty a místa ve společnosti: „Člověk s rty poskvrněnými, který přebývá uprostřed lidu s rty poskvrněnými.“ Takovéto sebereflexivní momenty jsou v textech běžné.
Filosofie pro naši dobu 2
Tato nahrávka z roku 1975, nazvaná "Filosofie pro naši dobu", se zabývá povahou mýtu a filosofie a jejich vztahem k lidské existenci. Diskuse se točí kolem konceptů Gehlena a Schelera, kteří chápou lidskou racionalitu jako určitý druh "vady" nebo kompenzace za vrozené nedostatky. Hejdánek rozvíjí myšlenku, že filosofie se rodí z řeči, ale ne z mýtu jako takového, nýbrž z logu, tedy z racionálního uspořádání myšlenek. Poukazuje na to, že zatímco mýtus integruje celý život, filosofie se může vyvíjet i mimo něj, jako tomu bylo ve Starém Izraeli, kde se mýtus rozvracel jiným způsobem než v Řecku. Dále se diskutuje o roli filosofie ve službě životu, o jejím nutném odstupu od moci a o tom, jak se učíme z nahlédnutí a reflexe sebe sama. Nahrávka se dotýká i toho, jak se moderní svět vzdaluje mýtu, a zda je poznání vždy lepší než nevědomost, přičemž se zdůrazňuje, že klíčové je nejen poznat, co je kolem nás, ale i jak k tomu my sami přistupujeme a jak se v tom měníme.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
Tento přepis rozhovoru s Zdeňkem Bonaventurou Boušem se zabývá složitými etickými, filosofickými a teologickými otázkami. Diskuse se dotýká konceptů jako je spravedlnost, milosrdenství a soud ve srovnání s doslovnými interpretacemi náboženských příkazů. Velká část rozhovoru se věnuje debaty o bioetice, eugenice a hodnotě života, zejména v kontextu péče o postižené děti a jedince s genetickými predispozicemi. Dále se rozhovor noří do povahy křesťanského postoje k utrpení a slabosti, kriticky zkoumá tradiční teologické argumenty a zdůrazňuje potenciální rozpor mezi formálními náboženskými pravidly a hlubším smyslem etického jednání. Závěrečná část se zaměřuje na církevní právo, exkomunikaci a status bývalých kněží v katolické církvi, odhalujíc vnitřní napětí a různé interpretace církevní nauky.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [I. část]
Tento přepis rozhovoru se Zdeňkem Bonaventurou Boušem z roku 1975 se dotýká hlubokých teologických a filosofických otázek. Diskuse se soustředí na interpretaci Ježíšova učení, zejména na koncept vykoupení, svobody a determinace. Vypravěči zkoumají, zda Ježíšovo poselství platí univerzálně, nebo zda je určeno pouze pro ty, kdo „jsou v průšvihu“. Debata se dále obrací k Rabínské tradici, eschatologii a historickému rozměru Ježíšova myšlení, zpochybňujíc tradiční pojetí biblických textů. Zkoumá se myšlenka, že Ježíšovo učení nemusí nutně obsahovat eschatologický rozměr, a že biblické pasáže mohou být uměle vloženy. Diskutuje se také o vztahu mezi Bohem a člověkem, vertikalitou a horizontalitou, a o tom, jak tyto koncepty ovlivňují naše chápání víry a etiky. Rozhovor se dotýká i otázek zodpovědnosti vůči druhým, smyslu utrpení a přijetí vlastní omezenosti.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem [II. část]
Tento přepis zachycuje diskuzi mezi Zdeňkem Bonaventurou Boušem a Otcem Hejdánkem (II. část), zaměřenou na etické a filosofické aspekty péče o slabé a zranitelné jedince ve společnosti. Konverzace se dotýká otázek morální odpovědnosti, smyslu lidského života, definice slabosti a jejího vztahu k seberealizaci. Hejdánek argumentuje, že pragmatické důvody pro euthanazii nebo likvidaci "nepotřebných" jedinců jsou nedostatečné a vedou k nelidskosti. Diskutuje se biblický pohled na slabost a Boží milosrdenství, přičemž Ježíšův postoj k trpícím je zdůrazněn jako vzor. Velká část diskuze se věnuje otázce, co činí člověka skutečně slabým a zda tato slabost je objektivní či subjektivní. Závěr naznačuje, že skutečná lidskost a zralost spočívá ve schopnosti integrovat do svého života utrpení a obtížné situace, a že právě slabí jedinci mohou společnosti poskytnout příležitost k rozvoji empatie a hlubšího pochopení života. Dále se hovoří o nutnosti společnosti bránit se proti asociálnímu chování a o tom, jak správně tuto obranu provádět, aby nedocházelo k dehumanizaci.
1976
[Různá témata]
Tento dokument z roku 1976 obsahuje tři tematické celky: politickou reflexi, filosofickou úvahu a osobní svědectví o výslechu u Státní bezpečnosti. V první části autor přirovnává komunistický systém k parazitické infekci, která ohrožuje západní svobodnou společnost a jejíž přežití je závislé na vnějších zdrojích. Druhá část se zabývá problematikou vymezení filosofie. Autor tvrdí, že filosofie nesmí být určována svou minulostí, ale vztahem k pravdě přicházející z budoucnosti. Stěžejní část textu tvoří neredigovaný přepis výpovědi o výslechu Ladislava Hejdánka. Líčí zde svou strategii odporu vůči vyšetřovatelům, odmítání výpovědi o známých osobnostech a důsledné trvání na zákonných postupech. Text uzavírá německy psaná pasáž kriticky rozebírající Husserlovu fenomenologii a pojem epoché. Dokument jako celek ilustruje sepětí hlubokého filosofického myšlení s konkrétním mravním postojem v podmínkách totalitního režimu.
1976-01 (rukopis)
Tato sbírka filosofických reflexí z roku 1976 se zabývá vztahem moci, práva a pravdy v organizované společnosti. Autor zdůrazňuje, že vnější demokratické mechanismy, jako je dělba moci, jsou nezbytné, ale samy o sobě nedostačující; klíčová je individuální odvaha a duch svobodomyslnosti. Text dále zkoumá podstatu násilí, které je vnímáno jako nevyhnutelná součást lidské existence, avšak kritizuje "násilnické" myšlení moderní vědy. Významná část je věnována ontologii pravdy: pravda je pojímána jako živá a nepředvídatelná entita, kterou nelze vlastnit ani mocensky diktovat, neboť vynucená pravda se stává lží. Autor rozlišuje mezi vědou, která realitu redukuje na předměty, a filosofií, jež skrze reflexi hledá celek a nepředmětné rozměry bytí. Nakonec text uvažuje o životě jako o nepravděpodobném fenoménu čelícím entropii, kde vědomí a schopnost porozumění signálům tvoří základ lidské skutečnosti.
1976-02 (rukopis)
Tento soubor filosofických a politických úvah z roku 1976 kriticky analyzuje podstatu tehdejšího socialistického zřízení a zkoumá ontologické základy subjektivity. Autor využívá Marxovy teorie k prokázání, že státy sovětského bloku nenaplňují kritéria vyšší společenské formace, neboť postrádají odpovídající produktivitu a materiální podmínky vzešlé z rozvinutého kapitalismu. Socialismus je zde nově definován jako radikalizace demokratického programu a rozšíření svobod do sociální a hospodářské oblasti. Text se dále věnuje polemice se Zdeňkem Mlynářem ohledně událostí roku 1968, přičemž zdůrazňuje opomíjenou roli nekomunistických socialistů a demokratů. V rovině politické filosofie autor obhajuje nezávislost kultury, vědy a vzdělávání na státní moci a vyzdvihuje transcendenci hodnot, jako jsou pravda a spravedlnost, vůči mocenským strukturám. Teoretickou část uzavírá hluboký rozbor subjektu jako dění, které se skrze procesy flexe a reflexe vztahuje k sobě samému, čímž konstituuje vlastní identitu a vědomí uprostřed všeobecné proměny.
1976-03 (rukopis)
Soubor filosofických úvah z roku 1976 tematizuje vztah mezi existencí, vírou a politikou skrze optiku lidské aktivity a transcendence. Autor zkoumá lidskou sexualitu a setkání s ženou jako transcendentní výzvu, která přesahuje biologický pud směrem k hluboké interpersonální odpovědnosti. Smysl života je nahlížen jako proces aktivního uskutečňování v širších kontextech, k čemuž je nezbytný „svět řeči“, umožňující reflexi a odstup od vnitřního i vnějšího světa. Text odmítá představu o osudové osamělosti člověka a zdůrazňuje sociální rozměr víry a výchovy, jež jsou zakotveny v lidské solidaritě a pomoci. V politické rovině autor kritizuje mechanický materialismus a ideologickou degradaci demokracie i socialismu. Demokracii chápe jako systém s duchovními a mravními kořeny, nikoli jen jako formální mocenské uspořádání. Práce akcentuje nepředmětný charakter pravdy a eschatologickou perspektivu, v níž lidská aktivita a svobodné osobní rozhodování hrají klíčovou roli v procesu spásy i autentické společenské obrody.
1976-04 (rukopis)
Text analyzuje proměnu politické represe v socialistických zemích, kde se terčem místo poražené buržoazie stává nekonformní inteligence. Pro totalitní režim představuje největší nebezpečí pravda v umění a filosofii. Autor dále rozvíjí fenomenologii víry jako životní orientace obrácené k budoucnosti a naději, přičemž zdůrazňuje její společenský a nadosobní rozměr oproti snahám o individuální spásu. Významná část úvah je věnována teorii reflexe a vědomí. Reflexe je nahlížena jako návrat vědomí k sobě samému skrze médium logu (řeči), což umožňuje konstituování světa jako celku. Tento proces je postaven do kontrastu k mýtu, jenž je ze své podstaty protidějinný a potlačuje kritické myšlení. Autor vyvozuje, že schopnost vědomí odstoupit od sebe sama a vstoupit do prostoru logu je klíčová pro lidskou svobodu i pro překonání mytického zakotvení v minulosti.
1976-05 (rukopis)
Tento text zkoumá povahu a nezbytnost filosofie jako nevyhnutelné dějinné aktivity. Na rozdíl od specializovaných dovedností je filosofie všudypřítomná; člověk filosofuje neustále, a pokud tak nečiní vědomě a poučeně, upadá do nekritického přebírání myšlenkových reliktů. Autor staví do kontrastu tradiční metafyzicko-logickou reflexi a nový typ reflexe zaměřený na „pobyt“ (existenci) a aktivní přítomnost subjektu ve světě, přičemž čerpá z odkazu prorocké tradice starého Izraele. Klíčovým tématem je proces reflexe, který vyžaduje, aby subjekt získal odstup od sebe sama a vstoupil do „světa logu“ (řeči). V tomto prostoru se subjekt otevírá možnosti „oslovení“ či „setkání“, které umožňuje radikální reorientaci jeho životní struktury. Cílem je transformace člověka z bytosti uzavřené v soukromém „osvětí“ v občana světa pravdy. Text tak předkládá filosofii jako nástroj k dosažení hlubší integrity a vědomého zakotvení lidské existence v dějinném pohybu.
1976-06 (rukopis)
Tato série filosofických reflexí z roku 1976 se zabývá základy demokracie, lidských práv a konstitucí politického subjektu. Autor kritizuje tradiční zdůvodnění svobody založená na lidské přirozenosti jako zastaralá a navrhuje nové ukotvení v analýze „světa řeči“ a „nepředmětné skutečnosti“. Text rozlišuje mezi autentickým subjektem, schopným reflexe a časové integrace, a „pseudo-subjekty“ (např. národ či třída), které vedou k lidskému odcizení. Politika je zde nahlížena jako „umění nepravděpodobného“, které vyžaduje etickou otevřenost vůči pravdě a odvahu jednotlivce čelit mocenským tlakům. Významnou roli hraje pojetí vzdělání a kultury jako prostředků k emancipaci a obraně před ideologickou korupcí. Autor dále zkoumá vztah mezi nutností a svobodou, přičemž zdůrazňuje, že pravý smysl dění a lidského osudu lze nahlédnout pouze skrze nepředmětné intence, které překračují sféru pouhé věcnosti a manipulativní moci.
1976-07 (rukopis)
Tento text představuje soubor filosofických úvah zkoumajících podstatu života, smrti a přechodu od biologické existence k duchovnímu světu řeči. Autor analyzuje dialektický vztah mezi životem a smrtí a ukazuje, jak život využívá smrt jako nástroj evoluce a zdokonalování. Život je definován jako významná kosmologická odchylka proti entropii, která svou smysluplnost dokládá miliardami let nepřetržitého trvání a rozvoje. Zásadní zlom nastává se vstupem do světa řeči, kde se informace již nepředávají geneticky, ale kulturně, což umožňuje překonání biologické smrti skrze tradici a společný poklad vědění. Autor se dále věnuje etice pacifismu a moci, přičemž zdůrazňuje, že pravda se neprosazuje násilím, ale vnitřní přesvědčivostí. Závěrem text směřuje k pojmu „věčného života“ jakožto zakotvení v nepředmětném základu skutečnosti, který nás oslovuje jako živá výzva vyžadující osobní odpověď.
1976-08 (rukopis)
Text představuje soubor filosofických úvah Ladislava Hejdánka ze srpna 1976. Autor se nejprve zabývá vymezením filosofie jako disciplíny, která je jedinečná svou schopností odborně reflektovat vlastní povahu i meze speciálních věd. Ústředním tématem je vztah filosofie ke smyslu a smysluplnosti, který autor nahlíží skrze fenomén života jako negentropického procesu a skrze svět řeči (logos). Přístup ke smyslu je zprostředkován reflexí lidské praxe a vyžaduje otevřenost vůči pravdě. Politická část textu kriticky hodnotí sovětský systém osm let po okupaci Československa, označuje jej za dějinně inferiorní a parazitární formu státního kapitalismu, přičemž hledá východisko v nové alternativě. Závěrečné pasáže analyzují moderní úzkost jako strach z rozpadu životních jistot, který lze překonat pouze nadějí a otevřeností vůči budoucnosti. Autor také reflektuje téma cílevědomosti na pozadí četby románu Sinclaira Lewise, kde zdůrazňuje, že ačkoliv úsilí o cíl život komplikuje, lhostejnost je pro lidské společenství destruktivnější brzdou pokroku.
1976-09 (rukopis)
Soubor filosofických poznámek kriticky zkoumá Husserlovy koncepty Lebensweltu a Naturweltu v kontextu Patočkovy a Heideggerovy filosofie. Autor se zaměřuje na vztah mezi subjektivitou, „osvětím“ (Umwelt) a objektivní vědou, přičemž navrhuje potřebu „super-epoché“ k odhalení původnějších vrstev zkušenosti. Významná část textu je věnována lingvistické analýze a etymologii, které mají vést k hlubšímu pochopení pojmů jako svět, pravda či vědomí. Autor odmítá tradiční metafyzický objektivismus jako falešnou obranu proti chaosu, která redukuje skutečnost na její vnější, „mrtvá“ rezidua (minulost). Místo toho navrhuje model události jako dynamického procesu směřujícího z nitra (budoucnosti) navenek. Skutečnost je chápána jako „srostlice“ předmětné a nepředmětné stránky, přičemž bytí je bytostně spjato s pravdou, nikoliv pouze s vědomím. Subjekt se pak plně realizuje až v ekstatickém otevření se nepředmětné skutečnosti a v setkání s druhým.
1976-10 (rukopis)
Text kriticky reflektuje Husserlovu fenomenologii, zejména pojetí přirozeného světa a vědeckého objektivismu. Autor zpochybňuje Husserlův fenomenologický idealismus a navrhuje překonání subjektivismu skrze hlubší analýzu subjektu o sobě. Klíčovým tématem je distinkce mezi řečí a jazykem; zatímco jazyk je kolektivním, historickým výtvorem přístupným vědě, řeč je pojímána jako ryzí nepředmětná skutečnost, skrze niž k vědomí promlouvá pravda. Autor dále rozvíjí teorii nepředmětnosti, která se vymyká tradičnímu vědeckému uchopení a vyžaduje specifické filosofické intence. Cílem filosofie není nalezení absolutních počátků, ale kritická reflexe životního zaměření a otevřenost vůči pravdě, která subjektu umožňuje přechod z uzavřeného osvětí do otevřeného světa. Text tak ustavuje základy filosofické protologiky, zkoumající zakotvení subjektu v nepředmětném dění a jeho vztah k budoucnosti.
1976-11 (rukopis)
Soubor filosofických úvah Ladislava Hejdánka z června 1976 přináší kritickou reflexi Husserlovy fenomenologie, zejména konceptu apodiktické evidence. Autor zpochybňuje hledání absolutních počátků a zdůrazňuje, že vědeckost spočívá v metodické revidovatelnosti poznání. Text rozvíjí teorii reflexe, která se dělí na složku objektivační a složku zakotvenosti v nepředmětné skutečnosti. Významné místo zaujímá pasáž o osudu Jana Patočky, na němž Hejdánek ilustruje konflikt mezi autentickým myšlením a politickým útlakem doby tzv. stability. Dále se autor zabývá ontologií subjektu a jeho vztahem k času; tvrdí, že subjekt se nevrací k minulosti, nýbrž k budoucnosti jako zdroji své aktivity. Subjektivita je zde chápána jako sféra konstituovaná v řeči skrze vědomý návrat k sobě. Závěr tvoří analýza vztahu mezi vnějším konáním a vnitřním zakotvením, které společně tvoří dynamickou strukturu lidské existence.
1976-12 (rukopis)
Text Hejdánkových úvah z roku 1976 se věnuje fenomenologické analýze pojmu „svět“ a povaze subjektu. Autor odmítá chápat svět jako prostý souhrn předmětů a zdůrazňuje, že jeho integrita musí být zakotvena v niternosti subjektu. Odmítá však pojetí Boha jako nadřazeného „božského subjektu“ (modly) a zavádí koncept „osvětí“ – světa osvojeného jednotlivými subjekty. V další části autor spekulativně zkoumá astrofyzikální jevy (černé díry) skrze optiku subjektnosti, přičemž je definuje jako nesubjektní procesy postrádající oboustranný vztah vnějšku a vnitřku. Zásadní část dokumentu tvoří kritika pojetí utrpení u J. S. Trojana. Hejdánek polemizuje s viděním utrpení jako čistého zla či „triumfu ďábla“. Naopak vyzdvihuje noetický a mravní význam utrpení, které považuje za nezbytný předpoklad lidské zralosti, solidarity a vyjevení pravdy. Křesťanská víra podle něj utrpení neodstraňuje, ale proměňuje a integruje jej do plnosti života.
1976-13 (rukopis)
Tento soubor textů z roku 1976 reflektuje širokou škálu filosofických, teologických a politických témat v kontextu normalizačního Československa. Autor se nejprve zabývá fenoménem utrpení, které nevidí pouze jako negativní jev určený k eliminaci, ale jako potenciálně produktivní prvek lidské existence a nezbytný katalyzátor duchovního růstu i tvůrčí činnosti. V politické rovině text reaguje na nadcházející volby a kritizuje represe režimu vůči disentu a nezávislé kultuře, přičemž požaduje prostor pro politické alternativy a právní stát. Teoretická část je věnována gnozeologii; autor rozvíjí teorii reflexe, v níž akce předchází porozumění, a definuje filosofii jako disciplínu směřující k počátkům a budoucnosti, čímž ji vymezuje proti faktograficky orientované vědě. Závěrem text varuje před násilnou společenskou nivelizací a zdůrazňuje, že zdravá integrita společnosti vyžaduje přirozenou diferenciaci a vnitřní svobodu jednotlivců, nikoliv vnější nátlak, který vede k nevyhnutelnému společenskému rozvratu.
1976-14 (rukopis)
Tento soubor esejů ze srpna a září 1976 reflektuje klíčové společenské, politické a filosofické otázky v kontextu tehdejšího socialistického Československa. Autor kriticky hodnotí materiální zaměření socialismu, které sice řeší základní potřeby, ale zanedbává kulturu, vzdělanost a kritické vědomí jakožto skutečné cíle lidského bytí. Významná část textu se věnuje krizi školství a potřebě univerzitní autonomie, která by měla být nezávislá na státní moci a ideologickém kádrování. V politické rovině autor uvažuje o budoucnosti sovětské sféry vlivu a odkazu Rakouska-Uherska, přičemž zdůrazňuje roli politické vzdělanosti pro stabilitu celku. Filosofické reflexe se zaměřují na povahu hodnot, definici filosofie jako otevřenosti vůči pravdě a etická dilemata ozbrojeného odporu. Závěrečná analýza biblického příběhu o Jóbovi ukazuje, jak utrpení zbavuje člověka iluzí a umožňuje nahlédnout skutečnost v jejím pravém světle. Celkově dílo obhajuje prvenství ducha a kultury nad pouhým materiálním konzunem a státní diktaturou.
1976-15 (rukopis)
Tento soubor filosofických úvah z roku 1976 se zabývá klíčovými tématy ontologie, etiky a společenské odpovědnosti. Autor podrobuje kritice tradiční pojetí atomismu a navrhuje přechod od statických „částic“ k dynamickému pojetí reality jako strukturovaného dění a událostí. Filosofii definuje nikoliv jako odtažitou teorii, nýbrž jako praktickou cestu životní proměny (metanoia), která vyžaduje integritu mezi myšlením a jednáním. V politické rovině text zdůrazňuje nutnost odstupu filosofie od moci a ochranu svobody projevu i pro menšinové názory. Významná část je věnována vztahu života a smrti, kde je život chápán jako negentropický proces schopný integrovat smrt do svého smysluplného celku. Ústředním motivem je koncept „nepředmětnosti“ – autor rozvíjí myšlenku, že pravda a skutečnost nejsou pouhými objekty k poznání, ale nepředmětnými výzvami, které subjekt oslovují a vyžadují jeho aktivní, otevřenou odpověď a sebe-překročení.
1976-16 (rukopis)
Tento soubor filosofických zamyšlení z roku 1976 se zabývá několika klíčovými tématy, počínaje fenomenologií otázky a reflexe. Autor analyzuje „vědění o nevědění“ a zdůrazňuje, že schopnost tázat se vyžaduje předběžné vymezení neznámého skrze reflexi, která zasazuje předměty do širšího kontextu. Další část se věnuje povaze uměleckého díla, které skrze pravdu a řeč činí skutečnost „skutečnější“; tvorba je zde chápána jako naslouchání pravdě, nikoliv jako pouhá subjektivní aktivita. Text dále rozpracovává pojetí filosofie jako specifické cesty vědomí a obhajuje metodu přímé četby originálních textů bez zprostředkování interpretacemi. V závěru autor předkládá ontologickou vizi založenou na „událostech“ namísto statických jsoucen. Událost je definována integritou vnitřní (směřující k budoucnosti) a vnější (směřující k minulosti) stránky. Subjekt je pak chápán jako aktivní činitel schopný vnitřně propojovat tyto sféry a navazovat na jiné události v procesu neustálé změny.
1976-17 (rukopis)
Text se zabývá ontologickou analýzou události, změny a povahy skutečnosti. Autor odmítá tradiční pojetí změny jako pouhého střídání statických stavů a namísto toho navrhuje dynamický model „události“ jako celistvého procesu s vnitřní strukturou. Důležitým tématem je kritika tradičních ontologických základů; autor tvrdí, že filosofické východisko není teoretickou premisou, nýbrž praktickým životním vztahem k bytí, k němuž se myšlení dopracovává skrze reflexi. Ústředním motivem je koncept „reaktibility“ (schopnosti reagovat), která je nezbytnou podmínkou svobody a konstituce subjektu. Skutečnost je nahlížena jako komplex vzájemných interakcí a reakcí, kde „fenomén“ není pouhým zdáním věci, ale intersubjektivním prostorem setkání. Závěrem autor tematizuje „svět vcelku“ nikoli jako souhrn objektů, ale jako horizontální scénu a kontexturu událostí, která se vyjevuje ve světle pravdy.
1976-18 (rukopis)
Tento soubor textů z roku 1976 představuje hlubokou filosofickou reflexi zaměřenou na kritiku husserlovské fenomenologie a hledání nového pojetí světa nikoli jako horizontu, ale jako konkrétní scény vyjevování skutečnosti. Autor se věnuje významu pravdy jako integrálního základu světa a rozebírá roli Jana Patočky v českém myšlení, přičemž zdůrazňuje potřebu srozumitelnosti filosofie pro širší veřejnost. Významnou část tvoří polemika s Paulem Ricoeurem o autonomii filosofie vůči teologii při zkoumání naděje. Texty dále tematizují přechod od biosféry k noosféře a odpovědnost rozumu v moderní době. Klíčovým metodologickým prvkem je analýza reflexe jako vědomé aktivity, která vyžaduje odstup od bezprostřední činnosti a otevírá prostor pro setkání s nepředmětnou skutečností. Cílem je ustavení filosofie, která překonává metafyzický objektivismus a zaměřuje se na vztah subjektu k pravdě a logu.
1976-19 (rukopis)
Tento dokument představuje stručný ediční nebo deníkový záznam pocházející z prosince roku 1976. Text se konkrétně odkazuje na časové rozmezí let 1976 a 1977 a upozorňuje na skutečnost, že pasáže označené jako paragrafy 130 až 136 nebyly vypracovány či zapsány, což je explicitně zdůrazněno slovem „nenapsáno!“. Záznam je datován na odpoledne 2. prosince 1976 a obsahuje zkratku „SSaŽ“, která pravděpodobně odkazuje na tehdejší periodikum nebo specifický redakční projekt, v kombinaci s místopisným označením „Dunaj“. Tato poznámka slouží jako dokumentační doklad o chybějících částech širšího literárního, publicistického či odborného celku. Z hlediska archivního výzkumu tento fragment poodhaluje proces tvorby a systematizaci textu v daném historickém období, přičemž zdůrazňuje existenci mezer v dochovaném materiálu. Stručnost záznamu naznačuje jeho interní povahu v rámci pracovní korespondence nebo autorského deníku, kde sloužil jako memento pro budoucí doplnění nebo jako vysvětlení neúplnosti díla.
1976-20 (rukopis)
Text představuje filosofickou úvahu o vztahu rozumu, svědomí a reflexe, původně koncipovanou jako příspěvek pro Karla Kosíka. Autor se zaměřuje na fenomén „ek-staze“ (ekstaze), který chápe jako nezbytný předpoklad autentického myšlení. Reflexe není pouhým setrváváním vědomí u sebe samého, ale vyžaduje radikální vykročení subjektu ze sebe sama do prostoru mimo vlastní vědomí. Teprve skrze toto sebeopuštění a otevřenost vůči „nepředmětné skutečnosti“ či pravdě je možné skutečné setkání, které člověka vnitřně proměňuje. Tento proces autor spojuje s biblickým motivem zapření sebe sama a pojmem „metanoia“, tedy zásadní změnou smýšlení a celkové životní orientace. V textu je rovněž zdůvodněno, proč autor upřednostňuje termín pravda před pojmem Bůh, který považuje za dobově a mytologicky zatížený. Cílem úvahy je ukázat, že život založený na rozumu a svědomí vyžaduje ukotvení v něčem, co subjekt přesahuje a co jej oslovuje jako výzva k pravdivému bytí.
Reflexe v politice a otázka politického subjektu (O místo filosofie v politickém životě)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1976 ◆ poznámka: Původně napsáno pro ineditní sborník Karlu Kosíkovi k padesátinám (1976)
- in: Irena Šnebergová (vyd.), Karlu Kosíkovi k padesátinám, Praha: [s. n.], 1976, str. [73]–[96] (samizdat; jednotlivé příspěvky ve sborníku jsou stránkovány každý zvlášť)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a politika. Patnáct let nepolitické politiky (Dokumenty), 1978, str. 7 (pořadí textu)
- in: Filosofický časopis, 38, 1990, č. 6, str. 746–761
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 96–119
Tento text, napsaný k padesátinám Karla Kosíka v roce 1976, analyzuje chronickou krizi moderní demokracie, kterou vnímá nejen jako praktickou, ale především jako teoretickou. Autor kritizuje zastaralé koncepty přirozených práv v mezinárodních deklaracích a zdůrazňuje potřebu rehabilitace rozumu a svědomí v politickém životě. Na základě Kosíkových a Husových myšlenek definuje člověka jako subjekt, který se konstituuje skrze radikální reflexi. Tato reflexe vyžaduje „ekstatickou otevřenost“ vůči světu a pravdě, čímž se vědomí osvobozuje od pouhého pragmatismu. Politika by neměla být pouhým „uměním možného“, ale aktivním otevíráním nových, nepravděpodobných možností. Role filosofie v politice spočívá v soustavné kritické reflexi, která odhaluje falešné antropologie a ideologické manipulace. Skutečný politický subjekt se rodí z odmítnutí role pasivního objektu moci a z přijetí odpovědnosti za celek ve světle nepředmětné pravdy. Filosofie tak slouží k udržování svobody skrze službu pravdě a spravedlnosti.
Filosofie pro naši dobu 3
Diskuse se zaměřuje na nahrazení mýtu logem, přičemž zaznívá otázka, zda mýtus zcela vymizí. Logos přebírá integrující roli, ale zůstává otázkou, zda mýtus nezachová určitou formu existence. Diskutuje se o dějinné povaze mýtu a logu, kde logos usiluje o eliminaci mýtu, což však vede k jeho rehabilitaci v pozměněné podobě. Zdůrazňuje se, že mýtus není jen iracionalita, ale obsahuje podstatné prvky, které logos nedokáže plně uchopit. Může docházet k tomu, že logos pohltí prvky mýtu, nebo bude sám pohlcen něčím dalším. Mýtus tedy přetrvává tam, kde logos selhává, a jeho renesance jsou zdrojem neustálých proměn. Diskutuje se také o metaforickém vyjádření mýtu jako kořenů či stromu a jeho spojitosti s nepředmětným, což poukazuje na jisté paralely s filosofií, kde se logos snaží uchopit neuchopitelné, jako jsou ideje nebo abstraktní koncepty, a někdy se obrací k mýtu jako k prostředku vyjádření, když selže jeho vlastní pojmový aparát.
Úvod do filosofie (1)
Tento text představuje záznam přednášky či diskuse z ledna 1976, která se zaměřuje na vymezení filosofie vůči vědě a zkoumání vztahu mezi vírou a vědeckým poznáním. Hlavní řečník definuje filosofii jako jedinou disciplínu schopnou zabývat se sebou samou a vztahovat věci k celku, na rozdíl od speciálních věd, které svůj předmět omezují. Text kritizuje vědecký ideál objektivity, který se snaží vytěsnit subjekt, a zpochybňuje tradiční pojetí pravdy jako prosté shody myšlení se skutečností. Autor rozvíjí teorii tří rovin lidského vědomí a reflexe, přičemž za vlastní doménu filosofie považuje až třetí stupeň reflexe – kritické posuzování samotných základů našeho vědění. V závěru autor nastiňuje budoucí téma, jímž je analýza víry a její odlišení od pouhé reflexe víry, čímž otevírá prostor pro hlubší dialog mezi teologií a filosofickým myšlením.
Úvod do filosofie (1)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 12. 1. 1976 ◆ poznámka: kazeta 9/89 (strana A i B)
Tento text je přepisem přednášky Ladislava Hejdánka z cyklu Úvod do filosofie z roku 1976. Diskuse se nejprve zaměřuje na původ řeči a rituálu, přičemž Hejdánek zdůrazňuje, že rituální praxe předchází čistě praktickému využití a slouží k ubytování člověka ve světě mýtu a zpevnění vědomí. Hlavním tématem je však vymezení filosofie vůči vědě. Hejdánek definuje filosofii jako jedinou disciplínu schopnou učinit samu sebe svým předmětem a vztahovat se k celku, zatímco vědy jsou vždy speciální a zaměřené na výseky skutečnosti. Autor rozebírá tři základní okruhy filosofického zájmu: sebeuvědomění subjektu, poznání skutečnosti a vztah k pravdě, kterou chápe nikoli jako předmět či shodu s věcí, ale jako horizont, ze kterého žijeme. Kritizuje vědecký ideál objektivity za snahu vyloučit subjekt, čímž věda paradoxně ztrácí přístup k plné skutečnosti i k člověku samotnému.
Úvod do filosofie (2)
Tento dokument zkoumá vztah mezi vědomím a rozumem, přičemž se zaměřuje na to, jak vědomí strukturuje vnímání na základě znalostí a zkušeností. Zdůrazňuje rozdíl mezi podstatnými a nahodilými souvislostmi a poukazuje na to, že naše poznání ovlivňuje to, co vnímáme. Diskutuje se zde o tom, jak jazyk a myšlení pronikají až do smyslových vjemů a jak se tyto struktury liší od mýtického myšlení. Přednáška se dále zabývá mýtem, jeho narušením a zbytky v logu, přičemž poukazuje na obtížnost pochopení mýtu zvenčí. Zkoumá také povahu logu, jeho bezespornost a matematickou preciznost, ale zároveň upozorňuje na omezení čistě logického myšlení, zejména ve srovnání s mýtem, který poskytuje hlubší vhled do lidské existence. Text porovnává mýtus a vědu, poukazuje na stereotypy ve vědě a na mýtické předpoklady, jako je mimozemnost času. Vědomí je popsáno jako dynamické, intencionální a reflexivní, vždy zaměřené k něčemu mimo sebe a zároveň reflektující sebe sama. Tento přístup, který se neustále obrací sám k sobě, vede k hlubšímu pochopení vědomí a jeho vztahu k realitě.
Úvod do filosofie (2)
Tento text zkoumá vztah mezi vědomím a rozumem (logem), přičemž rozum definuje jako vnímání podstatných, smysluplných souvislostí na rozdíl od souvislostí nahodilých. Autor zdůrazňuje, že naše vědění zásadně formuje samotné smyslové vnímání – vidíme to, co víme, a jsme ovlivněni strukturou svého vědomí. Ústředním tématem je přechod od mýtu k logu a skutečnost, že v moderním racionálním světě stále přežívají rezidua mýtu, která si často neuvědomujeme. Jako příklad uvádí vědecký požadavek na přísnou opakovatelnost experimentu, který interpretuje jako druh mýtického archetypu či stereotypu. Text varuje před přílišnou fixací na logos a vybízí k poznání jeho mezí, což je nezbytné pro pochopení vztahu mezi vědou a vírou. Tato analýza odkrývá, jak hluboce je naše myšlení a jednání strukturováno historickým vývojem vědomí a jeho přechodem k logickému uspořádání světa.
Filosofie pro naši dobu 4
Tento dokument představuje přepis diskuse z pořadu "Filosofie pro naši dobu" z roku 1976, zaměřené na pojetí přírody a vztahu člověka k ní. Hlavní část diskuse se soustředí na kritiku tradičního pojetí přírody jako světa bez člověka a na problematiku geneze člověka v přírodě. Filosof Hejdánek rozvádí myšlenku, že příroda není pouze biologickým či fyzikálním substrátem, ale že je aktivně formována člověkem a jeho jazykem (logem). Diskuse se dotýká také etymologie pojmů jako „příroda“ a „fysis“, čímž osvětluje různé filosofické přístupy k chápání přirozenosti. Závěrečná část se věnuje pojmu vědomí a reflexe, které jsou klíčové pro odlišení člověka od zvířat a pro pochopení lidské zkušenosti v kontextu víry a vědy. Přednášející zdůrazňuje, že filosofie vyžaduje kritické zhodnocení vlastních předpokladů a neustálé zpochybňování zažitých konceptů, což vede k hlubšímu pochopení světa a sebe sama.
Filosofie pro naši dobu 5
Tento přepis diskuse z roku 1976 se zabývá komplexními filosofickými otázkami, včetně povahy bytí, role vědomí a rozumu, a přechodu od mýtu k logu. Diskuse se dotýká několika klíčových témat: Debata o definici "jest" a"není" poukazuje na hloubku ontologických úvah. Velká část rozhovoru je věnována analýze korespondence s novinami Rudé právo, kde jsou prezentovány dopisy reagující na politicky motivované postihy intelektuálů, jako byl Karel Kosík a Jiří Tomín, a kritizující cenzuru a omezení svobody slova. Velká pozornost je věnována také osobnosti a myšlení různých intelektuálů, včetně jejich životních osudů a filosofických postojů. Další sekce se ponoří do hluboké filosofické úvahy o povaze vědomí, jeho vztahu k rozumu a duši, a jeho vývoji od narození. Diskuse se také dotýká biologických a sociálních aspektů vývoje člověka, zejména role jazyka a socializace v utváření vědomí a osobnosti, srovnávajíc lidský vývoj s chováním zvířat a zdůrazňující význam raných sociálních interakcí a osvojení jazyka pro lidský vývoj. Závěrečná část se věnuje proměně vědomí vlivem jazyka a přechodu od mýtu k logu v dějinách lidského myšlení.
Filosofie a moc (– a politika)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 1976 ◆ poznámka: přepis magnetofonového záznamu [pozn. aut.]
Článek z roku 1976 zkoumá hluboké a trvalé propojení mezi filosofií a politikou. Argumentuje, že filosofie nebyla jen předmětem politického zájmu, ale sama měla politické zájmy, a její odstup od politiky ji znehodnocoval. Filosofie jako reflexe sebeuvědomění člověka nemůže ignorovat politický rozměr lidské existence, zvláště v moderním světě, kde politika nabývá na významu. Na druhé straně politika často není ochotna nechat se filosoficky osvětlit a bývá vůči filosofii nedůvěřivá až nepřátelská. Text rozlišuje mezi povrchním politickým hodnocením filosofie a její skutečnou politickou podstatou, přičemž zdůrazňuje, že když se filosofie stane pouhým nástrojem politických zájmů, přeměňuje se v ideologii. Skutečná filosofie usiluje o pravdu a světlo, což může být pro určité politické zájmy ohrožující. Dále se článek věnuje kritice Mlynářova pojetí moci a demokracie, analyzuje koncept „nutnosti“ v kontextu hierarchických systémů a popisuje současnou „záplavu“ rozkladu smyslu života jako vnitřní onemocnění, nikoli vnější napadení. Vyzývá k formování nového řádu a smysluplného života skrze hluboké myšlenkové pokusy a projekty, které musí předcházet velkým společenským snahám o uskutečnění řádu, podobně jako Platonova Ústava předcházela organizaci společnosti nebo Augustinův pokus předcházel středověké společnosti.
Filosofie pro naši dobu 6
Tento text představuje přepis diskuse týkající se interpretace pojmu "logos" a jeho vývoje v dějinách filosofie, zejména ve srovnání s moderním chápáním subjektu a objektu. Diskuse se zaměřuje na klíčové otázky, jako je vznik propasti mezi člověkem a skutečností, role logosu v tomto procesu a proměna chápání lidské existence. V úvodu se řečníci zabývají rozdíly mezi antickým a moderním pohledem na svět, kdy starověcí Řekové nechápali člověka jako oddělený subjekt, ale jako součást celku. Postupně se diskutuje, jak se logos z původního řádu všeho stal nástrojem k vytvoření odstupů a zpředmětnění. Dále se rozebírá koncept „odlidštění“, spojený s moderním myšlením subjekt-objekt, a jak se tento koncept projevuje v společnosti i v samotné filosofii. Závěrem se objevuje reflexe nad heslem „Poznej sebe sama“ (Gnóthi seauton), jehož význam se v průběhu dějin proměňoval od mytologického základu k modernímu filosofickému pojetí subjektu, které zdůrazňuje vnitřek a aktivitu, což vedlo k odmítnutí tradičního oddělení subjektu a objektu.
[Krátký diktát o reflexi]
Tento dokument se zabývá podstatou reflexe, tedy schopností vědomí vztahovat se nejen k objektům a obsahu, ale i k samotnému tomuto vztahování. Reflexe umožňuje kontrolu našich postojů a vztahů k věcem skrze jejich srovnání s jinými kontexty a perspektivami. Tato schopnost je klíčová pro ověření legitimity a pravdivosti našeho poznání. Bez možnosti reflexe, tedy bez vícevrstevnatosti vědomí, by otázka pravdivosti a nepravdivosti našeho vztahování se ke světu nemohla vůbec vzniknout. Reflexe tedy představuje základní předpoklad pro kritické a pravdivé poznání.
Úvod do filosofie (3)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 9. 3. 1976 ◆ poznámka: první část: kazeta 9/63 (strana A i B), pokračování: kazeta 9/70 (strana A i B)
Tato lekce z "Úvodu do filosofie" navazuje na předchozí diskuzi o vztahu vědy a víry, přičemž se zaměřuje na vymezení pojmu vědy a její omezenosti. Věda je charakterizována jako specializovaná, úzce zaměřená a nesmí překračovat hranice svého oboru, jinak se stává diletantstvím. Žádná věda není sama sobě kompetentní k posuzování sebe samé. Následně se přednáška věnuje pojmu reflexe a jejímu vztahu k víře. Klade se otázka, zda je víra otázkou reflexe, nebo zda je víra něčím, co je reflektováno. Zdůrazňuje se nutnost rozlišovat mezi vírou a reflexí víry, přičemž víra je chápána jako něco elementárnějšího a hlubšího než myšlení. Dále se analyzuje tradiční řecká metafyzika a její rozklad, který činí tuto tradici nevhodnou pro současnou reflexi víry i filosofie. Text se také zabývá povahou vědomí a jeho vztahem k praxi a jazyku, přičemž zdůrazňuje, že vědomí není primárně odvozeno ze smyslových vjemů, ale z naší praktické interakce se světem. Lidské vědomí, na rozdíl od zvířecího, je schopno sebereflexe pouze ve světě řeči.
Úvod do filosofie (3)
Přednáška z cyklu Úvod do filosofie z března 1976 se věnuje vztahu vědy a víry skrze optiku filosofické reflexe. Autor nejprve kriticky analyzuje povahu moderní vědy, jejíž specializace vede k diletantismu při překročení hranic oboru. Na rozdíl od vědy, která nedokáže reflektovat své vlastní základy, je filosofie definována schopností učinit předmětem zkoumání samu sebe. Hlavním tématem je rozlišení mezi vírou jakožto elementární životní orientací a její následnou reflexí. Autor poukazuje na neadekvátnost řecké metafyzické tradice pro vyjádření podstaty víry, neboť tato tradice je orientována na neměnné jsoucno. V protikladu k mýtu, který se upíná k minulosti a archetypům, je víra spojena s proměnou smýšlení (metanoia). Závěr textu se zabývá rolí řeči v myšlení a kritikou teologického konzervatismu, který brání přijetí nových podnětů, jako jsou myšlenky Bonhoeffera či Bultmanna. Myšlení je nahlíženo jako tiché mluvení, bytostně spjaté s logem a strukturou řeči.
[Přítomné výzvy komunismu, socialismu a křesťanství]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 3. 1976
Tento text analyzuje historické a ideové souvislosti mezi komunismem, socialismem a křesťanstvím a zkoumá jejich současné krize. Autor uvádí, že komunismus se vyvinul ze socialismu, ale opustil jeho demokratické základy, zatímco socialismus vznikl jako sekularizovaná odnož křesťanství. Hlavní kritika směřuje k nedemokratické povaze komunismu, který pravdu nahrazuje donucením a terorem, a k současné stagnaci socialismu. Ústřední výzvou pro všechna tato hnutí je nalezení hlubšího zakotvení a dějinné kontinuity. Komunismus je vyzván k překonání křesťanství v jeho pozitivních aspektech, zatímco křesťanství by mělo do svého rámce integrovat sociální pravdy těchto hnutí. Autor, píšící z křesťanské pozice, zdůrazňuje, že nejde o mocenský zápas, ale o zachování nejhlubších rovin lidského bytí. Budoucnost vidí v dialogu, vzájemné kritice a vzdání se totálního nároku na pravdu, což umožní společné hledání hloubky lidské existence nezávisle na politické moci.
Myšlení věřícího
Tato biblická úvaha z roku 1976 se zaměřuje na text z proroctví Danielova a zdůrazňuje povinnost věřícího k jasnému a hlubokému myšlení. Autor kritizuje rozšířenou představu, že křesťanská víra vyžaduje naivitu nebo prostomyslnost; naopak ji označuje za nebezpečnou duševní lenost. Ústředním pojmem je metanoia, chápaná jako zásadní proměna smýšlení. Prostřednictvím příběhu proroka Daniela a krále Nabuchodonozora text ukazuje, že pravá moudrost nespočívá v magii, ale v odvaze pohlédnout do světla pravdy. Modlitba je zde definována jako specifický druh reflexivního myšlení, které umožňuje člověku rozpoznat myšlení vlastního srdce a vymanit se ze sebeklamu. Danielova moudrost a obezřetnost jsou představeny jako vzor pro orientaci v komplexním světě. Závěrem text konstatuje, že víra musí nezbytně proměňovat lidské myšlení, neboť bez pravdivého nahlédnutí na sebe sama i na svět zůstává pokání neúplné.
Úvod do filosofie (4)
Text Ladislava Hejdánka z března 1976 se věnuje filosofické reflexi pojmu víra v kontextu rozkladu tradiční řecké metafyziky. Autor kritizuje historické zaměňování víry s její reflexí a poukazuje na to, že křesťanská tradice je dosud zatížena antickým myšlením, které je v moderní době, včetně vědy, již neudržitelné. Na příkladech biblických postav, jako je setník nebo žena Kananejská, ukazuje, že víra v původním smyslu není dogmatickým přesvědčením, nýbrž bytostným spolehnutím a otevřeností vůči přítomné situaci. Zásadní rozdíl spatřuje mezi mýtem, jenž je orientován na minulost a opakování archetypů, a biblickou vírou, která se obrací k budoucnosti a očekávání „nových věcí“. Hejdánek zdůrazňuje nutnost vybudovat nové, proreflektované myšlení, které by dokázalo oslovit moderního člověka v krizi. Filosofie má podle něj vnitřní důvod zabývat se vírou jakožto fundamentální životní orientací, která umožňuje rekonstrukci myšlenkového světa uprostřed dějinných proměn.
Filosofie pro naši dobu 7
Tento úryvek z nahrávky z roku 1976 se zabývá vztahem mezi vírou, pravdou a reflexí. Diskuse zdůrazňuje, že pravda platí pro každého člověka bez ohledu na to, zda si ji uvědomuje. Nicméně váha a dopad pravdy se liší v závislosti na tom, zda si ji jedinec uvědomuje, či nikoliv. Uvědomění si pravdy je možné pouze skrze reflexi. Reflexe je klíčová, protože umožňuje nahlédnout do podstaty víry a pravdy. Bez reflexe může víra zůstat pouze skrytou složkou nebo podvědomou motivací. Ale teprve skrze reflexi se může víra plně projevit, nabýt na váze a proniknout do všech aspektů života. Reflexe tak transformuje víru z pouhé ingredience na nejvyšší metu a vyčerpávající základnu života, přičemž samotná reflexe je v součinnosti s vírou.
Reflexe
Text zkoumá pojem reflexe jako konstitutivní rys lidského vědomí a základní nástroj filosofie. Reflexe je definována nikoliv jako pouhý pasivní odraz, ale jako aktivní „zpětné ohnutí“ pozornosti od bezprostřední praxe k samotným aktům vědomí a jednání. Autor zdůrazňuje, že lidské vědomí je bytostně charakterizováno schopností vědět o svém vědění, což umožňuje integritu a kontrolu našich zkušeností. Filosofie je pak představena jako systematická a principiální reflexe, která se snaží vidět lidské konání v pravém světle. Klíčovým tématem je nutnost odstupu od vnějšího i vnitřního světa, který zprostředkovává vstup do „světa řeči“ (logos). Reflexe tak není uzavřením se do subjektivity, ale specifickou formou transcendence, která skrze analýzu akcí a interpretaci před-zkušeností otevírá cestu k hlubšímu uchopení skutečnosti. Text obsahuje i polemiku s pojetím reflexe u Husserla a Patočky.
Poznámky k problému „utrpení“
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam | poznámky, česky, vznik: 27. 6. - 1. 7. 1976
Text Ladislava Hejdánka z roku 1976 představuje kritickou reflexi pojmu „utrpení“ v reakci na úvahy jeho přítele Jakuba. Autor polemizuje s jednostranně negativním vnímáním utrpení jako pouhého důsledku moci či „triumfu ďábla“. Hejdánek argumentuje, že utrpení má nezastupitelnou ontologickou, noetickou i mravní funkci. V křesťanské perspektivě, vrcholící symbolem kříže, není utrpení jen zlem, kterému je třeba čelit, ale příležitostí k vnitřnímu zrání, dosažení plné lidskosti a hlubší solidarity. Autor zdůrazňuje, že utrpení odhaluje pravdu o stavu jednotlivce i společnosti a slouží jako katalyzátor rozvoje a kreativity. Odmítá osvícenské snahy o pouhou minimalizaci utrpení a místo toho volá po jeho integraci do smysluplného života. Utrpení tak není vnímáno jako pasivní stav, ale jako dynamický prvek, který skrze svou otevřenost k pravdě umožňuje překonání egoismu a nastolení autentického vztahu k druhým.
Ladislav Hejdánek – Martin Šimsa: Diktát Martina Šimsy pro Ladislava Hejdánka a Hejdánkova odpověď
Textový dokument z roku 1976 zachycuje korespondenci ve formě diktátu mezi Martinem Šimsou a filosofem Ladislavem Hejdánkem. Šimsa v úvodu předkládá své úvahy o původu zla a utrpení, které ztotožňuje s mocí ďábla, přičemž čerpá z příběhu o Jóbovi či myšlenek Teilharda de Chardina. Otevírá také spor o vztah mezi pravdou a láskou. Hejdánek ve své reakci Šimsův dualistický pohled podrobuje kritice. Označuje jej za teologicky neudržitelný a blízký manichejské herezi, neboť dualismus Boha a ďábla odporuje křesťanské tradici. Hejdánek dále polemizuje s tezí, že utrpení je čistým zlem; podle něj může lidskému životu dodat duchovní hloubku. Dokument rovněž zmiňuje Šimsovy záměry studovat filosofii a Hejdánkovy rady ohledně četby základních textů, které kontrastují s akademičtějším přístupem tehdejších profesorů. Celkově text nabízí vhled do neformálního filosofického a teologického vzdělávání v prostředí českého disentu.
Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše: Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
Tento přepis rozhovoru se Zdeňkem Bonaventurou Boušem se zabývá komplexní problematikou spásy, vykoupení a smysluplnosti života. Diskuse se soustředí na rozdíly v terminologii a pojmovém rozlišení, zejména v kontextu „spásy“, která je zkoumána z mnoha úhlů pohledu. Debata se dotýká negativních aspektů, z nichž má být člověk spasen (smrt, vina, neschopnost realizace), a zároveň analyzuje, zda tyto aspekty nemohou být smysluplné. Velká pozornost je věnována pojmu „seberealizace“ a jeho kritice jakožto modernímu, subjektivistickému konceptu, na rozdíl od realizace v naplnění smysluplného úkolu či poslání. Klíčovou roli hraje také rozlišení mezi běžnou záchranou (např. před nebezpečím) a spásou jako novým životem. Závěrečná část rozhovoru se věnuje strachu ze smrti, jeho interpretaci jakožto „úzkosti“ a jejímu vztahu ke smysluplnosti života, přičemž se zkoumají různé filosofické a teologické perspektivy.
Diskuse o fenomenologii v Čechách
Tento přepis diskuse z roku 1976 se zabývá vývojem fenomenologie v českém prostředí, klade si otázku její možnosti a specifické atmosféry. Diskuse se dotýká historických kořenů českého myšlení, odkazuje na vliv německé filosofie a zkoumá, jakým způsobem se fenomenologie projevovala v různých akademických a společenských kruzích. Účastníci rozebírají vliv klíčových postav jako Masaryk, Brentano, Husserl a Heidegger, a diskutují o roli diletantství, nedostatku originálních myšlenek a „nehotovosti“ českého života. Další téma zahrnuje porovnání české situace s pop-artem a zkoumání, zda je možné v českých podmínkách realizovat autentické filosofické myšlení mimo akademické struktury, s důrazem na „věcnost“ a „naivnost“ jako cesty k autentickému filosofickému zájmu a rozhovoru.
Úvod do filosofie (5)
Dokument představuje záznam přednášky Ladislava Hejdánka z cyklu Úvod do filosofie, zaměřený na vztah mezi filosofií, vědou a vírou. Hlavním tématem je vymezení filosofie vůči speciálním vědám, které na rozdíl od filosofie skutečnost objektivizují a opomíjejí subjekt. Hejdánek analyzuje strukturu vědomí a reflexe, přičemž zavádí pojem „extáze“ (vystoupení ze sebe) jako nezbytnou podmínku pro setkání s nepředmětnou pravdou. Významnou částí je kritika mýtického a metafyzického myšlení, které je orientováno na minulost a archetypy, v protikladu k víře, která je chápána jako životní postoj otevřený budoucnosti. Autor ilustruje tento rozdíl na biblických postavách Abraháma a Lotovy ženy. Text reflektuje krizi moderní vědy i evropského myšlení a vyzývá k nové, ekumenicky otevřené reflexi, která by integrovala nepředmětnou skutečnost a odpovědnost vůči pravdě do současného světa.
Úvod do filosofie [č. ?]
Text představuje úvod do filosofie prostřednictvím zkoumání vztahu mezi filosofií, vědou a vírou. Hlavním tématem je vymezení filosofie vůči vědeckému přístupu, který se soustředí výhradně na předmětnou stránku skutečnosti. Filosofie se naopak zabývá „nepředmětnou skutečností“, která zahrnuje oblasti, jež nelze zkoumat zvenčí jako objekty. Mezi tyto oblasti patří člověk jako myslící subjekt, svět jako celek a fenomény jako pravda či řeč. Autor zdůrazňuje, že zatímco věda má tendenci subjekt z procesu poznání vylučovat a redukovat skutečnost na pouhé objekty, filosofie trvá na významu subjektu a celkovosti. Filosofie sice respektuje vědecké poznatky o jednotlivostech, ale odmítá vědeckou autoritu tam, kde dochází k redukci lidského bytí a světa na pouhou předmětnost. Text tak ukazuje filosofii jako kritickou disciplínu, která doplňuje a prověřuje meze vědeckého poznání v kontextu lidské existence a pravdy.
Úvod do filosofie [č. ?]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 7. 12. 1976 ◆ poznámka: číslo setkání nejisté, nejméně čtyři setkání však již proběhla dříve
Tento dokument představuje úvod do filosofie, který rozlišuje mezi vědou a filosofií, přičemž věda se zabývá speciálním a filosofie všeobecným. Zkoumá povahu filosofie jako metody myšlení, její řečovou a dialogickou strukturu, a klíčový rozdíl mezi vědomím a reflexí. Reflexe je popsána jako proces s třemi stupni, od pouhého vědění až po hledání stupně pravdivosti. Dokument se dále zabývá prolomením mýtu v řecké kultuře, logičností a ahistoričností vědeckého myšlení, a srovnává víru s reflexí víry. Diskutuje metafyzické myšlení od Eleatů po Hegela a následně navrhuje návrat k prorokům a rozpracování kategorie víry. Zkoumá podstatu mýtu a vědy, jejich historickou orientaci, a popisuje vznikající posuny v moderní vědě, například v oblasti kauzality a biologických procesů. V závěrečné části se dokument hlouběji věnuje reflexi jako návratu vědomí k sobě, nutnosti extáze pro setkání s pravdou a lidským bytím, a představuje nový pohled na biblické postavy jako Abrahama jako archetypy otevřené budoucnosti. Zkoumá vztah filosofie k předmětné a nepředmětné skutečnosti, poukazuje na slepotu vědy v určitých oblastech a zdůrazňuje význam řeči a pravdy pro lidské uvědomění.
1977
[Poznámky k pracovnímu přesunu z kotelny v paláci Dunaj]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1977
Tyto poznámky dokumentují autorův nedobrovolný pracovní přesun z kotelny v paláci Dunaj do závodu č. 8 a následně na dočasné působiště ve Strašnicích. Přestože byl přesun oficiálně odůvodněn vágními „provozními důvody“, autor poukazuje na četné logické rozpory v tomto rozhodnutí. V původním působišti za něj chybí náhrada, což způsobuje provozní potíže, zatímco v novém závodě probíhá rekonstrukce a práce topiče není okamžitě nutná. Autor je v současnosti využíván pro pomocné práce jako „děvečka pro všechno“ a celou situaci vnímá jako dočasné čekání na své přijetí do jiného zaměstnání. Ačkoliv text jasně identifikuje politicky diskriminační pozadí celého opatření, typické pro období normalizace, autor v něm spatřuje i drobné pozitivum: nejde o okamžitou výpověď, ale o strategický odsun na horší pozici. Vedení podniku zřejmě vyčkává, až autor odejde z vlastního podnětu, zatímco on zvažuje své další možnosti a odmítá řešit situaci cestou nejmenšího odporu v napjaté atmosféře počátku roku 1977.
Dopisy příteli
česky, 1977, Praha: Edice Petlice; Edice Petlice, sv. 134
Dopis příteli č. 1, str. 1–10 | Dopis příteli č. 2, str. 11–22 | Dopis příteli č. 3, str. 23–31 | Dopis příteli č. 4, str. 32–41 | Dopis příteli č. 5, str. 42–52 | Dopis příteli č. 6, str. 53–65 | Dopis příteli č. 7, str. 66–78 | Dopis příteli č. 8, str. 79–91 | Dopis příteli č. 9, str. 92–105 | Dopis příteli č. 10, str. 106–118 | Dopis příteli č. 11, str. 119–131 | Dopis příteli č. 12, str. 132–144 | Dopis příteli č. 13, str. 145–154 | Dopis příteli č. 14, str. 155–168 | Dopis příteli č. 15, str. 169–183 | Dopis příteli č. 16, str. 184–196 | Dopis příteli č. 17, str. 197–209 | Dopis příteli č. 18, str. 210–222 | Dopis příteli č. 19, str. 223–235 | Dopis příteli č. 20, str. 236–248 | Dopis příteli č. 21, str. 249–260
Dopisy příteli [dopisy č. 1–21]
česky, 1977, Praha: [s. n.]
Dopis příteli č. 1, str. 2–6 | Dopis příteli č. 2, str. 7–12 | Dopis příteli č. 3, str. 13–17 | Dopis příteli č. 4, str. 18–22 | Dopis příteli č. 5, str. 23–28 | Dopis příteli č. 6, str. 29–35 | Dopis příteli č. 7, str. 36–42 | Dopis příteli č. 8, str. 43–49 | Dopis příteli č. 9, str. 50–56 | Dopis příteli č. 10, str. 57–63 | Dopis příteli č. 11, str. 64–70 | Dopis příteli č. 12, str. 71–77 | Dopis příteli č. 13, str. 78–82 | Dopis příteli č. 14, str. 83–89 | Dopis příteli č. 15, str. 90–97 | Dopis příteli č. 16, str. 98–104 | Dopis příteli č. 17, str. 105–111 | Dopis příteli č. 18, str. 112–118 | Dopis příteli č. 19, str. 119–125 | Dopis příteli č. 20, str. 126–132 | Dopis příteli č. 21, str. 133–139
Za profesorem Janem Patočkou (1907–1977)
docx |
pdf |
html
◆ článek | nekrolog, česky, vznik: 16. 9. 1977? ◆ poznámka: Napsáno a šířeno jako samizdat hned po Patočkově smrti; o případném otištění nebo jiném zveřejnění mi není nic známo (pozn. aut.).
Text připomíná život a dílo Jana Patočky, nejvýznamnějšího českého poválečného filosofa a prvního mluvčího Charty 77. Jako žák Edmunda Husserla rozvinul fenomenologickou metodu a zásadním způsobem se věnoval problematice přirozeného světa. Dokument mapuje jeho pohnutý osud, poznamenaný nacistickou okupací i dlouholetou komunistickou perzekucí, která mu opakovaně bránila v legálním akademickém působení a publikační činnosti. Navzdory těmto omezením vykonal průkopnickou práci v oblasti komeniologie a interpretace antického myšlení, čímž pozvedl českou filosofickou produkci na světovou úroveň. Závěr textu zdůrazňuje Patočkův mravní odkaz a mimořádnou občanskou statečnost. Jeho totální nasazení v zápase za lidská práva, které vyvrcholilo jeho úmrtím po vyčerpávajících policejních výsleších, z něj činí klíčovou postavu národních dějin po boku Husa či Masaryka. Patočka je představen jako myslitel, jenž propojil vysokou teorii s hlubokým osobním ručením za pravdu.
[Komentář k textu vzniklému v rámci Charty 77]
Tento dokument popisuje ustavení pracovní skupiny v rámci Charty 77, jejímž cílem je systematická obrana občanů trestně stíhaných za jejich názory a přesvědčení. Skupina se hodlá věnovat registraci případů postihu, poskytování odborné právní pomoci a morální i materiální podpoře rodin vězněných. Důraz je kladen na zjišťování skutečných důvodů perzekuce bez ohledu na oficiální obvinění. Materiál rozebírá vztah této iniciativy k mluvčím Charty 77 a zdůrazňuje potřebu pružné spolupráce bez budování pevných organizačních struktur. Připojené komentáře LvH však vyjadřují obavy z přílišné centralizace a navrhují budoucí osamostatnění skupiny jako nezávislého výboru nebo pobočky Amnesty International. Autor poznámek argumentuje, že Charta by neměla mutovat v organizaci, ale zůstat volnou občanskou iniciativou, zatímco specializované úkoly by měly plnit pluralitní, autonomní subjekty. Dokument tak reflektuje klíčovou vnitřní diskusi o strategickém směřování a struktuře československého disentu.
[Různá témata]
Tento soubor neredigovaných přepisů z roku 1977 obsahuje filosofické a společensko-kritické úvahy zaměřené na několik klíčových témat. Autor se nejprve zabývá vztahem mládí a vědy, přičemž zdůrazňuje potřebu nezatíženého myšlení, ale varuje před ztrátou historické a lidské integrity. Významnou část tvoří reflexe o vztahu filosofie a politiky; filosofie musí do veřejného dění aktivně zasahovat, aby si ověřila svou platnost v praxi, avšak musí si zachovat kritický odstup a bránit se sklouznutí k ideologii. Text dále analyzuje tragickou situaci mládeže v normalizované společnosti, která často volí mezi cynickým oportunismem a neproduktivním odcizením. Autor v této souvislosti navrhuje vytváření „ostrovů normality“ prostřednictvím osobního příkladu. Dokument rovněž obsahuje kritiku reálného socialismu jako systému vytvářejícího novou třídní nerovnost a odborné fenomenologické poznámky k Husserlovu pojetí světa života. Závěrečné redakční poznámky k samizdatovým časopisům Reflexe a Paraf dokreslují dobový intelektuální kontext.
1977-01 (rukopis)
Text zkoumá ontologickou a epistemologickou povahu reflexe, subjektivity a světa. Autor vychází z analýzy lidské aktivity a reflexe, která rozkládá srostlici subjektu a objektu v akci. Klíčovým pojmem je událost, jejíž schopnost vnitřního štěpení umožňuje konstituci subjektu a jeho reaktibility. Skrze tuto reaktibilitu vzniká osvětí a následně fenosféra, kterou běžně zaměňujeme se skutečností. Příroda je nahlížena jako redukované reziduum původního univerza, z něhož člověk vykračuje do světa logu a dějin. Tento přechod od pouhé přírody k lidské existenci na světě je zprostředkován slovem a otevřeností vůči pravdě. Svět není chápán jako soubor věcí, nýbrž jako prosvětlená scéna, v níž se uplatňuje kosmický logos. Ten není nadčasový, ale bytostně časový a dějinný. Cílem celého procesu je směřování světa k jeho pravé podobě skrze lidskou transcendenci a službu pravdě.
1977-02 (rukopis)
Soubor zápisků z června 1977 představuje hlubokou reflexi teologických, politických a etických témat v období normalizace v Československu. Autor vychází z biblického výkladu o „vlcích v rouše beránčím“ a analyzuje nebezpečí vnitřního úpadku církve. Tato reflexe plynule přechází v ostrou kritiku tehdejšího politického režimu, který nerespektuje mezinárodní závazky z Berlína a Helsinek, potlačuje suverenitu a likviduje veřejný prostor. Text rozebírá anonymitu moci a lživost oficiální politiky. Významná část je věnována vztahu filosofie a politiky, kde autor zdůrazňuje potřebu kritického odstupu od ideologie. Zápisky se rovněž zabývají tragickou situací mladé generace v nesvobodném systému a vyzývají k vytváření „ostrovů normality“. Závěr tvoří kritika vedení evangelické církve za jeho konformismus a neschopnost hájit práva věřících. Autor apeluje na církev, aby se stala pravdivým svědkem mravního stavu společnosti a odmítla falešnou jednotu založenou na kolaboraci s mocí.
1977-03 (rukopis)
Tento soubor textů z roku 1977 kombinuje kritickou reflexi církevní politiky s hlubokým filosofickým zkoumáním ontologie dění a etiky moci. První část analyzuje postoj synodní rady k petici věřících a obhajuje právo křesťanů na občanskou angažovanost jako integrální součást jejich poslání. Následné úvahy se věnují metafyzice času a události, kterou autor definuje jako jednotu vnitřní a vnější stránky, integrující minulost i budoucnost do aktuální přítomnosti. Zkoumá se zde také kauzalita a prostorově-časové limity interakcí mezi událostmi. Závěrečné oddíly redefinují vztah filosofie k politice: filosofie musí zůstat otevřená pravdě, čímž se brání úpadku do ideologie. Autor rozvíjí koncept „nepolitické politiky“, v níž je technický výkon moci podřízen mravním normám a odpovědnému rozhodování jednotlivce. Text vrcholí úvahou o potřebě politické kultury založené na veřejné kontrole a zapojení nepolitických odborníků do správy věcí veřejných.
1977-04 (rukopis)
Tento text představuje Hejdánkovu originální interpretaci fenomenologie a ontologii událostí. Autor kritizuje Husserlův subjektivismus a navrhuje chápat skutečnost nikoliv jako soubor věcí, ale jako dynamický kontext primordiálních událostí. Tyto události jsou definovány procesem zvnějšňování své niternosti, přičemž svět se konstituuje skrze vzájemnou reaktibilitu a omezené vnímání těchto událostí. Hejdánek zdůrazňuje vnitřní tenzi a směřování k budoucnosti jako základní rysy života a pohybu k vyšším úrovním organizace. Podstatnou část textu tvoří úvaha o politické roli filosofie, která nesmí sloužit moci, ale musí si uchovat kritickou distanci. Jejím úkolem je demaskovat ideologie, bránit demokratické struktury a vyjevovat politickou situaci ve světle pravdy. V závěru autor definuje fenomén jako vyjevení smyslu, k němuž dochází vtažením dění do světa logu a řeči, čímž fenomenologii propojuje s noetikou a teorií smyslu.
1977-05 (rukopis)
Tento soubor filosofických a politických úvah Ladislava Hejdánka se věnuje kritické revizi fenomenologie a hledání nových základů post-metafyzického myšlení. Autor kritizuje Husserlovu fenomenologii za opomíjení konstruktivní role logu a přílišný antropocentrismus. Navrhuje ontologický model založený na „primordiální události“ a reaktibilitě, čímž překonává tradiční subjektivismus. V politické rovině text reflektuje fungování Charty 77, kde Hejdánek obhajuje volnou strukturu hnutí jako platformu pro autentický dialog a individuální občanskou iniciativu bez mocenských ambicí. Významnou část tvoří analýza demokracie, kde je kladen důraz na decentralizaci a samosprávu (např. v univerzitách či hospodářství) chráněnou právním státem. Závěrečné pasáže zkoumají fenomenologický čas, povahu přítomnosti jako integrace minulosti a budoucnosti a rozlišují mezi ontickou sférou jsoucna a jeho ontologickým logizováním. Práce zdůrazňuje sepětí bytí se smyslem a pravdou, které přesahují pouhou věcnou danost.
1977-06 (rukopis)
Tento soubor reflexí z roku 1977 se zabývá vztahem mezi filosofií a politikou, se zvláštním zřetelem k politické odpovědnosti filosofa. Autor rozlišuje mezi politickou technikou a osobitým programem, přičemž zdůrazňuje, že filosof je díky své orientaci na celek schopen hlubší reflexe než specializovaní vědci. Varuje před degradací filosofie v ideologii a zdůrazňuje nutnost kritické distance od moci. Text se věnuje konkrétním úkolům v rámci tzv. „druhé kultury“, jako je nezávislé vzdělávání a podpora perzekvované inteligence, která v socialistických systémech tvoří hlavní opoziční sílu. Významná část je věnována lidským právům; autor argumentuje, že práva nejsou státem udílena, nýbrž jsou původní výzvou ke svobodě. Svoboda je chápána jako nedělitelný princip vyžadující respekt k druhému. Závěrem text kritizuje úpadek právního státu v socialismu a volá po objektivizaci právních norem a veřejné kontrole jejich dodržování.
1977-07 (rukopis)
Tento soubor reflexí ze srpna 1977 analyzuje vztah mezi jedincem, státem a pravdou v kontextu normalizačního Československa. Autor kritizuje právní pozitivismus, který lidská práva odvozuje od státní moci, a argumentuje, že práva jsou přirozená a předcházejí legislativě. Věnuje se diskriminaci křesťanů a navrhuje zřízení nezávislých vzdělávacích institucí. Významná část textu definuje ideu univerzity jako prostoru pro svobodný dialog a jednotu vědění, což kontrastuje s tehdejší ideologickou degradací vysokého školství na nástroj moci. Filosofická angažovanost je zde pojata jako nezbytná konfrontace s režimem, která skrze „průšvih“ odhaluje pravdivý stav věcí. Závěrečná část předkládá reformní návrh na reorganizaci práce, který rozlišuje mezi společensky nutnou a svobodnou tvůrčí činností. Cílem je osvobodit člověka od totální závislosti na státním aparátu a umožnit mu plný rozvoj jeho schopností. Text představuje klíčové myšlenkové podhoubí Charty 77, kladoucí důraz na život v pravdě a intelektuální integritu.
1977-08 (rukopis)
Text Ladislava Hejdánka z roku 1977 reflektuje jeho cestu k filosofii, vztah k Janu Patočkovi a širší společensko-filosofické otázky. Autor vzpomíná na své začátky ovlivněné Emanuelem Rádlem a na komplikovaný, ale formující vztah s Patočkou, od jehož fenomenologie si udržoval kritický odstup. Dále se zabývá konceptem výchovy jako celoživotního procesu vyvádění (e-ducatio), který směřuje až k smrti jako vyústění lidské existence. Hejdánek kritizuje moderní společnost za vytěsňování smrti a izolaci starých lidí, což označuje za projev novodobého barbarství. V závěru analyzuje Platónovu vizi filosofa jako vládce a zkoumá napětí mezi politickou mocí a pravdou. Filosofie je zde pojata jako služba pravdě, která musí čelit tendenci moci k monopolizaci a lži. Autor zdůrazňuje nezbytnost filosofické angažovanosti v polis jako obrany proti hybridnímu růstu moci.
1977-10 (rukopis)
Text zkoumá vztah mezi filosofií a politikou, přičemž se zaměřuje na koncept „nepolitické politiky“ inspirovaný Sókratem. Autor analyzuje roli filosofa, jehož cílem není uchopení moci, ale prosvětlování pravdy a veřejné svědectví, a to i za cenu osobních obětí. Úvahy dále přecházejí k Marxovu požadavku na změnu světa a k problematice vlády filosofů. Zásadní část textu tvoří polemika o povaze odpuštění, podnícená dopisem Miloše Rejchrta. Autor kritizuje koncept bezpodmínečného odpuštění, které vnímá jako projev neodpovědnosti či sentimentality, zejména v kontextu kolaborace představitelů Českobratrské církve evangelické a Komenského fakulty s tehdejším režimem. Zdůrazňuje, že pravé odpuštění vyžaduje pokání a nápravu škod. Varuje před falešným smířením s oportunisty, které by mohlo morálně zatížit budoucí generace, a obhajuje nutnost jasného vyvození důsledků pro zachování věrohodnosti církve i akademické půdy.
1977-11 (rukopis)
Tento soubor reflexí z října 1977 analyzuje možnosti politické a společenské transformace v totalitním systému. Autor zdůrazňuje potřebu vytváření nezávislého duchovního, kulturního a mravního prostoru prostřednictvím samizdatu a studijních kroužků jako nezbytné alternativy k totální státní moci. Klíčovým tématem je politická odpovědnost jednotlivce; pasivita a předstíraný nezájem jsou interpretovány jako spoluúčast na udržování zvrhlého režimu. Svoboda zde není vnímána pouze jako vnější záruka, ale jako vnitřní prostor otevřenosti vůči pravdě, vyžadující osobní odvahu a neustálou kritickou reflexi. Text dále zkoumá organický vztah mezi socialismem a demokracií a tvrdí, že socialismus bez demokratických struktur nutně degeneruje v mocenskou uzurpaci. Zvláštní pozornost je věnována historickému selhání i budoucí odpovědnosti inteligence, která má za úkol promýšlet a projektovat spravedlivé společenské uspořádání. Filosofický rozměr úvah zdůrazňuje distanci od praktické politiky jako předpoklad hlubšího vhledu a otevřenost vůči budoucnosti založenou na víře.
1977-12 (rukopis)
Soubor filosofických reflexí z roku 1977 tematizuje vztah člověka a světa, přičemž odmítá předmětné myšlení a zdůrazňuje lidskou otevřenost vůči budoucnosti. Autor kriticky analyzuje koncept odpuštění, který nesmí být pouhou soukromou psychologickou úlevou, ale musí reflektovat objektivní dopady viny na společenství a nepřípustnost odpuštění v zastoupení obětí. Text se podrobně zabývá politickou diskriminací v tehdejším československém školství a významem nezávislých vzdělávacích iniciativ jako nástroje pravdivého vyjevení povahy režimu. Dále zkoumá historické kořeny české národní povahy, poznamenané absencí elit a vzestupem oportunismu v rámci „reálného socialismu“. V metodologické rovině autor akcentuje odpovědnost vůči budoucím generacím a definuje mravní rozhodování jako čin, který v situaci předmětné nejistoty přesahuje racionální kalkul a směřuje k vyšší spravedlnosti a autentickému lidství.
1977-13 (rukopis)
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1977 ◆ poznámka: sešit A5; sešit předpokládán, ale nenalezen
Tento dokument představuje evidenční záznam pro spisovou jednotku označenou jako R 1977–13, konkrétně pro paragrafy 81 až 85. Hlavním rysem tohoto záznamu je skutečnost, že příslušný fyzický sešit nebyl v rámci archivního fondu doposud dohledán. Záznam slouží jako formální identifikátor v rámci širšího systému registrace dokumentů z roku 1977. Absence fyzického nosiče informací ztěžuje podrobnou analýzu obsahu uvedených paragrafů, nicméně existence samotného záznamu potvrzuje, že tato legislativní nebo administrativní agenda byla v daném období řádně evidována. Dokumentace tohoto typu je klíčová pro pochopení kontinuity úředních záznamů a identifikaci mezer v historických fondech. Práce s tímto prvkem vyžaduje zohlednění procesů archivace a metodiky vyhledávání ztracených nebo chybně zařazených materiálů. V současné době zůstává tento oddíl předmětem dalšího bádání s cílem lokalizovat chybějící svazek a doplnit tak chybějící informace o tehdejších právních či administrativních postupech vymezených uvedenými paragrafy.
Vlastní životopis
Ladislav Hejdánek (nar. 1927) je český filosof, esejista a publicista. Jeho profesní dráha, poznamenaná politickými perzekucemi, zahrnovala dělnická zaměstnání, práci v dokumentaci a následně v Filosofickém ústavu ČSAV. Po roce 1971 pracoval jako vrátný a topič, což reflektuje jeho postavení nemarxistického intelektuála v normalizačním Československu. Hejdánek publikoval rozsáhle v dobových časopisech a sbornících, často na témata umění, tvorby a povahy uměleckého díla. Přestože neměl samostatnou knižní publikaci, připravoval soubor studií „Moderní člověk a víra“. Jeho filosofické zaměření směřuje k nenáboženské interpretaci židovsko-křesťanské tradice a k možnostem nepředmětného myšlení, přičemž umění považuje za klíčovou oblast reflexe v kontextu úpadku metafyziky.
Vyprávění o zatčení a výslechu ve věci Charty 77
Tento přepis zachycuje rozhovor s Ladislavem Hejdánkem, který detailně popisuje své výslechy v roce 1977 v souvislosti s Chartou 77. Hejdánek líčí okolnosti svého předvedení, včetně chybné navigace během převozu do Prahy Ruzyně a následného jednání na oddělení StB. Zdůrazňuje svou strategii odmítání vypovídat a poukazuje na zákonné možnosti obrany, přičemž polemizuje s vyšetřujícím podplukovníkem Kohlem o výkladu práva a "křivém svědectví". Rozhovor se dotýká také tehdejší politické atmosféry, represe vůči disidentům a pokrytectví oficiální propagandy. Hejdánek klade důraz na právo občana odmítnout výpověď a protestuje proti způsobu, jakým byly jeho dokumenty (podepsaná Charta 77) vyšetřovány. V závěru popisuje svůj odchod a zdánlivě přátelské, avšak napjaté loučení s vyšetřovatelem.
Die Anfänge der Charta ’77
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 10. 2. 1977
V tomto dopise z února 1977 filosof Ladislav Hejdánek reflektuje okolnosti vzniku a hlavní cíle Charty 77. V úvodu vysvětluje mladému příteli své důvody pro odmítnutí jeho podpisu, čímž chtěl chránit jeho možnost dokončit vzdělání, a zároveň rozlišuje mezi pochopitelnou opatrností a skutečným morálním selháním. Hejdánek identifikuje soudní procesy s hudebníky z okruhu „The Plastic People of the Universe“ jako klíčový moment, který sjednotil různorodé skupiny v solidárním odporu. Právní ukotvení iniciativy spatřuje v ratifikaci mezinárodních paktů o lidských právech, které se v roce 1976 staly součástí československého zákona. Charta 77 je zde definována nikoli jako politická strana, ale jako výraz občanské solidarity napříč ideologickými směry – od křesťanů po marxisty. Jejím smyslem je důsledné vyžadování dodržování zákonů a lidských práv ze strany státu, a to i s ohledem na mezinárodní kontrolu v rámci následných helsinských schůzek v Bělehradě.
Dopis příteli č. 1
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 10. 2. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 1
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 1–7
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 1–10
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 2–6
- in: Studie, 1978, č. 6 (60), str. 401–405
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 4–10
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 13–17
- in: Protestant, 1997, č. 1, str. 13–14 (úryvek v rámci článku s názvem "Před dvaceti lety byla publikována Charta 77") ◆ text
- in: Vilém Prečan – Blanka Císařovská (vyd.), Charta 77. Dokumenty 1977–1989: přílohy, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 74–76
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli — 19. 11. 2011, 2011 ◆ publikace
Tento dopis Ladislava Hejdánka z 10. února 1977 osvětluje okolnosti vzniku a cíle Charty 77. Autor v něm vysvětluje svému mladému příteli, proč odmítl přijmout jeho podpis – cílem bylo uchránit studenta před perzekucí, přičemž Hejdánek rozlišuje mezi legitimní opatrností a morálním selháním, které spatřuje v aktivní lži. Text rozebírá politický kontext, zejména vliv procesů s hudebníky z Plastic People of the Universe na sjednocení opozice. Hlavním právním pilířem Charty je ratifikace mezinárodních paktů o lidských a občanských právech, které se v roce 1976 staly součástí československého právního řádu. Charta 77 je zde popsána jako „sonda“, která má otestovat, zda stát hodlá své vlastní zákony dodržovat, zejména s ohledem na nadcházející bělehradskou schůzku o helsinských dohodách. Hejdánek zdůrazňuje, že iniciativa není politickou stranou, ale výrazem solidarity a občanské slušnosti napříč různými ideovými proudy, a ostře kritizuje amorálnost státní antikampaně.
Letter to Friend No. 1
Tento dopis, napsaný Ladislavem Hejdánkem 10. února 1977, reaguje na hněv a zmatek přítele ohledně autorova odmítnutí podepsat petici a předat jeho podpis. Hejdánek vysvětluje, že jeho neochota pramení z pochopení možných následků pro přítele, jako je vyloučení ze školy, a z přesvědčení, že skutečná odvaha nespočívá v podepsání něčeho pravdivého, ale v obraně rozhodnutí druhých. Dopis poukazuje na strategický význam načasování protestů, konkrétně zmiňuje soudní procesy s Plastic People of the Universe a DG 307 jako katalyzátor proformování občanské solidarity a dosažení konkrétních výsledků. Autor analyzuje rozpor mezi ratifikací helsinských dohod a jejich skutečným uplatňováním v Československu. Zdůrazňuje nutnost informovat občany o závazcích plynoucích z paktů a o právní cestě k občanské iniciativě. Dopis argumentuje, že situace vyžadovala akci, aby se objasnila praxe státních orgánů v rozporu s ratifikovanými zákony a aby se předešlo dezinterpretacím před nadcházející schůzkou v Bělehradě. Zdůrazňuje klíčovou roli pravdy a mezinárodního povědomí pro podporu boje za lidská práva v zemi, což vedlo k iniciativě Charta 77, která sdružuje lidi různých přesvědčení na základě společné víry v základní lidská práva a odmítnutí bezpráví a nespravedlnosti.
Lettera n. 1
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 10. 2. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 21–27
Tento dokument představuje dopis z 10. ledna 1977, který osvětluje okolnosti vzniku a etické základy Charty 77 v tehdejším Československu. Autor v něm vysvětluje svému příteli důvody, proč prozatím odmítl jeho podpis, aby jej uchránil před perzekucí, přičemž rozlišuje mezi oprávněnou opatrností a lží. Text podrobně rozebírá 'kairos' neboli pravý čas pro protest, který byl vyvolán procesy se skupinou Plastic People of the Universe a ratifikací mezinárodních paktů o lidských právech po helsinské konferenci. Charta 77 je zde definována nikoliv jako politická platforma, ale jako nadideologické hnutí solidarity spojující křesťany, komunisty i intelektuály v úsilí o dodržování zákonnosti. Iniciativa měla sloužit jako 'sonda', která prověří, zda stát myslí vážně své právní závazky. Autor rovněž kritizuje hysterickou antikampaň režimu a poukazuje na morální integritu signatářů v kontrastu s oficiálně organizovaným odporem, který popírá principy občanské solidarity a spravedlnosti.
Die historische Bedeutung der Menschenrechte in der Demokratie und in der Diktatur
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 17. 2. 1977
Tento text Ladislava Hejdánka z února 1977 analyzuje vztah mezi státní mocí a lidskými právy v kontextu tehdejšího politického rozdělení světa. Autor vyjadřuje hlubokou skepsi vůči snahám prosazovat svobodu prostřednictvím státního tlaku či násilí, neboť moc má přirozenou tendenci k nekontrolovanému růstu a zotročování společnosti. Hlavní přednost demokracie nespatřuje v její formě, ale v zákonných mezích, které státu brání v libovůli. Lidská práva nejsou státem udělována, nýbrž jsou nezadatelná; jejich porušování proto nikdy není pouhou „vnitřní záležitostí“ státu, ale věcí celolidské solidarity. Hejdánek kritizuje selektivní přístup k lidským právům v mezinárodní politice a zdůrazňuje, že věrohodná kritika musí začínat u vlastních nedostatků. V souvislosti s helsinskými dohodami poukazuje na klíčový význam občanských iniciativ, které jako jediné berou ochranu práv vážně. Autorova naděje spočívá ve vnitřní mravní a politické obnově společnosti, nikoliv v diplomatických hrách mocností.
Dopis příteli č. 2
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 17. 2. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 2
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 8–16
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 11–22
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 7–12
- in: Studie, 1978, č. 6 (60), str. 405–410
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 11–19
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 18–23
Dopis Ladislava Hejdánka z února 1977 představuje hlubokou filosofickou reflexi vztahu mezi mocí, státem a lidskými právy. Autor vyjadřuje skepsi vůči prosazování svobody skrze mocenský tlak cizích států a zdůrazňuje, že podstata moci má přirozenou tendenci k expanzi a zotročování společnosti. Argumentuje, že lidská práva nejsou státem udělována, nýbrž musí být státem pouze respektována jako nezadatelná hodnota jednotlivce. Hejdánek kritizuje politický pragmatismus a pokrytectví v mezinárodních vztazích, přičemž připomíná historická selhání, jako byla Mnichovská dohoda. Klíčovým prvkem textu je důraz na elementární lidskou solidaritu překračující hranice a na prioritu vnitřního zápasu za svobodu ve vlastní zemi. Autor vkládá naději do občanských iniciativ, které považuje za účinnější nástroj demokratizace než oficiální státní politiku. Text reflektuje dobovou atmosféru počátků Charty 77 a hledání mravní integrity.
Letter to Friend No. 2
Dopis příteli č. 2 z roku 1977 se zabývá otázkou lidských práv a svobod. Autor Ladislav Hejdánek vyjadřuje skepsi k využívání mocenských a nátlakových prostředků, včetně intervencí demokratických zemí vůči nedemokratickým, k prosazování lidských práv. Zdůrazňuje nebezpečí nekontrolované státní moci a její tendenci k neomezenému růstu a podmanění jedince i společnosti. Považuje za naivní očekávat, že stát, ať už vlastní či cizí, bude hlavním garantem svobod. Poukazuje na to, že demokracie spočívá spíše v omezeních, která jsou státům uložena, nikoli v jejich schopnosti svobody udělovat. Skutečné prosazování práv musí začít uvnitř vlastní společnosti. Kritizuje oficiální podporu západních zemí boji za občanská práva v zemích mimo jejich sféru vlivu, pokud tyto země samy mají problémy s lidskými právy. Zdůrazňuje, že kritika porušování práv je legitimní pouze tehdy, je-li stejně ostrá všude a zaměřuje-li se primárně na domácí podmínky. Vyjádřuje zklamání z výsledků helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a poukazuje na zneužívání principu nevměšování k potlačování lidských práv. Naději spatřuje v iniciativě samotných občanů a v obnově socialistického programu na základě domácích sil, nikoli v mezinárodních intervencích.
Lettera n. 2
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 17. 2. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 29–36
Tento dopis z roku 1977 se zamýšlí nad bojem za lidská práva a zdůrazňuje, že jejich ochrana se nemůže spoléhat pouze na zásahy cizích států nebo oficiální diplomatický tlak. Autor tvrdí, že státní moc má přirozenou tendenci k expanzi a podmaňování jednotlivce, a proto jsou lidská práva vrozenou suverenitou, kterou stát musí respektovat, nikoliv udělovat. Ačkoliv je mezinárodní solidarita nezbytná, text zdůrazňuje, že primární odpovědnost za obranu občanských svobod leží uvnitř vlastní společnosti. Autor kritizuje nekonzistentnost západních demokracií a připomíná historické zrady, jako byla Mnichovská dohoda či podpora diktatur. Dopis dále hodnotí helsinské dohody a poukazuje na rozpor mezi principem nevměšování a univerzální povinností protestovat proti bezpráví. Závěrem vyzdvihuje význam občanských iniciativ jako skutečných hybatelů demokratické obnovy a překonání totalitních deformací, zejména v kontextu socialistického Československa a tehdejšího východního bloku.
Dopis příteli č. 3
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 2. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 3
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 16–23
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 23–31
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 13–17
- in: Studie, 1978, č. 6 (60), str. 410–414
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 20–26
- in: Protější chodník, 1, 1987, č. 2, str. 11-16
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 24–27
Ladislav Hejdánek v dopise z února 1977 rozebírá právní napětí mezi ideologickým monopolem marxismu-leninismu zakotveným v tehdejší ústavě ČSSR a mezinárodními pakty o lidských právech, které Československo ratifikovalo. Autor argumentuje, že podle právní zásady, kdy novější zákon vymezuje výklad starších norem, musí být ústava interpretována v souladu s těmito pakty. Hejdánek zdůrazňuje, že stát se ratifikací zavázal respektovat svobodu myšlení, svědomí a náboženství, včetně práva rodičů na výchovu dětí podle vlastního přesvědčení. Dokument kritizuje systémovou diskriminaci věřících a ne-marxistických myslitelů ve vzdělávání, kultuře a médiích. Autor vyzývá k občanské aktivitě a využívání zákonných prostředků, jako jsou podněty prokuratuře, k nápravě nezákonných postupů státních orgánů. List představuje významný příspěvek k dobovému diskursu o lidských právech a legalitě v rámci opozičního hnutí a zdůrazňuje nutnost souladu vnitrostátní praxe s mezinárodními závazky.
Glaubens- und Gedankenfreiheit im Marxismus-Leninismus
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 24. 2. 1977
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1977 se zabývá rozporem mezi ústavně zakotveným ideologickým monopolem marxismu-leninismu v tehdejším Československu a mezinárodními pakty o lidských právech. Hejdánek argumentuje, že ratifikací mezinárodních úmluv o občanských, politických, hospodářských a kulturních právech se stát zavázal k jejich dodržování, což musí vést k nové interpretaci domácích zákonů. Autor zdůrazňuje, že svoboda myšlení, svědomí a náboženství, stejně jako právo rodičů na náboženskou výchovu dětí, jsou nezcizitelná. Jakýkoli výklad ústavy, který tyto svobody omezuje ve prospěch jediné ideologie, považuje za nezákonný a v rozporu se socialistickou zákonností. Text vybízí občany, aby se domáhali svých práv prostřednictvím oficiálních institucí, jako je prokuratura. Hejdánek tak analyzuje právní rámec, který by měl umožnit existenci křesťanské kultury, vzdělávání a svobodného vědeckého bádání i v podmínkách socialistického státu, pokud ten hodlá dostát svým mezinárodním závazkům.
Letter to Friend No. 3
Tento dopis pojednává o zdánlivém rozporu mezi marxisticko-leninskou ideologií v kulturní politice a vzdělávání, zaručené Ústavou ČSSR, a svobodou myšlení, svědomí a náboženského vyznání, zakotvenou v mezinárodních paktech ratifikovaných Československem. Autor, Ladislav Hejdánek, vysvětluje z laického hlediska, že novější mezinárodní zákony mají přednost před staršími vnitrostátními předpisy, včetně ústavy. Uvádí, že jakákoli interpretace československých zákonů, která by byla v rozporu s mezinárodními pakty o občanských, politických, ekonomických, sociálních a kulturních právech, je nezákonná a musí být napravena. Zdůrazňuje právo na svobodu vyjadřování náboženského přesvědčení, včetně jeho výuky a šíření uměleckými či vědeckými prostředky, a právo rodičů na náboženskou a morální výchovu dětí. Kritizuje úzké a omezující interpretace, které by popíraly tato práva a omezovaly by svobodu projevu a kulturní aktivity ne-marxisticko-leninských autorů a myslitelů, a vyzývá k nápravě těchto protiprávních stavů.
Lettera n. 3
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 24. 2. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 37–42
Tento dopis z února 1977 se zabývá právním rozporem mezi ideologickým monopolem marxismu-leninismu v tehdejší československé ústavě a nově ratifikovanými mezinárodními pakty o lidských právech. Autor argumentuje, že mezinárodní smlouvy, které se staly součástí právního řádu, mají přednost před staršími vnitrostátními předpisy. Článek 16 ústavy proto nesmí být vykládán způsobem, který potlačuje svobodu myšlení, svědomí, náboženství nebo projevu. Text zdůrazňuje, že stát je právně zavázán umožnit občanům projevovat víru, vzdělávat děti v souladu s vlastním přesvědčením a účastnit se kulturního a vědeckého života bez ideologické diskriminace. Autor upozorňuje, že vylučování nemarxistů ze školství, médií nebo profesního života představuje porušení socialistické zákonnosti. Dopis v závěru vybízí občany, aby na tyto nesrovnalosti aktivně upozorňovali podáváním podnětů na generální prokuraturu a domáhali se tak praktického naplnění práv zaručených mezinárodními úmluvami.
Dopis příteli č. 4
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 3. 3. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 4
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 24–30
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 32–41
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 18–22
- in: Studie, 1979, č. 1 (61), str. 34–38
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 27–33
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 28–32
Tento dopis Ladislava Hejdánka z března 1977 hluboce reflektuje vztah mezi socialismem a demokracií. Autor reaguje na dotazy ohledně své orientace na obrodu socialistického programu a argumentuje, že skutečný socialismus je v podstatě důsledným domyšlením a rozšířením demokratických principů do sociální a ekonomické sféry. Hejdánek ostře kritizuje tehdejší československý právní řád, který trestal občany za jejich „smýšlení“ či „nepřátelský postoj“, a odkazuje přitom na Marxovu kritiku diskriminačních zákonů namířených proti tendencím. Zdůrazňuje, že v demokratickém státě musí existovat názorový pluralismus a právo na svobodnou kritiku, přičemž žádná státní moc nesmí vystupovat jako jediný arbiter pravdy. Text varuje před nebezpečným oddělováním sociálních jistot od politických a kulturních svobod, neboť potlačení svobody projevu a kritiky vede k celkové společenské i hospodářské degradaci. V závěru Hejdánek zasazuje tento diskurz do globálního kontextu a zdůrazňuje potřebu vytvořit funkční a přitažlivý vzor spojující demokracii se sociální spravedlností pro budoucnost celého světa.
Dopis příteli č. 4 [dřívější nedokončená verze]
Tento dopis reaguje na kritiku, že jeho obsah je „suchý“ a možná až nudný, ale obhajuje jeho platnost proti pomlouvačné kampani vedené médii. Autor kritizuje netrpělivost a uspěchané soudy o neúspěchu, zdůrazňuje, že úspěchy dosažené mocí, násilím a lží jsou pouze dočasné. Vychází z myšlenky, že pravda nejenže vždy vítězí, ale že její porážky jsou pouze dočasné a „jakoby prohry“, protože nad ní nelze zvítězit definitivně. Naopak, nepřátelé pravdy se usídlují v provizoriu, což vysvětluje jejich neurotické reakce. Autor přirovnává boj o pravdu k válce, kde porážky v jednotlivých bitvách jsou podmínkou konečného vítězství. Zdůrazňuje nutnost nečisté prostředky nebo taktiky nepoužívat, i když se zdá, že to dává protivníkům výhodu, jak dokládá příklad dezinformací o signatářích Charty 77 v NDR.
Letter to Friend No. 4
Dopis příteli č. 4 z roku 1977 se zabývá vztahem mezi socialismem a demokracií. Autor, Ladislav Hejdánek, reaguje na přítelovu pochybnost o jeho demokratických postojích, pokud podporuje „obnovu a oživení socialistického programu“ a „socialistickou zákonnost“. Hejdánek argumentuje, že skutečně demokratický stát musí umožňovat pluralitu názorů na socialismus, protože každý občan má právo chápat socialismus po svém. Zdůrazňuje, že právo postihovat za ideje je nedemokratické a reakcionářské. Kritizuje koncepty, které rozdělují demokratické a socialistické principy, a tvrdí, že socialismus by měl být rozšířením demokratických principů do sociální a ekonomické sféry, aby se předešlo nerovnosti a zajistila materiální jistota. Zároveň varuje před zneužitím socialistického programu k potlačení politických a kulturních svobod. Dopis dochází k závěru, že budoucnost demokracie závisí na tom, zda „reálný“ komunismus prokáže svou životaschopnost konzistentním uplatňováním svobod, nebo zda západní demokracie rozšíří své principy do sociální a ekonomické sféry, přičemž klíčovou roli budou hrát rozvojové země.
Lettera n. 4
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 3. 3. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 43–49
Tento dopis zkoumá zásadní průnik mezi socialismem a demokracií a tvrdí, že skutečný socialismus je v podstatě rozšířením demokratických principů do sociální a ekonomické sféry. Autor kritizuje režimy, které pronásledují jednotlivce na základě ideologického podezření či „nepřátelství k režimu“, přičemž se odvolává na kritiku Karla Marxe vůči zákonům postihujícím smýšlení. Argumentuje, že zatímco politická práva zůstávají bez materiálního zabezpečení pouhou formou, obětování politických a kulturních svobod ve prospěch ekonomické stability vede k nevyhnutelnému úpadku systému a ztrátě všech práv. Text odmítá administrativní represe a obhajuje ideový pluralismus, v němž se názorové rozdíly řeší diskusí, nikoli mocí. Dokument, sepsaný v Praze v březnu 1977, dochází k závěru, že budoucnost světa – zejména rozvojových zemí – závisí na vytvoření přitažlivého modelu, který dokáže organicky propojit sociální spravedlnost s autentickou politickou svobodou.
Sozialismus und Demokratie
Ladislav Hejdánek ve svém dopise z března 1977 reflektuje hluboký vztah mezi socialismem a demokracií. Kritizuje praxi postihování na základě politického smýšlení, kdy je občan trestán za domnělé nepřátelství k socialistickému řádu, což s odkazem na Marxe označuje za reaktivní princip odporující rovnosti před zákonem. Autor argumentuje, že socialismus by měl být přirozeným rozšířením demokratických principů do sociální a ekonomické oblasti, nikoliv jejich popřením. Zdůrazňuje právo každého občana na názorovou pluralitu, kritiku a vlastní pochopení socialismu bez administrativních zásahů státu. Varuje před historickou zkušeností, kdy potlačení politických a kulturních svobod ve jménu sociálních jistot vede k celkovému úpadku společnosti, neefektivitě hospodářství a ztrátě lidské důstojnosti. Hejdánek uzavírá, že budoucnost globální demokracie závisí na vytvoření funkčního modelu, který organicky spojuje politickou svobodu s ekonomickou spravedlností, což představuje zásadní výzvu pro moderní svět i rozvojové země.
Charta ’77 und die Moral der Kritiker
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 10. 3. 1977
Tento filosofický dopis Ladislava Hejdánka z března 1977 reflektuje morální souvislosti hnutí Charta 77 v tehdejším Československu. Autor analyzuje hysterickou státní kampaň proti signatářům a srovnává ideologický fanatismus 50. let s cynickým pragmatismem a morální rezignací éry normalizace. Na základě osobní zkušenosti s rozčarováním ze stalinismu a setkání s politickými vězni Hejdánek tvrdí, že svoboda je nedělitelná a mlčení tváří v tvář bezpráví je formou spoluviny. S využitím marxistické teorie argumentuje, že pravá filosofie musí být v neustálém kontaktu s realitou a pravdou světa. Režimní kampaň popisuje jako tragikomickou a absurdní, přičemž zdůrazňuje rozpor společnosti, kde kritici odsuzují dokument, který nesmějí číst. Text uzavírá myšlenkou, že morální krizi společnosti lze překonat pouze skrze individuální odpovědnost, hlas svědomí a nekompromisní odmítnutí lži.
Dopis příteli č. 5
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 10. 3. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 5
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 31–38
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 42–52
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 23–28
- in: Studie, 1979, č. 2 (62), str. 102–107
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 34–41
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 33–37
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli — 19. 11. 2011, 2011 ◆ publikace
Dopis Ladislava Hejdánka z 10. března 1977 hluboce reflektuje hlubokou morální krizi československé společnosti v období represivní kampaně namířené proti signatářům Charty 77. Autor podrobně analyzuje historický posun od tragických padesátých let k tehdejšímu stavu, který charakterizuje jako naprostou ztrátu autentických ideálů, rezignaci a nahrazení vnitřního přesvědčení chladným kalkulem, konzumem či korupcí. Hejdánek čerpá z vlastních rodinných zkušeností i z Marxových úvah o dějinách jako komedii, aby ukázal, že soudobá represe již postrádá vnitřní legitimitu a mění se v absurdní frašku. Zdůrazňuje nedílnost svobody a neúprosnou osobní odpovědnost každého jednotlivce vůči pravdě, která stojí nad státními institucemi. Podle autora je pravdivá filosofie „duchovní kvintesencí své doby“ a musí aktivně vstupovat do veřejného prostoru, i za cenu perzekuce. Celý text je naléhavým apelem na lidské svědomí a kategorickým odmítnutím lži. Překonání krize vidí v odvaze jednotlivců přestat obelhávat sebe sama a pevně se postavit za etické principy i přes hrozby moci.
Lettera n. 5
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 10. 3. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 51–57
Tento dopis z března 1977 hluboce analyzuje morální rozměr kampaně proti Chartě 77 v tehdejším Československu. Autor reflektuje historický vývoj od tragického stalinismu 50. let, založeného na vnitřním přesvědčení, k éře normalizace 70. let, kterou definuje cynismus, korupce a rezignace výměnou za materiální jistoty. Prostřednictvím osobních vzpomínek a odkazů na Karla Marxe či A. P. Čechova text odkrývá tragikomickou povahu režimu, který pronásleduje pravdu, ačkoliv sám postrádá skutečnou sílu přesvědčení. Autor zdůrazňuje, že svoboda i otroctví jsou nedělitelné, a kritizuje ty, kteří mlčí tváří v tvář nespravedlnosti. Ústředním motivem je individuální odpovědnost každého člověka vůči vlastnímu svědomí. Morální krizi společnosti lze podle autora překonat pouze tehdy, pokud jednotlivci přestanou klamat sami sebe, odmítnou ponižující kompromisy a začnou brát pravdu vážně jako základní princip lidské existence.
Der Stellenwert der Politik im menschlichen Leben
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 19. 3. 1977
Dopis Ladislava Hejdánka z března 1977 reflektuje význam politiky v lidském životě na pozadí úmrtí Jana Patočky a represí proti signatářům Charty 77. Autor rozlišuje mezi politikou v širokém smyslu, tedy účastí na životě obce, a politikou technickou, zaměřenou na státní moc a správu. Varuje před „hyperpolitičností“ absolutního státu, který se snaží ovládnout veškeré sféry lidského bytí a vynucuje si rituální loajalitu. Jako alternativu nabízí koncept „nepolitické politiky“ založené na pravdě, mravní integritě a osobní odpovědnosti. Zdůrazňuje, že svoboda nespočívá v libovůli, ale v ochotě podřídit své jednání pravdě a spravedlnosti vůči slabým a diskriminovaným. Charta 77 je zde příkladem spontánní občanské iniciativy, která brání prostor lidskosti proti nelegitimním zásahům státní moci. Autor vyzývá jednotlivce k odmítnutí lži a k ochraně sféry svobody, která stojí mimo kompetenci státu.
Dopis příteli č. 6
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 19. 3. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 6
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 39–49
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 53–65
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 29–35
- in: Studie, 1979, č. 2 (62), str. 107–112
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 42–51
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 38–43
Dopis Ladislava Hejdánka z března 1977 představuje zásadní reflexi politické a morální situace v Československu v době po vzniku Charty 77 a úmrtí filosofa Jana Patočky. Autor v textu rozvíjí klíčovou distinkci mezi politikou v úzkém, technickém smyslu, která se týká správy státu a mocenských struktur, a politikou v širším slova smyslu, jež zahrnuje veškerou lidskou činnost ovlivňující život obce (polis). Hejdánek podrobuje ostré kritice moderní absolutní stát, jenž skrze hypertrofii technické moci potlačuje spontánní společenské iniciativy a nutí občany k rituálnímu předstírání loajality. Jako alternativu nabízí koncept nepolitické politiky, která je hluboce zakořeněna v individuálním svědomí, mravní integritě a odvaze žít v pravdě. Boj za lidská práva je podle něj cestou k ochraně autonomie lidského života před neoprávněnými zásahy státu. Text vyzývá k občanské aktivitě, odmítnutí lži a k ochotě podřídit osobní zájmy univerzálním etickým hodnotám spravedlnosti a pravdy.
Dopis příteli č. 6 [dřívější nedokončená verze].docx
Tento dopis, původně nedokončený, popisuje zážitek autora při účasti na psychiatrickém semináři o lidské smrti, kam ho pozval jako hosta dr. Rezek. Přestože byl dopis pozdržen kvůli autorovým nočním směnám a rodinným sporům ohledně smysluplnosti smrti, jeho návštěva semináře se nečekaně zkomplikovala. Krátce po začátku přednášky vtrhli do budovy příslušníci StB, kteří obklíčili místo a legitimovali všechny přítomné. Autor a jeho dcera byli spolu s dalšími účastníky zapsáni a následně zadrženi a předvedeni na Bartolomějskou ulici bez udání důvodu. Zde autor popisuje průběh výslechu, který se vyznačoval napětím, neochotou vyšetřovatele sdělit své jméno a agresivním chováním ze strany jednoho z přítomných pracovníků StB. Zápis z výslechu zaznamenává čas zadržení, ale důvody zůstávají nejasné. Text končí uprostřed popisu provokací ze strany vyšetřovatele.
Lettera n. 6
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 19. 3. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 59–67
Tento dopis, napsaný v březnu 1977 po pohřbu Jana Patočky a autorově následném zadržení, se zamýšlí nad vztahem mezi jednotlivcem, společností a státem v podmínkách totality. Autor rozlišuje mezi politikou jako technickou specializací zaměřenou na mocenskou kontrolu a „nepolitickou politikou“, která představuje širší angažovanost občana v životě obce. Text kritizuje fenomén „absolutního státu“, jenž se snaží pohltit veškeré lidské aktivity a vynucuje si rituální loajalitu, což vede k apatii a morálnímu úpadku společnosti. Na příkladu Charty 77 autor demonstruje snahu režimu kriminalizovat spontánní občanské iniciativy a izolovat ty, kteří odmítají konformitu. Klíčovým tématem je „život v pravdě“ a osobní odpovědnost, inspirovaná myšlenkami Solženicyna. Svoboda je zde definována jako schopnost upřednostnit spravedlnost a pravdu před vlastním prospěchem či strachem. Dokument je výzvou k obraně lidských práv a k vymezení sféry lidského bytí, která musí zůstat nezávislá na státní moci.
[Stát, společnost a jednotlivec a jejich vztah k pravdě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 3. 1977
Tento text analyzuje vztah mezi státem, společností a jednotlivcem, přičemž stát definuje jako produkt a služebníka společnosti, nikoli jako její nejvyšší cíl. Autor argumentuje, že kompetence státu jsou omezeny na technické a administrativní úkoly, zatímco hlubší hodnoty, jako je pravda, spravedlnost a smysl vzdělávání, musí zůstat mimo dosah státní moci. Zákony jsou nahlíženy jako nestranné nástroje usnadňující soužití, podobné dopravním předpisům, které nesmějí určovat směr lidského života. Ústředním tématem je vztah jednotlivce k pravdě. Jelikož pravdu poznává jednotlivec a prosazuje ji skrze argumentaci, stát nemá právo vystupovat jako její arbitr. Dokument varuje, že stát, který se snaží občanům vnucovat oficiální ideologii nebo svou verzi „pravdy“, ztrácí legitimitu a stává se zločinným. V závěru text zdůrazňuje nedělitelnost lidských práv a skutečnost, že osobní odpovědnost člověka vůči pravdě je nezastupitelná a nelze ji přenést na stát ani na kolektiv.
Dopis příteli č. 7
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 3. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 7
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 49–59
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 66–78
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 36–42
- in: Křesťané a Charta 77, Köln / München: Index, 1980, str. 227–233
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 52–61
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 44–49
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli — 19. 11. 2011, 2011 ◆ publikace
Tento dopis Ladislava Hejdánka z března 1977 reflektuje význam a odkaz nedávno zesnulého filosofa Jana Patočky. Hejdánek srovnává Patočkův akademický přístup s politickým patosem Emanuela Rádla a zdůrazňuje, že Patočka pozvedl českou filosofii na světovou úroveň díky své metodické důslednosti a interpretačnímu géniu. Patočka dokázal zprostředkovat hluboké porozumění antické filosofii, Hegelovi i fenomenologii, čímž zásadně ovlivnil jak marxistické, tak křesťanské myslitele a umožnil mezi nimi věcný dialog. Navázal přitom na prostor vytvořený J. L. Hromádkou, ale překročil jeho hranice zahájením diskuse s neomarxisty. Ačkoliv byl Patočka původně vzdálen aktivní politice, v závěru života přijal roli veřejného intelektuála v zápase o lidská práva. Hejdánek interpretuje Patočkovu smrt nikoli jako rezignaci, ale jako morální výzvu a "pečeť odhodlání" pro českou inteligenci. Dokument vyzdvihuje Patočkovo přesvědčení, že existují hodnoty, pro které stojí za to trpět, a že jeho odkaz slouží jako etický kompas v dobách nesvobody.
Lettera n. 7
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 24. 3. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 69–77
Tento text, napsaný v březnu 1977 krátce po smrti Jana Patočky, se zamýšlí nad jeho hlubokým intelektuálním a morálním odkazem v kontextu české kultury. Autor porovnává Patočkovu akademickou přísnost s politickým patosem Emanuela Rádla a ukazuje, jak Patočka v rozhodujících chvílích přijal roli národního morálního vůdce. Patočkovi je připisována zásluha za povznesení české filosofie na světovou úroveň prostřednictvím fenomenologie a hlubokého studia řeckého myšlení. Dokument rovněž rozebírá jeho vliv na marxistické intelektuály skrze interpretaci Hegela a jeho vztah k J. L. Hromádkovi. Text vrcholí popisem Patočkova závěrečného zápasu za lidská práva, který autora vede k přesvědčení, že se Patočka definitivně zařadil do linie velkých českých myslitelů, jako byli Masaryk či Havlíček. Patočkova smrt je interpretována nikoli jako konec, ale jako etický apel a 'pečeť' rozhodnutí směřovat ke svobodné budoucnosti založené na odpovědnosti a svědomí.
[Porušování československých zákonů, Charta 77 a stát]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 3. 1977
Dokument ze března 1977 se zabývá soustavným porušováním zákonů a ústavně zaručených práv v tehdejším Československu, zejména v kontextu hnutí Charta 77. Text zdůrazňuje rozpor mezi oficiálně ratifikovanými mezinárodními pakty o lidských právech a represivní praxí státních orgánů vůči občanům. Signatáři Charty 77 jsou vystaveni perzekuci, policejním výslechům a propouštění ze zaměstnání, zatímco režim vede masivní očerňující kampaň, aniž by veřejnosti umožnil seznámit se s vlastním obsahem prohlášení. Autor kritizuje státní absolutismus, který lidská práva chápe jako milost udělovanou státem, nikoliv jako nezadatelná práva jednotlivce. Dokument poukazuje na to, že odmítnutí dialogu ze strany politické moci a nahrazení věcné argumentace represí odhaluje vnitřní slabost režimu a jeho strach z otevřené diskuse. Lidská práva jsou v textu definována jako nerozlučně spjatá s podstatou člověka, a nikoliv s libovůlí státních institucí.
Dopis příteli č. 8
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 31. 3. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 8
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 59–69
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 79–91
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 43–49
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 62–71
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 50–55
Dopis Ladislava Hejdánka z března 1977 kriticky rozebírá fenomén revoluce a její zneužití v rámci politického romantismu. Autor odmítá násilí jako legitimní nástroj pro budování spravedlivé společnosti a poukazuje na jeho hluboké kořeny v evropském objektivismu, který redukuje skutečnost na pouhé předměty. Hejdánek navazuje na myšlenky Karla Havlíčka Borovského a rozlišuje mezi destruktivním násilným radikalismem a nezbytnou revolucí hlav a srdcí. Analyzuje historická selhání revolučních hnutí, zejména marxismu-leninismu, a varuje, že násilná revoluce často ústí v politickou stagnaci a kulturní sterilitu. V českém kontextu autor kritizuje prázdné revoluční fráze a volá po skutečné duchovní proměně. Pravá revolučnost podle něj spočívá v otevřenosti budoucnosti, individuální odvaze, svobodném rozhodování a rozumu. Závěrem apeluje na potřebu vzdělání, otevřené diskuse a osobní odpovědnosti namísto slepého následování dogmat a mocenského nátlaku.
Lettera n. 8
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 31. 3. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 79–87
Tento text, napsaný v březnu 1977 v Praze, kriticky analyzuje koncept revoluce a odmítá její romantizaci spojenou s kultem násilí. Autor vychází z myšlenek Karla Havlíčka Borovského a důsledně rozlišuje mezi radikálním politickým převratem a „revolucí hlav a srdcí“. Tvrdí, že ačkoliv je násilná revoluce někdy nezbytná k odstranění tyranského režimu, je svou povahou destruktivní a neschopná organicky budovat novou, spravedlivou společnost. Historická zkušenost, zejména v marxistickém kontextu, ukazuje, že revoluční moc často vede ke společenské stagnaci a deformaci kultury, jakmile se spojí s monopolem státní moci. V českém prostředí autor kritizuje sklon k pasivnímu skepticismu a volá po skutečném duchovním obrození. Skutečná revoluce, kterou společnost naléhavě potřebuje, nespočívá v ideologických dogmatech nebo vynucené disciplíně, ale v otevřené diskusi, vzdělání a svobodném přijetí individuální odpovědnosti. Cílem je překonat patologický radikalismus ve prospěch autentického rozumu a mravní integrity.
Was ist Revolution?
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 31. 3. 1977
Ladislav Hejdánek ve svém dopise z roku 1977 kriticky reflektuje pojem revoluce a varuje před jejím romantizováním. Autor odmítá revoluční násilí jako relikt politického romantismu, který vede k mystifikaci reality a potlačování organických vazeb člověka se světem. Navazuje na myšlenky Karla Havlíčka Borovského a rozlišuje mezi ozbrojeným převratem a „revolucí hlav a srdcí“. Zatímco násilná revoluce může sloužit k odstranění špatné vlády, není schopna vybudovat režim lepší; často končí stagnací, ideologickými frázemi a korupcí ducha. Hejdánek analyzuje historická traumata francouzské a ruské revoluce a ukazuje, jak se revoluční moc často stává vlastním nepřítelem. Skutečný revoluční postoj spatřuje v duchovní otevřenosti, individuální odvaze, vzdělání a svobodné diskusi. Cílem by nemělo být dogmatické násilí, nýbrž vnitřní proměna a odpovědnost, které jsou pro ozdravění společnosti nezbytné.
[Návrhy k ustavení spolku na způsob Ekumenického hnutí inteligence a studentstva]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno 1977
Tento dokument, datovaný do roku 1977, představuje návrh na založení nezávislého spolku inspirovaného dřívějším Ekumenickým hnutím inteligence a studentstva (EHIS). Autor zdůrazňuje naléhavou potřebu existence nestátní a na církvích nezávislé organizace, která by nebyla výlučně křesťanská, ale sloužila by jako platforma pro široký dialog. Návrh obsahuje sedm klíčových bodů: vytvoření nového časopisu, který by nepodléhal cenzuře a umožnil publikovat autorům odmítaným oficiálními periodiky; zřízení vzdělávacích institucí bez jediné vnucené ideologie, které by nebyly represivní vůči nekonformním studentům; a zajištění prostor pro svobodné shromažďování. Dále se navrhuje vybudování studijního centra s knihovnou, čítárnou a přednáškovou činností, a také zřízení rekreačního objektu s obdobným zaměřením. Dokument reflektuje snahu dobového disentu o vytvoření paralelních struktur, které by umožnily svobodnou intelektuální výměnu a výchovu mimo rámec oficiálního komunistického režimu.
Dopis příteli č. 9
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 7. 4. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 9
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 69–78
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 92–105
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 50–56
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 72–81
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 56–61
Dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1977 kriticky rozebírá rozpor mezi ústavně zaručeným právem na práci v socialistickém Československu a realitou politické diskriminace. Autor poukazuje na to, že ačkoliv režim proklamuje sociální jistoty a neexistenci nezaměstnanosti, ve skutečnosti systematicky znemožňuje kvalifikovaným odborníkům, včetně vědců, spisovatelů a duchovních, vykonávat jejich profesi z ideologických důvodů. Hejdánek ilustruje tuto situaci na vlastním životním osudu: po studiu musel pracovat jako pomocný dělník a později, po nuceném odchodu z Filosofického ústavu v rámci normalizačních čistek, jako noční vrátný a topič. Text odhaluje, že právo na práci bylo v tehdejším systému podmíněno politickou loajalitou. Autor zdůrazňuje, že tato praxe vede k obrovským hospodářským, kulturním i morálním ztrátám. V závěru kritizuje absurdní mechanismy, kdy režimem protežovaní jedinci tajně profitují z práce zakázaných autorů. List je tak zásadním svědectvím o porušování lidských práv a hluboké společenské krizi sedmdesátých let.
Lettera n. 9
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 7. 4. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 89–97
Tento dopis z dubna 1977 přináší kritickou analýzu „práva na práci“ v socialistickém Československu. Autor konfrontuje ústavní záruky a mezinárodní pakty s každodenní realitou politické diskriminace. Na vlastním osudu vysoce kvalifikovaného filosofa, který byl nucen pracovat jako pomocný dělník, noční hlídač či topič, ilustruje systémové vytěsňování inteligence kvůli náboženskému přesvědčení nebo odmítnutí marxismu. Text poukazuje na absurditu režimu, v němž odbornost ustupuje politické loajalitě, což vede k obrovským hospodářským, kulturním a morálním ztrátám. Autor rovněž odkrývá existenci „šedé zóny“, kde zakázaní autoři tvoří pod jmény režimních protežovanců, aby se uživili. V závěru tvrdí, že tyto nespravedlnosti nejsou inherentní vlastností socialismu, nýbrž projevem hluboké společenské krize a selhání systému. Dopis je cenným svědectvím o porušování lidských práv a profesní degradaci v totalitním státě, kde se právo na práci stalo nástrojem represe.
Dopis příteli č. 10
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 14. 4. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 10
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 79–88
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 106–118
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 57–63
- in: Křesťané a Charta 77, Köln / München: Index, 1980, str. 233–238
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 82–91
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 62–67
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli — 19. 11. 2011, 2011 ◆ publikace
Dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1977 reflektuje roli křesťanství v moderní společnosti, zejména v kontextu zápasu o lidská práva v tehdejším Československu. Autor reaguje na skepsi ohledně významu náboženství a zdůrazňuje, že křesťan se nemá hájit, ale zpytovat vlastní svědomí a přiznat spoluvinu na společenské nespravedlnosti. Kritizuje církevní hierarchii za strach, taktizování a upřednostňování sebezáchovy instituce před věrností evangeliu. Hejdánek argumentuje, že pravá víra se neprojevuje zbožnými frázemi, nýbrž konkrétními činy solidarity s utlačovanými, pronásledovanými a vězněnými. Odkazuje na konkrétní případy tehdejší perzekuce a varuje, že selhání křesťanů v rozhodujících okamžicích zbavuje jejich poselství věrohodnosti. Text je naléhavou výzvou k etické integritě a praktickému naplnění víry v každodenním životě, neboť příležitost k činu je vždy přítomna „tady a teď“.
Lettera n. 10
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 14. 4. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 99–107
Tento dopis z dubna 1977 kriticky reflektuje roli křesťanství a církve v moderní společnosti, zejména v kontextu boje za lidská práva v tehdejším Československu. Autor reaguje na skepsi ohledně významu víry a ostře napadá pokrytectví církevních hierarchií, které upřednostňují vlastní přežití a kompromisy s mocí před obhajobou nespravedlivě pronásledovaných. Skutečné křesťanství podle něj nespočívá v rituálech, ale v hlubokém zpytování svědomí, přiznání spoluviny na útlaku a v aktivní solidaritě s trpícími a diskriminovanými. Text zdůrazňuje, že víra se musí projevovat konkrétními činy v přítomném okamžiku. Autor připomíná biblické principy služby bližnímu a varuje, že církev, která mlčí k bezpráví a distancuje se od odvážných jedinců, ztrácí své opodstatnění a stává se společensky irelevantní. Výzva k individuální etické odpovědnosti je zde nadřazena institucionální loajalitě. Skutečná víra je podle autora nerozlučně spjata s bojem za spravedlnost pro všechny utlačované bez rozdílu.
Was ist Christentum?
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 14. 4. 1977
- in: Ladislav Hejdánek, Wahrheit und Widerstand. Prager Briefe, přel. Milan Walter – Eva Bauer, München: P. Kirchheim, 1988, str. 92–98
- in: Unterwegs - Itinerarium, Wien: Universitätsseelsorge, 1990, č. 4, str. 12–14
Ladislav Hejdánek v tomto textu z roku 1977 kriticky reflektuje roli křesťanství v moderní, zdánlivě areligiózní společnosti. Reaguje na skepsi vůči významu víry v boji za lidská práva a svobodu. Autor odmítá snahy církve o sebeospravedlňování a poukazuje na její selhání, kdy upřednostňuje vlastní přežití a institucionální zájmy před etickými principy evangelia. Skutečné křesťanství podle něj nespočívá v rituálech nebo prázdných frázích, ale v aktivní solidaritě s utlačovanými, pronásledovanými a trpícími. Hejdánek zdůrazňuje, že víra musí být prokazována činy v konkrétních situacích, jako je obrana nespravedlivě stíhaných. Kritizuje církevní hierarchii za kompromisy s mocí a vyzývá k nové orientaci, která se nebojí oběti. Text je naléhavou výzvou k odpovědnosti jednotlivce i společenství za stav světa a k autentickému žití víry skrze boj za spravedlnost a lidskou důstojnost tady a teď.
Demokratie oder Diktatur
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 21. 4. 1977
Tento esej Ladislava Hejdánka z dubna 1977 kriticky zkoumá podstatu a meze demokracie v kontextu tehdejšího politického útlaku v Československu. Autor argumentuje, že demokracie je politickou metodou, nikoli univerzálním lékem, a upozorňuje na její zranitelnost vůči těm, kteří zneužívají jejích svobod k jejímu zničení. Hejdánek odmítá aplikaci většinového rozhodování v oblastech vyžadujících odbornou kompetenci, jako je věda či umění. Ústředním tématem je reakce režimu na Chartu 77. Autor popisuje mechanismy státní represe, zastrašování a „boj o kvantitu“ prostřednictvím vynucených podpisů proti textu, který signatáři často ani nesměli číst. Režimní kampaň interpretuje jako projev strachu z pravdy, kterou lze potlačit pouze lží a cenzurou. Hejdánek uzavírá etickou reflexí o odpovědnosti jednotlivce vůči budoucím generacím. Člověk, který se rozhodne pro pravdu, upřednostňuje budoucnost před tíživou přítomností, vědom si toho, že historie bude soudit nejen naše činy, ale i naše mlčení.
Dopis příteli č. 11
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 21. 4. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 11
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 89–98
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 119–131
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 64–70
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 92–101
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 68–73
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli — 19. 11. 2011, 2011 ◆ publikace
Tento dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1977 představuje hlubokou filosofickou reflexi podstaty a mezí demokracie. Autor v něm argumentuje, že demokracie je politickou metodou, nikoliv univerzálním řešením pro všechny sféry života. Zdůrazňuje, že v otázkách vědy, techniky či umění musí mít přednost odborná kompetence a pravda před prostým hlasováním většiny. Hejdánek analyzuje zranitelnost demokracie vůči jejím odpůrcům a varuje před vágně formulovanými zákony, které umožňují zneužití moci. Text se konkrétně zaměřuje na kampaň tehdejšího československého režimu proti Chartě 77, kterou autor podrobuje ostré kritice za využívání lží, zastrašování a manipulace. Závěrem Hejdánek vyzdvihuje etickou odpovědnost jednotlivce vůči pravdě a budoucím generacím. Tvrdí, že rozhodnutí pro pravdu, i přes osobní rizika, je nezbytným aktem, neboť politické činy mají důsledky, které výrazně přesahují přítomnost a budou posuzovány dějinami.
Lettera n. 11
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 21. 4. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 109–117
Text zkoumá povahu a meze demokracie a poukazuje na to, že se jedná o politickou metodu, nikoliv o univerzální lék na všechny společenské problémy. Autor upozorňuje na zranitelnost demokratických systémů vůči těm, kteří jejich svobody zneužívají k jejich zničení. Zdůrazňuje, že v odborných či uměleckých otázkách by měla rozhodovat kompetence, nikoliv prostá většina. Stěžejní část dopisu reflektuje situaci v tehdejším Československu v kontextu Charty 77 a ostře kritizuje vládní represe, zastrašování a manipulaci s veřejným míněním. Autor analyzuje mechanismy, jimiž se režim snaží umlčet pravdu, a varuje před dalekosáhlými důsledky potlačování kultury a myšlení (např. u Jana Patočky) pro budoucí generace. Dopis končí apelem na etickou odpovědnost a upřednostnění pravdy před lží, i za cenu osobního rizika, v zájmu ochrany budoucnosti.
Der Mensch und sein Gewissen
Text Ladislava Hejdánka z května 1977 reflektuje perzekuci signatářů Charty 77 a přináší hlubokou filosofickou kritiku právních mechanismů tehdejšího režimu. Autor na pozadí vlastní zkušenosti s nezákonným zadržením a domovními prohlídkami poukazuje na systémovou manipulaci s právem. Kritizuje zejména svévolný výklad ústavy ze strany generální prokuratury, která podřizuje základní svobody vágním „zájmům dělnické třídy“. Jádrem eseje je úvaha o roli individuálního svědomí jako nejvyšší morální instance. Hejdánek argumentuje, že člověk má bezprostřední vztah k pravdě a spravedlnosti, který přesahuje suverenitu státu. Skutečná odpovědnost je podle něj neredukovatelná na společenský či politický prospěch; vyžaduje osobní nasazení pro pravdu i za cenu sociálního vyloučení či osobní oběti. Svědomí je vnímáno jako poslední norma lidského jednání, která stojí nad všemi světskými instancemi a vyžaduje absolutní integritu tváří v tvář ideologickému nátlaku.
Dopis příteli č. 12
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 5. 5. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 12
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 99–108 (číslo strany 99 se objevuje dvakrát za sebou)
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 132–144
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 71–77
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 102–112
- in: Čítanka exilové a samizdatové literatury I, Praha: SPN, 1991, str. 164–168
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 74–79
Dopis Ladislava Hejdánka z 5. května 1977 reflektuje autorovo nedávné nezákonné zadržení a domovní prohlídku státní bezpečností v kontextu represí proti signatářům Charty 77. Hejdánek kriticky rozebírá stanovisko Generální prokuratury, které svévolně interpretuje ústavní svobody a podmiňuje je neurčitými „zájmy pracujícího lidu“. Autor poukazuje na to, že prokuratura překračuje své kompetence, když rozhoduje o protizákonnosti textů bez soudního výroku, což vede k nespravedlivému propouštění ze zaměstnání. Jádrem dopisu je však hluboká filosofická úvaha o svědomí a odpovědnosti. Hejdánek argumentuje, že lidská svoboda a práva jsou nezadatelná a nepodléhají státní suverenitě. Skutečná odpovědnost jednotlivce nesměřuje k institucím, ale k pravdě samotné. Svědomí je pak vnitřním hlasem, který člověka zavazuje k věrnosti pravdě i za cenu osobních obětí a perzekuce. Dopis tak představuje syntézu politického svědectví a etického imperativu v nesvobodném režimu.
Lettera n. 12
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 5. 5. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 119–127
Tento dopis z Prahy z května 1977 dokumentuje autorovu zkušenost s policejní perzekucí, včetně domovních prohlídek a nezákonného zadržení. Text přináší ostrou kritiku tehdejšího československého právního systému, zejména postupu generální prokuratury vůči signatářům Charty 77. Autor analyzuje, jak státní moc účelově manipuluje s ústavou a podmiňuje základní práva, jako je svoboda projevu, vágními „zájmy pracujícího lidu“, čímž překračuje své kompetence. Kromě právní analýzy dopis nabízí hlubokou filosofickou reflexi svědomí a individuální odpovědnosti. Autor tvrdí, že pravda, spravedlnost a morální hodnoty nepodléhají státní suverenitě ani kolektivním zájmům, nýbrž vyžadují bezpodmínečné osobní nasazení. Skutečná lidská svoboda je zakotvena v povinnosti jednotlivce následovat vlastní svědomí a vydávat svědectví pravdě i za cenu perzekuce, sociálního vyloučení nebo ztráty osobní svobody.
Dopis příteli č. 13
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 12. 5. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 13
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 108–115
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 145–154
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 78–82
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 113–119
- in: Čítanka exilové a samizdatové literatury I, Praha: SPN, 1991, str. 168–170 (úryvek)
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 80–84
Dopis č. 13 Ladislava Hejdánka z května 1977 se zabývá tehdy aktuální otázkou emigrace signatářů Charty 77, konkrétně politika Zdeňka Mlynáře. Hejdánek uznává právo na opuštění země jako základní lidské právo, zároveň však kriticky zkoumá politické a etické důsledky odchodu čelních představitelů opozice do exilu. Argumentuje, že zápas o lidská práva a zákonnost musí probíhat primárně na domácí půdě, nikoliv v zahraničí, a přesun těžiště aktivit do emigrace považuje za politický omyl. Autor reflektuje existenční tlak a perzekuci, jimž jsou chartisté vystaveni, ale zdůrazňuje význam setrvání v zemi pro zachování kontinuity zápasu. V závěru Hejdánek formuluje vlastní důvody pro setrvání v Československu, které spatřuje v sepětí s domácí tradicí a v přesvědčení, že nezbytná demokratizace „reálného socialismu“ je možná pouze vnitřním působením. Text je zásadní úvahou o odpovědnosti intelektuála a smyslu českého disentu v mezinárodním kontextu.
Dopis příteli č. 13 [původní nezveřejněná verze]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 12. 5. 1977 ◆ poznámka: Autorem přeškrtnuto a nadepsáno: „Zrušeno; sepsána 2. verze. Neplatné!“
Tento dopis se zabývá dilematem, zda je možné a jak hodnotit odchod významného signatáře Charty 77 do exilu. Autor Ladislav Hejdánek zdůrazňuje, že lidské činy a rozhodnutí jsou vždy mnohoznačné a jejich plné hodnocení vyžaduje pohled do budoucnosti a zohlednění motivů, odvahy a kontextu. Právo opustit zemi je základní, ale důvody k emigraci musí obstát před kritikou. Autor rozlišuje dva možné důvody odchodu politika: rezignaci na politickou linii, nebo její realizaci jinými prostředky. Odchod prominentního signatáře je přirovnán k odvolání podpisu Charty, což znamená zradu závazku a přesunutí zápasu o lidská práva na vnější pole, což autor považuje za politický omyl. Hejdánek také upozorňuje na morální aspekt – odchodem politik přestává být solidární s těmi, kteří zůstávají a nesou tíhu útlaku doma. Konečné posouzení odchodu politika do exilu závisí na tom, zda tento krok prohloubí jeho věrohodnost a přesvědčivost, nebo zda jde jen o lidskou slabost a únik před odpovědností.
Emigration oder Verfolgung?
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 12. 5. 1977
Text Ladislava Hejdánka z května 1977 reflektuje morální a politické dilema emigrace signatářů Charty 77, vyvolané odchodem Zdeňka Mlynáře do exilu. Hejdánek sice uznává právo na opuštění vlasti jako nezadatelné lidské a občanské právo, zároveň však kriticky posuzuje důvody vedoucí k takovému kroku. Rozlišuje mezi lidskou rezignací tváří v tvář perzekuci a pokusem o pokračování v politické činnosti ze zahraničí. Autor argumentuje, že zápas za dodržování zákonnosti a lidských práv musí být veden primárně na domácí půdě, neboť přesun těžiště boje do mezinárodní sféry považuje za politický omyl. Navzdory systematickému nátlaku moci a nucené nezaměstnanosti, které mají disidenty k emigraci přimět, Hejdánek vyzdvihuje odhodlání většiny chartistů setrvat a působit jako katalyzátor společenské změny. Svůj osobní postoj zakotvuje v přesvědčení, že demokratizace socialistického bloku je historickou misí, kterou lze naplnit pouze zevnitř, nikoliv z vnějšího exilu.
Lettera n. 13
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 12. 5. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 129–135
Tento dopis z května 1977 se zabývá etickými a politickými důsledky emigrace signatářů Charty 77, se zvláštním zaměřením na případ politika Zdeňka Mlynáře. Autor uznává, že právo opustit vlast je základním lidským právem, avšak zdůrazňuje, že motivy takového rozhodnutí podléhají kritickému zkoumání. Text rozlišuje mezi emigrací jako rezignací na politický program a snahou pokračovat v boji zvenčí. Autor argumentuje, že zápas za lidská práva a zákonnost v Československu je nejúčinnější na domácí půdě a že přesun těžiště boje do zahraničí může být politickou chybou. Navzdory represím, ztrátě zaměstnání a snahám režimu donutit chartisty k odchodu, autor vyjadřuje odhodlání setrvat. Domnívá se, že budoucnost světa a demokratizace reálného socialismu závisí na vnitřním vývoji, který nelze vynutit pouze zvenčí. Charta 77 si zachovává svůj význam bez ohledu na počet odcházejících členů, neboť její pravda a morální apel jsou trvalé.
Dopis příteli č. 14
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 26. 5. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 14
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 115–125
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 155–168
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 83–89
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 120–130
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 85–91
- in: Ladislav Hejdánek, Havel je uhlík. Filosof a politická odpovědnost, vyd. Jan Hron, Praha: Knihovna Václava Havla, 2009, č. 3, str. 40–46
Tento dopis Ladislava Hejdánka z května 1977 reaguje na vnitropolitickou situaci po vzniku Charty 77, konkrétně na emigraci Zdeňka Mlynáře a rezignaci Václava Havla na funkci mluvčího. Hejdánek se ostře ohrazuje proti interpretaci těchto událostí jako "zrady" či morálního selhání. Argumentuje, že právo na morální soudy mají pouze ti, kteří sami prokazují občanskou odvahu, a vyzývá k pochopení pro lidské slabosti pod tlakem státní moci. Autor rozvíjí hlubší filosofickou úvahu o smyslu disentu, který nespatřuje v mocenském boji, nýbrž v osobní odpovědnosti a loajalitě k pravdě. Zdůrazňuje, že cílem Charty 77 není budování vlastního "morálního kreditu", ale vytrvalé poukazování na realitu a čelení lžím. Hejdánek vysvětluje, proč signatáři v zemi zůstávají i přes represe: jejich setrvání je výrazem naděje v lepší budoucnost a odmítnutím lhostejnosti. Text je obhajobou vnitřní svobody a etického zakotvení jednotlivce v totalitním režimu.
Ist Emigration Verrat?
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 26. 5. 1977
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1977 reaguje na kritiku namířenou proti osobnostem Charty 77, konkrétně na emigraci Zdeňka Mlynáře a rezignaci Václava Havla na funkci mluvčího. Hejdánek odmítá nálepku „zrady“ a označuje ji za projev hysterie těch, kteří sami nic neriskují. Argumentuje, že nikdo nemá právo soudit Havla, jehož tvorba a občanské postoje budí respekt i v mezinárodním měřítku. Autor zdůrazňuje lidský rozměr zápasu za lidská práva a připomíná, že strach o rodinu či vyčerpání z neustálé perzekuce jsou přirozené reakce, které nesmí být zneužívány k morálnímu odsouzení. Podle Hejdánka není hlavním cílem Charty 77 mocenský převrat, ale osobní odpovědnost a život v pravdě. I přes dílčí prohry či selhání jednotlivců zůstává smysl Charty zachován, dokud existuje věrnost pravdě. Text je apelem na solidaritu a pochopení namísto fanatického moralizování, přičemž vyzdvihuje, že pravda nakonec vítězí nad násilím, i když cesta k ní vyžaduje trpělivost a vnitřní integritu.
Lettera n. 14
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 26. 5. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 137–146
Tento dopis z května 1977 se zamýšlí nad vnitřními i vnějšími tlaky, jimž čelilo hnutí Charta 77 po odchodu Zdeňka Mlynáře do exilu a rezignaci Václava Havla na funkci mluvčího. Autor důrazně odmítá obviňování Havla ze „zrady“ a interpretuje jeho rozhodnutí nikoli jako ztrátu přesvědčení, ale jako důsledek extrémního tlaku státního aparátu a osobní zranitelnosti. Text poukazuje na morální pokrytectví kritiků, kteří sami nic neriskovali, ale od ostatních vyžadují absolutní hrdinství. Rozborem praktických obtíží disentu – včetně ohrožení rodin a profesního života – autor polidšťuje zápas o občanská práva. Ústředním bodem argumentace je přesvědčení, že význam Charty 77 přesahuje činy jednotlivců. Její trvalá hodnota spočívá v závazku k „životu v pravdě“ a v osobní odpovědnosti. Dokument uzavírá, že i když se politické vítězství zdá vzdálené, služba pravdě zůstává jediným životaschopným základem svobodné společnosti. Autor zdůrazňuje, že pravda nakonec zvítězí nad násilím a mocí.
Bytový seminář
Text záznamu zachycuje úvahy Ladislava Hejdánka o povaze subjektu, aktivitě a vztahu k pravdě. Hejdánek vychází z biologických analogií, například chování améby, aby demonstroval princip vyjití ze sebe a následného návratu k sobě, který je doprovázen internalizací zkušenosti. Na filosofické úrovni odmítá antické pojetí člověka jako neměnné věci a definuje jej jako bytost v pohybu, podobnou „nedořčené větě“, jejíž smysl se vyjevuje až v budoucnu. Subjekt modeluje jako úzké hrdlo přesýpacích hodin, které zprostředkovává komunikaci mezi předmětnou a nepředmětnou skutečností. Klíčovým tématem je setkání s pravdou, které autor nechápe jako konečný stav klidu, ale jako dynamický proces. Pravda subjekt „vychyluje“ zpět do světa s výzvou k jeho proměně a k aktivní službě. Tato otevřenost vyžaduje neustálou ochotu k revizi vlastních postojů (metanoia) a opuštění dogmatismu ve prospěch autentického bytí.
Die Stellung der Kirche zur Charta ’77
Tento dopis Ladislava Hejdánka z června 1977 kriticky analyzuje postoj Českobratrské církve evangelické (ČCE) k Chartě 77 a vnitřnímu disentu. Autor reaguje na mimořádné synodní shromáždění, které bylo svoláno v reakci na dokument „Stanovisko církve a věřících“ sepsaný 31 členy církve. Hejdánek tvrdí, že církevní vedení, zejména synodní rada, se vyhnulo věcnému dialogu a celou záležitost přesunulo do roviny disciplinárního sporu. Zavedením nového kázeňského řádu se vedení pokusilo umlčet aktivisty, jako byl J. S. Trojan, čímž projevilo loajalitu k státní moci. Hejdánek ostře kritizuje „biskupský syndrom“ představitelů církve – autoritářství vůči vlastním členům a servilitu vůči státu. Kritice podrobuje i teologickou fakultu za vytváření pseudoteologických ospravedlnění pro tento konformismus. Text je výzvou k morální a duchovní obrodě církve, která by se měla zříci svého „měšťáctví“ a projevit skutečnou solidaritu s pronásledovanými.
Dopis příteli č. 15
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 9. 6. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 15
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 126–138
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 169–183
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 90–97
- in: Křesťané a Charta 77, Köln / München: Index, 1980, str. 140–147
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 131–143
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 92–98
- in: Ladislav Hejdánek, Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy, vyd. Jan Hron, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2025, str. 161-164
Dopis Ladislava Hejdánka z června 1977 kriticky reflektuje reakci vedení Českobratrské církve evangelické na podání 31 členů církve Federálnímu shromáždění ohledně náboženské nesvobody. Hejdánek odsuzuje, že synodní rada namísto věcného dialogu o situaci věřících zvolila cestu disciplinárních postihů a zavedení nového kárného řádu. Autor ostře kritizuje představitele církve za jejich konformismus vůči komunistické státní moci a neschopnost zastat se perzekvovaných kolegů a věřících, konkrétně zmiňuje případ dr. J. S. Trojana. Text poukazuje na morální a teologický úpadek církevní hierarchie i bohoslovecké fakulty, které obviňuje z „maloměšťáctví“ a zrady křesťanského poslání. Hejdánek volá po hlubokém pokání a vnitřní obrodě, přičemž zdůrazňuje, že církev musí v pravdě sdílet bídu světa, nikoliv se jí vyhýbat skrze vnější loajalitu k režimu. Dokument představuje zásadní svědectví o zápasu o integritu víry v období normalizace.
Lettera n. 15
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 9. 6. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 147–157
Tento dopis z června 1977 kritizuje vedení Českobratrské církve evangelické (ČCE) v reakci na postoj synodní rady k dokumentu 31 členů církve, který podrobně popisoval útlak věřících v socialistickém Československu. Autor odsuzuje synodní radu za to, že se místo věcného řešení zdokumentované perzekuce zaměřila na otázky vnitřní disciplíny a kompetencí. Vedení církve zavedlo nový kárný řád namířený proti signatářům, konkrétně proti dr. J. S. Trojanovi, namísto obrany práv křesťanů, studentů a učitelů diskriminovaných režimem. Text vykresluje církevní hierarchii jako servilní vůči státní moci a duchovně stagnující, ovládanou maloměšťáckou mentalitou. S odkazem na teology J. L. Hromádku a Dietricha Bonhoeffera autor vyzývá k pokání a návratu k zásadě „semper reformanda“. Zdůrazňuje, že skutečným posláním církve je solidarita s trpícími a odvaha mluvit pravdu o sociální a politické realitě bez ohledu na církevní diplomacii.
O životě a smrti (biologicky)
Přednáška se zabývá pojmy života a smrti, zejména z biologického hlediska, a klade si otázku smyslu života. Autor kritizuje subjektivistický přístup k dávání smyslu životu a obrací se k objektivním, na člověku nezávislým skutečnostem. Zkoumá dlouhý vývoj života na Zemi (3,5-4 miliardy let) jako důkaz jeho ne náhodného, ale smysluplného trvání, na rozdíl od pouhého setrvávání neživých objektů. Srovnává pohledy astronomů Jamese Jeana a Pierra Teilharda de Chardina na místo života ve vesmíru, přičemž Teilhardovo pojetí „centrokomplikovanosti“ jako třetího typu nekonečna je klíčové. Přednáška také osvětluje druhý termodynamický zákon a pojem entropie jako tendence vesmíru k neuspořádanosti a „tepelné smrti“. V kontrastu s tím je život prezentován jako negentropický proces, neustálé zvyšování nepravděpodobnosti a komplexnosti. Autor vysvětluje, že život, i přes inherentní ztráty (smrt druhů a jedinců), aktivně integruje smrt do svého vývoje, aby dosáhl vyšších forem nepravděpodobnosti a komplikovanosti. Nakonec zdůrazňuje, že pro život, zejména pro lidský život, je klíčové neustálé proměňování a inovace, nikoli setrvávání ve starém, a že lidské jednání často nese prvky nelidského chování, které je třeba kultivovat.
[Vynálezy, objevy a proměny ve vědě a mladí vědci]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 6. 1977
Úvaha se zaměřuje na skutečnost, že přelomové vědecké objevy, zejména v přírodních vědách, bývají často dílem mladých badatelů do 35 let. Tato tendence poukazuje na význam nezatíženého pohledu na skutečnost v době, kdy člověk ještě nemá pevně zakořeněné pojmové kategorie a metodologické předpoklady. Věda ke svému rozvoji nezbytně potřebuje mysl osvobozenou od tradice, což jí umožňuje emancipovat se od svých historických kořenů. Autor však upozorňuje, že tato emancipace má dvojí charakter. Na jedné straně urychluje pokrok a strukturální změny v poznání, na straně druhé však představuje určité nebezpečí. Radikální odvržení tradic a zavedených předpokladů sice posouvá hranice vědy, ale může vést k její roztříštěnosti. Takový vývoj riskuje podvrácení integrity lidského života, jak v individuálním, tak společenském rozměru, a může narušit hlubší dějinné a kulturní směřování lidstva. Vědecký pokrok tak vyžaduje citlivou rovnováhu mezi nutnou inovací a zachováním základních lidských hodnot, které jsou s naší existencí nerozlučně spjaty.
Dopis příteli č. 16
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 23. 6. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 16
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 138–148
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 184–196
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 98–104
- in: Studie, 1978, č. 2 (56), str. 115–120
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 144–153
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 99–104
Dopis Ladislava Hejdánka z června 1977 reflektuje autorův komplexní vztah ke komunismu a jeho představitelům. Hejdánek analyzuje morální úpadek institucionální komunistické strany, kterou přirovnává k historickým selháním křesťanství, a staví jej do kontrastu s osobní integritou některých komunistů, kteří mu byli oporou v dobách izolace. Jádrem textu je kritika tehdejšího československého režimu za nedodržování zásad Berlínské konference z roku 1976, zejména práva na suverenitu, nevměšování a demokratický dialog. Autor poukazuje na hluboký rozpor mezi oficiálními mezinárodními závazky, včetně helsinských dohod, a represivní domácí realitou, kde je jakýkoliv nesouhlas nálepkován jako antikomunismus. Hejdánek rozlišuje mezi autoritářským reálným socialismem a demokratickými proudy typu eurokomunismu. Dopis je apelem na mravní důslednost a aktivní občanskou angažovanost proti nespravedlivým poměrům, přičemž zdůrazňuje, že osud demokracie závisí na neochotě demokratů k pasivitě a lenosti.
Kommunismus und Marxismus
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 23. 6. 1977
Ladislav Hejdánek v dopise z roku 1977 reflektuje svůj vztah ke komunismu a marxismu. Autor, ač ideologický odpůrce, oceňuje osobní integritu a solidaritu konkrétních komunistů v krizových situacích. Text kriticky analyzuje rozpor mezi oficiálními proklamacemi režimu a každodenní realitou v normalizačním Československu. Hejdánek se odvolává na závěry berlínské konference evropských komunistických stran z roku 1976, které deklarovaly právo na specifické cesty k socialismu, suverenitu a dialog s demokratickými silami. Poukazuje na to, že československý režim tyto principy i helsinské dohody soustavně porušuje. Autor rozlišuje mezi dogmatickým „reálným socialismem“ a demokratickými proudy, jako je eurokomunismus, přičemž zdůrazňuje potřebu kritického myšlení, pravdivosti a občanské aktivity. Dokument je cenným svědectvím o vnitřní diskuzi v rámci disentu a hledání styčných bodů mezi různými světonázory v boji za lidská práva.
Lettera n. 16
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 23. 6. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 159–167
Tento dopis z června 1977 reflektuje autorův složitý vztah ke komunismu a rozlišuje mezi upřímným ideologickým nasazením jednotlivců a oportunismem vládnoucí elity v normalizačním Československu. Autor kritizuje režim za nedodržování zásad berlínské konference komunistických stran z roku 1976, která zdůrazňovala národní suverenitu, nevměšování a nutnost dialogu s demokratickými i náboženskými silami. Text poukazuje na propastný rozdíl mezi oficiální socialistickou rétorikou a drsnou realitou pracovních podmínek, korupce a politické represe. Autor zdůrazňuje, že zatímco režim automaticky nálepkuje jakoukoli kritiku jako antikomunismus, existuje proud „demokratických komunistů“, kteří se hlásí k tradici kritického myšlení a občanských svobod. Dopis je ve výsledku apelem proti politické pasivitě a voláním po pravdivosti a demokratické reformě v rámci socialistického hnutí, přičemž varuje před mocenským pragmatismem tzv. reálného socialismu, který popírá základní lidská práva i vlastní mezinárodní závazky.
Der Kommunismus und seine christlichen Wurzeln
Tento dopis Ladislava Hejdánka z roku 1977 reflektuje hluboké historické a ideové sepětí komunismu s křesťanstvím a evropskou tradicí. Autor argumentuje, že komunismus je produktem evropského myšlení a bez křesťanských kořenů je historicky nemyslitelný. Kritizuje však podobu „reálného socialismu“, který v sovětském bloku postrádal západní demokratické a reformační tradice, což vedlo k politické neefektivitě a potlačování lidských práv. Hejdánek zdůrazňuje, že budoucnost socialismu i komunismu závisí na jejich schopnosti organicky se propojit s demokracií a respektem k jednotlivci. Skutečný pokrok spatřuje v demokratizaci východní Evropy a socializaci západní Evropy, přičemž varuje, že bez ukotvení v mravních principech a lidské svobodě tyto ideologie nevyhnutelně selžou. Dopis je výzvou k hluboké obnově společnosti skrze vyšší sociální spravedlnost, která však nesmí obětovat elementární občanská práva, jež jsou vlastním dědictvím evropské civilizace.
Dopis příteli č. 17
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 7. 7. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 17
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 149–159
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 197–209
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 105–111
- in: Studie, 1978, č. 2 (56), str. 121–126
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 154–163
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 105–110
Dopis Ladislava Hejdánka z července 1977 představuje filosofickou reflexi vztahu mezi socialismem, komunismem a evropskou křesťanskou tradicí. Autor analyzuje komunismus jako fenomén, který historicky vyrůstá z křesťanských kořenů a nese specificky evropské rysy. Kritizuje podobu „reálného socialismu“ v sovětském bloku, která podle něj trpí nedostatkem demokratických tradic a odklonem od původních humanistických ideálů. Hejdánek zdůrazňuje, že budoucnost socialismu a komunismu je neoddělitelně spjata s respektováním lidských práv a integrací demokratických principů. Úspěch těchto hnutí podmiňuje schopností navázat na to nejlepší z evropského myšlení. Text se dále zabývá konceptem eurokomunismu a nutností překonat ekonomický determinismus ve prospěch lidské svobody. Autor v závěru vyjadřuje naději v obrodu socialismu skrze jeho spojení s demokracií, přičemž varuje, že bez tohoto zakotvení hrozí jeho zánik či degenerace. Dopis tak slouží jako apel k mravní a politické odpovědnosti v rámci evropského vývoje.
Lettera n. 17
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 7. 7. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 169–177
Tento dopis, napsaný v Praze v roce 1977, nabízí hlubokou reflexi historických a ideologických vazeb mezi křesťanstvím, socialismem a komunismem v evropském kontextu. Autor tvrdí, že komunismus je bytostně evropským fenoménem, neoddělitelně spjatým s křesťanskými kořeny a vývojem západního myšlení. Kritizuje „reálný socialismus“ sovětského bloku za to, že se odchýlil od demokratických tradic a nedokázal prokázat ekonomickou ani morální převahu. Ústředním bodem textu je přesvědčení, že přežití socialismu závisí na jeho opětovném spojení s demokracií a ochranou základních lidských práv. Autor vnímá „eurokomunismus“ jako možnou cestu vpřed a naznačuje, že budoucnost světového vývoje závisí na demokratizaci východní Evropy a skutečné socializaci Západu. Dopis v závěru vyvozuje, že bez základů ve svobodě a evropském intelektuálním dědictví hrozí socialismu i komunismu zánik a irelevance.
[Humanitní obory a jejich budoucnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 7. 1977
Text se zabývá rostoucím významem humanitního vzdělání v moderní společnosti, zejména v kontextu vědecko-technického pokroku. Autor argumentuje, že s narůstající komplexností objevů a jejich společenských dopadů se zvyšuje potřeba zasadit specializované poznatky do širšího celospolečenského a budoucího rámce. Hlavním požadavkem na odborníky z technických i přírodovědných oborů není hluboké studium humanitních věd, nýbrž dostatečná orientace, která jim umožní vnímat etické a sociální důsledky jejich práce a včas konzultovat odborníky z příslušných disciplín. Tento koncept „bdělé fantazie“ je však stejně zásadní i pro samotné humanitní vědce. U nich by se důraz měl přesunout od pouhého hromadění faktických znalostí, které lze dnes svěřit automatizovaným systémům, k rozvoji nadhledu, schopnosti vnímat celek a celoživotní orientaci. Text tak zdůrazňuje nutnost mezioborového dialogu a kritického myšlení pro zvládnutí výzev budoucnosti.
[Návrh vzdělávacího obsahu (patrně pro neoficiální vzdělávání)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: červenec 1977
Tento dokument z července 1977 představuje návrh vzdělávacího programu s názvem „Člověk 20. století – sebeuskutečnění a sebepoznání“. Projekt je koncipován jako mezioborové studium určené pravděpodobně pro neformální nebo bytové semináře v tehdejším Československu. Osnovy prvního ročníku zahrnují deset tematických bloků, které se věnují filosofii, historii, psychologii, ekologii, sociologii, ekonomii a teorii literatury. Cílem je kritická reflexe moderní doby, analýza odcizení člověka v technokratické společnosti a hledání cesty k integritě lidského života. Program počítá s pravidelnými měsíčními setkáními, studijní spoluprací pod vedením pokročilejších lektorů a letním tematickým symposiem. Klíčovými tématy jsou rozpad tradičních hodnot, ohrožení životního prostředí, psychická vykořeněnost a role jazyka a umění v procesu sebeuvědomění. Dokument zdůrazňuje potřebu nového myšlení jako odpověď na krizi konce epochy a usiluje o propojení odborných poznatků s celkovou životní orientací jednotlivce.
[Charta 77, petiční právo, výchova a vzdělání]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 7. 1977
Tento dokument reflektuje postavení Charty 77 jakožto konkrétní uplatnění práva petičního a práva na kritiku stavu společnosti v tehdejším Československu. Autor v textu podrobně argumentuje, že pouhé poukazování na porušování lidských a občanských práv, které je sice ústředním motivem prohlášení Charty 77, již v dané situaci nestačí. Je nezbytné urychleně přejít k jejich praktickému, byť postupnému prosazování v každodenním životě občanů. Text se specificky zaměřuje na oblast výchovy a vzdělávání, kterou označuje za jeden z nejvíce problematických bodů, kde panuje hluboký rozpor mezi oficiálními zákony a faktickou realitou. Ačkoliv ústava i mezinárodní pakty výslovně zaručují rovný přístup ke vzdělání a právo rodičů na volbu výchovy v souladu s jejich vlastním přesvědčením, praxe je těmto ideálům na hony vzdálena. Dokument proto naléhavě vyzývá k učinění prvních kroků k nápravě, aby došlo k reálnému souladu mezi legislativními sliby a skutečným stavem školství a výchovy mladé generace.
[Prospěšnost a účinnost jednání; hodnoty a jejich pojetí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 7. 1977
Text se zabývá vztahem mezi mravním závazkem, tedy tím, co člověk má dělat, a otázkou prospěšnosti či účinnosti jeho jednání. Autor rozlišuje různé roviny prospěchu: od osobního zisku přes prospěch celospolečenský až po čistě technickou účinnost, která cíl neproblematizuje. Přestože technická úvaha nemůže být z morálního rozhodování vyřazena, neboť nerealizovaná a neúčinná spravedlnost je k ničemu, nesmí se otázka efektivity osamostatnit a zastínit mravní správnost cíle. Úvaha dále rozebírá hierarchii hodnot a varuje před jejich 'předmětným' uchopením. Pokud jsou hodnoty chápány jako nehybné, předpokládané 'věci', dochází k zásadnímu zkreslení jejich povahy. Autor naznačuje, že porozumění hodnotám vyžaduje rozlišení mezi předmětnou a nepředmětnou skutečností, což umožňuje vnímat to, co 'má být', v jeho pravém smyslu bez nepřípustné redukce na pouhá fakta.
Dopis příteli č. 18
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 21. 7. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 18
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 160–170
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 210–222
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 112–118
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 164–173
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 111–116
Dopis Ladislava Hejdánka z července 1977 se zamýšlí nad významem analýz konkrétních případů bezpráví na pozadí osudu studenta Miroslava Jirounka. Tento nadaný hudebník byl vyloučen z konzervatoře poté, co byl ředitelem vyzván k upřímnému vyjádření svých názorů. Jirounek ve svém textu kritizoval mravní rozklad společnosti, prázdný formalismus a státní násilí při formování lidské osobnosti. Hejdánek na tomto příkladu demonstruje širší mechanismy politické perzekuce a ideologického nátlaku v době normalizace. Autor ostře napadá oficiální výklad „výchovy v duchu marxismu-leninismu“, který úřady zneužívají k vynucování slepé poslušnosti a potlačování kritického ducha. Hejdánek argumentuje, že skutečný marxismus by měl usilovat o osvobození člověka, nikoliv o jeho intelektuální zotročení. Text varuje, že systematické vylučování samostatně myslících jedinců ze vzdělávacího systému vede k hlubokému úpadku mravní integrity a tvořivého potenciálu celé společnosti.
Lettera n. 18
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 21. 7. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 179–187
Tento dokument z července 1977 podrobně rozebírá mechanismy ideologické perzekuce v komunistickém Československu na tragickém osudu studenta Miroslava Jirounka. Jirounek byl nejprve vyloučen z gymnázia za kritiku morální nekonzistence a nedostatku charakteru u učitelů i spolužáků. Navzdory svému mimořádnému hudebnímu talentu, díky němuž byl později přijat na pražskou konzervatoř, se stal obětí msty místních funkcionářů. Text popisuje, jak byl student vmanipulován do upřímného vyjádření svých postojů, které následně posloužily jako záminka k jeho definitivnímu vyloučení ze studia. Autor ostře kritizuje zneužívání školních řádů k vynucování ideologické poslušnosti a poukazuje na hluboký rozpor mezi osvobozujícím potenciálem kritického myšlení a represivní praxí tehdejšího režimu. Případ ilustruje širší společenský trend, kdy jsou charakterní a přemýšliví mladí lidé systematicky vytlačováni na okraj společnosti. Tento dopis je tak silným svědectvím o snaze zachovat si lidskou důstojnost a intelektuální poctivost v podmínkách totality, která trestá pravdu a odměňuje konformismus.
[Čas, jeho plynutí, událost a subjekt]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 7. 1977
Text se zamýšlí nad povahou času a jeho plynutí, přičemž překonává běžné chápání časové posloupnosti jako pouhého střídání minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Autor argumentuje, že klíč k pochopení času nespočívá ve vnějším zdání "přepadání" budoucnosti do minulosti, nýbrž v procesu, jímž se minulá či budoucí přítomnost stává "přítomnou minulostí" či "budoucností". Tento proces vyžaduje centrum dění, kterým je subjekt. Aby bylo možné uchopit vztah mezi různými časovými rovinami, musí být každá přítomnost chápána jako integrovaná událost s vlastním počátkem, průběhem a koncem. Událost se konstituuje jako subjekt díky své schopnosti aktivně se vztáhnout k tomu, co je vně (např. k minulé události), a následně se vrátit k sobě, čímž cizí časovost integruje do své vlastní identity. Skutečnost plynutí času je tedy nerozlučně spjata s pluralitou subjektů jakožto center dění, která tvoří komplexní strukturu událostí a superudálostí.
[„Druhá kultura“ v českých podmínkách]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: asi červenec 1977
Tato studie analyzuje fenomén "druhé kultury" v kontextu českých dějin, přičemž se zaměřuje na specifické rysy odporu vůči oficiální ideologii. Navzdory dlouhodobému a intenzivnímu ideologickému nátlaku, kterému byl český národ vystaven, nedošlo k vytvoření ucelené a paralelní kulturní struktury, která by mohla plnohodnotně konkurovat státní kultuře ve všech oblastech společenského a uměleckého života. Autor srovnává českou situaci s vývojem v sousedním Polsku, kde byla tradice nezávislé kultury mnohem silnější a organizovanější. Text poukazuje na výrazné opoždění českého prostředí vzhledem k celosvětovým trendům a zamýšlí se nad příčinami absence ambiciózní alternativní kultury, která by stála v přímé opozici vůči establishmentu. Tato reflexe kulturních dějin nabízí vhled do mentality české společnosti a jejího přístupu k ideologickému útlaku v průběhu moderních dějin, přičemž zdůrazňuje fragmentárnost a nedostatečnou kontinuitu tehdejších opozičních snah.
Die „sozialistische“ Auslegung der Menschen- und Bürgerrechte
Tento text filosofa Ladislava Hejdánka ze srpna 1977 představuje kritickou analýzu „socialistického“ výkladu lidských a občanských práv, přičemž reaguje zejména na teze právničky Mileny Srnské. Hejdánek zásadně odmítá názor, že se podstata lidských práv v socialistické společnosti liší od společnosti kapitalistické, a argumentuje jejich univerzálním charakterem, který potvrzují mezinárodní pakty podepsané oběma systémy. Autor zdůrazňuje, že lidská práva nejsou státem či právními normami ustavována, nýbrž jsou předstátní a univerzální povahy a stát je povinen je pouze uznávat a respektovat. Z filosofického hlediska dovozuje, že kompetence k výkladu podstaty práv náleží primárně filosofii, nikoliv úzké právní vědě či ideologii. Text podtrhuje, že boj za lidská práva je bojem za jejich prosazování a dodržování proti státnímu bezpráví. Hejdánek uzavírá, že lidská práva jsou původnější než stát, a tvoří tak normu a kritérium, jemuž musí státní moc i vnitrostátní legislativa podléhat.
Dopis příteli č. 19
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 4. 8. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 19
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 170–181
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 223–235
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 119–125
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 174–183
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 117–122
Dopis Ladislava Hejdánka z roku 1977 kriticky reaguje na teze doc. Mileny Srnské o povaze lidských práv v socialistické společnosti. Autor odmítá tvrzení, že podstata lidských práv je podmíněna společenským zřízením, a argumentuje, že mezinárodní pakty potvrzují jejich univerzální charakter. Hejdánek rozvíjí filosofickou tezi, že lidská práva nejsou státem ani vnitrostátními zákony „udílena“ či konstituována, nýbrž pouze uznávána a respektována. Tato práva jsou podle něj primární, nezávislá na státním uznání a slouží jako norma pro hodnocení legitimity moci. Text dále polemizuje se snahou redukovat lidská práva na vnitřní záležitost státu a zdůrazňuje, že nositelem subjektivních práv je vždy jednotlivec. Hejdánek definuje boj za lidská práva jako zápas o jejich uplatňování a hlubší pochopení, přičemž vyzdvihuje kompetenci filosofa vyjadřovat se k těmto otázkám z hlediska celku, nikoliv pouze v rámci úzké právní speciality.
Dopis příteli č. 19 [původní nezveřejněná verze]
Tento dopis z roku 1977 popisuje autorovy osobní zkušenosti s neoprávněným propuštěním z práce a následným přeřazením na podřadné pozice, které neodpovídaly jeho kvalifikaci ani zdravotnímu stavu. Autor detailně rozebírá porušování pracovního práva ze strany zaměstnavatele a upozorňuje na zneužití jeho dočasného převedení k provozním potížím. Dopis dále kritizuje nečinnost odborové organizace ROH, která podle autora selhává v obraně svých členů. Velká část dopisu je věnována stížnosti na Generální prokuraturu, která nereaguje na podnět k prošetření nezákonností ze strany státních orgánů a dosud nevrátila zabavené magnetofonové kazety. Autor se zamýšlí nad širšími důsledky těchto praktik a zdůrazňuje nutnost občanské solidarity v boji proti porušování lidských práv a zákonnosti, i když se osobně necítí být postižen více než ostatní.
Lettera n. 19
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 4. 8. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 189–197
Text dopisu č. 19 z roku 1977 představuje filosofickou kritiku pojetí lidských práv v tehdejším socialistickém Československu. Autor reaguje na teze prof. Mileny Srnské, podle níž je podstata lidských práv v socialistické společnosti odlišná od společnosti kapitalistické a tato práva jsou plně závislá na vnitrostátní legislativě. Autor argumentuje, že lidská práva mají univerzální charakter a existují nezávisle na uznání státem či mezinárodními smlouvami; ty je pouze uznávají, respektují a garantují, nikoliv konstituují. Skutečnost, že socialistické státy ratifikovaly mezinárodní pakty o lidských právech, potvrzuje existenci společného základu, který přesahuje ideologické rozdíly. Autor dále vyvrací tvrzení, že jednotlivec není subjektem těchto práv, a zdůrazňuje, že stát nemá pravomoc lidská práva lidem udělovat, neboť jsou mnohem starší a hlouběji zakořeněná než jakýkoliv státní útvar. Kritika je zasazena do kontextu Charty 77 a obhajoby základních svobod proti ideologickému ospravedlňování tehdejšího statu quo.
[Lidská a občanská práva předcházejí jejich právní úpravě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 8. 1977
Tato filosoficko-právní úvaha z 12. srpna 1977 se věnuje vztahu mezi lidskými právy a jejich legislativním vyjádřením. Hlavní tezí dokumentu je tvrzení, že lidská a občanská práva svou podstatou předcházejí jakékoli právní úpravě. Právní předpisy nejsou chápány jako tvůrce těchto práv, nýbrž jako nástroj k jejich uznání a vymezení zásad jejich respektování. Autor se přitom výslovně distancuje od klasických přirozenoprávních teorií, které označuje za filosoficky neudržitelné. Přednost práv před zákonem je zde definována jako objektivní invariant, který musí brát v potaz i ty politické a právní systémy, jež ideu přirozeného práva odmítají. Text zdůrazňuje, že existence lidských práv není podmíněna jejich ústavním zakotvením; práva nejsou státem konstituována, ale pouze deklarována a chráněna v rámci právního řádu, který je povinen tento předem daný stav reflektovat a v žádném případě se nepokoušet o jejich umělé zakládání, neboť jejich legitimita je nezávislá na vůli zákonodárce.
{Filosof a politika}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 8. 1977
Text „Filosof a politika“ z roku 1977 stručně shrnuje specifickou roli filosofa v politickém životě. Autor argumentuje, že filosofické působení v politice není pouhým opakováním nebo analýzou běžné politické praxe, nýbrž představuje svébytnou formu aktivity, která generuje jedinečné zkušenosti a specifické účinky, jež jsou pro standardní politické jednání nedosažitelné. Klíčovým posláním filosofa je nahlížet politickou skutečnost v širším kontextu základní lidské situace a lidského pobytu na světě. Tím, že filosof vztahuje politické programy a hnutí k celku světa a lidské existence, činí politiku součástí takzvané „prosvětlené skutečnosti“. Text rovněž stručně naznačuje existenci specificky filosofických selhání či konfliktů vyplývajících z tohoto specifického přístupu. Celkově jde o reflexi toho, jak filosofie transcenduje bezprostřední politický provoz a integruje jej do hlubšího ontologického a antropologického rámce, čímž dává politickému konání zcela nový rozměr a doplňuje jej o rozměr lidské totality a světa vůbec.
Co s Chartou? (Několik poznámek)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: srpen (?) 1977 ◆ poznámka: první polovina textu využita s malými formulačními úpravami v „dopisu příteli“ č. 20
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1977 představuje klíčový příspěvek do vnitřní diskuse o směřování Charty 77 po smrti Jana Patočky. Hejdánek se ostře staví proti snahám o přeměnu Charty v politickou organizaci či opoziční stranu. Argumentuje, že Charta musí zůstat volným a otevřeným společenstvím založeným na osobní odpovědnosti jednotlivců a obhajobě lidských práv. Autor zdůrazňuje, že svoboda roste skrze činy jednotlivců, nikoliv skrze organizační struktury. Navrhuje, aby konkrétní občanské, hospodářské či kulturní iniciativy vznikaly nezávisle na Chartě, čímž se předejde její politické marginalizaci a zachová se její morální autorita jako univerzálního mementa. Hejdánek dále rozvíjí koncept druhé kultury a zdůrazňuje potřebu paralelních struktur ve vzdělávání a literatuře. Text je obhajobou plurality a individuálního svědomí jako základních kamenů odporu proti totalitní moci, přičemž varuje před předčasnou ideovou jednotou, která by mohla vést k novým formám nesvobody.
AJP [Akademie Jana Patočky]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 8. 1977
Text z roku 1977, spojený s aktivitami Akademie Jana Patočky, rozvíjí hlubokou reflexi o dvojím charakteru vzdělání a jeho roli v životě jednotlivce i společnosti. Autor rozlišuje mezi oficiálním vzdělávacím systémem, který je pod kontrolou politické moci a slouží k distribuci společenských privilegií a definování povinností, a vzděláním autentickým, které vyvěrá z niterné potřeby poznání. Toto nezávislé vzdělání s sebou přináší specifická práva a povinnosti, která nejsou zprostředkována žádnou institucí. I když taková cesta často nevede k prestižnímu profesnímu zařazení, obdarovává člověka schopností nahlížet věci, situace i sebe sama v pravém světle. Zásadním aspektem je pak přerod vnějšího nátlaku v osobní etický závazek. Povinnosti plynoucí z tohoto vzdělání jsou zakotveny výhradně ve svědomí jednotlivce, což vytváří prostor pro morální autonomii a intelektuální svobodu, které jsou nezbytné pro zachování lidské důstojnosti v náročných společenských podmínkách.
Die Berechtigung und die Wirkung der Charta ’77
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 18. 8. 1977
Tento text filosofa Ladislava Hejdánka ze srpna 1977 reflektuje stav a budoucnost Charty 77 po smrti Jana Patočky. Autor analyzuje pocit útlumu v hnutí a interpretuje jej jako čas k vnitřnímu soustředění a sbírání sil. Stěžejním bodem je zásadní odmítnutí snah o transformaci Charty v pevnou politickou organizaci či opoziční stranu. Hejdánek zdůrazňuje, že Charta musí zůstat volným, neformálním a otevřeným společenstvím, jehož síla tkví v mravní integritě a osobní odpovědnosti každého signatáře. Svoboda v jeho pojetí není pouhým vrozeným právem, ale odpovědí na mravní výzvu, vyžadující osobní nasazení. Varuje, že institucionalizace by vedla ke ztrátě jedinečné „pozitivity“ hnutí a jeho redukci na běžný politický subjekt. Místo toho prosazuje koncept „nepolitické politiky“, realizované skrze konkrétní iniciativy, které umožňují širokou solidaritu napříč ideologickými proudy a zachovávají prostor pro autentické vyjádření svobody a svědomí.
Dopis příteli č. 20
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 18. 8. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 20
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 182–192
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 236–248
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 126–132
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 184–193
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 123–128
- in: Vilém Prečan – Blanka Císařovská (vyd.), Charta 77. Dokumenty 1977–1989: přílohy, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 243–246
Dopis Ladislava Hejdánka ze srpna 1977 reflektuje vnitřní stav Charty 77 po smrti profesora Jana Patočky. Autor reaguje na dobové diskuse o možném vyčerpání hnutí a návrhy na jeho institucionalizaci či přeměnu v politickou opozici. Hejdánek tyto tendence odmítá a důrazně obhajuje zachování Charty jako volného, neformálního společenství. Argumentuje, že etický význam hnutí spočívá v osobní, nezastupitelné odpovědnosti jednotlivce, která je odpovědí na mravní výzvu, nikoliv výsledkem organizační disciplíny. Proměna v politickou stranu by dle něj vedla ke ztrátě autenticity a vnitřní svobody. Text navrhuje novou etapu činnosti: přechod od protestů proti porušování práv ke konkrétnímu a tvůrčímu uplatňování svobod v každodenním životě. Cílem je vytvářet oázy nezávislého myšlení a kultury, kde solidarita signatářů slouží k podpoře individuální odvahy, nikoliv k prosazování jednotného politického programu.
Lettera n. 20
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 18. 8. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 199–207
Tento dopis ze srpna 1977 reflektuje stav Charty 77 po smrti Jana Patočky. Autor reaguje na pocity vyčerpání iniciativy a diskuse o její případné reorganizaci či rozpuštění. Zdůrazňuje, že Patočkova oběť ukázala hloubku morálního závazku, který Charta představuje. Dokument varuje před přeměnou Charty v pevnou politickou organizaci nebo opoziční stranu, což by zničilo její podstatu jakožto svobodného a neformálního společenství. Charta je definována jako prostor pro individuální odpovědnost a solidaritu v obhajobě lidských práv, která stojí nad ideologiemi a mocenskými zájmy. Autor argumentuje, že svoboda je nedělitelná a její obrana vyžaduje osobní nasazení každého jednotlivce. Budoucnost hnutí vidí v konkrétních tvůrčích iniciativách, které sice nemusí nést oficiální označení Charty, ale budou naplňovat jejího ducha. Cílem je udržet otevřenost a dialog, aniž by došlo k institucionální strnulosti, a pokračovat v upozorňování na konkrétní případy porušování lidských a občanských práv v tehdejším Československu.
{Semináře soukromé}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 8. 1977
Tento text představuje krátké, ale zásadní programové prohlášení k založení soukromých seminářů v rámci Akademie Jana Patočky, sepsané v roce 1977. Autor v něm naléhavě zdůrazňuje, že tyto semináře nemají sloužit pouze jako dočasná či provizorní náhrada za oficiální akademické instituce, ale jako nezbytné vyplnění bolestné a hluboké mezery v tehdejším vzdělávacím systému. Klade značný důraz na vysoké nároky a ambiciózní úkoly, které záměrně staví do ostrého protikladu k pouhému úzkému odbornictví. Cílem celého snažení je obnova skutečné myšlenky „univerzity“ jakožto celistvého společenství (universum), což kontrastuje s tehdejším žalostným stavem oficiálních vysokých škol, které autor kriticky označuje za pouhé „multiverzum“ postrádající hlubší vnitřní souvislost a smysl. Text rezolutně odmítá pejorativní označení „anti-univerzita“, pokud by mělo znamenat negaci vzdělání; naopak autor jízlivě naznačuje, že toto označení by mnohem lépe charakterizovalo tehdejší degradované a ideologicky spoutané státní instituce. Celý dokument odráží autentickou snahu o zachování prostoru pro svobodné kritické myšlení v nesvobodném režimu prostřednictvím paralelních intelektuálních struktur.
{Věda a reflexe}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 8. 1977
Tento text zkoumá vztah mezi vědeckou prací a filosofickou reflexí. Autor tvrdí, že věda, pokud je ponechána bez vnějšího kritického zhodnocení, má tendenci degenerovat do pouhé rutiny nebo se uchylovat k pověrám a fantastickým výkladům. Skutečný pokrok a revoluční objevy nejsou výsledkem mechanického opakování naučených postupů, nýbrž schopnosti vykročit mimo zavedené rámce. Klíčovým prvkem tohoto procesu je reflexe, která vědci umožňuje identifikovat a aktivně zachytit „nové“. Text zdůrazňuje, že pouhý náhodný výskyt nového fenoménu nestačí; zásadní je jeho vědomé uchopení. Autor rozlišuje mezi pasivním nalézáním a aktivním objevováním, které vyžaduje intelektuální připravenost a otevřenost. Reflexe zde slouží jako nezbytný nástroj pro překonání stagnace a pro validaci nových vhledů, čímž vědu ukotvuje v realitě a zároveň jí umožňuje transformaci. Tato krátká úvaha, původně určená pro soukromý seminář v srpnu 1977, tak nabízí hluboký vhled do metodologie poznání a dynamiky vědeckého vývoje, kde náhoda a reflexe hrají komplementární roli v procesu lidského objevování.
Die Vorstellungen zur Durchsetzung der Menschenrechte
Text dopisu Ladislava Hejdánka z roku 1977 představuje filosoficko-politickou reflexi prosazování lidských práv v normalizačním Československu. Autor argumentuje, že pouhá kritika režimu nestačí a musí být doplněna konstruktivní svépomocí a občanskými iniciativami. Klíčovým konceptem je vytváření svobodného prostoru pro nezávislou kulturu, vědu a vzdělávání, který slouží jako biosféra pro intelektuální život. Hejdánek vyzdvihuje význam samizdatu a navrhuje systém bytových seminářů, kde by zakázaní profesoři vyučovali perzekvované studenty. Důraz klade na sociální solidaritu a překonání atomizace společnosti prostřednictvím etiky homo homini socius – člověk člověku druhem. V závěru interpretuje Chartu 77 nikoliv jako formální akt podpisu, ale jako závazek k odvážnému občanskému postoji a pomoci nespravedlivě stíhaným. Cílem těchto aktivit je vybudovat oázy normality uprostřed anomálního systému a položit základy budoucího duchovního života.
Dopis příteli č. 21
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 1. 9. 1977 ◆ poznámka: první ročník, dopis č. 21
- in: Ladislav Hejdánek, Listy příteli [dopisy č. 1–21], str. 193–203
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Edice Petlice, 1977, str. 249–260
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli [dopisy č. 1–21], Praha: [s. n.], 1977, str. 133–139
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 194–203
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993, str. 129–134
Dopis Ladislava Hejdánka z 1. září 1977 se zaměřuje na koncept „pozitivní práce“ v rámci občanských iniciativ v tehdejším Československu. Autor argumentuje, že pouhá kritika poměrů nestačí a je nutné vytvářet paralelní prostory pro svobodný duchovní, vědecký a umělecký život. Navrhuje konkrétní formy svépomoci, jako je vydávání samizdatu, pořádání soukromých výstav a zejména organizování neoficiálního vzdělávání pro mladé lidi, kterým režim znemožnil studium. Hejdánek zdůrazňuje význam mezilidské solidarity a překonávání společenské atomizace. Skutečný socialismus definuje skrze etický vztah k bližnímu („homo homini socius“), nikoliv skrze politické proklamace. V závěru reflektuje smysl Charty 77, který spatřuje v odvaze jednat jako svobodný občan a zastat se diskriminovaných. Text je výzvou k etické odpovědnosti a vynalézavosti v době nesvobody, směřující k budování autentického životního stylu a budoucí kulturní obnově.
Lettera n. 21
docx |
pdf |
html
◆ článek | korespondence, italsky, vznik: 1. 9. 1977
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 209–217
Dopis č. 21 ze září 1977 se zaměřuje na koncept „práce v pozitivním“ jako nezbytnou alternativu k pouhé kritice politické situace. Autor zdůrazňuje potřebu vytvářet paralelní prostory pro svobodnou kulturu, vědu a vzdělávání, které by sloužily jako oázy normality v anomálním režimu. Mezi konkrétní příklady občanské sebeobrany řadí samizdatovou literaturu (např. edice Petlice) a neformální vzdělávací sítě, v nichž zakázaní profesoři vyučují mládež, které byl odepřen přístup ke studiu. Text dále akcentuje význam mezilidské solidarity a překonání sociální izolace. Autor redefinuje autentický socialismus jako vztah založený na pomoci slabým a pronásledovaným, nikoliv na ideologických frázích. V závěru dopis reflektuje význam Charty 77 s tím, že klíčový není samotný podpis, ale odhodlání jednat jako svobodný občan a projevovat solidaritu s oběťmi bezpráví. Cílem těchto aktivit je položit základy pro budoucí duchovní a kulturní život společnosti.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 20
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 21. 9. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 56–59
Tento dokument z 21. září 1977 shrnuje výsledky vnitřní diskuse signatářů Charty 77 o dalším směřování hnutí po devíti měsících jeho existence. Text, doprovázený dopisem mluvčího Jiřího Hájka, hodnotí dosavadní působení Charty, nárůst počtu signatářů na osm set a rostoucí zájem o hnutí doma i v zahraničí. Hlavním bodem je vymezení pěti klíčových zásad pro budoucí činnost, které kladou důraz na podporu rozmanitých občanských iniciativ a individuální angažovanost při řešení konkrétních případů nespravedlnosti. Významnou organizační změnou je opětovné rozšíření počtu mluvčích na tři; k Jiřímu Hájkovi se nově připojují Marta Kubišová a Ladislav Hejdánek. Dokument zdůrazňuje, že Charta 77 zůstává neformálním a otevřeným společenstvím založeným na vzájemné důvěře a osobní odpovědnosti, nikoliv politickou organizací. Součástí textu jsou také stručné životopisy všech tří mluvčích, které dokládají jejich odbornou dráhu i zkušenosti s perzekucí ze strany státní moci.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek: Dokument Charty 77 č. 21
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 21. 9. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 59–60
Dopis mluvčích Charty 77 Jiřího Hájka a Ladislava Hejdánka adresovaný Federálnímu shromáždění ČSSR z 21. září 1977 se týká brutálního zásahu Veřejné bezpečnosti proti mládeži během Chodských slavností v Kdyni ve dnech 13. a 14. srpna 1977. Incident vyvolaný zrušením vystoupení beatové skupiny Kaskáda vyústil v použití obušků a slzného plynu, což vedlo k mnoha zraněním a značným materiálním škodám. Mluvčí v dopise reagují na znepokojení veřejnosti a kritizují dezinformace v místním tisku i jednostranný přístup úřadů. Navrhují zřízení nezávislé vyšetřovací komise, která by objektivně objasnila příčiny a průběh událostí. Signatáři Charty 77 v souladu se svým prohlášením nabízejí konstruktivní spolupráci při prosazování zákonnosti a lidských práv. Dokument je významným svědectvím o snaze občanské iniciativy čelit státní represi a vyžadovat dodržování právního řádu i v případech násilných zásahů proti apolitickým kulturním aktivitám mladé generace.
1977-09 (rukopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 23. 9. – 29. 9. 1977 ◆ poznámka: rukopisný sešit A5
Tento soubor filosofických úvah zkoumá vztah mezi pravdou, vědou a politickou mocí. Autor argumentuje, že moderní věda se kvůli rostoucí specializaci vzdaluje pravdě, neboť ztrácí kontakt s „celkem“ (univerzem); východisko spatřuje v jejím opětovném zfilosofičtění. Významným tématem je platónský motiv role filosofa ve státě: přestože se filosofové moci přirozeně straní, jejich angažovanost je morální i občanskou nezbytností pro spravedlivé uspořádání obce. Autor rozlišuje mezi „technickou“ politikou, zaměřenou na dílčí cíle a často využívající lež, a „nepolitickou“ politikou, která slouží univerzální pravdě. Text dále kritizuje monopolizaci moci v moderním státě a prosazuje autonomii univerzit a kulturních institucí. V závěru se autor věnuje etické odpovědnosti filosofa v nesvobodných podmínkách a zdůrazňuje, že autentické myšlení musí zůstat situačně zakotveno v konkrétním národním a kulturním kontextu, aby si uchovalo svou kritickou působnost a pravdivost.
Ladislav Hejdánek – Jan Tesař: Úvodem [Dialogy 1977/1]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: říjen 1977? ◆ poznámka: spoluautor: Jan Tesař
- in: Dialogy, 1, 1977, č. 1, str. 1 (říjen)
Text z roku 1977 od Ladislava Hejdánka a Jana Tesaře se zamýšlí nad povahou a nezbytností opravdového rozhovoru v českém kulturním a společenském kontextu. Autoři kritizují sklon k "stádnosti" a defenzivnímu myšlení, které brání autentickému dialogu. Skutečný rozhovor podle nich vyžaduje vnitřní integritu jednotlivce, odvahu opustit bezpečí skupiny a ochotu naslouchat pravdě, i když přichází z vnějšku. Zdůrazňují, že pravda musí stát nad přátelstvím; přátelé se musí umět názorově rozejít a vést spory, aby se mohli znovu setkat v pravdě. Dokument odmítá dobovou tendenci potlačovat vnitřní neshody v zájmu jednoty a argumentuje, že pouze schopnost vést dialog umožňuje cestu do budoucnosti. Text slouží jako úvod k sérii dopisů ("Dialogům"), které mají otevřít prostor pro svobodné myšlení a hledání pravdy mimo oficiální či skupinová dogmata. Rozhovor je zde představen jako životodárná síla, která odhaluje hluboké rozpory a nabízí cestu k jejich překonání.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 22
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: konec září 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 60–63
Tento dokument představuje dopis mluvčích Charty 77 (Jiřího Hájka, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka) adresovaný prezidentu ČSSR Gustávu Husákovi koncem září 1977. Dopis vznikl v souvislosti s nadcházející následnou schůzkou Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Bělehradě. Autoři v něm zdůrazňují nutnost dodržování Závěrečného aktu z Helsinek a mezinárodních paktů o lidských právech, které se staly součástí československého právního řádu. Text kriticky poukazuje na systematické porušování těchto závazků, zejména na diskriminaci v zaměstnání, odpírání práva na vzdělání, odebírání důchodů a věznění signatářů Charty 77. Mluvčí odmítají oficiální represe a vyzývají státní moc k uznání legitimity občanských iniciativ. V závěru předkládají konkrétní návrhy pro bělehradské jednání, včetně požadavku na zastavení represí a sjednocení domácích norem s mezinárodními závazky, čímž chtějí přispět k procesu uvolňování napětí v Evropě a zlepšení vnitrostátní situace.
[Reakce na text Jana Tesaře] [Dialogy 1977/1]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: říjen 1977
- in: Dialogy, 1, 1977, č. 1, str. 5–10 (říjen)
V tomto dopise z roku 1977 reaguje Ladislav Hejdánek na Jana Tesaře v souvislosti s aktivitami neoficiálního vzdělávání, tzv. „akademií“ v Brně. Hejdánek kritizuje Tesařovo hodnocení policejních zásahů jako „umírněných“ a zdůrazňuje, že nezákonnost postupu státní moci přetrvává. Bytové semináře vnímá jako nezbytnou, byť primitivní a náhražkovou reakci na hlubokou krizi univerzitního vzdělávání, které podle něj ztratilo svou vnitřní jednotu (univerzum) a rozpadlo se na izolované odborné disciplíny. Autor rozvíjí myšlenku „nepolitické politiky“, v níž vzdělání a kultura plní politickou roli v širším smyslu služby obci. Zásadním filosofickým tématem je zde primát pravdy nad „humanistickými kritérii“ či politickým prospěchem; pravda musí být instancí nadřazenou člověku i moci. Text se rovněž věnuje kritice oficiálního marxismu jakožto dogmatického „engelsismu“ a zdůrazňuje potřebu otevřenosti vůči budoucnosti a pravdě jako jedinému základu skutečné lidské jednoty.
Svět, v němž žijeme
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: podzim 1977 ◆
web
- in: Spektrum, 1978, č. 1, str. 13–28 (exilové vydání) ◆ publikace
- in: Svazky pro dialog, 1979, č. 2, str. 1–21 (samizdat)
- in: Herbert Hanreich – Marcela Sedláčková – Petra Stehlíková (vyd.), Mezi řádky = Entre les lignes. Jiřímu Pecharovi k 70. narozeninám, Praha: Filosofia, 1999, str. 121–133
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 120–133
k dokumentu existují tyto původní záznamy:- Svět
Tento text z roku 1977 zkoumá podstatu lidské existence a strukturu světa, v němž žijeme. Autor zpochybňuje konvenční chápání člověka jako čistě biologického druhu a světa jako pouhého souboru předmětů. Člověk je definován jako bytost, která se člověkem teprve stává prostřednictvím kultury, mravnosti a řeči. Esej rozebírá různé vrstvy lidského zakotvení: od neživé přírody a biosféry přes sociální vztahy až po svět logu a pravdy. Klíčovým tématem je kritika moderní civilizace, která svou orientací na ovládání přírody a předmětné myšlení dospěla k ekologické a duchovní krizi. Autor zdůrazňuje, že lidská práva jsou závazkem společnosti a že skutečné lidství spočívá v odpovědnosti vůči slabým a v otevřenosti vůči pravdě. Pravda zde není chápána jako majetek, ale jako neustálá výzva přicházející z budoucnosti, která vyžaduje odvahu k autentickému jednání a službě spravedlnosti.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 23
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 12. 10. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 63–64
Tento dokument představuje prohlášení mluvčích Charty 77 ze 12. října 1977 k nadcházejícímu soudnímu procesu s Jiřím Ledererem, Otou Ornestem, Františkem Pavlíčkem a Václavem Havlem. Text specifikuje obvinění, kterým čelí tito představitelé české kultury – od podvracení republiky po poškozování zájmů v zahraničí – pramenící z jejich snahy publikovat literární díla v cizině. Charta 77 označuje proces za hluboce nespravedlivý a v rozporu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, který zaručuje svobodu projevu. Dokument vysvětluje, že exilové publikování je důsledkem domácí cenzury, nikoliv trestnou činností. Mluvčí Jiří Hájek, Marta Kubišová a Ladislav Hejdánek apelují na úřady i světovou veřejnost, aby dohlédly na spravedlivý průběh procesu a umožnily účast veřejnosti i médií. Prohlášení tak slouží jako zásadní výzva k dodržování lidských práv a ochraně nezávislé kultury v normalizačním Československu.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 24
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 17. 10. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 65
Tento dokument přináší zprávu o soudním procesu s Vladimírem Laštůvkou a Alešem Macháčkem, signatáři Charty 77, který proběhl v září 1977 v Ústí nad Labem. Obžalovaní byli původně stíháni pro pobuřování, ale obvinění bylo později překvalifikováno na podvracení republiky. Hlavním důvodem jejich odsouzení bylo držení a šíření exilové literatury a otevřené sympatie k Chartě 77. Oba muži byli odsouzeni ke třem a půl roku odnětí svobody. Zpráva mluvčích Charty 77 detailně popisuje nespravedlivý průběh líčení, které doprovázela přítomnost Státní bezpečnosti, zastrašování svědků a omezování práv obhajoby. Dokument zdůrazňuje, že rozsudky i způsob vedení procesu představují hrubé porušení československých zákonů a mezinárodních dohod o lidských právech, včetně helsinského Závěrečného aktu. Text slouží jako svědectví o represích totalitního režimu a snaze o mezinárodní upozornění na porušování zákonnosti v tehdejším Československu.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 25
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 1. 11. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 66–67
Tento dokument, datovaný 1. listopadu 1977, představuje oficiální dopis mluvčích Charty 77 adresovaný Federálnímu shromáždění ČSSR. Signatáři v něm upozorňují na hrubé porušování zákonnosti a procesních pravidel během nedávného soudního řízení s Otou Ornestem, Jiřím Ledererem, Františkem Pavlíčkem a Václavem Havlem. Text argumentuje, že literární činnost obžalovaných byla neprávem kvalifikována jako podvracení republiky, přestože šlo o apolitická díla. Dokument zdůrazňuje rozpor mezi postupem justice a mezinárodními pakty o lidských právech, k nimž se Československo zavázalo. Kritizuje také procesní pochybení, jako je omezení veřejnosti na úkor příslušníků StB a bránění obhajobě v závěrečných řečech. Autoři varují, že takové procesy poškozují dobré jméno státu v zahraničí a vyzývají nejvyšší státní orgán k prošetření celé záležitosti a informování veřejnosti. Tato stížnost je jedním z klíčových dokumentů Charty 77 bojujících za dodržování ústavně zakotvených práv a svobod v tehdejším normalizačním Československu.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 26
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 10. 11. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 68
Tento dokument z 10. listopadu 1977 představuje otevřený dopis mluvčích Charty 77 (Jiřího Hájka, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka) adresovaný konferenci v Oldenburgu. Konference se zabývala problematikou tzv. „Berufsverbotu“, tedy zákazu výkonu povolání z politických důvodů v tehdejším západním Německu. Autoři dopisu vyjadřují solidaritu s účastníky a shodují se, že taková praxe ohrožuje demokratický vývoj v Evropě a porušuje mezinárodní pakty o lidských právech i helsinské dohody. Významnou částí dopisu je srovnání se situací v Československu, kde desetitisíce lidí nemohou vykonávat svou profesi kvůli nesouhlasu s okupací z roku 1968 nebo kvůli podpisu Charty 77. Signatáři zdůrazňují, že boj proti politické diskriminaci v zaměstnání je společným zápasem občanů na Východě i Západě. Dokument je cenným dokladem úsilí Charty 77 o univerzalitu lidských práv a o propojování demokratických sil napříč železnou oponou, přičemž kritizuje zneužívání moci konzervativními silami v obou politických systémech.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 27
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 14. 11. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 69–70
Tento dokument představuje stížnost mluvčích Charty 77 (Jiří Hájek, Marta Kubišová, Ladislav Hejdánek) adresovanou generálnímu prokurátorovi ČSSR. Týká se nezákonného zadržení a stíhání herce a signatáře Charty 77 Pavla Landovského v listopadu 1977. Landovský byl obviněn z útoku na veřejného činitele během událostí spojených s procesem proti Václavu Havlovi a dalším disidentům. Autoři dopisu podrobně popisují okolnosti Landovského zatčení, které proběhlo bez řádného předvolání a s použitím násilí. Argumentují, že policie překročila své pravomoci a že obvinění jsou vykonstruovaná, postrádají civilní svědky a zakládají se pouze na rozporuplných výpovědích příslušníků StB a VB. Dopis zdůrazňuje, že československý právní řád nezná institut preventivního zadržení. Mluvčí požadují okamžité propuštění Landovského z vazby a prošetření zákonnosti postupu bezpečnostních orgánů, přičemž celý případ označují za další politicky motivovaný proces zaměřený na zastrašení signatářů Charty 77.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 28
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 16. 11. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 70–71
Dokument z 16. listopadu 1977 představuje otevřený dopis mluvčích Charty 77 (Jiřího Hájka, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka) adresovaný polskému Výboru společenské sebeobrany (KSS-KOR). Text je odpovědí na projev solidarity ze strany polských disidentů, kteří protestovali proti politickým procesům v Československu. Signatáři Charty 77 v dopise oceňují odvahu polských přátel a zdůrazňují společný základ jejich boje za lidská práva a dodržování zákonnosti v rámci tehdejšího východního bloku. Důležitým tématem je reflexe srpnové okupace roku 1968; autoři jasně oddělují vinu tehdejšího polského režimu od polského národa. Dopis vyzdvihuje novou kvalitu mezinárodní spolupráce, která se již neomezuje pouze na vládní úroveň, ale probíhá přímo mezi občany. Tato vzájemná podpora je vnímána jako klíčový předpoklad pro překonání hluboké společenské krize a pro budoucí smysluplný rozvoj obou společností směrem k úctě k jednotlivci a jeho svobodám.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 29
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 18. 11. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 72–76
Tento dokument Charty 77 z listopadu 1977 kritizuje státní reglementaci a represivní politiku v oblasti československé populární hudby. Autoři upozorňují na hlubokou krizi způsobenou byrokratickým systémem kontroly, který z umělecké činnosti činí nástroj politického nátlaku. Dokument podrobně popisuje perzekuci konkrétních umělců, jako jsou Jaroslav Hutka či Marta Kubišová, a zmiňuje nucenou emigraci mnoha talentovaných hudebníků. Kritika se zaměřuje na nesmyslné kvalifikační zkoušky upřednostňující politickou loajalitu před nadáním, zákazy koncertů a festivalů i cenzuru v médiích. Dokument varuje, že potlačování autentické kultury vede k odcizení mladé generace a k násilným střetům s policií. Charta 77 vyzývá státní orgány k respektování práva na svobodný kulturní projev, který považuje za základní lidské právo, a navrhuje, aby o podobě umění rozhodoval dialog mezi tvůrci a publikem namísto státního aparátu.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 30
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 23. 11. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 76–77
Toto prohlášení mluvčích Charty 77 z 23. listopadu 1977 reaguje na pokusy státní moci vykonstruovat proti signatářům obvinění z přípravy nezákonných akcí a tzv. "provokací". Dokument popisuje výslechy, během nichž StB naznačovala existenci chystaných násilných činů, jako jsou únosy, s cílem diskreditovat opoziční hnutí. Charta 77 tyto konstrukce rezolutně odmítá a za skutečné provokace označuje praktiky státních orgánů, jako je nezákonné omezování osobní svobody, manipulace soudními procesy a perzekuce v zaměstnání. Mluvčí zdůrazňují, že iniciativa důsledně setrvává na pozicích zákonnosti a využívá výhradně demokratické metody. Navzdory rozsáhlé represivní kampani se režimu nepodařilo najít žádné důkazy o protiprávním jednání signatářů. Text potvrzuje jednotu hnutí v úsilí o skutečnou demokracii a dodržování lidských práv, přičemž varuje, že jakékoli případné násilné incidenty budou pouze uměle vykonstruovanými provokacemi namířenými proti Chartě 77.
Vztah mezi filosofií a politikou
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1977
- in: Dialogy, 1977, č. 2, str. 6–11 (prosinec)
Ladislav Hejdánek v tomto textu z roku 1977 kriticky reflektuje vztah mezi filosofií a politikou. Polemizuje s tezí, že demokratická politická koncepce je přímým odvozením z konkrétních filosofických či etických základů. Hejdánek zdůrazňuje, že filosofie a politika mají odlišnou vnitřní logiku: zatímco filosofie vyžaduje důslednost a integritu, politika je v praxi často uměním kompromisu. Autor varuje před snahou o vytvoření jednotné „demokratické filosofie“, která by se mohla stát pouhou ideologií v rozporu s demokratickými principy. Text dále analyzuje hlubokou společenskou a mravní krizi v tehdejším Československu, charakterizovanou nedostatkem politické zkušenosti a informací. Hejdánek dospívá k závěru, že k překonání této krize nestačí pouhé institucionální změny či nové programy. Klíčem k nápravě je především probuzení svědomí, osobní poctivost, odpor ke lži a úsilí o životní integritu každého jednotlivce, neboť morální selhání v politické sféře má nevyhnutelné kolektivní následky.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 31
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 9. 12. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 78–86
Tento dokument Charty 77 z prosince 1977, adresovaný Úřadu předsednictva vlády ČSSR, představuje podrobný rozbor diskriminační praxe v československém školství. Navazuje na dřívější podněty a upozorňuje na skutečnost, že hlavním kritériem pro přijetí ke studiu na středních a vysokých školách není talent či prospěch, ale politická loajalita a kádrový původ rodičů. Signatáři popisují mechanismus „dědičného hříchu“, kdy jsou děti trestány za postoje svých rodičů, což vede k morální devastaci mládeže, nárůstu korupce a úpadku odbornosti v klíčových oborech, jako je lékařství či věda. Dokument obsahuje přílohu s třiceti konkrétními příklady perzekvovaných studentů, u nichž bylo studium znemožněno navzdory vynikajícím výsledkům. Charta 77 vnímá tuto situaci jako hrubé porušování ústavních práv a mezinárodních úmluv, zejména v kontextu tehdejšího hodnocení Helsinského závěrečného aktu v Bělehradě. Text slouží jako naléhavá výzva k nápravě systému, který využívá vzdělání jako nástroj mocenské manipulace.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 32
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 12. 12. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 87
Tento dokument, označený jako D32 ze dne 12. prosince 1977, představuje oficiální dopis mluvčích Charty 77 (Jiřího Hájka, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka) tehdejšímu předsedovi vlády ČSSR Lubomíru Štrougalovi. Autoři v něm upozorňují na nezákonné a neodůvodněné postupy orgánů Federálního ministerstva vnitra a Sboru národní bezpečnosti namířené proti Dr. Františku Krieglovi a Ing. Petru Uhlovi. Dokument detailně popisuje formy soustavného sledování, omezování osobní svobody a obtěžování návštěvníků v bytech jmenovaných i na veřejnosti. Signatáři zdůrazňují, že tato opatření jsou v rozporu s československou ústavou i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Kromě právních a morálních aspektů dopis poukazuje na ekonomickou neefektivitu těchto akcí a jejich negativní dopad na mezinárodní pověst Československa. Mluvčí vyzývají vládu, aby tato nezákonná opatření okamžitě ukončila a zajistila dodržování platných zákonů.
[Co je to filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 12. 1977
Text se zabývá otázkou počátku filosofování a rolí reflexe v lidském vědomí. Autor polemizuje s Karlem Jaspersem a tvrdí, že neexistují přirozené počátky, neboť každá situace je již interpretována skrze existující filosofické předpoklady. Klíčem k filosofii je metodická rozvaha a pochopení povahy reflexe, kterou autor člení do tří úrovní. První úroveň se týká vědomí vlastních činů, druhá vědomí o tomto vědomí a třetí umožňuje revizi chyb a omylů. Ačkoliv je filosofie vázána na vědomí, díky reflexi se otevírá k tomu, co vědomí přesahuje. Autor dále zkoumá intencionalitu a rozlišuje mezi předmětným a nepředmětným myšlením. Argumentuje, že předmětné intence nejsou soběstačné, ale spočívají na základu nepředmětně orientovaných intencí. Filosofie je tak procesem, který skrze reflexi neustále vytyčuje a překračuje hranice vědomí v hledání pravdivého stavu věcí.
[Vznik sebereflexe a sebeuvědomění: Cesta skrze ztrátu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 12. 1977
Text kriticky zkoumá Patočkovo pojetí reflexe a sebeporozumění jako základu pro porozumění světu. Autor upozorňuje na genetický předpoklad vzniku lidského subjektu, který v Patočkově úvaze chybí. Tvrdí, že zájem o vlastní bytí a sebereflexe nejsou vrozené, ale vyvíjejí se teprve skrze zkušenost ohrožení a možnost sebeztráty. Aby se bytost mohla stát „samotným sebou“ a ocenit hodnotu vlastního bytí, musí nejprve zažít smysluplný vztah k něčemu vnějšímu, co jí dává hodnotu. Klíčovým momentem je proces, v němž se subjekt od sebe vzdaluje nebo se ztrácí, aby se následně mohl k sobě samému vrátit a uchopit se jako svébytná existence. Bez této zkušenosti negativity a distance zůstává lidské mládě na úrovni bytosti postrádající vědomí vlastního „svébytí“. Reflexe je tedy výsledkem dramatického procesu střetu s nebytím a nalezení vlastní hodnoty skrze hrozbu zániku.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 33
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 21. 12. 1977
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 88
Tento dokument, označený jako Dokument č. 14, byl vydán 21. prosince 1977 mluvčími Charty 77 Jiřím Hájkem, Martou Kubišovou a Ladislavem Hejdánkem. Obsahuje seznam 81 nových signatářů, kteří se připojili k Prohlášení Charty 77 a souhlasili se zveřejněním svých jmen. Mezi novými signatáři jsou zastoupeny různé profese, od dělníků a řemeslníků přes studenty až po významné osobnosti kulturního života, jako jsou písničkář Jaroslav Hutka, výtvarný teoretik Ivan Jirous či textař Jan Vodňanský. Dokument rovněž obsahuje opravy předchozích seznamů signatářů (dokumenty č. 8 a 11), konkrétně omluvu dr. Júliu Strinkovi za chybný zápis a opravu jména profesora Bedřicha Placáka. Tento materiál dokládá pokračující rozšiřování základny Charty 77 v československé společnosti konce 70. let i přes represivní tlak tehdejšího režimu. Seznam reflektuje široké sociální spektrum hnutí, které spojovalo lidi napříč vzděláním a povoláním v úsilí o dodržování lidských práv.
1978
[Charta 77 nikoli jako politická opozice, nýbrž jako morální iniciativa]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 1978
Tento text analyzuje podstatu Charty 77 a argumentuje, že by neměla být vnímána jako politická opozice, ale především jako iniciativa morální. Autor uvádí několik důvodů pro toto tvrzení: Charta nestojí na stejné rovině jako současný politický establishment a její signatáři představují názorově velmi různorodou skupinu, kterou spojuje spíše negativní vymezení vůči režimu než jednotný program. Politická nezkušenost mnoha účastníků a převážně pocitový charakter jejich demokratismu činí formování skutečné politické opozice předčasným. Text zdůrazňuje, že zatímco pro intelektuály je situace politicky neúnosná, pro většinu společnosti jde spíše o odpor morální. Proto je klíčové zachovat Chartu 77 jako platformu pro morální posuzování a vědomí, což bude nezbytné i po překonání současných politických deviací. Přerostlo-li by hnutí v širší občanské iniciativy příliš brzy, hrozilo by jeho roztříštění vlivem vnitřních názorových rozdílů. Cílem je tedy upevnit morální základ jako východisko pro budoucí společenské změny.
Dopisy příteli (2. řada – 1978)
česky, 1978, Praha: Edice Petlice; Edice Petlice, sv. 150
Dopis příteli č. 22, str. 2–17 | Dopis příteli č. 23, str. 18–33 | Dopis příteli č. 24, str. 34–45 | Dopis příteli č. 25, str. 46–61 | Dopis příteli č. 26, str. 62–77 | Dopis příteli č. 27, str. 78–93 | Dopis příteli č. 28, str. 94–110 | Dopis příteli č. 29, str. 111–125 | Dopis příteli č. 30, str. 126–140 | Dopis příteli č. 31, str. 141–156 | Dopis příteli č. 32, str. 157–172 | Dopis příteli č. 33, str. 173–188 | Dopis příteli č. 34, str. 189–203 | Dopis příteli č. 35, str. 204–218 | Dopis příteli č. 36, str. 219–234 | Dopis příteli č. 37, str. 235–250 | Dopis příteli č. 38, str. 251–266 | Dopis příteli č. 39, str. 267–282 | Dopis příteli č. 40, str. 283–297
Filosofie a politika. Patnáct let nepolitické politiky (Dokumenty)
jazyk neuveden, 1978, vydavatel neuveden; samizdatové vydání neobsahuje paginaci; vyšlo zřejmě v prosinci (podle datace předmluvy)
Několik slov úvodem [Filosofie a politika: Patnáct let nepolitické politiky (Dokumenty)], str. 1 | Náboženství a naše ústava, str. 2 | Sancho Panza, Švejk a Ivan Děnisovič, str. 3 | Kultura tváří v tvář politice, str. 4 | Filosofie a politika (I), str. 5 | Filosofie a politika (II) [ad: Miroslav Kusý: Filozofia politiky, Bratislava 1966], str. 6 | Reflexe v politice a otázka politického subjektu (O místo filosofie v politickém životě), str. 7
Naše mravní a duchovní situace po deseti letech (1968–1978) (Několik poznámek)
Tento esej, napsaný v roce 1978, reflektuje československou morální a duchovní situaci deset let po Pražském jaru 1968. Autor zdůrazňuje, že bilancování není jen pouhým konstatováním faktů, ale interpretací minulosti a vizí budoucnosti, jak zdůrazňoval i E. Rádl a T.G. Masaryk. Vnímá současnou krizi jako součást širší evropské krize, zejména rozkladu měšťanské společnosti a krize socialistických hnutí. Specifickou českou situaci popisuje jako „druhou anomálii“ v národním vývoji, navazující na první anomálii po Bílé hoře, která vedla k absenci aristokratických ideálů a k přetrvávání „plebejství“ s deformovaným demokratismem. Všechny tyto faktory formují reakce na současné události a výzvy, včetně hnutí za lidská práva a Charty 77, které činí toto bilancování naléhavě aktuálním, přestože autor cítí jistou nepřipravenost.
Několik slov úvodem [Filosofie a politika: Patnáct let nepolitické politiky (Dokumenty)]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1978 ◆ poznámka: sborník obsahuje texty z let 1963–1978: Náboženství a naše ústava (1963), Sancho Panza, Švejk a Ivan Děnisovič (1964), Kultura tváří v tvář politice (1965), Filosofie a politika (1) (1966), Filosofie a politika (1966)
Text Ladislava Hejdánka z roku 1978 představuje autorovo pojetí „nepolitické politiky“, která vychází z přesvědčení, že veřejný život je pouze částí širšího duchovního života. Hejdánek kritizuje odcizení moderní společnosti, kde se neosobní struktury a technická politika emancipovaly od lidských potřeb a staly se až protilidskými. Na příkladu dobové pražské dopravy ilustruje, jak technokratická opatření upřednostňují údržbu strojů před důstojností člověka. Autor prosazuje návrat k osobním vztahům a univerzálním hodnotám. Skutečná politika by podle něj měla být službou, nikoliv nástrojem moci. Rozlišuje mezi profesionálními politiky, kteří mají zajišťovat servis společnosti, a občany, kteří mají určovat směr vývoje na základě mravních a duchovních principů. Hejdánek volá po důsledném rozdělení moci politické a hospodářské a zdůrazňuje roli mravních autorit. Dokument shrnuje patnáctileté úsilí o uplatnění filosofické reflexe v politickém prostoru v podmínkách tehdejšího Československa.
Poznámka
Tento text z roku 1978 reaguje na příspěvek Jaroslava Suka a zamýšlí se nad podstatou moci, společenského vývoje a revoluce. Autor polemizuje se Sukovým pojetím entropie v třídním uspořádání a navrhuje odlišný pohled na vývojové procesy. Zatímco Suk vidí v překážkách bránících přirozenému vývoji zdroj entropie, autor tvrdí, že přirozený spád věcí je sám o sobě entropický. Udržování a vytváření složitých společenských struktur má naopak charakter protientropický neboli negentropický. Nové kvalitativní změny podle autora nikdy nezačínají masově, ale rodí se z nenápadných a skrovných počátků. Skutečná revolučnost nespočívá v pouhém silovém odstranění překážek, což je často jen masová záležitost, ale v prosazování nových projektů a cest, které vyžadují dlouhodobou a detailní nemasovou přípravu. Odpovědné revoluční jednání je tedy podmíněno jasným vědomím cílů a návazností na předchozí koncepční práci, nikoliv pouze živelným masovým hnutím, které samo o sobě kvalitativní pokrok nezaručuje.
1978-01 (rukopis)
Tato série filosofických a politických reflexí z počátku roku 1978 se zabývá vztahem mezi jazykem, pravdou a politickou mocí. Autor nejprve analyzuje distinkci mezi mluvou jako systémem a řečí jako nástrojem pravdy, přičemž varuje před ideologickou korupcí jazyka, která vede k falši a klišé. Dále kriticky hodnotí tehdejší reálný socialismus skrze marxistickou optiku a dochází k závěru, že tyto režimy nepředstavují vyšší vývojové stadium, ale spíše deformované formy měšťanské společnosti, které ekonomicky zaostávají za Západem i budoucím potenciálem Číny. Text se věnuje také metodologii vědy, kde odmítá logiku jako uzavřený systém ve prospěch kritického hledání živé pravdy, která skutečnost zakládá, nikoliv jen kopíruje. Závěrečné části rozebírají povahu státu jako odcizeného mechanismu a strategii hnutí za lidská práva. Autor předpovídá, že nositelem budoucí společenské změny nebude saturovaný proletariát, nýbrž duchovně odcizená inteligence, jejíž revoluce hlav a srdcí povede k překonání totality skrze uvědomění si vlastní svobody a odpovědnosti k pravdě.
1978-02 (rukopis)
Text obsahuje soubor přípravných poznámek a úvah Ladislava Hejdánka z počátku roku 1978, které se věnují politickým, filosofickým a teologickým tématům v kontextu Charty 77. V úvodní části autor reflektuje roli mluvčích a obhajuje strategii „legalismu“ – tedy důsledné dodržování zákonů jako účinného nástroje proti mocenskému aparátu, který vlastní pravidla často porušuje. Kritizuje také vnitřní nesnášenlivost mezi signatáři a zdůrazňuje potřebu otevřené diskuse. Filosofická část textu zkoumá podstatu svobody, kterou autor definuje nikoliv jako absenci determinismu, ale jako schopnost tvořivě reagovat a orientovat se na budoucí, pravé „já“. Závěrečné pasáže mají charakter duchovního zamyšlení nad biblickými texty o zjevení skrytého. Hejdánek zde rozvíjí koncept „života v pravdě“ jako jediné účinné zbraně proti útlaku. Pravda podle něj není soukromým vlastnictvím, ale veřejným apelem, který osvobozuje od strachu a dává lidskému konání hlubší smysl i v situaci vnějšího ohrožení.
Czy będę występował w telewizji?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ fejeton, polsky, vznik: 1978
- in: Krytyka. Kwartalnik polityczny, 1978, č. 2, str. 8–10 ◆ text
Tento dokument přináší osobní svědectví Ladislava Hejdánka, mluvčího Charty 77, o jeho zatčení a brutálním zacházení ze strany Státní bezpečnosti (StB) v roce 1978. Hejdánek popisuje, jak byl v pátek odpoledne odveden z pracoviště a následně vystaven fyzickému násilí, ponižování a nátlaku v pražské Bartolomějské ulici. Text detailně líčí proces, během něhož byl vlečen polonahý po chodbách, zastrašován a nucen k výpovědi, zatímco on sám reagoval pasivním odporem a mlčením. Autor upozorňuje na snahu režimu zneužít jeho zuboženého stavu pro propagandistické účely v televizi. Součástí textu je také životopisný medailon, který představuje Hejdánka jako významného filosofa, žáka Jana Patočky a neúnavného obránce lidských práv. Dokument slouží jako mrazivé svědectví o represivních metodách československé normalizace a o morální integritě disidentů, kteří se odmítli sklonit před totalitní mocí i za cenu fyzického utrpení.
Will I be on T.V.?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, anglicky, vznik: 1978
- in: Index on Censorship, 7, 1978, č. 3, str. 11–13
Tento text přináší svědectví filosofa a mluvčího Charty 77 Ladislava Hejdánka o jeho zadržení československou Státní bezpečností v lednu 1978. Hejdánek popisuje metodu preventivní detence maskovanou za výslech, kterou režim využíval k izolaci disidentů během citlivých událostí, jako byl politický proces v Praze. Líčení se zaměřuje na násilné odvlečení z pracoviště, fyzické týrání a autorův pokus o pasivní odpor. Navzdory hrubému zacházení, zahrnujícímu vlečení po zemi a vystavení chladu, Hejdánek reflektuje otázky lidské důstojnosti a svobody. Text také zmiňuje zneužití filmového záznamu pro chystanou dehonestující kampaň v televizi. Dokument odkrývá rozpor mezi předstíranou zákonností a brutální realitou policejní šikany v normalizačním Československu. Autorův závěrečný dotaz, zda bude ostudou jeho zubožený vzhled nebo samotné jednání moci, zpochybňuje snahu režimu morálně zdiskreditovat obránce lidských práv.
[Vyjádření k začátku druhého roku působení Charty 77 (anglicky)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 1. 1978
Tento dokument u příležitosti zahájení druhého roku existence Charty 77 shrnuje její základní principy a cíle. Autoři zdůrazňují, že Charta 77 není politickým hnutím v technickém slova smyslu, ale především morální výzvou pro každého občana, aby převzal odpovědnost a pomáhal diskriminovaným. Chápání politiky je zde odvozeno od řeckého pojmu „polis“, čímž hnutí prosazuje omezení státní moci a rozšíření sféry svobodného jednání jednotlivce. Text poukazuje na systematický útlak intelektuálů, studentů a dělníků ve východní Evropě a vnímá jejich situaci jako symbol širšího zbavení lidských a občanských práv celého obyvatelstva. Bilancuje dosavadní činnost, která dokumentovala nezákonné postupy státu ve školství, literatuře i sociální oblasti. Dokument vyjadřuje hlubokou solidaritu s podobnými hnutími ve světě a deklaruje, že mír na zemi není možný bez svobody a respektu k lidským právům všech sousedů.
[Vyjádření k začátku druhého roku působení Charty 77 (překlad)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 1. 1978
Text u příležitosti zahájení druhého roku existence Charty 77 definuje její poslání nikoliv jako technickou politickou akci, ale jako morální výzvu k vnitřní proměně každého občana. Charta se snaží podnítit lidi k pomoci diskriminovaným a k obhajobě lidských práv, přičemž politiku chápe v původním smyslu péče o obec, v protikladu k moci a násilí. Autoři volají po omezení státních zásahů a rozšíření sféry individuální svobody. Dokument zdůrazňuje, že perzekuce intelektuálů odráží širší útlak milionů občanů, jejichž práva jsou soustavně porušována. Prostřednictvím dokumentace konkrétních případů bezpráví v oblastech školství, kultury či pracovních podmínek Charta usiluje o zviditelnění nesvobody v tehdejším Československu. Závěrem vyjadřuje solidaritu s podobnými hnutími ve světě a deklaruje, že mír a svoboda jsou nedělitelné, neboť dokud existuje útlak, nikdo nemůže být skutečně svobodný.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 34
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 5. 1. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 89
Dokument z 5. ledna 1978 informuje o solidární hladovce, kterou vyhlásili signatáři Charty 77 na den zahájení odvolacího řízení s Jiřím Ledererem, Václavem Havlem a Františkem Pavlíčkem před Nejvyšším soudem ČSR. Tato akce byla naplánována na 12. ledna 1978, což se shodovalo s pokračováním následné schůzky KBSE v Bělehradě. Hlavním motivem hladovky byl protest proti rozsudku nad Jiřím Ledererem, který byl v první instanci odsouzen ke třem letům vězení za šíření literárních děl do zahraničí. Signatáři tento proces vnímali jako přímé porušení mezinárodních paktů o lidských právech a Závěrečného aktu z Helsinek. Sdělení mluvčích Charty 77 bylo adresováno všem signatářům, jichž bylo v té době již 930, i mezinárodní veřejnosti. Podle historických poznámek se k hladovce nakonec připojilo přes sto osob a před budovou soudu se shromáždilo na 150 stoupenců hnutí, kterým však byl přístup k jednání znemožněn. Dokument podtrhuje význam solidarity v rámci disentu a poukazuje na represe vůči nezávislé kultuře v tehdejším Československu.
Dopis příteli č. 22
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 5. 1. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 1
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 2–17
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 205–217
Ladislav Hejdánek v dopise z ledna 1978 reflektuje první rok existence Charty 77 a zdůvodňuje svůj příklon k etickým a antropologickým tématům. Autor rozlišuje mezi svou rolí mluvčího a soukromým vyjádřením postojů, přičemž zdůrazňuje, že Charta 77 není primárně politickou opozicí, ale mravní iniciativou. Reaguje na setkání s Tomem Stoppardem a obhajuje tezi, že cílem hnutí je nastavit zrcadlo státní moci a testovat její ochotu dodržovat vlastní zákony a mezinárodní závazky. Hejdánek analyzuje rozvrstvení společnosti na konzervativní mocenské struktury, technokraty a mlčící většinu. Hlavní důraz klade na „život v pravdě“ jako protiklad k všeobjímající lži a společenské schizofrenii. Mravní integrita a odmítnutí lži jsou podle něj nezbytným základem pro jakoukoli budoucí politickou změnu a překonání krize legitimity režimu. Text tak propojuje filosofickou reflexi s aktuální společensko-politickou situací normalizačního Československa.
Ethik und Politik
Ladislav Hejdánek v dopise z ledna 1978 reflektuje vztah mezi etikou a politikou v kontextu Charty 77. Autor vysvětluje svůj záměr posunout těžiště úvah od politiky k širším antropologickým a morálním otázkám. Zdůrazňuje, že Charta 77 není politickou opozicí usilující o moc, nýbrž morálním postojem a testem legality státní moci. Jejím cílem je přimět režim k dodržování vlastních zákonů a mezinárodních závazků o lidských právech. Hejdánek analyzuje tehdejší společnost, kterou dělí na mocenskou elitu udržující status quo násilím, váhavé technokraty a mlčící většinu, která sice s hnutím sympatizuje, ale ze strachu zůstává pasivní. Za ústřední problém považuje život ve lži, jenž vede k morálnímu úpadku a společenské schizofrenii. Jedinou cestou z krize je podle něj návrat k pravdivosti a mravní integritě, které musí tvořit nezbytný základ pro jakékoli budoucí politické rozhodování a směřování společnosti k autentické existenci.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 35
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 1. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 90–93
Tento dokument ze 6. ledna 1978 podrobně shrnuje první rok působení občanské iniciativy Charta 77 a kriticky hodnotí tehdejší stav lidských práv v Československu. Zpráva rekapituluje dynamický vývoj hnutí, které se i přes masivní státní represe, dehonestační mediální kampaně a soustavnou policejní šikanu rozrostlo z původních 241 na více než 900 signatářů. Charta 77 v průběhu roku 1977 vydala celkem 14 tematických dokumentů analyzujících nedodržování mezinárodních paktů o lidských právech, k jejichž naplňování se ČSSR oficiálně zavázala. Dokument vyzdvihuje morální význam této iniciativy, která do veřejného života vnesla nový model odpovědného občanského postoje a oživila požadavek na respektování lidské důstojnosti. Navzdory absolutně odmítavému postoji státní moci a pokračujícímu nezákonnému pronásledování ze strany Státní bezpečnosti Charta 77 znovu formuluje své stěžejní požadavky: uvedení československého právního řádu do souladu s mezinárodními standardy, propuštění politických vězňů a ukončení perzekucí. Zpráva v závěru konstatuje, že konstruktivní dialog o lidských právech představuje jedinou možnou cestu k budoucímu ozdravení a rozvoji společnosti.
Budu vystupovat v televizi?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 7. 1. 1978 ◆ poznámka: strojopis velmi pravděpodobně nepsal sám Hejdánek
- in: Americké listy. Československý americký týdeník, 1978, str. 7 (11. 4.)
- in: Studie, 1978, č. 4 (58), str. 296–298 (uveřejněno jako „Budu vystupovat na televisi?“)
Text Ladislava Hejdánka z roku 1978 zachycuje autorovo násilné zadržení a následné hrubé zacházení ze strany Státní bezpečnosti v den vynesení rozsudku nad disidenty Macháčkem a Laštůvkou. Hejdánek v dokumentu líčí svůj pokus o pasivní odpor a mlčení, čímž reagoval na nezákonné postupy policie. Podrobně popisuje fyzické násilí, ponižování a psychický nátlak v Bartolomějské ulici, včetně záměrného vystavení chladu. Klíčovým momentem je vynucený výslech před televizní kamerou, který měl sloužit k režimní diskreditační kampani. Autor v textu hluboce reflektuje otázky lidské důstojnosti, svobody a morální integrity tváří v tvář totalitní moci. I přes fyzické vyčerpání a poničení oděvu zdůrazňuje, že skutečná hanba padá na vykonavatele bezpráví, nikoliv na oběť. Dokument je cenným svědectvím o metodách normalizačního aparátu a vnitřní síle chartistů čelit otevřené perzekuci.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 36
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 9. 1. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 93–94
Tento dokument obsahuje dopis mluvčích Charty 77 — Jiřího Hájka, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka — adresovaný organizátorům mezinárodní konference v Bruselu z ledna 1978. Autoři v něm vyjadřují poděkování za mezinárodní solidaritu projevenou k prvnímu výročí Charty 77. Oceňují spolupráci různorodých politických sil, od socialistů po křesťany, což považují za souladné s pluralitními principy své iniciativy. Dopis zdůrazňuje, že mezinárodní podpora pomáhá čelit represím a diskriminaci v Československu. Zároveň porovnává situaci v obou částech Evropy: zatímco Západ se soustředí na sociální a hospodářská práva, Východ pociťuje naléhavou potřebu politické demokracie jako základní podmínky vývoje. Součástí dokumentu jsou i zprávy o závěrech konference, zejména výzva k mezinárodním odborovým akcím proti politicky motivovanému propouštění signatářů ze zaměstnání. Text ilustruje úzké sepětí mezi domácím disentem a zahraničními podporovateli v boji za lidská práva během období normalizace.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 37
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 10. 1. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 95–96
Tento dopis z 10. ledna 1978, podepsaný mluvčími Charty 77 Jiřím Hájkem, Martou Kubišovou a Ladislavem Hejdánkem, je adresován delegátům následné schůzky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Bělehradě. Autoři v něm zdůrazňují, že dodržování lidských práv a základních svobod je dle Závěrečného aktu z Helsinek neoddělitelnou podmínkou mírového soužití a bezpečnosti v Evropě. Charta 77 je představena jako legitimní občanská iniciativa, která vznikla v duchu těchto principů a usiluje o jejich dodržování i za cenu osobních obětí. Dokument apeluje na delegáty, aby podpořili uznání role neoficiálních iniciativ a zajistili, že signatářské státy budou takové aktivity tolerovat. Dopis vyzývá k přechodu od mezinárodní konfrontace k plodnému dialogu a ke zřízení komunikačních kanálů mezi občanskou společností a mezinárodními orgány. Cílem je posílit vzájemnou důvěru mezi zeměmi a zajistit plný rozvoj lidské důstojnosti, přičemž lidská práva jsou chápána jako společná věc všech zúčastněných států.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 39
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 18. 1. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 98–102
Tento dokument z 18. ledna 1978 shrnuje průběh odvolacích řízení u Nejvyššího soudu ČSR v Praze v procesech proti významným disidentům a signatářům Charty 77, včetně Václava Havla, Jiřího Lederera, Aleše Macháčka a dalších. Obžalovaní byli odsouzeni za údajnou podvratnou činnost, která ve skutečnosti spočívala v šíření nezávislé literatury, samizdatové edice Petlice a v kontaktu s exilovými časopisy. Mluvčí Charty 77 v textu zdůrazňují, že tyto represe jsou v přímém rozporu s mezinárodními závazky ČSSR, zejména se Závěrečným aktem z Helsinek. Významnou částí dokumentu je záznam závěrečné řeči Jiřího Lederera, který přesvědčivě poukazuje na nelogičnost obžaloby a absurditu kriminalizace literární tvorby předních českých autorů. Text rovněž dokumentuje projevy solidarity ze strany veřejnosti i mezinárodní ohlas, včetně intervence světových intelektuálů u prezidenta Husáka. Dokument tak slouží jako zásadní svědectví o politické perzekuci a zápasu za lidská práva v období normalizace.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 40
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 19. 1. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 103–105
Dokument z 19. ledna 1978 představuje dopis mluvčích Charty 77 vládě ČSSR reagující na stížnost Mezinárodní konfederace svobodných odborů u Mezinárodní organizace práce (MOP) ohledně porušování úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání. Autoři upozorňují na pokračující diskriminaci občanů pro jejich nekonformní politické postoje, zejména v souvislosti s podpisem Prohlášení Charty 77. V dopise je zdokumentováno přes sto případů nezákonného propuštění ze zaměstnání nebo nuceného přeřazení na nekvalifikovanou práci. Charta 77 ostře kritizuje československé soudy a prokuraturu za to, že namísto ochrany zákonnosti tyto diskriminační postupy legitimizují odkazem na ohrožení bezpečnosti státu. Dopis vyzývá vládu k důkladnému prošetření situace a navrhuje, aby MOP vyslala do Československa nezávislou vyšetřovací komisi. Signatáři nabízejí komisi veškerou shromážděnou dokumentaci k prokázání rozporu mezi oficiálními tvrzeními úřadů a skutečnou represivní praxí v pracovněprávní oblasti.
Dopis příteli č. 23
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 19. 1. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 2
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 18–33
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 218–230
Dopis Ladislava Hejdánka z ledna 1978 reflektuje osobní zkušenost s brutálním zásahem Státní bezpečnosti a následně rozvíjí hlubokou filosofickou úvahu o povaze odpuštění. Hejdánek podrobně popisuje své odvlečení z pracoviště, fyzické napadení a ponižování v Bartolomějské ulici, přičemž tyto činy interpretuje jako projev policejní zvůle a snahu o narušení lidské důstojnosti. V druhé části dopisu polemizuje s konceptem bezpodmínečného odpuštění, který zastává jeho společný známý v kontextu církevních představitelů kolaborujících s režimem. Hejdánek odmítá morální subjektivismus a zdůrazňuje, že odpuštění vyžaduje kompetenci; člověk může odpustit pouze křivdu spáchanou na sobě, nikoliv utrpení druhých. Argumentuje, že v situaci systémového zla je namístě spíše odpovědnost a soud než rutinní odpuštění, které by mohlo být projevem slabosti či rezignace. Text tak propojuje konkrétní svědectví o represích normalizačního Československa s etickou analýzou hranic milosrdenství a spravedlnosti.
Dopis příteli č. 24
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 2. 2. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 3
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 34–45
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 231–240
Ladislav Hejdánek v dopise z února 1978 reflektuje první rok existence Charty 77 a rozvádí koncept "nepolitické politiky". Autor odmítá "technickou politiku" založenou na moci a násilí, která omezuje svobodu a manipuluje s budoucností. Místo toho prosazuje politiku jako službu obci (polis), založenou na morální výzvě a odpovědnosti jednotlivce. Stát by měl sloužit pouze jako správní aparát, zatímco o cílech společnosti musí rozhodovat svobodní občané. Hejdánek zdůrazňuje potřebu neprofesionálních vůdců s osobní a mravní autoritou, kteří nejsou závislí na státní moci. Prostřednictvím historických příkladů (stalinismus, II. vatikánský koncil) ukazuje na limity vnitroinstitucionálních reforem a zdůrazňuje roli nezávislé společenské kritiky. Text je výzvou k hluboké mravní proměně a k vytvoření prostoru pro autentickou budoucnost, která není pouhou setrvačností minulosti. Charta 77 je zde chápána nikoliv jako mocenský nástroj, ale jako etické hnutí usilující o lidská práva a solidaritu s utlačovanými.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 41
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 3. 2. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 105–106
Tento dokument představuje oficiální stížnost mluvčích Charty 77 ze 3. února 1978, adresovanou generálnímu prokurátorovi ČSSR Jánu Feješovi. Text reaguje na nezákonný zásah Bezpečnosti proti účastníkům plesu železničářů v pražském ÚKDŽ, ke kterému došlo 28. ledna 1978. Signatáři upozorňují na hrubé porušování práv účastníků, fyzické násilí a svévolné omezení osobní svobody. Zvláštní důraz je kladen na neodůvodněné zadržení a následné uvalení vyšetřovací vazby na dramatika Václava Havla, herce Pavla Landovského a Jaroslava Kukala na základě vykonstruovaných obvinění z výtržnictví a napadení veřejného činitele. Mluvčí Jiří Hájek, Marta Kubišová a Ladislav Hejdánek v dokumentu požadují okamžité propuštění vězněných, přezkoumání postupu bezpečnostních složek a vyvození důsledků vůči odpovědným příslušníkům. Stížnost poukazuje na systematické zneužívání moci a porušování tehdejšího československého právního řádu státními orgány v boji proti opozici.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 42
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 8. 2. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 106–118
Dokument Charty 77 č. 15 z 8. února 1978 je adresován Federálnímu shromáždění a vládě ČSSR. Požaduje srovnávací analýzu československého právního řádu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které v ČSSR vstoupily v platnost v roce 1976. Mluvčí Jiří Hájek, Marta Kubišová a Ladislav Hejdánek upozorňují na rozpor mezi mezinárodními závazky a tehdejší represivní praxí. Přiložená analýza detailně rozebírá nedostatky v oblastech ochrany osobní svobody, svobody pohybu, projevu, náboženského vyznání a práv na práci či vzdělání. Charta 77 kritizuje zejména státní monopol na informace, cenzuru a diskriminaci na základě politického smýšlení. Dokument navrhuje legislativní program k nápravě těchto rozporů, zajištění publicity lidskoprávních dokumentů a zahájení dialogu o dodržování zákonnosti. Zdůrazňuje, že mezinárodní smlouvy jsou součástí právního řádu a stát nesmí svévolně zasahovat do přirozených práv jednotlivce, která jsou odvozena z lidské důstojnosti.
Die Technik der Macht
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 16. 2. 1978
Tento text Ladislava Hejdánka z února 1978 analyzuje „techniku moci“ československého komunistického režimu na pozadí represivního zásahu proti signatářům Charty 77 během plesu železničářů. Hejdánek detailně popisuje policejní šikanu a zatčení klíčových osobností, jako byli Václav Havel a Pavel Landovský, přičemž tyto události interpretuje jako projev vnitřní nestability režimu a hrubé porušování zákonnosti i mezinárodních závazků. Autor zdůrazňuje, že Charta 77 není politickou opozicí usilující o moc, nýbrž občanskou iniciativou vyžadující, aby stát dodržoval vlastní zákony a lidská práva. Text nastiňuje dvě možné cesty budoucího vývoje: buď eskalaci represí a návrat ke stalinismu, nebo racionální dialog vedoucí k normalizaci poměrů. Hejdánek v návaznosti na odkaz Jana Patočky vyzývá k neústupné vytrvalosti a mravní integritě v dlouhodobém zápasu za svobodu. List je naléhavým apelem na občanskou odpovědnost a odmítnutí strachu tváří v tvář státní zvůli a fyzickému násilí.
Dopis příteli č. 25
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 16. 2. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 4
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 46–61
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 241–253
Dopis Ladislava Hejdánka z února 1978 reflektuje brutální policejní zásah na plese železničářů, kde byli šikanováni a zatčeni signatáři Charty 77, včetně Václava Havla a Pavla Landovského. Hejdánek analyzuje tento incident jako projev nervozity režimu nebo záměrnou provokaci Bezpečnosti. Zdůrazňuje, že Charta 77 není politickou opozicí, ale občanskou iniciativou usilující o dodržování zákonů a lidských práv, k nimž se stát sám zavázal. Text vyzdvihuje význam dialogu mezi lidmi různých politických přesvědčení, kteří se sjednotili v požadavku na demokratickou společnost. Autor varuje před eskalací nezákonnosti a vyzývá k vytrvalosti v duchu odkazu Jana Patočky. Charta podle něj představuje racionální alternativu k současnému společenskému úpadku, přičemž odmítá roli mocenského aktéra. Cílem je náprava právního řádu a respekt k občanským svobodám, nikoliv násilný převrat. Hejdánek uzavírá úvahou o nutnosti morální pevnosti tváří v tvář režimu, který spoléhá na násilí a represi místo na odbornost a dialog.
[Marxovo pojetí náboženství jako ideologie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 2. 1978
Text se zabývá Marxovým pojetím náboženství jako ideologie, přičemž vychází z jeho úvodu ke „Kritice Hegelovy filosofie práva“. Autor analyzuje Marxův vztah k Feuerbachově kritice náboženství, kterou Marx chápe jako předpoklad veškeré kritiky. Reflexe náboženství odhaluje, že člověk promítá svou podstatu do vnějšího objektu (Boha). Text kriticky zkoumá Marxovu tezi, že „člověk dělá náboženství“, a upozorňuje na redukci náboženství na pouhé vědomí, zatímco podstatou je rituální praxe. Důležitým tématem je antropologické odcizení: člověk není svou podstatou dán, ale je si úkolem a výzvou. Autor rozlišuje mezi světem jako celkem a lidským „osvětím“ (státem a společností). Náboženství je pak interpretováno jako „uskutečnění ve fantazii“, které nastává tam, kde člověk postrádá svou pravou skutečnost v rámci společenské praxe. Ideologie je tak chápána jako zástupné řešení v situaci, kdy lidská bytost nenachází své opravdové naplnění v reálném světě.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 43
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 28. 2. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 119–120
Tento dokument z 28. února 1978 informuje o policejním zásahu proti signatářům Charty 77 během plesu železničářů v Praze dne 28. ledna 1978. Skupina signatářů a jejich přátel se rozhodla navštívit veřejný ples za účelem společenské zábavy, což vyvolalo neadekvátní a násilnou reakci státní moci. Příslušníci Veřejné a Státní bezpečnosti u vchodu selektivně odpírali vstup a následně brutálně napadli přítomné, přičemž došlo ke zranění několika osob, včetně Pavla Kohouta a Dani Horákové. V souvislosti s těmito událostmi byli neoprávněně zatčeni a na měsíc uvězněni Václav Havel, Pavel Landovský a Jaroslav Kukal. Zpráva zdůrazňuje, že se zadržení nedopustili žádného protiprávního jednání. Na jejich podporu vznikl speciální výbor pro jejich propuštění. Dokument, podepsaný mluvčími Charty 77 Jiřím Hájkem, Martou Kubišovou a Ladislavem Hejdánkem, ostře kritizuje politickou segregaci a soustavné omezování základních lidských práv, které zasahovalo i do nejmenších detailů společenského života občanů v tehdejším Československu.
Dopis příteli č. 26
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 2. 3. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 5
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 62–77
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 254–266
Tento dopis filosofa Ladislava Hejdánka z března 1978 reaguje na vnitřní spor v rámci Charty 77, vyvolaný kritickým listem historika Jana Tesaře mluvčímu Jiřímu Hájkovi. Hejdánek podrobuje kritice Tesařovu útočnou formu a jeho snahu o proměnu Charty v „radikálnější“ politické hnutí. Autor argumentuje, že Charta 77 není politickou organizací, nýbrž společným mravním postojem založeným na obhajobě lidských práv a principu zákonnosti v rámci platného právního řádu. Odmítá dělení signatářů na „umírněné“ a „radikály“ jako neadekvátní neideologické povaze Charty. V závěru dopisu Hejdánek uvažuje o povaze moderního státu jako o nadměrném „nádoru“ na společnosti. Podle něj je hlavním posláním Charty postupné omezování státní moci a vytváření nezávislého společenského prostoru bez vládních zásahů, což chápe jako univerzální úkol pro moderní společnost vůbec.
Konservative, gemäßigte und radikale Strömungen innerhalb der Charta ’77
Tento dopis filosofa Ladislava Hejdánka z března 1978 analyzuje vnitřní ideové proudy v rámci Charty 77 v reakci na spor mezi Janem Tesařem a Jiřím Hájkem. Hejdánek kritizuje Tesařův útok na Hájkovu údajnou umírněnost a odmítá snahy o radikalizaci hnutí, které by vedly k opuštění jeho původních východisek. Autor zdůrazňuje, že Charta 77 není politickou organizací, nýbrž společným etickým postojem založeným na dvou pilířích: obhajobě univerzálních lidských práv a principu zákonnosti. Hejdánek varuje před vágním revolučním radikalismem a obhajuje pluralitu názorů mezi signatáři. V závěrečné části se zamýšlí nad povahou moderního státu jako utlačovatelského aparátu. S odkazem na klasiky marxismu argumentuje, že smyslem Charty 77 je konstituovat a chránit autonomní společenský prostor nezávislý na státní moci. Tohoto cíle lze podle něj dosáhnout nikoliv násilnou změnou, ale vytrvalou individuální rezistencí a postupným vytlačováním státních zásahů z veřejného života.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 44
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 11. 3. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 121–125
Dokument Charty 77 z 11. března 1978, adresovaný nejvyšším státním orgánům tehdejší ČSSR, žádá o přešetření soudního i mimosoudního stíhání šesti občanů. Mluvčí Charty v něm upozorňují na rozpor mezi mezinárodními závazky o lidských právech a represivní realitou v Československu. Text podrobně líčí případy Miroslava Černého, Františka Pitora, Aleny Klímové, Miloslava Lojka, Zdeňka Hanuse a Zbyňka Čeřovského, kteří byli perzekvováni za šíření materiálů Charty 77 nebo projevy solidarity, přestože text Charty nebyl legálně shledán trestným. Dokument odhaluje nezákonné postupy justice, nelidské podmínky ve vězení i tragické dopady represí, jako byla sebevražda talentovaného studenta. Autoři vyzývají k propuštění vězněných, revizi rozsudků a uvedení tehdejšího právního řádu do souladu s mezinárodními pakty. Tato iniciativa byla klíčovým krokem k pozdějšímu ustavení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 45
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 11. 3. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 125
Tento dokument představuje dopis mluvčích Charty 77 (Jiřího Hájka, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka) ze dne 11. března 1978, adresovaný generálním prokurátorům ČSSR a ČSR. Dopis protestuje proti neoprávněnému věznění teoretika umění Ivana Jirouse, který byl od října 1977 držen ve vyšetřovací vazbě. Jirous byl obviněn z výtržnictví kvůli svému odbornému, byť improvizovanému projevu na vernisáži výstavy malíře Jiřího Laciny. Autoři textu zdůrazňují, že Jirous vystupoval se souhlasem umělce a jeho výklad doplňoval oficiální zahájení, nikoliv aby jej narušoval. Kritizují nepřiměřeně dlouhou dobu vazby a požadují Jirousovo okamžité propuštění, případně zajištění plně veřejného soudního procesu v souladu s platnými zákony. Připojené poznámky dokumentují následný vývoj kauzy, kdy byl Jirous původně odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody, což odvolací soud později zvýšil na osmnáct měsíců, čímž vyvolal další vlnu občanských protestů.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 46
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 12. 3. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 126–127
Toto prohlášení mluvčích Charty 77 z 12. března 1978 hodnotí výsledky bělehradské následné schůzky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Dokument zdůrazňuje klíčovou myšlenku helsinského Závěrečného aktu: mír, bezpečnost a hospodářská spolupráce jsou neoddělitelně spjaty s dodržováním lidských práv a základních svobod. Autoři vyjadřují politování nad tím, že jednání v Bělehradě nedosáhlo výraznějších výsledků kvůli neochotě některých signatářských států diskutovat o plnění svých vnitrostátních lidskoprávních závazků. Přesto Charta 77 vnímá průběh schůzky jako potvrzení významu nezávislých občanských iniciativ, které získaly mezinárodní morální uznání jako důležitý mírotvorný faktor. Text rovněž připomíná první výročí tragického úmrtí profesora Jana Patočky, který se stal symbolem střetu hnutí s represivním režimem. Prohlášení uzavírá potvrzením odhodlání pokračovat v dlouhodobém a trpělivém úsilí o dodržování zákonnosti, což autoři považují za nezbytný předpoklad pro skutečné uvolňování mezinárodního napětí a zajištění trvalého míru v Evropě.
Dopis příteli č. 27
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 16. 3. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 6
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 78–93
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 267–279
Dopis Ladislava Hejdánka z března 1978 reaguje na vnitřní pnutí v Chartě 77, zejména na rozhovor Jiřího Hájka pro časopis Spiegel. Hejdánek podrobuje kritice Hájkovo tvrzení, že v roce 1968 neexistoval prostor pro obnovu sociální demokracie kvůli "geografickým a historickým podmínkám". Autor v textu reflektuje příčiny únorového převratu v roce 1948, které spatřuje v potlačování diskuse a politické nepřipravenosti tehdejších nekomunistických stran. Odmítá koncept omezené demokracie a zdůrazňuje, že skutečný pluralismus a respekt k občanským právům nesmí být podmiňován vnějšími tlaky či politickým pragmatismem. Hejdánek považuje možnost svobodné existence sociální demokracie za lakmusový papírek upřímnosti demokratických snah. Varuje před tím, aby i v rámci disentu přežívaly tendence k vylučování určitých skupin občanů na základě vágních historických zdůvodnění. Text je hlubokou reflexí o politické integritě a nutnosti úplné emancipace od dogmatismu, která je nezbytná pro skutečnou demokratizaci společnosti.
Über den Sinn der Geschichte
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 16. 3. 1978
Tento text filosofa Ladislava Hejdánka z března 1978 reaguje na vnitřní diskuse v rámci Charty 77, konkrétně na polemiku mezi Janem Tesařem a Jiřím Hájkem. Hejdánek obhajuje otevřený dialog jako projev vnitřní síly hnutí a kritizuje snahy omezovat pluralitu na základě „geografických a historických podmínek“. Autor se vrací k událostem února 1948 a srpna 1968, přičemž varuje před opakováním chyb, kdy politické kompromisy a tabuizování témat vedly k oslabení demokracie a následné totalitě. Zvláště kriticky se staví k Hájkovu odmítavému postoji k obnově sociální demokracie v roce 1968, což vnímá jako projev nedůslednosti v demokratickém myšlení bývalých komunistů. Hejdánek vyzdvihuje morální integritu jednotlivce a prosazuje důsledné dodržování lidských práv jako jediné společné východisko. Text je naléhavým apelem na to, aby budoucí demokratizace nebyla opět „limitovaná“ a aby v politickém prostoru nechybělo místo pro jakoukoli skupinu občanů.
[Svoboda a důstojnost v živé a neživé přírodě (na příkladu atomů)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 3. 1978
Text zkoumá úzkou souvislost mezi svobodou a důstojností, které jsou vnímány jako neoddělitelné entity pramenící z aktivní účasti na nepředmětném světě hodnot. Autor tvrdí, že důstojnost bez svobody je pouhým prázdným rituálem, zatímco svoboda bez důstojnosti se mění v pouhou libovůli a nahodilost. Tento filosofický vztah je následně demonstrován na příkladu chování atomů v živé a neživé přírodě. S odkazem na myšlenky A. N. Whiteheada text poukazuje na to, že atomy v živém organismu vykazují vyšší úroveň komplexity a řídí se specifickými principy nezbytnými pro udržení života a evoluční rozvoj. Ačkoliv plná svoboda vyžaduje vědomou reflexi a rozlišení mezi subjektem a objektem, autor nachází prvky „nevědomé svobody“ i v přírodních procesech. Úvaha vrcholí provokativní hypotézou, že atomy téhož prvku nemusí být identické, a že organismy mohou provádět aktivní výběr atomů s určitými jemnými kvalitami pro klíčové funkce, čímž zpochybňuje předpoklad o naprosté uniformitě neživé hmoty.
Úvodní slovo [Dialogy 1978/4]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: duben 1978
- in: Dialogy, 1978, č. 4, str. 1 (duben)
Tento dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1978, adresovaný Janu Tesařovi a Rudolfu Battěkovi, se věnuje kritické reflexi pojmu revoluce. Autor zdůrazňuje užitečnost debaty o tomto termínu, který byl v dobovém československém prostředí dlouhodobě tabuizován, což vedlo k úpadku diskusní kultury. Hejdánek upozorňuje na obtížnost přesného vymezení obsahu pojmu revoluce a reflektuje potřebu znovu se učit metodám polemiky. Text reaguje na podněty Jaroslava Suka a dřívější polemiky Jana Tesaře, přičemž se vyrovnává s redakčními zmatky, které narušily kontinuitu práce. Autor vyjadřuje očekávání ohledně Tesařova historického přehledu významových posunů slova revoluce od starověku po současnost. Přestože Hejdánek připouští neúplnost svých poznámek, vnímá to jako příležitost k budoucímu upřesnění. V závěru uvažuje o přetrvávajícím romantickém pojetí revolučnosti v politické praxi. Dopis představuje významný doklad intelektuálního úsilí disentu o teoretické uchopení klíčových politických a filosofických kategorií.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 47
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 5. 4. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 127–129
Tento dokument představuje dopis mluvčích Charty 77 (Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová, Jaroslav Šabata) adresovaný prezidentu Gustávu Husákovi před jeho státní návštěvou v NSR v dubnu 1978. Signatáři v dopise upozorňují na vzrůstající zájem mezinárodní veřejnosti o dodržování lidských práv v Československu. Kritizují skutečnost, že navzdory oficiálním prohlášením státu perzekuce občanů hájících lidská práva nepolevily, nýbrž v poslední době dokonce zesílily. Dopis podrobně uvádí konkrétní případy politického pronásledování, včetně trestního stíhání duchovních Mariána Zajíčka a Roberta Gombíka za šíření Charty 77, nespravedlivého odsouzení Gustava Vlasatého či procesu s Ivanem Jirousem. Autoři rovněž zmiňují kritický zdravotní stav vězně Miroslava Černého a vykonstruovaná obvinění proti Ottě Bednářové. V závěru vyzývají prezidenta, aby využil své pravomoci k zastavení nezákonných postihů a k naplnění závazků z mezinárodních konferencí v Helsinkách a Bělehradě. Zdůrazňují, že respektování lidských práv je nezbytným základem pro trvalé zlepšování mezinárodních vztahů.
[Společenské změny a stát]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 4. 1978
Text představuje kritické poznámky k tezím o vztahu společenských změn a státu. Autor zdůrazňuje, že sociální systémy zahrnují nejen dynamické, ale i setrvačné a rekurentní vztahy. Klíčovým tématem je rozlišení mezi kontinuitou, chápanou jako vědomé a selektivní navazování na minulost, a stabilizací založenou na pouhé setrvačnosti. Kontinuita je zde vnímána jako primární zdroj společenské dynamiky. Autor kritizuje autoritativní vynucování postojů a prosazuje politickou aktivitu orientovanou na budoucí možnosti a vize toho, co "ještě není". Text dále zpochybňuje výlučnost politického rozhodování a vyzdvihuje význam mimopolitických vlivů na pohyb společnosti. Stát je definován jako správní orgán s omezenou legitimitou, který by neměl být suverénem nad společností, nýbrž jejím služebníkem. Radikální reformy skrze státní moc jsou považovány za nelegitimní, pokud nevycházejí z vůle občanů a nerespektují zákonný rámec. Skutečná suverenita náleží lidu, nikoliv byrokratickému aparátu.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 49
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 4. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 130–131
Tento dokument představuje dopis mluvčích Charty 77 (Jiřího Hájka, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka) adresovaný delegátům 9. sjezdu Světové odborové federace (SOF), který se konal v dubnu 1978 v Praze. Autoři v něm žádají o mezinárodní odborovou solidaritu a podporu pro československé občany pronásledované a propouštěné ze zaměstnání z politických důvodů. Text zdůrazňuje, že desetitisíce lidí ztratily práci kvůli svému podílu na reformním procesu roku 1968 nebo v souvislosti s podpisem Charty 77. Dokument ostře kritizuje československé Revoluční odborové hnutí (ROH) za to, že namísto ochrany pracujících aktivně participuje na jejich perzekuci a diskriminaci. Charta 77 poukazuje na rozpor mezi oficiálními proklamacemi režimu a realitou, která porušuje ratifikované mezinárodní pakty o lidských, sociálních a hospodářských právech. Signatáři apelují na to, aby boj proti porušování odborových práv nebyl omezen pouze na kapitalistické státy, ale byl důsledně uplatňován i v zemích socialistických. Dokument je doplněn informacemi o následných diplomatických rozepřích, zejména o podpoře ze strany francouzské odborové centrály CGT.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 48
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 4. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 129–130
Tento dokument z 6. dubna 1978 oznamuje významnou personální změnu v mluvčím sboru Charty 77. Dr. Jiří Hájek odstupuje z funkce mluvčího a na jeho místo nastupuje dr. Jaroslav Šabata. Změna proběhla v souladu se zásadou rotace, kterou Hájek zdůvodnil snahou předejít nechtěné institucionalizaci hnutí a zachovat jeho neformální a demokratický charakter. Součástí dokumentu je podrobný životopis Jaroslava Šabaty, mapující jeho akademickou kariéru psychologa a politologa, jeho působení v reformním křídle KSČ v roce 1968 i následné věznění v 70. letech. Text rovněž obsahuje Hájkův rezignační dopis, v němž autor vysvětluje, že mluvčím by mohl být každý signatář a že roční funkční období považuje za maximální pro udržení morální autority. Vzhledem k tomu, že Šabata žil v Brně, bylo dohodnuto, že naléhavé dokumenty mohou podepisovat zbývající dva pražští mluvčí, Ladislav Hejdánek a Marta Kubišová. Tento akt demonstruje kontinuitu a organizační stabilitu Charty 77 v období normalizace.
Die historischen und politischen Bedingungen der Charta ’77 und ihre Folgen
Tento text Ladislava Hejdánka z dubna 1978 reaguje na vnitřní neklid v Chartě 77 způsobený názorovými střety mezi jejími signatáři. Hejdánek interpretuje Chartu nikoliv jako politickou opozici usilující o moc, ale jako zásadně nový fenomén v moderní společnosti. Autor rozlišuje mezi institucemi s konečnými, pragmatickými cíli (např. politické strany) a společenstvími s cíli nekonečnými, založenými na principech a mravnosti. Varuje před nebezpečím hybridních forem, kde se mocenské zájmy vydávají za absolutní hodnoty, což vede k ideologickému kýči a úpadku jazyka. Hejdánek tvrdí, že totalitní moc nestojí pouze na represivním aparátu, ale především na morální rezignaci občanů. Charta 77 podle něj představuje pokus o návrat k pravdě a lidské důstojnosti skrze osobní nasazení a otevřenost světu. Její smysl nespočívá v krátkodobém politickém kalkulu, ale v dlouhodobé duchovní a mravní přípravě společnosti na skutečnou změnu, která přesahuje hranice konkrétního režimu.
Dopis příteli č. 28
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 6. 4. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 7
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 94–110
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 280–292
Dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1978 reflektuje vnitřní diskusi v Chartě 77 a odmítá obavy z jejího rozpadu. Autor kritizuje čistě „reálně-politický“ pohled a rozlišuje mezi pragmatickými organizacemi s konečnými cíli a principiálními institucemi zaměřenými na cíle nekonečné. Analyzuje fenomén „kýčovitého člověka“ a úpadek jazyka v uzavřených systémech, kde lež imituje pravdu. Stěžejním tématem je vztah moci a morálky v moderním, zejména totalitním státě, který se snaží duchovní základy společnosti proměnit v ideologický nástroj. Hejdánek zdůrazňuje, že Charta 77 není mocensko-politickou opozicí, ale etickou iniciativou usilující o mravní a duchovní pozvednutí občanů. Skutečná společenská změna vyžaduje hlubokou vnitřní přípravu jednotlivce, nikoliv pouze výměnu mocenských struktur. Charta je tak prezentována jako nadčasová platforma, jejímž posláním je obrana pravdy, práva a lidské integrity proti korumpujícímu vlivu koncentrované moci.
[Reakce na text Jana Tesaře a Jaroslava Suka]
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 23. 4. 1978
- in: Dialogy, 1978, č. 4, str. 4–9 (duben)
V tomto textu z roku 1978 Ladislav Hejdánek polemizuje s Janem Tesařem a Jaroslavem Sukem o povaze a ospravedlnění revoluce. Hejdánek kritizuje Tesařův polemický styl a jeho interpretaci vlivu romantismu na moderní myšlení. Odmítá Sukovy pokusy o přirovnání společenských procesů k přírodním jevům, jako je entropie či změny skupenství, a zdůrazňuje, že společenský pokrok závisí na intelektuálních, morálních a institucionálních vynálezech, nikoliv na mechanických přírodních zákonitostech. Ústředním tématem je pojetí revoluce jako krajního prostředku, který sám o sobě nemůže vytvořit nic pozitivního, ale pouze odstraňuje překážky bránící organickému vývoji. Skutečné pozitivní změny musí být připraveny dlouhodobou drobnou prací a vnitřní proměnou jednotlivců i celku. Hejdánek varuje před glorifikací revolučnosti jako samoúčelného gesta a zdůrazňuje, že bez jasného programu a předchozí zralosti společnosti vede násilný převrat k despocii. Revoluci chápe jako mocenský akt, jehož jediným legitimním cílem je uvolnit cestu k hlubší spravedlnosti a svobodě.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 50
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 24. 4. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 132–133
Tento dokument je protestní dopis mluvčích Charty 77 ze dne 24. dubna 1978, adresovaný Federálnímu shromáždění a dalším státním orgánům ČSSR. Dopis se věnuje případu Gustava Vlasatého, dlouholetého zaměstnance podniku Chemopetrol v Litvínově, který byl odsouzen k dvaceti měsícům nepodmíněného odnětí svobody za trestný čin pobuřování. Vlasatého údajné provinění spočívalo v tom, že na pracovní nástěnku vyvěsil dvě své výplatní pásky, čímž dokumentoval pokles svého reálného příjmu a zpochybnil oficiální propagandu o rostoucím blahobytu pracujících. Charta 77 v dopise označuje toto stíhání za hrubé porušení ústavních práv a mezinárodních paktů o lidských právech, zejména svobody projevu. Signatáři tvrdí, že soudní proces byl pouze záminkou k politické perzekuci a odplatou vedení podniku za Vlasatého předchozí kritiku. Dokument důrazně požaduje okamžité propuštění vězněného, zrušení nezákonného rozsudku a jeho plnou občanskou rehabilitaci.
[Iluze člověka jako zdroj ideologie a jejich kritika podle Marxe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 4. 1978
Tento text rozebírá Marxovo pojetí ideologie a náboženství jako iluzorního světa, který odvádí člověka od jeho skutečného uskutečnění. Ideologie je zde představena jako falešné vědomí, jež je zároveň výrazem reálné bídy i protestem proti ní. Autor se zaměřuje na Marxův obraz „strhávání imaginárních květů“, které nemá vést k pouhému obnažení okovů, ale k utržení „živého květu“. Tento živý květ je v textu interpretován jako otevřená budoucnost a bytostné směřování člověka k tomu, co dosud není dáno. Práce dále kriticky reflektuje Marxův humanismus a jeho metaforu člověka pohybujícího se „kolem sebe“. Autor namítá, že chápání člověka jako pevného středu popírá jeho ne-danost. Místo kroužení kolem sebe by měl člověk směřovat ke své pravé, tedy budoucí skutečnosti, čímž se ustavuje jako bytost definovaná otevřeností a neustálým tvořením sebe sama v rámci dějinného pohybu.
Dopis příteli č. 29
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 27. 4. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 8
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 111–125
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 293–304
Tento dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1978 reflektuje situaci Charty 77 po odchodu Jiřího Hájka z funkce mluvčího. Hejdánek oceňuje přínos prvních mluvčích — Patočky, Havla a Hájka — jakožto mravních a intelektuálních vzorů. Hlavním tématem je však budoucí směřování hnutí. Autor zdůrazňuje, že Charta 77 není politickou stranou ani ideologickým programem, ale etickou a občanskou platformou založenou na respektu k lidským právům a zákonnosti. Odmítá dělení signatářů na „revolucionáře“ a „reformisty“ a varuje před transformací Charty v mocensko-politickou sílu, což by popřelo její mravní podstatu. Hejdánek vyzývá k osobní aktivitě a vzniku nových občanských iniciativ. Argumentuje, že svobodu nelze dostat darem, ale je třeba ji uplatňovat konkrétními činy v každodenním životě. Charta má udržovat legální prostor pro svobodu, ale je na samotných občanech, aby jej naplnili svou odvahou a odpovědností.
[Kritika Marxova humanismu a jeho důraz na „pozemskost“ pravdy]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 4. 1978
Text se zabývá kritikou Marxova humanismu a jeho pojetím „pozemské“ pravdy. Autor analyzuje Marxovu tezi, že filosofie slouží dějinám, které mají nastolit pravdu v její skutečné, světské podobě. Klíčovým bodem je kritika odcizení v posvátných i světských formách. Autor odmítá představu, že se člověk má „pohybovat sám kolem sebe“, což považuje za nedějinné vykořenění a ztrátu vztahu k pravdě. Skutečné nalezení člověka spočívá v jeho službě realizaci pravdy v dějinných uzlových bodech. Přestože autor poukazuje na meze Marxova osvícenského materialismu, vyzdvihuje trvalou platnost požadavku přenést kritiku z oblasti teologie a náboženství do sféry práva a politiky. V závěru text zdůrazňuje potřebu aplikovat Marxovu metodu na současnost – namísto kritiky vzdálených forem odcizení se zaměřit na kritiku vlastní situace a varuje před subjektivismem, který může plynout z nesprávného pochopení lidské autonomie.
[Charta 77 jako platforma setkání komunistů a nekomunistů]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 5. 1978
Tento text z května 1978 analyzuje význam Charty 77 jako klíčové platformy pro setkávání a spolupráci mezi (ex)komunisty a nekomunisty. Autor zdůrazňuje, že navzdory odlišným politickým orientacím spojuje tyto skupiny základní shoda v otázce lidských a občanských práv a přesvědčení, že spravedlivý sociální systém vyžaduje demokratické základy. Hlavní myšlenkou je vzájemná závislost obou táborů: komunisté postrádají demokratickou tradici a důvěru veřejnosti, zatímco nekomunisté nemohou realizovat společenskou obnovu bez zapojení významné části komunistických řad. Podmínkou úspěšné spolupráce je rezignace komunistů na jejich privilegované postavení a přijetí demokratické legitimity. Dokument předpovídá budoucí očistu komunistického hnutí od oportunistů a následnou konsolidaci sil. Současný společný postup v rámci Charty 77 je vnímán jako epochální krok, který pomáhá komunistům překonat obavy ze změn a nekomunistům umožňuje získat politické zkušenosti po letech nucené pasivity.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 51
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 16. 5. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 133–134
Tento dokument ze 16. května 1978 informuje o nezákonných zásazích československých státních orgánů proti mluvčím a signatářům Charty 77. Hlavním podnětem k sepsání zprávy bylo zmaření plánovaného přátelského setkání v bytě spisovatele Jiřího Hanzelky, kterému příslušníci Státní bezpečnosti (StB) zabránili obklíčením domu a výhrůžkami. Dokument podrobně popisuje represe vůči konkrétním osobnostem: Marta Kubišová, Ladislav Hejdánek a Petr Uhl byli pod pohrůžkou zatčení drženi ve svých bytech, Václav Havel byl zadržen k výslechu a Jaroslavu Šabatovi bylo znemožněno odcestovat z Brna do Prahy. Signatáři tyto kroky označují za hrubé porušování občanských svobod, nepřípustné vměšování do soukromého života a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Text zdůrazňuje, že policejní složky svým jednáním porušují tehdy platný trestní zákon a mezinárodní závazky o lidských právech. Dokument slouží jako oficiální protest proti soustavnému omezování osobní svobody chartistů ze strany komunistického režimu.
Dopis příteli č. 30
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 18. 5. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 9
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 126–140
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 305–317
- in: Ladislav Hejdánek, Češi a Evropa, vyd. Jan Hron, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, str. 51–57
Dopis Ladislava Hejdánka z 18. května 1978 představuje hlubokou reflexi nad otázkou emigrace a osobní odpovědnosti intelektuála v nesvobodném režimu. Autor reaguje na dotaz, proč se rozhodl zůstat v Československu, i když mu státní moc neumožňuje plné profesní uplatnění. Hejdánek odmítá čistě racionální kalkul a zdůrazňuje existenciální a emocionální pouto k rodné zemi. Inspirován Jamesem Baldwinem, deklaruje připravenost sdílet osud svého národa, i kdyby směřoval ke katastrofě. Pro Hejdánka je role filosofa neoddělitelná od konkrétního společenského kontextu; odchod do ciziny vnímá jako ztrátu kořenů a selhání v závazku vůči pravdě a spravedlnosti v místě, kde se narodil. Text tematizuje naději 'proti naději' a odmítá soukromou záchranu na úkor solidarity s celkem. Autor uzavírá, že lidství je definováno vztahem k pravdě, který se realizuje skrze přijetí konkrétních okolností jako mravního úkolu.
Nationalismus, Heimat und Emigration
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 18. 5. 1978
Tento text, koncipovaný jako dopis z května 1978, představuje filosofickou reflexi Ladislava Hejdánka nad otázkou emigrace a národní identity v kontextu nesvobodného Československa. Hejdánek reaguje na názor, že vlastenectví je přežitkem, a vysvětluje, proč se navzdory politickému útlaku rozhodl v zemi setrvat. S odkazem na spisovatele Jamese Baldwina argumentuje, že pro myslitele a tvůrce je bytostné sepětí s domovem a jeho tradicí nezbytné pro zachování intelektuální integrity. Kritický stav národa, jeho morální a kulturní krizi, nevnímá jako podnět k útěku, ale jako mravní závazek k účasti a odporu. Autor odmítá koncept „soukromé spásy“ v exilu a volí raději sdílení osudu se svým společenstvím. Ústředním motivem je „naděje proti vší naději“, která není založena na vnějších okolnostech či dějinném optimismu, nýbrž na pevném vnitřním zakotvení v pravdě a spravedlnosti, jež člověka zavazuje k odpovědnosti vůči jeho konkrétní situaci.
[Význam roku 1968 v Československu pro nahlédnutí pravdy]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 5. 1978
Text se zabývá reflexí událostí roku 1968 v Československu, přičemž kriticky hodnotí tehdejší politické vedení. Autor označuje postup Alexandra Dubčeka a dalších politiků z technicko-politického hlediska za naivní a diletantský, neboť ignorovali geopolitickou realitu a hrozbu sovětské intervence. Hlavní přínos Pražského jara však nespatřuje v politických výsledcích, které byly nestabilní, ale v rovině noetické, mravní a duchovní. Právě politická nepřipravenost a následný šok z invaze podle autora umožnily odhalit hlubší pravdu o tehdejším systému a mocenských vztazích, kterou by „rozumnější“ politika nikdy nevyjevila. Rok 1968 je tak interpretován nikoli jako politický neúspěch, ale jako zásadní moment prozření, kdy pravda vystoupila na povrch v plné nahotě. Tento filosofický rozměr událostí přesahuje národní dějiny a představuje klíčový bod v historii moderního socialismu i evropské politiky, neboť donutil široké vrstvy obyvatel nahlédnout realitu, kterou dříve odmítaly vidět.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 52
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 22. 5. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 134–152
Dokument Charty 77 č. 16 z roku 1978 představuje kritickou analýzu stavu československého vězeňství. Signatáři upozorňují na hluboký rozpor mezi domácím právním řádem a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Text detailně popisuje nelidské podmínky ve vazbě i během výkonu trestu, zahrnující fyzické týrání, nedostatečnou hygienu, mizernou stravu a systematické ponižování lidské důstojnosti. Dokument kritizuje zneužívání vazby jako nástroje nátlaku, absenci nezávislé kontroly a izolaci politických vězňů. Charta 77 navrhuje konkrétní legislativní změny, včetně novelizace trestního řádu a zákona o výkonu trestu. Požaduje zřízení nezávislých rozhodčích orgánů, zavedení veřejné kontroly vězeňských zařízení a přiznání zvláštního statutu politickým vězňům. Cílem dokumentu je informovat veřejnost o utajované realitě represivního systému a iniciovat nápravu, která by zajistila dodržování základních lidských práv v souladu s mezinárodními závazky ČSSR.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 53
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 23. 5. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 153
Tento dokument, označený jako Dokument Charty 77 č. 17 ze dne 23. května 1978, obsahuje seznam 56 nových signatářů, kteří se připojili k prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 a souhlasili se zveřejněním svých jmen. Seznam dokládá široké sociální spektrum hnutí, neboť mezi novými signatáři se objevují dělníci, technici, duchovní, umělci i studenti. Dokument byl vydán pod jmény tehdejších mluvčích Ladislava Hejdánka, Marty Kubišové a Jaroslava Šabaty. Archivní poznámky naznačují, že mnozí z těchto občanů byli následně monitorováni státní bezpečností. Text byl publikován v samizdatovém periodiku "Informace o Chartě 77" a v exilovém časopise "Listy". Tento dokument představuje důležitý pramen pro studium rozvoje československého disentu na konci 70. let, neboť ukazuje na trvalý nárůst počtu stoupenců hnutí navzdory represím ze strany komunistického režimu. Potvrzuje také odhodlání občanů z různých společenských vrstev veřejně vystoupit na obranu lidských práv v tehdejším Československu.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 54
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 29. 5. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 154–155
Tento dokument z května 1978 představuje oficiální dopis mluvčích Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných adresovaný nejvyšším státním orgánům tehdejšího Československa. Autoři v něm ostře kritizují stupňující se represe a nezákonné praktiky Státní bezpečnosti (StB) namířené proti signatářům Charty a dalším nekonformním občanům. Dopis upozorňuje, že zatímco dříve represe spočívaly v administrativní šikaně a koordinované diskriminaci napříč státními institucemi, v poslední době tyto aktivity přerostly v otevřený státní teror. Text uvádí konkrétní případy fyzického násilí, nezákonného zadržování, domovních prohlídek a brutálních únosů Ivana Medka a Bohumila Doležala. Signatáři zdůrazňují, že takové jednání je v příkrém rozporu s ústavou i mezinárodními pakty o lidských právech. Výzva naléhavě apeluje na politické vedení země, aby převzalo odpovědnost za činy svých podřízených složek a zahájilo veřejné projednání těchto zločinů, čímž dokument demaskuje hlubokou morální a právní krizi tehdejšího totalitního režimu.
[Reakce na článek Miloše Rejchrta] [Dialogy 1978/6]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: červen 1978
- in: Dialogy, 2, 1978, č. 6–7, str. 9–21 (červen–září)
Tento text představuje polemickou reakci filosofa Ladislava Hejdánka na článek Miloše Rejchrta z roku 1978. Hejdánek podrobuje kritice Rejchrtovo pojetí křesťanské víry, zejména tezi o vrozené jedinečnosti a nenahraditelnosti každého člověka. Autor argumentuje, že takové tvrzení může působit jako nebezpečná iluze a „opium“, pokud ignoruje realitu masového odlidštění; jedinečnost je podle něj úkolem, kterého je třeba dosáhnout, nikoliv hotovým faktem. Hejdánek dále odmítá romantizaci utrpení a neúspěchu, přičemž zdůrazňuje, že význam Ježíše Krista spočívá v jeho životním programu, nikoliv v samotném aktu smrti. Text varuje před pasivitou a útěkem na okraj společnosti v dobách krize a namísto toho volá po aktivní občanské odpovědnosti a úsilí o vítězství pravdy a spravedlnosti. Závěrem Hejdánek reflektuje hlubokou krizi soudobého křesťanství a církevních institucí, které podle něj vyžadují radikální očistu a návrat k prorockým kořenům, aby mohly smysluplně oslovit moderní svět.
[Reakce na články Rudolfa Battěka a Miloše Rejchrta] [Dialogy 1978/6–9]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: září 1978
- in: Dialogy, 2, 1978, č. 6–7, str. 16–20 (červen–září)
- in: Svazky pro dialog, 1979, č. 1, str. 56–58 (samizdat; uveden je zde pouze citát)
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1978 představuje kritickou reakci na podněty Rudolfa Battěka a Miloše Rejchrta v rámci diskuse o krizi moderní společnosti. Hejdánek odmítá Battěkovo bagatelizování dějinné situace a zdůrazňuje, že evropská civilizace prochází hlubokou krizí svých křesťanských základů, na nichž stojí i sekulární hodnoty jako demokracie a lidská práva. Autor polemizuje s pojmem 'mravní maximalismus' a prosazuje jej jako nezbytné 'lidské minimum' založené na slušnosti a osobní odpovědnosti. V teologické debatě s Rejchrtem zdůrazňuje nutnost aktivního 'budování' života a odmítá pasivní pojetí lidské existence. Ústředním motivem je zápas mezi mýtem orientovaným na minulost a prorockou otevřeností vůči budoucnosti. Hejdánek varuje, že selhání křesťanské tradice v tomto zápase může vést k regresu do mýtického spánku a ke ztrátě vyhlídek na důstojný život lidstva. Text je naléhavým apelem na potřebu autentického mravního vůdcovství v čase dějinného zlomu.
Úvodní slovo [Dialogy 1978/6–9]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: září 1978
- in: Dialogy, 2, 1978, č. 6–7, str. 1 (červen–září)
Tento text je dopisem Ladislava Hejdánka adresovaným Rudolfovi, v němž autor kriticky reflektuje hlubokou krizi současné civilizace. Hejdánek vychází z teze, že tradice izraelských proroků v křesťanské reinterpretaci tvoří základní kámen evropské kultury. Současná Evropa se však nachází v mnohovrstevnaté krizi – od ekologických a hospodářských problémů až po rozpad metafyzického myšlení a roztříštěnost vědy. Tato krize přerostla v problém globální, který již nelze řešit výhradně evropskými prostředky. Autor zdůrazňuje potřebu nového, „ekumenického“ myšlení, které by odpovídalo celosvětovému měřítku problémů. Přestože křesťanství v historii často selhávalo, jeho vnitřní diskuse o univerzalitě mají zásadní význam i pro nekřesťany, zejména pro socialisty a komunisty, kteří podle autora často opakují historické chyby křesťanských institucí. Text je tak výzvou k hledání globálních východisek z civilizačního úpadku skrze dialog o společných kořenech a odpovědnosti.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 55
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 3. 6. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 155–156
Tento dokument představuje sdělení mluvčích Charty 77 z 3. června 1978, které ostře kritizuje rozsáhlé represivní zásahy bezpečnostních složek během oficiální návštěvy Leonida Brežněva v Československu. Text podrobně popisuje nezákonné preventivní zadržování stovek občanů, včetně signatářů a sympatizantů Charty 77, k němuž docházelo pod smyšlenými záminkami. Autoři upozorňují na konkrétní porušování zákonů, jako bylo překračování osmačtyřicetihodinové lhůty zadržení formou okamžitého opakovaného zatýkání, nezákonné domovní prohlídky a zabavování soukromých písemností. Dokument zmiňuje, že zatímco většina zadržených byla po čtyřech dnech propuštěna, osobnosti jako Pavel Roubal, Jiří Gruša a Jan Šimsa zůstaly ve vazbě. Charta 77 vnímá tyto kroky jako projev stupňující se represe a strachu státního aparátu, který je v přímém rozporu s oficiálními tvrzeními o stabilitě země. Mluvčí Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová a Jaroslav Šabata tímto dokumentem vznášejí rezolutní protest proti policejní zvůli a varují před dalším zostřováním nezákonných metod režimu.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 56
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 4. 6. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 156–157
Tento dokument z 4. června 1978 představuje oficiální žádost mluvčích Charty 77 adresovanou generálnímu prokurátorovi ČSSR. Žádost se týká propuštění spisovatele Jiřího Gruši a inženýra Pavla Roubala z vazby. Oba byli obviněni z pobuřování; Roubal za šíření literárních děl a Gruša za napsání románu Dotazník. Dokument zdůrazňuje, že toto zatčení je absurdním útokem na svobodu projevu zaručenou ústavou a upozorňuje na Grušův vážný zdravotní stav. Případ vyvolal značný mezinárodní ohlas a solidaritu mezi domácími i zahraničními autory, neboť šlo o precedens trestního stíhání za beletristické dílo. Text v poznámkách dále rozvádí snahy o podporu uvězněných, včetně neúspěšných pokusů o jednání se Svazem československých spisovatelů a apelů na mezinárodní organizace a politiky. Zpráva jasně ilustruje represivní klima v normalizačním Československu a odhodlaný boj za lidská práva a svobodu literární tvorby.
Dopis příteli č. 31
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 8. 6. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 10
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 141–156
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 318–330
Tento dopis Ladislava Hejdánka z června 1978 dokumentuje vlnu represí namířených proti signatářům Charty 77 během návštěvy sovětského představitele v Praze. Autor popisuje nezákonné preventivní zadržování stovek občanů a brutální metody Státní bezpečnosti, včetně únosů a fyzického napadání Ivana Medka a Bohumila Doležala. Zvláštní pozornost věnuje zatčení Jana Šimsy, kterého vykresluje jako pokračovatele rodinné tradice mravního odporu a křesťanského humanismu, zosobněného jeho otcem Jaroslavem Šimsou v rámci Akademické YMCA. Hejdánek kritizuje narůstající neostalinismus a flagrantní porušování zákonů i mezinárodních závazků. Navzdory stupňujícímu se tlaku režimu vyjadřuje přesvědčení, že represe hnutí neumlčí, neboť síla svědomí a vnitřní krize obou tehdejších světových systémů dávají disentu dobrou dlouhodobou perspektivu. Dopis je cenným svědectvím o morální integritě a politické analýze v období normalizace.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 57
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 11. 6. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 157
Dokument z 11. června 1978 představuje oficiální žádost mluvčích Charty 77 adresovanou tehdejšímu generálnímu prokurátorovi Jánu Feješovi. Předmětem žádosti je okamžité propuštění evangelického duchovního Jana Šimsy, který byl zadržen na konci května téhož roku. Ačkoliv původní podezření z pobuřování bylo neodůvodněné, Šimsa zůstal ve vazbě kvůli incidentu, k němuž došlo během domovní prohlídky. Při ní se příslušníci Bezpečnosti pokusili nezákonně zabavit dopis profesora Jana Patočky a fyzicky napadli Šimsovu manželku. Šimsova snaha o obranu své ženy byla režimem účelově kvalifikována jako trestný čin. Mluvčí Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová a Jaroslav Šabata v dopise upozorňují na Šimsův vážný zdravotní stav a označují celý proces za nezákonný a politicky motivovaný. Text dokládá stupňující se represi vůči signatářům Charty 77 a věřícím občanům. Jan Šimsa byl následně odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody, což vyvolalo vlnu solidarity v disentu.
[K desátému výročí sovětské intervence ze srpna 1968]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 6. 1978
Text u příležitosti desátého výročí sovětské intervence v srpnu 1968 kriticky přehodnocuje význam státní suverenity v kontextu tehdejšího Československa. Autor tvrdí, že pouhé porušení suverenity není hlavním problémem, neboť tento princip je často zneužíván mocnostmi nebo slouží k legitimizaci diktatur. Skutečná suverenita musí vycházet ze suverenity jednotlivce; pokud stát potlačuje vlastní občany, ztrácí svou legitimitu. Hlavní tragédii srpnové okupace autor spatřuje v následné instalaci nekvalifikovaného vedení a v celkovém úpadku hospodářství, kultury a morálky. Země se nachází v postavení poraženého státu, kde jsou občanům tajeny informace o ekonomické realitě. Autor varuje před hrozbou ztráty národní identity a vzdělanosti budoucích generací. Kritizuje pasivitu politiků z roku 1968 a zdůrazňuje potřebu otevřeně reflektovat podstatu krize, která přesahuje formální právní rámce a dotýká se samotné existence národa v evropských dějinách.
[Budoucnost demokratického socialismu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1978
Text kriticky analyzuje stav tzv. reálného socialismu v sovětském bloku a jeho budoucí perspektivy. Autor argumentuje, že sovětský model nepředstavuje pozitivní vizi, ale je spíše brzdou progresivního vývoje. Socialistická ekonomika podle něj zaostává za kapitalistickou v efektivitě, pružnosti i inovacích, přičemž výhody systému zůstávají pouze v teorii. Klíčem k prosperitě a vědeckému pokroku je přitom maximální svoboda jednotlivce a demokratický systém, který umožňuje organický rozvoj lidského potenciálu namísto direktivního řízení. Dokument zásadně rozlišuje mezi pojmy socialismus a komunismus; zatímco komunismus se přežitě soustředí na vlastnictví věcí, socialismus (odvozený od „socius“) zdůrazňuje mezilidské vztahy a bratrství. Budoucí demokratický socialismus musí striktně oddělovat soukromou a společenskou sféru a v rámci veřejného života rozlišovat mezi politikou a kulturou. Státní správa by měla v kulturní oblasti sloužit pouze jako materiální podpora pro uplatňování individuálních svobod, nikoliv jako kontrolní mechanismus. Cílem je společnost, v níž je každý občan autonomní osobností respektující svobodu ostatních.
[Nemožnost socialismu bez demokracie a problémy sovětského bloku]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1978
Tento text analyzuje hluboký rozpor mezi ideálem socialismu a realitou sovětského bloku. Autor argumentuje, že socialismus je ve své podstatě dovršením a prohloubením demokratických principů v sociální oblasti; bez demokracie je tedy skutečný socialismus nemožný a mění se v pouhou napodobeninu či podvod. Sovětský stát, který převzal donucovací metody carského režimu, nedokázal vyřešit národnostní ani sociální problémy a vytvořil systém tzv. „reálného socialismu“, jenž je ve skutečnosti pouze méně efektivní formou kapitalismu. Text zdůrazňuje, že státy v sovětské sféře vlivu jsou udržovány násilím, což vede k jejich vnitřnímu úpadku, ztrátě dynamismu a sklonu k gerontokracii. Klíčovým problémem je systémová kontraselekce, kde politická věrnost převládá nad odbornou kvalifikací, což likviduje samostatnost duchovního, kulturního i vědeckého života. Tento proces vede k celkové společenské stagnaci a neschopnosti konkurovat západním demokraciím.
[Vztah demokracie a kapitalismu; hospodářství Sovětského svazu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1978
Text se zamýšlí nad vztahem mezi demokracií a kapitalismem a kriticky analyzuje hospodářský a politický vývoj Sovětského svazu. Autor argumentuje, že demokratické principy mají vlastní svébytnou logiku a nejsou pouze odvozeninou kapitalistického řádu. Na rozdíl od marxisticko-leninského předpokladu, že politické struktury vznikají automaticky podle potřeb ekonomické základny, autor zdůrazňuje nezbytnost specifické politické péče o demokratické instituce. Sovětský experiment selhal, protože se pokusil vybudovat socialismus v absolutistických podmínkách bez odpovídající ekonomické úrovně a bez demokratických korektivů. Předčasné ukončení NEP a přechod k válečnému hospodaření orientovanému na těžký a zbrojní průmysl vedly k neefektivitě a nízké životní úrovni. Sovětský stát se namísto socialismu soustředil na imperiální moc, armádu a prestižní projekty, čímž se prohloubilo jeho zaostávání za vyspělými industriálními státy. Ani po šedesáti letech existence nedosáhl SSSR plné industrializace a nedokázal naplnit sociální potřeby svých obyvatel.
[Svoboda občanů jako hlavní cíl socialismu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 6. 1978
Text analyzuje svobodu jako ústřední hodnotu a cíl socialismu. Autor tvrdí, že svoboda nesmí být chápána pouze materiálně či politicky, ale především jako duchovní a kulturní otevřenost. Kritizuje sovětský model za jeho ekonomickou zaostalost, politickou nepřijatelnost a kulturní sterilitu. Zdůrazňuje, že skutečný socialismus, v souladu s původními Marxovými myšlenkami, musí být měřen mírou svobody jednotlivce. Jakákoli revoluce, která nevede k rychlému rozšíření občanských svobod, směřuje k totalitě a fašismu. Dokument argumentuje, že socialismus bez duchovní svobody je jen prázdnou imitací, neboť hlavním účelem socialistické společnosti má být rozvoj lidskosti, tvůrčí aktivity a života podle svědomí. Autor uzavírá, že omezení svobody jsou ospravedlnitelná pouze ochranou svobody druhých, přičemž v duchovní oblasti by neměla existovat téměř vůbec.
Dopis příteli č. 32
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 29. 6. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 11
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 157–172
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 331–343
Dopis Ladislava Hejdánka z června 1978 nabízí pronikavou analýzu krize sovětského „reálného socialismu“. Autor v něm rozebírá, proč sovětský model nedokázal naplnit marxistické vize společenského pokroku a spravedlnosti. Hlavní příčinu spatřuje v historické anomálii – pokusu vybudovat socialismus v zemi bez rozvinutého kapitalismu a demokratických tradic. Hejdánek kontrastuje stagnující autoritářství východního bloku s dynamikou západních demokracií, které i přes vnitřní krize vykazují vyšší ekonomickou efektivitu a sociální stabilitu. Text zdůrazňuje, že moc Sovětského svazu je udržována pouze vojenskou silou, nikoliv systémovou nadřazeností. Autor kritizuje promarněné šance na reformy, například v roce 1968 v Československu, a varuje, že bez zásadní demokratizace čeká sovětské impérium úpadek a ztráta vlivu ve prospěch nastupujících mocností, jako je Čína. Dopis je hlubokou úvahou o nutnosti politické svobody pro rozvoj moderní společnosti.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 58
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 16. 7. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 158
Tento dokument, datovaný 16. července 1978, představuje oficiální poděkování mluvčích Charty 77 (Ladislava Hejdánka, Marty Kubišové a Jaroslava Šabaty) švédské organizaci Kulturfront. Text vyjadřuje vděčnost za mezinárodní solidaritu, podporu politických vězňů a aktivní připomínání desátého výročí sovětské okupace Československa ze srpna 1968. Mluvčí zdůrazňují, že podpora ze strany švédského lidu a kulturních pracovníků posiluje jejich boj za lidská práva a dodržování zákonnosti v tehdejším Československu. Součástí dokumentu je i zmínka o švédské výzvě „Sověti pryč z Československa“, která ostře kritizovala represe vůči signatářům Charty 77, včetně jejich propouštění ze zaměstnání a věznění. Tato korespondence dokládá zásadní význam mezinárodního tlaku a solidarity demokratických sil pro československý disent v období normalizace. Dokument zdůrazňuje nezbytné propojení mezi domácím odporem a zahraniční podporou v úsilí o národní svobodu a obnovu demokratických principů.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 59
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 18. 7. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 158–159
Tento otevřený dopis z 18. července 1978 představuje významný projev solidarity mluvčích Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) s rodinami vězněných sovětských disidentů Anatolije Ščaranského a Alexandra Ginzburga. Autoři v textu vyjadřují hluboké rozhořčení nad výsledky vykonstruovaných politických procesů v Sovětském svazu a zdůrazňují provázanost úsilí o dodržování lidských práv v celém sovětském bloku. Dopis upozorňuje, že perzekuce obránců práv v zahraničí se bezprostředně dotýká i situace v Československu, neboť obě hnutí sdílejí identické cíle založené na respektování mezinárodních závazků v oblasti občanských svobod. Charta 77 v dokumentu apeluje na mezinárodní veřejnost, náboženské organizace a politická uskupení, aby vyvinuli tlak na sovětské orgány a usilovali o propuštění Ščaranského, Ginzburga, Orlova a dalších politických vězňů. Text podepsali Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová a Jaroslav Šabata, čímž demonstrovali odvahu československého disentu čelit totalitní moci prostřednictvím nadnárodní spolupráce a morální podpory obětí bezpráví.
Dopis příteli č. 33
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 20. 7. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 12
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 173–188
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 344–356
- in: Ladislav Hejdánek, Češi a Evropa, vyd. Jan Hron, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, str. 58–64
- in: Ladislav Hejdánek, Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy, vyd. Jan Hron, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2025, str. 75-79
V tomto dopise z července 1978 reflektuje filosof Ladislav Hejdánek desáté výročí pražského jara a následné srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy. Hejdánek se distancuje od oficiální propagandy i od interpretací exkomunistů a snaží se o hlubší filosofické zhodnocení událostí roku 1968. Argumentuje, že ačkoliv byla intervence hrubým porušením mezinárodního práva a politickou katastrofou, měla zásadní noetický a mravní význam. Podle Hejdánka tragédie odhalila skutečnou, stagnující povahu reálného socialismu a mocenskou strukturu sovětského bloku. Autor vyzdvihuje, že společná zkušenost represe smazala ideologické rozdíly mezi křesťany, nezávislými socialisty a exkomunisty, což přímo umožnilo vznik Charty 77. Interpretací politického neúspěchu Dubčekova vedení jako nezbytného předpokladu pro vyjevení pravdy Hejdánek přesouvá pozornost od technicko-politické porážky k procesu duchovní a občanské obnovy, který přesahuje dobové mocenské projekty a otevírá nové perspektivy pro budoucnost národa.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 60
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 22. 7. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 159
Tento dokument z 22. července 1978 představuje oficiální dopis mluvčích Charty 77 – Ladislava Hejdánka, Marty Kubišové a Jaroslava Šabaty – adresovaný tehdejšímu velvyslanci SSSR v Praze, V. V. Mackevičovi. Text vyjadřuje hluboké rozhořčení nad nespravedlivými rozsudky vynesenými nad sovětskými obhájci lidských práv Alexandrem Ginzburgem, Anatolijem Ščaranským a Viktorasem Piatkusem. Autoři zdůrazňují, že tito aktivisté byli potrestáni výhradně za monitorování plnění závazků Závěrečného aktu helsinské konference v Sovětském svazu. Charta 77 v dopise poukazuje na paralelu se svými vlastními zkušenostmi, kdy je poctivé občanské úsilí totalitní mocí účelově vykládáno jako „protistátní činnost“ s cílem zastrašit veřejnost. Dokument obsahuje naléhavou žádost určenou sovětské vládě o neprodlené propuštění vězněných a zrušení jejich trestů. Mluvčí tento krok označují za nezbytný akt spravedlnosti, který by přispěl ke zlepšení mezinárodní atmosféry po otřesu, který procesy vyvolaly. Dopis je klíčovým dokladem solidarity mezi disidentskými skupinami v rámci sovětského bloku.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 61
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 22. 7. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 160
Toto prohlášení Charty 77 ze dne 22. července 1978 představuje oficiální protest proti nespravedlivému odsouzení východoněmeckého filosofa a marxistického ekonoma Rudolfa Bahra k osmi letům odnětí svobody. Signatáři Charty 77, konkrétně mluvčí Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová a Jaroslav Šabata, vyjadřují rozhořčení nad tímto rozsudkem, který vnímají jako přímý útok na svobodu projevu a kritické myšlení v zemích východního bloku. Bahro byl perzekvován za svou knihu Alternativa, v níž podrobně analyzoval nedostatky a byrokratickou povahu reálného socialismu. Dokument zdůrazňuje propojenost opozičních hnutí v Evropě a poukazuje na to, že Bahrův rozchod s režimem NDR byl zásadně ovlivněn srpnovou okupací Československa v roce 1968. Prohlášení odráží mezinárodní solidaritu s politickými vězni a snahu Charty 77 upozornit na porušování lidských práv za hranicemi vlastního státu. Text rovněž zasazuje Bahrův osud do širšího kontextu mezinárodního tlaku, který nakonec vedl k jeho propuštění a vyhoštění do Spolkové republiky Německo v roce 1979.
Dokument Charty 77 č. 62
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 27. 7. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 160–161
Dokument Charty 77 č. 63
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 27. 7. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 161
Dokument představuje společný dopis Charty 77 a polského Výboru společenské sebeobrany (KSS-KOR) adresovaný obráncům lidských práv ve východní Evropě a Sovětském svazu. Dopis byl přijat během historicky první schůzky zástupců obou opozičních iniciativ na československo-polské hranici v červenci 1978. Signatáři v textu vyjadřují hluboké uznání a solidaritu všem, kteří bojují za svobodu a lidskou důstojnost v podmínkách totalitních režimů. Výslovně zmiňují vězněné aktivisty, jako jsou Rudolf Bahro, Jurij Orlov či Anatolij Ščaranskij, a zdůrazňují, že osudy národů sovětského bloku jsou úzce provázány. Dokument reflektuje klíčový moment v dějinách středoevropského disentu, kdy došlo k formálnímu propojení demokratických sil napříč hranicemi. Tato spolupráce měla za cíl posílit mezinárodní tlak na dodržování lidských práv a koordinovat úsilí o dosažení svobodnější a spravedlivější společnosti bez strachu ze svévole státní moci.
Dokument Charty 77 č. 64
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 10. 8. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 162
Tento dokument ze srpna 1978 představuje sdělení mluvčího Charty 77 Ladislava Hejdánka, který varuje signatáře i veřejnost před šířením provokačních podvrhů dokumentů Charty. V textu se uvádí, že řada osob obdržela falešné texty, z nichž některé zneužívají jména skutečných signatářů nebo si vymýšlejí neexistující orgány, jako je „tiskový výbor Charty 77“. Cílem těchto falzifikátů je vyvolat dojem vnitřních rozporů v hnutí nebo poskytnout Státní bezpečnosti a režimu záminku k represivním akcím, včetně nátlaku prostřednictvím tzv. dělnických delegací. Dokument zdůrazňuje, že tyto provokace se šíří zejména mimo centrum, kde je ověřování pravosti obtížnější. Ladislav Hejdánek proto vyzývá k opatrnosti při přijímání nových textů, k jejich kritickému posuzování a k ověřování obsahu u ostatních signatářů. Apeluje také na vzájemné varování přátel a známých před těmito dezinformačními metodami, které se snaží narušit integritu a důvěryhodnost opozičního hnutí v tehdejším Československu.
Dopis příteli č. 34
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 10. 8. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 13
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 189–203
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 357–369
Tento dopis Ladislava Hejdánka z 10. srpna 1978 obsahuje dva hlavní oddíly: rozhovor o aktuální politické situaci a filosofickou úvahu o socialismu a Marxovi. Hejdánek nejprve popisuje své zadržení během návštěvy Leonida Brežněva v Praze a komentuje represivní praktiky režimu vůči signatářům Charty 77. Zdůrazňuje, že Charta nevystupuje jako politická opozice, nýbrž jako hnutí za lidská práva, jehož síla tkví v lpění na legalitě. Autor prosazuje metodu vytrvalé „drobné práce“ uvnitř společnosti jako jedinou rozumnou cestu k postupnému překonání politické pasivity a reformě poměrů. V druhé části textu Hejdánek obhajuje studium Karla Marxe jako nezbytnost pro pochopení a skutečné překonání současných ideologií. Socialismus pak definuje jako důsledné uplatnění demokratických principů v sociální a hospodářské sféře. Své pojetí socialismu pevně ukotvuje v křesťanských etických hodnotách a v ideálu lidského bratrství, přičemž zásadně odmítá jakýkoliv systém, který realizuje sociální požadavky na úkor politických svobod.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 65
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 12. 8. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 162–163
Tento dokument, vydaný mluvčími Charty 77 Ladislavem Hejdánkem, Martou Kubišovou a Jaroslavem Šabatou k 10. výročí srpnové okupace roku 1968, představuje zásadní právní a politickou kritiku přítomnosti sovětských vojsk v Československu. Signatáři zdůrazňují, že intervence pěti států Varšavské smlouvy byla protiprávním aktem odporujícím mezinárodnímu právu, Chartě OSN i Helsinským dohodám. Prohlášení se zaměřuje na dekonstrukci argumentu o „dočasnosti“ pobytu vojsk, který byl smluvně zdůvodněn hrozbou západoněmeckého militarismu. Autoři logicky dovozují, že po normalizaci vztahů mezi východním blokem a SRN v první polovině 70. let tento důvod zcela zanikl. Dokument proto vyzývá vlády zúčastněných zemí k vyvození důsledků, stažení vojsk a k nápravě vnitřních politických poměrů, které byly invazí těžce postiženy. Text rovněž zmiňuje protestní aktivity exilových signatářů ve Vídni, kteří požadovali propuštění politických vězňů a ukončení diskriminace.
[Vnitřní i vnější příčiny vojenské intervence z roku 1968]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 8. 1978
Tato úvaha kriticky analyzuje vnitřní a vnější příčiny sovětské invaze do Československa v srpnu 1968. Autor odmítá naivní vnímání pražského jara jako celosvětové naděje a zdůrazňuje, že politiku té doby určovali komunisté, kteří pouze napravovali škody, jež sami dříve způsobili. Jako klíčové vnitřní faktory identifikuje absenci silné politické alternativy po roce 1945 a monopol moci nastolený po únoru 1948. Z vnějšího pohledu poukazuje na historické selhání západních mocností, které počínaje Mnichovskou dohodou a konče poválečným uspořádáním přenechaly střední Evropu sovětské sféře vlivu. Západní pasivita v roce 1948 předznamenala nečinnost v roce 1968. Hlavním přínosem intervence je podle autora definitivní odhalení imperiální a represivní podstaty sovětského režimu, zbaveného ideologických masek sociální spravedlnosti. Srpen 1968 ukončil iluze o komunistickém programu a ukázal, že režim stojí výhradně na vojenské síle, čímž donutil veřejnost prohlédnout skutečnou povahu sovětské moci.
[Společenské změny a stát – pokračování]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 8. 1978
Text se kriticky zabývá vztahem mezi občanem, společností a státem, přičemž varuje před inherentní tendencí politické moci k centralizaci a kumulaci. Autor zdůrazňuje, že moc pochází od lidu a státní aparát by měl mít pouze služebnou a administrativní funkci, nikoli kompetenci k politickému rozhodování. K omezení excesů státu je nezbytná důsledná dělba moci na zákonodárnou, výkonnou, soudní a hospodářskou, spolu s jasnou specifikací právních kompetencí a časovým omezením zvláštních úkolů. Klíčovou roli hraje občanská společnost a existence nestátních institucí, které slouží jako legitimní základna pro opozici a kontrolu státní správy. Suverenita náleží občanům, nikoliv státu, který je společnosti podřízen. Text dále obhajuje ochranu práv menšin jako derivát nezadatelných práv jednotlivce a zdůrazňuje nutnost institucionální plurality v nevládní sféře. Cílem je zajistit, aby politická iniciativa a společenský vývoj zůstaly v rukou svobodných občanů a odborníků, nikoli v moci státního aparátu.
[Vláda v demokracii a reforma hospodářské sféry ve státě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 8. 1978
Tento text zkoumá podstatu a výzvy demokracie jakožto vlády lidu. Autor argumentuje, že vláda je v moderní, komplexní společnosti nezbytná, na rozdíl od anarchistických představ. Demokracie je založena na dočasném postoupení části moci a svobod občanů zvoleným zástupcům. Hlavním rizikem je však tendence moci ke kumulaci a emancipaci, což může vést k totalitě. Tradiční dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní je v současnosti považováno za nedostatečné. Autor proto navrhuje zásadní reformu: oddělení hospodářské sféry od státní administrativy. Stát by měl na ekonomiku dohlížet, nikoliv ji přímo řídit. Hospodářství by mělo být zespolečenštěné a samosprávné, řízené pracovníky a koordinované samostatným hospodářským centrem. Tento model má zabránit vzniku totální vlády, která ovládá jak administrativu, tak zdroje. Případné spory mezi politickou a hospodářskou správou by řešily nezávislé soudy.
[O uspořádání vládních i nevládních složek společnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 8. 1978
Textový úryvek z roku 1978 představuje model uspořádání vládních a nevládních složek společnosti. Vlastní vláda se dělí na politický řídicí orgán, hospodářský řídicí orgán a státní administraci. Stát je oddělen od přímých orgánů společnosti, jako jsou občanská společenství, spolky a nevládní instituce. Ačkoliv stát materiálně zajišťuje fungování neziskových kulturních a vzdělávacích institucí prostřednictvím dotací, nesmí přímo ovlivňovat jejich obsahové zaměření. Většina médií má zůstat v rukou nevládních subjektů, přičemž stát disponuje pouze omezeným prostorem. Třetí specifickou skupinu tvoří ústavodárné, soudní a politické orgány. Politické strany jsou zde chápány jako parlamentní platformy pro odbornou přípravu budoucích politiků. Aby se předešlo jejich hegemonii, podléhají přísné finanční kontrole státu a veřejnému dohledu nezávislých médií. Systém klade důraz na autonomii občanské společnosti a kontrolu politické moci, čímž brání jejímu zneužití v klíčových oblastech, jako je justice, věda či kultura. Tento návrh usiluje o demokratickou rovnováhu mezi státní správou a nezávislými společenskými strukturami.
[Odlišnost Charty jako kontrolní iniciativy od politické opozice]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 8. 1978
Tento text rozebírá zásadní odlišnost mezi občanskými kontrolními iniciativami, jako byla Charta 77, a klasickou politickou opozicí. Autor argumentuje, že poukazování na nezákonné postupy státu slouží k informování veřejnosti a dává režimu možnost nápravy. Pokud k nápravě nedojde, iniciativa připravuje půdu pro politické aktivity občanů, sama však nesmí v politickou sílu přerůst. Klíčovým posláním takové iniciativy je trvalý dohled nad dodržováním lidských práv, který musí pokračovat i po případné změně režimu. Zatímco politika je pragmatická a sleduje omezené cíle, kontrolní činnost se orientuje na principy a „nekonečné cíle“, jako jsou pravda a spravedlnost. Autor varuje před transformací těchto iniciativ v politické subjekty, neboť by tím ztratily svou etickou integritu a schopnost nezávislé kritiky. Podstatou věci není jen zveřejňování přehmatů, ale hluboká orientace na základní hodnotové zdroje, která stojí mimo sféru mocenského zápasu.
Dopis příteli č. 35
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 31. 8. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 14
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 204–218
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 370–382
Dopis Ladislava Hejdánka z roku 1978 se zabývá vztahem filosofie a politiky, konkrétně otázkou, zda filosof může v politice působit jako filosof. Autor kriticky reflektuje koncept osvíceného absolutismu jako zdánlivého ideálu, který však v praxi selhává kvůli korupci mocí a nemožnosti najít dokonalého vládce. Hejdánek obhajuje demokracii ne jako bezchybný systém, ale jako nezbytný mechanismus pro rotaci moci a kontrolu odcizení státního aparátu. Rozlišuje mezi rolí politika, který musí činit kompromisy, a filosofa, jehož úkolem je kritická reflexe a udržování odstupu od přímé moci. Filosofie by neměla do politiky přímo vstupovat jako ideologie, ale měla by sloužit jako korektiv, který odhaluje vnitřní rozpory mocenských struktur a chrání integritu lidského života. Text zdůrazňuje, že legitimita moci musí být neustále omezována a podrobována myšlenkové kontrole, aby nedocházelo k totálnímu ovládnutí společnosti politickou sférou.
Philosophie und Demokratie
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 31. 8. 1978
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1978 reflektuje vztah mezi filosofií a demokracií prostřednictvím kritiky ideálu osvícenského absolutismu. Autor argumentuje, že ačkoliv se absolutní vláda moudrého panovníka může zdát efektivní, v praxi je nerealizovatelná, protože moc korumpuje a žádný jedinec nedokáže spravedlivě postihnout zájmy pluralitní společnosti. Hejdánek vymezuje roli filosofa nikoliv jako přímého vládce, ale jako kritického pozorovatele, který si udržuje odstup od moci, aby mohl reflektovat její etické a věcné základy. Zatímco politika je uměním kompromisu, filosofie se musí vztahovat k pravdivému celku. Demokracie je pak nezbytná nikoliv pro svou dokonalost, ale jako mechanismus rotace moci a veřejné kontroly, který brání odcizení politiky lidem. Filosofie tak má v politickém prostoru působit jako korigující prvek, který odmítá totalizující nároky moci a hájí lidskou integritu i právo na pluralitu názorů.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 66
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: počátkem září 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 163–164
Tento dokument je komuniké o druhém setkání zástupců Charty 77 a polského Výboru společenské sebeobrany (KSS-KOR), které se uskutečnilo počátkem září 1978 v Krkonoších. Setkání navázalo na předchozí rozhovory a zaměřilo se na prohloubení vzájemné spolupráce mezi československým a polským disentem. Účastníci se dohodli na zřízení stálých pracovních skupin pro efektivní výměnu informací, přípravě společných dokumentů a uspořádání politologického semináře o významu nezávislých občanských iniciativ v zemích východního bloku. Spolupráce měla zahrnovat i oblast kultury a podporu obránců lidských práv v dalších zemích, jimž byl zaslán společný dopis. Dokument rovněž zmiňuje následné represe ze strany státní moci, včetně výslechů účastníků a zatčení Jaroslava Šabaty, což vedlo ke zmaření dalších plánovaných schůzek. Tato přeshraniční spolupráce představovala klíčový moment v internacionalizaci protikomunistického odporu ve střední Evropě.
[„Gangy“ v bezpečnostních složkách státu i mimo ně]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 9. 1978
Tento text analyzuje fenomén 'gangů' působících v rámci i vně bezpečnostních složek státu, se zvláštním zaměřením na československý kontext od poválečného období až po éru normalizace v 70. letech. Autor podrobně sleduje genezi těchto skupin od poválečných internačních táborů přes politické procesy 50. let až po jejich klíčovou roli v represivních kampaních proti signatářům Charty 77. Tyto gangy jsou v dokumentu charakterizovány jako vysoce iniciativní útvary využívající brutální fyzické násilí, dehonestující tiskové kampaně a vědomé porušování zákonů, čímž často staví státní vedení před hotová fakta. Teoreticky autor klasifikuje vývoj státních zřízení a varuje před postupným vznikem 'zločinného státu', k němuž aktivity těchto nekontrolovaných skupin jednoznačně směřují. Text dále komparuje domácí situaci s historickými příklady fašismu, stalinismu i specifickým vývojem v jiných zemích. Závěrem autor naléhavě varuje, že rostoucí akceschopnost a autonomie těchto gangů může vést k nastolení otevřené vlády teroru a všeobecného strachu.
[Jak podpořit zájem pracovníků na prosperitě jejich podniku]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 9. 1978
Tento text navrhuje model hospodářské demokracie založený na kolektivním vlastnictví podniků jejich pracovníky a odstranění dominance soukromého a státního sektoru. Autor argumentuje, že pro zajištění dlouhodobého zájmu zaměstnanců o prosperitu podniku musí mít tito pracovníci podíl nejen na mzdě, ale i na zisku a správě skrze systém „národního kapitálu“. Každý občan by při nabytí občanství obdržel základní kapitálový podíl, který by vložil do podniku jako akcii. Hodnota této akcie by se dynamicky měnila podle úspěšnosti podniku, čímž by se zvýšila motivace pracovníků k odpovědnému řízení a investicím. Text dále rozvíjí možnosti využití zisků z těchto akcií pro osobní potřeby, jako je bydlení, nebo k přímé podpoře neziskových kulturních projektů, které by byly dodatečně dotovány státem. Celý systém doplňuje úvaha o regulaci dědictví pomocí progresivního zdanění, aby se předešlo vzniku nových majetkových tříd a byla zachována sociální rovnost mezi všemi občany.
[Evangelium jako výzva k lidskému sebepřekročení a svobodě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 9. 1978
Text je polemikou s názory Rudy Battěka a Miloše Rejchrta na lidské možnosti a mravní požadavky v kontextu křesťanství a občanské rezistence. Autor odmítá Battěkovo tvrzení, že mravní maximalismus je sociálně nereálný, i Rejchrtův nihilistický pohled, podle něhož jsou všichni lidé nuly. Kritizuje oba oponenty za to, že přehlížejí lidskou schopnost sebepřekročení a svobody. Podle autora není evangelium pouhým popisem daného stavu světa (indikativem), ale zásadním výzvou (imperativem) k osvobození. Skutečná svoboda a nalezení sebe sama spočívají v odpoutání se od vlastních daností, minulosti a sebestřednosti. Evangelium zvěstuje, že člověk není definitivně determinován svou nepatrností, ale může z ní vystoupit a směřovat k nadosobním hodnotám. Toto sebepřesahování skrze odevzdanost pravdě je cestou k vnitřní svobodě, která je otevřena každému bez rozdílu. Autor tak obhajuje pojetí člověka jako bytosti schopné aktivního překonávání sebe sama a odporu vůči nihilismu.
Dopis příteli č. 36
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 21. 9. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 15
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 219–234
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 383–395
Dopis Ladislava Hejdánka z roku 1978 reflektuje komplexní vztah mezi filosofií a politikou. Autor reaguje na kritiku své koncepce filosofického odstupu a zdůrazňuje, že političnost filosofie nespočívá v přímé účasti na moci, ale v kritické reflexi politické praxe. Filosofie odhaluje ideologické masky a vnitřní rozpory moci, přičemž se opírá o vztah k celku lidské existence. Hejdánek rozlišuje mezi „dobrou“ politikou, která rozšiřuje prostor pro lidskou svobodu a svědomí, a „špatnou“ politikou, která se emancipuje od své služebné role a zneužívá moc k potlačování jednotlivce. V závěru textu ilustruje tyto teze na příkladu Charty 77, kterou interpretuje jako nepolitický čin s hlubokým politickým dopadem. Filosofův vstup do politické arény nemá za cíl získání moci, nýbrž vnesení světla pravdy do uzavřeného politického systému. Text tak obhajuje specifickou formu angažovanosti založenou na mravních a ontologických principech.
Philosophie und Politik
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 21. 9. 1978
Tento text zkoumá složitý vztah mezi filosofií a politikou, přičemž klade důraz na nezbytnost kritické filosofické distance. Autor, Ladislav Hejdánek, argumentuje, že filosofie nesmí být politickým programem, ale musí politiku podrobovat reflexi v kontextu celku lidského bytí. Rozlišuje mezi „dobrou“ politikou, která usiluje o rozšíření lidských svobod a respekt k jednotlivci, a politikou „špatnou“, jež se skrývá za ideologické masky a zneužívá moc. Filosofův vstup do politické arény není motivován snahou o moc, nýbrž snahou vnést do politického jednání světlo pravdy a odhalit jeho vnitřní rozpory. Jako konkrétní příklad uvádí Chartu 77, kterou interpretuje nikoliv jako mocenskou opozici, ale jako mravní a filosofický čin, jenž testuje legitimitu režimu. Cílem filosofické intervence je otevřít uzavřený politický systém univerzálním etickým principům, přičemž filosof si i v angažovanosti uchovává svůj specifický odstup a věrnost pravdě namísto pouhé pragmatické moci.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 67
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 1. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 164–166
Tento dokument, vydaný mluvčími Charty 77 dne 1. října 1978, představuje naléhavou výzvu adresovanou Mezinárodnímu Červenému kříži a světové veřejnosti. Charta 77 v něm žádá o mezinárodní solidaritu a intervenci za přerušení výkonu trestu tří politických vězňů — Miroslava Černého, Jiřího Lederera a Jana Šimsy —, jejichž zdravotní stav je kritický a přímo ohrožuje jejich životy. Miroslav Černý trpí těžkou poúrazovou epilepsií a extrémní podvýživou v důsledku špatného zacházení v plzeňské věznici. Jiří Lederer, odsouzený za podvracení republiky, se potýká s recidivou vážného onemocnění štítné žlázy a srdečními potížemi. Jan Šimsa trpí chronickou chladovou alergií a absencí ledviny, přičemž vězeňské podmínky jeho stav drasticky zhoršují. Dokument detailně popisuje odpírání adekvátní lékařské péče, kázeňské tresty za stížnosti a netransparentnost vězeňské správy vůči rodinám. Tato výzva dokumentuje represivní metody normalizačního režimu v tehdejším Československu a snahu Charty 77 chránit základní lidská práva vězněných disidentů.
Rozhovor časopisu Spuren s L. Hejdánkem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: 2. 10. 1978 ◆ poznámka: SE Pořad Události a názory 2. 10. 1978; máme průklep strojopisu (přepis vysílání Svobodné Evropy?)
Tento text shrnuje rozhovor s filosofem Ladislavem Hejdánkem z roku 1978, v němž mluvčí Charty 77 reflektuje stav československé společnosti v období normalizace. Hejdánek odmítá interpretaci společenské pasivity jako prostého následku okupace z roku 1968 a zasazuje ji do širšího kontextu historických traumat. Zároveň zpochybňuje existenci tzv. nepsané smlouvy mezi režimem a občany, neboť postrádá základ v podobě vzájemné důvěry. Charta 77 je v rozhovoru představena nikoliv jako politická opozice, ale jako iniciativa důsledně lpící na zákonnosti a morálních principech. Hejdánek klade důraz na vytrvalou drobnou práci zevnitř společnosti a vnitřní proměnu namísto spoléhání se na vnější pomoc. Lidská práva vnímá jako nezbytné etické měřítko, které nesmí být redukováno na nástroj politického boje, ale musí tvořit základ budoucího lidského světa postaveného na svědomí a duchovních hodnotách.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 68
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 8. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 166
Tento dokument představuje otevřený dopis mluvčích Charty 77, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka, adresovaný prezidentu Československé socialistické republiky dne 8. října 1978. Autoři se na hlavu státu obracejí u příležitosti blížícího se 60. výročí vzniku nezávislého Československa s výzvou k vyhlášení všeobecné amnestie. V textu zdůrazňují, že právo udělit milost je klíčovým projevem humanity a správy věcí veřejných v souladu s ústavními principy. Zvláštní pozornost věnují situaci vězňů svědomí, tedy občanů, kteří jsou podle jejich přesvědčení stíháni či vězněni neoprávněně pouze za projevy svých názorů nebo náboženského cítění. Dokument apeluje na prezidenta, aby využil své pravomoci k nápravě těchto křivd. Dopis je významným svědectvím o snahách disentu prosazovat dodržování lidských práv a občanských svobod v normalizačním Československu. Slouží jako historický doklad činnosti Charty 77 a jejího neustálého úsilí o dialog s tehdejší státní mocí založený na požadavcích zákonnosti.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 69
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 8. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 166–167
Tento dokument z 8. října 1978 představuje oficiální žádost mluvčích Charty 77, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka, adresovanou prezidentu Gustávu Husákovi. Žádost se týká propuštění mluvčího Charty 77 Jaroslava Šabaty, který byl nezákonně zadržen 1. října 1978 v Krkonoších při pokusu o setkání s polskými opozičními aktivisty. Dokument podrobně popisuje brutální fyzické násilí, kterému byl Šabata vystaven ze strany příslušníků SNB v Peci pod Sněžkou, a následné vykonstruované obvinění z napadení veřejného činitele. Autoři zdůrazňují Šabatův kritický zdravotní stav, konkrétně vážné srdeční onemocnění, a varují před možnými fatálními následky věznění, přičemž připomínají tragický osud profesora Jana Patočky. Žádost vyzývá k okamžitému propuštění Šabaty, prošetření celého incidentu a potrestání viníků policejní zvůle. Text reflektuje širší kontext perzekuce občanských iniciativ v tehdejším Československu a snahu státních orgánů znemožnit mezinárodní spolupráci disidentů.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 70
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 8. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 168–170
Dokument Charty 77 z října 1978 poukazuje na hluboký rozpor mezi prohlášeními československé vlády o politickém dialogu a faktickou represivní praxí státních orgánů. Signatáři a jejich rodiny čelí systémovému útlaku, zahrnujícímu propouštění ze zaměstnání, perzekuci dětí a vykonstruované soudní procesy. Text kritizuje zneužívání usnesení Generální prokuratury z roku 1977, která svévolně označila Chartu 77 za protisocialistickou, čímž vytvořila rámec pro kriminalizaci opozice. Dokument podrobně rozebírá případy věznění profesora Vladimíra Říhy a evangelického pastora Jana Šimsy, a zmiňuje represe vůči mladým lidem i dalším aktivistům, jako jsou Ladislav Lis či Otka Bednářová. Autoři odsuzují snahu režimu dehonestovat obhájce lidských práv jako asociální živly a požadují okamžité zrušení těchto protiprávních usnesení. Cílem dokumentu je upozornit na narůstající svévoli státní moci a zasadit se o obnovu právního řádu v zemi.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 71
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 10. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 171
Tento historický dokument, označený jako Dokument č. 20 Charty 77, byl vydán 10. října 1978 v Praze. Obsahuje jmenný seznam padesáti nových signatářů, kteří se rozhodli připojit k původnímu Prohlášení Charty 77 ze dne 1. ledna 1977 a výslovně souhlasili se zveřejněním své identity. Seznam představuje pestrou sociální strukturu tehdejšího disentu, zahrnující dělníky, řemeslníky, studenty, duchovní i představitele inteligence, jako jsou spisovatel Jiří Gruša nebo překladatelka Daňa Horáková. Dokument podepsali tehdejší mluvčí Charty 77, Ladislav Hejdánek a Marta Kubišová. Zveřejnění tohoto seznamu v samizdatových a exilových periodikách, jako byly Informace o Chartě 77 nebo časopis Listy, sloužilo jako důkaz neutuchající podpory hnutí za lidská práva v Československu a rozšiřování jeho členské základny navzdory represím ze strany komunistického režimu. Tento pramen je klíčovým svědectvím o vývoji a společenském dopadu Charty 77 v roce 1978.
Dopis příteli č. 37
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 12. 10. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 16
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 235–250
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 396–408
Tento dopis Ladislava Hejdánka z října 1978 přináší kritickou reflexi vzniku a vývoje Československa u příležitosti jeho 60. výročí. Autor zpochybňuje nekritické oslavy a analyzuje vnitřní i vnější slabiny první republiky. Opírá se o myšlenky T. G. Masaryka a poukazuje na to, že sám zakladatel státu vázal jeho existenci na širší demokratizaci Evropy, která se však neuskutečnila. Hejdánek kritizuje zejména neprozíravou národnostní politiku vůči Němcům a Slovákům a selhání sociální politiky během hospodářské krize, což připravilo půdu pro radikalizaci. Text zdůrazňuje, že za zánik státu nemohly jen vnější vlivy a zrady spojenců, ale i vnitřní nedostatky a absence národní sebekritiky. Navzdory pesimistickému hodnocení autor vyzdvihuje hodnotu demokratické zkušenosti a vyzývá k mravní a politické obrodě založené na poctivé přípravě a odpovědnosti budoucích elit, nikoli na pouhém spoléhání se na vnější ochránce.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 72
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 13. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 171–174
Tento dokument představuje otevřený dopis mluvčích Charty 77, Marty Kubišové a Ladislava Hejdánka, adresovaný generálnímu tajemníkovi OSN Kurtu Waldheimovi a signatářům Závěrečného aktu helsinské konference v říjnu 1978. Autoři v něm bilancují dvacet dva měsíců činnosti této občanské iniciativy a upozorňují na kritické porušování lidských a občanských práv v tehdejším Československu. Dopis zdůrazňuje, že státní orgány ignorují veškeré pokusy o dialog a místo toho stupňují perzekuce signatářů. Text podrobně popisuje konkrétní případy věznění za šíření samizdatu, nezákonné domovní prohlídky, policejní šikanu, zákazy soukromých kulturních akcí a diskriminaci v zaměstnání i přístupu ke vzdělání. Zvláštní pozornost je věnována činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a zatčení mluvčího Jaroslava Šabaty. Signatáři apelují na mezinárodní společenství, aby prošetřilo situaci v zemi a vyvinulo tlak na československou vládu k dodržování mezinárodních závazků, neboť ochrana lidských práv je nedělitelnou globální odpovědností, nikoliv pouze vnitřní záležitostí státu.
[Iluze o povaze režimu a vznik zločinného státu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 10. 1978
Text z roku 1978 reflektuje povahu tehdejšího režimu v reakci na diskuse uvnitř opozičního hnutí Charty 77. Autor polemizuje s názorem, že oslovování státních orgánů vyžaduje iluze o jejich charakteru. Naopak zdůrazňuje potřebu realistického posouzení institucí, které soustavně ignorují vlastní zákony i mezinárodní závazky. Dokument analyzuje transformaci autoritativního státu v "stát zločinný". Zatímco autoritativní stát usiluje o legitimitu dodržováním vlastních pravidel, zločinný stát zneužívá represi v rozporu s platným právem. Nebezpečí spatřuje v symbióze státní moci a "gangsterství", kdy režim využívá nezákonné metody, za které odmítá nést veřejnou odpovědnost. Tento stav je zákeřný, neboť udržuje zdání normality a ochromuje odpor společnosti. Autor varuje před ochotou lidí přehlížet realitu v zájmu klidu, což pouze oddaluje nevyhnutelnou krizi a prohlubuje celkový společenský úpadek.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 74
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 19. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 176–178
Dokument č. 21 z 19. října 1978 představuje klíčové stanovisko mluvčích Charty 77 k budoucímu směřování a metodám práce tohoto hnutí. Text definuje Chartu 77 jako otevřené, neformální společenství občanů různého přesvědčení, nikoliv jako politickou opoziční organizaci. Hlavním cílem zůstává úsilí o dodržování lidských práv a vedení konstruktivního dialogu se státní mocí, přestože jej režim odmítá. Dokument reaguje na rozvoj dalších nezávislých iniciativ a navrhuje novou praxi při tvorbě materiálů: namísto hotových závěrů chce napříště podněcovat širší kritickou diskusi a zapojovat odborníky i veřejnost. Záběr hnutí se rozšiřuje na širokou škálu společenských témat, od ekonomiky a ekologie až po práva národnostních menšin. Mluvčí zdůrazňují potřebu občanské odvahy jako podmínky zákonnosti a odmítají represivní zásahy státu proti kritikům. Cílem je obnova veřejné mravnosti a zajištění práva občanů žít jako svobodní lidé v systému, který by nebyl podřízen pouhým politickým direktivám.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 73
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 19. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 175–176
Tento dokument Charty 77 z 19. října 1978 představuje formální stížnost adresovanou prezidentu Gustávu Husákovi a generálnímu prokurátorovi ČSSR. Autoři v něm kritizují soustavné pronásledování občanů za uplatňování práva na svobodu projevu a informací, což je v příkrém rozporu s mezinárodními pakty i tehdejší ústavou. Dokument podrobně rozebírá případ sociologa Jana Zmatlíka, který byl uvězněn za pouhé držení materiálů Charty 77 a dalších literárních textů. Mluvčí upozorňují na závažná procesní pochybení, jako je odpírání kontaktu s právním obhájcem a rodinou během vyšetřovací vazby. Text zdůrazňuje, že kriminalizace držení informací jako „podvracení republiky“ podkopává základní právní jistoty a občanskou spoluodpovědnost. Signatáři proto vyzývají nejvyšší ústavní činitele k přijetí opatření, která by zastavila toto pokračující porušování zákonnosti a zajistila dodržování lidských práv v zemi.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová: Dokument Charty 77 č. 75
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 28. 10. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 179–180
Toto prohlášení Charty 77 z 28. října 1978 připomíná 60. výročí vzniku Československa. Dokument reflektuje dramatické historické mezníky jako roky 1938, 1948 a 1968, které zásadně ovlivnily československou samostatnost a státnost. Autoři varují před účelovou interpretací dějin sloužící k ospravedlnění aktuální mocenské praxe a před diskriminačním rozdělováním společnosti na základě minulosti či politických postojů. Charta 77 zdůrazňuje, že stát má být společným kulturním dílem všech občanů založeným na respektování lidských, občanských a politických práv, nikoliv pouhým nástrojem útlaku nebo systémem výsad pro vyvolené. Text naléhavě apeluje na podřízení moci právu a na ochranu hodnot, které občany spojují. Dokument vyzývá k individuální občanské odpovědnosti a ke každodennímu úsilí o vytvoření svobodné společenské atmosféry, která by umožnila obnovu nejlepších demokratických tradic státu a jeho přínos k řešení globálních civilizačních problémů. Jde o zásadní výzvu k obhajobě nezcizitelných práv a k jednotě v rozmanitosti.
[Boj režimu proti Chartě 77 jako boj proti pravdě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 10. 1978
Tento text z října 1978 analyzuje nové metody represe československého režimu namířené proti signatářům Charty 77. Státní bezpečnost se pokouší diskreditovat hnutí tím, že ho lživě spojuje se vznikem ilegální fašistické skupiny. Autor poukazuje na právní nesrovnalosti v postupu Generální prokuratury, která označuje aktivity Charty za protistátní, aniž by proběhl řádný soudní proces se signatáři. Dokument zdůrazňuje, že režim se uchyluje k pomluvám a falši, protože věcně a morálně je Charta nenapadnutelná. Její síla netkví v materiální moci, ale v myšlenkách a pravdě, které nelze vzít zpět. Režim, disponující obrovským mocenským aparátem, odhaluje svou vnitřní slabost a bezradnost tím, že se bojí jakékoli nezávislé iniciativy, kterou sám neovládá. Text také připomíná dřívější pokusy o očerňování významných osobností, jako byl Jan Patočka, a uzavírá, že boj proti Chartě je v podstatě bojem proti pravdě, čímž se režim sám usvědčuje ze lži.
Odpověď a komentář k „ne-dialogu“ dr. Jana Tesaře
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: listopad 1978
- in: Dialogy, 1978, č. 5, str. 7–14 (konec listopadu)
Tento text z roku 1978 dokumentuje názorový spor mezi Ladislavem Hejdánkem a Janem Tesařem v prostředí československého disentu a Charty 77. Hejdánek reaguje na Tesařův text „Místo Dialogů“, který interpretuje jako pokus o ukončení spolupráce a osobní útok. Hlavním bodem sváru je charakter Charty 77: zatímco Tesař prosazuje přerod v aktivní politickou opozici vyvíjející „pozitivní tlak“, Hejdánek obhajuje její původní legalistický a nepolitický ráz zaměřený na lidská práva. Autor varuje, že radikalizace by mohla vést k likvidaci Charty a znemožnění širšího společenského konsenzu. Hejdánek dále rozebírá povahu totalitního systému, vliv mezinárodního dění a nutnost dlouhodobé koncepční práce. Text zdůrazňuje význam otevřenosti a věcného dialogu jako klíčových nástrojů pro budoucí demokratizaci společnosti, přičemž odmítá umělé vyhrocování konfliktů uvnitř opozičních sil.
[Stejnost a odlišnost mezi lidmi na biologické a psychické rovině]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 11. 1978
Tento text kriticky reaguje na úvahy Rudy Battěka o politické pluralitě, ve kterých se tento autor pokouší založit lidskou svobodu a existenci názorových rozdílů na biologické bázi. Battěk přirovnává vlastnictví vlastního názoru k přirozené biologické funkci těla, což text odmítá jako nesmyslné. Argumentuje tím, že v přírodě naopak panuje vysoká míra fyziologické a behaviorální konformity vyvolaná stereotypními situacemi. Skutečná odlišnost mezi lidmi se podle autora neprojevuje na biochemické či anatomické úrovni, nýbrž především na úrovni psychické. I zde však dochází k novému typu sjednocení prostřednictvím jazyka, řeči a myšlení, což otevírá cestu k intersubjektivní komunikaci. Právě v této sféře, nikoli v biologickém determinismu, se konstituuje lidský názor a prostor pro politickou pluralitu. Text zdůrazňuje, že lidské myšlení přesahuje biologické parametry směrem k sociálnímu rozměru, kde se tvořivost a různost názorů mohou plně rozvinout.
Christentum und Sozialismus
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 2. 11. 1978
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1978 analyzuje vztah mezi křesťanskou vírou a politickým angažmá, konkrétně ve vztahu k socialismu. Autor odmítá existenci jediné „křesťanské politiky“ či dogmatické ideologie a zdůrazňuje, že víra neposkytuje hotové recepty, ale vyžaduje situační odpovědnost a citlivost svědomí. Politický rozměr je však pro plnost křesťanského života nezbytný, neboť apolitičnost vede k manipulovatelnosti. Ústředním pojmem je Boží království, které Hejdánek interpretuje jako „vládu pravdy“, jež stojí v opozici k mocenskému nátlaku a násilí. Vztah k socialismu je pak definován kritickou solidaritou: křesťan má podporovat snahy o sociální spravedlnost a odstranění útlaku, ale zároveň musí nekompromisně vystoupit proti socialismu v momentě, kdy se sám stane zdrojem nespravedlnosti nebo kdy potlačuje pravdu. Nejvyšším kritériem křesťana zůstává věrnost pravdě, která odhaluje faleš každého režimu. Text tak nabízí teologicko-filosofické zdůvodnění aktivního občanského postoje v rámci tehdejší socialistické reality.
Dopis příteli č. 38
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 2. 11. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 17
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 251–266
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 409–421
Tento dopis Ladislava Hejdánka z roku 1978 podrobně rozebírá složitý vztah mezi křesťanskou vírou a politickou angažovaností, zejména ve vztahu k socialismu. Autor odmítá představu, že by z evangelia plynul jakýsi hotový politický systém nebo závazná „křesťanská politika“. Zároveň však zdůrazňuje, že víra bez politického rozměru je neúplná a deficientní. Hejdánek interpretuje biblické Boží království jako „vládu pravdy“, která křesťany volá k veřejnému svědectví a aktivitě v kulturně-politických centrech. Vztah k socialismu definuje jako situační a podmíněný: křesťan může se socialistickým hnutím spolupracovat v jeho zápase proti sociální nespravedlnosti, ale musí se od něj ostře distancovat, pokud se hnutí samo začne dopouštět bezpráví, lži nebo potlačování lidské důstojnosti. Nejvyšší hodnotou a kritériem politického jednání křesťana tedy zůstává věrnost pravdě a odpovědnost vůči budoucnosti, nikoliv loajalita k určité ideologii či mocenskému uspořádání.
Ladislav Hejdánek – Marta Kubišová – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 76
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 11. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 181
Tento dokument z 6. listopadu 1978 informuje o rezignaci Marty Kubišové na post mluvčí Charty 77 a dočasném jmenování Václava Havla do této funkce. Kubišová ve svém dopise signatářům uvádí jako hlavní důvod svého odstoupení zdravotní stav, konkrétně těhotenství, a vyjadřuje vděčnost za spolupráci se svými kolegy, jako byli Ladislav Hejdánek, Jiří Hájek a vězněný Jaroslav Šabata. Jelikož byl Šabata v té době nezákonně vězněn, dokument oznamuje, že mluvčí budou veškeré kroky konzultovat s jeho pověřenými zástupci, Jiřím Dienstbierem a Rudolfem Slánským. Dopis Marty Kubišové zdůrazňuje význam společného úsilí v rámci občanské iniciativy a její osobní uznání za projevenou důvěru ostatních signatářů. Dokument rovněž obsahuje poznámky o represivním přístupu československé televize, která Kubišovou i po jejím odchodu do soukromí lživě spojovala s trestnou činností. Tato zpráva je klíčovým svědectvím o vnitřní organizaci a personální kontinuitě Charty 77 v období normalizace.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 77
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 11. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 181–182
Tento dokument představuje dopis mluvčích Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) adresovaný mezinárodnímu kongresu v západním Berlíně, konanému v listopadu 1978 na obranu východoněmeckého ekonoma a disidenta Rudolfa Bahra. Bahro byl v NDR odsouzen k osmi letům vězení za svou kritickou analýzu „reálného socialismu“ v knize Alternativa. Autoři dopisu, mezi nimiž jsou Václav Havel a Ladislav Hejdánek, vyjadřují plnou solidaritu s uvězněným Bahrem a označují jeho obvinění ze špionáže za vykonstruované. Přestože se signatáři Charty 77 nemohou kongresu zúčastnit osobně kvůli represím režimu, zdůrazňují význam mezinárodního dialogu a svobody projevu. Text podtrhuje, že navzdory odlišným politickým názorům v rámci Charty 77 panuje shoda v požadavku na propuštění politických vězňů a v právu na veřejnou kritiku režimu. Dopis rovněž zmiňuje spolupráci s polským výborem KOR v boji za lidská práva ve východní Evropě.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 78
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 16. 11. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 182
Tento dokument z 16. listopadu 1978 představuje společný otevřený dopis polského Výboru společenské sebeobrany (KOR) a československé Charty 77, adresovaný Federálnímu shromáždění ČSSR a polskému Sejmu. Text ostře protestuje proti koordinovanému zásahu bezpečnostních orgánů obou států, který 1. října 1978 znemožnil plánované přátelské setkání zástupců těchto nezávislých iniciativ v Krkonoších. Signatáři popisují nezákonné uzavření pohraniční oblasti, omezení osobní svobody účastníků a svévolné zadržení několika aktivistů, mezi nimiž byli Adam Michnik či Jiří Němec. Zvláštní pozornost je věnována případu mluvčího Charty 77 Jaroslava Šabaty, který byl zatčen a nespravedlivě obviněn z napadení policisty, přestože byl sám obětí brutálního násilí ze strany Bezpečnosti. Autoři dopisu, včetně Václava Havla a Ladislava Hejdánka, žádají okamžité propuštění Jaroslava Šabaty a zamezení podobným represivním akcím, které poškozují mezinárodní prestiž obou zemí a porušují jejich vlastní zákony.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 79
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 20. 11. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 183
Dokument D79 z 20. listopadu 1978 představuje dopis mluvčích Charty 77 Ladislava Hejdánka a Václava Havla adresovaný sjezdu francouzské Všeobecné konfederace práce (CGT) v Grenoblu. Autoři v dopise děkují francouzským odborářům za projevy solidarity a podporu úsilí o dodržování lidských práv v Československu. Text připomíná předchozí setkání zástupců Charty 77 s delegací CGT v Praze a oceňuje stanovisko konfederace k problematice zákazů povolání. Mluvčí zdůrazňují, že hnutí Charta 77 pokračuje ve své činnosti i přes neustálé šikanování ze strany státní moci. Dopis podtrhuje spojitost československého zápasu za svobodu s mezinárodním hnutím obránců lidských práv. Vyjadřuje naději v další trvání vzájemného zájmu a solidarity a zároveň přeje francouzským odborářům úspěch v jejich vlastních aktivitách. Dokument je významným dokladem snahy mluvčích Charty o navazování mezinárodních kontaktů a hledání podpory u vlivných levicových organizací v západní Evropě, čímž upevňovali legitimitu hnutí na mezinárodním poli a upozorňovali na nedodržování helsinských dohod v zemích sovětského bloku.
Dopis příteli č. 39
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 23. 11. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 18
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 267–282
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 422–434
Tento dopis Ladislava Hejdánka z listopadu 1978, adresovaný Mileně a Janu Šimsovým, představuje hlubokou reflexi atmosféry a stupňující se represe v prvních letech existence Charty 77. Autor podrobně analyzuje proměnu taktik Státní bezpečnosti (StB), která přešla od přímého zatýkání k anonymnímu fyzickému teroru a vykonstruovaným provokacím, jejichž cílem bylo kriminalizovat aktivisty jako Jana Šimsu či Jaroslava Šabatu. Hejdánek poukazuje na to, že totalitní režim zneužívá právní systém k legalizaci násilí, zatímco se opírá o lhostejnost a konformismus mlčící většiny. Dokument slouží jako cenné autentické svědectví o morální krizi normalizačního Československa a zároveň jako výzva k vytrvalosti a strategické rozvaze. Autor zasazuje domácí situaci do širšího mezinárodního kontextu a interpretuje nízké metody represe jako projev vnitřní slabosti režimu, který se cítí ohrožen pouhým požadavkem na dodržování platných zákonů a mezinárodních smluv.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 80
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 27. 11. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 183–190
Dokument Charty 77 č. 22 z listopadu 1978 kriticky analyzuje bezpečnost jaderné energetiky v tehdejším Československu. Text byl vydán jako podklad k odborné i veřejné diskusi a upozorňuje na naprostý nedostatek informací o ekologických rizicích. Hlavním tématem je kritický stav jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích, kde autoři podrobně dokumentují dvě závažné havárie z let 1976 a 1977, které státní orgány před veřejností utajily. Zpráva poukazuje na absenci zákonné úpravy, technologické zaostávání za Západem (zejména chybějící ochranné obálky – kontejmenty), špatnou kádrovou politiku a porušování bezpečnostních předpisů. V závěru dokument vyzývá k zajištění nezávislé kontroly, zveřejnění statistik o zdravotním stavu obyvatel a k celonárodní debatě o dalším rozvoji jaderného programu v souladu s mezinárodními pakty o lidských právech a ochraně životního prostředí.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 81
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 30. 11. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 191
Tento dokument představuje oficiální blahopřání československé občanské iniciativy Charta 77 zaslané papeži Janu Pavlovi II. u příležitosti jeho zvolení hlavou římskokatolické církve v roce 1978. Mluvčí Charty 77, Václav Havel a Ladislav Hejdánek, v dopise vyjadřují upřímnou radost nad tím, že se do čela církve postavil představitel národa sdílejícího s Čechoslováky podobný historický osud a každodenní starosti. Signatáři oceňují papežovo dosavadní neohrožené vystupování na obranu lidských práv a svobodného života a vyzdvihují jeho veřejně deklarované odhodlání zastávat se všech, kteří trpí při naplňování svého lidského poslání. Dokument výslovně zdůrazňuje naději, že nový papež ve svém úřadě nezapomene na osoby vězněné za jejich přesvědčení a názory. Blahopřání je projevem hluboké úcty a solidarity mezi opozičním hnutím v totalitním státě a morální autoritou Svatého stolce. Text reflektuje propojení úsilí o náboženskou svobodu a obecný boj za lidskou důstojnost ve střední a východní Evropě na sklonku sedmdesátých let.
Poznámka [Dialogy 1978/10]
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1978 ◆ poznámka: máme strojopis z Dialogů č. 10
- in: Dialogy, 1978, č. 10, str. 31
Možnosti a meze dialogu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1978
- in: Dialogy, 1978, č. 10, str. 10–26
Text „Možnosti a meze dialogu“ z roku 1978 analyzuje pojetí dialogu v rámci Charty 77. Autor reaguje na diskusi s Petrem Uhlem a zpochybňuje možnost vést skutečný dialog se státní mocí, která je ze své podstaty neosobní a odcizená. Pravý dialog definuje jako personální setkání založené na pravdivosti a otevřenosti vůči pravdě (logos), nikoli jako pragmatický politický nástroj nebo vyjednávání o kompromisu. Podle autora nemůže moc jako taková do dialogu vstoupit; mohou tak učinit pouze konkrétní lidé, kteří se vymaní ze svých funkcí a jednají jako autentické osoby. Text varuje před utilitárním chápáním nabídky dialogu jako prostředku k politické mobilizaci, což by korumpovalo vnitřní integritu mluvčích. Cílem Charty 77 nemá být politický program, nýbrž vytváření prostoru pro lidskou svobodu a obhajoba práv. Skutečný dialog vyžaduje mravní i intelektuální přípravu a ochotu podřídit se pravdě, která v rozhovoru vyvstává nad individuálními postoji.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 82
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 4. 12. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 191
Tento dokument představuje oficiální poděkování mluvčích Charty 77, Václava Havla a Ladislava Hejdánka, Výboru pro udílení ceny Monismanien v Uppsale za udělení prestižní švédské kulturní ceny pro rok 1978. Text vyjadřuje hlubokou vděčnost jménem všech signatářů hnutí a zdůrazňuje zásadní význam mezinárodní solidarity v boji za lidská práva. Autoři v dopise uvádějí, že právo na svobodný a důstojný život je univerzální hodnotou, která by měla spojovat lidi dobré vůle bez ohledu na státní hranice nebo společenské systémy. Udělení ceny vnímají jako potvrzení tohoto přesvědčení a jako silný projev podpory ze strany švédské veřejnosti, která hnutí v jeho úsilí dlouhodobě sledovala. Dokument dále obsahuje instrukce k oficiálnímu předání ceny, které v zastoupení mluvčích provedl profesor František Janouch. Cena Monismanien, založená roku 1975, je oceněním pro ty, kteří aktivně brání svobodu projevu a uměleckou tvorbu. Pro Chartu 77 představovala tato pocta důležitý milník v získávání mezinárodního uznání a morální posily v jejich opoziční činnosti proti komunistickému režimu v tehdejším Československu.
[Co je to opozice a v jakých typech politických režimů není možná]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 12. 1978
Text se zabývá precizním vymezením pojmu opozice v politickém kontextu. Autor argumentuje, že opozice není pouhým projevem nespokojenosti či nesouhlasu, ale musí představovat reálnou a veřejně vystupující mocenskou alternativu připravenou převzít vládu. Existence skutečné opozice vyžaduje určitou míru vzájemného respektu a společné hodnotové báze s vládnoucí skupinou. Opozice se totiž v procesu svého vymezování nevyhnutelně přizpůsobuje vlastnostem režimu, proti němuž stojí. Z tohoto důvodu je formování legitimní opozice nemožné v režimech, které jsou svou podstatou zločinné nebo neschopné, což autor vztahuje zejména na komunistické systémy bolševického typu. Tyto režimy vylučují opozici nikoliv jen mocenskými prostředky, ale samotnou svou povahou, která nepřipouští existenci věcné demokratické alternativy. Jakýkoli náznak nesouhlasu je v těchto systémech vnímán jako absolutní nepřátelství, nikoliv jako legitimní politický protihráč, což vede k potlačování i nepatrných názorových odchylek.
[Ustavení politické opozice jako způsob, jak se vyhnout revoluci]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 12. 1978
Tento text zkoumá vztah mezi politickou opozicí a revolucí v kontextu nesvobodných režimů. Autor tvrdí, že v systémech, které neumožňují legální existenci opozice, nevyhnutelně roste riziko násilné revoluce. Pokud režim potlačuje veškerý nesouhlas, připravuje si cestu k vlastnímu zničení, protože odpůrcům nezbývá než se chopit moci radikální cestou. Revoluce však není žádoucím cílem, neboť přináší drastické prostředky a nestabilitu pro budoucí generace. Proto je ustavení politické opozice vnímáno jako rozumný a konstruktivní program, jehož cílem je předejít chaosu převratu či puče. Opozice vyžaduje určitou společnou základnu s vládnoucí mocí a zachování struktur, které umožňují politický boj bez totální likvidace protivníka. Úvaha zdůrazňuje, že politická opozice nemůže existovat tam, kde ji režim svou povahou zcela vylučuje nebo kde chybí vůle k nezbytným strukturálním změnám.
Ladislav Hejdánek – Jiří Dienstbier: Dokument Charty 77 č. 83
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 9. 12. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 192
Tento dokument představuje oficiální žádost mluvčích Charty 77, Ladislava Hejdánka a Jiřího Dienstbiera, adresovanou tehdejšímu předsedovi vlády ČSSR Lubomíru Štrougalovi dne 9. prosince 1978. Autoři v dopise důrazně protestují proti nezákonnému a neustálému policejnímu dozoru, kterému jsou vystaveni signatáři Charty 77, zejména spisovatel Václav Havel. Text detailně popisuje konkrétní incident, kdy bylo mluvčím zabráněno v návštěvě Havlova bytu příslušníky SNB. Havel byl v té době fakticky držen v domácím vězení a čelil hrubým fyzickým výhrůžkám ze strany policie. Dopis dále upozorňuje na širší kontext státních represí, včetně dlouhodobého sledování dalších osobností jako Petr Uhl či Jiří Hájek, a zmiňuje nespravedlivé odsouzení mladého signatáře Jiřího Chmela. Signatáři vyzývají předsedu vlády, aby využil své pravomoci a zastavil tyto nezákonné praktiky, které jsou v přímém rozporu s oficiálními proklamacemi režimu o politickém řešení situace. Dokument slouží jako významné historické svědectví o stupňující se policejní brutalitě a systematickém omezování osobní svobody v období normalizace.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 84
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 10. 12. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 193–197
Tento dokument, vydaný mluvčími Charty 77 Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem, připomíná 30. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. Jádrem je stať Jiřího Hájka, která analyzuje historický význam deklarace jako základu mezinárodních paktů o lidských právech, jež se v roce 1976 staly součástí československého právního řádu. Hájek reflektuje vývoj od konce druhé světové války přes období studené války až k helsinskému procesu. Dokument kriticky poukazuje na rozpor mezi oficiálním uznáním lidských práv socialistickým státem a každodenní represivní praxí, v níž jsou práva často podmiňována politickou loajalitou. Charta 77 v tomto kontextu vystupuje jako občanská iniciativa usilující o to, aby zákonem stvrzená práva nebyla pouze formální deklarací, ale skutečně uplatňovanou realitou. Text zdůrazňuje, že dodržování lidských práv je nezbytným předpokladem pro trvalý mír a sociální pokrok, a vyzývá občany k jejich aktivnímu vyžadování a uplatňování vůči státní moci.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 85
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 14. 12. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 198–206
Tento dokument Charty 77 z prosince 1978 kriticky analyzuje diskriminaci a porušování lidských práv romské menšiny v tehdejším Československu. Signatáři poukazují na rozpor mezi oficiálními deklaracemi o rovnoprávnosti a represivní praxí státních orgánů. Text podrobně rozebírá systematické znevýhodňování v oblastech bydlení, vzdělávání a zaměstnanosti, stejně jako dopady protiústavních opatření, jako byl zákon proti kočovnictví či nucený rozptyl obyvatelstva. Dokument zdůrazňuje absenci romských institucí po zrušení Svazu Cikánů-Romů a kritizuje snahy o násilnou asimilaci, které popírají etnickou identitu Romů. Charta 77 upozorňuje na alarmující praktiky, včetně nucených sterilizací a odebírání dětí, které hraničí s genocidou. Cílem materiálu je vyvolat veřejnou diskusi a prosadit uznání skupinových práv Romů, bez nichž je jejich skutečná sociální integrace nemožná. Dokument uzavírá výzva k legislativním změnám a zapojení samotných Romů do rozhodovacích procesů.
Dopis příteli č. 40
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 14. 12. 1978 ◆ poznámka: druhý ročník, dopis č. 19
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (2. řada – 1978), Praha: Edice Petlice, 1978, str. 283–297
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli II [dopisy č. 22–40], Praha: [s. n.], 1979
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 435–447
V tomto dopise z prosince 1978 filosof Ladislav Hejdánek uvažuje o neutešených vyhlídkách sovětského bloku a vyjadřuje hlubokou skepsi vůči možnosti vnitřních reforem i vnějšího tlaku. Domnívá se, že mocenský systém je v podstatě nereformovatelný a bez zásadní změny směřuje ke katastrofě. Namísto čistě politických řešení nabízí filosofickou cestu inspirovanou koncepcí "výzvy a odpovědi" Arnolda Toynbeeho. Hejdánek navrhuje orientaci na emancipaci mravního, duchovního a kulturního života od přímého vlivu státní moci. Na příkladech z biologické evoluce i lidské historie ukazuje, že skutečná odpověď na krizi spočívá v hledání nových, tvůrčích a zdánlivě nepravděpodobných směrů. Cestu vidí v rozšiřování nezávislých kulturních aktivit, které přestávají brát totalitní režim s "poslední vážností". Cílem není přímá konfrontace, jež často vede k utužení represí, ale postupné vyvázání společnosti z vlivu státu skrze budování vnitřní autonomie, čímž systém pozvolna ztrácí svou relevanci a dějinnou dominanci.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 86
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 18. 12. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 207–210
Tento dokument z prosince 1978 představuje dopis mluvčích Charty 77, Václava Havla a Ladislava Hejdánka, adresovaný Ústřední radě odborů (ÚRO). Autoři poukazují na hluboký rozpor mezi československým právním řádem i praxí a zásadami Všeobecné deklarace odborových práv, kterou paradoxně v témže roce přijala Světová odborová federace v Praze. Charta 77 kritizuje zejména politickou diskriminaci v zaměstnání, existenci „kádrových materiálů“ fungujících jako černé listiny a selhání Revolučního odborového hnutí (ROH) při obraně práv pracujících. Dopis obsahuje konkrétní návrhy na legislativní změny, včetně úpravy zákoníku práce, zřízení ústavního soudu a zakotvení práva na stávku. Cílem iniciativy bylo přimět oficiální odborové orgány k dodržování mezinárodních závazků a k ukončení represí vůči občanům s odlišnými politickými názory. Dokument odráží širší snahy Charty 77 o vytvoření nezávislých odborových struktur a ochranu lidských práv v pracovněprávní sféře tehdejšího Československa.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 87
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 21. 12. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 210–211
Tento dokument je děkovným dopisem mluvčích Charty 77, Václava Havla a Ladislava Hejdánka, adresovaným Národnímu svazu francouzských studentů (UNEF) v prosinci 1978. Autoři v něm reagují na dřívější projev solidarity ze strany francouzských studentů a zdůrazňují společné přesvědčení, že svoboda a lidská práva jsou nedělitelné hodnoty. Dopis vyzdvihuje význam svobodné výměny informací a myšlenek v souladu se Závěrečným aktem z Helsinek. Zároveň popisuje konkrétní represivní podmínky v tehdejším Československu, jako je cenzura, znemožnění cestování, sledování telekomunikací a nutnost ručního přepisování dokumentů. Vzhledem k izolaci signatářů mluvčí vřele vítají osobní návštěvy ze zahraničí jako klíčový způsob získávání nezkreslených informací. Text uzavírá výhled do roku 1979, který představuje třetí rok existence Charty 77, a vyjadřuje naději v pokračující zápas za lidskou důstojnost a svobodu navzdory politickému útlaku. Součástí je i odkaz na pařížské zdroje informací o hnutí.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 88
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 30. 12. 1978
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 212
Tento dokument představuje novoroční blahopřání mluvčích Charty 77, Ladislava Hejdánka a Václava Havla, určené československé demokratické veřejnosti na sklonku roku 1978. Text reflektuje kritickou situaci, v níž se občanská iniciativa nacházela v důsledku stupňujících se represí ze strany komunistického režimu. Mluvčí upozorňují na protiprávní věznění signatářů, zejména na vazbu Jaroslava Šabaty, domácí vězení Václava Havla a dlouhodobý policejní dohled nad Ladislavem Hejdánkem. I přes tyto perzekuce autoři ujišťují své příznivce, že společenství Charty 77 zůstává aktivní, nevzdává se svých cílů a nadále věří v možnost postupného prosazení základních občanských svobod v zemi. Dokument slouží jako morální apel a vyjádření solidarity se všemi, kteří sdílejí ideály svobody a lidských práv. Zdůrazňuje, že úsilí o demokratizaci společnosti má hluboký smysl i pro budoucnost. Toto poselství mělo za cíl povzbudit československou společnost a potvrdit kontinuitu činnosti Charty 77 v nadcházejícím roce 1979.
1979
[Proces s Jaroslavem Šabatou jako mluvčím Charty 77]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: leden 1979
Tento dokument zachycuje rozhovor s Ladislavem Hejdánkem o soudním procesu s dr. Jaroslavem Šabatou, mluvčím Charty 77, který se konal v lednu 1979 v Trutnově. Šabata byl souzen za napadení veřejného činitele, k němuž došlo po incidentu vyprovokovaném příslušníky Státní bezpečnosti během pokusu o setkání s polskými přáteli z opozičních kruhů. Hejdánek v rozhovoru zdůrazňuje, že ačkoliv Šabata policistu skutečně udeřil, jednalo se o reakci na soustavné fyzické a psychické týrání, kterým se bezpečnostní složky snažily vynutit agresivní odpověď. Podle Hejdánka byl rozsudek jasně politicky motivován, a to zejména Šabatovou minulostí a jeho významnou rolí v Chartě 77. Proces probíhal za přísných opatření, kdy byl znemožněn přístup veřejnosti i zahraničním novinářům. Hejdánek také rozebírá budoucí fungování Charty 77 a nutnost jmenování nového mluvčího, neboť Šabatovi hrozilo započtení zbytku dřívějšího trestu. Text celkově ilustruje mechanismy represí a manipulaci práva v komunistickém Československu.
Lettere a un amico
digitized
italsky, 1979, Bologna: Centro Studi Europa Orientale
Nota di edizione, str. 9–12 | L’autore, str. 13 | Apparirò in televisione?, str. 15–19 | Lettera n. 1, str. 21–27 | Lettera n. 2, str. 29–36 | Lettera n. 3, str. 37–42 | Lettera n. 4, str. 43–49 | Lettera n. 5, str. 51–57 | Lettera n. 6, str. 59–67 | Lettera n. 7, str. 69–77 | Lettera n. 8, str. 79–87 | Lettera n. 9, str. 89–97 | Lettera n. 10, str. 99–107 | Lettera n. 11, str. 109–117 | Lettera n. 12, str. 119–127 | Lettera n. 13, str. 129–135 | Lettera n. 14, str. 137–146 | Lettera n. 15, str. 147–157 | Lettera n. 16, str. 159–167 | Lettera n. 17, str. 169–177 | Lettera n. 18, str. 179–187 | Lettera n. 19, str. 189–197 | Lettera n. 20, str. 199–207 | Lettera n. 21, str. 209–217 | Indice dei nomi più importanti, str. 218–220
1979 (rukopis)
Článek kriticky zkoumá dva fejetony Ludvíka Vaculíka a Petra Pitharta, které se týkaly činnosti „aktivních menšin“ v rámci Charty 77. Vaculík doporučuje těm, kdo nesouhlasí, aby se tiše odpojili, zatímco Pithart navrhuje aktivním menšinám čelit a podržet si vlastní odpovědnost. Autor nesouhlasí s oběma přístupy. Zdůrazňuje, že pasivní většina by se měla méně starat o politiku a nechat prostor pro aktivní menšiny, i když nejsou dokonalé. Argumentuje, že budoucnost společnosti závisí na „nenormálních“, tvůrčích jedincích na okraji Gaussovy křivky, nikoli na průměru. V druhé části textu se autor zabývá vztahem společnosti a státu, emancipací života od státního dirigismu a nutností odluku společnosti od státu. Varuje před jednostranným oslabováním státu a zdůrazňuje potřebu mezinárodního porozumění. Dále se text věnuje filosofickým otázkám vztahu rozumu a smyslu, bytí a jsoucna, předmětného a nepředmětného myšlení, přičemž se odkazuje na různé filosofické tradice a koncepty.
Apparirò in televisione?
docx |
pdf |
html
◆ článek, italsky, vznik: 1979
- in: Lettere a un amico, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1979, str. 15–19
Tento osobní záznam filosofa a mluvčího Charty 77 Ladislava Hejdánka líčí jeho zadržení a výslech československou Státní bezpečností (StB) v lednu 1978. V souvislosti s vynesením rozsudku nad disidenty Alešem Macháčkem a Jiřím Laštůvkou byl Hejdánek násilím odveden z pracoviště bez písemného zatykače. Text podrobně popisuje jeho rozhodnutí uplatnit metodu nenásilného odporu skrze mlčení a fyzickou pasivitu, inspirovanou dřívějším příkladem filosofa Julia Tomina. Během zadržení v Bartolomějské ulici byl Hejdánek vystaven fyzickému týrání, včetně vláčení, kopanců a dlouhodobého pobytu v mrazivé místnosti. Výpověď vrcholí popisem filmovaného výslechu, jímž se StB pokoušela Hejdánka spojit s nelegálními tiskovinami pro účely státní propagandy. Hejdánkova reflexe zdůrazňuje zápas o zachování lidské důstojnosti a právní integrity tváří v tvář státní zvůli a fyzickému zastrašování. Dokument je cenným svědectvím o etických i fyzických výzvách, jimž čelili disidenti v období normalizace.
In 10 Jahren Sieg. Geheimtreffen polnischer und tschechischer Dissidenten
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, německy, vznik: 1979 ◆ poznámka: přeloženo z původního vydání v polštině (Informationsbulletin Nr. 23 des KOR, Warschau, 11. 9. 1978)
- in: Neues Forum, 26, 1979, č. 305–306, str. 45–48 (květen–červen)
Tento dokument zachycuje historické setkání představitelů československé Charty 77 a polského Výboru na obranu dělníků (KOR) v roce 1978. Prostřednictvím rozhovorů s klíčovými osobnostmi, jako byli Václav Havel, Ladislav Hejdánek či Petr Uhl, text osvětluje vznik a charakter Charty 77. Jako zásadní katalyzátor uvádí proces s undergroundovou skupinou Plastic People of the Universe z roku 1976, který sjednotil názorově různorodé skupiny — od eurokomunistů po křesťany — ke společnému morálnímu závazku v oblasti lidských práv a „života v pravdě“. Diskuse zdůrazňuje vzájemné ovlivňování polského a československého disentu, nepolitické, avšak transformační ambice hnutí a specifické problémy spojené se zapojením slovenské veřejnosti. Disidenti v závěru zdůrazňují, že jejich zápas má primárně morální charakter a usiluje o hluboké společenské probuzení a osobní integritu namísto pouhé výměny politických elit.
Dopis příteli č. 41
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 4. 1. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 1
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 1–15
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 449–461
Dopis Ladislava Hejdánka z ledna 1979 reflektuje společenskou a politickou situaci v normalizačním Československu. Autor kritizuje způsob, jakým oficiální média a populární kultura, konkrétně seriál Nemocnice na kraji města, manipulují s autentickou lidskou zkušeností. Hejdánek podrobně rozebírá dialog o zákazu výkonu povolání a poukazuje na zásadní rozdíl mezi soukromým pochybením a systémovou politickou perzekucí, které čelili signatáři Charty 77 a další disidenti. Odmítá konformní umění, které neutralizuje prožitky nesvobody tím, že je převádí na úroveň osobních trablů a „mladické nerozvážnosti“. V textu se dále zamýšlí nad integritou a smyslem života, přičemž tvrdí, že naděje země spočívá v lidech, kteří upřednostňují mravní zásady před soukromým úspěchem. Čas pro něj není měřítkem ztracených příležitostí, ale prostorem pro naplnění lidského poslání. Dopis je hlubokým etickým apelem proti mravní lhostejnosti a občanské zbabělosti, které autor považuje za skutečnou chorobu tehdejší společnosti.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 89
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: před 9. lednem 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 213
Tento dokument je prohlášením mluvčích Charty 77, Václava Havla a Ladislava Hejdánka, vydaným v lednu 1979. Text se týká nadcházejícího soudního procesu s Jaroslavem Šabatou, který byl naplánován na 11. ledna u Okresního soudu v Trutnově. Šabata, tehdejší mluvčí Charty 77, byl obviněn z napadení veřejného činitele. Prohlášení však tuto interpretaci důrazně odmítá a uvádí, že k incidentu došlo během nezákonného zadržení Šabaty příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří se snažili překazit jeho plánovanou schůzku s polskými disidenty. Podle dokumentu byl Šabata naopak obětí brutálního fyzického násilí ze strany policie. Autoři dokumentu vyzývají československé orgány k zastavení trestního stíhání a okamžitému propuštění Jaroslava Šabaty. Zároveň apelují na domácí i mezinárodní veřejnost, aby odsoudila tuto protiprávní perzekuci a podpořila dodržování základních lidských práv v zemi. Dokument slouží jako dobový doklad represe vůči opozičním představitelům a mezinárodní solidarity mezi středoevropskými disidenty.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová – Václav Benda – Jiří Dienstbier – Václav Havel – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 90
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: po 11. lednu 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 214–216
Tento dokument z ledna 1979 představuje prohlášení mluvčích Charty 77, které odsuzuje rozsudek nad dr. Jaroslavem Šabatou. Okresní soud v Trutnově jej odsoudil k devíti měsícům vězení za údajné napadení a urážku veřejného činitele během incidentu v Peci pod Sněžkou v říjnu 1978. K události došlo při zmařeném setkání československých a polských disidentů. Prohlášení označuje proces za vykonstruovaný a založený na nepravdivých výpovědích příslušníků VB, kteří se na Šabatovi dopustili brutality a ponižující osobní prohlídky. Autoři dokumentu zdůrazňují, že Šabata pouze bránil svou lidskou důstojnost proti nezákonnému postupu policie. Text apeluje na domácí i světovou veřejnost, aby usilovala o revizi rozsudku a Šabatovo propuštění. Dokument dále obsahuje informace o široké mezinárodní vlně solidarity, do níž se zapojila Socialistická internacionála, významní světoví spisovatelé a politici jako Olof Palme či Francois Mitterrand, kteří odsoudili porušování helsinských dohod v Československu.
Dokument Charty 77 č. 91
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 17. 1. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 216
Tento dokument představuje dopis zaslaný 17. ledna 1979 rakouskému spolkovému kancléři Brunu Kreiskému u příležitosti jeho návštěvy v Československu. Signatáři Charty 77 a členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v něm vyjadřují vděčnost za Kreiského dlouhodobou podporu lidských práv a žádají o jeho osobní intervenci ve prospěch dr. Jaroslava Šabaty. Šabata, tehdejší mluvčí Charty 77, byl odsouzen k devíti měsícům vězení na základě vykonstruovaných a politicky motivovaných obvinění. Autoři dopisu zdůrazňují, že tento akt represí je přímým útokem na činnost Charty 77 i na principy helsinského Závěrečného aktu o vzájemném soužití států. Součástí žádosti byla také podrobná dokumentace případu. Dopis, podepsaný mluvčím Ladislavem Hejdánkem a zástupci VONS, demonstruje snahu československého disentu o internacionalizaci problému politických vězňů a využití diplomatického tlaku západních demokratických států na komunistický režim v zájmu ochrany občanských svobod.
Redakci Informací o Chartě 77
Tento dokument představuje opravný dopis, který v lednu 1979 zaslal filosof Ladislav Hejdánek redakci samizdatového periodika Informace o Chartě 77. Autor v něm reaguje na faktickou chybu uveřejněnou v prvním čísle druhého ročníku tohoto časopisu, kde bylo mylně uvedeno, že svou sérii „Dopisů příteli“ ukončil čtrnáctým dopisem druhé řady. Hejdánek v textu podrobně vysvětluje kontinuitu a systém číslování své filosofické korespondence, aby uvedl věci na pravou míru. Upřesňuje, že druhá řada ve skutečnosti pokračovala až do čísla 19, což odpovídá celkovému počtu čtyřiceti dopisů, a že aktuálně zahájená třetí řada navazuje dopisem s celkovým pořadovým číslem 41. Dopis odráží Hejdánkův důraz na přesnost a spolehlivost informací šířených v rámci disentu a slouží jako důležitý doklad o bibliografické historii jeho díla v období normalizace. Autor kritizuje redakci za šíření dezinformací a požaduje nápravu v zájmu budoucích čtenářů a badatelů.
Dopis příteli č. 42
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 25. 1. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 2
- in: Sborník „Diskuse“, Praha: [s. n.], 1979, str. 46–60
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 16–31
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 462–474
- in: Ladislav Hejdánek, Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy, vyd. Jan Hron, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2025, str. 126-127
Tento dopis Ladislava Hejdánka z ledna 1979 představuje kritickou reflexi dobových fejetonů Ludvíka Vaculíka a Petra Pitharta, které vyvolaly značný rozruch v kruzích signatářů Charty 77. Hejdánek se v textu vymezuje především proti Vaculíkovu pojetí strachu z vězení a jeho problematickému konceptu „poctivé práce“ v podmínkách nesvobody. Autor přesvědčivě argumentuje, že vyhýbání se vězení za cenu morálních kompromisů a ztráty vlastní tváře je neudržitelné. Kritizuje iluzi, že lze vykonávat skutečně poctivou profesní činnost v systému, který systematicky deformuje etické normy a vyžaduje občanskou pasivitu. Namísto Vaculíkova důrazu na individuální povahu vyzdvihuje Hejdánek potřebu „demokratického hrdinství“, které má moc inspirovat okolí a čelit strachu. Na základě osobní zkušenosti z věznění v roce 1971 interpretuje pobyt za mřížemi jako osvobozující lekci a akt nezbytné solidarity. Dopis je hlubokou úvahou o odpovědnosti intelektuála, podstatě svobody a zachování integrity v totalitním režimu, přičemž zdůrazňuje, že pravá čestnost vyžaduje ochotu nést rizika.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel: Dokument Charty 77 č. 92
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 7. 2. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 217–221
Tento dokument ze 7. února 1979 vyjadřuje stanovisko mluvčích Charty 77 k jednání Mezinárodní organizace práce (MOP) o stížnosti na porušování úmluvy č. 111/1958 o zákazu diskriminace v zaměstnání. Charta 77 vyzdvihuje, že MOP odmítla vládní interpretaci Charty jako hrozby pro bezpečnost státu a uznala ji za legitimní uplatnění politických práv a svobod. Text detailně popisuje praxi československých úřadů a zaměstnavatelů, kteří v rozporu s ústavou i mezinárodními závazky propouštěli signatáře a sympatizanty Charty 77 ze zaměstnání nebo je nutili přijímat práci hluboko pod jejich kvalifikací. Dokument ostře kritizuje zmanipulovaná soudní řízení, v nichž soudy ignorovaly důkazy a rozhodovaly na základě politických pokynů. Zároveň poukazuje na kolaboraci Revolučního odborového hnutí (ROH) při perzekuci pracovníků. Autoři vyzývají vládu ČSSR k okamžité nápravě a k ukončení diskriminace založené na politickém smýšlení, přičemž dokládají svá tvrzení seznamem konkrétních případů soudně potvrzených výpovědí.
Ladislav Hejdánek – Václav Benda – Jiří Dienstbier – Václav Havel – Zdena Tominová – Jaroslav Šabata: Dokument Charty 77 č. 93
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 8. 2. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 221–222
Dokument z 8. února 1979 oznamuje zásadní personální změnu v mluvčím sboru Charty 77. V souladu s dosavadní praxí pravidelného střídání byli do funkcí mluvčích jmenováni Václav Benda, Jiří Dienstbier a Zdena Tominová. Ti nahradili dosavadní mluvčí Václava Havla a Ladislava Hejdánka. Třetím mluvčím zůstal Jaroslav Šabata, který však v té době vykonával trest odnětí svobody, a proto bylo nutné sbor rozšířit o další aktivní členy, aby byl zajištěn plynulý chod iniciativy. Text zdůrazňuje, že bývalí mluvčí včetně Jiřího Hájka nadále úzce spolupracují a jsou připraveni se v případě potřeby do svých funkcí dočasně vrátit. Součástí sdělení jsou také stručné životopisy nových mluvčích, které mají veřejnosti i zahraničí přiblížit jejich profesní dráhu a motivaci k obraně lidských práv v tehdejším Československu. Tato rotace mluvčích byla klíčovým mechanismem pro udržení kontinuity a odolnosti hnutí proti represím tehdejšího režimu.
Rozhovor s bývalými a současnými mluvčími Charty 77
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: nedatováno, pravděpodobně únor 1979 ◆ poznámka: Rozhovor vznikl zřejmě při předání funkce mluvčích (původně: Jiří Hájek, Václav Havel a Ladislav Hejdánek, nově: Václav Benda, Jiří Dienstbier a Zdena Tominová).
Rozhovor s bývalými a současnými mluvčími Charty 77 se zaměřuje na hodnocení prvních dvou let existence této občanské iniciativy. Mluvčí zdůrazňují, že Charta není politickou opozicí, ale hnutím za dodržování lidských práv a svobod zakotvených v zákonech. Poukazují na negativní reakci státní moci, která místo dialogu uplatňuje represe, čímž však paradoxně zvýšila mezinárodní pozornost. Diskutují o rozporu mezi formálním právním řádem a svévolnou mocenskou praxí, o snaze Charty podnítit konstruktivní dialog a o důsledcích perzekuce, která se často zaměřuje na méně známé a mladé signatáře. Zdůrazňují význam pravdivého slova, solidarity a vzájemné podpory mezi signatáři a představují výměnu mluvčích jako omlazení a růst hnutí, nikoli jako změnu jeho směřování. Charta 77 je vnímána jako společenský fenomén, který si vydobyl své místo a má co říci jak české společnosti, tak mezinárodní veřejnosti.
Dopis příteli č. 43
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 15. 2. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 3
- in: Sborník „Diskuse“, Praha: [s. n.], 1979, str. 148–160
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 32–47
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 475–487
Tento dopis Ladislava Hejdánka z 15. února 1979 představuje zásadní polemiku s fejetonem Petra Pitharta ohledně role „aktivních menšin“ v rámci Charty 77. Hejdánek kritizuje Pithartův odmítavý postoj k těm, kteří na sebe berou starosti druhých, a argumentuje křesťanskou etikou sdílení břemen i praktickou nutností solidarity v nesvobodném režimu. Autor odmítá Pithartovu idealizaci „mlčenlivé většiny“ a tezi, že slušný život spočívá v nezájmu o politiku; v „nenormálních poměrech“ je podle Hejdánka politická angažovanost morální povinností. Text dále rozebírá legitimitu mluvčích Charty a dělbu práce v disentu. Hejdánek vytýká Pithartovi únavu, nejasnost formulací a falešné paralely mezi mocenskou menšinou a aktivisty Charty. Závěrem zdůrazňuje, že cílem Charty je vytvořit společenství založené na respektu k právu a osobní odpovědnosti, kterou nelze delegovat, a vyzývá k vděčnosti vůči těm, kteří probouzejí občanské svědomí.
Perspektivy demokracie a socialismu ve východní Evropě
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 28. 2. 1979
- in: O svobodě a moci. Památce Jana Patočky, Köln / Roma: Index / Listy, 1980, str. 169–191
- in: Martin Šimsa (vyd.), Relativismus a (post)pravda v demokracii. Se třemi studiemi Ladislava Hejdánka, Ústí nad Labem: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, 2018, str. 314–335
Text zkoumá historický vývoj a budoucí vyhlídky demokratizace v zemích sovětského bloku, přičemž pražské jaro 1968 označuje za nejčistší projev těchto snah. Autor tvrdí, že politická demokracie je nezbytnou podmínkou vyspělého socialismu, který byl však sovětskou intervencí deformován do podoby rigidního státního absolutismu. Práce rozlišuje mezi tradiční politickou opozicí a nově vznikajícími hnutími za lidská práva, která prosazují koncept „nepolitické politiky“. Stěžejním nástrojem odporu je budování „druhé kultury“ a nezávislých společenských struktur, jako jsou samizdaty a soukromé semináře, které mají za cíl emancipovat občanskou společnost z totálního područí státu. Autor volá po odluce kultury, školství a hospodářství od státní moci a po rehabilitaci duchovních a morálních kořenů demokracie. Budoucnost vidí v překonání blokového rozdělení Evropy skrze mezinárodní solidaritu demokratických sil a postupné odumírání mocenského dirigismu ve prospěch samosprávných společenských organismů.
Die Vertreibung der Deutschen nach 1945 und die Menschenrechte
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 10. 3. 1979
Tento text Ladislava Hejdánka z března 1979 reaguje na vlnu represí a vnitrodisidentských debat vyvolaných článkem o vyhnání Němců z poválečného Československa. Autor popisuje svůj výslech Státní bezpečností a kritizuje obranný, apologetický přístup některých signatářů Charty 77, zejména historiků Milana Hübla a Luboše Kohouta. Hejdánek argumentuje, že odsun založený na principu kolektivní viny a narušení právního státu zásadně poškodil národní charakter a připravil půdu pro totalitní bezpráví padesátých let. Odmítá vnímání historie jako uzavřené kapitoly a zdůrazňuje, že minulost musí být každou generací znovu kriticky reflektována a hodnocena. Skutečné morální uzdravení české i německé společnosti podle něj vyžaduje otevřené přiznání vlastního podílu na nespravedlnosti a odstranění tabu obklopujících toto téma. Text je zásadním etickým apelem na propojení historické pravdy s obhajobou lidských práv a občanské zodpovědnosti.
Dopis příteli č. 44
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 10. 3. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 4
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 48–63
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 488–500
- in: Češi – Němci – odsun, Praha: Academia, 1990, str. 144–151
- in: Ladislav Hejdánek, Češi a Evropa, vyd. Jan Hron, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, str. 65–72
Tento dopis Ladislava Hejdánka z března 1979 reflektuje autorův výslech Státní bezpečností, který se zaměřil na kontroverzní článek „Danubia“ o poválečném odsunu Němců. Hejdánek podrobně popisuje okolnosti svého zadržení a vyjadřuje přesvědčení, že téma odsunu bylo pro režim pouze záminkou k diskreditaci Charty 77 a narušení předání funkcí jejích mluvčích. Autor se v textu kriticky vymezuje vůči apologetickým postojům disidentů z řad historiků, jako byli Milan Hübl a Luboš Kohout, kteří odsun obhajovali jako historickou nutnost. Hejdánek naopak zdůrazňuje hluboké morální a právní důsledky této události. Argumentuje, že přijetí principu kolektivní viny a narušení struktur právního státu bezprostředně po válce otevřelo cestu k nezákonnostem padesátých let a poškodilo národní charakter. Dopis je apelem na odtabuizování tématu a na upřímné, kritické zhodnocení vlastních dějin jako nezbytný předpoklad pro mravní ozdravení celé společnosti.
Dopis příteli č. 45
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 29. 3. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 5
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 64–79
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 501–513
Tento text Ladislava Hejdánka z března 1979 představuje hlubokou filosofickou reflexi vztahu mezi politikou, morálkou a právem v kontextu působení Charty 77. Autor reaguje na kritiku Luboše Kohouta, který mu vytýká etický absolutismus, a polemizuje s pragmatickým pojetím politiky, které zastával např. Antonio Gramsci. Hejdánek odmítá redukci morálky na pouhý nástroj politické účelnosti a nástroj k dosahování výsledků. Tvrdí, že mravní rovina lidského života je autonomní a její ignorování v zájmu okamžitého politického prospěchu vede k dlouhodobé degradaci společnosti i samotné politiky. Na příkladech, jako je odsun Němců nebo charakter závazků v Chartě 77, ukazuje, že politická rozhodnutí mají hluboké mimopolitické důsledky. Autor obhajuje koncept „nepolitické politiky“, v níž jsou činy vedeny mravním centrem ležícím mimo úzce technické politické uvažování. Zdůrazňuje, že filosofie musí vnímat lidský život jako celek, kde politika nesmí dominovat nad etikou.
Pragmatismus und Idealismus
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 29. 3. 1979
Tento dopis Ladislava Hejdánka z roku 1979 se zabývá vztahem mezi pragmatismem a idealismem v politice. Autor reaguje na diskuse uvnitř Charty 77 a polemiku s Lubošem Kohoutem, přičemž odmítá čistě pragmatické chápání politiky, kde je morálka vnímána pouze jako nástroj k dosažení cílů. Hejdánek kritizuje názory inspirované Antoniem Gramscim, které podřizují etiku politickému úspěchu, a jako filosof zdůrazňuje, že politika je pouze jednou vrstvou lidské existence, nikoliv jejím celkem. Morální sféra je podle něj autonomní a má vlastní zákonitosti, které nelze odvozovat z politické účelovosti. Na příkladu odsunu Němců ukazuje, jak nemorální politické rozhodování vede k hlubokému poškození společnosti. Text obhajuje koncept „nepolitické politiky“, v níž mimopolitické principy a mravní závazky tvoří nezbytný základ chránící společnost před katastrofálními následky ryzího technokratismu a ztráty citu pro širší souvislosti lidského bytí.
Dopis příteli č. 46
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 19. 4. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 6
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 80–95
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 514–526
Dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1979 představuje zásadní filosofickou polemiku s názory Petra Uhla na povahu politiky, státu a moci. Hejdánek se ohrazuje proti marxistické vizi totální politizace společnosti a odmítá Uhlovu kritiku své koncepce státu jako pouhé správy věcí. Autor důsledně rozlišuje mezi mocenskou politikou a nepolitickou politikou v tradici Masaryka a Havlíčka. Argumentuje pro radikální omezení státní moci a její odluky od soukromého i společenského života. Stát má podle něj plnit nezbytné administrativní funkce pod přísnou kontrolou, zatímco těžiště lidského smyslu leží v osobní integritě, rodině a výchově, nikoliv v profesionální politické aktivitě. Hejdánek varuje před nebezpečím, kdy se politika stává únikem z neuspokojivého soukromí, a navrhuje, aby političtí profesionálové působili pouze jako poradci, zatímco rozhodovací pravomoc by měli mít občansky ukotvení zástupci, kteří se po výkonu funkce vracejí ke svým profesím.
Nepředmětné myšlení 1
Přednáška se zabývá konceptem „nepředmětného myšlení“, což je myšlení, které se nevztahuje pouze k objektům, ale také k sobě samému prostřednictvím reflexe. Tato reflexivita je klíčovou charakteristikou myšlení. V úvodu se posluchači seznamují s definicí myšlení a jeho odlišením od pouhého vědění, s důrazem na Sókratovské „vím, že nic nevím“ jako na projev sebeuvědomění. Následně se text věnuje etymologii a filosofickému významu slova „předmět“, srovnává různé jazyky a poukazuje na jeho původ v latinském „obiectum“ a řeckém „hypokeimenon“. Dále se přednáška zaměřuje na historický vývoj myšlení, zejména na přechod od subjektu k objektu v evropské filosofii od antiky po moderní dobu, s důrazem na Descarta, Hegela a další. Je zdůrazněno, že skutečnost má kromě předmětné stránky i stránku nepředmětnou, a že nepředmětné myšlení je zásadní pro pochopení mezilidských a náboženských vztahů. Přednáška také kritizuje zjednodušené, předmětné pojetí člověka a argumentuje pro nutnost celkového přehodnocení reality, nejen lidské. Nakonec se autor dotýká souvislosti s teologií a interpretací biblických zákazů jako projevu nezpředmětnitelné povahy Boha. V závěru jsou rozlišeny různé typy přístupů ke skutečnosti, včetně těch, které se vyhýbají zjednodušujícímu předmětnému traktování, a zdůrazňuje se potřeba komplexního přístupu, který zahrnuje jak předmětné, tak nepředmětné aspekty skutečnosti.
Nepředmětné myšlení 1
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář | fragment | přepis, česky, vznik: nedatováno, asi 25. 4. 1979 ◆ poznámka: chybí první strana
Text zkoumá povahu lidského myšlení skrze postavu Sókrata a jeho pojetí moudrosti jako uvědomělé nevědomosti. Autor na příkladech z Platónových dialogů vysvětluje koncept reflexe jako nezbytnou součást každého myšlenkového aktu. Rozlišuje tři základní roviny: vědění o předmětu, vědomí o tomto vědění a kritické posouzení adekvátnosti daného vědomí. Reflexe je chápána jako mechanismus, jímž myšlení kontroluje samo sebe a svůj vztah k okolnímu světu. Úvaha dále staví do kontrastu vědu, která poznatky kumuluje, a filosofii, jež se neustále vrací ke svým vlastním základům a předpokladům. Toto analytické sestupování ke kořenům činí filosofii pronikavější při řešení podstatných problémů. Závěrem text připravuje půdu pro odlišení předmětu myšlení od myšlení samotného a zdůrazňuje, že reflexe není druhotnou vlastností, nýbrž vnitřní strukturou každého intelektuálního procesu, která umožňuje jeho neustálou sebekontrolu a hlubší porozumění pravdě.
Poznámky z prvního čtení textu Petra Krejčího „Meze vědeckého myšlení“
Tento dokument představuje sérii poznámek a kritických připomínek k textu Petra Krejčího „Meze vědeckého myšlení“. Autor rozebírá klíčové aspekty vědeckého poznání, zpochybňuje jeho vnímanou objektivitu, systematičnost a univerzálnost. Věda je podle autora vnímána spíše jako praxe propojená s technikou, jejíž poznatky jsou ovlivněny předpoklady a celkovým přístupem k realitě. Kriticky jsou hodnoceny i základní pojmy jako „smyslové datum“, jazyk a řeč, kde autor argumentuje proti jejich tradičnímu chápání jako primárních zdrojů poznání a zdůrazňuje vliv vědomí a jazyka na formování našeho vnímání světa. Dále se text zabývá povahou vědeckých faktů, která jsou často konstrukcemi či artefakty, nikoliv nezávislými danostmi. Zpochybňuje se i role experimentu a měření jako definitivních kritérií pravdy, poukazuje se na jejich omezení a na možnou dogmatičnost vědeckého myšlení, které se často vyhýbá sebereflexi a kritice vlastních předpokladů. Závěrem autor zdůrazňuje, že věda, tak jak je dnes vnímána a praktikována, je vysoce specializovaná a fragmentovaná, a navrhuje potřebu reintegrace vědění, v níž by filosofie mohla hrát klíčovou roli.
Nepředmětné myšlení 2
Tato přednáška navazuje na předchozí diskuzi o myšlení a jeho intencionalitě, termínu pocházejícím od Brentana a rozvinutém Husserlem. Zaměřuje se na vztah mezi jazykem, pojmy a skutečností, přičemž zdůrazňuje, že slova jsou označením pojmů, které samy odkazují k ideálním předmětům. Klíčovým konceptem je intence, původně vlastnost samotného myšlení, nikoli pojmu. Přednáška rozlišuje mezi předmětnou (objektivní) a nepředmětnou (konotativní) intencí. Zatímco západní tradice se primárně soustředí na předmětné intence, které jsou precizní a uchopitelné, nepředmětné intence, často nepojmenovatelné a skryté, jsou klíčové pro porozumění v mezilidské komunikaci, umění a poezii. Kritika předmětného myšlení spočívá v tom, že chybně zaměňuje intencionální předmět s ontickým, což vede k redukci složitých skutečností, jako je člověk, na pouhé objekty. Příklady z politiky, umění a osobního života ilustrují, jak naše aktivity a výroky vždy svědčí nejen o předmětu, na který míří, ale i o nás samotných, a že každá činnost nás zároveň mění.
Dopis příteli č. 47
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 10. 5. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 7
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 96–111
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 527–539
Tento dopis Ladislava Hejdánka z května 1979 reaguje na polemiku profesora Františka Janoucha k dokumentu Charty 77 o jaderné energetice. Hejdánek kritizuje Janouchův technokratický pohled, který považuje jadernou energii za nezbytnou pro zachování svobody a moderní průmyslové společnosti. Autor namítá, že energetická krize v Československu není dána pouze nedostatkem přírodních zdrojů, ale především neefektivním systémem řízení a orientací na energeticky náročný těžký průmysl. Varuje před rizikem, že rozvoj jaderné energetiky posílí státní dozor, utajování a omezování občanských svobod. Dále zdůrazňuje, že v režimu, který dlouhodobě zanedbává bezpečnost práce a ochranu životního prostředí, nelze mít důvěru v bezpečný provoz jaderných zařízení. Hejdánek navrhuje orientaci na úspory energie a vývoj budoucích zdrojů, jako je sluneční energie, namísto nekritického rozšiřování stávajících jaderných programů. Cílem textu je otevřít veřejnou debatu o těchto zamlčovaných problémech.
Menschenrechte und Ökologie
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 10. 5. 1979
Tento text filosofa Ladislava Hejdánka z roku 1979 je reakcí na příspěvek profesora Františka Janoucha k dokumentu Charty 77 o jaderné energetice. Hejdánek kritizuje úzce technické a surovinové pojetí energetické otázky a nabízí filosofický pohled, který propojuje energetickou politiku s širším společenským a politickým systémem tehdejšího Československa. Tvrdí, že energetická krize není jen důsledkem nedostatku přírodních zdrojů, ale především výsledkem neefektivního ekonomického modelu orientovaného na těžký průmysl a absence demokratické kontroly. Hejdánek varuje, že rozvoj jaderných programů posiluje státní utajování a dohled, čímž ohrožuje občanské svobody. Zdůrazňuje, že bez veřejné transparentnosti nelze garantovat bezpečnost ani ochranu životního prostředí. Závěrem volá po energetických úsporách, přechodu k udržitelným zdrojům, jako je sluneční energie, a zdůrazňuje nezbytnost otevřené veřejné diskuse, která by prolomila státem vynucené mlčení o zásadních ekologických a lidskoprávních otázkách.
Ladislav Hejdánek – Jan Kozlík: Rozhovor o Rádlově pojetí pravdy
Tento dokument představuje přepis diskuse mezi filosofem Janem Hejdánkem a jinými účastníky, která se soustředí především na Rádlovo pojetí pravdy a kritiku Luboše Kohouta. Hejdánek kritizuje Kohoutovo pojetí, které považuje za pragmatické a subjektivní, zejména v kontextu odsunu Němců, a vyčítá mu nedostatek historického myšlení a neschopnost uvažovat v širších souvislostech. Diskuse se dále věnuje povaze pravdy, jejímu vztahu k věcem a lidskému poznání, přičemž se objevují paralely s myšlenkami Schelera a Hegela. Zaznívá zde kritika pozitivismu a zdůraznění subjektivního „stanoviska“ jako klíčového pro pochopení pravdy. Dále se rozhovor dotýká otázek vědy, dějin, politiky a role subjektu v poznání, srovnává pravdu s negentropií a analyzuje vztah mezi pravdou a lží, přičemž lež je charakterizována jako dočasná, relativní a s tendencí ke zjednodušení, zatímco pravda je vnímána jako nezdolná a vedoucí k sebepoznání. Na závěr se diskutuje o aktuálních teologických sporech a přístupu k autoritám.
[Meze vědeckého poznání a nezastupitelnost filosofické reflexe]
Tento text zkoumá vztah mezi vědou a filosofií v kontextu moderního myšlení, konkrétně v reakci na posthegelovský skepticismus ohledně smyslu filosofie. Autor kriticky analyzuje rozšířený názor, že speciální vědní disciplíny postupně nahradí filosofické tázání. Hlavním argumentem je, že věda postrádá vnitřní prostředky k tomu, aby kriticky uchopila a definovala sebe samu. Každá věda je omezena svým specifickým předmětem a metodologií, což jí znemožňuje provádět adekvátní sebereflexi bez rizika diletantismu nebo ztráty vědecké přísnosti. Hejdánek zdůrazňuje, že vědeckost vědy je bytostně závislá na filosofickém aparátu, který umožňuje nahlížet vědu v jejím celku. Filosofie tak zůstává nezastupitelnou disciplínou, neboť poskytuje nezbytný pojmový rámec pro autokritiku vědy a její sebekontrolu. Vztah mezi oběma sférami je nejen historický, ale i funkční, neboť věda se neobejde bez reflexivních metod, které jsou doménou filosofického myšlení.
Nepředmětné myšlení 3 [Událost]
Tato nahrávka z 23. května 1979, označená jako „Nepředmětné myšlení III“, pochází z kazety, která byla původně označena jako „1981-02-23 Událost, subjekt, akce II (2)“. Nahrávka je rozdělena na dvě strany (A a B) a původně nebyla nalezena. Je zřejmé, že konec strany B této kazety (č. 5) navazuje na kazetu č. 6. Nahrávka začíná výkladem, který končí kolem 8:10 na straně A kazety č. 6, a poté přechází do diskuse. Obsah „nepředmětného myšlení“ není v poskytnutém úryvku specifikován, ale kontext naznačuje, že jde o pokračování nějakého předchozího výkladu nebo série nahrávek zabývajících se tímto tématem. Nahrávka tedy představuje část širšího záznamu diskuse nebo přednášky z konce 70. let.
Nepředmětné myšlení 3 [Událost]
Tento text z roku 1979 rozvíjí koncept nepředmětného myšlení, které se na rozdíl od myšlení předmětného nesnaží redukovat skutečnost na statické ontologické objekty. Autor kritizuje antické pojetí arché a hledání neměnného základu světa, přičemž argumentuje, že moderní věda i filosofie musí za základ skutečnosti považovat změnu a proces, nikoliv stálost. Prostřednictvím kritiky elejských paradoxů a mechanistického atomismu text ukazuje neschopnost předmětného myšlení uchopit dění jinak než jako sled nehybných bodů. Jako alternativu zavádí pojem "primordiální událost" (inspirovaný A. N. Whiteheadem). Událost je definována jako nejmenší, vnitřně strukturovaný a nehomogenní kousek dění, který tvoří integrovaný celek s vnitřní a vnější dimenzí. Text dále zkoumá vlastnosti těchto událostí, jejich časovou kvantovanost a schopnost interakce, čímž navazuje na Leibnizovo učení o monádách a transformuje jej do dynamického procesuálního rámce. Cílem je otevřít cestu k pochopení nepředmětné skutečnosti skrze analýzu vnitřní integrity a vývoje událostí.
Věda jako problém
Tento text se zabývá diskusí o Marxově kritice náboženství, zejména jeho výroku „člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka“. Účastníci debaty rozebírají, zda Marx kritizuje náboženství jako takové, nebo spíše jeho dobové společensko-politické projevy a deformace. Diskutuje se, zda náboženství může být zdrojem lidského štěstí, nebo zda je pouze „opiátem lidu“, jak naznačuje Marx. Dalším tématem je pojem „převráceného vědomí světa“, které podle Marxe společnost produkuje, aby ospravedlnila svou vlastní převrácenost. V druhé části debaty se pozornost obrací k Marxovu pojetí emancipace a kritiky společenských tříd, které je ovlivněno Hegelovou dialektikou. Zkoumají se také rozdíly mezi Marxovým a Kierkegaardovým pohledem na lidskou existenci a hledání smyslu.
Nepředmětné myšlení 4
Tento dokument zachycuje úryvek ze semináře z 4. června 1979, kde se diskutuje koncept „nepředmětného myšlení“. Hlavní myšlenkou je, že člověk k sobě samému přichází skrze zaujetí něčím jiným, nikoli přímým sebepozorováním. Referuje se k antropologii, lidské praxi a reflexi, s odkazem na Kierkegaarda a jeho pojetí „nemoci ke smrti“. Diskuse se dotýká integrity moderního člověka a nutnosti překonávat nechuť či nepříjemné situace. Klíčovým bodem je, že lidské vztahy a samotné bytí nelze vždy „tematicky omezit“ ani jednoznačně vyhodnotit. Zmiňuje se také otázka původu zla, které nespočívá v samotné situaci, ale v zakrývání si očí před ní. Závěr se věnuje subjektivnímu hodnocení vlastní tvorby, kde počáteční znechucení může paradoxně signalizovat úspěšné dílo, na rozdíl od okamžité spokojenosti.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 109
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 5. 6. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 262
Tento dokument z 5. června 1979 informuje o organizačních změnách ve vedení Charty 77 v reakci na vlnu represí ze strany státní moci. Po zatčení deseti členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), mezi nimiž byli i úřadující mluvčí Václav Benda a Jiří Dienstbier, bylo nezbytné zajistit kontinuitu činnosti hnutí. Dočasné role mluvčích se proto ujali dřívější mluvčí Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek. Dokument výslovně zdůrazňuje, že oficiální postavení uvězněných mluvčích, včetně dříve zatčeného Jaroslava Šabaty, zůstává tímto krokem formálně nedotčeno. Cílem tohoto opatření bylo umožnit Chartě 77 nadále plně působit jako společenství občanů angažujících se za dodržování zákonnosti v tehdejším Československu. Součástí zprávy je i zmínka o mezinárodním ohlasu těchto událostí, konkrétně o dopisu zaslaném generálnímu tajemníkovi UNESCO, o kterém informovala zahraniční média jako britský deník Guardian či rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Text tak dokumentuje akceschopnost a solidaritu opozičního hnutí v kritických momentech perzekuce.
Dopis příteli č. 48
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 7. 6. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 8
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 112–127
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Studie, 1980, č. 1 (67), str. 58–62
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 540–553
Dopis Ladislava Hejdánka z června 1979 reflektuje vlnu represí proti Chartě 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Autor podrobně rozebírá zatčení deseti členů VONS a následný brutální fyzický útok na mluvčí Zdenu Tominovou. Hejdánek kritizuje nezákonné postupy bezpečnostních složek, zejména svévolné prodlužování lhůt zadržení a manipulaci s fakty v oficiálních zprávách, které předjímají vinu obviněných. Text analyzuje mechanismy totalitní moci, jež kombinuje kvazilegální perzekuci s otevřeným terorem neoficiálních skupin. Autor zdůrazňuje, že plánované procesy s obhájci lidských práv jsou ve skutečnosti procesem s morální integritou samotného režimu. V závěru apeluje na občanskou odpovědnost a solidaritu, přičemž připomíná etický odkaz Jana Patočky. Dokument je zásadním svědectvím o boji za právo a lidskou důstojnost v normalizačním Československu, v němž autor vyjadřuje přesvědčení o konečném vítězství spravedlnosti nad mocenskou zvůlí.
Repressionen gegen die Charta ’77 und gegen das „Komitee zur Verteidigung der zu Unrecht Verfolgten“ (VONS)
Tento dokument, dopis filosofa Ladislava Hejdánka z června 1979, analyzuje stupňující se represe proti Chartě 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v tehdejším Československu. Text se konkrétně zabývá hromadným zatýkáním členů VONS, včetně mluvčích Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera, a brutálním fyzickým napadením Zdeny Tominové. Hejdánek kriticky rozebírá mechanismy, kterými státní moc zneužívá právní předpisy k perzekuci disidentů, zejména svévolné prodlužování lhůt zadržení a manipulaci veřejným míněním prostřednictvím oficiálních zpráv ČTK. Autor poukazuje na existenci neoficiálních represivních struktur a zasazuje tyto události do mezinárodního politického kontextu, včetně vlivu na jednání o SALT II a budoucí madridskou konferenci. Dopis představuje především hluboký morální apel na občanskou solidaritu a odpovědnost. Varuje, že mlčení tváří v tvář nespravedlnosti uvrhuje hanbu na celý národ, a zdůrazňuje, že zápas za lidskou důstojnost a práva je historickou nutností, kterou nelze zastavit soudními procesy ani zastrašováním.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 110
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 19. 6. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 263–264
Tento dokument z 19. června 1979 představuje protest mluvčích Charty 77 adresovaný Okresnímu národnímu výboru v Litoměřicích. Týká se plánované demolice domu v Řepčicích, který obývali signatáři Charty 77. Oficiálním zdůvodněním demolice byla úprava silnice a výstavba autobusové přípojky, avšak autoři dopisu toto tvrzení zpochybňují a označují jej za zástupný důvod pro politickou perzekuci. Zdůrazňují, že obyvatelé dům, který byl původně v dezolátním stavu, vlastními silami a prostředky zachránili a zrekonstruovali. Dokument poukazuje na porušování ústavních práv a mezinárodních paktů, přičemž zmiňuje podobný precedens v Rychnově. Autoři, mezi nimiž jsou Jiří Hájek, Zdena Tominová a Ladislav Hejdánek, žádají o urychlené prověření případu a zastavení demolice, která by připravila o domov několik rodin s dětmi. Dopis byl rovněž zaslán Federálnímu shromáždění a České národní radě.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 111
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 25. 6. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 264–265
Tento dokument z 25. června 1979 představuje oficiální žádost mluvčích Charty 77 adresovanou prezidentu Gustávu Husákovi. Autoři v něm naléhavě žádají o zastavení trestního stíhání deseti členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), mezi nimiž byli například Václav Havel, Jiří Dienstbier či Petr Uhl. Dokument argumentuje, že činnost výboru je v plném souladu s tehdejší ústavou i mezinárodními pakty o lidských právech, které Československo ratifikovalo v roce 1975. Mluvčí ostře kritizují postup státních orgánů, které monitorování zákonnosti a upozorňování na případy bezpráví svévolně označují za podvracení republiky. Varují před negativními vnitrostátními i mezinárodními důsledky těchto represí a navrhují věcný dialog o případech, kterými se VONS zabýval. Žádost se opírá o ústavní právo prezidenta zastavit trestní stíhání a zdůrazňuje potřebu skutečného dodržování zákonnosti a ochranu práv občanů před nespravedlivými postihy.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 112
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 25. 6. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 266
Tento dokument z 25. června 1979 představuje oficiální odpověď mluvčích Charty 77 (Jiřího Hájka, Zdeny Tominové a Ladislava Hejdánka) na dopis Roberta L. Bernsteina, předsedy amerického výboru Helsinki Watch. Autoři v něm vítají zřízení této americké skupiny a vyjadřují plnou podporu návrhu na pravidelnou mezinárodní spolupráci při monitorování dodržování lidských práv a helsinského Závěrečného aktu. Text zdůrazňuje přesvědčení, že ochrana individuálních práv nesmí být ponechána pouze v rukou vlád. Dokument zároveň ostře kontrastuje postavení obou skupin: zatímco americká organizace požívá podpory prezidenta, signatáři Charty 77 čelí represím a zatýkání. Konkrétně zmiňuje uvěznění deseti aktivistů, včetně Václava Havla a Jiřího Dienstbiera. Navzdory perzekuci Charta 77 deklaruje připravenost spolupracovat se zahraničními partnery v zájmu mezinárodní bezpečnosti a míru. Tato korespondence dokumentuje klíčový moment v propojování československého disentu s mezinárodními lidskoprávními sítěmi.
Dopis příteli č. 49
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 12. 7. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 9
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 128–143
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 554–567
Dopis Ladislava Hejdánka z července 1979 reaguje na chystaný politický proces s deseti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Autor analyzuje situaci v tehdejším Československu, kterou charakterizuje rostoucí nervozita vládnoucí moci vyvolaná ekonomickými potížemi a nejistotou v sovětském bloku. Hejdánek interpretuje represe jako projev vnitřního zápasu v establishmentu mezi zastánci reforem a zastánci tvrdé linie. Navzdory hrozbě přísných trestů odmítá paniku a zdůrazňuje, že Charta 77 i VONS již splnily své poslání tím, že odhalily rozpor mezi oficiálními proklamacemi režimu a skutečným stavem lidských práv. Dopis vyzývá k vytrvalosti, veřejnému působení a rozvíjení nových forem občanských iniciativ. Autor varuje, že eskalace represí v době hospodářské krize je nebezpečnou chybou, která prohlubuje společenskou izolaci režimu. Přesto vyjadřuje naději, že pravda a spravedlnost nakonec převáží nad mocenskou zaslepeností.
[Vztah člověka k budoucnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 7. 1979
Text analyzuje hluboký vztah člověka k budoucnosti, který přesahuje schematický obrat od mýtu k víře. Zatímco mýtický člověk se orientuje na minulost a pravzory, člověk víry se obrací k budoucnosti. Autor rozlišuje mezi „přicházející“ budoucností, která je pouhou hotovou daností, a „pravou“ budoucností, jež není předem připravena, ale volá nás k aktivitě a otevírání zcela nových cest. Tato pravá budoucnost nás předchází a vede, není předmětem našeho konání, ale naším vodítkem. Cílem lidského směřování není dosažení hotových výsledků či fakticity, nýbrž postupné odlučování se od všeho daného. Konečným smyslem je být přijat jako subjekt do sféry „absolutní budoucnosti“ (v Rahnerově smyslu Boha), která se nikdy nestane minulostí. Pravá lidská aktivita tak nespočívá v realizaci předem daných možností, nýbrž v dynamickém směřování k tomu, co nás přesahuje a co se nám dává jako dar.
[Vztah filosofie a zkušenosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 7. 1979
Text zkoumá dialektický vztah mezi filosofií a zkušeností. Autor argumentuje, že filosofická reflexe není možná bez zakoušení, neboť se vždy obrací k proběhlé praxi a zkušenosti na ní založené. Nicméně zkušenost, která neprošla reflexí, zůstává nejasná, zkreslená a omezená na pouhou vzpomínku. Aby se zkušenost stala pevným základem pro vědění, musí být nejprve pojmově uchopena a myšlenkově precizována. Zásadním tvrzením je, že zkušenost pro filosofii nepředstavuje prostý vnější předpoklad nebo výchozí bod, ale je jejím integrálním produktem. Filosofie musí svou rozhodující zkušenost aktivně budovat a konstituovat. Tento proces vede k závěru, že zkušenost je na filosofii závislá stejně jako filosofie na zkušenosti. V konečném důsledku pak filosofická zkušenost splývá se samotnou filosofií. Práce tak odmítá pojetí zkušenosti jako pasivního východiska a zdůrazňuje její aktivní formování skrze myšlenkové uchopení, které teprve umožňuje vznik uceleného vědění a rozsáhlých teoretických struktur.
[Masaryk, vis motrix a otázka subjektu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 7. 1979
Text se zabývá Masarykovou otázkou po povaze hybné síly (vis motrix) v člověku a jejím vztahem k subjektivitě a spontaneitě. Autor zkoumá, do jaké míry je člověk určován vnějšími okolnostmi, osudem či prozřetelností a nakolik disponuje vlastní svobodou a nezávislostí na přírodním vývoji. Subjekt je zde definován jako událost, která v sobě nese vlastní hybnou sílu, přičemž vyšší subjekty integrují dynamiku subjektů nižších. Klíčovým problémem je mechanismus, jakým komplexní subjekt, jako je člověk, dokáže tyto dílčí spontánní dynamiky sjednotit v jednu vyšší a intenzivnější spontaneitu. Autor polemizuje s prostým evolucionismem a zdůrazňuje potřebu syntetizující aktivity, která umožňuje emancipaci od pouhé danosti. Lidská svoboda je tak představena jako jednota nezávislosti na vnějších vlivech a schopnosti tvořivě tyto vlivy využít k cílům, které z nich samotných nutně nevyplývají. Tato reflexe zdůrazňuje aktivní, integrující roli subjektu v procesu historického i individuálního života.
[Vztah nového a starého]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 7. 1979
Text Ladislava Hejdánka z roku 1979 se zamýšlí nad ontologickým vztahem mezi starým a novým. Autor odmítá pojetí nového jako pouhé emergence hotového počátku, který se následně vyčerpává. Nové je nahlíženo jako dynamis, aktivita a otevření nového směřování, které se neustále utváří. Skutečná novost není absolutní kvalitou, nýbrž historickou skutečností, která se realizuje výhradně skrze integraci a selektivní sjednocování toho, co již existuje. Nové nelze redukovat na staré, přesto na něj musí navazovat, aby se nestalo pouhým opakováním. Hejdánek k ilustraci využívá příměr minivýhybkáře, který usměrňuje setrvačnost stávajících procesů k vyššímu smyslu a centrokomplikovanosti. Nové tak není v rozvinuté podobě obsaženo v počátku, ale představuje tvůrčí formování dění, které přesahuje danosti a dává jim nový směr. Práce zdůrazňuje procesuální a dynamický charakter historické novosti, která vyžaduje aktivní vztah k minulosti.
[Dění, primordiální událost, zvnějšnění]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 8. 1979
Tento text se zabývá hloubkovou analýzou dění skrze strukturu události, přičemž zdůrazňuje nezbytnost vytvoření nového myšlenkového a pojmového aparátu. Autor vychází z teoretického modelu tzv. primordiální události, což je termín převzatý od A. N. Whiteheada, označující nejjednodušší a nejnižší možný úsek dění. Ústředním předpokladem úvahy je aplikace principu kvantovosti na čas a dění, které podle autora nepředstavují spojité kontinuum, ale mají diskrétní, zrnitou povahu. Primordiální událost je definována jako nedělitelné kvantum dění, v jehož rámci sice dochází ke stávání, ale které již nelze rozložit na menší úseky ani zachytit jako statický, časově bezrozměrný okamžik. Tato nedělitelnost souvisí s vnitřní integritou a celkovostí události. Klíčovým mechanismem je proces zvnějšnění, tedy přechod z vnitřní sféry do sféry vnější, což přímo souvisí s ontologickým přechodem z budoucnosti (toho, co ještě není) do přítomnosti a minulosti. Fenomén uskutečnění a zpředmětnění se tak stává úhelným kamenem pro pochopení dynamiky dění.
Dopis příteli č. 50
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 9. 8. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 10
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 144–159
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 568–580
Dopis Ladislava Hejdánka z 9. srpna 1979 reaguje na potřebu formulovat základní společenské a politické požadavky pro skutečnou normalizaci české společnosti v kontextu Charty 77. Autor klade stěžejní důraz na dodržování zákonnosti a nezávislost soudní moci na státní správě. Argumentuje, že spravedlnost vyžaduje institucionální záruky, zejména neodvolatelnost soudců a nezávislost obhájců, kteří nesmí být vystaveni politickému tlaku. Hejdánek na historických příkladech, jako je Dreyfusova aféra či Masarykovo působení, demonstruje nezbytnost zapojení uvědomělé veřejnosti a nezávislých médií do kontroly státní moci. V závěru navrhuje konkrétní kroky k emancipaci společnosti od státního diktátu, včetně práva na svobodné sdružování a oddělení funkcí státního a veřejného žalobce. Text je výzvou k postupnému budování právního státu založeného na osobní statečnosti a solidaritě občanů.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 113
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 13. 8. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 267–268
Tento dokument z 13. srpna 1979 představuje otevřený dopis mluvčích Charty 77 a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) adresovaný generálnímu prokurátorovi Jánu Feješovi. Signatáři v něm naléhavě žádají o nápravu kritické situace vězněného disidenta Petra Cibulky v káznici Plzeň-Bory. Cibulka byl odsouzen ke dvěma letům vězení za pobuřování, kterého se měl dopustit šířením neoficiálních hudebních nahrávek a samizdatové literatury. Dopis upozorňuje na brutální fyzické útoky spoluvězňů, před nimiž správa věznice Cibulku odmítla chránit či jej přeložit na jiné pracoviště. Na protest proti těmto podmínkám zahájil Cibulka v květnu 1979 dlouhodobou hladovku, která vedla k jeho extrémnímu vyčerpání a přímému ohrožení života. Autoři dopisu apelují na nejvyšší státní orgány, aby v souladu se svými povinnostmi zajistily ochranu jeho zdraví a dodržování zákonnosti ve vězeňském systému. Dokument je významným dokladem šikany politických vězňů v normalizačním Československu a úsilí občanských iniciativ o jejich ochranu.
Aporie a problémy „všehomíra“ (uni-verza)
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 8. 1979
Tento text se zabývá ontologickými aporiemi spojenými s pojmem vesmíru (univerza) jakožto souhrnu všeho jsoucího. Autor kriticky zkoumá problém subjektu, který by takový souhrn prováděl a garantoval. Pokud by tento subjekt stál vně univerza, samotný souhrn by nebyl úplný, neboť by nezahrnoval toto jednající jsoucno. Pokud by byl uvnitř, nemohl by garantovat kontakt se všemi ostatními prvky. Tato diskuse vede k úvahám o pluralitě možných subjektů a hrozbě nekonečného regresu. Druhá část textu se zaměřuje na fyzikálně-ontologické meze komunikace mezi jednotlivými událostmi, označenými jako primordiální události. Autor zdůrazňuje, že jakýkoli kontakt mezi nimi, ať už přímý nebo zprostředkovaný, je limitován prostoročasovými podmínkami a konečnou rychlostí šíření interakcí, která nepřesahuje rychlost světla. Tím je zpochybněna možnost okamžitého a totálního propojení všech prvků v jeden naráz uchopitelný celek.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 114
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 27. 8. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 268–269
Tento dokument, vydaný 27. srpna 1979 mluvčími Charty 77 Jiřím Hájkem, Zdenou Tominovou a Ladislavem Hejdánkem, vyjadřuje hluboké poděkování za mezinárodní projevy solidarity se zatčenými členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a signatáři Charty 77. Autoři zdůrazňují, že obrana lidských a občanských práv je univerzálním závazkem, který přesahuje hranice států. Dokument upozorňuje na osud tzv. „pražské desítky“ i dalších politických vězňů v Československu a ve světě. Mluvčí vnímají mezinárodní tlak a veřejné mínění jako klíčové nástroje pro ochranu pronásledovaných. Text dále reflektuje souvislost mezi dodržováním lidských práv a procesem uvolňování mezinárodního napětí v duchu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). Součástí záznamu jsou i informace o konkrétních formách podpory od evropských vlád, mezinárodních organizací jako Amnesty International či PEN klub, a od exilových i opozičních skupin, které se angažovaly proti chystaným politickým procesům v normalizačním Československu.
Dopis příteli č. 51
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 6. 9. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 11
- in: Doba. Informační bulletin zaměřený na kulturu a politiku, 1979, č. 2, str. 10–14
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 160–175
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 581–593
- in: Ladislav Hejdánek, Havel je uhlík. Filosof a politická odpovědnost, vyd. Jan Hron, Praha: Knihovna Václava Havla, 2009, č. 3, str. 47–55
Tento dopis Ladislava Hejdánka ze září 1979 kriticky reflektuje politickou situaci v Československu v období příprav procesu s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tzv. „pražskou desítkou“. Autor analyzuje průtahy v soudním řízení a spatřuje v nich známky nejistoty a rozporů uvnitř vládnoucího režimu. Zvláštní pozornost věnuje nabídce úřadů, které umožnily Václavu Havlovi vycestovat na roční pobyt do USA. Hejdánek vyzdvihuje Havlovo rozhodnutí podmínit přijetí této nabídky propuštěním ostatních vězněných kolegů, což vnímá jako projev zásadovosti a solidarity. Text dále zdůrazňuje rostoucí mezinárodní význam Charty 77 a vliv represí na globální diplomacii, včetně jednání o dohodách SALT II. Hejdánek argumentuje, že represe jsou projevem vnitřní slabosti režimu, a vyzývá k dodržování zákonnosti a lidských práv jako nezbytného předpokladu pro skutečný mír a společenskou normalizaci. Závěrem vyzdvihuje sílící mezinárodní spolupráci mezi obránci lidských práv napříč Evropou a světem.
Dopis příteli č. 52
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 7. 10. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 12
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 176–194
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 594–611
V tomto dopise z října 1979 se Ladislav Hejdánek zamýšlí nad politickými pojmy „radikalismus“, „umírněnost“ a „konzervatismus“, zejména v kontextu hnutí Charta 77. Autor odmítá povrchní nálepkování a zdůrazňuje, že adekvátní politické jednání musí vycházet z důkladné analýzy situace, nikoli z předem daných postojů. Hejdánek nově definuje radikalismus jako úsilí jdoucí ke „kořenům“ (radix) a opírající se o pevné mimopolitické principy a mravní základy. Konzervatismus pak interpretuje jako nezbytné úsilí o zachování zásadních hodnot, jako jsou lidská práva a zákonnost, což vztahuje i na důsledné dodržování ustavujícího dokumentu Charty 77. V závěru kritizuje stalinskou politiku, která podle něj obětovala autentické socialistické kořeny ve prospěch budování velmocenského impéria. Text je apelem na politiku založenou na integritě, zásadovosti a hlubokém kulturním i duchovním zakotvení, která se nenechá svést čistým pragmatismem, mocenským monopolem ani dočasnou efektivitou na úkor mravních východisek.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 115
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 8. 10. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 270
Tento historický dokument, označený jako Dokument č. 27 ze dne 8. října 1979, představuje seznam 39 nových signatářů, kteří se rozhodli veřejně připojit k Prohlášení Charty 77. S těmito novými podpisy dosáhl celkový počet signatářů této významné opoziční iniciativy v komunistickém Československu čísla 1017. Text obsahuje jmenný seznam osob včetně jejich tehdejších profesí, což dokládá široké sociální spektrum příznivců hnutí – od dělníků a řemeslníků přes duchovní a vědecké pracovníky až po umělce a studenty. Mezi novými signatáři se objevují jména jako Jan Dus, Lubor Dohnal či členové rodiny Němcových. Dokument byl vydán tehdejšími mluvčími Charty 77 Jiřím Hájkem, Ladislavem Hejdánkem a Zdenou Tominovou. Původně byl publikován v samizdatovém periodiku Informace o Chartě a následně v exilovém časopise Listy. Dokument slouží jako cenný pramen pro studium dějin protikomunistického odporu a vývoje občanské společnosti v normalizačním období, přičemž ilustruje neustálý nárůst podpory hnutí i přes represivní opatření státního aparátu.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 116
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 15. 10. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 270–272
Tento dokument představuje stanovisko mluvčích Charty 77 z 15. října 1979 určené státním a soudním orgánům ČSSR v souvislosti s nadcházejícím procesem se šesti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Obvinění, mezi nimiž byli Václav Havel, Jiří Dienstbier či Václav Benda, čelili obvinění z podvracení republiky za svou činnost v rámci nezávislé občanské iniciativy. Charta 77 v textu zdůrazňuje, že VONS je legální skupina jednající v souladu s ústavou i mezinárodními pakty o lidských právech a že pouze upozorňuje na konkrétní případy nezákonnosti. Dokument kritizuje předpojatou mediální kampaň a politickou povahu stíhání a vyzývá k osvobození obviněných. Signatáři požadují zajištění veřejnosti procesu, včetně přístupu pro zahraniční pozorovatele a právníky. Text varuje, že pokračování politických procesů ohrožuje vnitřní i mezinárodní stabilitu, a místo represí navrhuje cestu dialogu k řešení společenské krize. Prohlášení podepsali mluvčí Jiří Hájek, Zdena Tominová a Ladislav Hejdánek.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 117
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: říjen 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 272
Tento dokument představuje telegram mluvčích Charty 77 – Jiřího Hájka, Ladislava Hejdánka a Zdeny Tominové – zaslaný v říjnu 1979 účastníkům protestní hladovky ve Varšavě. Skupina jedenácti polských disidentů, mezi nimiž byli Jacek Kuroń, Jan Lityński a Adam Michnik, zahájila v kostele sv. Kříže sedmidenní hladovku na znamení solidarity s politickými vězni v Československu a Polsku. Hlavním cílem této akce bylo podpořit uvězněné členy československého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Mluvčí Charty 77 v textu vyjadřují poděkování za tento projev sounáležitosti a zdůrazňují společné úsilí o respektování lidské důstojnosti. Dokument, původně publikovaný v periodiku Informace o Chartě 77, ilustruje významnou spolupráci a vzájemnou podporu mezi disidentskými hnutími ve střední Evropě během období normalizace. Tato přeshraniční solidarita byla klíčová pro mezinárodní zviditelnění porušování lidských práv v tehdejším východním bloku a posilovala morální legitimitu opozičních aktivit v obou zemích.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 118
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 16. 10. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 273–274
Dopis mluvčích Charty 77 ze dne 16. října 1979 adresovaný československé vládě a Federálnímu shromáždění protestuje proti odejmutí státního občanství spisovateli Pavlu Kohoutovi. K tomuto aktu došlo poté, co byl Kohoutovi a jeho manželce Jeleně Mašínové nezákonně znemožněn návrat z povoleného pracovního pobytu v Rakousku. Charta 77 označuje tento krok Ministerstva vnitra za hrubé porušení mezinárodních dohod o lidských právech a helsinského Závěrečného aktu. Text kritizuje zneužití zákona č. 39/1969 Sb., který umožňuje zbavit občana příslušnosti bez soudního řízení a na základě vágních obvinění z poškozování zájmů státu. Dokument poukazuje na rozpor v jednání režimu, který mimosoudně vyhání své kritiky do exilu, zatímco jiné občany vězní za pokus o opuštění země. Autoři vyzývají k nápravě této křivdy, přezkoumání zákonů o občanství a k dodržování přijatých mezinárodních závazků.
Dopis příteli č. 53
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 18. 10. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 13
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 195–210
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 612–624
Tento dopis Ladislava Hejdánka z října 1979 se věnuje nadcházejícímu soudnímu procesu s členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Autor analyzuje rozhodnutí režimu rozdělit tzv. „pražskou desítku“ na dvě skupiny, přičemž první šestice (včetně Václava Havla a Jiřího Dienstbiera) čelí bezprostřednímu soudu. Hejdánek podrobuje zdrcující kritice obžalobu, která postrádá důkazy o nepravdivosti sdělení VONS a místo toho kriminalizuje samotnou snahu o občanskou kontrolu moci. Text zdůrazňuje, že odhalování nezákonností je v souladu s právem i morálkou, zatímco jejich zatajování stát poškozuje. Srovnáním s principy svobodného tisku a odkazem na helsinské dohody autor varuje před mezinárodní diskreditací Československa. Dopis je apelem na občanskou statečnost; Hejdánek v něm deklaruje odhodlání pokračovat v obhajobě lidských práv a pravdy, které považuje za nezbytný základ pro přežití civilizace, a to i navzdory hrozbě dalších represí vůči signatářům Charty 77.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 119
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 21. 10. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 275
Tento dokument z 21. října 1979 představuje společné prohlášení Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a polského Výboru společenské sebeobrany (KSS-KOR). Text reaguje na nadcházející soudní proces se šesti významnými disidenty – Otkou Bednářovou, Václavem Bendou, Jiřím Dienstbierem, Václavem Havlem, Danou Němcovou a Petrem Uhlem, kteří byli obviněni z podvracení republiky. Autoři prohlášení zdůrazňují, že československý režim přistoupil k procesu navzdory rozsáhlým mezinárodním protestům a výzvám k propuštění vězněných, kteří jsou stíháni výhradně za své přesvědčení. Dokument označuje soudní řízení za protiprávní a namířené proti těm, kteří brání lidská práva. Bez ohledu na výsledek soudu je proces vnímán jako morální vítězství obžalovaných. Signatáři zároveň deklarují své odhodlání pokračovat v úsilí o obranu lidské důstojnosti a podporu všech pronásledovaných v Československu i Polsku. Prohlášení podepsali mluvčí Charty 77 a zástupci obou lidskoprávních výborů v předvečer zahájení procesu.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 120
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 24. 10. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 275–277
Tento dokument představuje stanovisko mluvčích Charty 77 ze dne 24. října 1979 k soudnímu procesu s předními členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Mezi odsouzenými byli Petr Uhl, Václav Havel, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Otta Bednářová a Dana Němcová, kteří obdrželi tresty odnětí svobody v rozmezí dvou až pěti let za údajné podvracení republiky. Text kritizuje proces jako vykonstruovaný a zdůrazňuje soustavné porušování československého právního řádu i ústavních práv občanů. Dokument upozorňuje na mezinárodní izolaci soudu, vyloučení veřejnosti a zahraničních pozorovatelů i na vlnu protestů ze strany vlád, komunistických hnutí a demokratické veřejnosti v zahraničí. Stanovisko je adresováno Nejvyššímu soudu ČSSR s výzvou k nápravě těchto právních pochybení v rámci odvolacího řízení. Proces je vnímán jako zásadní porušení Závěrečného aktu z Helsinek a vážné poškození mezinárodní reputace Československa.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 121
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: říjen 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 278–281
Stanovisko Charty 77 z října 1979 reaguje na projednávání stížnosti Mezinárodní konfederace svobodných odborů u Mezinárodní organizace práce (MOP) ohledně porušování úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání. Dokument poukazuje na hluboký rozpor mezi oficiálními tvrzeními československých úřadů a reálnou praxí, kdy jsou signatáři Charty 77 a další kritici režimu systematicky postihováni. Diskriminace zahrnuje nezákonné výpovědi, nucené přijímání nekvalifikované práce, přeřazování na nižší pozice i nátlak k emigraci. Charta 77 kritizuje soudní systém, který v pracovněprávních sporech rezignoval na svou nezávislost a potvrzoval výpovědi na základě politických kritérií. Dokument rovněž odsuzuje roli oficiálních odborů (ROH), které namísto ochrany zaměstnanců diskriminační postupy legitimizovaly. Navzdory mírným taktickým ústupkům režimu pod mezinárodním tlakem nedošlo k nápravě křivd. Charta 77 proto navrhuje vyslání vyšetřovací komise MOP do Československa a nabízí jí k dispozici svou dokumentaci o případech bezpráví.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 122
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 11. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 281–282
Tento dokument z 6. listopadu 1979 představuje oficiální odpověď mluvčích Charty 77 – Jiřího Hájka, Zdeny Tominové a Ladislava Hejdánka – na dopis sovětského akademika Andreje Sacharova a dalších tamních obránců lidských práv. Autoři v textu vyjadřují vděčnost za projevenou morální podporu a oceňují činnost sovětských aktivistů zaměřenou na dodržování mezinárodních závazků vyplývajících ze Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Dokument zdůrazňuje přesvědčení, že ochrana lidských práv a důstojnosti je nerozlučně spjata s procesem mezinárodního uvolňování napětí. Signatáři uznávají, že vzhledem k podobným společensko-politickým strukturám čelí aktivisté v Československu, Sovětském svazu a Polsku analogickým problémům. Charta 77 v reakci projevuje jasnou ochotu k užší spolupráci a ke sjednocení úsilí v zápase za lidská práva napříč státními hranicemi, čímž reaguje na Sacharovův návrh k vytvoření společné platformy pro obhajobu práv v zemích sovětského bloku.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 123
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 12. 11. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 282–286
Tento dokument ze 12. listopadu 1979 obsahuje sdělení mluvčích Charty 77 a podrobný rozbor profesora Zdeňka Jičínského týkající se soudního procesu se šesti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Jičínský ve svém dopise Federálnímu shromáždění analyzuje proces, v němž byli Petr Uhl, Václav Havel a další odsouzeni k několikaletým trestům vězení. Autor kritizuje hrubé porušování ústavních principů, zejména zásady nezávislosti soudů a veřejnosti soudního jednání. Rozbor poukazuje na to, že rozsudky byly předem určeny politickou mocí a oficiální propaganda záměrně zkreslovala činnost obžalovaných. Dokument zdůrazňuje, že tento politický proces vážně poškodil mezinárodní pověst Československa a představuje přímé porušení Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Jičínský uzavírá, že namísto práva a zákonnosti byla demonstrována pouhá moc směřující k potlačení kritických hlasů v době hluboké společenské krize.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 124
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 12. 11. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 287–289
Tento dokument Charty 77 z listopadu 1979 představuje podrobný rozbor vlivu úpravy cen z července téhož roku na životní náklady průměrné čtyřčlenné rodiny v Československu. Text doplňuje dřívější „Teze o spotřebě“ a prostřednictvím konkrétních rozpočtových tabulek demonstruje, že ani dva průměrné platy nestačí na pokrytí životního standardu běžné domácnosti. Autoři, kterými jsou signatáři i nesignatáři Charty 77, analyzují výdaje na potraviny, průmyslové zboží, bydlení a ošacení, přičemž poukazují na citelný nárůst nákladů po zdražení. Dokument rovněž kritizuje nerovnoměrnou státní kompenzaci, která zvýhodňovala ozbrojené složky oproti důchodcům a rodinám s dětmi. Cílem této analýzy bylo poskytnout občanům objektivní informace o jejich ekonomické situaci a podnítit je k větší občanské aktivitě v atmosféře, kde oficiální tisk a odbory o skutečných dopadech inflace mlčely. Rozbor slouží jako cenný doklad o sociálně-ekonomické realitě a metodách občanského odporu v období normalizace.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 125
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 14. 11. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 290–292
Tento dokument představuje otevřený dopis mluvčích Charty 77 (Jiřího Hájka, Zdeny Tominové a Ladislava Hejdánka) generálnímu a vojenskému prokurátorovi ČSSR ze 14. listopadu 1979. Autoři v něm ostře protestují proti stupňujícím se represím a protizákonným postupům Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Státní bezpečnosti (StB). Dopis vznikl v přímé reakci na proces se šesti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a následnou vlnu policejní svévole. Dokument podrobně popisuje konkrétní případy fyzického násilí, nezákonného zadržování, nucených psychiatrických hospitalizací a šikany namířené proti signatářům Charty 77 i dalším občanům. Zvláštní pozornost je věnována vykonstruovanému obvinění z přípravy „teroru“, které sloužilo jako záminka k domovním prohlídkám a zatýkání v listopadu 1979. Mluvčí žádají neprodlené prošetření těchto nezákonností, vyvození odpovědnosti a kritizují čs. sdělovací prostředky za dezinformační kampaň. Zdůrazňují, že namísto státního násilí a zastrašování je pro řešení společenské krize nezbytný věcný dialog mezi vládou a lidem.
[Bytí a událost, vnitřní a vnější dění]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 11. 1979
Text se zabývá povahou bytí, které se nám dává pouze jako konkrétní událost, definovaná integrováním vnitřního a vnějšího dění. Autor zdůrazňuje asymetrii mezi těmito sférami: vnitřní dění je primární, dynamické a negentropické, zatímco vnější dění představuje jeho redukovanou, entropickou podobu. Vnitřek není pouhým předpokladem vnějšku, ale aktivním činitelem, který vede k integraci celého konkréta. Tato integrace není statickým faktem, ale procesem, v němž má vnitřní složka vždy náskok. S odkazem na Nicolaie Hartmanna text potvrzuje jednotu bytí jsoucna, avšak klade otázku po zdroji této jednoty. Ta není chápána jako počáteční danost, nýbrž jako úkol přicházející z budoucnosti. Bytí je tedy nahlíženo v horizontu temporality a cílené celistvosti, která musí být neustále ustavována skrze vnitřní dění a jeho zvnějšňování.
[Bytí, poznání, nepředmětnost, vnějšek a vnitřek]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 11. 1979
Tento text podrobuje kritice ontologické pojetí Nicolaie Hartmanna, konkrétně jeho tezi o „nadpředmětnosti“ bytí a sekundární povaze předmětnosti. Autor zpochybňuje Hartmannovo užití pojmu „skutečný“ ve vztahu k poznání a poukazuje na to, že poznání se často vztahuje k chybným konstruktům či interpretacím namísto nezávislé skutečnosti. Hlavní navrhovaná revize spočívá v důsledném odlišení bytí jako takového, které je bytostně nepředmětné, od konkrétního jsoucna. Konkrétní jsoucno je nahlíženo jako srostlice vnitřní (nepředmětné) a vnější (předmětné) stránky. Zatímco čisté bytí se nikdy nemůže stát legitimním předmětem, vnější stránka jsoucna se jím v rámci poznání stát musí. Předmětnost tedy není jen druhotným vztahem k subjektu, ale má svůj ontologický základ v objektivní vnějškovosti jsoucna, která je integrována s jeho vnitřkem nezávisle na myšlení. Rozdíl mezi vnějškem a předmětností je dán přístupem subjektu, avšak tento přístup je podmíněn strukturou samotného jsoucna.
[Pojetí ontologie a její možná perspektiva]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 11. 1979
Tento text se zab v pojet m ontologie a jej m m stem ve filosofick m myšlen . Autor argumentuje, Űe ontologii nelze ch pat jako klasickou vědu o byt , neboť věda předpokl d předmětnost, zat mco byt m povahu nepředmětnou. Pokus o definov n ontologie jako vědy o nepředmětech nar ž na skutečnost, Űe nepředmětn realita tvoř neděliteln celek bez pevn ch hranic. Ontologie by proto neměla b t ch p na jako speci ln discipl na, ale jako specifick cesta č aspekt filosofie usiluj c o uchopen celku. Dokument nab z alternativn v klad pojmu ontologie analogicky k mytologii: nikoliv jako vědu, n brž jako pokus o „logizaci“ samotn ho byt . V tomto smyslu představuje ontologie jeden z možn ch myšlenkov ch př stupů a metodologick ch cest filosofick ho zkoum n . Tento posun umožňuje kriticky přistupovat k metod m ontologie, aniž by bylo nutn popř t existenci samotn ot zky po byt . Ontologie se tak st v dynamick m úkolem rozumu v jeho vztahu k realitě.
Charta ’77 und der Zusammenhang zwischen Unterdrückung und Aufrüstung
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 15. 11. 1979
V tomto dopise z listopadu 1979 reflektuje filosof Ladislav Hejdánek proces se šesti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Líčí jej jako právní provokaci a politické selhání, které vyvolalo vlnu mezinárodní solidarity. Hejdánek analyzuje hlubokou souvislost mezi vnitřní represí a mezinárodní bezpečností. Tvrdí, že stát, který nedodržuje práva vlastních občanů, ztrácí důvěryhodnost při uzavírání mezinárodních smluv, včetně dohod o odzbrojení jako SALT II. Text zkoumá, jak represe v sovětském bloku a jeho mocenská expanze podněcují strach Západu a závody ve zbrojení, zejména v otázce rozmístění raket středního doletu. Autor zdůrazňuje význam nezávislých občanských iniciativ na obou stranách železné opony pro budoucí emancipaci společnosti. Hejdánek uzavírá, že proces byl pro československý režim debaklem, který nechtěně zvýšil prestiž Charty 77 a VONS, zatímco režim připravil o zbytek kreditu i u západní levice.
Dopis příteli č. 54
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 15. 11. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 14
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 211–226
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 625–638
Tento dopis Ladislava Hejdánka z listopadu 1979 analyzuje soudní proces se šesti členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Autor kritizuje lajdáckou přípravu procesu a jeho právní neudržitelnost, kterou označuje za provokaci vůči domácí i světové veřejnosti. Hejdánek zdůrazňuje, že represe proti ochráncům lidských práv mají hluboké mezinárodní důsledky, neboť podkopávají důvěryhodnost socialistických států při uzavírání mezinárodních smluv, jako je SALT 2. Dokument dále rozebírá geopolitický kontext, včetně hrozby nového kola zbrojení a rozmísťování raket v Evropě. Autor argumentuje, že porušování lidských práv přímo ohrožuje světový mír. Navzdory represím vidí naději v posilování nezávislých občanských iniciativ a mezinárodní solidarity, která se po procesu zformovala. Hejdánek proces hodnotí jako politický debakl režimu, který místo likvidace opozice pouze posílil povědomí o Chartě 77 a VONS v zahraničí.
[Jsoucna, hromady, skutečnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 11. 1979
Tento filosofický text se zabývá ontologickým rozlišením mezi skutečnými jsoucny a pouhými agregacemi či jevy. Autor na příkladech souhvězdí a hromady cihel ukazuje, že mnohé objekty, které vnímáme jako celky, postrádají vnitřní integritu a reálné souvislosti, jež by z nich činily samostatná jsoucna. Zatímco souhvězdí je produktem perspektivy a hromada cihel nahodilým shlukem bez vnitřního sjednocení, skutečná jsoucna se vyznačují schopností udržovat svou celkovost a integritu proti tendencím ke změně. Text dále rozlišuje mezi pravými a nepravými jsoucny, přičemž do druhé kategorie řadí umělecká díla nebo společenské instituce. Ty sice disponují skutečností, ale jejich integrita vyžaduje neustálou aktualizaci prostřednictvím aktivity subjektů. Autor v závěru zdůrazňuje, že mezi vším, co existuje, je nutné hledat především pravá jsoucna jako základ všeho ostatního, čímž zpochybňuje naše běžné vnímání nahodilých seskupení.
[Realismus, věc, pravá a nepravá jsoucna]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 11. 1979
Text kriticky zkoumá pojem „realismus“ a jeho etymologickou vazbu na slovo „věc“ (res). Autor upozorňuje na zavádějící povahu realismu, který redukuje komplexní skutečnost na pouhou věcnost a předmětnost. Skutečnost totiž není jen souborem věcí, ale zahrnuje i fenomény, které nelze za věci považovat, jako jsou živé organismy, lidé či společenské struktury. Zásadním přínosem textu je rozlišení mezi „pravými“ a „nepravými“ jsoucny. Zatímco nepravé jsoucno je pouhou neintegrovanou aglomerací (věcí), pravé jsoucno (např. organismus, buňka či atom) představuje vnitřně sjednocený celek. Pokud o pravých jsoucnech hovoříme jako o věcech, dopouštíme se nepřípustné redukce. Realismus je tak vymezen jako myšlenkový směr zatížený strukturální chybou, která vše reálné chápe výhradně skrze kategorii předmětu. Tím se vytrácí pochopení pro vnitřní integritu a dynamiku skutečných celků, které přesahují hranice pouhé věcnosti.
[Skutečnost, bytí a jsoucnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 11. 1979
Tento text přináší kritickou reflexi ontologického rozlišení Nicolaie Hartmanna mezi konkrétními jsoucny a bytím. Zatímco Hartmann považuje bytí za identický modus společný všem jsoucnům, autor navrhuje jemnější distinkci a argumentuje, že to, co je jsoucnům společné, by mělo být označováno jako „jsoucnost“, nikoli „bytí“. Podobně rozlišuje mezi pravdivostí jako společnou vlastností výroků a pravdou samotnou. Autor si všímá jazykového omezení v češtině i němčině, kde výraz „skutečnost“ (Wirklichkeit) často nerozlišuje mezi společným modem a jeho hlubším základem, což vede k terminologickému směšování. Text nastoluje fundamentální otázku po skutečné povaze bytí a pravdy v protikladu k pouhé jsoucnosti a pravdivosti. Tato filosofická úvaha vybízí k přehodnocení tradičních kategorií a k hlubšímu zkoumání toho, co tvoří základ jsoucího světa mimo jeho obecně sdílené vlastnosti.
[Karl Jaspers, rozum, jsoucna, smysl a smysluplnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 11. 1979
Tento text se zabývá pojetím rozumu a smyslu v díle Karla Jasperse, konkrétně v kontextu jeho přednášek z roku 1935. Jaspers staví do protikladu sféru rozumného a nerozumného, přičemž filosofie usiluje o proniknutí a transformaci iracionálna v řád a zákon. Autor rozlišuje mezi různými typy jsoucen na základě jejich vztahu ke smyslu. Zatímco nástroje získávají smysl zvnějšku skrze své užití k rozumnému cíli, tzv. pravá jsoucna jsou se smyslem spjata vnitřně a jsou jím integrována. Rozum k realitě přistupuje buď instrumentálně, nebo jako nástroj k odhalování vnitřní smysluplnosti. Text dále reflektuje obtížnost rozpoznávání absence smyslu, která je vždy zatížena rizikem přehlédnutí skrytých souvislostí. Oproti tomu pozitivní odhalení smyslu je považováno za bezpečnější a snadněji podrobitelné kritickému zkoumání. Úvaha zdůrazňuje roli integrujícího činitele jako nezbytného předpokladu pro existenci smyslu v jakémkoli celku.
Dokument Charty 77 č. 127
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 12. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 294
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 126
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 6. 12. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 293–294
Tento dokument je nekrologem vydaným mluvčími Charty 77 k úmrtí Františka Kriegla, který zemřel 3. prosince 1979. Text vyzdvihuje Krieglovu osobnost jako lékaře, politika a neúnavného bojovníka za lidská práva a socialismus s lidskou tváří. Připomíná jeho hrdinskou minulost interbrigadisty ve Španělsku a lékaře v Číně během druhé světové války. Zvláštní důraz je kladen na jeho roli během pražského jara 1968, kdy jako jediný čelný politik odmítl podepsat moskevský protokol legitimizující sovětskou okupaci. Dokument popisuje Krieglovo zapojení do Charty 77, jejímž byl jedním z prvních signatářů, a líčí soustavnou perzekuci, šikanu a policejní dohled, kterým čelil ze strany komunistického režimu až do své smrti. Autoři (Jiří Hájek, Zdena Tominová a Ladislav Hejdánek) v textu vyjadřují hluboký zármutek nad ztrátou přítele a morální autority, jehož odkaz čestného zápasu za lidskou důstojnost považují za trvalý zdroj síly a inspirace pro budoucí generace.
Dopis příteli č. 55
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 6. 12. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 15
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 227–246
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 639–655
Tento dopis Ladislava Hejdánka z prosince 1979 reflektuje úmrtí MUDr. Františka Kriegla, významného signatáře Charty 77 a politika, který se v roce 1968 jako jediný odmítl podrobit sovětskému diktátu. Hejdánek popisuje osobní úctu ke Krieglovi a zdůrazňuje roli Charty 77 při spojování lidí různých názorů. Hlavní část textu se věnuje nedůstojným manipulacím tehdejší moci, která se snažila znemožnit veřejné rozloučení s Krieglem prostřednictvím administrativních průtahů a nevhodného načasování pohřbu. Autor tuto situaci interpretuje skrze antické paralely, konkrétně pomocí Sofokleovy tragédie Antigona. Srovnává jednání tehdejšího režimu s postavou krále Kreonta, který upíral právo na pohřeb, a ukazuje na hluboký rozpor mezi státní mocí a přirozeným mravním zákonem. Text je filosofickým zamyšlením nad úpadkem kultury, v níž mocenské zájmy převládají nad pietou a pravdou, a nad trvalým významem mýtu v moderní společnosti.
[Ontologie a její dvojí pojetí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 12. 1979
Text se zabývá dvojím pojetím ontologie, kterou nechápe jako speciální disciplínu, nýbrž jako strategii myšlenkového postupu. První cesta směřuje k uchopení bytí samotného, což je však v současné době, ovlivněné předmětným myšlením, úkol přesahující lidské možnosti a odsunutý do budoucnosti. Druhá cesta se zaměřuje na zkoumání ontických struktur konkrétních jsoucen a procesů. Autor navrhuje, že skrze kritickou reflexi těchto struktur se lze připravit na budoucí uchopení bytí. Klíčovým tématem je výzkum procesuální stránky jsoucen, zejména struktury událostí. Mezi navržená výzkumná témata patří model primordiální události, ontogeneze a fylogeneze subjektů, vztah mezi vnitřním a vnějším, ontická povaha uměleckých děl, společenská organizovanost a dějiny. Cílem této ontologické strategie je překonat omezení předmětného myšlení prostřednictvím analýzy konkrétního bytí v jeho procesualitě.
[Porozumění druhému, smysluplnost jednání druhého člověka]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 12. 1979
Tento text shrnuje autorovu diskuzi s Dr. Megglem o podstatě porozumění a smysluplnosti lidského jednání. Autor odmítá zužování tohoto problému na pouhou vědomou intencionalitu nebo formální struktury reflexe. Argumentuje, že porozumění druhému vyžaduje hlubší nahlédnutí do širších souvislostí a principů, ke kterým se jednající člověk vztahuje a které sám neurčuje. Skutečné porozumění je podmíněno tím, že interpret sám zaujme vztah k onomu podstatnému, v čem je jednání druhého zakotveno. Autor dále uvádí, že smysluplnost není omezena pouze na lidskou komunikaci, ale projevuje se i v živočišné říši skrze předvídatelnost chování. Porozumění tedy není jen produktem subjektivní vůle, nýbrž záležitostí přístupu k samotným základům smyslu. Pokud interpret postrádá zkušenost se smysluplností jako takovou, zůstává k jednání druhého slepý a nahrazuje skutečný význam nesmyslnými kategoriemi. Text zdůrazňuje, že smysl je objektivním horizontem, který umožňuje jakékoli lidské setkání a vzájemné pochopení.
[Předmětné myšlení a svět]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 12. 1979
Tento text se zabývá povahou předmětného myšlení, které interpretuje jako výraz specifického životního zaměření člověka. Toto zaměření podle autora ignoruje skutečnost samu a namísto toho se orientuje na vlastní, často mechanické či násilné výtvory, čímž se vposledu uzavírá do sebe sama. Autor argumentuje, že takový přístup vede k antropocentrismu, subjektivismu a nihilismu, což se projevuje vnitřní neukotveností maskovanou vnějším násilím. S odkazem na Heideggerovo pojetí vůle k moci text ukazuje, jak člověk redukuje veškerou skutečnost na pouhou předmětnost a buduje svůj svět výhradně z předmětů. Výsledkem je denaturovaný svět zbavený niternosti a přirozenosti – svět, který Masaryk popsal jako pouhé „skladiště věcí“. Takto zkonstruovaný svět se odcizuje životu, ohrožuje jej a nakonec vede k jeho destrukci, neboť postrádá jakoukoli vnitřní stránku a hloubku bytí.
[Předmětné myšlení, člověk v umělém osvětí, nihilismus]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 12. 1979
Tento text analyzuje fenomén předmětného myšlení, které redukuje skutečnost pouze na její vnější, objektivní stránku a opomíjí její vnitřní rozměr. Autor kritizuje tendenci člověka vzdát se své role „pastýře bytí“ ve prospěch role konstruktéra a „inženýra“ umělých jsoucen. Takto orientovaný člověk ztrácí autentický vztah ke světu a uzavírá se do umělého osvětí, které sám vyprodukoval. Tento proces vede k postupnému odlidštění, odcizení a ztrátě sebe sama. Objektivita se v tomto pojetí paradoxně rozplývá v subjektivitě, což nakonec ústí v nihilismus. Text zdůrazňuje, že pokud je skutečnost chápána výhradně jako předmětnost, dochází k dezintegraci subjektu i objektu. Nihilismus je tak popsán jako nevyhnutelný důsledek i konečná fáze předmětného životního a myšlenkového postoje, v němž se vytrácí smysl pro organické bytí a zůstává pouze prázdnota konstruovaného světa.
[Předmětné myšlení, skutečnost, nihilismus]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 12. 1979
Text kriticky analyzuje povahu předmětného myšlení ve vztahu ke skutečnosti a konceptu nihilismu. Autor argumentuje, že předmětné myšlení redukuje komplexní realitu na pouhou abstrakci tím, že se soustředí výhradně na vnější, předmětnou stránku jsoucen. Skutečná, nepředmětná dimenze bytí, kterou předmětné myšlení opomíjí a označuje za „nic“, je přitom určující hybnou silou veškerého dění. Předmětná skutečnost je v tomto pojetí chápána jako pouhý relikt či vedlejší produkt skutečných událostí, který se stává materiálem pro nové dění. Zásadní teze spočívá v přehodnocení pojmu nihilismus: zatímco zaměření na nepředmětné „nic“ je často mylně interpretováno jako nihilistické, skutečným nihilismem je naopak tradice předmětného myšlení. Ta totiž za nicotné považuje to, co je pro výstavbu a stabilitu světa nejpodstatnější – onen „úhelný kámen“ nepředmětnosti, bez něhož se celá stavba skutečnosti hroutí. Text tak vybízí k nové myšlenkové strategii, která čerpá z nepředmětných základů skutečnosti.
[Nepředmětné myšlení a jeho vztah k bytí jako čiré nepředmětnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1979
Tento text zkoumá vztah nepředmětného myšlení k bytí, které je chápáno jako čirá nepředmětnost. Autor vychází ze struktury události, která se vyznačuje dvojím směrem: navenek k jiným událostem a dovnitř k vlastním hlubinám. Kritizuje tradiční filosofii za to, že toto pronikání k počátkům interpretovala jako návrat do nadčasové minulosti a bytí chápala jako předmětné, tedy „nepravé“ jsoucno. Podle autora neexistuje žádný „zlatý věk“ filosofie bez omylů; cesta k pravému myšlení začíná v každém přítomném okamžiku skrze naše rozhodnutí. Rozhodující není následování hotových vzorů, ale život a myšlení v souladu s niterným základem bytí. Člověk nemá bytí napodobovat, ale má mu být „poslušný“, naslouchat mu a stávat se jeho tlumočníkem a svědkem. Cílem reflexe i životní praxe je odevzdání se pod vládu nepředmětného bytí, čímž se upevňuje jeho smysl a moc nad dějinami a celým světem.
[Raketové zbrojení, západní Evropa, SSSR a USA]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1979
Tento dokument rozebírá napjatou situaci v západní Evropě na konci roku 1979 týkající se rozmístění raket středního doletu. Autor analyzuje sovětskou propagandu, která se snaží odradit západní státy od modernizace výzbroje, a zároveň poukazuje na mocenskou nerovnováhu způsobenou intenzivním sovětským zbrojením. Text zdůrazňuje, že obavy Evropy plynou z historické zkušenosti se sovětskou expanzí, zejména z invaze do Československa v roce 1968, a z nejistoty ohledně budoucích amerických záruk v rámci jednání SALT 2. Západní Evropa se snaží snížit svou jednostrannou závislost na USA a reagovat na hrozbu více než pěti set sovětských jaderných hlavic namířených na evropské cíle. Článek uzavírá, že současné úsilí o dozbrojení je přímým a logickým důsledkem poválečné mocenské politiky SSSR. Bez agresivních kroků, jako byla okupace Československa, by potřeba nových raketových systémů pravděpodobně nebyla tak naléhavá.
[Událost a různé vrstvy její zakotvenosti v bytí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1979
Text zkoumá vícevrstevné zakotvení události v bytí. První, elementární vrstva spočívá v tom, že každá primordiální událost vyvěrá přímo z bytí jako svůj zdroj dění (fieri). Druhá vrstva představuje aktivní úsilí události o prohloubení tohoto zakotvení skrze zniternění vnějších kontaktů a přesahování vlastních mezí. Třetí typ zakotvenosti pak spočívá v integraci a organizaci vnějších skutečností a reliktů dřívějších událostí. Vrcholným stádiem je čtvrtý typ, tzv. superudálost. Ta vzniká skrze sebezapojení a spolupráci událostí nižší úrovně do širšího celku s hlubší niterností. Superudálost není původní, nýbrž následnou, sekundární jednotou, jejíž vnitřní strukturu nelze pochopit pouhou analýzou podřízených prvků, neboť její podstata tkví v samotné synergii. Tento proces ukazuje ontologickou cestu od prostého vyvěrání k integrované a vědomé komplexitě bytí.
[Vztah myšlení k bytí (pravdě); předmětné a nepředmětné intence]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1979
Text se zabývá vztahem myšlení ke skutečnosti skrze předmětné a nepředmětné intence. Zatímco u konkrétních jsoucen míří předmětné intence na vnější stránku a nepředmětné na vnitřní, při tematizaci ryzí nepředmětnosti vyžaduje myšlení strukturální proměnu. Autor odkazuje na Heideggerovo pojetí „zjinačení“ výpovědi, která musí odpovídat dění samotného bytí. Tato proměna myšlení je úzce spjata s hlubší tradicí víry, chápané jako celková životní orientace a odpověď na oslovení pravdou či bytím. Nepředmětný vztah k bytí se projevuje jako naslouchání a poslušnost, které ústí v nový způsob života a jednání. Myšlení pak vystupuje jako reflexe tohoto zaměření a musí být samo vnitřně proměněno, aby jeho předmětné výsledky byly legitimní. Tato vnitřní proměna subjektu je klíčová pro autentický vztah k pravdě, který přesahuje pouhé objektivizující nahlížení a vyžaduje aktivní následování výzvy, kterou bytí před člověka staví.
[Zakotvenost člověka v bytí a dějiny]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1979
Text se zabývá specifickým postavením člověka v ontologickém řádu událostí a jeho rolí v konstituování dějin. Člověk je definován jako „nadudálost nadudálostí“, která na rozdíl od biologických struktur nevytváří další vyšší integrální nadudálost, nýbrž svou činností ustavuje dějiny jako svébytné osvětí. Autor srovnává povahu dějin s biosférou; obojí představuje ne zcela zintegrované prostředí, v němž na sebe navazují procesy závislé na předchozím materiálu. Klíčový rozdíl však spočívá v tom, že dějiny vykazují tendenci k prohlubování zakotvenosti v bytí skrze hledání smyslu. Dějiny jsou nahlíženy jako proces integrace neustále narušovaný dezintegrací, přičemž jejich „objektivní“ průběh pouze odkazuje k vnitřnímu smyslu, podobně jako vnější forma uměleckého díla odkazuje k dílu samotnému. Lidské úsilí o vtištění lidské tváře dějinám pak představuje pokus o nový typ zakotvení v bytí, který přesahuje organické modely a směřuje k duchovnímu či dějinnému porozumění skutečnosti.
[Aktuální vztahy SSSR a USA, mezinárodněpolitická situace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 12. 1979
Dokument analyzuje proměnu mezinárodněpolitické situace a vztahů mezi SSSR a USA na konci roku 1979. Autor konstatuje výrazný odklon od postvietnamského pacifismu v USA směrem k novému kolu zbrojení. Tento posun je přičítán sovětské neschopnosti využít šanci na vnitřní liberalizaci a řadě strategických chyb v zahraniční politice. Sovětská represe vůči občanským iniciativám a vojenská angažovanost v Africe a jihovýchodní Asii poskytly západním zastáncům tvrdé linie legitimitu pro odvetná opatření. Rozmístění sovětských raket středního doletu pak přímo vyvolalo potřebu dozbrojení západní Evropy. Text předpovídá, že nadcházející závody ve zbrojení ekonomicky vyčerpají sovětský blok a prohloubí jeho vnitřní sociální napětí, zatímco USA využijí zbrojní programy k řešení domácí nezaměstnanosti. Celkově dokument vnímá oslabení sovětské pozice a její rostoucí globální izolaci jako vítaný vývoj pro západní politické špičky v kontextu rostoucí nestability a hrozby ze strany Číny.
[Nesmyslnost aktuální politiky Sovětského svazu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 12. 1979
Tento text podrobuje kritice iracionalitu tehdejší politiky Sovětského svazu a její negativní dopady na mezinárodní i vnitrostátní scénu. Autor argumentuje, že kdyby se SSSR zaměřil na vnitřní liberalizaci, zvyšování životní úrovně pracujících a upustil od mocenské expanze v Africe, Asii či Americe, mohl by si získat důvěru světové veřejnosti a efektivněji konkurovat kapitalistickému západu. Místo toho však sovětské vedení volí cestu tvrdé linie a represí, což vyvolává odpor doma i v zahraničí. Tato politika vede k eskalaci zbrojení, zhoršování vztahů s Čínou a nárůstu vojenské přítomnosti v satelitních státech, čímž provokuje protiopatření západní Evropy. Ve výsledku tak Sovětský svaz svou neurotickou reakcí na mezinárodní vývoj paradoxně upevňuje pozici svých ideologických protivníků a destabilizuje vlastní systém. Dokument z prosince 1979 tak reflektuje slepou uličku, do níž se socialistický tábor pod vedením Moskvy dostal, a zdůrazňuje rozpor mezi deklarovanými cíli a realitou sovětské mocenské praxe.
[Úloha reflexe ve společnosti, vztah vědy a vládnoucí vrstvy]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 12. 1979
Tento text z roku 1979 se zabývá funkcí reflexe a myšlení ve společnosti, kterou autor přirovnává k individuálnímu rozhodování jednotlivce. Zdůrazňuje, že pouhé odborné poznání nestačí, pokud o jeho správnosti není přesvědčena širší veřejnost. Hlavním tématem je varování před nebezpečím úzké spolupráce mezi vědci a vládnoucí elitou. Takový vztah vede k instrumentalizaci vědy, která pak slouží pouze k dodávání argumentů pro politicky motivovaná rozhodnutí, zatímco odborníci zůstávají bez vnější kontroly. Ačkoliv popularizace vědy a přesvědčování mas s sebou nese riziko demagogie, je nezbytným předpokladem pro veřejnou kritiku, která dokáže manipulaci odhalit. Věda a odborná kompetence si musí uchovat vlastní nezávislé fórum a společenské zázemí neorganizované vládou. Pouze demokratické zřízení umožňuje všestranný vědecký růst, zatímco čistě utilitární věda sloužící politickým cílům nevyhnutelně degraduje a stává se „nemocnou“. Text je tak obhajobou autonomie myšlení a veřejného diskursu jako obrany proti zneužití moci.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 128
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 18. 12. 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 295–297
Tento dokument představuje žádost o okamžité osvobození nespravedlivě stíhaných členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a signatářů Charty 77, zaslanou Nejvyššímu soudu ČSSR dne 18. prosince 1979. Podnět, který podepsalo celkem 769 občanů různých profesí, věku i politického přesvědčení, byl směřován k nadcházejícímu odvolacímu řízení naplánovanému na 20. prosince 1979. Mezi obžalovanými byli významní disidenti jako Václav Havel, Petr Uhl, Václav Benda, Otta Bednářová, Jiří Dienstbier a Dana Němcová. Žádost také apeluje na propuštění dalších politických vězňů, včetně Ladislava Lise či Václava Malého. Za pravost podpisů se zaručili přední představitelé disentu, mimo jiné Rudolf Battěk, Jiří Hájek či Ladislav Hejdánek. Dokument je důležitým dokladem solidarity v rámci protikomunistické opozice a snahy o zákonnou obranu lidských práv v tehdejším Československu. Signatáři zdůrazňují pluralitu svého složení, čímž demonstrují širokou společenskou podporu pro pronásledované aktivisty.
Dopis příteli č. 56
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 19. 12. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 16
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 247–262
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 656–669
Dopis Ladislava Hejdánka z roku 1979 kriticky analyzuje hluboký úpadek kultury a vzdělanosti v normalizačním Československu. Autor reaguje na rozhovor s náměstkem ministra školství a poukazuje na alarmující statistiky, podle nichž se země, dříve patřící k evropské špičce, propadla na konec žebříčku států RVHP. Hejdánek sleduje historické příčiny tohoto stavu, zejména politické čistky po letech 1948 a 1968, které vedly k vyhazovům kvalifikovaných odborníků a zavedení politických kritérií při přijímání ke studiu. Upozorňuje na paradox, kdy stát vykazuje nedostatek vzdělaných lidí, a přitom stávající experty nevyužívá nebo je diskriminuje. Autor odmítá čistě utilitární pohled na vzdělání jako na ekonomický nástroj a zdůrazňuje nezastupitelnou roli humanitních oborů a pěstování intelektuálních elit. Krizi školství interpretuje jako projev hlubšího morálního a politického selhání společnosti a volá po návratu ke svobodnému rozvoji vzdělanosti a občanské odpovědnosti.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 129
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: prosinec 1979
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 298
Tento dokument představuje vánoční poselství mluvčích Charty 77 z prosince 1979. Hlavním obsahem je oznámení o propuštění čtyř významných signatářů – Jarmily Bělíkové, Václava Malého, Jiřího Němce a Ladislava Lise – z vyšetřovací vazby, ačkoliv jejich trestní stíhání i nadále pokračovalo. Autoři textu, mluvčí Jiří Hájek, Zdena Tominová a Ladislav Hejdánek, v něm vyjadřují solidaritu s těmi, kteří zůstávají nespravedlivě vězněni, a jejich oběť vnímají jako zástupnou za celou komunitu usilující o dodržování lidských práv. Dokument reflektuje atmosféru konce roku 1979, zdůrazňuje pocit sounáležitosti s domácí i mezinárodní veřejností a čerpá povzbuzení z rostoucí podpory jejich úsilí. Poselství končí přáním pokoje, radosti a naděje pro rok 1980, určeným všem lidem dobré vůle. Text je důležitým historickým dokladem činnosti československého disentu, který i pod soustavným tlakem státní moci dokázal formulovat morální postoje a udržovat komunikaci se svými příznivci.
Dopis příteli č. 57
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 27. 12. 1979 ◆ poznámka: třetí ročník, dopis č. 17
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (3. řada – 1979), Praha: Edice Petlice, 1980, str. 263–284
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli III [dopisy č. 41–57], [s. l.]: [s. n.], 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979), Praha: [s. n.], 1980, str. 670–688
Dopis Ladislava Hejdánka z konce roku 1979 reflektuje situaci Charty 77 a soudní proces s členy VONS (tzv. pražskou desítkou). Autor analyzuje proměnu společenské atmosféry a konstatuje, že navzdory stupňujícím se represím si Charta vybudovala silnější mezinárodní i domácí pozici. Srovnává neúspěšné zastrašování z konce 70. let s paralyzujícím společenským šokem po roce 1968. Hejdánek se však kriticky věnuje i vnitřním problémům hnutí, jako je nechuť renomovaných signatářů přebírat odpovědnost mluvčích, nedostatečná péče o mladé členy a absence věcné vnitro-komunitní polemiky. Upozorňuje na rostoucí význam křesťanského proudu v opozici a postupný úpadek marxistických idejí. Výhled textu směřuje k nadcházející madridské konferenci a k potřebě budovat demokratickou pluralitu založenou na vzájemném respektu různých názorových skupin. Autor zdůrazňuje, že budoucí úspěch nezávislých aktivit závisí především na kvalitě odborné a tvůrčí práce, nikoliv na pouhém formálním přihlášení se k opozici.
Politische Prozesse und die Bedeutung der Charta ’77 für die Zukunft
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 27. 12. 1979
V tomto dopise z prosince 1979 reflektuje Ladislav Hejdánek třetí rok působení Charty 77 a nedávné procesy s členy VONS, známými jako „pražská desítka“. Navzdory vyneseným trestům pro osobnosti jako Václav Havel či Jiří Dienstbier Hejdánek soudí, že hnutí dosáhlo svého dosud nejsilnějšího postavení. Pozoruje, že státní represe, zaměřená na zastrašení společnosti, paradoxně zvýšila mezinárodní povědomí o hnutí a upevnila jeho morální autoritu. Autor však nabízí i kritický vnitřní pohled; poukazuje na neochotu některých signatářů přijímat mluvčí role a na absenci hlubší intelektuální polemiky v samizdatovém prostředí. Zdůrazňuje, že budoucí úspěch opozice závisí na udržení vysokých kvalitativních nároků a na budování skutečné demokratické plurality mezi různými politickými a náboženskými proudy. Dopis je tak analýzou politické situace i apelem na morální odpovědnost a intelektuální poctivost v rámci československého disentu.
1980
Dopisy příteli (3. řada – 1979)
česky, 1980, Praha: Edice Petlice; Edice Petlice, sv. 190
Dopis příteli č. 41, str. 1–15 | Dopis příteli č. 42, str. 16–31 | Dopis příteli č. 43, str. 32–47 | Dopis příteli č. 44, str. 48–63 | Dopis příteli č. 45, str. 64–79 | Dopis příteli č. 46, str. 80–95 | Dopis příteli č. 47, str. 96–111 | Dopis příteli č. 48, str. 112–127 | Dopis příteli č. 49, str. 128–143 | Dopis příteli č. 50, str. 144–159 | Dopis příteli č. 51, str. 160–175 | Dopis příteli č. 52, str. 176–194 | Dopis příteli č. 53, str. 195–210 | Dopis příteli č. 54, str. 211–226 | Dopis příteli č. 55, str. 227–246 | Dopis příteli č. 56, str. 247–262 | Dopis příteli č. 57, str. 263–284
Dopisy příteli (ročník 1977, 1978, 1979)
česky, 1980, Praha: [s. n.]; 691 s. (včetně obsahu) [s. 604 a 605 v paginaci omylem přeskočeny]
Dopis příteli č. 1, str. 4–10 | Dopis příteli č. 2, str. 11–19 | Dopis příteli č. 3, str. 20–26 | Dopis příteli č. 4, str. 27–33 | Dopis příteli č. 5, str. 34–41 | Dopis příteli č. 6, str. 42–51 | Dopis příteli č. 7, str. 52–61 | Dopis příteli č. 8, str. 62–71 | Dopis příteli č. 9, str. 72–81 | Dopis příteli č. 10, str. 82–91 | Dopis příteli č. 11, str. 92–101 | Dopis příteli č. 12, str. 102–112 | Dopis příteli č. 13, str. 113–119 | Dopis příteli č. 14, str. 120–130 | Dopis příteli č. 15, str. 131–143 | Dopis příteli č. 16, str. 144–153 | Dopis příteli č. 17, str. 154–163 | Dopis příteli č. 18, str. 164–173 | Dopis příteli č. 19, str. 174–183 | Dopis příteli č. 20, str. 184–193 | Dopis příteli č. 21, str. 194–203 | Dopis příteli č. 22, str. 205–217 | Dopis příteli č. 23, str. 218–230 | Dopis příteli č. 24, str. 231–240 | Dopis příteli č. 25, str. 241–253 | Dopis příteli č. 26, str. 254–266 | Dopis příteli č. 27, str. 267–279 | Dopis příteli č. 28, str. 280–292 | Dopis příteli č. 29, str. 293–304 | Dopis příteli č. 30, str. 305–317 | Dopis příteli č. 31, str. 318–330 | Dopis příteli č. 32, str. 331–343 | Dopis příteli č. 33, str. 344–356 | Dopis příteli č. 34, str. 357–369 | Dopis příteli č. 35, str. 370–382 | Dopis příteli č. 36, str. 383–395 | Dopis příteli č. 37, str. 396–408 | Dopis příteli č. 38, str. 409–421 | Dopis příteli č. 39, str. 422–434 | Dopis příteli č. 40, str. 435–447 | Dopis příteli č. 41, str. 449–461 | Dopis příteli č. 42, str. 462–474 | Dopis příteli č. 43, str. 475–487 | Dopis příteli č. 44, str. 488–500 | Dopis příteli č. 45, str. 501–513 | Dopis příteli č. 46, str. 514–526 | Dopis příteli č. 47, str. 527–539 | Dopis příteli č. 48, str. 540–553 | Dopis příteli č. 49, str. 554–567 | Dopis příteli č. 50, str. 568–580 | Dopis příteli č. 51, str. 581–593 | Dopis příteli č. 52, str. 594–611 | Dopis příteli č. 53, str. 612–624 | Dopis příteli č. 54, str. 625–638 | Dopis příteli č. 55, str. 639–655 | Dopis příteli č. 56, str. 656–669 | Dopis příteli č. 57, str. 670–688 | Obsah, str. 689–691
Ladislav Hejdánek – Jana Hejdánková: Rozhovor s Janou Hejdánkovou o pojímání předmětů jako objektů
Rozhovor se zabývá klíčovým Marxeovým konceptem, který kritizuje tradiční pojetí poznání jako pouhého nazírání objektů. Jana Hejdánková vysvětluje, že Marx poukazuje na chybu v tom, jak filosofové dříve vnímali předměty poznání – jako pasivní objekty, na které se pouze díváme, namísto aktivního vztahu k nim. Marx staví proti tomuto „nazírání“ smyslovou činnost a praxi, zdůrazňuje aktivní subjekt a jeho interakci se světem. Skutečné poznání podle něj nevzniká pouhým pozorováním, ale analýzou vlastní činnosti a praxe. Důležitým aspektem je i kritická reflexe této praxe, která umožňuje odlišit podstatné od vedlejšího a dospět k hlubšímu pochopení. Hejdánková také rozlišuje mezi „objektem“ (pasivní, zkreslený pohled) a „předmětem“ (aktivně zaměřený cíl poznání či činnosti). Zdůrazňuje, že svět není jen souborem objektů, ale zahrnuje i subjekty, a proto poznání musí být nejen teoretické, ale i praktické a revoluční – zaměřené na změnu světa, nikoliv jen na jeho popis.
Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marie Hromádková – Miloš Rejchrt – Zdena Tominová: Dokument Charty 77 č. 130
docx |
pdf |
html
◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 1. 1. 1980
- in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 299–300
Tento dokument, označený jako D130, představuje oficiální sdělení Charty 77 ze dne 1. ledna 1980 o pravidelné obměně na pozicích mluvčích této opoziční iniciativy. V souladu se základním dokumentem a dosavadní praxí končí k tomuto datu své funkční období Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek. Jejich role přebírají Marie Hromádková a Miloš Rejchrt, kteří doplňují stávající mluvčí Zdenu Tominovou. Významnou součástí dokumentu jsou přiložené životopisy obou nových mluvčích, které ilustrují jejich odlišné profesní i životní dráhy. Marie Hromádková je představena jako historička a bývalá komunistická funkcionářka vyloučená ze strany po roce 1968, zatímco Miloš Rejchrt je popsán jako evangelický duchovní, jemuž byl z politických důvodů odebrán státní souhlas k výkonu povolání. Text dokumentuje kontinuitu činnosti Charty 77 a personální složení jejího vedení na počátku osmdesátých let, přičemž zdůrazňuje rozmanitost sociálního původu i ideového zázemí osobností stojících v čele československého disentu.
Ladislav Hejdánek – Milena Šimsová – Jan Šimsa: Diskuse o Rádlovi
Tento dokument je přepisem diskuse o Janu Rádlovi, která se konala v únoru 2026. Většina rozhovoru se zaměřuje na interpretaci Rádlova díla a jeho vztahu k Tomáši Garrigue Masarykovi. Diskuse se dotýká Rádlovy profesní dráhy, jeho kritických postojů k Masarykovi, například v knize Válka Čechů s Němci, a možných příčin jeho nenominování profesorem na filosofické fakultě. Probírají se také Rádlovy osobní postoje, jeho náboženské přesvědčení (přechod od katolicismu k protestantismu) a vlivy na jeho myšlení, včetně cesty kolem světa a jeho náhledu na „genialitu“. Zaznívá názor, že Rádlovo dílo, zejména jeho menší eseje a brožury, je klíčové pro pochopení jeho filosofických myšlenek a že jeho angažovanost ve veřejném životě a v různých spolcích (jako YMCA nebo Akademická unie) byla důležitá pro jeho filosofický vývoj a pro sdílení jeho myšlenek. Dále se hovoří o obtížnosti jeho povahy a o tom, jak to mohlo ovlivnit jeho vztahy a přijetí jeho práce.
Rozhovor s Janou Hejdánkovou o čase
Tento dokument představuje přepis rozhovoru, který se zabývá komplexními otázkami času a gravitace. Diskuse se točí kolem toho, zda čas plyne v různých gravitačních polích odlišně a jak by to mohlo souviset s počátečními podmínkami vesmíru, jako je vysoká hustota hmoty. Probírá se koncept zrychlení či zpomalení času v blízkosti velkých hmot, jako jsou černé díry, a analogie s relativistickými efekty. Dále se rozhovor dotýká subjektivity času a jeho vnímání, srovnává biologický čas s fyzikálním časem a analyzuje, jak vnější události a vnitřní stavy mohou ovlivnit naše vnímání plynutí času. Zkoumá se také otázka, zda vesmír jako celek mohl mít v počátečních fázích jinou rychlost plynutí času, než má nyní, a jak se tato teoretická změna projevuje ve srovnání s dnešním stavem vesmíru. Rozhovor taktéž naznačuje, že objektivní čas, pokud vůbec existuje, není nutně konstantní a může být ovlivněn událostmi, které jsou na něm nezávislé.
[Diktát o ukazování pravdy]
Tento dokument zkoumá podstatu odhalování pravdy a skutečnosti. Tvrdí, že skutečnost se sama o sobě neukazuje; k tomu je zapotřebí dodatečný prvek. V oblastech jako umění, věda a filosofie je nutný tvořivý akt, který vytváří zprostředkující složku. Tento akt nejenže přidává k realitě, ale také ji soustředí do podstatné, esenciální podoby, která je pak skrze toto prizma zprostředkována. Toto prizma není inherentní vlastností skutečnosti, ale je externě vytvořeno nebo přidáno. Text zdůrazňuje, že bez této tvůrčí aktivity se pravda nemůže projevit v celé své síle.
[Podněty reagující na represe proti přednáškám a seminářům Julia Tomina a na nový vysokoškolský zákon]
Tento dokument Ladislava Hejdánka z roku 1980 reaguje na stupňující se represe proti nezávislým filosofickým seminářům Dr. Julia Tomina a na přijetí nového vysokoškolského zákona, který upevňoval ideologický monopol marxismu-leninismu v československém školství. Autor podrobně rozebírá rozpor mezi novou legislativou a mezinárodními pakty o lidských právech, k jejichž dodržování se stát zavázal v rámci helsinského procesu. Hejdánek navrhuje několik cest odporu, včetně oficiálních dotazů státním orgánům a informování mezinárodních institucí, jako je OSN. Ústředním bodem je požadavek na zřízení nezávislé občanské organizace pro vzdělávání a vědu, která by navazovala na evropské duchovní tradice a fungovala mimo státní kontrolu. Text poukazuje na systematickou diskriminaci křesťanů a nekonformních myslitelů a zdůrazňuje nezbytnost ideové plurality pro rozvoj kultury a vědy. Dokument představuje významné svědectví o snahách disentu o zachování svobodného myšlení v podmínkách normalizace a o metodách právní argumentace proti totalitní moci.
Méontologické předpoklady pojetí subjektu a jeho odpovědné svobody
Tento text zkoumá filosofické základy lidského subjektu a jeho svobody z hlediska méontologie. Autor tvrdí, že zatímco svoboda vyžaduje kontingenci, odpovědnost je možná pouze díky trvalé orientaci subjektu směrem do budoucnosti. Subjekt nelze chápat jako příčinu (která je vůči následku minulá) ani jako jsoucno, neboť jsoucno je definováno svou přítomností či minulostí. Subjekt je naopak definován jako „nejsoucno“, které zůstává vně svých činů a událostí, aby za ně mohlo nést odpovědnost i poté, co pominou. Studie kritizuje tradiční pojetí kauzality a Descartesovo ztotožnění myšlení se subjektem; myšlení je zde chápáno jako funkční výbava těla, zatímco subjekt zůstává vykloněn do sféry „pravé budoucnosti“. Odpovědná svoboda pak nespočívá jen v reakci na dané okolnosti, ale v aktivním vztahu k možnostem, které z budoucnosti přicházejí. Právě tento transcendentní vztah k budoucnosti, která se nikdy nestává pouhou přítomností, zakládá ontologický prostor pro autentické lidské jednání a morální závazek.
Obsah
◆ různé, česky, vznik: 1980
Předmluva ke čtvrtému ročníku Dopisů příteli
docx |
pdf |
html
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 1980
Tento text slouží jako předmluva ke čtvrtému ročníku 'Dopisů příteli' Ladislava Hejdánka, významného českého filosofa a mluvčího Charty 77. Soubor obsahuje posledních pět dopisů z roku 1980, které uzavírají rozsáhlou sérii celkem 62 textů psaných od roku 1977. Autor předmluvy, Lev Tvrdý, zasazuje tyto dopisy do širšího historického a intelektuálního kontextu samizdatové kultury v komunistickém Československu. Hejdánkovy dopisy nebyly určeny pouze jedinému adresátovi, ale sloužily jako platforma pro veřejnou diskusi o lidských právech, helsinských dohodách a vnitřních sporech v disentu. Text zdůrazňuje Hejdánkovu snahu oslovit mladou generaci a jeho potřebu formulovat osobní filosofické postoje nezávisle na oficiálních dokumentech Charty. Předmluva rovněž vysvětluje okolnosti ukončení této řady dopisů v květnu 1980, kdy Hejdánek přešel k vedení bytových seminářů a systematičtější filosofické práci. Práce zůstává cenným dokumentem o atmosféře odporu a hledání životní orientace v nesvobodné době.
Svoboda přesvědčení a pravda
Článek se zabývá konfliktem mezi státní interpretací svobody projevu a nezcizitelnými lidskými právy na svobodu myšlení, svědomí a vyznání, zejména po ratifikaci mezinárodních paktů. Kritizuje pokusy oficiálních orgánů podmiňovat tato práva tzv. „zájmy pracujícího lidu“, poukazujíc na nejednoznačnost a zneužitelnost tohoto pojmu. Autor zdůrazňuje, že pravda není závislá na zájmech a nemůže být vynucována, nýbrž odhalována ve svobodném dialogu. Zmiňuje historické případy potlačování vědeckých a uměleckých směrů jako důkaz zneužití moci v domnělých zájmech lidu. Text argumentuje, že svoboda přesvědčení a právo jednat podle svědomí jsou základní, státem nedávaná práva, jejichž ochrana vyžaduje zdržení se donucování a svévolného zasahování. Podtrhuje osobní odpovědnost každého jedince vůči pravdě a varuje před násilným vnucováním jakýchkoli názorů, které pravdu zkresluje a poškozuje ty, kdo za ni skutečně bojují.
Svoboda přesvědčení, svobody občanské
Text se zabývá filosofickým a právním vymezením občanských svobod a svobody přesvědčení. Autor vychází z mezinárodních paktů o lidských právech a definuje svobodu jako sféru soukromého i veřejného života, do které nesmí stát ani jednotlivci svévolně zasahovat. Práce zdůrazňuje, že člověk se svobodným nerodí, nýbrž je k svobodě povolán a stává se jím skrze autentický vztah k pravdě a dobru bez prostředníků. Zákonné zakotvení práv není chápáno jako darování výsad, ale jako stanovení mezí státní moci a uznání lidské důstojnosti. Významnou část tvoří analýza svobody projevu, která je neoddělitelná od svobody myšlení, neboť umožňuje integritu osobního života a orientaci podle vlastních hodnot. Text také zmiňuje roli rodičů ve výchově, jejímž cílem má být příprava dítěte na budoucí svobodné rozhodování. Svoboda je zde prezentována jako dynamický proces směřující k budoucímu lidství.
[Reflexe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 1. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text analyzuje filosofický pojem reflexe jakožto vědomé zkoumání lidské aktivity. Autor rozlišuje mezi reflexí vlastního jednání a interpretací činů druhého subjektu. Hlavní obtíž reflexe spočívá v úsilí o plné uvědomění si motivů, které jsou často nevědomé či instinktivní. Text kriticky poukazuje na problematickou tendenci k objektivizaci lidského jednání. Zatímco u vlastní akce máme přístup k vnitřním záměrům, při nahlížení druhých jsme odkázáni na vnější fakta. To vede k hledání kauzálních řetězců a deterministickému vysvětlování motivů. Tato vnější, zpředmětňující perspektiva, která geneticky předchází sebereflexi, je následně aplikována i na vlastní já, zejména v retrospektivě. Výsledkem je zkreslená interpretace lidského chování, která zaměňuje svobodné důvody za objektivní příčiny. Úvaha tak odkrývá hluboká metodologická úskalí poznání subjektivity a nebezpečí redukce nejpředmětných skutečností na objekty v rámci tradičního myšlení.
[„Osvětí“ pravých jsoucen]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 1. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text se zabývá strukturální analýzou „osvětí“ pravých jsoucen, tedy subjektů, a vztahem mezi nimi a tzv. nepravými jsoucny. Autor ukazuje, že nepravá jsoucna, jako jsou hnízda, nory či ochranné schránky, získávají svůj smysl a význam právě skrze vazbu na živé bytosti. Tato účelnost se projevuje v budování prostředí i v interakcích s jinými organismy, například u mravenců využívajících mšice. Smysluplnost tedy není omezena pouze na vnitřní integritu živých struktur, ale organizuje i jejich okolí. Text navrhuje rozlišení mezi událostmi vlastními (subjekty) a nevlastními či intersubjektními, které tvoří významné uzly vztahů. Pobyt subjektu v jeho osvětí není pouhou existencí v neutrálním prostoru, nýbrž v čase a prostoru kvalifikovaném, kde i nahodilé struktury nabývají záměrného charakteru. Studium těchto nevlastních událostí a intersubjektivních vazeb je klíčové pro pochopení komplexity života a jeho světa.
{Vesmír a smysl}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 1. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text dokumentu zkoumá otázku smyslu a integrity vesmíru v souvislosti s rolí člověka. Autor odmítá představu, že by vesmír měl objektivně daný vnitřní smysl, protože postrádá vnitřní integraci subjektu. Navrhuje však, že vesmír může být integrován 'nevlastně', podobně jako lidské obydlí. Člověk je vnímán jako bytost, která neobývá pouze své bezprostřední okolí, ale celý svět. Tato pozice přináší úkol humanizace vesmíru, o kterém hovořil již Marx. Autor argumentuje, že celistvost vesmíru není dána jeho minulostí či počátkem (arché), nýbrž jeho budoucností. Vesmír je integritou v eschatologickém smyslu, kde hraje klíčovou roli aktivita antropických subjektů. Humanizační činnost člověka má dvojí dopad: člověk se stává skutečným občanem světa a svět se stává světem člověka. Tento eschatologický přístup k vesmíru nahrazuje tradiční kosmologickou archeologii a zdůrazňuje aktivní podíl lidstva na dotváření smyslu celku.
[Analýza vojenské intervence Sovětského svazu v Afghánistánu a analýza světového velmocenského dění po 2. světové válce]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 1. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text analyzuje sovětskou vojenskou intervenci v Afghánistánu v kontextu poválečného uspořádání světa a rozšiřování sféry vlivu SSSR. Autor zpochybňuje oficiální zdůvodnění intervence jako pomoci proti „kontrarevoluci“ a označuje ji za pokračování staleté ruské imperiální politiky. Srovnává situaci v Afghánistánu s událostmi v Maďarsku (1956) a Československu (1968), přičemž zdůrazňuje, že afghánský odboj má primárně nacionální a náboženský charakter, nikoli ideologický. Druhá část textu se věnuje mechanismům sovětské kontroly nad satelitními státy, které postrádají vnitřní legitimitu a jsou udržovány vnější mocí. Autor kritizuje koncept „proletářského internacionalismu“ jako nástroj k podřízení národních zájmů sovětskému diktátu. Závěrem text nastiňuje potřebu federalizace států střední a východní Evropy. Tento navrhovaný celek by měl umožnit těmto národům rozvíjet se v souladu s jejich vlastními kulturními a politickými tradicemi, čímž by se vymanily z anomálie sovětského modelu a efektivněji čelily tlaku velmoci.
[Jsoucnost věcí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 1. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text se zabývá ontologickou otázkou povahy jsoucnosti věcí a kritizuje tradiční chápání jsoucnosti jako přídavné kvality nebo pouhé přináležitosti k celku jsoucího. Autor poukazuje na logické rozpory těchto přístupů, které v dějinách filosofie vedly k elejskému popření mnohosti. Proti představě o souvislém všesvětovém pletivu staví autor pojetí jsoucnosti jako zrnité a přetržité veličiny, která je nerozlučně spjata s jednotlivými jsoucny. Vzájemné vztahy mezi věcmi nejsou dány předem, ale jsou aktivně ustavovány skrze jejich reaktibilitu a neustálé navazování na druhá jsoucna. Rozhodujícím aspektem tohoto pojetí je časový charakter jsoucen, která jsou nahlížena jako události či superudálosti. Souvislost světa je pak interpretována jako něco, čeho musí být v procesu dění vždy znovu a jen relativně dosahováno. Práce tak navrhuje perspektivu, v níž analýza dění a událostné povahy reality odkrývá pravý smysl jsoucnosti.
Dopis příteli č. 58
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 24. 1. 1980 ◆ poznámka: čtvrtý ročník, dopis č. 1
Tento dopis Ladislava Hejdánka z ledna 1980 se zaměřuje na hlubokou filosofickou reflexi role filosofa ve veřejném životě a na polemiku o pojetí národa v českém kontextu. Hejdánek reaguje na kritické texty profesora Václava Černého, který odmítl úvahy Petra Pitharta a Jana Patočky o národním programu. Autor obhajuje etické a smluvní pojetí národa, které v minulosti reprezentovali Bernard Bolzano a Emanuel Rádl, proti Černého obhajobě jazykového a „přirozeného“ nacionalismu. Hejdánek zásadně odmítá Černého argumentaci „vývojovou nutností“ a tvrzení, že jazyk je biologickou či přírodní daností. Místo toho zdůrazňuje mravní odpovědnost jednotlivce a svobodu rozhodování, která nesmí být determinována pouhou náhodou narození nebo historickým vývojem. Dopis tak představuje významný příspěvek k vnitřním diskusím v rámci Charty 77 o identitě, tradici a filosofickém ukotvení občanského a politického jednání.
Nation – Territorium oder Tradition
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 24. 1. 1980
Tento dopis Ladislava Hejdánka z ledna 1980 představuje hlubokou filosofickou reflexi debaty o povaze českého národa, kterou vyvolaly texty Petra Pitharta a následná kritika Václava Černého. Hejdánek se ostře vymezuje proti Černého pojetí, které národ definuje skrze jazyk jako „přirozenou a vrozenou“ danost a které odmítá tradici Bernarda Bolzana či Emanuela Rádla jako překonanou „vývojovou nezbytností“. Autor naopak obhajuje Rádlovu koncepci etického patriotismu a navazuje na Jana Patočku. Argumentuje, že národní příslušnost není určena biologickým původem ani osudovou nutností, nýbrž je výsledkem vědomého mravního rozhodnutí a duchovní orientace jednotlivce. Hejdánek kritizuje tendenci schovávat se za historický determinismus a zdůrazňuje, že filosofie musí reflektovat konkrétní lidskou praxi a odpovědnost. Text rovněž podtrhuje pluralitu názorů uvnitř hnutí Charta 77, která podle autora nemá a nemůže mít jednotné ideové stanovisko k otázce národního osudu.
[Primordiální události]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 1. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text se zamýšlí nad konceptem primordiálních událostí jakožto základních stavebních kamenů skutečnosti. Autor zkoumá otázky jejich plurality, lokalizace a individuality (principium individuationis) a navrhuje, že elementární částice ve fyzice lze chápat jako specifické typy událostí či superudálostí. Zdůrazňuje nutnost dialogu mezi filosofií a fyzikou pro hlubší pochopení struktury světa. Ústředním tématem je distribuce událostí v čase a prostoru. Zatímco ryze nahodilý výskyt by vedl k rovnoměrné hustotě, pozorovaný vesmír vykazuje extrémní kumulaci událostí v určitých oblastech. Autor předkládá hypotézu, že „prázdný“ prostor nemusí být prostorem bez událostí, ale spíše prostředím s extrémně nízkou mírou vzájemné reaktivity. Událost, na kterou nic nereaguje, se jeví, jako by vůbec neproběhla. Tato schopnost vzájemného působení může být něčím, čemu se události v průběhu vývoje „učí“, což otevírá nové perspektivy pro interpretaci kosmologických struktur a vývoje vesmíru.
[Riziko aktivity bez odstupu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 1. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text zkoumá dialektický vztah mezi lidskou činností a seberealizací. Autor varuje před rizikem, kdy se člověk natolik odevzdá svému úkolu, že ztratí odstup od své práce i od sebe sama. Ačkoliv se člověk skrze aktivitu stává sám sebou a utváří svět, tato činnost má tendenci si ho podmanit a zcizit jeho svobodu. Pokud se člověk plně soustředí na udržování vytvořeného řádu bez schopnosti reflexe, může se stát vězněm vlastních výsledků, které mu brání v dalším růstu. Hlavní tezí je nezbytnost zachování vnitřního odstupu a širší perspektivy. Práce vyžaduje plné nasazení, ale nesmí se stát nástrojem zapomnění na bytí. Člověk musí být schopen ustat v činnosti a vnímat kontext svého díla v rámci celého života. Pouze tato distance umožňuje skutečný pokrok a zabraňuje tomu, aby se lidské výtvory staly břemenem, které brání v cestě vpřed.
[Potřebný charakter „nové filosofie“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 1. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text v tomto dokumentu kritizuje filosofické myšlení prvních dvou třetin 20. století za jeho přílišné zaměření na detaily a nuance na úkor hlubší syntézy. Autor volá po vzniku „nové filosofie“, která by se dokázala kriticky postavit k vlastním základům a tradici prostřednictvím polemiky a detailního přehodnocení. Klíčovým rysem této nové cesty je důraz na dějinnost myšlení, která nespočívá v pouhém opakování starých pravd, ale v jejich vtažení do přítomnosti a osvětlení v novém kontextu. Filosofie je chápána jako disciplína bytostně dějinná, což dokládá odkazem na sokratovskou dialektiku i Aristotelův přístup. Hlavním požadavkem je pak přechod od komplikovaných a sebekritických komentářů k formulování vlastních, výrazných a srozumitelných tezí. Skutečný filosofický čin vyžaduje odvahu k samostatnému myšlení, které vede dialog s minulostí, aby mohlo vykročit směrem k budoucnosti prostřednictvím nových východisek a zásadních myšlenkových činů.
[Filosofie – ne jako spekulace, ale jako reflexe určité praxe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 2. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text pojednává o pojetí filosofie nikoli jako o odtržené spekulaci, ale jako o bytostné reflexi určité praxe. Autor zdůrazňuje, že pravá filosofie musí být vždy ukotvena v žité skutečnosti, ačkoli se podoba této praxe v čase proměňuje. Původně filosofie reflektuje každodenní život a pomáhá v něm rozlišovat podstatné prvky od nepodstatných a matoucích. Postupem času však umožňuje vznik specializovaných oborů a forem činnosti, které se běžné zkušenosti vzdalují. I tyto nové druhy praxe musí filosofie neustále znovu podrobovat reflexi. Ačkoli je filosofie spjata s empirií, ta pro ni slouží pouze jako materiál, nikoli jako určující měřítko či vodítko. Úkolem filosofie je aktivně utvářet nová kritéria, principy a pojmové systémy. Tím se ustavuje specifická forma filosofické praxe, kterou je systematické a principiální myšlení, jež se v konfrontaci s realitou musí neustále osvědčovat, aniž by jí bylo vnějškově podřízeno. Tento přístup definuje filosofii jako dynamický proces porozumění světu.
[Co znamená, že skutečnosti jsou]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 2. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento filosofický text se zamýšlí nad ontologickým významem výrazu „jest“ a podrobuje kritice jeho běžná, leč povrchní chápání. Autor odmítá redukci bytí na pouhou „disponibilitu“, což dokládá na příkladu člověka, jehož lidství vylučuje, aby s ním bylo nakládáno jako s předmětem. Dále zpochybňuje ztotožnění bytí s „výskytem“, neboť ideální objekty typu trojúhelníku sice jsou, ale v časoprostoru se nevyskytují. Text rovněž vyvrací představu bytí jako trvalosti v proudu změn a konstatuje, že skutečně „jsou“ pouze změny samy. Jádrem úvahy je požadavek na redefinici bytí jakožto procesu, dění a událostné proměny, která je strukturálně integrovaná. Autor vyzývá k radikalizaci Heideggerova pojetí vztahu bytí a času směrem k ontologii události, kde je skutečnost nahlížena jako dynamické dějství namísto statické přítomnosti věcí.
[„Dostačování“ v pojetí Jiřího Němce]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 2. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text se zabývá pojmem "dostačování" v myšlení Jiřího Němce, jak byl prezentován v jeho přednáškovém cyklu. Autor kriticky zkoumá, zda je lidská dostatečnost pouze otázkou technických znalostí a dovedností, nebo zda se týká hlubšího lidského poslání a úkolů svěřených člověku. Hlavní argument směřuje proti subjektivistickému pojetí existence, které člověka uzavírá do jeho vlastního světa a redukuje skutečnost na pouhé předměty, což odráží ztrátu smyslu pro bytí. Takový přístup znemožňuje pochopení vazby člověka na pravdu a fenoménu ek-stase, tedy vykročení ze sebe sama směrem k nadosobní pravdě. Pravda je zde chápána jako primární výzva, která člověka oslovuje a zavazuje. V tomto kontextu se otázka dostačování proměňuje: nejde o to, aby člověk svévolně poměřoval sám sebe, ale aby byl zvážen a poměřen tím, nakolik odpovídá výzvě a poslání, které mu byly svěřeny. Lidská odpovědnost je tedy bytostně spjata s otevřeností vůči pravdě, která člověka přesahuje a určuje jeho životní směřování.
Dopis příteli č. 59
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 21. 2. 1980 ◆ poznámka: čtvrtý ročník, dopis č. 2
Dopis Ladislava Hejdánka z února 1980 kriticky analyzuje sovětskou intervenci v Afghánistánu jako zásadní zlom ve světové politice. Autor vnímá invazi jako součást dlouhodobé sovětské strategie směřující k ovládnutí strategických surovinových zdrojů a oslabení vlivu USA. Zároveň však poukazuje na politickou neobratnost a vnitřní rozpory v sovětském vedení, které akci provázely. Hejdánek rozebírá dopady intervence na mezinárodní scénu, včetně posílení pozice prezidenta Cartera, rozkolu v hnutí nezúčastněných zemí a prohloubení izolace sovětského bloku. Kritizuje selhání sovětské propagandy a srovnává situaci s okupací Československa v roce 1968. Jako východisko navrhuje stažení vojsk a posílení nezávislých mocenských center, zejména Evropy a nezúčastněných států, které by měly vyvažovat vliv supervelmocí. Zdůrazňuje potřebu emancipace evropské politiky a hledání demokratických řešení pro stabilitu globálního řádu.
Filosofie pro naši dobu
Tento text z roku 1980 zkoumá povahu filosofie jako „filosofie pro naši dobu“. Autor vychází z teze, že filosofie vzniká v dobách krize a je její podstatnou reflexí, ovšem vždy prostřednictvím aktivního pobývání člověka ve světě. Zdůrazňuje, že k filosofii nelze přistupovat jako k vnějšímu předmětu, neboť jsme v ní vždy již přítomni skrze jazyk a historickou tradici. Skutečný zájem o filosofii (inter-esse) znamená nechat se jí „zajmout“ a sloužit pravdě, nikoliv ji vnímat jen jako nezávaznou zajímavost. Text odmítá tradiční pojetí „úvodu do filosofie“ a definuje ji jako metodu kritické, systematické a principielní reflexe. Rozebírá také strukturu lidského vědomí, které je charakterizováno schopností reflexe – tedy nejen prostým věděním, ale i vědomím o vědění samotném. Filosofie tak není pouhým rozvíjením antického dědictví, ale neustálým hledáním a revizí vlastních východisek na cestě do neznáma.
Dopis příteli č. 60
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 6. 3. 1980 ◆ poznámka: čtvrtý ročník, dopis č. 3
Dopis Ladislava Hejdánka z března 1980 se zamýšlí nad odkazem Tomáše G. Masaryka u příležitosti 130. výročí jeho narození. Autor kritizuje tehdejší režim za systematické potlačování Masarykových myšlenek a zdůrazňuje, že národní identita a rezistence musí vycházet z pozitivních hodnot uložených v tradici. Hejdánek analyzuje vztah mezi Palackého pojetím veřejného mínění a Masarykovým programem, v němž politická samostatnost slouží pouze jako prostředek k vyšším mravním a kulturním cílům. V kontextu Charty 77 vyzývá k vytvoření společenství opravdových a myslících lidí, kteří se nebojí svědčit o pravdě i za cenu osobního rizika. Autor argumentuje, že pro přežití malého národa je klíčová mravní integrita a duchovní zakotvenost, nikoli násilí či taktizování. Text vybízí k nové formulaci české otázky, která by kriticky navázala na Masaryka a reflektovala současnou situaci národa v globálním měřítku, přičemž zdůrazňuje věrnost pravdě a spravedlnosti jako jedinou cestu k obrodě společnosti.
[Co to je filosofie?]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 3. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text se zamýšlí nad základní otázkou, co je to filosofie a jakým způsobem ji lze definovat. Autor poukazuje na to, že navzdory zdánlivé obeznámenosti s termínem neexistuje mezi odborníky shoda a různé definice si často odporují. Problémem zůstává, že k pochopení filosofie je nutný filosofický přístup, což vede k metodologickému kruhu: naše předběžné pojetí určuje, co budeme za filosofii považovat. Zkoumání historických počátků v antickém Řecku rovněž nenabízí definitivní řešení, neboť postrádáme jasná kritéria pro odlišení filosofů od básníků či mýtotvůrců. Autor varuje před determinací filosofie pouze její minulostí a zdůrazňuje riziko, že bychom mohli zaměnit konec jedné dějinné epochy (např. metafyziky) za konec filosofie jako takové. Text tak otevírá prostor pro nové formy myšlení, které překračují tradiční předmětnost a historické hranice, a vybízí k neustálému přehodnocování podstaty filosofického tázání v měnícím se čase.
[„Eidosféra“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 3. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text zkoumá rozdíly mezi biologickou evolucí a vývojem lidského myšlení. Zatímco v biologii dochází k nezvratné divergenci linií, myšlenkové proudy se skrze vzájemnou konfrontaci a dialog neustále propojují. Autor zavádí pojem „eidosféra“, inspirovaný Teilhardovou noosférou, který označuje historicky proměnlivou duchovní atmosféru tvořící struktury dějinných epoch. Hlavním problémem je neschopnost myslitelů plně reflektovat parametry vlastní doby, neboť podstata epochy se vyjevuje až s časovým odstupem. Studie se proto zaměřuje na vztah filosofie k dějinnosti a času, zejména k budoucnosti. Klíčovým východiskem je kritická analýza odcházející epochy „předmětného myšlení“ neboli metafyziky. Skrze identifikaci nedostatků končícího paradigmatu se autor pokouší vymezit směr, jímž by se měla ubírat filosofie současná. Tento přístup umožňuje lépe pochopit transformaci eidosféry v kontextu přechodu mezi dějinnými epochami a hledat nové cesty pro myšlení v čase krize tradičních metafyzických struktur.
[Filosofie a předsudky]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 3. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text se zabývá problematikou předsudků a jejich vlivem na naše chápání filosofie. Autor zdůrazňuje, že k filosofickému zkoumání přistupujeme zatíženi relikty starších myšlenkových systémů a falešnými představami, kterých se v důsledku lidské setrvačnosti jen neradi vzdáváme. Tento sklon k fixaci začíná již v dětství, kdy se mysl upíná k jednou přijatým formám. Filosofické předsudky jsou charakterizovány jako soudy, které předcházejí skutečnému zkoumání, přestože se za legitimní výsledky poznání pouze vydávají. Hlavním úkolem kritické filosofie je proto systematická reflexe a prověřování veškerých jistot. Text rozlišuje mezi falešnými jistotami a jistotami primárními, které jsou nezdůvodněné a neredukovatelné. Role kritického myšlení spočívá především v odhalování klamných jistot, jež ohrožují integritu poznání. Právě v úsilí o odlišení pravého od falešného se tříbí filosofické metody, neboť falešné jistoty jsou nejnebezpečnější právě tehdy, když se nejvíce podobají těm skutečným.
[Úkoly reflexe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 3. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text se zabývá klíčovou rolí reflexe v lidském myšlení a jednání, přičemž varuje před dvěma extrémy: úplným pohlcením vnějším světem, které vede ke ztrátě svébytnosti, a naopak přehnanou sebereflexí, která může sklouznout k sebestylizaci a iluzi. Autor zdůrazňuje, že lidské bytí vyžaduje rovnováhu mezi aktivním činem a následným přemýšlením. Podstatný lidský čin musí vždy obsahovat prvek vykročení do neznáma a přesahovat dosavadní zkušenost. Úlohou reflexe je následně vyjasnit smysl vykonaného činu, který proměňuje jak okolní skutečnost, tak samotného aktéra. Reflexe zde není pouhým popisem stavu věcí, ale nástrojem k rozpoznání vyššího řádu a norem („má býti“), jimž se člověk i realita musí podřídit. Cílem lidského snažení je neustálá proměna sebe i světa v souladu s tímto etickým a strukturálním rozvrhem, čímž člověk naplňuje své bytostné poslání.
[Charakteristiky vědomí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 3. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Předložený text analyzuje klíčové charakteristiky lidského vědomí, přičemž se zaměřuje především na fenomén intencionality a sepětí vědomí s jazykem. Autor sleduje proces, skrze který se vědomí osamostatnilo a získalo schopnost záměrně směřovat k objektům nezávislým na subjektu. Významná část úvahy je věnována kritice tradičního antického pojetí logu, které vnímalo poznání jako statické nahlížení (theória), čímž zanedbávalo dynamický a časový aspekt mluvy. Oproti tomuto pojetí autor staví tezi, že primárním prvkem myšlení není hotový pojem, nýbrž soud. Soud je zde definován jako aktivní operace, výkon a cesta, která vyžaduje vnitřní integraci a specifickou orientaci. Teprve skrze dostatečné množství a plastičnost těchto soudů se v mysli ustavuje pojem jako jasně ohraničený předmět poznání. Vědomí je tak prezentováno jako aktivní, diskursivní proces bytostně spjatý s jazykovým vyjádřením a operativním myšlením.
[Potřebnost a užitečnost filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 3. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text pojednává o nezbytnosti a podstatě filosofie v lidském životě. Ačkoliv je filosofie užitečná pro lidskou orientaci ve světě, její pravý smysl nespočívá ve službě člověku nebo jeho cílům, ale v odevzdání se pravdě, která nás přesahuje. Autor zdůrazňuje, že filosofie není pouhým nástrojem; naopak, člověk se musí stát služebníkem toho, čemu slouží sama filosofie. Na rozdíl od vědy je filosofie chápána jako integrální životní záležitost, která dává lidské existenci smysl, důstojnost a pravé poslání. Přestože je filosofie lidským výtvorem, skrze ni se vztahujeme k pravdě jako k závazné normě a výzvě. Text dále obhajuje myšlenku, že filosofie není esoterickou záležitostí pro vyvolené, ale má oslovovat každého člověka. Popularizace filosofie je proto žádoucí, i když si obor zachovává svou vysokou odbornou náročnost a vyžaduje specifickou intelektuální práci, jejímž cílem je vést lidský život k pravdě.
[Rozdíl mezi filosofickou prací a filosofickým komentováním]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 3. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text se zabývá zásadním rozlišením mezi primární filosofickou prací a filosofickým komentováním. Autor kritizuje skutečnost, že velká část odborné literatury zůstává u pouhého komentování, které považuje za sekundární a odvozenou činnost. Ačkoliv má komentář svou nezastupitelnou roli při přípravě půdy pro vlastní myšlení nebo při systematizaci poznatků, nemůže nahradit vlastní filosofický výkon. Ten spočívá v budování ucelené myšlenkové stavby podložené analýzami a argumenty. Text dále zkoumá vztah mezi detailním provedením filosofické práce a její skrytou strategií. Zatímco úkolem komentáře je na tuto strategii poukázat, samotný rozbor strategie se již stává součástí primární filosofické práce. Autor uzavírá s tím, že hranice mezi těmito dvěma přístupy je často nejasná, a proto je nezbytné v konkrétních případech precizovat metodiku a kritéria, která umožní jejich důsledné rozlišování. Cílem je posunout filosofii od pasivního hodnocení k aktivnímu řešení problémů skrze systematické myšlení.
Filosofie pro naši dobu
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1980 zkoumá povahu filosofie jakožto záležitosti reflektovaného vědomí. Autor rozlišuje mezi prostým vědomím a vědomím reflektovaným, které se vyznačuje schopností odstupu od sebe samého. Hejdánek zdůrazňuje, že reflexe není pouhou reaktualizací či vzpomínkou, což jsou rysy mýtického myšlení, ale vyžaduje „ekstatické“ vykročení vědomí mimo vlastní rámec. V tomto vnějším prostoru dochází k zásadnímu setkání se „slovem“ či pravdou, které vědomí zpětně rekonstituuje a dává mu nový řád. Filosofie je definována jako úsilí o moudrost, která není produktem lidské mysli, ale něčím, s čím se vědomí musí setkat, aby se stalo skutečným sebevědomím. Text analyzuje paradoxní proces, v němž se vědomí musí nejprve „ztratit“, aby se mohlo v návratu k sobě znovu nalézt v kvalitativně vyšší podobě. Tento přechod od mýtu k racionální reflexi, započatý v antickém Řecku, tvoří základní terén filosofického myšlení, které se snaží podrobit veškerou zkušenost vědomé kontrole a interpretaci.
Dopis příteli č. 61
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 10. 4. 1980 ◆ poznámka: čtvrtý ročník, dopis č. 4
Tento dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1980 představuje významný dokument československého intelektuálního odporu v období normalizace. Autor v něm reaguje na perzekuci nezávislých vzdělávacích iniciativ, jako byly semináře Milana Machovce a Julia Tomina, které nabízely alternativu studentům vyloučeným z vysokých škol. Hejdánek podrobuje hluboké kritice koncept „vědeckého světového názoru“ a oficiální ideologie marxismu-leninismu, které označuje za nástroje potlačování kritického myšlení v rozporu s mezinárodními pakty o lidských právech. Argumentuje, že věda z principu nemůže obsáhnout svět jako celek a že státní monopol na vzdělávání je nelegitimní. Dopis vrcholí oznámením zahájení Hejdánkových vlastních bytových přednášek. Autor vnímá tuto aktivitu jako nezbytný krok k vytvoření enkláv svobodného myšlení a k emancipaci kultury od státní moci, přičemž zdůrazňuje potřebu občanské solidarity a odvahy čelit policejním represím v zájmu svobodného vývoje národní kultury.
Philosophische Seminare und „Wissenschaftlicher Sozialismus“
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 10. 4. 1980
Tento dopis Ladislava Hejdánka z dubna 1980 reflektuje fenomén bytových filosofických seminářů v normalizačním Československu. Autor reaguje na stupňující se represe vůči nezávislému vzdělávání a vyzdvihuje vytrvalost kolegů jako Milan Machovec a Julius Tomin. Hejdánek podrobně analyzuje právní a filosofický rozpor mezi oficiální státní ideologií, postavenou na tzv. „vědeckém světovém názoru“, a mezinárodními pakty o lidských a kulturních právech, které ČSSR ratifikovala. Argumentuje, že věda ze své podstaty nemůže tvořit ucelený světový názor a že marxismus-leninismus slouží pouze jako mocenský nástroj k potlačování kritického myšlení. Text odsuzuje politickou diskriminaci v přístupu ke vzdělání a vyzývá k občanské solidaritě navzdory hrozbě policejních perzekucí. Závěrem Hejdánek oznamuje zahájení vlastního cyklu přednášek. Tento čin chápe jako budování enklávy svobodného myšlení, která je nezbytná pro emancipaci kultury a celé společnosti z područí totalitního státu a jeho byrokratické reglementace.
[Výtky Jaroslava Mezníka k pojmu „nepolitická politika“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 4. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text reaguje na výtku Jaroslava Mezníka ohledně logické rozpornosti pojmu „nepolitická politika“. Autor obhajuje užití tohoto termínu jako výrazu kontinuity s českou politickou tradicí a zdůrazňuje, že paradoxní výrazy často vystihují podstatu věci lépe než čistá formální logika. Jádrem úvahy je vymezení mezí technické politiky vůči organickému životu společnosti. Autor přirovnává ideálního politika k zahradníkovi, který nenařizuje rostlinám, jak mají růst, ale pečuje o prostředí, v němž se jim daří. Společnost je pojímána jako polis, jejíž hluboké struktury přesahují možnosti profesionálního řízení. Text dále rozvíjí myšlenku, že ve vztahu k lidem musí být tento přístup obohacen o dimenzi přesvědčování a vědomé spoluúčasti. Bez aktivního zapojení občanů se i sebelepší politické záměry stávají pouhou manipulací, která nerespektuje lidskou důstojnost a autonomii. Politika by tedy měla spíše chránit přirozený vývoj společnosti, než se jej snažit uměle konstruovat.
[Filosofie a krize]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 4. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text analyzuje mnohovrstevnatý vztah mezi filosofií a fenoménem krize. Autor rozlišuje několik úrovní tohoto vztahu: filosofie může krizi tematizovat jako předmět analýzy, může jí být sama postižena, nebo se může stát nástrojem k jejímu překonávání. Úvaha se zamýšlí nad tím, zda současná „krize filosofie“ představuje pouze nedostatek svrchovaných myslitelů, jakými byli Hegel či Heidegger, nebo zda jde o hlubší, bytostnou vadu myšlení. Klíčovým argumentem je, že skutečná filosofická krize je nerozlučně spjata s krizí dějinnou a krizí života moderního člověka i celé společnosti. Filosofie jako reflexe krizové existence se na této situaci nutně podílí, a to buď pasivně, nebo jako aktivní výraz krize. Nakonec však text zdůrazňuje potenciál filosofie vstoupit do duchovního zápasu s krizí, přijmout ji jako výzvu a postavit se na stranu člověka v úsilí o znovuzískání životních jistot a překonání hrozeb, které lidstvo v jeho dějinném okamžiku obklopují.
[Krize současného člověka a krize současné filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 4. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text analyzuje hlubokou krizi moderního člověka a současné filosofie, kterou nelze uchopit čistě vědeckými metodami. Filosofická reflexe, omezená vyčerpanou tradicí, postrádá odstup od situace, a proto musí hledat nové, experimentální koncepty. Autor navrhuje východisko v obrácení k budoucnosti, inspirované staroizraelskou prorockou tradicí a křesťanskou vírou a nadějí. Filosofie se musí rekonstituovat jako myšlení zakotvené v přicházejícím „novém eónu“, čímž získá schopnost aktivně mu sloužit. Krize lidství je dále spatřována ve vykořeněnosti a úniku k ideologiím, které nahrazují ztracenou jistotu. Samotná filosofie pak selhává, pokud se uchyluje k akademickému žonglování a vyhýbá se odhalování pravdy. Podle autora není filosofie esoterickou disciplínou, ale má nabízet všeobecně přístupnou orientaci a kritéria pro životní rozhodování. Její obnova závisí na odvaze filosofů k autentickému myšlení a na vnitřní proměně v filosofii naděje.
[Profesionalita a amatérství]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 4. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text se kriticky zamýšlí nad vztahem mezi profesionalitou a amatérstvím v kontextu filosofie a společenského života. Autor zpochybňuje běžné mínění, které upřednostňuje profesionály, a poukazuje na etymologický základ slov amatér a diletant, vyjadřující lásku k věci. Filosofie je podle autora v jádru amatérská, neboť usiluje o moudrost, kterou nikdo plně nevlastní. Profesionalita v oborech jako přátelství či politika může vést k nebezpečné manipulaci a technizaci lidských vztahů. Skutečná „nepolitická politika“ by neměla být doménou profesionálů; ti mají sloužit jako techničtí správci, nikoliv jako ti, kdo rozhodují o podstatných otázkách. Podobně ve filosofii hrají profesionálové roli prostředníků historické tradice, ale k jejímu skutečnému rozvoji dochází spíše navzdory čistě profesionálnímu přístupu. Text zdůrazňuje, že filosofické i politické nároky nelze redukovat na technické parametry, ale vyžadují autentické zaujetí, které přesahuje pouhou rutinu a mocenské nástroje.
Dopis příteli č. 62
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 8. 5. 1980 ◆ poznámka: čtvrtý ročník, dopis č. 5
Dopis Ladislava Hejdánka z května 1980 se zaměřuje na společenský a historický význam bytových seminářů dr. Julia Tomina. Autor odmítá tezi, že by hlavním kritériem pro hodnocení těchto aktivit měla být jejich odborná filosofická úroveň. Podle Hejdánka spočívá skutečný přínos v samotném aktu prosazování práva na svobodné vzdělávání a soukromé shromažďování navzdory policejní perzekuci. V textu ostře kritizuje dobové tendence k morálnímu indiferentismu, které ztělesňuje například Eva Kantůrková svým důrazem na čistou „neochvějnost“ postoje bez ohledu na jeho věcný obsah. S odkazem na tradici Jana Husa a T. G. Masaryka Hejdánek argumentuje, že lidské činy a ctnosti nelze izolovat od jejich dějinného kontextu a spravedlnosti cíle, o nějž usilují. Tominovu činnost tak interpretuje jako zásadní příklad občanské rezistence, jejíž hodnota tkví v důsledné obraně intelektuální integrity, což je v dané situaci nadřazeno jakékoli interní odborné diskusi o kvalitě interpretace klasických textů.
Philosophie und politisches Handeln
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 8. 5. 1980
- in: Ladislav Hejdánek, Wahrheit und Widerstand. Prager Briefe, přel. Milan Walter – Eva Bauer, München: P. Kirchheim, 1988, str. 263–270
- in: Ladislav Hejdánek, Wahrheit und Widerstand. Prager Briefe, přel. Milan Walter – Eva Bauer, München: P. Kirchheim, 1988, str. 263–270
V tomto dopise z května 1980 se filosof Ladislav Hejdánek zamýšlí nad vztahem mezi filosofií a politickým jednáním, přičemž se zaměřuje na kauzu soukromých seminářů dr. Julia Tomina. Hejdánek argumentuje, že historický a společenský význam těchto přednášek nespočívá v jejich odborné či filosofické kvalitě, nýbrž v samotném aktu uplatňování základních občanských práv a svobod navzdory státní represi. Autor se ostře vymezuje proti ideovému nihilismu, který oslavuje neochvějnost postoje bez ohledu na jeho obsah. S odkazem na odkaz Jana Husa a T. G. Masaryka zdůrazňuje, že ctnost nelze oddělit od kontextu a úsilí o pravdu. Hejdánek hájí Tominovu vytrvalost jako zásadní projev občanského odporu a kulturní kontinuity. Text představuje hlubokou reflexi o morální integritě, odpovědnosti intelektuála a nutnosti hájit zákonnost a spravedlnost v podmínkách totalitního režimu, kde se soukromé studium stává politickým činem.
Pravda I
Tento dokument představuje diskusi o filosofických a teologických koncepcích, které se dotýkají povahy člověka, pravdy a existence. Klíčovými tématy jsou Kierkegaardova nemoc k smrti, interpretovaná jako neschopnost člověka sám obnovit svůj vztah k tomu, co jej konstituuje, a problematika návratu k původním tradicím, jako je prvotní křesťanství, což je považováno za nemožné kvůli ztrátě původního vztahu. Diskuse se dále zabývá vztahem k pravdě, který není záležitostí paměti nebo lpění na dogmatech, ale otevřenosti a odpovědnosti. Debatuje se o evolučních teoriích, které vysvětlují vývoj z náhody a reprodukce, a o kybernetice, která se zaměřuje na informace a entropii. Vědci a filosofové zkoumají možnost negentropických procesů, které stojí proti náhodě a vedou k vývoji složitosti, a diskutují o tom, zda by tyto procesy mohly být samy sebou ustaveny, nebo zda vyžadují externí princip či „Maxwellova démona“. Závěrem se zkoumá koncept „samoustavení“ bytí, zejména lidské bytosti, jakožto procesu, který přesahuje biologickou determinaci a zahrnuje znovuzrození do světa řeči a vztahu k pravdě.
Filosofie a krize
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 18. 5. 1980 ◆ poznámka: Přípravné poznámky k textu: srv. Myšlenkový deník 1980, 80/021, 80/024–26 [800425–1 až 800425–4] (25. 4. 1980). – Pozn. red.
- in: Svazky pro dialog, 1980, č. 3, str. 1–29 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 134–150
Esej zkoumá vztah mezi filosofií a krizí, přičemž zdůrazňuje, že filosofie vznikla v době krize a dodnes se jí nemůže vyhnout. Autor kritizuje tradiční evropské "předmětné myšlení", které redukuje skutečnost na objekty, jimiž lze disponovat. Tento přístup selhává při uchopení klíčových fenoménů, jako jsou člověk, svět, pravda či bytí, které mají nepředmětný charakter. Krize současného člověka pramení ze ztráty životního zakotvení a vykořeněnosti, což předmětné myšlení jen prohlubuje. Autor navrhuje přechod k "nepředmětnému myšlení" orientovanému na budoucnost, inspirovanému eschatologickou tradicí na rozdíl od řecké orientace na minulost. Úkolem filosofie je revidovat svůj přístup ke skutečnosti, překonat jednostrannou zaměřenost na teorii a otevřít se pravdě jako výzvě. Pouze skrze tuto vnitřní proměnu a nalezení nového vztahu k nepředmětnu může filosofie nabídnout východisko z celkové společenské a duchovní krize moderního světa.
[Co znamená najít cestu k řeči]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 5. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním podstaty řeči a hledáním cesty k ní. Vychází z Heideggerovy úvahy o paradoxu naší blízkosti k řeči: ačkoliv ji každodenně užíváme a ovládáme, její vlastní podstata nám zůstává skryta. Autor se táže, zda je cesta k řeči jako takové tou nejdelší a nejvíce překážkami posetou cestou, kterou lze podniknout. Ústředním motivem je snaha „přivést řeč jakožto řeč k řeči“, což odhaluje složitou spleť vztahů, do nichž je mluvčí vždy již vtažen. Text rozlišuje mezi řečí jakožto podstatou a lidským promlouváním, přičemž zkoumá, jak se mluvení stává oslovením. Klade si otázku, jakým způsobem nás řeč oslovuje a zda je toto oslovení možné i beze slov či prostřednictvím mlčení. Jde o hlubokou reflexi ontologického zakotvení člověka v jazyce a mezí našeho porozumění tomu, co řeč ve svém nejvlastnějším smyslu skutečně představuje.
Řeč II
Tento dokument představuje přepis diskuse o povaze řeči, jazyka a jejich vztahu k lidskému bytí a společnosti. Účastníci se zabývají koncepty jako je „pobývání v řeči“ podle Heideggera, rozdílem mezi řečí a jazykem, a tím, jak jazyk formuje naše vnímání světa a mezilidské vztahy. Diskutuje se o paradoxech v jazyce, jako je „nepolitická politika“, a o tom, jak řeč umožňuje vyjadřovat složité myšlenky, které by jinak zůstaly skryty. Dále se objevuje téma raného vývoje dítěte a jeho nástupu do světa řeči, přičemž se zdůrazňuje, že osvojení jazyka není jen pouhá imitace, ale proces porozumění. V druhé části přepis zkoumá, jak je člověk „vržen“ do světa a jak se stává člověkem skrze svobodu a dobrou vůli, nikoli skrze pouhou vrženost. Zmiňuje se biologický pohled na raný vývoj člověka (Portmann) a srovnání s jinými savci, včetně konceptu imprintingu. Dále se řeč rozlišuje od pouhé mluvy jako prostředek, který nás oslovuje a skrze který se nám odhaluje pravda. Třetí část se zaměřuje na psychologické aspekty komunikace a na to, jak tendence k úzkosti a utilitárním motivům mohou bránit autentickému porozumění a dialogu, zejména v kontextu obvinění a snahy o manipulaci. Nakonec se zdůrazňuje, že autentická komunikace vyžaduje loajalitu k pravdě a otevřenost vůči ní, což je základ pro skutečné porozumění a pro obranu proti zneužití.
[Problém „uvádění“ do filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 5. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text se zabývá problematikou „uvedení“ do filosofie, které je v pravém slova smyslu nemožné, neboť ve filosofii se již vždy nacházíme a ona ovládá naši mysl. Autor analyzuje pojem zájmu (latinské inter-esse) jako stavu bytí uvnitř filosofického tázání a poukazuje na český etymologický význam zájmu jako stavu, kdy jsme filosofií „zajati“ či uchváceni. Filosofie je chápána jako médium zprostředkující vztah mezi člověkem a „moudrostí“, kterou však v moderním světě již nelze opírat o mýtus. Místo moudrosti text navrhuje pracovat s pojmem pravdy. Rozbor struktury poznání ukazuje, že k adekvátnímu uchopení reality nestačí pouhý vztah mezi aktivním subjektem a pasivním objektem, ale je nezbytný vztah k pravdě jakožto nepředmětnému základu. Proces reflexe a sebeuvědomění, charakterizovaný jako ek-stáze vědomí, umožňuje nutný odstup od sebe sama a otevírá prostor pro setkání s pravdou. Závěrem text směřuje k tematice nepředmětného myšlení, které odmítá redukovat pravdu na předmět a zdůrazňuje její specifickou roli v lidském vědomí.
[Analýza schopnosti vědomí odstoupit od sebe sama]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 5. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tato filosofická úvaha se zaměřuje na hlubokou analýzu reflektovaného vědomí, které je charakterizováno unikátní schopností odstoupit od sebe sama, a tím se paradoxně k sobě samému přiblížit. Autor podrobně zkoumá povahu metafyzického prostoru, jenž musí být pro tento odstup otevřen, a dochází k závěru, že vědomí samo o sobě funguje jako reflexe určité životní praxe či aktivity, která není původně myšlenková. Samotný vznik a konstituce vědomí jsou podmíněny opakovaným procesem odstupování do prostoru, který toto vědomí teprve ustavuje. Text se rovněž vypořádává se zásadní metodologickou nesnází: jelikož je vše dáno pouze skrze vědomí, nelze při zkoumání vyjít z ničeho vnějšího. Analýza proto musí začít u bezprostřední danosti vědomí sobě samému a teprve prostřednictvím následné myšlenkové extrapolace a hypostaze rekonstruovat předpoklady a situaci, jež předcházely jeho vlastní sebekonstituci. Tato studie tak nabízí vhled do složitého vztahu mezi lidským vědomím, reflexí a ontologickými podmínkami jeho vzniku.
[Vědomí a to, co je mu „dáno“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 5. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text Ladislava Hejdánka se zabývá vztahem vědomí k tomu, co je mu „dáno“, a kriticky přehodnocuje tradiční pojetí věci jako čehosi inertního a nezávislého. Autor zpochybňuje představu, že se věci vědomí jednoduše „dávají“ samy o sobě, a zdůrazňuje jejich bytostnou víceznačnost. Pravá podoba věci není fixní entitou, ale vyjevuje se až v určitém kontextu. Hejdánek postuluje čtyři klíčové prvky tohoto procesu: ukazující se věc, vnímající subjekt, médium myšlení či řeči a konečně pravdu jakožto nejvyšší normu a kritérium. Pravda zde nevystupuje pouze jako měřítko správnosti poznání, ale jako konstitutivní princip, který řídí samu danost věcí. Aby se však pravda mohla uplatnit a vyjevit v celém svém významu, potřebuje k tomu zprostředkování slovem a myšlením. Text tak otevírá cestu k hlubšímu zkoumání struktury událostí a procesu, jímž pravda skrze řeč formuje náš vztah ke skutečnosti.
[Vztah subjektu k pravdě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 5. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text se zabývá ontologickým a epistemologickým vztahem subjektu k pravdě. Autor argumentuje, že pravda není pouhým objektem, ale nezbytným čtvrtým prvkem poznávacího procesu, vedle subjektu, objektu a média řeči. Kritizuje adekvační pojetí pravdy, které pravdu redukuje na srovnatelný poznatek, a toto "zapomnění na pravdu" přirovnává k zapomnění na bytí. Podle autora nelze přímo srovnávat myšlenku s věcí, protože věc je nám přístupná vždy jen skrze další pojmové uchopení a interpretaci v rámci myšlení. Vztah k realitě je zprostředkován tělesnou akcí a následnou reflexí v řeči. Pravda tedy není omezena pouze na oblast myšlení, ačkoliv se v médiu logu projevuje nejintenzivněji. Text zdůrazňuje, že poznání je vždy nepřímé a vyžaduje aktivní zprostředkování, čímž zpochybňuje tradiční představy o pravdě jako o prostém souladu mezi tvrzením a skutečností.
Vědomí III
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 26. 5. 1980 ◆ poznámka: pokračování a dokončení
Přednáška z 26. května 1980 se zabývá povahou filosofie a jejího vztahu k poznání a pravdě. Úvodem se autor dotýká etymologie slova „filosofie“ (láska k moudrosti) a zkoumá, co znamená mít zájem o filosofii. Zdůrazňuje, že filosofie nemá „přirozené“ počátky, ale je spíše nepřirozeným produktem, který se rozvíjí s učením se řeči. Následně se přednášející zaměřuje na pojem pravdy jako klíčového prvku poznání, který tradiční filosofie opomíjela. Zpochybňuje tradiční pojetí věcí jako netečných objektů a navrhuje, že pravda není jen normou myšlení, ale normou samotného bytí věcí. Diskutuje se role jazyka jako média, skrze které se pravda vyjevuje, a zkoumají se různé aspekty pojmu „jasnost“ ve filosofickém diskurzu, zejména v kontrastu s Wittgensteinovým postulátem. Přednáška se dotýká i hlubších ontologických otázek, jako je povaha tajemství, svoboda pravdy a její vztah k bytí, přičemž zdůrazňuje nutnost neustálé revize filosofické tradice a budování nové filosofie jako vhodnějšího nástroje pro porozumění pravdě.
[Zákon o vysokých školách / analýza společenské situace / návrh na vznik nové vzdělávací organizace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 5. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento dokument obsahuje kritickou analýzu Zákona o vysokých školách z roku 1980 a celkové společenské situace v tehdejším Československu. Autor poukazuje na rozpor mezi vnitrostátní legislativou a mezinárodními pakty o lidských právech, které stát ratifikoval v roce 1976. Hlavním bodem kritiky je ideologický monopol marxismu-leninismu, jenž vede k systematické diskriminaci křesťanů a jiných nekonformních myslitelů ve vzdělávání a vědě. Text argumentuje, že výklad ústavy upřednostňující jednu ideologii je v demokratickém a právním smyslu neudržitelný. Jako řešení navrhuje ustavení nezávislé organizace (prozatímně nazvané Ekumenické hnutí inteligence a studentstva), která by sloužila jako platforma pro svobodný dialog, výzkum a vzdělávání založené na evropských duchovních a antických tradicích. Cílem je obnova plurality a zajištění práva na vzdělání a vědecké bádání bez státní indoktrinace, přičemž je kladen důraz na ekumenický a otevřený charakter navrhované instituce.
[Geneze vědomí a proměna dítěte v člověka skrze řeč]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text zkoumá genezi vědomí a proces, jímž se dítě stává člověkem skrze vstup do světa řeči. Vědomí se ustavuje pouze za podmínky odstupu od sebe samého, což vyžaduje prostor, který dítěti otevírá „druhý“ – zpravidla matka. Tato bytost vystupuje jako tlumočník výzvy k vstupu do sféry lidství. Setkání s druhým člověkem jako s „ty“ je podle autora primární a nutně předchází jakémukoli vztahu k věcem, neboť předměty jsou přístupné až skrze řeč a myšlení. V souladu s myšlenkami Emmanuela Lévinase je vztah k bližnímu chápán jako základ veškeré ontologie. Dítě do světa řeči nevstupuje mechanicky, nýbrž je do něj vábeno a vedeno. První promluvy nejsou pouhou imitací, ale pokusem o oslovení druhého. Polidštění je tak bytostně spjato s dialogickou otevřeností vůči druhému, který dítěti nejprve odevzdává sebe sama a teprve poté mu zprostředkovává strukturovaný svět věcí.
[Setkání a jeho několikavrstevnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text zkoumá vícevrstevnou povahu setkání jako nezbytného předpokladu pro konstituci vědomí a myšlení. Autor vychází z potřeby vědomí odstoupit od sebe samého (ek-staze), aby byla možná reflexe. Toto odstoupení není aktem vůle osamoceného subjektu, nýbrž je umožněno setkáním s druhým člověkem. Sociální rozměr tak předchází myšlení i řeči. Setkání je popsáno jako proces probíhající v několika rovinách: od druhého člověka přes jeho promluvu a jazyk až k samotné pravdě. Reflexivní vědomí se osamostatňuje právě skrze vztah k druhému, který otevírá prostor pro nezbytný odstup. Autor toto téma ilustruje biblickým motivem přijetí dítěte, kde přijetí druhého jako člověka zakládá jeho lidství a zároveň představuje etický závazek a odpovědnost. Skutečné vědomí tedy není uzavřenou subjektivitou, ale otevřeností vůči tomu, co přichází, a přijetím odpovědnosti za růst smyslu a pravdy ve světě.
Geneze vědomí
Tento text se zabývá genezí vědomí, se zvláštním zaměřením na proces, kterým se dítě stává člověkem prostřednictvím vstupu do světa řeči. Zdůrazňuje, že tento vstup není možný přímo s řečí, ale je zprostředkován setkáním s druhým člověkem, obvykle matkou. Matčina tvář, nikoli předmětná stránka, je prvním prostředím, skrze které se dítě setkává s nepředmětným prostorem řeči. Text rozlišuje mezi "řečí" a "jazykem", přičemž řeč je chápána jako nepředmětná skutečnost, zatímco jazyk má předmětný charakter. Klíčovým bodem je, že člověk se stává člověkem nikoli skrze jazyk samotný, ale skrze interakci s druhým člověkem, který jej uvádí do světa řeči. Tento proces není napodobením, ale vstřícným krokem dítěte, který umožňuje setkání. Dále text diskutuje o nemožnosti donutit dítě ke vstupu do světa řeči, ale spíše jej vyzvat, aby samo učinilo krok. Výchova je chápána jako vylákání, nikoli formování. Toto zprostředkované uvádění do světa řeči je také základem pro pozdější setkávání s pravdou, které je vždy zprostředkováno druhým člověkem a jeho „láskou“ k pravdě.
[Království boží jako království pravdy / organická povaha pravdy]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Textový úryvek rozebírá koncept Božího království jakožto království pravdy, které se projevuje tam, kde lidé pravdu slyší, přijímají a uskutečňují ve svém jednání. Autor zdůrazňuje, že ačkoli se vláda pravdy již v dějinách a společnosti prosazuje, její vítězství vyžaduje lidské úsilí, přestože o konečné platnosti rozhoduje pravda sama. Klíčovým rysem pravdy je její organická povaha; pravda je jednotná a vnitřně provázaná, což jí umožňuje organicky růst a přizpůsobovat se novým skutečnostem. Naproti tomu lež je popsána jako umělá, neorganická konstrukce, která postrádá vnitřní soudržnost a časem se nevyhnutelně hroutí, protože se nedokáže přizpůsobit dějinným změnám a skutečným novinkám. Pravda je v textu představena jako živá a dějinná síla, která je v úzkém sepětí se vším novým a neustále se obnovuje, zatímco lež zůstává pouze dočasným a omezeným jevem poplatným konkrétní době.
[Vztah člověka k Chartě 77 určuje jeho charakter]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text zkoumá vztah jednotlivce k Chartě 77 jako určující faktor lidského charakteru. Autor zdůrazňuje, že Charta 77 není mocensko-politickým nástrojem, nýbrž ideovou záležitostí. Pokud k ní někdo přistupuje čistě pragmaticky jako k prostředku pro dosažení vlastních cílů, vypovídá to o jeho neschopnosti zaujmout skutečný ideový postoj. Text vychází z Marxovy myšlenky, že člověk svou praxí neustále konstituuje sám sebe, a to nejen v rovině ontologické, ale i noetické. Každé vyjádření o vnějším světě je zároveň výpovědí o subjektu samotném. Klíčovým problémem je záměna nepředmětné skutečnosti za skutečnost předmětnou. Pokud člověk chápe Chartu 77 jako politický nástroj namísto ideového základu, prohlubuje tím svou vnitřní omezenost a uzavírá se vůči jiným než technicko-politickým aspektům bytí. Tímto způsobem se upevňuje v mylné životní orientaci, která mu brání v otevřenosti k hlubší, nepředmětné pravdě.
[Co to znamená číst román]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text rozebírá fenomén čtení románu v širším kontextu sociálního kontaktu a interpretace. Autor se zamýšlí nad rozdílem mezi knihou jakožto fyzickým objektem a procesem čtení, který vyžaduje časový rozměr. Skutečné čtení přesahuje pouhé sbírání písmen a stává se interpretací, která čtenáře vyvádí z jeho vlastního života do děje románu. Dochází k prolínání dvou časů: reálného času čtenáře a fiktivního času literárního díla. Román ke svému ožití využívá životní čas, který mu obětuje jak autor, tak čtenář. Tento proces není jen pasivním sledováním textu, ale prostorem pro setkání s autorem. Čtení je tak představeno jako událost, při níž se tištěné slovo stává živou zkušeností, která čtenáře transformuje v očitého svědka či účastníka líčených dějů. Text tímto způsobem prohlubuje úvahu o prioritě sociálního vztahu nad pouhou řečí prostřednictvím literární komunikace.
[Emanuel Lévinas a jeho polemika s učením o participaci]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text se zabývá polemikou Emanuela Lévinase s klasickým učením o participaci, jak jej prezentuje Stephan Strasser v díle Jenseits von Sein und Zeit. Lévinas odmítá aristotelsko-tomistické i mystické pojetí účasti jsoucna na bytí a namísto toho zdůrazňuje koncept exteriority. Argumentuje, že nutnost hledat pravdu a vystavovat se riziku omylu dokazuje zásadní oddělenost subjektu od toho, co má být poznáno. Autor textu sice uznává význam exteriority jako podmínky poznání, ale kritizuje Lévinasovu tendenci tuto oddělenost absolutizovat, a to i v interpersonálních vztazích. V opozici k Lévinasovi autor vyzdvihuje Kierkegaardovo pojetí odloučenosti jako nemoc k smrti, která je sice nezbytným, ale přechodným stádiem vývoje subjektu. Text rovněž odkazuje na Teilharda de Chardina a uzavírá úvahou, že myšlenka participace nutně nevylučuje existenci reálné, avšak druhotné cézury mezi subjektem a celkem bytí.
[Povaha uměleckého díla a problémy intersubjektivity a intersubjektnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text zkoumá povahu uměleckého díla skrze problémy intersubjektivity a intersubjektnosti. Mezi tvůrcem a vnímatelem neexistuje přímý kontakt; vnímatel se setkává s vnější podobou díla, skrze niž proniká do jeho vnitřního světa. U některých druhů umění, jako je hudba či drama, je k tomuto procesu nezbytný výkonný umělec jako prostředník, který dílo interpretuje. Cílem uměleckého snažení však není pouhá evokace subjektivních stavů tvůrce, ale dosažení objektivnější skutečnosti, která není předem daná, nýbrž se má teprve stát. Dílo je v tomto smyslu chápáno jako ideál a úkol, který přesahuje samotného autora a slouží jako kritérium pro jeho tvůrčí čin. Tato koncepce umisťuje umělecké dílo do sféry nepředmětných skutečností a otevřenosti, které hledají lidskou službu pro svou realizaci a ztvárnění. Umělecký proces je tak nahlížen jako snaha o naplnění závazku vůči dílu, které v inspirativní otevřenosti oslovuje tvůrce i vnímatele.
Úroveň sociálních kontaktů II
Tento dokument z roku 1980 se zabývá povahou sociálních kontaktů a umělecké tvorby, přičemž klade důraz na roli interpreta a publika jako spolutvůrců uměleckého díla. Diskuse se dotýká transformace děl z jednoho uměleckého média do druhého (např. Shakespearovy hry v opery, Dostojevského romány v opery) a zdůrazňuje, že tato adaptace není pouhým přenesením, ale tvůrčím procesem, který může dílo obohatit nebo dokonce překonat originál. V průběhu diskuze se přechází k širšímu pojetí uměleckého díla jako prostoru sociálních vztahů, kde autor není jedinou tvůrčí entitou. Jsou zdůrazněny role režisérů, herců, dramaturgů, překladatelů a dalších prostředníků, kteří se podílejí na realizaci a interpretaci díla. Tyto role ukazují, že divák či posluchač není pasivním konzumentem, ale aktivním spolutvůrcem, který svými reakcemi a vnímáním dílo oživuje. Vztahy mezi lidmi, ať už umělecké či jiné, nejsou primárně založeny na vzájemné náklonnosti, ale na společném úsilí a sdílené účasti na něčem přesahujícím pouhou interakci, což je v podstatě hledání pravdy a smyslu.
Osvětí, ad Buber I
Přednáška rozebírá dichotomii lidského bytí a světa skrze koncepty německého filosofa Maxe Schelera a izraelského myslitele Martina Bubera. Základní tezí je, že člověk žije ve dvojím světě, ovlivněný svým dvojím postojem ke skutečnosti. Tato myšlenka navazuje na koncept „Umwelt“ (osvětí) Jacoba von Uexkülla, který popisuje uzavřený, funkčně omezený svět zvířat, na rozdíl od „světa“ či „na světě“ člověka, který je vnímán jako otevřený a neomezený. Klíčovou roli v přechodu z uzavřeného osvětí do otevřeného světa hraje řeč. Buberovy „základní slova“ (např. „táta“) nejsou jen označením věcí, ale vyjadřují primárně vztahy. Tato slova, sdělovaná celou bytostí, konstituují vztahy, nikoli pouze popisují existující realitu. Přednáška se zabývá vztahem „Já-Ty“ jako plnohodnotným bytostným vztahem, na rozdíl od redukovaného vztahu „Já-On“ či „Já-Ono“. Dále se rozebírají tři sféry bytí podle Bubera: život s přírodou (mimo řeč), život s lidmi (ve sféře řeči) a život s duchovními jsoucnostmi (mimo řeč, ale plodící řeč). Závěrem se autor kriticky zamýšlí nad kategorizací světa a vztahů, zejména nad tím, jak uchopit personalitu pravdy a jak se vyhnout redukcionismu.
Osvětí, ad Buber I
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář | přepis, česky, vznik: 16. 6. 1980 ◆ poznámka: chybí poslední strana (existuje?)
Textový záznam přednášky se zaměřuje na fenomenologický a filosofický rozbor pojmů „osvětí“ a „svět“ v souvislosti s dílem Martina Bubera. Autor vysvětluje rozdíl mezi zvířecím osvětím (Umwelt), které je uzavřené a funkčně omezené, a lidským světem, jenž je charakterizován otevřeností. Tato otevřenost je zprostředkována vstupem do světa řeči. Zatímco zvíře je ve svém prostředí „zakleto“, člověk se rodí „na svět“, což mu umožňuje svobodu a dialog. Klíčovým tématem je Buberova teze o dvojím postoji člověka, vyjádřeném základními slovy „Já-Ty“ a „Já-Ono“. Na příkladu dítěte, které poprvé osloví otce, text ilustruje, jak slovo není pouhým označením věci, ale konstitutivním aktem, který zakládá bytostný vztah. Promluva celou bytostí v relaci Já-Ty vytváří prostor vzájemnosti, v němž se jedinec teprve stává člověkem. Svět tedy není pouhým „skladištěm věcí“, nýbrž dynamickou sítí vztahů a významů otevřenou skrze řeč.
[J. L. Hromádka a jeho pojetí distance mezi pravdou a světem / příprava na bytový seminář „Hromádkovo pojetí pravdy“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text analyzuje pojetí vztahu mezi absolutní pravdou a světem v díle teologa J. L. Hromádky. Hlavním tématem je radikální distance, kterou Hromádka klade mezi pravdu (Boha) a řád světa, přírody či dějin. Pravda je chápána jako transcendentní a nezávislá entita, která není součástí kauzálních řetězců, ale působí jako tvůrce a měřítko všeho bytí. Navzdory této distanci pravda neustále oslovuje člověka a klade na něj nároky. Vztah mezi člověkem a pravdou není předmětný, nýbrž je definován výzvou a odpovědností. Autor zdůrazňuje, že pravda je poznatelná pouze skrze víru a poslušnost, které předcházejí teoretickému poznání. Dějiny jsou pak nahlíženy jako kolbiště zápasu o pravdu, přičemž tato absolutní instance garantuje smysl lidského konání a morálního úsilí. Hromádkova pozice je tak jasně vymezena proti naturalismu a imanentismu, neboť ukotvuje subjekt v nepředmětném vztahu k božímu nároku, jenž dává světu řád a směr.
Hromádkovo pojetí pravdy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 23. 6. 1980 ◆ poznámka: přípravné poznámky: 80/045 (800623–1), 80/046 (800623–2)
Přednáška se zabývá Hromádkovým pojetím pravdy, zejména jeho vztahem k Bohu a světu. Autor analyzuje Hromádkovu teologickou práci z filosofického hlediska a poukazuje na napětí mezi teologií a filosofií. Zdůrazňuje Hromádkovo pojetí pravdy jako absolutní, mimo-světové normy, která je tvůrcem světa, ale zároveň se od něj liší. Hovoří se o nutnosti osobního rozhodnutí a víry pro pochopení pravdy a o tom, jak se pravda skrze řeč a člověka zjevuje. Diskutuje se také o Hromádkově odmítnutí pantheismu a idealismu a jeho důrazu na anti-naturalistickou pozici. Přednáška se kriticky vymezuje vůči Hromádkovu tvrzení, že teologie dává smysl filosofii, a zdůrazňuje rovnocennost filosofického a teologického úsilí o pravdu. Závěrem se rozebírá vztah pravdy k lidskému životu, poznání a historickému zápasu o pravdu, přičemž se zdůrazňuje, že pravda sama má smysl a je normou veškerého života.
Hromádkovo pojetí pravdy
Tento text rozebírá pojetí pravdy u teologa a filosofa J. L. Hromádky. Autor představuje pravdu jako „čtvrtý prvek“ poznání, který přesahuje tradiční dělení na subjekt, objekt a myšlenkové prostředky. Hromádka chápe pravdu jako transcendentní entitu, která je nezávislá na světě, ale zároveň je jeho stvořitelem a garantem smyslu. Vztah mezi pravdou a člověkem není kauzální, nýbrž dialogický – pravda člověka oslovuje a vyžaduje poslušnost, víru a osobní rozhodnutí. Text zdůrazňuje, že pravdu nelze plně uchopit pojmy ani ji přímo nazírat; setkání s ní je podmíněno aktivní otevřeností vůči budoucnosti. Hromádkův přístup je srovnáván s Emanuelem Rádlem a Karlem Barthem, přičemž je vyzdvižen specifický důraz na dějinný zápas o prosazení pravdy. Dokument interpretuje Hromádkovo teologické myšlení jako významný filosofický pokus o vymezení absolutního měřítka lidského života a poznání.
Hromádkovo pojetí pravdy
Text se zabývá filosofickou reflexí poznání a nezbytností tzv. „čtvrtého“ prvku, který doplňuje tradiční triádu subjektu, objektu a myšlenkových prostředků. Autor se vrací k antickému pojetí moudrosti (sofia) a analyzuje metodologické potíže spojené s dotazováním se na podstatu tohoto rozměru. Upozorňuje, že otázka „co“ je tento prvek, jej neoprávněně objektivizuje. Cesta k pochopení vede oklikou skrze lidské vztahy a svět řeči, v němž nás pravda oslovuje. Ústředním tématem je kritické zhodnocení Hromádkova pojetí pravdy jakožto theologického pokusu o filosofické uchopení tohoto problému. Autor nehledá definitivní odpověď, ale usiluje o formulaci legitimní a otevřené otázky po pravdě, která je základem naslouchání oslovující skutečnosti. Cílem není ustavení dogmatického pojetí, nýbrž zkoumání samotného fenoménu otázky a otevřenosti vůči pravdě, která se projevuje skrze řeč a interpersonální setkání.
[Příprava na bytový seminář „Problém tázání se“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 6. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text analyzuje filosofickou podstatu tázání jako opomíjenou, avšak zásadní dimenzi lidského myšlení. Autor odmítá historickou redukci logu na pouhou logičnost a zdůrazňuje význam takzvaného „problematického myšlení“. Otázka v tomto pojetí není pouhým vyjádřením neznalosti, nýbrž situovaným činem, který selektivně navazuje na daný kontext a zároveň tvořivě anticipuje budoucí situace. Klíčovým bodem reflexe je rozlišení mezi otázkou pravou a falešnou. Skutečné tázání podle autora přesahuje zkoumání vnějších objektů a směřuje k radikální sebereflexi, v níž se do otázky staví sám tazatel. Tento proces vede k otevřenosti vůči pravdě, která přesahuje lidskou kompetenci i disponibilní možnosti. Tázání je zde představeno jako revoluční prvek myšlení, který vnáší do situace nové významy a ustavuje naši ek-sistentní otevřenost vůči světu.
Problém tázání se
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 30. 6. 1980 ◆ poznámka: přípravné poznámky: 80/047 (800630–1)
Tento text se zabývá povahou otázky a tázání, zdůrazňujíc, že skutečné tázání není jen hledáním informací, ale reflexí sebe sama a stavěním se do otázky. Pravá otázka odkrývá naši existenciální otevřenost pravdě a sílu plynoucí z naší nedokonalosti a oddanosti pravdě. Diskuse dále prozkoumává vztah mezi vírou, nadějí a láskou, přičemž naznačuje, že láska je nejvyšším korektivem, který zajišťuje lidskost v našem životě i ve vztahu k druhým. Text se dotýká i filosofických tradic, kritizuje opomíjení přírody v existenciální filosofii a zpochybňuje antropocentrické měřítko „člověk je měřítkem všech věcí“, navrhujíc pravdu jako svrchované měřítko. Závěrem se pojednává o nahraditelnosti pojmu Boha pojmem lásky a o tom, že nejhlubší vztah k pravdě je vztahem lásky (agapé), nikoli pouhého poznání, a zdůrazňuje nutnost solidarity a pozitivního vztahu k bližnímu navzdory rozdílům.
[Úloha dialogu v objasňování pravé povahy skutečnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 7. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text zkoumá klíčovou roli dialogu jako zásadní metody k objasnění pravé povahy skutečnosti. Autor navazuje na antickou tradici, v níž byl logos chápán jako prostor, v němž se věci vyjevují ve své neskrytosti. Dialog není pojímán jako pouhá výměna informací, nýbrž jako vstup do světa řeči, který transformuje účastníky i předmět jejich hovoru. Zásadním přínosem rozhovoru mezi dvěma subjekty je nutnost reflexe; přítomnost druhého nutí mluvčího bedlivě dbát na obsah i formu vlastních výroků. Tento proces vede k prosvětlení zkoumaného předmětu a k hlubší sebereflexi mluvčích. Text zdůrazňuje, že pravda se neukazuje izolovaně, ale v interakci zprostředkované slovem. Schopnost dialogického myšlení pak člověku umožňuje nahlížet na skutečnost dialekticky i v samotě skrze interiorizovanou reflexi, která má svůj původ v živé diskuzi. Rozhovor tak zůstává fundamentálním nástrojem lidského poznání a porozumění světu.
Doporučení pro Jiřího Hermacha
Tento dokument představuje doporučení napsané Dr. Ladislavem Hejdánkem v červenci 1980 pro docenta Jiřího Hermacha. Hejdánek v něm popisuje Hermacha jako významného marxistického filosofa, který se v 50. a 60. letech aktivně podílel na reformním hnutí v Komunistické straně Československa a v celé společnosti, což vyvrcholilo pražským jarem v roce 1968. Autor reflektuje jejich společné působení ve Filosofickém ústavu ČSAV, které bylo ukončeno politicky motivovaným propuštěním obou učenců během nastupující normalizace. Hermach byl následně vyloučen ze strany a nucen pracovat v manuální profesi jako topič v nemocnici. Navzdory své dřívější bohaté publikační činnosti nesměl od roku 1969 veřejně působit. Text zdůrazňuje Hermachův morální postoj, neboť byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Dokument tak slouží jako svědectví o osudu intelektuálů pronásledovaných režimem za jejich politické přesvědčení a snahu o reformu socialismu v Československu.
Vztah člověka k „čtvrtému"
Tento text se zabývá vztahem člověka k „čtvrtému“ již v předfilosofickém období, tedy před vznikem formální filosofie. Klade si za cíl prozkoumat povahu tohoto „čtvrtého“ a způsoby, jak se s ním člověk vyrovnává, a to nejen v oblasti poznání, ale i v jednání, morálce a politice. Text popisuje, jak se lidé, počínaje předčlověkem vypadnuvším z přírody, snaží kompenzovat nejistotu a úzkost z nového světa vytvářením archetypů a mýtů, které původně sloužily jako rituální vodítka. Postupně se ukazuje, že tento vztah k „čtvrtému“, ať už je chápán jako archetyp, norma, božstvo nebo nejvyšší bytí, je starší než filosofie a zasahuje do celého lidského života. Zkoumá se etymologie slova „religio“ a rozlišují se mýtické a náboženské vazby na „čtvrté“, přičemž náboženství začíná tematizovat jinakost „čtvrtého“. Text dále analyzuje, jak se „čtvrté“ stává předmětem magie nebo subjektu druhého, a kritizuje tyto formy jako pokleslé či problematické. Zvláštní pozornost je věnována modlitbě, která není chápána jako reflexe nebo rozhovor, ale jako mlčení a naslouchání tváří v tvář „čtvrtému“. Závěrem se poukazuje na to, že filosofie, stejně jako náboženství, stojí a padá s tím, že „čtvrté“ nás oslovuje, a že důležitá je otevřenost a naslouchání, nikoliv jen fixace na dané normy či tradice. Důraz je kladen na nebezpečí fixace, potřebu neustálého zpochybňování a odvahu k otevřenosti vůči budoucnosti.
Modlitba jako reflexe a cesta k reflexi
Přednáška z roku 1980 se zabývá povahou modlitby jako reflexe a cesty k reflexi, přičemž zdůrazňuje, že jádrem modlitby není reflexe, ale mlčení, otevřenost a naslouchání „čtvrtému“, tedy tomu, co nás oslovuje. Filosofie, od počátku své existence, se snažila vztáhnout k tomuto „čtvrtému“, často však sklouzla k jeho zpředmětnění nebo k odmítnutí časového charakteru skutečnosti, jak to kritizuje zejména na příkladu Hérakleita. V dynamickém proudu textu se rozlišuje mezi náboženstvím jako mýto-ideologií a filosofickým vztahem k transcendenci. Zdůrazňuje se, že filosofie se konstituovala jako protiváha mýtu, ale její odmítnutí bylo často povrchní a racionalizovalo základní struktury mýtu. Filosofický přístup k „čtvrtému“ byl často poznamenán snahou zbavit ho časovosti a učinit z něj neměnnou podstatu, což vedlo k metafyzickému myšlení. Závěrem se podtrhuje, že filosofie, jakožto reflexe, nemůže být přímou cestou k „čtvrtému“, ale může připravovat půdu pro setkání a být jeho kritickou reflexí. Modlitba a zpověď, pokud nejsou magickým úkonem, mohou být cestou k porozumění a otevřenosti vůči „čtvrtému“, avšak jejich podstatou je spíše naslouchání a očekávání než aktivní lidská činnost.
[Technověda a její cíle]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 9. 1980
Tento text kriticky zkoumá povahu moderní technovědy a její cíle v kontextu soudobé společnosti. Autor argumentuje, že rozšiřování lidského poznání se v rámci technovědného paradigmatu stalo pouze vedlejším produktem dosahování předem stanovených praktických cílů. Původní ontologický rozměr skutečnosti, který dříve poskytoval člověku vodítka a směr, byl vytěsněn na periferii zájmu nebo zcela zapomenut. Zásadním rysem technovědy je absence vnitřních etických imperativů či normativních omezení; věda realizuje vše, co je technicky proveditelné, aniž by se podřizovala morálním příkazům typu „máš“ či „nesmíš“. Jediným určujícím měřítkem pro technovědné snažení zůstává pragmatické kritérium užitečnosti a efektivity. Text tak poukazuje na nebezpečí nahodilosti techniky a ztrátu hlubšího smyslu vědeckého bádání v honbě za utilitárními výsledky, což vede k odcizení od podstaty reality a k nadvládě čistého instrumentalismu nad etickou reflexí.
[Socialita a svoboda]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 9. 1980
Tento text zkoumá dialektický vztah mezi socialitou a svobodou se zaměřením na koncept panství nad přírodou. Autor argumentuje, že subjektem tohoto ovládnutí není jednotlivec, nýbrž společnost či stát, což vede k nebezpečnému posunu ve významu svobody. Svoboda celku je zde budována na úkor individuální autonomie a projevuje se ujařmením člověka. Socialita je v tomto smyslu pojímána jako ambivalentní fenomén s dvojí funkcí: na jedné straně disponuje potenciálem k osvobození lidstva skrze kolektivní překonávání přírodních limitů, na straně druhé však slouží jako nástroj zotročení jednotlivce v rámci mocenských struktur. Záznam z roku 1980 tak nabízí kritickou reflexi politické filosofie, která varuje před mechanismy, jimiž se státní suverenita stává zdrojem útlaku. Dokument analyzuje rizika plynoucí z podřízení lidské bytosti zájmům organizované moci a zpochybňuje jednostranný pohled na společenský pokrok jako na proces vedoucí k automatickému nárůstu osobní svobody.
[„To čtvrté“ (ryzí nepředmětnost) a jeho skutečnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 10. 1980
Text se zabývá pojmem 'to čtvrté' (případně 'to první'), který autor definuje jako ryzí nepředmětnost a základ veškeré skutečnosti. Skutečnost je zde nahlížena skrze svou schopnost působit, přičemž jsou rozlišeny různé druhy působení od mechanických vlivů po přesvědčivost argumentů. Jádrem úvahy je pojetí události jako dynamické struktury, v níž dochází k procesu zpředmětňování. V tomto dění se nepředmětné vnitřní mění ve vnější a to, co ještě není, se stává přítomným a následně minulým. Autor zdůrazňuje, že 'to čtvrté' nelze chápat jako jsoucno v běžném smyslu, neboť v sobě nezahrnuje složku přítomného ani minulého. Jde o ryzí budoucnost a zdroj veškerého událostného dění, který se z principu vymyká předmětnému určení. Vzhledem k jeho povaze je možné jej vymezit pouze negativně, nikoli pozitivně, protože jakékoli pozitivní určení by jej nutně zpředmětnilo. Tato ontologická reflexe tak odhaluje kořeny všeho jsoucího v oblasti čisté nepředmětnosti.
[„To čtvrté“ (ryzí nepředmětnost) a reflexe našeho vztahu k němu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 10. 1980
Tato studie se zabývá pojmem „to čtvrté“, který představuje ryzí nepředmětnost, a zkoumá náš vztah k této skutečnosti skrze reflexi a praxi. Autor vychází z etymologie slova „inter-esse“, chápaného jako radikální bytí mezi daností a tím, co má být. Filosofie je zde definována jako neutuchající touha po moudrosti, nikoliv jako moudrost sama. Hlavní otázka směřuje k možnosti reflexe a promyšleného ovládání vztahu k „tomu čtvrtému“. Zatímco v běžné praxi se člověk uskutečňuje v jistém vzdoru vůči předmětnému světu, jeho bytostné určení spočívá v naslouchání a poslušnosti vůči nepředmětné výzvě. Tento vztah je aktivní a vyžaduje specifický druh reflexe, která se musí vyvarovat zpředmětňujících tendencí běžného myšlení. Studie zdůrazňuje nezbytnost kultivace „nepředmětného myšlení“, které se plně rozvíjí právě v kontaktu s nepředmětnou skutečností, čímž překonává limity tradičního pojetí kauzality a objektivity.
[To „čtvrté“ a to „první“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 10. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text se zabývá filosofickým zkoumáním vztahu mezi „tím čtvrtým“ a „tím prvním“, přičemž dochází k závěru, že zapomenuté čtvrté je ve skutečnosti základem všeho skutečného. Autor definuje skutečnost skrze její schopnost působit a rozlišuje různé typy působení, od mechanických vlivů po přesvědčivost myšlenek. Ústředním tématem je nepředmětná skutečnost, která slouží jako zdroj veškerého dění a událostnosti. Událost je zde pojata jako dynamická struktura, v níž se nepředmětné neustále zpředmětňuje a vnitřní se stává vnějším. Text zdůrazňuje, že bytí v sobě nese dimenze budoucího, přítomného i minulého. Nepředmětnou skutečnost však nelze chápat jako tradiční jsoucno, neboť představuje ryzí „ještě-ne-jsoucí“ či ryzí budoucnost. Kvůli její nepředmětné povaze ji nelze definovat pozitivně pomocí předmětných určení, ale pouze negativně, čímž se otevírá prostor pro nové pochopení struktury události a subjektu mimo rámec pouhého zpředmětňování.
[Svět jako soubor vzájemných reakcí událostí na sebe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 10. 1980
Text se zamýšlí nad ontologickou povahou světa a kriticky přehodnocuje husserlovské pojetí subjektivity. Autor navrhuje odklon od antropocentrického chápání subjektivna směrem k širšímu pojmu subjektnosti, která je vlastní každé akci a reakci v rámci událostné struktury reality. Svět zde není nahlížen jako pouhý souhrn izolovaných událostí, ale primárně jako dynamická síť jejich vzájemných reakcí. Tyto interakce události nejen integrují, ale také proměňují a vytvářejí nové, komplexnější celky. Klíčovým motivem je proces jevení, který se neomezuje na lidské vědomí, nýbrž představuje způsob, jakým na sebe události a jejich společenství vzájemně působí a jak se vzájemně reflektují. Tento radikální pohled redefinuje svět jako horizont vzájemnosti, kde je každá entita definována svou schopností odpovídat na své okolí, čímž dochází k neustálému budování nových struktur a regionů událostí napříč různými úrovněmi složitosti.
[Totalita světa a ryzí nepředmětnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 10. 1980
Tento text kriticky reflektuje pojetí světa jako 'absolutně objektivní světové struktury', přičemž takový požadavek odmítá jako nutně vyúsťující v naprostou subjektivitu. Autor definuje svět jako totalitu předmětných skutečností, která není pasivní daností, nýbrž je ustavována prostřednictvím vzájemného reagování jednotlivých událostí. Aby soubor izolovaných událostí mohl vytvořit celek či svět, musí dojít k procesu integrace a totalizace, což předpokládá aktivní zakládající prvek. Klíčovým motivem je zakotvenost každé události v 'ryzí nepředmětnosti', která tvoří její zdroj a původ, ačkoli o ní nelze vypovídat předmětným způsobem. Z toho vyplývá, že totalitu světa je třeba chápat geneticky jako proces, v němž se svět skrze totalizaci postupně ustavuje. Text tak klade důraz na dynamickou a procesuální povahu světovosti, která vyvěrá z nepředmětného základu a realizuje se skrze vnější zpředmětnění událostí na různých ontologických rovinách.
[„To čtvrté“ a věda]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 10. 1980
Text se zabývá vztahem vědy k problematice „toho čtvrtého“ a vysvětluje, proč je tato oblast pro vědecký přístup z principu nepřístupná. Hlavním důvodem je výlučná orientace vědeckých disciplín na předmětnou skutečnost a jejich zakotvení v tzv. předmětném myšlení, které interpretuje intencionální obsahy vždy jako předměty v ontologickém smyslu. To je však v přímém rozporu s povahou „toho čtvrtého“. Věda postrádá odpovídající metody i kompetence k uchopení této problematiky, neboť samotná specializace vědeckého bádání vyžaduje specifikaci, zvnějšnění a zpředmětnění zkoumaného tématu. Tímto procesem je však „to čtvrté“ nutně pominuto a vyloučeno. Autor argumentuje, že vědecký diskurs je omezen na sféru ontologických objektů, a proto nemůže postihnout fenomény, které se tomuto rámci vymykají. Úvaha tak kriticky poukazuje na meze lidského poznání založeného na přísné objektivizaci skutečnosti, která opomíjí dimenze bytí, jež nelze převést na pouhé předměty zkoumání.
[Možnost přístupu k „tomu čtvrtému“ a empirismus]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 10. 1980
Tato úvaha kriticky zkoumá možnosti myšlenkového přístupu k fenoménu „toho čtvrtého“ v rámci tradice empirismu a pozitivismu. Autor vychází z Humovy analýzy přímých a odvozených impresí, které jsou vázány na smyslové orgány. Vzhledem k tomu, že pro „to čtvrté“ neexistují žádná empiricky doložitelná smyslová data, empirismus takovou kategorii odmítá jako nelegitimní. Text však ukazuje, že tato námitka je nekonzistentní, neboť postihuje i samotný koncept „věci o sobě“. Zásadní chyba empirismu podle autora nespočívá v ignorování konkrétního výseku reality, ale v tom, že skrze vnitřně rozporný konstrukt „bezprostřední zkušenosti“ zamezuje přístupu k jakékoli skutečnosti. Tento koncept totiž paradoxně znemožňuje přechod od vjemu k tomu, co je vnímáno. Práce tak zpochybňuje epistemologické limity pozitivismu a naznačuje, že skutečné poznání vyžaduje překonání bariér smyslového redukcionismu, který izoluje subjekt od objektivní reality a jejích hlubších struktur.
[Otázka a otevřenost vůči „tomu čtvrtému“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 10. 1980
Text zkoumá povahu lidského myšlení v kontextu tázání a problematizace. Autor rozlišuje mezi běžným kladením otázek a hlubokým tázáním, které otevírá mysl pravdě, označované jako „to čtvrté“. Tato pravda není pouhým součtem dosavadních poznatků, ale radikálně novým vhledem, který stávající jistoty zpochybňuje. Klíčovým prvkem je otevřenost a ochota naslouchat hlasu pravdy, což nelze zaměňovat s konkrétními filosofickými směry jako deismus či idealismus. Jakákoliv snaha o definování nebo instrumentalizaci „toho čtvrtého“ vede k redukci této otevřenosti a ztrátě smyslu tázání. Text varuje, že ne každá otázka je legitimní, neboť každé tázání v sobě nese určité tvrzení či kladení. Tato „pozitivita“ otázky může být zdrojem omylu, pokud není podrobena reflexi. Cílem je udržet prostor pro pravdu, která přesahuje subjektivní dispozice mysli a vyžaduje neustálou připravenost k revizi vlastních postojů tváří v tvář nepředvídatelné skutečnosti.
[Ryzí nepředmětnost jako předpoklad celkovosti světa]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 10. 1980
Text se zabývá hlubokou filosofickou koncepcí světa jako celku a zásadní úlohou nepředmětnosti v jeho ontologické konstituci. Autor argumentuje, že svět předmětných skutečností sám o sobě netvoří vnitřní jednotu ani skutečné univerzum. Aby se mohl stát skutečným celkem, musí být nutně založen na aktivitách vycházejících z oblasti mimo předmětnou sféru, tedy v ryzí nepředmětnosti. Tato nepředmětná skutečnost je nezbytným předpokladem pro existenci jakéhokoli konkrétního jsoucna, které vždy organicky zahrnuje jak předmětnou, tak nepředmětnou stránku. Bez integrace nepředmětnosti zůstává svět v lidském vnímání pouhou nesourodou partikularitou, a nikoliv skutečným světem. Z této perspektivy vyplývá zásadní metodologický důsledek: svět jako takový nemůže být nikdy adekvátním předmětem vědeckého pojetí. Vědecký pohled je ze své podstaty strukturálně zaměřen pouze na předmětnost, a proto nutně zůstává vůči světu jakožto celku slepý. Text tak zdůrazňuje fundamentální limity vědeckého poznání a potřebu ontologického uznání nepředmětných rovin skutečnosti pro pochopení celistvosti a integrity světa.
[Speciální vědy a konkrétní skutečnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 10. 1980
Tento text kriticky zkoumá oprávněnost a limity speciálních věd, které se soustředí na izolované aspekty reality namísto zkoumání skutečnosti jako celku. Autor poukazuje na to, že vědní disciplíny jako fyzika, biologie či psychologie vyčleňují parciální sféry zájmu, čímž však ztrácejí schopnost plně uchopit povahu "konkrétna" neboli pravého jsoucna. Problém vyvstává v okamžiku, kdy je speciální věda konfrontována s komplexním objektem; například fyzikální teorie nedokáže vyčerpávajícím způsobem vysvětlit chování atomů v kontextu živého organismu, neboť jí unikají širší souvislosti celku. Text se opírá o Leibnizovu myšlenku, že všechny přirozené jednotky světa jsou vybaveny všemi kvalitami, byť v různé míře zjevnosti. Tato perspektiva zdůrazňuje nezbytnost nahlížet na jsoucna v jejich totalitě a naznačuje, že redukcionismus speciálních věd je metodologicky podmíněný, nikoli absolutní. Úvaha tak směřuje k filosofickému přehodnocení vztahu mezi dílčími vědeckými poznatky a celistvou povahou reality.
[„To čtvrté“ ve filosofii, jsoucí a bytí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 10. 1980
Text zkoumá filosofické uchopení „toho čtvrtého“ v kontextu přechodu od mýtického a náboženského vnímání k ranému filosofickému myšlení. Autor se zaměřuje na Aristotelovu „první filosofii“ a historický vývoj pojmu metafyzika, kterou lze etymologicky interpretovat jako vědu o věcech následujících po fyzikálních či nad nimi. Hlavním tématem je problematika jsoucího jakožto jsoucího a ontologická diference mezi konkrétním jsoucnem a jeho základem – bytím. Text analyzuje, zda je „jsoucnost“ společnou vlastností všech věcí a jakým způsobem bylo bytí v metafyzické tradici chápáno jako nejvyšší jsoucno, které je nezávislé a existuje samo o sobě. Tato interpretace bytí jako základu všeho jsoucího představuje završení předmětného myšlení, v němž se „to čtvrté“ stává nejvyšším ontologickým předmětem. Úvaha tak kriticky nahlíží na proměnu chápání existence v evropské tradici a problematizuje možnost metafyziky jakožto speciální vědecké disciplíny.
[Příprava na bytový seminář na téma „to čtvrté“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 11. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Text představuje přípravné poznámky k filosofickému semináři zaměřenému na koncept „toho čtvrtého“, tedy fenoménu přesahujícího tradiční triádu subjektu, předmětu a poznání. Autor zkoumá historické kořeny vztahu člověka k tomuto prvku skrze pojmy jako archetyp, mýtus a náboženství (religio). Kritizuje tendenci zpředmětňovat „to čtvrté“ v magii či pokleslém náboženství, kde se z něj stává ovladatelný objekt nebo pouhé jsoucno. Klíčovým motivem je pojetí „toho čtvrtého“ jako ryzí nepředmětnosti, která oslovuje člověka a vyžaduje naslouchání namísto manipulace. Modlitba je zde interpretována jako stav otevřenosti a ticha, nikoliv jako rozhovor s personifikovaným Bohem. Filosofie je pak definována jako systematická reflexe těchto setkání, která sice nemůže náboženství nahradit, ale slouží jako nástroj kritiky jeho zpředmětňujících forem. Text končí odmítnutím tradičního theismu ve prospěch hlubšího pochopení nepředmětné povahy skutečnosti.
[Nedokončená příprava na bytový seminář na téma „to čtvrté“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 11. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text představuje dochovaný fragment přípravy na bytový seminář z listopadu 1980, který se tematicky zaměřuje na vztah filosofie k náboženství a ke specifickému konceptu „toho čtvrtého“. Autor v něm zkoumá historické kořeny filosofického myšlení a kriticky se staví k ranému přístupu k mýtu. Poukazuje na to, že ačkoliv první filosofové mýtus a náboženství povrchně odmítli, prvek „toho čtvrtého“ v jejich úvahách nebyl popřen. Text naznačuje nezbytnost nové orientace filosofie vůči náboženské dimenzi a identifikuje zásadní nedostatky v tradičních filosofických řešeních této problematiky. Zmínka o Hérakleitovi, přestože zůstala nedokončena, ukazuje na autorův záměr analyzovat antické kořeny problému v kontextu moderní filosofické reflexe. Fragment je cenným dokladem o intelektuálním životě v prostředí československého disentu, kde bytové semináře sloužily jako prostor pro nezávislé zkoumání fundamentálních ontologických a teologických otázek mimo oficiální akademické struktury.
[Příprava na bytový seminář „Otázka po arché“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 11. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text představuje přípravu na seminář věnovaný otázce po arché, tedy počátku a základu všeho jsoucího. Autor sleduje proměny tohoto konceptu od mýtu k rané řecké filosofii, kde arché vystupuje jako neměnný základ uprostřed změn. Rozbor zahrnuje široké spektrum presokratických myslitelů, Platóna i Aristotela, přičemž zdůrazňuje vznik metafyziky jako „první filosofie“. Zásadním tématem je tzv. „to čtvrté“, které autor interpretuje jako určující sílu myšlení. Text varuje před nihilismem, jenž pramení z redukce tohoto principu na pouhý předmět či objekt. V návaznosti na Heideggera a kritiku Nietzscheho nihilismu autor navrhuje chápat arché jako ryzí nepředmětnost, která není ani subjektem, ani objektem, ale zakládá možnost obojího. Cílem je nahlédnout na tento radikální „ne-věcný“ princip, který umožňuje veškerou předmětnou skutečnost i lidské poznání, a potvrdit schopnost filosofie o něm vypovídat.
Otázka po arché
Přednáška se zabývá otázkou po arché, tedy po neměnném základu všech změn. Autor rozlišuje čtyři základní prvky poznání: subjekt, objekt, poznávání samotné a čtvrtý, co všechno zakládá a umožňuje - pravdu. Filosofie se od samých počátků snaží uchopit toto čtvrté, ačkoli ne vždy vědomě. Sókratés, prostřednictvím Eróta, symbolizuje touhu po moudrosti a poznání, zatímco jeho „vědění, že nic neví“ odráží filosofickou cudnost. Výklad se věnuje i Hegelovu pojetí dějin a absolutního ducha, kterému chybí odstup a humor. Zvláštní pozornost je věnována presokratikům a jejich odpovědím na otázku „co trvá uprostřed změn?“ (voda, vzduch, apeiron, číslo, Bůh, všechno, logos). Přednáška také kriticky hodnotí sensualismus a empirismus jako cesty opouštějící filosofickou dráhu, zdůrazňuje primát rozumu nad smysly a ukazuje, jak je tato interpretace klíčová pro pochopení podstaty filosofie. Dále se přednáška zaměřuje na přesun od chápání čtvrtého jako objektu k jeho chápání jako subjektu a na obtížnost uchopení „ryzí nepředmětnosti“, která není ani objektem, ani subjektem, ale umožňuje jejich existenci. Závěrem autor vyzývá k naslouchání pravdě, která oslovuje a vede, spíše než k pouhému „rvání“ poznatků.
[Příprava na bytový seminář „Otázka metafyzické zkušenosti“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 11. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento dokument představuje přípravné teze pro bytový seminář věnovaný otázce metafyzické zkušenosti. Autor se nejprve zabývá problematikou verifikace a hranicemi smyslového vnímání, přičemž zpochybňuje redukci zkušenosti na pouhá smyslová data. Ústředním tématem je rozlišení mezi prožitkem, reflexí a pravdou zkušenosti. Metafyzická zkušenost je zde nahlížena jako zkušenost negativní – vědomí, že žádná dílčí zkušenost neobsáhne celek – a jako setkání s transcendencí, které je možné pouze skrze ek-stazi neboli vystoupení ze sebe. Text dále rozvíjí ontologii události a akce jako procesu zvnějšňování vnitřního. Metafyzická zkušenost se tedy týká nepředmětné skutečnosti, kterou nelze zakoušet přímo, nýbrž v hraniční oblasti, kde se vnitřní nepředmětnost začíná zpředmětňovat. Cílem je pochopit napětí mezi novým, nepředmětným pólem a setrvačným, předmětným světem, v němž se metafyzický rozměr ohlašuje jako životní obrat a nové vidění skutečnosti.
Otázka metafyzické zkušenosti
Tento přepis rozhovoru z roku 1980 se zabývá komplexní a abstraktní otázkou metafyzické zkušenosti. Diskuse se točí kolem povahy reflexe, sebeuvědomění a vztahu mezi vnitřním prožitkem a jeho vnější expresí, zejména skrze jazyk. Účastníci zkoumají, zda je mimoslovní komunikace možná a zda má váhu bez verbalizace. Velká část debaty se soustředí na rozdíl mezi spontánní akcí, instinktem a akcí založenou na pochopení, přičemž se zdůrazňuje, že i jednání, které se nezdá být verbalizované, je implicitně zakotveno v jazykovém myšlení. Dále se rozebírá otázka objektivace, kde se zkoumá, jak subjektivní prožitky interagují se světem a jak dochází k sebeuvědomění skrze interakci s vnějším světem. Závěrečná část se dotýká kritérií pravdy, kde se diskutuje o omezeních a povaze praktických kritérií ve srovnání s pravdou jako takovou, a také o fenoménu ryzí nepředmětnosti a jejího vztahu k lidskému vědomí a reflexi. Rozhovor se noří do složitých filosofických konceptů, jako je Subjekt-Objekt-Spaltung a povaha myšlení v kontextu jazyka a bytí.
[Příprava na bytový seminář „Metafyzická zkušenost ve smyslu přímého kontaktu“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 12. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text představuje přípravné teze pro filosofický seminář věnovaný metafyzické zkušenosti a pojetí události. Autor odmítá možnost přímého kontaktu s metafyzickou skutečností a navrhuje namísto toho rekonstrukci základních filosofických kategorií: subjektu, objektu a aktivity. Jako hlavní model volí koncept události, který rozvíjí v dialogu s myšlením Hérakleita, Leibnize a Hegela. Událost je zde chápána jako vnitřně integrovaný celek, v němž dochází k procesu zvnějšňování vnitřního. Klíčovým prvkem celého pojetí je radikální interpretace časovosti, kde skutečná minulost a budoucnost jsou aktivně přítomny v každém okamžiku trvání události. Autor hledá zdroj novosti ve vnitřním pnutí události vůči vnější setrvačnosti a naznačuje potřebu nové konstituce subjektu jako ohniska perspektiv, aby překonal tradiční rozpory v chápání dění. Text tak klade základy pro ontologii založenou na pluralitě otevřených událostí, čímž otevírá prostor pro pochopení čiré nepředmětnosti.
Metafyzická zkušenost ve smyslu přímého kontaktu
Tento dokument zachycuje přepis audionahrávky s názvem „Metafyzická zkušenost ve smyslu přímého kontaktu“, datované 1. prosince 1980. Nahrávka je rozdělena do tří kazet, přičemž každá kazeta obsahuje dvě strany (A a B). Přepis detailně sleduje strukturu kazet, včetně značek označujících konec a začátek jednotlivých stran a celých kazet. Zvláštní pozornost je věnována označení konce výkladu a začátku diskuse na konci Kazety 2, Strany B. Dokument tedy slouží jako detailní, i když stručný, záznam organizace obsahu původní nahrávky, která se pravděpodobně týkala duchovních nebo metafyzických témat.
„Naše cesta k lepšímu uspořádání společnosti nepovede přes žádné návraty ke starým pořádkům“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: prosinec 1980
- in: Listy. Časopis československé socialistické opozice, 12, č. 3-4, str. 10–16 ◆ publikace
- in: Svazky pro dialog, 1981, č. 4, str. 1–32 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli IV [dopisy č. 58–62, interview], Praha: OIKOYMENH, 1986, str. 42–69 (Interview Jiřího Rumla s Ladislavem Hejdánkem)
Tento rozhovor z prosince 1980 s filosofem Ladislavem Hejdánkem, vedený Jiřím Rumlem, nabízí hluboký vhled do myšlení jednoho z klíčových mluvčích Charty 77. Hejdánek reflektuje svou životní cestu poznamenanou diskriminací a vězněním, přičemž rozvíjí koncept „nepolitické politiky“. Kritizuje tzv. reálný socialismus jako vulgarizaci Marxova učení a volá po emancipaci občanské společnosti z nadvlády hypertrofovaného státu. Významná část je věnována vztahu křesťanství a politiky, kde Hejdánek odmítá náboženský formalismus ve prospěch víry otevřené budoucnosti a odpovědnosti k bližnímu. V kontextu tehdejších událostí v Polsku zdůrazňuje nezbytnost strukturálních reforem a dialogu napříč společností. Rozhovor vykresluje vizi spravedlivého uspořádání založeného na nezadatelných lidských právech a občanské statečnosti, nikoliv na návratu ke starým pořádkům či dogmatickém revolucionářství. Hejdánek zde definuje filosofii jako kritickou reflexi směřující ke kořenům věcí, která musí být společensky angažovaná, ale zároveň si udržovat odstup od mocenské techniky.
[Příprava na bytový seminář „Událost II – diskuse (čas, zvnějšňování vnitřního atd.)“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 12. 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento text představuje přípravu na bytový filosofický seminář věnovaný ontologickému a časovému vymezení pojmu událost. Autor se zamýšleduje nad hierarchickou strukturou dění, přičemž rozlišuje mezi subudálostmi a superudálostmi a zkoumá jejich vzájemnou integraci. Ústředním tématem je vztah mezi subjektivním členěním času a vnitřní integritou událostí samotných. Diskuse se dotýká extrapolace událostného charakteru na celý svět i hledání nejmenších, primordiálních událostí. Významná část je věnována dynamice dění, konkrétně posouvání hranice aktuality a vztahu mezi minulostí, přítomností a budoucností. Autor kritizuje statické pojetí minulosti a zdůrazňuje reaktibilitu událostí, tedy schopnost na sebe vzájemně působit a zpětně přetvářet svůj smysl. Text dále rozlišuje mezi zvnějšněním a zpředmětněním, přičemž polemizuje s fenomenologií a tradičním pojetím setrvačnosti. Cílem je nahlédnout svět nikoli jako souhrn daností, nýbrž jako dynamický celek otevřený novosti.
Událost II – diskuse (čas, zvnějšňování vnitřního atd.)
Tento přepis diskuse z roku 1980 se zabývá fundamentálními otázkami času, událostí a jejich vzájemného vztahu, zejména v kontextu moderní fyziky a filosofie. Diskuse se točí kolem paradoxů plynoucích z představy bodového okamžiku v čase a z nekonečné dělitelnosti prostoru a času, čímž se dotýká Zenonových paradoxů. Účastníci zkoumají, zda je čas kvantovaný a zda se události skládají z „nedění“. Alternativní pohled navrhuje zaměřit se na průběh událostí mezi začátkem a koncem, nikoli na samotné počátky a konce. Dále se diskutuje o povaze „akce nazdařbůh“ (at random) ve srovnání s vrozenými vzorci chování a učením, zejména v kontextu organismů. Závěrečná část diskuse se věnuje konceptu „supraudálostí“ (super-events) a jejich koordinaci s vnitřními stránkami událostí, což souvisí s Whiteheadovým pojetím organismu jako alternativy k mechanistickému a vitalistickému vysvětlení života.
Událost II – diskuse (čas, zvnějšňování vnitřního atd.)
Text se zabývá filosofickým pojetím události v kontextu časovosti a dění. Autor rozebírá napětí mezi zdánlivou trvalostí předmětů a jejich neustálou vnitřní proměnou na mikroskopické úrovni. Klíčovým konceptem je hierarchické dělení událostí na subudálosti a superudálosti. Na příkladech fyzikálních procesů, jako je vypařování vody, a komplexnějších biologických jevů, jako je buněčné dělení, text zkoumá, jak se jednotlivé děje integrují do celků vykazujících známky strukturální jednoty. Autor nastoluje otázku, jakým způsobem se subudálosti sdružují v superudálost a jak vzniká integrita celku, která je víc než jen prostým součtem částí. Úvaha směřuje k pochopení dynamické povahy bytí, kde i ty nejstabilnější formy jsou výsledkem neustálého pohybu a kmitání, a kde organický život představuje vrcholnou formu takovéto událostní celkovosti, již nelze redukovat na pouhé mechanické složení jejích komponent.
[Rejstřík některých myšlenkových záznamů z roku 1980]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno, zřejmě konec roku 1980
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento dokument představuje rejstřík myšlenkových záznamů a filosofických úvah z roku 1980. Text systematicky třídí širokou škálu témat od ontologie a epistemologie až po reflexi dobové politické situace. Klíčovými okruhy jsou povaha subjektu, rozlišení mezi pravými a nepravými jsoucny a interpretace událostí jako primordiálních struktur reality. Autor se zabývá konceptem lidské aktivity, odcizení a vývojem noosféry v historickém kontextu. Významné místo zaujímá reflexe dobového dění, včetně krize v Afghánistánu a role světových velmocí, nahlížená skrze prizma filosofie dějin. Soubor poznámek rovněž zkoumá vztah mezi jazykem, vědomím a pojmovým myšlením. Celek tvoří hlubokou sondu do hledání nového filosofického směřování, které kriticky přehodnocuje předsudky a usiluje o nalezení smyslu bytí a pravdy v komplexním světě. Tento rejstřík slouží jako pojmová mapa pro zkoumání lidské existence a kosmické eschatologie, zdůrazňující potřebu kritického přístupu k jistotám a rozvoj lidské noosféry v rámci dějin.
1981
O dialogu
◆ článek, česky, vznik: 1981
- in: Svazky pro dialog, 1981, č. 7 (zatím nenalezeno)
[Přípravné texty k interview Jiřího Rumla s Ladislavem Hejdánkem]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 12. 1980 – leden 1981
jedná se o část původního dokumentu:- 1980
Tento dokument obsahuje soubor přípravných textů k rozhovoru novináře Jiřího Rumla s filosofem Ladislavem Hejdánkem, vzniklý na přelomu let 1980 a 1981. Hejdánek v něm reflektuje svou publikační činnost, zejména „Dopisy příteli“, které měly poskytnout mladé generaci srozumitelnou filosofickou orientaci v době normalizace. Autor rozebírá své intelektuální zdroje, jako jsou Emanuel Rádl a T. G. Masaryk, a formuluje pojetí „nepolitické politiky“. Podrobuje kritice tehdejší „reálný socialismus“, který vnímá jako zneužití Marxových myšlenek, a zdůrazňuje nutnost emancipace občanské společnosti z nadvlády státního aparátu. Hejdánek se rovněž věnuje vztahu mezi náboženstvím a vírou, přičemž víru chápe jako aktivní otevřenost budoucnosti. Významnou část textu tvoří reflexe poslání Charty 77 a analýza polského hnutí Solidarita. Hejdánek v polských událostech spatřuje klíčový moment pro možnou transformaci sovětského bloku prostřednictvím dialogu a strukturálních reforem založených na respektu k lidským právům.
1981
Tento dokument se zabývá komplexní analýzou události, času a subjektivity v rámci filosofického myšlení. Zkoumá povahu události jakožto integrovaného celku, který překračuje své jednotlivé okamžiky, a předkládá koncept „primordiálních událostí“ jako nejmenších nedělitelných kvant dění. Dále se věnuje dualitě vnitřní a vnější stránky události, kde vnitřní stránka směřuje k budoucnosti a vnější k minulosti. Dokument diskutuje také problematiku času, který není pouhou vnější škálou, ale je aktivně formován událostmi. Velká pozornost je věnována rozlišení mezi pojmem a významem slova, roli reflexe při sebepoznání a vzniku lidského vědomí a kritice ideologií jakožto „falešného vědomí“ spojeného se zájmy. Závěrečné části se věnují povaze „ideálních skutečností“, problému univerzálií, roli dějin v lidské existenci a vzájemnému vztahu řeči a pravdy. Dokument klade důraz na aktivní, dynamickou povahu skutečnosti a na to, jak subjektivita a dějinnost formují naše chápání světa.
Pravda, řeč a dějiny
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1981/1982 ◆ poznámka: nedokončený text určený původně do Svazků pro dialog
Článek Bernharda Welteho se zabývá filosoficko-teologickou problematikou případu Hanse Künga, přičemž hlavním zdrojem nedorozumění spatřuje v jednorozměrném pojetí pravdy. Welte argumentuje, že pravda se nám jeví v různých historických podobách a horizonty chápání, v nichž je víra interpretována, se liší. Různé historické horizonty a „jazykové hry“ (dle Wittgensteina) mohou vést k odlišnému významu téže věty, což je klíčové pro pochopení teologických sporů. Bez zohlednění historických a jazykových rovin, v nichž jsou výroky činny, dochází k simplifikacím a nedorozuměním. Autor zdůrazňuje, že i v rámci jednoho historického horizontu mohou mít slova různý význam v závislosti na „jazykové hře“. Kromě toho Welte poukazuje na vliv kolektivního nevědomí (dle Junga) na náboženské projevy, což ztěžuje jejich revizi pouhými racionálními úvahami. Text Ladislava Hejdánka následně analyzuje Welteho koncept „jednorozměrnosti“ pojmu, rozlišuje mezi pojmem a pravdou, a zdůrazňuje nutnost jednoznačnosti pojmů pro přesné myšlení. Hejdánek zpochybňuje doslovné chápání „jednorozměrnosti“ a rozebírá možnosti i limity logických souvislostí a interpretací v rámci různých myšlenkových tradic a „jazykových her“.
Událost
Přednáška Ladislava Hejdánka z roku 1981 představuje hlubokou analýzu ontologické struktury události. Autor se rozchází s antickou tradicí, která za základ všeho považovala neměnné počátky, a místo toho staví do popředí dění v jeho pluralitě. Klíčovým konceptem je kvantování času, kde nejmenší jednotky, označované jako události prvního řádu (primus ordo), tvoří stavební kameny reality. Hejdánek zkoumá událost jako vnitřně integrovaný celek, který má svůj počátek, průběh a konec. Významně rozlišuje mezi vnitřní stránkou události, která přichází z budoucnosti a je nepředmětná, a její vnější stránkou, která se v přítomnosti realizuje a přechází do předmětné minulosti. Integrita a celkovost události nejsou dány předem, ale jsou garantovány právě tímto směřováním k otevřené budoucnosti. Tato perspektiva umožňuje nově promyslet vztah subjektu ke světu a dynamickou povahu bytí jako neustálého zvnějšňování vnitřního. Závěrem Hejdánek odmítá pojetí času a prostoru jako prázdných nádob a definuje je jako relace a pole vytvářená vzájemným působením a reakcemi jednotlivých událostí.
Událost, subjekt, akce I
Tento text se zabývá ontologickým vztahem mezi událostí, subjektem a akcí v rámci filosofického myšlení Ladislava Hejdánka. Autor vychází z teze, že skutečnost spočívá v dění, nikoliv v neměnnosti, přičemž stálost je na dění budována. Rozlišuje primordiální události jako nejmenší kvanta dění a zdůrazňuje, že událost se stává součástí světa pouze tehdy, je-li integrována následnými reakcemi jiných událostí. Ústředním tématem je redefinice subjektu jako partikulární integrity událostného dění, která se ustavuje skrze své akce. Klíčovou vlastností subjektu je schopnost vztahovat se k sobě samému; v akci subjekt vychází „ven“ do okolí, ale zároveň se vrací „zpět“ do svého nitra, čímž si osvojuje zkušenost a informaci. Tento návrat k sobě konstituuje subjekt jako pravé jsoucno a umožňuje vznik vědomé reakce. Hejdánek odmítá vitalistické hypotézy a navrhuje model vnitřní integrace skrze prohlubování niterné stránky dění. Analýza akce je pak nezbytným předpokladem pro pochopení subjektu a uchopení nepředmětné skutečnosti.
Událost, subjekt, akce II
Přednáška se zabývá vztahem mezi subjektem, vnějším světem a akcemi, které subjekt vykonává. Klíčovým konceptem je vnitřní akce, jako je jogínské soustředění nebo autosugesce, které mohou vést k objektivním výsledkům, ačkoliv zůstávají v rámci subjektu. Dále se text věnuje fenoménu stigmat a jejich spojitosti s hlubokou identifikací a vnitřním přetlakem. Přednášející zkoumá roli jazyka (logu) a řeči, zpochybňuje Heideggerovu tezi „Die Sprache spricht“ a navrhuje, že řeč nás spíše oslovuje skrze pravdu. Diskutuje se také o nebezpečí lidských zásahů do přírody, které mohou vést k sebedestrukci, a o nutnosti převzít odpovědnost za kultivaci světa. Závěrem se přednáška dotýká konceptu „zla“ jako poklesu pod úroveň zvířeckosti a nutnosti integrovat i tragické události do lidského života, aby jim byla dána smysluplnost.
Událost, subjekt, akce II
Tento text představuje filosofickou analýzu vztahů mezi událostí, subjektem a akcí, založenou na přednášce Ladislava Hejdánka. Autor definuje akci jako specifický druh události vyznačující se excentričností, neboť její integrita a smysl jsou zakotveny v jiné události – subjektu. Akce není pouhým vnějším zásahem do okolí, ale zároveň procesem, který prohlubuje vnitřní stránku (niternost) subjektu. Klíčovým tématem je koncept „osvětí“ (inspirovaný Uexküllovým pojmem Umwelt), které představuje okolí subjektu strukturované skrze významy a praktické osvojení. Dokument důsledně rozlišuje mezi subjektností jako ontickou povahou události a subjektivitou jako sférou intencionality. Právě vznik sféry subjektivity a schopnost reflexe umožňují subjektu vztahovat se k sobě samému i k okolnímu světu cíleně, nikoliv jen náhodně. Závěrem Hejdánek uvažuje o ontologických předpokladech poznání a přechodu od mýtu k logu, přičemž zdůrazňuje, že reflexivní distance logu tvoří vlastní prostor filosofického myšlení.
Událost, subjekt, akce II – rozhovor k předcházejícímu semináři
Tento filosofický dialog z února 1981 mezi Ladislavem Hejdánkem a Janou Hejdánkovou rozvíjí úvahy o povaze subjektu a jeho směřování k realizaci. Ústředním motivem je revize pojmu „vnitřní přetlak“, který Hejdánek nově definuje jako „budoucnostní podtlak“ – tvořivou sílu, která subjekt neovlivňuje kauzálně „zezadu“, ale vtahuje jej do budoucích možností. Diskuse se soustředí na vztah mezi niterným bohatstvím subjektivity a schopností subjektu organizovat své vnější prostředí (osvětí). Na příkladu delfínů mluvčí analyzují rozdíl mezi inteligencí a hloubkou subjektivity, přičemž kriticky nahlížejí na instinkty jako na pouhé „spouště“ reakcí. Oproti tomu skutečná inteligence je chápána jako „intellegere“ – aktivní porozumění a výzva k činu. Závěrem Hejdánek naznačuje, že evoluční cesta subjektivity směřuje od fyzického přetváření světa k obývání světa řeči a myšlení, jenž je tvárnější a nabízí nové horizonty pro překračování daného stavu.
[Reflexe]
Tento text se zabývá povahou reflexe a jejím místem ve filosofii. Autor vysvětluje, že reflexe není pouze prosté přemýšlení, ale druhý krok subjektu k sobě samému, kdy jiná akce se vztahuje k předchozí akci. Dále rozlišuje tři základní úrovně reflexe, které analyzuje na příkladu Sókrata a rozhovoru o koních. Zdůrazňuje, že pro reflexi je klíčový vstup do světa řeči, tedy logického prostoru, který umožňuje pochopení a interakci. Text také kriticky zkoumá tradiční evropské pojetí subjektu a subjektivity, které často vede k odcizení od sebe sama a k redukcionistickému pohledu na svět. Autor argumentuje, že skutečný svět se konstituuje až na lidské úrovni, skrze otevřenost vůči světu a prostřednictvím sdíleného světa řeči, nikoli pouze skrze individuální subjektivitu či vnější projevy. Poukazuje na to, že pro člověka je bytostné, aby se otevřel světu a žil ve světě, který se otevírá jemu, což je základní předpoklad pro lidskost.
Reflexe (pokračování)
Přednáška se zabývá konceptem reflexe, definuje ji jako akci subjektu zaměřenou na jinou akci. Rozlišuje reflexi první, druhé a třetí úrovně, přičemž zdůrazňuje důležitost prvních tří. Dále se text věnuje vnímání reflexe jako subjektu a jejímu propojení s lidským vědomím, které je hluboce proprofleované. Diskutuje se také o odlišnosti lidského vědomí od zvířecího, o počátcích reflexe u dětí a kritice tradiční psychologie. Autor zkoumá povahu vědomí jako vždy reflexivního a analyzuje, jak se reflexe projevuje v poznávání světa, kde se můžeme setkat s omylem i pravdou. Závěrem se přednáška věnuje paradoxu reflexe, který se snaží propojit akci, subjekt, objekt a pravdu, a zdůrazňuje nutnost odstupu od sebe sama pro setkání s pravdou.
K rozhovorům o J. L. Hromádkovi
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 21. 3. 1981 ◆ poznámka: Napsáno pro přátele (pozn. aut.).
- in: Svazky pro dialog, 1981, č. 5, str. 1–32 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 207–229
Text Ladislava Hejdánka z roku 1981 kriticky reflektuje odkaz teologa J. L. Hromádky. Autor odmítá snahy o předčasnou objektivní bilanci a namísto toho navrhuje osobní vyrovnání se s Hromádkovým vlivem. Text podrobně rozebírá Hromádkovy postoje ve třech rovinách: politické, mravní a intelektuální. Hejdánek zpochybňuje Hromádkovo rozhodnutí spolupracovat s komunistickým režimem po roce 1948 a odmítá názor, že jeho protest proti sovětské okupaci v roce 1968 zpětně očišťuje předchozí desetiletí konformity. Kritika se soustředí na Hromádkovu tendenci podřizovat pravdu ideologickým cílům a na jeho mylné přesvědčení, že spravedlivou společnost lze vybudovat nespravedlivými prostředky. Autor poukazuje na Hromádkův nedostatečný odstup od mocenských struktur, který vedl k mravnímu a intelektuálnímu selhání. Přesto Hromádku považuje za fascinující a klíčovou postavu, jejíž myšlenkový zápas zůstává pro české křesťany i vzdělance trvalou výzvou k vlastní odpovědnosti a kritické reflexi.
Reflexe u Feuerbacha (jen diskuse) I
Tato diskuse se zabývá reflexí u Feuerbacha, přičemž se zaměřuje na proces zpracování akcí a jejich následné reflexe. Zkoumá, jak se informace z akcí stahují a zpracovávají v rámci subjektivity, rozlišuje mezi vnitřní a vnější stránkou subjektivity a zdůrazňuje nutnost návratu do vnitřní sféry pro smysluplné zpracování. Diskuse dále modeluje tyto procesy na příkladu dítěte, které se popálí na kamnech, a analyzuje registraci bolesti, její lokalizaci a interpretaci. Rozebírá rozdíl mezi přímou informací z bolesti a informací získanou pozorováním či expertním posouzením. Závěrem se text věnuje vztahu mezi myšlením, jazykem a subjektivitou, přičemž zdůrazňuje, že myšlení a řeč jsou neoddělitelné od oscilace mezi vnitřní a vnější stránkou subjektivity a že smysl jazykového projevu není pouze v jeho vnější formě, ale vyžaduje aktivní zapojení subjektu. Diskuse rovněž kriticky hodnotí Feuerbachovo pojetí vědomí a rodové podstaty člověka z logického hlediska.
Ideologie jako falešné vědomí
Tento dokument se zabývá pojmem „ideologie jako falešné vědomí“, vycházející z Hegelova konceptu a Feuerbachovy kritiky náboženství, a jeho následným rozvinutím v marxismu. Text zkoumá etymologii slova ideologie a jeho odlišné chápání u Marxe a Engelse. Diskutuje se o tom, kde a jak může dojít k omylu v myšlení a jaký je rozdíl mezi pouhým omylem a ideologií, která vyžaduje ideologické zázemí. Příklad s vrbou a hastrmanem ilustruje, jak pověra či povědomost o hastrmanech činí z omylu ideologii. Zahrnuty jsou i příklady Voltaira a jeho krejčího, které poukazují na spjatost ideologie se zájmy, a odlišení podvodné teorie od ideologie podle Hermanna Lübbeho. Dále text rozebírá Marxův koncept ideologie jako třídního zájmu, přičemž rozlišuje ideologii vládnoucí a ovládané třídy, a popisuje vývoj marxistického pojetí ideologie, kde se věda paradoxně stala součástí ideologie. Zkoumá se rovněž, jak se pojem ideologie rozšířil mimo třídní boj a jak se ideologie stává nebezpečnou, zvláště v moderní době, díky vědeckému přístupu k jejímu vytváření a jejímu spoléhání na „nepředmětné konotace“. Dokument dále analyzuje obtížnost odhalování ideologie, a to jak subjektivní, tak objektivní, a porovnává ji s podobnými jevy jako blud nebo mýtus. Závěrem se zabývá vztahem ideologie k budoucnosti a možností obrany proti ní skrze kritickou reflexi.
[Transcendentální dedukce v Kantově Kritice čistého rozumu]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář | přepis, česky, vznik: 6. 4. 1981 ◆ poznámka: obsahuje přípravu totožnou se záznamem v myšlenkovém deníku 81/020
Tento text je přepisem bytového semináře Ladislava Hejdánka z dubna 1981, který se věnuje tématu transcendentální dedukce v Kantově Kritice čistého rozumu. Hejdánek rozebírá Kantovo rozlišení mezi otázkou právní legitimity (quid iuris) a fakticity (quid facti) při používání pojmů. Jádrem textu je však Hejdánkova vlastní polemika s empirismem a tradičním chápáním a priori. Autor odmítá představu, že pojmy lze vyvodit ze zkušenosti; tvrdí, že pojmy jsou konstituovány aktivitou subjektivity a do zkušenosti vkládány, aby ji umožnily uspořádat. Hejdánek dále kritizuje Kantovo pojetí a priori jako dějinně neměnného a představuje dialektiku jako nezbytný korektiv formální logiky při uchopování proměnlivé skutečnosti. Dokument má i významnou historickou hodnotu, neboť zachycuje atmosféru normalizačního útlaku, zásahy StB do semináře a Hejdánkovu snahu o udržení nezávislého filosofického myšlení navzdory znemožnění přednášky hostujícího Rogera Scrutona.
Bolzano, Hume
Tento text je přepisem filosofického semináře Ladislava Hejdánka, v němž se autor věnuje kritickému rozboru pojetí zkušenosti a představ u Bernarda Bolzana a Davida Huma. Hejdánek zpochybňuje Bolzanovu definici zkušenosti jako soudu o existenci vnitřních představ a ukazuje, že Bolzano opomíjí hlubší roviny reflexe a konstituce pojmů. U Huma kritizuje mechanické dělení na silné imprese a slabé ideje, přičemž odmítá metaforu myšlení jako pouhého zrcadla či kopie smyslových vjemů. Hlavním cílem přednášky je však přechod k problematice dějin a lidské subjektivity. Hejdánek argumentuje, že zatímco příroda existuje nezávisle na nás, dějiny jsou skutečností, která vzniká teprve skrze lidské rozumění, interpretaci a aktivní reagování. Pochopení intencionální sféry a „ideálného světa“ je podle něj nezbytným předpokladem pro uchopení dějinné povahy filosofie a její reflexivní funkce v konkrétních situacích.
Posudek na knihu Ruml – Ruhr – Horstmann: Pozitivismus a vědecké poznání
Tato recenze kriticky hodnotí sborník Pozitivismus a vědecké poznání z roku 1976, který obsahuje příspěvky Vladimíra Rumla, Manfreda Buhra a Huberta Horstmanna. Autor recenze podrobuje texty zdrcující kritice, přičemž první dva příspěvky označuje za frapantně povrchní a nespolehlivé komentáře. Třetí text, ačkoliv je podrobnější, je kritizován za vytrhávání citátů z kontextu a neschopnost podat smysluplnou interpretaci tématu. Recenze zdůrazňuje, že publikace zcela opomíjí vývoj pozitivismu po padesátých letech a že existuje mnohem kvalitnější kritická literatura. Zvláštní pozornost je věnována ideologickému zatížení Horstmannovy práce, která je popsána jako odpuzující svou dogmatičností v duchu úpadkového dialektického materialismu. Celkovým závěrem je, že kniha postrádá odbornou hodnotu kvůli četným vědeckým nepřesnostem a omyly převyšují přínos informací. Autor doporučuje čtenářům obrátit se raději na spolehlivější zdroje, jako jsou práce Stegmüllera.
O Rádlovi (četba – interpretace) + Subjekt - singularita - dějiny
Tento dokument je přepisem diskuze, která se dotýká několika klíčových filosofických konceptů, včetně povahy zkušenosti, vztahu mezi apriorním a aposteriorním poznáním, Kantových syntetických soudů a povahy vědeckého poznání. Diskuze se pohybuje od základní povahy zkušenosti, kde je zpochybňována představa, že by počáteční zkušenost mohla být čistě pravdivá a následně pokažená interpretací, k aplikaci těchto myšlenek na Kantovy filosofické koncepty, jako jsou syntetické soudy apriorní. Velká část rozhovoru je věnována debatě o tom, zda jsou určité poznatky či koncepce apriorní (nezávislé na zkušenosti) nebo aposteriorní (odvozené ze zkušenosti), přičemž se objevují i diskuse o možných nedostatcích Kantova pojetí. Další tématem je povaha singularity, jak v přírodním, tak v historickém kontextu, a její role ve vývoji a v lidské individualitě. Diskuze se rovněž dotýká rozdílu mezi přírodními a duchovními fakty a povahy porozumění jako klíčového prvku lidského poznání a existence. Závěr se zabývá vztahem mezi subjektivitou, objektivitou a možností poznat svět, přičemž zdůrazňuje propojenost našeho sebepochopení a našeho chápání světa, zejména v kontextu historického vývoje.
[Komentář teze Rudolfa Carnapa: „Provozovat filosofii neznamená nic jiného než objasňovat pojmy a věty logickou analýzou.“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 5. 1981
Tento text je kritickým komentářem k tezi Rudolfa Carnapa, podle níž se filosofie omezuje na logickou analýzu pojmů a vět. Autor uznává, že kritické zkoumání vědy k filosofii patří, ale odmítá její redukci na pouhou logickou analýzu. Vědu chápe jako specifickou formu lidské praxe, kterou je třeba interpretovat v jejím širším „reálném“ kontextu. Právě tento kontext dává vědecké činnosti smysl a umožňuje její kritické zhodnocení. Filosofie si musí od vědy udržet odstup, aby mohla určit její místo v rámci celku lidské zkušenosti. Skutečná interpretace pak vyžaduje nejen analýzu, ale i syntetický, konstruující přístup. Autor zdůrazňuje, že ani rozšíření analýzy na oblast jazyka obecně nestačí, pokud je opomíjen reálný kontext, v němž se odehrává lidská intencionalita. Bez tohoto ukotvení ztrácí filosofické zkoumání své opodstatnění. Logická analýza je tedy pouze dílčím nástrojem, nikoliv vyčerpávajícím vymezením filosofické práce.
[Primordiální událost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 5. 1981
Tento text zkoumá koncept „primordiální události“ jako nejmenšího kvanta dění a základní jednotky bytí. Autor definuje událost jako nedělitelnou integritu minulých, přítomných a budoucích složek. Zatímco u komplexních superudálostí lze tyto složky analyticky rozlišit, u primordiální události je takové dělení vyloučeno. Úvaha se dále zaměřuje na ontologický status minulosti a budoucnosti. Minulost je nahlížena jako reziduum závislé na zpřítomnění, zatímco budoucnost představuje specifickou „nepředmětnou skutečnost“, která podmiňuje vznik přítomnosti. Text problematizuje možnost racionálního uchopení této budoucnostní skutečnosti prostřednictvím tradičního předmětného myšlení. Naznačuje, že k setkání s nepředmětnou skutečností není zapotřebí aktivního zkoumání, nýbrž odlišného postoje založeného na otevřenosti a důvěře. Tento filosofický rozbor tak otevírá otázky týkající se mezí fenomenologie a povahy lidského vztahu k tomu, co teprve přichází.
[Filosofie jako nová životní orientace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 5. 1981
Text pojednává o nezbytnosti transformace filosofie v novou životní orientaci, která přesahuje pouhé teoretické vědění. Autor zdůrazňuje, že se filosofie musí otevřít nejširším vrstvám společnosti a vymanit se z esoterické izolace, aniž by se však popularizací změnila v ideologii. Úpadek české filosofie v uplynulých desetiletích je dáván do souvislosti se ztrátou jejího společenského zázemí a důvěry veřejnosti. Cestu k nápravě vidí autor v oslovení inteligence, včetně technicky vzdělaných vrstev. Ačkoliv technické myšlení může inklinovat k rutině, obsahuje také momenty kritické reflexe, které volají po filosofickém uchopení. Filosofie má za úkol odhalovat nevědeckost a bezmyšlenkovitost čistě technického uvažování a oslovovat moderního člověka v jeho celistvosti. Tato rehabilitace filosofického myšlení je vykreslena jako klíčový zájem člověka i celého lidstva v zápasu s myšlenkovou rutinou a za účelem nalezení hlubšího smyslu lidské existence v post-moderním světě. Skutečnou překážkou pro filosofii totiž není technické zaměření, ale rutina, kterou je třeba překonat živým myšlením.
[Co očekávat od filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 5. 1981
Text se zamýšlí nad tím, co můžeme legitimně očekávat od filosofie a jaké jsou její meze. Autor zdůrazňuje, že filosofie není totožná se samotným životem, ale představuje specifickou formu myšlení, která nám pomáhá k základní orientaci ve světě i v nás samých jakožto subjektech. Zásadním problémem je odlišení autentické filosofie od jejích pseudofilosofických napodobenin, k čemuž neexistuje žádné vnější, předem dané měřítko ani jednoduchá definice. Filosofie je charakterizována jako neustálý úkol a proces, který se konstituuje skrze konkrétní myšlenkovou práci a řešení věcných problémů. Podstatnou součástí filosofování je pak schopnost reflexe vlastní činnosti, čímž se filosofie stává problémem sama sobě. Jelikož se filosofie každým svým krokem proměňuje a překonává své minulé podoby, nelze její povahu jednou provždy definitivně vymezit; zůstává otevřeným, dynamickým tázáním, které vyžaduje neustálé úsilí o pravdivost a rozlišování.
[Filosofie není posledním arbitrem, ale jen tlumočníkem podstatnějšího „posouzení“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 5. 1981
Tento text se zabývá podstatou filosofického myšlení, které autor definuje nikoliv jako svrchovaného arbitra, ale jako tlumočníka hlubší kompetence a moudrosti. Filosofie v původním smyslu není vlastněnou moudrostí (sofia), nýbrž touhou po ní a jejím hledáním. Autor rozebírá historické kořeny filosofie, odlišuje ji od mudrců, sofistů i ideologických mýtů, a zdůrazňuje vědomí lidské nedokonalosti jako základní předpoklad filosofování. Klíčovým bodem je srovnání antického a moderního pojetí pravdy. Zatímco v antice byla pravda chápána jako nehybný cíl, k němuž člověk vlastními silami směřuje (erós), pod vlivem židovsko-křesťanské tradice se mění v oslovující a vyzyvatelskou sílu, která člověka volá do svých služeb. Filosofie se tak proměňuje ve službu pravdě (filalétia), která není pouhým předmětem poznání, ale stává se normou pro lidské jednání a myšlení. Úkolem filosofa je otevřít se tomuto oslovení a napomáhat uskutečnění pravdy ve světě.
[Analogie mezi mýtem a pamětí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 5. 1981
Textový úryvek analyzuje strukturální analogii mezi mýtem a pamětí, založenou na identifikaci subjektu s minulostí či archetypem. V mýtu se člověk ztotožňuje s archetypem, zatímco v paměti s vlastní minulou situací, čímž dochází k aktuálnímu zpřítomnění dřívějšího dění. Autor zdůrazňuje absenci distance v těchto procesech; subjekt je vtažen do jiného času a prostoru, podobně jako čtenář při četbě románu. Ačkoliv se ponoření do fikce může jevit jako odstup od reality, jde spíše o „přeskok“ do jiné přítomnosti než o reflektovaný odstup. Skutečný odstup je nezbytným předpokladem pro nový typ přístupu, který umožňuje nahlížet věci v perspektivě. Tento kritický odstup však mýtu i čisté paměti chybí, neboť oba fenomény usilují o zrušení časové i prostorové vzdálenosti skrze bezprostřední prožitek. Úvaha tak směřuje k definování vztahu mezi distancí, identifikací a možností nového porozumění.
[Filosofie jako reflexe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 5. 1981
Text se zabývá vymezením filosofie jako specifické formy myšlení, jejíž bytostnou doménou a metodou je reflexe. Autor odlišuje filosofické myšlení od jiných forem, například od myšlení mýtického, a zdůrazňuje, že základním předpokladem reflexe je distance. Reflexe vyžaduje odstup od prožívané aktivity, aby mohla být učiněna předmětem zkoumání. Dokument detailně analyzuje rozdíl mezi reflexí a pouhou vzpomínkou. Zatímco paměť slouží k identifikaci s minulostí a ke zrušení distance, reflexe tuto distanci aktivně vytváří a udržuje. Paměť pouze zpřítomňuje minulé události, často v již verbalizované a „ochočené“ podobě, čímž zakrývá jejich původní cizotu. Naproti tomu reflexe představuje vědomé zaujetí postoje, které umožňuje předchozí vědomí a činy kriticky posuzovat, analyzovat a měřit. Filosofie jako reflexe tedy není pouhým oživováním minulého, ale náročným procesem myšlenkového odstupu, který otevírá prostor pro autentické porozumění a kritiku.
Dějiny II (singularita)
Přednáška se zabývá konceptem singularity, původně zavedeným v astronomické kosmologii, a rozvíjí jej do širších filosofických a historických souvislostí. Autor poukazuje na to, že přírodověda se snaží všeobecně zařadit individuální jevy pod obecné zákony, ale narazí na limity u jevů, které jsou individuální a nelze je redukovat na statistiku velkých čísel, jako je například rozpad atomu nebo kvantové jevy. Tyto individuální jevy, singularity, zpochybňují kauzalitu a determinismus. Dále přednáška zkoumá historické události, umění a lidské poznání, kde se rovněž projevuje jedinečnost a neopakovatelnost. Autor argumentuje, že historie, na rozdíl od přírodních procesů, je přístupná lidskému porozumění a je konstituována lidskou subjektivitou. Konečně dochází k závěru, že smysl dějin přesahuje samotné dějiny a je možný pouze skrze porozumění „řeči“, která konstituuje prostor pro dějiny. Věda, se svým hrubým rastrem, tyto jemné dějinné nuance a jejich smysl postihnout nedokáže, což klade důraz na roli filosofie.
Dějiny III (filosofie dějin)
Přednáška se zabývá filosofií dějin, přičemž klíčovým tématem je povaha času a změny. Přednášející kritizuje tradiční pojetí, které považuje změnu za okrajovou či povrchní, a naopak zdůrazňuje význam změny pro filosofické uvažování. Diskutuje se odlišnost vnějšího (objektivního) a vnitřního (subjektivního/subjektního) času, přičemž zdůrazňuje, že objektivní čas v tradičním smyslu neexistuje. Dějiny jsou možné jen ve světě řeči a intersubjektivního času, který je konstituován skrze vzájemnou intersubjektivitu. Dalším tématem je povaha zla – není chápáno jako samostatná síla, ale spíše jako důsledek našeho selhání reagovat na negativní důsledky našich činů, následné zakrývání a vnitřní korupce. Zlo se tak stává parazitem na lidských subjektech, který se emancipuje z lidských aktivit. Přednáška se dotýká i konceptu Heilsgeschichte (dějin spásy) a poukazuje na nutnost intersubjektivity a smyslu pro pochopení dějin, přičemž zdůrazňuje, že dějiny jsou možné jen tehdy, když jsou lidé integrováni skrze smysl a pravdu.
Diskuse o „příběhu“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse | seminář, česky, vznik: 18. 6. 1981 ◆ poznámka: přepis zvukového záznamu z teologického bytového semináře Jakuba S. Trojana nad textem J. S. Trojana „Měsíční meditace o příběhu“ [1981] (s účastí a příspěvky Ladislava Hejdánka)
Tento dokument zachycuje diskusi z teologického semináře konaného 18. června 1981 u Jana S. Trojana. Hlavním tématem je Trojanův koncept „příběhu“ jako alternativního modelu k tradičním pojetím člověka a Boha. Trojan kritizuje esenciální definice (člověk jako rozumná bytost) i empirické modely (člověk jako souhrn poznatků) pro jejich necitlivost k jednotlivci a budoucnosti. Model příběhu naopak zdůrazňuje setkání s druhými, otevřenost času a nedokončenost lidské existence. Ladislav Hejdánek v diskusi oponuje Trojanově pojetí Boha jako subjektu děje a navrhuje koncept Boha jako „Pravdy“ – nepředmětného principu, který člověka kvalitativně předchází a vyvolává mravní napětí. Jan Kozlík varuje před přílišným antropomorfismem a redukcí Boha na pouhého „předáka“ dějin. Debata se dále věnuje vztahu mezi kontinuitou a diskontinuitou v životě, povaze boží změny a eschatologickému směřování k završení (télos). Seminář reflektuje snahu o moderní, dynamickou interpretaci křesťanské zvěsti v dialogu mezi teologií a fenomenologickou filosofií.
Dějiny III (filosofie dějin – pokračování)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 22. 6. 1981 ◆ poznámka: poslední výklad před prázdninami
Tento text uzavírá část filosofie dějin, která se zabývá vztahem mezi dějinností, nepředmětnou skutečností a konceptem ekstáze. Zdůrazňuje, že lidé jsou bytostně dějinní tvorové a veškeré poznání přírody je zprostředkováno dějinami, nikoli naopak. Tradiční filosofický přístup, který vychází z přírody, je považován za zvrácený. Text se dále věnuje pojmu "extáze" (ekstasis) jako stavu vyjití ze sebe, který je klíčový pro reflexi a setkání s pravdou. Kritizuje teologické a filosofické interpretace, které chápou ekstázi jako mimočasový nebo mimo dějinný vztah. Naopak, zdůrazňuje, že pravda oslovuje člověka dějinně a její "dějinnost" je primárnější než "dějinnost dějin". Logos (řeč) je také chápán jako dějinný a dynamický proces, nikoli jako neměnná entita. Pochopení smyslu dějin vyžaduje nejen vnější analýzu, ale především vnitřní angažovanost, naslouchání "oslovení" pravdou a uvědomění si vlastní dějinné situovanosti. Klíčové je nasazení v obci a aktivní účast v dějinném dění.
Dějiny III (filosofie dějin – pokračování)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář | přepis, česky, vznik: 22. 6. 1981 ◆ poznámka: poslední výklad před prázdninami
Přednáška Ladislava Hejdánka z cyklu o filosofii dějin se zaměřuje na vztah mezi dějinami, přírodou, pravdou a slovem (logos). Autor kritizuje tradiční řecký přístup, který upřednostňuje zkoumání přírody před dějinami, a tvrdí, že přírodu poznáváme pouze skrze naši dějinnost. Klíčovým konceptem je „ek-stasis“ – vyjití ze sebe jako nutný předpoklad reflexe a otevřenosti vůči pravdě. Hejdánek odmítá chápání pravdy jako neměnného principu (arché) a místo toho ji definuje jako dějinné oslovení, které vyžaduje odpověď. V opozici k řecké tradici „zírání“ na pravdu zdůrazňuje tradici naslouchání a dějinnost logu. Dějiny nejsou pouhým sledem událostí, ale prostorem, v němž promlouvá pravda a v němž se konstituuje smysl. Porozumění dějinám pak nevyžaduje odstup, nýbrž osobní angažovanost a přítomnost subjektu v rámci obce. Tento přístup radikálně redefinuje smysl dějin jako dějinný proces samotné pravdy a logu.
{Nepředmětnost}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 8. 1981
Text se zabývá filosofickým pojmem nepředmětnosti a jejím vztahem ke konkrétní skutečnosti a subjektu. Autor rozlišuje mezi ryzí nepředmětností a nepředmětnou stránkou věcí, které představují syntézu vnitřního a vnějšího. Subjekt je chápán jako skutečnost, jejíž vnitřní stránka je ukotvena v ryzí nepředmětnosti. Tento koncept má zásadní důsledky pro teologii: je-li Bůh chápán jako subjekt, musí být sám zakotven v hlubší ryzí nepředmětnosti. Pokud je s ní přímo ztotožněn, nelze mu připisovat žádné vnější, zpředmětněné rysy. Autor dále zkoumá povahu dění a odmítá běžné kategorie pohybu či nehybnosti jako produkty omezeného předmětného myšlení. O ryzí nepředmětnosti nelze vypovídat přímo jako o předmětu; smysluplná výpověď je možná pouze nepřímo skrze nepředmětný odkaz při mluvení o jiných věcech. Text tak nastiňuje meze a možnosti myšlení v oblasti, která přesahuje běžnou předmětnou zkušenost.
{Nepředmětnost}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 8. 1981
Tento text se zabývá problematikou nepředmětnosti a způsoby, jakými o ní lze vypovídat. Autor argumentuje, že k zachycení nepředmětné skutečnosti je nutné využít nepředmětné konotace, čímž dochází k uvolnění předmětné intence. Zatímco v mýtech byla tato předmětná intence okrajová, s nástupem předmětného myšlení došlo k jejímu upevnění a následnému vytěsnění nepředmětných stránek skutečnosti z centra pozornosti. Tento proces však vedl k postupnému uvědomění si limitů striktní předmětné logiky a k postupnému rozkladu předmětného stylu myšlení. Předmětné myšlení se pokoušelo zpředmětňovat i ty aspekty reality, které se takovému uchopení ze své podstaty vzpírají. Text zdůrazňuje, že ačkoli se předmětné myšlení může opřít o předmětnou stránku konkrétních věcí, v případě ryzí nepředmětnosti nutně selhává a končí u mystifikací. Rozklad tradičního předmětného stylu myšlení je tak nevyhnutelným důsledkem jeho neschopnosti adekvátně postihnout konkrétní skutečnost v její celistvosti.
{Nepředmětnost}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 8. 1981
Tento text se zabývá filosofickou problematikou nepředmětnosti a zkoumá povahu intencí, které k ní směřují. Autor si klade otázku, zda je volba intencionálních předmětů v kontextu nepředmětnosti libovolná a zda takové myšlení nutně ústí v pouhé mýty. K řešení této situace navrhuje ustavení nového typu systematické filosofie, která překonává pouhou kritickou distanci. Hlavním argumentem je, že zatímco vztahy mezi vnitřní a vnější stránkou skutečnosti jsou nahlédnutelné, souvislost mezi ryzí nepředmětností a vnějším světem je neprůhledná a vyžaduje soustavné studium. Vyjevování nepředmětného není možné z odstupu, nýbrž vyžaduje aktivní, niternou a angažovanou účast na jeho uskutečňování. Právě skrze toto osobní zapojení se myšlení dokáže správně orientovat ve světě konkrétních předmětů, událostí a subjektů. Text tak zdůrazňuje potřebu nové filosofické konstrukce, která integruje nepředmětné dění do našeho vnímání reality.
{Nepředmětnost a budoucnost / Budoucnost a nepředmětnost}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 8. 1981
Tato filosofická úvaha zkoumá vztah mezi budoucností, přítomností a konceptem nepředmětnosti. Autor vychází z teze, že budoucnost je orientována k přítomnosti a tvoří její vitální zdroj, přičemž tato vazba je nahlížena skrze prizma časovosti a niternosti. Nepředmětnost zde není chápána jako statická danost, nýbrž jako dynamické dění. Text ostře odlišuje svět konstruovaný z daností od skutečnosti, kterou definuje její schopnost vykonat skutek. Fenomén je v tomto pojetí pasivní a ke své aktivaci vyžaduje subjekt. Klíčovým motivem je niternost událostí a subjektů, která představuje otevřenost do nekonečné budoucnosti bez pevných hranic. Autor odmítá představu, že v nitru je cokoli předem dáno, a zdůrazňuje jeho procesuální charakter. V závěru je nastolena otázka paměti u elementárních entit, jako jsou atomy, v kontextu jejich minulých vazeb. Celkově jde o ontologickou reflexi, která se snaží překonat tradiční předmětné myšlení ve prospěch filosofie události.
{Víra a nepředmětnost / Nepředmětnost a víra}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 8. 1981
Práce zkoumá vztah mezi vírou a religiozitou, přičemž vychází z teze, že úpadek náboženství neznamená úpadek víry, nýbrž je do značné míry jejím důsledkem. Autor zdůrazňuje potřebu revize tradičního pojetí víry a jejího přísného odlišení od její reflexe. Klíčovým tématem je kritika předmětného myšlení a návrh myšlení „nepředmětného“. Text analyzuje povahu předmětnosti, řeči a rozdílu mezi mýtem a logem. Mezi nepředmětné skutečnosti řadí subjektivitu, svět, řeč a probíhající události, které nelze redukovat na hotové předměty. Významnou roli hraje časovost, zejména vztah k budoucnosti. Nepředmětná skutečnost přichází z budoucnosti a podmiňuje přítomnou realizaci pravdy, která je vždy založena na celku, jenž nemůže být plně zpřítomněn. Budoucnost se stává přítomností skrze vazbu na minulost, což tvoří základ dějinnosti. Tato filosofická reflexe usiluje o uchopení víry mimo tradiční náboženské rámce prostřednictvím nové ontologie nepředmětnosti.
Mythos, filosofie a „nepředmětná skutečnost“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 22. 8. 1981 ◆ poznámka: Text vyšel v létě 1981 ve sborníku věnovaném Ivanu Dubskému k pětapadesátinám, na str. 307–342. (Strojopisem.) Znovu zařazen do Svazků pro dialog č. 8, str. 1–27, Praha 1981. – Pozn. aut.
- in: Petr Rezek (vyd.), I. D., Praha: [s. n.], 1981, str. 307–342 (samizdat; sborník k 55. narozeninám Ivana Dubského)
- in: Svazky pro dialog, 1981, č. 8, str. 1–27 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo. Eseje II, Praha: [s. n.], 1985, str. 44–79 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, O filosofii nepředmětnosti, vyd. Radim Palouš, Praha: Nové cesty myšlení, 1987, str. 1–39 (samizdat) ◆ publikace
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 151–180
- in: Petr Rezek – Ivan Chvatík (vyd.), Filosofie nestárne: Ivanu Dubskému (1926–2023) k nedožitým 97. narozeninám. Reedice samizdatového sborníku z roku 1981, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 247–271
Tato studie zkoumá vztah mezi mýtem a filosofií a kriticky hodnotí tradiční pojetí, podle něhož filosofie vznikla prostou opozicí vůči mýtu. Autor ukazuje, že metafyzické hledání arché či idejí je často jen racionalizací mýtů o archetypech. Skutečně radikální obrat představuje orientace na budoucnost a tematizace „nepředmětné skutečnosti“. Autor vychází z Platónova Symposia a postavy Eróta jako filosofujícího milovníka moudrosti, čímž ozřejmuje vztah k pravdě jako „tomu čtvrtému“, co nelze uchopit jako předmět. Text navazuje na českou tradici reprezentovanou Emanuelem Rádlem a J. L. Hromádkou a obhajuje potřebu „nepředmětného myšlení“. Tato nová racionalita by měla pracovat s nepředmětnými intencemi a reflexí, která umožňuje svobodné „vykročení ze sebe“ (ekstasis). Cílem není návrat k mýtu, ale otevřenost vůči pravdě a celku, který se vymyká ontologickému zpředmětnění. Tím se filosofie odlišuje od speciálních věd i pouhé sofistiky.
Dějiny I (filosofie a umění)
Přednáška se zabývá komplexním vztahem mezi filosofií a uměním, konkrétně literaturou, a jak umělecká díla přesahují svůj historický kontext a oslovují současné publikum. Diskutuje se problematika interpretace starověkých textů, nutnost porozumění originálním jazykům a dobovým reáliím, a jak moderní inscenace a adaptace oživují klasická díla. Klade si otázku, jak je možné, že díla napsaná před tisíci lety stále rezonují a jakým způsobem umělecká díla interagují s naším vlastním časem a situací. Zkoumá se role diváka, režiséra a herce při oživování díla a jak umělecké dílo vrhá světlo na současnou realitu. Přednáška se také dotýká rozdílů mezi archaickým a dějinným myšlením, role mýtu a jeho vztahu k času. V druhé části se rozebírá izolace umění od filosofie a vzájemné obohacování obou disciplín, přičemž se zdůrazňuje, že umění pracuje s nepředmětnými konotacemi, které filosofie dříve opomíjela, a jak se filosofie učí novým metodám reflexe skrze umění. Závěrem se poukazuje na jedinečnost hudby jako umělecké formy a její odlišný vztah ke slovu a jazyku oproti jiným uměním.
Dějiny II
Tato přednáška se zabývá vztahem mezi historií a pravdou, přičemž zdůrazňuje, že rovina dějin je základnější než rovina přírody. Pojetí dějin je úzce spjato s pojmy reflexe a extáze, přičemž ekstáze je chápána jako odstup od sebe pro návrat k sobě. Pravda není ani součástí, ani produktem dějin, ale je dějinná. Diskutují se dvě možnosti: buď existují dvě dějinnosti (pravdy a dějin), nebo dějinnost dějin je vyvoditelná z dějinnosti pravdy. Řeč je zde klíčovým prvkem, skrze který promlouvá pravda, a její dějinnost je považována za základnější než dějinnost dějin. Dějiny jsou možné jen ve světě řeči a řeč je možná jen v dějinách, přičemž dějinnost pravdy a řeči je jejich bytostnou povahou. Skutečné dějinné nasazení je pak viděno v angažovanosti v obci (polis). Přednáška se také dotýká rozdílu mezi řeckým a hebrejským přístupem k pravdě a konceptu „dějinnosti“ jakožto bytostné povahy řeči a pravdy, což je nutné k porozumění oslovení pravdy v dějinách, které je přístupné skrze extázi a osobní angažovanost, nikoli distanci.
Dějiny II
Text analyzuje podstatu dějin a roli člověka jako dějinné bytosti. Autor definuje dějiny prostřednictvím subjektivního zprostředkování, kde vědomá reakce a reflexe odlišují dějinné události od mimodějinných. Zdůrazňuje, že přechod k dějinnosti byl postupný a vyústil v ustavení dějinného člověka, který není pouhým produktem dějin, ale jejich aktivním činitelem. Dějiny jsou nahlíženy jako prostor s vlastním smyslem, který přesahuje individuální i kolektivní lidské dispozice. Klíčovým prvkem jsou události vnitřní povahy, zejména intelektuální a morální objevy. Zásadní význam má setkání s pravdou, které se děje skrze oslovení a následnou proměnu lidského vědomí (metanoia). Tato vnitřní proměna umožňuje pravdě vstoupit do dějin. Závěrem autor postuluje, že dějiny jsou ve své nejhlubší podstatě procesem oslovující a vítězící pravdy, která se realizuje skrze lidskou subjektivitu, ale zároveň ji přesahuje.
Dějiny III
Přednáška se zabývá podstatou historiografie a historie jakožto oboru, který předpokládá smysl a logos dějin, na rozdíl od přírodních věd. Diskutuje se o tom, jak se k tomuto smyslu dostat a kde se bere, přičemž první rovinou je lidská subjektivita a aktivity. Historie není pouhou řadou objektivních faktů, ale je plná subjektivních rozvrhů a projektů, které jí dávají inteligibilní charakter. Není možné dějiny pouze registrovat, ale je nutné jim rozumět. Věda se zde odlišuje od filosofie dějin, jejíž přístup k pravdě a omylu je jiný. Historik se soustředí na interpretaci faktů a historických událostí, zatímco filosof dějin se zabývá hlubšími otázkami smyslu, motivů a rozumnosti rozhodnutí, včetně posouzení historických aktů z hlediska jejich správnosti. Přednáška též porovnává přístup historiků a filosofů k historickým faktům, poukazuje na rozdíl mezi vědeckou interpretací a filosofickou reflexí a zmiňuje autory jako Collingwood a Rádl.
Definice
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 7. 10. 1981 ◆ poznámka: poznámky k diskusi s Petrem Rezkem
Tento dokument se zabývá povahou definování, původně v kontextu diskuse o Aristotelovi, ale rozšiřuje se nad rámec jeho myšlenek. Autor zpochybňuje ztotožnění definování s Aristotelovým pojetím théoria (nazírání pravdy), protože definování je vnímáno jako aktivní výkon, nikoli pouhé pasivní nahlížení. Argumentuje se, že definice neposkytuje poznání samotné věci, jak naznačuje Aristotelés, ale spíše objasňuje význam slova nebo výrazu. Příklad definice trojúhelníka ilustruje, že definovat lze pouze slovo, nikoli ideální geometrický obrazec, který je pouze míněn pojmem. Pojem je pak slovem spojen definicí. Autor dále opouští Aristotelovo pojetí a navazuje na J. B. Kozáka, podle něhož jsou pojmy konstituovány soudy, nikoli definicemi. Definice tedy pracuje s již existujícími pojmy, které byly vytvořeny v rámci soudů. Závěrem se konstatuje, že definice je skutečně prací s pojmy.
Dějiny IV
Přednáška se zabývá povahou dějin a smyslu. Autor rozlišuje mezi dějinami a přírodou, kde smysl a nesmysl mají odlišný projev. Zatímco v přírodě smysluplné události vynikají na pozadí nesmyslných, v dějinách se nesmyslné jeví jako narušení smysluplných souvislostí. Člověk jako bytost žijící ve smyslu se přirozeně snaží nesmyslnost odmítat. Přednáška dále zkoumá různé přístupy k dějinám, včetně kritiky tzv. objektivního přístupu, který podle autora brání chápání smyslu. Klíčovou roli v porozumění dějinám hraje hodnocení, které je neoddělitelně spjato s chápáním smyslu. Diskutuje se také o tom, že dějiny nejsou jen sledem událostí, ale zahrnují i nenaplněné možnosti. Příklady z Bible (Sodoma a Gomora, příběh Abrahama) a historie (Napoleonův vpád do Ruska, příběh Ježíše) ilustrují, jak lze i zkrachovalé události pochopit jako počátek něčeho nového, jako vítězství z prohry. Tento pohled je zasazen do židovsko-křesťanské tradice, kde konec může být zároveň začátkem. Důraz je kladen na subjektivní lidské jednání jako nositele smyslu dějin, nikoli na pouhé objektivní fakty. Závěrečná část diskuse se zaměřuje na povahu pravdy, její vztah k lidskému poznání a její ontologické zakotvení, přičemž se objevují i otázky týkající se logiky, jistoty a kritéria pravdy.
Dějiny V
Přednáška se zabývá konceptem dějinnosti člověka a jeho odpovědnosti. Diskutuje se, co jsou objektivní a vnitřní hodnoty, přičemž jako příklady objektivních hodnot jsou uvedeny zajištění životních podmínek, ekonomický růst či vojenská síla. Vnitřní hodnoty pak zahrnují například estetické parametry kultury, morálku či úroveň myšlení. Zdůrazňuje se, že porozumění vnitřním hodnotám je klíčové, i když jsou přítomny objektivní měřítka. Přednášející dále rozebírá, jak dějinnost člověka spočívá v jeho schopnosti navazovat na minulost, svobodně se rozhodovat v přítomných situacích a vztahovat se k budoucnosti. Tato dějinnost není čistě determinována, ale nabízí prostor pro svobodu volby. Nakonec se přednáška dotýká politické dimenze filosofie, která má eminentní funkci v hodnocení současnosti a ve svém zasazení do polis, což vyžaduje osobní angažovanost filosofa. Závěrem zaznívá myšlenka, že žádná společnost nemůže zdravě fungovat bez filosofické atmosféry, která umožňuje hluboké zakotvení a integraci.
Dějiny I
Přednáška se zabývá filosofickým myšlením Leo Strausse a jeho pojetím politické filosofie, které kontrastuje s politickou vědou. Zdůrazňuje, že politická filosofie se zabývá širšími kontexty a hodnotami, zatímco politická věda se omezuje na specifickou oblast. Dále se přednášející věnuje krizi vědy a její nadměrné specializaci, která vede ke ztrátě jednoty a společného jazyka mezi obory. Diskutuje také vztah filosofie a politiky, přičemž poukazuje na nutnost filosofické reflexe politických postojů a odpovědnosti filosofů za integritu svého života. Závěrem se přednáška dotýká povahy svobody a jejího vztahu k pravdě, zdůrazňujíc, že svoboda není jen o možnosti volby, ale o možnosti volby v zájmu pravdy a dobra.
Dějiny I
digitized
◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 9. 11. 1981 ◆ poznámka: duplicita vzhledem k myšlenkovému deníku 81-042
jedná se o přípravu k tomuto výslednému dokumentu:- Dějiny I
jedná se o duplicitní dokument (nebo jeho část):- 1981
Dějiny VI
Přednáška se zabývá vztahem filosofie a obce, přičemž zdůrazňuje přirozenou tendenci filosofie k napětí a konfliktu s politickou mocí. Diskutuje se povaha filosofické pravdy, která se často zjevuje jednotlivcům a menšinám a vyžaduje boj za své prosazení. Odmítá se myšlenka, že by filosofie měla být podřízena direktivám obce, a naopak zdůrazňuje nutnost, aby obec naslouchala. Dále přednáška kriticky rozebírá Althusserovu koncepci dějin jako procesu bez subjektu a bez cíle, s důrazem na odlišení subjektu v dějinách od subjektu dějin. Zpochybňuje se Althusserovo tvrzení o nesouvislosti mezi konstitucí individuí jako historických subjektů a otázkou po subjektu dějin. Závěrem se přednáška věnuje povaze historického subjektu a dějin samotných, odmítá determinismus minulosti a zdůrazňuje aktivní roli člověka v utváření dějin.
[Politické struktury jako struktury sociální]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 12. 1981
Text se zabývá povahou politických struktur, které definuje jako specifickou vrstvu sociálních struktur, do nichž je člověk situován již od svého narození. Autor zdůrazňuje, že lidská existence je neodmyslitelně spjata se společností, přičemž sociální vztahy předcházejí narození jedince a přetrvávají i po jeho smrti. Politické struktury jsou v širším slova smyslu ztotožněny se strukturami sociálními v rámci integrovaného společenství neboli obce (polis). Obec je definována jako sdružení lidí přesahující rámec rodiny, které vyžaduje dodržování norem usnadňujících společný i soukromý život. Klíčovým momentem transformace prepolitických struktur v politické společenství je narůstající význam slova a řeči. Právě schopnost sjednocovat pohledy skrze logos namísto pouhého mýtu umožňuje společné rozhodování a akci, což tvoří základní předpoklad pro vstup člověka do světa politiky a plnohodnotné společenské existence.
[Přírodní a sociální situovanost lidského mláděte]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 12. 1981
Tato esej pojednává o dvojí situovanosti lidského mláděte – přírodní a sociální. Autor nejprve rozebírá biologické potřeby novorozence, jako je vzduch, potrava či teplo, které tvoří jeho základní přírodní rámec. Ukazuje však, že tyto potřeby jsou od počátku úzce spjaty se sociální sférou, neboť bez lidské asistence a péče by dítě v přirozeném prostředí nepřežilo. Klíčový zlom nastává v okamžiku, kdy se dítě skrze sociální kontakty začíná začleňovat do skutečně lidského světa. Tento proces je podmíněn vstupem do světa řeči a jazyka. Teprve skrze slovo je dítěti otevřen přístup k lidství. Zatímco biologická danost je pro dítě pasivním východiskem, plnohodnotné lidství vyžaduje aktivní přijetí světa, který se mu otevírá. Text zdůrazňuje, že lidský svět musí být dítěti nakloněn, musí mu poskytovat ochranu a oslovovat jej. Lidské mládě se tedy člověkem nerodí pouze biologicky, nýbrž se jím stává skrze sociální péči a přijetí řeči.
[Původní a posunutý význam slov „kompetence“ a „kompetentní“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 12. 1981
Tento text se zabývá historickým vývojem a proměnou významu pojmů „kompetence“ a „kompetentní“. Na základě etymologického rozboru a historických příkladů – od římských kandidátů na konzula přes adepty papežství až po starokřesťanské katechumeny – autor ukazuje, že původní smysl slova nespočíval v kvalifikaci, ale v procesu ucházení se o úřad či status v konkurenci s ostatními. Kompetence tedy primárně znamenala rivalitu a stav předcházející dosažení cíle; jakmile byl cíl dosažen (avancování), kompetence zanikla. Text vysvětluje, že současný význam, spojující kompetenci se schopnostmi či odborností, vznikl zúžením okruhu možných žadatelů na ty, kteří disponují patřičnou kvalifikací. Tato sémantická proměna umožnila, aby se kompetence stala trvalou vlastností v případech, kdy je dosažení cíle v podstatě nemožné nebo nekonečné. Autor uzavírá poznámkou o etymologii slova „petens“ (žadatel), která potvrzuje charakter kompetence jako společného úsilí o omezený statek.
[Filosofie ve vztahu k vědám: univerzum jako její „předmět“, reflexe jako její „metoda“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 12. 1981
Tato stať se zabývá vymezením filosofie ve vztahu k vědám prostřednictvím jejího specifického „předmětu“ a metody. Autorem je filosofie definována jako disciplína, jejímž zájmem je univerzum v celostním smyslu, čímž se odlišuje od věd, které zkoumají pouze vybrané výseky skutečnosti. Klíčovým rozlišením je však fakt, že filosofie není určena pouze předmětnou skutečností, ale zejména sférou ryzí nepředmětnosti. Zatímco mýtus upřednostňoval nepředmětnost a řecký logos se v tradici vědy zaměřil na předmětnost, filosofie musí integrovat oba typy intencí. Specifickou metodou filosofie je reflexe, která umožňuje kritický návrat k vlastním počátkům a odhalování nejzazších principů (ultima principia). Reflexe představuje aktivitu, která zpochybňuje a zdůvodňuje předpoklady poznání, čímž filosofie přesahuje vědecký objektivismus a směřuje k pochopení celku světa i jeho nepředmětných základů.
[Reflexe jako filosofická metoda; komplexní intencionalita reflexe]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 12. 1981
Tato studie se zabývá reflexí jakožto klíčovou metodou filosofického myšlení. Zatímco v běžném uvažování je reflexe často nahodilá, ve filosofii se stává systematickým a principiálním nástrojem. Autor definuje filosofii právě jako tuto systematickou reflexi, která podrobuje své výsledky i sebe samu neustálému kritickému přezkoumávání. Reflexe je nahlížena jako specifická akce, jejímž cílem je jiná akce, což umožňuje rozlišit podíl subjektu a objektu na procesu poznání. Hlavním přínosem textu je rozbor komplexní intencionality reflexe, která vykazuje trojí zaměření: na reflektovanou akci, na předmět této akce a na jejího subjektu. Tento přístup odhaluje, že intencionalita je mnohem složitější fenomén, než se na první pohled zdá. Studie tak otevírá prostor pro zkoumání různých rovin intencionálních vztahů a řešení problému identifikace předmětu v rámci přímých i reflexivních aktů, čímž upevňuje postavení reflexe jako konstitutivního prvku filosofie.
[Věda jako vymezená svým předmětem a svými metodami]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 12. 1981
Tento text zkoumá vymezení vědy prostřednictvím jejího předmětu a jejích metod. Autor argumentuje, že definice vědy na základě specifického předmětu vede k její izolaci od celku skutečnosti a k rezignaci na kompetenci v oblastech mimo tento vymezený výsek univerza. Podobně věda definovaná svými metodami naráží na hranice své legitimní aplikace, pokud jsou tyto metody specifické pouze pro daný obor. Text zdůrazňuje úzkou vazbu mezi metodou a předmětem, kde povaha jednoho podmiňuje povahu druhého. Tato specializace však zároveň znamená, že věda ztrácí schopnost řešit problémy přesahující její vlastní hranice. Závěrem autor naznačuje existenci metod, které se k předmětu vztahují nepřímo či „nepředmětně“, čímž otevírá prostor pro přehodnocení tradičního pojetí vědecké specializace. Tento metodologický rozbor poukazuje na napětí mezi specializovaným vědeckým poznáním a ambicí uchopit skutečnost jako celek.
Filosofie a krize I
Text semináře Ladislava Hejdánka z roku 1981 tematizuje vztah filosofie ke společenským a vnitřním krizím. Hejdánek odmítá devalvaci pojmu krize a chápe ji jako dějinnou výzvu (challenge), která vyžaduje aktivní odpověď. Odmítá roli filosofa jako pouhého diváka a prosazuje jeho plné zakotvení v dějinném a politickém zápasu, čímž navazuje na českou tradici reprezentovanou Masarykem a Rádlem. Autor zdůrazňuje, že řecká filosofie se zrodila přímo z krize polis a že i dnes musí filosofie přijmout vnější krizi za svou vlastní, aby ji mohla reflektovat. Klíčovým tématem je rozlišení mezi krizí společenskou a vnitřní krizí filosofie, která nastává při „zapomnění na bytí“ či rozchodu s pravdou jako nejvyšší instancí. Hejdánek dále odlišuje krizi jakožto rozhodný obrat od „scestí“, kdy se filosofie mění v ideologii a ztrácí svou bytostnou povahu.
Filosofie a krize I + II
Tento soubor přípravných poznámek z roku 1981 se zabývá vztahem mezi filosofií a krizí, a to jak v dějinně-společenském, tak ve vnitřním filosofickém smyslu. Autor odmítá roli filosofa jako pouhého diváka a zdůrazňuje nezbytnost reflexe aktuální situace. Krize filosofie je interpretována jako rozchod s pravdou a zapomnění na bytí, což pramení spíše z celkového životního postoje než z pouhých myšlenkových chyb. Text dále vymezuje filosofii vůči specializovaným vědám; zatímco věda je určena svým předmětem či metodou, filosofie se vztahuje k celku a k „nepředmětné“ skutečnosti. Ústřední metodou je systematická reflexe, která umožňuje nahlédnout vztah mezi subjektem a objektem. V závěru je filosofie definována jako permanentní krize plynoucí z touhy po moudrosti, přičemž její nejhlubší zakotvení neleží v předmětném směřování, nýbrž v aktu víry orientovaném k budoucnosti.
Filosofie a krize II
Přednáška Ladislava Hejdánka z roku 1981 se zaměřuje na vnitřní krizi filosofie, kterou chápe nikoli jako vnější situaci, ale jako její bytostný habitus. Autor zkoumá dějinné koncepty „konce filosofie“ u myslitelů jako Hegel, Marx či Comte a dospívá k neopozitivismu a fenomenologii. Jádrem úvahy je etymologické vymezení filosofie jako lásky k moudrosti (fílo-sofia), nikoli moudrosti samotné. Tato distance mezi hledáním a vlastněním moudrosti ustavuje permanentní krizi jako konstitutivní prvek filosofování, ilustrovaný Sókratovým „vím, že nic nevím“. Hejdánek zdůrazňuje, že filosofie musí být kritickou reflexí všech forem lidské praxe, včetně vědy, od níž si musí udržovat odstup. Skutečná filosofie je pak neoddělitelná od osobního postoje a životní orientace myslitele. V závěru text tematizuje víru jako specifický akt zakotvení a orientace k budoucnosti, který tvoří nezbytný základ pro pravdivé filosofování a lidskou integritu v rámci personální unie filosofa a člověka.
Filosofie a krize II (Vnitřní krize filosofie)
Přednáška se zabývá vnitřní krizí filosofie a konceptem „ukotvení“ lidského života. Autor definuje základní akt lidského života, který se liší od všech ostatních aktivit tím, že nemá vnější ani vnitřní předmět. Tato akce nesměřuje k tomu, co je, ale k tomu, co bude – k budoucnosti. Tento akt autor identifikuje jako víru, přičemž zdůrazňuje, že samotný akt je starší než jeho pojmenování. Diskuse se dále stočí k tématu integrity života a vztahu mezi filosofií a životní celistvostí. Zkoumá se, zda filosofie může narušovat životní integritu, a rozebírají se příklady, jako jsou osudy Jana Seiferta a Jana Mukařovského, které ilustrují složitost životní dráhy a hledání pravdy v kontextu dobových ideologií. Závěrem se pojednává o roli reflexe, modlitby a teologie ve vztahu k filosofii.
Socialismus včera, dnes a zítra. Vzpomínky, úvahy, otázky
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 31. 12. 1981 ◆ poznámka: Text byl původně psán jako příspěvek do sborníku věnovaného prof. Vladimíru Kadlecovi k jeho sedmdesátinám r. 1982.
- in: Svazky pro dialog, 1982, č. 13, str. 1–14 (samizdat)
- in: Kritický sborník, 3, 1983, č. 3, str. 1–12 (samizdat)
- in: Kritický sborník 1981–1989. Výbor ze samizdatových ročníků, Praha: Triáda, 2009, str. 85–93
Tato esej Ladislava Hejdánka z roku 1982 představuje hlubokou filosofickou a politickou reflexi krize soudobého socialismu. Autor sleduje svou intelektuální cestu od Masarykova pojetí demokracie přes poválečné vystřízlivění až po kritickou analýzu marxismu. Hlavní část textu se věnuje rozporu mezi původními teoriemi Marxe a Engelse a jejich deformovanou aplikací v sovětském bloku pod vedením Lenina a Stalina. Hejdánek poukazuje na to, že „reálný socialismus“ se stal represivním impériem, které ekonomicky i morálně zaostává za dynamikou západních společností. Dokument kritizuje neschopnost socialistického systému integrovat moderní výrobní síly a vědeckotechnický pokrok. Přesto se autor nadále hlásí k socialismu, který však chápe jako organické dobudování demokratické společnosti založené na skutečné rovnosti a svobodě. Závěrečná polemika s kritikem Florestanem pak zdůrazňuje Hejdánkovo úsilí o dialog s reformními marxisty a hledání společné cesty z politické a mravní stagnace normalizačního Československa.
1982
[Předmětné a nepředmětné myšlení]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1982 ◆ poznámka: nedokončený text určený pro Svazky pro dialog (16 s.)
Tento text se zabývá povahou předmětného a nepředmětného myšlení, přičemž se soustředí na rozdíl mezi pojmovým myšlením západní tradice a jinými formami myšlení. Autor zkoumá, jak pojmy fungují jako nástroje, které nám umožňují zaměřit se na skutečnost s přesností, ale zároveň varuje před jejich omezeními. Klíčovým konceptem je „intencionální předmět“, což je myšlenková konstrukce, která reprezentuje skutečnost, aniž by s ní byla totožná. Text rozlišuje mezi skutečností, intencionálním předmětem a pojmem samotným, a zdůrazňuje, že záměna intencionálního předmětu se skutečností vede k filosofickým omylům. Autor také diskutuje o původu a vývoji termínu „předmět“ v různých jazycích a filosofických tradicích, a naznačuje, že současný nihilismus je důsledkem této záměny. V závěrečné části textu se autor věnuje nepředmětným intencím, jako je například sexualita, a zdůrazňuje jejich základní roli i v kontextu myšlení.
1982
Tento dokument se zabývá komplexní problematikou filosofie jazyka, myšlení a bytí, jak ji zkoumal autor v průběhu roku 1982. Texty se zabývají kritickou analýzou filosofických konceptů, jako je kauzalita, možnost, intencionalita, pojem a význam slova. Autor rovněž zkoumá vztah mezi vědou a světovým názorem, přičemž kritizuje koncept „vědeckého světového názoru“ a rozlišuje mezi filosofickým a ideologickým myšlením. Důležitou částí textu je reflexe lidské subjektivity, dějinnosti a konceptu „supersubjektu“, přičemž zdůrazňuje jedinečnost lidského subjektu. Zkoumá také povahu paměti, zkušenosti a vztahu k realitě, včetně problematiky „věci o sobě“ a Kantovy filosofie. V závěrečných textech se autor věnuje vztahu filosofie k rétorice, pojetí pravdy a pravdivého poznání, analýze biblických a theologických témat a reflexi problematiky míru a jeho podmínek. Dále se zabývá Hegelovým pojetím pojmu a subjektivity a interpretací Leninovou aplikací Marxova učení. Celkově dokument představuje hlubokou filosofickou úvahu o základních otázkách lidského bytí, poznání a společnosti.
1982b
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1982 ◆ poznámka: Poznámka autora z pozdější doby (rok 2010): "Listy č. 82-001 až 82-036 přestavují první verzi fragmentu „Nepředmětné myšlení“, který byl pojat do sbírky textů „Nepředmětnost v myšlení a skutečnosti“, Praha 1997, str. 47–67"
Tento text se zabývá Hejdánkovým pojetím nepředmětného myšlení a skutečnosti v kontextu kritiky západní metafyzické tradice. Autor argumentuje, že evropské myšlení od dob antiky neoprávněně redukuje skutečnost na statické objekty a substance, čímž opomíjí dynamickou povahu bytí. Hejdánek zavádí rozlišení mezi předmětnou intencí, která se zaměřuje na uchopitelné objekty, a nepředmětnou intencí, jež se vztahuje k vnitřnímu smyslu a situačnímu kontextu. Na příkladu běžného dialogu ukazuje, že živé myšlení vždy přesahuje svou formálně logickou kostru. Autor navrhuje ontologii založenou na událostech, v níž jsou skutečná jsoucna (subjekty) chápána jako vnitřně integrované celky s vnější předmětnou a vnitřní nepředmětnou stránkou. Text kritizuje moderní vědu za její jednostrannou orientaci na objektivovanou realitu a vyzývá k hlubší revizi ontologie, která by uznala nepředmětnost jako fundamentální rozměr světa a lidské existence.
L’affaire du philosophe Jacques Derrida
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, francouzsky, vznik: 2. 1. 1982 ◆ poznámka: k textu je připojen (francouzsky i česky) text: "Výzva Asociace Jana Husa na podporu československých univerzitních pracovníků"
- in: Les temps modernes, 38, 1982, č. 429, str. 1839–1843
Tento dokument, sepsaný filosofem Ladislavem Hejdánkem v roce 1982, dokumentuje systematické potlačování nezávislého filosofického myšlení v komunistickém Československu. Hejdánek popisuje vznik soukromých bytových seminářů jako reakci na čistky na univerzitách a úsilí o zachování filosofické tradice navazující na Jana Patočku. Ústředním tématem je tzv. 'aféra Derrida' z prosince 1981, kdy byl francouzský filosof Jacques Derrida po návštěvě Hejdánkova semináře zatčen a lživě obviněn z pašování drog. Hejdánek tento incident interpretuje jako pokus režimu zastrašit domácí i zahraniční učence a izolovat československou inteligenci. Součástí textu je také výzva Vzdělávací nadace Jana Husa, která kritizuje 'spiknutí neschopných' v oficiálních institucích a dovolává se helsinských dohod o lidských právech. Navzdory policejní perzekuci autoři deklarují odhodlání pokračovat v neoficiálním vzdělávání a vyzývají mezinárodní společenství k solidaritě a protestům proti praktikám tehdejší československé vlády.
Případ filosofa Jacquesa Derridy v širších souvislostech
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 2. 1. 1982
- in: Informace o Chartě 77, 5, 1982, č. 1, str. 9–11
- in: Listy. Časopis československé socialistické opozice, 12, 1982, č. 2, str. 79–80 (vyšlo pod názvem „Případ filosofa Jacquesa Derridy“ s četnými chybami v přepisu)
Text Ladislava Hejdánka z roku 1982 reflektuje situaci neoficiální české filosofie v období normalizace. Autor popisuje vznik domácích seminářů jako sebezáchovný akt tváří v tvář perzekucím a úpadku akademické výuky, která byla po roce 1948 a zejména po roce 1968 ovládnuta dogmatickým marxismem a průměrností. Klíčovou událostí dokumentu je návštěva francouzského filosofa Jacquesa Derridy v Praze koncem roku 1981. Derrida byl po přednášce na Hejdánkově semináři zatčen na letišti a křivě obviněn z držení drog. Hejdánek tento incident interpretuje jako pokus režimu zastrašit zahraniční hosty a izolovat nezávislé myšlení od světového kontextu. Navzdory represím, které se vyostřily po puči v Polsku, autor zdůrazňuje nezbytnost pokračování v aktivitách, které udržují kontinuitu autentické filosofie mimo oficiální struktury. Text je svědectvím o boji za intelektuální svobodu v totalitním státě a o významu mezinárodní solidarity pro české disidentské prostředí.
Nepředmětné myšlení (Fragment)
Text Hejdánkova fragmentu „Nepředmětné myšlení“ (1982) kriticky zkoumá tradici západního myšlení, která je od antiky založena na objektivaci skutečnosti. Autor rozlišuje mezi předmětným a nepředmětným myšlením a jím odpovídajícími formami intencionality. Zatímco předmětné myšlení redukuje jsoucna na statické objekty a agregáty (tzv. nepravá jsoucna), nepředmětné myšlení se zaměřuje na vnitřní integritu a dějovost „pravých jsoucen“ (subjektů). Hejdánek argumentuje, že skutečnost není souborem hotových věcí, ale dynamickou strukturou primordiálních událostí. Kritizuje substanční pojetí ontologie a poukazuje na to, že moderní věda, orientovaná výhradně na vnějškovost a měřitelnost, opomíjí niternou stránku bytí. Prostřednictvím analýzy jazyka a filosofické tradice (Marx, Heidegger, Gadamer) autor navrhuje hlubokou revizi ontologie, která by uznala asymetrii mezi vnitřním a vnějším a docenila roli času a nepředmětných intencí v lidském poznání i v samotné povaze reality.
Filosofie a její „základ"
Přednáška se zabývá povahou filosofie, kterou lze jen stěží omezit na pouhou reflexi. Filosofie není jen teoretická činnost, ale zahrnuje i hlubší, ne-reflexivní základ, který není odvoditelný z vnějšího světa, subjektu ani tradice. Tato základní orientace, která není ani čistě filosofická, může být odhalena pouze prostřednictvím filosofie, což vede k vnitřní proměně filosofického myšlení. Text dále zkoumá rozdíl mezi poznáním vlastností (sebepoznání) a uvědoměním si vlastní bytosti (jáství), zdůrazňuje nutnost nenásilného přístupu k realitě a kritizuje tendenci evropského myšlení k „násilnictví“. Filosofie, aby byla životaschopná, musí oslovovat každého a integrovat poznání s mravností, což vyžaduje „změnu myšlení“ (metanoia). Přednáška se dotýká i vztahu mezi filosofií a teologií, kritizuje konvenční pojetí Boha a klade důraz na důležitost ne-předmětné skutečnosti a smysluplné životní orientace.
Otázka po Bohu a atheismus I
Přednáška se zabývá otázkou Boha a ateismu, přičemž klade důraz na historický vývoj pojetí Boha od mýtického myšlení až po současné krize náboženství v Evropě. Zkoumá různé interpretace vzniku náboženské víry, od psychologických (Freud) a antropologických (Feuerbach) vysvětlení až po interpretaci náboženství jako lidské potřeby nebo jako objektivní skutečnosti. Dále se věnuje etymologii slova „religio“ a jeho souvislosti s mýtem a jeho rozpadem. Přednášející analyzuje, jak filosofie a věda přistupují k otázce existence Boha a jak se snaží pochopit svět, a kriticky hodnotí redukcionistické přístupy. Závěrem se zaměřuje na problém překonávání mýtu, na rozdíl mezi mýtickou a dějinnou orientací, a na vztah křesťanství ke gnózi a moderní vědě, přičemž zdůrazňuje nutnost propojení vědy s filosofií a kritického zhodnocení jejích cílů a metod. Diskutuje se také role vědy v poznání pravdy a její potenciální nebezpečí, pokud se zaměřuje pouze na technické možnosti a manipulaci.
Věc a svět – diskuse
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 21. 2. 1982 ◆ poznámka: kazety LVH8VA, LVH9VA
Tato diskuse se zabývá filosofickými koncepty věci a světa, vycházející z Heideggerova díla. Hlavní otázkou je, zda se věci a svět v řeči pouze ukazují, nebo zda se v ní konstituují. Zkoumá se povaha bytí, vnímání světa a vztah člověka k němu, přičemž se rozlišuje mezi světem jako pouhým pomyslem a skutečností. Diskuse se dotýká rozdílu mezi „věcí“ a „předmětem“, role jazyka v utváření našeho chápání a možnosti existence světa nezávisle na lidském vnímání. Zdůrazňuje se, že člověk se stává člověkem tím, že překračuje přírodu a vstupuje do světa řeči, kde může svět tematizovat. Závěrem se poukazuje na to, že svět se nám neukazuje pouze skrze naše chápání a jazyk, ale i skrze přímou zkušenost a bytí v něm, a že struktura světa možná předchází jeho jazykové reflexi.
Otázka po Bohu a atheismus II
Přednáška navazuje na předchozí diskusi o otázce po Bohu a ateismu a zaměřuje se na vztah mezi křesťanstvím a filosofií v průběhu dějin. Zkoumá, jak se filosofie, původně odlišná od mýtu, v helénistickém období dostala pod vliv gnóze a jakým způsobem se s ní křesťanství v počátcích potýkalo, přičemž se klade důraz na to, že gnose nebyla definitivně poražena. Dále se přednáška věnuje pádu Říma a následnému pronikání křesťanství do barbarských zemí, přičemž zdůrazňuje politické motivy šíření víry a adaptaci křesťanských tradic na místní zvyklosti. Analyzuje se středověký vývoj, včetně role klášterů a vlivu arabské filosofie, a poukazuje se na problémy spojené s integrací Aristotelovy metafyziky do křesťanského myšlení, což předznamenalo novověký ateismus. Závěrečná část se věnuje současné situaci, kdy se filosofie emancipuje od teologie a klade si otázku, zda je teologie pro filosofii stále potřebná, a zda je možné reflektovat víru čistě filosoficky. Zmiňuje se také nutnost rozlišovat mezi vírou a reflexí víry a poukazuje na problémy s tradičními teologickými termíny.
Rozhovor o Lévinasovi („Bez identity")
Tento dokument je přepisem diskuse, která se zabývá komplexní problematikou lidské identity, zejména z pohledu francouzského fenomenologického filosofa Emmanuela Lévinase. Diskuse začíná zpochybněním samotné existence pevné lidské identity, srovnávajíc ji s koncepty jako je strukturalismus a s teologickými myšlenkami Sörena Kierkegaarda o subjektu jakožto vztahu. Účastníci se věnují myšlence identity jako problému, nikoli jako samozřejmé danosti, a kritizují její ztrátu v moderním myšlení. Dále se rozebírá koncept identity na biologické úrovni, kde pokusy jako u Hanse Driesche ukazují na komplikovanost identifikace více identických entit. Diskuse se postupně obrací k Lévinasově pojetí subjectivity a odpovědnosti za druhé, které vnímá jako základ lidské esence a pravdivosti. Lze pozorovat snahu odlišit Lévinasovo pojetí od filosofie Martina Heideggera, zdůrazňujíc primární význam mezilidské interakce a odpovědnosti. Závěr diskuse naznačuje, že Lévinasova filosofie, byť často poetická a paradoxní, nabízí radikální alternativu k tradičním pojetím identity a subjektivity, klade důraz na otevřenost vůči druhému jako na pravou formu identity.
Otázka po Bohu a atheismus III
Přednáška se zabývá otázkou, zda filosofická reflexe víry může zachovat dostatečný odstup od teologie, aby používala výhradně filosofické pojmy. Diskutuje se problematika pojmu Bůh, jeho mytologického, náboženského a filosofického uchopení a možnosti jeho nahrazení jinými termíny. Zdůrazňuje se, že filosofická reflexe víry je otevřenější než teologie, neboť nevyžaduje náboženské předpoklady. Dále se přednáška věnuje analýze ateismu jako interpretační metody a zkoumá různé aspekty náboženství, jeho úpadku a jeho vztahu ke křesťanství. Diskutuje se o tom, zda křesťanství způsobilo úpadek náboženství a zda je nutná protináboženská reforma v rámci křesťanství. Závěrem se hledá perspektiva nenáboženského a „ateistického“ křesťanství, které by se zbavilo náboženských konotací a zaměřilo se na pročištění pojmu Boha a evangelia.
Integrita v myšlení a životě 1
Tento text se zabývá konceptem integrity osobnosti a života, zkoumajíc, jak myšlení, zejména filosofické, ovlivňuje a formuje tyto dvě složky lidské existence. Přednášející rozlišuje mezi integritou osobnosti a integritou života, přičemž obě považuje za hodnoty. Diskutuje banální příklady nesouladu v chování lidí v různých rolích (např. v práci versus doma), psychologické vysvětlení jako kompenzaci a také taktizování s cílem zachování vlastní substance či sebevědomí. Text dále zkoumá roli reflexe a její mnohovrstevnatost jako nástroje k odhalování hlubších motivací a rozporů v lidském jednání, přičemž zdůrazňuje, že vyšší reflexe neznamená vždy jen vzdálenost, ale i hlubší proniknutí do principů. V kontrastu k myšlenkám o nebezpečí myšlení pro životní integritu (např. u Klagese či raného Bergsona) přednášející obhajuje myšlení a reflexi jako klíčové pro odhalení zdánlivé integrity a pro dosažení skutečné hloubkové integrity. Závěrem se text věnuje dilematu volby a rozhodování ve filosofii a životě, nutnosti zaujmout stanovisko i v nejasných situacích a významu otevřenosti vůči pravdě, druhému člověku a životu samotnému.
Nepředmětné myšlení a nepředmětná skutečnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: únor–duben 1982
- in: Ladislav Hejdánek – Jakub S. Trojan, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: [s. n.], 1985, str. 85–178 (samizdat, s. 94–97 chybí [chyba číslování]) ◆ publikace
- in: Ladislav Hejdánek, O filosofii nepředmětnosti, vyd. Radim Palouš, Praha: Nové cesty myšlení, 1987, str. 40–152 (samizdat) ◆ publikace
- in: Ladislav Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: OIKOYMENH, 1997, str. 68–136
Tato filosofická studie Ladislava Hejdánka se věnuje kritickému rozboru předmětného myšlení a tematizuje potřebu myšlení nepředmětného. Autor sleduje, jak západní filosofická tradice od antiky po současnost inklinuje k redukci skutečnosti na prostorově fixované a pasivní objekty. Na základě analýzy děl myslitelů, jako jsou Kant, Marx, Heidegger či Levinas, Hejdánek ukazuje, že fenomén subjektu představuje typ skutečnosti, kterou nelze plně zpředmětnit. Klíčovým prvkem je rozlišení mezi intencionálním předmětem, jakožto neproměnným myšlenkovým modelem, a ontickou realitou pravých jsoucen či subjektů. Nepředmětné myšlení není chápáno jako rezignace na pojmy, nýbrž jako otevřenost vůči vnitřnímu smyslu, aktivitě a dějinnosti, které unikají manipulativnímu přístupu vědy. Text rovněž zkoumá roli nemyšleného a situačního kontextu v lidském dialogu. Hejdánek usiluje o restrukturalizaci myšlení, která by umožnila adekvátnější uchopení událostné povahy světa a lidské existence v její celistvosti, aniž by se uchylovala k pouhé objektivizaci.
K otázce založení „ontologie subjektivity“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 17. 4. 1982 ◆ poznámka: Text byl původně určen do sborníku „Oslovení“ pro Zdeňka Neubauera, kde je zařazen na str. 62–83. Obsahově se váže téměř výhradně k prvnímu z textů tvořících soubor „Deus et natura“; text nese název „Ontologie subjektivity jako zkušenost přirozeného světa“, v souboru je na str. 5–22. Zde přepsaný text byl samizdatově vydán také jako 11. číslo Svazků pro dialog, a to ještě v roce 1982 (pozn. aut.).
- in: Martin Palouš (vyd.), Oslovení / Oslavení. Laudatio Z. N., Praha: [s. n.], 1982, str. 61–83 (samizdat)
- in: Svazky pro dialog, 1982, č. 11, str. 1–19 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo. Eseje II, Praha: [s. n.], 1985, str. 80–102 (samizdat)
- in: Studie, 1987, č. 2–3 (110–111), str. 137–149
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 181–198
Tento text kriticky zkoumá možnosti založení „ontologie subjektivity“ v návaznosti na dílo Zdeňka Neubauera. Autor zpochybňuje tradiční ontologii chápající jsoucno jako neměnnou substanci a navrhuje procesuální pojetí založené na událostech a jejich schopnosti reaktibility. Rozlišuje mezi sférou „subjektální“, která slouží jako paměť a koordinační centrum akcí, a sférou „subjektivní“, v níž se skrze reflexi odehrává zápas o pravdu a smysl. Klíčovým prvkem lidské subjektivity je schopnost reflexe jakožto „odstupu od sebe“, který umožňuje „vykročení ze sebe“ (ex-sistenci) a otevřenost vůči „ryzí nepředmětnosti“. Autor argumentuje, že tradiční předmětné myšlení narazilo na své limity a je třeba rozvíjet myšlení „nepředmětné“, které by zohlednilo dimenzi budoucnosti a osobního oslovení pravdou. Ontologie subjektivity je v tomto směru nutně omezená, neboť má tendenci redukovat subjektivitu na pouhé jsoucno, čímž opomíjí její dynamický a duchovní charakter, jenž vyžaduje neustálou kultivaci a sebetranscendenci.
Integrita v myšlení a životě 2
Přednáška se zabývá konceptem kýče, zejména kýčovitého prožívání uměleckých děl i přírody, a jeho odlišením od skutečného umění. Autor zdůrazňuje, že rozhodující není samotné dílo, ale prožitek konzumenta. Diskuse se dále stočí k tématu otevřenosti vůči druhému člověku a jak toto otevření neznamená ztrátu vlastní integrity. Promlouvá se o důležitosti odstupu od prožitku, o rozdílu mezi mýtem a logem, a o tom, jak logos umožňuje rozlišovat kýč od umění díky schopnosti poodstoupit od prožitku. Dále se řečník věnuje psychologickým aspektům dospívání a nutnosti postavit se rodičům, aby člověk mohl dospět. V závěru se objevuje otázka po podstatě víry a jejího vztahu k pravdě, přičemž se zdůrazňuje, že cesta k pravdě je náročná a nevede skrze jednoduchá ověření, ale skrze neustálé úsilí a otevřenost, přičemž žádná metoda nezaručuje její dosažení.
Seminář filosofie
Text záznamu semináře z dubna 1982 se věnuje fenomenologické a ontologické analýze vědomí v souvislosti s pojmy ek-staze a existence. Autor rozvíjí myšlenku, že vědomí musí nejprve „vystoupit ze sebe“ (ek-staze), aby se v tomto vnějším postavení setkalo s pravdou. Z tohoto setkání se vědomí vrací k sobě, což mu umožňuje nahlédnout sebe sama i svět novým způsobem. Tento „náhled“ (nahlédnutí) je základem veškerého poznání. Autor kriticky přehodnocuje řeckou tradici, konkrétně pojmy theoria a aletheia. Zatímco řecké pojetí pravdy jako „neskrytosti“ (aletheia) považuje za příliš objektivistické a akcentující absenci překážek, sám definuje pravdu jako aktivní moc podobnou světlu, která vědomí oslovuje a uchvacuje. Podmínkou setkání s pravdou je ztišení a pasivní otevřenost myšlení, nikoli jeho pojmová agresivita. V diskusi se dále řeší vztah subjektu a objektu v reflexi a provázanost pravdy a lži.
„Ano–ne“ x „ani–ani“ (ad Koestler)
Tento text se zabývá rozlišením mezi jednoduchým rozhodováním „ano–ne“ a komplexnějšími přístupy, jako je „ani–ani“, inspirovaný prací Arthura Koestlera. Autor kritizuje zjednodušené vnímání krizových situací a rozhodovacích procesů, které se opírá pouze o rychlost reakce nebo absolutní jistotu. Zdůrazňuje, že skutečné pochopení situace vyžaduje nejen analýzu faktů, ale i vnímání „výzvy“, kterou situace představuje, a to s ohledem na historický kontext a budoucnost. Diskutuje se zde o povaze porozumění, kritické chvíli, váhavosti versus bezhlavosti, cílech jednání a hodnotové orientaci. Zvláštní pozornost je věnována rozporu mezi radikálním postojem „ano, ano“ a „ne, ne“ v zásadních životních otázkách a nutností pragmatických kompromisů v konkrétních situacích. Text rovněž poukazuje na to, že rychlost rozhodnutí není vždy klíčová a že schopnost revize rozhodnutí je zásadní pro dlouhodobé perspektivy. Závěrem se autor věnuje otázce, jak se rozhodujeme v konfliktních situacích, zdůrazňuje důležitost „ve jménu čeho“ se bojuje, a to i v případě použití nepřiměřených prostředků, a varuje před tzv. „zastaralou koncepcí“ jako je ta, kterou zastával jeden z diskutujících.
„Ano–ne“ x „ani–ani“ (ad Koestler)
Text roku 1982 kriticky reaguje na rozlišení Arthura Koestlera mezi metodami rozhodování „ani-ani“ a „ano-ne“. Autor namítá, že Koestlerova redukce na biologický reflex v krizových situacích opomíjí podstatu lidského jednání. Každá situace je chápána jako výzva vyžadující odpověď, přičemž porozumění této výzvě je důležitější než rychlost reakce. Text rozlišuje mezi vnější, předmětnou skutečností, kde je manévrování a kompromis legitimní strategií k dosažení cílů, a vnitřní, nepředmětnou sférou základní životní orientace. V otázkách mravní integrity a věrnosti pravdě je naopak nezbytné jednoznačné rozhodnutí „ano–ne“. Autor zdůrazňuje, že svoboda nespočívá v pouhé vzpouře, ale v loajalitě k vyšším hodnotám. Pravá radikálnost hledá „kořen“ smysluplného bytí v budoucnosti, nikoli v setrvačnosti minulosti. Rozhodování v krizích musí být vedeno dlouhodobou perspektivou a pevným hodnotovým zakotvením, které brání rozkladu osobnosti.
Integrita v myšlení a životě 3
Přednáška se zabývá komplexní otázkou subjektivity, kontinuity já a role paměti v čase. Filosof Jan Hejdánek odmítá pojetí subjektu jako neměnné substance a zdůrazňuje jeho dynamickou povahu jako neustále se obnovujícího dění. Identita není dána neměnností, ale způsobem, jakým se vztahujeme ke své minulosti a integrujeme ji do budoucnosti. Zdůrazňuje ontologickou kontinuitu nad pouhou psychologickou pamětí a propojuje ji s Platónovým konceptem anamnésis, který chápe jako rozpomínání se na to, čím člověk v základu je. Svoboda je chápána jako schopnost překračovat dané a otevírat se budoucnosti. Dále se text zabývá vztahem pravdy k lidské existenci, kde pravda není pevný objekt, ale horizont, k němuž směřujeme skrze své činy a myšlení. Filosofie je zde prezentována jako neustálé tázání a dialog s tím, co nás přesahuje, s nepředmětnou výzvou, která má charakter oslovení a vyžaduje odpověď. Etický rozměr filosofie spočívá v ochotě zpochybnit vlastní jistoty a být v pravdě, nikoli ji vlastnit. V tomto smyslu se pravda vtěluje do světa, ale nesmí v něm ustrnout, nýbrž jej neustále proměňovat.
Struktura světa a nepředmětná skutečnost
Tento text z roku 1982 se zabývá povahou světa a nepředmětné skutečnosti, přičemž odmítá monistické pojetí ve prospěch pluralismu. Zdůrazňuje, že svět není pouhým souhrnem jsoucen, ale složitou sítí vztahů a reakcí mezi primordiálními událostmi a vyššími jsoucny. Jádrem diskuse je pojem „osvětí“ – jak subjekty vnímají a osvojují si svět – a jeho vliv na formování naší reality. Diskutuje se o tom, že svět není sjednocenou entitou, ale spíše superagregací agregátů, což z něj činí neskutečným. Dále se zkoumá, jak individuální a kolektivní osvětí vytvářejí vzájemně propojené struktury, které jsou zároveň jejich výtvorem i podmínkou existence. Klíčovým momentem je vstup do „světa řeči“ jako předsině k pochopení světa a analogie mezi lidským promluvením a bytím jsoucen ve světě. Nakonec se zaměřuje na vztah mezi Bohem, tradičně chápaným jako ryzí nepředmětnost, a světem, čímž problematizuje tradiční teologické koncepty a zdůrazňuje potřebu opatrného a reinterpretovaného používání náboženských pojmů ve filosofickém diskurzu, zvláště v souvislosti s existenciálními otázkami jako je smrt.
Struktura světa a nepředmětná skutečnost
Tento text představuje filosofickou reflexi zaměřenou na vztah mezi strukturou světa a tzv. ryzí nepředmětností. Autor vychází z pluralistického pojetí skutečnosti, v němž jsou základními prvky primordiální události. Rozlišuje mezi „pravými jsoucny“ (vnitřně integrovanými subjekty) a „nepravými jsoucny“ (agregáty). Ústředním tématem je kritika chápání světa jako pouhého úhrnu jsoucen. Jelikož každý konečný subjekt disponuje pouze omezeným „osvětím“, svět jako celek nemůže být garantován žádným vnitřním subjektem. Jeho integrita je proto hledána mimo předmětnou sféru – v ryzí nepředmětnosti. Autor navrhuje analogii, podle níž je každé jsoucno zakotveno ve světě podobně, jako je promluva zakotvena v řeči (logos). Svět samotný je pak nahlížen jako dynamické dění a „integrita in spe“, jejíž celostnost není aktuálně daná, nýbrž zakotvená v budoucnosti. Tato tematizace nepředmětnosti je považována za nezbytnou podmínku pro legitimní filosofické uchopení světa jako celku.
Struktura světa a nepředmětná skutečnost
Tento text z roku 1982 zkoumá pluralitní povahu světa, který je tvořen primordiálními událostmi a jejich pletivy. Autor odmítá pojetí světa jako prostého souhrnu jsoucen či subjektivních „osvětí“, neboť neexistuje žádný integrující subjekt veškerenstva. Místo toho zdůrazňuje, že svět je zakotven v ryzí nepředmětnosti. Klíčovým krokem k pochopení světa je vykročení ze subjektivity, k čemuž slouží vstup do světa řeči. Svět není jen strukturálním fenoménem, ale eschatologickou skutečností – integritou „in spe“, která se realizuje v čase a dějinách. Jednota světa není povahy věcné či předmětné, nýbrž je zakotvena v budoucnosti a směřuje k pravdě a spravedlnosti. Subjekty v tomto procesu „stávání se“ světa hrají nezastupitelnou roli, přičemž respekt k nepředmětné stránce skutečnosti je nezbytným předpokladem pro uchopení světa v jeho celistvosti.
Několik bodů k tématu: MÍR
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: červen 1982 ◆ poznámka: Hejdánkův vlastní překlad (z angličtiny?); máme strojopis ze Svazků pro dialog č. 15
- in: Svazky pro dialog, 1983, č. 15, str. 9–11 (samizdat)
Tento text z roku 1982 předkládá hlubokou reflexi pojmu mír, který autor nechápe jako pouhou absenci válečného stavu, nýbrž jako stav neoddělitelný od lidské svobody a spravedlnosti. Mír není absolutní hodnotou; nespravedlivý mír či život v porobě postrádají skutečný smysl. Klíčovým subjektem míru je jednotlivec, nikoliv stát či národ. Skutečná mírová práce vyžaduje vnitřní statečnost, politickou rozvahu a ochotu přinášet oběti. Autor zdůrazňuje, že mezinárodní smlouvy jsou bezcenné, pokud vlády nejsou v míru s vlastními občany. Mír je definován jako nedělitelný celek – nelze jej zajistit v jedné oblasti, pokud je v jiné potlačován. Úsilí o mír proto musí být úzce spjato se zápasem o základní lidská práva a svobody. Mírové aktivity by měly být přísně nezávislé na vládních strukturách a měly by usilovat o mezinárodní spolupráci s neoficiálními, často perzekvovanými skupinami. Text varuje před naivitou a zdůrazňuje, že skutečný mír vyžaduje aktivní obranu lidské důstojnosti napříč všemi politickými systémy.
Seminář filosofie
Text rozebírá čtyři faktory poznávání: subjekt, objekt, myšlení a pravdu, s důrazem na ontogenezi lidského vědomí. Autor tvrdí, že vědomí se ustavuje v „prostoru řeči“, který subjektu umožňuje nezbytný reflexivní odstup od sebe samého. Tento prostor však není produktem subjektu, nýbrž je mu otevřen prostřednictvím druhého člověka, nejčastěji matky. Klíčovým prvkem je setkání s „tváří“ bližního, které není setkáním s předmětem, ale s nepředmětnou výzvou a oslovením. Tato interpersonální vazba je podmínkou vstupu do světa řeči a předchází jakémukoli poznání věcí. Výchova je zde chápána v etymologickém smyslu jako educare – vyvádění dítěte z jeho uzavřeného světa do otevřenosti řeči. V závěru text polemizuje o zásadním rozdílu mezi lidským porozuměním a zvířecí signalizací, přičemž zdůrazňuje, že skutečné setkání a uznání druhého je možné výhradně v elementu řeči. Autor se přitom inspiruje fenomenologií a myšlenkami Emmanuela Levinase o prioritě etického vztahu před ontologií.
Příspěvek k otázce vztahu mezi filosofií a theologií
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 8. 6. 1982
- in: Svazky pro dialog, 1982, č. 10 (zatím nenalezeno)
- in: Jakub S. Trojan – Ladislav Hejdánek, Filosofie a theologie. Sborník textů, Praha: [s. n.], 1986, str. 70–127 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 199–259
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1982 představuje kritickou reakci na úvahy Jakuba S. Trojana o vztahu mezi filosofií a theologií. Hejdánek odmítá otázku po možnosti jejich dialogu jako bezpředmětnou, neboť tento rozhovor fakticky určuje evropské myšlení již dvě tisíciletí. Jádrem příspěvku je hluboká analýza povahy myšlení, reflexe a víry. Autor definuje filosofii jako kritickou, systematickou a principiální reflexi založenou na logu, který umožňuje distanci od myšleného. Klíčovým tématem je vztah mezi předmětným myšlením a tzv. nepředmětností. Hejdánek polemizuje s Trojanovým pojetím theologie jako „myšlení víry“ a argumentuje, že i filosofie může být myšlením víry, je-li chápána jako láska k pravdě. Navrhuje chápat víru jako orientaci na výzvu přicházející z budoucnosti. Závěrem autor konstatuje, že filosofie i theologie jsou si rovny ve službě pravdě, která není součástí světa, ale jeho konstitutivním zdrojem. Rozhovor mezi nimi je možný jen za předpokladu, že „dění Slova“ a „dění Pravdy“ jsou chápány jako identické.
Seminář filosofie
Text semináře se zabývá povahou sociálního kontaktu a intersubjektivity, přičemž vychází z vývoje dítěte a přechází k estetické recepci. Prvním setkáním člověka je setkání s tváří matky, které časově předchází světu věcí i řeči; původním postojem dítěte je důvěra a otevřenost. Autor reflektuje myšlenky Levinase, Schelera a Rádla, přičemž zdůrazňuje, že člověk se stává existencí skrze vztah k Druhému. Hlavní část diskuse je věnována uměleckému dílu jako místu setkání autora a vnímatele. Umělecké dílo není vnímáno jako pouhý předmět, ale jako časový děj ožívaný aktivitou čtenáře či posluchače. Klíčovou tezí je, že k autentickému lidskému setkání nedochází přímo, ale skrze společnou účast na „třetím“ – na díle, úkolu či nepředmětné pravdě (Rádlovo „co býti má“). Tato společná orientace na hodnoty přesahující zúčastněné subjekty je tím, co garantuje pevnost a smysluplnost mezilidských vztahů i v dobách krize.
Dějiny a „supersubjekty"
Přednáška se zabývá konceptem „supersubjektů“ v dějinách, přičemž se opírá o Hegela, Marxe a Kierkegaarda. Zdůrazňuje relativitu pojmu „supersubjekt“ a „sub-subjekt“ vzhledem k určitému subjektu. Lidská bytost je charakterizována vědomím a schopností sebereflexe, což ji činí dějinným subjektem. Autor rozlišuje mezi stavem, kdy je člověk plně zaujat vnějšími věcmi (archetypy, mýtické vědomí), a stavem sebereflexe. Marxova kritika náboženství je interpretována jako cesta k sebeuvědomění. Diskutuje se o analogii mezi historickým a individuálním vývojem, animismu a desakralizaci světa. Pojem supersubjektu je analyzován jako iluzorní útěcha nebo ideologie depersonalizace, která odvádí od skutečné lidské subjektivity. Závěrem se konstatuje, že nejvyšším dějinným subjektem je člověk, a jakékoli pokusy o vytvoření supersubjektu jsou parazitické a vedou k úpadku.
„To pravé“ pro přítomnost a člověk
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: červenec 1982 ◆ poznámka: Vyšlo původně samizdatové edici „Svazky pro dialog“ ve svazku č. 12 nesoucím titul „Přítomnost pravidel a ‚to pravé‘“ na str. 13–44 (tamtéž na str. 1–12 je obsažen text Martina Hyblera „Pravidla přítomnosti“, na nějž Hejdánek svým textem reaguje). – Pozn. red.
- in: Svazky pro dialog, 1982, č. 12, str. 13–44 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo. Eseje II, Praha: [s. n.], 1985, str. 103–143 (samizdat; vyšlo jako „Přítomnost pravidel a ‚to pravé‘“)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 260–289
Tento filosofický text z roku 1982 představuje kritickou reakci Ladislava Hejdánka na úvahy Martina Hyblera o pravidlech a přítomnosti. Hejdánek se zamýšlí nad povahou evropského myšlení, které definuje skrze jeho odpovědnost za metodu a logos. Autor podrobuje kritice Hyblerovo etymologické odvození pojmu „pravidlo“ od regularity a obvyklosti, přičemž zdůrazňuje souvislost s „právem“, „pravdou“ a tím, co je pro danou situaci „to pravé“. Centrálním motivem je rozlišení mezi předmětnou skutečností a ryzí nepředmětností, která se vymyká tradičnímu uchopení. Hejdánek dále rozvíjí téma lidské odpovědnosti a „Události“ (Ereignis), přičemž čerpá z Heideggera, Bonhoeffera i biblické prorocké tradice. Pravdu nechápe jako statickou danost, nýbrž jako oslovující výzvu přicházející z budoucnosti, na niž člověk odpovídá jedinečným činem. Text obhajuje personální kontinuitu založenou na smyslu a směřování, nikoliv na pouhém opakování vzorců, a uzavírá apelem na nezbytnost filosofického dialogu.
Logika filosofická
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 7. 1982
Text se zabývá potřebou znovu ustavit a vyjasnit pojetí filosofické logiky, která byla v moderní době vytěsněna logikou formální a speciálně vědeckou. Autor argumentuje, že filosofická logika se nemůže omezovat na studium formálních struktur nebo pravidel správného myšlení, ale musí být chápána jako „logologie“ – tedy jako komplexní teorie logu a pojmového myšlení. Ústředním prvkem této disciplíny je reflexe, která otevírá témata jako vztah mezi myšlením a řečí, povahu intencionality a sepětí pojmů se skutečností. Filosofická logika se od obecné filosofie odlišuje svým zaměřením na „nižší“ instrumentální struktury myšlení, zatímco obecná filosofie se soustředí na celkovou strategii myšlenkového postupu. Klíčovým úkolem filosofické logiky zůstává zkoumání vztahu mezi řečovými strukturami, věcnou skutečností a pravdou, která do světa skrze tyto struktury proniká. Tímto způsobem filosofická logika zpřítomňuje celou šíři filosofického bádání ve specifickém metodologickém světle.
[Vědomí, subjekt a objekt (ad: Nicolai Hartmann, Das Problem des geistigen Seins)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 8. 1982
Tento text analyzuje teorii duchovního bytí Nicolaie Hartmanna se zaměřením na vztah mezi vědomím, subjektem a objektem. Hartmann definuje duchovní vědomí skrze proces „objekce“, kdy se věci o sobě stávají předměty pro vědomí díky distanci a specifické aktivitě ducha. Přiložený komentář Ladislava Hejdánka však tyto teze podrobuje kritice, zejména Hartmannovo pojetí „pravého postavení vědomí“ a předpoklad původní objektivity světa. Autor rozvíjí vlastní ontologickou perspektivu, v níž subjekt chápe jako vnitřně integrovanou událost, jejíž identita se ustavuje skrze vztah k sobě i k vnějšku. Text zkoumá napětí mezi excentričností vědomí, které se zaměřuje na intencionální předměty, a jeho centrovaností, jež je nezbytná pro zachování integrity ducha. Objektivita je zde nahlížena nikoliv jako primární stav věcí, ale jako výsledek pojmového myšlení a řeči, které umožňují vyjevení významných souvislostí v rámci logu.
1) Básnictví, „plnost významů“, filosofie, koncentrace pomocí pojmů
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 9. 1982
Text rozebírá vztah mezi básnictvím a filosofií na základě reflexe setkání Martina Heideggera s básníkem René Charem. Charův postřeh o Hérakleitově „plnosti významů“ slouží jako východisko k úvaze o povaze řeckého myšlení a jazyka. Autor zkoumá Heideggerovu interpretaci řeckého pojmu kosmos, který v sobě nese různorodé významy jako řád, jas a ozdobu. Hlavní část úvahy se věnuje distinkci mezi pojmovým a básnickým myšlením. Zatímco pojmové myšlení záměrně redukuje významové bohatství slov, aby se soustředilo na konkrétní intencionální předmět, básnické myšlení je ve své podstatě nepojmové a s mnohovýznamovostí pracuje jako s tvůrčím prostředkem. Tato analýza naznačuje, že pro filosofii, která si uvědomuje meze předmětného myšlení, představuje poezie zásadní příležitost k nahlédnutí ne-pojmových forem myšlení, neboť myšlení mýtické je již dnešnímu člověku příliš vzdálené.
2) Skutečnost, vidění skutečnosti, černobílé vidění
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 9. 1982
Text se zabývá povahou lidského vnímání reality a varuje před nebezpečím černobílého vidění světa. Autor argumentuje, že skutečný kontakt s realitou je podmíněn schopností vnímat vnitřní komplexnost a ambivalentnost věcí i jevů. To v praxi znamená, že člověk musí být schopen rozpoznat stinné stránky u věcí, které miluje, a zároveň hledat pozitivní aspekty v tom, co je mu nepříjemné nebo lhostejné. Tento vyvážený přístup k poznání brání ideologickému zkreslení a povrchním soudům, které často vedou k radikalizaci nebo naivnímu optimismu. Úvaha zdůrazňuje intelektuální poctivost a potřebu neustálé reflexe vlastních postojů. Skutečnost není tvořena absolutními protiklady, ale jemným předivem světla a stínu. Pokud si tuto komplexnost přestaneme uvědomovat, ztrácíme podle autora ukotvení v objektivním světě a uzavíráme se do subjektivních konstruktů, které neodpovídají pravdivému stavu věcí.
3) Předmětné myšlení, relativní legitimnost, metoda
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 9. 1982
Text se zabývá problematikou předmětného myšlení a jeho legitimity v kontextu uchopení skutečnosti. Autor uznává, že předmětné intence jsou zakotveny ve vnější stránce reality a jsou tudíž nepochybné. Problém však nastává, když toto myšlení vytěsňuje nepředmětné aspekty a nárokuje si totální, vyčerpávající přístup k celku světa, což vede k redukcionismu, který lze označit za metafyziku. Cílem nápravy nemá být likvidace metafyziky, ale vymezení jejích mezí. Předmětné myšlení si zachovává svou relativní oprávněnost, pokud je chápáno pouze jako omezená metoda, a nikoli jako univerzální systém. Klíčem je tedy reflexe metodických postupů jakožto parciálních a vědomí, že realitu nelze redukovat pouze na její předmětnou stránku. Tento přístup umožňuje zachovat přínos vědeckého a analytického zkoumání bez rezignace na hlubší porozumění skutečnosti v její celistvosti.
4) Heidegger, „metaphysische Grundstellung“, tzv. počátky filosofie
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 9. 1982
Tento text kriticky zkoumá Heideggerovu snahu o návrat k počátkům filosofického myšlení, kterou autor označuje za jeho „metafyzické základní postavení“. Ačkoli se Heidegger pokouší uchopit tyto počátky jako původní zdroj, aby obnovil autentičnost myšlení, autor v tomto úsilí spatřuje zásadní filosofický problém. Podle textu se Heidegger hledáním „původního“ v tom, co je nám již „dáno“, nevědomky uzavírá do metafyzické epochy. Tento přístup, orientovaný na to, co již existuje, v posledním důsledku znemožňuje vznik skutečně nového myšlení. Místo překonání metafyziky se Heideggerovo myšlení propadá zpět k mýtickému vztahu ke světu, ke skutečnosti i k sobě samému. Tento vztah je sice filosoficky racionalizován, ale v jádru zůstává neodklizen, čímž se filosofie vrací k před-filosofickým vzorcům místo toho, aby je skutečně překonala. Autor tak poukazuje na vnitřní rozpor Heideggerova projektu, který se snaží o radikální začátek, ale končí v regresivním ustrnutí v mýtu.
5) Morální orientace, situačnost, normy, konflikt závazků
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 9. 1982
Text se zabývá problematikou morálního posuzování situací a jednání, přičemž klade důraz na rozlišení mezi pozitivním činem a jednáním vyžadujícím ospravedlnění. Autor postuluje, že základním morálním příkazem je respekt k odbornosti a schopnostem druhých. Pokud je v dané situaci přítomen někdo kompetentnější, je povinností jednotlivce mu přenechat iniciativu, není-li pro opačný postup konkrétní morální důvod, jako je například pedagogický cíl. Morálka je v tomto smyslu úzce spjata se situovaností a konkrétní přítomností ostatních aktérů. Text dále identifikuje problém konfliktu povinností, který vyvstává z potenciálního nerovnoměrného zatížení schopnějších jedinců. Navrhuje proto vytvoření uznávané hierarchie povinností a společenských rolí, která by umožnila efektivní delegování úkolů a zapojení méně připravených osob pod dohledem zkušenějších, čímž se předchází jak přetížení elit, tak rezignaci méně schopných na jejich vlastní díl odpovědnosti.
6) Jsoucno, skutečnost, jsoucnost, bytí, ontologie
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 9. 1982
Tento text zkoumá vztah mezi jsoucnem, skutečností a bytím v rámci ontologického myšlení. Autor zdůrazňuje, že ne každá skutečnost je nutně jsoucnem, a tudíž ne ke všemu má ontologie přímý přístup. Klíčovým tématem je rozlišení mezi ontickou skutečností a „nepředmětnou skutečností“, která není jsoucnem. Zatímco ontologie se může legitimně zabývat jednotlivými jsoucny nebo jejich regiony, pojmy jsoucnosti a zejména bytí představují zásadní metodologický problém. Jsoucnost lze pojmově vymezit relativně snadno, avšak o jejím bytí nelze vypovídat přímo. Samotné bytí pak uniká jakékoli přímé pojmové definici a lze na něj poukazovat pouze nepřímo nebo prostřednictvím negativního vymezení. Ontologické myšlení je zde představeno jako hluboce reflexivní proces, který musí brát v potaz i to, co se vymyká standardnímu předmětnému uchopení.
7) Otázka, teze, krok (kupředu), dějinný okamžik
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 9. 1982
Tento text zkoumá způsoby, jakými filosofie činí své rozhodující kroky vpřed, a rozlišuje mezi dvěma základními postupy: nastolením nové otázky, jež reviduje dosavadní pozice, a postulováním alternativní teze konfrontované s měnícími se kontexty. Autor zdůrazňuje, že volba mezi těmito přístupy není libovolná, nýbrž musí vycházet z hlubokého porozumění konkrétnímu dějinnému okamžiku. Text analyzuje dynamiku mezi myslitelem a dějinnou situací, přičemž varuje před absolutizací jedné metody. Současnost je vnímána jako doba, kdy se pozitivní formulace vytratily a zbývá pouze hledání nových otázek. Autor však navrhuje odvážný krok za hranice tradičního myšlení: hledání alternativy k řeckému pojetí „arché“ a pravé skutečnosti jakožto bytí či jsoucna. Tento posun zpochybňuje základy filosofie od presokratiků po Platóna a otevírá cestu k dosud netušeným otázkám o povaze reality, které nejsou vázány na tradiční ontologické kategorie.
8) Myslitelné, smysluplné, subjektní
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 9. 1982
Tato filosofická úvaha se zabývá vztahem mezi myslitelným, smysluplným a subjektním, přičemž zdůrazňuje, že filosofie nesmí být omezena pouze aktuálně vymezenou oblastí „myslitelného“. Autor poukazuje na to, že myslitelnost je historicky proměnlivý fenomén závislý na dobovém klimatu. Filosofie má za úkol sledovat stopy smysluplnosti tam, kde se skutečně vyjevují, a v případě potřeby rozšiřovat hranice myšlení tak, aby tento smysl dokázalo uchopit. Ačkoliv je smysluplnost zprostředkována subjektem, není na subjektivismu ani na samotném myšlení závislá; myšlení není garantem smyslu. Klíčovým korektivem proti nebezpečí subjektivismu je v tomto kontextu téma „života“. V závěru textu autor kriticky reflektuje Martina Heideggera, jehož dílo považuje za nedostatečný pokus o překonání německého idealismu a Husserlova subjektivismu, neboť se od těchto tradic nedokázal plně oprostit směrem k širšímu pojetí reality a existence.
9) [Metafyzika, její oprávnění a scestí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 9. 1982
Tato reflexe se zabývá povahou metafyziky jakožto specifického scestí západoevropského myšlení. Autor tvrdí, že základním omylem metafyzického přístupu je prostorové a hierarchické chápání toho, co přesahuje oblast "fysis". Metafyzika se snaží umístit to, co je "nad" nebo "za" fyzickým světem, čímž však paradoxně míjí podstatu netělesného či nefyzického bytí. Ačkoliv má metafyzika své relativní oprávnění v tom, že odmítá redukcionismus a snahu převést veškerou skutečnost pouze na materiální přírodu, její zásadní nedostatek spočívá v metodě, jakou k této skutečnosti přistupuje. Problémem je pojetí "mé-fysis" (ne-fysis) jako pouhé vyšší úrovně téže "fysis". Tím, že metafyzika myslí to, co není fyzické, jako "nad-fyzické", zůstává uvězněna v ontologických kategoriích, které jsou pro daný předmět zcela nevhodné. Text tak kriticky zkoumá hranice a ontologické předsudky tradiční metafyzické spekulace, která formovala vývoj evropské filosofie po dlouhá staletí.
10) [Filosofická myšlenka „par excellence“ a filosofický komentář]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 9. 1982
Tento text se zabývá zásadním metodologickým rozlišením mezi filosofickou myšlenkou „par excellence“ (vlastním tvůrčím aktem či krokem myšlení) a filosofickým komentářem. Ačkoliv jsou oba tyto momenty ve filosofii přítomny a vzájemně se prolínají, mají odlišnou filosofickou váhu. Autor zdůrazňuje, že komentář je vždy zakotven v určitých nepředmětných pozicích, zatímco skutečná filosofická myšlenka selektivně pracuje s dějinným kontextem na základě vlastních priorit. Rozlišení těchto rovin vyžaduje důkladnou analýzu, která je sama o sobě filosofickým činem, nikoliv pouhým komentářem. Klíčovým přínosem tohoto rozlišení je schopnost posoudit, zda je komentář skutečně filosofický, nebo zda se omezuje na estetická a povrchní kritéria, jako jsou elegance či dobová módnost. Pravá filosofie se musí vztahovat k celku a integrovat dílčí hlediska do svého rámce, čímž si zachovává svou relevanci a legitimitu.
Věda a světový názor
Tato transkripce diskuse mezi Hejdánkem a jiným hlasem se zabývá vztahem mezi vědou a filosofií, se zaměřením na poznatelnost světa a povahu vědeckých zákonů. Diskutuje se o tom, zda věda může poskytnout ucelené pochopení reality, nebo zda jsou její poznatky pouze dílčí a roztříštěné. Zdůrazňuje se, že filosofie se od počátku zabývá otázkou uspořádanosti světa (kosmos, logos) a omezeností lidského poznání, nikoli však nepoznatelností světa jako takového. Text kritizuje pozitivismus a některé moderní filosofické přístupy, které se odklánějí od snahy o pravdivé poznání reality. Dále se rozebírá koncept vědeckých zákonů, kde se poukazuje na to, že věda sice usiluje o jejich formulaci, ale filosofie musí zkoumat samotnou podstatu zákonitosti a možnost lidského omylu (falsifikace). Věda je chápána jako nástroj pro řešení konkrétních úkolů a problémů, nikoli pouze jako systém zákonů. Závěrem se naznačuje, že vědecké zákony jsou spíše hypotézami, které je třeba neustále ověřovat a případně vyvracet.
Věda a světový názor
Text se zabývá vztahem mezi vědou, filosofií a pojmem „světový názor“. Autor argumentuje, že věda historicky vznikla z filosofie a dodnes čerpá z víry v logos (logičnost světa), kterou však sama nedokáže vědecky tematizovat. Hlavní kritika směřuje k omezenosti vědeckého poznání, které se vždy soustředí na dílčí výseky skutečnosti (multiverzum), nikoliv na svět jako celek (univerzum). Věda navíc systematicky vylučuje subjekt, čímž se zbavuje schopnosti reflexe. Pojem „světový názor“ je podroben etymologickému a filosofickému rozboru, přičemž autor ukazuje, že svět jako horizont nelze názorně uchopit ani zobjektivizovat. Závěrem je termín „vědecký světový názor“ označen za vnitřně rozporný, neboť věda svými vlastními prostředky k celku světa nemá přístup. Pouze filosofie se může k světu vztahovat jako k celku, ovšem nikoliv skrze názorné uchopení, nýbrž skrze nepředmětné mínění.
11) [Věta o identitě jako metafyzický předpoklad]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 10. 1982
Tento text se zabývá metafyzickými předpoklady logiky, konkrétně větou o identitě (A = A), která je nezbytná pro vědecké zkoumání a definování předmětů. Autor vysvětluje, že věda musí nejdříve přesně vymezit svůj předmět, aby jej mohla popsat. Tento proces je ilustrován na taxonomických problémech rodu kaktusů Rebutia, kde definice určuje, zda konkrétní exemplář do daného rodu patří. Text však upozorňuje na zásadní rozdíl mezi intencionálním předmětem, tedy naším pojmovým vymezením, a samotnou skutečností. Zatímco v dějinách filosofie, počínaje Sókratem, byla definice často mylně považována za přímé uchopení skutečnosti, autor argumentuje, že věta o identitě se oprávněně vztahuje pouze na intencionální předměty. Metafyzická extrapolace, která ztotožňuje tyto pojmy s realitou, pomíjí klíčovou „diferenci“ mezi lidským myšlením a objektivní skutečností. Identita je tak legitimním požadavkem pro přesné myšlení, nikoliv však nutně vlastností proměnlivé reality.
12) [Člověk jako skutečnost a jako intencionální předmět]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 10. 1982
Tento text se zabývá ontologickým rozlišením mezi konkrétním člověkem jakožto skutečnou bytostí a pojmem "člověk" jakožto intencionálním předmětem. Autor vychází z praktického příkladu uznání identity druhého, kdy člověka vnímáme skrze obecný koncept. Klíčovým problémem, který text pojmenovává, je tendence západoevropské metafyziky tyto dvě roviny ztotožňovat. Pokud je skutečnost redukována na intencionální konstrukci, dochází k paradoxnímu závěru: to, co je v metafyzice považováno za neměnnou podstatu uprostřed proměn, ve skutečnosti neexistuje a je pouhým "ničím". Text kriticky reflektuje metafyzickou tradici, která hledá stabilitu v abstrakcích na úkor živé skutečnosti. Tato identifikace vede k vyprázdnění pojmu bytí, neboť statická podstata nemůže postihnout dynamickou povahu lidské existence. Úvaha tak směřuje k potřebě rozlišovat mezi reprezentací skutečnosti v mysli a skutečností samotnou, čímž zpochybňuje základy tradičního pojetí esence.
Jsoucna, bytí a Bůh
Tato přednáška se zabývá vztahem mezi pojmy jsoucno, bytí a Bůh, přičemž si klade za cíl zjednodušit a zpřístupnit komplexní filosofické úvahy autorů jako Martin Heidegger a Alfred Jäger. Úvodně se text věnuje presokratikům, jejich otázce po tom, co trvá uprostřed změn, a interpretaci jejich odpovědí, jako je Thalétova teze o vodě, jakožto nejurčitější skutečnosti. Dále se přednáška zaměřuje na vývoj pojmového myšlení, zejména na vynález intencionálního předmětu, a na středověké rozlišení mezi bytím a bytím jsoucna, které bylo motivováno teologicky. Diskutuje se také o spor mezi realismem a nominalismem a o vlivu tohoto sporu na evropské myšlení. Text kriticky hodnotí Aristotelovo pojetí bytí jakožto nejvyššího jsoucna a jeho vliv na pozdější teologii. Závěrečná část poukazuje na radikální změnu v chápání bytí jakožto dění, které je úzce spjato s nicotou, a na důsledky této změny pro moderní teologii a filosofii, včetně Heideggerovy kritiky tradičního pojetí Boha jako absolutně neměnného bytí.
O Cobbově studii
Tato přednáška se zabývá abstraktním rozborem studie "Nova křesťanská existence" od Johna B. Cobba Jr., klíčové postavy americké procesní teologie. Hejdánek popisuje Cobbův úvod, který zdůrazňuje potřebu nového křesťanství, nikoliv pouhé reformace starého, a poukazuje na neadekvátnost samotného křesťanského ideálu tváří v tvář moderním alternativám. Diskutuje se zde o tom, že křesťanství, i v jeho nejlepší podobě, se ukazuje jako nepostačující, a proto je nutné hledat nové cesty. Cobb naznačuje, že klíčem k obnově křesťanství je jeho nový vztah k přírodě, jak vnitřní lidské přirozenosti (sexualita), tak k vnějšímu přírodnímu prostředí. Přednáška se dále věnuje dvěma hlavním kategoriím, které Cobb navrhuje pro pochopení reality: "vidění skutečnosti" a "struktura existence", a analyzuje jejich dopad na křesťanskou teologii a křesťanskou existenci. Kriticky se zvažuje Cobbův návrh, zejména jeho propojení křesťanství se sexualitou a přírodním prostředím, a diskutují se alternativní interpretace a možné důsledky pro budoucnost křesťanství.
Filosofie pro naši dobu
Autor v úvodu k textu Filosofie pro naši dobu z roku 1982 představuje filosofii jako nezbytnou součást lidské vzdělanosti a kultury. Zdůrazňuje, že tato disciplína nemá být pouze doménou odborníků, ale má být přístupná i širší veřejnosti prostřednictvím popularizace a propedeutiky. Cílem filosofie je pomoci jednotlivci sjednotit a obohatit jeho život. Autor vychází z předpokladu, že čtenář hledá v myšlení cestu k objasnění současné složité situace lidstva. Filosofie zde není prezentována jako soubor hotových pravd či definitivních řešení, ale spíše jako cesta a směr hledání. Autor připomíná antickou tradici, podle níž je moudrost plně vyhrazena pouze božské sféře, zatímco lidským údělem zůstává láska k moudrosti – filosofie. Text tedy nevyzývá k pasivnímu přijímání naučených dogmat, nýbrž k aktivnímu myšlení a společnému putování za hlubším porozuměním skutečnosti a sobě samému v kontextu moderní doby.
Theologie a filosofie
Tato diskuze se zaměřuje na podstatu teologie a její vztah k filosofii, zejména s ohledem na dílo Heinze Jägera a myšlení Martina Heideggera. Hlavním tématem je, zda teologie může a má používat filosofické prostředky, a jakým způsobem. Zaznívá názor, že teologie historicky vznikla jako obrana filosofie, ale postupně si osvojila filosofické nástroje pro své vlastní účely. Debatuje se o tom, zda je teologie možná bez filosofických kategorií a zda by neměla spíše reflektovat vlastní obsah víry. Klíčovým bodem je Heideggerova kritika pojetí „jest“ (bytí) a jeho dopad na teologické myšlení, které se musí nově vymezit k těmto filosofickým výzvám. Zmiňuje se také analogie mezi teologickými a přírodovědnými problémy, například při zkoumání nicoty nebo vzniku vesmíru. Důraz je kladen na to, že teologie musí zodpovědně pracovat s filosofickými kategoriemi, nikoli je bezmyšlenkovitě přejímat. Diskuze poukazuje na nutnost promyšlení vztahu teologie a filosofie v současném kontextu a na to, že teologie se musí zabývat otázkou legitimity svých nástrojů a vlastních cílů.
Kdo vlastně mluví, když je něco řečeno (ad S. IJsseling; Homér, proroci)
Přednáška se zabývá otázkou, kdo vlastně mluví, když je něco řečeno, a to především na příkladech Homéra a proroků. V případě Homéra se ukazuje, že básník necítí své dílo jako vlastní výtvor, ale jako zprostředkování božské Múzy. Podobně proroci, jak ilustruje Izajáš, Jeremiáš a Ezechiel, nejsou pány svých slov, ale jsou povoláni a připraveni Bohem, aby skrze ně promlouval. Zkoumá se jejich prvotní odpor, očištění, povolání a zdrcující povaha poselství, které jim je svěřeno. Na rozdíl od Homérovy inspirace, prorocké slovo má často charakter příkazu a nese tíhu odpovědnosti za zprostředkování Boží vůle, ať už jde o ohrožení zkázy či poselství o Boží milosti. Diskutuje se také o tom, jak se tento princip projevuje v křesťanství a jak moderní filosofie (inspirovaná Marxe, Nietzschem, Freudem, Heideggerem) zpochybňuje tradiční pojetí subjektivity a autorství řeči. Závěrem se objevuje myšlenka, že řeč, ať už v literatuře, filosofii či proroctví, se podstatně vztahuje ke smrti a životu, přičemž nejde o pouhý strach, ale o hlubokou záhadu, která formuje naše promlouvání.
Rozhovor o řeči (Heiddegger)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 20. 12. 1982 ◆ poznámka: kazeta LVH18VA
Tento přepis diskuse se zaměřuje na interpretaci a pochopení Heideggerova pojetí řeči, zejména ve vztahu k pojmům jako svět, věci, rozdíl a pravda. Diskutující se potýkají s Heideggerovým zjevně nekonvenčním používáním jazyka, nejasnostmi v překladech a s tím, zda lze Heideggerovy myšlenky uchopit racionální argumentací, nebo zda vyžadují spíše intuitivní „vidění“. Klíčovými body debaty jsou: povaha řeči jako zjevující se skutečnosti nezávislé na lidském subjektu; vztah mezi řečí, mluvou a jazykem; rozdíl mezi bytím a jsoucnem; a otázka, zda Heideggerovo pojetí řeči je spíše výzvou k pochopení světa a věcí v jejich vzájemném „souzvuku“ či „prostoupenosti“, nebo zda jde o pouhou epistemologickou konstrukci. Zvláštní pozornost je věnována metaforám a nejasnostem v Heideggerově terminologii, jako je „čtveřice“, „rozdíl“ či „souznění ticha“, a snaze porozumět tomu, co Heidegger skutečně ukazuje, nikoli jen co říká. Diskuse tak odráží hluboké interpretační výzvy spojené s filosofickým dílem Martina Heideggera.
Řeč
Tento dokument rozebírá povahu řeči, její vztah k lidskému bytí a její roli ve vnímání reality. Hlavní téma diskuse se točí kolem toho, zda řeč primárně slouží k vyjadřování lidských myšlenek, nebo zda má autonomní povahu, která nám umožňuje vnímat svět. Diskutuje se zde o myšlenkách filosofů jako je Heidegger, který tvrdí, že řeč není jen nástrojem lidského vyjadřování, ale spíše entitou, která nám umožňuje myslet a vnímat bytí. Zdůrazňuje se, že porozumění řeči vyžaduje naslouchání a vnímání jejího „bytí“, nikoli jen jejích slov. Text rovněž zkoumá, jak řeč konstituuje naše vnímání reality, včetně konceptu času a událostí, a jak rozdíl mezi bytím a jsoucnem, který řeč odhaluje, je klíčový pro pochopení světa. Závěrem se debatuje o tom, zda řeč vytváří nebo pouze odhaluje skutečnost a jaký je její vztah k pravdě a smyslu.
1983
Per quale pace?
◆ článek, italsky, vznik: 1983
- in: Charta 77 e il movimento pacifista, Bologna: Centro Studi Europa Orientale, 1983, str. 35–47
Poznámka
◆ různé, česky, vznik: 1983
- in: Svazky pro dialog, 1983, č. 18, str. 28 (samizdat)
Slovo úvodem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 1983
- in: Svazky pro dialog, 1983, č. 18, str. 1–2 (samizdat)
Tento text slouží jako úvodní slovo k publikaci přednášky o Karlu Jaspersovi, napsané v roce 1983 při příležitosti stého výročí filosofova narození. Autor reflektuje přetrvávající nezájem oficiálních kulturních kruhů o Jaspersovo dílo a vysvětluje, proč se rozhodl jako náhradu za novou studii vydat svůj text z roku 1967. Úvod detailně popisuje specifickou politickou atmosféru podzimu 1967, kdy se v důsledku společenského napětí a opatrnosti marxistických filosofů otevřel prostor pro nemarxistické myslitele a teology v rámci přednášek Socialistické akademie. Tato událost je interpretována jako předzvěst politického uvolnění Pražského jara a počátek dialogu mezi různými ideovými směry. Dokument svědčí o mimořádném zájmu tehdejší veřejnosti, zejména mládeže, o evropské myšlení, které bylo v tehdejším Československu systematicky potlačováno. Přednáška je zde otištěna v původním znění jako významný historický i filosofický dokument.
1983
Předložený text obsahuje sérii poznámek a reflexí na různá témata, od filosofických konceptů jako je intencionalita, pojem a bytí, až po politické úvahy o míru a společenských hnutích. Dochází k analýze Kantových názorů na pojmy, k diskuzi o povaze pravdy jakožto události, která se odvíjí v čase a je situační. Objevují se úvahy o nutnosti kritického myšlení a reflexe v jakékoli společnosti, vědě či politice, s důrazem na problémy autoritativních režimů a potřebu budování občanské společnosti. Vyskytují se komentáře k dílům filosofů jako Heidegger, Husserl, Hegel, Leibniz, a také k poznámkám z oblasti fyziky, jako je koncept fluktuujícího vakua. Dále jsou zde úvahy o podstatě vědomí, o rozdílu mezi myšlením a praxí, a o významu kritické reflexe v humanitních i přírodních vědách.
Filosofie a její lidské poslání
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1983 ◆ poznámka: datace odvozena od věnování: Jiřímu Hájkovi k sedmdesátinám
Tento text se zabývá esejí Emanuela Rádla „Filosofie a její lidské poslání“ a jeho pojetím „praktické filosofie“. Rádl odmítá pragmatismus a zdůrazňuje, že pravda není jen pro zábavu, ale pro jednání a boj. Filosofie není pouhá teorie, ale výzva k aktivnímu životu a snaze o vítězství pravdy. Rádl považuje teorii za specifický druh praxe a odmítá ostrou hranici mezi nimi. Člověk je bytostně aktivní, ale musí se orientovat ve skutečnosti, která zahrnuje to, co „má být“, nikoli jen to, co „jest“. Pravda je výzvou z budoucnosti. Autor eseje poukazuje na selhání moderní vědy, která se kvůli své specializaci a objektivizaci ztratila v detailech a ztratila schopnost odpovědět na základní lidské otázky. Věda, která měla osvobodit, nakonec člověka zotročila. Podobně selhává i náboženství, které rozděluje svět na sakrální a profánní a ve své současné podobě nedokáže modernímu člověku poradit. Obě selhání pramení z chybné filosofie, konkrétně z metafyziky, která zničila celistvost poznání a zkalila původní životní orientaci. Autor uzavírá, že i pokusy o únik od filosofie jsou nakonec založeny na nějaké nové filosofii.
Variace a reflexe na témata vězeňských dopisů Václava Havla
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1983 ◆ poznámka: Text byl věnován Václavu Havlovi na uvítanou po jeho návratu z vězení a z nemocnice dne 9. dubna 1983.
- in: Svazky pro dialog, 1983, č. 17, str. I–III, 1–37 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo. Eseje II, Praha: [s. n.], 1985, str. 144–190 (samizdat)
- in: Listy, 20, 1990, č. 6, str. 6–19
- in: Proměny: čtvrtletník Československé společnosti pro vědy a umění, 27, New York: Czechoslovak Society of Arts and Sciences, 1990, č. 4, str. 3–17
- in: Ladislav Hejdánek, Havel je uhlík. Filosof a politická odpovědnost, vyd. Jan Hron, Praha: Knihovna Václava Havla, 2009, č. 3, str. 56–84
Tato esej nabízí hlubokou filosofickou reflexi vězeňských dopisů Václava Havla, zejména souboru Dopisy Olze. Autor polemizuje s Havlovým tvrzením, že není filosofem, a dokazuje, že jeho texty obsahují zásadní filosofémata vyžadující systematické promýšlení. Text je členěn do pěti tematických celků. První se zabývá paradoxem milovníka harmonie žijícího v konfliktu, což interpretuje jako životní zaměření k nekonečnému cíli. Další části analyzují fenomén „ostrovů smysluplnosti“ v oceánu nicoty a podrobují kritice meze tradičního předmětného myšlení. Autor se dále věnuje krizi identity a konceptu „paměti bytí“, který zkoumá z hlediska ontologie a temporality. Závěr práce tematizuje „třetí horizont“ absolutní odpovědnosti a rozlišuje mezi náboženstvím a vírou jako aktivní orientací k budoucnosti. Esej vyúsťuje ve výzvu k rozvíjení nepředmětného myšlení, které by umožnilo lidsky důstojně čelit absurditě moderního světa bez iluzí.
Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 27. 11. 1982 / leden 1983 ◆ poznámka: Text byl napsán pro samizdatový sborník k osmdesátinám Dr. Boženy Komárkové („Ad honorem anofelie minoris“, Brno 1983); pochází z ledna 1983 (pozn. aut.).
- in: Svazky pro dialog, 1983, č. 16, str. 1–34 (samizdat)
- in: Jakub S. Trojan – Ladislav Hejdánek, Filosofie a theologie. Sborník textů, Praha: [s. n.], 1986, str. 144–173 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 93–116
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 163–188
Tato studie zkoumá vztah mezi filosofií a theologií v kontextu dějinné krize tradičního metafyzického myšlení. Autor vychází z osobních i intelektuálních zkušeností a reflektuje vlivy klíčových postav české filosofie a theologie, jako jsou Emanuel Rádl, Jan Patočka, J. L. Hromádka či J. B. Souček. Hlavní tezí je nutnost překonat „předmětné myšlení“, v němž se theologie skrze řeckou ontologii historicky ukotvila. Hejdánek rozlišuje mezi náboženstvím jako reliktem mýtu a vírou jako dynamickou životní orientací směřující k budoucnosti. Argumentuje, že pád metafyziky vyžaduje od obou disciplín hlubokou proměnu – „metanoia“. Nová filosofie by měla být schopna reflektovat biblickou tradici, aniž by ji svazovala do statických kategorií. Ačkoliv jsou filosofie a theologie suverénní disciplíny, jejich vztah zůstává otevřeným problémem: theologie potřebuje filosofické nástroje k přesnému vyjádření, zatímco filosofie nalézá v theologii inspiraci pro své vlastní tázání po pravdě a smyslu lidské existence v dějinách.
K diskusi o otázkách nepředmětnosti. Odpověď na poznámky P. Kouby „Myšlení a skutečnost“
Tento text je reakcí na poznámky Pavla Kouby „Myšlení a skutečnost“ a zabývá se kritickou analýzou jeho argumentace, zejména v souvislosti s pojmy „předmětné“ a „nepředmětné myšlení“ a „svět“. Autor kritizuje Koubovo nejasné vymezení klíčových termínů a jeho zjednodušený pohled na filosofickou tradici. Podrobně se rozebírají problematické aspekty Koubova pojetí intencionality, vztahu mezi bytím a světem, a jeho výklad antické filosofie. Text se také věnuje filosofickým implikacím pojmů jako „patřiti“, „svět“ a „otevřenost“, a polemizuje s Koubovým výkladem pojmu „ek-stase“ a „pravdy“. Autor zdůrazňuje, že i přes nesouhlas s mnoha Koubovými tvrzeními, je nutné vést dialog a snažit se o vzájemné porozumění, ačkoliv v tomto případě dochází k zásadnímu neporozumění.
Co vlastně chceme, když chceme mír?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: únor 1983
- in: Svazky pro dialog, 1983, č. 15, str. 13–26 (samizdat)
Tato esej z roku 1983 kriticky zkoumá povahu míru v kontextu studené války a tehdejších mírových hnutí. Autor vychází z filosofie Barucha Spinozy a biblické tradice, aby rozlišil mezi „pravým mírem“, pojatým jako ctnost a sjednocení myslí, a „mírem ubohým“, který je pouhým zotročením či nečinností podrobených. Hlavní teze zdůrazňuje, že mír není jen absencí války, ale především plodem spravedlnosti a respektu k lidským i občanským právům. Autor varuje před pacifismem „za každou cenu“, který považuje za nebezpečné sofisma, jež ve svém důsledku vede k budoucím konfliktům. Skutečné úsilí o mír podle něj vyžaduje střízlivou analýzu mocenské hegemonie supervelmocí a nesmí být oddělováno od vnitřní společenské konsolidace založené na pravdě a právu. Text reflektuje postoje blízké Chartě 77, kdy je mír vnímán jako nedělitelný od svobody, přičemž k jeho dosažení je zapotřebí kritické myšlení namísto prázdných ideologických hesel.
What do we actually want when we want peace?
Tento text se zabývá komplexní povahou míru a mírových hnutí. Autor kritizuje zjednodušené vnímání míru, které upřednostňuje jakýkoli mír před válkou, a zdůrazňuje, že „falešný“ nebo „miserable“ mír může vést k válce. Vychází z filosofie Spinozy a biblických tradic (Kazatel, Jeremiáš, Ježíš Kristus), aby podtrhl, že skutečný mír nelze oddělit od spravedlnosti a práva. Článek analyzuje globální politické situace, zejména mocenské soupeření supervelmocí, a poukazuje na to, že skutečný mír vyžaduje vnitřní spravedlnost a respekt k lidským právům v jednotlivých zemích. Kritizuje jednostranné zaměření na jaderné odzbrojení, pokud se neřeší kořeny konfliktů. Autor vyzývá k hlubšímu, kritickému a racionálnímu myšlení o míru, které se vyhýbá emocionálním heslům a propagandě, a zdůrazňuje, že pravá mírová hnutí musí usilovat o spravedlnost pro všechny, zejména pro slabé, a odhalovat pravdu, nikoli jen ideologii.
Leibniz – Monadologie I
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 25. 4. 1983 ◆ poznámka: kazeta LVH10VA
Tento text se zabývá Leibnizovou monadologií, kde je monáda definována jako jednoduchá, nedělitelná substance bez částí, analogická bodu. Na rozdíl od Démokritových atomů mají monády vnitřní život a jsou aktivní. Každá monáda je zrcadlem vesmíru ze svého jedinečného hlediska a je spojena s tělem složeným z nekonečného množství jiných monád. Text rozebírá koncept monád jako počátků věcí, které nemohou vzniknout ani zaniknout přirozenou cestou, ale pouze skrze Boží zásah. Dále se věnuje otázce času a vnitřního vývoje monády, poukazuje na Leibnizův důraz na aktivní odpor těla proti vnějším vlivům a na rozdíl mezi indiferentním předmětem a entelechií, která usiluje o zachování své integrity. Zkoumá také vztah mezi duší (monádou) a tělem, zdůrazňuje univerzální harmonii a individuální spontánnost jako klíčové prvky, které zabraňují mechanickému determinismu. Text končí diskusí o subjektním pojetí monády jako aktivní a vyvíjející se substance, což představuje klíčový posun v chápání subjektu v evropském myšlení.
[ARCHÉ a její „nadčasovost“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 4. 1983
Text zkoumá filosofické pojetí arché jako nadčasového principu, který je nezávislý na čase a tvoří základ trvání uprostřed změn. Vychází z Aristotelova přesvědčení, že pravdivé vědění se musí vztahovat k neměnné podstatě věcí, nikoliv k jejich proměnlivým stavům. Autor reflektuje paradox Emanuela Rádla, podle něhož se podstata bytosti nevyvíjí, přestože její vnější projevy procházejí vývojem. V tomto pojetí není změna chápána jako plynulý proces, nýbrž jako výměna mezi jsoucím a nejsoucím. Dokument dále nastiňuje hierarchii podřízených počátků (archai), které sahají od konkrétních jedinců až po nejmenší časové okamžiky. Inspirován elejskou školou a Zenónovými paradoxy, autor pohlíží na každý moment života jako na neproměnné jsoucno. Identita subjektu je tak garantována těmito statickými body, které tvoří sled nehybných okamžiků, v nichž se z ontologického hlediska nic nemění.
[ARCHÉ]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 4. 1983
Text analyzuje koncept arché v rané řecké filosofii jako projev hluboké strukturální proměny lidského myšlení. Zatímco mýtické myšlení postrádalo distanci od svého obsahu a s myšleným splývalo, předsokratovští myslitelé zavedli pojmové modely, které vytvořily distanci mezi subjektem a objektem. Tento proces vedl ke vzniku intencionálního předmětu, který reprezentuje skutečnost, avšak zůstává od ní oddělen. Autor zdůrazňuje, že právě rozpoznání diskrepancí mezi myšlenkovým modelem a bezprostředně vnímanou zkušeností připravilo půdu pro vznik metafyziky. Skutečnost, kterou nebylo možné doložit v rámci fyzického světa, byla postulována jako metafyzická entita, čímž byla úspěšně překlenuta propast mezi konstruovaným modelem a realitou. Koncept arché tak neslouží pouze jako výklad počátku světa, ale dokumentuje fundamentální obrat k pojmovému uchopování jsoucna, který zásadně a trvale ovlivnil západní intelektuální tradici a její chápání objektivity a pravdy.
[Problematičnost pojetí skutečnosti jakožto neměnné]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 4. 1983
Tento text se zabývá kritikou tradičního ontologického pojetí identity, které nahlíží na lidskou osobnost, v tomto případě na příkladu Sókrata, jako na neměnnou podstatu trvající od narození do smrti. Autor argumentuje, že takový model je reduktivní a opomíjí to, co tvoří skutečnou jedinečnost individua. Namísto hledání statického jádra zdůrazňuje význam událostí a jejich sjednocení v integrovaný celek života. Integrita osobnosti nevyplývá z přítomnosti neměnné substance, nýbrž z procesuálního navazování událostí, kde minulost a budoucnost konstituují přítomný okamžik. Sókratés tak není definován jako statické jsoucno „tady a teď“, ale jako dynamický proces, v němž se minulost stává součástí aktuálního bytí skrze její přivlastnění. Text dospívá k závěru, že garantem celistvosti života není nic aktuálně jsoucího v parmenidovském smyslu, ale spíše časová provázanost lidské existence, která přesahuje pouhý okamžik přítomnosti.
Leibniz II
Tento dokument se zabývá Leibnizovou filosofií monád, konkrétně jejich vnitřním vývojem, vlastnostmi a interakcí. Diskutuje se svoboda monády jakožto důsledek její spontánní vnitřní evoluce, která není ovlivněna vnějšími činiteli. Zásadní je zde pojem „nemít okna“, což znamená, že monády nemohou přijímat ani vysílat nic z vnějšku, s výjimkou Boha, který je považován za „monádu monád“. Dále se rozebírá problematika vlastností monád a jejich nezbytnost pro rozlišení a individualitu, stejně jako neexistence dvou identických monád. Zmíněna je také souvislost s atomismem a radikální odlišnost Leibnizova pojetí vnitřního pohybu monád oproti neměnnosti atomů. Diskuse se dotýká i konceptu „entelechie“ jako zdroje vnitřních dějů monády a její zaměřenosti k cíli (telos). Závěrem se text věnuje terminologickým otázkám duší a monád, roli vzpomínky a reflexe v percepci a konceptu „žádostivosti“ jako hnací síly vnitřního vývoje monád směrem k dosažení nedosažitelného cíle – dokonalého zrcadlení světa.
Leibniz IV
Tato nahrávka zachycuje diskusi o čtvrtém setkání „Leibniz IV“. Úvodní část tvoří přivítání hosta ze Švýcarska, pana Brela, který sdílí svou radost z účasti a krátce popisuje svou činnost na podporu podobných seminářů ve své zemi. Po stručném zamyšlení nad lidskými právy a svobodou slova v Československu, pan Brel představuje své zapojení do francouzské asociace Jan Hus a svou snahu o založení podobné sekce v Lausanne. V druhé, podstatně delší části, se hlavní řečník, Hejdánek, věnuje detailní analýze Leibnizova pojetí reflexe a „já“ v jeho filosofii, zejména ve vztahu k tradici metafyziky a antického myšlení (Platón, Aristoteles). Diskutuje se rozdíl mezi reflexí jako „myslením myslícího“ u Leibnize a „poznáním sebe sama“ v antice. Dále se rozebírají Leibnizovy koncepty nutných a faktových pravd, principu sporu a principu dostatečného důvodu. Závěr se dotýká pojetí příčin a následků, univerzalismu a metafyzické povahy posledního důvodu, který Leibniz spatřuje v Bohu. Závěrečná část se věnuje také organizačním záležitostem budoucích setkání a diskuzi o metodách studia filosofie (historický vs. systematický přístup).
Co je to myšlení
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 27. 6. 1983 ◆ poznámka: náhradní program za zahraničního hosta, který nedorazil [pozn. aut.]
Tato přednáška se zabývá podstatou myšlení, jeho definicí a odlišením od jiných forem inteligence, včetně zvířecí. Autor zkoumá, zda myšlení je výhradně lidská schopnost, a jak souvisí s jazykem. Poukazuje na to, že lidské myšlení je nerozlučně spjato s mluvením a slovem, přičemž myšlení bez jazyka je nemyslitelné. Dále se text věnuje odlišnostem lidského vývoje, který je prolongován sociálními kontakty, na rozdíl od rané soběstačnosti mláďat jiných savců. Přednáška se dotýká i otázky smyslu, který je přítomen nejen v lidské řeči, ale i ve světě živých organismů. Závěrem autor zdůrazňuje, že klíčem k pochopení myšlení je nejenom jeho kultivace, ale především schopnost klást si správné otázky a reflektovat samotný proces myšlení. Filosofie, jakožto disciplína reflexe, hraje nezastupitelnou roli v ověřování myšlenkových prostředků a v odhalování hlubších souvislostí, ať už ve vědě, umění, politice či osobním životě.
[Kus prehistorie neoficiálních, soukromých filosofických seminářů...]
Tento text mapuje historii neoficiálních filosofických seminářů v Československu od poválečného období až do roku 1983. Autor sleduje vývoj od počátečních soukromých setkání u Jana Patočky přes krátké období veřejné činnosti v šedesátých letech až po nucený návrat do soukromí po srpnové okupaci. Významný zlom představoval vznik Charty 77, kdy se díky odvaze jednotlivců podařilo navázat kontakty se zahraničními akademiky a vést semináře v otevřenějším, byť stále neoficiálním režimu. Navzdory soustavným represím Státní bezpečnosti, zatýkání účastníků a vypovídání hostů se podařilo uspořádat desítky přednášek s mezinárodní účastí. Autor zdůrazňuje, že smyslem těchto aktivit je pěstování kritického myšlení, které je nezbytným předpokladem pro fungování vědy, hospodářství i politiky. Filosofie v tomto pojetí slouží k odhalování mocenských struktur bránících společenské nápravě a k obhajobě pravdy tváří v tvář stagnaci vládnoucí vrstvy.
[Intencionalita vědomí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 8. 1983
Tento text zkoumá podstatu intencionality vědomí, která spočívá v jeho schopnosti směřovat k něčemu vně sebe. Autor analyzuje proces konstituování předmětu, k němuž dochází teprve tehdy, když je vědomí schopno reflexe a odstupu; bez nich zůstává vědomí svým obsahem „zajato“. Důležitou částí eseje je kritika tradičního rozlišení mezi představou a pojmem. Autor zpochybňuje názornost jako hlavní rozlišovací kritérium a na konkrétních příkladech, jako je Sókratova řeč ve Faidrovi nebo geometrické tvary, ukazuje, že se představy a pojmy v praxi neustále prolínají. Pojmy intervenují v každé představě a naopak. Závěrem autor upozorňuje na omezení pojmového myšlení, které v důsledku své jednostranné fixace na „předmětnost“ může odfiltrovávat a zastírat hlubší souvislosti vědomí, jež tuto předmětnost přesahují. Klíčovým přínosem je rozlišení mezi aktem představování a tím, co je představováno, což umožňuje lépe pochopit vztah subjektu k jeho intencionálním předmětům.
K Florestanovu střečkování
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: září 1983 ◆ poznámka: Reakce na polemiku Jiřího Němce „Komentář ke stati L. Hejdánka Socialismus včera, dnes a zítra“, in: Kritický sborník 3, 1983, č. 3, s. 12–15; přetištěno in: PALEK, Karel (ed.). Kritický sborník 1981–1989: výbor ze samizdatových ročníků. Praha: Triáda, 2009, s. 94–96.
- in: Kritický sborník, 4, 1984, č. 2, str. 89–91
- in: Kritický sborník 1981–1989. Výbor ze samizdatových ročníků, Praha: Triáda, 2009, str. 97–98
Text Ladislava Hejdánka z roku 1984 představuje reakci na polemiku publikovanou pod pseudonymem Florestan v Kritickém sborníku. Autor se v něm vrací ke svému pokusu o dialog s marxisty a bývalými členy komunistické strany, kteří byli vyloučeni po roce 1968. Hejdánek v textu vyjasňuje své politické a filosofické pozice: ačkoliv marxismus jako filosofii nepřijímá, uznává jeho podněty a v politické rovině se hlásí k ideálům sociální demokracie. Vzhledem k tehdejší absenci nových politických koncepcí vyjadřuje ochotu hledat spojence mezi reformními komunisty usilujícími o demokratizaci. Kritizuje Florestanův konfrontační přístup, který podle něj postrádá vůli k věcnému rozhovoru a sklouzává k politickému nihilismu či revanšismu. Hejdánek zdůrazňuje nutnost konstruktivního myšlení o nápravě věcí veřejných pro budoucí generace. Esej je obhajobou otevřenosti a hledání společných východisek navzdory ideologickým rozdílům v zájmu budování nové společnosti.
Představa, pojem atd. I
Tento záznam semináře se zabývá pojmem "představa" a jejím vztahem k intencionálním předmětům a pojmům. Úvodní část je částečně poškozena, ale navazuje výklad s příklady intencionálního předmětu, jako je mince u Heideggera (kritika jeho konfúze mezi představou a skutečností), Platónův Faidros a Kant. Klíčovým bodem je rozlišení mezi intencionálním předmětem (např. geometrický tvar trojúhelníku jako myšlenková konstrukce) a pojmem, kterým tento předmět myslíme. Zdůrazňuje se, že jeden intencionální předmět (např. rovnostranný trojúhelník) může být uchopen různými pojmy, přičemž samotná myšlenková konstrukce často obsahuje více, než je explicitně zamýšleno. Diskutuje se také o tom, že opomíjení roviny intencionálních předmětů v tradiční filosofii vedlo k zásadním chybám v dějinách metafyziky. Nahrávka končí diskusí po skončení hlavního výkladu.
Představa, pojem atd. I
Tento text představuje přípravu Ladislava Hejdánka na bytový seminář z roku 1983, zaměřený na vyjasnění vztahu myšlení ke skutečnosti. Autor vychází z Heideggerovy kritiky korespondenční teorie pravdy (adaequatio) a zkoumá meze tradičního chápání shody mezi věcí a intelektem. Na příkladech z Platónova dialogu Faidros a Heideggerova rozboru výpovědi o minci Hejdánek demonstruje nezbytnost důsledného rozlišování mezi „představou představující“ (psychickým aktem či výpovědí) a „představou představovanou“ (předmětem, k němuž se myšlení vztahuje). Hlavním přínosem textu je argument, že Heideggerova kritika trpí pojmovým směšováním těchto dvou rovin. Hejdánek uzavírá, že klíčovým filosofickým problémem není vztah mezi samotnou myšlenkou a věcí, nýbrž vztah a shoda mezi věcí představovanou a věcí skutečnou. Tento metodický rozbor slouží jako základ pro hlubší zkoumání intencionality a nástrojů lidského myšlení v rámci fenomenologické a ontologické tradice.
Představa, pojem atd. II
Tento text navazuje na diskuzi o intencionálním předmětu, řeči a jazyku, s odkazem na Platónova Faidra a problém univerzálií ve středověké filosofii. Vysvětluje rozdíl mezi pojmem, intencionálním předmětem a konkrétní realitou, přičemž slovo „chlapec“ může odkazovat na všechny tyto úrovně. Následně se text věnuje vlivu filosofie na životní postoje, konkrétně na příkladu nacionalismu, a srovnává racionalizaci mýtu v řecké filosofii s protimytickou orientací izraelské tradice a jejím přechodem do křesťanství. Zkoumá napětí mezi minulostí a budoucností v teologii a na koncilech. Dále se zabývá vítězstvím nominalismu, které autor považuje za ideologické a módní vítězství s negativními důsledky pro rozvoj myšlení, na rozdíl od skutečné argumentační převahy. Závěrem se text stručně dotýká povahy znaku, který je možný pouze v jazykové situaci a je závislý na logické souvislosti a interpretaci.
Představa, pojem atd. II
Text se zabývá nezbytností rozlišování tzv. intencionálních předmětů jakožto třetího členu poznání, který stojí mezi objektivní skutečností a subjektivním myšlenkovým aktem. Autor kritizuje běžné chápání jazyka a denotace, přičemž zdůrazňuje, že slovo neodkazuje pouze k reálnému jsoucnu nebo třídě prvků, ale k myšlenkově ustavenému významu. Dále rozpracovává vztah mezi vnější formou slova a jeho smyslem, přičemž odmítá redukci jazyka na prostý soubor znaků. V polemice s Platónem a Kantem Hejdánek definuje intencionální předměty nikoli jako předem dané ideje nebo čistá apriori, nýbrž jako tvůrčí myšlenkové konstrukce, které slouží k reprezentaci skutečnosti v logických souvislostech. Tyto konstrukce vykazují jistou svébytnost a stabilitu, ačkoliv jsou výsledkem konkrétních myšlenkových úkonů. Závěrem text otevírá cestu k reflexi problematiky jsoucna a bytí, přičemž ukazuje, že intencionální sféra je klíčová pro pochopení toho, jak myšlení uchopuje svět mimo dosah pouhé smyslovosti.
[Setkání s pravdou – polemika s Koubou]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 10. 1983
Tento text představuje kritickou polemiku s pojetím pravdy u Pavla Kouby. Autor odmítá interpretaci, podle níž je setkání s pravdou pouze setkáním s něčím jiným či rozpoznáním omezenosti vlastního náhledu. Namísto toho zdůrazňuje, že se setkáváme s pravdou samotnou, která se projevuje především odhalením mylnosti našich dosavadních názorů, nikoli jen jejich omezenosti. Pojetí pravdy jako pouhé otevřenosti je podle autora nedostatečné, neboť pravda musí být schopna vyvrátit omyl a zdůvodnit přijetí správnějšího náhledu. Ačkoliv je jednota pravdy jako celku lidským myšlením neuchopitelná, neznamená to její absolutní skrytost. Pravda se zjevuje v konkrétních situacích, tedy přísně situačně. Autor tak obhajuje aktivní a nárokující povahu pravdy, která nás nutí k revizi našich postojů a k hledání náhledu, jenž je pravdě blíže. Text se tak zaměřuje na dynamiku vztahu mezi omylem, omezeností a zjevováním se pravdy v lidském poznání.
Pojem × intencionální předmět – příklady
Přednáška se zabývá konceptem "arché" u presokratiků, který je chápán nejen jako obecný pojem, ale především jako intencionální předmět – myšlenková konstrukce, která se odlišuje od reálné věci. Diskutuje se, jak toto rozlišení mezi myšlenkovým modelem a skutečností může vést ke konfuzím, například u Thaléta, Anaximandra a Anaximena, kde se abstrakce (voda, apeiron, vzduch) může zaměňovat s konkrétními entitami. Podobný problém se objevuje v geometrii a teologii, kde se z vlastností konstruovaného intencionálního předmětu usuzuje na povahu skutečné reality. V druhé části se přednáška věnuje etice, kde morální příkazy a zákazy jsou rovněž intencionální předměty. Zdůrazňuje se důležitost svědomí a vnímavosti pro konkrétní situaci oproti dogmatickému "moralizování". Přednáška poukazuje na mezeru v současné kultuře a na potřebu pěstovat schopnost naslouchat "skutečnosti", i když se nám ji nedaří plně uchopit, a varuje před zaměňováním našich myšlenkových konstrukcí za samotnou realitu.
Příklady záměny intencionálního předmětu s „předmětem reálným“
Text se zabývá problematikou záměny intencionálních předmětů, tedy myšlenkových konstrukcí, s předměty reálnými. Autor tento fenomén ilustruje na čtyřech konkrétních příkladech. Prvním je kritika ontologického důkazu existence Boha, kde je existence chybně vyvozována z pojmu dokonalosti. Druhým příkladem je geometrie, jejíž systémy jsou chápány jako konstruované modely, nikoliv jako přímý popis „skutečného prostoru“. Třetí oblastí je předsókratovská filosofie, kde dochází ke konfuzi mezi pojmem arché a fyzickou realitou. Poslední a nejzávažnější oblastí je sféra morálky. Zde autor varuje před moralizováním, které nahrazuje autentické vnímání konkrétní situace rigidními ideály a pravidly. Skutečná mravnost vyžaduje citlivost k reálnému smyslu dění, nikoliv pouhé naplňování předem daných intencionálních forem. Cílem textu je zdůraznit nezbytnost rozlišování mezi metodologickými pomůckami mysli a samotnou skutečností.
Právo na pravdu o vlastních dějinách
Tento soubor textů z října 1983 se věnuje tématu „práva na pravdu o vlastních dějinách“ v kontextu 65. výročí vzniku Československa. Hlavní úvaha kritizuje tehdejší oficiální marxistický výklad historie, který národní dějiny redukoval na ideologická schémata, čímž způsoboval apatii a hlubokou neznalost u mladé generace. Autoři zdůrazňují, že historie není jen souborem faktů, ale prostorem pro mravní odpovědnost a pluralitu interpretací, od tradice palackovsko-masarykovské až po tradice katolické. Součástí dokumentu je i kritická reflexe vzniku první republiky, která zpochybňuje její tehdejší vnitřní stabilitu a přístup k menšinám. Závěrečná část obsahuje vnitroorganizační polemiku v rámci Charty 77, kde oponent kritizuje metodologickou úroveň předložených textů a varuje před jejich vydáváním za oficiální stanovisko hnutí. Celý soubor je cenným dokladem zápasu nezávislého intelektuálního prostředí s totalitní mocí o podobu národní identity a historického vědomí.
Jest jsoucnost
Tato nahrávka navazuje na předchozí diskuse o jsoucnosti a bytí, přičemž se zaměřuje na rozdíl mezi intencionálním předmětem a pojmem. Klíčovou otázkou je kognitivní hodnota konstrukce intencionálního předmětu. Diskuse se věnuje problematickému příkladu „kulatého čtverce“ a jeho logické platnosti. Ukazuje se, že zdánlivě rozporné pojmy, jako „nelidský člověk“, mohou být legitimní, pokud se chápou v různých rovinách významu (biologické vs. morální). Platnost pojmu je proto nutné posuzovat v kontextu. Další část přednášky se zabývá druhou podmínkou legitimity pojmu: adekvátností mezi skutečností a intencionálním předmětem, přičemž jako příklad slouží taxonomické jednotky v biologii. Hlavním tématem se stává otázka, zda existuje pro poznávání skutečnosti svrchovaně důležitá vlastnost, kterou by intencionální předmět nemohl postihnout. Rozdíl mezi skutečností a intencionálním předmětem je zásadní: skutečný předmět existuje nezávisle na našem myšlení, zatímco intencionální předmět má svou „svébytnost“ pouze tehdy, když je myšlen. Zásadním problémem je, jak lze pomocí intencionálního předmětu „jsoucno“ postihnout skutečnost, že jsoucna „jsou“. Přednáška rozlišuje mezi „pravými jsoucny“ (např. živý organismus), která mají vnitřní integritu, a „nepravými jsoucny“ (např. hromada cihel), která jsou spíše agregacemi a jejichž jednotu často vnímáme subjektivně. Závěr naznačuje, že budoucí diskuse se zaměří na integrovanost pravých jsoucen v čase.
Jest jsoucnost
Text představuje přípravu na bytový seminář Ladislava Hejdánka z roku 1983 a zaměřuje se na ontologický vztah mezi intencionálním předmětem a skutečným jsoucnem. Autor zkoumá kognitivní hodnotu myšlenkových konstrukcí a poukazuje na zásadní rozdíl mezi nimi a realitou. Hlavním tématem je časovost pravých jsoucen, zejména živých organismů, jejichž integrita je neoddělitelná od času. Hejdánek kritizuje tradiční pojetí jsoucnosti, které je často abstrahováno od času a fixováno na nehybné principy. Navrhuje terminologické rozlišení, kde bytí označuje procesuální existenci skutečných jsoucen, zatímco jsoucnost odkazuje k intencionální reprezentaci. Tato úvaha směřuje k překonání předsudků předmětného myšlení a otevírá cestu k nové interpretaci vnímání a poznání, přičemž navazuje na Heideggerovo zdůraznění sepětí bytí a času a antickou tradici.
[Bytí – polemika se slovníkovým heslem]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 10. 1983
Tento text představuje polemickou reakci na heslo 'Bytí' z filosofické encyklopedie. Původní heslo kritizuje pojetí bytí jako jména pro vlastnost, sféru či rod, přičemž takové uvažování označuje za zdroj lingvistických a ontologických zmatků. Podle encyklopedie je toto chápání založeno na chybném předpokladu, který ignoruje rozmanitost užití slovesa 'být'. Ladislav Hejdánek ve svých poznámkách tuto kritiku odmítá a označuje ji za nesmyslnou. Argumentuje, že bytí je nevyhnutelně slovem, pojmem i intencionálním předmětem, a především může odkazovat ke skutečnosti samé. Klíčová otázka podle něj nespočívá v tom, zda je bytí jménem, ale čeho přesně je toto slovo jménem. Hejdánek rozlišuje mezi bytím jako myšlenkovým modelem (intencionálním předmětem) a 'skutečným bytím'. Polemika tak směřuje k hlubšímu zkoumání adekvátnosti našich pojmových konstrukcí ve vztahu k realitě. Text zdůrazňuje, že filosofické vyjasnění vyžaduje pochopení ontologického referentu, nikoliv pouze lingvistickou analýzu.
Jsoucnost a bytí
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 31. 10. 1983 ◆ poznámka: kazety LVH38VA, LVH39VA
Tento dokument shrnuje diskuzi o jsoucnosti a bytí, která se zaměřuje na vztah mezi intencionálním a skutečným předmětem poznání. Probírají se podmínky legitimity intencionálního předmětu reprezentovat skutečný předmět – logická (platnost soudů) a adekvační (shoda). Rozlišuje se mezi „jsoucím“ (jsoucnost jako okamžitá přítomnost, Anwesenheit) a „bytím“ (životní běh pravého jsoucna, časová integrita). Zkoumá se, jak se tyto pojmy projevují ve filosofii, zejména u atomistů a Parmenida, a jaký je jejich vztah k intencionálním předmětům a skutečnosti. Zdůrazňuje se, že skutečný předmět (pravé jsoucno) má svou integritu nezávislou na vnějším subjektu, zatímco intencionální předměty a nepravá jsoucna jsou konstrukcemi mysli. Diskuse poukazuje na obtíže s definicí pojmů a s absolutním rozlišením mezi pravými a nepravými jsoucny, upozorňuje na přechody a relativitu těchto kategorií. V závěru se analyzuje Parmenidovo pojetí bytí jako neměnného a věčného, a naznačuje se, že toto pojetí může být bližší konceptu jsoucnosti než bytí v dynamickém smyslu. Diskuse také kritizuje tendenci starší filosofie ztotožňovat myšlenkové konstrukty (intencionální předměty) se skutečností.
Jsoucnost a bytí
Text zkoumá ontologický rozdíl mezi okamžitou „jsoucností“ a celkovým „bytím“ jsoucna. Autor vychází z analýzy času a ukazuje, že běžné chápání slova „jest“ je problematické, neboť přítomný okamžik představuje jen nepatrný zlomek existence. Rozlišuje mezi „pravými jsoucny“, která disponují vnitřní integritou a jejichž bytí organicky zahrnuje minulost, přítomnost i budoucnost, a „nepravými jsoucny“, jež jsou pouhými agregáty bez vnitřního sjednocení. Autor kritizuje antické myslitele, zejména Parmenida a atomisty, za opomíjení časovosti a redukci bytí na neměnnou přítomnost. Filosofie je zde definována skrze svůj vztah k celku a k „nepředmětnosti“. Cesta filosofického myšlení vede od bytí jednotlivých jsoucen k otázce po Bytí samotném, které zakládá celek světa. Tento proces vyžaduje překonání tradičního předmětného (metafyzického) myšlení a směřování k uchopení absolutní nepředmětnosti, která není vázána na konkrétní předmětnost.
Filosofie a společnost. K filosofickému odkazu Emanuela Rádla (21. 12. 1873 – 12. 5. 1942)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: listopad 1983
- in: Svazky pro dialog, 1983, č. 19, str. 1–50 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo. Eseje II, Praha: [s. n.], 1985, str. 224–281 (samizdat)
- in: Filosofický časopis, 38, 1990, č. 1–2, str. 59–86
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo, vyd. Václav Dostál, Praha: OIKOYMENH, 2023, str. 290–336
Tato studie se zabývá filosofickým odkazem Emanuela Rádla, jednoho z nejvýznamnějších českých myslitelů 20. století. Autor zkoumá Rádlovo pojetí filosofie jako „lásky k pravdě“, která není pouhým teoretickým poznáním, ale aktivním programem pro nápravu světa a reformu společnosti. Text zdůrazňuje Rádlovu víru v reformní poslání filosofa, který má být vůdcem v zápase za spravedlnost a pravdu, jež stojí nad mocí státu či většinovým míněním. Významná část práce je věnována srovnání Rádlova aktivismu s dřívějšími teoretickými postoji Jana Patočky. Autor interpretuje Patočkovo závěrečné působení v Chartě 77 jako zásadní myšlenkový obrat, jímž se Patočka přiblížil Rádlovu ideálu filosofa osobně angažovaného ve veřejném prostoru. Studie uzavírá výzvou k současným myslitelům, aby v Rádlově a Patočkově duchu hledali hlubší filosofické základy pro obhajobu lidských práv a občanských svobod proti mocenskému násilí a lži.
Lze mínit skutečnou jsoucnost a bytí
Tento dokument zkoumá složitý vztah mezi myšlenkovými konstrukcemi (intencionálními předměty) a skutečnou realitou, přičemž se zaměřuje na gnozeologické problémy spíše než na ontologické. Zdůrazňuje, že logické operace prováděné v rovině intencionálních předmětů se nemusí nutně shodovat s logikou skutečného světa. Bytí a jsoucnost jsoucna nelze přímo vnímat smysly; na základě jevů o nich pouze usuzujeme. Tento úsudek, jak ukazuje Descartesovo „cogito, ergo sum“, je myšlenkový výkon pracující s pojmy. Tradiční myšlenková práce konstruuje intencionální předměty jako ne časově a prostorově nezávislé, jejichž jsoucnost je závislá na naší vůli. Přesto se zdá, že v našem myšlení existuje něco nad rámec tohoto pojmového myšlení, co nám umožňuje domluvit se na bytí, které nelze uchopit pouhým konstituováním intencionálního předmětu. Dokument poukazuje na Patočkovu analýzu matematizace v přírodovědě jako na způsob, jak se pokusit uchopit neměnné uprostřed změn, i když i matematické formule jsou vyňaty z času a prostoru. Závěrem se naznačuje, že naše schopnost mínit bytí, i když ho nelze uchopit intencionálními objekty, dokazuje existenci další složky v našem myšlení, která přesahuje tradiční pojmové myšlení. Diskuse se dotýká i Emmanuel Rádla a jeho pojetí praktické filosofie.
Lze mínit skutečnou jsoucnost a bytí
Tento text se zabývá gnozeologickou problematikou vztahu mezi myšlenkovými konstrukty a skutečností, přičemž rozlišuje mezi jsoucností jako statickou přítomností a bytím jako dynamickým procesem. Autor kritizuje tradiční pojetí intencionálních předmětů, které jsou vyňaty z času a prostoru, a zdůrazňuje, že formální logika (např. u Alfreda Tarského) se neshoduje s logikou reálného světa. Prostřednictvím analýzy smyslového vnímání a Descartova východiska cogito ergo sum ukazuje, že bytí nelze vnímat přímo, nýbrž je k němu dospíváno skrze úsudek. Hlavním argumentem je omezenost tradičního předmětného myšlení, které není schopno adekvátně zachytit událostnou povahu skutečnosti. Text uzavírá výzvou k rozvoji takového způsobu myšlení, které by dokázalo mínit bytí, aniž by jej redukovalo na statický pojmový konstrukt, čímž otevírá prostor pro noetickou kritiku ontologie.
Vnímání I
Tento dokument je přepisem přednášky nebo diskuse na téma vnímání a vědy, s důrazem na filosofické aspekty poznání. Zdůrazňuje, že filosofická práce musí být celistvá a zabývat se světem a člověkem jako celkem, na rozdíl od speciálních věd, které se zaměřují na dílčí problémy. Důležitou roli hraje vědomí a reflexe v procesu poznání. Diskutuje se o propasti mezi objektivním děním a subjektivním vědomím a neúspěšných pokusech o jejich převod. Zmiňuje se o schopnosti dešifrovat chaos a vidět v něm strukturu. Část dokumentu se věnuje Hegelovi a jeho pojetí absolutního ducha uvědomujícího si sám sebe a logice dějin, přičemž druhá strana druhé kazety chybí.
Vnímání I
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 12. 12. 1983
jedná se o přípravu k tomuto výslednému dokumentu:- Vnímání I
Text se zabývá filosofickou reflexí vnímání a jeho vztahem k přírodním vědám. Autor kritizuje čistě fyziologický přístup, který redukuje vnímání na proud fotonů a nervové reakce, a zdůrazňuje, že vědomí není pouhým součtem těchto procesů. Zkoumá tři pojetí vztahu vnímání a vědomí: empirický objektivismus, subjektivismus a syntetický přístup chápající vnímání jako most mezi přírodou a duchem. Významná část je věnována kritickému rozboru myšlenek Emanuela Rádla, zejména jeho pojetí vnímání jako aktivního zápasu mysli s chaosem, jímž si subjekt modeluje svět. Autor odmítá existenci izolovaných „atomů“ vnímání a tvrdí, že vnímání je vždy integrované, celostní a prostoupené rozumovým porozuměním. Skutečnost vnímání je tak neoddělitelná od aktivity subjektu a jeho předchozí zkušenosti. Text uzavírá, že vnímání není pasivním odrazem, nýbrž aktivní intervencí rozumu do sféry objektivního dění, čímž se utváří lidský svět významů a intencionálních předmětů.
[831230 – příprava]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 12. 1983
Tento text představuje hlubokou filosofickou reflexi zaměřenou na vztah člověka ke světu a na povahu bytí samotného. Autor kriticky zkoumá omezení předmětného myšlení a metafyzické důsledky historického vývoje od mýtu k logu. Středobodem úvah je koncept primordiální události a pokus o propojení filosofických otázek s poznatky moderní fyziky, zejména kvantové mechaniky a teorie entropie. Text analyzuje proces, jakým se nicota transformuje v něco skrze sérii událostí a jak vzniká stabilita a kontinuita v jinak pomíjivém dění. Významnou roli hraje schopnost událostí reagovat na své okolí a vracet se k sobě samým, což tvoří základ předmětnosti. Práce uzavírá úvahami o negentropických tendencích a rozdílu mezi biologickým a dějinným vývojem, čímž nabízí komplexní pohled na strukturu skutečnosti a místo člověka v ní skrze optiku procesuální filosofie.
1984
Glauben und Denken
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, německy, vznik: duben 1984 ◆ poznámka: Přípravné poznámky k textu a první německé znění: viz MD 84(A4)/013–027 (pozn. red.).
Předkládaný text se zabývá hlubokým vztahem mezi vírou a myšlením, zkoumá podstatu filosofického myšlení jako osobního, existenciálního podniku, který se liší od vědeckých disciplín svou dvojí orientací na vlastní situaci a svět. Autor zdůrazňuje, že filosofie nemůže být redukována na čistě objektivní problémy, a její jedinečnost spočívá v jejím osobním charakteru. Vztah mezi filosofií a teologií je představen jako klíčový pro pochopení dynamiky mezi vírou a rozumem, zejména v kontextu evropského myšlení. Text se dále věnuje kritice ontologie a metafyziky v rámci teologického myšlení a navrhuje posun k myšlení orientovanému na událost a budoucnost, které respektuje neobjektívní povahu víry a její přesahující rozměr. Zdůrazňuje se nutnost nového filosofického myšlení, které by bylo schopno pracovat s neobjektívními intencemi a zároveň reflektovalo životní orientaci na budoucnost. Klíčovými pojmy jsou zde „pravda“ jako událost a „víra“ jako důvěra v tuto událost, která přesahuje objektivní realitu a vede k transformaci života a myšlení. Filosofické myšlení, inspirované vírou, by mělo být svobodné a pravdivé, opírající se o jistotu přicházející budoucnosti.
Místo člověka ve světě a krize tzv. předmětného myšlení
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: prosinec 1984? ◆ poznámka: Viz myšlenkový deník 1984 (A4): 84/092–097. Patrně nedokončeno.
Tento článek zkoumá hluboký a vzájemný vztah mezi pojetím světa a pojetím člověka, přičemž zdůrazňuje, že nejde pouze o logickou souvislost, ale o skutečnost v řádu bytí. Dějiny vztahu člověka a světa jsou dynamické, od počátků, kdy byl člověk spíše živočichem žijícím ve svém „osvětí“, až po jeho postupné proměny v bytost obývající „svět“ v pravém slova smyslu. Tento nový svět, charakterizovaný řečí a slovem, odděluje člověka od čistě přírodního bytí. Článek kritizuje objektivistické pojetí světa a člověka, které opomíjí vzájemnou provázanost a oboustrannou podmíněnost. Zvláštní pozornost je věnována krizi tzv. předmětného myšlení, které má potíže s uchopením nepředmětné stránky skutečnosti, což vede k paradoxům a neúplnému poznání. Autor navrhuje nutnost revize našeho myšlenkového přístupu k uchopení jak předmětné, tak především nepředmětné skutečnosti, která je často mylně zaměňována za „nicotu“. Skutečná realita je dle autora to, co je schopno skutku a vede k dílu, a nepředmětná stránka je klíčová pro pochopení předmětné reality.
[Reakce na dokument Charty 77 č. 11/84 „Právo na dějiny“]
Text kriticky reflektuje reakce na dokument č. 11/84 s názvem „Právo na dějiny“. Autor uvádí, že dokument vyvolal širokou polemiku především kvůli věcným chybám a nedostatku odborné kompetence svých autorů, což oslabilo jeho celkový přínos a diskvalifikovalo jeho pozitivní aspekty. Zároveň však kritizuje i samotné diskutující, kteří se v debatě zaměřili na faktografické detaily a přehlédli hlubší podstatu problému. Autor analyzuje dobovou společenskou situaci, v níž je národ záměrně odřezáván od své minulosti a historie je redukována na hrubá ideologická schémata. Zdůrazňuje, že otázka po „smyslu dějin“, zejména těch národních, byla vytěsněna z odborného i veřejného diskursu a je mylně pokládána za nelegitimní či překonanou. Text uzavírá výzvou k pochopení smyslu dějin jako zásadního filosofického problému, který přesahuje rámec historiografie, a odkazuje na tradici sporů o smysl českých dějin z konce 19. a počátku 20. století, na kterou tehdejší debata nedokázala adekvátně navázat.
1984
Tento text se zabývá především rozdílem mezi "jsoucím" a "nejsoucím", přičemž zavádí nový pojem "meontologie" jako disciplínu stojící vedle ontologie. Zkoumá povahu "nejsoucího", které není totožné s nicotou, a jeho vztah k "jsoucímu". "Jsoucí" je precizně definováno jako "nyní jsoucí", do oblasti "nejsoucího" tak spadají všechna minule či budoucí jsoucna. Klíčovým konceptem je celostnost každého jsoucího a jeho spjatost s minulým i budoucím "ne-jsoucím", což vede k chápání jsoucího jako dění. Dále se text zabývá rolí logiky, kritizuje její redukci na formální systém a zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi formální logikou a logikou myšlení a mluvení. Diskutuje také problematiku paměti, vnímání a poznání, a to zejména v kontextu filosofických přístupů, jako jsou díla Heideggera, Pascala, Teilharda de Chardin a Kiera-kegaarda. Závěrem se text věnuje složitosti zkušenosti, reflexe a kritického myšlení, včetně povahy vědeckého poznání a jeho hranic.
1984 (A4)
Tento dokument se zabývá hlubokými filosofickými otázkami o vztahu člověka k vesmíru, vědě a rozumu, jak je předložil Blaise Pascal. Pascal vybízí k zamyšlení nad lidskou nicotností v kontextu nekonečného vesmíru i nekonečné malosti atomů, přičemž člověk je definován jako střed mezi nicotou a vším. Autor analyzuje Pascalovo zjištění, že lidská mysl je neschopna plně pochopit tyto krajnosti, a kriticky se zamýšlí nad tím, zda moderní věda potvrzuje či vyvrací Pascalovo volání po tichém rozjímání namísto domýšlivého zkoumání. Dále se text věnuje Lockeho pojetí idejí a kritice jeho vnímání toho, jak mysl s idejemi pracuje. Závěrem se dokument dotýká kosmologických otázek vzniku vesmíru "velkým třeskem", stvoření, času, hmoty a života, a zkoumá propojení vědeckých teorií s teologickými koncepty a filosofickými úvahami o povaze reality.
Básník a slovo. K otázce filosofické závažnosti básníkovy zkušenosti
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1984 ◆ poznámka: Původně výklad při příležitosti setkání se švýcarským PG studentem Davidem Jakubcem, z poloviny českého původu, který přijel do Prahy studovat hlavně Holana; výklad byl potom zpracován na studii (pozn. aut.). – Přípravné poznámky k textu: viz MD 84(A4)/061–066 (pozn. red.).
- in: Svazky pro dialog, 1984, č. 20, str. 1–29 (samizdat)
- in: Ladislav Hejdánek, Život a slovo. Eseje II, Praha: [s. n.], 1985, str. 191–223 (samizdat)
- in: Czech Studies: Literature, Language, Culture, Amsterodam: Rodopi, 1990, str. 57–81
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 230–252
Tento esej zkoumá filosofickou závažnost básnické zkušenosti se zaměřením na vztah mezi poezií a filosofií v kontextu krize moderního člověka. Autor analyzuje, jak může báseň oslovit filosofa v jeho vlastní disciplíně, aniž by byla redukována na vědecký objekt. Na příkladu díla Františka Halase text zkoumá koncept „Slova“ a metaforu zrání. Srovnává interpretační přístupy Jana Patočky a Martina Heideggera a zdůrazňuje, že autentická báseň vyvěrá z „nesmírna“. Slovo je zde nahlíženo jako živoucí entita vdechující duši nepojmenovanému, nikoli jako pouhý nástroj. Esej odmítá manipulativní, technovědecký přístup k realitě a prosazuje básnickou otevřenost a naslouchání. Halasova zkušenost je interpretována jako sestup k pramenům jsoucna, kde se slovo, život a duch propojují. Práce vyvozuje, že filosofie má v básnickém slovu hledat inspiraci pro nový myšlenkový rozvrh překonávající tradiční předmětné myšlení.
Poète et mot
Tato esej zkoumá hluboký vztah mezi básnickou tvorbou a filosofickou reflexí, přičemž se zaměřuje především na dílo Františka Halase a jeho sbírku Naše paní Božena Němcová. Autor analyzuje proces, při němž básník vdechuje „duši jména“ do dosud nepojmenovaného, čímž proměňuje slovo v živé zrno budoucího významu. S oporou o myšlenky Jana Patočky a Martina Heideggera text zkoumá možnosti dialogu mezi básníkem a filosofem a srovnává Halasovy organické metafory s biblickými archetypy či vesmírnými vizemi Otokara Březiny. Halasovo pojetí zdůrazňuje, že slovo vyvěrá z nekonečna a vyžaduje bdělou lidskou péči o mateřský jazyk jakožto prostředníka hlubší pravdy. Vrcholem básnického úsilí je ticho, skrze které promlouvá Slovo samo. Práce ukazuje, že poezie může filosofii inspirovat k novému pochopení pramenů existence a podstaty řeči jako základu lidského světa. Tato perspektiva překračuje pouhou estetiku a směřuje k ontologickému tázání po smyslu věcí a událostí.
Vnímání II
Tato nahrávka, nazvaná "Vnímání II" a datovaná 13. února 1984, obsahuje dvě kazety. Kazeta 1, strana A, začíná krátkým shrnutím předchozího setkání od Hejdánka a následuje souhrn od Honzy (?). Strana B kazety 1 je označena jako přestávka po extempore ve 15:30, po níž pokračuje výklad až do 23:15. Tento výklad se mj. dotýká Řezáčova díla "Rozhraní". Další obsah kazety 2, na obou stranách A i B, není blíže specifikován, kromě označení konce kazety.
Věřit a myslit
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 24. 3. 1984 ◆ poznámka: Text byl původně napsán německy (Glauben und Denken) v dubnu 1984 jako příspěvek do soukromého sborníku věnovaného Hebe Kohlbruggové k jejím sedmdesátinám (pozn. aut.). – První znění překladu do češtiny: viz MD 84(A4)/029–041 (pozn. red.).
- in: Svazky pro dialog, 1984, č. 22 (zatím nenalezeno)
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 6.1–14 (samizdat)
- in: Jakub S. Trojan – Ladislav Hejdánek, Filosofie a theologie. Sborník textů, Praha: [s. n.], 1986, str. 173–187 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 6.1–12
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 117–128
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 189–201
Text zkoumá hluboký vztah mezi vírou a filosofickou reflexí, přičemž zdůrazňuje, že pravá filosofie se nikdy nemůže omezit na ryze objektivní a odborné problémy. Autor podrobuje kritice tradiční evropské myšlení založené na onto-teologii a substanční metafyzice, která Boha pojímá jako objektivní nejvyšší jsoucno. V protikladu k tomuto přístupu definuje víru jako radikálně protináboženský a protimytický fenomén, který není orientován na minulostní archetypy, nýbrž na otevřenou budoucnost a na to, co ještě nenastalo. Ústředním motivem díla je přechod k nepředmětnému myšlení, které dokáže lépe reflektovat událostnou povahu skutečnosti a je hluboce zakotveno v osobní existenci myslitele. Filosofie je zde chápána jako prostor pro metanoiu – zásadní proměnu orientace člověka k pravdě, která k nám přichází jako nepředmětná výzva. Věřící filosof tak není omezen dogmaty, ale je naopak inspirován k rozvíjení nového typu myšlení, které svědčí o pravdě v jejím dějinném, tvůrčím a stvořitelském pohybu, čímž překonává tradiční rozdělení na sakrální a profánní sféru.
[„Nic“ a přecházení v „něco“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 3. 1984
Filosofický záznam Ladislava Hejdánka se zabývá ontologickou nestabilitou nicoty a jejím přechodem v jsoucno. Autor tvrdí, že nicota má inherentní tendenci fluktuovat a měnit se v „něco“, což ztotožňuje s principem individuace (principium individuationis). Každé takto vzniklé „něco“ je definováno jako pravé jsoucno, tedy integrovaný celek dění, který se vyznačuje časovou strukturou počátku, průběhu a konce. Tato koncepce zdůrazňuje procesuální charakter skutečnosti, kde individuální jsoucna nejsou statickými entitami, ale dynamickými událostmi. Stejně jako nicota směřuje k bytí, tak i každé pravé jsoucno je vnitřně nestabilní a směřuje zpět k nicotě. Hejdánek zde propojuje ontologii s hlubokým vhledem do povahy času a změny, přičemž jsoucno vnímá jako dočasnou integraci dění v rámci neustálého pohybu mezi vznikem a zánikem. Text tak poskytuje hutný výklad hejdánkovského pojetí událostného bytí, které se prosazuje proti nicotě, aby do ní nakonec opětovně přešlo v nekončícím koloběhu reality.
[Ke vzniku světa je potřeba dostatečná hustota primordiálních událostí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 3. 1984
Tento text se zabývá ontologickými a fyzikálními podmínkami nezbytnými pro vznik světa, přičemž se zaměřuje především na koncept hustoty primordiálních událostí. Podle autora nemůže žádný svět vzniknout v oblastech, kde je hustota primordiálních částic příliš nízká na to, aby umožnila vznik vzájemných interakcí. Naopak v místech s dostatečně vysokou hustotou, která jsou charakterizována jako rozsáhlé fluktuační vlny nicoty, dochází k založení procesu vzniku a následného vývoje světa či celých soustav světů. Tato úvaha je v souladu s hypotézami a teoriemi současné teoretické fyziky a astrofyziky. Text zdůrazňuje přechod od prvotního chaosu či prázdnoty ke strukturované realitě a naznačuje, že existence vesmíru je podmíněna dosažením specifických kvantitativních prahů počátečních fluktuací. Analýzou těchto primordiálních podmínek autor nabízí filosofický komentář k fyzikálním základům kosmologie, čímž propojuje abstraktní ontologické úvahy s vědeckým chápáním vývoje univerza. Tato reflexe Hejdánkových myšlenek ukazuje, jak hluboce jsou metafyzické otázky provázány s moderním vědeckým bádáním o vzniku všeho jsoucího.
[Primordiální události a jejich „neumístění“ v čase a prostoru]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 3. 1984
Tento text analyzuje ontologický status primordiálních událostí v rámci filosofického myšlení Ladislava Hejdánka. Hlavním tématem je specifická povaha těchto událostí, které nejsou zasazeny do předem daného rámce času a prostoru. Autor argumentuje, že primordiální události postrádají objektivní „místo“ v konvenčním smyslu, protože jsou to právě tyto události, které čas a prostor teprve zakládají. Tato konstituce však neprobíhá univerzálně, nýbrž individuálně jako vnitřní časovost a prostorovost každé konkrétní události. Práce zkoumá důsledky tohoto pojetí pro chápání reality jako procesuální struktury, kde se prostor a čas nejeví jako pasivní nádoby, ale jako dynamické aspekty samotného dění. Hejdánkův přístup tak reviduje tradiční metafyzické představy o časoprostorové lokalizaci a zdůrazňuje svébytnost událostné ontologie, v níž každé jsoucno nese svůj vlastní rozměr existence. Tato reflexe vychází z autorových poznámek z poloviny 80. let a představuje klíčový moment v jeho teorii nepředmětnosti, kde událost tvoří základní stavební prvek bytí.
[Reaktibilita jako podmínka vzniku světa]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 3. 1984
Tento text zkoumá koncept reaktibility jako nezbytnou podmínku pro vznik a existenci světa. Autor argumentuje, že svět není pouhým souhrnem prvotních (primordiálních) událostí, ale spíše komplexním souborem jejich vzájemných interakcí a reakcí. Právě tato schopnost událostí na sebe reagovat umožňuje konstituci světa v jeho celistvosti. Hejdánek dále rozvíjí myšlenku hierarchické struktury událostí, kde interakce na základní úrovni otevírají prostor pro vznik událostí vyšších řádů. Tyto vyšší události jsou sice neseny a umožněny událostmi primordiálními, nicméně nejsou na ně redukovatelné ani jimi nejsou přímo tvořeny ve smyslu pouhého skládání částí. Svět je tedy nahlížen jako dynamický proces neustálých interakcí, nikoliv jako statický soubor elementárních částic či izolovaných faktů. Tento přístup klade důraz na relační a procesuální povahu skutečnosti, kde klíčovým prvkem je právě vzájemné působení a odezva mezi jednotlivými ději, což tvoří základní ontologický rámec autorova uvažování o povaze univerza.
[Události prvního řádu – primordiální]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 3. 1984
Tento text analyzuje filosofický koncept událostí prvního řádu, označovaných také jako primordiální události, v myšlení Ladislava Hejdánka. Tyto události představují základní rovinu jsoucen a jsou definovány jako uskutečněné fluktuace nicoty. Charakteristickým rysem primordiální události je její naprostá pomíjivost: událost vzniká, probíhá a zaniká, aniž by po ní zůstala jakákoliv stopa, pokud nedojde k interakci s jinou událostí. Samy o sobě tyto události nezakládají objektivní realitu ani reálný svět a nejsou považovány za jeho součást. Text se zaměřuje na ontologickou povahu těchto entit, které sice tvoří elementární rovinu existence, ale postrádají trvalost nezbytnou pro konstituci světa v širším slova smyslu. Autor tak vymezuje hranici mezi čistým děním primordiálních událostí a strukturovanou skutečností, která vyžaduje komplexnější interakce a návaznosti.
[Vznik času a prostoru v důsledku interakcí primordiálních událostí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 3. 1984
Tento text se zabývá ontologickým původem času a prostoru, které autor chápe jako fenomény konstituované až na základě interakcí tzv. primordiálních událostí. Klíčovým faktorem pro tento proces je reaktibilita a dostatečná hustota těchto událostí. Autor však poukazuje na zásadní filosofický paradox: jak lze legitimně hovořit o hustotě v souvislosti s primordiálními událostmi, pokud časoprostor, v němž by se hustota dala měřit, ještě nebyl ustaven? Text reflektuje Hejdánkovy úvahy o vztahu mezi děním a strukturou a zpochybňuje předpoklad předem daného rámce existence. Tato úvaha vede k hlubšímu zkoumání povahy objektivní reality a možností jejího popisu v termínech, které teprve čekají na své zformování v důsledku probíhajících procesů. Abstract se snaží postihnout napětí mezi procesualitou a jejími výslednými parametry v kontextu české fenomenologické tradice.
[Filosofie jako specifický druh umění]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 4. 1984
Tato stručná poznámka z dubna 1984, napsaná v kontextu neurologického oddělení, předkládá provokativní tezi o povaze filosofie jako specifického druhu umění. Autor v textu rozvíjí myšlenku, že filosofie se zásadně odlišuje od všech ostatních uměleckých forem svou unikátní schopností sebereflexe a vnitřní metodologií. Zatímco běžné umění a jeho kritika jsou často oddělené entity, filosofie je podle autora jediným uměním, které se svou vlastní kritikou přímo splývá a je s ní v ideálním případě totožné. Tato kritika není vnímána jako vnější hodnocení hotového díla, ale funguje jako základní pracovní metoda v nejvlastnějším oboru filosofického zkoumání. Text tak definuje filosofii skrze její schopnost integrovat kritickou analýzu přímo do procesu tvorby a myšlení. Tímto splynutím metody a předmětu se filosofie stává svébytnou disciplínou, kde se hranice mezi tvůrčím aktem a jeho reflexí zcela stírají, což z ní činí vrcholnou formu intelektuálního umění.
[Oficiální a neoficiální filosofie v přítomné situaci]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 4. 1984
Tento text z roku 1984 kriticky reflektuje stav filosofie v tehdejším Československu, přičemž se zaměřuje na hluboký rozpor mezi oficiální a neoficiální intelektuální činností. Autor poukazuje na to, že v tehdejším totalitním režimu je legitimní filosofování omezeno výhradně na státem placené a kontrolované pracovníky, kteří svou činnost vykonávají jako řemeslo pro obživu. Jakékoli nezávislé myšlenkové úsilí bez státního dohledu a finančního zajištění je a priori považováno za podezřelé a jsou mu kladeny systematické překážky. Text argumentuje, že tato nucená oficializace oboru nevyhnutelně vede k jeho vnitřnímu úpadku a transformaci v pouhou sofistiku, která rezignuje na hledání pravdy ve prospěch ideologické konformity. Rozdíl mezi svobodným bádáním a státem řízenou institucionální praxí je klíčovým faktorem určujícím integritu filosofické práce. Dokument představuje cenné svědectví o intelektuální nesvobodě a úsilí o zachování autentického myšlení v prostředí, kde je nezávislá filosofie vnímána jako nežádoucí prvek narušující státní monopol na poznání.
{Událostné dění – skutečné}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 4. 1984
Tento filosofický text se do hloubky zaměřuje na ontologickou povahu událostného dění a jeho zásadní vztah k fenoménu bytí. Autor precizně rozlišuje mezi vnějšími, mechanickými procesy, které probíhají zcela nezávisle na lidském vědomí, a událostmi, do nichž jsme my jako subjekty plně ponořeni a kterým musíme aktivně čelit. Právě tato vědomá a energetická účast je v textu chápána jako stav, který má mnohem blíže k autentickému bytí než pouhá setrvačnost vnějších struktur. Bytí se v tomto pojetí neustále stává a proniká do světa skrze uskutečňování toho, co dosud není, ale co podle mravního či ontologického imperativu být má. Celý tento dynamický proces je dále zprostředkován skrze takzvané superudálosti a supersubjekty, které povyšují bytí na kvalitativně vyšší úroveň. Vnější prostředí je pak vnímáno pouze jako pasivní kulisa pro toto skutečné dění. Text zdůrazňuje, že i ty události, které nejsou zcela autentické, ale jsou integrovány lidským záměrem a porozuměním, si zachovávají vyšší ontologickou hodnotu než mrtvé vnější procesy.
Zkušenost I
Tento dokument představuje přepis zvukového záznamu diskuse, pravděpodobně z vysokoškolského semináře, který se zaměřuje na problematiku "bezprostřední zkušenosti" a intencionálních předmětů. Diskuse se dotýká filosofických konceptů jako je vztah mezi intencionálním předmětem, modelem a skutečností, kterou tento model reprezentuje. Zdůrazňuje se, že intencionalita míří za konstruované modely k samotné realitě. Dále se zkoumá konec éry pojmového myšlení, které pracuje s neměnnými modely, a poukazuje se na omezení takového myšlení, například při určování druhu kaktusu pomocí pojmů jako "varieta" nebo "druh". Klíčovým bodem je rozlišení mezi dobře konstituovaným intencionálním předmětem a samotnou skutečností, s polemikou proti tradici, která ztotožňuje myšlení a bytí. Fenomény jsou prezentovány jako celky, nikoli jako atomární data. Záznam zmiňuje také historický přístup Josefa Rádla k tomuto tématu a expilicitně odkazuje na knihu "Appeal to immediate experience". Část diskuse se věnuje také "nedanosti počitků" a vztahu mezi res cogitans a res extensa.
Zkušenost I
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 7. 5. 1984
jedná se o přípravu k tomuto výslednému dokumentu:- Zkušenost I
Tento text zkoumá vnitřní vztah mezi vnímáním a věděním a dospívá k závěru, že neexistuje čistý smyslový vjem bez intervence myšlení a porozumění. Autor argumentuje, že každé vnímání je postaveno na historické bázi, neboť k rozpoznání přítomného je nutná předchozí znalost z minulosti. Prostřednictvím interpretace Platónova dialogu Theaitetos a odkazů na předsokratiky text odmítá empiristické pojetí počitků jakožto umělých psychologických konstrukcí a zdůrazňuje, že chápání je konstitutivní složkou samotného vjemu. Klíčovým tématem je napětí mezi intencionálním předmětem, který je myšlenkovým modelem, a daností samotné skutečnosti, kterou si nemůžeme vymýšlet. Text směřuje k redefinici pojmu zkušenost a kritice naivního empirismu. Závěrem autor připravuje půdu pro hlubší zkoumání fenoménů a způsobu, jakým se nám skutečnost dává, přičemž odkazuje na fenomenologii a dílo Emanuela Rádla.
Zkušenost II
Přednáška „Zkušenost II“ se zabývá Rádlovou kritikou empiristických teorií vnímání a poznání, které vycházejí z elementárních dat smyslů. Kritika se soustředí na dva hlavní směry: výtku pasivismu a ahistoričnosti. Rádl odmítá existenci atomických elementů poznání, jako jsou imprese či senzace, a zdůrazňuje aktivní povahu každého vjemu, do něhož zasahuje rozum. Zkušenost není pouhým pasivním vtisknutím dat do mysli, ale aktivním procesem formovaným rozumem. Přednáška také zkoumá Rádlovo zařazení Kanta do empiristické tradice a jeho kritiku Kantova pojetí zkušenosti, které Rádl považuje za nedostatečně radikální v uznání aktivity rozumu. Dále se text věnuje Rádlovu důrazu na historii a historičnost v poznávání, které ovlivňuje naše aktuální vnímání a poznávání skrze předchozí zkušenosti, ať už osobní či společenské. Celkově přednáška rozebírá Rádlovu filosofii v kontextu epistemologických debat o povaze poznání a zkušenosti.
Zkušenost II
Tento text analyzuje pojetí zkušenosti u Emanuela Rádla, jak jej interpretoval autor v roce 1984. Rádl zásadně odmítá představu pasivního vnímání založeného na atomických datech a zdůrazňuje aktivní roli rozumu a historičnosti v procesu poznávání. Každý vjem je pro něj aktem mysli, nikoliv čistou daností. Rádl v tomto smyslu koriguje Kantův přístup a tvrdí, že i smyslový materiál je již „polotovarem“ vytvořeným rozumem. Zkušenost není chápána jako pouhé uchovávání poznatků v paměti, ale jako dynamická soustava návodů k jednání a praxi. Člověk se učí vnímat svět skrze sociální interakce a tradice, což mezi nás a realitu vkládá „hustou síť zkušenosti lidstva“. Text zdůrazňuje, že cílem poznání musí být otevřenost vůči novému, nikoliv jen rozpoznávání již známého. Závěrem autor nastiňuje noetický problém vědecké objektivity v rámci tohoto světa, který je vždy zprostředkován dějinnou a lidskou aktivitou.
Zkušenost III
Tento text zkoumá povahu poznání a lidského rozhodování skrze metaforu „kůží“, které člověk nosí a skrze které vnímá realitu. Zkušenost III se zabývá tím, jak jedinec musí aktivně hledat a „vstupovat“ do nových „kůží“ – nových perspektiv a způsobů chápání – aby mohl činit informovaná rozhodnutí. Autor poukazuje na to, že poznání není jen pasivním přijímáním informací, ale aktivním procesem interpretace a překonávání subjektivních omezení. Příklady z astronomie ilustrují, jak nové metody pozorování (např. rádiové vlny vedle světelných) rozšiřují naše chápání vesmíru a ukazují, že i rozpory mezi různými „kůžemi“ mohou vést k hlubšímu poznání. Diskuse se dotýká i role jazyka v myšlení a kritiky tradičních pojmových struktur. Dále text rozebírá vztah mezi jednotlivými „kůžemi“ a obecně platným způsobem chápání světa, přičemž zdůrazňuje, že i revoluční objevy jsou podmíněny dobou, ale zároveň ji mohou z problematizovat a posunout dál. V závěru se autor věnuje otázce nekonečného pokroku poznání a zdůrazňuje, že každá zkušenost je jak návodem k jednání, tak i omezením, které nám zároveň ukazuje, co vidíme, i co nám zůstává skryto.
Poznání I
Tato přednáška se zaměřuje na obecnou problematiku poznání, navazujíc na předchozí témata vnímání a zkušenosti. Klade důraz na odmítnutí představy přednostního zdroje poznání, ať už smyslového (empirismus) nebo rozumového (racionalismus). Autor argumentuje, že ani smyslová data nejsou čistou daností, ale jsou vždy ovlivněna myšlením, a naopak rozum pracuje s daty získanými skrze smysly. Zdroj omylů tedy nelze připsat pouze jedné straně; chyby mohou vznikat jak ve smyslovém vnímání, tak v jeho interpretaci. Pravdivost a jistota poznání tak spočívá v konfrontaci různých poznávacích přístupů, nikoliv v nalezení absolutního základu. Dále je zdůrazněno, že vnímání není jen pasivním přijímáním smyslových dat, ale je vždy historicky a kontextuálně zarámované, nikdy nepracuje s izolovanými prvky, nýbrž vždy s celky a jejich vzájemnými vztahy.
Zkušenost III + Poznání I
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 4. a 11. 6. 1984 ◆ poznámka: kazeta LVH35VA
Tento text zkoumá povahu poznání a zpochybňuje existenci jakéhokoli výsadního zdroje pravdy či jistoty. Autor kritizuje tradiční rozdělení na smyslové a rozumové poznání a ukazuje, že vnímání a myšlení jsou neoddělitelně propojeny prostřednictvím interpretačních procesů. Klíčovým tématem je hierarchie reflexe, která umožňuje přechod od pouhého mínění k vědění skrze kontrolu myšlenkových aktivit. Pojmové myšlení je představeno jako nástroj, jenž díky odstupu od reality umožňuje metodický výzkum, avšak vyžaduje neustálou revizi a vědomí vlastní relativity. Dokument zdůrazňuje, že každé poznání je situované a musí být korigováno v širším kontextu, což je úkol filosofie, bez níž se specializovaná věda neobejde. V závěru je kladen důraz na praktické a etické důsledky poznání a na směřování k jediné pravdě, která integruje předmětné i nepředmětné aspekty skutečnosti a umožňuje vzájemné porozumění v lidském životě.
Poznání II
Tento přepis přednášky z roku 1984, nazvané „Poznání II“, se zaměřuje na vývoj a význam pojmového myšlení. Přednášející, Hejdánek, zdůrazňuje, že pojmové myšlení představuje zásadní historický zlom, neboť poprvé umožňuje reflexi a odstup od reality i od vlastních myšlenkových procesů. Tato schopnost kontroly a reflexe je klíčová pro systematické a metodické zkoumání světa. Hejdánek kritizuje označování starověkých čínských, indických nebo egyptských „filosofií“ za pojmové myšlení, jelikož jim podle něj chybí tato klíčová vlastnost. Dále se věnuje schopnosti pojmového myšlení předvídat budoucí jevy na základě matematických a myšlenkových konstrukcí, což ilustruje na příkladech z astronomie (Neptun, Pluto) a chemie (Mendělejevova tabulka). Přednáška se dotýká také omezení pojmového myšlení a nutnosti jeho revize, zejména s ohledem na moderní fyziku a možnost existence alternativních forem myšlení. Diskutuje se vztah teorie a empirie, nutnost propojení poznání s praktickým životem a etickými aspekty, a možnost „jiného myšlení“, které by mohlo překonat limity dosavadních pojmových struktur, aniž by ztratilo jejich pozitivní přínos v podobě odstupu a možnosti kontroly.
Apeiron a nicota
Přednáška zkoumá Anaximandrův koncept apeiron a jeho vztah k pojmu nicoty. Analyzuje základní fragmenty Anaximandrova díla a různé interpretace jeho myšlenek, zejména v kontextu Aristotelovy a Simpliciovy interpretace. Diskutuje se Anaximandrovo pojetí vzniku světa vylučováním protikladů skrze věčný pohyb, což je kontrastováno s tradičním výkladem změny živlů. Dále se přednáška dotýká moderních kosmologických teorií, jako je Velký třesk, a hledá paralely s Anaximandrovým myšlením. Zkoumá se také Aristotelovo a Hyppolitovo chápání neomezeného jako nesmrtelného, nehynoucího, věčného a nestárnoucího, a jeho souvislost s obsahem všech světů v apeironu. Zdůrazňuje se Anaximandrovo zavedení pojmu arché a problematika jeho interpretace jako pralátky (hylé). Přednáška se zabývá zejména Aristotelovou interpretací apeiron jako formy bez hranic a potenciálu, která je zpochybňována. Analyzuje se rozpor mezi tvrzením, že apeiron obsahuje všechny světy, a konceptem vzniku světa vylučováním protikladů. Hovoří se o tom, že apeiron je zdrojem vzniku, ale sám do věcí nepřechází. Diskutuje se o povaze věčného pohybu a o tom, jak moderní fyzika (vakuum, fluktuace vakua) rezonuje s Anaximandrovým myšlením. Přednáška končí zamyšlením nad tím, zda je apeiron něčím, co je „mimo člověka“, nebo zda je definováno ve vztahu k jeho nemožnosti to nahlédnout, a jak toto pojetí může souviset s moderními kosmologickými teoriemi.
Zpráva o práci filosofického semináře
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ zpráva, česky, vznik: 30. 6. 1984
- in: Svědectví, XIX, 1984, č. 73, str. 23-26 (pod názvem: "O Hejdánkově semináři")
Tato zpráva dokumentuje činnost soukromého filosofického semináře dr. Ladislava Hejdánka v letech 1980–1984. Text nejprve nastiňuje prehistorii bytových seminářů v Československu, od aktivit Jana Patočky po útlum po roce 1968. Podrobně popisuje vznik Hejdánkova semináře jako reakci na represi vůči Juliu Tominovi a snahu o udržení neoficiálního vzdělávání. Seminář, konaný pravidelně v Hejdánkově bytě, se stal významným centrem svobodného myšlení navzdory neustálému policejnímu dohledu a perzekuci účastníků. Zvláštní pozornost je věnována mezinárodní spolupráci, zejména návštěvám zahraničních filosofů z Oxfordu, Francie a Nizozemska, včetně incidentu se zatčením Jacquesa Derridy. Autor reflektuje význam semináře, který nesloužil jako náhrada univerzitního studia, ale jako prostor pro zachování domácí filosofické tradice a živého kontaktu se světovou filosofií. Závěrečná část obsahuje statistické údaje o počtu přednášek a seznam zahraničních hostů, kteří v daném období v Praze vystoupili.
Událost
Tento text se zabývá definicí a charakteristikami události. Událost je chápána jako vnitřně integrované dění s počátkem, průběhem a koncem. Zdůrazňuje se, že dění události není jen lineární časovou změnou, ale zvnějšňováním vnitřního. Počátek události předchází její fyzické uskutečnění a tato fáze, stejně jako závěrečná fáze zvnějšnění, překračuje hranici mezi vnitřním a vnějším po určitou dobu. Událost může reagovat na jiné události pouze ve své „střední“ fázi, zatímco jiné události na ni mohou reagovat během jejích tří fází. Text také rozlišuje mezi primordiálními událostmi a ostatními, přičemž primordiální události se vyznačují jedinečným časovým směrem z budoucnosti do minulosti, na rozdíl od vnitrosvětských událostí, které se řídí dvojím časovým směrem. Tento dvojí pohyb je základem pro dění vyšších úrovní událostí, včetně pohybu zvnitřnění.
Tolerance dnes a zítra
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 12. 8. 1984
- in: Laudatio R. P. Radimu Paloušovi k šedesátinám, Praha: Edice Expedice, 1984
- in: Svazky pro dialog, 1984, č. 21, str. 12–25 (samizdat)
Text "Tolerance dnes a zítra" (1984) kriticky přehodnocuje koncept tolerance v kontextu dějin i moderní společnosti. Autor vychází z reflexe Tolerančního patentu Josefa II., který vnímá nikoli jako úplnou svobodu, nýbrž jako mocensky vymezenou snášenlivost, jež oslabila vnitřní integritu českého protestantismu. Jádrem úvahy je kritika asymetrie obsažené v pojmu tolerance, kde jedna strana milostivě "snáší" druhou. V oblasti idejí a víry autor varuje před lhostejností, kterou tolerance často maskuje. Místo pasivního snášení odlišnosti navrhuje cestu respektu, kritického dialogu a aktivního naslouchání protivníkovi, což je jediný způsob, jak se přiblížit k pravdě. Tolerance má své místo jako ochrana menšin a společenských okrajů, které mohou být zdrojem budoucího vývoje, avšak pro zdravý duchovní život je nezbytný otevřený argumentační zápas. Cílem není lhostejný klid, ale překonávání rozdílů skrze pochopení a integraci pozitivních hodnot druhého, čímž se společnost posouvá k vyšší mravní a intelektuální úrovni.
Filosofická kosmologie 1
Tento dokument představuje zahájení semináře o filosofické kosmologii. Přednášející vysvětluje svůj záměr prozkoumat toto téma, přestože filosofie v posledních dvou stoletích zaznamenala odklon od přírodních věd, často kvůli negativním asociacím s německou „Naturphilosophie“. Diskutuje se o příčinách tohoto odklonu, včetně traumatických zkušeností s marxistickým dogmatismem v přírodních vědách a snahy neopozitivismu o vymezení filosofie jako meta-disciplíny. Přednášející zdůrazňuje nutnost propojení lidského sebepojetí se světem a naopak, jakožto základní princip filosofické kosmologie. Dokument také poukazuje na moderní astrofyzikální teorie, jako je vznik vesmíru z kvantových fluktuací vakua, a zdůrazňuje jejich filosofické implikace pro naše chápání existence, života a lidského místa ve vesmíru. Téma je naléhavé, protože se na rozhraní vědy a filosofie otevírají nové otázky.
Filosofická kosmologie 1
Tento text se zabývá vztahem mezi filosofickou kosmologií a sebepojetím člověka v dějinách evropského myšlení. Autor kritizuje moderní odklon filosofie od přírodních věd, který vyústil v hluboký rozpor mezi vědeckým obrazem vesmíru jako pustiny hmoty a „přirozeným“ světem lidského života. Skrze analýzu historických pramenů, jako je Epos o Gilgamešovi, biblické žalmy a antické pojetí kosmu, text ukazuje, jak je lidské vědomí neodmyslitelně spjato s chápáním celku světa. Jsou definovány tři hlavní tradice evropského sebepochopení: židovsko-křesťanská, řecká a novověká vědecká. Autor se věnuje krizi moderního subjektu, který se pod vlivem astronomických objevů cítí být v kosmu cizincem a pouhou náhodou, což ilustruje na myšlenkách Blaise Pascala a Jamese Jeanse. Závěrem text směřuje k potřebě nové filosofické reflexe, která by překonala tento pesimismus, například skrze Teilhardův koncept komplexity, a znovu nalezla důstojné místo člověka v řádu bytí.
Filosofická kosmologie 1
Text představuje úvod k semináři o filosofické kosmologii z roku 1984. Autor v něm kriticky reflektuje soudobý odklon filosofie od přírodovědy a tematizace přírody, což dává do souvislosti s negativní pověstí německé Naturfilosofie a diletantismem marxistických interpretací. Analyzuje český kontext, zejména rozpor mezi antropologickým a neopozitivistickým proudem, které oba shodně vytěsnily přírodu z pole filosofického zájmu. Klíčovým tématem je překonání roztržky mezi „přirozeným světem“ (Lebenswelt) a vědeckým kosmem. Autor argumentuje, že sebepojetí člověka a pojetí světa jsou dvě strany téže mince; člověk není jen součástí prostředí (osvětí), ale bytostí žijící „na světě“ a vztahující se k celku skutečnosti. Prostřednictvím reflexe aktivní zkušenosti a prolamování horizontů člověk ustavuje svou specifickou otevřenost. Závěrečná část a diskuse se zaměřují na odlišení lidské existence od zvířecího bytí, přičemž zdůrazňují nutnost integrovat kosmologické a antropologické hledisko pro dosažení nezkresleného obrazu skutečnosti.
Filosofická kosmologie 3 (Pascal)
Přednáška se zabývá konceptem uspořádaného vesmíru v kontextu filosofické kosmologie, od antického Řecka až po moderní vědu. Diskutuje se postoj řeckých filosofů k řádu světa navzdory jejich kritice náboženství. Věnuje se Herakleitovu pojetí neustálé změny a jeho vztahu k logu, jakož i postavení člověka v kosmu. Text dále zkoumá proměny v chápání vesmíru, zejména pád geocentrického a vzestup heliocentrického modelu, a jejich teologické a filosofické důsledky. Zvláštní pozornost je věnována myšlení Pascala, který zdůrazňuje lidskou nicotnost tváří v tvář nekonečnu, ale zároveň jeho jedinečnost. Závěrečná část rozebírá vztah mezi vědou a filosofií, nutnost jejich vzájemné interakce a kritiky, a to na příkladu existenciální filosofie a jejího vztahu k vědeckým poznatkům o člověku a vesmíru.
Filosofická kosmologie 4
Text je přepisem přednášky Ladislava Hejdánka z cyklu Filosofická kosmologie, která se zabývá vztahem moderní vědy a postavení člověka ve vesmíru. Hejdánek nejprve analyzuje astrofyzikální vizi Jamese Jeanse, jenž líčí vesmír jako nesmírný, pustý a k životu lhostejný prostor, kde je vznik planet a života pouze nepravděpodobnou náhodou. Tato perspektiva navazuje na pascalovskou úzkost z nicotnosti člověka. Autor dále kriticky zkoumá Engelsovu Dialektiku přírody a jeho koncept věčného koloběhu hmoty. Hejdánek zpochybňuje Engelsovo „vědecké nadšení“ a útěchu čerpanou z představy, že hmota ve svých proměnách zůstává stejná a nutně znovu zrodí myslícího ducha. Argumentuje, že takový materialismus, podobně jako Hegelův idealismus, vede ke „ztrátě subjektu“ a znevážení jedinečné, neopakovatelné lidské individuality. Přednáška směřuje k potřebě nového filosofického promyšlení světa, které by překonalo redukcionismus vědy i archaické mýty a navrátilo člověku jeho smysluplné místo v kosmu.
Filosofická kosmologie 5 (Teilhard de Chardin)
Tento přepis přednášky z filosofické kosmologie se zabývá povahou myšlení a jeho odlišením od zvířecích instinktů a reakcí. Diskutuje se, zda lze jednání psů nebo starověkých lidí považovat za myšlení, a zdůrazňuje se potřeba definovat, co přesně myšlením rozumíme. Dále se přechází k tématu vztahu člověka a světa, přičemž se objevují myšlenky o Heideggerově pojetí světa jako Weltgrund (základ světa) a Schelerově pojetí základu věcí. Téměř celá druhá část přednášky se věnuje filosofii Pierre Teilharda de Chardina, jeho pojetí kosmického vývoje, konvergence k bodu omega a vztahu člověka s vesmírem. Hejdánek polemizuje s interpretacemi Teilhardova díla a zdůrazňuje, že pro Teilharda je podstatný vývoj vědomí a reflexe, nikoli jen pouhá linearita času. Dále se rozebírá individualita atomů a jejich role v živých organismech, přičemž se kritizuje mechanistické pojetí vědy a zdůrazňuje se nutnost zkoumat nejen "jak", ale i "co" a "proč" v rámci vědeckého bádání. V závěru se zdůrazňuje provázanost pojetí světa a pojetí člověka, což je klíčové pro filosofické zkoumání.
Filosofická kosmologie 6
Tento dokument zachycuje fragmentovanou diskusi mezi dvěma osobami o povaze reality, částic a vesmíru, která se dotýká témat z filosofie i fyziky. Diskuse začíná spekulacemi o rozpadu protonů a kvarků a postupně se přesouvá k hlubším otázkám, jako je povaha vakua, vznik vesmíru a možnost existence mnoha světů. Jeden z diskutujících, zjevně filosof, se snaží aplikovat filosofické koncepty, jako je „nicota“ a „primordiální události“, na moderní fyzikální teorie, zatímco druhý, pravděpodobně fyzik nebo někdo s hlubšími znalostmi fyziky, nabízí techničtější pohledy a koriguje některé filosofické představy. Zkoumají se koncepty jako virtuální částice, anihilace, hmota a antihmota, a narativní struktura reality, která se zdá být založena na událostech spíše než na trvalých entitách. Diskuse zdůrazňuje obtížnost komunikace mezi různými obory a hledání společné řeči pro pochopení složitých kosmologických a metafyzických otázek.
Filosofická kosmologie 7
Přednáška se zabývá koncepty vzniku a vývoje vesmíru, srovnávajíc je s Leibnizovými monádami a zdůrazňujíc analogie v myšlenkových strukturách. Diskutuje možnost existence jiných vesmírů a fyzikálních dějů mimo náš vesmír, s důrazem na interakce a virtuální částice. Zkoumá povahu virtuálních částic, jejich krátkou existenci a obtížnost jejich lokalizace a temporalizace. Dále se zabývá vznikem bílých děr jako potenciálních prekurzorů nových vesmírů a struktuře vesmírných buněk. Přednáška rozebírá otázku, zda vesmír existuje odjakživa, nebo zda vznikl v určitém čase, a jaké jsou filosofické a vědecké implikace obou možností. Zabývá se také otázkou pojetí času a prostoru v kontextu kosmologie, zejména v návaznosti na Aristotelovu interpretaci raných filosofů a Davida Bohma. V druhé části se přednáška věnuje definici vesmíru jako celku, kriticky analyzuje Daviseovy postuláty a zkoumá problémy spojené s pojmy "celkovost" a "fyzická věc". Dále se dotýká otázky povahy událostí a jejich vzájemné závislosti v kontextu času a prostoru, a diskuse se stočí k interpretaci biblických textů a povaze dětské nevinnosti.
Filosofická kosmologie 8 (Geneze)
Přednáška se zabývá konceptem časoprostoru a jeho genezí, vycházejíc z předpokladu, že časoprostor je vlastností každého událostného dění, nikoli jen univerzálním pozadím. Autor argumentuje, že vesmírný časoprostor je složitou strukturou vznikající překrýváním a vzájemnou interakcí časoprostorů jednotlivých událostí. Tato myšlenka je dále rozvíjena skrze analogii s biosférou a konceptem „osvětí“ (Umwelt) od von Uexkülla, kde se individuální subjektivní světy prolínají a vytvářejí realitu. Diskutuje se také terminologická potíž mezi „subjektivním“ a „subjektním“ a role přirozených jednotek jako subjektů v utváření časoprostoru. Dále se přednáška věnuje problematice vzniku vesmíru z „ničeho“ (creation), konceptu stvoření bez stvořitele a srovnání s vznikem hvězd. Argumentuje se proti zjednodušenému výkladu velkého třesku jako pouhého výbuchu a zkoumají se kosmologické důsledky druhého zákona termodynamiky a otázky spojené s věčností vesmíru. Závěrem se přednášející dotýká otázky fluktuací kvantové teorie na Planckově škále, konceptu superprostoru a nutnosti revize pojetí kauzality a času.
Sborník Evropská identita
Tento text se zabývá hledáním podstaty evropské identity, kterou nevidí v povrchních projevech, ale v hlubinných duchovních základech. Specifičnost Evropy spočívá v paralelním zrodu dvou forem reflexe, které společně vedly k překonání mýtu. Prvním pilířem je řecká tradice, která světu přinesla pojmové myšlení. Druhým pilířem je tradice hebrejská, která objevila budoucnost jako domov a postavila se proti cyklickým archetypům. Křesťanství je v tomto kontextu chápáno jako místo syntézy těchto dvou proudů. Autor zdůrazňuje, že evropské dědictví nemá být pouze konzervováno, ale chápáno jako závazek, který je třeba předat dál. Věrnost Evropy sobě samé znamená věrnost hodnotám, které rozpoznali její největší myslitelé. Víra je zde interpretována jako osvobození pro budoucnost, což v důsledku vede k nastolení míru. Evropa je definována svým úkolem pracovat na společné budoucnosti lidstva skrze toto duchovní osvobození.
Filosofická kosmologie 9
Tento text se zabývá osobností a myšlením Pierra Teilharda de Chardin, jezuitského kněze, paleontologa a filosofa. Zdůrazňuje jeho neobvyklou interdisciplinární perspektivu, která spojovala teologii, biologii a geologii, a jeho snahu integrovat vědecké poznatky s náboženským pohledem na svět. Popisuje jeho životní dráhu, včetně problémů s řádem a zákazů publikování, které ho přinutily vydávat své práce v kruzích přátel. Dále text představuje Teilhardovy klíčové koncepty, jako je „ultrakorpuskularizace“ a „větvení“ jako mechanismy evoluce, a jeho kritiku myšlenek Pascala a Jeans. Teilhardův pohled na vesmír jako na směřující k vyšší složitosti a vědomí, kde člověk hraje klíčovou roli jako nositel tohoto vývoje, je prezentován jako hluboce inspirativní, přestože obsahuje i kontroverzní aspekty a náročné myšlenkové skoky.
Filosofická kosmologie 10
Diskuse se zaměřuje na povahu expanze vesmíru a roli gravitace v něm. Hlavní řečník, Hejdánek, vysvětluje na příkladu hozeného kamene, že gravitace by měla postupně zpomalovat rychlost galaxií vzdalujících se od sebe po Velkém třesku. Jiný hlas se snaží přirovnat tento jev k praskající pružině, kde se tah zmenšuje a konce se pohybují vlastní rychlostí. Diskuse se dále stočí k otázce zachování energie ve vesmíru, k možnému vlivu jiných vesmírů a k povaze reality – zda je předmětná či nepředmětná. Hejdánek obhajuje tezi, že skutečnost není pouze předmětná, ale má i nepředmětnou stránku, a že moderní myšlení tuto nepředmětnou stránku zanedbává. Závěr přednášky se dotýká konceptu události jako základní jednotky reality, která má začátek, průběh a konec, a zavádí pojem „reaktivity“ jako náhrady za kauzalitu. V poslední části se probírá evoluční teorie, zejména role náhody a nutnost integrace mutací do genetické informace, a srovnává se s vývojem života a myšlení. Diskuse se dotkne i vzniku hvězd a černých děr a podstaty vesmíru.
1985
Nepředmětná „entita“?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1985?
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 10.7–15 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 9.16–22
Tato studie představuje kritickou reflexi textu Milana Balabána o „nepředmětném Bohu“. Autor oceňuje Balabánův pokus o nové uchopení teologických témat prostřednictvím filosofie nepředmětnosti, zároveň však poukazuje na závažné terminologické a metodologické nedostatky. Hlavní námitka směřuje k Balabánovu užívání pojmu „entita“ ve spojení s nepředmětností, což autor považuje za vnitřní rozpor (contradictio in adiecto). Pokud je Bůh chápán jako ryzí nepředmětnost, nemůže být označován jako jsoucno či entita, neboť tato slova implikují předmětnou stránku skutečnosti. Text dále analyzuje problematiku niternosti, kterou autor nepojímá jako uzavřený subjektivismus, ale jako prostor pro „ekstatické“ setkání s Pravdou. Kritika se dotýká také nekritického přebírání tradičních kategorií jako „osoba“ či „subjekt“, které Boha nechtěně zpředmětňují. Cílem stati je prohloubit diskusi o nepředmětném myšlení a zdůraznit potřebu filosofické přesnosti v teologickém diskurzu, aby se předešlo konfuzím a návratu k překonané metafyzice.
Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti
digitized
skeny ◆ česky, 1985, Praha: [s. n.]; Edice Oikoumené [samizdat], sv. 6 (243 s.) [skutečný rok vydání: 1986; chybí s. 94–97 (chyba číslování)]
Předmluva [Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti (1986)], str. II–III | Svět bez člověka, str. 1–11 | O pravdě v umění a ve filosofii, str. 12–27 | Filosofie člověka a tzv. „nepředmětné myšlení“, str. 28–47 | Poznámka k otázce nepředmětného myšlení, str. 48–56 | Nepředmětné myšlení (Fragment), str. 57–84 | Nepředmětné myšlení a nepředmětná skutečnost, str. 85–178 | Pět poznámek k textu LvH, str. 179–202 | K diskusi o nepředmětnosti. Odpověď na „pět poznámek“ J. S. Trojana (1983), str. 203–241 | Poznámky k textům [Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti], str. 242–243
Souvislost Února se Srpnem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | fragment, česky, vznik: 1983/1985 ◆ poznámka: Text připravovaný pro Svazky pro dialog (mezi lety 1983 a 1985); nedokončeno
Tato recenze se zabývá knihou prof. Jiřího Hájka "Setkání a střety", napsanou v roce 1981 a vydanou u příležitosti patnáctého výročí intervence v srpnu 1968. Autor knihu prezentuje jako reflexi nad obecně známými historickými událostmi, s důrazem na opakující se vzorce v české historii. Hájek navrhuje model, kdy jsou pokrokové tendence přerušovány prudkými zvraty způsobenými vnějšími tlaky, které vedou k zotročování společnosti. Recenzent však Hájkovu interpretaci konkrétních událostí, jako je Únor 1948 a Srpen 1968, kritizuje. Tvrdí, že Hájkův výklad, který připisuje vzestup komunistické strany mnichovskému traumatu a selhání demokratického vedení, je zjednodušující. Recenzent zdůrazňuje, že Mnichov byl především projevem nespolehlivosti západních spojenců a změnou mocenských pozic ve střední Evropě. Také poukazuje na obrovský vliv Sovětského svazu a na hlubokou neznalost jeho společenského vývoje v československé společnosti, což usnadnilo komunistický převrat. Recenze končí předčasně, ale naznačuje další polemiku s Hájkovou apologetikou.
Život a slovo. Eseje II
digitized
česky, 1985, Praha: [s. n.]; Edice Oikoumene [samizdat], sv. 5 (282 s.)
Předmluva [Život a slovo. Eseje II], str. 2–3 | Bios, mythos, logos, str. 4–43 | Mythos, filosofie a „nepředmětná skutečnost“, str. 44–79 | K otázce založení „ontologie subjektivity“, str. 80–102 | „To pravé“ pro přítomnost a člověk, str. 103–143 | Variace a reflexe na témata vězeňských dopisů Václava Havla, str. 144–190 | Básník a slovo. K otázce filosofické závažnosti básníkovy zkušenosti, str. 191–223 | Filosofie a společnost. K filosofickému odkazu Emanuela Rádla (21. 12. 1873 – 12. 5. 1942), str. 224–281 | Poznámky k textům [Život a slovo. Eseje II], str. 282
[Dobrý filosofický text]
Text definuje kvality dobrého filosofického textu, který se vyznačuje vnitřní koherencí a přítomností autorovy osobní i filosofické pozice. Na rozdíl od vědy autor z filosofického textu neustupuje, ale skrze něj vyjadřuje své pojetí světa, člověka a samotné filosofie. Porozumění takovému dílu vyžaduje aktivního čtenáře, který dokáže proniknout pod povrch slov k celkové myšlenkové strategii autora. Text varuje před dvěma nectnostmi: nekritickým přijímáním (filosofickým kýčem) i před apriorním odmítáním textu. Skutečným cílem filosofa není povrchní souhlas, ale hluboké pochopení, které se nejlépe projevuje v pronikavých námitkách podněcujících Sókratovský dialog. Filosofie je chápána jako nesnadný, ale nezbytný projekt, který v „intervenci pravdy“ reaguje na konkrétní situace. V závěru autor zdůrazňuje, že velká filosofie je vždy programem pro reformu světa a odpovědí na otázky své doby, čímž se odvolává na odkaz Emanuela Rádla.
1985.1 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1985 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Tento soubor filosofických zápisů z počátku roku 1985 představuje hlubokou reflexi zaměřenou na kritiku vědecké objektivity a zkoumání vztahu mezi subjektem, bytím a časem. Autor se věnuje fenomenologickým tématům, zejména Patočkovu pojetí přirozeného světa a Rádlově filosofii, přičemž zdůrazňuje omezenost čistě objektivizujícího přístupu vědy. Významnou část tvoří úvahy o „meontologii“ – disciplíně zkoumající nejsoucno – a o nepředmětném myšlení, které překračuje hranice tradiční ontologie. Texty reflektují také konkrétní společenskou situaci v tehdejším Československu, například udělení Ceny Jana Palacha a potřebu kontinuity české filosofické tradice reprezentované Masarykem a Rádlem. V závěru se autor pokouší o originální syntézu filosofie s moderní astrofyzikou skrze analýzu antropického principu a fluktuací vakua, čímž hledá nový model skutečnosti založený na „reaktibilitě“ událostí. Celkově jde o snahu o hlubší porozumění celku skutečnosti, který zahrnuje sféru nepředmětnosti, dějinnosti a osobní odpovědnosti.
1985.2 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1985 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Tento soubor filosofických reflexí z roku 1985 zkoumá široké spektrum témat od Ciceronovy etymologie slova „religio“ až po vztah mezi filosofií, vědou a státem. Autor kritizuje Hegelovo tvrzení, že filosofie je pouze svou dobou uchopenou v myšlenkách, a namítá, že pravé myšlení musí přesahovat přítomnost směrem k minulosti i budoucnosti. Významná část textu se věnuje hranicím moderní fyziky, zejména tam, kde selhává kauzalita (černé díry, kvantové vakuum), a kde je nezbytné nastolit otázku logu a nepředmětné skutečnosti. Historický spor mezi Hegelem a Schleiermacherem o akademickou svobodu slouží jako východisko pro úvahy o loajalitě filosofa v politicky omezeném prostředí. Autor dále využívá metaforu filosofie jako „endemie“, která v kultuře přetrvává i navzdory represím. Závěr dokumentu se soustředí na fenomenologii, konkrétně na Husserlův intencionální předmět, a obhajuje křesťanské myšlení jako kritický, dialogický nástroj pro analýzu pravdy a společenské odpovědnosti.
Bůh a nová fyzika [ad: P. Davies, God and the New Physics, London 1983]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 1985?
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 9.24–26 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 9.15–16
Tato recenze shrnuje knihu Paula Daviese „Bůh a nová fyzika“, která zkoumá průsečík moderní astrofyzikální kosmologie a teologických konceptů. Davies analyzuje, jak současná fyzika, zejména kvantová teorie a Velký třesk, poskytuje vědecký rámec pro pochopení stvoření, čímž překračuje historické spory mezi ateismem a apologetikou. Text zdůrazňuje Daviesův argument, že základní výzkum původu vesmíru nabízí jedinečnou příležitost k přehodnocení postavení člověka v kosmu. Ačkoliv recenzent poukazuje na autorovu omezenou erudici v oblasti filosofie a teologie, oceňuje jeho snahu přistupovat k „hypotéze Boha“ s vědeckou objektivitou. Klíčovým bodem je myšlenka, že „nová fyzika“ dospěla do stadia, kdy musí překračovat své vlastní hranice a zapojit se do širší filosofické reflexe. Dílo v závěru naznačuje, že věda může poskytnout spolehlivější cestu k pochopení božství než tradiční náboženství, a zdůrazňuje, že svět v sobě zahrnuje více, než co je patrné pouhým okem.
Filosofie, doba a skutečnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1985 ◆ poznámka: zatím nalezeno jen prvních 6 stran; datace určena podle textů, které tvoří pravděpodobnou přípravu k tomuto dokumentu
Tento článek se zabývá vztahem filosofie ke skutečnosti a jejímu dobovému ukotvení, přičemž reaguje na tradiční kritiku filosofů jako "snobů" odtržených od reality. Autor poukazuje na to, že filosofie se naopak snaží o hlubší a celistvější pochopení skutečnosti, na rozdíl od speciálních věd, které se zužují na dílčí oblasti. Kriticky hodnotí Hegelovo tvrzení, že „co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné“, zejména s ohledem na dobovou podmíněnost filosofie a jejího přijímání tehdejšími mocenskými strukturami. Hegelův obrat latinského přísloví na „Zde je růže, zde tanči“ je interpretován jako metafora smíření se se skutečností, přičemž „růže“ představuje rozum a „kříž“ přítomnost. Text zdůrazňuje, že filosofie sice vychází ze své doby, ale skrze paměť a vlastní dějiny si může udržet odstup a kriticky hodnotit nejen současnost, ale i společenské uspořádání z hlediska podpory filosofické svobody. Článek končí nastolením otázky, jak se má filosofie chovat v dobách, které nejsou filosofování nakloněny a znemožňují její veřejné působení.
Heidegger a theologie [ad: Alfred Jäger, Gott. Nochmals Martin Heidegger, Tübingen 1978]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 1985?
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 9.1–6 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 9.1–4
Tato recenze se zabývá dílem Alfreda Jägera Gott. Nochmals Martin Heidegger, které analyzuje vztah mezi Heideggerovým myšlením a theologií. Jäger tvrdí, že theologové dosud dostatečně nereflektovali Heideggerovy otázky týkající se bytí a nicoty. Kniha se zaměřuje na pozdního Heideggera a jeho interpretaci Schellinga, přičemž zdůrazňuje rozdíl mezi Hegelovým triumfalismem a Heideggerovou pokorou tváří v tvář krizi. Autor recenze oceňuje, že Jäger nepoužívá heideggerovský žargon, ale přistupuje k tématu s kritickým odstupem. Text zkoumá Heideggerovo pojetí dějin spásy jako sekularizovanou formu křesťanské eschatologie. Ačkoliv má Jägerovo dílo mírně protestantský sklon, je hodnoceno jako zásadní příspěvek k dialogu mezi filosofií a theologií. Nabízí hluboký vhled do problematiky identity, diference a místa Boha v moderním myšlení, čímž vybízí k odpovědnému theologickému vyrovnání se s Heideggerovým odkazem. Jägerova práce je vnímána jako užitečný průvodce pro ty, kteří se chtějí vyhnout pouhé nápodobě mistrova stylu a místo toho usilují o hlubší pochopení ontologických základů křesťanské víry v moderní době.
K přivítání PARAFu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ glosa, česky, vznik: 1985
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 11.1–3 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 10.1–2
Text vítá vznik časopisu PARAF v roce 1985 jako druhého fóra pro neoficiální filosofické a theologické myšlení v normalizačním Československu. Autor odmítá interpretaci této plurality jako projev rivality; naopak ji vnímá jako obranu před nivelizací myšlenkových koncepcí. Hlavním cílem je rekonstituce normálního intelektuálního ovzduší, které bylo v předchozích desetiletích devastováno. Text zdůrazňuje význam dialogu a široce pojaté ekumeničnosti, chápané jako otevřenost evropské kulturní tradici. Filosofie je zde definována nikoli jako držení pravdy, ale jako láska k moudrosti, která vyžaduje kritickou reflexi a neustálé formulování otázek. Skrze dialog různých perspektiv lze odhalovat trhliny v dogmatických systémech a přibližovat se k pravdě. Abstrakt také stručně uvádí obsah prvního čísla, které obsahuje příspěvky o J. B. Součkovi, T. G. Masarykovi, filosofii tolerance či překlad Emmanuela Lévinase. Článek je tak programovým vyjádřením vůle k intelektuální spolupráci a svobodnému bádání v nesvobodné době.
Marx a kritika předmětnosti
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1985
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 10.15–18 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 10.2–4
Tento článek Ladislava Hejdánka z roku 1985 představuje reakci na polemiku Jindřicha Zeleného týkající se interpretace Marxovy první teze o Feuerbachovi. Jádrem sporu je Marxovo rozlišení mezi německým termínem „Gegenstand“ a latinským „Objekt“, které Hejdánek považuje za zásadní pro pochopení Marxovy kritiky dosavadního materialismu. Autor argumentuje, že zatímco tradiční materialismus pojímá skutečnost pouze jako pasivní objekt nazírání, Marx zdůrazňuje nutnost chápat předmět subjektivně a skrze lidskou praxi. Hejdánek odmítá Zeleného obvinění z překrucování marxismu a poukazuje na to, že Marxův náběh ke kritice předmětného myšlení byl v pozdějším vývoji (zejména u Engelse a Lenina) vytěsněn dogmatickým konceptem „objektivní reality“. Text zdůrazňuje sepětí mezi způsobem myšlení a charakterem lidské praxe, přičemž myšlení redukující svět na pouhý objekt spojuje s manipulativním přístupem ke skutečnosti. Autor vyzývá k novému promýšlení Marxových terminologických nuancí jakožto cesty k hlubšímu pochopení vztahu mezi subjektem a světem.
Místo úvodu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 1985
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 0.1–7 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 0.1–6
Tento text z roku 1985 reflektuje nelehký osud české filosofie v uplynulém půlstoletí, poznamenaném nesvobodou a politickými perzekucemi. Autor upozorňuje, že od roku 1936 nemohla v českých zemích vyrůst generace filosofů v normálních akademických podmínkách. Oficiální výuka byla redukována na dogmatický marxismus-leninismus, zatímco autentické myšlení přežívalo v izolaci nebo literární diaspoře. Ústřední postavou úvahy je Jan Patočka, jehož vynuceně přerušovaná kariéra zosobňuje tragédii české vzdělanosti. Text dále formuluje programové cíle nové revue: pěstovat filosofii nikoli jako akademickou disciplínu, ale jako cestu k orientaci v chaosu dneška. Autor odmítá prostý pozitivismus a klade důraz na fenomén smyslu, který vyvstává z naslouchání dějinné výzvě. Tato orientace se hlásí k evropské tradici, propojující řecké, židovské a křesťanské kořeny, a usiluje o kritický dialog směřující k pravdě, jež přesahuje pouhá fakta.
Otazník nad naší filosofií [ad: Václav Havel (ed.): Hostina. Filozofický sborník, Praha 1985]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 1985? ◆ poznámka: uveřejněno pod pseudonymem „Lev Tvrdý“
- in: Reflexe, 1989, č. 2, str. 7.19–31 (samizdat)
Tento text z roku 1985 kriticky reflektuje samizdatový sborník „Hostina“, který vznikl jako odpověď na výzvu Václava Havla adresovanou českým a slovenským filosofům. Havel, ovlivněn vězeňskou zkušeností, žádal o objasnění základních otázek bytí a lidské existence. Autor recenze, píšící pod pseudonymem Lev Tvrdý, podrobně analyzuje příspěvky jednotlivých myslitelů (např. Hejdánka, Bondyho, Bělohradského či Koháka) a dospívá k závěru, že většina autorů Havlovu výzvu oslyšela nebo na ni nedokázala adekvátně odpovědět. Text kritizuje roztříštěnost, terminologickou nejasnost a absenci jednotící ideje v post-patočkovské éře. Sborník je hodnocen jako doklad bídy dobového filosofického myšlení, které se místo hledání pravdy o světě utápí v osobních reflexích, metodologické skepsi či ideologických reziduích. Autor v závěru navrhuje serióznější tematické zaměření budoucího bádání na problematiku přirozeného světa.
Poznámky k textům [Život a slovo. Eseje II]
Tato sbírka poznámek z roku 1985 poskytuje detailní přehled o vzniku a kontextu sedmi vybraných textů napsaných v období mezi lety 1975 a 1984. Dokumentace se zaměřuje na objasnění okolností, za nichž byla tato díla vytvořena a následně publikována v rámci samizdatové ediční řady Svazky pro dialog. Jednotlivé záznamy odhalují, že mnohé z textů byly původně koncipovány jako věnování nebo pocty významným osobnostem českého intelektuálního a disidentského prostředí, mezi které patřili Ivan Dubský, Zdeněk Neubauer, Václav Havel či Jan Šimsa. Poznámky rovněž zmiňují specifická témata, jako je ontologie subjektivity v kontextu přirozeného světa nebo rozhovory s autory v exilu. Text také připomíná 110. výročí narození filosofa Emanuela Rádla. Celkově tento dokument představuje cenný bibliografický a historický pramen, který osvětluje kontinuitu nezávislého myšlení a intelektuální vzájemnost v období normalizačního Československa prostřednictvím neformálních edičních aktivit a osobních vazeb mezi předními představiteli tehdejší kulturní opozice.
Předmluva po 15 letech [Filosofie a víra (1970)]
Tento text je předmluvou z roku 1985 k habilitační práci „Filosofie a víra“ z roku 1970. Autor v ní reflektuje pohnutý osud svého spisu, který byl v době normalizace mocensky umlčen a zůstal širší veřejnosti neznámý. Hlavním tématem je analýza hluboké krize evropské duchovní a kulturní tradice, která podle autora spočívá v úpadku jejích klíčových pilířů: řecké metafyziky, římského práva a židovsko-křesťanského dědictví. Autor kritizuje současný stav, kdy se tradiční myšlení rozpadá nebo přežívá v pokleslých formách, a zdůrazňuje pluralitní charakter evropské identity, založený na neustálém dialogu a napětí mezi různými vlivy. Text vyzývá k novému promýšlení základních filosofických a theologických otázek, které jsou sice obtížné, ale pro současnost zásadní. Předmluva tak slouží jako programové východisko pro samizdatovou edici, jejímž cílem je stimulovat hledání nových perspektiv orientovaných na křesťanské hodnoty v širokém smyslu a směřovat k pravdivějšímu pochopení světa.
Pro zasedání Evropského kulturního fóra v Budapešti 15. 10. – 25. 11. 1985
Příspěvek představený na Evropském kulturním fóru v Budapešti v roce 1985 se zabývá postavením filosofie a filosofů v Československu a v socialistických zemích obecně. Autor kritizuje rozpor mezi deklarovanými rovnými právy občanů a faktickou nerovností vyplývající z ideologické nadřazenosti marxismu-leninismu, která omezuje svobodu myšlení a vzdělávání. Popisuje potlačování nemarxistických směrů, ideologickou indoktrinaci ve školách a omezený přístup k filosofické literatuře. Zdůrazňuje, že skuteční filosofové čelí profesní likvidaci, což vede k odlivu talentů a vzniku soukromých filosofických kroužků jako jediné formy svobodné intelektuální činnosti. Příspěvek vyzývá k pozitivní snaze o uchování a rozvoj myšlenkových tradic a k revizi evropského myšlení, aby se předešlo budoucím krizím. Podtrhuje odpovědnost evropských filosofů za kritické zhodnocení vlastní tradice a otevření nových perspektiv myšlení v souladu s principy helsinské konference.
Prospects for democracy and socialism in eastern Europe
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, anglicky, vznik: 1985
- in: International Journal of Politics, 15, 1985, č. 3–4, str. 141–151
- in: The Power of the Powerless, Armonk: M. E. Sharpe, 1985, str. 141–151
Tento text z roku 1985 analyzuje vývoj demokratických snah v zemích sovětského bloku. Autor pozoruje konvergenci dříve specifických národních hnutí k jednotnému požadavku na politickou demokratizaci, kterou chápe jako nezbytnou podmínku rozvinuté socialistické společnosti. Namísto vytváření tradiční politické opozice usilující o moc text obhajuje význam „nepolitické“ veřejné aktivity a hnutí za lidská práva. Ta mají sloužit jako morální zrcadlo režimu a podporovat vznik nezávislé „paralelní kultury“. Hlavním cílem je emancipace občanské společnosti z područí totalitního státu. Autor zdůrazňuje, že socialismus by měl být důsledným rozšířením demokratických principů do sociální a hospodářské oblasti, nikoliv nástrojem státní kontroly. K dosažení tohoto stavu je nutná odluka kultury, školství a ekonomiky od státní moci. Budoucnost Evropy vidí v mezinárodní spolupráci demokratických sil a v hluboké morální obnově společnosti, která předchází jakékoli politické změně.
Questionnaire
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ anketa, anglicky, vznik: 1985 ◆ poznámka: odpovědi na 5 otázek položených řadě autorů
- in: A. Heneka – František Janouch – Vilém Prečan – Jan Vladislav (vyd.), A Besieged Culture. Czechoslovakia Ten Years after Helsinki, přel. Joyce Dahlberg – Richard Fischer – Erazim Kohák – Peter Kussi – Káča Poláčková-Henley – Marian Sling-Fagan – George Theiner – Ruth Tosková, Stockholm – Vienna: The Charta 77 Foundation – International Helsinki Federation for Human Rights, 1985, str. 75–78
Tento dokument představuje dotazník z jara roku 1985, který byl rozeslán československým intelektuálům, umělcům a vědcům v období hluboké kulturní krize a systémové státní represe. Úvodní text popisuje drastické podmínky tzv. normalizace, kdy byly stovky tvůrčích osobností nuceny opustit svá zaměstnání, jejich díla byla zakázána a komunikace mezi tvůrci a veřejností byla uměle přerušena. Klíčovou částí dokumentu jsou odpovědi filosofa Ladislava Hejdánka, který reflektuje svou osobní zkušenost s dlouholetou profesní perzekucí. Hejdánek, jemuž bylo z ideologických a náboženských důvodů znemožněno svobodně bádat, popisuje úpadek oficiálního myšlení a přesun autentické filosofie do soukromé, neoficiální sféry. Ve svých úvahách zdůrazňuje, že východisko z izolace nespočívá v očekávání reforem od státní moci, ale v osobní iniciativě, neformálních mezinárodních kontaktech a evropské vzájemnosti. Text nabízí cenný vhled do strategií intelektuálního odporu a snahy o zachování kontinuity české kultury navzdory totalitnímu útlaku.
Rétorika a filosofie [ad: S. Ijsseling, Rhetoric and Philosophy in Conflict, The Hague 1976]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 1985
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 9.6–9 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 9.4–6
Tato práce se zabývá knihou Samuela Ijsselinga Rétorika a filosofie v konfliktu, která podává historický přehled napjatého vztahu mezi těmito dvěma disciplínami. Autor sleduje vývoj od řecké sofistiky a Sókratova důrazu na pravdu přes středověk a humanismus až k moderním myslitelům, jako jsou Nietzsche a Heidegger. Ijsseling se pokouší o rehabilitaci rétoriky a rozšiřuje její pojetí tak, že stírá hranice mezi rétorikou, hermeneutikou a logikou. V závěru knihy se zamýšlí nad ontologickou povahou promluvy a otázkou, kdo je skutečným subjektem řeči. Recenze vyzdvihuje Ijsselingův široký záběr, ale zároveň kritizuje určité metodologické rozostření a klade otázky po vztahu mezi estetickou působivostí rétoriky a filosofickým hledáním pravdy. Celkově kniha představuje zásadní příspěvek k pochopení řeči jako základu lidské existence a intersubjektivity.
Filosofická kosmologie 11 (Kauzalita)
Tento dokument se zabývá složitou a kontroverzní problematikou kauzality. Diskuse se pohybuje od základních otázek, zda byla kauzalita pochopena již v předpojmovém myšlení, až po detailní analýzu různých filosofických konceptů. Profesor Hejdánek argumentuje, že kauzalita jako myšlenka je možná pouze v rámci pojmového myšlení, které se konstituovalo v antickém Řecku. Zkoumá se vztah mezi příčinou a následkem, přičemž se poukazuje na problémy s univerzalismem, determinismem a na roli času. Diskutuje se také o tom, zda je kauzalita pouze teoretickou konstrukcí, nebo zda má reálný základ ve zkušenosti. Text se dotýká i otázek svobodné vůle, teleologie a role lidské subjektivity při vnímání kauzality. Na závěr se klade důraz na to, že tradiční pojetí kauzality je plné rozporů a vyžaduje nové, hlubší pochopení.
Filosofická kosmologie 12 (Kauzalita 2)
Tento text navazuje na předchozí diskuzi o kauzalitě a zaměřuje se na vztah mezi příčinou a následkem, zejména v kontextu složitých jevů, jako je evoluce živých organismů. Autor argumentuje proti striktnímu kauzalismu a pankauzalismu, které se snaží vysvětlit vše jako nutný následek předchozích příčin. Namísto toho navrhuje, že integrita a jednota následku může spočívat v něm samém, nikoli v externích příčinách. Dále text zkoumá koncept emergencí – vznikání něčeho nového, co není plně obsaženo v příčinách, a to nejen na makroúrovni (např. vznik člověka), ale i na mikroúrovni (např. chování organismů, vznik života). Diskutuje se o roli náhody, nutnosti a reflexe v poznávání skutečnosti. Závěr naznačuje, že pravá skutečnost není nutně předmětná a že je třeba zkoumat i nepředmětné aspekty reality, které však nejsou jen prázdnotou, ale zdrojem pro vznik jsoucen.
Filosofická kosmologie 12 (Kauzalita 2)
Tento text se zabývá problematikou kauzality a povahou jsoucna prostřednictvím filosofické fikce a kritické analýzy hodnot. Autor předkládá myšlenkový experiment s inteligentními bytostmi na Slunci, aby demonstroval, že účinnost jakékoli příčiny je podmíněna mírou vnímavosti a reaktibility příjemce. Na základě tohoto modelu kritizuje redukcionismus přírodních věd a s odkazem na Platónův dialog Sofistés definuje jsoucnost jako mohutnost působit či být ovlivňován. Druhá část textu se věnuje fenomenologii hodnot v mezních situacích. Autor odmítá pojetí hodnot jako neměnných ideálních objektů a zdůrazňuje jejich dějinný a situační charakter. Skutečná mravní proměna a pravá naděje podle něj vyžadují ochotu opustit staré orientace ve prospěch hlubšího, dosud neznámého smyslu. Text uzavírá výzvou k nepředpojaté důvěře v celkový smysl bytí, který se vzpírá zpředmětňujícímu myšlení a pevným mentálním obrazům.
O jsoucím a nejsoucím
Tento text se zabývá ontologií a méontologií, přičemž se zaměřuje na Parmenidovo a Platónovo pojetí bytí a nebytí. Diskutuje se zde rozdíl mezi bytím myšleného a bytím myslícího, přičemž se zdůrazňuje, že myšlení je vždy zaměřeno na něco, co je vnímáno jako jsoucí. Text rozlišuje mezi pravými jsoucny, která jsou vnitřně integrována do celku a mají svůj vznik, vývoj a zánik (např. švestka jako plod), a nepravými jsoucny, která jsou pouhou juxtapozicí pravých jsoucen (např. dvě švestky vedle sebe). Předmětné myšlení uchopuje pouze vnější stránku jsoucen, zatímco schopnost vztahovat se k celku umožňuje mínit i vnitřní stránku. Ontologie se zabývá jsoucností, ale pro nebytí je nutné konstituovat novou disciplínu – méontologii. Dále text reflektuje, jak vnější události či umělecká díla mohou člověka oslovit a otevřít mu nové perspektivy, i když se na první pohled mohou zdát bezvýznamné.
Filosofická kosmologie 13 (Co je mimo univerzum)
Tento přepis přednášky se zabývá filosofickou kosmologií, konkrétně otázkou toho, co je mimo univerzum, a vztahem virtuálních a reálných částic. Diskutuje se problematičnost definování vesmíru jako celku a možnosti vzniku událostí z ničeho. Přednášející zkoumá různé fyzikální teorie o virtuálních částicích, jako je jejich vznik z vakua nebo jejich chování v interakcích s reálnými částicemi, a poukazuje na to, že tyto částice vznikají a zanikají v extrémně krátkých časových intervalech, často "na dluh" z budoucnosti. Dále se přechází k diskusi o kauzalitě, kde se kritizuje tradiční pojetí příčiny a následku, zejména ve vztahu k počátku vesmíru. Filosofická tradice nabízí alternativní koncepty, jako jsou finální příčiny a teleologické procesy, které zahrnují vliv budoucnosti na přítomnost. Přednáška se také dotýká argumentace pro existenci Boha a její kritiky, zejména v kontextu kosmologického argumentu. Závěrem se zdůrazňuje, že historické a morální skutečnosti nejsou dány pevně, ale jsou spolukonstituovány reakcí lidí na ně a jejich porozuměním, přičemž pojem "výzvy" (challenge) a reakce na ni se stává klíčovým pro pochopení historického vývoje. Diskutuje se také o tom, že vědecké poznání se často opírá o matematické modely, zatímco filosofie se snaží o hlubší porozumění a nahlédnutí podstaty jevů, včetně konceptu virtuálních událostí, které se přizpůsobují pravidlům univerza, v němž vznikají.
Pojetí pravdy a jeho méontologické předpoklady
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1. 2. 1985
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 2.1–13 (samizdat)
- in: Hostina (filozofický sborník), Václav Havel (vyd.), 1985
- in: Svazky pro dialog, 1985, č. 23, str. 1–20 (samizdat)
- in: Hostina: filozofický sborník, Václav Havel (vyd.), 1986
- in: Václav Havel (vyd.), Hostina: filozofický sborník, Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1989, str. 35–48
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 2.1–12
Tento text se zabývá filosofickým pojetím pravdy a kritizuje tradiční adekvační teorii pravdy jako shody výpovědi se skutečností. Autor argumentuje, že evropské myšlení je zatíženo „předmětností“, která redukuje skutečnost na objekty a opomíjí její nepředmětné stránky. Navrhuje proto ustavení „méontologie“ jako nové disciplíny zkoumající ne-jsoucno, tedy skutečnosti, které nelze zpředmětnit. Pravda je v tomto smyslu chápána jako ryzí nepředmětnost, kterou nelze uchopit jako intencionální předmět, ale jíž se lze pouze otevřít skrze reflexi a „filaletheii“ (lásku k pravdě). Text zdůrazňuje potřebu radikální rekonstrukce pojmového myšlení, která by umožnila tematizovat nezpředmětnitelné složky událostného dění. Mezi hlavní předpoklady nového pojetí patří rozpoznání vazby mezi předmětností a nepředmětností a schopnost reflexe setkat se s pravdou jako s „pravým světlem“, které není modelem, ale dynamickou výzvou oslovující subjekt v jeho dějinné situaci.
Předmluva [Život a slovo. Eseje II]
Tato předmluva ke svazku Život a slovo. Eseje II z roku 1985 reflektuje snahu o obnovu filosofického a theologického dialogu v tehdejším intelektuálním prostředí. Autor analyzuje neúspěch řady Svazků pro dialog, který připisuje nikoli nedostatku tvůrčí činnosti, ale spíše hluboké izolaci jednotlivců a skupin. Tato izolace, původně vynucená vnějšími okolnostmi, se postupem času internalizovala a vedla k vytvoření uzavřených intelektuálních sekt, které se vyhýbají skutečné polemice a kritickému střetu s odlišnými pozicemi. Text zdůrazňuje, že jednota předložených esejů nespočívá ve společném tématu či předmětu, nýbrž v orientaci na nepředmětnost. Autor se odvolává na Kosíkovu koncepci věci, která není věcí, a definuje společné východisko textů jako nepředmětné myšlení a skutečnost. Předmluva tak slouží nejen jako úvod do sbírky, ale i jako kritická diagnóza rozpadu živé intelektuální atmosféry v normalizačním Československu.
Přirozený svět - četba I
Tato přednáška se zabývá klíčovými problémy interpretace Patočkova díla o přirozeném světě, s důrazem na doslov k původní studii. Vysvětluje, proč Patočkovo dílo z roku 1936, i přes svou povahu „prvotiny“, získalo mezinárodní význam jako první významná práce na toto téma po Husserlovi. Přednášející poukazuje na Patočkovu sebekritiku týkající se nepropracovanosti a nejasných formulací, ale zároveň tvrdí, že tyto „nedostatky“ mohou pramenit ze samotné fenomenologické metody a rozvrhu, nikoli jen z autorovy nezkušenosti. Diskutuje se také o výzvách spojených s čtením filosofických textů, nutnosti oddělit interpretaci od studia celku a obtížnosti překonání Patočkova vlastního, osobitého stylu psaní. Zmiňují se omezení plynoucí z publika, které nemusí znát Patočkovo dílo ani Husserlovu filosofii, a nutnost srovnání s Husserlem. Přednáška také předjímá vlastní distanci přednášejícího od Patočky i Husserla, zejména odmítání „absolutního subjektivismu“ a navrhuje radikálnější pojetí „subjektnosti“ na nižších úrovních existence.
Vztah člověka ke světu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 8. 2. 1985 ◆ poznámka: souvislost s nadřízeným dokumentem je dovozená na základě obsahu, tématu a uložení ve stejném šanonu
Tento text zkoumá ontologický a epistemologický vztah mezi člověkem a světem, přičemž tvrdí, že tato vzájemná souvztažnost předchází výslovným otázkám po podstatě obojího. Specificky lidská kvalita spočívá v neustálém překračování daných obzorů a v aktivním pronikání k neznámému, což dává lidskému životu váhu a smysl. Autor zdůrazňuje neoddělitelnost sebeporozumění člověka a jeho porozumění světu; jakákoliv analýza jednoho nutně odhaluje rysy druhého. Významná část úvahy je věnována historickému vývoji myšlení od intuic k preciznímu pojmovému uchopení skutečnosti. Toto „předmětné myšlení“ však vedlo k redukci světa na pouhý souhrn objektů či „skladiště věcí“. V závěru text odkazuje na fenomenologické přístupy Edmunda Husserla a Jana Patočky, kteří rozlišují mezi přirozeným světem lidského života a matematizovaným světem vědy. Práce tak vyzývá k překonání jednostranné objektifikace ve prospěch hlubšího pochopení celistvosti světa a místa člověka v něm.
Filosofie tváří v tvář své době
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 14. 2. 1985 ◆ poznámka: souvislost s nadřízeným dokumentem je dovozená na základě obsahu, tématu a uložení ve stejném šanonu
Tato esej zkoumá vztah filosofie k její době a širší skutečnosti. Autor vychází z teze, že lidská situovanost je definována schopností interpretovat danost v širších souvislostech, k čemuž je nezbytným nástrojem řeč. Doba je chápána jako skutečnost, která není dána přímo, ale vyžaduje myšlenkové uchopení. Autor kriticky reflektuje Hegelův výrok o filosofii jako době uchopené v myšlenkách a zdůrazňuje, že myšlenky často pocházejí z minulosti a nejsou jen pasivním produktem přítomnosti. Zatímco odborné vědy se zaměřují na dílčí aspekty světa, filosofie usiluje o celostní pohled a odhalování skrytých vrstev bytí. Text dále poukazuje na dějinný charakter filosofie; její sebepojetí není nikdy definitivní, ale neustále se utváří v kontextu minulosti i budoucích perspektiv. Filosofie je tak prezentována jako dynamické dějinné jednání, které hledá integritu celku a snaží se zprostředkovat hlubší porozumění světu, v němž člověk žije.
[Komentář Ladislava Hejdánka k připravovanému dokumentu Charty 77 "Pražská výzva"]
Tento text představuje kritický komentář k dokumentu z roku 1985 zabývajícímu se geopolitickou situací rozdělené Evropy. Autor polemizuje s tezí, že zdrojem globálního nebezpečí je samotná Evropa; argumentuje, že skutečné ohrožení i příčina rozdělení kontinentu tkví v hegemonii dvou tehdejších supervelmocí. Zdůrazňuje, že Evropa v té době neexistovala jako jednotný politický subjekt a její sjednocení bylo především v jejím vlastním zájmu, nikoliv nutně v zájmu zbytku světa. Rozdělení Německa vnímá jako symptom širší evropské krize, kterou nebylo možné řešit bez celkové integrace a změny přístupu velmocí. Autor navrhuje opustit prázdná hesla a soustředit se na racionální dialog a vypracování globálního konceptu nového světového uspořádání. Klíčem k řešení je podle něj přesvědčit velmoci, že respektování sebeurčení menších národů je pro ně dlouhodobě výhodnější než násilné udržování sfér vlivu. Text varuje před nepoučeným europocentrismem a volá po hlubší duchovní a kulturní obrodě evropské identity v globálním kontextu.
Filosofická kosmologie 15
Přednáška zkoumá hranice vědeckého poznání, zejména v oblastech, kde selhává kauzální a přírodovědecké myšlení, jako jsou rituální chování, zdánlivě nesmyslné aktivity zvířat či vznik života a vesmíru. Filosofie je vyzývána, aby tato místa prozkoumala, nikoli však jako diletant, ale reflexí vlastních metod. Klíčovým tématem je vztah mezi světem jako vesmírem a světem slova (logos). Diskutuje se o povaze myšlení v řeči, o tom, jak jazyk ovlivňuje naše myšlení a jak slova nejsou jen nástroje, ale mají vlastní dynamiku. Pozornost je věnována Heideggerově konceptu myšlení „po srsti řeči“ a rozlišení mezi mluvou a jazykem. Dále se přednáška dotýká otázky, zda logos existuje mimo čas a prostor, a jaký je jeho vztah k našemu universu. Závěrem se zkoumá povaha pravdy jako situačního oslovení, které vyžaduje aktivní naslouchání a vstupuje do dějin skrze lidské interpretace, přičemž se klade důraz na dialog jako místo, kde se pravda může zjevit. Reflektuje se také povaha reflexe jako procesu odstupu od sebe sama, setkání s pravdou a návratu k sobě s novým porozuměním.
Přirozený svět - četba II
Tento přepis představuje diskuzi o povaze metafyziky a jejího vztahu k vědě, zejména k matematizující přírodovědě, jak ji prezentuje Patočka. Diskutuje se klíčové Patočkovo tvrzení, že rozpor mezi objektivním světem (matematizovanou přírodou) a prožívaným životem je dílem určité metafyziky. Debata se zaměřuje na to, zda metafyzika tento rozpor skutečně způsobuje, nebo zda je pouze jednou jeho stranou. Dále se zkoumá pojem metafyziky, jeho historický vývoj a současné chápání, často s pejorativním nádechem. Zvláštní pozornost je věnována konceptu intencionality a zapomenutí na ni v rámci pojmového myšlení, které, ačkoliv umožňuje preciznost a univerzální platnost, může vést k odcizení od prožívané reality. Přednášející se snaží objasnit složité filosofické koncepty, jako je hypostaze, a propojit je s argumenty o matematické kvantifikaci a povaze vědeckého poznání. Závěr poukazuje na rozdíl mezi přesností matematického myšlení a hloubkou, ale zároveň neuchopitelností, jemnějšího myšlení, které může vést spíše k „sblížení duší“ než k preciznímu pochopení.
Filosofická kosmologie 16
Přednáška se zabývá vztahem mezi myšlením, řečí a realitou. Zdůrazňuje, že myslet lze pouze v řeči a že svět tzv. "logu" (řeči) je zásadní pro integraci vesmírných a časových vzdáleností, pro chápání minulosti i budoucnosti. Myšlenkové úsilí v řeči, které respektuje pravidla světa logu, otevírá přístup k prostoru a času. Logos není jen lidská subjektivita, ale umožňuje sebereflexi. Filosofie, jako jediná schopná sebereflexe, je možná pouze ve světě řeči. Tento svět však není poslední instancí; za ním se skrývá něco dalšího, co lze nazvat "pravdou". Člověk se stává člověkem skrze vstup do světa řeči, čímž se odlišuje od čistě přírodních bytostí. Lidské dějiny jsou možné jen ve světě řeči a jejich kauzalita je zprostředkována myšlením, nikoli jen psychologií či logikou. Pochopení historických událostí vyžaduje interpretaci a zohlednění smyslu, nikoli jen popis faktů. Skutečná integrita světa spočívá v tom, jak se nám otevírá skrze řeč, nikoli jen v jeho vnější, objektivní podobě.
Filosofická kosmologie 17 (Logos 2)
Přednáška se zabývá kritickým zhodnocením Hegelova pojetí dějinnosti a časovosti v rámci filosofické kosmologie. Zdůrazňuje potřebu radikálně časového a dějinného pojetí subjektu a skutečnosti, které překonává hegelovské redukování dějů na mimodějné. Klíčovým konceptem je logos, který není chápán jako statická substance, ale jako dynamická síla propojená s časovostí. Rozebírají se problémy souvislosti mezi logikou myšlení a logikou světa, přičemž se ukazuje, že logos sám o sobě nestačí a je nutné hledat něco hlubšího, co jej přesahuje. Diskutuje se také vztah mezi řečí, myšlením a pravdou, a to i v kontextu moderní vědy, která naráží na své limity. Věda je možná pouze ve světě logu, který je sám o sobě konstrukcí, jež integruje celkový pohled na vesmír, přesahující pouhé smyslové vnímání a vědecké modely.
Přirozený svět - četba III
Tato diskuze se zabývá Patočkovým dodatkem k fenomenologii z roku 1933, srovnávajíc jeho rané myšlenky s pozdějším vývojem jeho filosofie, zejména pod vlivem Heideggera. Hlavními tématy jsou "převádění na něco třetího" ve vztahu k přirozenému světu a vědeckému myšlení, "impersonalizace subjektivního prožívání" a "dvojsmyslnost těla a tělesnosti". Diskuse se zaměřuje na analýzu Patočkových formulací, hledání případných rozporů a nejasností, zejména v souvislosti s "objektivizací" a "matematizací" vědeckého myšlení. Zkoumá se, zda Patočkovy pozdější texty opouštějí původní "redukcionistický" program a jakým způsobem se vyrovnává s vlivy Husserla a Heideggera. Zvláštní pozornost je věnována interpretaci klíčových termínů a konceptů, jako je "subjektivní prožívání", "úzkost", "objektivita kvalit" a "časovost". Vědecké metody jsou kriticky hodnoceny z hlediska jejich "legitimity" a schopnosti postihnout celkovou realitu, přičemž se zdůrazňuje potenciální riziko ztráty informací při redukci komplexních jevů na měřitelné veličiny. Diskuse také poukazuje na filosofickou náročnost a potenciální zavádějící povahu některých Patočkových formulací, zejména v kontextu jeho pozdních prací, které často navazují na již existující filosofické tradice, aniž by vždy plně vysvětlily své východisko.
[Komentář Ladislava Hejdánka k nové verzi připravovaného dokumentu Charty 77 "Pražská výzva"]
Text přináší kritické poznámky k reflexi 40. výročí konce druhé světové války, přičemž se soustředí na politickou legitimitu a kořeny krize ve střední a východní Evropě. Autor zdůrazňuje, že fašismus nebyl pouze vnějším zásahem, ale vyrostl z hlubokých vnitřních sociálních a nacionálních rozporů tehdejších států. V kontextu vítězství nad nacismem rozlišuje mezi obětí sovětského lidu a stalinským režimem, který vítězství spíše ohrožoval. Dokument kriticky hodnotí koncept neutrality jako nerealistický a nebezpečný; místo toho navrhuje postupné omezování sfér vlivu obou supervelmocí v celoevropském rámci. Klíčem k budoucí stabilitě je podle autora trvání na lidských právech, podpora vnitřního dialogu a kulturní výměny. Zásadním motivem je odmítnutí role pasivní oběti a přijetí vlastní odpovědnosti za politický vývoj, přičemž řešení středoevropské otázky je neoddělitelné od perspektivy celoevropské a globální bezpečnosti.
Filosofická kosmologie 18
Přednášející Hejdánek navrhuje zrychlit tempo kurzu filosofické kosmologie, protože zbývá jen omezený čas. Plánuje se zaměřit na klíčové body a přeskočit některé oblasti, jako je filosofie živého a organismů, které by vyžadovaly hlubší filosofickou přípravu. Diskuse se přesouvá k úrovni dějin, přičemž se rozlišují pojmy „historisch“ a „geschichtlich“. Zdůrazňuje se, že dějinné události se liší od přírodních procesů, protože jsou integrovány lidskou subjektivitou a vědomím, které si je vědomo sebe sama. Tuto reflexi a sebereflexi považuje za charakteristickou pro lidské vědomí a za základ filosofického myšlení. Dále se zabývá povahou uměleckého díla a jeho interpretací jako analogie pro porozumění dějinám. Tvrdí, že pouhý popis faktů nestačí k pochopení historických událostí; je nutné myslit a chápat jejich smysl. Diskuse se dále věnuje povaze subjektivity, vědomí a reflexe v kontextu poznání a lidské zkušenosti, s odkazem na filosofické koncepty od Descarta po moderní myšlenky.
Filosofická kosmologie 19
Přednáška se zabývá koncepty filosofické kosmologie, přičemž se zaměřuje na problém kauzality a povahu reality. Diskutuje Geulincxovo pojetí, kde je Bůh zodpovědný za spojitost mezi vnitřními akty vůle a vnějšími důsledky, což naznačuje nadpřirozený charakter kauzality. Dále se text noří do fyzikálních úvah o virtuálních a reálných částicích, jejich energii a interakcích, kde vznikají otázky týkající se zachování energie a možných matematických modelů, jako je teorie typu "gauge theory" nebo "connections". Zásadní myšlenkou je kritika elementárních částic jako základního pojetí a návrh hledat hlubší rovinu reality, možná v geometrických vlastnostech vakua. Přednáška se dotýká také solitony a instantony jako matematických konceptů a jejich možného propojení s fyzikálními jevy. Závěrem se debatuje o povaze událostí, vztahu mezi reálným a virtuálním, a radikálně fenomenologickém pohledu na skutečnost, kde skutečnost je vnímána jako příležitost pro reakci a uskutečnění, nikoli jako pevně daná entita. Zdůrazňuje se, že univerzum je neustále rekonstituováno z virtuálních událostí a že naše vnímání reality je omezeno reaktivitou nejnižších částic.
Přirozený svět - četba IV
Tato nahrávka z roku 1985 se zabývá složitou filosofickou otázkou bytí a času, konkrétně zkoumá, co znamená "bytí původního času sama" a zda lze bytí času ztotožnit s jeho jsoucností. Diskuse se zaměřuje na problematiku, že pokud čas chápeme jako jsoucno, dochází k paradoxům, jelikož jsoucností času je pouze jeho pomíjivá přítomnost. Dále se rozebírají různé interpretace Patočkova textu, včetně možnosti, že "bytí původního času sama" se vztahuje k žitému životu jednotlivce, nikoli k objektivnímu času. Panelisté se potýkají s nejasnými formulacemi a logickými skoky v textu, diskutují o povaze objektivního času, jeho vztahu k dění a možnosti jeho subjektivizace. Dotýkají se i moderních fyzikálních teorií a filosofických konceptů, jako je Kantovo pojetí času jako a priori formy nazírání. Debata se postupně přesouvá k otázce individuace, vzniku celků a jejich integrace, přičemž čas je chápán jako nezbytná dimenze bytí a dění, která není vázána na lineární měření, ale spíše na kvalitativní změny a události.
Filosofická kosmologie 20 (Dějiny 2)
Přednáška se zabývá povahou dějin a historických struktur. Zdůrazňuje, že dějiny jsou integrovány lidmi a zahrnují různé samostatné skutečnosti. Jsou analyzovány různé faktory ovlivňující dějiny, od přírodních katastrof a bohatství až po technické a ekonomické setrvačnosti. Zvláštní pozornost je věnována konceptu ideologie jako falešného vědomí, jak jej rozpracovali Marx a Feuerbach, a jeho aplikaci na společenské a individuální jevy. Dále se přednáška dotýká role vědomí a myšlení v dějinách, přičemž rozlišuje mezi skutečným poznáním a předsudky či omylem. Diskutuje se také o povaze historických událostí, roli stylu v umění a filosofii a o tom, jak interpretujeme a hodnotíme historické epochy a jejich specifické projevy, jako je hudba, architektura nebo filosofické myšlení. Závěrem se autor zamýšlí nad tím, jakým způsobem se pravda prosazuje v dějinách a jakým způsobem přítomnost navazuje na minulost a utváří budoucnost.
[Poznámky k textu Jana Patočky „‚Přirozený svět‘ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech“]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ poznámky, česky, vznik: 23. 1. – 1. 4. 1985 ◆ poznámka: bez nadpisu, titulek je redakční
Tento text je komentářem k Patočkově eseji „„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech“. Autor se zabývá interpretací Patočkových formulací o moderním člověku žijícím „v přirozeně daném okolí“ a „ve světě, který pro něj vytváří matematická přírodověda“. Klade si otázku, jaký je vztah mezi životem a „názorem na svět“. Rozlišuje mezi okolím jakožto něčím vnějším a názorem jakožto vnitřní konstrukcí. Zkoumá, zda Patočkův „svět, který vytváří matematická přírodověda“, je myšlenkovou konstrukcí, nebo skutečným světem proměněným technovědou. Autor se dále zamýšlí nad rozporem, v němž moderní člověk žije, a zda jde o rozpor ve světě, v jeho prožívání, nebo mezi prožívaným životem a objektivitou vědy. Diskutuje Patočkovy důsledky jako impersonalizaci prožívání, zapomenutí na intencionální ráz prožitku a škrtnutí objektivity kvalit. Věnuje se také kritické analýze pojmů jako „bytí“, „čas“ a „reflexe“ v Patočkově pojetí a zpochybňuje některé jeho formulace a interpretace, zejména pokud jde o vztah subjektu a objektu, objektivizace a povahu poznání.
Filosofická kosmologie 21 (Filosofie a reflexe)
Filosofická kosmologie se zabývá povahou událostí a jejich vztahy k superudálostem, přičemž odmítá analogii s organickým světem. Dějinné události nejsou „pravé“ události a nelze je integrovat do vyšších celků, jelikož role subjektu zůstává klíčová. Skutečná dějinnost dějin se uskutečňuje a vyjevuje ve vztahu k ryzí nepředmětnosti, což je neoddělitelně spjato s vědomím a reflexí. Nepředmětnost se prosazuje pouze v dějinném kontextu, zatímco pravda se ukazuje jako pravda až v dějinách, skrze reflexi. Tato reflexe, která je zvláštním typem akce, kde se něco ukazuje, není pouhým zvnějšňováním vnitřního, ani neměnnou stálostí, ale procesem „dění se“. Pravda se tedy nestává, ale děje, a to v situaci, kdy člověk není „při sobě“. Toto setkání s pravdou není dáno objektivně, ale vyžaduje aktivní zaujetí postoje a zpracování v kontextu vlastního bytí. Dějiny nejsou zjevovány pravdou, ale pravda se v nich zjevuje, přičemž stále předchází tomu, co je v dané chvíli dáno. Je to napětí mezi tím, co je, a tím, co má být, přičemž toto napětí se v dějinách stupňuje. Východiskem je rezignace na popis pravdy samotné a soustředění se na její projev a působení v konkrétních situacích, které je osobní a situační. Pravda zakládá dějinnost dějin, přičemž samotná nepředmětná skutečnost musí mít v sobě něco dějového, aby mohla tuto dějinnost umožnit.
Přirozený svět - četba V
Tento přepis obsahuje část diskuse mezi Hejdánkem a jiným hlasem. Diskuse se primárně soustředí na filosofické koncepty týkající se bytí, jsoucna a časovosti, s odkazem na dílo Jana Patočky a Martina Heideggera. Hlavní body rozhovoru zahrnují interpretaci Patočkových textů, zejména jeho pojetí abstraktních předmětností, realit v objektivním smyslu a objektů přirozeného světa, a jejich vztah k bytí a času. Dále se diskutuje o povaze logiky, implikací a správných metod filosofické argumentace a interpretace textů. Rozhovor odhaluje odlišné přístupy k filosofickému myšlení a argumentaci, kde jeden z účastníků klade důraz na přesnost logické analýzy, zatímco druhý hledá hlubší interpretace a obhajuje odlišné metodologické přístupy k filosofii. Závěr naznačuje potřebu opakovaného čtení a hlubšího studia filosofických textů.
Přirozený svět - četba VI
Tato diskuze se zabývá komplexní analýzou Patočkova pojetí času, přičemž se zaměřuje na rozdíl mezi „časem k něčemu“ a „ryze objektivním přírodním časem“. Jádrem debaty je interpretace Patočkových textů, zda přiznává zvířatům či věcem vlastní čas nezávislý na lidském vnímání, nebo zda jde pouze o čas konstruovaný člověkem. Zkoumá se, zda koncept „vlastního času“ u Patočky znamená nezávislost na pozorovateli, nebo zda je pouze časovou charakteristikou v rámci lidského časového rámce „k“. V druhé části diskuze se přechází k problému „bytí jsoucna“ a jeho vztahu k „bytí vůbec“, s odkazem na Heideggera. Analyzuje se, zda tradiční metafyzika ignoruje smysl reality tím, že se zaměřuje na neměnné principy (arché) bez ohledu na jejich bytí v čase. Závěr poukazuje na propojení bytí a smyslu, přičemž časovost je chápána jako základní podmínka pro možnost smyslu.
Filosofická kosmologie 22 (Filosofie a dějiny)
Přednáška se zabývá vztahem filosofie a jejích dějin, přičemž klíčovou roli hraje koncept „svět světlí“ (die Welt lichtet) inspirovaný Heideggerem. Autor zkoumá, jak se pravda ve světě ukazuje skrze logos a lidské vědomí, zejména v momentu extatické reflexe. Následně kriticky srovnává Hegelův velkolepý, sebevědomý přístup k filosofii a odvaze k pravdě s Heideggerovou programovou skromností a vědomím omezenosti lidského ducha. Tato kontrastace ilustruje rozdíl mezi Hegelovou epochou a naší současností, kde dominuje menší sebevědomí a větší pokora. Dále se přednáška věnuje Hegelovu pojetí dějin filosofie, nutnosti vztahovat se k nim a tomu, jak naše představa o předmětu (např. filosofii) ovlivňuje naše pojetí jeho dějin. Závěrečná část se zaměřuje na povahu reflexe, její „dějovost“ a „dějinnost“ a na to, jak je nepředmětná skutečnost (pravda) založením dějinnosti dějin, což vede k otázce, jak se tato nedějinná pravda projevuje v dějinném světě.
Filosofická kosmologie 23 (Dějiny a pravda)
Přednáška se zabývá vztahem mezi dějinami a pravdou, přičemž se opírá o Hegelovo pojetí nutnosti definovat filosofii předtím, než se začne zkoumat její dějiny. Tento proces je však paradoxní, protože definice filosofie vyžaduje filosofování samo, což vytváří kruh. Autor argumentuje, že skutečné pochopení filosofie přichází až s celkovým pojednáním o ní. Dále se text věnuje tomu, jak se pravda projevuje v našem světě. Tvrdí, že pravda se zjevuje pouze v reflektujícím lidském vědomí, nikoli v počátcích nebo realizacích událostí, které se od pravdy vzdalují procesem zpředmětnění. Rozlišuje tři typy změn: transience, transgrese a transcendence, přičemž klíčovou roli pro dějiny hrají akty transcendence. Dějiny nejsou pouhým procesem, ale mají existenciální základ v extatickém momentu reflektujícího vědomí, které je lidské. Text kritizuje objektivizující výklady dějin, které se zaměřují na fakta a procesy, a zdůrazňuje nutnost převzetí odpovědnosti za objektivní dějiny skrze smysl. Závěrem se zabývá rozdílem mezi běžným a neběžným porozuměním a jeho vlivem na chápání pravdy a dějin.
Filosofická kosmologie 24 (Theologický pohled)
Přednáška navazuje na diskuzi o moderní kosmologii a zkoumá její přesahy do filosofie a teologie. Teologický pohled nabízí reflexi nad otázkami počátku vesmíru, problémem nicoty a celku. Zdůrazňuje, že moderní astrofyzika, skrze koncepty jako antropický princip a vliv pozorovatele na kvantové jevy, se stále více přibližuje k otázkám, které dříve náležely výhradně filosofii a teologii. Tyto objevy, zejména zjištění, že vesmír nelze plně pochopit bez lidské bytosti, představují výzvu pro teologii, která se vlivem historických procesů a specializace od těchto témat vzdálila. Přednáška rozebírá zejména problém celku, který nelze uchopit pouze reflexivním myšlením, a problematikou nicoty, která je v kontrastu s kosmologickým modelem velkého třesku nebo fluktuujícího vakua. Z teologického hlediska je vesmír chápán jako nedokončené stvoření směřující k eschatologickému naplnění, nikoli jako statická danost. Zdůrazňuje se, že biblické zprávy o stvoření a Exodu nabízejí analogický model k pochopení vesmíru jako záchranného aktu, který má smysl ve vztahu k budoucnosti a lidské existenci. Teologie se tak pokouší o nový model, který integruje lidský činitel a jeho zkušenost do chápání vesmíru, oproti čistě přírodovědnému pohledu, který člověka často opomíjí.
Přirozený svět – četba VII
Tento přepis rozhovoru se zabývá složitou problematikou vztahu mezi myšlením a vnímáním. Klíčovou otázkou je, zda existuje vnímání nezávislé na myšlenkovém zpracování, nebo zda myšlení proniká do všech úrovní našeho poznání. Diskutuje se na příkladech zvířat (pes, šimpanz) a lidské zkušenosti (hudba, předměty), přičemž se autoři dotýkají i filosofických konceptů jako je předpojmové myšlení, konstrukce a "služebnost" věcí. Dále se rozvíjí debata o povaze metafyziky, jejímu vztahu k přírodovědě a otázce smyslu, významu a jejich vzájemného propojení, přičemž se text nevyhýbá ani detailní lingvistické analýze.
Filosofická kosmologie 25 (JST)
Tento přepis nepublikovaného záznamu z přednášky "Filosofická kosmologie XXV" se zabývá složitou diskuzí mezi profesorem Hejdánkem a jiným hlasem. Debata se točí kolem několika klíčových témat: motivace a morální odpovědnost (s příklady Jasperse a Hitlera), povaha vědy a filosofie, role Hegela a Spinozy v myšlení, a koncept "události" v osobním a kosmickém měřítku. Zvláštní pozornost je věnována otázce, zda a jak pravda oslovuje subjekt, zda toto oslovení je závislé na vnějších okolnostech či vnitřní připravenosti, a zda je možné prožít autentické setkání s pravdou. Diskutuje se také o Ježíšově modlitbě v Getsemanské zahradě a o jeho pokynech učedníkům před zatčením, které jsou interpretovány jako výraz hlubokého vnitřního zápasu a pochybností, nikoli jako pouhé metaforické "duchovní meče". Záznam se dotýká i otázky prorocké role a kritiky dobových autorit, jako je Hromádka, a nakonec se obrací k pojmu "ryzí nepředmětnosti" a jeho zakotvení v lidské bytosti, zdůrazňující, že událost je vždy předmětná a nemůže být "ryzí nepředmětností".
Filosofická kosmologie 26
Tento přepis přednášky z Filosofické kosmologie z roku 1985 se zabývá komplexní otázkou pravdy, lži a jejich vztahu k realitě a lidskému vnímání. Diskuse se pohybuje od definice barev pro slepého člověka až po hlubší filosofické úvahy o povaze lži ve srovnání se "zvnějšněnou pravdou". Debatuje se o tom, zda je lež adekvátní situaci a jak se liší od pravdy, přičemž se poukazuje na to, že obě mohou mít vnější podobu. Dále se text dotýká složitosti hodnocení pokroku, zejména morálního, a napětí mezi tím, co má být, a tím, co je. Zvláštní pozornost je věnována historickým událostem, jako je Mnichov nebo odsun Němců, a otázce jediné pravdy o těchto událostech. Zdůrazňuje se, že historik musí události chápat lépe než současníci a že pravda není dějinný proces, ale něco, co se v dějinách zjevuje a vyzývá k nápravě. Závěrem text zkoumá roli svědomí jako místa, kde se pravda prolamuje do světa a dějin, a odmítá koncept "věčné pravdy" či "věčné filosofie".
Filosofická kosmologie 27 (JST)
Tento text se zabývá konceptualizací Boha v kontextu moderní kosmologie a teologie. Přednášející, Hejdánek, zdůrazňuje klíčové rysy pravé skutečnosti: personální, událostní a kenotický. Diskutuje se o tom, jak tyto rysy ovlivňují naše chápání Boha, zejména v kontrastu s tradičním pojetím Boha jako nejvyššího jsoucna (ens perfectissimum). Oponuje se myšlence Boha jako neměnné, dokonalé entity, která je nezávislá na dějinách a lidském utrpení. Místo toho navrhuje Boha jako aktivního účastníka dění, Boha naděje, který sestupuje do lidského utrpení a sdílí je (kenóze). Debata se dotýká také povahy pravdy, události a možnosti mluvit o Bohu v negativních termínech (via negativa), aby se předešlo jeho zpředmětnění. Závěrem se objevuje myšlenka Boha jako absolutní budoucnosti a evokativního principu, který působí z budoucnosti a vybízí k proměně a dovršení lidství, přičemž se zdůrazňuje jeho osobní a angažovaný charakter.
Přirozený svět - četba VIII
Tento přepis výuky z roku 1985 se zabývá koncepty smyslu a významu v kontextu přirozeného světa, jak je vykládá Jan Hejdánek. Diskuse se soustředí na vztah mezi bytím věcí a jejich smyslem pro člověka, zkoumá ontologickou charakteristiku přirozeného světa jako studia smyslu a významu. Hejdánek kritizuje tradiční pojetí ontologie a fenomenologie, zdůrazňuje, že smysl je vždy pro někoho a neexistuje smysl „o sobě“. Dále se rozebírají rozdíly mezi objektivním vjemem a reflexí, přičemž se poukazuje na to, že reflexe, na rozdíl od vjemu, není vnímána jako transcendentní v matematickém smyslu. Diskuse se dotýká i pojmů jako „sebezachycení“ a „transcendence“, přičemž se klade důraz na nutnost reflexe ve filosofickém myšlení a na její omezený dosah. Závěrečná část se věnuje jistotě vlastní existence, jak ji chápali Augustin a Descartes, a kritice tohoto pojetí v moderní filosofii.
Filosofická kosmologie 28
Tento dokument se zabývá klíčovými koncepty filosofické kosmologie, zejména povahou reality, vědomí a identitou. Přednášející rozebírá Whiteheadovu koncepci událostí, atrahance a přesvědčivosti, přičemž zdůrazňuje rozdíl mezi vnitřní a vnější kauzalitou. Diskutuje se vliv nepředmětné skutečnosti na modifikaci událostí, což přesahuje tradiční kauzální vysvětlení, jak je patrné v biologickém vývoji a estetických kritériích. Dále se zkoumá vztah mezi filosofickou vírou a náboženským zjevením, přičemž se klade důraz na odlišení těchto pojmů. Pozornost je věnována i problému identity, kdy se zpochybňuje tradiční pojetí neměnného já a zdůrazňuje se aktivní konstituce identity skrze vědomí. Diskuse se dotýká i povahy pravdy, kde se zdůrazňuje její dynamický a kontextuální charakter, přesahující statické soudy. V závěru se přednášející zabývá Hartshornovým pojetím Boha jako aktivně se vyvíjejícího a na svět reagujícího bytí, čímž zpochybňuje tradiční absolutno a nehybnost.
Přirozený svět - četba IX
Tento text se zabývá složitou problematikou reflexe, živé přítomnosti a imanence ve filosofii, zejména v kontextu myšlenek Edmunda Husserla a Jana Patočky. Diskutuje se o povaze vědomí, možnosti volného pohybu reflexe v živé přítomnosti a o tom, zda lze tuto sféru považovat za „místo“ absolutní jistoty a zřejmosti. Text zpochybňuje myšlenku, že by živá přítomnost byla oblastí naprosté imanence a zaručenosti, a poukazuje na rozpory v těchto koncepcích. Dále se rozebírá vztah reflexe k transcendenci a imanenci, přičemž se zdůrazňuje, že reflexe se primárně zaměřuje na vnější objekty a subjekty, nikoli na čistě vnitřní stavy vědomí. V druhé části se přechází k diskusi o pojmech jako absolutní imanence, intencionalita a role praxe ve filosofickém poznání. Zkoumá se také vztah mezi teorií a praxí, přičemž se kritizuje Husserlovo pojetí čistě teoretického zájmu a Patočkův důraz na praktickou povahu lidského života. Diskuse se dotýká i existenčních témat, jako je strach, nejistota a tendence vyhýbat se konfrontaci se sebou samým prostřednictvím iluzí. Nakonec se text zabývá otázkou „zájmu“ a jeho rolí v odhalování bytí a pravdy, přičemž rozlišuje mezi pravým a špatným zájmem a kritizuje nejasné formulace v této souvislosti.
[Dvojí typ filosofů: myslitelé zaměření na reflexi a na vidění situace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 1985
Text rozebírá dvě základní tendence ve filosofii: důslednou pojmovou reflexi a celkové vidění konkrétní situace. Ačkoliv je filosofie ukotvena v řeči a jejím kritickém zkoumání, nemůže se redukovat pouze na tuto činnost. Autor rozlišuje mezi mysliteli, kteří se noří do hloubek myšlenkového aparátu a jazyka (např. Heidegger), a těmi, kteří se skrze myšlení snaží uchopit dějinnou chvíli a skutečnost (např. Jaspers, Masaryk či Rádl). Reflexe bez vazby na žitou realitu postrádá vnitřní korektiv a riskuje ztrátu smyslu. Naproti tomu porozumění situaci vyžaduje vhled do jejího vztahu k pravdě a „slovu“. V české tradici převažuje orientace na vidění a slyšení skutečnosti. Autor dospívá k závěru, že obě složky jsou neoddělitelné: reflexe slouží jako optický nástroj (mikroskop či dalekohled), který umožňuje hlubší vhled do reality, zatímco bez něj filosofie hrozí úpadkem do chaosu nebo planého teoretizování.
[Situace elit jako zrcadlo stavu dané společnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 1985
Úvaha se zaměřuje na roli elit jako indikátoru stavu společnosti. Autor rozlišuje mezi elitami mocenskými a těmi, které jsou založeny na svobodném myšlení a nezávislosti. Zatímco společnost a vládnoucí vrstvy mají v dobách stability tendenci svobodné projevy potlačovat, právě osud těchto neetablovaných skupin – od starověkých proroků a filosofů přes středověké kacíře až po moderní nezávislé vědce a Židy – zrcadlí hloubkovou povahu a funkčnost daného režimu. Mocenské elity se často snaží kriticky uvažující jedince diskreditovat a ostrakizovat, aby si udržely svou pozici. Sledování postavení těchto menšin je proto pro pozorovatele klíčové pro pochopení skutečných rysů společenského řádu a fungování jeho struktur. Text zdůrazňuje, že společenská rozumnost není samozřejmostí, ale je zprostředkována právě těmi elitami, které si dokáží uchovat svébytnost myšlení navzdory tlaku většiny a politické moci.
[Jaspersovo pojetí víry – shrnutí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 8. 1985
Tento text analyzuje pojetí víry v díle Karla Jasperse, kde je víra definována jako přítomnost v polaritách, zejména v napětí mezi existencí a transcendencí. Jaspers zdůrazňuje, že víru nelze vynutit rozumem, neboť vyvěrá z vlastního základu bytí. Člověk je bytostně nesoběstačný a k dosažení autentického jáství potřebuje pomoc transcendence. Vědomí sebe sama je tak nerozlučně spjato s vědomím transcendence. Klíčovým prvkem je komunikace; víra je chápána jako možnost vztahu k věčné pravdě, což tvoří základ pro mezilidské sdílení. Text varuje před „pafilosofií“, která vzniká popřením transcendence a ztrátou obsahu víry. Jaspersova víra má dějinný charakter a projevuje se v rozmanitých podobách, nikoliv v dogmatických formulích. Autor se rovněž zabývá konceptem filosofické víry skryté v náboženství a naznačuje potřebu její obnovy skrze transformaci náboženské tradice do podoby filosofické, s důrazem na vztah ke křesťanství a židovskému prorockému odkazu.
[Obtíže Jaspersova pojetí víry]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 1985
Tento text kriticky analyzuje pojetí víry u Karla Jasperse, přičemž se zaměřuje na nejasnosti v jeho formulacích týkajících se vztahu mezi existencí, pravdou a vírou. Autor poukazuje na problematické tvrzení, že v existenci spočívá pravda jakožto vlastní víra, a zkoumá důsledky tohoto pojetí pro chápání transcendence. Hlavním bodem kritiky je Jaspersovo trvání na tom, že víra musí mít vždy svůj předmět (věřit v něco), což autor považuje za překážku k hlubšímu pochopení víry jako nepředmětné intencionality. Text navrhuje rozlišovat mezi vírou samotnou a její reflexí neboli sebepochopením. Zatímco reflexe jako myšlenkový akt přirozeně směřuje k předmětům a formulování obsahu víry, samotná víra jako životní postoj by neměla být redukována na souhlas s konkrétními výpověďmi. Jaspersův odpor k odloučení víry od jejího předmětu jej podle autora zavádí do slepé uličky, kterou je třeba překonat přesnější analýzou pojmového aparátu a rozlišením různých významů slova víra.
[Slabiny Jaspersova způsobu filosofování]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 1985
Text analyzuje slabiny Jaspersova filosofického přístupu, přičemž se zaměřuje na jeho apercepční ráz a pojmovou nekonzistenci. Autor tvrdí, že Jaspers ve svých formulacích využívá prvky, které odporují jeho vlastnímu projektu, ale místo aby je překonával, považuje je za nezbytnou součást myšlení. Tato otevřenost pro neřešitelné je autorem interpretována jako rezignace na filosofickou víru v LOGOS. Kritika se dále soustředí na Jaspersovo rozlišení mezi předmětným a transcendujícím myšlením. Autor zpochybňuje Jaspersovy pojmy jako předmětně mizící či představu, že se věc může stát bezpředmětnou. Oproti tomu autor zdůrazňuje, že každá věc má svou předmětnou stránku, která nemůže jen tak zmizet, aniž by zanikla věc sama. Celkově je Jaspersův přístup hodnocen jako nedostatečně promyšlený, vedoucí k oslabení filosofického úsilí o řešení problémů a k přijetí neřešitelnosti tam, kde by mělo nastoupit úsilí o pochopení.
[Víra – příprava na bytový seminář]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 1985
Tento text představuje přípravu na bytový seminář věnovaný tématu víry, přičemž autor kriticky reflektuje pojetí filosofické víry Karla Jasperse. Autor se zaměřuje na etymologii a specifické užití pojmu víra v různých jazycích a zdůrazňuje jeho absolutní význam v křesťanském kontextu. Hlavní tezí je, že víra není aktem směřujícím k vnějšímu předmětu, ale spíše zakotvením subjektu v jeho vlastním zdroji a základu. Víra tedy nepředpokládá existenci hotového subjektu, nýbrž jej sama konstituuje či rekonstituuje. Proto víra nemůže být výsledkem lidského chtění či vůle, neboť i samotné chtění z víry jakožto svého základu vyvěrá. Namísto aktivního úsilí o víru autor navrhuje postoj otevřenosti vůči tomu, co k člověku přichází zvenčí, mění jeho orientaci a zaměřuje jej k činům ve světě. V závěru textu je toto pojetí ztotožněno s Rádlovou definicí víry jakožto nakloněnosti k činu, která zásadně proměňuje lidské bytí a jeho směřování.
[Víra jako vztah subjektu k ryzí nepředmětnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 1985
Text se zabývá fenoménem víry, kterou definuje jako specifický vztah subjektu k „ryzí nepředmětnosti“. Autor vychází z filosofické kosmologie a identifikuje tři hlavní cesty propojující náš svět s oblastí nepředmětnosti: kosmologickou (vznik a zánik vesmíru), biologickou (směřování k vyšší nepravděpodobnosti) a antropologickou (moment pravé reflexe). Ústředním tématem je pokus o rehabilitaci pojmu víra, který je v tomto kontextu chápán nikoliv v běžném smyslu, ale jako zásadní ontologické a existenciální zakotvení subjektu. Autor argumentuje, že toto pojetí navazuje na hlubokou, byť zapomenutou tradici. Pokud k tomuto konceptu přistoupíme jako k heuristickému nástroji a aplikujeme jej na naši aktuální situaci, odhalíme, že celý náš život je založen na nepředmětných základech, které přesahují pouhé fyziologické či psychologické příčiny. Reflexe tohoto vztahu v kontextu jazykové, kulturní a náboženské tradice pak umožňuje jedinci hlubší filosofické sebe-pochopení a prosvětlení vlastní existence.
[„Nevědoucí vědění“ jako vědění nepředmětné]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 8. 1985
Text se zabývá problematikou „vědoucího nevědění“ v kontextu filosofické reflexe hranic poznání. Autor kritizuje Jasperse za teologizující tendence, které v mezích poznání vidí prostor pro apriorní smysl z jiných zdrojů. Místo toho navrhuje pojetí, kde každý pokrok v poznání otevírá nové perspektivy a odhaluje dosud neznámé obzory, které však zůstávají přístupné dalšímu zkoumání. Klíčovým bodem je rozlišení mezi prostým nevěděním a „vědoucím nevěděním“, které reflektuje vlastní limity a povahu dosavadního přístupu. Zvláštní pozornost je věnována otázce nepředmětného vědění. Autor argumentuje, že každé vědění má sice předmětnou stránku, ale k určitým skutečnostem se lze vztahovat pouze prostřednictvím nepředmětných intencí. Vědět nepředmětně tedy neznamená nevědět, nýbrž uplatňovat jiný způsob poznání tam, kde je předmětný přístup z principu vyloučen. Tento přístup vyžaduje zásadní reflexi interpretační činnosti a překročení stávajících rámců.
[Souvislosti otázky po víře – kosmické i dějinné]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 8. 1985
Text z 27. srpna 1985 se zamýšlí nad filosofickou podstatou víry, přičemž vychází z Jaspersovy formulace otázky po původu a směřování lidského života. Autor odmítá úzkou specializaci filosofických disciplín a zdůrazňuje, že etická problematika víry je neoddělitelně spjata s ontologií, kosmologií a celkem skutečnosti. Zvláštní pozornost je věnována kosmickým rysům víry, které přesahují pouhý antropocentrický pohled na lidský život. Klíčovým prvkem úvahy je pojetí dějinné situace jako média, skrze něž k člověku promlouvá konkrétní výzva vyžadující osobní a praktickou odpověď celým životem. Autor argumentuje, že otázka víry nabývá mimořádné naléhavosti právě v kontextu tehdejšího československého a středoevropského společensko-politického prostoru. Celé pojednání ukazuje široké spektrum významů víry, jež sahá od nejintimnějších osobních rovin až po vnější politické souvislosti, a zdůrazňuje potřebu porozumět nárokům, které na nás naše přítomnost a pobyt na tomto světě kladou v rámci celku světa.
[Vady Jaspersových závěrů o omezenosti našeho myšlení]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 8. 1985
Tento text kriticky zkoumá vady v závěrech Karla Jasperse týkajících se omezenosti lidského myšlení. Autor argumentuje, že Jaspersovy formulace, ač v obecné rovině platné (např. o nedosažitelnosti absolutního poznání), mohou v konkrétních aplikacích vést k předčasné rezignaci na další myšlenkový postup. Dokument zdůrazňuje, že současné meze myšlení a pojem předmětnosti nejsou nutně definitivní. Autor se staví proti psychologizujícímu odmítání snah o překonání dosavadních paradigmat a připomíná, že tušení nové éry myšlení, sdílené mnohými filosofy, může být legitimní i přes dřívější omyly v detailech. Kritizována je zejména tendence využívat nemožnost absolutního poznání jako omluvu pro zastavení výzkumu. Místo toho by měla být nevyčerpatelnost skutečnosti vnímána jako noetická výzva a otevřenost k neustálému kvalitativnímu i kvantitativnímu rozvoji poznávacího procesu. Filosofická víra tak otevírá prostor pro neustálé posouvání hranic lidského vědění, aniž by narážela na nepřekonatelné zdi.
[Proti Jaspersově „věčné pravdě“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 8. 1985
Tento text kriticky zkoumá pojetí „věčné pravdy“ u Karla Jasperse. Autor zpochybňuje Jaspersovu tendenci modelovat Pravdu jako neměnnou, vždypřítomnou entitu typu nunc aeternum. Ačkoliv Jaspers uznává dějinnou relativitu zpřítomnění pravdy, trvá na její věčné identitě. Autor místo toho navrhuje chápat Pravdu jako živý proces, který aktivně vstupuje do lidského myšlení a dějin, přičemž tyto okolnosti neustále přesahuje. Kritizuje Jasperse za to, že přisouzením predikátu „věčnosti“ nevědomky sklouzává k předmětnému, metafyzickému myšlení, které není schopno zachytit ryzí nepředmětnost Pravdy. Hlavním bodem nesouhlasu je role času: zatímco Jaspers spojuje časovost převážně se sférou předmětnosti, autor tvrdí, že čas a časovost jsou bytostně spjaty se samotnou povahou bytí a nepředmětnosti. Pravda se tedy nejeví jako nehybná věčnost, nýbrž jako dynamický pohyb skrze věky, který se odmítá nechat uzavřít do statických pojmových schémat.
[Otázka po přítomnosti ryzí nepředmětnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 8. 1985
Tento text kriticky zkoumá problematiku času v Jaspersově pojetí, konkrétně se zaměřuje na otázku přítomnosti ryzí nepředmětnosti. Autor analyzuje Jaspersův výrok o přítomnosti nepodmíněného a nekonečného a dochází k závěru, že ryzí nepředmětnost nemůže být skutečně přítomná v běžném smyslu, neboť každý proces zpřítomnění a zpředmětnění ji nezbytně relativizuje. Ryzí nepředmětnost je spíše spjata s budoucností a tím, co k nám teprve přichází, nikoliv s tím, co je již tu. Text dále rozebírá Jaspersův koncept objímajícího (das Umgreifende) a poukazuje na asymetrii mezi tím, jak člověk ve vědomí objímá bytí, a jak bytí samo skutečně objímá člověka. Závěrem autor navrhuje, že ryzí nepředmětnost či Pravda nemá vlastní přítomnost, ale stává se přítomnou skrze aktivní lidskou účast, zejména prostřednictvím změny myšlení a perspektivy. Naše vlastní přítomnost tak neslouží pouze jako pasivní médium, nýbrž jako aktivní prostředník, skrze něhož se nepředmětnost vyjevuje a zpředmětňuje v aktuálním dění.
[Pravda jako zdroj našeho myšlení i naší personality]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 8. 1985
Tento text reflektuje Jaspersovu tezi, že pravda je zdrojem našeho myšlení. Autor zkoumá vztah mezi myšlením, řečí a pravdou, přičemž zdůrazňuje, že slovo není pouhým lidským výkonem, ale základem každého aktu promluvy. Klíčovou otázkou je, kdo skutečně promlouvá: zda je řeč plně redukovatelná na lidskou aktivitu, nebo zda skrze nás promlouvá samotná pravda. Text vyzdvihuje nutnost pokory, kdy se mluvčí musí upozadit, aby nechal zaznít hlas pravdy. Pravda zde není chápána jako statický předmět, nýbrž jako živé, osobní oslovení adresované konkrétnímu člověku. Autor jde nad rámec Jaspersovy formulace a tvrdí, že pravda je nejen zdrojem myšlení, ale i samotné personality. Skutečnými osobami se stáváme právě skrze otevřenost vůči pravdě a jejímu volání. Tato perspektiva odmítá zvěcnění pravdy a zdůrazňuje její dynamický, personální charakter, který formuje lidskou integritu a autentičnost v konkrétních životních situacích.
[Uvědomování si toho, co není pojmově uchopitelné]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 8. 1985
Textový fragment se zabývá analýzou filosofických formulací Karla Jasperse, konkrétně vztahem mezi vědomím a tím, co je pojmově neuchopitelné, jako je například nekonečno. Autor se zamýšlí nad českým překladem německého výrazu „begreifen“, který úzce spojuje s pojmovostí (pojem – Begriff). Úvaha rozlišuje mezi pojmovým a nepojmovým vědomím, přičemž zdůrazňuje, že ačkoliv je každé vědomí charakterizováno intencionalitou, ne každá intence musí být nutně předmětná či pojmově uchopitelná. Text kriticky reflektuje evropskou tradici pojmového myšlení a poukazuje na to, že u Jasperse chybí hlubší rozbor dějinného aspektu tohoto problému. Autor také varuje před neuváženým ztotožňováním předmětného myšlení s myšlením pojmovým v Jaspersových textech. Závěrem jsou zpochybněny metafory typu „dotýkání se nekonečna“, u nichž je třeba rozhodnout, zda jsou myšlenkově nosné, nebo mají pouze heuristický charakter.
[Kritika Jaspersova chápání vztahu pravdy a komunikace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 8. 1985
Tato kritická reflexe se zabývá Jaspersovým pojetím vztahu mezi pravdou a komunikací. Autor zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi pravdou samotnou a jejím časovým vyjevováním (Offenbarwerden). Kritizuje Jaspersovo tvrzení, že pravda má svůj původ v mezilidské komunikaci. Pokud by tomu tak bylo, pravda by byla pouze dějinně proměnlivá a závislá na lidech, což odporuje Jaspersovu jinému výroku, že pravda je zdrojem myšlení. Text poukazuje na vnitřní rozpory v Jaspersově díle, zejména v otázce, zda komunikace mezi lidmi může být zdrojem pravdy, aniž by již byla myšlením nebo mluvením. Autor navrhuje, že elementárnější formou je komunikace mezi pravdou a člověkem, iniciovaná pravdou samotnou. Závěrem vyzývá k důslednému odlišování lidských aktů od logu a pravdy od pouhých pravdivých poznatků.
[Myšlenkový model světa jako živoucího celku]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 8. 1985
Text se zamýšlí nad modelem světa jakožto jediného živoucího celku, přičemž vychází z Jaspersova konceptu „univerzálního spolužití“ a Preyerovy myšlenky světa jako gigantického organismu. Podle tohoto pojetí by lidský život neměl být prožíván izolovaně, ale v aktivní otevřenosti a participaci na životě tohoto celku. Autor však kriticky poukazuje na úskalí takové metafory. Pokud by živoucí celek zahrnoval veškeré jsoucno včetně „neživého odpadu“, model by se stal neudržitelným. Klíčovým problémem je tendence ztotožňovat tento celek s úhrnem všeho jsoucího. Autor navrhuje vnímat tento „živok“ nikoliv jako předmětné jsoucno, ale jako metaforu pro extramundánní život, na němž jednotlivé bytosti participují. O tomto životě lze vypovídat pouze „nepředmětně“, skrze jeho iniciativní komunikaci se světem a lidmi, kteří jsou obdařeni specifickým posláním. Myšlenkový experiment tak vede k rozlišení mezi materiálním úhrnem světa a duchovním rozměrem participace na celku.
[Vztah člověka k ryzí nepředmětnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 8. 1985
Text zkoumá filosofický vztah člověka k „ryzí nepředmětnosti“, která tvoří ontologický základ veškerého jsoucna. Zatímco každé jsoucno je touto nepředmětností založeno, člověk k ní zaujímá specifický vztah skrze své vědomí. Autor analyzuje historický vývoj od mýtu k logu, přičemž varuje před moderní hypertrofií světa intencionálních objektů, která vytěsňuje autentické prožitky do sféry „pouhé subjektivity“. Základní životní zkušenosti, jako je údiv, vděčnost či úzkost, jsou nahlíženy jako konstitutivní momenty vztahu k neobjektivovatelnému zdroji. Skutečná lidská existence (ex-sistence) spočívá v schopnosti vztáhnout se k tomuto základu mimo rámec světa předmětů. Tento pohyb, iniciovaný ryzí nepředmětností, umožňuje člověku integrovat svou minulost do přítomnosti a budovat „živé trvání“. Člověk tak překračuje svou biologickou danost a skrze vztah k nepředmětnému zdroji nachází svou pravou lidskou identitu a zakotvení v přirozeném světě.
[Reflexe víry jako skutečnosti kosmického dosahu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 8. 1985
Text se zabývá hlubokou fenomenologickou analýzou víry, kterou definuje jako ex-sistentní vztah k 'ryzí nepředmětnosti'. Autor klade zásadní důraz na odlišení mezi samotným eksistentním postojem a doprovodným subjektivním pocitem. Tuto distinkci osvětluje na příkladech naděje, bolesti či hladu a ukazuje, že skutečnost těchto stavů je nezávislá na jejich vědomém prožívání. Práce kriticky poukazuje na nebezpečí rozporu mezi autentickou vírou a její vnější reflexí, zejména v obdobích duchovního úpadku, kdy může být víra nahrazena pouhou ideologickou fasádou. Hlavním záměrem je představit víru nikoli pouze jako antropologický prvek, ale jako fenomén s hlubokým ontologickým a kosmologickým významem. Víra je zde nahlížena jako nesubjektivní realita, která je klíčová pro pochopení světa jako celku i podstaty jednotlivých jsoucen. Tato analýza otevírá cestu k nahlédnutí víry jako skutečnosti kosmického dosahu, přesahující rámec individuální psychologie směrem k fundamentální ontologii.
Víra jako kosmický činitel I
Přednáška se zabývá tématem víry jako „kosmického činitele“ a současně konfrontuje vlastní myšlenkový postup s knihou Karla Jasperse „Filosofická víra“. Posluchači jsou vyzváni k odložení běžných představ o víře a k otevřenosti novému, filosoficky definovanému významu. Autor zdůrazňuje potřebu kritické, systematické a principiální reflexe v rámci filosofie, přičemž rozlišuje mezi mistry myšlení (jako Heidegger) a těmi, kdo mají vhled do skutečnosti (jako Jaspers). Pro pochopení víry jako kosmického faktoru je volen Jaspers jako partner k dialogu a polemice, ačkoli se s ním v některých bodech bude polemizovat. Víra je chápána jako něco víc než jen fenomén, jako něco, co přesahuje hranice jevení a spoluzodpovídá za to, jak se věci jeví. V druhé části přednášky se autor věnuje mimovědeckému kontextu poznání, počátkům vesmíru, vývojovým procesům a reflexi jako klíčovým vazbám na „ryzí nepředmětnost“. Téma se tak posouvá od individuální zkušenosti k širšímu kosmologickému pojetí, které se snaží překonat omezení předmětného myšlení a hledá cestu k novému chápání víry.
Víra jako kosmický činitel II (Synoptikové a „logia“)
Přednáška se zaměřuje na evoluci pojetí víry v rámci židovsko-křesťanské tradice, přičemž vychází ze statistické analýzy výskytu pojmů „víra“ a „věřit“ v synoptických evangeliích, kterou provedl Gerhard Ebeling. Zdůrazňuje, že tato slova se nejčastěji vyskytují v Ježíšových výrocích nebo v jejich bezprostřední blízkosti, a to v absolutním smyslu, nikoli jako víra v něco konkrétního. Tato absolutní víra, která není vázána na náboženskou praxi či kult, je dále zkoumána ve srovnání s archaickým mytickým způsobem života, kde bylo klíčové ztotožnění s archetypy a orientace na minulost jako jediný jistý základ. Mýtus, který integroval život a nabízel jistotu, postupně ustoupil pod náporem komplikujících se situací, které instinkty nedokázaly řešit. Toto štěpení vedlo k rozdělení světa na sakrální a profánní sféru. Přednáška argumentuje, že židovsko-křesťanská tradice, zejména prorocká linie, paradoxně přispěla k likvidaci této religiozity tím, že zdůraznila profánní aspekty jako spravedlnost a soud v každodenním životě, čímž zrušila rozdíl mezi posvátnem a světským a nabídla novou, ne-náboženskou formu víry, zaměřenou na budoucnost a odpovědnost.
Přirozený svět B - četba I
Tento dokument je strojově přepisovaným a neredigovaným přepisem přednášky z roku 1985 s názvem „Přirozený svět B – četba I“. Diskuse se soustředí na paralelu mezi „nepředmětnou skutečností“ a „přirozeným světem“, přičemž obojí je chápáno jako něco, co se nám „dává“ nebo „nabízí“ nezávisle na naší interpretaci. Velká část konverzace se věnuje složitosti fenomenologického uchopení „přirozeného světa“, zejména zkoumání povahy „dávání se“ a „nabízení se“. Diskutuje se o tom, jak naše předchozí znalosti a zkušenosti ovlivňují to, jak vnímáme a interpretujeme svět kolem sebe. Hlavní body zahrnují pojem „originární danost“ (originär) ve fenomenologii, roli subjektivity a konstrukce při vnímání, a zda lze přirozený svět chápat jako univerzální nebo historicky podmíněný. Debata se dotýká i Patočkova pojetí přirozeného světa a kritiky klasické fenomenologie.
Víra jako kosmický činitel III
Tento text se zabývá biblickými příběhy Abrahama a Lota jako klíčovými pro pochopení fenoménu „víry“. Autor analyzuje, že nejstarší doklady víry nespočívají v užití slova „víra“, ale v příbězích, kde je nutná důvěra ve sdělení Božích záměrů. Klíčovým momentem je Abrahamovo vyjití ze země, příbuznosti a otcova domu do neznáma, vedené pouze Božím slibem. Toto opuštění všeho známého, dokonce i sebe sama, je interpretováno jako archetypální projev víry, který se odlišuje od mytických archetypů tím, že vyžaduje krok vpřed do neznámé budoucnosti, nikoli identifikaci s minulostí. Naopak Lot, který se zdráhá opustit svou minulost a váhá s odchodem, představuje nedostatek víry a strach z neznámého. Jeho útěk je násilný a jeho pohled zpět do zničené minulosti vede ke zkáze. Text zdůrazňuje, že víra není jen pasivním přijetím, ale aktivním krokem do nejistoty, opřeným o důvěru v Boží zaslíbení, a že pochopení tohoto fenoménu vyžaduje nahlédnutí za doslovný popis událostí k jejich hlubšímu, metaforickému významu.
[Orientace v dějinách]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 10. 1985
Text se zabývá problematikou orientace v dějinách jakožto klíčovým prvkem lidské dějinné existence, který ji zásadně odlišuje od pouhého přírodního bytí. Autor zdůrazňuje, že smysluplné pochopení přítomného okamžiku a odpovědné rozhodování o budoucnosti vyžaduje hluboký vhled do historických souvislostí a vědomí kontinuity mezi minulým, přítomným a budoucím. Text odmítá tezi o vzájemně izolovaných epochách a namísto toho argumentuje, že základy moderní doby i kořeny současných krizí sahají hluboko do středověku či antiky. Ústředním tématem je význam lidského myšlení a specifické strukturovanosti vědomí v historickém procesu. Autor kritizuje podceňování subjektivity a tvrdí, že i tzv. objektivní dějinné zákonitosti jsou nutně zprostředkovány lidským vědomím. Myšlení není jen pasivním produktem vnějších sociálních či přírodních podmínek, ale aktivním činitelem, který s těmito podmínkami vstupuje do dynamické interakce. Orientace v dějinách je tak nezbytným předpokladem pro otevřenost vůči budoucnosti, jíž jsme nuceni čelit.
Víra jako kosmický činitel IV
Tento dokument analyzuje zahájení Heideggerova semináře „Víra a myšlení“. Zpočátku se zaměřuje na metodické problémy a nejasnosti v diskuzi, včetně Heideggerova „šlapání jako slon v porcelánu“ a rozporů v samotném zápisu semináře. Diskuse poukazuje na to, že téma víry a myšlení nelze zjednodušit na vztah teologie a filosofie nebo Boha a člověka, ale je třeba jej objasnit jako primární. Dokument kriticky zkoumá Heideggerův pokus předejít problému tím, že myslící přístup staví „mimo“ téma, a diskutuje následné námitky účastníků, jako je Köster, a jejich interpretace ze strany Heideggera. Zvláštní pozornost je věnována Heideggerovu zúžení Kösterova argumentu a jeho rétorickým trikům, které mají účastníky vést k předem určenému závěru. Text se dále zabývá kritikou Heideggerova formálního přístupu a důrazem na to, že skutečné porozumění obsahu víry a myšlení zůstává nedosaženo. V závěru se přechází k širšímu pohledu na víru jako na „kosmický faktor“, který přesahuje běžné lidské pojetí a souvisí s orientací na budoucnost a odstupem od archaického myšlení, přičemž klíčovou roli hraje jeho nesubjektivní povaha jakožto vztahu k ryzí nepředmětnosti.
Přirozený svět B - četba II
Tato nahrávka z cyklu „Přirozený svět B – četba II“ se zaměřuje na hlubokou filosofickou diskuzi o povaze myšlení, konkrétně na rozdíl mezi předmětným a nepředmětným myšlením a jejich vztahem k realitě. Hlavní postavy, Hejdánek a „Jiný hlas“, se ponořují do složitých konceptů fenomenologie, jak je rozpracoval Edmund Husserl, zejména jeho pojetí intencionality a intencionálních předmětů. Diskutuje se Brentanův koncept intence jako vlastnosti psychických jevů a Husserlovy korekce tohoto pojetí, které zdůrazňují, že intencionální předmět není součástí intence, ale existuje mimo ni. Debata se dále věnuje problému, jak různé intence mohou mířit ke stejnému intencionálnímu předmětu, a zda tento předmět obsahuje více, než je aktuálně zamýšleno. Klíčovým bodem je pak rozlišení mezi pojmem a intencionálním předmětem a význam pojmového myšlení pro oddělení myšlení od přímé zkušenosti. Přednášející se také dotýkají Heideggerova pojetí neintencionálních složek intence a kriticky hodnotí metodologii moderní vědy a filosofie při uchopení reality.
Víra jako kosmický činitel V
Tento dokument se zabývá interpretací Jaspersova pojetí víry, přičemž kriticky analyzuje jeho texty. Autor se zaměřuje na dvě hlavní nedostatky v Jaspersově argumentaci: nezkoumání možnosti uchopení víry pojmově a nejasnost v tom, jaký smysl má mluvit o „filosofické víře“. Text podrobně rozebírá koncept víry jako „objímajícího celku“, který není ani subjektem, ani objektem, a zdůrazňuje rozdíl mezi vírou jako takovou (fides qua creditur) a obsahem víry (fides quae creditur). Autor argumentuje, že Jaspers, navzdory své snaze uchopit víru komplexně, podléhá tradičnímu pojetí myšlení a nedokáže plně oddělit víru od jejích obsahů nebo reflexe. Diskutuje se také vztah existence a víry, přičemž se uvádí, že člověk se stává existencí skrze víru, tedy skrze vztah k tomu, co není. Dokument se dotýká i povahy transcendence a kritizuje Jaspersovo používání termínu „transcendence“. Závěrem se poukazuje na to, že víra je spíše darem než lidským výkonem a že její podstata spočívá v otevřenosti a vztahu k tomu, co přesahuje naše chápání, nikoli v obsazích nebo dogmatech.
Víra jako kosmický činitel VI
Tato přednáška se zabývá pojetím transcendence u Karla Jasperse a kriticky jej analyzuje. Hlavní důraz je kladen na Jaspersův koncept „promlouvání transcendence“ a jeho tři způsoby: bezprostřední řeč, názorné sdělení a filosofická reflexe. Přednášející poukazuje na Jaspersovo váhání mezi připuštěním bezprostředního oslovení transcendence a odmítnutím zjevení, což vede k používání „šifer“ jako prostředníků. Kritizuje, že tyto šifry samy o sobě nestačí k porozumění a že Jaspersův koncept „bezprostředního oslovení“ je vnitřně rozporný, jelikož vždy existuje prostředník. Přednáška dále rozebírá rozdíl mezi vírou jako aktem a vírou jako obsahem (fides qua creditur vs. fides quae creditur) a předkládá tezi, že víra není redukovatelná na pouhý akt, ale vyžaduje jednotu aktu víry s transcendentní skutečností, která není jen pouhou šifrou. Závěrem je zdůrazněno, že bez metafyzické zkušenosti, tj. přímého setkání s transcendencí, nelze šifry smysluplně dešifrovat. Tato zkušenost je nezbytná pro pochopení transcendence, která se může vyjevit v aktu víry, nikoli pouze skrze zprostředkování.
Víra jako kosmický činitel VII
Přednáška se zabývá hlubokým problémem formulace vlastního myšlení v době, kdy tradiční filosofické a náboženské rámce selhávají. Autor zdůrazňuje obtížnost nalezení opory v myslitelích jako Jaspers, jejichž vliv je spíše negativní. Hlavním tématem je, jak uchopit „ryzí nepředmětnost“ – skutečnost mimo předmětné vnímání – a jak ji tematizovat, aniž bychom ji zpředmětnili nebo zredukovali na nicotu. Tradiční řešení, jako je předpoklad nahodilosti světa (kontingence) nebo jeho řízení neměnným řádem (determinismus), jsou shledána neakceptovatelnými, protože odporují naší zkušenosti smysluplnosti i nesmyslnosti. Dále jsou analyzovány historické přístupy, včetně marxismu a náboženských tradic, které jsou kritizovány pro jejich metafyzické předpoklady či antropomorfismus. Závěrem je zdůrazněna nutnost hledání nových způsobů myšlení, které umožní uchopit nepředmětnou skutečnost bez jejího zpředmětnění, a to i za cenu dočasného „bilingvismu“ v myšlení, dokud se nové paradigma plně nerozvine. Diskutuje se také o kritice kauzality a o roli času v porozumění bytí.
1986
Dopisy příteli IV [dopisy č. 58–62, interview]
česky, 1986, Praha: OIKOYMENH; Edice OIKOUMENE [samizdat], sv. 3 (ii, 69 s.)
Předmluva ke čtvrtému ročníku Dopisů příteli, str. I–II | Dopis příteli č. 58, str. 1–9 | Dopis příteli č. 59, str. 9–17 | Dopis příteli č. 60, str. 17–25 | Dopis příteli č. 61, str. 25–33 | Dopis příteli č. 62, str. 34–41 | „Naše cesta k lepšímu uspořádání společnosti nepovede přes žádné návraty ke starým pořádkům“, str. 42–69
Filosofie a theologie. Sborník textů
digitized
česky, 1986, Praha: [s. n.]; Edice Oikoumené [samizdat], sv. 2 (240 s.)
Předmluva [Filosofie a theologie. Sborník textů], str. 1–2 | Poznámky k textům [Filosofie a theologie. Sborník textů], str. 2–3 | Atheismus a otázky nové interpretace, str. 4–15 | Víra a filosofie, str. 15–27 | Filosofie a křesťanství, str. 27–38 | Víra a moderní svět, str. 38–50 | Theologie a filosofie, str. 51–70 | Příspěvek k otázce vztahu mezi filosofií a theologií, str. 70–127 | Několik poznámek k příspěvku LvH k otázce vztahu mezi filosofií a theologií, str. 128–144 | Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém, str. 144–173 | Věřit a myslit, str. 173–187
Milánská výzva a co je kolem
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 1986
- in: Informace o Chartě 77, 9, 1986, č. 4, str. 13–14
Tento text analyzuje specifickou povahu Charty 77, kterou definuje nikoli jako organizaci nebo hnutí, ale jako morální a právní stanovisko vyjádřené podpisem. Autor vysvětluje, že absence dialogu ze strany tehdejší moci znemožnila institucionalizaci či demokratizaci Charty, což dnes brání její transformaci v politický subjekt. Článek se zaměřuje na omezený manévrovací prostor mluvčích Charty 77, zejména v kontextu mezinárodních mírových iniciativ, jako je Milánská výzva. Charta není podle autora vhodným partnerem pro mírová hnutí, protože její mandát je striktně vázán na lidská práva a zákonnost. Řešením této situace je vznik nezávislých pracovních skupin a iniciativ, které by působily na bázi Charty, ale organizačně mimo ni. Autor navrhuje ustavení samostatného mírového výboru, který by mohl svobodněji vyjednávat se zahraničními partnery, aniž by tím ohrozil specifický charakter a poslání Charty 77 jako celku. Tento přístup umožňuje rozvoj občanské společnosti při zachování integrity původního prohlášení.
Reflexe víry ve Starém zákoně
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1986
- in: Sborník k 55. narozeninám Jana Dusa, Praha: [s. n.], 1986
- in: Reflexe, 1989, č. 2, str. 1.1–15 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 2, str. 1.1–16
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 129–143
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 202–217
Tato studie se zabývá fenoménem víry v kontextu starozákonní tradice a jejího vztahu k lidskému myšlení. Autor odmítá redukci víry na náboženské učení a definuje ji jako existenciální postoj a celkové životní směřování. Hlavním tématem je rozlišení mezi vírou a reflexí víry, přičemž autor zavádí pojem „protoreflexe“ pro specifický způsob myšlení starého Izraele, který předcházel řeckému pojmovému myšlení. Zatímco mýtus se orientuje na cyklické archetypy a minulost, izraelská víra skrze motiv exodu směřuje k budoucnosti a otevřenosti vůči kontingenci. Tento „anti-archetypický“ přístup osvobozuje člověka od nutnosti identifikace s praminulostí a otevírá prostor pro konstituci odpovědného subjektu. Studie rovněž naznačuje možnost kosmologického chápání víry jako dynamického faktoru vývoje skutečnosti. Cílem textu je nabídnout filosofickou reflexi jako nástroj pro hlubší porozumění biblickým textům a překonání limitů čistě předmětného myšlení v teologii.
Víra (diskuse s Janem Kozlíkem)
Tento dokument zachycuje diskusi mezi Janem Kozlíkem a Petrem Hejdánkem o povaze víry a jejího vztahu k rozumu. Hejdánek zdůrazňuje, že vážné myšlení, ať už v řecké tradici nebo jinde, je vždy neseno vírou, nikoliv však nutně jako "myšlení víry". Poukazuje na rozdíl mezi tím, že myšlení vychází z víry, a tím, že by bylo jeho obsahem. Diskuse se dotýká Platónových konceptů, rozporu s izraelskou tradicí a role víry jako kosmického faktoru. Hejdánek kritizuje chybnou interpretaci vztahu víry a myšlení, analogicky k chybě v argumentaci Zdeňka Neubauera. Debata se dále noří do toho, jak řecká filosofie, zakládající se na vševládnosti logu, nahlížela na víru, a jak se liší od křesťanské víry. Objevuje se myšlenka, že víra není primárně aktivita, ale základní princip. Závěr diskuze se dotýká i společenských restrukturací a úpadku rozumu či připravenosti k víře, přičemž Hejdánek zdůrazňuje, že víra je aktivní princip, který neustále otevírá nové cesty a napětí, nikoli konformitu.
1986.1 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1986 ◆ poznámka: strojopisný blok A5, strany 001-200
Soubor filosofických úvah z ledna 1986 se zabývá klíčovými postavami a tématy dějin filosofie a fenomenologie. Autor začíná interpretací Hérakleitova Logu a následně podrobuje kritice pojetí bezprostřední zkušenosti u Zdeňka Neubauera. Významný prostor je věnován Husserlově fenomenologii, zejména analýze intencionality a proudu vědomí. Text dále zkoumá vznik pojmového myšlení ve starém Řecku jako formativního prvku evropské civilizace, přičemž upozorňuje na meze tohoto „předmětného“ uvažování. Diskuse zahrnuje také vztah filosofie k teologickému zjevení a reflexi víry. Autor kriticky komentuje dokument Charty 77 o právu na dějiny, zejména s ohledem na interpretaci Josefa Pekaře. Závěrečné pasáže se zaměřují na teorii událostí a potřebu vypracovat koncept „nepředmětného myšlení“, který by překonal aporie klasické kauzality a umožnil hlubší pochopení spontaneity a integrity dění.
1986.2 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1986 ◆ poznámka: strojopisný blok A5, strany 201-399
Tento dokument analyzuje strukturu mravní situace, kterou definuje skrze vztah subjektu k mezilidským vztahům a mravnímu řádu. Ústředním tématem je svědomí jako 'spoluvědomí' a mravní odpovědnost, která není pojímána jako poslušnost vůči společnosti, nýbrž jako odpovědnost za bližního. Autor rozlišuje mezi sociologickým popisem mravů a filosofickou etikou, která využívá hodnotící kritéria přesahující daný společenský stav. Kritizuje objektivizaci hodnot a ctností a zdůrazňuje potřebu návratu ke konkrétnímu jednání v situaci. Text dále zkoumá vztah etiky k politice, estetice a vědě, přičemž odmítá představu o jejich hodnotové neutralitě. Významná část je věnována krizi evropské kultury, sekularizaci a kritice marxistického chápání náboženství. Autor vyzdvihuje prorockou tradici orientovanou na spravedlnost a mravní pokrok, který je iniciován menšinovou elitou prostřednictvím mravních 'vynálezů', jež postupně proměňují společenské vědomí.
1986.3 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1986 ◆ poznámka: strojopisný blok A5, strany 400-472
Tento soubor textů Ladislava Hejdánka obsahuje hluboké filosofické reflexe, politické úvahy a poznámky k Chartě 77. Autor v něm redefinuje Chartu nikoliv jako hnutí, ale jako etickou platformu vyžadující respekt k zákonům a lidským právům. Kritizuje sovětskou hegemonii a uvažuje o kulturním úpadku i budoucnosti středoevropských národů v rámci možné konfederace. Významná část textu je věnována samotné povaze filosofie, kterou Hejdánek charakterizuje jako akt „myšlení navzdory“ nepříznivým vnějším okolnostem. Podrobně analyzuje aristotelskou etiku ctností, hermeneutiku a hranice metafyziky, přičemž rozvíjí svůj klíčový koncept „nepředmětného myšlení“. Diskutuje vztah mezi subjektem, akcí a budoucností, kterou chápe jako určující prvek lidské existence a svobody. Dokument reflektuje autorovo osobní nasazení v disentu i jeho celoživotní snahu o zachování nezávislého, kritického myšlení v totalitním režimu. Text představuje syntézu fenomenologického zkoumání, mravní odpovědnosti a analýzy politické moci, zdůrazňující otevřenost vůči pravdě a novým zkušenostem.
Budapešťská anketa k Evropskému kulturnímu fóru, říjen 1985. Příloha Listů
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1986 ◆ poznámka: anketa; skeny obsahují i původní dopis s výzvou od Františka Janoucha a Viléma Prečana z 21. března 1985
- in: Listy. Časopis československé socialistické opozice, 1986, č. XVI, str. VI–VII
Text Ladislava Hejdánka z roku 1985 pro Evropské kulturní fórum reflektuje neutěšený stav československé filosofie a kultury v období normalizace. Autor líčí osobní zkušenost disidenta, který mohl ve svém oboru pracovat pouze krátce a většinu života strávil v manuálních profesích. Kritizuje monopol marxismu-leninismu, systematickou perzekuci křesťanských myslitelů a úpadek oficiálního myšlení, které se po čistkách v roce 1970 ocitlo v naprosté stagnaci. Hejdánek zdůrazňuje, že autentická filosofie přežívá pouze v nezávislých strukturách mimo státní instituce. Východisko spatřuje v mezinárodní solidaritě a prolamování izolace prostřednictvím osobních kontaktů, soukromých bytových seminářů a neformální pomoci ze strany západních demokratických sil. Text je apelem na evropskou vzájemnost a aktivní odpor proti kulturnímu útlaku, přičemž varuje, že izolace duchovních podnětů vede k celkovému společenskému a technickému zaostávání celého sovětského bloku.
Charta 77 - VONS
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ citát | článek, česky, vznik: 1986
- in: Zpravodaj. Časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku, 19, 1986, č. 9, str. 20
Tento text přináší část rozhovoru s Dr. Ladislavem Hejdánkem, významným signatářem Charty 77, který vedl Eric Pétursson z organizace „Help and Action“. Hejdánek v něm popisuje fungování a význam nezávislých filosofických seminářů pořádaných v soukromých bytech během normalizačního Československa. Tyto semináře, původně iniciované Juliem Tominem, sloužily především mladým lidem jako jedinečná příležitost ke studiu filosofie mimo oficiální státní ideologii. Hejdánek zdůrazňuje jejich roli jako mostu k širšímu evropskému myšlení a důležitost zachování kontinuity s evropskou kulturou skrze návštěvy zahraničních lektorů. Semináře nabízely pluralitu názorů a svobodu volby, které byly na oficiálních univerzitách nedostupné. Zároveň text osvětluje strategickou roli těchto veřejnějších setkání, jež fungovala jako „bleskosvod“ chránící ostatní, utajenější kroužky před represemi režimu. Hejdánek tak vykresluje obraz paralelní kultury a intelektuálního odporu v totalitním systému.
K diskusi o nepředmětnosti. Odpověď na „pět poznámek“ J. S. Trojana (1983)
Text je odpovědí Ladislava Hejdánka na kritické poznámky Jakuba S. Trojana k Hejdánkovu pojetí nepředmětného myšlení a skutečnosti. Autor se zaměřuje na hlubší vymezení rozdílu mezi intencionalitou a pojmovým myšlením, přičemž zdůrazňuje, že intencionální předmět je třeba důsledně odlišovat od pojmu i od reálné skutečnosti. Hejdánek kritizuje snahy objektivizovat subjekt a analyzuje povahu reflexe jako ekstatického aktu odstupu od sebe sama. Významná část textu je věnována vztahu mezi ryzí nepředmětností a konkrétními událostmi, v níž autor rozpracovává koncept víry jakožto kosmického faktoru — fundamentální otevřenosti subjektu vůči nepředmětnému zdroji. Autor odmítá Trojanovu interpretaci kenose a mýtu, přičemž obhajuje potřebu nového typu myšlení, které by překonalo limity tradiční předmětné metafyziky a umožnilo adekvátní vztah k celku světa a k transcendenci. Práce tak představuje klíčový příspěvek k dialogu mezi filosofií a theologií v rámci českého disentu.
Milánská výzva a co je kolem [příprava]
Tato esej z roku 1986 představuje kritickou reflexi tzv. Milánské výzvy v kontextu československého disentu a Charty 77. Autor se zabývá otázkou, jak by se měli mluvčí Charty stavět k mírovým iniciativám, a zdůrazňuje, že Charta by neměla vystupovat jako politická organizace, ale spíše jako morální stanovisko. Navrhuje, aby pro dialog se západními mírovými hnutími vznikaly samostatné, na Chartě nezávislé skupiny. Text dále podrobuje kritice teze o neutralitě a sjednocení Evropy, které považuje za nerealistické bez hluboké vnitřní demokratizace sovětského bloku. Autor varuje před povrchním utopismem a volá po rozvoji odpovědného „státnického“ myšlení v rámci nezávislých iniciativ. Zdůrazňuje, že obnova Evropy musí vycházet zdola, od občanských aktivit a malých skupin, nikoliv pouze z tlaku na vládní instituce. Esej rovněž reflektuje limity helsinského procesu a význam kulturní i ekonomické spolupráce pro překonání bipolárního rozdělení světa.
Nedokončený Jaspersův projekt [ad: Karl Jaspers: Die großen Philosophen – Nachlaß 1+2, München – Zürich 1981 + Karl Jaspers: Weltgeschichte der Philosophie – Einleitung, München – Zürich 1982]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 1986? ◆ poznámka: uveřejněno pod pseudonymem „Lev Tvrdý“
- in: Reflexe, 1989, č. 2, str. 7.32–34 (samizdat)
Tento text pojednává o ambiciózním, avšak nedokončeném projektu Karla Jasperse zaměřeném na dějiny filosofie. Jaspers zastával názor, že filosofie musí interpretovat své vlastní dějiny filosoficky, nikoliv pouze historicky, a proto zvolil typologický přístup namísto chronologického. Článek se soustředí na dílo „Velcí filosofové“ a rozsáhlé posmrtně vydané svazky (Nachlaß), které uspořádal Hans Saner. Jaspers v nich klasifikuje myslitele do specifických skupin, jako jsou „směrodatní lidé“, „probouzeči“ či „metafyzikové“. Významným přínosem je analýza úvodu ke „Světovým dějinám filosofie“, kde Jaspers rozvrhl trojí pojetí dějin: jako dějiny forem myšlení, obsahů a osobností. Přestože projekt zůstal torzem, autor textu jej vnímá jako inspirativní metodologickou výzvu a závazek pro budoucí generace badatelů. Jaspersův přístup ukazuje, že dějiny filosofie jsou živým procesem sebeuvědomování, v němž minulost neustále osvětluje přítomnost a formuje budoucí filosofické strategie.
Odpovědnost a identita (Variace a reflexe na témata vězeňských dopisů Václava Havla: Reflexe šestá)
Tato esej představuje hloubkovou filosofickou reflexi vězeňských dopisů Václava Havla (Dopisy Olze) u příležitosti jeho padesátých narozenin. Autor analyzuje Havlovo pojetí lidské subjektivity jako stavu „vypadnutí z bytí“ a „vrženosti do světa“, přičemž tyto motivy srovnává s existencialismem Sørena Kierkegaarda. Hlavní pozornost je věnována vývoji Havlova myšlení o lidské identitě. Zatímco zpočátku Havel chápe identitu jako „vůli k sobě“, pod vlivem četby Emmanuela Lévinase dochází k zásadnímu obratu. Identita přestává být vnímána jako sebestředné upevňování „já“, ale je nově definována skrze odpovědnost a transcendenci k Druhému. Text dále zkoumá širší souvislosti krize subjektu v moderním myšlení a navrhuje redefinici identity nikoliv jako neměnné substance, nýbrž jako dynamicky integrované události. Tento proces „ručení“ za své činy v čase a prostoru tvoří páteř lidské svébytnosti a mravní integrity.
Offering a variety of views
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, anglicky, vznik: 1986
- in: Index on Censorship, 15, 1986, č. 3, str. 25–26
Tento dokument představuje rozhovor z roku 1986 s Ladislavem Hejdánkem, významným českým filosofem a disidentem, který v období normalizace vedl v Praze nezávislé bytové semináře. Hejdánek, jemuž bylo znemožněno oficiálně působit na univerzitách, pořádal ve svém bytě pravidelná pondělní setkání pro studenty, kteří byli z politických důvodů vyloučeni ze studia nebo na něj nebyli vůbec přijati. Text popisuje historii těchto seminářů, které navázaly na činnost Julia Tomina a čelily soustavné perzekuci ze strany Státní bezpečnosti, včetně incidentu se zatčením hostujícího profesora Jacquesa Derridy. Hejdánek přibližuje probíraná témata, jako jsou filosofie dějin či kosmologie, a zdůrazňuje význam udržování kontaktu s evropským myšlením prostřednictvím zahraničních hostů. Kritizuje úroveň oficiální akademické filosofie poplatné režimu a definuje smysl svých seminářů jako prostor pro svobodné hledání pravdy a ochranu nezávislého myšlení v době celosvětové duchovní krize.
Předmluva [Filosofie a theologie. Sborník textů]
Tato předmluva ke sborníku textů z roku 1986 se zabývá vztahem mezi filosofií a theologií, který byl v poválečném období v českém prostředí často opomíjen. Autor zdůrazňuje, že porozumění tomuto vztahu je klíčové pro pochopení evropského duchovního vývoje. Evropské myšlení vzniklo z plodné, ale i napjaté konfrontace dvou hlavních tradic: antické řecké filosofie a hebrejského prorockého myšlení. Text ukazuje, jak theologie nejprve proti řeckému myšlení bojovala, aby jej později integrovala a skrze hebrejskou tradici i překonala. Současná filosofie je těmito historickými kořeny hluboce ovlivněna. Cílem sborníku je vyplnit myšlenkové vakuum v tehdejším Československu a podnítit dialog mezi oběma disciplínami, které v obou hlavních křesťanských tradicích často trpí nepružností. Autor vyzývá k hlubšímu zkoumání kořenů našeho myšlení a k obnovení polemiky, která formovala západní intelektuální identitu. Jen skrze tento rozhovor lze adekvátně uchopit celek lidské zkušenosti a aktuální filosofické výzvy.
Víra jako kosmický činitel VIII
Tato nahrávka se zabývá Hérakleitovou filosofií, zdůrazňuje obtíže při interpretaci fragmentů kvůli jejich roztříštěnosti a různorodosti zdrojů. Autor zdůrazňuje Hérakleitovu hloubku a význam mezi presokratiky. Hlavním tématem je Hérakleitovo pojetí změny ("panta rhei") jako protiklad k eleatské škole, která zdůrazňovala neměnnost. Nahrávka rozebírá koncept "logos" jako univerzální rozum či princip, který vládne změnám, ačkoli jej většina lidí nechápe. Zmiňuje se o Hérakleitově pohledu na svět jako na "věčně živý oheň" a na skutečnost, která je pro všechny společná, na rozdíl od soukromých snů či klamů. Dále se text věnuje významu slov "byl, jest a bude" v Hérakleitově pojetí času a bytí, a jeho vlivu na pozdější myšlení. Diskutuje se o jednotě světa, který je složen z protikladů, a o roli logu jakožto míry a záruky této jednoty. Závěrem se rozebírají klíčové koncepty jako "moudré je ode všeho odděleno" (absolutní) a "jedno, jež jediné je moudré, nechce i chce být zváno Diem," a jejich souvislost s vírou a nadějí jakožto cestou k pochopení světa.
Přirozený svět B - četba IV
Tato nahrávka představuje diskusi o Husserlově pojetí intencionality, která navazuje na předchozí referát. Jiný hlas uvádí, že Husserl v dalším vývoji obohatil své pojetí intencionality, což se projevuje i v jeho díle Krize. Následně se přednášející věnuje analýze konkrétních pasáží z Krize, které se týkají základních fenomenologických analýz, jako jsou vztahy přední a zadní stránky, blízkost a vzdálenost. Diskutuje se rozlišení mezi intencionálním aktem a intencionálním předmětem, přičemž intence je definována jako způsob, jakým se vztahujeme k předmětu. Dále se rozebírají pojmy jako jsou skryté výkony poznávajícího vědomí, nevědomé intence a reflexe. V druhé části nahrávky se pozornost obrací k pojmu potenciality v intencionální analýze, konkrétně k rozlišení mezi aktualitou a potencialitou zážitku. Potenciality nejsou chápány jako prázdné možnosti, ale jako obsahově předznačené aspekty zážitku, které se vztahují k dalšímu vývoji zkušenosti. Závěrem se diskutuje o povaze intencionálního předmětu, jeho proměnlivosti a vztahu k reálným předmětům a pojmům, s důrazem na komplexitu a mnohovrstevnatost intencionality.
Víra jako kosmický činitel IX
Přednáška se zabývá interpretací Hérakleitova myšlení, zejména konceptem pravého a nepravého jsoucna. Vykládá integritu události jako její časovou strukturu s jasným začátkem, průběhem a koncem, která není založena v jednotlivých okamžicích, ale trvá jako celek. Nepravá jsoucna postrádají tuto vnitřní integritu, ať už vůbec neexistují nebo jsou integrována zprostředkovaně. Dále se přednáška věnuje polemice s elejskou školou, konkrétně s Parmenidovým pojetím bytí a nebytí a jeho vztahem k myšlení. Diskutuje se, zda je možné myslet nebytí, a jak tato otázka souvisí s pochopením pohybu a změny, jak ji rozvíjí Zenón. Text se také zabývá povahou věčného logu u Hérakleita a jeho rolí v integritě světa, odmítá interpretaci logu jako neměnného arché. V druhé části přednášky se přechází k otázkám normality a norem, k problémům tematizace ryzí nepředmětnosti a k roli kontingence a emergence nového ve vývoji. Zkoumá se, jak věda uchopuje kauzalitu a zda její metodologická omezení nevylučují pochopení těchto jevů. Dotýká se i otázky lidské svobody a jejího vztahu ke kauzalitě a kvantové mechanice.
Přirozený svět B – četba V
Tento dokument představuje přepis přednášky z roku 1986, která se zabývá filosofickými koncepty, zejména v kontextu fenomenologie. Diskuse se soustředí na povahu intencionality, vztah mezi vědomím a předmětem jeho záměru (cogito a cogitatum), a rozdíl mezi aktualitou a potencialitou v intencionálním životě. Značná část diskuse je věnována Husserlovu pojetí "potencialit" a "prázdných možností", jakož i problematické terminologii a konceptům jako "zážitek" (Erlebnis) a "intencionální předmět". Přednášející zkoumají, jak se jazyk a kontext podílejí na utváření našeho chápání světa a jak se naše vědomí neustále orientuje a organizuje toto chápání, přičemž se zaměřují na složitost a nuance v Husserlově fenomenologické metodě. Diskuse se dotýká i Heideggerova pojetí "naladěnosti" (Befindlichkeit) a porovnává různé přístupy k uchopení subjektivní zkušenosti a jejího vztahu k objektivní realitě. Zkoumá se také povaha "horizontu" v Husserlově fenomenologii a jeho vztah k aktuálnímu prožívání a potenciálním významům, přičemž se zdůrazňuje, jak je naše chápání vždy zasazeno do širšího kontextu a jakým způsobem se toto chápaní vyvíjí a mění.
Víra jako kosmický činitel X
Tento dokument se zabývá složitostí života a potížemi s jeho kauzálním vysvětlením. Zdůrazňuje, že navzdory snahám biologie zůstává podstata života nevyjasněná, a navrhuje, že velké molekuly mohou fungovat jako zesilovače pro kvantové děje. Dále se věnuje klíčovým argumentům vitalistů a holistů proti mechanistickému pojetí života, jako je regenerace a teleologické procesy ve fylogenezi, které nelze snadno vysvětlit nahodilými mutacemi a přirozeným výběrem. Diskutuje Humeovu skepsi ohledně kauzality a roli statistiky v definování normality, přičemž poukazuje na rozdíl mezi normou jako kritériem a normou jako maximální frekvencí. Zkoumá adaptaci, učení a evoluční strategie, včetně významu tradice a vynálezů. Závěrem polemizuje o povaze norem, předmětném a nepředmětném myšlení a navrhuje, že normy jsou situační a závislé na kontextu, nikoli na absolutních pravdách. Zkoumá také pojem vnímavosti a její tři úrovně: vůči stereotypům, vývojovým trendům a budoucím plánům, přičemž zdůrazňuje, že tyto úrovně nejsou vzájemně zaměnitelné a nižší úrovně jsou předpokladem pro vyšší.
Víra jako kosmický činitel XI
Tato diskuse se zabývá rozdílem mezi aristotelským pojetím možnosti a skutečnosti a moderním, zejména biologickým chápáním genů jakožto možností. Dále se rozebírá Aristotelova zásada sporu a její aplikace, zejména v kontextu její platnosti pro bytí versus platnosti pro soudy. V druhé části přednášky se diskutuje vztah Aristotela k helenistické filosofii, reprezentované Senekou, a poukazuje se na důležitost analytiky a logiky pro filosofické myšlení. Následně se přednáška věnuje Aristotelově kritice přesokratovských filosofů, jako byli Anaximandros a Démokritos, a jeho pojetí času, pohybu, možnosti a skutečnosti, přičemž dochází k závěru, že Aristotelovo pojetí, ačkoliv zásadní, naráží na problémy při aplikaci na dynamické procesy a proměnlivost světa, což vede k nutnosti přehodnocení tradičních pojmů.
Předmluva [Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti (1986)]
Tento text slouží jako předmluva k souboru prací věnovaných problematice předmětného a nepředmětného myšlení a skutečnosti. Autor, Ladislav Hejdánek, charakterizuje tyto texty jako pracovní materiály a studijní skripta, která nebyla původně určena k publikaci. Soubor dokumentuje historii autorova filosofického zkoumání a hledání nových cest myšlení, které by umožnily uchopit subjekt, aniž by byl redukován na objekt. Hejdánek vysvětluje, že k vydání těchto materiálů jej vedl zájem širšího okruhu myslitelů i nepravděpodobnost brzkého vydání uceleného systematického výkladu. Klíčovým motivem je potřeba reformovat evropské myšlení zevnitř, což autor ilustruje citátem Otto Neuratha o lodnících přestavujících svou loď na širém moři. Práce tak představuje důležitý podklad pro studium fenoménu nepředmětnosti a nabízí inspiraci pro další nezávislé kritické uvažování o základech filosofie.
Diskuse o povaze a smyslu filosofie
Tento text se zabývá povahou a smyslem filosofie, zejména otázkou, zda je filosofický systém cílem nebo prostředkem a jaká je jeho podstata. Diskutuje se role logiky a strategie při budování filosofických systémů, přičemž zdůrazňuje, že systematické myšlení není pouze logické, ale zahrnuje i strategické rozhodování a vnímání „ducha doby“. Dále se text věnuje odlišným chápáním smyslu ve filosofii (Rádl vs. fenomenologie) a analyzuje Husserlovo pojetí vnímání jako konstrukce, která přesahuje aktuálně vnímaný okamžik. Závěrečná část poukazuje na základní filosofickou víru v soudržnost poznání a logiky, a na nutnost změny způsobu myšlení, podobně jako v případě Einsteinovy teorie relativity, která přehodnotila Newtonovskou mechaniku. Zmiňuje se také historický kontext filosofických proudů, jako byl logický pozitivismus, a inspirativní příklad Jana Husa, jehož život a myšlení byly sevřené a morálně zakotvené.
Přirozený svět B - četba VI
Tento přepis přednášky z roku 1986 se zabývá Husserlovým pojetím intencionality a zejména problémem smyslu věcí a jejich nepředmětné stránky. Diskuse se točí kolem toho, zda smysl věcí existuje nezávisle na subjektu, nebo zda jej do nich vkládáme. Zkoumá se, jakým způsobem můžeme o nepředmětné stránce hovořit, aniž bychom ji zpředmětnili. Debata se rozšiřuje na koncepty jako integrita událostí, pravá a nepravá jsoucna, a zda integrita historických událostí, uměleckých děl či jazyka je dána zevnitř, nebo zvenčí. Dále se přechází k Husserlovým konceptům vnitřního vědomí času, zejména k retenci, protenci a „prázdným“ potencialitám, které jsou součástí horizontu každého zážitku. Diskutuje se, zda tyto potenciality jsou jen formální strukturou, nebo zda mají i obsahové vymezení, a jak se proměňují v průběhu zážitku. Závěrem se rozebírá vzájemný vztah mezi aktualitou a potencialitou v rámci intencionality a jak tyto koncepty ovlivňují naše chápání prožitku a vědomí.
Přirozený svět B – četba VII
Tato pasáž se zabývá rozborem Husserlových konceptů, zejména rozdílem mezi přímým vnímáním (aktuální intencí) a reflexí (potenciální intencí). Diskutuje se o tom, zda přímé vnímání, které se vztahuje k předmětu (cogitatum), může existovat bez jakékoli reflexe. Jedna hypotéza naznačuje, že každé aktuální vnímání je již v sobě neseno potenciální intencí, zatímco silnější hypotéza naznačuje, že v rámci přítomného pole vědomí je předznačeno vše, s čím se lze v myšlení setkat. Dále se řeší povaha „přímého aktu“ a „reflektujícího aktu“ a zda přímý akt může být absolutně bez reflexe. V druhé části diskuze se věnuje syntéze jako procesu sjednocování, který umožňuje vnímat stále týž předmět v různých fázích a kontextech, a to jak v rámci kontinuity vědomí, tak v propojení různých zážitků, a to i přes případné diskontinuity. Závěrem se dotýká genetického přístupu k fenoménům, který Husserl z metodologických důvodů obvykle opomíjel.
Víra jako kosmický činitel XII (Weischedel)
Tento text se zabývá pojmem filosofické theologie a jeho místem v kontextu nihilismu, jak jej nastínil Wilhelm Weischedel. Autor rozebírá Weischedelovu tezi, že nihilismus není pouhým subjektivním nedostatkem víry, ale objektivní událostí, „smrtí Boha“, do níž jsme vrženi. Dále se zkoumá, zda je v tomto stínu nihilismu vůbec možné filosofovat a zda se otázka po Bohu vůbec ještě může náležet k podstatě filosofie. Text se dotýká také Nietzschova pojetí nihilismu a jeho interpretace jako události, která postihuje nejen náboženské, ale i filosofické myšlení. Vyvstává otázka, jakým způsobem se moderní myšlení, které ztratilo jistotu tradičních základů, může vyrovnat s existencí „nicoty“ a zda se na této cestě nemůže objevit nový způsob chápání toho, co bylo tradičně označováno jako Bůh. V neposlední řadě se autor zabývá povahou filosofického tázání a jeho vztahem k reflexi, přičemž zdůrazňuje nutnost kritického zkoumání i vlastních myšlenkových postupů, aby se předešlo zjednodušujícímu výkladu nihilismu a aby se lépe pochopila situace, v níž se moderní filosofie nachází.
Víra jako kosmický činitel XII (Filosofická theologie)
Přednáška se zabývá konceptem filosofické teologie a její relevancí v kontextu nihilismu, jak jej rozpracoval Wilhelm Weischedel. Autor rozebírá Nietzschovo pojetí nihilismu jako situace, do níž jsme vrženi, nikoli jako výsledku naší volby. Weischedel klade otázku, zda je filosofická teologie možná ve stínu nihilismu, zejména po „smrti Boha“. Diskuse se dotýká klíčových Weischedelových otázek: patří otázka po Bohu k podstatě filosofie? Je filosofování ve stínu nihilismu vůbec možné? A pokud ano, je možná i filosofická teologie a jak by vypadala? Zkoumá se pojem „filosofické tázání“ a jeho vztah k pochybnosti a zpochybňování (Fraglichkeit), přičemž autor kritizuje Weischedelovo ztotožnění tázání se zpochybňováním všeho. Dále se analyzuje tradiční filosofické chápání Boha jako prvního principu či základu všeho (arché) a kontrastuje se s moderním pojetím, kde je tento základ ztracen. Závěrem se přednášející věnuje kritice Weischedelových tezí ze strany teologů jako Noller a Pannenberg a navrhuje vlastní interpretaci nihilismu, která zdůrazňuje proměnu naší zkušenosti a myšlení, nikoli pouze subjektivní postoj.
Hejdánek, Ladislav → Šabata, Jaroslav [výňatek]
docx |
pdf |
html
◆ korespondence, česky, vznik: 5. 3. 1986
Tento dokument je korespondencí mezi Ladislavem Hejdánkem a Jaroslavem, datovanou 5. března 1986. Hejdánek reaguje na dopis "k stanovisku pěti bývalých mluvčích“ k Milánské výzvě. Hlavním tématem dopisu je diskuse o rozdílných postojích k otázkám míru, politiky a role signatářů Charty 77. Hejdánek podrobně rozebírá několik bodů, včetně možnosti ustavení mírového výboru, programové formulace o „politice mravní síly“ oproti „politice vojenské síly“, vlivu veřejného mínění na politiku a perspektivy „Evropy demokratické a samosprávné“. Klade důraz na nutnost spojení mravních zásad s politickou silou a realistickým zhodnocením mezinárodní situace, včetně vojenské dimenze. Zpochybňuje naivní pacifismus a zdůrazňuje, že Evropa musí být silná, aby mohla hrát svou roli ve světě. Vyzývá k hlubší diskusi o budoucím směřování Evropy a k řešení sociálních otázek spojených s novým ekonomickým modelem, varuje před nebezpečím frustrace a deprese v mírové společnosti pro ty, kteří nebudou schopni se adaptovat.
Víra jako kosmický činitel XIII
Přednáška se zabývá otázkou možnosti filosofické teologie v kontextu smrti Boha a nástupu nihilismu. Autor kritizuje Weischedelův přístup, který podle něj nedostatečně zohledňuje radikální proměnu vztahu mezi filosofií, religiozitou a mýtem v moderní době. Naopak, zdůrazňuje pozitivní aspekt „stínů nihilismu“ jako projevu „ryzí nepředmětnosti“. Autor analyzuje vývoj v protestantské teologii, zejména Barthovo odmítnutí přirozené theologie, jako symptom změny, nikoli úpadku. Diskutuje sekularizaci nikoli jako úpadek náboženství, ale jako důsledek protireligiózních útoků inspirovaných vírou. Vychází z židovské tradice, kde víra je chápána jako protináboženská síla, která vedla k překonávání mýtů a religiózních praktik. Filosofie, která se tímto směrem ubírala, se musela distancovat od své metafyzické minulosti. Dále se zkoumá „čtvrté“ v pythagorejské tradici jako nutný prvek filosofování, který však nemusí být spjat s religiozitou. Diskuse se dotýká i povahy víry jako otevřenosti a přípravy k přijetí „nepředmětné skutečnosti“, a to jak z praktického, tak myšlenkového hlediska, s důrazem na nutnost nového způsobu reflexe, který nepředmětnost nezpředmětňuje. Závěr se věnuje fenomenologii víry, jejímu kosmickému charakteru a roli kontingence a „světlin“ (Heidegger) v možnosti emergence nového.
[Diktáty - poznámky]
Tento soubor neredigovaných přepisů z roku 1986 dokumentuje klíčové aspekty československého disentu, se zvláštním zaměřením na postavu filosofa a mluvčího Charty 77 Ladislava Hejdánka. Text obsahuje zprávy o udělení čestného doktorátu Hejdánkovi Amsterodamskou univerzitou, který nemohl převzít kvůli represím režimu. Významnou část tvoří záznamy filosofických debat o povaze nicoty, chaosu, kauzalitě a lidské svobodě, v nichž Hejdánek a jeho kolegové konfrontují moderní vědecké teorie s filosofickou reflexí. Dokument dále zahrnuje reportáže o perzekuci evangelického faráře Jana Duse a oficiální prohlášení amerického prezidenta Ronalda Reagana k desátému výročí založení Charty 77. Závěrečné pasáže se věnují pluralismu a etice v rámci opozičního hnutí, zejména postavení katolíků. Celkově materiál představuje cenný doklad intelektuálního odporu a snahy o udržení svobodného myšlení v totalitním Československu.
Příspěvek k Besedě Informací o Chartě 77
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: konec dubna 1986
- in: Informace o Chartě 77, 9, 1986, str. 5–8
Tento text z roku 1986 podrobně rozebírá specifický charakter Charty 77 jakožto neformální občanské iniciativy vzniklé v reakci na nedodržování lidských práv v Československu. Autor vysvětluje, že Charta se záměrně nedefinuje jako politická organizace nebo opoziční hnutí, postrádá pevné struktury i stanovy a jejím hlavním cílem je vést konstruktivní dialog se státní mocí. Text obhajuje tento omezený rámec proti kritikům a označuje jej za strategickou výhodu, která umožnila přežití iniciativy a vytvoření široké platformy pro lidi různých vyznání a profesí. Důraz je kladen na mravní rozměr odporu a osobní odpovědnost signatářů, vycházející z Patočkovy koncepce "života v pravdě". Charta 77 je zde popsána jako společenský "enzym" a katalyzátor, který svou otevřeností připravuje půdu pro budoucí obnovu veřejného života. Dokument také osvětluje fungování mluvčích a vznik specializovaných skupin, jako jsou VONS a Infoch, které na bázi Charty působí, aniž by narušovaly její původní poslání.
Beseda Informací o Chartě s Václavem Havlem, Ladislavem Hejdánkem, Jiřím Hájkem a Václavem Bendou
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: konec dubna 1986 ◆ poznámka: květen, mimořádné číslo
- in: Informace o Chartě 77, 9, 1986, str. 1–20
Tento záznam diskuse z mimořádného čísla Informací o Chartě 77 z května 1986 zachycuje debatu klíčových osobností hnutí (P. Uhl, V. Benda, L. Hejdánek, V. Havel a J. Hájek) o identitě a strategii Charty. Účastníci se věnují vnitřnímu demokratismu hnutí, kde postavení signatářů není určeno dřívějším statusem, ale jejich aktivitou a ochotou nést rizika. Významným tématem je napětí mezi teoretickou „ortodoxií“ a praktickým „uměním kompromisu“, které se projevuje například při výběru mluvčích vyžadujícím složitou sociální a politickou rovnováhu. Debata reflektuje také vztah k vnějším autoritám a politickým schématům, přičemž mluvčí zdůrazňují potřebu zachovat nezávislost Charty na ideologických blocích. V závěru účastníci odmítají vnímání Charty jako tradiční politické opozice a definují ji jako etickou platformu a stimul pro občanskou emancipaci. Charta je zde chápána jako společenství s „nekonečnými cíli“ v oblasti lidských práv, které svou existencí vytváří prostor pro další nezávislé aktivity.
Víra a rozum
Text této přednášky z roku 1986 se zabývá komplexním vztahem mezi vírou a rozumem, přičemž vychází z Hegelova raného díla „Víra a vědění“. Autor reviduje tradiční chápání tohoto vztahu jako konfliktního a místo toho navrhuje, že skutečné napětí existuje mezi „rozumem bez víry“ a „rozumem víry“. Kritizuje historický posun, kdy se rozum z pomocníka víry stal jejím pánem, čímž však paradoxně ztratil svou hloubku. Na příkladu Maxe Schelera ukazuje, že víra, podobně jako láska, může fungovat jako noetický faktor, který otevírá rozumu nové perspektivy. Víra je zde chápána jako vesmírný, tvořivý princip, který se zmocňuje myšlení, aby překonal setrvačnost a chaos. Reflexe víry je nezbytným nástrojem pro její sebeuvědomění a další kvalitativní rozvoj. Přednáška zdůrazňuje pozitivní, nikoliv opoziční vztah mezi oběma entitami, kde víra rozum nekrotí, ale kultivuje a orientuje k vyšším rovinám smyslu.
[Poznámky k Leibnizovi]
Tento text se zabývá filosofickými úvahami Gottfrieda Wilhelma Leibnize a Immanuela Kanta. V první části jsou analyzovány Leibnizovy názory na pojetí substance, kde pojem „Já“ při reflexi vlastního myšlení odkazuje na subjekt, což Leibniz ztotožňuje s pojmem substance. Dále jsou zkoumány Leibnizovy argumenty o svobodě Boží volby ve vztahu k principu dostatečného důvodu a otázka, zda tato svoboda není iluzorní. Text dále rozebírá Leibnizovo pojetí substance ve fyzickém těle skrze koncept substanciální formy a nutnost propojení matematicko-mechanického vysvětlení přírody s metafyzickými principy. Závěrem této části je kritické nahlédnutí do Leibnizovy Monadologie, která propojuje percepce v monádách s vnějšími smyslovými orgány živých organismů, a poukazuje na nejasnosti v přechodu mezi tělem, duší a vnějšími projevy života.
Kultura a moc
Tento dokument se zabývá komplexním vztahem mezi kulturou a mocí, přičemž zkoumá, jak se tyto dvě sféry vzájemně ovlivňují a jaké jsou jejich inherentní konflikty a asymetrie. Autor poukazuje na to, že ačkoli se moc často snaží kulturu využívat jako nástroj, skutečná moc není založena pouze na násilí, ale je bytostně spjata s kultem a kulturou. Vztah je oboustranný, ale asymetrický; moc může kulturní představitele likvidovat, ale kultura má potenciál moc ovlivňovat skrze rozum a prezentaci pravdy. Klíčovou roli hraje také otázka, jak se nositelé kultury vyrovnávají s politickými událostmi a zda mohou ovlivnit mocenské procesy skrze racionální argumentaci a odkazování na pravdu. Text se také zabývá interpretačními posuny v díle Martina Heideggera, konkrétně jeho rektorské řeči z roku 1933, a ukazuje, jak mohou být filosofické koncepty manipulovány k ospravedlnění politických postojů.
Víra jako kosmický činitel XVIII (Experiment ve filosofii)
Tento dokument se zabývá konceptem myšlenkového experimentu ve filosofii a jeho odlišnostmi od vědeckých metod. Zdůrazňuje, že filosofický myšlenkový experiment není primárně určen k vysvětlení empirických faktů, ale spíše k prozkoumání myšlení samotného a jeho důsledků. Diskutuje se o napětí mezi esoterickým charakterem filosofie a potřebou oslovit širší publikum. Dále se text věnuje rozdílům mezi vědou a filosofií v přístupu k smyslu a řádu, přičemž věda se zaměřuje na kauzální souvislosti a uspořádání faktů, zatímco filosofie hledá hlubší smysl a pochopení celku. Závěrem se srovnává filosofický myšlenkový experiment s uměleckou tvorbou, zejména poezií, a dochází se k závěru, že zatímco obě oblasti pracují s novými pojmy a mění kontexty, filosofie má tendenci směřovat k celkovému a poslednímu vysvětlení, zatímco umění se může více zaměřit na obraznost a individuální vizi.
Víra
◆ cyklus přednášek / seminářů, jazyk neuveden, vznik: 5. 9. 1985 - 16. 6. 1986
[Příprava na cyklus seminářů „Etika“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 7. 1986
Tento text slouží jako příprava k cyklu seminářů o etice a zaměřuje se na přesné vymezení zkoumaného tématu a metodologických prostředků. Autor se záměrně odklání od popisu mravních zvyklostí či společenských ideálů a místo toho se soustředí na analýzu samotné povahy mravní dimenze a vnitřní struktury mravní situace. Klíčovým východiskem je poznatek, že mravní situace vyvstává v širším kontextu, který není nikdy mravně neutrální a je neustále ovlivňován mravní reflexí. Tato reflexe je však rovněž situovaná a zpětně formuje konkrétní rozhodování. Semináře se proto nevyhnou tématu „mravní krize současnosti“ a prozkoumají aktuální momenty deformace mravní struktury. Práce využívá dvojí přístup: tvorbu teoretického modelu mravní situace a prohlubování intuice o mravním náboji dějinné chvíle, v níž se účastníci nacházejí. Autor zároveň uznává, že úplné posouzení současnosti vyžaduje dějinný odstup, a proto budou tyto úvahy vyžadovat budoucí korekci.
Neidentifikovaný bytový seminář
Tento dokument je přepisem diskuze z roku 1986, která se zabývá pojmem mravnosti a mravního nároku. Diskutující rozlišují mezi mravností a pouhými mravy, zdůrazňujíce nutnost normativního základu pro mravnost, který přesahuje pouhou zvyklost či návyk. Zkoumá se vztah etiky k metafyzice, inspirovaný Platónem, a jeho důsledky pro pojetí spravedlnosti a dobra, zejména ve vztahu k bohům. Dále se rozebírá, zda výchova a návyky samy o sobě zakládají mravnost, nebo zda je klíčové svobodné mravní rozhodování v konkrétních situacích. Příkladem jsou biblické příběhy, kde Ježíš zpochybňuje povrchní dodržování pravidel a nutí k osobnímu rozhodnutí. Diskuse se dotýká i paradoxu, že pro morální jednání může být výhodnější nižší inteligence, a poukazuje na situační povahu mravnosti, která není jen o dodržování formalizovaných norem, ale o komplexním zhodnocení konkrétního kontextu a partnera.
[O velkém třesku]
Tento dokument se zabývá kosmologií a teorií velkého třesku, konkrétně otázkou rozpínání vesmíru. Autor předkládá dvě možné interpretace rozpínání: buď se rozpíná samotný prostor, což by vedlo k rozpínání každé částice a předmětu v něm. V takovém případě by však rudý posuv byl nepochopitelný, jelikož by se musela rozpínat i vlnová délka a její registrace, což by znemožnilo jakékoli pozorování. Druhá možnost spočívá v tom, že se rozpíná převážně mezihvězdný a mezigalaktický prostor, přičemž v atomárních a kvantových rozměrech k žádnému rozpínání nedochází. Částice a kvanta tak zůstávají nezměněny, což implikuje existenci hmoty bez rozpínání.
Etika I
Tento dokument se zabývá etikou jako filosofickou disciplínou, jejíž studium je často odkládáno kvůli její zdánlivé složitosti a problematické povaze v současném světě. Autor zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi mravy (zvyklostmi) a mravností (morálním hodnocením), a mezi vědeckým a filosofickým přístupem k etice. Filosofická etika, na rozdíl od vědecké, se nezabývá pouze popisem jevů, ale reflexí morálního života a hledáním principů. Text se dotýká i historického vývoje etiky, od starověkého Řecka po křesťanství, a poukazuje na problémy s definicí a aplikací etických norem v současné společnosti, kde dochází k úpadku morálky a ztrátě konsensu. Závěrem autor zdůrazňuje, že k pochopení etiky je klíčové vnitřní zaujetí a morální cit, nikoli jen racionální analýza.
Etika II
Tato přednáška se zabývá etikou jako filosofickou disciplínou, která zkoumá morálku. Přednášející zdůrazňuje rozdíl mezi etikou jako teoretickým zkoumáním a morálkou jako předmětem tohoto zkoumání, přičemž rozlišuje mezi mravností a mravními zvyky. Etika může postupovat dvojí cestou: zkoumáním struktury mravních situací (morální statika) nebo sledováním dynamiky morálních procesů (morální dynamika). Diskutuje se obtížnost definování pojmů ve filosofii, zejména pojmu mravnosti, a přístup k jejich zkoumání, ať už genetický či definující. Přednáška se dále věnuje analýze myšlenek Friedricha Nietzscheho, zejména jeho konceptu „vůle k moci“ a toho, jak morálka funguje jako výraz místně omezených řádových úrovní a jako pokus o zavedení řádu do lidského zmatku. Zkoumá se původ lidské morálky, její vztah ke zvířecí přirozenosti a kritika morálky jako formy nemorálnosti a brzdící síly pro vývoj. Nakonec se zmiňuje i vliv morálky na lidské vědomí a rozhodování a její možný původ v přírodě.
Etika III
Tento dokument představuje přepis přednášky či diskuze, která se dotýká etických otázek, zejména v souvislosti s morálkou a jejími základy v lidském chování a v přírodě. Diskuse se soustředí na Nietzscheho pojetí morálky jako prostředku k zavedení řádu do zmatených pudů a instinktů, které se u člověka kvůli jeho komplexnosti stávají méně efektivními. Zkoumá se, zda morálka existuje pouze u lidí, nebo zda lze nalézt její prekurzory u zvířat, například v rodičovské péči nebo v jednání sociálních hmyzů. Dále se rozebírá rozdíl mezi pudy a motivy, přičemž motiv je spojen s vědomím a je tedy výsadou člověka. Zvažuje se, zda lidské potřeby jsou primární, nebo zda jsou formovány výrobou, a jaký je vztah mezi produkcí a potřebami v ekonomickém a společenském kontextu. Závěrem se naznačuje, že morálka a etika jako reflexe mravního života vznikají až s pojmovým myšlením a slovem, a jsou tedy specificky lidským fenoménem, i když jejich zárodky mohou být pozorovány i na nižších úrovních živočišné říše.
Etika IV
Přednáška se zabývá složitostí morální situace a jejími aspekty, které přesahují základní model vztahů mezi subjektem, partnery a věcí. Zdůrazňuje, že každá situace je zasazena do širšího kontextu tradic, historie a osobních zkušeností jednotlivců, které ovlivňují jejich jednání, i když si je nemusí plně uvědomovat. Dále se text věnuje analýze eseje Jevgenije Jevtušenka o potřebě vlastního názoru. Zkoumá, kdo je subjektem tohoto apelu, vůči komu směřuje a jaká je jeho morální povaha. Jevtušenkův apel na občanskou odvahu a pravdivost je označen za morální imperativ, zatímco právo na rozdílné názory je viděno jako spíše politická rovina. Přednáška také uvažuje o historickém vývoji ideálu osobnosti v evropské kultuře a o tom, co znamená být „osobností“ v dnešní době. Diskutuje se o vztahu mezi pravdou, odvahou a důležitostí tradice pro formování vlastního názoru a identity.
Masaryk – filosof a dnešek
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: říjen 1986 ◆ poznámka: Příspěvek do samizdatového sborníku k 80. výročí úmrtí TGM; někým byl asi poslán jako příspěvek pro londýnskou konferenci o T. G. Masarykovi (podrobnosti neznám); péčí Viléma Prečana vyšel v anglickém překladu jako Masaryk as a philosopher for today (pozn. aut.).
- in: Vzpomínka a výzva: sborník k 50. výročí úmrtí T. G. Masaryka, Praha: [s. n.], 1987, str. 62–74
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 253–260
Tento esej z roku 1986 reflektuje význam odkazu T. G. Masaryka v kontextu hluboké kulturní a duchovní krize československé společnosti po roce 1968. Autor kritizuje systematické vytlačování Masarykova jména z veřejného povědomí a zdůrazňuje potřebu nového odborného vhledu do jeho myšlení, který by překonal dřívější povrchní interpretace. Jádrem textu je zkoumání dvou klíčových filosofických problémů: otázky subjektu a smyslu dějinného vývoje. Masaryk odmítá mechanický determinismus i marxistickou dialektiku a namísto toho nahlíží člověka jako aktivního činitele, který ve svém vědomí a praxi integruje různé příčinné síly. Hejdánek argumentuje, že návrat k Masarykovi jako filosofickému stratégovi je nezbytný pro znovuustavení národní identity a mravní integrity. V závěru propojuje Masarykův odkaz s otázkou lidských práv a filosofickou odpovědností v současném zápase o svobodu.
Masaryk as a philosopher for today
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, anglicky, vznik: 1986
- in: Vilém Prečan (vyd.), T. G. Masaryk and our times, přel. A. G. Brain, Hannover: Dokumentationszentrum zur Förderung der unabhängigen tschechoslowakischen Literatur, 1986, str. 101–112
Tato esej z roku 1986 reflektuje filosofickou relevanci T. G. Masaryka v období hluboké kulturní a duchovní krize po srpnové okupaci. Autor kritizuje systematické vytlačování Masarykova odkazu z veřejného povědomí a zdůrazňuje potřebu nového, hlubšího pochopení jeho myšlení. Text se soustředí na dvě klíčová témata: problematiku subjektu a smysl dějinné evoluce. Masaryk v autorově interpretaci odmítá zjednodušující determinismus i marxistickou dialektiku a namísto toho vyzdvihuje lidského jedince jako vědomého integrátora složitých příčinných sil. Tato „spontaneita“ a morální integrita osobnosti jsou předpokladem svobody a opravdového pokroku. Esej propojuje Masarykovy strategie s pozdním úsilím Jana Patočky o filosofické zdůvodnění lidských práv. Závěrem autor vyzývá k převzetí filosofické odpovědnosti a k čerpání inspirace z Masaryka pro zachování národní identity a řešení naléhavých etických otázek současnosti. Masaryk tak zůstává živým partnerem pro dialog o integritě člověka uprostřed dějinných proměn.
Etika V (+ Václav Havel)
Tento text se zabývá hlubokými filosofickými otázkami identity a bytí, vychází z citací Václava Havla a Tomáše Garrigua Masaryka, a rozebírá existenciální pocit odcizení a ztráty. Autor se věnuje pojetí subjektu u Kierkegaarda, kde je člověk „polotovarem“, který se musí sám dotvořit skrze „nemoc“ pádu, hříchu, nemoci a smrti, a zdůrazňuje pozitivní roli těchto zkušeností v Božím plánu. Následně porovnává Havlovo pojetí „vypadlého bytí“ s Kierkegaardovým mýtem o stvoření a pádu, přičemž u Havla postrádá myšlenku Stvořitele. Text dále zkoumá Havlovo chápání identity, které je ovlivněno Levinasem a jeho důrazem na „vůli k sobě“ a „vůli k identitě“, a polemizuje s konceptem „paměti bytí“. Závěrem se zabývá paradoxní povahou lidské identity, která není pouhou neměnnou substancí, ale dynamickým procesem neustálého sebeutváření a zodpovědnosti, kde „člověk není jen sám sebou“.
Etika VI
Tento dokument obsahuje přepis zvukové nahrávky z přednášky na téma Etika VI, konané 13. 10. 1986. Nahrávka se soustředí na otázku mravního subjektu a odkazuje na dílo Maxe Schelera. Text je strukturován podle stran kazety (A a B) a obsahuje poznámky o střizích a přerušeních. Zvláště je zaznamenáno, že po střihu na straně A kazety 1 nenásleduje očekávaná diskuse, ale začátek jiného večera s představováním účastníků, včetně tlumočení do němčiny, což naznačuje přítomnost německých hostů. Další střih odkazuje na navázání původní diskuse, jejíž začátek mohl být přepsán. Na kazetě 2 je zaznamenáno dlouhé ticho způsobené zřejmě zaseknutou páskou. Celkově dokument poskytuje vhled do průběhu a technických aspektů přednášky a diskuse na etická témata v roce 1986.
Etika VII
Tato nahrávka z 20. října 1986 pokračuje v diskuzi o etice, navazující na minulé téma subjektu a Maxe Schelera. Novým tématem, které je nastoleno, je role „druhých“ v mravní situaci. Kazeta 1, strana A, obsahuje dokončení předchozího tématu a úvod do nového. Strana B, podle časového kódu 25:20, pak označuje konec výkladu na této kazetě. Kazeta 2, strana A, pak obsahuje pokračování semináře až do času 38:20, po kterém následuje Etika VIII. Nahrávka se tedy zabývá hlubšími aspekty etiky, se zaměřením na intersubjektivitu a sdílenou morální zkušenost.
Etika VIII
Tato nahrávka, datovaná 10. 11. 1986, představuje pokračování diskuse na téma "Ti druzí v mravní situaci". Nahrávka je rozdělena na dvě kazety, Etika VIII a Etika VII (2). Kazeta Etika VIII, strana A, začíná pokračováním této diskuse a končí na konci strany A. Strana B kazety Etika VII (2) navazuje na téma a končí na konci strany B. Další část nahrávky, Kazeta 2, strana A, obsahuje konec výkladu, který je označen jako konec výkladu v 7:00. Strana B kazety 2 pak pokračuje až do úplného konce této kazety. Nahrávka se tedy věnuje etickým aspektům interakce s "těmi druhými" v různých mravních kontextech a dokumentuje postupný vývoj této úvahy v rámci série nahrávek "Etika".
K otázce meontologické archeologie (O významu myšlenkového experimentu ve filosofii)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 10. 11. 1986 ◆ poznámka: J. S. Trojanovi k šedesátinám
- in: sborník J. S. Trojanovi, Praha: [s. n.], 1987, str. 7–48
- in: Reflexe, 1990, č. 3, str. 5.1–28
- in: Ladislav Hejdánek, Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Praha: OIKOYMENH, 1997, str. 137–166
Text se zabývá otázkou meontologické archeologie a významem myšlenkového experimentu ve filosofii. Autor kritizuje tradiční evropské předmětné či substanciální myšlení, které od starověkého Řecka hledá neměnný počátek (arché) uprostřed změn. V návaznosti na Leibnizovu otázku, proč je spíše něco nežli nic, navrhuje autor radikální obrat: pochopení nicoty nikoliv jako absolutního prázdna, ale jako labilního stavu či anti-arché, která má vnitřní tendenci přecházet v něco. Skutečnost je nahlížena jako multiplicita událostí, které nejsou dány substancí, ale svým vnitřním a vnějším průběhem. Meontologie se pak zaměřuje na nepředmětnou stránku dění. Tento přístup umožňuje nově uchopit subjektivitu skrze reflexi jako otevřenost vůči přicházející, dosud nezpředmětněné pravdě. Filosofie je zde chápána jako tvořivý experiment, který musí neustále revidovat své pojmové modely, aby zůstal otevřený výzvám živé pravdy, jež není jsoucnem, ale dynamickým nárokem na nápravu světa.
Etika IX
Tato nahrávka z 17. listopadu 1986 se zabývá především problémem depersonalizace a jeho dopadem na intersubjektivní mravní situaci. Obsah kazety 1, strany A a B, zahrnuje úvodní část výkladu na toto téma, která končí na straně A a pokračuje na straně B. Strana B kazety 1 obsahuje konec výkladu a začátek diskuse, která se následně přenese na kazetu 2. Diskuse končí ve 38. minutě a 50. sekundě kazety 2, strany A, po níž následuje pokračování etického tématu pod označením Etika X. Nahrávka tak poskytuje vhled do dobových filosofických úvah o povaze subjektivity a morálky v kontextu ztráty osobní identity.
Etika X
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 24. 11. 1986 ◆ poznámka: nejasné: nahrávka začíná slovy "pokračování 17. 11.", ale na kazetě je 24. 11.
Tato nahrávka z roku 1986 pokračuje v diskusi o etice, konkrétně se zaměřuje na morální situaci a zvěcnění druhých. Dále se věnuje tématu svobody, osvobozování se od vnějších vlivů a stávání se subjektem vlastního bytí. Nahrávka obsahuje také přepis diskuse, která se zabývá interpretací činu Jana Palacha a jeho mravního významu. Závěrečná část zaznamenává výměnu názorů mezi Hejdánkem a Tomášem Vlasákem na propojení filosofie a teologie, což představuje hlubší zamyšlení nad vztahem mezi těmito dvěma klíčovými disciplínami a jejich dopadem na etické uvažování.
Etika XI
Tato nahrávka z 8. prosince 1986, označená jako Etika XI, Kazeta 1, se zabývá komplexním tématem ctností, dobr a hodnot. Diskuse se pravděpodobně dotýká filosofických a etických konceptů, přičemž je zde zmínka o možných chybách v úvaze nebo v přednesu, které mluvčí uznává a lituje, ale zároveň poukazuje na univerzálnost lidské chybovosti. Velká část nahrávky je věnována vzpomínkám na únor 1948 a následné období, se specifickým zaměřením na osobu Hromádka. Záznam obsahuje několik přerušení a výpadků, které narušují plynulost poslechu, ale navzdory tomu se diskuse vrací k tématu ctností a dalších osobních reflexí, včetně vzpomínky na setkání s Mádrou po jeho propuštění z vězení.
1987
Dankwoord
◆ článek, holandsky, vznik: 1987 ◆ poznámka: poděkování za udělení čestného doktorátu v r. 1987
Ladislav Hejdánek – Petr Uhl: Diskuse o Chartě 77 [úkoly]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 1987 ◆ poznámka: v pražském bytě rodiny Hejdánků
Tento diskusní dokument z roku 1987 se zabývá strategiemi a vnímáním Charty 77 v kontextu jejího desátého výročí. Účastníci debaty zvažují, jak nejlépe prezentovat činnost Charty a reagovat na kritiku a dezinformace, které se objevují jak zevnitř, tak ze zahraničí. Diskutuje se o tom, zda se zaměřit na pozitivní prezentaci vlastních aktivit, nebo zda polemizovat s kritikou, jako jsou obvinění z podpory pro-sovětských mírových hnutí nebo přesunu represí na křesťanské aktivisty. Zaznívají názory, že je důležité jasně formulovat cíle a smysl Charty, nikoli jen reagovat na dílčí obvinění. Zvažují se také různé formáty pro publikaci výročních materiálů, včetně možnosti vydání knihy shrnující činnost Charty, a stanovují se konkrétní kroky a termíny pro přípravu těchto materiálů, aby se předešlo nedorozuměním a posílila se informovanost o skutečné povaze a aktivitách Charty 77.
Philosophie und ihr Verhältnis zur Wahrheit
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, německy, vznik: duben 1987? ◆ poznámka: Přípravné poznámky k textu viz myšlenkový deník 87/201–202 (17. 4. 1987)
Článek se zabývá vztahem filosofie a pravdy, přičemž poukazuje na fundamentální potíže plynoucí z povahy pojmového myšlení. Pojmy sice umožňují kontrolu a sdílení myšlenek, ale zároveň vzdalují naše myšlení od přímé reality. Filosofie, která vznikla s pojmovým myšlením, se potýká s problémem pravdy, jelikož se snaží uchopit neuchopitelné – esenci pravdy, která není pouhým objektem. Autor zdůrazňuje, že pravda není závislá na lidském poznání ani na shodě s danou skutečností, ale spíše naopak – skutečnost nabývá své jasnosti a určenosti ve světle pravdy. Lidská bytost je ve svém bytí a stávání se bytostně závislá na pravdě, a to v perspektivě budoucího „má být“. Filosofie jako „láska k pravdě“ (philaletheia) nespočívá v ovládnutí pravdy, ale v otevřenosti a přijetí. Pravda není dosažitelná vědeckými metodami ani pouhou reflexí, ale vyžaduje specifičtější uchopení. Skutečné setkání s pravdou nastává v momentě, kdy se člověk v reflexi vymaní ze svého „já“ a vstoupí do stavu „mimo sebe“, do „ještě ne“, kde se může otevřít nepojmové pravdě. Toto setkání není lidským výkonem, ale přijetím, které vyžaduje pokoru a naslouchání. Pravá filosofie tedy není o dosažení pravdy, ale o otevření se jí a o životě v jejím světle, což umožňuje nejen vědecké poznání, ale i hlubší sebepoznání.
[Komentář k citaci Hugo Dinglera, co je to věda]
Tento text představuje komentář Ladislava Hejdánka k definici vědy podle Huga Dinglera, který vědu charakterizuje jako úsilí o shromažďování materiálu a přesnější zdůvodňování výpovědí. Hejdánek zkoumá, jakým způsobem lze tuto definici aplikovat na filosofii a zda může být filosofie považována za vědeckou v původním smyslu slova, tedy jako skutečné vědění (epistémé) v protikladu k pouhému zdání. Hlavní část úvahy se soustředí na povahu materiálu, který filosofie shromažďuje. Hejdánek argumentuje, že na rozdíl od přírodních věd filosofie neshromažďuje vnější data, ale pracuje s filosofickou zkušeností, což je zkušenost s myšlením a reflexí vlastních myšlenkových postupů. Tento materiál je tedy výsledkem dosavadních aktivit filosofa a vyžaduje neustálou metodologickou kontrolu a reflexi. Zdůvodňování ve filosofii pak musí být zakotveno v logickém kontextu a teoretické pozici, nikoliv v nahodilosti či pouhé psychologii. Autor tak dospívá k pojetí filosofie jako disciplíny, jejímž materiálem je reflexivní zkušenost se sebou samou.
1987.1 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1987 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Soubor textů Ladislava Hejdánka z počátku roku 1987 přináší hluboké filosofické reflexe zaměřené na fenomény svědomí, odpovědnosti a svobody. Autor sleduje historický vývoj pojmu odpovědnosti od jejích právních kořenů až po moderní zniternění v podobě svědomí, které interpretuje jako odezvu na nepředmětné oslovení. Svobodu Hejdánek nevidí v absenci determinace, nýbrž v dobrovolném přijetí vyšších závazků a v orientaci k pravdě, která je nadřazena subjektu i objektu. Významnou část dokumentu tvoří rozlišení mezi vírou a religiozitou, přičemž víru chápe jako protimytický postoj otevřený budoucnosti. Texty obsahují také pronikavé analýzy soudobé společensko-politické situace, kritiku falešného vědomí v socialismu a úvahy o podstatě demokracie. Celý soubor doplňují kritické glosy k dílům Wittgensteina a Kafky spolu s osobní korespondencí, která osvětluje nároky kladené na intelektuální a duchovní život v nesvobodných poměrech.
1987.2 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1987 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Tento soubor filosofických zápisů z března a dubna 1987 se soustředí na metafyzické zkoumání povahy zla, ontologii událostí a fundamentální pojetí pravdy. Ladislav Hejdánek analyzuje zlo nikoliv pouze jako etickou kategorii, nýbrž jako proces odcizení a selhání vnitřní integrity události. Text propojuje teoretické úvahy s konkrétní politickou situací v tehdejším Československu, přičemž reflektuje možnosti demokratické obnovy v kontextu gorbačovských reforem. Značný prostor je věnován kritickému dialogu s fenomenologií (Husserl, Heidegger, Patočka), v němž autor kontrastuje řecké pojetí pravdy jako neskrytosti (aletheia) s hebrejskou tradicí pravdy jako věrnosti a spolehlivosti. Hejdánek argumentuje, že pravda je nepředmětná, suverénní norma, která vyžaduje osobní nasazení a víru, nikoliv jen kognitivní uchopení. Dokument tak definuje roli filosofa jako strážce otevřenosti vůči této nepředmětné výzvě, jež stojí nad politickou mocí i uzavřenými metafyzickými systémy.
1987.3 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1987 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Soubor poznámek z roku 1987 se zaměřuje na hloubkovou reflexi povahy logiky, vztahu mezi myšlením a skutečností a kritiku moderní metafyziky. Autor polemizuje s Heideggerovým pojmem „filosofující logika“ a upřednostňuje termín „filosofická logika“ jako disciplínu, v níž filosof aktivně reflektuje základy myšlení. Významná část textu je věnována Husserlovu a Kantovu pojetí pojmů a intencionálních předmětů, které autor chápe jako nezbytné konstrukty pro zprostředkování zkušenosti světa. Dále zkoumá vztah mezi Logem, Pravdou a Bytím, přičemž Pravdu řadí do sféry meontologie jako nepředmětnou skutečnost překračující běžnou ontologii. V politické rovině autor kriticky analyzuje koncept „nezávislé společnosti“ a zdůrazňuje, že svoboda jednotlivce musí být spojena s kompetencí a odpovědností, nikoliv jen s prostou negací státní moci. Závěrečné reflexe o Ludvíku Vaculíkovi odhalují rozpor mezi literární intuicí a filosofickou řeholí přesného pojmového myšlení.
1987.4 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1987 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Tento soubor filosofických reflexí z roku 1987 představuje hluboké zkoumání pojmu logos, myšlení a dějin. Autor vychází z předsokratovské tradice a přes Hegela a Heideggera analyzuje logos jako princip sjednocování a odkrývání pravdy (aletheia). Text obsahuje kritiku formální logiky a na rozboru Aristotelových děl demonstruje potřebu filosofické logiky, která tematizuje ontologickou diferenci mezi bytím a jsoucnem. Významná část je věnována odkazu T. G. Masaryka, v níž autor kriticky hodnotí selhání české společnosti při obhajobě demokratických hodnot a volá po vzkříšení Masarykova myšlenkového dědictví. Logos je zde nahlížen jako dynamický činitel prosazující se skrze kontingenci v přírodě i dějinách, nikoliv jako strnulá přírodní zákonitost. Dokument tak propojuje ontologii, meontologii a politickou filosofii v úsilí o nalezení autentického smyslu lidského konání v dějinném kontextu.
1987.5 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1987 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Soubor filosofických úvah z konce roku 1987 tematizuje vztah vědomí, tělesnosti a dějinnosti. Autor zpochybňuje pasivitu vnímání a ukazuje, jak myšlení intervenuje v samotném vzniku smyslové zprávy na fyziologické úrovni. Ústředním pojmem je Logos, chápaný jako sjednocující moc, která garantuje integritu subjektu a jeho akcí, a umožňuje vědomý zásah do dějinných procesů. Významná část textu je věnována dialogu mezi filosofií a náboženstvím, zejména v interpretaci Hegela a Rádla, kde je filosofie nahlížena jako specifická forma bohoslužby. Autor kritizuje substanční pojetí skutečnosti a rozvíjí událostnou ontologii, v níž rozlišuje mezi organizační funkcí Logu a nepředmětnou povahou Pravdy jako instance pravosti. Reflexe vrcholí rozborem svobody a víry, která není chápána jako předmětné přesvědčení, nýbrž jako aktivní orientace k budoucnosti a tvořivá iniciativa, jež člověka vyvazuje z pouhé věcné setrvačnosti a otevírá prostor dějinného smyslu.
Gorbatsjov til Praha – beklag innmarsjen
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky | norsky, vznik: 1987 ◆ poznámka: dokument obsahuje strojový překlad do češtiny
- in: Verden i dag, 1987, č. 72, str. 16 (26. 3.)
Tento článek z roku 1987 se zabývá nadcházející návštěvou sovětského vůdce Michaila Gorbačova v Praze pohledem mluvčího Charty 77 a filosofa Ladislava Hejdánka. Hejdánek v rozhovoru zdůrazňuje, že klíčovým gestem pro získání důvěry československé veřejnosti by měla být omluva za invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Text popisuje atmosféru v disentu, která je poznamenána neustálým policejním dohledem, ale také rostoucí nejistotou režimních úřadů vůči Gorbačovovu reformnímu kurzu. Zmiňuje rovněž kuriózní možnost studentských demonstrací, které by paradoxně vyjadřovaly podporu sovětskému vůdci proti domácímu ortodoxnímu vedení KSČ. Hejdánek sice vnímá Gorbačova jako pokrok ve srovnání s jeho předchůdci, vyjadřuje však skepticismus ohledně skutečného dopadu reforem na život v normalizovaném Československu. Zpráva také přibližuje Hejdánkův osobní osud jako uznávaného učence, který musel kvůli svým politickým postojům a působení v Chartě 77 pracovat v dělnických profesích, například jako topič.
Ještě k „deváté vlně“ [ad Ivan Sviták: Kriticky o Chartě]
Tento článek kriticky reaguje na esej Ivana Svitáka z roku 1987, kterou autor označuje za "divnou, komplikovanou, myšlenkově nejednotnou" a emočně nabitou. Sviták, ač se hlásí k "modernímu racionalismu", se podle autora textu přidává k neurotické skupině emigrantů, kteří si myslí, že přesně vědí, co se děje ve světě. Sviták kritizuje nejen Václava Havla, ale i další významné osobnosti jako Mlynář, Kohout a Solženicyn, a obecně české intelektuály, kteří podle něj nepochopili "ústřední politický problém naší doby". Autor textu se Svitákovou kritikou nesouhlasí, zejména s jeho odmítáním Patočkovy filosofie a fenomenologie obecně. Svitákův článek je podle autora spíše sofistikou než filosofií a vychází z povrchního pochopení Machiavelliho. Článek poukazuje na Svitákovo podceňování českých intelektuálů a na jeho tendenci démonizovat své oponenty, zatímco sám se dopouští dvojnásobné denunciace českého disentu a zároveň nahrává režimu na Východě. Autor textu naopak obhajuje Patočkovy pozice a jejich konvergenci s odkazem Emanuela Rádla.
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
Tento text představuje děkovnou řeč u příležitosti udělení čestného doktorátu na Amsterodamské univerzitě v roce 1987. Autor v něm reflektuje podstatu filosofie, kterou definuje nikoliv jako držení moudrosti, ale jako neustálou lásku k ní a hledání pravdy. Zdůrazňuje, že přijatou poctu vnímá především jako ocenění širšího společenství přátel a kolegů, kteří udržovali filosofické myšlení při životě v obtížných podmínkách nesvobody. Text se hlouběji zabývá vztahem mezi vnitřní a vnější svobodou a společenskými předpoklady pro smysluplnou filosofickou práci. Autor vyzdvihuje specifickou zkušenost středoevropského myšlení, které prošlo radikálním „otřesením“ v duchu myšlenek Jana Patočky. Tvrdí, že tato mezní zkušenost nabízí důležitou reflexi pro celou Evropu a kriticky se staví k západní intelektuální dekadenci. Závěrem vyzývá k hlubší solidaritě založené na sdílené zkušenosti otřesenosti a definuje filosofii jako nezbytný akt myšlení, který se uskutečňuje „navzdory“ nepřízni vnějších okolností.
Etika XII
Tato magnetofonová kazeta zachycuje část přednášky nebo diskuse týkající se etiky, datované přibližně k 5. lednu 1987. Obsah kazety je rozdělen do dvou částí, přičemž první strana (A) se věnuje pokračování diskuse o ctnostech a následně přechází k tématu filosofie a skromnosti. Druhá strana (B) začíná diskusí o křesťanství a heroismu, která se zdá být polemikou s názory Tomáše Vlasáka. Kazeta zahrnuje jak výklad, tak následnou diskusi, což naznačuje živou a interaktivní povahu setkání. Celkově kazeta představuje vhled do etických a filosofických debat probíhajících v daném období, s důrazem na konkrétní témata jako ctnosti, skromnost, křesťanství a heroismus.
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 1986/1987
- in: 89, 1987, str. 15–17
- in: Kritický sborník, 7, 1987, č. 2, str. 61–63
Tento text představuje děkovný projev u příležitosti udělení čestného doktorátu Univerzity v Amsterodamu v roce 1987. Autor v něm reflektuje podstatu filosofie skrze aforismus Oda Marquarda o „myšlení navzdory“, což dává do souvislosti s náročným postavením nezávislých myslitelů v tehdejším východním bloku. Klade si zásadní otázky o povaze postmoderny a hrozbě nihilismu, který vnímá jako důsledek rozpadu evropské tradice. Jádrem autorovy úvahy je kritika „zpředmětňujícího myšlení“, jež podle něj stojí u kořenů moderní krize a neschopnosti uznat nepředmětnou skutečnost. Navrhuje proto cestu k novým metodám a „poučenému diletantismu“, který by dokázal překročit tradiční pojmové konstrukce. Projev uzavírá hlubokým poděkováním rodině, přátelům a zahraničním kolegům, kteří svou pomocí umožnili zachování kontinuity svobodného myšlení za železnou oponou. Autor vnímá tuto poctu nikoli jen jako osobní úspěch, ale jako ocenění pro celou komunitu nezávisle uvažujících lidí, s nimiž se nemůže ceremoniálu osobně zúčastnit.
Poděkování Univerzitě v Amsterodamu za udělení čestného doktorátu filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, německy, vznik: 1986/1987 ◆ poznámka: příprava v MD 86/462 - 86/464; zpětný překlad do češtiny 86/465 - 86/468
Tento text, sepsan% v roce 1987 u př%ležitosti udělen% čestného doktorátu Amsterodamskou univerzitou, zkoumá pojet% filosofie jako „myšlen% navzdory“ (Trotzdem-Denken). Autor reflektuje postaven% filosofa ve středn% a v%chodn% Evropě a tvrd%, že skuteāné myšlen% se mus% distancovat od své doby, aby nepodlehlo nihilismu moderny ći postmoderny. Ústředn% kritika se zaměřuje na tradici „zpředmětněuj%c%ho myšlen%“, která transformovala hodnoty v abstraktn% objekty a t%m vytěsnila nezpředmětnitelnou skutečnost. Autor navrhuje rozv%jet nové metody myšlen% překračuj%c% tyto tradiĆn% meze, přičěž vyzdvihuje roli „pouāeného diletantismu“ oproti formáln% akademické rutině. Závěrem autor vyjadřuje hlubok% vděk mezinárodn%mu akademickému společenstv% a domác%m nezávisl%m myslitelům, kteř% i v t%sniv%ch politick%ch podm%nkách udržovali kontinuitu evropské kultury. Filosofie je zde vykreslena jako kolektivn% ùsil% a forma odporu, která k přežit% vyžaduje intelektuáln% solidaritu.
Etika XIII
Tento záznam z diskuse z roku 1987 se zabývá tématy odpovědnosti a svědomí, vycházeje z historického vývoje těchto pojmů. Přednášející, inspirován Georgem Pichtem, vysvětluje, že původní latinské slovo 'respondeo' a jeho německý ekvivalent 'Verantwortung' měly primárně právní význam odpovídání se před soudem. V průběhu středověku se tento pojem metaforicky rozšířil na odpovědnost před Bohem v posledním soudu. Novověká filosofie pak přesunula tuto eschatologickou perspektivu do subjektu, prohlašujíc svědomí za nejvyšší instanci. Diskuse se dále věnuje proměně odpovědnosti před Bohem v odpovědnost před sebou, což vede k paradoxnímu stavu, kdy se člověk stává zároveň žalobcem i soudcem. Zkoumají se problémy spojené s tímto přesunem do subjektivity, včetně možnosti falešného svědomí a snadného zneužití odvolávání se na svědomí. Dotýká se také etymologie slova 'svědomí' (syneidesis) a jeho vztahu k pojmům jako 'posel' (angelos) a 'pravda'. Diskuse také rozlišuje mezi vnímavostí pro morální situace a skutečnou mravností, a upozorňuje na rozdíl mezi kritikem a tvůrcem. Závěrem se rozebírá Pavlovské pojetí hříchu a svědomí a navrhuje se nová interpretace, která klade důraz na bezradnost a otevřenost jako základní prvky mravní situace, spíše než na zlou vůli nebo zákon.
Etika XIV
Tato nahrávka z roku 1987 se zabývá etickým charakterem svobody. Nahrávka je rozdělena na dvě kazety, z nichž obě jsou popsány jako neúplné. Kazeta 1, strana A, obsahuje výklad na téma etického charakteru svobody. Konec strany A je označen jako konec této části. Strana B kazety 1 začíná diskusí, která navazuje na výklad, ale nahrávka končí v jejím průběhu. Kazeta 2 je zcela chybějící, což znamená, že jak strana A, tak strana B této kazety nejsou k dispozici. Celkově nahrávka poskytuje fragmentární pohled na etickou diskusi o svobodě, přičemž klíčové části, zejména celá druhá kazeta, chybí, což omezuje pochopení celkového obsahu a závěrů diskuse.
Etika XV
Tento dokument představuje transkript prvního segmentu audionahrávky týkající se etiky. Kazeta 1 se zabývá etickým charakterem svobody, přičemž výklad končí v čase 27:30 a přechází k novému tématu. Další část výkladu na kazetě 1 se zaměřuje na mravní aspekt poznání, konkrétně na vztah pravdy a svobody. Po tomto výkladu následuje diskuse, která je zaznamenána od 10:25 na straně B kazety 1. Diskuse se dotýká praktických aspektů práce s pamětí, včetně technik jako je podtrhávání knih a pořizování výpisků. Dokument končí označením konce kazety 1 a začátkem kazety 2, která však již není dále rozvedena.
Etika XVI
Tento záznam představuje pokračování diskuse o etických otázkách, konkrétně se zaměřuje na mravní aspekt poznání, který zahrnuje vztah mezi pravdou a svobodou, navazující na body 15–19 předchozího materiálu. Dále přechází k novému tématu: původu a povaze zla. Záznam odkazuje na starší diskuse z konce 50. let týkající se tohoto tématu, včetně článků Jana Duse, J. S. Trojana, Petra Pokorného a reakce na Hejdánka v Křesťanské revui. Konkrétně se rozebírá, zda zlo pramení ze zlé vůle, nebo má hlubší kořeny, a zmiňuje se také debata o vegetariánství. Diskutuje se o tom, že filosofie nemůže být založena na pocitech a náladách, a zabývá se pohnutkami v rozhodování a determinismem. Záznam je rozdělen na dvě kazety a obsahuje jak výklad, tak diskusi.
Etika XVII
Záznam zachycuje neformální filosofickou debatu z roku 1987, v níž Ladislav Hejdánek a další účastníci reflektují vztah mezi teologií a filosofií. Diskuse se dotýká kritiky Hejdánkova stylu myšlení, kterému oponenti vyčítají „zkamenělost“ a dogmatismus, zatímco Hejdánek zdůrazňuje nutnost neustálé revize a kritičnosti. Klíčovým tématem je Hejdánkova originální koncepce času, v níž minulost neexistuje jako danost, ale musí být neustále rekonstruována skrze budoucnost a nepředmětnost. Debata se dále rozvíjí směrem k existenciálním otázkám smrti, vzkříšení a etiky doprovázení umírajících. Hejdánek provokativně interpretuje vzkříšení nikoliv jako osobní kontinuitu, ale jako událost v dějinách společenství, a kritizuje moderní vytěsňování smrti ze života. Text nabízí vhled do atmosféry bytových seminářů v období pozdní normalizace, kde se prolínají hluboké filosofické úvahy s osobními vzpomínkami a společenským kontextem disentu.
Etika XVIII
Tento záznam z bytového semináře „Etika“ z roku 1987 zachycuje diskusi Ladislava Hejdánka a dalších účastníků o fenoménu hlouposti, intelektuální odpovědnosti a povaze vnitřního a vnějšího osvobození. Text vychází z reflexe myšlenek Dietricha Bonhoeffera o hlouposti jako morálním selhání, nikoli pouze kognitivním nedostatku. Účastníci debatují o „zradě vzdělanců“, přičemž kritizují redukci vzdělanosti na pouhou profesionalitu bez etického ukotvení. Hejdánek rozvíjí téma svobody, kterou definuje nikoli jako bezstarostnost, ale jako přijetí odpovědnosti uprostřed tíživé situace. Sdílí osobní zkušenost z vězení, kde paradoxně prožil vnitřní osvobození skrze přímou konfrontaci s mocí. Diskuse se dotýká i postavy Sokrata, Františka z Assisi a problematiky společenských idolů. Závěr patří úvaze o vztahu mezi vnějším společenským osvobozením a vnitřní proměnou jedince, přičemž je zdůrazněna nutnost aktivního nasazení pro pravdu jako podmínka autentické lidské existence.
Etika XIX
Záznam semináře z roku 1987 zachycuje diskusi o vztahu mezi filosofickou etikou a praktickým jednáním. Hlavním motivem je citát Jana Patočky o tom, že vytrvalé tázání po dobru činí člověka dobrým. Mluvčí tento sokratovský přístup kriticky konfrontuje s postavou hrdiny (Achilla), který jedná bez potřeby teoretické reflexe. Diskuse se zaměřuje na skeptickou etiku Wilhelma Weischedela a jeho koncept radikální problematičnosti. Jsou představeny čtyři základní Weischedelovy prvotní volby: rozhodnutí pro skepticismus, svobodu, setrvání v životě a aktivní utváření existence. Mluvčí zpochybňuje právo filosofa probouzet ostatní k jejich bytostné podstatě prostřednictvím tázání, zejména pokud tato činnost vyžaduje privilegované postavení a volný čas. Text zkoumá napětí mezi normativními systémy a žitou skutečností, přičemž reflektuje i dobové etické koncepty, jako je život v pravdě a solidarita.
Vorwort [Wahrheit und Widerstand]
docx |
pdf |
html
◆ předmluva / doslov, německy, vznik: 2. 5. 1987
Tato předmluva Ladislava Hejdánka se zabývá vztahem filosofa k politické realitě a společenské odpovědnosti. Hejdánek zdůrazňuje, že filosofie není pouhou specializací, ale způsobem života, který vyžaduje aktivní postoj v krizových okamžicích dějin. Text reflektuje vznik autorových „Dopisů příteli“, které vznikaly v dramatickém období zrodu Charty 77. Tyto listy byly určeny především mladým lidem a měly sloužit jako pomoc při orientaci v situaci poznamenané státní persekucí, dezinformacemi a zatýkáním. Autor se opírá o Jaspersův koncept světové orientace a tvrdí, že porozumění situaci je nezbytným předpokladem pro její změnu. Předmluva připomíná historický kontext represí proti signatářům Charty, včetně věznění Václava Havla a úmrtí Jana Patočky. Hejdánek odmítá prázdný patos a romantickou stylizaci; svou práci chápe jako civilní, praktický pokus o vyjasnění postojů v době, kdy filosofie musí projít zkouškou v ohni veřejného dění a osobního nasazení.
Předmluva k německému vydání Dopisů příteli
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 2. 5. 1987 ◆ poznámka: Jde o podklady k předmluvě k Dopisům příteli v německém vydání. Datace určena podle tohoto vydání.
Tato předmluva k německému vydání „Dopisů příteli“ (1988) reflektuje roli filosofa v moderní společnosti, zejména v kontextu politického útlaku v komunistickém Československu. Autor vychází z myšlenek Emanuela Rádla a Jana Patočky a zdůrazňuje, že filosofie není pouhou akademickou disciplínou, ale způsobem života, který vyžaduje občanskou angažovanost a odpovědnost. Text popisuje historické pozadí vzniku dopisů, úzce spjaté s hnutím Charta 77, perzekucí signatářů a tragickou smrtí Jana Patočky. Autor vysvětluje, že jeho dopisy, původně adresované konkrétním mladým lidem, měly pomoci interpretovat a zvládat tísnivou společenskou situaci. Na rozdíl od Patočkova pojetí lidského údělu jako „ztraceného dobrodružství“ se autor přiklání k naději a víře v pravdu. Práce odmítá prázdný heroismus a patos ve prospěch praktické, civilní filosofie, která se snaží o nápravu světa skrze porozumění a dialog, čímž proměňuje samotnou situaci člověka.
Etika XX
Tento text zachycuje neformální filosofickou debatu, jíž se účastní Ladislav Hejdánek, zaměřenou na povahu etického jednání a roli filosofa ve společnosti. Diskuse vychází z teze, že etická situace nevzniká tam, kde jsou příkazy jasné, ale v „prázdnotě“ mezi nimi, kde je nutné samostatné myšlení a rozhodování. Účastníci rozebírají sokratovskou metodu tázání a konfrontují ji s postavou Achilla, přičemž zkoumají rozdíl mezi schopností eticky jednat a schopností toto jednání pojmově uchopit či definovat. Významná část je věnována reflexi postojů Václava Havla a Jana Patočky, konkrétně problematice „otřesu“ životního světa a odpovědnosti intelektuála. V závěru se debata stáčí k metodologickým otázkám radikální zpochybnitelnosti (Fraglichkeit) a k možnostem vyjádření transcendence mimo tradiční teologické rámce. Celkově záznam nabízí vhled do disidentského filosofického myšlení 80. let, které propojuje ontologii s praktickou morálkou.
Etika XXI
Tato nahrávka zachycuje fragmenty diskusí a úvah na různých nosičích, pravděpodobně z roku 1987. Začíná oslavou 60. narozenin Hejdánka a pokračuje tématem „Situace a její otevřenost“. Dále se objevují zmínky o druhém čísle časopisu Reflexe a diskuse, ve které vystupuje Tomáš Vlasák s výpady vůči Hejdánkovi. Nahrávka dále obsahuje úvahy Vodrážky o čase, minulosti a budoucnosti, a osobní reflexe o smrti rodičů. Celkově se jedná o mozaiku témat, která sahají od osobních událostí a oslav, přes filosofické a společenské úvahy, až po debaty o publikačních a ideových otázkách. Nahrávka je strukturována podle kazet a stran, což naznačuje její původní formu a sbírkový charakter.
[Přivedení k tématu víry bez předmětu skrze Marxsena a Ebelinga]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 5. 1987
Text se zabývá možností filosofické reflexe víry, která by byla nezávislá na teologických východiscích. Autor se opírá o bádání Williho Marxsena a Gerharda Ebelinga, kteří se metodicky zaměřili na nejautentičtější vrstvy novozákonních textů, zejména na synoptická logia. Ebelingova analýza ukazuje, že v původním Ježíšově okruhu se o víře mluvilo „absolutně“, tedy bez udání jakéhokoliv předmětu. Tato bezpředmětnost není způsobena pouze samozřejmostí dobového kontextu, protože se objevuje i u postav stojících mimo izraelské společenství, jako byli pohané či Samaritáni. Z toho vyplývá, že tehdejší chápání víry se zásadně lišilo od moderního pojetí, které víru spojuje především s jejím obsahem či předmětem. Studie tak otevírá prostor pro zkoumání víry jako svébytného fenoménu, který lze nahlížet nezávisle na dogmatických strukturách, a zdůrazňuje potřebu návratu k původnímu, hlubšímu významu tohoto pojmu v kontextu Ježíšova působení a jeho výkladu lidské existence.
Etika XXII
Diskuse se zaměřuje na etické otázky spojené s kompetencí, odpovědností a svobodou, zejména v kontextu církevních a politických struktur. Zdůrazňuje se potřeba sebepoznání, uznání vlastních limitů a odmítnutí funkcí, pokud člověk není kompetentní. Vychází se z myšlenek Dietera Bonhoeffera, zejména jeho konceptu vnějšího a vnitřního osvobození. Osvětluje se dilema mezi adaptací na společenskou morálku a zachováním vlastních principů, přičemž se kritizuje Sokratova arogance v jednání s těmi, kdo ho soudí. Dalším tématem je povaha hlouposti, která není vrozená, ale vzniká jako důsledek okolností, a možnost jejího překonání skrze změnu situace. V závěru se diskutuje o roli intelektuálů a vzdělanců („zrada vzdělanců“) a o jejich odpovědnosti vůči společnosti, přičemž se rozlišuje mezi pouhou profesionalitou a hlubším morálním posláním.
Etika XXIII
Tento dokument popisuje obsah audiokazety s pořadovým číslem Etika XXIII. Kazeta je rozdělena na dvě strany (A a B) a obsahuje výklad Petra Rezka o Weischedelově skeptické etice. Výklad je na kazetě 1 a je doplněn diskusí, která začíná na kazetě 2. Konkrétní časové značky naznačují délku jednotlivých částí a konce záznamů. Kazeta 1 obsahuje výklad a končí na straně B. Kazeta 2 začíná stranou A a končí na straně B, přičemž obsahuje diskuzi. Celý záznam je tedy rozdělen do dvou audiokazet, které společně pokrývají téma skeptické etiky podle Weischedela v podání Petra Rezka a následnou diskuzi.
Ježíš z filosofického pohledu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ bytový seminář, česky, vznik: 3. 6. 1987 ◆ poznámka: Jedná se o výklad na bytovém semináři Milana Machovce a Milana Balabána konaném 3. 6. 1987 v bytě manželů Vodrážkových; srv. L. Hejdánek, Myšlenkový deník, 1990.1, 90/034. Příprava na výklad viz Myšlenkový deník z 1. června 1987.
Přednáška se zabývá filosofickým pohledem na Ježíše, přičemž autor nejprve zvažuje, co může filosofie říci o Ježíšovi, a dochází k závěru, že téměř nic, pokud zůstane u pouhého popisu. Klíčovým momentem je epizoda se Simeonem z Lukášova evangelia, která slouží jako příklad toho, jak se raná tradice snažila propojit staré očekávání s novou realitou Ježíšova života a smrti. Autor rozlišuje mezi mýtem a filosofií (logem) a argumentuje, že Ježíš sám nepracoval filosofickými prostředky a nepatří do dějin filosofie v tradičním smyslu. Nicméně, postava Ježíše a jeho osoba představují pro filosofii výzvu, která ji nutí překračovat vlastní hranice, zejména tradiční řeckou pojmovou myšlenku a subjekt-objektové rozdělení. Ježíš je zde představen jako „svědek víry“ a jeho odkaz leží v odmítnutí mýtické orientace na minulost a v přijetí antiarchetypu, orientace na budoucnost a neznámé, což vyžaduje osobní odpovědnost a svobodu. Tato konfrontace s Ježíšem může vést k „pádu“ mnoha filosofií, ale zároveň nabízí možnost záchrany a nového pojetí člověka pro filosofii samotnou.
Filosofie po Marxovi
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 20. 6. 1987 ◆ poznámka: přednáška v Pardubicích
Text se zabývá filosofií po Marxovi a klade si otázku, zda lze Marxe považovat za milník ve vývoji filosofického myšlení. Argumentuje, že navzdory Marxově ideologickému významu nebyl sám o sobě klíčovou postavou, na jejímž základě by se filosofie dělila na období před a po něm. Jeho filosofické spisy jsou převážně rané, nedokončené nebo fragmentární. Text dále zkoumá roli „outsiderů“ v filosofii 20. století, jako byli Kierkegaard, Nietzsche a Marx, kteří formovali nové myšlení mimo akademickou půdu. Zdůrazňuje, že moderní filosofie se vyvíjí skrze dialog a vyrovnávání se s tradicí, včetně odmítaných myslitelů. V druhé části přednášky se autor věnuje hlavním proudům současné filosofie, jako je analytická filosofie a fenomenologie, a diskutuje jejich kořeny a vývoj. Závěrem se zaměřuje na českou filosofickou tradici, zejména na Masaryka a Rádla, a jejich jedinečný přínos, především v pojetí pravdy, který nabízí cestu z krize současného myšlení.
Nezávislá společnost ve střední a východní Evropě
Tento text z července 1987 kriticky reflektuje koncept „nezávislé společnosti“ v podmínkách pozdního socialismu ve střední a východní Evropě. Autor analyzuje sémantiku pojmu nezávislost a dává přednost termínu svoboda, který vnímá jako odpovědnost k vyšším hodnotám. Hlavním tématem je vztah mezi státem a společností; stát je v totalitním systému chápán jako aparát, který společnost ovládl, namísto aby jí sloužil. Program nezávislé společnosti proto spočívá v úsilí o emancipaci občanů a nastolení názorového i duchovního pluralismu. V textu je zdůrazněna role Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), které svou činnost zakládají na požadavku dodržování zákonů a mezinárodních paktů o lidských právech. Autor dochází k závěru, že krátkodobým cílem je monitoring porušování práv, zatímco dlouhodobým úkolem je celková regenerace kulturního života. Skutečná nezávislost je pak výsledkem odvahy žít v pravdě a upřednostnit spravedlnost před osobním prospěchem.
Projev na lánském hřbitově
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: nedatováno, asi září 1987 ◆ poznámka: zřejmě původní verze projevu
Tento projev z roku 1987, pronesený u příležitosti výročí úmrtí T. G. Masaryka v Lánech, hluboce reflektuje význam prvního československého prezidenta pro národní identitu a morálku. Autor ostře kritizuje tehdejší komunistický režim za systematické vytlačování Masaryka z veřejného prostoru a ničení jeho intelektuálního dědictví. Zároveň se však kriticky obrací k samotnému národu a klade nepříjemnou otázku, proč občané připustili takovou degradaci svých dějin a proč nedokázali Masarykovy ideály hájit v osudových letech 1938 a 1948. Text zdůrazňuje, že Masarykův odkaz v oblasti lidských práv, pravdy a demokracie není jen historickou vzpomínkou, ale aktuální výzvou k duchovní obrodě a překonání nerovnoprávnosti mezi občany. Hlavním praktickým výstupem je návrh na založení nezávislé Společnosti T. G. Masaryka, která by šířila jeho myšlenky a vědecky se jimi zabývala. Masaryk je zde představen jako postava klíčová nikoliv pro minulost, ale pro budoucí směřování národa v rámci integrované Evropy.
Příprava na cyklus Logika
Text analyzuje proměnu chápání logiky od aristotelského „organon“ k hlubšímu filosofickému pojetí. Kritizuje tradiční logiku jako čistě formální disciplínu, která se izoluje od obsahu pravdy a ontologie. Autor zdůrazňuje, že logika musí reflektovat strategii myšlenkového postupu a aktivitu myslícího subjektu, nikoli pouze jeho výsledné sedimenty. Klíčovým tématem je rehabilitace pojmu LOGOS ve smyslu Hérakleitova sjednocujícího principu, který integruje pomíjivé okamžiky událostí v jeden celek. Skrze kritiku Descartova substanciálního chápání myšlení a Hegelovu dialektiku subjektu text směřuje k logice událostného dění a praxe. Filosofická logika zde není souborem abstraktních pravidel, nýbrž zkoumáním způsobu, jakým se Pravda projevuje skrze LOGOS v lidském sebepochopení a v dějinné skutečnosti. Tím se logika stává „první filosofií“, která propojuje sféru myšlení s ontickou strukturou světa.
Logika I
Tento text se zabývá podstatou loga, vycházeje z Hegelovy i Heideggerovy filosofie. Autor zkoumá etymologické a filosofické významy řeckého slova „logos“ a „legein“, které Heidegger spojuje s „sbíráním“ nebo „odkrýváním“. Zkoumá se, jak se bytí „ukazuje“ skrze jednotlivé jsoucnosti, a jak tyto jsoucnosti drží pohromadě. Důraz je kladen na to, že bytí se odkrývá skrze logos, který je nezbytný pro to, aby jsoucno bylo v celistvosti. Text také polemizuje s fenomenologií a zdůrazňuje, že proces odhalování bytí se děje nezávisle na lidské subjektivitě, přestože lidský logos je pro toto odhalení klíčový. Diskuse se dotýká Hegelovy představy o vládě logu (rozumu) v přírodě, dějinách a myšlení, přičemž autor naznačuje, že jde o myšlenkový experiment, nikoli o tvrzení o existenci univerzálního světového logu.
Logika I
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přepis, česky, vznik: 7. 9. 1987
jedná se o přepis tohoto dokumentu:
Přednáška Ladislava Hejdánka z cyklu Logika I se zaměřuje na problematiku vymezení filosofické logiky v kontrastu k logice formální. Autor vychází z Hegelova paradoxu, podle něhož je logika disciplínou nejobtížnější i nejsnadnější zároveň. Hejdánek odmítá povrchní přehledy definic a navrhuje hledat východisko v naslouchání jazyku. Prostřednictvím rozboru řeckého pojmu logos a slovesa legein poukazuje na nedostatečnost běžných slovníkových výkladů. S oporou v Heideggerově etymologické analýze interpretuje legein jako původní akt sbírání, shromažďování a sjednocování rozptýleného do celku, což přirovnává k původnímu významu německého lesen či českého číst. Cílem přednášky je připravit půdu pro kritické zhodnocení logiky nikoliv jako technické disciplíny, ale jako hlubokého filosofického tázání po základech řeči a myšlení.
Projev na lánském hřbitově
Tento text představuje přípravu projevu k 50. výročí úmrtí T. G. Masaryka, sepsanou v září 1987. Autor zdůrazňuje Masarykův zásadní přínos k upevnění lidských práv v českých zemích a na Slovensku. Zároveň ostře kritizuje tehdejší oficiální mlčení o Masarykově osobnosti, vyřazování jeho děl z knihoven a jejich ničení. Dokument apeluje na ukončení této „nekulturnosti“ a požaduje, aby veřejnost, zejména mládež, měla opět přístup k Masarykovým spisům a odborné literatuře o něm. Klíčovým bodem je návrh na ustavení Společnosti T. G. Masaryka v souladu s mezinárodními pakty o lidských právech. Tato společnost by měla sloužit k popularizaci Masarykova odkazu prostřednictvím přednášek, časopisů a nakladatelské činnosti. Cílem iniciativy bylo nejen obnovit historické povědomí o prvním československém prezidentovi, ale také vytvořit platformu pro odbornou i aktuální diskusi o jeho díle a ideálech v kontextu tehdejší nesvobodné společnosti.
Projev na lánském hřbitově
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 13. 9. 1987 ◆ poznámka: Proneseno u hrobu Masarykových na hřbitově v Lánech 13. 9. 1987; text i s fotodokumentací vyšel jako samizdat (pozn. aut.).
- in: České slovo. Noviny československého exilu, 33 — září 1987, 1987, č. 9, str. 5 (obsáhlé citace v článku "Shromáždění u hrobu T. G. Masaryka v Lánech")
- in: Informace o Chartě 77, 10, 1987, č. 12, str. 3–5 (vyšlo bez titulku)
- in: Listy: časopis československé socialistické opozice, 18, 1987, č. 6, str. 59–60 (vyšlo jako „Masarykův odkaz“)
- in: Na hlubinu, 16, 1987, č. 39, str. 1210 (citát)
- in: Protější chodník, 1, 1987, č. 2, str. 8-10 (vyšlo jako "Proslov nad hrobem T. G. Masaryka k 50. výročí")
- in: Svědectví: čtvrtletník pro politiku a kulturu, 21, 1987, č. 82, str. 273–276 (vyšlo jako „Masaryk a dnešek“)
- in: Právo lidu. Československý sociálně demokratický čtvrtletník, 91 (11), 1988, č. 1, str. 3 (vyšlo jako "Útok na Masarykovu památku a dílo cílil na samy kořeny našeho života")
Tento projev z roku 1987, přednesený na lánském hřbitově, představuje hlubokou reflexi odkazu T. G. Masaryka v kontextu tehdejšího politického úpadku. Autor kritizuje systematické vytěsňování prvního československého prezidenta z národního povědomí a oficiální kultury, které zahrnovalo ničení památníků i cenzuru literatury. Text však směřuje i do vlastních řad a klade naléhavé otázky o pasivitě národa při obraně demokratických hodnot a státnosti. Masarykův odkaz není vnímán jako pouhá historická vzpomínka, ale jako živý morální a politický apel. Autor zdůrazňuje, že skutečná obroda národa nespočívá v nacionalismu, nýbrž v úsilí o pravdu, lidská práva a rovnost všech občanů. Projev vrcholí konkrétním požadavkem na ustavení nezávislé Společnosti T. G. Masaryka a obnovu jeho institutu. Masarykovy myšlenky jsou zde prezentovány jako nezbytný základ pro řešení soudobé krize a jako klíč k demokratické budoucnosti národa, která vyžaduje návrat k evropským ideálům a občanské statečnosti.
Logika II
Tento záznam z přednášky Logika II z roku 1987 se zabývá pojmem primordiální události jako základní stavební jednotky reality. Referát navazuje na minulé diskuse a zavádí nový myšlenkový model, který není oddělitelný od nového způsobu myšlení. V protikladu k přírodovědě, která se zabývá imanentní skutečností, je logos chápán jako extramundánní skutečnost. Zásadní myšlenkou je, že nedělitelné není částice, ale nedělitelné kvantum dění – primordiální událost. Tato událost, na kterou nic nenavazuje, je jsoucnem, ale není zapojena do světa; je to mimosvětné jsoucno. Svět není samostatným jsoucnem, ale je vytvářen vzájemnými reakcemi událostí. Pro vznik světa je klíčová dostatečná „hustota“ primordiálních událostí, aby mohly reagovat. Závěr naznačuje, že tato primordiální událost je součástí „modulace“, nikoliv „nosné vlny“. Dále se řečník věnuje rozdílu mezi „ukazováním“ a „jevěním“ a roli logu v těchto procesech, přičemž zdůrazňuje novost své pozice.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 1
Tento dokument se zabývá diskusí o německém textu Karla Jasperse „Vernunft und Existenz“ („Rozum a existence“), konkrétně jeho překladem a interpretací klíčových pojmů a vět. Diskuse se zaměřuje na nuance v překladu německých výrazů jako „Vernunft“ (rozumné, rozumové), „das Andere“ (to druhé, odlišné), „nicht vernünftig“ (nerozumné) a „unvernünftig“ (bezrozumné, protirozumné), a na způsoby, jak tyto rozdíly ovlivňují pochopení Jaspersova myšlení. Dále se řečníci zabývají komplikovanými filosofickými koncepty, jako je vztah rozumu a nerozumu, role vůle, povaha existence (Dasein) a nemyslitelnost čistě racionálního bytí. Zvláštní pozornost je věnována analýze Jaspersova tvrzení, že rozumné není myslitelné bez nerozumného, a jak tento paradoxní výrok souvisí s dobovým otřesem důvěry v racionalitu po první světové válce. Diskuse se nevyhýbá ani specifikům filosofického diskurzu, jako je interpretace pojmů, stylistické obraty a možné provokace ze strany autora, a hledá adekvátní česká vyjádření pro složité německé filosofické termíny.
Logika III
Tato nahrávka, zřejmě z přednášky o logice z roku 1987, se zabývá aplikací konceptu shromažďování na primordiální událost a rolí logu v jejím vzniku, průběhu a konci. Diskutuje Anaximandrovo pojetí vzniku světa z oddělení protikladů. Následně se přechází k Teilhardově teorii orthogeneze a argumentaci, že australská fauna spíše podporuje kontingenci než nutnost vývoje. Zdůrazňuje se role setrvačnosti ve vývoji – jakožto omezení i jako umožnění překročení fixovaných stavů. Logu je dána role v prosazování se skrze kontingence ve světě. Závěr se věnuje dichotomii vnitřního a vnějšího ve vztahu k budoucnosti a minulosti, a k tomu, jak se subjekty vzdalují od svého centra při prohlubování do vnějšího či vnitřního. Integrita události má vnitřní původ, ale samotná integrace je dílem logu, nikoliv vnitřnosti události.
Logika IV
Tato nahrávka se zabývá vztahem mezi neurofyziologickým základem myšlení a jeho složkami, které na tomto základu nezávisí. Odmítá psychofyzický paralelismus ve prospěch řady kontingencí. Text kritizuje kauzalismus jako „vědeckou pověru“ a odkazuje na Husserlovu polemiku proti psychologismu. Klíčovým argumentem je, že myšlení se stává logickým, když se díky narůstající specifiické kontingenci otevírá přicházejícímu logu, čímž přestává být pouhou kauzální vazbou. Rostoucí komplikovanost vzájemných reakcí oslabuje charakter tzv. kauzality, která je ve skutečnosti jen souborem reakcí. Čím je tento systém reakcí složitější, tím méně je determinovaný a tím více je otevřený „atraktivitě logu“. Tato atraktivita spočívá v nastolování norem, které jsou odlišné od kauzálních vztahů. Vrcholným bodem této evoluce reaktibility je myšlení a reflexe, kde se logos plně ukazuje jako normotvorný princip, nikoli jako náhoda nebo vnější řídící síla.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 2
Tento přepis představuje diskusi o rozdílech mezi "ukazováním" a "jevením", termíny klíčové pro pochopení lidského vnímání a poznání. Vysvětluje, že "ukazování" se týká prostého zjevení jsoucna v jeho aktuální podobě, zatímco "jevení" zahrnuje interpretaci a smysl, který si subjekt z tohoto ukázání odnáší. Diskuse se zabývá komplexními otázkami, jako je vztah mezi subjektem a objektem, role "logu" při integraci vjemů a povaha pravdy jako něčeho, co může být zároveň objektivní a subjektivně vnímané. Debata se dotýká i filosofických konceptů od Huserla, Heideggera až po Descartese, a zdůrazňuje nutnost přesného rozlišování pojmů pro hlubší porozumění.
Logika V
Přednáška se zabývá povahou logiky a myšlení, zejména se zaměřením na pojem a jeho vztah k intencionálním předmětům. Diskutuje se v ní, zda formální logika může poskytnout vhled do podstaty myšlení a jak by mohla vypadat filosofická logika oddělená od matematiky. Vychází se z Heideggerova pojetí myšlení a Husserlova pojetí pojmu jako nástroje, který nám usnadňuje organizovat myšlení a zaměřit se na to, co je myšleno. Pojem je rozlišován od předmětu myšlení, přičemž každý pojem má svůj intencionální předmět, což vede ke komplikacím v jazyce. Přednášející se dotýká možnosti jiného typu pojmového myšlení, které by nebylo založeno na nečasových a neprostorových intencionálních předmětech, ale které by se mohlo vztahovat k časové a prostorové skutečnosti. Zpochybňuje se, zda současný typ pojmového myšlení, zakořeněný v řecké tradici, je jediný možný, a zdůrazňuje potřebu hledat nové cesty, aby se překonaly jeho limity.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 3
Tento dokument zachycuje diskuzi o překladu a interpretaci textů, především z filosofického díla Karla Jasperse. Hlavními tématy jsou přesnost překladu německých filosofických termínů do češtiny, jako například „Gegenwart“ (přítomnost/současnost) nebo „philosophische Situation“ (filosofická situace/situace ve filosofii). Účastníci diskuze, včetně profesora Hejdánka, zkoumají nuance významů, možné interpretace a spory o správnou terminologii, zejména v kontextu srovnání s německým originálem. Dále se zabývají složitými filosofickými pojmy jako jsou „unbegriffen“ (nepochopený/pojmově neuchopený), „Dasein“ (pobyt/jsoucno) a „eigentliche Sein“ (vlastní/skutečné bytí). Diskuze se také dotýká biblických a křesťanských konceptů, jako je rozdíl mezi Božím a lidským rozumem, pojem hereze a interpretace biblických pasáží, a to vše s cílem dosáhnout co nejpřesnějšího a nejvěrnějšího pochopení původních textů.
Společnost a Ústav TGM
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: listopad 1987
- in: Lidové noviny, 1987, č. druhé nulté číslo, str. 5 (listopad)
Tento text představuje rozhovor z roku 1987, v němž filosof Ladislav Hejdánek reflektuje svůj podnět k obnovení Společnosti a Ústavu T. G. Masaryka. Hejdánek si je vědom, že v tehdejším politickém klimatu normalizačního Československa by oficiální žádost úřadům zůstala pouhým gestem, přesto považuje za zásadní tyto požadavky formulovat. Svou iniciativu zasazuje do širšího kontextu hluboké společenské krize a zdůrazňuje potřebu vytvořit nezávislou tribunu pro svobodnou diskusi, která by nebyla podřízena státní ideologii. Autor kritizuje aroganci mocenské skupiny ovládající kulturní prostor a volá po posílení „evropské ekumeničnosti“, tedy prostoru pro otevřené pěstování různých duchovních a kulturních tradic bez úřední reglementace. V závěru připomíná odkaz Jana Patočky, který o obnovu Masarykova ústavu usiloval již v roce 1968, a upozorňuje na nejasný právní status jeho likvidace z roku 1954, což poskytuje východisko pro budoucí snahy o jeho skutečnou obnovu.
Logika VI
Přednáška se zabývá vztahem mezi pojmy, intencionálními předměty a skutečností. Autor argumentuje, že každý pojem je spojen s intencionálním předmětem a tento vztah je zprostředkován slovy. Zdůrazňuje, že naše vnímání není pasivní, ale je spolukonstituováno našimi znalostmi a myšlením. Ignorování této skutečnosti, tedy předpoklad čistého, nezatíženého fenoménu, je podle autora omylem. Tvrdí, že vědecké i nevědecké konstrukce ovlivňují naše vnímání a že naše poznání je klíčové pro uvědomění si fenoménu. Dále rozebírá, jak myšlení intervenuje do vnímání, a to jak pozitivně, tak negativně. Z toho vyplývá nutnost analytického přístupu nejen k vnímání, ale i k samotnému myšlení, aby bylo možné kontrolovat jeho vliv. Autor se věnuje i konceptu fenomenologické redukce, kde zdůrazňuje, že i při zdržování se určitých myšlenek je myšlení stále aktivní a přítomné. Na závěr nastiňuje budoucí téma semináře, kterým bude integrativní role logu a způsoby propojení vědomí, myšlení a pojmu. Diskuse se dotýká Platónovy filosofie a nepředmětné intencionality.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 4
Tento dokument je diskusí nad textem "Vernunft und Existenz" od Karla Jasperse, kde se diskutuje o vlivu a významu myšlenek Descarta a Augustina na pojetí existence a bytí. Věnuje se detailní analýze Descartesova Cogito ergo sum a Augustinova konceptu sebepoznání jako obrazu Boha, srovnává jejich argumenty a hledá jejich relevance v kontextu moderní filosofie. Dále se text zabývá problémem překladu a interpretace filosofických konceptů, zejména německých termínů jako "Erdenken" a "Grund", a jejich srovnáním s českými ekvivalenty. Dochází k závěru, že interpretace filosofických textů je často ovlivněna jazykovými a kulturními rozdíly, ale zároveň zdůrazňuje univerzální povahu filosofického myšlení při hledání pravdy a smyslu existence. Diskuse také zahrnuje kritickou reflexi dualismu mysli a těla a snahu o nalezení jednoty bytí.
Logika VII
Tento záznam obsahuje úryvky z přednášky nebo diskuse o logice a filosofii, datované do 16. listopadu 1987. První kazeta (A strana) se krátce zmiňuje o kapitole o vnímání z Rádlova článku „Praktická filosofie“. Druhá kazeta (A strana) se hlouběji zabývá povahou řeči a jazyka, přičemž zdůrazňuje, že řeč je předpokladem pro mluvení, nikoli pouhým osobním výkonem. Diskutuje se o blízkosti mezi pojmy „logos“ a „řeč“ a o tom, zda je lze ztotožnit, a jaký je mezi nimi vztah. V druhé části druhé kazety se objevuje zmínka o díle Hanse-Georga Gadamera, konkrétně o jeho knize „Wahrheit und Methode“, kde se věnuje povaze uměleckého díla. Záznam je fragmentární, končí useknutě, a část druhé kazety (strana B) zcela chybí.
Logika VIII
Tento text zkoumá koncept subjektu a jeho integritu skrze Hegelovo a Descartovo pojetí. Hegelova myšlenka, že realita je spíše subjekt než substance, je rozvinuta s důrazem na to, že subjekt je formován svými vlastními akcemi, nikoli naopak. Subjekt tedy není před akcemi ani pod nimi, ale skrze ně se na sobě pracuje a proměňuje. Integrita subjektu je nezbytně zajišťována jeho akcemi, což vyžaduje působnost logu, protože ani subjekt, ani akce samy o sobě nemohou zajistit svou vlastní integritu. V druhé části textu se zabývá Descartovo „cogito, ergo sum“, které vyžaduje předchozí myšlenku „ego cogito cogitatum“. Descartes musel ustavit své ego jako „ego cogitatum“ a následně se jako „ego cogitans“ s ním ztotožnit, aby dosáhl základní jistoty. Tímto ztotožněním se s „ego cogitans cogitatum“ dospěl k identifikaci s „ens cogitatum“. Text rovněž krátce zmiňuje, že logos nespojuje vše jako Bůh, ale spíše něco pospojuje tu a tam. Závěrem je zmínka o semináři o Kierkegaardově pojetí subjektu a zásahu policie.
[Přípravné poznámky k vystoupení na téma, co je filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 12. 1987
Tento text představuje přípravné poznámky k úvaze o povaze a smyslu filosofie. Autor vychází z kritiky přílišného soustředění na jazykový význam slov na úkor faktů a zdůrazňuje potřebu vnímat filosofické problémy v kontextu běžného života. Stěžejním tématem je rozlišení mezi pojetím pravdy jako něčeho, co lze vlastnit, a pythagorejsko-platónskou tradicí, kde je pravda předmětem neustálého hledání a touhy (Erós). Filosofie je zde definována nikoliv jako pouhé studium dějin či memorování textů, ale jako živý dialog s mysliteli minulosti. Autor varuje před nekritickým ztotožněním se s historickými postavami a zdůrazňuje, že dějiny filosofie by měly sloužit pouze jako průvodce k autentickému myšlenkovému setkání. Pravda v tomto pojetí není pasivním majetkem, nýbrž výzvou k duchovnímu zápasu a činu v reálném světě. Text tak obhajuje pojetí filosofie jako aktivní, lidové a dialogické disciplíny, která přesahuje hranice akademického popisu.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 5
Tento dokument představuje přepis diskuse o překladu a interpretaci filosofických textů, konkrétně děl Karla Jasperse. Diskuse se zaměřuje na hledání nejvhodnějších českých ekvivalentů pro německé termíny jako "Ungeheuer", "Übermütig" a "Gegnerschaft", přičemž se probírají nuance jejich významů a kontextů. Dále se řeší obtíže spojené s překladem specifických frází a slovních spojení, jako je "ohne Geltung" či "beschwören", a analyzují se různé možnosti, jak tyto koncepty přenést do češtiny, aby byl zachován původní smysl. Diskuse poukazuje na složitost filosofického překladu, kde je nutné zvážit nejen doslovný význam, ale i kulturní a filosofický kontext. Zdůrazňuje se potřeba preciznosti a hledání přesných výrazů, které by adekvátně vyjádřily myšlenky autora a zároveň byly srozumitelné pro českého čtenáře. Zmiňuje se také role Heideggera a dalších filosofů v kontextu Jaspersova myšlení a historie filosofie.
[Poznámky]
Text z roku 1987 představuje dvě rozdílné perspektivy na politickou situaci v Československu. První část se věnuje teologickému pojetí víry u Berkhofa, které vychází z Nového zákona jako normativního zdroje, přičemž zdůrazňuje metodologickou, nikoli dogmatickou povahu této normativity. Druhá, rozsáhlejší část, obsahuje úryvky z interview s Alexandrem Dubčekem pro italský deník L'Unità. Dubček se zde zabývá následky intervence v srpnu 1968 a hovoří o potřebě překonání této tragické minulosti otevřeným pohledem na současné problémy. Kritizuje oficiální politiku, která podle něj zamlčuje a zkresluje fakta, a vyjadřuje skepsi ohledně skutečných záměrů reformních snah. Důraz klade na nutnost demokratizace společnosti a strany a na nalezení nových, zjednocujících programových východisek, inspirovaných perestrojkou v Sovětském svazu. Zmiňuje také rozčarování z některých Gorbačovových výroků a obvinění vůči těm, kteří se hlásí k odkazu roku 1968. Zdůrazňuje, že minulost nelze vymazat a že k léčení ran je zapotřebí upřímnosti a nových politických postupů, nikoli pouze kosmetických úprav. Dubček odmítá, že by intervence byla akcí celého Varšavského paktu a vyzývá k obnovení důvěry v mezilidských a mezinárodních vztazích.
Logika IX
Přednáška z 14. prosince 1987 se zabývá Husserlovým konceptem intencionálního předmětu a jeho interpretací profesorem Hejdánkem, přičemž se zkoumá, zda nedochází k jeho nepochopení. Dále se přednáška věnuje reflexi a jejímu „ekstatickému momentu“, kdy je pravda spatřována v budoucnosti. Po krátkém přerušení (chybějící část pásky) se diskuse obrací k Bergsonovi a možnosti nepředmětného pojmového myšlení, které konstituuje „intencionální nepředměty“. Zaznívá kritika Heideggerova pojetí, že podstatné myšlenky lze vyjádřit pouze temně, a zdůrazňuje se nutnost přesnosti a produktivity myšlení, ať už předmětného či nepředmětného. Přednáška dále rozebírá vztah mezi předmětnými a nepředmětnými intencemi, přičemž přirovnává nepředmětné intence k „oceánu“, po němž plují „kocábky“ předmětného myšlení. Závěrem se naznačuje, že přesnost je klíčová pro obě formy myšlení a že mýtus pracoval s nepředmětnými intencemi ledabyle. Pozdější část záznamu zřejmě navazuje na starší nahrávku a zmiňuje „druhou řeč“ či „správnou řeč“ a Írán jako možný zdroj inspirace pro řecký typ myšlení.
Význam presokratiků pro dnešek
docx |
pdf |
html
◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 21.-26. 12. 1987 ◆ poznámka: Příprava výkladu na leden 1988 - pro seminář Balabána a Machovce, v Templové ulici u Vodrážků.
Text Ladislava Hejdánka se zabývá zásadním významem presokratického myšlení pro současnou filosofii. Autor zdůrazňuje, že filosofie je bytostně spjata se svými dějinami a předchůdci. Hlavním tématem je řecký „vynález“ pojmového myšlení, který umožnil reflexi, ale zároveň vedl k tradici „zpředmětňujícího“ myšlení, v níž byl intencionální předmět mylně ztotožněn s reálnou skutečností. Dokument analyzuje protiklad mezi Parmenidovým popřením změny, založeným na logice identity, a Hérakleitovým pojetím světa jako neustálého dění sjednoceného Logem. Hejdánek argumentuje, že návrat k presokratikům je nezbytný pro odhalení hlubokých omylů evropské metafyziky a pro nové pochopení vztahu mezi myšlením a skutečností. Hérakleitův Logos zde není chápán jako předmět, ale jako vládnoucí princip, což otevírá prostor pro moderní interpretaci ontologické diference a nepředmětné skutečnosti, kterou pozdější systematická filosofie zatemnila.
1988
Wahrheit und Widerstand. Prager Briefe
digitized
německy, přel. Milan Walter – Eva Bauer, 1988, München: P. Kirchheim
Vorwort [Wahrheit und Widerstand], str. 7–9 | Die Anfänge der Charta ’77, str. 11–15 | Charta ’77 und die Moral der Kritiker, str. 16–20 | Die Stellung der Kirche zur Charta ’77, str. 21–28 | Die Berechtigung und die Wirkung der Charta ’77, str. 29–35 | Konservative, gemäßigte und radikale Strömungen innerhalb der Charta ’77, str. 35–43 | Über den Sinn der Geschichte, str. 43–51 | Die historischen und politischen Bedingungen der Charta ’77 und ihre Folgen, str. 51–59 | Repressionen gegen die Charta ’77 und gegen das „Komitee zur Verteidigung der zu Unrecht Verfolgten“ (VONS), str. 60–68 | Charta ’77 und der Zusammenhang zwischen Unterdrückung und Aufrüstung, str. 68–76 | Politische Prozesse und die Bedeutung der Charta ’77 für die Zukunft, str. 76–87 | Glaubens- und Gedankenfreiheit im Marxismus-Leninismus, str. 88–92 | Was ist Christentum?, str. 92–98 | Der Mensch und sein Gewissen, str. 99–105 | Kommunismus und Marxismus, str. 106–112 | Der Kommunismus und seine christlichen Wurzeln, str. 112–119 | Ethik und Politik, str. 119–127 | Christentum und Sozialismus, str. 127–134 | Sozialismus und Demokratie, str. 135–139 | Der Stellenwert der Politik im menschlichen Leben, str. 140–146 | Was ist Revolution?, str. 146–152 | Demokratie oder Diktatur, str. 153–159 | Philosophie und Demokratie, str. 159–166 | Philosophie und Politik, str. 167–174 | Pragmatismus und Idealismus, str. 175–182 | Die historische Bedeutung der Menschenrechte in der Demokratie und in der Diktatur, str. 183–188 | Die „sozialistische“ Auslegung der Menschen- und Bürgerrechte, str. 189–195 | Die Vorstellungen zur Durchsetzung der Menschenrechte, str. 195–201 | Die Technik der Macht, str. 202–209 | Die Vertreibung der Deutschen nach 1945 und die Menschenrechte, str. 210–218 | Menschenrechte und Ökologie, str. 218–226 | Emigration oder Verfolgung?, str. 227–231 | Ist Emigration Verrat?, str. 232–238 | Nationalismus, Heimat und Emigration, str. 239–246 | Nation – Territorium oder Tradition, str. 247–254 | Philosophische Seminare und „Wissenschaftlicher Sozialismus“, str. 255–262 | Philosophie und politisches Handeln, str. 263–270 | Philosophie und politisches Handeln, str. 263–270 | Die Charta ’77, str. 271–275 | Ladislav Hejdánek: Eine biographische Skizze, str. 276–279 | Anmerkungen, str. 280–290
„Causa Heidegger“ contra „causa Hromádka“
docx |
pdf |
html
◆ glosa, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: pro samizdatovou Reflexi č. 2; viz Myšlenkový deník 1989.3, 89/322–326
- in: Reflexe, 1989, č. 2, str. 8.4–7 (samizdat)
Tento text z roku 1988 kriticky reflektuje vztah mezi filosofickým myšlením a životními osudy myslitelů, přičemž se zaměřuje na kontroverzní politická angažmá. Autor vychází z dobové diskuse vyvolané knihou Victora Faríase o Heideggerově vztahu k nacismu, která ve Francii i Německu otevřela hlubší otázky o národní historii a odpovědnosti. Na tomto pozadí autor konstruuje analogii k českému prostředí skrze postavu významného teologa a filosofa J. L. Hromádky. Hromádka, ač mezinárodně uznávaný, se po druhé světové válce aktivně zapojil do spolupráce s komunistickým režimem a omlouval jeho zločiny jako vedlejší projevy dějinného pokroku. Text argumentuje, že zkoumání kořenů těchto intelektuálních a morálních selhání není pouhým kádrováním jednotlivců, ale nezbytným prostředkem k pochopení stavu národní mravnosti a vyrovnání se s vlastní minulostí. Hodnocení velkých postav, jako byli Heidegger či Hromádka, tak slouží jako zrcadlo společnosti, která je formovala a v níž působili.
„Socialismus“ jako filosofický problém
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ glosa, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: pro samizdatovou Reflexi č. 2; viz MD 1989.3, 89/327–329
- in: Reflexe, 1989, č. 2, str. 8.2–3 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 2, str. 8.1–3
Tento text zkoumá pojem "socialismus" jako hluboký filosofický problém, nikoli pouze jako zdiskreditované politické heslo. Autor kritizuje současný úpadek jazyka, kde se slova stávají jen ideologickými signály vyvolávajícími instinktivní reakce namísto hlubšího porozumění. Skrze etymologický rozbor odlišuje komunismus (zaměřený na společné vlastnictví věcí) od socialismu, který vychází z latinského "socius" – druh či přítel. Text argumentuje, že demokratický ideál rovnosti musí být doplněn o materiální a kulturní rozměr, ale především o pevný základ v lidských vztazích. I přes historickou diskreditaci si socialismus podle autora uchovává platnost jako sociální program zdůrazňující přátelství a bratrství jako základy společenství. Odmítání tohoto pojmu bez adekvátní alternativy může signalizovat snahu o vytěsnění lidské sounáležitosti z politiky. Filosofie má proto za úkol zkoumat podstatu těchto vztahů a vracet slovům jejich původní význam v rámci společenského soužití.
[Různá témata]
Tento text představuje soubor filosofických úvah a diskusí z roku 1988, které se zaměřují na metodologii filosofického myšlení a jeho praktické uplatnění. Autor kritizuje tendenci k pouhému naznačování myšlenek a prosazuje jejich „prověrku v terénu“, tedy v reálném životě. Významnou část tvoří historicko-politická reflexe o vzájemné podmíněnosti stalinismu a nacismu a následná debata o legitimitě státní moci při prosazování spravedlnosti. Jádrem textu je však hluboká filosofická analýza „nepředmětného myšlení“. Autor reviduje své dřívější pojetí pravdy a dospívá k závěru, že pravda nemůže být předmětným tématem (alethologií), nýbrž výzvou, na kterou člověk odpovídá svým životem. V podobném duchu kritizuje teologické chápání víry jako aktivity zaměřené na Boha jako téma; víra je podle něj „nakloněnost k činu“ orientovaná na budoucnost. Závěrem text nastoluje otázku podřízení politické moci rozumu (logos), což je klíčové pro směřování obce.
1988.1 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Soubor filosofických poznámek Ladislava Hejdánka z počátku roku 1988 představuje kritickou reflexi tehdejší společenské situace i hluboký rozbor fenomenologie Edmunda Husserla. Autor nejprve kritizuje absenci domácí politické alternativy v Československu a zdůrazňuje potřebu programu založeného na národní svébytnosti. Hlavní část textu tvoří polemika s Husserlovou koncepcí přirozeného postoje a absolutní danosti vědomí. Hejdánek zpochybňuje, že by akt myšlení byl sám sobě bezprostředně průhledný, a argumentuje, že reflexe k prožitku přistupuje vždy zvenčí. Na tomto základě navrhuje vlastní filosofický projekt „nepředmětného myšlení“ a disciplínu „meontologii“, která se zaměřuje na skutečnosti postrádající předmětnou stránku. Prostřednictvím konceptů „události“ a „vnitřní integrity“ se snaží překonat tradiční metafyzické soustředění na neměnné bytí. V závěru se autor věnuje krizi evropských tradic a nutnosti obnovy dějinného vědomí v současném světě.
1988.3 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Textový soubor obsahuje filosofické reflexe Ladislava Hejdánka z jara 1988, které se zaměřují na vztah mezi událostí, vírou, logem a pravdou. Autor kriticky přehodnocuje Heideggerovo pojetí pravdy jako neskrytosti a zdůrazňuje její „nepředmětný“ charakter. Pravda není pouhou logickou správností výpovědi, ale oslovující výzvou, která do světa vstupuje skrze logos jako zprostředkovatele. Ústředním tématem je proces „přivlastnění“ (Er-eignis), jehož výsostným příkladem je akt víry, jímž je subjektu darována jeho existence. Hejdánek dále rozvíjí koncepci dějin jako „poly-dialogu“, v němž se pravda vyjevuje skrze otevřenost a naslouchání. Dějiny jsou chápány v rámci hebrejské tradice jako cesta orientovaná k budoucnosti. Autor volá po reformě filosofie, která by překonala zajetí v předmětném myšlení a dokázala tematizovat pravdu jako živý, integrující princip lidské existence a dějinného smyslu.
1988.4 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Tento soubor záznamů nabízí hlubokou analýzu klíčových filosofických pojmů, zejména termínů Logos a Physis. Autor sleduje jejich historický vývoj od předsokratiků přes Filóna Alexandrijského až po novověké myslitele jako Kant. Zvláštní pozornost věnuje Filónově syntéze biblické tradice a řecké filosofie, v níž Logos vystupuje jako sjednocující princip idejí. Text dále rozvíjí úvahy o filosofii práva, legalitě a spravedlnosti v demokratickém státě. Významnou část tvoří fenomenologické zkoumání rozdílu mezi „ukazováním“ a „jevením“ v rámci kritiky tradičního předmětného myšlení. Autor navrhuje rekonstrukci filosofické pojmovosti, která by lépe postihla časovost a nepředmětnou povahu skutečnosti. Logos je zde interpretován jako princip integrace událostného dění a životních příběhů. Cílem je najít cestu z krize metafyziky skrze nové pochopení vztahu mezi myšlením, časem a pravdou.
1988.5 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Text Ladislava Hejdánka z roku 1988 představuje hlubokou reflexi smyslu českých a evropských dějin. Autor argumentuje, že české dějiny nelze chápat izolovaně, ale jako integrální součást evropského celku, jehož smysl nespočívá v minulosti, ale ve společné vůli k budoucnosti. Ústředním tématem je filosoféma Pravdy jako nejvyšší instance, která stojí nad vším jsoucnem a prosazuje se v čase. Hejdánek čerpá z odkazu české reformace a konfrontuje řecké pojetí pravdy s tradicí hebrejskou. Kritizuje aristotelskou předmětnou metafyziku a navrhuje nový typ filosofování orientovaný na nepředmětnost a budoucnost. V politické rovině se text věnuje krizi socialismu a potřebě jeho demokratické rehabilitace. Autor vyzývá k založení mezinárodního hnutí, které by pěstovalo nosné evropské myšlenky jako základ pro sjednocenou Evropu. Demokracii definuje nikoli jako vládu většiny, ale jako prostor otevřený pravdě, kde je respektována svoboda jednotlivce a kritický dialog.
1988.6 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Tento soubor textů z října 1988 analyzuje osudy a úkoly české filosofie v kontextu dějinných zvratů let 1938, 1948 a 1968. Autor reflektuje úpadek filosofického myšlení způsobený ideologickým monopolem marxismu-leninismu, který vytlačil autentickou filosofii do soukromé sféry a samizdatu. Text zdůrazňuje nezbytnost obnovy veřejného dialogu, akademických svobod a oddělení univerzit od státní moci. Klíčovým tématem je rozvíjení specifické linie českého myšlení reprezentované Masarykem, Rádlem a Patočkou, která propojuje filosofii s etickou a politickou angažovaností. Autor rozpracovává koncept nepředmětného myšlení, v němž pravda není pouhou shodou se skutečností, ale aktivní výzvou z budoucnosti. Důležitou roli hraje i filosofická reflexe víry zbavená náboženských nánosů a pojetí lidského subjektu jako svobodné bytosti konstituované skrze své poslání a otevřenost nadcházejícímu. Cílem je náprava české intelektuální atmosféry skrze kritickou reflexi tradic a prosazování lidských práv jako základu moderní společnosti.
1988.7 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Text Ladislava Hejdánka z prosince 1988 analyzuje hlubokou krizi tehdejšího politického režimu a neschopnost komunistického vedení. Autor odmítá radikální převrat bez připravené alternativy a zdůrazňuje potřebu politické a kulturní liberalizace jako prvního kroku k obrodě veřejného života. Navrhuje vytvoření silného demokratického středu, který by respektoval demokratické principy, přičemž socialismus chápe jako prohloubení demokracie v sociální oblasti, kde stát slouží člověku. Významnou část textu tvoří filosofické úvahy o subjektu, svobodě a odpovědnosti. Hejdánek rozlišuje mezi předmětným a nepředmětným myšlením a definuje subjekt jako entitu vyvolanou k existenci skrze oslovení. Kritizuje marxistické pojetí dějin a zdůrazňuje, že skutečná změna vyžaduje vnitřní mravní a myšlenkovou přípravu společnosti. Cílem filosofie je podle něj inspirovat reformu světa a učit lidi myslet svobodně a zodpovědně v situaci, kdy staré struktury selhávají.
De filosofie en haar verhouding tot de waarheid (ad čestný doktorát)
pdf
◆ článek, holandsky, vznik: 1988
- in: Eburon Delft, 1988, str. 19–28
Tento recenzovaný článek pojednává o práci L. Hejdánka "Filosofie a její vztah k pravdě" (De filosofie en haar verhouding tot de waarheid). Autor recenze, H. De Dijn, stručně představuje Hejdánkovu práci, která vznikla u příležitosti udělení čestného doktorátu v oboru filosofie Hejdánkovi Univerzitou v Amsterdamu. Práce se zabývá konceptem "ontologické pravdy", ke kterému se filosof, jakožto "milovník pravdy", snaží přiblížit prostřednictvím filosofické reflexe. Tato reflexe je popsána jako forma odtažitého sebepoznání, v níž se pravda může začít prosazovat.
Dvojí Rubikon
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: přetištěno Praha 1990
- in: Lidové noviny, 1, 1988, č. 3, str. 1 (březen)
Text analyzuje kontrast mezi reformním úsilím Michaila Gorbačova v Sovětském svazu a rigidním postojem československého komunistického režimu na konci 80. let. Autor využívá shody okolností, kdy se v tisku objevil Gorbačovův projev o demokratizaci a zároveň článek kritizující katolickou petici za náboženskou svobodu. Zatímco Moskva volá po aktivitě občanů a překonání byrokratismu, českoslovenští představitelé masovou iniciativu věřících bagatelizují jako akci několika jednotlivců. Esej zdůrazňuje probouzející se občanskou odvahu a duchovní obnovu, projevující se masovou účastí na poutích a podpisových akcích. Autor kritizuje byrokraty, kteří sice mluví o „přestavbě“, ale ve skutečnosti brání skutečným změnám a nadále diskriminují křesťany i jiné ne-marxisty. Závěrem konstatuje, že zatímco věřící již svůj „Rubikon“ – hranici strachu a pasivity – překročili, mocenský aparát se skutečné demokratizace stále obává a odmítá přijmout nové společenské standardy, které by zaručily práva všech občanů bez ohledu na jejich přesvědčení.
Ladislav Hejdanek on Czechoslovakia Today
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, anglicky, vznik: 1988
- in: National Catholic Register, North Haven: Circle Media, 1988, č. 1–6 (4. 9.)
Tento rozhovor z roku 1988 s Ladislavem Hejdánkem, významným filosofem a mluvčím Charty 77, analyzuje politickou a společenskou situaci v Československu dvacet let po srpnové okupaci. Hejdánek hodnotí nástup Miloše Jakeše k moci a vliv Gorbačovových reforem, které vnášejí nejistotu do řad tehdejšího komunistického vedení. Chartu 77 definuje nikoliv jako politické hnutí, ale jako morální postoj založený na obhajobě lidských práv. Rozhovor se dále věnuje rostoucímu sebevědomí katolické církve, významu ekumenické spolupráce a historickým kořenům české mentality, kterou autor označuje za poznamenanou absencí šlechty a inteligence po třicetileté válce. Hejdánek zdůrazňuje, že ačkoliv nelze vyloučit masové protesty, hlavním problémem zůstává nedostatek jasných politických perspektiv a uznávaných osobností. Volá po mezinárodní spolupráci středoevropských disidentů a podtrhuje nutnost intelektuální přípravy na budoucí demokratické změny. Podle něj není největší překážkou strach, nýbrž absence propracovaného rámce politického myšlení, který by umožnil skutečnou transformaci systému.
Logos a události (eseje z filosofické logiky)
Tento text se zabývá rekonstrukcí logiky jakožto bytostně filosofické disciplíny, přičemž vychází z postulátu Emanuela Rádla, že filosofie má odpovídat na otázky své doby a směřovat k reformě světa. Autor kritizuje odtržení formální logiky od filosofie a usiluje o její navrácení do kontextu celku lidského myšlení a bytí. Ústředním bodem je zkoumání pojmu LOGOS, inspirované Hérakleitem, kde logos představuje princip sjednocující rozptýlené jevy v uspořádaný svět (kosmos). Abstract zdůrazňuje, že filosofické myšlení není jen teoretickou aktivitou, ale činem, který se děje ve jménu „absolutní pravdy“ nadřazené pouhým faktům. Práce navrhuje myšlenkový experiment, jenž má překonat limity tradičního předmětného myšlení a reagovat na krizi moderní evropské filosofie. Cílem je ustavit nové základy, které by propojily abstraktní úvahy s praktickou sociální a politickou odpovědností filosofa.
Parallel Polis, or An Independent Society in Central and Eastern Europe: An Inquiry
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, anglicky, vznik: červenec 1987
- in: Social Research. Central and East European Social Research, 55, 1988, č. 1–2, str. 237–243
Text Ladislava Hejdánka se zabývá koncepty nezávislé aktivity a nezávislé společnosti v kontextu socialistických režimů střední a východní Evropy. Autor kritizuje čistě negativní vymezení nezávislosti a zdůrazňuje, že skutečná svoboda musí být podložena pozitivními cíli a vyššími morálními závazky. Hejdánek analyzuje vztah mezi státem a společností, přičemž upozorňuje na nebezpečnou tendenci státu ovládat občany namísto toho, aby jim sloužil. Program nezávislé společnosti vnímá jako snahu o znovuzískání občanských práv a omezení státní moci prostřednictvím právních rámců, jako byly Helsinské dohody a činnost Charty 77. Nezávislost podle něj není cílem sama o sobě, ale důsledkem života v pravdě a úcty k zákonu. Esej rovněž apeluje na regeneraci kulturního a intelektuálního života a vyzývá inteligenci k přijetí společenské odpovědnosti. Boj za nezávislost je tak v Hejdánkově pojetí především bojem proti lži a bezpráví ve jménu pravdy a spravedlnosti.
Potřebujeme Majestát
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: přetištěno Lidové noviny 1988, Literární noviny + SNTL, Praha 1990 ◆
web
- in: Křesťanské obzory. Časopis pro náboženství, ekumenismus a veřejnou činnost, 1, 1988, č. 1, str. 27–28 (převzato z Lidových novin)
- in: Lidové noviny, 1, 1988, č. 4, str. 3 (duben)
Článek z roku 1988 reflektuje roli katolické církve v procesu demokratizace tehdejšího Československa, zejména v kontextu vlivné laické iniciativy „31 bodů“. Autor analyzuje historický vývoj českého katolicismu od počátku 20. století, přes složité období první republiky a nacistickou okupaci až po drastické represe 50. let, které paradoxně přispěly k hluboké morální rehabilitaci církve v očích národa. Text zdůrazňuje, že navzdory častým výtkám vůči církevnímu centralismu a konzervatismu, jenž bývá přirovnáván k centralismu bolševickému, v sobě katolicismus nese autentický demokratický potenciál posílený Druhým vatikánským koncilem. V závěru autor identifikuje katolíky a komunisty jako dvě klíčové, vnitřně strukturované síly tehdejší společnosti. Jejich vzájemný dialog a upřímný respekt k lidským i občanským právům jsou chápány jako nezbytný předpoklad pro budoucí národní stabilitu. Text navrhuje vytvoření nového moderního „Majestátu“, který by zaručil náboženskou i politickou toleranci a umožnil čestné politické soutěžení všech demokratických složek bez totalitních praktik.
Logika X
Tento záznam z Logiky X z roku 1988 se zabývá povahou filosofického myšlení a rozpoznáváním klíčových problémů v dané době. Přednášející rozlišuje dva typy filosofů: ty s hlubokými intuicemi (jako Jaspers) a ty s pronikavým myšlením, kteří rozvíjejí cizí intuice (jako Heidegger). Zdůrazňuje důležitost rozpoznání "uzlových témat" a "dějinně primárních" problémů, kolem kterých se soustředí filosofická diskuse. Zmiňuje filosofy jako Krüger, kteří se snažili explicitně definovat hlavní problémy své doby. Diskuse se dále obrací k roli "řeči" (logos) jako nezbytného média pro jakékoli promlouvání, ať už lidské nebo "pravé" (oslovení člověka). Přednášející varuje před ztotožněním řeči s tím, co nás oslovuje, a zdůrazňuje, že řeč je pouze médiem, nikoli konečnou instancí. Zdůrazňuje, že "logos" je důležitý správce, ale nikoli "majitel" konečné reality.
Logika XI
Tento dokument představuje přepis zvukových záznamů z logického semináře konaného 25. ledna 1988. Obsahuje úvodní poznámky o povaze filosofie jako sebereflexe, která se liší od vědy zaměřené na svůj předmět. Hlavní část záznamu se věnuje Husserlovu dílu, konkrétně jeho „Ideám fenomenologie“, a navazuje na Descartovy „Meditace“. Záznam se dotýká polemik o absolutní sebedanosti reflexe. Po úvodním výkladu následuje diskuse, která se obrací k Husserlovým konceptům, zejména k intencionálním předmětům jako zprostředkovatelům našeho vztahu ke skutečnosti, což je klíčový Husserlův objev. Diskuse je místy přerušena technickými problémy se zvukem kazety. Záznamy pocházejí ze dvou kazet, přičemž druhá kazeta je opatřena poznámkou o možném rušení při digitalizaci.
Tomáš Garrigue Masaryk jako filosof
Text se zabývá filosofickým odkazem Tomáše Garrigua Masaryka, přičemž kriticky zkoumá jeho pojetí subjektu, vědomí a jejich role v historii a společnosti. Autor rozebírá Masarykovu kritiku marxismu a objektivismu, zdůrazňuje nutnost zahrnutí vědomí a psychologie do sociálních a historických analýz. Dále se věnuje Masarykovu vztahu ke Kantovi, Hegelovi a Schopenhauerovi, a především jeho pojetí „hybné síly“ v člověku a dějinách. Text rovněž polemizuje s tradičním chápáním subjektu ve filosofii a navrhuje nové pojetí subjektu jako „nejsoucného“, které je klíčové pro pochopení svobody, odpovědnosti a lidských práv. Závěrečná část reflektuje nešťastnou situaci Masarykova filosofického odkazu v českém prostředí, jeho nečitelnost pro moderního čtenáře a nutnost jeho nové interpretace, která by ukázala jeho aktuálnost a relevanci pro současné problémy.
[Historikova práce]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 2. 1988
Text se zabývá povahou práce historika skrze analýzu Pekařovy interpretace událostí předcházejících bitvě na Bílé hoře. Autor rozebírá Pekařovo hodnocení osudových chyb vlády krále Matyáše i luteránské opozice a srovnává metodu nahlížení dějin jako odpovědi na výzvu doby s pozdějším konceptem Arnolda Toynbeeho. Ústředním tématem je etický a noetický rozměr historikova řemesla, inspirovaný myšlenkami Emanuela Rádla. Historik podle autora nesmí být nezaujatým divákem, ale musí aktivně posuzovat správnost činů a rozlišovat mezi dobrem a zlem. Subjektivita historika je přirovnávána k hudební interpretaci partitury – bez osobního vkladu a pochopení celku nelze minulé děje oživit. Skutečné pochopení historie vyžaduje angažovanost proti bezpráví a soucit s trpícími, neboť smyslem dějin je směřování ke spravedlnosti a zastavení svévole mocných. Práce zdůrazňuje, že mravní postoj je nezbytným předpokladem pro pravdivé poznání minulosti.
Diskuse o historii
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse | přepis, česky, vznik: 6. 2. 1988 ◆ poznámka: schůzka historiků s nehistoriky v hotelu Tichý; datum a místo odvozeno z myšlenkového záznamu 88-186 – 88-190; dokument obsahuje pouze přepis Hejdánkových vstupů
Tento dokument shrnuje příspěvky filosofa Ladislava Hejdánka do diskuse o historii z roku 1988. Autor se zaměřuje na vztah mezi historiografií a filosofií dějin a zdůrazňuje potřebu celostního výkladu, který přesahuje pouhý sběr faktů. Hejdánek kritizuje postmoderní přístupy k dějinám a varuje před jejich proměnou v pouhý předmět konzumu. Významnou část věnuje otázce národní identity, přičemž odmítá herderovské pojetí národa založené na jazyku a přírodě. Místo toho prosazuje pojetí národa jako politického a kulturního programu v tradici Masaryka a zejména Emanuela Rádla. V závěru představuje metaforu „hospodaření s dějinami“, kde minulost slouží jako bilance pro aktivní investice do budoucnosti. Hledání smyslu dějin je podle něj tvůrčím procesem výběru tradic, které mají význam pro budoucí směřování společnosti. Tento přístup vyžaduje hlubší metodologickou spolupráci mezi historiky a filosofy.
[Historikova práce]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 2. 1988
Text se zaměřuje na metodologii a ontologii historické práce, přičemž vychází z metafory o hospodaření s dějinami. Autor argumentuje, že historie není prostým záznamem všeho minulého, nýbrž výsledkem cíleného výběru cenných událostí, které tvoří národní pokladnici a kapitál pro budoucnost. Tento výběr slouží k orientaci v přítomnosti a k projektování budoucího směřování národa, na čemž se podílejí nejen historici, ale i myslitelé a politici. Zásadním tématem je noetická nezbytnost angažovaného přístupu k minulosti a uznání faktu, že minulost jako taková již neexistuje. Historik pracuje pouze s relikty v přítomnosti, z nichž konstruuje intencionální modely minulých dějů. Autor obhajuje vědeckost historie tím, že ji přirovnává k přírodním vědám, které rovněž rekonstruují časově vzdálené procesy na základě přítomných informací. Práce tak zdůrazňuje, že smysl národních dějin není dán apriorně, ale je předmětem neustálého zkoumání a tvůrčí interpretace.
[Interpretace Rádlovy myšlenky o účelnosti a smyslu vesmíru] / {Vesmír a jeho „smysl“ (či „program“) u Rádla}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 2. 1988
Tento text se zabývá interpretací myšlenek českého filosofa Emanuela Rádla o smyslu a účelnosti vesmíru. Rádl postuluje, že vesmír není řízen pouze mechanickými zákonitostmi, ale „světovým programem“, který přesahuje objektivní přírodu. Tento smysl není chápán jako aristotelská danost, ale jako etický imperativ – něco, co „není, ale má být“. Autor analýzy ukazuje, že Rádl propojuje smysl dějin se smyslem vesmírného dění. Stejně jako smysl českých dějin není hotový a vyžaduje aktivní uchopení myslícím subjektem, i vesmírný program vyžaduje člověka, který jej svou reflexí a jednáním ustavuje. Člověk se tak stává klíčovým činitelem, jenž musí přijmout odpovědnost za „hospodaření“ s vesmírným dějstvím. Text zdůrazňuje Rádlovo originální pojetí vesmíru jako rámce pro lidské etické směřování, kde čestné jednání není náhodou, nýbrž naplňováním vyššího programu, který se teprve skrze lidské vědomí a svědomí stává skutečností.
[Historikova práce]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 2. 1988
Text se zabývá kritickou reflexí historikovy práce, přičemž vychází z myšlenek Emanuela Rádla a T. G. Masaryka. Hlavním bodem je kritika historiků, jako byli Josef Pekař a Zdeněk Nejedlý, za jejich nekritické užívání klíčových pojmů jako „národ“, „náboženství“ či „antiklerikalismus“ bez hlubší pojmové analýzy. Autor zdůrazňuje, že precizní vymezení významových prostředků je nezbytným předpokladem vědecké práce, bez něhož postrádají výsledky bádání metodologickou integritu. Dále se text věnuje povaze historické pravdy, která podle Masaryka nespočívá pouze v popisu faktů, ale vyžaduje od historika zaujetí hodnotícího stanoviska k ideovým sporům minulosti. Příkladem je postava Jana Husa, u níž musí historik posoudit vnitřní odůvodněnost a platnost jeho argumentů. Pouze skrze toto aktivní hodnocení a hledání nadčasových, aktualizovatelných prvků v myšlení minulosti nabývá historie skutečného smyslu pro současnost a budoucnost.
[Problém adekvace (doplnění)] / {Pravda – její místo}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 2. 1988
Text se zabývá problémem adekvace v kontextu filosofického pojetí pravdy. Autor kritizuje omezení pravdy na vztah mezi intencionálním a reálným předmětem, což selhává v situacích, kde předmětná stránka skutečnosti zcela chybí. Pravda by neměla být chápána pouze sekundárně jako shoda myšlenkových modelů s předměty, ale primárně jako síla projevující se v lidské praxi a aktivním uskutečňování. Pravda svou podstatou apeluje na člověka, aby jednal a žil v souladu s ní, čímž přesahuje sféru pouhého poznávání a myšlení. Tento přístup navazuje na starší tradice, včetně řeckého pojetí Logu či Núu jako univerzálních vládnoucích principů, a středověkého uvažování o božském intelektu. Autor zároveň kritizuje Aristotelovu lokalizaci pravdy do výpovědi, kterou vnímá jako úpadek oproti hlubšímu chápání pravdy u dřívějších myslitelů. Cílem je obnova širšího pojetí adekvace, které integruje celistvost lidského života a jeho aktivní zásah do světa, namísto pouhé teoretické reflexe.
Logika XII
Tento dokument zachycuje přednášku nebo diskusi z 8. února 1988, která se soustředí na adekvační pojetí pravdy. Výklad vychází z Heideggerova spisku 'O podstatě pravdy'. Zdůrazňuje Aristotelův koncept 'logos' jako spojující prvek mezi myšlením a tím, co je myšleno, a polemizuje s tradičním pojetím adekvace. Namísto adekvace mezi věcí a intelektem se navrhuje adekvace mezi věcí a intencionálním předmětem, jak jej zavádí Husserl. Tato myšlenka vysvětluje zakořenění v evropské myšlenkové tradici. Záznam obsahuje technické problémy jako slabý zvuk a přerušení, ale i zajímavou diskusi, která si zaslouží přepsání.
Příprava na 8. 2. 88 – Problém adekvace / {Pravda a adekvace / Adekvace a pravda}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 2. 1988
Tento text kriticky zkoumá tradiční pojetí pravdy jako adekvace (adaequatio rei et intellectus), přičemž vychází z Heideggerových formulací a středověkých kořenů této koncepce. Autor zpochybňuje možnost bezprostředního srovnání věci a výpovědi a poukazuje na to, že adekvační pojetí je produktem pojmového myšlení, které vytváří distanci mezi subjektem a objektem. V textu je navržena nová trojice: věc, pojem a intencionální předmět, kde pojem zprostředkovává vztah, v němž je věc vnímána jako předmět. Hlavní kritikou je, že adekvační teorie vytěsňuje aktivní subjekt a jeho praxi. Inspirován Marxovým pojetím praxe, autor navrhuje alternativu, kde pravda není statickou shodou, ale ryzí nepředmětností a nárokem na to, co „má být“. Subjektní aktivita pak konstituuje vztah k světu, čímž otevírá prostor pro působení pravdy v realitě. Tímto se překonává gnoseologický relativismus i naivní realismus ve prospěch dynamického a eticky zakotveného pojetí pravdy.
[Gorbačovovo prohlášení k situaci v Aghánistánu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 2. 1988
Tento text kriticky reaguje na prohlášení Michaila Gorbačova z února 1988 ohledně stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. Autor zpochybňuje Gorbačovovo tvrzení, že vnitřní uspořádání země je výhradně afghánskou záležitostí, a zdůrazňuje morální a politickou odpovědnost Sovětského svazu za stav, který v zemi po letech okupace zanechá. V textu jsou srovnávány různé historické precedenty, například stažení USA z Vietnamu či poválečná neutralizace Rakouska, jakožto modely mezinárodního řešení konfliktů. Autor varuje před vnitropolitickými důsledky návratu veteránů do sovětské společnosti a Gorbačovův postoj interpretuje buď jako neprozíravost, nebo jako cynický kalkul v rámci perestrojky. Zásadní je pak paralela s Československem; autor odmítá snahu sovětského vedení zbavit se odpovědnosti za situaci v satelitních státech, kterou samo svou dřívější intervencí destabilizovalo. Sovětský svaz je podle něj povinen podílet se na nápravě škod způsobených jeho mocenskou politikou.
[Režim se opírá už jen o mocenské prostředky]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 2. 1988
Tento text z února 1988 analyzuje politickou situaci v Československu v kontextu Gorbačovovy perestrojky a rostoucí nejistoty tehdejšího vedení KSČ. Autor argumentuje, že vnitřní limity režimu se staly zásadnější překážkou vývoje než mezinárodní postavení země v rámci sovětského bloku. Tato nerozhodnost stranického aparátu však paradoxně otevírá dočasný prostor pro kritický dialog a veřejnou artikulaci nezávislých názorů. Text odmítá iluze reformních komunistů o prostém návratu k programu roku 1968 a zdůrazňuje, že komunistická strana definitivně ztratila jakoukoli legitimitu po událostech let 1948 a 1968. Autor rovněž reflektuje spoluzodpovědnost společnosti za historický nedostatek odporu vůči totalitní moci. Předpovídá, že se režim bude i nadále opírat výhradně o mocenské prostředky namísto souhlasu lidu. Vyzývá k okamžitému využití současného uvolnění pro formulování nových společenských koncepcí, než dojde k opětovnému upevnění moci a následným represím, přičemž zdůrazňuje nutnost promyšleného a pozvolného postupu.
[Drobné aristotelovské interpretace a polemiky]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 2. 1988
Text se zabývá Aristotelovou koncepcí jazyka a myšlení, přičemž zkoumá vztah mezi mluveným slovem, duševními prožitky a myšlenkami. Autor analyzuje Aristotelovo pojetí pravdy založené na spojování a rozlučování a kritizuje jeho ontologickou tezi o primárnosti bytí nad nebytím. Argumentuje, že nebytí je počátkem i koncem bytí, a tudíž mu předchází. Klíčovým prvkem je Logos, jenž vnáší řád do jinak nediferencovaného proudu vědomí. V závěru autor polemizuje s představou o neměnnosti pojmů, kterou zastával Aristoteles či J. B. Kozák. Tvrdí, že pojmy musí být dynamické a schopné adaptace na momentální stav vědomí, aby mohly úspěšně zprostředkovat vztah k intencionálním předmětům. Celkově studie nabízí originální interpretaci aristotelských motivů v kontextu moderní filosofie vědomí.
[Heideggerovo pojetí pravdy a logu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 2. 1988
Tento text analyzuje Heideggerovy úvahy o vztahu mezi pravdou a logem, jak byly formulovány v jeho marburských přednáškách z let 1925–1926. Heidegger zde postuluje, že pravda je fundamentálním tématem vědy o logu a že porozumění pravdě je nezbytným předpokladem pro pochopení řeči (logos). Autor textu však kriticky poukazuje na Heideggerovu závislost na tradičních metafyzických předsudcích. Kritika se zaměřuje především na Heideggerovo pojetí, podle něhož je pravda pouze jedním z témat vědy o logu a že pochopení celku (logu) vyžaduje předchozí pochopení částí (pravdy). Text oponuje, že jakékoli porozumění pravdě je nemožné bez předchozího ukotvení v logu, který teprve formuje proud vědomí do podoby uspořádaných myšlenkových aktů. Logos je tedy chápán jako nezbytný rámec, skrze který lze pravdu vůbec uchopit a ovládnout. Teprve v rámci logu jakožto jazyka a řeči se pravda stává srozumitelnou a reprodukovatelnou pro lidské myšlení.
Písemné (a dodatečné ústní) vyjádření k tématu 3. fóra Charty 77
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | rozhovor, česky, vznik: 10. 2. 1988 ◆
web
- in: Informace o Chartě 77, 11, 1988, č. 4, str. 7–10, 15, 19–20
- in: Svědectví. Čtvrtletník pro politiku a kulturu, 21, 1988, č. 83–84, str. 619–623 (vydáno jako součást textu „Chartisté o sobě a mezi sebou (2)“)
- in: Vilém Prečan – Blanka Císařovská (vyd.), Charta 77. Dokumenty 1977–1989: přílohy, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 294–297
Tento dokument obsahuje příspěvek Ladislava Hejdánka pro 3. fórum Charty 77, které bylo v lednu 1988 násilně přerušeno Státní bezpečností. Hejdánek analyzuje hlubokou krizi tehdejší československé společnosti, charakterizovanou rozporem mezi opatrným oficiálním hodnocením a všeobecným pocitem nejistoty. Autor reflektuje vliv sovětské perestrojky a kritizuje neschopnost vládnoucí garnitury i omezené možnosti reformy v rámci komunistické strany. Varuje před náhlými politickými zvraty kvůli ekonomické křehkosti země a zdůrazňuje nezbytnost morální obrody a postupného vývoje. Místo čekání na velké politické programy prosazuje rozvoj pestrých, nezávislých občanských iniciativ zdola. V doplňujícím rozhovoru Hejdánek upřesňuje, že Charta 77 nemá být politickou organizací s vlastním programem, nýbrž morálním a právním základem. Politické působení signatářů by mělo probíhat v jiných strukturách, avšak vždy v souladu s principy lidských práv a zákonnosti. Text tak představuje významnou úvahu o možnostech překonání totalitního systému v předvečer společenských změn.
[Charakteristika a perspektivy mladé generace]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 2. 1988
Text z roku 1988 analyzuje společensko-politickou situaci v tehdejším Československu v kontextu sovětské perestrojky. Autor reflektuje skepsi intelektuálů poučených rokem 1968 a varuje před atomizací společnosti, která z občanů činí pouhé objekty dějin. Hlavní pozornost věnuje mladé generaci, kterou vnímá jako klíčový, avšak dosud nečitelný faktor. Jelikož oficiální struktury postrádají skutečné reformátory a společnost není na změny koncepčně připravena, autor navrhuje strategii postupné přípravy „zdola“. Namísto přímé politické konfrontace, která by mohla vyvolat represi, prosazuje rozvoj kulturního a intelektuálního pluralismu. Klíčem je zakládání nezávislých studijních skupin a diskusních fór, jež by kultivovala odbornost i smysl pro celospolečenskou odpovědnost. Tento proces má vytvořit širokou základnu pro budoucí reformy a umožnit mladým lidem aktivně se zapojit do formování dějin jako svébytné politické subjekty.
[Kritika pojetí dualismu u Franze Rosenzweiga]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 2. 1988
Tato stať kriticky analyzuje odmítavý postoj Franze Rosenzweiga k dualismu kultury a civilizace, potažmo ducha a přírody. Rosenzweig vidí kořeny tohoto rozpolcení v křesťanském, zejména protestantském učení o dvou světech (Zweiweltenlehre) a prosazuje ideál harmonie. Argumentuje, že příroda je prostoupena duchem a duch je přirozenější a věcnější potřebou života, než se běžně soudí. Text se soustředí na Rosenzweigovu výzvu k obnově víry ve stvořenost nebe i země. Autor textu však upozorňuje na vnitřní rozpor v Rosenzweigově myšlení: ačkoliv se filosof snaží vymanit z řeckého vlivu, jeho pojetí víry jako vztahu k vnějšímu předmětu stále vykazuje rysy oné tradice, kterou kritizuje. Tato reflexe zdůrazňuje potřebu důsledného odstupu od dualistických konceptů, který Rosenzweig sice otevírá, ale sám v něm zůstává na půli cesty. Kritika tak nabízí hlubší vhled do limitů židovského existencialismu v dialogu s evropskou metafyzikou a přírodovědným paradigmatem.
[Perspektivy současné společnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 2. 1988
Tento text z února 1988 podává kritickou analýzu hluboké krize a nestability tehdejší československé společnosti. Autor konstatuje naprostou absenci artikulovaných reformních výhledů a všeobecný úpadek důvěry v budoucnost. Hlavní překážku vidí v nekompetentnosti vládnoucích konzervativních sil a v ideologickém zatížení starší generace, která postrádá schopnost nového myšlení. Naději na skutečnou změnu spatřuje v mladších generacích, které však vyžadují čas na vzdělání a přípravu. Dokument varuje před ukvapenými revolučními akcemi, jež by mohly vyústit v chaos, a zdůrazňuje nutnost postupného budování intelektuálních a morálních předpokladů pro reformu. Klíčovým prvkem je podle autora vnitřní integrita a „živá víra“ budoucích lídrů. Zároveň střízlivě hodnotí politickou realitu, včetně přetrvávající závislosti na sovětském vlivu a obtížnosti získání široké veřejné podpory pro bolestivé, leč nezbytné společenské změny.
[Perspektivy současné společnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 2. 1988
Tento text z února 1988 analyzuje morální a politický stav tehdejší československé společnosti pod komunistickou nadvládou. Autor vychází z citátu J. L. Hromádky o destruktivním vlivu nekompetentního vedení na národní morálku a ostře kritizuje neschopnost i nezákonnost režimu. Zdůrazňuje, že morální úpadek je kolektivním produktem systému i jeho občanů. Autor odmítá násilný politický převrat jako neúčinný a riskantní, a to jak kvůli mezinárodněpolitické situaci a Brežněvově doktríně, tak pro absenci připravených elit a jasného plánu. Jako východisko navrhuje odvahu malých skupin žít a jednat svobodně i v nesvobodných podmínkách. Za klíčový předpoklad budoucího pokroku považuje obnovu vzdělanosti a kultury. V návaznosti na Masarykovu „drobnou práci“ a Havlíčkův realismus autor zdůrazňuje, že každá aktivita musí mít jasné směřování a smysl, aby dokázala čelit celkovému rozkladu společnosti.
[Úvahy nad FYSIS u Aristotela] {Pohyb / FYSIS / Událost – celek / Celek jako událost / Vnější – vnitřní / LOGOS}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 2. 1988
Tento text kriticky reflektuje Aristotelovo pojetí fýsis jako principu pohybu a navrhuje jeho redefinici jako procesu zvnějšňování vnitřního. Autor polemizuje s tradičním chápáním možnosti a formy, přičemž zavádí klíčové rozlišení mezi pohybem fyzickým a pohybem metafyzickým. Metafyzický pohyb je nahlížen jako ryze vnitřní dění, které předchází jakémukoli vnějšímu projevu. V tomto rámci nefunguje logos jako neměnné jsoucno, nýbrž jako nepředmětná skutečnost, která dynamicky reaguje na okolnosti a garantuje integritu události. Logos se sám proměňuje, čímž vzniká napětí mezi aktuálním stavem a normativním rozvrhem jsoucna. Závěrečná část úvahy směřuje k radikální tezi, že nejzákladnějším pohybem je přechod od nic k něčemu. Každá pravá událost je jedinečným procesem, v němž nicota opouští sebe sama, aby se stala počátkem (arché) nového jsoucího. Studie tak usiluje o nárys nové metafyziky, která překonává statické ontologické modely ve prospěch událostného chápání světa.
[Úvahy nad slovem u Wittgensteina]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 2. 1988
Tento text se zabývá Wittgensteinovou analýzou Augustinova pojetí jazyka, jak je představeno v úvodu Filosofických zkoumání. Wittgenstein kritizuje představu, že podstatou řeči je pojmenovávání předmětů a že význam slova je totožný s objektem, který zastupuje. Autor textu se sice k této kritice připojuje, ale rozvíjí vlastní argumentaci zaměřenou na roli subjektu. Zdůrazňuje, že slovo samo o sobě nemá k předmětu žádný přirozený vztah; k přiřazení dochází na základě lidské dohody a v rámci konkrétního kontextu, což ilustruje na příkladu označení úhlu v trojúhelníku symbolem alfa. Hlavní výtka směřuje k moderní logice, která podle autora proces chápání a domluvy vytěsňuje do pozadí. Tím dochází k opomíjení aktivity subjektu, jenž je pro fungování jazyka a ustavení významu klíčový. Text tak volá po rehabilitaci subjektu v úvahách o povaze slova a jeho významu.
[Kantovo vymezení pojmu vůči představě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 1988
Tento text analyzuje Kantovo vymezení pojmu ve vztahu k představě, jak je uvedeno v jeho Logice. Autor zkoumá základní rozdíl mezi názorem (Anschauung) jako jednotlivou představou a pojmem (Begriff) jako představou obecnou či reflektovanou. Zatímco poznání skrze pojmy je definováno jako myšlení, text zdůrazňuje, že oba typy představ se vztahují k předmětu. Hlavní část úvahy se zaměřuje na vztah jazyka k těmto mentálním reprezentacím a klade otázku, zda může být význam slova založen na názoru, nebo zda je nezbytně spjat s pojmem. Autor se dále zabývá problematikou distance mezi představovaným a představujícím, která je pro pojem charakteristická. V závěru jsou nastoleny provokativní otázky ohledně možnosti obejít se bez pojmovosti jako takové a praktických důsledků takového kroku v rámci filosofického diskurzu.
[Kritika Augustinova pojetí pojmenování]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 1988
Tento text kriticky zkoumá Augustinovo pojetí učení se jazyku a pojmenovávání věcí, jak je popsáno v jeho Vyznáních. Augustinův model, založený na pozorování dospělých a spojování slov s konkrétními předměty pomocí gest a mimiky, je zde podroben hlubší analýze. Kritika poukazuje na to, že Augustin redukuje jazyk na pouhé označování předmětů a přehlíží komplexnější rozměry řeči, jako je vyjadřování stavu ducha nebo vnitřní prožívání v myšlence. Zásadní výtkou je, že Augustin nerozlišuje mezi archaickým mýtickým myšlením, které postrádá distanci mezi mínícím a míněným, a moderním evropským pojmovým myšlením. Autor zdůrazňuje, že hlavní vlastností jazyka je vypovídání v rozsáhlejších celcích a vyprávěních, kde hraje klíčovou roli zpřítomňované prožívání. Tento aspekt zůstává v evropské tradici často opomenut, neboť se s ním pracuje pouze nereflektovaně jako s reliktem mýtu. Text tak odhaluje limity čistě referenčního chápání jazyka a volá po uznání jeho existenciální a narativní funkce.
[Spojování podoby slova s významem]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 1988
Text se zabývá problematikou vztahu mezi formální podobou slova (zvukovou či grafickou) a jeho významem. Na příkladu slova „PES“ autor demonstruje, že význam není inherentní vlastností samotného zvuku nebo nápisu, což dokládá i existence různých označení pro tentýž pojem v odlišných jazycích. Ústřední otázkou textu je povaha spojení mezi formou a významem a identifikace činitele, který toto spojení ustavuje. Autor poukazuje na to, že ani zvuk, ani nápis neurčují význam samy o sobě, a je tedy nezbytná přítomnost mluvčího nebo posluchače. Text dále zkoumá, jakým způsobem toto spojení probíhá v lidské mysli a zda lze v tomto kontextu hovořit o psychologickém konceptu asociace. Autor nastiňuje směr dalšího zkoumání, který se zaměřuje na ontologickou povahu významu a mechanismy jeho propojování s vnějšími symboly, čímž otevírá hlubší diskusi o fungování jazyka, vnímání reality a povaze lidského vědomí v procesu komunikace.
Příprava na 15. 2. 88 – O pojmu (vsunuté úvahy)
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 2. 1988
Tento text se zabývá analýzou pojmu a významu v kontextu dějin filosofie, přičemž vychází z Wittgensteinovy kritiky Augustinova pojetí jazyka jako pouhého pojmenovávání předmětů. Autor reflektuje Aristotelův postřeh o nepoměru mezi omezeným počtem slov a neomezeným množstvím věcí, což vede k přirozené mnohoznačnosti jazyka. Úvaha se soustředí na mechanismy, jimiž mluvčí v konkrétním kontextu zajišťuje jednoznačnost významu, a to zejména u abstraktních pojmů jako spravedlnost či pravda, které postrádají názorný referent. V závěru je kritizováno moderní logické chápání „významu“ jako statického produktu předmětného myšlení. Autor proti němu staví „funkcionální pojem“, který vnímá jako nezbytný nástroj aktivní tvorby a sebeorganizace myšlení. Tento přístup zdůrazňuje dynamickou povahu myšlení a jeho schopnost vztahovat se k intencionálním objektům i v rámci rozvíjející se tradice nepředmětného myšlení.
[Politická situace a možnosti jejího zlepšení]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 14. 2. 1988 ◆ poznámka: součástí skenů je i dopis Petra Uhla s žádostí o článek pro účely III. fóra Charty 77
Tento text z roku 1988 analyzuje hlubokou krizi tehdejší československé společnosti, která se projevuje chronickou nestabilitou a nedostatkem pravdivých informací i na nejvyšších úrovních. Autor kriticky hodnotí historickou roli komunistické strany a konstatuje ztrátu důvěry veřejnosti v možnost vnitřní reformy systému. V situaci absence silných alternativních politických sil vidí jedinou cestu ke změně buď ve vnitřním vývoji strany, nebo ve vlivech ze Sovětského svazu. Varuje před náhlým zvratem, jenž by mohl vést k hospodářské katastrofě, a zdůrazňuje nezbytnost morální obnovy a příchodu nových, charakterních politických elit. Hlavní řešení spatřuje v rozvoji občanské společnosti zdola prostřednictvím malých pracovních kolektivů, zájmových sdružení a svobodné iniciativy. Tato pluralita má postupně omezovat centrální řízení a připravit půdu pro širší společenské obrození, které si vyžádá trpělivost a dlouhodobé úsilí při obnově demokratických principů a odborné kompetence.
Logika XIII
Tato nahrávka z roku 1988 se zabývá klíčovými filosofickými pojmy, zejména Aristotelovým pojetím podstaty a logu. Přednášející rozlišuje mezi podstatou jako celkem (konkrétním, vznikajícím a zanikajícím) a podstatou jako pojmem (abstraktním, věčným). Diskutuje se zde také o obtížnosti uchopení samotného pojmu „pojem“, který není předmětem v běžném smyslu. Tvrdí se, že k pochopení pojmů a jejich vztahu k reálným bytostem je nutné zavést koncept „intencionálního nepředmětu“. Dále se nahrávka dotýká tématu dějinnosti lidské konečnosti, odkazuje na Řehoře z Nyssy a jeho myšlenku nekonečného pokroku. Závěrem se zdůrazňuje, že podstata dějinného myšlení spočívá v uvědomění si otevřenosti do budoucna a odmítnutí představy o konečnosti jako konečné, neproniknutelné zdi. Jedná se o hlubokou reflexi nad povahou myšlení, bytí a času.
[Kritika Wittgensteinova pojetí rozdílu mezi tím, co věta ukazuje a co říká]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 2. 1988
Tento text kriticky zkoumá Wittgensteinovo pojetí rozdílu mezi tím, co věta ukazuje a co říká, jak je zachyceno v záznamech pro Moorea z roku 1914. Autor se zaměřuje na příklad věty „Moore dobrý“ a zpochybňuje Wittgensteinovo tvrzení, že uspořádání prvků je nahodilé či svévolné. Argumentuje, že v rámci jazykových a společenských norem není tvar ani pořadí znaků náhodné. Dále text kritizuje Wittgensteinovu analýzu symbolizace ve vztahu „aRb“. Autor odmítá myšlenku, že hloubková analýza vede k prvkům, které si zachovávají formu věty. S odkazem na Aristotela zdůrazňuje, že význam nelze redukovat na jednotlivé tahy či písmena, které samy o sobě nic nesymbolizují. Wittgensteinův pokus dokázat rozdíl mezi ukazovaným a řečeným skrze ad absurdum analýzu označuje autor za sofistický. Hlavní námitka spočívá v tom, že pouhá prostorová konfigurace prvků nezakládá větnou formu ani symbolický význam, pokud chybí vědomí o povaze věty jako celku.
[O původu a vývoji metafyziky] / {Metafyzika}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 2. 1988
Tento text zkoumá původ a vývoj metafyziky od jejích technických počátků jako knihovnického označení pro Aristotelova díla po její vnímání jako „první“ nebo „poslední“ filosofie. Autor sleduje historický vývoj přes arabské myslitele a scholastiku, přičemž zdůrazňuje posun významu slova směrem k „nadpřirozenu“. Klíčová část textu se věnuje moderní ontologické interpretaci metafyziky prostřednictvím konceptu „události“. Na rozdíl od statických jsoucností jsou události nahlíženy jako vnitřně integrované procesy. Text analyzuje vztah mezi „superudálostí“ (celkem) a „subudálostmi“ (částmi), zejména v kontextu živých organismů. Rozlišuje mezi životem jako vnitřní integritou a tělesností jako vnějším projevem subudálostí. Autor kritizuje Aristotelovo pojetí cíle a navrhuje vnímat integritu jako dynamický program, který musí být neustále obnovován. Metafyzika se tak v tomto pojetí stává zkoumáním nejhlubších struktur skutečnosti a procesuálního dění.
[Hodnocení morálky druhých lidí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 2. 1988
Text se zabývá problematikou hodnocení morálního profilu jednotlivců i společností. Autor zdůrazňuje, že při posuzování morálky nelze zůstat u pouhého popisu faktů či pozorování jednání. K pochopení charakteru je nezbytné vstoupit do procesu s vlastními měřítky a převzít za své soudy odpovědnost. Klíčovým tématem je vztah k lidem z minulosti. Porozumění jejich mravní situaci vyžaduje specifický druh „současnosti“, kdy se buď my přenášíme do jejich doby, nebo je činíme součástí své přítomnosti. Tato vazba však nevyplývá z domnělé neměnnosti lidské přirozenosti nebo společných historických daností. To, co nás skutečně spojuje napříč časem a prostorem, není nic věcného či přirozeného, nýbrž to, co pro nás i pro ně platí jakožto normativní základ. Autor tak odmítá zjednodušující představu o identické lidské situaci ve všech dobách a hledá hlubší porozumění skrze sdílenou platnost hodnot.
[Kritika pojetí etiky a morálního jazyka u Annemarie Pieperové]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 2. 1988
Tento text kriticky zkoumá pojetí etiky a morálního jazyka u Annemarie Pieperové. Autorka se zpočátku přiklání k tradičnímu chápání etiky jako filosofické disciplíny zabývající se mravním jednáním, přičemž se opírá o myšlenky Günthera Patziga a Norberta Hoerstera. Hlavní bod kritiky se však zaměřuje na Pieperové rozlišení mezi jazykem morálky a jazykem etiky. Pieperová definuje jazyk morálky jako běžné mluvení o činech podrobených kritice, zatímco jazyk etiky vnímá jako reflektující mluvení o tomto morálním jazyce. Kritická analýza v textu odhaluje několik zásadních nedostatků v tomto přístupu. Především zpochybňuje nejasný pojem „reflektujícího mluvení“, neboť reflexe je sice v jazyce artikulována, ale není jím samotným prováděna. Za nejzávažnější chybu autor považuje redukci jazyka etiky na pouhé zkoumání morálního jazyka, čímž dochází k opomenutí přímého vztahu etiky k samotné morálce a mravnosti. Text tak poukazuje na nebezpečí metodologického zúžení etiky na lingvistickou reflexi.
[Podmínky vzniku uměleckého díla]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 2. 1988
Tento text rozvíjí analogii mezi vztahem divadelní kritiky k divadlu a etiky k morálce. Autor tvrdí, že umělecké dílo není projevem svévole tvůrce, nýbrž výsledkem naslouchání vnitřní „logice díla“. Dramatik, režisér i herec jsou v této perspektivě tlumočníky vyššího řádu, přičemž jejich svoboda spočívá v možnosti překračovat zažité normy ve prospěch vyšší krásy či pravdy. Tato estetická úvaha přechází v sociálně-filosofickou reflexi, kde jsou zákonodárci připodobněni k autorům a lidé k hercům v rolích, které si často nevybrali. Morální filosofie pak zastává funkci kritiky, která s nezbytným odstupem reflektuje mravní praxi, pomáhá interpretovat životní úlohy a nabádá k odpovědnosti. Závěrem autor zdůrazňuje neoddělitelnost etické teorie od osobní mravní integrity; filosofický etik nemůže být pouhým teoretikem bez porozumění podstatě mravního jednání, čímž zpochybňuje možnost existence vynikajícího etika, který by sám nebyl mravní osobností.
[Shrnutí tématu o přechodu člověka od instintků k řádu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 2. 1988
Tento text pojednává o specifickém postavení člověka v přírodě, který se jako "nedostatková bytost" nemůže plně spoléhat na své instinkty. Protože lidské instinkty nejsou dostatečně vyvinuty k zajištění přežití a stability jednání, musí si člověk vytvářet a osvojovat vědomý řád. Tento řád v první fázi nabývá podoby tradic, zvyků a mravů, které umožňují začlenění jedince do společenství. Klíčovým momentem lidského vývoje je však přechod k sebereflexi. Člověk získává schopnost kriticky nahlížet na své jednání i na platné společenské normy. Vědomí se osamostatňuje a transformuje se v "svědomí", které umožňuje jedinci rozpoznat napětí mezi skutečností a mravním ideálem. Tato schopnost odstupu a následování vnitřního mravního imperativu místo pouhých vnějších obyčejů představuje vrcholný projev lidské subjektivity a nezávislosti na biologické determinaci i sociálním tlaku.
[Vznik charakteru (zvlášť u mladého člověka)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 2. 1988
Text zkoumá proces vzniku charakteru, zejména u mladých lidí, skrze etymologii slova etika a aristotelské pojetí ctností. Autor rozlišuje mezi pouhým dodržováním společenských zvyklostí a skutečným charakterem. Proces začíná výchovou k poslušnosti a společenským konvencím, což u jedince vytváří nezbytnou distanci mezi přirozenými sklony a naučenými vzory. Tato distance umožňuje zrod svědomí jakožto vědomí rozporu mezi tím, co jest, a tím, co být má. Skutečný charakter vzniká až tehdy, když se člověk začne orientovat na vyšší, individuálně přijaté principy a hodnoty, které přesahují pouhý mrav a tradici. K tomuto vývoji přispěl řecký vynález pojmového myšlení a židovsko-křesťanský důraz na osobní poslání a individuální výzvu. Charakter je tak pojímán jako „druhá přirozenost“, budovaná skrze disciplínu a vědomé směřování k vyšším nárokům, což jedince odlišuje od průměrnosti konvenční morálky.
[Vznik mravnosti a význam etiky]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 2. 1988 – 20. 2. 1988
Tento text se zabývá vymezením etiky jako odborné disciplíny a jejím vztahem k morálce a mravnosti. Autor rozlišuje mezi filosofickou etikou a morální theologií, přičemž morálku chápe jako soubor společenských zvyklostí, zatímco mravnost jako hlubší vnitřní integritu a vnímavost. Filosofická etika nesmí pouze popisovat fakta, ale hledat přístup k otázce správnosti jednání. Text polemizuje s Nietzscheho pojetím vzniku morálky; autor tvrdí, že morální pravidla nevznikla z přetlaku instinktů, nýbrž jako nezbytná náhrada za jejich oslabení v komplexním světě. Důraz je kladen na kultivaci mravní zkušenosti a schopnost reflexe, které jsou zásadní pro integritu lidského života. Autor varuje před ideologiemi, které rozvracejí mravní úsudek, a poukazuje na historické tragédie jako důsledek morálního úpadku. Závěrem je etika definována jako praktická filosofie, která musí být schopna poskytnout vodítko v aktuálních problémech a vést člověka k odpovědnosti vůči nepodmíněné mravní výzvě.
[Gorbačovovův projev – kroky proti refeudalizaci společnosti]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 2. 1988
Tento text analyzuje únorový projev Michaila Gorbačova z roku 1988 v kontextu tzv. refeudalizace společnosti, která se rozvinula za Stalinovy a Brežněvovy éry. Autor kritizuje vznik „nové třídy“ a hierarchických struktur, v nichž privilegovaná byrokracie ovládala společnost podobně jako ve feudálním systému. Hlavním tématem je nutnost skutečné demokratizace a glasnosti, které by měly vést k likvidaci těchto reliktů minulosti. Gorbačovova výzva k rozvoji společenských struktur a zapojení organizací s různými zájmy do rozhodování je vnímána jako klíčová pro proces přestavby. Autor zdůrazňuje, že tato reforma musí zahrnovat mravní a duchovní obnovu. Zvláštní pozornost je věnována postavení křesťanů a církví; text požaduje ukončení státního tlaku na náboženské společnosti a zrovnoprávnění jejich postavení v rámci politického systému. Cílem politické přestavby by mělo být uznání specifických zájmů různých sociálních vrstev a jejich aktivní zapojení do společenského pokroku.
[Sjednocování a rozdělování Evropy]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 2. 1988
Text zkoumá historický vývoj Evropy jako celku, který se nikdy plně politicky nesjednotil. Autor sleduje pokusy o integraci od Alexandra Velikého a Římanů až po germánské nástupce, přičemž zdůrazňuje přetrvávající pluralitu a napětí mezi církví a státem. Zvláštní pozornost je věnována církevnímu schizmatu, které hluboce rozdělilo kontinent na východní a západní část, a vlivu vnějších sil, jako byl arabský přínos vzdělanosti nebo negativní dopady mongolských invazí. Zatímco západní Evropa vzkvétala díky průmyslové revoluci a kolonialismu, východní část čelila stagnaci a ruské expanzi. Dokument dochází k závěru, že paradoxně až hluboké poválečné rozdělení světa mezi dvě supervelmoci, které vzešly z evropského dědictví, přimělo Evropu k aktivnímu hledání cesty k vlastní jednotě. Tato historická reflexe ukazuje Evropu jako prostor neustálého vnitřního rozkladu a diferenciace, který až v krizi hledá svou společnou identitu.
[Odluka (katolické) církve od státu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 2. 1988
Tento dokument kriticky reflektuje dobové diskuse o odluce katolické církve od státu v Československu koncem 80. let 20. století. Autor zpochybňuje náhlý příklon církve k této myšlence, která jí byla historicky cizí, a ptá se, zda jde o hlubokou změnu principů, nebo o pouhý oportunismus. Text zdůrazňuje potřebu kontinuity a přiznání zásluh těm, kteří svobodu svědomí prosazovali dříve, zejména v protestantském prostředí. Významná část je věnována roli církevních tajemníků, kteří by měli sloužit jako důvěryhodní prostředníci, nikoliv jako nástroje represe ovládané ateistickou stranou. Autor rovněž kritizuje Navrátilovu petici za nedostatek sebereflexe a vnitřního pokání církve. Tvrdí, že skutečná síla společenství věřících pramení z pokory a ochoty přiznat vlastní chyby, nikoliv z pouhé kritiky vnějšího útlaku. Závěrem se text věnuje opomenutému tématu odpírání vojenské služby z důvodu svědomí, které považuje za integrální součást vztahu mezi státem a věřícími.
[K článku Václava Doležala - Stát, společnost, církve, věřící]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 2. 1988
Text je polemickou reakcí na článek Václava Doležala „Stát, společnost, církve a věřící“ publikovaný v Rudém právu v únoru 1988. Autor ostře kritizuje Doležalovo setrvávání na zastaralých ideologických pozicích, které jsou v přímém rozporu s tehdy proklamovanou přestavbou a demokratizací. Odmítá snahu komunistické moci monopolizovat právo na určování toho, co je „zneužití víry“, a připomíná dlouhá desetiletí nezákonných represí, kterým byli věřící ze strany státu vystaveni. Autor interpretuje masovou podpisovou akci katolíků jako projev jejich vůle podílet se na nápravě společnosti a jako legitimní požadavek na plnoprávné občanství. Zdůrazňuje, že stát by měl v náboženských i světonázorových otázkách zachovávat neutralitu a přestat se vměšovat do vnitřních záležitostí církví. Skutečná obnova společnosti a proces demokratizace jsou podle něj nemyslitelné bez aktivní účasti křesťanů, kteří tvoří morálně silnou a početnou složku národa. Text volá po nahrazení mocenské diktatury rovnoprávným dialogem u společného stolu.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 6
Tento dokument představuje transkripci diskuse o díle Karla Jasperse „Vernunft und Existenz“. Debata se soustředí na interpretaci klíčových pojmů jako „rozumovost“ (Vernunft), „existence“ (Existenz) a „systém“ (System) ve filosofickém kontextu. Účastníci rozebírají, jak tyto koncepty ovlivňují chápání lidské konečnosti a poznání. Diskutuje se o rozdílu mezi pochopitelným a nepochopitelným, o povaze poznání a o tom, zda lidský rozum může uchopit univerzální systém. Dále se probírají nuance překladu některých termínů z němčiny do češtiny, například „Abkehr“ (odvrácení/odchýlení) a „Rechtschaffenheit“ (samospravedlnost/poctivost), a jejich dopad na interpretaci textu. Značná část diskuse se věnuje kritice „uzavřených systémů“ ve filosofii, zejména Hegelova pojetí, a porovnání s moderní vědou. Zkoumá se také povaha vědeckého poznání, které se někdy jeví jako anarchistické, ale přesto přináší výsledky. Nakonec se debata dotýká vztahu mezi systémem a skutečností, kdy někteří účastníci naznačují, že systém je pouze myšlenkovou konstrukcí, která se může od skutečnosti odchýlit, zatímco jiní argumentují pro systematický přístup jako nezbytný nástroj poznání.
[Ještě o současném vztahu státu a církve]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 2. 1988 – 24. 2. 1988
Tento text kriticky analyzuje napjatý vztah mezi socialistickým státem a katolickou církví v Československu na počátku roku 1988. Autor reflektuje společenskou nervozitu v éře perestrojky a poukazuje na propast mezi oficiální státní propagandou a realitou náboženského života. Ústředním tématem je petice katolických laiků obsahující 31 požadavků na náboženskou svobodu a demokratizaci, kterou podepsaly statisíce věřících. Dokument kritizuje postoj státních orgánů a oficiálního stranického tisku, které se snaží tuto iniciativu bagatelizovat jako akci řízenou ze zahraničí nebo ji omezit na okrajový problém. Autor zdůrazňuje význam kardinála Tomáška jako morální autority a kontrastuje loajální, státem podporované kněze s autentickým hnutím věřících. Text interpretuje církevní aktivitu jako projev skutečné demokratizace zdola, která je v souladu s reformními trendy v Sovětském svazu, ale naráží na odpor domácího stalinistického establishmentu. Závěr obsahuje krátký filosofický exkurz o pojmech fýsis a arché v kontextu dějin filosofie.
[Kritika Patočkova pojetí FYSIS u nejstarších filosofů]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 2. 1988
Tento text podrobuje kritice pojetí FYSIS u Jana Patočky v kontextu nejstarší řecké filosofie. Patočka interpretuje FYSIS jako ARCHÉ, tedy jako prapůvodní základ, který je vnitřně živý a představuje východisko veškerého dění. Autor textu se však táže, zda je tato interpretace iónských myslitelů udržitelná. Pokud pod pojmem život rozumíme proces rození, růstu a zániku, pak tento pojem nemůže být přímo přisuzován samotnému počátku (ARCHÉ), který musí být vůči těmto procesům vnějším nebo nepodléhajícím stejným zákonitostem. Hlavní problém spočívá v logickém rozporu mezi nehybným, neměnným počátkem a dynamickým charakterem toho, co z něj vyvstává. Autor poukazuje na Aristotelovu koncepci nehybného hybatele a zpochybňuje možnost interpretovat FYSIS jako "živou nehybnost". Text tak otevírá hlubší diskusi o povaze vztahu mezi původem růstu a růstem samotným, přičemž varuje před problematickým propojováním neměnného základu s atributy života, jako jsou vznik a změna.
[Aristotelovo pojetí FYSIS a Empedoklovo pojetí Lásky a Sváru]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 2. 1988
Tento text analyzuje Aristotelovo pojetí fysis v kontrastu k Empedoklovým konceptům Lásky (Filia) a Sváru (Neikos). Zatímco Empedoklés považuje živly za neměnné a vznik věcí pokládá za pouhé míšení, autor ukazuje, že Empedoklovo užití termínu fysis naznačuje hlubší řád, zejména v souvislosti s formováním lidských údů. Fysis zde vystupuje jako uspořádávající princip, předchůdce Aristotelovy entelechie, který odlišuje živý organismus od pouhého nahromadění prvků. Autor navrhuje interpretovat tento princip skrze logos, který sjednocuje a dává věcem tvar. Pravé jsoucno je pak chápáno jako konkrétum (symfysis), v němž je sjednocující princip vrostlý do látky. Text kriticky hodnotí Aristotelovu interpretaci Empedokla a zkoumá meze mechanického vysvětlení růstu. Závěrem se zamýšlí nad funkcí Sváru a Lásky, přičemž upřednostňuje jednotný dynamický logos jako činitele organické jednoty a vzniku, čímž překonává prostý dualismus původních řeckých koncepcí.
[Kritika různých Aristotelových argumentů z Metafysiky]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 2. 1988
Text kriticky analyzuje Aristotelovy argumenty z IV. knihy Metafyziky, v nichž se autor snaží propojit logické zásady s ontologií. Hlavním bodem kritiky je Aristotelův pokus vyvodit důsledky pro pravdivost výpovědí z předpokladu všeobecného klidu nebo pohybu. Autor textu zpochybňuje Aristotelův argument o proměnlivosti mluvčího jakožto důkaz nepravdivosti statických výroků a zdůrazňuje význam datování výpovědí. Dále je podrobena kritice Aristotelova polemika s Herakleitem a Kratylem; autor namítá, že pravdivost výpovědi nezávisí na její fyzické podobnosti s předmětem ani na trvání změny. Závěr se věnuje ontologickému statusu změny. Pokud je změna chápána jako "jsoucí" přechod mezi dvěma stavy, vede taková definice k logickému rozporu a nekonečnému regresu. Text tak poukazuje na nekonzistenci Aristotelova přecházení mezi logickou a ontologickou rovinou a na problematické chápání pravdy jako pouhé shody výpovědi s věcí.
[Moje cesta k přemýšlení o pravdě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 2. 1988
Tento text zachycuje autorovu intelektuální cestu k uchopení fenoménu pravdy. Autor vychází z vlivů Emanuela Rádla, Martina Heideggera a T. G. Masaryka a postupně formuluje potřebu myslet pravdu jako skutečnost zásadně odlišnou od tradičních vědeckých či filosofických předmětů. Klíčovým prvkem je důraz na budoucí rozměr skutečnosti a snaha o překonání krize metafyziky skrze reflexi uměleckého díla. Autor v textu tematizuje koncept „nepředmětného myšlení“, který rozvíjel v rámci ekumenických seminářů. Významnou část úvahy tvoří reflexe překážek v tomto bádání, mezi něž patří nedostatek systematického zázemí, absence spřízněných myslitelů i chybějící kultura kritického dialogu v tehdejším českém prostředí. Autor kritizuje tendenci k pouhému přejímání literatury a zdůrazňuje nezbytnost vlastní výzkumné práce a schopnosti posoudit nové myšlenky bez vnějších opor. Text je tak nejen autobiografickým ohlédnutím, ale i kritikou dobového duchovního klimatu.
[Pojmové myšlení jím založená distance mezi myšlením a skutečností myšlenou]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 2. 1988
Text zkoumá význam distance mezi aktem myšlení a myšlenou skutečností, což je základní výdobytek řecké filosofické tradice. Tento odstup vytváří prostor pro filosofický výzkum a myšlenkové experimenty. Autor navazuje na tezi Emanuela Rádla, že nové myšlenky se rodí ze starých, a obhajuje vymezení nových pojmů vůči tradici namísto jejich tvorby na zelené louce. Takový postup umožňuje lepší kontrolu nad důsledky pojmů a brání neúmyslnému sklouznutí k překonaným schématům. Důležitým tématem je Husserlovo rozlišení mezi pojmem, intencionálním předmětem a reálnou skutečností, navazující na Brentana. Práce s intencionálními předměty v rámci této zajištěné distance umožnila vznik specifické argumentace a myšlenkové strategie, která odlišuje západní myšlení od jiných kultur, jako je indická či čínská. Pojmové myšlení je zde představeno jako dějinný průlom, který umožnil systematickou tematizaci a využívání dříve skryté oblasti myšlení.
Teze – příprava na 29. 2. 88 – O skutečnostech, které nejsou
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 2. 1988
Tento text představuje filosofické teze kritizující tradiční "předmětné myšlení" a metafyzický důraz na neměnnost a substanci. Autor vychází z reflexe historie jako experimentální vědy a zkoumá počátky řecké filosofie, kde spatřuje zrod pojmového myšlení. Klíčovým bodem je reinterpretace pojmu fysis v úzké vazbě na vznikání (genesis). Autor odmítá parmenidovské chápání jsoucna jako pouhé přítomné "jestoty" a navrhuje model "události" jako vnitřně integrovaného dění s počátkem, průběhem a koncem. Skutečné jsoucno je v tomto pojetí charakterizováno spíše svým "nejsoucnem" (minulostí a budoucností) než momentální abstrakcí přítomnosti. Text vrcholí návrhem na ustavení "meontologie" jako komplementární metody k ontologii, která by umožnila zkoumat nepředmětné stránky skutečnosti. Kritizuje moderní vědu za redukci reality na čistou předmětnost a opomíjení celostního fenoménu skutečnosti, čímž otevírá cestu k novému pojetí metafyziky založenému na procesuální povaze světa.
O skutečnostech, které nejsou
Přednáška navazuje na diskusi o podstatě skutečnosti a na vztah mezi neměnností a proměnlivostí. Filosofie je zde prezentována jako experimentální věda, kde experimenty probíhají v myšlení. Klíčovým bodem je vznik pojmového myšlení, které je specifické pro evropskou tradici a odlišuje ji od jiných civilizací. Pojmové myšlení, jak ho rozvinuli například Aristoteles a Husserl, zahrnuje nejen samotné pojmy, ale i intencionální předměty, které se konstruují. Tradiční pojetí, kde neměnnost je základem skutečnosti a změna je pouhým zdáním, se obrací v moderní době. Změna se stává samozřejmostí a problémem je trvání. Přednáška se kriticky zabývá pojmem metafyzika, který byl historicky redukován a zneužíván, a navrhuje jeho nové uchopení v kontextu myšlenkového experimentu, kde základem je změna a z ní se vysvětlují eventuální trvání. Dále se věnuje etymologii a historickému užití pojmu „fysis“ (příroda) u starých Řeků, kde bylo „fysis“ spojováno s živými bytostmi a jejich vznikem, růstem a zánikem, na rozdíl od „arché“ (počátku, principu), které je neměnné. Rozlišuje „pravá jsoucna“ (např. živé organismy) od „nepravých jsoucen“ (např. stůl, hromady), přičemž zdůrazňuje, že pravá jsoucna jsou vnitřně integrována a spontánně se rozvíjejí, zatímco nepravá jsou slepena nebo nahodile poskládána a vyžadují vnější integraci. V této souvislosti se zkoumá role subjektu a jeho vnímání při utváření smyslu a událostí, a to i v kontextu vědy a umění.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 7
Tento dokument je přepisem diskuse týkající se filosofických konceptů, zejména v díle Karla Jasperse. Účastníci rozebírají interpretace textů, zejména pojmy jako „výklad“, „bytí“, „časovost“ a „vědomí“. Diskuse se zaměřuje na obtížnost pochopení a vyjádření složitých filosofických myšlenek, zejména na to, jak interpretace může vytvářet novou realitu a jak je důležité zohlednit kontext a subjektivitu. Dalšími tématy jsou rozdíl mezi poznáním a zkušeností, povaha absolutního vědomí a možnost proniknout do vlastního vědomí. Velká část diskuse je věnována metafoře „nánosů“ a „přemalování“ pro pochopení vrstev skutečnosti a pravdy. Zmiňují se i konkrétní autoři jako Hegel, Husserl, Nietzsche a Kierkegaard a jejich přístupy k těmto tématům. Diskuse také zkoumá obtíže při překladu filosofických termínů a jejich správné interpretaci.
[Interpretace Heideggerovy první přednášky ve funkci rektora]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 3. 1988
Tento text analyzuje okolnosti Heideggerova nástupu do funkce rektora na univerzitě ve Freiburgu v roce 1933 a jeho inaugurační projev „Sebestvrzení německé univerzity“. Autor popisuje politický tlak nacistického režimu a Heideggerovo počáteční váhání před přijetím funkce, do níž byl nakonec zvolen téměř jednomyslně. Přestože Heidegger vstoupil do NSDAP, text připomíná jeho snahy o zachování určité autonomie, například zákaz antisemitské propagandy. Hlavní část se věnuje interpretaci jeho projevu, v němž Heidegger spojuje vědu s osudem německého národa a konceptem duchovního vedení. Skrze postavu Prométhea a řecké pojetí vztahu mezi věděním (techne) a nutností (ananké) autor odkrývá Heideggerův pokus o filosofické zdůvodnění politického angažmá. Text uzavírá úvahou o Heideggerově sebeklamu: své nevyhnutelné politické selhání interpretoval jako filosoficky významný vzdor proti „moci zakrytosti jsoucího“, čímž se snažil svému kontroverznímu postoji vtisknout hlubší, osudový smysl.
Příprava na 9. 3. 1988 – Křesťanství a filosofie
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 3. 1988
Tento dokument zkoumá složitý historický a pojmový vztah mezi křesťanstvím a filosofií. Začíná sledováním počátků křesťanství v helénistickém světě a židovské tradici, přičemž zdůrazňuje vzájemné vlivy, jako jsou Septuaginta a Filónovo pojetí Logu. Autor kritizuje raně křesťanské napětí vůči „pohanské“ vzdělanosti, zejména apoštola Pavla a jeho odmítnutí filosofie jako „marného klamu“, což interpretuje jako reakci na úpadkovou sofistiku spíše než na autentickou filosofii. Jádrem argumentace je nezbytnost filosofické reflexe víry, která vede k návrhu „filosofické pisteologie“. Tento přístup se snaží překonat tradiční „předmětné myšlení“ neboli metafyziku, která chápe Boha jako nejvyšší jsoucno. Namísto toho prosazuje „nepředmětné“ pojetí Pravdy a víry (pistis) jako spolehnutí se na to, co přesahuje jsoucnost. Křesťanství i filosofie jsou vnímány v krizi, což vyžaduje rozvoj „meontologie“ k novému definování jejich vzájemného vztahu.
Křesťanství a filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 9. 3. 1988 ◆ poznámka: není jasné, při jaké příležitosti předneseno
Tento dokument se zabývá komplexním vztahem mezi křesťanstvím a filosofií, zejména v kontextu helenistického vlivu na židovství a rané křesťanství. Zdůrazňuje jedinečnost řecké a hebrejské tradice jako základů evropské kultury a poukazuje na úpadek povědomí o této tradici v současnosti, kdy mladí lidé hledají inspiraci v jiných kulturách. Text rozebírá historické propojení, například Septuagintu a dílo Filona Alexandrijského, jako předstupeň pro integraci helenistických myšlenek (logos) do křesťanství, jak je patrné v Janově evangeliu. Diskutuje také počáteční nedůvěru křesťanství vůči filosofii, reprezentovanou například Petrem Damianim a Pavlovým varováním před "moudrostí světa". Hlouběji se zaměřuje na dvě hlavní filosofické tradice – pythagorejskou (láska k moudrosti) a prometheovskou (odbojný charakter myšlení) – a analyzuje jejich projevy v Platónových dílech. Nakonec se text věnuje rozdílům mezi vědou a filosofií, přičemž filosofii definuje jako celostní pohled na vesmír, zatímco věda se specializuje. Závěrem se konstatuje, že vztah mezi křesťanstvím a filosofií není jednoduchý a vyžaduje osobní angažovanost a neustálé rozlišování, co je podstatné a co nahodilé v obou tradicích.
[Problém FYSIS a ustavení nových filosofických disciplín]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 3. 1988
Text se zaměřuje na problém FYSIS a nezbytnost systémové rekonstrukce filosofických disciplín. Autor vychází z presokratického chápání FYSIS jako principu náležejícího živým, organizovaným „pravým jsoucnům“, což ostře odlišuje od pouhých nahodilých hromad (agregátů). Navrhuje ustavení filosofické fyziologie nebo filosofické fyziky, které by se věnovaly zkoumání povahy událostí, jejich změny a vnitřní integrity. Tento proces vyžaduje kritickou revizi tradičních disciplín: ontologie musí integrovat meontologické přístupy, zatímco filosofická teologie by měla být nahrazena filosofií náboženství a tradiční psychologie buď zásadně rekonstruována, nebo převedena pod filosofii mýtu. Autor zdůrazňuje, že každé pravé jsoucno vykazuje dvojí charakter – vnější manifestaci a vnitřní integritu (životní historii). Vnější stránka události není nikdy plně uzavřena ani poznatelná v izolaci, neboť její vnitřní kořeny jsou časově i prostorově koextenzivní s celým jejím průběhem. Rekonstrukce filosofie tak spočívá v prověření legitimity starších témat a ustavení nových oblastí reflexe.
[Postavení a význam katolické církve v Čechách]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 3. 1988
Tento text rozebírá historické postavení a význam katolické církve v Čechách se zaměřením na její vztah k národu a nutnost vnitřní demokratizace. Autor srovnává katolicismus a marxismus-leninismus jako systémy s nedemokratickými kořeny, které se musí reformovat, aby v moderním světě obstály. Historicky sleduje oslabení české církve po třicetileté válce a její odcizení národu, které vyvrcholilo ztrátou výsadního postavení po roce 1918. Přesto se církev po roce 1948 stala klíčovou ideovou opozicí vůči komunistickému režimu, což posílilo její společenskou prestiž skrze utrpení jejích vězněných členů. V kontextu roku 1988 a vlivu Druhého vatikánského koncilu autor vyzývá k aktivnímu zapojení katolíků do celospolečenského dialogu. Kritizuje však snahy o pouhou restauraci starých pořádků a zdůrazňuje, že skutečná obroda vyžaduje tvůrčí politickou odpovědnost a otevřenost vůči pluralitní diskuzi, nikoliv jen nostalgický návrat k minulosti.
[Úkoly, které stojí před katolickou církví]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 3. 1988
Text analyzuje proměnu katolické církve od teokratického centralismu k demokratizačním tendencím inspirovaným Druhým vatikánským koncilem. Autor srovnává otevřenost církve k demokratickým strukturám s rigiditou tehdejšího komunistického režimu, který se skutečné demokratizace obává. Kriticky hodnotí stav českého katolicismu, jemuž vyčítá teologickou povrchnost a převahu emocionální zbožnosti nad žitou vírou a etickou integritou. Dokument zdůrazňuje, že pro budoucí společenskou obnovu je nezbytné, aby křesťané překonali historické předsudky a rozvíjeli svou odbornou i morální kompetenci. Pouze vnitřně sjednocená a intelektuálně zdatná církev může být podle autora skutečným přínosem pro národní život. Text je výzvou k hlubší sebereflexi a aktivnímu zapojení laiků do dialogu o směřování společnosti na rozcestí mezi tradicí a moderní demokracií.
[Čím drží pohromadě událostné dění, složené z událostí nesrovnatelně kratších]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 3. 1988
Text se zamýšlí nad tím, co tvoří soudržnost světa, pokud je základní časový rozměr elementárních událostí nesrovnatelně kratší než trvání výsledných makroskopických struktur. Autor staví do kontrastu princip radiotechniky, kde dlouhá nosná vlna nese kratší signály, s ontologickým problémem vesmíru, kde jsou „nosné“ události (kvantové děje) extrémně krátké, zatímco výsledné struktury, jako například proton, vykazují stabilitu přesahující miliardy let. Úvaha hledá fyzikální mechanismus, který by umožnil integraci těchto subatomárních dějů do rozsáhlejších „superudálostí“ zevnitř, tedy bez nutnosti zásahu vnějšího vnímatele. Na rozdíl od kinematografie, kde spojitost děje vytváří pouze nedokonalost lidského oka, u skutečných superudálostí musí jít o objektivní fyzikální proces vnitřní integrace. Cílem textu je formulovat problém, jak se z nesouměřitelně krátkých a prostorově odlišených subudálostí konstituuje stabilní, vnitřně složitá a časově rozlehlá realita, aniž by byla tato integrita závislá na subjektivní integraci pozorovatele.
[Člověk jako Sein zur Wahrheit]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 3. 1988
Tato studie se zabývá filosofickou antropologií jako disciplínou, která musí zkoumat člověka v jeho vztahu k celku a k základu bytí. Autor předkládá tezi, že člověk je bytostí primárně určenou pravdou, a v opozici k Heideggerovu pojetí „Sein zum Tode“ (bytí k smrti) definuje člověka jako „Sein zur Wahrheit“ (bytí k pravdě). Tento koncept zdůrazňuje vykloněnost lidské existence z přítomnosti a danosti směrem k budoucímu, které ještě nenastalo. Zatímco Heideggerův pohled je interpretován jako archaický, hledající záchranu v minulosti a archetypech ze strachu před smrtí, pojetí člověka jako bytosti k pravdě vyžaduje odvrácení se od již nastalého a spolehnutí se na to, co přichází z budoucnosti. Člověk tak překonává svou vlastní danost a s nadějí vyhlíží k tomu, co teprve má přijít, čímž se otevírá rozměru, který zakládá jeho pravou existenci v dynamickém vztahu k celku univerza.
[Jak vypovídat o pravdě]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 3. 1988
Tato filosofická úvaha zkoumá povahu pravdy a možnosti vypovídání o ní, přičemž zdůrazňuje, že význam slova či promluvy je vždy hluboce podmíněn širokým kontextem – od jazykového a kulturního až po aktuální věcný kontext. Autor odmítá redukci logu na pouhou záležitost jazyka a tvrdí, že pravdivost není imanentní vlastností výpovědi, nýbrž je ustavována vně ní, v iniciativě samotné pravdy. Jelikož je pravda chápána jako ryze nepředmětná skutečnost, nelze o ní vypovídat prostřednictvím běžných zpředmětňujících intencí. Jako řešení autor navrhuje ustavení pisteologie – nové filosofické disciplíny, která tematizuje nejautentičtější lidský vztah k pravdě založený na důvěře (pistis) a otevřenosti vůči tomu, co není předem dáno ani zajištěno. Pisteologie je zde pojímána jako centrální součást filosofické antropologie a meontologie, která ostře polemizuje s heideggerovským pojetím pravdy jako neskrytosti (aletheia). Cílem je nahlédnout pravdu nikoliv jako konstruovaný předmět zkoumání, nýbrž skrze akt aktivního spolehnutí se na pravdu v celku lidského života.
Logika XIV
Přednáška se zabývá otázkou logu a pravdy v dějinách, navazujíc na Hegela a jeho pojetí rozumu v dějinách. Diskutuje se nutnost přechodu od logu k pravdě a zkoumá se, jak se logos uplatňuje ve sféře „nepravých“ událostí, jako jsou historické události. Autor zavádí nové filosofické disciplíny – filosofickou fysiku (či fysiologii) pro zkoumání pravých jsoucen a filosofickou logologii pro zkoumání organizace myšlení pomocí pojmů. Dále se přednáška věnuje problematice organického chápání společností jako předsudku, který brání správnému pochopení otázky pravdy v dějinách. Heideggerovo tvrzení, že pravda přesahuje možnosti logiky, je zpochybněno s argumentem, že pokud logika bude obnovena jako filosofická disciplína, může se pravdou zabývat. Závěrem se autor dotýká specifické české tradice pojetí pravdy „Pravda vítězí“ a naznačuje nutnost prozkoumat tento neřecký kořen myšlení, který má evropskou a světovou perspektivu.
Rok 1968
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 27. 3. 1988 ◆ poznámka: panelová diskuse
- in: Prostor, Praha: Prostor, 1988, č. 11, str. 7–52 (červen)
Tento dokument představuje přepis panelové diskuse uspořádané redakcí časopisu Prostor v březnu 1988. Významní čeští intelektuálové a disidenti, jako Ladislav Hejdánek, Radim Palouš, Jiří Ruml či Jiří Kantůrek, zde reflektují dědictví roku 1968 v kontextu tehdy probíhající sovětské přestavby. Diskuse je strukturována do čtyř tematických okruhů: kritické hodnocení reformovatelnosti socialismu, hypotetický scénář vývoje bez srpnové invaze, kontroverzní otázka vojenské obrany země v roce 1968 a hledání smysluplného politického programu pro budoucnost. Účastníci hloubkově rozebírají konflikt mezi socialistickou doktrínou a principy demokracie, přičemž se zaměřují na otázky soukromého vlastnictví, etiky v politice a psychologických dopadů národní kapitulace. Dokument nabízí cenný vhled do myšlení protikomunistické opozice a reformních komunistů těsně před pádem totality, zdůrazňuje nutnost politického pluralismu a odmítá pouhé kosmetické úpravy stávajícího systému ve světle historických zkušeností.
Logika XV
Přednáška se zabývá konceptem pravdy a jedinečnosti, jak byly chápány v západním myšlení, s důrazem na kontrast mezi přírodní a historickou realitou. Diskutuje se Aristotelovo pojetí jedinečnosti u monád a Leibnizův extrémní případ připisování jedinečnosti. Těžištěm je význam vnější, realizované jedinečnosti událostí, která se prosadí ve světě skrze reakce jiných událostí. Lidské bytosti, na rozdíl od atomů či částic, jsou schopny vnímat a reagovat na jedinečnost, což je základem života a dějin. Zvláštní pozornost je věnována roli dialogu (dialogos) jako cesty k pravdě, který se liší od pouhého dialogu a je primární zkušeností v lidských dějinách, na rozdíl od pouhého popisu přírody. Zkušenost dialogu, kde se pravda objevuje uprostřed rozhovoru, je klíčová pro pochopení dějin a lidské existence, přičemž se zdůrazňuje, že pravda není imanentní dějinám, ale je jim nadřazena a osvětluje je.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 8
Tento dokument představuje přepis diskuse z roku 1988 týkající se filosofických konceptů Wilhelma Jasperse, konkrétně jeho pojetí rozumu a existence, a interpretačních výzev spojených s díly Kierkegaarda a Nietzscheho. Hlavním tématem je kritika Jasperse na Kierkegaardovu víru a Nietzscheho vůli k moci, které Japers považuje za pouhá „signa“ (znamení) namísto skutečných „Grundů“ (základů). Diskuse se zaměřuje na nuance v překladu a interpretaci klíčových pojmů jako „Grund“, „Sein“, „Denken“, „Glaube“ a „Wille zur Macht“. Účastníci rozebírají, zda jsou tyto koncepty imanentní v člověku, nebo zda odkazují na něco přesahujícího. Velká pozornost je věnována přesnosti překladu z němčiny do češtiny a různým možnostem interpretace filosofických formulací, zejména v souvislosti s rozlišením mezi „základem“ (Grund) a „bytím“ (Sein) a povahou „znamení“ (Signa) jakožto vyjádření nebo poukazů. Diskuse také zkoumá pojem „Redlichkeit“ (poctivost) a jeho různé významy a překlady, přičemž poukazuje na možnou ztrátu původního smyslu vlivem kulturních kontextů. Dotýká se i konceptů „Wahrhaftigkeit“ (pravdivost) a „Fraglosigkeit“ (bez otázek), které Jaspers používá k další kritice těchto filosofů.
J. L. Hromádka a filosofie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 16. 4. 1988 ◆ poznámka: Duben 1988; předneseno na přípravném setkání k 100. výročí narození a 20. výročí úmrtí J. L. Hromádky (pozn. aut.)
- in: Reflexe, 1989, č. 2, str. 9.1–19 (samizdat)
- in: Nepřeslechnutelná výzva. Sborník prací k 100. výročí narození českého bohoslovce J. L. Hromádky 1889-1989, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1990, str. 36–54
- in: Reflexe, 1990, č. 2, str. 9.1–21
Tato studie kriticky reflektuje intelektuální odkaz Josefa Lukla Hromádky, jednoho z nejvýznamnějších českých myslitelů 20. století. Autor textu, Ladislav Hejdánek, se zaměřuje na Hromádku nikoli primárně jako na theologa, ale jako na filosofa, jehož skutečný přínos spatřuje v ambici vybudovat svébytnou reformační filosofii. Práce sleduje Hromádkův vývoj od raného náboženského liberalismu k hloubavému promýšlení vztahu mezi vírou a pravdou, přičemž zdůrazňuje, že víra pro něj znamenala bezvýhradnou odevzdanost pravdě, která má univerzální, celospolečenský dosah. Hejdánek kriticky poukazuje na to, že Hromádka v poválečném období od tohoto filosofického směřování ustoupil, čímž oslabil dopad svého učení na další generace. V závěru autor vyzývá k navázání na tento opuštěný program skrze ustavení nové disciplíny – filosofické pisteologie. Ta má za úkol provádět ryze filosofickou reflexi víry, která by v duchu pravdy důsledně překonávala mýtus, religiozitu i přežitky staré metafyziky v moderní kultuře.
První filosofie, nově pojatá
Tento text se zaměřuje na vybudování pojmových předpokladů pro filosofickou reflexi víry, kterou autor označuje jako pisteologii. Autor v úvodu zdůrazňuje, že filosofické disciplíny se neliší svým předmětem, ale důrazem na určité aspekty, přičemž si každá musí zachovat vztah k celku. Pisteologie je v tomto rámci zařazena do širší filosofie logu. Významná část zkoumání je věnována redefinici pojmu fýsis, který je chápán jako označení pro vnitřně integrované, událostné celky. Existence takových celků je podmíněna sjednocujícím principem logu, jenž shromažďuje nahodilé prvky do uspořádaného řádu. Autor dále zkoumá vztah mezi logem a pravdou, přičemž odmítá aristotelskou redukci pravdy na pouhou vlastnost výpovědi. Cílem celého pojednání je metodická příprava pro nový typ myšlení pracujícího s nepředmětnými intencemi, což je nezbytný krok k hlubšímu pochopení povahy víry a jejího místa v lidské zkušenosti a dějinách.
Logika XVI
Tento dokument zachycuje fragmenty přednášky nebo diskuse s názvem „Logika XVI“, datované 11. 4. 1988. Záznam je rozdělen do dvou kazet. Na první kazetě je strana A, která je zjevně kompletní, zatímco strana B není popsána, ale je označena jako konec kazety. Druhá kazeta začíná stranou A, kde je zaznamenán začátek diskuse o „nezbytném pojmu“, který bude vyžadovat další návrat. Strana B druhé kazety nebyla nahrána. Záznam představuje útržkovitý pohled na akademickou nebo filosofickou diskusi, pravděpodobně o logice nebo s ní souvisejících konceptech, přičemž technické problémy s nahráváním ovlivnily dostupnost celého obsahu. Konkrétní téma „nezbytného pojmu“ zůstává nejasné kvůli neúplnosti záznamu.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 9
Přednáška se zabývá výkladem Jaspersova pojetí rozumu a existence, se zaměřením na klíčové koncepty jako „věk“, „skutečnost“ a „zkušenost“. Diskuse se ponoří do nejasností ohledně povahy „věku“, který je chápán jako doba úpadku a dekadence, nikoli jako prostý časový interval. Účastníci rozebírají, jak existence náleží věku a jak jedinci usilují o to, aby se stali dokonalou skutečností tohoto věku skrze vlastní bytost a zkušenost. Dále se diskutuje o přechodu od nevědomí k vědomí, o rozdílu mezi „nevědomým“ a „již ne vědomým“ a o tom, jak Nietzsche a Kierkegaard vnímají úpadek a konec dějin, přičemž Kierkegaard si zachovává naději v božskou prozřetelnost, zatímco Nietzsche se od ní odklání. Závěrem se zkoumá, zda „nicota“ je pro Nietzscheho šancí nebo definitivním krachem, a jak se liší od „bezbožnosti“ (Gottlosigkeit).
Logika XVII
Tento dokument popisuje obsah magnetofonové kazety Logika XVII, nahrané 18. dubna 1988. Kazeta je rozdělena na dvě strany, přičemž strana A kazety 1 obsahuje úvodní část s tématem „Dějiny, dialog a pravda…“ a končí na konci strany. Strana B kazety 1 začíná v 15:00 a nese označení „KONEC VÝKLADU, ZAČÁTEK DISKUSE…“. Po skončení kazety 1 následuje kazeta 2, která je rovněž rozdělena na dvě strany. Dokument neposkytuje podrobnější informace o obsahu diskuse ani o přesném obsahu stran A a B kazety 2, pouze značí jejich začátek a konec. Celkově dokument slouží jako základní organizační přehled záznamu, bez detailního popisu probíraných témat či závěrů.
Logika XVIII
Tato nahrávka, pravděpodobně z roku 1988, se zabývá hlubokými filosofickými otázkami týkajícími se povahy pravdy, lidské existence a reflexe. Úvodní část na kazetě 1 zmiňuje téma vztahu logiky a životního aktivismu, s odkazem na "Rádla". Klíčovou myšlenkou, která je dále rozvíjena na kazetě 2, je tvrzení, že člověk se s pravdou jako "ryzí nepředmětností" nemůže setkat přímo v přítomnosti. Pravda je dostupná pouze v budoucnosti, když subjekt "teď jsoucí" není přítomný. Dále se nahrávka dotýká "ek-statického momentu reflexe", který není vně času ani aktivity, a zmiňuje postavy jako Uexküll a Petersen v kontextu "osvěty". Nahrávka se skládá z výkladu a následné diskuse, přičemž jednotlivé části jsou značeny časovými údaji a označením strany a kazety.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 10
Tento dokument představuje přepis přednášky nebo diskuse týkající se filosofických konceptů Karla Jasperse, zejména jeho pojetí rozumu a existence. Diskuse se zaměřuje na složitost myšlení, roli paměti ve filosofickém bádání a potenciální problémy spojené s mimořádnou intelektuální kapacitou, jak ilustruje příklad Jana Patočky. Hlubší část diskuse se věnuje povaze reflexe, jejímu překonávání a jejímu vztahu k nalezení vlastního základu. Uvažuje se o tom, zda reflexe sama o sobě může vést k poznání, nebo zda je spíše nástrojem. Dále se probírají různé interpretace německých filosofických termínů, jako „Bodenlos“ (bez základu) a „Grund“ (základ), a jejich význam pro pochopení lidské existence. V diskuzi se objevují paralely s myšlením Kierkegaarda a Nietzscheho a s otázkami víry a jistoty v životě. Závěrečná část se dotýká tématu „nekonečné reflexe“ a jejího potenciálního dopadu na lidskou existenci, ať už jako zkázy, nebo jako podmínky pravé existence. Zkoumají se zde i jemné nuance v překladu a interpretaci filosofických textů.
[Uvedení do filosofického myšlení]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | fragment, česky, vznik: 4.–16. 5. 1988 ◆ poznámka: nedokončeno; textu schází nadpis, „uvedení do filosofického myšlení“ je pouze zmíněno jako titul v úvodu
Tento text se zabývá podstatou filosofického myšlení a rozlišuje ho od vědeckých disciplín. Zdůrazňuje, že filosofie nemá centrální pokladnici vědomostí ani se nesnaží objevovat nové poznatky. Místo toho se kriticky zaměřuje na myšlenkové prostředky, které vědci používají, často nevědomky, a na jazyk, kterým filosofují. Filosofie vyžaduje neustálé sebeuvědomění a odstup od vlastních myšlenkových pochodů. Nejde o podávání hotových závěrů, ale o proces samotného myšlení, jeho způsob a zdůvodnění. Text dále zkoumá antické filosofické koncepty, jako je „něco“ a „jedno“, a jejich interpretace u předsokratovců (Empedoklés, Hérakleitos). Zkoumá, co zakládá jednotu a celistvost, ať už jde o předměty, slova, nebo celý svět (Kosmos). Nakonec se text dotýká hermeneutiky a Aristotelova vlivu na degeneraci filosofické logiky do formální logiky, čímž zdůrazňuje odlišnost skutečného filosofického myšlení od pouhého „úvodu“ do něj.
[Úvod do filosofie]
Text z přednášky z 16. května 1988 podrobuje kritice samotný koncept „úvodu do filosofie“. Autor tvrdí, že uvést někoho do filosofie je v podstatě protimluv, podobně jako by bylo absurdní hovořit o úvodu do chůze u člověka, který již chodit umí. Filosofie totiž nepředstavuje nějaký cizí prostor, do něhož by se vstupovalo zvenčí, ale je integrální součástí lidského myšlení a promluvy. Každý, kdo vládne jazykem a myslí, se již v určitém smyslu pohybuje v rámci filosofických momentů, ať už vědomě, či nevědomě. Smyslem filosofické propedeutiky tedy není přechod z nefilosofického stavu do stavu filosofického, nýbrž kultivace, prohlubování a integrace již existujících prvků filosofického uvažování. Skutečný „úvod“ tak spočívá v odhalování skrytých filosofických aspektů ve vlastním dosavadním myšlení a řeči. Cílem není začít filosofovat jako z vnějšího popudu, nýbrž uvědomit si a rozvíjet filosofickou dimenzi, která je v lidském vědomí a jazyce trvale a nevyhnutelně přítomna.
Logika XIX
Tento dokument rozebírá koncept akce z pohledu filosofické logiky a filosofie logu, se zaměřením na tři klíčové problémy současné filosofie: vědotechniku, dějiny a pravdu. Zkoumá proměny v chápání akce, inspirované myšlenkami Blondela a Whiteheada, a zdůrazňuje, že akce je událostí, která není plně autonomní. Dále se věnuje rozdílu mezi bytím (jsoucím) a subjektem, přičemž subjekt je chápán jako produkt vlastních aktivit. Dokument kritizuje tradiční filosofické dělení na subjekt a objekt, jak jej známe například u Jasperse, a navrhuje, že aktivita živých bytostí předchází jakýmkoli myšlenkovým konstrukcím a vytváří základní rozdíly. Věda je charakterizována jako proces objektivace subjektu i objektu, což je přístup, kterému se v tomto pojetí chceme vyhnout. Závěrečná část se dotýká pravdy na nižších úrovních bytí a konceptu ekonomizace práce, kde skutečná práce osvobozuje, zatímco rutinní práce deformuje.
Logika XX
Tato nahrávka z roku 1988 se zabývá pojmem události v filosofickém kontextu, konkrétně rozdílem mezi událostí jako subjektem a událostí jako celkem vnitřně integrovaného dění. Diskutuje se o tom, zda se celek události plně kryje s událostí jako subjektem. Dále se zkoumá koncept „renaturace subjektu“ jako ztráty duše. Klíčovým bodem je rozlišení mezi „fysis události“ (to, co vzniká, roste a děje se v rámci události) a samotným subjektem. Subjekt není součástí fyzické stránky události; ten se vytváří, nikoli rodí jako součást fyzického dění. Událost se může stát subjektem, pokud je schopna se k sobě vrátit a postupně na něj přenést rozhodovací funkce. Tento subjekt není primárně jsoucnem, není součástí jsoucna, jímž je událost samotná. Nahrávka se dotýká základních ontologických a epistemologických otázek týkajících se povahy události a subjektivity.
Co je dnes zapotřebí
◆ článek, česky, vznik: 12. 6. 1988 ◆ poznámka: viz MD 88/467 - 88/470
- in: Informace o Chartě 77, 11, 1988, č. 13, str. 12–14
Logika XXI
Tato kazeta obsahuje záznam diskuse a úvah týkajících se logiky a filosofie. Záznam se zaměřuje na program budoucích ročníků, obsahuje komentáře a reflexe k předchozímu cyklu a k myšlení Jana Patocky. Dále se věnuje tématům jako je logická struktura, česká filosofie a fenomenologie. Jan Patocky vysvětluje svůj vlastní přístup k filosofování, zdůrazňuje důležitost nahlížení do věcí oproti pouhému budování systémů. Závěrečná část se dotýká budoucnosti semináře po odchodu Jana Patocky, přičemž reflektuje jeho odkaz a vliv na další směřování filosofických diskusí. Celkově se jedná o hluboký vhled do podstaty filosofického myšlení a jeho akademického přenosu.
Jaspers, Vernunft und Existenz (čtení) 11
Tento přepis zachycuje diskuzi mezi Ladislavem Hejdánkem a dalším mluvčím nad filosofickým textem, pravděpodobně od Jaspersa. Konverzace se soustředí na složité nuance překladu a interpretace filosofických konceptů, jako je reflexe, nicota, svoboda a existence. Diskutují se také problémy s pasivními konstrukcemi v češtině a hledají se přesnější vyjadřovací prostředky. Rozebírají se metaforická spojení, například „ztroskotání“, a jejich možné významy. V druhé části diskuze se objevuje téma „Dasein“ a hledání vhodného českého ekvivalentu, což poukazuje na obtížnost překladu zavedených filosofických termínů. Konverzace končí diskuzí o Nietzscheho a Kierkegaardových metodách a jejich metaforickém vyjadřování, včetně potíží s pochopením a překladem specifických vět a slovních spojení, jako je „schlagend“ či „Zurechtfinden“.
[Jaspersovo pojetí rozumu a nerozumu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 7. 1988 – 16. 7. 1988
Tento text se zabývá Jaspersovým pojetím vztahu mezi rozumem a nerozumem, přičemž kriticky zkoumá rozlišení mezi „nerozumovým“ (skutečností odlišnou od rozumu) a „nerozumným“ (absencí rozumu tam, kde by měl být). Autor analyzuje historické kořeny těchto pojmů v řecké filosofii přes koncepty Logos a Nous a polemizuje s Kantovým pojetím neprůhledné „věci o sobě“. Namísto subjektivistického výkladu, kde rozum do světa smysl pouze vkládá, text navrhuje ontologické a událostné chápání rozumu a víry. Víra je zde interpretována jako otevřenost události vůči řádu Logu, což je nezbytný předpoklad pro samotný výkon rozumění. Autor zdůrazňuje dějinnou povahu rozumu a odmítá definici nerozumu jako toho, co je rozumu principiálně nedostupné. To, co se jeví jako neproniknutelné v jedné době, může být díky proměnlivosti aktů porozumění přístupné v budoucnosti. Závěrem text zpochybňuje negativní vymezování skutečnosti ex definitione namísto jejího zkoumání v její dějinné plnosti.
Filosofická logika
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: červenec 1988 ◆ poznámka: zřejmě přípravné poznámky na nadcházející semestr, kdy pokračoval cyklus bytových seminářů na téma logika
Tento text Ladislava Hejdánka z roku 1988 se zabývá základy filosofické logiky a ontologie, přičemž kriticky přehodnocuje tradici zpředmětňujícího myšlení započatou Parmenidem. Autor odmítá antickou vizi neměnného jsoucna a navrhuje model založený na události jako základním prvku skutečnosti. Událost je chápána jako časový celek s počátkem, průběhem a koncem, sjednocený principem Logu. Hejdánek rozlišuje mezi momentální jsoucností (hic et nunc) a celkovým bytím, které integruje minulost i budoucnost. Důležitým tématem je vztah mezi Fysis (přirozeným vznikáním) a Logem, a také role subjektu, který se emancipuje z biologické nutnosti k svobodě. V závěru text směřuje k pojetí Pravdy jako ryzí nepředmětnosti, k níž se člověk vztahuje skrze víru (pisteologii). Práce tak otevírá cestu k nepředmětnému myšlení, které překonává limity tradiční metafyziky a vědy zaměřené na objekty.
Logika XXII
Tento dokument obsahuje přepis části audiokazety Logika XXII, zaznamenané 19. září 1988. Přepis pokrývá dvě strany první kazety a část druhé, přičemž se zabývá filosofickými koncepty jako pravda, tělo (fyzis), subjekt a nepravá jsoucna. Zdůrazňuje spojení fyzis a logu, přičemž uvádí, že subjekt je vždy přítomný v přítomném okamžiku (hic et nunc). Rozebírá, jak nepravá jsoucna, postrádající fyzis, mohou být ovlivněna logem odlišným způsobem. Druhá kazeta navazuje na téma, proč věcné entity (objekt ani subjekt) nemohou být předmětem reflexe, protože jsou dány pouze skrze akce, jako je vnímání. Nakonec kritizuje moderní pojetí úspěchu, které vede k „odborným idiotům“, a srovnává to s antickým Řeckem, kde jednorozměrnost nevedla k úspěchu na olympiádě.
Logika XXIII
Tato nahrávka z cyklu Logika z roku 1988 se zabývá filosofickými koncepty spojenými s Heideggerovým pojetím bytí a subjektivity. Klíčovým tématem je "vykloněnost" subjektu do budoucnosti, která není jeho vlastním aktem, ale předpokladem jeho existence. Tato vykloněnost byla v dějinách interpretována jako "víra" či "akt víry". Dále se rozebírá konstituce subjektu, který nemá fyzické tělo v tradičním smyslu, ale je vtahován do světa skrze jazyk a sociální interakci. Nahrávka také obsahuje polemiku s Heideggerovou "vržeností" a kritiku Husserlova pojetí subjektu v akci, přičemž poukazuje na nutnost existence dvou subjektů (počátečního a změněného) u každé akce. V závěru se zkoumá vztah "fysis" a "loga", přičemž biologie je kritizována za to, že tyto aspekty opomíjí a nedokáže tak vysvětlit genezi jevů.
Heidegger a nacismus
Tento přepis přednášky Ladislava Hejdánka z roku 1988 se věnuje kontroverznímu vztahu Martina Heideggera k nacionálnímu socialismu. Hejdánek kriticky reaguje na tehdy aktuální polemiku vyvolanou knihou Victora Faríase, kterému vytýká nefilosofický přístup a ideologickou předpojatost. Autor podrobně rozebírá historické okolnosti Heideggerova rektorátu ve Freiburgu a jeho následnou rezignaci, kterou interpretuje jako vědomou provokaci vůči nacistickému ministerstvu. Analýza se zaměřuje na klíčové texty, včetně rektorské řeči a Dopisu o humanismu, v němž Heidegger odmítá tradiční humanismus jako projev metafyziky ústící v nihilismus. Hejdánek reflektuje odpovědnost filosofa a nezbytnost integrity mezi životem a myšlením, přičemž uvádí paralely s českým prostředím a mysliteli jako Masaryk, Patočka či Hromádka. Přednáška zdůrazňuje, že politické myšlení musí být organickou součástí každé velké filosofie. Heideggerovo selhání v rozpoznání pravé povahy nacismu Hejdánek nebere jako důvod k jeho prostému zavržení, ale jako výzvu k hlubokému promýšlení vztahu filosofie, pravdy a moci v dobách dějinné krize.
Ladislav Hejdánek – Václav Havel – Samuel Belluš – Ján Čarnogurský – Avigdor Dagan – Mikuláš Lobkowicz – Ota Hora – Karel Kaplan – Marie Provazníková – Eduard Táborský – Josef Zvěřina – František Schwarzenberg: Anketa o mnichovském diktátu 1938
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ anketa, česky, vznik: říjen 1988
- in: České slovo. Noviny československého exilu, 34, 1988, č. 10, str. 5–6 (říjen)
Tento dokument shrnuje výsledky ankety z roku 1988 k 50. výročí mnichovského diktátu, kterou uspořádala Rada svobodného Československa ve spolupráci s Čs. společností pro vědy a umění. Významné osobnosti z domova i exilu, jako Václav Havel, Ján Čarnogurský či František Schwarzenberg, odpovídaly na otázky týkající se historického významu dohody a možnosti jejího opakování v tehdejší současnosti. Respondenti se shodují, že politika appeasementu byla tragickým omylem, který přinesl utrpení nejen Československu, ale celému světu. Příspěvky zdůrazňují nutnost obrany demokracie, respekt k menšinám a varují před ústupky totalitním režimům na úkor malých států. Zatímco někteří považují opakování podobné situace za nepravděpodobné díky historickému poučení, jiní vyjadřují skepsi vůči spolehlivosti velmocenských záruk. Dokument analyzuje kontinuitu mezi Mnichovem a pozdějšími krizemi let 1948 a 1968, přičemž vyzdvihuje potřebu mravní integrity a národní svébytnosti v mezinárodních vztazích.
Logika [událost, jsoucnosti, subjekt]
Tento přepis přednášky se zabývá povahou subjektu a jeho vztahem k integritě, poznání a zlu. Diskuse se odvíjí od otázky, co drží událost pohromadě a co definuje subjekt, přičemž se poukazuje na umělost rozdělení události na jednotlivé části oproti organické povaze subjektu. Klíčovým tématem je hledání integrity – jak vlastní, tak celého člověka – a její propojení s
Poselství minulosti a příslib věcí přicházejících
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: říjen 1988?
- in: Vilém Prečan – Eva Kantůrková (vyd.), Československo 88. Sborník příspěvků pro mezinárodní sympozium a dokumentů o jeho zmařeném a permanentním průběhu, Praha: [s. n.], 1989, str. 256–266
- in: Proměny. Čtvrtletník Československé společnosti pro vědy a umění, 26, 1989, č. 4, str. 22–29
Ladislav Hejdánek ve své eseji reflektuje tragická výročí československých dějin (1938, 1948, 1968) v širším evropském kontextu. Kritizuje jednostranné zaměření na politickou samostatnost a připomíná Masarykovu tezi, že stát nás nespasí bez duchovní svébytnosti. Autor analyzuje selhání demokratických systémů, které nedokázaly integrovat sociální rozměr, což vedlo k nástupu totalit. Mnichovskou zradu interpretuje nejen jako vnější akt, ale i jako vnitřní selhání demokratických hodnot a solidarity. Hejdánek hledá specifický český přínos pro budoucí Evropu v tradici „pravdy, která vítězí“. Tato koncepce, sahající od reformace přes Masaryka až k Rádlovi, nepředstavuje jen historické heslo, ale mravní závazek k pravdě jako aktivní, nepředpojaté síle. Esej vyzývá k hlubšímu zakotvení demokracie v etických základech, které přesahují pouhou právní definici lidských práv, a zdůrazňuje potřebu mravní rezistence jako záruky skutečné svobody.
Logika XXIV
Tento dokument zkoumá povahu subjektu, akce a LOGU, přičemž se zaměřuje na řešení zdánlivě neřešitelného problému konstituce subjektu. Navrhuje se, že akce, která subjekt ustavuje, je mu dána aktem víry a musí být zároveň jeho vlastní akcí. Další klíčovou myšlenkou je pojetí události jako celistvého, neustále probíhajícího dění s vnitřní i vnější stránkou, které nelze dělit na pouhé dílčí fáze. Tato perspektiva zpochybňuje tradiční metafyziku a zdůrazňuje, že celá událost se děje neustále, nikoliv postupně. Odmítá se pojetí živé bytosti jako statického objektu a zdůrazňuje se, že její podstata spočívá v neustále se měnícím událostném dění. Dále se diskutuje o tom, jak akce přesahuje samotnou událost tím, že zasahuje okolí, pracuje s tělem a vychází ze subjektu. Změna je chápána nikoli jako pouhá změna začátků a konců, ale jako proces probíhající uvnitř události. Dokument také polemizuje s názorem, že minulost je neměnná, a tvrdí, že i minulost se stále děje v rámci probíhající události. Závěrem se pojednává o tendenci moderní filosofie k fragmentaci a ztrátě celku, zdůrazňuje se potřeba jednotného pojmového aparátu a celostního pohledu na zkušenost a svět.
Logika XXV
Tato nahrávka z 17. 10. 1988 (Logika XXV, kazeta 1) navazuje na předchozí díly a zabývá se povahou dějinných událostí z metodologického hlediska. Zaznívají zde úvahy o „dějinných výzvách“ a obavy z promeškání příležitostí k akci, přestože konkrétní postup není jasný. Klíčovým tématem je pojetí svobody jako neustále se obnovujícího procesu, který je vázán na subjekt, jenž sám není trvalý, ale musí být vždy znovu konstituován a osvobozován. Nahrávka dále obsahuje diskuzi, která se dotýká nových zdůvodnění ekologického přístupu ke skutečnosti, srovnání marxistického a stalinistického pojetí vztahu ke státu. Závěrečná část se věnuje historickým souvislostem a personáliím v rámci Filosofického ústavu ČSAV po roce 1956, včetně vzpomínek na osobnosti jako Kolman, Kosík, Patočka, a na situaci a propouštění některých schopných lidí z ústavu.
[Diktáty z Bartha]
Tento text se zabývá teologickým konceptem sebepoznatelnosti Boha v díle Karla Bartha, konkrétně odkazuje na paragraf 26 na straně 73 a stranu 72. Barth tvrdí, že poznatelnost Boha vychází z jeho vlastní sebepoznatelnosti, která je absolutní a nezávislá na člověku. Bůh sám aktivně uskutečňuje toto sebepoznání v Otci a Synu skrze Ducha svatého. Autor článku zdůrazňuje klíčovou roli „konkrétnosti“ tohoto sebepoznání, která pro Bartha znamená propojení nepředmětného a předmětného, bytí Boha jako jsoucna. Člověk se na tomto božím sebepoznání podílí skrze boží zjevení, ačkoli tento podíl je nepřímý, ale reálný. Text kriticky hodnotí Barthův koncept, poukazuje na jeho myšlenkovou slabost a nedomyšlenost v momentech, kdy jsou problémy řešeny odsunutím nebo přidáním teologických rituálů, které fakticky neřeší podstatu, ale spíše zdůrazňují lidskou omezenost a závislost.
Logika XXVI
Tento dokument zachycuje fragmenty diskuse z cyklu "Logika", které se konaly v listopadu 1988. Hlavním tématem je pojetí subjektu v různých rovinách – individuální, společenské, politické a filosofické. Diskuse se dotýká klíčových postav a konceptů filosofie, včetně Husserlovy intencionální fenomenologie, na kterou jeden z účastníků odkazuje a přizpůsobuje si ji pro své potřeby. Zaznívají vzpomínky na osobní setkání s Patočkou a jeho výkladem Husserlových Logických zkoumání. Zdůrazňuje se omylnost kritizovat minulé myslitele z pohledu současných konceptů a nutnost využívat díla jiných filosofů k ujasnění vlastního myšlení. V druhé části záznamu (kazeta 2) se diskutuje o interpretaci filosofických děl a procesu vlastního myšlení, s odkazy na české myslitele jako Vorovka, Pelikán, Rieger, Kozák a Hromádka, a také na zahraniční autory jako Heidegger a Adorno. Zaznívá myšlenka, že filosofie není "self-made" záležitostí a všichni jsme v ní v jistém smyslu diletanti.
Logika XXVII
Tato nahrávka z 14. 11. 1988, s názvem Logika XXVII, se zabývá rozborem subjektu z různých perspektiv: individuální, společenské, politické a filosofické. Přednáška byla předem namluvena z důvodu hlasové indispozice přednášejícího. Nahrávka obsahuje také diskusní část a rozjímání o těle jako o nejbližším okolí. Obsah navazuje na dřívější diskuse (MD 88/1008–1012, body 11–20) a zahrnuje i citace z Rádla a Hejdánkův vstup. Přednáška je rozdělena na více částí a kazet, přičemž první část byla nadiktována dopředu. Celkově se jedná o hlubokou filosofickou úvahu o podstatě subjektu v jeho různých projevech a vztazích ke světu.
Logika XXVIII
Tento dokument obsahuje přepis diskuse a výkladu na téma "Struktura dějinných událostí a otázka dějinného subjektu". Diskuse začíná výkladem o historických událostech jako je výbuch Vesuvu a trojská válka, přičemž se zaměřuje na strukturu těchto událostí a roli dějinného subjektu či subjektů. V průběhu nahrávky dochází k přechodům mezi výkladem a diskusí, přičemž některé části výkladu jsou přeskočeny. Zvláštní pozornost je věnována pojmům jako "přátelství jako dějinná záležitost", "pravda se může vyjevovat jen skrze logos bez prostřednictví fyzis" a "kdo není připraven odpovědět na nepředmětnou výzvu, ten ji ani nezaslechne". Diskuse se dotýká také filosofických konceptů, včetně Heideggerova myšlení, a klade důraz na schopnost člověka zaslechnout a následovat "nepředmětnou výzvu". Dokument zachycuje hlubokou filosofickou reflexi nad povahou historie, subjektivity a lidské existence.
1989
Masaryks Vision
docx |
pdf |
html
◆ článek, německy, vznik: 1989
- in: Dazwischen. Ostmitteleuropäische Reflexionen, Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1989, str. 85–92
Text představuje úvahy Ladislava Hejdánka o politickém a filosofickém odkazu T. G. Masaryka. Hejdánek vyzdvihuje Masarykovo pojetí národní identity jako vědomého, programového projektu, nikoli jako biologické či přírodní danosti. Masaryk záměrně propojil českou identitu s ideály reformace a husitství a chápal národ jako morální volbu, kterou lze aktivně utvářet pro budoucnost. Klíčovým prvkem jeho myšlení je univerzální přechod od teokracie k demokracii, proces, který spojoval s řešením sociální otázky a socialismem. Text se dále zabývá Masarykovým pohledem na sounáležitost Ruska s Evropou a významem individuální odpovědnosti v dějinách, jak ji dále rozpracoval jeho žák Emanuel Rádl. Hejdánek v závěru obhajuje obnovené, nenacionální evropské vědomí jako prostředek k řešení současné civilizační krize. Zdůrazňuje, že smysl dějin nespočívá v objektivních procesech, ale ve schopnosti jednotlivců vystupovat jako odpovědné subjekty, které skrze vědomá morální rozhodnutí integrují svůj vlastní život i celou společnost.
Víra jako „kosmický faktor“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: srpen 1989
- in: Sborník Milanu Balabánovi k šedesátinám, Praha: [s. n.], 1989, str. 48–72
- in: Reflexe, 1990, č. 3, str. 7.1–23
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra, Praha: OIKOYMENH, 1991, str. 144–166
- in: Ladislav Hejdánek, Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II, Praha: OIKOYMENH, 1999, str. 218–240
Tato stať Ladislava Hejdánka z roku 1989 představuje hlubokou ontologickou analýzu víry, kterou autor interpretuje jako fundamentální „kosmický faktor“. Vychází z biblické tradice a teologických podnětů Gerharda Ebelinga, avšak směřuje k ryze filosofické reflexi víry, pro niž navrhuje disciplínu zvanou pisteologie. Hejdánek rozlišuje mezi aktem víry a jeho teoretickou reflexí, přičemž víru definuje jako odpověď subjektu na výzvu pravdy. V kontextu své filosofie nepředmětnosti chápe subjekt jako skutečnost vykloněnou do budoucnosti (ex-sistenci), která se konstituuje právě aktem víry. Víra tak není chápána jako náboženský systém, ale jako univerzální princip umožňující dějinnost, svobodu a integritu událostí v kosmu. Autor se pokouší o syntézu jahvistické orientace na budoucnost a řecké pojmovosti, čímž kriticky překonává tradiční předmětné myšlení a otevírá cestu k novému pojetí metafyziky, v níž víra hraje klíčovou roli při ustavování světa i lidské existence.
[Vyjádření k násilí v rámci Palachova týdne]
Tento dokument obsahuje přepis rozhlasového vysílání z ledna 1989, které se věnuje událostem tzv. Palachova týdne. Text popisuje zákaz veřejného vzpomínkového aktu u sochy svatého Václava, který svolaly občanské iniciativy k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha. Úřady akci zakázaly, ačkoliv organizátoři argumentovali, že nejde o shromáždění podléhající ohlašovací povinnosti dle tehdejších zákonů. Klíčovou částí dokumentu je poselství zdůrazňující morální význam Palachova odkazu pro tehdejší společnost. Autor (pravděpodobně Václav Havel) v něm vyzývá občany k vytrvalosti, věrnosti pravdě a zachování lidské důstojnosti. Varuje před neuváženými činy zrozenými ze zoufalství a provokacemi, přičemž zdůrazňuje, že síla odporu spočívá v mravní integritě. Dokument reflektuje hluboké napětí mezi totalitní mocí, která se snaží potlačit historickou paměť, a formujícím se občanským odporem, jenž v pravdě spatřuje klíč k překonání systémové lži a útlaku v předvečer pádu režimu.
1989.1 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1989 ◆ poznámka: strojopisný blok A5; strany 1-100
Tento soubor strojopisných poznámek z ledna 1989 představuje náčrt „filosofické politiky“ jako svébytné disciplíny. Autor, Ladislav Hejdánek, se kriticky vymezuje vůči aristotelskému pojetí obce (polis) jako přirozeného útvaru a zdůrazňuje, že stát je útvarem vytvořeným, který je ontologicky závislý na aktivitách svobodných lidských subjektů. Ústředním tématem je vztah filosofie k veřejnému prostoru, přičemž Hejdánek postuluje koncept „nepolitické politiky“. Podle něj musí být filosofie bytostně politická ve svém nároku na pravdu, ale zároveň se musí bránit ideologické instrumentalizaci a mocenské technokracii. Text reflektuje historické napětí mezi filosofem a obcí na příkladu Sókrata a vede dialog s mysliteli jako Augustinus, Leo Strauss či Jan Patočka. Významná část je věnována etickému rozměru politiky a symbolickému významu oběti Jana Palacha. Dokument uzavírá výzva k politice, která není pouhou technologií moci, ale je ukotvena v mravní odpovědnosti a reflexi celku.
1989.2 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1989 ◆ poznámka: strojopisný blok A5; strany 101-280
Tento soubor filosofických textů z počátku roku 1989 představuje hlubokou reflexi krize tradičního metafyzického myšlení a hledání nových cest myšlení v přechodné době. Autor kritizuje řecký typ pojmového myšlení pro jeho přílišnou orientaci na objekty, což vede k neschopnosti adekvátně uchopit nepředmětné skutečnosti, jako je lidský subjekt, svoboda nebo povaha události. Navrhuje proto ustavení meontologie, nové disciplíny, která by se zabývala právě těmito nejsoucími, avšak reálnými fenomény. Texty se podrobně věnují povaze filosofie jako reflexe třetího stupně, vztahu filosofa k Pravdě a pedagogické roli filosofické propedeutiky. Významná část úvah je věnována reinterpretaci odkazu T. G. Masaryka a Emanuela Rádla, přičemž autor zdůrazňuje potřebu nahlížet na jsoucno jako na událost a na subjekt jako na aktivní sílu vykloněnou do budoucnosti. Úvahy vrcholí tématy lidské odpovědnosti, svědomí a politické dimenze filosofie v demokratické společnosti, kde má filosof sloužit jako tlumočník nepředmětných výzev Pravdy pro spoluobčany.
1989.3 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1989 ◆ poznámka: strojopisný blok A5; strany 281-430
Tento soubor filosofických meditací z roku 1989 se zabývá krizí moderní demokracie ohrožené nihilismem a hledá východisko v obnově důvěry v „pravý rozum“. Autor analyzuje koncept „toho pravého“, v němž se organicky sjednocuje pravda, právo a spravedlnost. Významnou část textu tvoří etymologický a filosofický rozbor pojmu pravdy, který autor v návaznosti na hebrejskou tradici chápe jako věrnost a spolehlivost, nikoliv pouze jako shodu myšlení se skutečností. V centru úvah stojí problematika „nepředmětnosti“ a subjektivity; autor rozlišuje mezi vnější jestotou věcí a vnitřní výzvou, která oslovuje subjekt. V politické rovině text tematizuje proces zrodu politického subjektu a význam občanských gest v kontextu Charty 77. Cílem je ustavit „pisteologii“ jako filosofickou disciplínu zkoumající víru nikoliv jako náboženský dogmatismus, ale jako subjektní stránku pravdy a aktivní odpověď na mravní výzvu. Práce tak směřuje k rekonstituci ontologie a meontologie v rámci nového pojetí lidské situovanosti.
1989.4 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1989 ◆ poznámka: strojopisný blok A5; strany 431-600
Tato sbírka filosofických úvah z roku 1989 se zabývá vztahem mezi předmětným a nepředmětným myšlením. Autor kriticky analyzuje symbolismus u Paula Ricoeura a pojetí víry u Sørena Kierkegaarda, přičemž zdůrazňuje, že filosofie musí pracovat s pojmy, nikoliv se symboly, aby dosáhla intelektuálního vhledu. Významná část textu je věnována ontologii subjektu, který je definován jako nepředmětná skutečnost spjatá s tělem (fysis), ale na něj zcela nepřevoditelná. Text dále zkoumá fenomén pravdy v české tradici, inspirovaný Emanuelem Rádlem, a vidí pravdu jako aktivní výzvu a „cestu“ spíše než statický výsledek. V kontextu událostí roku 1989 autor reflektuje politickou situaci v Československu, kritizuje anachronismus totalitního režimu skrze Marxovu dialektiku a volá po nové evropské identitě založené na mravních hodnotách a lidských právech. Celkově jde o syntézu fenomenologie, existencialismu a politické filosofie směřující k překonání krize evropského myšlení prostřednictvím důrazu na nepředmětnost a etickou integritu.
1989.5 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1989 ◆ poznámka: strojopisný blok A5; strany 601-660
Soubor textů Ladislava Hejdánka z přelomu let 1989 a 1990 se věnuje základním otázkám filosofické propedeutiky, sebepochopení filosofie a její společenské role v době převratných dějinných změn. Autor reflektuje obtížnost vymezení filosofie, kterou definuje jako principiální, systematickou a kritickou reflexi zaměřenou na kořeny a předpoklady myšlení. Významná část je věnována rozboru karteziánského subjektu, kde Hejdánek zdůrazňuje objev subjektnosti a kritizuje substancionální pojetí ego. Texty dále analyzují moderní vědu a její podíl na ekologické krizi, přičemž volají po nápravě myšlení skrze filosofii jako jedinou kompetentní disciplínu k reflexi těchto procesů. Důležitým tématem je také obnova Jednoty filosofické jako platformy pro svobodný dialog a kritika dřívější normalizace české kultury. Závěrečné oddíly se zabývají filosofickou antropologií, vztahem člověka k LOGU a smyslem víry jako aktivního vztahu k tomu pravému. Dokument představuje syntézu autorova důrazu na nepředmětnost, reflexi a etickou odpovědnost myšlení.
Linie a kompromis
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1989? ◆ poznámka: Přetištěno in: "Lidové noviny 1989". Praha: Lidové noviny – SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1990. 304 s.
- in: Lidové noviny, 2, 1989, č. 1, str. 3 (leden)
Text „Linie a kompromis“ z roku 1989 analyzuje povahu politického jednání na pozadí povolené manifestace ke Dni lidských práv na Škroupově náměstí. Autor odmítá kritiku „shnilého kompromisu“ ze strany radikálů i obvinění ze zneužití benevolence ze strany režimu. Argumentuje, že každý politický čin je nutně kompromisem se skutečností a vyžaduje racionální posouzení okolností. Prostřednictvím odkazů na Hegela či Havlíčka vysvětluje, že historická realita závisí na společenském konsenzu. Text varuje před blížící se celospolečenskou krizí způsobenou naprostou ztrátou důvěry v tehdejší politické vedení. Autor navrhuje řešení v podobě personálních změn v KSČ a následných svobodných voleb, v nichž by vedoucí úloha strany nebyla ústavním privilegiem, ale výsledkem demokratické soutěže. Zároveň vyzývá opoziční síly, aby se nespokojily s obhajobou lidských práv, ale vypracovaly konkrétní politický program a připravily se na převzetí odpovědnosti za stát.
Politika a programy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1989 ◆ poznámka: Přetištěno in: "Lidové noviny 1989". Praha: Lidové noviny – SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1990. 304 s.
- in: Lidové noviny, 2, 1989, č. 12, str. 4–5 (prosinec)
Tento text z roku 1989 analyzuje vztah mezi politikou a formulací programů. Autor odmítá tezi, že politika je pouhým „uměním možného“, a vnímá ji spíše jako prostor pro vědomou odpovědnost za budoucnost. Kritizuje historickou iluzi o samoregulační povaze společnosti, kterou vyvrátily hospodářské a ekologické krize moderní doby. V kontextu tehdejších společenských změn autor poukazuje na citelný nedostatek ucelených politických koncepcí a selhání inteligence při jejich tvorbě. Zdůrazňuje, že skutečná obnova země vyžaduje více než jen ekonomické reformy; je nezbytné zaměřit se na dlouhodobou kultivaci mravnosti, vzdělání a duchovních hodnot. Politika by měla být chápána jako komplexní péče o „polis“, podobná práci zahradníka, která vychází z hlubokého porozumění důsledkům lidského jednání a přijetí odpovědnosti za národní i evropské dědictví.
The Future of this Country is at stake
◆ rozhovor, anglicky, vznik: 1989
- in: Religion in Communist Dominated Areas, New York: Dept. of International Affairs, National Council o, 1989, č. 4, str. 112–113 (výňatky z rozhovoru, ročník XXVIII)
Politická filosofie I
Přednáška se zabývá pojetím politické filosofie a jejími problémy, zejména s pojmenováním disciplíny a vztahem k filosofii. Zdůrazňuje se nutnost vycházet z filosofické disciplíny, nikoli jen z jazykového úzu či historického pojmu polis, který je nutné reinterpretovat. Diskutuje se vztah mezi filosofickou politikou a politickou filosofií a problémy spojené s vymezením politického. Klíčovým tématem je otázka celku a integrity polis, odvozená z Aristotelova pojetí člověka jako politického živočicha. Rozebírá se Aristotelův koncept polis jako přirozeného útvaru a jeho posun oproti Hérakleitovi. Klade se důraz na kontingentní, nikoli přirozený charakter obce, která je ustavena zákonem (nomos), nikoli přírodou (physis). Obec není pravé jsoucno, ale konstrukt, což implikuje odmítnutí organických koncepcí společnosti. Dále se rozebírá rozdíl mezi člověkem jako subjektem a obcí jako celkem, a nutnost rozšiřovat pojem polis.
Politická filosofie II
Tento přepis rozhovoru se dotýká několika klíčových témat, včetně role umění v politice, povahy politické angažovanosti a interpretace děl umělců a myslitelů v kontextu jejich politických postojů. Diskutuje se o vlivu hudby na společnost, přičemž někteří účastníci argumentují, že hudba může mít politický dopad, i když není přímo politickým uměním, zatímco jiní zdůrazňují její primárně emotivní nebo symbolický charakter. Dále se rozebírá otázka, zda může být umělecké dílo považováno za kvalitní, pokud je vytvořeno s politickým úmyslem nebo pod tlakem režimu. V neposlední řadě se hovoří o osobních postojích k politice, včetně podpisu Charty 77, a o tom, jak by se měl filosof chovat ve společnosti, aby si uchoval svou integritu.
Sebekritika, nebo iluze?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 27. 1. 1989 ◆
web
- in: Velehrad. Nezávislý časopis pro křesťanský život, 1989, č. 2, str. 18–19 (samizdat) ◆ publikace
Text Ladislava Hejdánka z roku 1989 je reakcí na polemiku ohledně historické role českého katolicismu. Autor odmítá osobní spor a namísto toho nabízí širší reflexi stavu tehdejší katolické církve. Varuje před neopodstatněnou euforií z náboženského oživení, kterému podle něj chybí hlubší teologické a filosofické základy. Hejdánek kritizuje intelektuální sterilitu, neznalost moderního světového katolicismu a tendenci k nekritickému oživování barokních tradic. Ústředním tématem je však etická výzva k přijetí odpovědnosti. Hejdánek interpretuje následování Krista (imitatio Christi) nikoli jako distancování se od vin minulosti, ale jako ochotu vzít vinu za selhání společnosti (např. v letech 1918, 1948 či v padesátých letech) na sebe. Skutečná duchovní obroda je podle něj neoddělitelná od myšlenkové poctivosti a ochoty nést břemeno společné viny, což považuje za specifické poslání křesťanů ve světě.
Konec metafyziky a perspektiva nové
Tento text představuje diskusi o konci metafyziky a perspektivě nové filosofie, která opouští tradiční pojetí jsoucna a zkoumá především proměnlivost, události a nepředmětnou skutečnost. Probírá se například vztah víry a poznání, zejména v kontextu křesťanství a židovství, a navrhuje novou strukturu filosofie se subdisciplínami jako filosofická fyzika, logika a pisteologie. Diskuse se dotýká i rozdílu mezi vědeckými a filosofickými disciplínami, zdůrazňujíc nutnost zachovat cělostný pohled ve filosofii. Dále se zaměřuje na povahu uměleckého díla, které je chápáno jako vnitřní skutečnost přístupná skrze artefakt, a na koncept "pravých" a "nepravých" jsoucen. Závěrem se text věnuje reinterpretaci pojmu metafyziky a navrhuje alternativní přístupy k myšlení, které by se odklonily od tradiční, řecké pojmovosti a více reflektovaly židovskou tradici s její orientací na budoucnost a anti-archetypy.
Smysl dějin – smysl v dějinách
Tento text se zabývá otázkou smyslu dějin, přičemž zdůrazňuje, že smysl není inherentní v dějinách samotných, ani není člověkem sám vytvářen. Smysl se v dějinách spíše vyjevuje, a to pouze těm, kdo jsou mu otevřeni a disponují "logem". Ne vše, co se v dějinách stane, má smysl; smysl má jen to, co se ukazuje jako smysluplné a co souvisí s jednáním lidí podle pravdy, nikoli podle osobních zájmů. Autor kritizuje filosofické koncepty, které přisuzují smysl "eo ipso" (samo o sobě), a zdůrazňuje, že smysl je výsledkem lidského jednání, které je v souladu s pravdou a reaguje na výzvy. V druhé části textu se autor věnuje pojmům "physis" a "logos" jako základům chápání dějin, přičemž vychází z presokratovské filosofie. "Logos" je chápán jako princip řádu a sjednocení, který působí skrze "physis" (rodící se, rostoucí a umírající skutečnosti). Dějiny jsou analogicky popsány jako "nahodilá skrumáž" faktů, které získávají smysl skrze "logos" prostřednictvím lidského vědomí a jednání. Dějiny začínají tam, kde lidé začínají myslet a jednat dějinně, což je spojeno s jistým přístupem k minulosti jako k minulosti, nikoli k archetypu. Tato dějinnost vyžaduje aktivní naslouchání a reakci na "výzvu doby", která je výzvou pravdy. Text také zkoumá rozdíl mezi "reflexí" a "extází" jako stavem, kdy se člověk může setkat s pravdou, a podrobuje kritice tradiční filosofické pojetí pravdy a myšlení.
Politická filosofie IV
Přednáška se zabývá Platónovou vizí dokonalé obce a jejím opíráním se o jedinou pravdu, na rozdíl od moderní skepse a liberalismu, které akceptují rozdílnost názorů. Vývoj od Platóna k moderní společnosti ukazuje, jak se lidé začali spoléhat na vědu jako na zdroj jistot, ale věda se ukázala jako nespolehlivý politický arbitr. Článek porovnává vědu a filosofii, zdůrazňuje, že věda si udržuje jednotu skrze zjednodušení a vědecké objevy, zatímco filosofie se musí vztahovat k celku a sama musí představovat celek. Věda má své aristokratické i demokratické principy (autorita expertů a veřejná diskuse), ale filosofie potřebuje jiný typ demokratičnosti, založený na smluvním sjednocení, které respektuje různost a omezuje moc. Filosofie se musí vztahovat k celku a nese odpovědnost za politickou společnost, nikoli jako vládce, ale jako kritik a navrhovatel, který prosazuje rozum a respekt k odlišným názorům. Politická angažovanost filosofa není jen angažovaností občana, ale vychází z jeho povolání a z nutnosti zajištění existence filosofie.
Politická filosofie V
Přednáška se zabývá kritickým pohledem na Hegelovo pojetí státu a občanské společnosti. Autor kritizuje Hegelovo ztotožnění státu a občanské společnosti, které je podmíněno spojením principu rodiny a principu občanské společnosti, a zdůrazňuje Hegelovu tendenci považovat stát za subjektivitu a skutečnou entitu, zatímco jedinec je pouze „extrém“. Hejdánek poukazuje na Hegelovo odmítání dělení mocí a jeho obhajobu monarchie jako nejvyšší formy státu. Dále přednáška kritizuje Hegelův koncept „objektivní svobody“ a „existující spravedlnosti“, které podle autora vedou k potlačení individuality. V kontrastu s Hegelovým pojetím zdůrazňuje primární povahu plurality jedinců a jejich subjektivity, a odmítá stát či společnost jako vyšší subjekty. Přednáška se rovněž dotýká Marxova pojetí odcizení a tendence institucí emancipovat se od společnosti, čímž se stávají novým typem zotročení. Autor argumentuje, že ani stát, ani společnost, a dokonce ani většina, nemohou rozhodovat o tom, co je oprávněné, a že skutečné kritérium spočívá v neomezených zájmech a povinnostech jednotlivců.
Politická filosofie VI
Tento rozhovor se zabývá filosofickými a etickými otázkami spojenými s lidskou reprodukcí, bioetikou a konceptem lidské bytosti. Ladislav Hejdánek kritizuje tradiční církevní nauku, zejména encykliku Humanae Vitae, a zpochybňuje její argumentaci ohledně okamžiku vzniku duše a života člověka. Diskutuje se o tom, zda je morálně přípustné uměle zasahovat do reprodukce, a srovnává se to s pěstováním zvířat a rostlin. Dále se rozhovor dotýká otázky odpovědnosti za budoucí generace, environmentálních a biologických dopadů lidské činnosti a kritiky papežova zasahování do oblastí, které by měly být ponechány odborníkům nebo jednotlivcům. Značná část diskuse je věnována definici a vztahu duše a těla (sóma), subjektu a fyzis, a to v kontextu různých filosofických tradic, včetně Aristotela a Descartese. Závěrečná část se věnuje rozšiřování konceptu „člověka“ a jeho práv napříč historií, od starověku po současnost, s důrazem na křesťanský vliv a jeho sekularizaci v humanismu, a také otázce odpovědnosti vůči nenarozeným a potenciálně budoucím bytostem.
Politická filosofie VII
Tento text se zabývá politicko-filosofickým aspektem tzv. „nepravých jsoucen“ a „hromad setrvačností a emancipátů“, které jsou na první pohled antropologicky nerelevantní, ale ve skutečnosti představují klíčové podmínky pro rozvoj politické společnosti. Autor zdůrazňuje, že význam přírodních bohatství pro politický rozvoj není kauzální, nýbrž závisí na „reaktibilitě“ společnosti – její schopnosti tato bohatství včas a vhodně využít. Dokument analyzuje historické příklady, jako je rozvoj českých zemí díky těžbě drahých kovů a uhlí, nebo potenciál uranu po druhé světové válce. Kriticky zhodnocuje i dopady globalizace a technologického pokroku, poukazuje na pasivitu přírodních zdrojů a aktivitu lidské společnosti. Dále se věnuje rozlišení mezi instrumentálními a principiálními návyky, roli nástrojů a nezbytnosti přesného vymezení politické dovednosti oproti širším cílům. Text se kriticky staví k machiavelismu jako k redukci politiky na pouhou techniku a zdůrazňuje potřebu politiky jako odpovědi na „dějinnou výzvu“. V závěru se zabývá problematikou práva, státní správy a jejich oddělením od politiky, jakož i významem rozlišování mezi formálními pravidly a morálními principy v politickém rozhodování. Diskutuje také o „megatrendech“ a nutnosti jejich kontroly a řízení.
Theolog v reálném socialismu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 26. 4. 1989 ◆ poznámka: Přetištěno in: „Lidové noviny 1989“. Praha: Lidové noviny – SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1990. 304 s.
- in: Lidové noviny, 2, 1989, č. 5, str. 4–5 (květen)
Josef L. Hromádka (1889–1969) byl jednou z nejvýznamnějších a nejvíce provokujících postav české teologie 20. století. Text sleduje jeho cestu od meziválečného působení v Akademické YMCA a spolupráce s Emanuelem Rádlem až po jeho kontroverzní roli po roce 1948. Hromádka upřednostňoval osobní zbožnost a církevní společenství před kritickým rozumem, což vedlo k jeho distanci od Masarykova individualismu a k víře v dějinnou nutnost socialismu. Ačkoliv se snažil provést církev obdobím revolučních změn, jeho politický postoj vyústil v obvinění z kolaborace a mravního selhání. Článek analyzuje Hromádkovu spoluodpovědnost za krizi v církvi a na teologické fakultě, přičemž kritizuje jeho opuštění meziválečných teologických východisek. Autor zdůrazňuje, že Hromádkův odkaz vyžaduje hlubokou analýzu, zejména s ohledem na jeho pozdní procitnutí po sovětské invazi v roce 1968, a naznačuje nutnost navázat na jeho dřívější, kritičtější období.
Poznámka redakce
docx |
pdf |
html
◆ předmluva / doslov | přípravné poznámky, česky, vznik: 28. 5. 1989 ◆ poznámka: pro samizdatovou Reflexi č. 2; viz MD 1989.3, 89/321
- in: Reflexe, 1989, č. 2, str. 8.1 (samizdat)
Tato redakční poznámka z roku 1989 přináší omluvu čtenářům i autorům za značné zpoždění ve vydávání časopisu REFLEXE, k němuž došlo navzdory tomu, že materiály pro druhé a třetí číslo byly připraveny již v roce 1986. Redakce vysvětluje, že v důsledku těchto vážných příčin se z původně zamýšleného periodika stal nepravidelně vycházející sborník. Významnou součástí tohoto čísla je zařazený dokument o J. L. Hromádkovi, publikovaný u příležitosti stého výročí jeho narození a dvacátého výročí úmrtí, což reflektuje tehdejší neoficiální i oficiální sympozia. Kvůli časové prodlevě byly z obsahu vypuštěny neaktuální poznámky a glosy, redakce však zdůrazňuje svůj záměr zachovat prostor pro menší, aktuálně orientované texty. Ty mají sloužit jako doklad živého filosofického a teologického myšlení v tehdejším domácím prostředí. Závěrem redakce vyzývá odbornou veřejnost k další spolupráci a vyjadřuje naději, že se v budoucnu podaří podobným publikačním odmlkám vyhnout a zajistit kontinuitu časopisu.
Politická filosofie VIII
Tento text se zabývá konceptem „být doma“ v politickém kontextu, přičemž rozlišuje mezi povrchními aspekty politiky a jejím hlubším smyslem. Autor kritizuje současné chápání politiky jako oblasti, kde se člověk necítí „doma“, a navrhuje, že skutečná politika by měla umožnit jedinci nalézt v politické společnosti pocit domova, podobně jako v osobním životě. Diskutuje se o nutnosti vědomě se vyhnout scestným představám o domovu, ať už jako o objektivní skutečnosti, nebo jako o něčem nošeném v sobě. Zdůrazňuje se, že domov je sdílený, a tedy i politika vyžaduje společenství a vzájemný vztah. Text polemizuje s fenomenologií a zdůrazňuje, že politický subjekt není absolutní, ale vždy relativní a závislý na druhých. Dále se zkoumá, jak se člověk stává politickým subjektem skrze vstup do politického společenství a získávání politických zkušeností, analogicky k osvojení si jazyka. Kritizuje se pojetí demokracie založené pouze na pragmatismu a zdůrazňuje se její smysl v umožnění občanům cítit se „dospěle doma“ v politické společnosti. Závěrem se pojednává o problému lidí, kteří v dané společnosti žijí, ale politicky doma nejsou, a navrhuje se, že demokracie musí mít program pro jejich začlenění.
{Subjekt}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 6. 1989
Tato filosofická reflexe se zaměřuje na ontologický status lidského jáství v kontextu jeho tělesnosti a intencionality. Text zkoumá podstatu subjektu a proces jeho konstituování prostřednictvím jednání, které autor označuje jako realizace. Subjekt se neustále utváří svými akcemi, přičemž tělo a duševní procesy slouží jako nezbytný základ, avšak charakter a sklony nelze redukovat pouze na fyzično. Sebepoznání je nahlíženo jako komplementární proces k poznávání vnějšího světa. Klíčovou roli zde hraje tvořivost vědomí i nevědomí: subjekt nejprve konstruuje myšlenkové modely či obrazy sebe sama, které následně konfrontuje s praktickou zkušeností. K vlastní identifikaci dochází skrze tyto vytvořené konstrukty. Úvaha zdůrazňuje dynamickou povahu subjektivity, která není předem daná, ale vzniká v interakci mezi tělesným zakotvením, volním jednáním a reflexivní modelací identity. Autor se tak vymezuje proti mechanistickému chápání člověka a klade důraz na aktivní roli vědomí v procesu sebeustavení.
Politická filosofie IX
Tento přepis diskuse z roku 1989 se zaměřuje na koncept politické filosofie a revoluce. Hlavní diskutující, Hejdánek, a další účastníci rozebírají povahu politiky, její vztah k etice a modernímu pojetí politiky jako autonomní sféry. Velká část debaty je věnována tématu revoluce, včetně jejího mýtického opáru, nutnosti rozlišovat mezi nadšením a automatickým pozitivním výsledkem, a riziku vzniku nového establishmentu. Diskutuje se také o "revoluci hlav a srdcí" oproti fyzické revoluci, přičemž se zdůrazňuje, že skutečná změna musí vycházet zevnitř jednotlivce. Závěr se dotýká i americké a francouzské revoluce a zkoumá, zda tyto revoluce byly založeny na principech svobody a rozumu, nebo zda se jednalo spíše o vzpouru či násilí. Diskuse se dotýká i role tradice, občanské angažovanosti a nutnosti politického dialogu.
Politická filosofie – závěr
Tento přepis představuje diskusi o podstatě politické filosofie a její reflexi v právních a ústavních textech, zejména v kontextu událostí kolem roku 1989. Rozhovor poukazuje na obtíže při definování základních pojmů, jako je právo na práci či vlastnictví, které vyvstávají z rozporů mezi politickými zájmy a filosofickými kořeny. Diskuse se dále prohlubuje do problematiky filosofického vědomí a jeho propojení s právem a politikou. Velká část debaty se věnuje kritériím pro hodnocení filosofických teorií a jejich vzájemnému srovnávání. Zkoumá se, zda existují univerzální měřítka pro hodnocení pravdivosti a kvality filosofických konceptů, a zda lze filosofii hodnotit na základě objektivních či subjektivních kritérií. Diskutuje se o rozdílech mezi filosofií a ideologií, o roli osobního přesvědčení a o nezbytnosti filosofických měřítek pro rozvoj myšlení. Závěrem se debata dotýká i otázky krásy a jejího vztahu k pravdě v kontextu filosofického bádání.
[„První filosofie“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1989
Text definuje „první filosofii“ jako experimentální složku filosofického zkoumání, která vytváří základní pojmové rozvrhy a vztahy. Tato disciplína se rozvíjí ve dvou vzájemně se doplňujících směrech – spekulativním a zkušenostním. Autor zdůrazňuje potřebu neustálé kritické revize těchto pojmů, přičemž jako příklad uvádí historické selhání antického řeckého aparátu v kontrastu k hebrejskému chápání víry a pravdy. Právě hebrejské pojetí víry považuje za klíč k řešení aktuálních krizí evropské a světové kultury. „První filosofie“ tak není odtržena od reality, ale představuje nezbytný základ pro odpověď na výzvy dneška. Cílem je překonat limity tradičního předmětného myšlení a metafyziky a rozvrhnout nové pojetí víry i myšlení jako celku. Tematika víry slouží jako mezní bod, na němž se ukazuje nedostatečnost dosavadních filosofických přístupů a nutnost zásadní metodologické změny v přístupu ke skutečnosti.
[Evropská myšlenková tradice jako otřesenost orientace víry]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1989
Tato esej kriticky zkoumá evropskou myšlenkovou tradici, kterou autor namísto Heideggerova konceptu „zapomnění na bytí“ definuje jako zásadní otřesenost orientace víry. Autor tvrdí, že křesťanství sice tradici víry dějinně uchovalo, ale zároveň její pravou povahu zastřelo snahou o dogmatickou reflexi za použití filosofických nástrojů, které byly víře cizí. Skutečná víra tak v evropských dějinách působila spíše jako skrytý živel, podobný ponorné řece, který jen občas vystoupil na povrch. Současná krize Evropy je pak nahlížena nikoliv pouze jako krize myšlení, nýbrž jako projev chatrnosti samotné víry, která zapomněla na svůj vlastní původ. I přes toto nepochopení však víra neustále formovala evropský duchovní prostor a vedla k transformaci antického dědictví. Text uzavírá úvahou, že i fenomény typu nihilismu lze při správné interpretaci podstaty víry vnímat jako součást pozitivního, byť skrytého vývoje evropského ducha.
[LOGOS a FYSIS události]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1989
Tento text analyzuje ontologický vztah mezi Logem a Fysis v kontextu jsoucna chápaného jako událost. Zatímco Logos představuje určující řád a zákonitost, Fysis je samotným děním a ukazováním se události. Autor zdůrazňuje, že na vyšších úrovních dochází k rozchodu mezi působením těchto dvou složek, což vyžaduje zavedení pojmu subjektu jako mediátora změn. Ústředním tématem je reaktibilita – schopnost události reagovat na vnější podněty. Protože jsou setkání mezi událostmi z hlediska jejich vnitřní logiky kontingentní, nelze reakci vysvětlit pouhou vnitřní zákonitostí dění směřujícího k zániku. Text argumentuje, že vesmír není řízen jediným monolitickým Logem, ale spíše skrze hierarchii aktivit a reakcí jednotlivých událostí. Subjekt je zde představen jako nezbytný prvek odlišný od celku události i jejího Logu a Fysis, který umožňuje cílenou akci a reakci v nepředvídatelném prostředí.
[LOGOS a FYSIS události]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1989
Tento text se zabývá ontologickým vztahem mezi událostí a jejími konstitutivními principy, LOGEM a FYSIS. Autor odmítá tradiční chápání působení jako mechanického vlivu mezi dvěma jsoucny a zdůrazňuje, že LOGOS ani FYSIS nejsou samostatnými entitami, nýbrž principy, které událost teprve zakládají. Událost neexistuje dříve, než se vztáhne ke svému LOGU; tento vztah je však paradoxní, protože akt vztažení se k LOGU logicky předchází vzniku samotné události, která je jím konstituována. Text v této souvislosti kriticky reflektuje Whiteheadův koncept „pocitů“ (feelings) a zkoumá, jak může událost „reagovat“ na svůj vlastní LOGOS bez předchozího vybavení k reaktivitě. Autor dochází k závěru, že vyřešení tohoto paradoxu vyžaduje transpozici problému na jinou ontologickou rovinu. Jako klíčové řešení navrhuje zavedení pojmu subjektu, čímž se problematika přesouvá z události jako celku k hlubší analýze aktu jejího vzniku a vnitřního ustavování.
[Podmínky setkání dvou událostí]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1989
Tento text zkoumá povahu událostí jakožto základních stavebních kamenů vesmíru a analyzuje podmínky, za nichž mezi nimi dochází k vzájemné interakci. Autor vychází z předpokladu, že události nejsou uzavřenými monádami, ale disponují specifickou reaktibilitou, která jim umožňuje navzájem na sebe působit. Nezbytným předpokladem pro tuto reakci je časová a prostorová blízkost. Autor se však kriticky vyrovnává s problémem, jak definovat blízkost bez předpokladu absolutního newtonovského času a prostoru jakožto nezávislého kontinua, které by existovalo před samotným děním. Navrhované řešení spočívá v pojetí, kde čas a prostor nejsou vnějšími nádobami, ale výsledkem vzájemného prostupování polí nesmírného množství událostí. Tato objektivní síť vztahů tvoří pozadí (kosmos), v němž jsou teprve možné reakce jedné události na druhou. Text tak směřuje k relačnímu chápání časoprostoru, který je neodlučitelně spjat s procesuálním charakterem skutečnosti a množstvím interagujících prvků.
[Všeobecná proměnlivost všeho / Co je „hnací silou“ událostného dění?]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1989
Text se zabývá ontologickou povahou událostného dění a hledáním hnací síly, která události uvádí do pohybu. Autor kritizuje tradiční evropské předmětné myšlení jako nedostatečné pro uchopení události jako jednotného celku. Navrhuje novou „první filosofii“, která by se odvrátila od hledání neměnných entit a soustředila se na dynamiku proměnlivosti. Ústřední tezí je odmítnutí čehokoliv trvalého; výchozím bodem je proces, v němž se i nicota musí proměňovat v něco skrze událost. Tato všeobecná proměnlivost je chápána jako univerzální tlak či energie, která žene událost od jejího počátku k jejímu konci. Autor zdůrazňuje potřebu nové pojmové výbavy, která by čerpala nejen z řecké tradice, ale i z tradic mimořeckých, zejména starohebrejských. Cílem je odhalit strukturu dění a pochopit, jak se události rodí z nicoty a jak v ní opět zanikají po vyčerpání své vnitřní energie. Celkově text volá po radikální proměně filosofického myšlení tváří v tvář současné krizi metafyziky.
[Vztah mezi událostí a LOGOS]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 1989
Tento text zkoumá vztah mezi událostí a principem logu na základě myšlenkového odkazu Hérakleita. Autor rozlišuje mezi logem jako sjednocující silou, která události dodává integritu skrze akt sbírání (legein), a samotným průběhem dění charakterizovaným střídáním jsoucností. Událost se navenek projevuje jako neustálý přechod, kdy se dosud nejsoucí stává jsoucím, aby bylo následně vystřídáno další fází. Logos tyto pomíjivé momenty sjednocuje způsobem, jenž přesahuje vnější pozorování. Dále text uvádí koncept fysis, odvozený od procesů rození a růstu. Fysis je zde chápána jako vnitřní princip vývoje organického celku, který se zásadně liší od pouhého náhodného nahromadění prvků. Práce zdůrazňuje potřebu návratu k původním významům těchto pojmů před jejich pozdějšími historickými posuny v latině a dalších evropských jazycích, aby bylo možné plně pochopit podstatu událostného dění a jeho vnitřního řádu v rámci lidského světa.
Svět divadla a znamení časů
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 18. 7. 1989 ◆ poznámka: Text vyšel s názvem „O divadle“ v samizdatu v Praze 1989. Později vyšel s úpravami v Listech jako „Svět divadla a znamení časů“ (pozn. aut.).
- in: O divadle, 1989, č. 5, str. 3–21
- in: Listy, 24, 1994, č. 3, str. 93–103
- in: Ladislav Hejdánek, O umění, Praha: OIKOYMENH, 2014, str. 70–86
Text Ladislava Hejdánka z roku 1989 reflektuje vztah mezi divadelním uměním, mravní integritou a společenskou realitou v předlistopadovém Československu. Autor vychází z filosofického pojetí logu a sjednocující moci slova, přičemž zdůrazňuje, že posláním umění je vytrhnout člověka z každodennosti a oslovit jej v jeho skutečné situaci. Klíčovým tématem je překračování hranic mezi scénou a životem, které se v roce 1989 projevilo jako spontánní solidarita divadelníků s občanskou společností prostřednictvím protestních petic. Hejdánek analyzuje iniciativu herců nikoliv jako pouhé politické gesto, ale jako symbolický akt mravního probuzení a očištění v situaci mravního vakua. Přirovnáním k Hamletovi a odkazu Jana Palacha autor ukazuje, že divadlo se stává činem, pokud dokáže rozpoznat znamení časů a čelit dějinné výzvě. Text je hlubokou sondou do odpovědnosti umělce a významu pravdy v nesvobodné společnosti.
[Důvody pro přechod od polytheismu k monotheismu]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 8. 1989
Tento text se podrobně zabývá otázkou historického a filosofického přechodu od polyteismu k monoteismu, přičemž autor konstatuje, že toto téma nebylo v odborné literatuře dosud dostatečně analyzováno ani uspokojivě vysvětleno. Hlavní tezí příspěvku je tvrzení, že pro tento zásadní duchovní obrat ve skutečnosti neexistují ryze náboženské motivy; autor se naopak domnívá, že vnitřní náboženské důvody hovoří spíše proti takové změně. Za rozhodující faktor považuje ztotožnění božství s pojmem Pravdy. Z tohoto ztotožnění vyplývá dvojí nahlédnutí: jednak že pravda může být z logické podstaty pouze jedna, a jednak že Pravda představuje nejmocnější a nejsvrchovanější skutečnost v celém světě, což autor dokládá odkazem na biblickou knihu 3. Ezdráš. Celý proces přechodu je tak vnímán jako výsledek nenáboženských a mimonáboženských myšlenkových operací, které skrze filosofické uchopení jednoty pravdy vedly k ustavení monoteistického konceptu boha.
[Víra nemá předmět, ale „nepředmět“]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 8. 1989
Tento text, sepsaný Ladislavem Hejdánkem v srpnu 1989, se zamýšlí nad ontologickou povahou víry. Autor se ptá, proč je pro člověka tak obtížné přijmout skutečnost, že víra postrádá vnější předmět. Místo toho se víra vztahuje k takzvanému „nepředmětu“. Tento nepředmět není jsoucnem, které by již existovalo v hotové podobě nebo na nás čekalo jako budoucí fakt. Naopak se jedná o nejsoucno, které má charakter naléhavé výzvy či apelu adresovaného člověku. Role člověka ve vztahu k víře tak není pasivní; je vyzván, aby se podílel na „instalaci“ a uskutečnění tohoto nejsoucna v reálném světě skrze svou aktivní asistenci. Text tak redefinuje víru nikoli jako vztah k transcendentní entitě, ale jako tvůrčí spoluúčast na vzniku nového smyslu a skutečnosti, která teprve přichází. Hejdánkova reflexe zdůrazňuje existenciální zodpovědnost jednotlivce, který svým postojem a činy dává tomuto „nepředmětu“ konkrétní podobu v čase a prostoru.
[Filosof musí naslouchat, nejen dávat průchod svým pocitům a nápadům]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 1989
Text z roku 1989 se zabývá povahou filosofické práce v kontextu přijatého úkolu či „společenské objednávky“. Autor zdůrazňuje, že takový úkol není pouhou příležitostí k reprodukci dřívějších myšlenek, ale závazkem k novému a hlubšímu promýšlení. Filosof musí konfrontovat své dosavadní postoje s novými skutečnostmi a kontexty, což vede k výsledkům, které jsou překvapivé i pro něj samotného. Proces myšlení je zde přirovnáván k básnictví, neboť vyžaduje schopnost naslouchat a nechat se oslovit vnějšími podněty, spíše než jen ventilovat vlastní pocity a nápady. Důležitým závěrem je rozlišení mezi osobním životem a myšlením filosofa na jedné straně a jeho formální, „ex cathedra“ filosofií na straně druhé. Filosofická praxe je tedy procesem neustálého dialogu a otevřenosti, kde subjektivita ustupuje nárokům samotného tématu a širších souvislostí, čímž vzniká dílo přesahující autorův původní vnitřní svět.
Víra jako základ svobody subjektu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1989? ◆ poznámka: Janu Šimsovi k šedesátinám; nedokončeno
Tento článek se zabývá podstatou filosofických problémů a tím, jak je filosofie zkoumá. Autor zdůrazňuje, že filosofické myšlení vyžaduje dva klíčové postupy: schopnost identifikovat skutečné problémy a schopnost chápat je v širších souvislostech dosavadního myšlení. Slovo „problém“ je etymologicky odvozeno z řeckého slova „proballein“, což znamená házet vpřed, klást nebo nastrkovat, často s obranným či varovným významem. Uvědomit si problém znamená uvědomit si potenciální ohrožení nebo záchranu, přičemž problém má jak subjektivní, tak transsubjektivní aspekt. Je to výzva, na kterou musíme reagovat, abychom se mohli bránit nebo najít řešení. Autor ilustruje své teze na příkladech „pravdy“ a „subjektivity“, které se v moderním myšlení staly klíčovými, ale obtížně uchopitelnými problémy. Tvrdí, že současné filosofické myšlení je konfrontováno s fundamentálním problémem vztahu mezi „oslovujícím“ (např. pravda jako výzva) a „osloveným“ (subjekt jako adresát této výzvy). Tento vztah je odlišný od pouhé interpretace textu a vyžaduje hlubší porozumění tomu, co text nebo výpověď implikují nad rámec toho, co je explicitně řečeno. Porozumění problému tedy spočívá v pochopení jeho výzvové povahy a v nalezení vhodné odpovědi, nikoli pouze ve faktickém stavu věcí.
Filosofická propedeutika a filosofická politika I [FF UK]
Tento dokument je přepisem přednášky z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy z roku 1989, která se zaměřuje na filosofickou propedeutiku a politiku. Diskuse se točí kolem interpretace Descartesova pochybování jako metody k dosažení jistoty. Jedna z hlavních debat se vede o tom, zda je možné všechno principielně zpochybnit, aniž bychom se ztratili v nekonečné práci s pochybnostmi, nebo zda pochybnost sama o sobě již spočívá na určitém (byť nejistém) základě. Klíčovým tématem je reflexe a problematizace pozic, z nichž naše pochybování vychází. Dále se přednáška dotýká otázky integrace myšlení, kde se argumentuje, že tendence k integraci předchází vědomí a myšlení a je přítomna již na úrovni smyslového vnímání a instinktivních reakcí živočichů. Přednášející upozorňuje na to, že lidský vývoj, zejména rané dětství a tzv. imprintingové období, hraje zásadní roli v osvojování pojmů a poznávání světa, což je v kontrastu s tradiční představou o abstrakci z vjemů. Diskuse poukazuje na to, že lidské myšlení není jen pasivním přijímáním dat, ale aktivním procesem utváření a zkoušení pojmů.
Pojetí pravdy a budoucnost Evropy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 28. 10. 1989 ◆ poznámka: Přečteno 3. 11. 89 jako příspěvek k mezinárodnímu semináři „Central Europe – Culture Perplexed“, Wroclaw 3.–5. 11. 1989
Článek se zabývá klíčovou otázkou pojetí pravdy v kontextu politických a společenských změn v Evropě roku 1989. Autor staví do kontrastu studentský protest, který zdůrazňuje, že „naše věc musí sloužit pravdě“, s politickým narativem, že „pravda slouží naší věci“. Tento střet myšlenek je zasazen do širšího kontextu hluboké krize evropské civilizace, nejen na Východě, ale i na Západě. Autor argumentuje, že navzdory technologickým a ekonomickým problémům je zásadní změnou myšlení (metanoia), která vychází z odlišného pojetí pravdy. Tato pravda, opírající se o biblické a středověké tradice (např. Jan Hus), je chápána jako něco, co je „nade vše větší a silnější“ a co „má být“, nikoli jen jako odvozenina z bytí. Zdůrazňuje, že skutečná realita je nejen daná, ale i „ta pravá“, která nás oslovuje a vyžaduje naši aktivní odpověď. Budoucnost Evropy závisí na schopnosti naslouchat této výzvě pravdy a přijmout za ni odpovědnost, což vyžaduje zásadní proměnu myšlení a návrat k evropským tradicím naslouchání a pokory.
Lidská práva, budoucnost Evropy a jedna česká tradice
docx |
pdf |
html
◆ článek, česky, vznik: 13. 11. 1989 ◆ poznámka: Původně 1989, připraveno pro mezinárodní konferenci, které krátce po zahájení policie zabránila v pokračování.
- in: Reflexe, 1990, č. 4, str. 9.1–9
- in: Vandkunsten, 1990, č. 2, str. 72–82 (dánsky)
Tento text z roku 1989 analyzuje politické a společenské změny ve střední a východní Evropě v širším historickém a filosofickém kontextu. Autor srovnává komunistickou hegemonii s pobělohorskou rekatolizací a zdůrazňuje potřebu návratu k demokratickým tradicím české reformace. Hlavním tématem je kritická reinterpretace lidských práv, která by neměla být chápána jako vrozené vlastnosti jednotlivce, ale jako etické závazky a povinnosti vůči druhým. Autor čerpá ze specifické české tradice, která vnímá pravdu jako nepředmětnou skutečnost, jež je mocnější než jakékoli „jsoucno“ a vítězí nad ním. Tato koncepce pravdy, rozvíjená mysliteli jako Jan Hus, T. G. Masaryk či Emanuel Rádl, nabízí cestu k překonání evropského nihilismu a k hlubší demokratizaci společnosti. Text vyzývá k „metanoia“ – změně smýšlení – a k aktivnímu přijetí odpovědnosti za odkaz národní minulosti, což představuje zásadní český vklad do budoucí identity sjednocené Evropy.
Filosofie a politika
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 18. 11. 1989 ◆ poznámka: přednáška v Pardubicích
Přednáška se zabývá vztahem mezi filosofií a politikou, přičemž jako klíčový moment identifikuje osobnost Sókrata. Diskutuje se o historickém kontextu vzniku filosofie v antickém Řecku, o rozdílech mezi městským státem (polis) a moderním státem, a o počátečních politických angažmá filosofů, jako byli Pýthagorejci. Text analyzuje vývoj od aristokraticky orientovaných myslitelů k demokratickým tendencím, a zvláště se zaměřuje na roli sofistů a jejich vztah k politice. Klíčovou roli hraje Sókratův boj proti sofistice, který je vnímán jako zásadní pro budoucí vývoj filosofie. Přednáška dále zkoumá Sokratovu loajalitu k obci navzdory nespravedlivému odsouzení a jeho přesvědčení o nadřazenosti pravdy nad politickými zájmy obce. Diskutuje se také o smyslu politické angažovanosti filosofa, o jeho poslání a povinnosti vůči obci a pravdě, a o tom, jak se filosofie od počátečního zkoumání přírody (fysis) posunula k hlubšímu zájmu o obec (polis) a člověka jako politickou bytost (zoon politikon). Závěrem se přednáška dotýká otázky, jak má být obec zřízena, aby v ní mohla zaznít pravda, a zdůrazňuje, že filosofie nejlépe slouží obci skrze službu pravdě.
Jde o budoucnost této země. Rozhovor s Ladislavem Hejdánkem dne 27. 11. 1989
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: 27. 11. 1989
- in: Kostnické jiskry, 74, 1989, č. 42, str. 3 (13. 12.)
V tomto rozhovoru z 27. listopadu 1989 reflektuje filosof Ladislav Hejdánek překotné události sametové revoluce. Kriticky hodnotí roli křesťanů v československé společnosti, přičemž poukazuje na hlubokou mravní krizi v řadách protestantů a jejich dřívější přizpůsobování režimu, zatímco oceňuje duchovní vzestup katolíků. Hejdánek analyzuje vývoj opozice od reformních snah roku 1968 přes působení Charty 77 až po tehdy vznikající Občanské fórum. Zdůrazňuje, že politická svoboda musí být doprovázena hlubokou duchovní a intelektuální obrodou národa. Východisko spatřuje v kritickém navázání na tradici českého myšlení, reprezentovanou zejména T. G. Masarykem a Emanuelem Rádlem. Budoucnost země vidí v aktivním zapojení do evropského kontextu, kde by mělo Československo přispět svým mravním úsilím k celkové obrodě Evropy a pojímat českou otázku jako otázku světovou. Prvním úkolem pro budoucí rozvoj je pak důkladná znalost vlastních myšlenkových kořenů a schopnost vést otevřený vnitronárodní dialog.
Svobodný duch a univerzita
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 27. 12. 1989 ◆ poznámka: Odevzdáno do redakce LN 28. 12. 1989. Části vyznačené hranatými závorkami vypustila redakce (pozn. aut.).
- in: Lidové noviny, 3, 1990, č. 4, str. 8 (17. 1.)
- in: Akademický bulletin Akademie věd České republiky, 17, 2009, č. 7–8, str. 24–25 ◆ text | publikace
Text "Svobodný duch a univerzita" z roku 1989 reflektuje hlubokou krizi moderní univerzity, která se vlivem úzké specializace a fragmentace proměnila v pouhou "pluriverzitu" zaměřenou na produkci odborníků. Autor kritizuje odklon od původního ideálu univerzity jako společenství učitelů a studentů usilujících o poznání světa jako celku. Zdůrazňuje, že univerzita nesmí sloužit pouze státu či společnosti, ale především pravdě. Pravda je zde chápána nejen jako popis stávající skutečnosti, ale v komenském duchu jako perspektiva nápravy věcí v napětí mezi tím, co je, a tím, co má být. Klíčovou roli v tomto procesu hraje filosofie, která jako jediná disciplína udržuje vztah k celku a brání ztrátě smyslu v záplavě faktických poznatků. Univerzita je tak pojata jako institucionální vyjádření svobody ducha, která je nezbytná pro mravní a duchovní zdraví celé společnosti.
1990
Co dnes konzervovat?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: leden 1990 ◆ poznámka: přípravné poznámky ke glose viz Myšlenkový deník 89/588 (1989.4)
- in: Lidové noviny, 3, 1990, č. 7, str. 2 (27. 1.)
Text Ladislava Hejdánka z roku 1990 kriticky analyzuje fenomén ustavování konzervativních politických stran v období těsně po pádu totalitního režimu v Československu. Autor se zamýšlí nad zásadním paradoxem: co mohou konzervativci v tehdejší rozvrácené společnosti skutečně konzervovat, když dosavadní řád byl založen na stalinismu a destrukci tradičních hodnot? Hejdánek argumentuje, že pro existenci autentického konzervatismu je nezbytné nejprve vytvořit nebo obnovit struktury a hodnoty, které budou stát za uchování. Vznik konzervativní strany v postkomunistickém kontextu proto paradoxně vyžaduje radikální, téměř revoluční tvůrčí čin – buď v podobě inspirace zahraničními vzory, nebo oživením zapomenutých národních tradic. Autor vyzývá k jasnějšímu vymezení konzervativního programu a upozorňuje, že bez předchozího vybudování pevných základů společnosti zůstává konzervatismus pouze prázdným deklarativním gestem. Úvaha tak otevírá širší debatu o smyslu politických ideologií v době hluboké společenské transformace a o nutnosti aktivního budování nového řádu.
Filosofie – a jazykový koutek
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 11.5–6 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 10.7–8
Text se podrobně zabývá problematikou pravopisu slova filosofie v českém prostředí a ostře vystupuje proti oficiálně prosazované podobě se z. Autor kritizuje jazykové korektory za jejich nedostatečné vzdělání v oblasti etymologie a historie. Zdůrazňuje, že zachování písmene s je klíčové, neboť odkazuje k původnímu řeckému kořeni sofia, tedy moudrost. Filosofie je v tomto pojetí chápána jako vědomé nevědění a neustálé usilování o moudrost, což ji zásadně odlišuje od moderní vědy. Změnu pravopisu autor vnímá jako projev kulturního barbarství, který přirovnává k nesmyslnému psaní slova demogracie. Text je apelem na intelektuální integritu a nekonformitu, přičemž obhajuje právo filosofů užívat jazyk způsobem, který reflektuje hloubku a smysl jejich povolání. Jazyk zde není chápán pouze jako nástroj sdělování, ale jako základní nositel významu, který nesmí být svévolně deformován úředními pravidly.
Filosofie a nacionální ideologie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990?
- in: Reflexe, 1990, č. 3, str. 9.4–7
- in: Ladislav Hejdánek, Češi a Evropa, vyd. Jan Hron, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, str. 89–91
Text se zabývá vztahem mezi filosofií a nacionální ideologií v kontextu porevolučního Československa. Autor kritizuje přežívající romantické a násilně objektivizující chápání národa založené na jazyce či původu. Proti tomuto pojetí staví koncept národnosti jako individuální volby a politické příslušnosti, přičemž čerpá z příkladů antického Říma či Spojených států. Tvrdí, že příslušnost k národu není objektivním faktem, nýbrž subjektivním rozhodnutím každého jednotlivce. Autor apeluje na možnost přihlásit se v rámci sčítání lidu k národnosti československé či dokonce evropské. Překonání nacionalistických atavismů a přijetí širší identity považuje za nezbytný předpoklad pro budoucí demokratickou integraci do sjednocené Evropy. Text zdůrazňuje, že skutečné řešení státoprávních sporů musí vycházet z respektu k lidským právům a individuálnímu sebeurčení, nikoliv z vnucených ideologických konstruktů.
Ještě k Rádlově profesuře
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 10.18–21 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 10.4–6
Tento text reaguje na esej K. Žádného „Emanuel Rádl – náš současník“ a vyvrací domněnky o údajném ochlazení vztahů mezi Emanuelem Rádlem a T. G. Masarykem po vzniku Československa. Autor odmítá tvrzení, že by Masaryk nesl vinu na tom, že Rádl nebyl při rozdělení pražské univerzity zařazen na filosofickou fakultu. Vysvětluje, že toto rozhodnutí bylo v kompetenci autonomní akademické obce, přičemž klíčovou roli hrál odpor Františka Krejčího, který upřednostnil pozitivistickou linii. Studie dále analyzuje hlubší intelektuální vazbu mezi oběma mysliteli a ukazuje, že Rádl byl skutečným pokračovatelem Masarykova odkazu právě proto, že jej dokázal kriticky domýšlet a korigovat tam, kde jiní zůstávali u povrchního uctívání. Autor kritizuje Žádného argumentaci založenou na vnějších okolnostech, jako je neúčast u „pátečníků“ či absence Masarykova jména v Rádlově posledním díle, a vyzývá k soustředění na podstatné myšlenkové souvislosti namísto „filosofických drbů“.
Ladislav Hejdánek – Milan Balabán – Petr Pokorný: Panelová diskuse [ETF UK]
Tato panelová diskuse z ETF UK z února 2026 se zaměřuje na publikační činnost a veřejné působení teologů, zejména s ohledem na generační rozdíly a specifika českého prostředí po roce 1989. Účastníci diskutují o prioritách bádání, nutnosti propojení s mezinárodními fóry a o roli publikačních výstupů pro mladší i starší generace. Zaznívá obava z nedostatečné publikační aktivity a nedostatečného zapojení do širší společenské diskuse, což je částečně přičítáno administrativní zátěži a generačním rozdílům ve studijních možnostech. Diskuse se dotýká také otázky specializace v kontextu malé české teologické fakulty, kde je zdůrazňována potřeba eklektičtějšího přístupu a reflexe smyslu teologie jako celku. Závěrem se debata obrací k praktickým úkolům, jako je koordinace s jinými fakultami a strategická koncentrace na vybraná témata pro zviditelnění fakulty na univerzitní půdě a ve veřejném prostoru, přičemž je varováno před perfekcionismem jako možnou výmluvou pro nečinnost.
Malá lekce
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: leden 1990 ◆ poznámka: přípravné poznámky ke glose viz Myšlenkový deník 89/589 (1989.4)
- in: Lidové noviny, 3, 1990, č. 7, str. 1 (27. 1.)
- in: Ladislav Hejdánek, O umění, Praha: OIKOYMENH, 2014, str. 87
Esej se zabývá návštěvou Franka Zappy v Praze roku 1990 a reakcí veřejnosti i tehdejší velvyslankyně USA Shirley Templeové-Blackové. Autor využívá této události k hlubší úvaze o vztahu mezi státem a kulturou. Zdůrazňuje, že neznalost rockového idolu ze strany státní úřednice není chybou, ale spíše symbolem zdravé odluky kultury od politiky. Text volá po nezávislosti kulturního života na státní moci, podobně jako je v sekulárním státě oddělena církev. Autor varuje, že přílišné propojování kultury s profesionální politikou bývá ke škodě umění. Stát by se měl podle něj omezit pouze na zajišťování základního řádu a podmínek pro tvorbu, aniž by do ní obsahově zasahoval. Přílet hudebníka na Ruzyni tak slouží jako malá politická lekce o autonomii občanské společnosti. Tento přístup je nezbytný pro zachování svobody a prevenci zneužívání kultury k politickým účelům, což je aktuální zejména v postrevolučním období.
Návrat do dějin a zítřek Evropy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 1990/1991 ◆ poznámka: přípravné body k zatím blíže neurčenému vystoupení
Dokument se zabývá dopady konce studené války a pádu železné opony na Evropu, zejména na země střední a východní Evropy. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se tyto národy emancipovaly a získaly možnost hlubšího zapojení do Evropy, avšak Západní mocnosti tehdy neprojevily dostatečné porozumění pro celoevropské otázky. V konfrontaci s fašismem, nacismem a bolševismem Západ selhal v obraně principů a spoléhal se spíše na zbraně než na nové myšlenky. Současné mírové strukturální změny v Evropě, včetně rozpadu sovětského bloku, představují mimořádnou příležitost. Národy, které se nemohly rozvíjet v kontaktu se Západem, nyní hledají novou identitu a místo v Evropě, jejíž jednota nemůže být pouze ekonomická a technická. Jejich odlišná historická zkušenost je klíčová a neměla by být vnímána jen jako handicap. Střední Evropa vykazuje rychlý proces uvědomění si odpovědnosti za vlastní osudy i za kontinent jako celek, což naznačuje hlubší pocit sounáležitosti a evropanství než na Západě. Budoucnost Evropy nespočívá jen ve vědě a technice, které jsou ambivalentní, ale v kulturní a duchovní obnově. Je nutný dialog mezi oběma částmi Evropy, založený na analýze současné ideové, kulturní a duchovní krize. Nejde jen o návrat střední a východní Evropy do dějin, ale o to, zda se Evropa sama stane jednotou "v duchu a v pravdě".
Návrat do Evropy?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990
- in: Lidové noviny, 3, 1990, č. 63, str. 1 (18. 5.)
- in: Ladislav Hejdánek, Češi a Evropa, vyd. Jan Hron, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, str. 36–37
Text kriticky zkoumá populární porevoluční heslo o návratu do Evropy. Autor upozorňuje, že ačkoliv jsme geograficky Evropu nikdy neopustili, naše morální a duchovní integrita byla poškozena desetiletími přizpůsobování se totalitnímu režimu. Varuje před tím, aby se tento návrat omezil pouze na přejímání západních ekonomických a technických norem. Skutečný návrat vyžaduje hlubokou reflexi vlastního stavu a jasnou hierarchii hodnot. Autor zdůrazňuje, že návrat do minulosti není možný; Evropa, o kterou bychom měli usilovat, je společným projektem budoucnosti. Tato budoucí Evropa musí být celistvá a musí k ní směřovat i západní země, které rovněž čelí vlastním krizím a ztrátě orientace. Cesta zpět tedy nesmí být pouhou imitací současného Západu, ale aktivním úsilím o vytvoření nové, hodnotově ukotvené evropské integrity.
Pojetí národa a národnostní otázky u Emanuela Rádla
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 1990 ◆ poznámka: Vybráno z myšlenkových deníků z roku 1990.
Tento článek zkoumá pojetí národa a národnostní otázky u Emanuela Rádla, s důrazem na jeho kritiku organického a jazykového chápání národa a prosazování politického pojetí. Rádl zdůrazňuje, že národ není primárně dán přírodou, rasou či jazykem, ale že je to ideál, úkol a program, který má být teprve vytvořen. Vysvětluje, že individuální práva jsou založena v mravním přesvědčení jednotlivce, ale primárně se vztahují na kolektivní práva. Rádl kritizuje romantické a minulostí dané pojetí vlastenectví a obhajuje svobodný národ, který se řídí rozumem a programem orientovaným na budoucnost. Zabývá se také konceptem československého národa jako politického společenství občanů, nikoliv jako etnicky či jazykově definovaného celku, a odmítá model národního státu jako anachronický a zdroj konfliktů. Jeho myšlenky o národu jako ideálu a programu, který má být aktivně budován, jsou stále aktuální.
Polezeme po stromech?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990
- in: Lidové noviny, 3, 1990, č. 93, str. 1 (22. 6.)
Text z roku 1990 kriticky reflektuje otázku české a slovenské národní identity v kontextu tehdejších politických změn. Autor se opírá o myšlenky Emanuela Rádla a Ludvíka Vaculíka, přičemž odmítá tradiční kmenové pojetí národa založené na jazyku a historii ve prospěch pojetí politického. Argumentuje, že národ není dán minulostí, ale společnou vůlí k budoucnosti. V textu se zdůrazňuje rozpor mezi názory znalců a většiny v demokracii a varuje se před regresivním nacionalismem, který by mohl vést k rozdělení. Autor navrhuje, aby se Češi a Slováci identifikovali spíše s širším středoevropským nebo evropským celkem, čímž by překonali přežité herderovské dědictví. Esej vyzývá k dospělosti v národním uvažování a k opuštění metaforického lezení po stromech, tedy k příklonu k modernímu, občanskému a nadnárodnímu společenství, které je pro budoucnost obou národů zásadní.
Rozhlasová diskuse Výzvy přítomnosti [o svobodě]
Tato rozhlasová diskuse z roku 1990, nazvaná "Výzvy přítomnosti", se zabývá svobodou a její náročností pro lidské bytí. Ladislav Hejdánek a Václav Benda, hosté pořadu, reflektují vývoj po pádu komunismu. Diskuse se stočí ke sdělovacím prostředkům a jejich vlivu, zejména po sporech mezi bývalými disidenty, jako je konflikt mezi Petrem Cibulkou a Václavem Havlem. Oba hosté se shodují, že spory mezi disidenty mají dvojí povahu: jednak logickou, vyplývající z rozdílných politických orientací po pádu totality, a jednak mravní, která diskredituje dřívější disent. Oba také kriticky hodnotí současný stav sdělovacích prostředků, které podle nich trpí povrchností, nedostatkem hlubšího myšlení a vlivem zahraničního kapitálu, což podkopává jejich důvěryhodnost a schopnost informovat společnost. Závěrem se debata dotkne i otázky národní bezpečnosti a nutnosti mezinárodní spolupráce ve Střední Evropě.
Rozhovor o socialismu, současných problémech a globalizaci
Tento rozhovor, vedený v roce 1990, se zabývá definicí socialismu, jeho vztahem ke křesťanství a demokratickým principům. Diskutující odmítá ztotožnění socialismu s čtyřicetiletým komunistickým režimem, zdůrazňuje jeho kořeny v přátelství a spolupráci a propojení s evropskými tradicemi. Kriticky hodnotí i některé aspekty křesťanství, pokud opustí principy soucitu a pomoci bližnímu. Dále se rozhovor věnuje myšlence komunismu v kontextu prvotní církve a Marxově interpretaci, přičemž zdůrazňuje rozdíl mezi společným vlastnictvím věcí a přátelskými mezilidskými vztahy. Dotýká se také konceptu globalizace, který je vnímán jako nevyhnutelný vývoj, k němuž je třeba přistupovat s kritickým rozlišením pozitivních a negativních aspektů, nikoli s kategorickým odmítáním. Závěrem se rozebírají role národního státu, demokracie a potřeba nového myšlení, které by překonalo úskalí minulosti a směřovalo k udržitelné budoucnosti.
Televizní pořad Sněží, o víře, náboženství atd.
Tento dokument zachycuje diskusi o podstatě víry, jejím vývoji a různých chápáních v rámci křesťanského a širšího světového kontextu. Diskuse se dotýká historického vývoje pojetí víry od Starého zákona přes Ježíše a Pavla až po současnost, s důrazem na rozdíly mezi původním hebrejským významem a řeckými interpretacemi. Účastníci zkoumají, zda je víra jen aktem rozumu, nebo zda zahrnuje i vůli a naději. Dále se řeší, zda je víra vázána na konkrétní obsah (dogmata) či zda je spíše orientací do nejisté budoucnosti. Zvažuje se také role víry v sekularizované společnosti, fenomenologie "něcismu" jako převládající formy ne-víry a potenciální dialog s moderními náboženskými proudy, včetně těch z Východu. Diskuse se dotýká i praktických aspektů víry, jejího vztahu k morálce, humoru a jejího místa v životě člověka, zejména v krizových situacích.
Whitehead ve slovenském překladu [ad: A. N. Whitehead, Veda a moderný svet, Bratislava 1989]
Tato recenze se zabývá slovenským překladem stěžejního díla Alfreda Northe Whiteheada "Věda a moderní svět", který v roce 1989 vydalo nakladatelství Pravda v překladu Jána Bodnára. Text zasazuje vydání do širšího kontextu recepce Whiteheadova myšlení v tehdejším Československu a zdůrazňuje význam jeho filosofie organismu. Autor recenze oceňuje Bodnárův dlouhodobý zájem o Whiteheada, avšak podrobuje kritice konkrétní terminologické a věcné nepřesnosti v překladu, které mohou vést k dezinterpretaci klíčových pasáží o chování elektronů v živém těle. Dále se článek zamýšlí nad širšími problémy překládání náročné filosofické literatury, včetně nedostatečného finančního ohodnocení překladatelů a absence kvalitní odborné kritiky. Navzdory výtkám je slovenské vydání hodnoceno jako velmi záslužný počin, který by měl podnítit další překlady Whiteheadových děl, zejména "Procesu a skutečnosti", do českého či slovenského jazyka za účelem obohacení domácí filosofické terminologie a myšlení.
[Pravda u Jasperse]
docx |
pdf |
html
◆ diskuse | přednáška, česky, vznik: nedatováno, 90. léta ◆ poznámka: z vystoupení na FF UK; zatím přepsáno jen kuse
Článek rozebírá pojetí pravdy a svobody u Karla Jasperse, které vychází z Janova evangelia: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“. Jaspers vidí svobodu jako poznanou nutnost a její kořen v pravdě. Svoboda bez pravdy je prázdná, smysl má pouze tehdy, když má obsah a směřuje k „společné pravdě“, která nás ukotvuje v jazyce, pravidlech a respektu k druhým, i když jsme protivníky. Bez svobody a respektu k ní není mír. Pravda není něco hotového, ale neustálé hledání, na cestě. Jaspers radikálně obrací tradiční pojetí pravdy: primární není obsah (adequatio rei et intellectus), ale způsob myšlení, jak je obsah sdělován. Pravda se proto vzdaluje, když se chováme nepřiměřeně, naše duše je slepá a duch hluchý, když přestáváme komunikovat. Způsob myšlení je důležitější než obsah, ať už je jakkoli „dobrý“ či „zlý“. Autor kritizuje naivní víru v „svobodný svět“ a zdůrazňuje, že svoboda je šance, kterou je třeba uchopit s vážností, nikoli stav, který máme automaticky. Úvahy o Jaspersově životopise a jeho vztahu ke Kierkegaardovi doplňují text, který kriticky zhodnocuje i některé aspekty Jaspersova myšlení, například jeho pojetí dějin a vztah k morálce, a staví jej do širšího filosofického a teologického kontextu.
1990.1 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1990 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Tento soubor filosofických meditací z roku 1990 se zaměřuje na kritickou reflexi vztahu mezi vírou, náboženstvím a filosofií. Autor odmítá tradiční náboženské pojetí Boha a navrhuje jeho nahrazení filosofickým konceptem Pravdy, přičemž navazuje na českou tradici reprezentovanou Emanuelem Rádlem. Klíčovým tématem je fenomenologické rozlišení mezi zkušeností a fenoménem, kde údiv nad fenoménem představuje skutečný počátek filosofování. Text rozvíjí radikální pojetí času, v němž 'apriorní' není to, co je minulé, ale to, co přichází z absolutní budoucnosti. V rámci filosofické antropologie je člověk definován skrze odpovědnost a schopnost reagovat na nepředmětné výzvy. Lidská práva a etický vztah k budoucím generacím jsou chápány jako nároky plynoucí z budoucnosti. Autor rovněž kritizuje dogmatickou objektivizaci Ježíše a zdůrazňuje potřebu návratu k jeho původnímu svědectví víry. Práce směřuje k ontologii události, která překonává tradiční metafyzické kategorie.
1990.2 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1990 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Tento soubor textů představuje přípravné materiály k přednáškám a seminářům Ladislava Hejdánka z počátku roku 1991, zaměřené na úvod do filosofie, filosofickou antropologii a vztah mezi filosofií a teologií. Autor se kriticky vyrovnává s myšlenkami Jana Patočky a Emanuela Rádla, přičemž analyzuje problém hodnot, lidské ex-sistence a tzv. mezních situací. Ústředním tématem je dialektika mýtu a víry, kde mýtus představuje orientaci na minulostní archetypy, zatímco víra je chápána jako aktivní spolehnutí na pravdu přicházející z budoucnosti. Hejdánek dále rozvíjí ontologii události, inspirovanou Whiteheadem, a zkoumá fenomén smrti nikoliv jako popření života, ale jako jeho konstitutivní součást integrovanou do vyššího smyslu. Texty zdůrazňují nezbytnost filosofické reflexe pro integritu teologie i vědy a volají po novém typu myšlení, které překonává tradiční metafyzické schéma subjekt-objekt ve prospěch orientace na nepředmětné výzvy a budoucnost.
1990.4 (strojopis)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ myšlenkový deník – soubor, česky, vznik: 1990 ◆ poznámka: strojopisný blok A5
Soubor filosofických a politických úvah z počátku roku 1990 reflektuje zlomové období po pádu totalitního režimu v Československu. Autor se hluboce zamýšlí nad odkazem Jana Palacha, jehož čin interpretuje jako naléhavou výzvu k národnímu sebeuvědomění a odporu, nikoliv jako pouhé mučednictví. Významnou část textu tvoří analýza myšlení T. G. Masaryka, zejména jeho pojetí realismu, nepolitické politiky a ukotvení českého státu v mravních principech. Autor dále rozvíjí filosofické koncepty týkající se povahy události, času plynoucího z budoucnosti a kritiky předmětného myšlení v návaznosti na Jana Patočku. Text se rovněž věnuje etickému zdůvodnění lidských práv a budoucí úloze Charty 77 v demokratické společnosti. Zdůrazňuje, že politika musí zůstat podřízena mravním imperativům a že intelektuál má povinnost interpretovat výzvy přítomnosti v širším duchovním horizontu. Cílem je najít cestu k nové, nemetafyzické filosofii odpovědnosti.
ad: Milan Machovec: Ježíš pro moderního člověka
Kniha Milana Machovce „Ježíš pro moderního člověka“ (Orbis, Praha 1990) se vyznačuje zajímavým přístupem, který plynule přechází od historického Ježíše k Ježíši kérygmatickému, tedy zvěstovanému. Machovec popisuje Ježíše jako jedinečnou postavu izraelské tradice, která na ni navazuje a rozvíjí ji do nových důsledků. Jeho okolí a následovníci jej interpretovali a představovali, čímž se z Ježíše jako svědka víry stal „předmět“ víry. Tato transformace klade důraz na hlubokou proměnu samotné víry. Autor poukazuje na obtížnost pochopení víry jako aktu spolehnutí na neviditelné, která se v křesťanském kontextu mění v „víru“ v konkrétní, vtělenou a historicky danou bytost. Kniha se zabývá proměnou víry a jejího předmětu v kontextu Ježíšova života a zvěsti.
Antropologie filosofická
Tento text se zabývá vznikem a povahou filosofické antropologie, klíčové disciplíny 20. století. Autor argumentuje, že ačkoli filosofové se člověkem zabývali odjakživa, systematické studium je novější. Zdůrazňuje roli Ludvíka Feuerbacha, který revolucionizoval chápání vztahu teologie a antropologie, a tvrdí, že filosofická antropologie má hebrejské, nikoli řecké, kořeny. Tento nový směr vznikl jako reakce na krizi tradičního filosofického myšlení spojeného s řeckým myšlením a naznačuje přechod k nové, židovské éře myšlení, jak předznamenal F. X. Šalda. Text také poukazuje na Schelerovo tvrzení, že antropologie se stala ústředním bodem filosofické problematiky. S odkazem na
Domov
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: asi první polovina 90. let ◆ poznámka: Text nalezen mezi kartotéčními lístky v Archivu UK, není jasná ani datace, ani příležitost, při které byla přednáška pronesena.
Text zkoumá filosofické pojetí domova a lidské existence skrze prizma adaptace a tvorby umělého prostředí. Autor sleduje vývoj od základních fyzikálních jsoucen přes živé organismy až k člověku, který se odlišuje schopností aktivně přetvářet svět podle svých představ. Tato tvorba umělého prostředí však přináší nové nároky a odpovědnost za vytvořené věci, aby člověk nebyl svými produkty zotročen. Jádrem úvahy je vymezení domova jako specifické součásti lidského „osvětí“. Autor odmítá čistě prostorové chápání domova a zdůrazňuje jeho bytostně časový charakter. Domov není definován tím, co je v daný okamžik zjevné, ale syntézou minulosti, kterou uchováváme v paměti, a budoucnosti, kterou aktivně rozvrhujeme. Být doma znamená přebírat odpovědnost za kontinuitu vlastního světa a jeho neustálou rekonstituci. Domov je tedy dynamický proces, který přesahuje pouhou přítomnost a propojuje lidské bytí s dějinností a mravním rozhodováním.
Emanuel Rádl
Tato práce podrobně mapuje životní osudy a myšlenkový vývoj významného českého vědce a myslitele Emanuela Rádla (1873–1942). Rádl započal svou vědeckou dráhu jako biolog na Karlově univerzitě, kde v rámci svého vitalistického pojetí přírody prosazoval teleologický pohled na živé organismy. Postupem času se však jeho zájem přesunul od přírodních věd k filosofii, etice a náboženství. Jako věrný žák T. G. Masaryka se aktivně zapojoval do veřejného dění, spoluzakládal Realistický klub a významně působil v organizaci YMCA. Stěžejním prvkem jeho filosofie je radikální dualismus oddělující svět faktů od světa hodnot a mravních apelů. Rádl chápal pravdu jako nepodmíněnou výzvu, která "není, ale platí", čímž vytvořil specifickou formu modernizovaného platonismu. Jeho dílo, zahrnující tituly jako Válka Čechů s Němci či Útěcha z filosofie, zdůrazňuje odpovědnost jednotlivce a mravní řád jako základ demokratické společnosti a lidské existence.
Evropa a dějiny
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990?
- in: Lettre Internationale, 1, 1990, č. 1, str. 11–13
- in: Ladislav Hejdánek, Češi a Evropa, vyd. Jan Hron, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, str. 38–47
- in: Šimona Löwensteinová (vyd.), Evropská civilizace a její problémy. Jubilejní sborník pro Bedřicha Loewensteina (k nedožitým devadesátinám) / Die europäische Zivilisation und ihre Probleme. Festschrift für Bedřich Loewenstein (zum nichterreichten neunzigsten Geburtstag), Kulmbach: Nakladatelství a knihkupectví Šabat, 2019, str. 114–133 (zkrácená a mírně upravená varianta; vyšlo pod názvem Evropa a evropanství / Europa und das Europäertum)
Esej z roku 1990 kriticky reflektuje dobová hesla o „návratu do Evropy“ a „do dějin“. Autor odmítá představu, že dějiny jsou vnější prostor, do něhož lze znovu vstoupit; dějiny jsou naopak neustále tvořeny aktivními dějinnými subjekty. Klíčovým rysem dějinnosti je specifický vztah k budoucnosti, který nahrazuje archaické lpění na mýtech a minulých archetypech. Tento myšlenkový obrat, pramenící v tradici starého Izraele a rozvinutý v křesťanství, definuje Evropu jako dějinnou událost a úkol, nikoliv jen geografický celek. Hejdánek varuje před úskalími modernity, která budoucnost vyprazdňuje, a před pouhým napodobováním západních vzorů. Zdůrazňuje, že národy střední a východní Evropy z dějin nikdy nevypadly, a vyzývá k aktivnímu převzetí odpovědnosti za společnou evropskou budoucnost. Ta vyžaduje schopnost naslouchat nepředmětným výzvám a kriticky navazovat na tradici evropské reflexe. Budoucnost Evropy tak závisí na tom, zda její obyvatelé zůstanou dějinotvornými bytostmi.
Fenomény Prahy
Tento dokument představuje přepis rozhlasového pořadu Symposion z roku 1990, v němž skupina nezávislých expertů diskutuje o strategickém plánu rozvoje Prahy pod názvem "Praha 2010". Debata, moderovaná sociálním ekologem Bohuslavem Blažkem, se zaměřuje na hledání rovnováhy mezi historickou kontinuitou a nevyhnutelnou modernizací po pádu komunismu. Účastníci, mezi nimiž jsou architekti, historici umění, filosofové a teologové, zdůrazňují význam zachování architektonického detailu, specifické pražské nostalgie a řemeslné kvality navazující na tradice první republiky. Diskutující varují před rizikem, že se historické centrum města promění v mrtvý skanzen pro turisty, a kritizují neuváženou výstavbu rozsáhlých administrativních budov. Mezi klíčová témata patří role univerzity jako duchovního a intelektuálního centra, význam vody v městském prostoru a nezbytnost ochrany městských periferií jakožto autentického podhoubí kultury. Panel dochází k závěru, že identita Prahy spočívá v její unikátní kulturní atmosféře a sociálních vazbách. Strategické plánování by proto mělo upřednostnit kulturní hodnoty před čistě technokratickými a ekonomickými přístupy, aby byla zachována neopakovatelná tvář hlavního města v evropském kontextu.
Filosof a politik
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: prosinec 1990
- in: Pochodeň, 1990, č. 285, str. 4 (5. 12.)
Tento text informuje o návštěvě dr. Ladislava Hejdánka v Hradci Králové v roce 1991, kde přednášel na téma vztahu filosofie a politiky. Hejdánek, významný český filosof, signatář a mluvčí Charty 77 a blízký spolupracovník Václava Havla, v článku rekapituluje své životní osudy poznamenané perzekucí ze strany komunistického režimu i návrat k akademické činnosti po roce 1989. V doprovodném rozhovoru se zamýšlí nad stavem tehdejší společnosti, přičemž varuje před pocitem laciného vítězství a zdůrazňuje, že návrat do Evropy musí být doprovázen vlastním duchovním vkladem čerpaným z národních dějin. Dále rozebírá roli filosofa v obci, která spočívá v určité nezávislosti na většinovém mínění, a specifika křesťansky orientovaného myšlení v postmoderní době. Text vykresluje Hejdánka jako myslitele, který vnímá filosofii ne jako uzavřenou disciplínu, ale jako celosvětový závazek a odpovědnost k pravdě, což dokládá i jeho celoživotní postoj obhájce lidských práv.
Filosofická propedeutika a filosofická politika [ETF UK]
Přednáška Ladislava Hejdánka se zabývá vztahem mezi filosofií a politikou, přičemž varuje před pokušením filosofů podbízet se veřejnému mínění výměnou za společenskou podporu. Autor kritizuje Sókratův provokativní postoj a dává jej do souvislosti s českou plebejskou mentalitou i s poválečnou a polistopadovou politickou situací, zejména v otázce odpovědnosti intelektuálů. Hejdánek dále definuje tři základní rysy filosofického myšlení: principiálnost (návrat k počátkům), systematičnost (vnímání celku) a kritičnost. Kritičnost pojímá jako metodu propracované obezřetnosti, která musí nezbytně zahrnovat sebekritiku. V závěrečné části se text věnuje požadavku na integritu života a díla myslitele, což ilustruje na příkladech Heideggera a Schelera. Hejdánek rovněž nastiňuje svou tezi o překonání mýtického myšlení a o specifickém postavení křesťanství, které odmítá chápat jako pouhé náboženství, ale spíše jako výzvu k osobnímu rozhodnutí a pravdě.
Francie – potíže s Heideggerem
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990
- in: Reflexe, 1985, č. 1, str. 11.4–5 (samizdat)
- in: Reflexe, 1990, č. 1, str. 10.6–7
Text se zabývá kuriózní situací kolem vydání prvního úplného francouzského překladu stěžejního díla Martina Heideggera, Bytí a čas, v roce 1985. Ačkoliv byla Heideggerova filosofie ve Francii velmi vlivná, na kompletní překlad se čekalo dlouhých 58 let od původního vydání originálu. Hlavní příčinou byla zablokovaná autorská práva nakladatelství Gallimard, které po dekády nebylo schopno zajistit dokončení překladu započatého v roce 1964, a zároveň znemožňovalo jiným subjektům dílo vydat. Tato patová situace vyústila v protestní „pirátské“ vydání, které připravil Emmanuel Martineau v omezeném nákladu pro knihovny a odborníky. Autor článku tento počin hodnotí jako sympatický projev odporu proti kulturní stagnaci a nakladatelskému monopolu. I přes pochybnosti o kvalitě narychlo pořízeného překladu zdůrazňuje morální význam takového činu, který upřednostňuje nápravu nešvarů kulturní politiky před striktním dodržováním problematických pravidel. Případ slouží jako univerzální příklad střetu mezi institucionální mocí a potřebami intelektuální obce.
Intelektuál a politika
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990
- in: Lidové noviny, 3, 1990, č. 17, str. 2 (3. 3.)
- in: Ladislav Hejdánek, Havel je uhlík. Filosof a politická odpovědnost, vyd. Jan Hron, Praha: Knihovna Václava Havla, 2009, č. 3, str. 85–87
Tento text se zamýšlí nad vztahem mezi intelektuálem a politikou v kontextu porevolučního Československa. Autor reaguje na projev Václava Havla v americkém Kongresu, v němž prezident kritizoval intelektuály za jejich zdrženlivost vůči přímému politickému angažmá. Text oponuje názoru, že jedinou formou společenské odpovědnosti intelektuála je přijetí politické funkce. S odkazem na myslitele jako Rádl, Masaryk či Patočka autor zdůrazňuje, že duchovní život a kritické myšlení tvoří širší základ, z něhož politika teprve vychází. Intelektuál musí zůstat vnímavým pozorovatelem schopným pojmenovávat pravdu, k čemuž je nezbytný jistý odstup od mocenské mašinérie. Text varuje před korumpujícím vlivem funkcí a dogmatismem, přičemž vyzdvihuje nutnost spojení svědomí s rozumem. Skutečným posláním intelektuála není nutně stát se politikem, ale skrze svou nezávislost a službu vyšším principům kultivovat vědomí společnosti a uchovávat prostor pro kritickou reflexi.
Ježíš jako výzva
Text Ladislava Hejdánka z roku 1990 představuje Ježíše Nazaretského nikoli jako předmět náboženské dogmatiky, ale jako ztělesněnou výzvu a „muže víry“. Hejdánek kritizuje tradiční evropské myšlení ovlivněné řeckou metafyzikou (ontotheologií), která víru redukovala na souhlas s naukami. Autor zdůrazňuje, že Ježíšův význam spočívá v jeho radikální orientaci na budoucnost a v jeho „nepředmětném“ pojetí víry, které osvobozuje člověka k tvořivosti. Víra zde není stavem, ale aktem a vztahem k Pravdě, která přesahuje objektivní poznání. Hejdánek se pokouší nahlédnout za nánosy církevních deformací k historickému Ježíši, který svým univerzalismem a apelem na svědomí založil základy evropské dějinnosti. Text uzavírá úvahou o potřebě nového typu myšlení, které by dokázalo reflektovat nepředmětné skutečnosti a osobní integritu subjektu víry.
K Sametové revoluci
Tento text představuje neredigovaný přepis diskuse z roku 1990, v níž filosof Ladislav Hejdánek a další účastníci kriticky reflektují étos Sametové revoluce. Hlavním tématem je analýza hesla „nejsme jako oni“, které Hejdánek označuje za nebezpečné a vnitřně nepravdivé. Argumentuje, že skutečná společenská očista vyžaduje, aby každý jednotlivec uznal vlastní podíl viny na fungování minulého režimu, namísto hledání obětních beránků. Diskuse důsledně rozlišuje mezi vinou kriminální, kterou mají řešit soudy, a vinou morální, jež vyžaduje vnitřní nápravu a pokání. Účastníci se dále věnují selhání inteligence, která často podléhala oportunismu a historickému determinismu. Text varuje před uplatňováním kolektivní viny a voláním po mimořádných retribučních zákonech, jež by mohly oslabit právní vědomí. Místo toho zdůrazňuje potřebu mravní práce, osobní odpovědnosti a transparentních demokratických procesů, jako jsou otevřené konkursy, které by měly nahradit politické čistky a zajistit dlouhodobé ozdravení české společnosti.
Neidentifikovaná přednáška [FF UK nebo ETF UK]
Přednáška se zabývá konstrukcí národa a jazyka jako umělých, svévolně definovaných konceptů, které jsou v rozporu s přirozeností. Autor kritizuje nacionalistickou ideologii, která vede k etnickým sporům a konfliktům, jako je tomu v Jugoslávii. Jako příklad uvádí Frízy, kteří si uvědomují svou odlišnost a zvažují vlastní státnost, ačkoliv jsou vnímáni jako součást jiných národů. Dále se rozebírá rozdíl mezi skutečným bytím a umělými konstrukcemi, jako jsou státy a organizace, které vznikají na základě lidské dohody a ne od přírody. Závěrem se přednáška dotýká tématu osvojení si světa (Eigenwelt), které je klíčové pro pochopení lidské zkušenosti, a kritizuje současnou politiku podpory průměrnosti namísto talentu.
Neidentifikovaná přednáška [FF UK nebo ETF UK]
Přednáška se zabývá Hegelovou filosofií státu a občanské společnosti, přičemž zdůrazňuje jeho pojetí státu jako svébytné subjektivity, která usiluje o rozumnost. Autor kriticky hodnotí Hegelovo spojování státu s organickou jednotou a odmítá jeho monistické pojetí státu, které potlačuje individuální svobodu. Klade důraz na původní pluralitu a autonomii jednotlivce jako základ společenského uspořádání. Zkoumá také Hegelovu filosofii času a jeho kritiku předmětného myšlení, které vidí jako překážku pochopení živých bytostí a jejich světa. Přednáška obhajuje návrat k subjektivitě a aktivitě jako klíčovým prvkům poznání a zdůrazňuje, že skutečná svoboda spočívá ve vnitřní svobodě subjektu, nikoliv v objektivních strukturách státu. V závěru text reflektuje problémy spojené s pochopením času a navrhuje nový model myšlení založený na nepředmětných skutečnostech.
Neidentifikovaná přednáška [FF UK nebo ETF UK]
Tato přednáška se zabývá kritickým zhodnocením filosofických konceptů, zejména Jaspersova pojetí transcendence a autentického bytí. Autor analyzuje Jaspersovo používání terminologie a jeho interpretaci pojmu "transcendence", navrhujíc termín "descendence". Diskutuje se také Jaspersova kritika zpředmětňování a jeho snaha vymezit se vůči tradičním termínům jako "Bůh". Dalším tématem je Gilsonův pohled na přirozenou teologii a proměnu chápání Boha. Zásadní část přednášky se věnuje kritice Jaspersových ontologických pozic, které rozděluje do tří typů a vyvrací. Přednášející zdůrazňuje problematickou povahu Jaspersova pojetí bytí, které údajně přesahuje subjekt i objekt a které se nehodí k předmětnému myšlení. Dochází se k závěru, že Jaspers, ačkoli se snaží o nový přístup, zůstává ovlivněn kantovskými a jinými filosofickými konstrukcemi a jeho myšlení postrádá jasné vymezení metodologie pro uchopení autentického bytí či božství, spoléhaje se na "šifry". Závěrem se přednášející kriticky zabývá vztahem logiky, dialektiky a filosofie, zdůrazňuje nutnost rehabilitace dialektiky jako heuristické metody a poukazuje na problémy současné "filosofické logiky".
Neidentifikovaná přednáška [FF UK nebo ETF UK]
Přednáška se zabývá otázkou formulace vyznání a averze vůči filosofii v křesťanské tradici, zejména s ohledem na přechod od středověku k novověku. Vyvíjí se zde kritika tradičního pojetí víry jako pouhého souhlasu s dogmatem, které Jaspers podle autora přejímá, ačkoliv se křesťanství na jedné straně brání. Autor analyzuje Kantův důraz na kritičnost a meze rozumu, který byl teology často nepochopen. Dále se přednáška věnuje povaze zjevení a nutnosti lidské aktivity při jeho pochopení, odlišuje je od pouhého úkazu a kritizuje povrchní interpretace. Zkoumá také Sofoklovu interpretaci času a bytí a metaforu psa jako ilustraci proměnlivosti a celistvosti bytí, která byla v metafyzice často opomíjena. V závěru se přednáška dotýká povahy pravdy, jejího vyjevování skrze úkazy, nutnosti naslouchání a dialogu jako přípravy na vnímání pravdy, a odmítá ztotožnění Bible se Slovem Božím, zdůrazňujíc, že pravda je dar přicházející shůry.
Neidentifikovaná přednáška [FF UK nebo ETF UK]
Přednáška se zabývá vztahem mezi osvícenstvím, filosofií, vírou a zjevením, přičemž kriticky analyzuje koncepty používané filosofem Karlem Jasperse a navazuje na myšlení Immanuela Kanta. Zdůrazňuje se, že Jaspers, ačkoliv se snaží o emancipaci od teologie, zůstává v zajetí některých jejích tradičních pojetí, zejména co se týče chápání víry jako souhlasu s dogmatem či zjevením. Přednášející poukazuje na historické kořeny těchto pojetí v helénské tradici a jejímu vlivu na křesťanskou teologii. Dále se rozebírá problematika zjevení, kde se zdůrazňuje nutnost lidské aktivity a pochopení pro jeho přijetí, a rozlišuje se mezi úkazem a skutečným zjevením. Diskuse se dotýká i povahy pravdy, jejího vyjevování a naslouchání, přičemž se zdůrazňuje, že pravda se neukazuje skrze zázraky či vnější události, ale vyžaduje vnitřní připravenost a aktivní naslouchání. Závěrem se uvádí, že víra je darem, který přemáhá svět a vyžaduje naši odpověď, přičemž dialog a naslouchání druhému jsou klíčové pro pochopení pravdy.
Neidentifikované přípravné body
Tento text představuje soubor přípravných bodů k přednášce z 90. let, které se zabývají vztahem mezi filosofií, myšlením a zkušeností. Autor definuje filosofii jako myšlenkový podnik zaměřený na projasnění lidské existence a pochopení místa člověka ve světě. Klíčovým tématem je dialektika mezi teoretickým „vymýšlením“ a žitou zkušeností. Zkušenost není chápána jako neměnné východisko, nýbrž jako entita, kterou je třeba neustále prověřovat a kultivovat, aby nedocházelo k jednostranným interpretacím či redukcionismu. Text dále analyzuje fenomén reflexe jako trojfázový proces odstupu subjektu od sebe sama, jeho „ekstatického“ pobývání mimo sebe a následného návratu. Zvláštní pozornost je věnována myšlení jakožto svébytnému prožitku a povaze náboženské zkušenosti v kontextu jiných kulturních oblastí, jako je věda či umění. Celkově úvahy směřují k vymezení filosofie jako kritického nástroje, který skrze myšlenkové zpracování zkušenosti usiluje o hlubší porozumění lidskému údělu a poslání.
Občanská společnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: nedatováno, asi 90. léta 20. století ◆ poznámka: datace odvozena od tématu rozhovoru; není jasné, jak bylo s materiálem dále naloženo
Rozhovor s filosofem Ladislavem Hejdánkem z roku 1990 reflektuje stav rodící se demokracie v Československu po pádu komunistického režimu. Hejdánek varuje, že občanská společnost se musí budovat dlouhodobě a nelze ji po desetiletích totality obnovit okamžitě. Kriticky hodnotí transformaci Charty 77 a zdůrazňuje potřebu morální autority, která by korigovala nově vznikající politické strany. Rozebírá fenomén korupce moci a vysvětluje své rozhodnutí nevstupovat do politických funkcí, aby si zachoval kritický odstup a nezávislost. Významnou část rozhovoru věnuje evropské integraci, kterou vnímá primárně jako ideový a kulturní projekt, nikoliv jen ekonomický, a apeluje na spolupráci menších národů. Hejdánek odmítá úzký nacionalismus v česko-slovenských vztazích a zdůrazňuje specifické sociální cítění a demokratické tendence české společnosti vycházející z její historie. V závěru vyjadřuje skepsi vůči vágním politickým konceptům a upřednostňuje věcnou argumentaci a odbornost před prázdnými hesly o vnitřním míru.
Obnova akademickej filozofie na univerzite
docx |
pdf |
html
◆ rozhovor, slovensky, vznik: 1990
- in: Kultúrny život, 1990, č. 35, str. 4, 9 (12. 12.)
Rozhovor s filosofem Ladislavem Hejdánkem z roku 1990 mapuje historii a budoucí směřování československé filosofie po pádu totalitního režimu. Hejdánek reflektuje tradici neoficiálních seminářů, které se rozvíjely pod vedením Jana Patočky a později v rámci Charty 77 jako alternativa k ideologizované akademické půdě. Popisuje represe ze strany státní moci i význam mezinárodní solidarity, zejména spolupráci s Oxfordskou univerzitou. Autor odmítá možnost symbiózy mezi marxistickou ideologií a svobodným myšlením a zdůrazňuje nutnost nového začátku, jenž by měl vycházet z kritického dialogu a specificky české tradice reprezentované osobnostmi jako T. G. Masaryk a Emanuel Rádl. Hejdánek vyzývá k rehabilitaci Masaryka jako hlubokého filosofa a k promýšlení dějin skrze perspektivu subjektivity a etické odpovědnosti. Text nabízí vhled do transformace intelektuálního prostředí, které se snaží překonat izolaci a znovu definovat svou identitu v evropském kontextu.
Prameny a proudy [Mýtus]
Tento rozhlasový pořad z roku 1990 s hosty Ladislavem Hejdánkem a Odilo Štampachem zkoumá vztah mezi mýtem a vírou jako dvěma odlišnými způsoby vnímání světa. Filosof Hejdánek definuje mýtus jako archaickou orientaci na minulost a rituální napodobování pravzorů, což kontrastuje s biblickým pojetím víry. Víra, ztělesněná Abrahamovým vykročením do neznáma, podle něj představuje radikální obrat k budoucnosti, naději a přijetí osobní odpovědnosti namísto pouhého opakování minulého. Teolog Štampach doplňuje tuto reflexi historickým pohledem na inkulturaci křesťanství a jeho střet s pohanskými tradicemi, včetně slovanských. Zdůrazňuje, že jádrem evangelia je poselství o svobodě a „moci bezmocných“, nikoli politická nadvláda. Diskuse se dotýká i transformace pohanských symbolů, jako je svátek nepřemožitelného Slunce, v křesťanské Vánoce. Celkově dokument nabízí hluboký filosofický a teologický vhled do proměny lidského vnímání skutečnosti od mýtického cyklického opakování k lineárnímu dějinnému pohybu vpřed.
Prameny a proudy [První světová válka]
Tento text zachycuje rozhlasový dialog z roku 1990 mezi filosofem Ladislavem Hejdánkem a neznámým tazatelem o odkazu první světové války. Diskuse se zaměřuje na příčiny konfliktu, který Hejdánek interpretuje jako vyústění hluboké systémové krize, pro niž byl sarajevský atentát pouhou záminkou. Ústředním tématem je Masarykovo pojetí války jako „světové revoluce“, v níž se střetl teokratický absolutismus s demokratismem. Hejdánek však Masarykův optimismus koriguje; upozorňuje, že první světová válka nevyřešila zásadní evropské problémy a v mnoha ohledech předznamenala katastrofu druhé světové války. Dialog zdůrazňuje, že demokracie není jen politický systém, ale vyžaduje dlouhodobou kultivaci „demokratů“. V kontextu polistopadového vývoje Hejdánek vybízí k tomu, aby český příspěvek k sjednocené Evropě spočíval v čerpání z vlastních myšlenkových a mravních tradic, nikoliv pouze v ekonomické snaze. Text tak reflektuje postavení malých národů a nezbytnost mravní integrity pro jejich přežití v globálním světě.
Pravda, lež
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ seminář, česky, vznik: nedatováno, po roce 1989 ◆ poznámka: seminář Jednoty filosofické
Tento dokument představuje přepis filosofické diskuse Ladislava Hejdánka a dalších účastníků z roku 1990, která se zaměřuje na vztah mezi křesťanstvím, řeckou filosofií a povahou pravdy. Hejdánek analyzuje historický vývoj křesťanského myšlení od odmítání filosofie k jejímu strategickému využití pro obranu víry, zejména prostřednictvím pojmu „logos“. Významná část debaty je věnována rozlišení mezi mýtickým a pojmovým myšlením, přičemž řecká racionalita je vyzdvihována pro svou schopnost reflexe a rozlišování smyslu od nesmyslu. Diskuse dále zkoumá koncept „intencionálního předmětu“ na příkladu geometrického trojúhelníku, který existuje jako myšlená entita s objektivními vlastnostmi nezávisle na smyslové realitě. V závěru se účastníci věnují teologickým otázkám existence Boha, kritice religiozity jako pouhé lidské zkušenosti a aristotelským kategoriím pohybu, formy a skutečnosti. Hejdánek zdůrazňuje, že pravda není produktem subjektivní zkušenosti, ale živou skutečností, která k člověku přichází a slouží jako vlastní kritérium.
Pravda, lež a ideologie
Ladislav Hejdánek v tomto textu reflektuje metodologii filosofické práce, etiku myšlení a historický vývoj pojmu ideologie. Začíná osobní zpovědí o důležitosti metodické podezřívavosti vůči velkým myslitelům, přičemž vyzdvihuje hodnotu „velkých omylů“, které posouvají poznání dál. Vzpomíná na vlastní zkušenost z padesátých let a zdůrazňuje potřebu intelektuální poctivosti a odmítnutí morálních kompromisů. Jádro textu tvoří rozbor ideologie jako „falešného vědomí“ v tradici Hegela, Feuerbacha a Marxe. Hejdánek kritizuje humanismus jako nedostatečný orientační bod, protože člověk se musí vztahovat k tomu, co jej přesahuje. Dále rozlišuje mezi socialismem, zaměřeným na mezilidské vztahy a solidaritu, a komunismem, akcentujícím společné vlastnictví věcí. V závěru se věnuje vztahu pravdy a lži a varuje, že i nepatrná příměs lži činí z pravdy nebezpečný nástroj, přičemž odmítá jejich chápání jako prostých logických opaků. Text představuje hlubokou sondu do odpovědnosti myslitele v kontextu moderních dějin.
Pravda, lež a ideologie
Tento text představuje filosofickou reflexi pojmů pravda, lež a ideologie. S využitím analýzy kýče Hermanna Brocha autor ukazuje, že ideologie funguje jako vypočítavá intelektuální náhražka skutečného myšlení či náboženství. Ideologie je chápána jako nebezpečná duchovní moc vedoucí k dogmatismu a nesnášenlivosti. Diskuse kriticky hodnotí nacionalismus jako destruktivní „náhražkové náboženství“ a připomíná varování T. G. Masaryka před upřednostňováním národní identity nad mravní pravdou. Skutečná tolerance není definována jako pouhé snášení druhých, nýbrž jako aktivní otevřenost a schopnost naslouchat. Text dále rozlišuje mezi pojmy erós a agapé, přičemž lásku v křesťanském smyslu popisuje jako konkrétní čin v čase, nikoli jako nadčasový sentiment. Závěrem se autor dotýká morální odpovědnosti za dějiny, konkrétně poválečného vyhnání českých Němců, a zdůrazňuje, že autentická existence vyžaduje přiznání viny a neustálou sebekritičnost vůči vlastním přesvědčením i mocenským strukturám.
Přirozený svět
Tento dokument představuje přepis rozhlasové diskuse o zásadním díle Jana Patočky „Přirozený svět jako filosofický problém“. Účastníci debaty, Ladislav Hejdánek, Jan Sokol a Miroslav Petříček, rozebírají Patočkovo pojetí přirozeného světa v kontrastu ke světu moderní vědy. Zatímco věda svět objektivizuje a konstruuje skrze matematické modely, přirozený svět (Lebenswelt) představuje sféru bezprostřední lidské zkušenosti a domova. Diskuse sleduje vývoj tohoto pojmu od Edmunda Husserla k Patočkově vlastní asubjektivní fenomenologii. Klíčovým tématem je krize moderního člověka, který žije v rozpolcení mezi těmito dvěma světy, a hledání integrity skrze filosofickou reflexi. Zmíněny jsou také širší souvislosti Patočkova myšlení, včetně vlivu jazyka, tělesnosti a etických rozměrů filosofie, které se později promítly do jeho občanského postoje a Charty 77. Patočkovo dílo je zde interpretováno jako živý, nedořešený problém, který vybízí k neustálému tázání po smyslu celku.
Rozhlasová diskuse
Tento dokument zachycuje diskusi z rozhlasového pořadu, která se dotýká několika klíčových témat. Zpočátku se debata soustředí na filosofii a na to, jak by se mladí lidé měli orientovat ve světě myšlenek, přičemž je zdůrazněno, že místo opírání se o konkrétní filosofické směry by měli sami aktivně filosofovat a hledat pravdu. Dále se diskuse věnuje obavě z možného přechodu od jedné formy „otročství“ (například politického útlaku) k jinému, „otročství spotřebního myšlení a života“, a to v kontextu absence smyslu. Tento bod se propojuje s otázkou smyslu života a lidské existence ve světle konečnosti a smrti, přičemž se argumentuje, že lidskost spočívá v naplnění života v konečném čase. Závěrečná část pořadu se zaměřuje na nedávné události, zejména na roli studentů v politických změnách. Diskutuje se o šanci, kterou tyto události představují, o nutnosti aktivního přístupu občanů k zajištění demokratických garancí a o významu studentů jako nositelů změny a inspirace pro společnost. Zmiňuje se také potřeba poučit se z minulosti a aktivně bránit demokratické procesy proti pokusům o jejich potlačení.
Rozhovor o filosofii a filosofování
Tento text představuje myšlenkový svět a životní osudy významného českého filosofa Ladislava Hejdánka. Rozhovor mapuje jeho cestu od přírodních věd a matematiky k filosofii, kterou formoval vliv Emanuela Rádla a Jana Patočky. Hejdánek reflektuje své působení v disentu, zejména organizování ilegálních bytových seminářů v době normalizace, kdy byl nucen pracovat v dělnických profesích. Významná část textu je věnována jeho pojetí politiky; autor odmítá její redukci na technokratické ovládání a zdůrazňuje nebezpečí zpředmětňování člověka. V rovině metafyziky Hejdánek nahrazuje náboženský pojem Boha filosofickým konceptem Pravdy, kterou chápe jako nepředmětnou skutečnost, jíž má být člověk věrný. Filosofa vnímá jako služebníka pravdy, jehož úkolem je kultivovat společnost a čelit mechanismům odcizení. Text tak nabízí komplexní vhled do Hejdánkova úsilí o propojení filosofické reflexe s etickou a občanskou odpovědností.
Rozhovor o odvaze
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: nedatováno, 90. léta ◆ poznámka: datace odvozena od tématu rozhovoru; není jasné, jak bylo s materiálem dále naloženo
Tento text představuje přepis rozhovoru s významným českým filosofem a mluvčím Charty 77 Ladislavem Hejdánkem z roku 1990. Hejdánek se v něm zamýšlí nad povahou odvahy, kterou nevnímá skrze fyzickou konfrontaci, ale jako setrvání u vlastního přesvědčení a svědomí. Popisuje své působení v disentu, zejména organizování bytových filosofických seminářů, které považoval za smysluplnější a věcnější než pouhá protestní gesta či demonstrace. Vysvětluje, že jeho angažovanost nebyla politickým kalkulem zaměřeným na brzký pád režimu, ale vnitřní etickou nutností žít v pravdě i za cenu represí vůči sobě a své rodině. Rozhovor se dotýká i hlubších filosofických témat, jako je jedinečnost lidského života v křesťanské tradici a vztah jednotlivce k pravdě. Hejdánek uzavírá úvahou, že pravda má pro člověka absolutní hodnotu, která může v mezních situacích vyžadovat i sebeobětování, ale nikdy neospravedlňuje obětování druhých lidí ve jménu ideologie.
Slovensko-česká debata o situaci filosofie po převratu
Tento dokument představuje přepis debaty z roku 1990 o stavu a budoucnosti filosofie v Československu po pádu komunistického režimu. Ústředním tématem je představení nového inovačního postgraduálního kurzu pro učitele filosofie, který má za cíl rozšířit jejich obzory mimo rámec dřívější oficiální ideologie. Významný český filosof Ladislav Hejdánek v diskusi reflektuje svou přednášku v Bratislavě, v níž se snažil prostřednictvím netradičních ontologických příkladů zpochybnit zažité koncepty a vyprovokovat kritické myšlení. Debata se dále věnuje praktickým problémům transformace školství, jako jsou nedostatek financí, potřeba nové generace pedagogů a skepse ohledně možnosti převýchovy starších akademiků. Hejdánek vyjadřuje názor, že zatímco ekonomická obnova může být rychlá, náprava v kulturní a intelektuální sféře potrvá několik generací. Navrhuje proto zapojení zahraničních lektorů a vysílání talentovaných studentů na zkušenou do ciziny jako nezbytné kroky k obrodě oboru.
Symbol a skutečnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1989/1990? ◆ poznámka: Srov. přípravné poznámky k textu v myšlenkovém deníku 89/564–565 (26. 12. 1989) a 89/651
- in: Pavel Suchánek – Veronika Pokorná – Barbara Mazáčová (vyd.), Ve jménu života vašeho…, Praha: Karolinum, 1990, str. 64–69
- in: Jan Palach ’69, Praha: FF UK / Togga / ÚSTR, 2009, str. 150–156
- in: Ladislav Hejdánek, Češi a Evropa, vyd. Jan Hron, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, str. 73–81
- in: Křesťanská revue, 84, 2017, č. 6, str. 40–46
- in: Adéla Petruželková (vyd.), Ve jménu života vašeho…, Praha: Karolinum, 2019, str. 89–95
Esej „Symbol a skutečnost“ (1990) představuje hlubokou filosofickou reflexi sebeobětování Jana Palacha. Autor se zamýšlí nad tragédií tohoto činu, kterou spatřuje především v hrozící marnosti, pokud společnost nedokáže adekvátně odpovědět na jeho výzvu. Text porovnává Palachovu oběť s mučednictvím Jana Husa a zdůrazňuje, že zatímco Hus svědčil o dlouhodobě poznané a hlásané pravdě, Palachův čin je spontánním, drastickým výkřikem, který vyžaduje následný výklad a pochopení druhých. Palach je vykreslen jako tlumočník naléhavé dějinné výzvy adresované celému národu v době morálního rozkladu a rezignace po srpnové okupaci. Autor varuje před pouhou mytizací činu a volá po filosofické distanci, která umožňuje pochopit jeho symbolickou hodnotu. Hlavním poselstvím je etický imperativ: Palachova „živá pochodeň“ nesmí vyhasnout v lhostejnosti. Odpovědnost za to, aby jeho oběť nebyla marná, leží na každém jednotlivci, který musí v každém okamžiku slyšet „výzvu chvíle“ a jednat v souladu s pravdou, spravedlností a mravní integritou.
Umění naslouchat
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990
- in: Lidové noviny, 3, 1990, č. 10, str. 2 (7. 2.)
Tato esej z roku 1990 zkoumá podstatu dialogu jako klíčového prvku lidské existence a hledání pravdy. Autor kritizuje běžné nepochopení dialogu, který bývá často redukován na souběžné monology nebo nástroj k obraně před kritikou. Skutečný dialog vyžaduje ochotu naslouchat a dočasně opustit vlastní stanovisko, aby člověk mohl nahlédnout svět očima druhého. Hejdánek navazuje na aristotelské pojetí a zdůrazňuje, že plnohodnotným člověkem se stáváme až skrze interakci, kdy se z prostého opakování slov stává skutečná odpověď. Hlavní význam dialogu nespočívá pouze v upevňování mezilidských vztahů, ale především v rozvíjení vnitřní reflexe. Tím, že se v rozhovoru učíme metodicky odhlížet od svých pozic, připravujeme svou mysl na schopnost naslouchat samotné pravdě. Pravda k nám může promluvit pouze tehdy, jsme-li otevřeni něčemu novému a nepředvídanému, co přesahuje naše vlastní monology a subjektivní jistoty.
Výhledy filosofie na středních školách
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1990 ◆ poznámka: Vyšlo pod pseudonymem Lev Tvrdý
- in: Reflexe, 1990, č. 3, str. 9.1–4
Tento text z roku 1990 kriticky reflektuje výzvy spojené se zaváděním výuky filosofie na československých středních školách po pádu komunistického režimu. Autor důrazně varuje před hrozícím diletantismem a nedostatečnou kvalifikací pedagogů, zejména před snahou narychlo přeškolovat učitele ruského jazyka či občanské nauky. Jako řešení navrhuje posílení autonomie škol, využívání zahraničních absolventů a práci s autentickými filosofickými texty namísto dogmatických učebnic. Hlavním posláním filosofické propedeutiky nemá být pouhé předávání informací, ale rozvoj metodického myšlení a schopnosti „filosofovat“. Autor rovněž prosazuje dřívější zařazení filosofie do osnov, aby se předešlo jednostranné formaci studentů exaktními vědami či počítačovou technikou. V závěru zdůrazňuje, že filosofie slouží jako nezbytná škola demokracie, neboť kultivuje schopnost vést racionální dialog, respektovat oponenta a kriticky zkoumat vlastní postoje, což je klíčové pro budování svobodné občanské společnosti.
Povídání s Alešem Březinou
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: 4. 1. 1990 ◆ poznámka: na kazetě poznámka „u nás“ (není zřejmé, zda v Praze, nebo v Písku)
Tento přepis rozhovoru z roku 1990 zachycuje vzpomínky Aleše Březiny na jeho zkušenosti s komunistickým režimem v Československu. Březina popisuje své dvacetiměsíční věznění za odmítnutí vojenské služby, které následovalo po procesu s Františkem Matulou, prvním odsouzeným za podobný čin. Diskuse se rozšiřuje na represe proti církvi v 70. letech, včetně případů J. Tesaře, M. Duse a dalších, kteří byli perzekuováni za své názory a aktivity, jako bylo šíření letáků či projevy odporu proti režimu. Zmiňuje také události na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1971, kde studenti protestovali proti politickému tlaku, což vedlo k jejich vyloučení a dalším perzekucím. Hovoří o procesu s Plastic People of the Universe a vzniku Charty 77 jako reakci na něj. Závěr se věnuje emigraci a životu v Kanadě, včetně založení krajanských novin a působení v nich, a také reflexi nad politickou situací v Československu po roce 1989 a výzvám k budoucímu tisku a médiím.
Descartes [ETF UK]
Tento text představuje přepis přednášky z ledna 1990 zaměřené na metodologii četby a interpretace filosofických textů, konkrétně v úvodu k Descartovi. Hlavním tématem je rozlišení mezi tím, co je v textu výslovně napsáno, a tím, co v něm chybí, ačkoliv je to pro porozumění klíčové. Autor zdůrazňuje roli interpreta, jehož vzdělání a přístup zásadně formují výsledné chápání díla. Významná část je věnována fenoménu jazyka; autor analyzuje specifika češtiny, v níž jsou etymologicky propojeny pojmy pravda, právo a spravedlnost, a kontrastuje je s jinými jazyky. Přednáška se dotýká také historického původu hesla „Pravda vítězí“ a hermeneutického úkolu odkrývat autorovy skryté záměry či strategie. Text slouží jako úvod do filosofické práce, která vyžaduje neustálou sebereflexi čtenáře a vnímavost k vedení jazykem, který strukturuje naše myšlení dříve, než jej vědomě uchopíme.
Filosofická propedeutika a filosofická politika [ETF UK]
Text představuje přepis přednášek Ladislava Hejdánka o filosofické propedeutice a filosofické politice z roku 1990. V první části se autor věnuje paradoxům uvádění do filosofie, v níž jsme skrze jazyk a tradici vždy již přítomni. Hejdánek vymezuje filosofii vůči speciálním vědám: zatímco věda usiluje o objektivní, opakovatelné poznatky v dílčích oborech, filosofie se vztahuje k celku světa a kriticky zkoumá předpoklady, které vědy přijímají jako samozřejmé. Zdůrazňuje, že filosofie je způsobem života, nikoli jen teorií, což ilustruje na politickém selhání Martina Heideggera. Druhá část definuje filosofickou politiku jako disciplínu, která se zabývá lidskou schopností vytvářet společenství (polis). Hejdánek rozlišuje mezi přirozenou obcí a moderním státem, který má tendenci společnost ovládnout. Kriticky přehodnocuje Aristotelovo pojetí obce jako přirozeného útvaru (fysei) a otevírá otázku vnitřní integrity společenských celků v kontextu ontologického rozlišení pravých a nepravých jsoucen.
Charta 77 nekončí. Otázka pro Ladislava Hejdánka
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 8. 1. 1990 ◆ poznámka: odpověď na otázku
- in: Lidové noviny, 1990, č. 3, str. 2 (13. 1.)
Text z roku 1990 reflektuje nové postavení Charty 77 po pádu totalitního režimu a jmenování nových mluvčích, kterými se stali Miroslav Lehký, Jan Ruml a Miroslav Tyl. Dokument shrnuje historickou statistiku pronásledování signatářů, včetně věznění klíčových postav jako Václava Havla či Jaroslava Šabaty, a nárůst počtu signatářů na 1883. Ústřední částí je zamyšlení Ladislava Hejdánka nad budoucím smyslem Charty. Hejdánek zdůrazňuje, že zápas o lidská práva a spravedlnost je nekonečný proces, protože žádná společnost není dokonalá. Argumentuje proti institucionalizaci Charty do podoby politické organizace a prosazuje zachování jejího charakteru neformálního společenství. Charta má dle něj nadále sloužit jako morální instance chránící menšinové názory a „slabé“, neboť pravda není určována většinou. Tímto způsobem má hnutí předávat etické hodnoty budoucím generacím a přispívat k rozvoji občanské společnosti v československém i evropském kontextu.
Přednáška na Občanském fóru v Lánech – Masaryk
Přednáška Ladislava Hejdánka z počátku roku 1990 se zaměřuje na politickou filosofii Tomáše Garrigua Masaryka a její hlubokou aktuálnost v kontextu tehdejších převratných společenských změn. Hejdánek představuje provokativní tezi, že Masarykovým vrcholným politickým výkonem nebyl samotný vznik státu, nýbrž jeho filosofie. Zdůrazňuje Masarykovo pojetí „nepolitické politiky“, v níž je správa věcí veřejných podřízena mravnosti, humanitě a duchovnímu životu. Text kriticky reflektuje potřebu národního vyrovnání s minulostí a varuje před povrchním odpuštěním, které by postrádalo morální odpovědnost. V následné diskusi autor osvětluje historické souvislosti, jako byla hilsneriáda, Masarykův vztah k marxismu, studentům či legiím, a jeho vizi evropské konfederace. Přednáška je apelem na budování demokracie založené na věcném dialogu, kritickém myšlení a vědomí, že česká otázka je v jádru otázkou mravní a světovou. Celkově Hejdánek vybízí k návratu k autentické národní zkušenosti jako základu pro budoucí svobodu.
Descartes [ETF UK]
Tato přednáška z ledna 1990 reflektuje význam Reného Descarta jako klíčové postavy pro pochopení přechodu od modernity k postmoderně. Autor zdůvodňuje volbu Descartových Meditací jako textu, který odkrývá základy novověkého myšlení a subjektivismu. Text kriticky analyzuje vývoj stěžejních filosofických pojmů, zejména „substance“ a „subjekt“, a sleduje jejich významový posun od aristotelského základu (hypokeimenon) k individuálnímu vědomí. Rozebírá Descartův dualismus (res cogitans a res extensa) i neúspěšné pokusy o vyřešení vztahu mezi duší a tělem. Přednáška se dále věnuje kritice řecké intelektualistické tradice nazírání pravdy, kterou konfrontuje s důrazem na osobní angažovanost a praxi u myslitelů, jako jsou Rádl či Marx. Cílem výkladu je vnést jasno do terminologického chaosu obklopujícího pojem subjektivity skrze zkoumání jeho zrodu v Descartově díle.
Filosofická propedeutika a filosofická politika [ETF UK]
Přednáška Ladislava Hejdánka se zabývá dvěma hlavními tématy: povahou filosofické reflexe a konceptem filosofické politiky. V první části autor definuje filosofii jako principiální, systematickou a kritickou reflexi. Zdůrazňuje, že filosofie není předmětným věděním, ale aktivitou zaměřenou na základy a předpoklady našeho myšlení. Skrze sokratovský ideál a koncept intencionality vysvětluje víceúrovňovou povahu reflexe, která se vztahuje k sobě samé. Druhá část kriticky přehodnocuje Aristotelovo pojetí obce (polis). Hejdánek odmítá představu, že společnost je produktem přirozenosti (fysis); místo toho ji chápe jako dějinný a kontingentní výtvor lidské aktivity. Politiku definuje v nejširším smyslu jako péči o celek společnosti, přičemž klíčovou roli hraje vztah k pravdě. Pravda zde není jen popisem stavu věcí, ale perspektivou nápravy a sjednocujícím principem, který dává lidskému společenství smysl a integritu. Autor se tak přihlašuje k tradici nepolitické politiky, která vyžaduje mravní a duchovní zakotvení.
Descartes [ETF UK]
Tento dokument představuje záznam seminárního čtení z ledna 1990, které vede Ladislav Hejdánek. Hlavním tématem je kritický rozbor filosofie Reného Descarta, konkrétně jeho Meditací o první filosofii. Hejdánek zdůrazňuje, že základy filosofie jsou monistické a každý z nich musí být schopen založit filosofii jako celek. Text vysvětluje volbu Meditací namísto Rozpravy o metodě, kterou sám Descartes považoval za předběžnou. Velká část diskuse je věnována Descartově metodické opatrnosti, užití latiny pro vymezení okruhu čtenářů a otázce lidovosti filosofie v kontrastu s názory Emanuela Rádla. Hejdánek podrobuje kritice dobové české překlady, zejména pojmy jako reflexe a slabost ducha, a ukazuje na důležitost přesné terminologie pro pochopení vztahu mezi materiální a objektivní stránkou věcí. Cílem semináře je důkladná hermeneutická interpretace, která zohledňuje historický kontext i moderní fenomenologická východiska.
Filosofická propedeutika a filosofická politika [ETF UK]
Tento text je přepisem přednášky Ladislava Hejdánka z roku 1990, která se zabývá vztahem filosofické propedeutiky a politiky. Autor definuje filosofii jako kritickou, systematickou a principiální reflexi a kritizuje tradiční pojetí logiky jako nefilosofické disciplíny. Navrhuje novou strukturu „první filosofie“ (meontologie), zahrnující filosofickou fyziku, logologii a pisteologii, přičemž zdůrazňuje, že pravda není předmětem poznání, nýbrž horizontem, jemuž se člověk otevírá skrze víru. Druhá část textu rozvíjí koncept „filosofické politiky“, založený na vztahu k celku obce (polis). Hejdánek odmítá redukci politiky na technickou správu věcí a obhajuje masarykovské pojetí „nepolitické politiky“ založené na mravní integritě a pravdě. Podrobuje kritice filosofy, jako byl Heidegger či Démokritos, za jejich politické selhání či vnitřní nejednotnost myšlení a činů. Jako vzor uvádí Sókrata, u něhož je filosofická reflexe nerozlučně spjata s politickou zodpovědností a osobním ručením za pravdu.
Věda jako problém
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 24. 1. 1990 ◆ poznámka: přednáška v Jirchářích; chybí část nahrávky
Přednáška se zabývá konceptem vědy jako problému, kritizujíc přístup, kde texty zůstávají pro studenty nesrozumitelné bez jasného zadání. Zdůrazňuje Husserlovu teorii intencionality a rozlišuje mezi noesí a noemou, přičemž klíčovým aspektem je konstituce smyslu. Diskutuje se vztah mezi konstitucí a předmětností, přičemž předmět není vně přítomen, ale je konstituován akty vědomí. Zmiňuje se Husserlovo pojetí epoché a fenomenologické redukce, které vyžaduje odstup od přirozeného postoje a soustředění se na čisté fenomény. Dále přednáška zkoumá Pichtovu kritiku vědeckého poznání přírody a jeho důsledků pro člověka, včetně destruktivního vlivu na přírodu i sebe sama. Rozlišuje mezi správností (richtig) a pravdivostí (wahr) a podtrhuje nutnost nového myšlení, které se nebude omezovat na předmětné, ale bude otevřené nepředmětným skutečnostem jako pravda a budoucnost. Závěrem se přednášející zamýšlí nad pojmem "pravého jsoucna", které je integrováno samo sebou a rozprostřeno v čase, na rozdíl od "nepravých jsoucen" (předmětů), které jsou nezávislé na čase a jsou nám dány pouze jako ideální obrazy. Zdůrazňuje nutnost filosofie k přehodnocení našeho myšlení a přístupu ke skutečnosti, aby se předešlo opakování starých chyb a mohla se realizovat ekologická náprava.
Projev na ustavující schůzi Jednoty filosofické
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 24. 1. 1990 ◆ poznámka: přípravné poznámky a koncept projevu: viz MD 1989.5 (89/612–620, 89/626)
- in: Reflexe, 1990, č. 3, str. 10.2–5
Text představuje projev Ladislava Hejdánka pronesený v roce 1990 u příležitosti obnovení činnosti Jednoty filosofické. Autor reflektuje pohnutou historii spolku, který byl v období komunistické totality, zejména během normalizace, mocensky potlačován a ideologicky manipulován. Hejdánek zdůrazňuje potřebu navázat na přerušenou kontinuitu a morální integritu české filosofie, přičemž se jasně distancuje od těch, kteří se na likvidaci svobodného myšlení a perzekuci kolegů aktivně podíleli. Nová Jednota filosofická má sloužit jako otevřená platforma pro dialog mezi profesionálními filosofy, studenty i širší veřejností, čímž má překonat dřívější izolaci a odborničení oboru. Významným symbolickým prvkem je výzva k návratu k etymologicky původnímu pravopisu slova "filosofie" s písmenem "s" jako vyjádření úcty k moudrosti a odporu k ideologické degradaci. Součástí plánů je také obnova vydávání tradičního časopisu Česká mysl, který by měl zprostředkovávat filosofická témata srozumitelnou formou a přispívat ke kultivaci celospolečenské diskuse v nově vznikajícím demokratickém zřízení.
Descartes [ETF UK]
Předložený text je přepisem přednášky z ledna 1990, která se zabývá Descartovou filosofií subjektu a pojmem „věc myslící“. Autor analyzuje vztah mezi lidským duchem jako subjektem a jeho myšlenkovými akty, přičemž zdůrazňuje, že pro Descarta je myšlení spíše fakultativní schopností než nepřetržitou aktivitou podmiňující existenci v každém okamžiku. Ústředním bodem je jistota „Cogito sum“ jako bezprostřední evidence bytí skrze sebereflexi. Text dále rozebírá metodologický rozdíl mezi „řádem pravdy věcí“ a „řádem vlastního myšlení“ a zasazuje tuto problematiku do širšího kontextu novověkého myšlení v polemice s empirismem Johna Locka a racionalismem G. W. Leibnize či Immanuela Kanta. Závěr se věnuje dvojímu chápání idejí – jako materiálních operací rozumu a jako objektivních reprezentací věcí. Dokument tak osvětluje hluboké problémy konstituce subjektivity, které zůstávají v evropské filosofii aktuální i v postmoderní éře.
Filosofická propedeutika a filosofická politika [ETF UK]
Přednáška Ladislava Hejdánka se zaměřuje na vztah mezi filosofií a politikou, který interpretuje skrze „druhé narození“ filosofie spojené se Sokratem. Zatímco raná filosofie zkoumala přírodu (physis), sokratovský obrat staví do středu obec (polis) a člověka jako tvora politického (zóon politikon). Hejdánek zdůrazňuje, že filosofie není pouze intelektuální disciplínou, ale má hluboký duchovní a sociální rozměr. Filosof v obci není parazitem, nýbrž odpovědným občanem, který kriticky poměřuje zájmy státu s nezávislými normami pravdy a spravedlnosti. Text zkoumá vzájemnou legitimitu: filosofie posuzuje oprávněnost uspořádání obce, zatímco zároveň hledá své vlastní politické opodstatnění. Klíčovým tématem je napětí mezi loajalitou k obci a věrností pravdě, která obec přesahuje. Pravý filosof nesmí podlehnout sofistice či pouhé rétorice, ale musí obci nabízet takové argumenty pro svou existenci, které jsou vnitřně pravdivé a filosoficky obhajitelné, čímž ustavuje spravedlivý vztah mezi myšlením a politickým životem.
Za ekologii integrální
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ glosa, česky, vznik: únor 1990 ◆ poznámka: v Lidových novinách nenalezeno, možná nevyšlo
- in: Lidové noviny, 1990, str. ???
Text se zamýšlí nad širším pojetím ekologie, které přesahuje pouhou likvidaci civilizačního odpadu a recyklaci materiálů. Autor kritizuje zúžené vnímání životního prostředí, které se soustředí pouze na vedlejší produkty průmyslu, zatímco opomíjí ochranu vnitřního a duchovního života člověka. Upozorňuje na existenci „kulturního a intelektuálního znečištění“, které devastuje lidské myšlení podobně jako jedy v přírodě. Článek polemizuje s tendencí delegovat odpovědnost za ekologii pouze na státní instituce či ministerstva a zdůrazňuje potřebu individuální odpovědnosti. Skutečná „integrální ekologie“ vyžaduje rozvoj samosprávného myšlení a schopnost vypořádat se s balastem a demagogií ve vlastním vědomí. Autor uzavírá, že člověk žije primárně ve společnosti, a proto musí ekologické úsilí zahrnovat i ochranu jazyka a kultury před duchovními jedy, proti nimž nás žádný úřad sám o sobě neochrání.
[Otázka po základnosti filosofické antropologie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 2. 1990
Tento text kriticky zkoumá postavení filosofické antropologie v systému filosofických disciplín. Autor se vymezuje vůči pojetí Jürgena Habermase z roku 1958, který antropologii označil za „reaktivní“ disciplínu, jež vědy nezakládá, ale pouze zpracovává jejich poznatky. Autor tento pohled považuje za zkreslený a vycházející z nedostatečného aktuálního stavu oboru. Argumentuje, že jak ve vědách o člověku, tak ve filosofické antropologii lze identifikovat základní pojmové rozvrhy, které mají potenciál stát se východiskem pro skutečně zakládající filosofickou disciplínu. Tato disciplína by neměla být pouze doplňkem vědeckého poznání, nýbrž by měla tvořit součást „první filosofie“ nebo se nacházet v její bezprostřední blízkosti. Text tak zdůrazňuje nutnost rehabilitace antropologie jako fundamentální disciplíny schopné poskytnout hlubinný teoretický rámec pro pochopení lidské existence a věd o člověku. Cílem je překonat dosavadní fragmentaci a pasivitu oboru ve prospěch aktivního konstituování filosofických základů lidství.
[Pojetí člověka, filosofická antropologie a ekologie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 2. 1990
Tato práce se zabývá vymezením pojetí člověka a filosofické antropologie v širším teoretickém a praktickém kontextu. Hlavním východiskem je teze, že jakákoli reflexe lidské identity a podstaty musí být ukotvena v určitém rámci, kterým je v tomto případě ekologická problematika. Autor však nepracuje s úzkým pojetím ekologie jako pouhé vědy o životním prostředí, nýbrž usiluje o její zásadní rozšíření. Toto pojetí je úzce spjato s fenomenologickým konceptem „světa našeho života“ (Lebenswelt). Text kriticky reflektuje Husserlovo vnímání tohoto pojmu, které považuje za příliš restriktivní, a navrhuje inkluzivnější přístup. Ekologie je zde chápána jako projektivní reflexe, která umožňuje nahlédnout člověka v jeho celistvosti a v jeho vztahu k okolnímu světu. Cílem je ustavit novou ontologickou základnu pro antropologické bádání, která by odpovídala výzvám moderní doby a reflektovala vzájemnou provázanost lidské existence a prostředí, v němž se odehrává. Takto rozšířená ekologie pak slouží jako klíčový nástroj pro pochopení místa člověka v univerzu.
[Výměr člověka u Aristotela a jeho souvislost s řečí (slovem)]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 2. 1990
Tento text se zabývá Aristotelovým vymezením člověka jako bytosti disponující řečí (zóon logon echon) a nabízí nekonvenční interpretaci tohoto konceptu skrze etymologické a kulturní souvislosti. Autor propojuje filosofickou definici s historickým chápáním identity v rámci slovanského jazykového okruhu. Klíčovým bodem reflexe je srovnání pojmů „Slovan“ a „Němec“. Zatímco „Slovan“ označuje člověka, který „vládne slovem“ a jehož řeči je rozumět, termín „Němec“ historicky odkazuje k člověku „němému“, tedy cizinci, jehož projevy postrádají pro mluvčího srozumitelný smysl. Tato distinkce, pravděpodobně pramenící z raných kontaktů s neslovanským obyvatelstvem, slouží jako ilustrace hlubšího sepětí mezi lidstvím, řečí a vzájemným porozuměním. Text ukazuje, že Aristotelův výměr člověka jako tvora majícího řeč v sobě nese rovinu rozlišení mezi smysluplným slovem a pouhým zvukem, což formovalo vnímání jinakosti v dějinách.
Vyjádření k účastníku konkurzu na vedoucího katedry filosofie a metodologie přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze Zdeňkovi Neubauerovi
Tento dokument z února 1990 představuje doporučení Ladislava Hejdánka pro kandidaturu Zdeňka Neubauera na post vedoucího katedry filosofie a metodologie přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Hejdánek v textu obhajuje význam filosofie v rámci přírodovědného vzdělávání, které podle něj nesmí sklouzávat k úzké specializaci, ale má usilovat o celistvost poznání a kritickou sebereflexi. Za hlavní Neubauerovu přednost považuje unikátní propojení hlubokých znalostí v oborech mikrobiologie a genetiky s rozsáhlou filosofickou erudicí. Autor vidí v Neubauerovi pokračovatele tradice Emanuela Rádla a navrhuje rozvoj specifických disciplín, jako je filosofie organismů, biosféry a etologie. Text zdůrazňuje potřebu obnovy pluralitního filosofického myšlení v posttotalitní éře a nezbytnost dialogu mezi přírodními vědami a filosofií. Hejdánek je přesvědčen, že Neubauer disponuje všemi předpoklady pro vedení katedry i formování budoucích vědeckých generací k myšlenkové odpovědnosti.
Filosofická propedeutika a filosofická politika II [FF UK]
Tento dokument je přepisem přednášky z cyklu Filosofická propedeutika, která se zaměřuje na Whiteheadovu filosofii organismu a její kosmologické souvislosti. Text zkoumá tezi, že i subatomární částice, jako jsou elektrony, fungují jako organismy nižšího řádu, jejichž chování je modifikováno v rámci celostního plánu vyšších živých struktur. Přednáška dává tuto koncepci do souvislosti s moderními astrofyzikálními teoriemi, včetně fyzikálního vakua a antropického principu, jenž naznačuje, že vesmír je od počátku nastaven pro vznik života. Autor dále konfrontuje pesimismus Jamese Jeanse s evolučním optimismem Teilharda de Chardina a Leibnizovou monadologií. Zásadním tématem je přechod od statické řecké metafyziky k filosofii založené na dynamických „událostech“ a procesuální povaze skutečnosti. Závěr se věnuje fenomenologickému chápání světa a specifickému pojetí dějin jako lidského vynálezu s kořeny ve starověkém Izraeli. Zdůrazňuje, že svět není objektivně danou entitou, nýbrž procesem utvářeným lidskou interpretací a aktivním vztahem k pravdě.
Filosofická propedeutika a filosofická politika [ETF UK]
Přednáška Ladislava Hejdánka z roku 1990 se zaměřuje na vymezení filosofie skrze tři základní rysy: principiálnost, systematičnost a kritičnost. Autor podrobně rozebírá pojem kritičnosti, který na základě řeckého slova krisis definuje jako metodu poučené obezřetnosti a nezbytnou sebekritičnost. Bez vnitřní reflexe vlastních chyb se filosofické myšlení stává pouhou bojovnou polemikou. Text dále zdůrazňuje integritu filosofa, jehož životní praxe musí odpovídat jeho učení. Významná část reflexe je věnována vztahu filosofie a politiky, kde Hejdánek kritizuje Sókratovu rezignaci na veřejné působení. V kontextu tehdejšího politického vývoje v Československu autor polemizuje s názory Václava Havla a obhajuje legitimitu intelektuálů, kteří odmítají politické funkce, aby si zachovali nezávislý kritický odstup. Filosofie je zde představena jako disciplína schopná oslovit sekularizovanou společnost a zprostředkovat podstatné prvky evropské duchovní tradice tam, kde tradiční teologie selhává.
[K filosofické antropologii]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: únor/březen 1990
Tento text představuje přípravné poznámky k univerzitní přednášce o filosofické antropologii, vypracované v březnu roku 1990. Autor se v něm zaměřuje především na klíčové koncepty Arnolda Gehlena, zejména na slavné pojetí člověka jako „nedostatkové bytosti“ (Mängelwesen), což je termín původně odvozený od Johanna Gottfrieda Herdera. Poznámky podrobně rozvádějí myšlenku, že člověk, postrádající přirozenou specializovanou biologickou výbavu a instinkty, je nucen aktivně přetvářet své okolní prostředí v kulturní sféru, aby mohl existovat. Text dále naznačuje potřebu hlubšího filosofického vyjasnění fundamentálních vztahů mezi ontologickými pojmy bytí, tělesná jsoucnost a subjekt, který je zde chápán jako nepředmětná skutečnost. Zmínka o postavě Prométhea v úvodu poznámek evokuje klasický mýtus o původu lidských schopností jako nezbytné kompenzaci za přirozené fyzické nedostatky. Tato stručná, avšak hutná osnova slouží jako teoretické východisko pro komplexní zkoumání lidské existence v neustálém napětí mezi biologickou daností a nutností kulturního přesahu, přičemž klade zásadní důraz na ontologické zakotvení lidského subjektu v rámci moderní filosofické reflexe.
Descartes [ETF UK]
Přednáška Ladislava Hejdánka z března 1990 se zaměřuje na Descartovo rozlišení pojmu idea jako aktu myšlení a jako intencionálního objektu. Hejdánek interpretuje Descartovu operaci rozumu jako klíč k pochopení fenomenologie Edmunda Husserla, který vztah mezi aktem, konstruovaným objektem a reálnou věcí dále rozvinul. Text zdůrazňuje, že skutečnost vnímáme vždy skrze prizma myšlenkových konstrukcí; bez těchto ideálních objektů bychom nedokázali chaos smyslových vjemů uspořádat ani identifikovat konkrétní entity. Autor zasazuje toto téma do širšího historického kontextu noetiky, přičemž sleduje linii od Lockova empirismu přes Leibnizovu teorii monád a Humeovu skepsi až ke Kantovu pojetí apriorních forem. Diskuze se studenty problematizuje roli smyslů a proces transformace fyzikálních podnětů v informaci. Celkově přednáška obhajuje tezi, že poznání je aktivní konstrukcí, nikoli pouhým pasivním odrazem vnějšího světa.
[Arnold Gehlen, člověk a jeho sebepřetváření]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 3. 1990
Text kriticky analyzuje koncepty Arnolda Gehlena týkající se sebepoznání a lidského setkání se sebou samým. Autor odmítá termíny jako „sebeodhalení“ či „setkání se sebou“, neboť tyto pojmy předpokládají existenci fixního, předem daného já, které pouze čeká na své objevení. Argumentuje, že člověk, který se již „nalezl“, se stává jinou bytostí než člověk, který se dosud nepoznal; lidské vědomí a identita tedy nejsou statické. Místo hledání skrytého nitra autor navrhuje perspektivu sebeutváření. Ačkoliv člověk není absolutním stvořitelem svého biologického života, disponuje schopností se aktivně přetvářet skrze svou činnost. S odkazem na Marxovu teorii text zdůrazňuje, že člověk svým působením na okolní svět zpětně formuje i svou vlastní podstatu. Lidství je tak pojímáno jako neustálý proces stávání se, v němž je člověk schopen vytvořit ze sebe bytost, kterou dříve nikdy nebyl, čímž překonává tradiční antropologické předsudky.
[Člověk jako předmět vědecké antropologie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 3. 1990
Tento text z března 1990 kriticky reflektuje přístup vědecké antropologie, která si člověka volí za svůj předmět zkoumání. Autor poukazuje na analogii s klasickou teologií, jak ji popsal Ludwig Feuerbach, v níž dochází k zásadnímu rozdělení lidské bytosti. Proces objektivizace nutně odděluje člověka jakožto zkoumající subjekt od člověka jakožto zkoumaného objektu. Tento dualismus však vyvolává hluboký rozpor, který se stává ústředním bodem filosofického tázání. Filosofie zde musí kriticky zkoumat, co se při takovém vědeckém uchopení z podstaty lidství vytrácí. Hlavní otázka textu směřuje k tomu, co z vnitřní integrity a subjektivity člověka nelze nikdy plně zahrnout do objektivizovaného obrazu lidské bytosti. Text tak varuje před redukcionismem vědeckých metod, které opomíjejí neuchopitelnou sféru lidského subjektu a jeho aktivní roli v procesu poznání, čímž otevírá prostor pro hlubší ontologické a epistemologické úvahy o hranicích antropologického poznání.
[Verifikace, falzifikace a zpochybnění]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 3. 1990
Tento text se zabývá kritickým srovnáním tradičních vědeckých postulátů verifikovatelnosti a Popperovy falzifikovatelnosti s alternativním přístupem, kterým je metoda zpochybnění. Autor argumentuje, že zatímco verifikace a falzifikace jsou běžně považovány za pilíře vědecké metody, metoda zpochybnění nabízí hlubší vhled do povahy poznání. Tato metoda je mimořádně účinná zejména v situacích, kdy cílem není pouze zkoumání fakticity, ale především odkrývání předpokladů, které tuto fakticitu podmiňují. Autor zdůrazňuje potřebu zpochybňovat nejen obecné teoretické rámce, ale i konkrétní předpoklady jednotlivých tvrzení. Tímto způsobem se otevírá prostor pro výzkum, který svou povahou již nepatří do oblasti striktní vědy, nýbrž se stává doménou filosofie. Text naznačuje, že i samotná vědeckost verifikace a falzifikace je problematická, a staví metodu zpochybnění do role klíčového nástroje pro filosofickou reflexi základů našeho chápání světa a podmínek, za nichž jsou fakta konstruována.
[Subjekt a jeho autentičnost]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 3. 1990
Tento text z března 1990 se zamýšlí nad konceptem autentičnosti, jenž byl výrazným tématem padesátých a šedesátých let. Autor rozlišuje mezi autentičností chápanou jako „přirozenost“ (řízenou Fysis) a autentičností samotného subjektu. Zatímco z pohledu čisté přirozenosti se každý lidský čin může jevit jako neautentický, subjekt svou vlastní autentičnost teprve postupně ustavuje, rozvíjí a modifikuje skrze své osobní dějiny a konkrétní akce. Tato subjektivní autentičnost není subjektu dána od počátku, nýbrž je výsledkem individuálního úsilí a sebeutváření. Mezi přirozeností a subjektivní autentičností existuje neustálé napětí: čím více je akce autentická vzhledem k vnitřní integritě subjektu, tím méně je „přirozená“, a naopak. Návrat k původní, již dávno ztracené přirozenosti však není možný. Pokud se subjekt pokouší o tento návrat na úkor své vydobyté autentičnosti, stává se subjektem zvrhlým, který snadno podléhá démonům a zlu. Subjektivita je zde tedy nahlížena jako proces neustálé volby v opozici k fixnímu řádu přírody.
[Živá bytost, událost a její dvojí subjekt]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12.-14. 3. 1990
Text zkoumá povahu živé bytosti, kterou na základě Rádlova pojetí definuje nikoli jako substanci, ale jako událost. Tato událost je charakterizována svou časovou integritou a vnitřním děním, nikoli neměnnou esencí či předmětnou stálostí. Klíčovým tématem je filosofický problém subjektu, který vyvstává ze střetu řecké a židovské myšlenkové tradice. Autor rozlišuje mezi událostí samotnou a subjektem, který je iniciátorem akce a nositelem odpovědnosti. Subjekt se konstituuje skrze kontakt s vnějším světem a překonávání odporu, čímž získává zpětnou informaci o svém působení. Zde se objevuje koncept „dvojího subjektu“: první je subjekt odpovědný, který iniciuje činy, druhý je subjekt paměti a zkušenosti, jenž vzniká součinností subjektu odpovědného a těla. Zatímco tělo je dočasným organickým nástrojem události, odpovědný subjekt není jejím produktem ani součástí. Text tak zásadně přehodnocuje vztah mezi bytím, akcí a individuální identitou v rámci moderní filosofické propedeutiky.
[Reflexe, vnitřní a vnější, subjekt, akce, tělo]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 3. 1990
Tento text se zabývá filosofickou analýzou reflexe jakožto klíčového nástroje pro propojení vnitřního a vnějšího světa. Autor kriticky přehodnocuje dualismus Reného Descarta a Spinozovo pojetí substance, přičemž navazuje na Hegelův koncept zvnějšňování vnitřního (Entäußerung). Reflexe je zde chápána jako specifický druh akce, při níž se subjekt vrací od předmětné skutečnosti k sobě samému, respektive ke svým vlastním aktivitám. Ústředním tématem je role těla, které není pouhou rozlehlou věcí (res extensa), nýbrž živým organismem pod správou subjektu, jenž skrze něj uskutečňuje své činy v čase a prostoru. Text rozlišuje mezi integrací dění skrze Logos a integrací akce skrze odpovědný subjekt. Reflexe pak slouží k dešifrování informací o proběhlých či zamýšlených akcích, čímž umožňuje rekonstrukci skutečnosti i konstituci samotného „ego“. Práce zdůrazňuje individuální charakter života a odpovědnost subjektu za tělesné i akční působení ve světě.
Charta 77 dnes a zítra
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | projev, česky, vznik: nedatováno, nejspíš 16. 3. 1990 ◆ poznámka: pro Československý rozhlas, vysíláno 18. 3. 1990; příprava viz Myšlenkový deník z 16. 3. 1990
- in: Týdeník Rozhlas — na týden od 2. 4. do 8. 4. 1990, 1990, č. 14, str. 2
Text „Charta 77 dnes a zítra“ z roku 1990 reflektuje historickou roli a budoucí směřování občanské iniciativy Charta 77 po pádu totalitního režimu v Československu. Autor připomíná vznik Charty jako reakci na rozpor mezi mezinárodními závazky státu a skutečným potlačováním lidských práv. Navzdory represím se hnutí stalo zásadní mravní autoritou, která probouzela právní vědomí společnosti. V období přechodu k demokracii autor odmítá názory o zbytečnosti Charty a navrhuje zachování její původní podoby bez transformace v politickou stranu. Za klíčové budoucí úkoly považuje intelektuální redefinici konceptu lidských práv a obhajobu mravního rozměru veřejného života, který v moderní společnosti často ustupuje do pozadí. Charta je v textu chápána jako společenství s nekonečným posláním, jehož cíle v oblasti spravedlnosti a svobody nejsou nikdy definitivně naplněny.
Charta 77 dnes a zítra
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: nedatováno, nejspíš 16. 3. 1990 ◆ poznámka: pro Československý rozhlas, vysíláno 18. 3. 1990; příprava viz Myšlenkový deník z 16. 3. 1990
- in: Týdeník Rozhlas — na týden od 2. 4. do 8. 4. 1990, 1990, č. 14, str. 2
Charta 77 představuje jedinečný fenomén, jehož původ, působení a základní proklamace v roce 1977 významně ovlivnily československou společnost. Původně vznikla jako reakce na rozpor mezi ratifikovanými mezinárodními lidskými právy a skutečností, přičemž reakce režimu, ač nepřiměřená, potvrdila porušování těchto práv. Navzdory perzekucím se Charta stala symbolem boje za práva a spravedlnost. Po revoluci se objevuje otázka její další existence a relevance, jelikož se společnost posouvá k demokratickým standardům. Text argumentuje, že Charta by neměla měnit své vnější formy, ale spíše se transformovat v nových podmínkách. Navrhuje se ustavení malého sekretariátu pro organizační účely. Dva hlavní úkoly Charty 77 v budoucnu vidí v teoretickém zdůvodnění lidské svobody a v udržení a prohloubení své morální autority, která je klíčová pro spojení morální a politické kvality občanského života. Charta by měla zůstat společenstvím s nekonečnými úkoly, nikoli organizací s omezenými cíli.
Descartes [ETF UK]
Tento dokument představuje neupravený přepis filosofického semináře z března 1990, který je věnován četbě a interpretaci Descartových Prvních meditací. Diskuse se zaměřuje především na metodickou skepsi a problematiku odlišení bdělého stavu od snu. Účastníci analyzují Descartův pojem „zřetelnosti“ (claritas) jako kritéria pravdivosti a zkoumají jeho limity. Debata se dále dotýká vztahu mezi subjektivitou a objektivitou, přičemž kritizuje rigidní rozlišování těchto kategorií a zdůrazňuje roli „druhého“ či společnosti jako korektivu individuálního vnímání. V závěru textu se rozebírá aristotelský motiv údivu jako počátku filosofování a analogie s malířem, který i při vytváření fantastických bytostí musí vycházet z reálných prvků, jako jsou barvy a tvary. Seminář tak odkrývá vrstvy Descartovy argumentace a zasazuje ji do širšího filosofického kontextu zahrnujícího Kanta, Nietzscheho či Bubera.
Krize Charty 77?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 18. 3. 1990 ◆ poznámka: projev na setkání signatářů Charty 77 18. 3. 1990 v Obecním domě v Praze
- in: Lidová demokracie, 1990, č. 66, str. 1+4 (19. 3.; výňatek)
- in: Lidové noviny, 3, 1990, č. 23, str. 2 (24. 3., výňatek)
- in: Kulturní klub. Měsíčník Čechů a Slováků v Rakousku, 1990, č. 3, str. 7 (výňatek; březen)
Text reflektuje vnitřní krizi Charty 77 v období po sametové revoluci roku 1989. Autor kritizuje "měkkost" společenských změn, která podle něj postrádá skutečnou radikalitu v podobě důsledného řešení příčin problémů a personální očisty institucí. Jádrem textu je rozpor mezi etickým a mocensko-politickým chápáním občanské angažovanosti. Autor varuje před tím, aby se Charta 77 proměnila v běžné politické hnutí ovládané mocenskými zájmy. Místo toho zdůrazňuje potřebu "revoluce hlav a srdcí", tedy vnitřní mravní proměny jednotlivce založené na rozumu a svědomí. Demokracii definuje nikoliv jako pouhou vládu většiny, ale především jako prostor pro dialog a respekt k právům jednotlivců a menšin. Politika musí zůstat podřízena morálním normám a ochraně nezadatelných lidských práv, která nesmí být obětována žádnému vyššímu státnímu zájmu. Charta 77 má nadále sloužit jako základna pro tento zásadní dialog a etickou reflexi společnosti.
Projev na první valné hromadě Jednoty filosofické
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 22. 3. 1990
- in: Reflexe, 1990, č. 3, str. 10.5–10
Projev přednesený na ustavující valné hromadě Jednoty filosofické v roce 1990 definuje poslání filosofie v demokratické společnosti. Autor rozlišuje mezi pravým myšlením a „filosofickým kýčem“ a zdůrazňuje společenskou odpovědnost filosofa. Ten nemá být jen odborníkem, ale zástupcem veřejnosti, který formuluje důvody pro podporu intelektuální činnosti a zachovává loajalitu k pravdě jako nejvyšší instanci. Významným motivem je obrana české filosofické tradice a potřeba jejího ukotvení v mateřském jazyce. Autor varuje před nekritickým přejímáním cizích vzorů a volá po regeneraci „české mysli“ skrze hlubší porozumění jazykovým nuancím a domácím myšlenkovým odkazům. Cílem Jednoty by neměla být pouze stavovská ochrana zájmů, nýbrž pěstování autentického myšlení, které je schopno přispět k evropské kultuře. Filosofie je zde chápána jako nezbytný nástroj pro orientaci ve světě a jako služba, která vyžaduje morální i materiální podporu společnosti.
Svoboda svědomí a světového názoru [VŠE (2. přednáška)]
Přednáška Ladislava Hejdánka z roku 1990 se zaměřuje na hluboké filosofické ukotvení pojmů svobody svědomí a světového názoru. Autor vychází z řeckého pojetí logu jako shromažďování smyslu a kritizuje novověkou tendenci k objektivizaci světa. Pravdu definuje nikoliv jako statický předmět, ale jako událost, do níž se člověk musí aktivně zapojit. Ústředním motivem je koncept „výzvy“ přicházející z budoucnosti, na kterou je člověk povinen odpovědět svou aktivitou a mravní integritou. Hejdánek analyzuje etymologii svědomí (syneidésis, conscientia) jako spoluvědomí před vyšší autoritou, čímž odmítá jeho čistě subjektivistický výklad. V závěru se věnuje politické filosofii a roli filosofa jako „nevoleného reprezentanta“, který má rozpoznávat znamení času. Prostřednictvím interpretace Hegela ukazuje, že stát a společnost by měly být stmelovány nikoliv nivelizací, ale uznáním jedinečnosti a vztahem vzájemné odpovědnosti a sounáležitosti. Svoboda je tak chápána jako závazek k nápravě věcí ve světle pravdy.
[O řeči]
Tento text, představující přepis diktátů z dubna 1990, se zabývá dvěma hlavními filosofickými tématy: povahou řeči a vztahem člověka k živému světu. V první části autor podrobuje kritice pojetí Romana Jakobsona o vývoji řeči u dětí. Odmítá striktní dělení na pasivní (auditorní) a aktivní (artikulační) ovládání řeči s argumentem, že porozumění je vždy aktivním pronikáním ke smyslu a mluvení vyžaduje vnitřní naslouchání logu a výzvě pravdy. Druhá část reflektuje historický posun lidského myšlení od animistického sepětí s přírodou k objektivizujícímu evropskému racionalismu, který člověka obklopil neživými předměty. Autor v duchu Teilharda de Chardin vyzývá k radikální revizi tohoto postoje a zdůrazňuje, že svět není pouhým souborem mrtvých jsoucen, nýbrž složitým organismem a kontexturou vnitřně integrovaných celků, k nimž musí člověk znovu nalézt svůj původní a odpovědný vztah.
Vlastní životopis
Tento dokument představuje autobiografický přehled života Dr. Ladislava Hejdánka, narozeného v roce 1927. Popisuje své vzdělání v oblasti matematiky a filosofie, které bylo ovlivněno významnými osobnostmi jako J. B. Kozák a Jan Patočka, a jeho akademickou dráhu ztíženou politickými změnami po roce 1948. Hejdánek pracoval v různých zaměstnáních, od dělníka po dokumentátora, a nakonec se dostal do Filosofického ústavu ČSAV, odkud byl po čase propuštěn. Jeho život byl dále poznamenán represemi, včetně zatčení a odsouzení v souvislosti s Chartou 77, kde působil jako mluvčí. Navzdory obtížím si udržel aktivní zájem o filosofii, vedl soukromé semináře a nakonec získal doktorát h. c. Univerzity v Amsterodamu. V závěru dokumentu popisuje svůj návrat k akademické činnosti po roce 1989, včetně přednášek na univerzitách a dokončení habilitačního řízení.
Descartes [ETF UK]
Tento text představuje přepis filosofického semináře z května 1990. Úvodní část tvoří vzpomínky na Jana Patočku, jeho pedagogické působení a význam pro českou kulturu. Diskutující reflektují Patočkův osud, jeho schopnost vžít se do myšlení interpretovaných autorů i okolnosti bytových seminářů. Hlavní část dokumentu je věnována společnému rozboru Descartových Meditací, konkrétně hledání „pevného bodu“ skrze metodu pochybování. Diskuse se zaměřuje na ontologický posun od hledání pravdy k hledání jistoty a na analýzu subjektivity a paměti v Husserlově i Descartově pojetí. Rozprava se dále rozšiřuje k tématům solipsismu, Leibnizovy monadologie a k otázce intersubjektivity. V závěru je formulována originální metafyzická teze o labilitě nicoty, která není stabilním stavem, ale neustále směřuje k jsoucnu. Tento text tak spojuje osobní historické svědectví s hlubokou filosofickou analýzou základů moderního evropského myšlení.
Reflexion des Glaubens als eine philosophische Aufgabe
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, německy, vznik: 7. 5. 1990 ◆ poznámka: Přednáška na pozvání Universitätsseelsorge Wien, Bereich Votivkirche v rámci semináře na 2. Internationales Begegnungswochendes 11.–12. 5. 1990 ve Vídni
- in: Denkanstöße, München / Zürich: Piper, 1990, č. 3, str. 91–98
- in: Begegnung mit Menschen, die Mut zur Hoffnung haben, Wien, 1990, str. 11–19
Tento text se zabývá filosofickou reflexí víry jako zásadním úkolem v kontextu současné krize západního myšlení. Autor poukazuje na historický posun, kdy se víra pod vlivem řecké metafyziky proměnila z původního aktu a existenciálního postoje v předmět věření. Tato objektivizace vedla k záměně živé víry za dogmatické obsahy a k potlačení jejího původního významu. K nápravě je zapotřebí „nové myšlení“, které se zbaví předmětných tendencí a vytvoří novou terminologii schopnou uchopit nepředmětné skutečnosti. Víra je zde interpretována jako „metanoia“ – radikální proměna smýšlení orientovaná na otevřenou budoucnost, nikoli na archetypy minulosti. Lidský subjekt je definován jako „ex-sistence“ vykloněná do budoucnosti, přičemž právě akt víry tento subjekt konstituuje. Propojením víry s pravdou, která není věcí, ale výzvou, autor otevírá cestu k filosofii, jež překonává tradiční ontologii a vrací lidskému životu rozměr odpovědnosti a smyslu.
Meontologische Probleme der Struktur des in wahrem Sinne „Seienden“
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, německy, vznik: květen 1990 ◆ poznámka: Přednáška (neuskutečněná) pro Institut für Philosophie der Universität Wien, která měla proběhnout 9. 5. 1990 (srov. též přípravné poznámky v myšlenkovém deníku z 5. 5. 1990, 90/511)
Tento příspěvek se zabývá meontologickým problémem struktury skutečně „bytujícího“. Autor argumentuje, že tradiční ontologie, založená na aristotelském pojetí bytí jako neměnného a statického, nedokáže adekvátně postihnout dynamickou a procesualistickou povahu reality. Navrhuje přechod od „předmětného myšlení“, které chápe realitu jako objekty, k novému, ne-předmětnému myšlení, které by mohlo zahrnout i nebytující aspekty reality. Zdůrazňuje, že bytující skutečnosti, jako živé bytosti nebo události, nejsou nikdy plně „přítomné“, ale vždy se vyvíjejí v čase a skrývají v sobě aspekty minulosti i budoucnosti. Tato perspektiva vede k potřebě meontologie, která by se zabývala nejen bytujícím, ale i nebytujícím, a umožnila by tak novou interpretaci filosofických otázek, jako je existence subjektu, odpovědnosti a samotného smyslu „proč je spíše něco než nic“. Tento přístup vyžaduje překonání tradiční řecké a západní filosofické tradice, která je hluboce ovlivněna Parmenidem a jeho pojetím neměnného bytí.
[Víra]
Tento text se zabývá hlubokým vztahem mezi vírou a reflexí, přičemž tvrdí, že autentická reflexe není bez víry možná. Autor vychází z teze, že víra umožňuje člověku nezbytný odstup od sebe sama, díky němuž se může k vlastnímu já znovu navrátit. Víra je tedy vnitřně spjata s procesem reflexe jako jeho konstitutivní prvek. Text dále kontrastuje tento přístup s řeckým modelem reflexe, který je popsán jako nepřiměřený orientaci víry a směřující k nevyhnutelné krizi. Tato krize vede k transformaci reflexe, v níž víra nakonec převládne a promění samotný způsob uvažování. Tento vývoj v evropském myšlení byl podle autora významně ovlivněn izraelskou proto-reflexí, která položila základy pro integraci víry do filosofického diskurzu. Celkově dokument představuje víru nikoli jako protiklad rozumu, ale jako základní existenční pohyb, který podmiňuje schopnost subjektu nahlížet na sebe sama a svět v nové perspektivě.
Diskuse ve Vídni
Ladislav Hejdánek ve své vídeňské přednášce a následné diskusi z roku 1990 reflektuje hlubokou krizi moderní řeči a myšlení, kterou interpretuje jako krizi našeho „bytí v pravdě“. Pravdu nechápe jako lidský konstrukt nebo systém vět, ale jako oslovení, které nás přesahuje a má osobní charakter. Ústředním tématem je radikální přehodnocení pojmu času: Hejdánek kritizuje řeckou metafyziku a její statické pojetí završenosti. Minulost podle něj existuje pouze jako interpretace nynějších reliktů, zatímco skutečným základem dějin i přítomnosti je přicházející budoucnost. Tu definuje jako „nemožné“, co se teprve skrze naši aktivitu a víru stává skutečností. Víra je pro něj totální otevřeností vůči této budoucnosti a vyvázáním se z pout minulosti. V návaznosti na Karla Rahnera hovoří o Bohu jako o „absolutní budoucnosti“. Hejdánek apeluje na potřebu oddělit křesťanské poselství od nánosu řecké tradice a nově promyslet vztah mezi vírou, svobodou a dějinností.
Problémy tzv. humanismu
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 14. 5. 1990 ◆ poznámka: přednáška na pražském Gymnáziu Štěpánská
Tento text představuje záznam přednášky Ladislava Hejdánka z roku 1990, která se kriticky vyrovnává s konceptem humanismu. Hejdánek analyzuje historické proměny humanismu od římské humanitas přes renesanci až po moderní ideologie. V návaznosti na Jana Patočku rozlišuje mezi románskou a germánskou tradicí a varuje, že humanismus se často stává mocenskou ideologií, což vedlo k totalitám 20. století. Autor se hlouběji věnuje selhání marxismu, které spatřuje v nepochopení Feuerbachovy antropologie. Hejdánek odmítá nahlížení na člověka jako na věc či sociologický konstrukt. Navrhuje nové pojetí filosofické antropologie, v němž je člověk definován svou integritou a schopností odpovídat na výzvy přicházející z budoucnosti. Pravé lidství nespočívá v tom, co člověk je, ale v jeho orientaci k pravdě a k tomu, čím má být. Tato perspektiva vyžaduje překonání tradičního humanismu směrem k odpovědné existenci.
Problémy tzv. humanismu
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 14. 5. 1990 ◆ poznámka: přednáška na pražském Gymnáziu Štěpánská; příprava je součástí myšlenkových deníků 1990
Filosofická propedeutika a filosofická politika [ETF UK]
Přednáška Ladislava Hejdánka zkoumá průsečíky filosofie, teologie a vědy v oblastech kosmologie a politiky. V první části Hejdánek kritizuje teologii za opomíjení „světa“ jako tématu a vybízí k dialogu s moderní astrofyzikou a kvantovou fyzikou. Rozebírá vědecké teorie o Velkém třesku, fyzikálním vakuu a vzniku časoprostoru, přičemž zdůrazňuje nutnost filosofické reflexe fenoménů namísto tradiční kauzality. Druhá část přechází k filosofické politice, kde autor definuje demokracii jako dialog mezi odlišně smýšlejícími subjekty. Klíčovým tématem je vztah politiky k lidské „fysis“ a tělesnosti. Hejdánek analyzuje politické aspekty eugeniky, genetického inženýrství a lékařských zásahů do lidské přirozenosti. Kritizuje encykliku Humanae vitae za to, že nadřazuje biologický řád lidskému rozumu a ignoruje širší politickou odpovědnost, například v otázce přelidnění. Argumentuje, že rozumná politika musí mít převahu nad přírodou, aby umožnila nápravu věcí a zachovala lidskou svobodu.
[Charakter filosofie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 5. 1990
Text se zabývá vymezením filosofie jako specifického druhu lidského myšlení, které je historicky zakotveno v řeckém vynálezu pojmovosti. Autor zdůrazňuje, že filosofie není statická, ale neustále překračuje své dřívější formy. Je nezbytné rozlišovat mezi filosofií, vědou a jinými tradicemi, aby nedošlo k záměně dějin myšlení za dějiny filosofie. Klíčovým tématem je proces poznání a vnímání: nevidíme věci o sobě, nýbrž fenomény, které jsou spoluvytvářeny naším očekáváním a mentálními modely (tzv. Suchbild). Filosof musí kriticky reflektovat své vlastní předpoklady a systematicky pracovat s pojmovým aparátem. Text varuje před empiristickým omylem pasivního přijímání dat a poukazuje na nutnost aktivního nahlížení a rozlišování v rámci filosofické práce. Závěrem autor naznačuje rozdíl mezi předmětnými modely a pojmy, což je zásadní pro důsledné filosofické uvažování a pochopení vlastního místa v dějinách.
Klára Pospíšilová: Morálka, demokracie, etika
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | diskuse, česky, vznik: 10. 6. 1990 ◆ poznámka: článek obsahuje Hejdánkovy citace z povolební diskuse
- in: Studentské listy. Nezávislý časopis vysokoškolských studentů, 1, 1990, č. 12, str. 2 (červen)
Tento text referuje o Pražském sympoziu o demokracii, které se konalo 10. června 1990 v Laterně magice za účasti významných domácích i zahraničních osobností, jako byli Pierre Salinger, Ladislav Hejdánek, Paul Simon či John McCain. Hlavním tématem diskuse byla role morálky a etiky v nově vznikajícím demokratickém státě bezprostředně po prvních svobodných volbách v Československu. Filosof Ladislav Hejdánek v debatě zdůraznil rozdíl mezi negativní a pozitivní svobodou a varoval, že zatímco instituce lze změnit rychle, výchova demokratů potrvá generace. Zahraniční hosté, včetně irského expremiéra Garreta Fitzgeralda, sdíleli zkušenosti s úskalími tržního hospodářství, privatizace a financování politických stran. Diskuse se dotkla také globálních lidských práv a priority lidských hodnot nad materiálním bohatstvím. Účastníci shodně označili tehdejší československý vývoj za inspirativní lekci pro celý svět, přičemž zdůraznili potřebu intelektuální bdělosti a občanské odpovědnosti při ochraně demokratických hodnot.
[Pojetí politického národa]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 6. 1990
Tento text se věnuje kritickému vyjasnění pojmu národ v kontextu tehdejší společenské diskuse, která je podle autora poznamenána značným pojmovým zmatkem. Hlavním tématem je rozlišení mezi dvěma protikladnými pojetími národního společenství. Autor varuje před nebezpečím, které přináší politizace národa v jeho tradičním, herderovském pojetí, jež je založeno primárně na etnických, kulturních a jazykových základech. Tato tendence je vnímána jako riziková pro stabilitu a rozvoj demokratické společnosti. Jako jedinou perspektivní a smysluplnou alternativu autor předkládá pojetí národa chápaného politicky, tedy jako občanského tělesa definovaného společnou politickou vůlí a příslušností ke státu, nikoliv společným původem či jazykem. Tento protiherderovský přístup zdůrazňuje význam politické identity, která umožňuje inkluzivitu a stabilitu v moderním státě. Práce usiluje o nastolení jasných teoretických hranic pro diskusi o národní identitě, přičemž jednoznačně upřednostňuje občanský princip nad principem etnickým. Text představuje důležitý příspěvek k politickému myšlení postkomunistického období, kdy se nově formovala identita demokratického státu.
Rozhovor s Ladislavem Hejdánkem
Rozhovor s Ladislavem Hejdánkem z června 1990 nabízí hluboký vhled do jeho filosofického a občanského postoje v období těsně po pádu komunismu. Hejdánek se zamýšlí nad úkolem protestantské a ekumenické filosofie, přičemž se hlásí k domácí tradici reprezentované Rádlem a Masarykem. Kriticky hodnotí morální selhání a kolaboraci evangelické církve s minulým režimem, kterou dává do kontrastu k výraznější rezistenci katolíků. Ústředním bodem textu je výklad jeho konceptu „nepředmětného myšlení“, který odmítá redukci živé skutečnosti (jako je subjekt, pravda či budoucnost) na pouhé myšlenkové objekty. Hejdánek dále analyzuje vztah mezi filosofií a teologií jako nezbytnými partnery v evropském myšlení. V závěru reflektuje vnitřní krizi Charty 77, jež v nových společenských podmínkách ztrácí akceschopnost kvůli chybějícímu vnitřnímu konsenzu a pevnému řádu. Zdůrazňuje, že i v nové době zůstává zásadním úkolem zbavovat společnost strachu a důsledně chránit lidská práva.
Práce – morálka – ekonomie [panel Celetná]
Tento záznam panelové diskuse z června 1990 se zaměřuje na hluboké sepětí mezi prací, morálkou a ekonomií v kontextu společenských změn po pádu totalitního režimu. Hlavní řečník, filosof Ladislav Hejdánek, spolu s dalšími účastníky kritizuje redukci lidského jednání na čistě technickou správu a ekonomickou racionalitu. Diskuse vychází z Foucaultova konceptu biopolitiky a přechodu od péče o duši k masové správě populace. Účastníci odmítají představu trhu jako amoralního mechanismu a zdůrazňují, že ekonomie je vždy zakotvena v kultuře a etických hodnotách. Text se dále věnuje rizikům technokracie, ztrátě horizontu celku a nebezpečí „konce dějin“ podle Francise Fukuyamy. Zdůrazněna je potřeba odpovědnosti vůči budoucím generacím a životnímu prostředí, což vyžaduje podřízení ekonomického zisku širším mravním nárokům. Trh je nahlížen nikoliv jako dogma, ale jako civilizační nástroj, který musí být korigován lidskou svobodou a nasloucháním tomu, co nás přesahuje.
Filosofická logika
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 7. 1990
Tento text se zabývá Kantovým pojetím logiky jako formální součásti čisté filosofie v kontrastu k materiální filosofii přírody a mravů. Autor poukazuje na jistou neujasněnost v Kantově terminologii, zejména v rozlišení mezi logikou jako vědou a logikou jako formální filosofií. Hlavní úvaha směřuje k možnosti rozšíření tradičního vymezení logiky. Pokud logika reflektuje myšlenkové akty, nevyhnutelně se vztahuje k určitým logickým předmětům, jako jsou pojmy, soudy či intencionalita, což do ní vnáší materiální složku. Reflexe myšlenkových postupů navíc vyžaduje zkušenostní bázi, čímž logika překračuje rámec čistě formální disciplíny. Na základě kantovských východisek autor dovozuje nutnost širšího pojetí logiky, které zahrnuje i metafyziku logu. Logika jako filosofická disciplína se tak ukazuje být hlubším zkoumáním, které se neomezuje pouze na formální pravidla, ale zabývá se i ontologickými a materiálními aspekty lidského rozumu a jeho vztahem k předmětům myšlení.
Filosofická logika
Text se zabývá Kantovým vymezením logiky a jejím vztahem k dalším filosofickým disciplínám, jako je metafyzika přírody a metafyzika mravů. Kant chápe logiku primárně jako formální vědu o struktuře myšlení, která se nezabývá konkrétními předměty. Text poukazuje na jistou nejasnost v Kantově pojetí, zejména při přechodu od filosofie k vědě a při rozlišování mezi formální a materiální filosofií. Dochází k závěru, že i na základě Kantových východisek lze argumentovat pro podstatně rozšířené pojetí logiky, které by zahrnovalo nejen formální aspekty, ale i reflexi myšlenkových aktů a jejich vztah k určitým předmětům, čímž by se logika přiblížila i k materiální filosofii a „metafyzice logu“.
Filosofická antropologie [FF UK]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ cyklus přednášek / seminářů | přípravné poznámky, česky, vznik: červenec 1990
Tyto přípravné poznámky z roku 1990 tvoří podklad pro přednášky z filosofické antropologie na Filosofické fakultě UK. Text vymezuje filosofickou antropologii jako disciplínu orientovanou na celek, čímž ji odlišuje od parciálních vědeckých oborů. Autor kriticky reflektuje podněty Immanuela Kanta, Maxe Schelera a Seneky, přičemž se zaměřuje na pojmy svobody, odpovědnosti a podstatu lidského subjektu. Subjekt je zde pojat jako entita vykloněná do budoucnosti, která přesahuje pouhou biologickou danost (fysis). S využitím biologických poznatků Adolfa Portmanna, zejména teorie o předčasném porodu člověka, text dokládá, že lidská biologie je neodmyslitelně spjata se sociální a kulturní sférou. Člověk je v tomto pojetí definován jako unikátní „událost“, jejíž existence je určována časovostí plynoucí z budoucnosti do minulosti. Tento rámec umožňuje nahlížet na lidské bytí jako na integritu těla, životního procesu a subjektu, v němž hraje klíčovou roli ontologicky zakotvená svoboda.
[Evropská civilizace a její spjatost s vědou a technikou]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 7. 1990
Tento text zkoumá sepětí evropské civilizace s vědou a technikou jako její určující znak. Autor si všímá, že se přírodní vědy a technika emancipovaly od svého evropského původu a staly se globálním fenoménem, často však na úkor své dějinnosti. Zatímco humanitní obory si uchovávají kulturní svéráz, technověda vytržená z historického kontextu riskuje, že se změní v pouhou technologii bez schopnosti vnitřní obnovy. Esej poukazuje na vyčerpání tradiční řecké metafyziky, která stála u zrodu moderní vědy, a zdůrazňuje potřebu nového typu myšlení a pojmového aparátu. Klíčovou otázkou pro budoucnost zůstává, zda převáží vědění, které ignoruje své dějinné kořeny, nebo věda, která svou dějinnost reflektuje a vědomě z ní vychází. Tento proces vnitřního štěpení vědeckých disciplín je zásadní pro další směřování globální společnosti.
[Mínění občanů a odborníků v demokracii]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 7. 1990
Text se zabývá klíčovým demokratickým problémem: vyvážením váhy mínění občanů a odborného úsudku. Autor tvrdí, že ačkoliv v demokracii náleží konečné rozhodnutí lidu, toto rozhodování by mělo být podloženo znalostmi o jeho důsledcích. Úlohou odborníků je proto pravdivě a veřejně objasňovat, k jakým výsledkům různé cesty vedou, aby se občané mohli rozhodovat racionálně na základě svých cílů. Esej rovněž poukazuje na vztah mezi politickým pragmatismem a mravními principy, které by měly v jednání zůstat zachovány. Klíčovým mechanismem pro správné fungování tohoto vztahu je veřejná diskuse podložená tiskem a kontrola odborníků jinými experty. Důležitou roli hrají novináři, kteří mají složité argumenty zprostředkovat veřejnosti a odhalovat případné řečnické triky či manipulace. Cílem je vytvořit prostor, kde politické rozhodování není pouhou svévolí, ale zodpovědnou volbou vycházející z pochopení reality a jejích možných proměn.
Ladislav Hejdánek – Hedvika Hejdánková: Odpovědi na anketní otázky o politické situaci v Československu
Tento dokument obsahuje soubor anketních odpovědí Ladislava Hejdánka a Hedy H. ze srpna 1990 týkajících se politické stability a česko-slovenských vztahů v po-listopadovém Československu. Autoři vnímají dobovou nestabilitu jako přirozený a žádoucí průvodní jev transformace od totalitního systému k demokracii, varují však před nebezpečím populismu a volání po „pevné ruce“. Za nejurgentnější úkol považují obnovu důvěry v politické vedení a kultivaci „rozumnosti“, která vyžaduje otevřenost k pravdě a schopnost sebereflexe. V otázce česko-slovenských vztahů autoři identifikují jako hlavní problém vzájemnou necitlivost a nedostatek porozumění. Hejdánek zdůrazňuje potřebu vyrovnat se s historickými traumaty, zejména s událostmi let 1938 a 1939. Konstatuje, že česká rezignace v době Mnichova byla stejně problematická jako tehdejší odtržení Slovenska. Text apeluje na kritické myšlení a morální integritu jako nezbytné předpoklady pro zdravé fungování společného státu a varuje, že bez hluboké analýzy společné minulosti může dojít k nevyhnutelnému rozdělení země.
Ježíš jako výzva
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: srpen 1990
- in: Souvislosti, 1, 1990, č. 4, str. 62–66
Text se zabývá postavou Ježíše Nazaretského nikoliv jako subjektivním prožitkem, ale jako historickou a duchovní výzvou. Autor kritizuje záměnu skutečného Ježíše za teologické konstrukce a dogmatické modely, které často zastiňují realitu. Ústředním tématem je redefinice víry, kterou Ježíš chápal jako bezpředmětnou sílu orientovanou na budoucnost a zdroj aktivního jednání, nikoliv jako soubor dogmatických tvrzení. Esej poukazuje na to, jak helénismus a metafyzika zkreslily původní prorockou tradici, která staví víru do protikladu k mýtu a náboženské schizofrenii dělící svět na sakrální a profánní. Ježíš je představen jako „antiarchetyp“ – následovat ho neznamená kopírovat jeho historické činy, ale jednat v jeho duchu v konkrétních podmínkách dneška. Tato výzva k „metanoia“ (změně smýšlení) a spravedlnosti je podle autora klíčová pro překonání současné krize evropské civilizace. Návrat k původnímu pojetí víry je nezbytný pro obnovu církve i společnosti, neboť víra je zde chápána jako dynamický činitel proměňující skutečnost.
[Vztah theologie k víře, Ježíšovi a církvi]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 8. 1990
Tato reflexe zkoumá bytostnou vázanost theologie na církev a Písmo, přičemž poukazuje na napětí mezi církevní tradicí a historickou postavou Ježíše Nazaretského. Autor upozorňuje na významové posuny klíčových pojmů, zejména pojmu víra, které nastaly již v raném křesťanství pod vlivem helénismu a apoštola Pavla. Zatímco pro Ježíše byla víra určitým způsobem existence, v pozdější tradici se stala předmětem věření v Krista jako božskou postavu. Text klade zásadní otázku, zda se theologie může vyvázat z dogmatické vázanosti na Nový zákon a církev, aby se navrátila k původnímu Ježíšovu působení. Toto dilema je formulováno jako volba mezi loajalitou k historickému Ježíši a loajalitou k církevnímu sedimentu a tradici. Rozpor mezi Ježíšem jako mužem víry a Kristem jako předmětem víry představuje pro současnou theologii výzvu, která testuje samotné hranice církevní dogmatiky a odvahu theologů přehodnotit základy své disciplíny ve světle historické pravdy.
Nothingness and Responsibility. The Problem of “Negative Platonism” in Patočka’s Philosophy
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, anglicky, vznik: 6. 9. 1990 ◆ poznámka: Příspěvek na mezinárodní konferenci „La Responsabilité / Responsibility“ v Praze 6. 9. 1990
- in: Petr Horák – Josef Zumr (vyd.), La responsabilité – Responsibility. Entretiens de Prague, Praha: Filosofický ústav ČSAV, 1992, str. 36–41
Tento článek analyzuje filosofickou koncepci odpovědnosti u Jana Patočky a zdůrazňuje její sepětí s problémem 'nicoty' a 'negativního platonismu'. Patočka nerozumí odpovědnosti pouze jako morální kategorii, ale jako bytostnému vztahu k situaci, která představuje výzvu. Autor sleduje Patočkův vývoj od fenomenologických počátků k distinkci mezi objektivitou a neobjektivitou vypracované v 50. letech. Klíčovým prvkem je pochopení nicoty nikoliv jako absolutního nebytí, nýbrž jako 'postulátu nedaného', jenž člověka volá k transcendenci a svobodnému činu. Text ukazuje, jak Patočka transformuje platónské dědictví: namísto demiurga nastupuje člověk, který odpovídá na neobjektivní apely idejí v rámci konkrétních dějinných a společenských podmínek. Odpovědnost je zde nahlížena jako tvořivý proces uskutečňování toho, co 'má být', ačkoliv to dosud není reálnou věcí. Patočkova iniciativa tak otevírá cestu k novému, neobjektivizujícímu myšlení, které překonává tradiční metafyziku a hlouběji osvětluje podstatu lidské svobody a etického závazku.
Odpovědnost [příprava]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek | přípravné poznámky | příspěvek, česky, vznik neuveden, ◆ poznámka: předneseno 6. 9. 1990; přeloženo 28. 10. 1990 (do češtiny) na urgenci dr. Baranové [pozn. aut.]; skeny kromě přípravných poznámek obsahují také autorův anglický text článku "Nothingness and Responsibility" (jazykově se liší od výsledného redigovaného textu) a dále autorův překlad článku do češtiny "Nicota a odpovědnost" [pozn. red.]
Tento text se zabývá fenomenem „odpovědnosti“, který není vykonstruovanou teorií, ale základní součástí našeho každodenního života a „světa našeho života“. Autor zkoumá vztah mezi člověkem a jeho situací, přičemž zdůrazňuje, že situace není objektivně dána, ale je strukturována subjektivní perspektivou a činem. Pojem „pravého jsoucna“ je zaveden k popisu subjektu, který přesahuje svou faktickou danost skrze své činy a akce, což označuje jako „transgresi“. Článek dále rozlišuje mezi instinktivními reakcemi nižších organismů a vědomým rozhodováním u lidí, které je založeno na zvažování možností a důvodů. Lidská odpovědnost se rodí z nedostatku instinktů a nutnosti volby. Patočkova formulace „svět nám v každém okamžiku něco říká“ je analyzována z hlediska významu věcí, světa a řeči. Text se věnuje i Patočkově filosofickému vývoji, jeho vlivům (Husserl, Bergson, Heidegger) a jeho snaze integrovat fenomenologii do českého myšlenkového kontextu. Klíčovým tématem je hledání poslední instance, před níž jsme odpovědni, a povaha „výzvy“, která k nám přichází z budoucnosti. Odpovědnost je chápána jako odpověď na tuto výzvu, která vyžaduje věrnost nepředmětné skutečnosti. Zkoumá se i paradoxní povaha osobní identity a času v kontextu odpovědnosti, kde se subjekt neustále znovu konstituuje prostřednictvím víry a „setkání“ s „tím pravým“. Finální část textu klade důraz na to, že samotné vymezení odpovědnosti musí být odpovědné, a že skutečná odpovědnost je vztažena k nejvyššímu nároku, nikoliv k relativním společenským normám.
Zur Geschichte und gegenwärtigen Lage der Philosophie in der ČSSR
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, německy, vznik: říjen 1990 ◆ poznámka: příspěvek na konferenci „Aktuelle Probleme der Philosophie in Mittel- und Osteuropa“ 1.–4. 11. 1990 v Eichstättu
- in: Studies in Soviet Thought, 42, 1991, č. 3, str. 253–258
Text analyzuje historický vývoj a současný stav české filosofie v roce 1990. Po roce 1948 dominoval v československém myšlení dogmatický marxismus-leninismus (tzv. engelsismus) kombinovaný s přežitky positivismu. Zásadní obrat nastal díky působení Jana Patočky, který mladší generaci zprostředkoval fenomenologii Husserla a Heideggera, což vedlo ke vzniku antropologického marxismu, reprezentovaného Karlem Kosíkem. Navzdory represím po roce 1968 přežívalo filosofické myšlení v neformálních kruzích a samizdatu, k čemuž přispívaly i tajné semináře se zahraničními hosty. Autor však varuje před krizí "ztracené generace" intelektuálů formovaných obdobím normalizace, pro niž je příznačný nihilismus a skepticismus. Východisko z této krize spatřuje v návratu k specifické české tradici chápání "pravdy", která sahá od reformace přes Masaryka až k Rádlovi a Hromádkovi. Budoucnost české filosofie tkví v syntéze této tradice s fenomenologií a jejím opětovném začlenění do širšího evropského kontextu.
Filosofická propedeutika a filosofická politika I [FF UK]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ cyklus přednášek / seminářů | přípravné poznámky, česky, vznik: LS 1989/1990 ◆ poznámka: skeny obsahují i přípravy, které jsou přepsané v rámci myšlenkových deníků z roku 1990
Tento text představuje úvod do filosofické propedeutiky, který kriticky přehodnocuje základy evropského myšlení. Autor vychází z komparace řecké tradice, orientované na zrak a statické nazírání (theoria), a tradice hebrejské, kladoucí důraz na slyšení a slovo. Hlavním tématem je kritika „předmětného myšlení“, které redukuje jsoucna na statické objekty v přítomném okamžiku. Autor navrhuje ontologický posun k chápání jsoucna jako „pravé události“ – vnitřně sjednoceného celku dění s počátkem, průběhem a koncem. Rozlišuje mezi pravými jsoucny (např. živý organismus) a pouhými agregáty. Text dále zkoumá funkci rozumu při konstrukci myšlenkových modelů a vymezuje vztah filosofie k odborným vědám. V závěru se věnuje politické dimenzi filosofie, konkrétně úkolu výchovy k demokracii v post-totalitní společnosti, přičemž zdůrazňuje odpovědnost za pravdu a potřebu kritické reflexe autorit i společenských struktur v procesu demokratizace.
Intelektuál a obec
docx |
pdf |
html
◆ přednáška, česky, vznik: nedatováno, pravděpodobně 21. 10. 1990 ◆ poznámka: Všech 5 listů (děrných) francouzského textu nese datum 21.X., ale bez roku. Snad šlo už o r. 1990. (Na 4. listu vzadu jsou mou rukou poznámky z diskuse v Paříži, svolané Asociací Jana Husa.) [pozn. aut.]
Dokument se zabývá rolí intelektuálů, zejména filosofů, v obci a společnosti. Intelektuál je definován jako ten, kdo je schopen rozlišovat a upřesňovat rozdíly mezi jevy a myšlenkami. Filosofové mají dvojí závazek: oddanost pravdě a loajalitu vůči své obci. Čeština odráží spojení pravdy a spravedlnosti v kořeni slova „pravý“. Pravda a spravedlnost „mají být“, nejsou daností, ale výzvou pro budoucnost. Filosof musí naslouchat těmto výzvám a reagovat na ně, přičemž se nenechá svést reduktivním pohledem na realitu. Tradiční myšlenková tradice vidí skutečnost jako soubor předmětů, což ztěžuje pochopení nesubjektivních výzev. Filosof se musí angažovat v politickém životě, nikoli však jako politik, ale jako prostředník idejí a kritik autoritářských tendencí. Klíčové je vytvoření spravedlivé obce, kde mohou intelektuálové svobodně myslet a diskutovat o pravdě a spravedlnosti. V kontextu současné evropské krize a dezintegrace Východu je nutné přehodnotit myšlenkové tradice a hledat nové způsoby myšlení pro budoucnost.
Collogne
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, francouzsky, vznik: 22. 10. 1990 ◆ poznámka: v rámci zatím blíže neurčené konference
Tento dokument se zabývá komplexním vztahem mezi identitou, společností a individua, s důrazem na řeckou antiku a moderní pojetí. Zkoumá, jak se identita jednotlivce odvíjí od vnějšího uznání a společenského postavení (timé), spíše než od vnitřní subjektivity. Diskutuje se vliv «hodnocení druhými» na sebevnímání a jak obtížná je reparace společenské újmy. Dokument dále přechází k analýze intelektuálů a jejich selhání tváří v tvář totalitarismu, přičemž zkoumá, zda je toto selhání dáno přirozenou touhou po jednotě a jistotě, která může vést k dogmatismu a odmítání plurality. Zkoumá se také dilema «kleriků» mezi jejich povoláním a politickým angažmá, a paradoxní vztah totalitních režimů k intelektuálům. Závěrem se zdůrazňuje význam situace a individuální odpovědnosti, ať už v soukromém či veřejném životě, v kontextu složitých společenských podmínek.
La philosophie et la société – les obligations réciproques
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška, francouzsky, vznik: 23. 10. 1990 ◆ poznámka: psáno pro: "COLLOQUE FRANCO-TSCHECOSLOVAQUE, Lundi 22 et mardi 23 octobre 1990, Service culturel de l´Ambassade de France"; není jasné, zda bylo předneseno
Přednáška pojednává o dvojí odpovědnosti filosofa ve společnosti: odpovědnosti za obec a odpovědnosti před pravdou. Zdůrazňuje, že filosofova specifičnost spočívá v jeho neodstranitelném vztahu k celku světa, obce a člověka. Filosof by měl nejen reflektovat situaci své obce, ale i svůj vlastní vztah k ní. To s sebou nese povinnost být oddán pravdě (což je v souladu s etymologií slova filosofie) a zároveň být loajální vůči své obci. Jeho úkolem je přinášet pravdivé a spravedlivé principy do společnosti, což vyžaduje schopnost rozlišovat a chápat „volání“ reality, nejen věci dané. V kontextu Evropy čelící ekonomické a sociální dezintegraci, ale i krizi myšlenkových tradic, je nutné hledat hlubší základy pro budoucnost. Filosofové by měli rozvíjet kritické myšlení a zkoumat podstatu pravdy a spravedlnosti, aby mohli přispět k budování spravedlivější společnosti.
Nicota a odpovědnost. Problém „negativního platonismu“ v Patočkově filosofii
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 28. 10. 1990 ◆ poznámka: Původně předneseno anglicky 6. 9. 1990 na pražské mezinárodní konferenci „La Responsabilité / Responsibility“, do češtiny přeloženo 28. 10. 1990
- in: Filosofický časopis, 39, 1991, č. 1, str. 32–37
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 261–267
Tento text analyzuje Patočkovo pojetí odpovědnosti a jeho koncepci „negativního platonismu“ v kontextu smyslu lidského jednání. Patočka zdůrazňuje, že odpovědnost nesmí být redukována na úzký mravní problém, nýbrž musí být chápána jako reakce na konkrétní situaci a výzvu, kterou nám tato situace ukládá. Autor sleduje Patočkovu cestu od fenomenologie k poválečnému myšlení ovlivněnému Sartrem a Heideggerem, přičemž se zaměřuje na distinkci mezi objektivitou a neobjektivitou. V rámci negativního platonismu jsou tradiční věčné idey nahrazeny „ideami“ jakožto ne-danými apely, které vyžadují svobodnou a tvořivou odpověď subjektu. Odpovědnost je zde provázána s lidskou svobodou zasahovat do světa na základě toho, co ještě neexistuje, ale co „má být“. Text uzavírá úvahou o Patočkově odkazu jako výzvě k vypracování neobjektifikujícího pojmového myšlení, které by adekvátněji postihlo podstatu lidské existence a dějinného dluhu vůči světu, v němž žijeme.
Umělecké dílo [AVU]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ cyklus přednášek / seminářů | přípravné poznámky, česky, vznik: zimní semestr 1990 a letní semestr 1991
Tento dokument zkoumá povahu uměleckého díla z filosofického hlediska, s důrazem na vztah mezi uměním, filosofií a vědou. Začíná argumentem, že filosofie je jedinou disciplínou schopnou kompetentně kontrolovat myšlení v rámci vědeckých oborů, protože se vztahuje k celku a je zásadně reflexivní. Následně se text věnuje specifickému vztahu mezi uměním a filosofií. Umělec sice myslí, ale jeho myšlení je intuitivní a zaměřené na tvorbu, nikoli na sebereflexi, což může vést k odporu vůči filosofické analýze. Text kritizuje vědecké disciplíny zabývající se uměním (teorie umění, historie umění) jako příliš úzce zaměřené a poukazuje na hlubší filosofický potenciál v pochopení uměleckého díla. Klíčovým tématem je, že umělecké dílo není pouhý artefakt, ale spíše událost, která „se děje“ a vyžaduje aktivní zapojení diváka. Analýza se zaměřuje na dynamickou interakci mezi tvůrcem, dílem a divákem, odmítá redukcionistické pojetí umění jako pouhého sebevyjádření umělce a zdůrazňuje, že umění je významným faktorem v genezi samotného člověka. Text se dotýká i historických a mýtických kořenů umění a zdůrazňuje evropskou tradici, která preferuje vědomí a poznání před nevědomostí a nevědomím.
Posudek na dva texty Jaroslavy Schlegelové
Tento dokument představuje kritický posudek dvou textů Jaroslavy Schlegelové z roku 1990. První část hodnotí její recenzi sborníku o Nietzschem a postmoderně, které autor vytýká nedostatek kritického odstupu a neschopnost vypreparovat hlavní myšlenky příspěvků. Druhá část se podrobně věnuje jejímu článku o českém filosofickém myšlení a pozitivismu. Recenzent ostře odmítá autorčino používání ideologizovaného jazyka a pseudomarxistických kategorií. Hlavní spor se týká interpretace dějin české filosofie; zatímco Schlegelová se snaží pozitivismus rehabilitovat, recenzent hájí linii Palacký–Havlíček–Masaryk–Rádl, která se k pozitivismu stavěla kriticky a hledala sepětí filosofie s životem. Podle recenzenta pozitivismus prestiž filosofie spíše snížil a jeho poválečné přežívání bylo spojeno s deformací v podobě engelsismu. Text zdůrazňuje potřebu pravé filosofie spjaté s konkrétními lidskými situacemi v opozici k vyčerpané tradici pozitivismu.
Úvod do filosofie (2+1): Čas
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 12. 1990
Tento text zkoumá podstatu času, přičemž vychází z klasických úvah svatého Augustina v jeho Vyznáních. Augustinův paradox o neuchopitelnosti času a jeho rozdělení na minulost, přítomnost a budoucnost je podroben analýze, zejména jeho pojetí času jako rozprostraněnosti ducha (distentio animi). Autor kritizuje Augustinovu tezi o bezrozměrné přítomnosti a navrhuje pojetí, kde jsou čas a dění neoddělitelné. Čas je zde nahlížen jako fenomén s kvantovou povahou, kde každá vnitřně integrovaná událost má svůj vlastní kousek času. To vede ke konceptu „časového pole“, které vzniká vzájemným pronikáním těchto částeček. Klíčovým přínosem textu je zdůraznění adventivní povahy budoucnosti jako základu časovosti. Budoucnost je nahlížena jako aktivní zdroj novosti, který se otevírá subjektům v jejich otevřenosti vůči tomu, co přichází. Text tak posouvá chápání času od pouhého vnímání k fundamentální ontologické a meontologické rovině.
AVU: Dílo – Styl a dějiny
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 12. 1990
Tento text zkoumá vztah uměleckého díla k dějinám, společnosti a širšímu okruhu autorů. Autor v něm hájí tezi, že pro umělecké dílo je zásadní jeho provázanost s historickým kontextem a neustálá polemika s předchůdci i současníky. Konflikty v uměleckém světě přitom nejsou primárně osobní povahy, ale vyvěrají z odlišného vidění stylu a funkce umění v lidském životě. S odkazem na filosofa Jana Patočku autor vykresluje svět umění jako prostor hledání a zápasů o pochopení podstaty lidství. Text dále analyzuje napětí mezi inovativním umělcem a společností, která často reaguje na nové podněty xenofobním odporem, podobně jako v dějinách filosofie nebo přírodních věd. Autor spatřuje kořeny umělecké extravagance v hlubší potřebě protestu proti omezenosti a v hledání autenticity. Umění je zde chápáno jako životně důležitý nástroj sebeutváření člověka, přičemž pravdivost díla je neodmyslitelně spjata s opravdovostí a pravdivostí samotné lidské existence.
Filosofická antropologie: Religiozita a personalizace
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10.–11. 12. 1990
Text se zabývá filosoficko-antropologickým zkoumáním vztahu mezi jednotlivcem a společností v kontextu procesu personalizace. Autor kritizuje Aristotelovo pojetí člověka jako „zóon politikon“ jako nedostatečné a zdůrazňuje, že integrita lidského života není založena na biologické podstatě (fysis), ale na logu zprostředkovaném jazykem. Klíčovým tématem je napětí mezi tradiční religiozitou, která se upíná k mýtu a archetypům minulosti, a procesem personalizace, jenž se orientuje na budoucnost a jedinečnost. Přestože religiozita často rozvoji osobnosti brání, autor uznává specifický přínos hebrejsko-křesťanské tradice, která skrze motiv adresného oslovení člověka „jménem“ podnítila dějinný vývoj subjektivity. V závěru autor odmítá metafyzickou hypostazi božské bytosti a navrhuje interpretovat náboženskou zkušenost jako bezprostřední prožitek osobní výzvy a oslovení přicházejícího z budoucnosti, nikoliv jako vztah k hotovému jsoucnu. Tímto způsobem je personalizace nahlížena jako neustálý proces transcendence daných společenských i biologických struktur.
Úvod do filosofie (1+1): filosofická politika
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 12. 1990
Tento text analyzuje vztah mezi filosofií a politikou s důrazem na zásadní rozdíl mezi politickou morálkou, chápanou jako soubor daných společenských faktů, a politickou mravností, která pramení z individuální odpovědnosti vůči nepředmětným výzvám. Autor navazuje na Aristotelovo pojetí etiky jako součásti politiky a tvrdí, že základem autentické demokracie je schopnost občanů kriticky přezkoumávat nároky kladené společností. Politika nesmí být degradována na pouhou technickou odbornost; politici i volení zástupci musí být především odpovědnými osobnostmi. Klíčovým prvkem občanství je pak vědomé přijetí situací, do nichž člověk vstupuje, doprovázené neustálou reflexí povinností před obcí a za obec. Zvláštní pozornost je věnována roli filosofa, jehož politická odpovědnost je neoddělitelná od jeho odborné činnosti. Filosofie je zde představena jako náročná disciplína vyžadující celoživotní nasazení, kde osobní zájmy a soukromý život často ustupují do pozadí ve prospěch hledání pravdy a naplňování pojmu scholé neboli tvůrčího klidu.
Filosofická antropologie [FF UK]
Přednáška Ladislava Hejdánka se věnuje proměnám pojetí logu, dějin a vztahu mezi vnitřním a vnějším v tradici evropského myšlení. Autor kriticky reflektuje Hegelovo pojetí absolutního ducha, který se vnějšuje do světa a následně se vrací k sobě skrze proces zvnitřňování (Erinnerung). Hejdánek staví Hegelovu dynamickou ontologii do protikladu ke Kantovu statičtějšímu systému a zkoumá proměnu logu od Anaxagorova vnějšího „nús“ po Aristotelovu vnitřní duši. Významná část textu se zabývá vztahem filosofie a přírodních věd, zejména v kontextu kosmologie a kvantové fyziky. Diskutuje se zde o tzv. primordiálních událostech, kontingenci a struktuře světa. Hejdánek zdůrazňuje, že filosofie musí přinášet vlastní vklad nezávislý na vědě, a rozvíjí teorii logu jako principu konektivity a vnímavosti (receptivity), který umožňuje vznik složitějších hierarchií, včetně vědomí a reflexe. Logos je zde chápán jako síla organizující nahodilé události do smysluplných celků, čímž ustavuje prostor pro dějinnost a život.
[Posudek na habilitační práci ThDr. Jana Štefana]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 12. 1990
Tato zpráva hodnotí habilitační práci Jana Štefana zaměřenou na téma „apokatastasis pantón“ v evangelické teologii 20. století. Práce je pojata jako systematicko-teologická sonda, která sleduje vývoj tohoto kontroverzního konceptu od biblických kořenů až k reformaci, s hlavním důrazem na moderní protestantské myslitele. Rozhodující pozornost je věnována dílu Karla Bartha, jehož vliv se odráží i v autorově přístupu k látce. Recenzent oceňuje Štefanovu hlubokou znalost primárních textů, schopnost kritické analýzy a suverénní orientaci v teologických kontextech. Navzdory vysoké kvalitě zpracování recenzent identifikuje určité metodologické nejasnosti, zejména v napojení na tezi J. A. Bengela a v absenci detailního pojmoslovného vymezení historie termínu „apokatastasis“. Práce je však hodnocena jako vynikající příspěvek k dosud ne zcela zpracovanému tématu v rámci reformačního myšlení, prokazující autorovu schopnost zvládnout i takto náročné teologické otázky.
[Posudek na Jakuba S. Trojana]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 12. 1990
Tento dokument je posudkem na docenta Jakuba S. Trojana, předního intelektuálního představitele českého protestantismu. Text zdůrazňuje jeho návaznost na učitele J. L. Hromádku a J. B. Součka, jejichž odkaz Trojan rozšířil o zkoumání vztahu mezi teologií, ekonomií a politikou. Autor vyzdvihuje Trojanovu rozsáhlou publikační činnost, zahrnující samizdaty i zahraniční studie, a jeho zásluhy o neoficiální teologické vzdělávání v dobách komunistické represe. V roli děkana Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy je Trojan vnímán jako klíčová osobnost usilující o mravní a duchovní obnovu fakulty i celé církve. Dokument rovněž připomíná jeho dlouholeté mezinárodní uznání v zemích jako Německo či Nizozemsko. Závěrem autor jednoznačně doporučuje Trojanovo jmenování řádným profesorem. Toto doporučení není chápáno pouze jako náprava křivd minulosti, ale především jako ocenění jeho mimořádné intelektuální úrovně a potenciálu k dalšímu celospolečenskému přínosu.
Filosofická antropologie: Smrt a smrtelnost
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 12. 1990
Tento text se zabývá filosofickou antropologií se zaměřením na téma smrti a smrtelnosti. Autor definuje člověka jako jedinou bytost, která si uvědomuje svůj konec, a zkoumá souvislost mezi tímto vědomím a schopností smíchu. Polemizuje se Spinozovým tvrzením, že svobodný člověk na smrt nemyslí, a namísto toho argumentuje, že reflexe smrtelnosti je pro plné lidství nezbytná. V návaznosti na Jana Patočku zdůrazňuje potřebu přijmout smrt jako součást lidské situovanosti, aniž by se stala předmětem vytěsňování či chorobné posedlosti. Klíčovým prvkem úvahy je ontologické rozlišení mezi tělem, živou bytostí a subjektem. Zatímco smrt se týká živé bytosti v čase, subjekt je pojímán jako ex-sistence vykloněná do budoucnosti. Autor vyvozuje, že konec života neznehodnocuje předchozí bytí a že strach o život je smysluplným projevem starosti o sebe, která k životu neodmyslitelně patří.
Poznámky k posudku habilitační práce Jana Štefana, „Aby všichni lidé spaseni byli“ – (1990)
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 12. 1990
Tento text představuje kritické poznámky k habilitační práci Jana Štefana s názvem „Aby všichni lidé spaseni byli“ z roku 1990. Autor poznámek se zaměřuje na hledání identity českého evangelictví, kterou spatřuje v komunikaci s evropskou reformací, zejména s Wittenbergem a Ženevou. Kritizuje terminologickou nejednotnost a jazykovou úroveň práce, zejména přepis řeckých pojmů. Významná část reflexe se věnuje teologickým konceptům všenápravy a spasení všech, přičemž varuje před filosofickou spekulací a „heretickými“ postupy připomínajícími Origena. Text rovněž rozebírá Kalvínovo učení o vyvolení a zavržení v kontrastu s autorem zkoumanou látkou. Důraz je kladen na zápas Jednoty bratrské o reformační identitu a na Barthovo pojetí teologie. Poznámky zpochybňují Štefanovu interpretaci teologického erótu a upozorňují na nutnost rozlišovat mezi hebrejským a řeckým myšlenkovým pozadím. Celkově jde o analytický a místy polemický rozbor metodologických i věroučných aspektů Štefanova díla v kontextu moderní české protestantské teologie.
[Církev a theologie]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 1990
Text se zabývá nezastupitelnou rolí církve při udržování kontinuity se starozákonním poselstvím a zvěstí evangelia v evropské společnosti. Autor zdůrazňuje, že církev nezbytně potřebuje theologii jako nástroj vnitřní reflexe a kritiky, čímž se odlišuje od vnější kritiky faktického stavu instituce. Hlavním úkolem theologie je provádět sebekritiku církve, což představuje jedinou účinnou obranu proti nebezpečí proměny víry v ideologii. Autor navazuje na pojetí J. L. Hromádky, který definoval reformační theologii jako orgán autokritiky církve, avšak toto vymezení rozšiřuje na veškerou theologii včetně katolické. V ekumenické perspektivě je nezbytné, aby se církev k této kritické funkci hlásila a chápala ji jako svůj vlastní sebereflexivní proces. Theologie tak zůstává integrální funkcí církve, aniž by ztratila svou vědeckou integritu a kritickou náročnost. Tento přístup umožňuje překonání konfesijních omezení a posiluje životaschopnost křesťanského poselství v současném světě.
[Člověk: subjekt, ex-sistence, ne-jsoucno]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 12. 1990
Text analyzuje ontologické postavení člověka jako subjektu a ex-sistence. Autor definuje člověka jako ex-sistenci, která je v podstatě ne-jsoucnem, neboť jako subjekt není předmětným jsoucnem. Tato ex-sistence je charakterizována „vykloněním“ do budoucnosti, tedy do oblasti nejsoucího. Na rozdíl od uměleckého díla, které vyžaduje vnějšího vnímatele k aktualizaci svého vnitřního světa, je subjekt sám uskutečňovatelem „svého člověka“. Text rozlišuje mezi pouhým žitím živé bytosti a prožíváním života, které je vlastní subjektu. Subjektivita sice patří k životu, ale k prožívání je nezbytný aktivní subjekt, který stojí vně životních procesů a není jejich produktem. Vědomí ex-sistence a prožitek bytí jsou tak zásadně odlišné od vědomí předmětů. Člověk je v tomto pojetí dynamickým napětím mezi tělesností, živou bytostí a ne-jsoucím subjektem, který život vědomě prožívá a tím jej přesahuje. Tato distinkce umožňuje pochopit svébytnost lidského vědomí a jeho nezávislost na pouhém biologickém běhu života.
Ad: smrt a smrtelnost – souvislost s Descartem (podle Finka) (137n.)
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 12. 1990
Text analyzuje vztah mezi karteziánskou jistotou sebe sama a lidskou smrtelností skrze interpretaci Eugena Finka. Autor vychází z Descartova konceptu neotřesitelného základu (fundamentum inconcussum), podle něhož je zakoušející subjekt nezpochybnitelný, i kdyby byl klamán lživým duchem. Zatímco o vnějších předmětech se můžeme mýlit, o vlastní existenci v aktu myšlení pochybovat nelze. Nicméně text zdůrazňuje, že v tomto sebou samým jistém bytí je hluboce zakořeněna jistota smrti – obrazně nazvaná jako „červ smrtelnosti“. Lidské bytí není absolutní ani božské, nýbrž je vymezeno svou konečností. Jistota „jsem“ je tak paradoxně doprovázena vědomím budoucího „nebudu“. Klam je popsán jako mírná forma nicoty, zatímco smrt představuje nicotu v její nejradikálnější podobě. Finkova úvaha tak rozšiřuje Descartovo pojetí o existenciální rozměr, v němž je vědomí vlastní existence neoddělitelné od vědomí časového omezení a budoucího nebytí.
Úvod do filosofie (1+1): politická odpovědnost filosofa
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 12. 1990
Text se zabývá vztahem mezi filosofií a politikou, přičemž zdůrazňuje politickou odpovědnost filosofa vůči celku obce (polis). Autor argumentuje, že filosofie musí kriticky demaskovat demagogii a technokratické pojetí moci, které postrádá vztah k pravdě. Na základě rozboru Platónových zkušeností v Syrakusách text odmítá ideu filosofa-panovníka a místo toho prosazuje roli filosofa jako nezávislého kritika a poradce. Ústředním tématem je význam filosofie pro fungování demokracie; ta je možná pouze tam, kde se občané díky filosofické reflexi stávají vědomými mravními a politickými subjekty. Filosofie je zde představena jako nezbytný nástroj pro dozrávání lidského subjektu. Text rovněž tematizuje potřebu „volného času“ (scholé) pro myšlenkovou práci a nutnost filosofie obhájit svou společenskou užitečnost v moderním světě.
[Vítězí pravda v dějinách?]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 12. 1990
Text zkoumá české duchovní kořeny, které chápe jako asimilaci evropských křesťanských tradic vzniklých syntézou řeckého a hebrejského myšlení. Autor analyzuje úpadek středověké církve a vyzdvihuje husitství jako zásadní reformní hnutí, v němž čeští myslitelé dosáhli významného filosofického výkonu v otázce pojetí pravdy. Hlavním tématem je rozpor mezi řeckým chápáním pravdy jako neskrytosti jsoucího (aletheia) a hebrejským konceptem, vycházejícím z třetí knihy Ezdrášovy, podle něhož je pravda mocnější než vše, co jest. Zatímco v řecké tradici se pravda řídí jsoucnem, v hebrejské tradici je vše jsoucí nedokonalé a pravda nad ním vítězí jako transcendentní síla. Autor vybízí k překonání europocentrismu a k uznání neevropských vlivů v našich dějinách. Text zdůrazňuje, že pravda není pouhým popisem reality, ale suverénním měřítkem, které svět přesahuje a soudí.
Filosofie a theologie (F): Filosofický význam jedinečnosti
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 12. 1990
Text podrobně zkoumá filosofický a theologický význam pojmu jedinečnosti, jehož kořeny nachází v křesťanské christologii a starozákonní tradici spíše než v řeckém antickém myšlení. Zatímco řecká filosofie se orientovala na obecné pojmy a to, co je myslitelné jako univerzální, křesťanské pojetí vtělení (vere Deus, vere homo) položilo nezbytný základ pro uznání nezaměnitelné lidské individuality a subjektivity. Autor sleduje, jak toto téma postupně proniklo z oblasti theologie do novodobé filosofie a moderní vědy, včetně astrofyziky, ekologie a biologie. Zásadním bodem argumentace je rozlišení mezi „falešnou“ jedinečností, která je pouze nahodilou či formální variací bez vnitřního smyslu, a skutečnou dějinnou jedinečností, která nese hluboký význam. Unikátnost člověka je nahlížena jako dynamický proces, v němž vědomí slouží jako médium pro stupňování a kumulaci osobitosti. Jedinečnost tedy není statickým daným stavem, ale tvůrčí odpovědí na adresné výzvy, skrze něž se jedinec teprve stává skutečně sám sebou a ustavuje svou osobnost v čase a dějinách.
[Vítězí pravda v dějinách? – pokračování]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 12. 1990
Tento text kriticky zkoumá pojetí víry, naděje a lásky u apoštola Pavla, zejména v kontextu 13. kapitoly 1. listu Korintským. Autor poukazuje na Pavlovo helénistické ovlivnění, které se projevuje v hierarchizaci těchto hodnot a v pojetí víry jako dočasného nedostatku přímého vidění. Text kontrastuje Pavlovo upřednostňování lásky nad vírou a nadějí s Ježíšovým učením a hebrejskou tradicí, kde je víra chápána jako základní existenciální postoj orientovaný k budoucnosti. Autor argumentuje, že láska bez víry a naděje ztrácí svou hodnotu, neboť pravá láska musí být orientována k tomu, co přichází – k budoucnosti druhého i k absolutní budoucnosti. Kritizuje Pavlovu představu, že přímé vidění tváří v tvář učiní víru a naději zbytečnými, a zdůrazňuje adventivní charakter pravdy, který není nehybným završením, nýbrž neustálou otevřeností vůči novému dění.
1991
[Index kroužkových bloků dodatečně pořízený Hejdánkem, zřejmě v roce 1991]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno, asi rok 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1966
Tento dokument představuje dodatečně pořízený index kroužkových bloků Ladislava Hejdánka z roku 1966, který byl pravděpodobně sestaven v roce 1991. Index poskytuje strukturovaný přehled Hejdánkových filosofických a teologických zájmů v tomto klíčovém období. Záznamy pokrývají širokou škálu témat, včetně vztahu mezi vědou a vírou, hlubokého zkoumání pojmu oikoumené a problematiky sekularizace, mýtu a metafyziky. Významnou část tvoří poznámky k Heideggerovu pojetí pravdy a reflexe nad dějinami, časovostí a kritikou. Dokument rovněž zachycuje Hejdánkovu účast na významných intelektuálních setkáních, jako byl dialog Paulus-Gesellschaft v Mariánských Lázních, a zmiňuje klíčové postavy tehdejšího myšlení, jako jsou J. L. Hromádka, J. Moltmann či H.-G. Gadamer. Tento rejstřík slouží jako zásadní bibliografický pramen pro studium vývoje Hejdánkova myšlení a jeho snahy o syntézu filosofické reflexe s teologickými otázkami v kontextu modernosti. Zachycuje formativní období českého intelektuálního prostředí šedesátých let a Hejdánkův příspěvek k dialogu mezi vírou, rozumem a společenskou praxí.
[Vítězí pravda v dějinách?]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: nedatováno, podle řazení v sešitě myšlenkových záznamů zřejmě 1. 1. 1991
Tento text zkoumá kořeny českého duchovního a myšlenkového života, které autor nachází v širším evropském křesťanském kontextu, tvořeném syntézou hebrejských a řeckých tradic. Autor vyzdvihuje českou reformaci a Jana Husa jako hnutí, která se dokázala navrátit k původním prorockým zdrojům evangelia v době úpadku církevní instituce. Ústředním tématem je hluboký rozbor hesla „Pravda vítězí“, jehož původ autor sleduje v apokryfní 3. knize Ezdrášově. Esej nabízí zásadní filosofické srovnání řeckého pojetí pravdy jako „neskrytosti jsoucího“ s hebrejským chápáním, v němž pravda stojí nad veškerou skutečností a odhaluje její nedokonalost. Pravda zde není chápána jako věc či předmět, ale jako svrchovaná moc spojená s vírou. Autor argumentuje, že pro současnou společnost je nezbytný dialog s těmito tradicemi, aby mohla budovat vlastní myšlenkovou identitu a řešit aktuální otázky autonomně, nikoliv pouze napodobováním západních ekonomických a politických vzorů.
{Ježíš a Pavel}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1991 – blíže nedatováno
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text se zabývá zásadním posunem v raném křesťanství, kdy se Ježíš jako svědek víry proměnil v předmět víry. Autor analyzuje roli apoštola Pavla v tomto procesu a naznačuje, že Pavel tuto orientaci pravděpodobně převzal od prvních křesťanů a dále ji rozvíjel. Ústředním tématem je vnitřní rozpor v křesťanském zvěstování: evangelium není pouhým mýtem, ale zprávou o konkrétní historické události. Důraz na historicitu Ježíše jako skutečného člověka je pro křesťanství klíčový, přesto se v průběhu vývoje víry vytratil ve prospěch dogmatické christologie. Text vznáší kritickou otázku, kolik z historického Ježíše skutečně zůstalo v pozdějším učení církve. Zkoumá napětí mezi jedinečností lidského osudu a snahou o vytvoření vědy o Kristu. Je to zamyšlení nad tím, zda je vůbec možné skloubit historickou pravdu o člověku s přísným dogmatickým učením a jaký dopad měl tento posun na samotnou podstatu křesťanského poselství.
Dramatik, nebo politik?
Tento esej z roku 1991 se zamýšlí nad povahou československého prezidentství prostřednictvím postav T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a Václava Havla. Autor zdůrazňuje, že žádný z těchto mužů nebyl původně profesionálním politikem, nýbrž intelektuálem, který do veřejného života vstoupil z jiného oboru. Zvláštní pozornost je věnována Václavu Havlovi, jehož polyvalentní nadání a smysl pro absurditu autor přirovnává k vlastnostem uhlíku. Text kriticky hodnotí Havlův přechod z role světově uznávaného dramatika a disidenta do úřadu prezidenta, což vnímá jako paradoxní oběť jeho tvůrčího talentu. V kontextu politického vývoje po roce 1989, poznamenaného krizí levice a nástupem technokratického pragmatismu, autor zpochybňuje smysluplnost omezení výjimečného dramatika reprezentativní funkcí. S odkazem na Masarykovu koncepci nepolitické politiky esej uzavírá, že pro duchovní svébytnost národa jsou kulturní tvůrci a dramatici podstatnější než političtí funkcionáři, neboť skutečná svoboda vyžaduje víc než jen technickou správu státu.
Filosofie a víra
česky, 1991, Praha: OIKOYMENH; rec. Josef Smolík, Křesťanská revue 59/5, 1992, s. 118–120
Slovo úvodem [Filosofie a víra 1991], str. 1–2 | Atheismus a otázky nové interpretace, str. 3–12 | Víra a filosofie, str. 13–22 | Víra a moderní svět, str. 23–33 | Filosofie a křesťanství, str. 34–42 | Filosofie a víra. Příspěvek k otázce možnosti a legitimity filosofické reflexe víry jako alternativy reflexe theologické, str. 43–92 | Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém, str. 93–116 | Věřit a myslit, str. 117–128 | Reflexe víry ve Starém zákoně, str. 129–143 | Víra jako „kosmický faktor“, str. 144–166
Filosofie existence, existencialismus
Tento text se zabývá filosofií existence a existencialismem, přičemž se zaměřuje především na myšlenky Jeana-Paula Sartra. Sartre ve své knize „Existencialismus je humanismus“ (1946) definuje existencialismus na základě principu, že „existence předchází esenci“. Vysvětluje, že na rozdíl od vyrobených předmětů, jejichž esence (účel, vlastnosti) je předem dána, člověk nejprve existuje a teprve poté se sám definuje svým jednáním a rozhodnutími. Text rozlišuje mezi křesťanským a atheistickým existencialismem, přičemž Sartre se hlásí k tomu druhému. Kritizuje Sartrovu filosofii pro její nadměrný subjektivismus, který podle autora znemožňuje objektivní poznání a ignoruje strukturovanou povahu budoucnosti. Autor také zdůrazňuje, že existencialismus, zejména v Sartrově pojetí, zanedbává vztah k přírodě a k celku bytí, čímž se diskvalifikuje jako relevantní filosofické hnutí. Text celkově hodnotí existencialismus jako významné, ale v mnoha ohledech nedokonalé myšlenkové hnutí.
Filosofie v naší době (Slovo úvodem)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 1991?
- in: Česká mysl, 41, 1991, č. 1, str. 1–5
Úvodní text z roku 1991 reflektuje obnovení časopisu Česká mysl a činnost Jednoty filosofické v postkomunistickém Československu. Autor zdůrazňuje potřebu autentického filosofického dialogu v pluralitním prostředí, který by překonal desetiletí ideologického útlaku. Hlavním úkolem je odlišení skutečné filosofie od jejích napodobenin a důraz na pojmovou práci namísto pouhé rétoriky či mýtu. Text se rovněž zabývá významem české identity ve filosofii, kterou nechápe nacionálně, ale jako kritické navázání na domácí tradice a specifika českého jazyka. Cílem české filosofie by mělo být zprostředkování porozumění mezi domácím myšlením a širším evropským kontextem. Filosofie je zde představena jako úsilí o pravdu a společenství myslitelů, které má ambici aktivně vstupovat do celoevropské diskuse nikoliv bezejmenně, ale s vlastní myšlenkovou identitou.
Intelektuálové a moc
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: (účast na diskusi pořádané revuí Prostor), červen 1991
- in: Prostor, 1991, č. 16, str. 21–42
Tento text představuje přepis diskuse z roku 1991 na téma Intelektuálové a moc, které se zúčastnili významní čeští myslitelé jako Václav Bělohradský, Ladislav Hejdánek či Zdeněk Pinc. Debata reflektuje měnící se postavení intelektuálů v polistopadové společnosti a zkoumá napětí mezi kritickým odstupem vzdělance a pragmatickým výkonem politické moci. Účastníci analyzují koncepty jako prorok na trůně a kriticky hodnotí působení intelektuálů v politice na příkladech T. G. Masaryka či Václava Havla. Významným tématem je Bělohradského ekologie rozumu, která zdůrazňuje roli intelektuála při ochraně veřejného prostoru před falešnými idejemi, a Hejdánkovo pojetí intelektuála jako toho, kdo neustále rozlišuje. Diskuse se dotýká také nebezpečí novodobého doktrinářství, rozdílu mezi povoláním a zaměstnáním a odpovědnosti intelektuála vůči pravdě a otevřené budoucnosti. Celkově text nabízí hluboký vhled do hledání identity české inteligence v období demokratické transformace a varuje před nebezpečným přeceňováním intelektuální role.
K otázce euthanasie
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 21. 11. 1991 ◆ poznámka: Bibliografie nedohledána.
Tento text se zabývá problematikou euthanasie a práva na důstojnou smrt. Autor argumentuje, že dobrá smrt je stejně důležitá jako dobrý život a lidé by měli mít právo usilovat o ni a vzájemně si v tom pomáhat. Eutanazie je prezentována jako humánní a oprávněná cesta k odstranění nelidskosti a nedůstojnosti z umírání. Autor se domnívá, že principálně nelze proti euthanasii vznášet platné námitky, pouze předsudky. Přechod od principů k praxi však přináší složité otázky. Zdůrazňuje právo svéprávných a informovaných jedinců rozhodnout se v krajní situaci pro ukončení vlastního života, pokud jsou splněny zákonem stanovené předpoklady. Lékař by měl mít právo vyhovět žádosti umírajícího o ukončení utrpení, ale po konzultaci s jinými lékaři a podle svého svědomí, aby mohl odborně posoudit situaci. Komplikovanější jsou případy nevědomých pacientů, kde rozhodnutí vychází ze soucitu a konzultací s příbuznými a lékaři. Zvláštní kategorií jsou novorozenci s minimální životní prognózou. Autor cituje princip „primum non nocere“ a aplikuje jej i na prodlužování utrpení tam, kde není naděje na uzdravení. Vzhledem k pokroku v lékařských technologiích, které umožňují dlouhodobé udržování vegetativního stavu, je diskuse o euthanasii naléhavější. Odmítání principu euthanasie v těchto situacích autor považuje za odmítání samotné odpovědnosti.
Kdo je Erazim Kohák?
docx |
pdf |
html
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: 1991
- in: Dopisy přes oceán aneb Čertování s Míšou, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991, str. 3–5
Tento text Ladislava Hejdánka představuje život a dílo významného českého filosofa Erazima Koháka. Sleduje jeho cestu z poúnorového exilu přes studia na Yaleově univerzitě až po profesorské působení v Bostonu. Autor zdůrazňuje Kohákovu schopnost prosadit se v prestižním americkém intelektuálním prostředí a zároveň si uchovat hluboké sepětí s českou myšlenkovou tradicí, reprezentovanou Komenským, Masarykem, Rádlem či Patočkou. Text připomíná Kohákovy klíčové práce, jako je studie o Husserlově fenomenologii nebo úspěšná kniha „The Embers and the Stars“, psaná v ústraní novoanglických lesů. Hejdánek oceňuje Kohákovu snahu o popularizaci filosofie a jeho návrat do vlasti po roce 1989. Vyzdvihuje především srozumitelnost a etický rozměr jeho textů, které mohou sloužit jako úvod do filosofického myšlení pro širokou veřejnost i studenty v době hodnotové nejistoty. Kohákův příklad ukazuje, že filosofie může být lidová a srozumitelná, aniž by ztrácela na své hloubce.
Kosmická dimenze a přirozenost člověka
docx |
pdf |
html
◆ přednáška, česky, vznik: 1991
- in: Křesťanská revue, 84, 2017, č. 2, str. 29–33
Text zkoumá vztah mezi lidskou přirozeností a vesmírem v kontextu filosofické antropologie. Hejdánek vychází z historického pojetí člověka jako mikrokosmu, který zrcadlí makrokosmos, a sleduje proměnu tohoto vztahu v moderní době. Zatímco Pascal a Jeans zdůrazňovali lidskou nepatrnost a cizost v lhostejném vesmíru, Pierre Teilhard de Chardin nabízí vizi člověka jako dynamického vrcholu evoluce. Autor argumentuje, že stát se člověkem znamená překročit ryze přírodní, pudovou existenci a přijmout roli denaturované bytosti nadané vědomím. Tato jedinečná pozice ukládá lidstvu etický závazek: neparazitovat na přírodě, ale aktivně ji polidšťovat a vnášet do ní vyšší řád. Člověk je tak chápán jako aktivní osa kosmického vývoje, jehož posláním je překonat pozemské spory a přijmout odpovědnost za kultivaci světa. Být skutečným člověkem znamená stát se vědomým občanem vesmíru, který v harmonii s evolučním proudem směřuje k budoucím horizontům.
L'Europe et l'histoire
◆ článek, francouzsky, vznik: 1991
- in: Lettre international, Paris: Aujourd’hui international, 1991, č. 29, str. 22–26
Ladislav Hejdánek – Martin M. Šimečka – Otta Bednářová – Jan Sokol – Zdeněk Kessler – František Lízna: Čí je pomsta a odplata
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse, česky, vznik: 1991
- in: Moravské noviny, 1991, str. ? (14. 3.)
Textový dokument představuje přepis debaty z televizního pořadu Klub Netopýr z roku 1991, které se účastnily významné osobnosti jako Jan Sokol, Ladislav Hejdánek či Zdeněk Kessler. Hlavním tématem je hledání rovnováhy mezi pomstou, spravedlností a odpuštěním v období po pádu komunistického režimu v Československu. Diskutující se zamýšlejí nad heslem „Nejsme jako oni“ a analyzují morální i právní aspekty vyrovnání se s minulostí. Debata reflektuje napětí mezi křesťanským požadavkem na odpuštění a společenskou potřebou potrestat viníky a nastolit právní stát. Účastníci řeší problematiku kontinuity práva, obtížnost postihu zločinů, které byly v době svého spáchání legální, a nutnost personálních změn ve státní správě. Významná část diskuse je věnována také morální vině společnosti, roli inteligence a příčinám pasivity občanů v dobách totality. Text nabízí hluboký vhled do etických dilemat rané transformace a procesu budování demokratických institucí.
Pravda a dějiny: k otázce kořenů dnešního evropanství
docx |
pdf |
html
◆ přednáška, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: Spojení článků (původně rozhlasových přednášek) „Vítězí pravda v dějinách?“ a „Pravda vítězí v dějinách!“
Tento text zkoumá hluboké kořeny evropské identity a zdůrazňuje klíčovou roli křesťanství v jejím formování. Autor argumentuje, že křesťanství, jakožto syntéza izraelských a řeckých tradic, ačkoliv přesahuje evropské hranice, je nepostradatelné pro evropskou kulturu. Text dále rozebírá vývoj křesťanství v českých zemích, s důrazem na ranou reformaci a odkaz Jana Husa, který symbolizuje snahu o návrat k původním evangelním zdrojům. Zvláštní pozornost je věnována konceptu pravdy, inspirovanému heslem "Pravda vítězí". Autor polemizuje s řeckým chápáním pravdy jako odrazu jsoucna a místo toho představuje hebrejský pohled, kde pravda je aktivní, přetrvávající silou, která má moc nad vším jsoucím. V moderní době, kdy Evropa čelí duchovní krizi, je apel na "život v pravdě", v návaznosti na myšlenky Jana Patočky a Václava Havla, vnímán jako klíčový pro obnovu evropského myšlení a duchovnosti. Pravda je chápána nikoliv jako vlastněná, ale jako síla, která má nás.
Účtování s Rádlem? [ad: Jan Patočka, Negativní platonismus, Praha 1990]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 1991
- in: Křesťanská revue, 58, 1991, č. 8, str. 188
Tato recenze a komentář se věnují vydání jedné z nejvýznamnějších studií Jana Patočky s názvem „Negativní platonismus“ z roku 1990. Práce, která vznikala v padesátých letech, představuje unikátní moment v Patočkově tvorbě, kdy se pokoušel o zformulování vlastního filosofického systému. Text detailně mapuje pohnutou historii rukopisu, který byl dlouhá léta znám pouze úzkému okruhu přátel prostřednictvím samizdatových opisů. Autor se rovněž zabývá zařazením torzovitého spisu „Účtování s Rádlem“, jenž osvětluje vývojovou fázi Patočkova myšlení při přechodu od poválečného období k systematickému pojetí negativního platonismu. V článku je kritizováno ediční zpracování a chronologické řazení textů v knize. Závěrem je zdůrazněna naléhavá potřeba hluboké analytické diskuse o těchto konceptech v českém prostředí, aby domácí bádání udrželo krok se vzrůstajícím mezinárodním zájmem o Patočkovo dílo, který je podnícen řadou zahraničních překladů.
„Como soy responsable, no entro en política“ (Entrevista a Ladislav Hejdanek, filósofo)
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, španělsky, vznik: 1991
- in: La Vanguardia, 1991, č. 39, str. 57 (28. 11.)
Tento rozhovor z roku 1991 představuje Ladislava Hejdánka, významného českého filosofa a bývalého disidenta, který strávil desítky let v dělnických profesích jako noční hlídač či topič, zatímco v období komunismu organizoval tajné bytové semináře. Jako klíčový signatář Charty 77 se Hejdánek odlišil od mnoha svých kolegů, kteří po sametové revoluci přijali vysoké politické funkce; on sám se rozhodl zůstat věrný akademické dráze s přesvědčením, že jeho největší společenská odpovědnost spočívá právě v jeho profesi, nikoli v amatérské politice. V rozhovoru Hejdánek přibližuje své originální myšlení, v němž reinterpretuje víru a koncept Boha jako „přicházející“ skutečnost, nikoli jako statický metafyzický objekt či modlu. Dále reflektuje dobové otázky nacionalismu a hrozící rozpad Československa, přičemž zdůrazňuje, že smysl národní existence tkví v rozvoji jazyka a kultury spíše než v politickém separatismu. Jeho postoj odráží celoživotní snahu o racionální myšlení, intelektuální poctivost a hledání pravdy, která je neustálým procesem směřujícím k budoucnosti.
[V lidských dějinách se ustavičně odehrává zápas...]
Text pojednává o vzniku a fungování neoficiálních filosofických seminářů v normalizačním Československu. Autor popisuje snahu intelektuálů udržet kontinuitu vzdělávání a bádání v době útlaku, kdy byly oficiální instituce zasaženy čistkami. Původně skryté kroužky se díky iniciativě Julia Tomina otevřely zahraničním hostům, zejména z Oxfordu a Francie. Významnou roli sehrála Nadace Jana Husa, která zprostředkovávala návštěvy významných myslitelů, jako byli Paul Ricoeur či Jacques Derrida, a dovážela zakázanou literaturu. Dokument podrobně líčí perzekuce ze strany Státní bezpečnosti, včetně vykonstruovaného obvinění profesora Derridy z držení drog, které vyvolalo masivní mezinárodní protesty. Tyto aktivity nejen pomáhaly čelit intelektuální izolaci, ale také vytvořily základy pro budoucí mezinárodní spolupráci. V závěru autor vyjadřuje naději, že navázané kontakty s francouzskými a dalšími evropskými filosofy budou po pádu totalitního režimu nadále vzkvétat a obohacovat české akademické prostředí.
Filosof a politická odpovědnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991
- in: Česká mysl, 41, 1991, č. 1, str. 6–17
- in: Ladislav Hejdánek, Havel je uhlík. Filosof a politická odpovědnost, vyd. Jan Hron, Praha: Knihovna Václava Havla, 2009, č. 3, str. 13–26
Text se zabývá problematickým postavením filosofa ve společnosti a povahou jeho politické odpovědnosti. Autor vychází ze sokratovské tradice, kde filosofování představuje úsilí o pravdu, kterou člověk nikdy plně nevlastní. Vymezuje se proti modernímu scientismu i sofistice, přičemž zdůrazňuje význam nepředmětných skutečností a výzev přicházejících z budoucnosti. Klíčovým tématem je rozdíl mezi filosofem a politikem: zatímco politik operuje s mocí, která omezuje svobodu a kalkuluje se setrvačností, filosof působí prostřednictvím přesvědčování a věrnosti pravdě. Politická odpovědnost filosofa nespočívá v přímém výkonu moci, ale v kritické reflexi celku a v kultivaci vztahu k pravdě jako suverénní instanci. Filosof nesmí rezignovat na veřejné působení, i když mu hrozí konflikt s mocí nebo společenský neúspěch. Jeho úkolem je připomínat etické a ontologické rozměry lidského soužití, které přesahují technologii moci a ideologickou manipulaci.
Filosofická antropologie [FF UK]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ cyklus přednášek / seminářů | přípravné poznámky, česky, vznik: 1991
Tento text zkoumá podstatu člověka, zejména skrze koncept "mezních situací", které definují naši existenci. Původní myšlenka člověka jako bytosti vědomé své smrtelnosti je rozvinuta do hlubšího pochopení, jak smrt není jen konec, ale může být integrální součástí života a procesu evoluce. Text se zabývá vztahem mezi životem a smrtí, kdy život využívá smrt jako nástroj k vlastnímu pokroku a zdokonalování. Dále se text věnuje pojmu "transcendence" a "kultury" jako specificky lidských schopností překračovat dané hranice a vytvářet smysluplné prostředí. Filosofická antropologie je zde představena jako unikátní disciplína s neomezeným horizontem, která na rozdíl od vědeckých antropologií dokáže uchopit člověka jako celek a zkoumat jeho nepředmětnou podstatu, včetně otázek víry a subjektivity. Klade důraz na jednotu člověka – fyzis, těla a subjektu – a na jeho neustálé sebepřekonávání a formování v kontextu světa.
Filosofická antropologie [FF UK]
Tento text je přepisem přednášky Ladislava Hejdánka o filosofické antropologii, v níž autor zkoumá podstatu lidství v průsečíku biologického života a dějinnosti. Hejdánek definuje subjekt skrze jeho vztah k času, konkrétně schopnost ustavovat přítomnost, která přesahuje pouhé „tady a teď“ a integruje minulost i budoucnost. Proces polidštění je vázán na vznik jazyka a rituálu, což autor interpretuje jako metafyzickou aktivitu, tedy vykročení z čisté přírody (fysis). Významná část úvahy je věnována srovnání dvou kořenů evropského myšlení: řecké tradice, orientované na statické archetypy a pojmovost, a tradice biblické, která zdůrazňuje otevřenost vůči neznámé budoucnosti a víru jako čin. Hejdánek uzavírá, že filosofie nesmí pouze popisovat hotové předměty (fakticitu), ale musí reflektovat život jako neustálé sebepřesahování a tvoření, které je vedeno výzvou přicházející budoucnosti.
Filosofická antropologie [FF UK]
Text zachycuje přednášku Ladislava Hejdánka věnovanou metodologickým otázkám filosofické antropologie, zejména vztahu mezi personalizací a religiozitou. Autor kritizuje tradiční chápání křesťanství jako náboženství a vyzdvihuje jeho antireligiózní složky, které přispěly k mimořádnému významu subjektu a osobnosti v evropském myšlení. Hejdánek analyzuje pojem hypostaze – filosofického omylu spočívajícího v zaměňování pojmových konstrukcí za pravou skutečnost – a dává jej do souvislosti s vědou i ideologií. Stěžejním tématem je integrita lidského života, kterou podle autora nelze založit na biologické danosti ani na společenských strukturách (zoon politikon), ale na sféře logu a slova. Hejdánek odmítá ontologizaci pravdy jako nehybného jsoucna; místo toho ji interpretuje jako situační výzvu a adresné oslovení jednotlivce. Skrze analogii vztahu dítěte a matky ukazuje, že zkušenost osobního oslovení předchází teoretickým konstrukcím, čímž zpochybňuje legitimitu tradiční filosofické teologie budující fixní metafyzické entity.
Filosofické eseje o filosofii
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 [datace odvozena] ◆ poznámka: datace odvozena podle jiných dokumentů, v jejichž blízkosti se tento dokument nacházel – tedy podle příprav na přednášky na AVU na jaře 1991
Text knihy Filosofické eseje o filosofii se obrací na čtenáře, kteří k filosofii chovají hluboký respekt a touží si osvojit filosofický způsob myšlení. Autor zdůrazňuje, že filosofie není pouhým souborem informací, ale aktivním procesem, jemuž se každý musí naučit sám, podobně jako plavání. Eseje jsou pojaty jako praktické pokusy o první myšlenkové kroky, kde autor vystupuje spíše jako průvodce než jako neomylný držitel moudrosti. Klíčovým tématem je kritika rutiny a napodobování; pravý žák musí jít vlastní cestou, nikoliv pouze následovat učitele. Text dále rozvíjí ontologickou povahu filosofického „nápadu“, který není lidským konstruktem, ale něčím, co na myslitele „dopadá“ z oblasti nebytí. V momentě této otevřenosti vůči nové myšlence jsou si všichni filosofové rovni, neboť musí odložit vlastní ego i genialitu. Dílo tak představuje úvod do filosofování jakožto živého, neustále se obnovujícího úsilí o pravdu.
Intelektuál a spiritualita
docx |
pdf |
html
◆ článek | fragment, česky, vznik: nedatováno, asi 1991–1992 ◆ poznámka: Původně zamýšleno pro Křesťanskou revui (pozn. aut.)
Tento esej zkoumá dualistický předsudek v evropských kulturních dějinách, který odděluje intelektuální úsilí od duchovních zájmů a objektivitu od subjektivity. Autor kritizuje moderní pojetí intelektuála, které se často redukuje na pouhé sbírání faktů či povrchní zájem o duchovno, a naopak obhajuje hlubší smysl slova „intelektuál“ jako schopnost rozlišovat, chápat smysl a spojovat poznání s duchovním zakotvením. Zmiňuje kritiku Emanuela Rádla na adresu intelektuálů a polemizuje s ním, navrhuje vlastní pojetí vycházející z etymologie slova. Zdůrazňuje nezbytnost přesného myšlení a vyjadřování pro vědu i společenský život, varuje před myšlenkovou nedbalostí jako příčinou společenských katastrof. Esej se rovněž dotýká vlivu řecké myšlenkové tradice na evropské myšlení a problémů spojených s přesvědčením, že přesně modelovatelná „skutečnost“ je jedinou pravou realitou.
Kapitoly z filosofické antropologie I–XI
Tato práce se zabývá podstatou filosofické antropologie, jejímž klíčovým tématem je člověk jako integrovaná trojina – tělo, fyzis (živá bytost) a subjekt odpovědný. Zkoumá, jak se odlišuje od jiných vědních disciplín tím, že se zaměřuje na celostní pojetí člověka a jeho vztah k vesmíru. Text dále rozebírá fenomény jako reflexe, mýtus, nemoc, smrt, lidské bytí „na“ světě (ex-sistence), společenskost, práce a duchovnost. Důraz je kladen na lidskou svobodu, odpovědnost a schopnost sebereflexe. Kriticky hodnotí tradiční dualistická pojetí člověka a zdůrazňuje dynamickou, procesní povahu lidského bytí, které se neustále formuje a přesahuje samo sebe. Zkoumá také historický vývoj lidského sebepojetí, od mytického myšlení k dějinnému uvědomění, a roli jazyka a kultury v tomto procesu. Důležitým aspektem je pochopení člověka jako bytosti sice nedokonalé a konečné, ale schopné kritického vztahu k sobě i ke světu, a neustále se snažící o nápravu a seberealizaci.
Lustrace
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: Není jasné, pro jakou příležitost vypracováno.
Tento text z roku 1991 kriticky reflektuje proces lustrací v tehdejším Československu. Autor zdůrazňuje, že spolupráce s minulým režimem byla masová a rezistence mimořádně nízká, z čehož vyvozuje nutnost přijetí kolektivní spoluviny namísto pouhého administrativního očišťování. Zvláštní pozornost věnuje roli křesťanů a církevních představitelů, kteří podle něj selhávají v povinnosti jít příkladem v pokání a setrvávají ve svých funkcích navzdory minulosti. Autor vyjadřuje zásadní nesouhlas s lustracemi v církvi i ve společnosti, neboť se obává jejich zvrhnutí v hon na lidi a celkové destabilizace země. Tvrdí, že lustrace odvádějí pozornost od podstatných otázek a reformy bezpečnostních složek. Za nejvíce alarmující považuje fakt, že společnost důvěřuje registrům StB více než vlastnímu úsudku a schopnosti posoudit charakter druhých. Celý proces vnímá jako projev společenské nezralosti a volá po hluboké vnitřní a mravní proměně celého národa.
Musí demokracie rezignovat na pravdu?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991
- in: Literární noviny, 2, 1991, č. 44, str. 1 a 3 (31. 10.)
- in: Ladislav Hejdánek, Setkání a odstup, Praha: OIKOYMENH, 2010, str. 268–273
Esej z roku 1991 představuje zásadní polemiku s postmoderními postoji Václava Bělohradského ohledně povahy demokracie a role pravdy ve veřejném prostoru. Autor kriticky reaguje na Bělohradského tvrzení, že komunismus byl vyústěním západní metafyziky a že jeho pád signalizuje konec filosofie jako hledání pravdy. Vymezuje se proti relativizaci poznání, která nadřazuje rétoriku a pouhé mínění nad pravdu, a varuje, že takový přístup otevírá cestu nebezpečné demagogii. Text zdůrazňuje, že evropská a česká tradice, v návaznosti na Masaryka, nevychází pouze z řecké filosofie, ale i z etického odkazu židovských proroků. Demokracie je zde pojímána nikoliv jako pouhý „jarmark názorů“, ale jako institucionální záruka svobody pro neustálý zápas o spravedlnost a pravdu. Autor uzavírá, že filosofie musí zůstat strážkyní kritického myšlení, která odmítá jak nárok na vlastnictví pravdy, tak její postmoderní lhostejnost či úplnou rezignaci na ni v politickém životě.
Myšlení v časopise
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ glosa, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: psáno pro Lidové noviny, signováno „Tv.“ [Lev Tvrdý - pozn. red.]
- in: Lidové noviny, 4, 1991, č. 60, str. 24 (12. 3.)
Tento článek mapuje situaci českých filosofických a theologických periodik na přelomu let 1989 a 1990, konkrétně časopisů PARAF a Reflexe. Zatímco PARAF zanikl, Reflexe pokračuje v činnosti a vydává své třetí číslo, tvořené převážně texty vzniklými ještě před sametovou revolucí. Autor uvádí přehled klíčových příspěvků od významných českých myslitelů, jako jsou Milan Balabán, Ladislav Hejdánek, Petr Rezek a Jakub S. Trojan, kteří v porevolučním období nastoupili na akademické pozice. Časopis rovněž představuje francouzského filosofa Stanislase Bretona prostřednictvím jeho pražské přednášky a rozhovoru. Text dále informuje o obnovení činnosti Jednoty filosofické a o jejích plánech na vzkříšení tradičního časopisu Česká mysl. Reflexe tak představuje důležitý most mezi předlistopadovým undergroundovým myšlením a nově se rodícím svobodným akademickým prostředím v Československu. Tato transformace odráží širší společenské změny a institucionální obnovu české filosofické scény po politickém zvratu.
Národy bez ideologií?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: listopad 1991 / 1993? ◆ poznámka: Původně předneseno v Barceloně na symposiu o nacionalismech, které se konalo 26.–27. listopadu 1991. [Pozn. aut.] Překlad do češtiny pořídil L. Hejdánek. [Pozn. red.]
- in: Česká Metanoia: nezávislý čtvrtletník pro otázky společnosti a kultury, 1, 1993, č. 1, str. 15–20
Text analyzuje vztah mezi národem a ideologií a rozlišuje mezi politickým pojetím národa (státním) a nacionalistickým pojetím, které autor považuje za ideologický konstrukt. Nacionalismus není přirozený fenomén, nýbrž mýtická konstrukce, která se stává realitou skrze masovou identifikaci. Ideologie je zde definována jako vědomí, které slouží skupinovým zájmům, nikoliv nutně pravdě. Autor navrhuje překonat nacionalismus pomocí tzv. anti-archetypů, tedy orientací na budoucí směřování národa namísto nekritického uctívání minulosti. Zdůrazňuje zásadní roli jazyka pro rozvoj myšlení a kultury, avšak odmítá koncept nacionálního státu. Ideálním řešením je buď politický národ založený na občanství, nebo pluralitní společenství tradic spojené jazykem. Budoucnost národů vidí v demaskování ideologií a v rozvoji kritického myšlení, které umožní překonat mýtické vnímání kolektivní identity.
Odpověď Domenachovi
docx |
pdf |
html
◆ fragment, česky, vznik: nedatováno, asi 1991
Tento text se zabývá myšlenkou, že celé společnosti mohou vstoupit do dějin, ale také z nich vystoupit či "vypadnout". Tato myšlenka se v nedávné době v Československu stala populární, ale často je používána jako otřelá fráze. Autor zdůrazňuje potřebu detailněji prozkoumat tento koncept, zejména definovat, co dějiny jsou, jak vznikají a jak končí. Důležitý je vztah mezi samotným děním dějin a jejich uvědomováním si. Autor uvádí, že i kdyby společenství z dějin "propadalo" do "nedějinnosti", pokud by si toho jeho členové byli vědomi, jednalo by se stále o součást jejich dějin. Tento přístup naznačuje, že uvědomění si vlastního postavení v dějinách je klíčové pro jejich pokračování.
Odpovědnost za vesmír? [ad: Pierre Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo, Praha 1990]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ recenze, česky, vznik: 1991
- in: Křesťanská revue, 58, 1991, č. 9, str. 210–211
Tento text reflektuje opožděné české vydání stěžejního díla Pierra Teilharda de Chardina Vesmír a lidstvo. Autor rozebírá Teilhardův osud vědce a kněze, jemuž bylo za života zakázáno publikovat mimoodborné práce, a jehož myšlenky se k širší veřejnosti dostaly až posmrtně. Jádrem textu je představení Teilhardovy kosmické vize, která odmítá chápání života jako pouhé náhody. Místo toho zavádí zákon komplexity a vědomí, podle něhož evoluce směřuje k rostoucí interiorizaci a reflexi. Člověk je v tomto pojetí vrcholem vývoje, na němž spočívá odpovědnost za další směřování vesmíru k bodu Omega – stavu ireverzibilní jednoty založené na lásce. Autor kritizuje historický i současný nezájem o Teilhardovo dílo, způsobený dřívější politickou cenzurou i dnešní postmoderní lhostejností. Text je výzvou k diskuzi o smyslu filosofie a o mimořádném postavení lidstva v celkovém řádu univerza, které vyžaduje plnou mobilizaci lidské osobnosti pro zachování celku.
Otázky pro filosofa
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: 1991
- in: Kostnické jiskry, 76, 1991, č. 3, str. 2 (23. 1.)
Tento dokument přináší rozhovor s významným českým filosofem a mluvčím Charty 77 Ladislavem Hejdánkem, který vedl Jan Kašper. Rozhovor se zaměřuje na Hejdánkovo specifické pojetí pravdy jako svrchované, nepředmětné a neovladatelné síly, v jejíž perspektivě člověk žije. Hejdánek reflektuje společenskou realitu po roce 1989, přičemž odmítá pocit vítězství a zdůrazňuje hluboké poškození celé společnosti. Diskuse se věnuje vztahu filosofie a politiky, kde Hejdánek obhajuje nezávislost filosofického myšlení na politických stranách i obci jako poslední instanci. Autor dále rozvíjí téma křesťansky orientované filosofie, v níž odmítá tradiční metafyziku a Boha chápe nikoli jako jsoucno, ale jako dynamické zaslíbení. Rozhovor uzavírá ostrou kritikou neschopnosti církve reflektovat vlastní vinu z období komunismu a výzvou, aby Češi a Slováci přispěli sjednocující se Evropě vlastním duchovním věnem čerpaným z odkazu národních duchovních dějin a nehledali pouze materiální prospěch.
Postmodernisme en Midden-Europa
◆ článek, holandsky, vznik: 1991 ◆ poznámka: Objednáno a vyšlo: Postmodernisme en Midden-Europa, in: Wijsgerig perspektief op maatschappij en wetenschap (Meppel) 31, 1990–91, nr. 6, 166–172 (pozn. aut.).
- in: Wijsgerig perspektief op maatschappij en wetenschap, 31, 1991, č. 6, str. 166–172
Pravda vítězí v dějinách!
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991? ◆ poznámka: Vysíláno v rozhlase v lednu a únoru 1991; v Křesťanské revue vydáno pod novým názvem jako pokračování textu „Vítězí pravda v dějinách?“, ve svazku „Češi a Evropa“ začleněno do textu „Vítězí pravda v dějinách?“
- in: Křesťanská revue, 58, 1991, č. 7, str. 151–155
Esej rozebírá filosofické základy hesla „Pravda vítězí“ v kontextu české intelektuální tradice, reprezentované Janem Patočkou, Václavem Havlem a T. G. Masarykem. Autor podrobuje kritice tradiční metafyziku a moderní nihilismus, které redukují skutečnost na pouhá „jsoucna“. Inspirován Patočkovou interpretací „bohočlověka“ a Heideggerovým myšlením, definuje pravdu jako nepředmětnou, metafyzickou událost, která k člověku přichází z budoucnosti. Pravda není statickým objektem, jejž lze vlastnit, ale dynamickou výzvou vyžadující lidskou odpověď. Text vyzdvihuje odkaz Emanuela Rádla a Josefa Lukla Hromádky a zdůrazňuje, že nikoliv my máme pravdu, ale pravda má nás. Pravda vládne dějinám jako autonomní měřítko a nepodléhá vnitrosvětské síle. Autor uzavírá výzvou k aktivnímu „činění“ pravdy, což vyžaduje schopnost naslouchat nepředmětným výzvám a vypracovat nový pojmový aparát odpovídající současné krizi modernity.
Protože jsem zodpovědný, nevstupuji do politiky
Tento dokument obsahuje rozhovor z roku 1991 s významným českým filosofem a mluvčím Charty 77 Ladislavem Hejdánkem. Hejdánek v něm reflektuje svůj návrat do veřejného a akademického života po pádu komunistického režimu, kdy se z disidenta vykonávajícího podřadná zaměstnání, jako byl noční hlídač či topič, stal profesorem na Karlově univerzitě. Autor vysvětluje své rozhodnutí nevstoupit do aktivní politiky, což vnímá jako projev profesní odpovědnosti. Rozhovor se hlouběji zabývá jeho originálním filosofickým konceptem, v němž reinterpretuje teologické pojmy jako Bůh či víra v nenáboženském smyslu. Boha definuje nikoli jako jsoucí entitu, ale jako "adventivní" realitu, která přichází. Hejdánek rovněž kriticky hodnotí marxismus jako sekularizovaný křesťanský mýtus a vyjadřuje se k soudobým otázkám nacionalismu a budoucího uspořádání Československa. Text představuje Hejdánka jako myslitele, pro něhož je pravda procesem neustálého směřování a který si uchoval svou intelektuální integritu i v nové demokratické éře.
Úvod do filosofické antropologie I – Člověk jako integrovaná trojina
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 1, str. 10–13 (vyšlo bez titulku)
Tato esej se věnuje filosofické antropologii a hledání odpovědi na otázku, kým je člověk. Na rozdíl od speciálních věd usiluje filosofie o pochopení člověka jako celku v rámci univerza. Autor definuje člověka jako „integrovanou trojinu“ sestávající z těla, živé bytosti (fysis) a subjektu. Zatímco tělo je vázáno na „zde a nyní“ a fysis představuje organickou kontinuitu života v čase, subjekt je nositelem svobody a odpovědnosti. Člověk není redukovatelný na biologické danosti; své tělo i život „má“, čímž si od nich udržuje odstup umožňující jednání. Zásadním aspektem lidské existence je její situovanost a vztah k přicházející budoucnosti. Budoucnost není prázdným prostorem, ale zdrojem nepředmětných výzev, na které subjekt aktivně odpovídá. Člověk je tak nahlížen jako „ex-sistence“, bytost, která není pouhým jsoucnem, ale neustále směřuje k tomu, čím ještě není, a k odpovědnosti za své budoucí určení.
Věda, školy a budoucnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: Podklady pro vystoupení v Československém rozhlase
Dokument se zabývá hlubokou krizí postihující společnost, přičemž zdůrazňuje, že nejzávažnější jsou nejen materiální a ekonomické škody, ale především nepozorované a neuvědomované problémy. Poukazuje na zásadní roli rozumu, inteligence a vzdělání při řešení těchto problémů, zejména u odpovědných osob a vedoucích činitelů. Varuje před klesajícím respektem k odborníkům a znalcům, jehož dopady jsou stejně vážné jako případná pochybení samotných intelektuálů. Klíčovým problémem není ani tak nedostatek financí, jako spíše nedostatečné záruky jejich kvalifikovaného využití a špatně nastavené priority, což ilustruje na příkladech úspor na vědě a školství. Autor kritizuje vládu za nedostatečné financování vědy a vysokých škol, což vede k hrozící emigraci odborníků a představuje ztrátu pro společnost, ačkoliv pro vědu samotnou může být přesun talentů ku prospěchu. Zdůrazňuje nutnost, aby vědecké ústavy a univerzity samy aktivně řešily svou situaci, včetně náročných rozhodnutí o propouštění, a zároveň přesvědčovaly veřejnost o nezbytnosti podpory vědy, kultury a vzdělání pro budoucnost. Konečným cílem vědy a umění je ukazovat pravdu a sloužit dlouhodobým cílům společnosti, nikoli okamžitým politickým potřebám.
Vítězí pravda v dějinách?
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: původně rozhlasová přednáška; spolu s navazujícím článkem „Pravda vítězí v dějinách!“ se objevuje také pod titulem „Pravda a dějiny. K otázce kořenů dnešního evropanství“
- in: Křesťanská revue, 58, 1991, č. 6, str. 129–133
- in: Ladislav Hejdánek, Češi a Evropa, vyd. Jan Hron, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017, str. 15–29 (dříve v Křesťanské revue text vydán ve dvou částech: „Vítězí pravda v dějinách?“ a „Pravda vítězí v dějinách!“)
Tento text se zamýšlí nad kořeny české duchovní tradice a otázkou vítězství pravdy v dějinách. Autor rozebírá metaforu kořenů a ukazuje, že české myšlení čerpá z širšího evropského kontextu, zejména z křesťanství, které je syntézou tradic izraelských a řeckých. Stěžejním tématem je rozbor biblického výroku "Pravda vítězí" z apokryfní 3. knihy Ezdrášovy. Text ostře staví do kontrastu řecké pojetí pravdy jako neskrytosti jsoucího (aletheia) a hebrejské pojetí, kde je pravda nadřazena všemu, co jest, a odhaluje nedokonalost světa. Autor sleduje, jak se toto pojetí projevilo v české reformaci, zejména u Jana Husa, a jak došlo k pozdějším významovým posunům vlivem helenismu. V závěru text reflektuje současnou krizi evropské kultury a zdůrazňuje, že návrat k původnímu chápání víry a pravdy jako spolehnutí se na to "pravé" představuje cestu k řešení globálních problémů a překonání skepticismu.
Úvod do filosofické antropologie II – Reflexe
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 2, str. 7–9
Text zkoumá základy filosofické antropologie se zaměřením na specifický způsob, jakým člověk tematizuje sám sebe. Autor rozlišuje mezi vědeckým přístupem, který člověka redukuje na předmět, a filosofickým nahlížením, které jej chápe jako subjekt. Klíčovým tématem je časovost: pravé jsoucno není jen okamžitým výskytem, ale celkem koextenzivním s celým životem. Subjekt je definován svou orientací do budoucnosti, což podmiňuje lidskou odpovědnost; nemůže být tedy chápán jako pouhé „jsoucno“. Významnou roli hraje fenomén reflexe, chápaný jako trojfázový akt zahrnující odstup od sebe, ekstatickou fázi (ex-sistenci) a návrat k sobě. Člověk je v tomto pojetí integritou tělesnosti, bytí a ex-sistence. Závěr zdůrazňuje etický rozměr: člověk se má neustále stávat sám sebou skrze nápravu a odpověď na nepředmětné výzvy (řádlovské „ty máš“), čímž překonává svou danost a směřuje k tomu, čím má být.
Úvod do filosofie (2+1): dodatek k ‚času‘
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 1. 1991
Tento text představuje kritické zamyšlení nad filosofickým pojetím času v rámci přípravy na přednášku z ledna 1991. Autor odmítá Kantovo pojetí času jako apriorní formy nazírání a místo toho se zaměřuje na zkoumání „skutečného“ času jakožto nepředmětné skutečnosti. Klíčovým tématem je rozlišení mezi časem a časovostí neboli časováním pravých událostí. Každá pravá událost se vyznačuje vlastním časováním, které směřuje vstříc přicházející budoucnosti, čímž se ustavuje jako subjekt. Text zdůrazňuje, že čas je základním předpokladem každého prožívání, nikoliv pouze jeho formou. Autor dále analyzuje vědomí času a varuje před směšováním vnitřního časování událostí s jejich umístěním v obecném časovém poli. Závěrem je čas definován jako reálný, avšak neobjektivní fenomén, přičemž subjektivní formy času, jako je čas psychologický či biologický, jsou odsunuty do pozadí ve prospěch ontologického zkoumání časování jako aktivního procesu vycházení vstříc budoucnosti.
Úvod do filosofické antropologie III – Mýtus
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 3, str. 7–9 (vyšlo bez titulku)
Tato stať se zabývá filosofickou reflexí fenoménu člověka se zaměřením na význam mýtu v procesu polidštění. Autor vymezuje mýtus jako specifické meziobdobí mezi čistě přírodní existencí a vznikem dějinnosti. V důsledku oslabení instinktů se archaický člověk začal orientovat skrze napodobování a identifikaci s archetypy, což mýtus zprostředkovával jako specifické „osvětí“ a magický rituál. Modernímu člověku je však plnost mýtického prožitku již bytostně nedostupná. Text dále analyzuje postupný rozklad mýtu na sféru sakrální a profánní, což definuje jako závěrečnou fázi náboženství. Skutečné prolomení mýtických hranic a ustavení dějinného subjektu autor spojuje s tradicí starého Izraele a objevem víry. Závěrem je zdůrazněna potřeba chápat člověka jako nedělitelnou integritu, která přesahuje tradiční dualismus těla a duše, přičemž mýtus je nahlížen jako klíčový činitel emancipace vědomí z biologických vazeb a konstituování lidského světa.
„Kdysi – je tomu už pradávno – vymysleli archaičtí lidé…“
Text srovnává archaické společnosti založené na mýtech a napodobování vzorů s moderním liberalismem. V archaických dobách bylo nové jednání považováno za nebezpečné a vyhrazené pouze bohům či heroům, zatímco běžní lidé se drželi osvědčených archetypů. Moderní věk tento přístup převrátil mýtem o rovnosti a individuální svobodě bez vyššího řádu, vyjádřeným principem laissez-faire. Autor však upozorňuje, že klasický liberalismus vyčerpal svůj potenciál a vede svět k mnoha hrozícím katastrofám. Přestože se postkomunistické země po pádu totalitních režimů upínaly k liberalismu jako k jedinému řešení, narážejí nyní na globální krize, které jejich lokální problémy dříve zastiňovaly. Text varuje, že svět již nelze nechat jít vlastní cestou bez zásahu, neboť se nacházíme na konci éry modernismu. Překonání liberalismu zůstává zásadní výzvou, neboť dosavadní alternativy selhaly a měly ničivé následky. Je nezbytné hledat nový směr, který by čelil hrozící globální zkáze.
Umělecké dílo: na závěr semestru
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 1. 1991
Text se zaměřuje na vztah mezi filosofií a uměním, přičemž zdůrazňuje význam filosofické reflexe pro umělce. Autor zkoumá specifika filosofie umění a odlišuje ji od jiných disciplín skrze pojem 'poiésis' (tvorba), který je společný oběma oblastem. V éře krize metafyziky a zpředmětňujících tendencí je umění vyzdvihováno pro svou schopnost pracovat s nepředmětnými intencemi. Filosofie zde neslouží jako vnější soudce, ale jako partner, který umělci pomáhá porozumět jeho dějinnému kontextu a vztahu k celku. Klíčovým tématem je rozlišení mezi materiálním artefaktem a skutečným uměleckým dílem, které má funkci a poslání. Umění je chápáno jako nástroj sebetváření člověka (Existenzerhellung) a otevřenosti vůči pravdě. Namísto mýtické nadčasovosti text prosazuje dynamický vztah k budoucnosti a dějinám, čímž umění napomáhá člověku stávat se plnějším subjektem. Tato reflexe kultivuje umělcův instinkt a vkus bez narušení tvůrčí spontaneity.
Úvod do filosofické antropologie VII – Odpovědnost a vina
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: V časopise Protestant vyšlo v pořadí jako šesté. Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 6, str. 7–9
Tento text zkoumá proměnu člověka v dějinnou bytost skrze zásadní obrat v životní orientaci od minulých archetypů k otevřené budoucnosti. Tento posun přináší nové pojetí odpovědnosti a viny. Zatímco archaický člověk vnímal vinu jako chybu v nápodobě vzorů, dějinný subjekt čelí vině jako selhání v odpovědi na jedinečnou výzvu „toho, co má být“. Autor rozlišuje mezi vnější společenskou morálkou a vnitřním svědomím, které reaguje na nepředmětná oslovení přicházející z budoucnosti. Vina je nahlížena jako celkové životní scestí, přičemž morální zralost jedince vede k hlubšímu uvědomění si vlastní nedostatečnosti a osobní hříšnosti. Filosofická antropologie tak musí člověka definovat jako bytost, která se bytostně proviňuje. Skutečné lidství se projevuje v ochotě rozpoznat vlastní zkaženost ve světle pravdy, převzít za ni plnou odpovědnost a hledat vysvobození skrze nápravu a odpuštění. Tímto uvědoměním se člověk vymaňuje z mýtu viny a trestu směrem k pravé dějinnosti.
[Pravda vítězí v dějinách!]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 1. 1991
Tento text zkoumá hluboké sepětí mezi pojmy pravda a víra, vycházející z hebrejského kořene -m-n, a analyzuje sémantické posuny, k nimž došlo vlivem helénismu v Novém zákoně. Autor kriticky srovnává Pavlovo pojetí víry s původním učením Ježíšovým a zdůrazňuje potřebu obnovit autentický význam těchto slov pro současnou evropskou kulturu, která se nachází v hluboké duchovní krizi. Významná část je věnována české filosofické tradici, zejména Janu Patočkovi a jeho konceptu života v pravdě. Patočkova interpretace bohočlověka slouží jako základ pro pochopení pravdy jako metafyzické skutečnosti, která není vázána na vznik a zánik (fysis), ale přichází z budoucnosti, aby se ujala vlády nad světem jsoucen. Text vyzývá k vypracování nového pojmového aparátu, který by umožnil pravdě účinně čelit soudobým krizím a skepsi prostřednictvím spolehnutí se na to, co je skutečně spolehlivé a vítězící.
Úvod do filosofické antropologie VIII – Bytí „na“ světě a ex-sistence
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: V časopise Protestant vyšlo v pořadí jako sedmé. Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 7, str. 8–10
Text zkoumá podstatu lidského bytí na světě prostřednictvím konfrontace antického myšlení, reprezentovaného Anaximandrem, a biblické tradice. Autor reflektuje myšlenku, že veškeré jsoucno je poznamenáno určitou vadou či nedostatkem, přičemž odmítá iluzi o dokonalosti přírody. Člověk se ve světě nemůže cítit plně doma, neboť svět i on sám vyžadují nápravu. Zásadní rozlišení autor spatřuje v české předložce „na“ světě, která vyjadřuje distanci a kritický vztah k dané skutečnosti. Lidská identita není určena minulostí ani statickým bytím, nýbrž směřováním k budoucnosti a k tomu, čím člověk má být. V návaznosti na Kierkegaarda a moderní vědu je lidská existence chápána jako „ex-sistence“ – aktivní vymaňování se z danosti a neustálé překračování sebe sama. Člověk je definován jako host a příchozí, jehož úkolem je odpovídat na výzvy a skrze své činy transcendovat hranice hmotného a společenského světa.
Filosofie a theologie (F): Otázka „základu“
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 1. 1991
Tento text se zabývá otázkou „základu“ ve filosofii a theologii, přičemž kritizuje tendence k věcnému zpředmětňování pravdy. Autor zdůrazňuje antropologický rozměr problému: člověk není pouze daným bytím, ale bytostí hledající orientaci, která se musí vyvarovat úniku k užitečným iluzím. Filosofie je zde definována jako neustálé kladení otázek a hledání souvislostí v dějinném kontextu. Ústředním pojmem je logos, který není chápán jako uzavřená vnitřní spjatost celku, nýbrž jako dynamický prostor pro dialogos – kritickou komunikaci mezi různými myšlenkovými směry, vědou a theologií. Text odmítá pozitivistický důraz na pouhou „věcnost“ věcí a obhajuje primát subjektivity a nepředmětné skutečnosti. Pravý dialog vyžaduje konfrontaci různých životních přístupů a dramat. Posláním filosofa je pak skrze reflexi a promlouvání nechat zaznít pravdu, která předchází předmětnému světu, a poskytnout tak základ pro lidské jednání a integritu myšlení.
Úvod do filosofické antropologie IX – Bytost společenská
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: V časopise Protestant vyšlo v pořadí jako osmé. Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 8, str. 8–10
Tento text z roku 1991 kriticky zkoumá filosofickou podstatu lidství a proces konstituování lidského „Já“. Autor vychází z Kantova pojetí jednoty vědomí, avšak zdůrazňuje, že schopnost myslet sebe sama jako osobu není vrozená, nýbrž vyžaduje zásadní setkání s „druhým“. Lidské bytí je definováno jako neustálá transcendence – překračování biologických daností a soukromého „osvětí“ směrem k otevřenému, sdílenému světu. Dokument ostře odmítá kolektivistické ideologie, které chápou člověka jako pouhý produkt společnosti či kultury. Naopak tvrdí, že je to svobodný jedinec, kdo ustavuje společnost. Klíčovým prvkem polidštění je vztah k „bližnímu“, založený na lásce a autentické řeči, nikoliv jen na funkčních sociálních vazbách. Člověk je v tomto pojetí bytostí, která není ani čistě přírodní, ani společenskou, ale transcendující k vyššímu poslání, obrazně vyjádřenému jako existence „k obrazu Božímu“.
Úvod do filosofické antropologie X – Člověk a práce
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: V časopise Protestant vyšlo v pořadí jako deváté. Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 9, str. 8–10
Text zkoumá podstatu lidské práce a její odlišení od pouhé živočišné aktivity. Autor definuje člověka jako 'homo faber', bytost, která prací nejen přetváří svět, ale i samu sebe. Práce je vnímána dialekticky – jako břemeno i požehnání, nástroj emancipace i potenciální zdroj zotročení. Historický exkurz sleduje proměnu vnímání práce od biblického trestu po moderní pojetí seberealizace a koníčků. Zvláštní důraz je kladen na dynamiku práce, která přináší nezamýšlené důsledky, jako jsou ekologické katastrofy. Autor varuje před nekritickým optimismem i slepým liberalismem. Argumentuje, že inovace a experimenty jsou nezbytné, vyžadují však hlubokou reflexi a globální odpovědnost. Práce musí podléhat inteligentní kontrole, aby neztratila svůj osvobozující charakter. Pouze uvědomělé směřování lidské činnosti může zabránit tomu, aby se technologický a hospodářský rozvoj obrátil proti svému tvůrci.
Úvod do filosofické antropologie XI – Bytost rozumná a duchovní
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 1991 ◆ poznámka: V časopise Protestant vyšlo v pořadí jako desáté. Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 10, str. 8–10
Text se zabývá filosofickým vymezením člověka jako bytosti rozumné a duchovní v kontextu konce moderny. Autor kritizuje tradiční zpředmětňující myšlení a vyzývá k filosofické „metanoia“ – k přechodu k nepředmětnému myšlení, které je schopno reagovat na to, co ještě není dáno. Člověk je definován svou schopností reflexe a ex-sistence, tedy sebetranscendence, skrze niž se otevírá nepředmětným výzvám. Duchovnost je zde chápána jako jednota rozumnosti a odpovědnosti vůči těmto výzvám, které přicházejí z horizontu budoucnosti. Klíčovým pojmem je „Pravda“, inspirovaná Emanuelem Rádlem, pojímaná nikoli jako pouhé zrcadlení jsoucího, ale jako normativní nárok toho, co „má býti“. Tato Pravda tvoří základ lidské orientace a smysluplnosti v nesmyslném světě. Cílem textu je ukázat, že filosofie musí být celostní životní praxí založenou na osobním nasazení a odvaze k rozhodnutí tváří v tvář nepředmětné skutečnosti.
[Smysl historických dějů]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 1. 1991
Text kriticky zkoumá metodologická východiska historika Josefa Pekaře, konkrétně jeho pojetí „smyslu dějin“ vyložené v rektorské přednášce z roku 1931. Pekař se zde hlásí k empiricko-pozitivistické historiografii, v níž smysl dějin ztotožňuje s objasněním hlavních vývojových faktorů a příčinných souvislostí. Podle Pekaře je tato deskriptivní analýza prvním stupněm, který teprve otevírá cestu k hlubším úvahám o významu dějinného dění. Autor textu však proti tomuto postupu vznáší zásadní filosofickou námitku. Tvrdí, že oddělení popisu faktů od jejich smyslu je nereálné a teoreticky chybné. Historická fakticita je v syrovém stavu nevyčerpatelná, a tudíž bez předběžného porozumění smyslu nelze rozlišit události centrální od okrajových či významné od bezvýznamných. Badatel vždy pracuje s určitými apercepčními schématy a implicitními filosofématy, která jeho práci předznamenávají. Smysl dějin tak není pouze závěrečným zhodnocením faktů, nýbrž je nezbytným metodologickým předpokladem pro samotnou možnost jejich uchopení a interpretace.
Smrt
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 1. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text se zamýšlí nad fenoménem smrti z pohledu filosofické antropologie, přičemž vychází z teze, že člověk je jedinou bytostí vědomou si vlastní smrtelnosti. Autor reflektuje Heideggerův koncept 'bytí k smrti' a nebezpečí, které toto vědomí představuje pro lidskou psychiku jako potenciální posedlost. Jako obranu proti této hrozbě lidstvo ustavuje řád a rituály, které mají za cíl nebezpečné síly spoutat a ovládnout. Podobně jako sexualita, i smrt musí být začleněna do smysluplného řádu života. Text dále argumentuje, že integrace smrti není pouze kulturním konstruktem, ale navazuje na hlubší biologickou strategii. Samotný život na Zemi se mohl vyvíjet pouze díky tomu, že smrt zahrnul do svého vnitřního procesu a učinil ji součástí své strategie rozvoje. Vědomí pak na tuto ontologickou danost navazuje a pokouší se smrt funkčně začlenit do řádu lidského světa.
Filosofie a theologie: otázka „zjevení“ [příprava]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam | přípravné poznámky | přednáška, česky, vznik: 25. 1. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text se kriticky zabývá vztahem mezi filosofií a theologií, přičemž se zaměřuje na problematiku pojmu „zjevení“. Autor zpochybňuje vžitý předsudek, podle něhož je theologie založena na zjevení a filosofie na přirozeném rozumu, a dokazuje, že takové rozdělení je neudržitelné. Zjevení není výsadou žádné konkrétní disciplíny, ani se nejedná o uzavřenou historickou událost, nýbrž o dění „hic et nunc“, které přichází z budoucnosti jako nepředmětná výzva samotné pravdy. Autor kritizuje Jaspersovo pojetí „filosofické víry“ jako pokus o přivlastnění si zjevení a místo toho navrhuje, aby bylo zjevení chápáno jako událost vyžadující aktivní přijetí skrze víru. Jelikož je každé aktuální zjevení vždy provázeno lidskou nedokonalostí a předsudky, musí být neustále konfrontováno s tradovanou zkušeností. Cílem textu je ukázat zjevení jako dynamický proces, který prolamuje fixované struktury a otevírá cestu k autentickému poznání pravdy, jež přesahuje hranice akademických oborů a dogmatických systémů.
Úvod do filosofie: mezní situace [příprava]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam | přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 25. 1. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tato studie, koncipovaná jako podklad pro přednášku o filosofii existence, se do hloubky zabývá fenoménem mezních situací a jejich vztahem k lidskému vědomí. Autor vychází z předpokladu, že člověk není pouze bytostí zabydlenou ve světě, ale je neustále konfrontován s mezemi své existence a s potřebou tyto hranice překračovat. Tato zkušenost je pro lidství konstitutivní a nelze se jí vyhnout, neboť je přímo spjata s darem vědomí. Vědomí zde vystupuje jako mocný zesilovací systém, který však v sobě nese i značné riziko: v momentě, kdy přirozené instinkty slábnou, může vědomí tyto stavy natolik vyostřit, až se změní v ničivé posedlosti. Text proto zdůrazňuje nezbytnost vnitřní samosprávy vědomí a roli příkladu či vedení druhých lidí. Historicky se vědomí meznosti soustředilo především na smrtelnost a sexualitu, což dalo vzniknout magii a rituálům. Klíčem k řešení je schopnost vědomí tyto situace tematizovat a vědomě s nimi pracovat.
Milovník moudrosti
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ rozhovor, česky, vznik: únor 1991 ◆
web
- in: Studentské listy, 2, 1991, č. 4, str. 3 (18. 2.)
Tento text z roku 1991 představuje intelektuální a životní portrét významného českého myslitele Ladislava Hejdánka. Autor v něm reflektuje svou cestu k filosofii, kterou zásadně ovlivnilo dílo Emanuela Rádla a přednášky Jana Patočky. Významná část rozhovoru je věnována Hejdánkovu působení v disentu, kdy byl nucen pracovat v manuálních profesích a organizovat ilegální bytové semináře, které se staly centry svobodného myšlení v normalizačním Československu. Text rovněž zmiňuje mezinárodní rozměr těchto aktivit, včetně perzekuce zahraničních hostů, jako byl Jacques Derrida. V teoretické rovině Hejdánek rozebírá koncept obce (polis) a varuje před rizikem odcizení státu a zpředmětňování člověka v moderní společnosti. Namísto náboženského pojmu Bůh volí filosofický koncept Pravdy, která člověka přesahuje a zavazuje. Závěrem definuje roli filosofa jako tlumočníka pravdy, jehož posláním je kultivace svědomí a vědomí společnosti i navzdory politickému či společenskému tlaku.
Vina, trest, pomsta [TV Brno, Klub Netopýr]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přípravné poznámky, česky, vznik: 16. 2. 1991 ◆ poznámka: přípravné poznámky k televiznímu vystoupení
Pojednání se zabývá počátky smyslu pro spravedlnost, které jsou zakořeněny hluboko pod úrovní vědomí, podobně jako u předlidských bytostí. Tyto prvotní instinkty, jako je ochrana mláďat nebo teritoria, ukazují na respekt k oprávněnosti slabšího, byť situově omezený. Vznik vědomí destabilizuje tyto instinkty, ale zároveň umožňuje jejich zneužití či přechod v excesy. Text zdůrazňuje, že smysl pro spravedlnost není založen pouze na instinktech nebo zkušenosti, ale na schopnosti vnímat rozdíl mezi tím, co je dáno a co teprve přichází z budoucnosti. Vina je pak podmíněna vědomím odpovědnosti, které vyžaduje subjekt schopný odpovědnosti, dané okolnosti, aktivní projev odpovědnosti a nepojmenovatelnou, „nedanou“ instanci, vůči níž se odpovědnost uplatňuje. Tato nedaná instance odlišuje bytosti od pouhých agregátů a umožňuje jim vnímat události jako integrované celky s počátkem, průběhem a koncem.
Sčítání a národnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 18. 2. 1991
- in: Lidové noviny, 4, 1991, č. 43, str. 1 (20. 2.)
Tento text z roku 1991 kriticky reflektuje nadcházející sčítání lidu v tehdejším Československu a rozebírá související problémy národní identity. Autor poukazuje na zásadní metodologické a ideologické nedostatky sčítacího archu, který podle něj vychází z přežitého herderovského pojetí národa založeného na etnicitě a jazyku namísto pojetí moderního a politického. Kritizuje zejména skutečnost, že dotazník zcela opomíjí federální občanství a nutí obyvatele volit výhradně mezi příslušností k České nebo Slovenské republice, což vnímá jako znepokojivé předjímání budoucího rozpadu společného státu. Autor rovněž upozorňuje na nejasnosti v kategoriích národnosti, které mohou vést k nepřesným a zneužitelným výsledkům. V závěru textu vyzývá všechny zastánce společné federace, aby do kolonky národnost svévolně vepsali označení „československá“. Tímto symbolickým aktem mají občané vyjádřit svou politickou sounáležitost a aktivní odpor k romantickému nacionalismu, který ignoruje nadnárodní státní identitu. Text představuje cenné svědectví o dobových politických tenzích a diskusích o budoucím směřování státu krátce před jeho rozdělením.
Dění, jsoucno-událost, reaktibilita [AVU]
Tento text zkoumá filosofické základy jsoucna, počínaje starověkým řeckým pojetím ARCHÉ a jeho postupným „umrtvením“, které vedlo k popírání významu změny a dění. Autor poukazuje na matematizaci jako klíčový objev, který paradoxně odhalil relativitu veškeré neměnnosti a zdůraznil primát změny. Vycházeje z myšlenek např. Whiteheada, text navrhuje koncept „primordiální události“ jako nového základu bytí, který je dynamický, kvantovaný a monadický. Tato primordiální událost vzniká, trvá krátce a zaniká, podobně jako Leibnizova monáda, ale s důrazem na její dynamickou povahu. Klíčovými předpoklady pro ustavení světa se stávají reaktivita těchto událostí a koncept jakési „superudálosti“. Text se zabývá i otázkou „proč je spíše něco než nic“, přičemž „nic“ je chápáno jako nestabilní stav podléhající změně. Zkoumá se povaha akce, reakce a informace jako základů vzniku a trvání světa, přičemž zdůrazňuje, že svět má fenomenální charakter nezávislý na lidské subjektivitě. Konečně se text dotýká vztahu mezi virtuálními událostmi a virtuálními částicemi ve fyzice, jakož i kvantové povahy času a energie.
Filosofie [rozhlasový slovník]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 26. 2. 1991 ◆ poznámka: pro Československý rozhlas
Filosofie je definována jako touha po moudrosti a láska k ní, přičemž se vyznačuje svým vztahem k celku, veškerenstvu, ale i k jeho jednotlivým částem a budoucnosti. Na rozdíl od odborných věd, které se specializují na konkrétní aspekty reality, se filosofie zabývá tím, co jest, co není a co již nejest. Klíčovým aspektem filosofie je neustálé hledání pravdy, odmítání jistoty o jejím vlastnictví a kritické zkoumání myšlenkových postupů. Filosofie slouží jako kontrolní a kritický mechanismus pro vědy i pro sebe sama, čímž napomáhá vědcům vyhnout se omylům a chybám. Její podstata spočívá v reflexi, systematičnosti, kritičnosti a principielnosti. Filosofie je neustále se vyvíjející proces, který nemá pevně dané hranice a je nezbytný pro lidský rod, neboť člověk je bytost určena pravdou.
[Člověk a vina]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: březen 1991
Tento text představuje přípravné teze k přednášce o filosofické antropologii zaměřené na téma „Člověk a vina“. Autor v něm redefinuje koncept odcizení nikoli jako vzdálení se od dané podstaty, nýbrž od vlastní budoucnosti a toho, čím člověk „má být“. Provinění je nahlíženo jako bytostný akt zaměřený vůči sobě samému, který má dalekosáhlé časové důsledky a projevuje se v pocitech úzkosti a děsu z budoucnosti. Člověk je zde vnímán jako „vedlejší produkt“ směřování k ideálnímu stavu. Text dále kriticky rozebírá subjektivní prožitky, které vyžadují očištění a analýzu, než s nimi lze v rámci antropologie pracovat. Zásadní je propojení pocitu viny se zkušeností času a rozšířené přítomnosti, což vede k pojetí odpovědnosti jakožto nutnosti odpovídat na to, co přichází. V závěru je etika deklarována jako fundamentální, „meontologická“ disciplína, nikoli pouhá nadstavba lidského bytí.
Ideologie [AVU]
docx |
pdf |
html
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: nedatováno, asi březen 1991
Slovo „ideologie“ prošlo v průběhu času významným posunem, od původního významu „nauka o idejích“ k různým, často protichůdným interpretacím. Klíčový zlom v chápání ideologie přinesl Marx a recepce jeho díla po druhé světové válce, ačkoliv zárodky této koncepce lze nalézt již u Hegela a zejména u Feuerbacha. Feuerbach aplikoval podobnou strukturu na náboženství, kde tvrdil, že teologie je ve skutečnosti antropologií. Podle něj se člověk ve své víře vztahuje sám k sobě, ke své rodové podstatě, nikoliv k Bohu, ačkoliv si to neuvědomuje a promítá svou podstatu do fiktivní božské bytosti. Marx rozšířil tuto myšlenku mimo oblast náboženství a zaměřil se na masové omyly spojené se sledováním třídních, především ekonomických zájmů. V tomto pojetí se ideologie stává rouškou skrývající skutečné motivy, prezentující ušlechtilejší, avšak falešné cíle, které zakrývají materiální a třídní zájmy.
Czechoslovakia’s Return to Europe. A Moral Revolution
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, anglicky, vznik: březen 1991 ◆ poznámka: původně předneseno 21. března 1991 v rámci Elizabethtown College Symposium, konaného 20.-22. března 1991 na téma "The Political Earthquake of 1989: Aftermath and Future."
- in: Elizabethtown (The Magazine of Elizabethtown College), LXXVIII, 1991, č. 2, str. 24–25
Tento text přináší kritickou reflexi politických změn v Československu po roce 1989 a zpochybňuje dobové heslo o „morálním návratu do Evropy“. Autor tvrdí, že národ Evropu nikdy neopustil, ale pod komunistickou nadvládou čelil hluboké krizi identity a morální devastaci. Přestože studentské protesty zpočátku vykazovaly známky morálního probuzení skrze odmítnutí násilí, autor vyjadřuje zklamání nad následnou „zradou vzdělanců“ a neschopností církví reflektovat svou minulost. Významná část textu se věnuje filosofickému pojetí „Pravdy“ jako neobjektivního, vládnoucího řádu zakotveného v české tradici – od husitství přes Komenského až po Masaryka. Autor zdůrazňuje, že pravda není majetkem, ale silou přicházející z budoucnosti, která vyžaduje osobní odpovědnost. Text dochází k závěru, že skutečná morální revoluce v Československu neproběhla, ale zůstává výzvou pro budoucnost celé Evropy v jejím boji proti nihilismu a při hledání duchovních kořenů.
Slovo úvodem [Filosofie a víra 1991]
docx |
pdf |
html
◆ předmluva / doslov, česky, vznik: březen 1991
Tento text představuje úvodní slovo k souboru prací autora z roku 1991. Autor v něm líčí dramatické okolnosti svého pokusu o habilitaci na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě na jaře roku 1970, kdy se pod tlakem nastupující normalizace snažil o rychlé dokončení řízení. Kvůli politickým zásahům však byla jeho habilitace odložena a úspěšně završena až po dvaceti letech, v únoru 1990. Autor reflektuje své působení na Filosofické i Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a zdůrazňuje význam dialogu mezi těmito disciplínami. Předložené texty jsou dokladem jeho dlouhodobé myšlenkové cesty, která byla zásadně ovlivněna dílem Dietricha Bonhoeffera. Navzdory dobovým omezením a proměnám autor zůstává věrný svým tématům a odmítá podléhat filosofickým módám. Soubor má sloužit jako inspirace pro hlubší promýšlení vztahu mezi filosofií a teologií v novém univerzitním kontextu, přičemž klade důraz na integritu myšlení a nezbytnost mezioborového setkávání.
Inspirace – nápady a podněty
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 3. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text se zaměřuje na kritickou reflexi myšlenky Emanuela Rádla o povaze pravdy v duchovědách. Autor analyzuje Rádlovo tvrzení, že pravda je sice univerzálně platná pro všechny lidi, ale stává se skutečnou pravdou až ve chvíli, kdy se za ni postaví aktivní zastánce či "bojovník". Úvaha se hlouběji zabývá ontologickým, respektive meontologickým statusem pravdy před jejím uskutečněním a po něm. Klíčovým problémem je vztah mezi pravdou jako pouhou platností a pravdou nastalou či provedenou. Text argumentuje, že pravda nemůže být nikdy definitivně uskutečněna, neboť by se tím stala pouhou věcí a ztratila by svou podstatu. Pravda je nahlížena jako dynamický princip, který stojí za vším daným a motivuje k jednání, ale zároveň si udržuje odstup od každé konkrétní realizace. Tím zůstává neustálým měřítkem lidského konání, které se k ní vztahuje, ale nikdy ji plně neobsáhne. Tato interpretace podtrhuje Rádlovo pojetí pravdy jako výzvy a mravního závazku.
Svět – orientovanost
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 3. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text se zabývá ontologickým pojetím světa, který se člověku nejeví jako uzavřený soubor daností, nýbrž jako plynulé dějství v čase. Ústřední tezí je, že lidské jednání a promlouvání zůstávají nesrozumitelnými, pokud je izolujeme od jejich časového kontextu. K hlubšímu porozumění lidské existenci je nezbytné vnímat, jak se jedinec vztahuje ke své minulosti i k horizontu budoucího. Autor zdůrazňuje, že člověk ve svém konání nereaguje pouze na aktuální podněty v bezprostředním okolí, ale v jeho chování se zrcadlí i zkušenosti z minulosti a především očekávání či matné předtuchy přicházející budoucnosti. Tato orientovanost v čase zásadním způsobem formuje strukturu a celkový postup lidského života. Lidské jednání je tak chápáno jako odpověď na komplexní časovost, kde vzpomínky a anticipace tvoří neoddělitelnou součást přítomného okamžiku. Tento přístup umožňuje nahlížet na život jako na strukturovaný celek, v němž hraje klíčovou roli schopnost člověka vztahovat se k tomu, co již minulo nebo co teprve nastane.
Co to je etika? [rozhlasový slovník]
docx |
pdf |
html
◆ různé, česky, vznik: 4. 3. 1991 ◆ poznámka: první verze; pro rozhlasový cyklus "Filosofický slovník" (redaktor Jiří Zajíc)
Text z roku 1991 definuje filosofickou etiku jako disciplínu zkoumající principy lidského jednání v dějinném čase. Autor argumentuje, že lidskému chování nelze porozumět bez pochopení jeho vztahu k minulosti a očekávané budoucnosti, na kterou člověk ve své situovanosti odpovídá. Odlišuje filosofickou etiku od empirických věd i od dogmatické morální teologie; jejím těžištěm je reflexe mravních soudů v konkrétních situacích a jejich následná aplikace. Zásadním tématem je zpochybnění tradičního vnímání mravních norem jako buď čistě objektivních, nebo subjektivních. Autor navrhuje chápat normy jako situační a jedinečné, což vyžaduje vypracování nové filosofické pojmovosti. Moderní člověk podle něj ztratil smysl pro strukturovanou budoucnost, kterou často vnímá jen jako prázdno pro svou libovůli. Závěrem text zdůrazňuje, že etika nesmí být izolovanou disciplínou, ale musí reprezentovat filosofii v její celistvosti, přičemž sám filosof do ní musí vstupovat jako aktivní účastník a arbiter mravních výzev.
Náboženství [AVU]
Přednáška se zabývá povahou náboženství, které je vymezeno jako pozdní, již nedokonale fungující fáze mýtu, charakterizovaná rozpolceností světa a života na sakrální a profánní sféru. Zabývá se metodologickou otázkou pojmů, zdůrazňujíc, že pojmy jsou lidským výtvorem, které je třeba hodnotit podle jejich užitečnosti a schopnosti organizovat chaotickou realitu. Autor rozlišuje mezi běžným pojetím náboženství a svým vlastním, které se snaží propojit s konceptem víry a odlišit od mýtického myšlení. Dále se text věnuje kritice tradičních náboženských praktik, zejména v kontextu judaismu a křesťanství, a zdůrazňuje prorocký důraz na etické jednání a spravedlnost v profánním životě. Na příkladu proroků Izaiáše a Jakubovy epištoly ukazuje, že pravé „náboženství“ spočívá v praktickém milosrdenství a spravedlnosti, nikoli v rituálech a obětování. Závěrem autor navrhuje, že i když je obtížné změnit běžné chápání slova „náboženství“, je důležité chápat judaismus a křesťanství spíše jako nenáboženské systémy, jejichž náboženská podoba je spíše zvrhnutím.
Úvod do filosofie [FF UK]
Tento dokument představuje poznámky k přednáškám z Úvodu do filosofie, které pokrývají širokou škálu filosofických témat. Text se zabývá povahou reality, rozlišuje mezi událostmi, jsoucny a procesy. Prozkoumává koncept subjektivity a fenomenologie, kde je kladen důraz na to, jak se věci jeví nejen lidem, ale i jiným bytostem. Dokument se dále věnuje vzniku světa, roli „ničeho“ a „něčeho“ v tomto procesu, a významu „reakcí“ událostí. Značná pozornost je věnována lidské existenci, svobodě, dějinám a smyslu života, přičemž se klade důraz na vědomí, reflexi a metaforu „mezních situací“. Filosofické úvahy se dotýkají i povahy času, odlišujícího fenomenální časové pole od adventivní povahy budoucnosti, a významu subjektu pro chápání času. V závěrečné části se dokument zabývá „vzpurností davů“, evropským nihilismem, krizí filosofie a vztahem náboženství a filosofie, přičemž zdůrazňuje potřebu kritického myšlení a reflexe.
Co to je etika? [rozhlasový slovník]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ různé, česky, vznik: 11. 3. 1991 ◆ poznámka: autorem připojená poznámka: "2. verze"; není jasné, kdy a v jaké podobě odvysíláno; pro rozhlasový cyklus "Filosofický slovník" (redaktor Jiří Zajíc)
Tento text se zabývá podstatou etiky jako filosofické disciplíny. Zdůrazňuje, že lidská bytost se nejen rodí, ale také se formuje svým chováním, jednáním a učením, přičemž získává dovednosti, znalosti a přizpůsobuje se společnosti. Etika se odlišuje od pouhého pozorování chování (etologie) tím, že zkoumá a posuzuje motivy a důvody lidského jednání, zejména v mravní oblasti. Filosofická etika se zaměřuje na principy a zásady jednání, hodnotí jejich oprávněnost a vztahuje je k integritě osobnosti, společnosti a celku lidské existence v dané době a kultuře. Na rozdíl od vědeckého odstupu vyžaduje etika aktivní zapojení filosofa do etické problematiky, aby mohl reflektovat a posuzovat akce, ať už vlastní či cizí, bez zbytečné abstrakce, protože filosofie se vždy vztahuje k celku a jedinečnosti situace. Filosof proto nesmí být morálně pasivní.
Víra [AVU]
digitized
◆ přednáška, česky, vznik: 11. 3. 1991 ◆ poznámka: přednáška na AVU 12. 3. 1991
Lidská práva (pro diskusi 12. 3. 1991)
docx |
pdf |
html
◆ různé, česky, vznik: 12. 3. 1991 ◆ poznámka: Příprava na diskusi v rozhlase; neuveřejněno (pozn. aut.).
Tento text přináší filosofickou kritiku moderního pojetí lidských práv, která jsou často chybně chápána jako vrozené vlastnosti či objektivní danosti. Autor poukazuje na to, že novověká teorie přirozeného práva je vnitřně rozporná, neboť v přírodě nepanuje rovnost, nýbrž právo silnějšího. Lidská práva jsou v textu definována nikoliv jako biologická výbava jedince, ale jako soubor závazků ostatních lidí vůči němu. Vycházeje z myšlenek Emanuela Rádla, autor zdůrazňuje, že právo je etymologicky i ontologicky spjato s tím, co má být. Práva nejsou statickými jsoucny, nýbrž výzvami a nároky, které platí dříve, než se člověk narodí. Do lidských práv se tedy rodíme, místo abychom je od narození vlastnili. Tato perspektiva vyžaduje rehabilitaci dimenze budoucnosti a přijetí aktivní odpovědnosti za uskutečňování spravedlnosti. Lidská práva tak představují mravní výzvu, která nás volá k nápravě světa a k ohledu na budoucí generace.
Emanuel Rádl
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 12. 3. 1991 ◆ poznámka: přednáška na 13. 3. 1991
Tento text se zabývá pojetím pravdy u Emanuela Rádla, přičemž zdůrazňuje jeho jedinečné, ačkoliv na první pohled nekonvenční formulace. Rádl, původně biolog, se v pozdějším období svého života intenzivně věnoval filosofii, zejména otázce pravdy. Jeho pojetí se odlišuje od tradičního intelektualismu a subjektivismu. Rádl klade důraz na „živou pravdu“, která není pouhým poznatkem, ale aktivní silou, jež člověka vede a dává jeho životu smysl. Tato pravda není v člověku aktivně tvořena, nýbrž se mu zjevuje a oslovuje ho. Text dále rozebírá Rádlovu kritiku tradiční filosofie, která podle něj zanedbává životní praxi a upřednostňuje abstraktní poznání. Zdůrazňuje, že pro Rádla je primární „vykonání pravdy“ skrze čin, nikoli její poznání. Vztah člověka k pravdě začíná jejím uskutečňováním, často bez plného uvědomění, a teprve druhotně nastupuje reflexe a poznání. Autor textu se snaží Rádlovy myšlenky interpretovat a ukázat jejich hlubší smysl, který navazuje na starou tradici (např. 3. Ezdráš) a propojuje pravdu s vírou jakožto důvěrou a odpovědností k „tomu pravému“. Text se dotýká také Rádlova vlivu na soudobé myšlení a srovnává ho s jinými českými mysliteli.
Lidská práva
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ diskuse | přípravné poznámky, česky, vznik: 12. 3. 1991 ◆ poznámka: Příprava na diskusi v rozhlase; neuveřejněno. [pozn. aut.]
Tento text kriticky zkoumá současné pojetí lidských práv, jehož kořeny spatřuje v biblickém konceptu rovnosti před Bohem, ale kritizuje jeho moderní, „objektivizované“ chápání jako vrozených vlastností. Autor argumentuje, že přirozené právo je z povahy věci spíše „právo silnějšího“ a že lidé se nerodí s rovnými právy a důstojností, ale s obrovskými nevýhodami. Zdůrazňuje, že lidská práva nejsou inherentní daností, nýbrž závazkem ostatních lidí vůči novým generacím, včetně nenarozených. Jazyková etymologie slova „právo“ odkazuje na „to, co má být“, tedy na budoucí stav a spravedlnost. Lidská práva tak nejsou výbavou při narození, ale výzvou a závazkem, do kterého se rodíme a který nás přesahuje, jak naznačuje i ekologické myšlení o právech budoucích generací. Je nutné nové, teoreticky bezpečnější pojetí lidských práv, které by reflektovalo tuto dynamiku „toho, co má být“.
Vlastní životopis
Ladislav V. Hejdánek (narozen 1927 v Praze) je český filosof. Po studiích matematiky a filosofie na Univerzitě Karlově, kde se věnoval matematické logice a posléze filosofii pod vlivem Jana Patočky a J. B. Kozáka, získal doktorát. Vlivem politického režimu pracoval v dělnických profesích a v dokumentaci. Po roce 1968 se stal na krátkou dobu pracovníkem Filosofického ústavu Akademie věd, avšak po roce 1970 byl propuštěn. Následně působil jako noční hlídač a topič, přičemž se aktivně účastnil disidentského hnutí jako signatář Charty 77. Od roku 1971 organizoval soukromá filosofická semináře, které se po roce 1980 konaly otevřeně. V roce 1985 obdržel Cenu Palacha a v roce 1987 čestný doktorát Amsterodamské univerzity. Po roce 1989 začal přednášet na Univerzitě Karlově. Jeho hlavními zájmy jsou struktura myšlení, vztah filosofie a víry, reflexe a existence.
[Vztah filosofa k jiným filosofům a filosofiím]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 3. 1991
Text se zabývá povahou filosofického myšlení a vztahem filosofa k tradici a jiným myslitelům. Autor argumentuje, že filosofování není pouhou dovedností, kterou lze vyučovat, a že interpretace filosofických děl se stává skutečně filosofickou pouze tehdy, pokud je sama autentickým myšlenkovým výkonem. Podobně jako literární kritik není automaticky básníkem, ani badatel v dějinách filosofie není bez vlastního přínosu filosofem. Rozhodujícím prvkem filosofické práce není jen objektivní referování o názorech druhých, ale vlastní, angažované stanovisko interpreta. Vztah k jiným filosofům by měl mít charakter hlubokého rozhovoru, který překračuje meze pouhé objektivity a faktografie. Tento dialog vyžaduje osobní nasazení a měl by se soustředit na autory, kteří nás intelektuálně provokují nebo oslovují. Skutečné filosofické setkání pak není jen studiem „předmětu“, ale živým střetnutím, které formuje a vyjadřuje vlastní myšlení filosofujícího subjektu.
[Filosofické vzdělání, filosofická gramotnost a profesionální filosofové]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 3. 1991
Tento text se zabývá významem filosofického vzdělávání a konceptem filosofické gramotnosti. Autor argumentuje, že cílem filosofického vzdělání není nutně produkce profesionálních filosofů, ale spíše rozvoj schopnosti samostatného a kritického myšlení u široké veřejnosti. Podobně jako literární gramotnost umožňuje lidem číst a psát, aniž by se stali spisovateli, filosofická gramotnost je nezbytná pro orientaci v životě a pro schopnost společnosti přijímat filosofické podněty. Autor kritizuje pojetí filosofie jako pouhé akademické disciplíny či hromadění znalostí o dějinách myšlení. Skutečný filosofický přístup vyžaduje vnitřní integritu a schopnost tvořivého myšlení, které přesahuje hranice odborných věd. V době rostoucí technologické a počítačové gramotnosti je rozvoj filosofického uvažování klíčový pro hlubší lidskou orientaci a zachování integrity osobnosti. Profesionální odborníci, kteří postrádají toto vnitřní sepjetí s filosofií, jsou v textu odlišeni od skutečných filosofických osobností.
Úvod do filosofické antropologie V – Smrt a smrtelnost
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 29. 3. 1991 ◆ poznámka: V časopise Protestant vyšlo v pořadí jako čtvrté. Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 4, str. 8–10 (vyšlo pod názvem "Smrt a nesmrtelnost")
Tento text zkoumá fenomén smrti a smrtelnosti z pohledu filosofické antropologie. Autor zdůrazňuje, že člověk je jedinou bytostí vědomou si své konečnosti, což přináší potřebu integrovat smrt do celku života. Kritizuje jednostranné pojetí člověka jako „bytí k smrti“ a navrhuje rovnováhu mezi vědomím konce a orientací na život. Smrt není vnímána pouze jako negace, ale jako aktivní nástroj vývoje, který slouží vyšším cílům a pokroku života jako celku. Filosofie má za úkol vnést do uvažování o smrti řád a zabránit jejímu vytěsňování či naopak chorobné fixaci. Významným motivem je přesah individuální existence: život jedince má smysl skrze účast na dějinném a duchovním směřování lidstva. Autor uzavírá, že přijetí smrti je nezbytným předpokladem pro plnohodnotné přijetí života, přičemž oběť života může v mezních situacích paradoxně zachránit jeho vnitřní smysl. Skutečná proměna smýšlení (metanoia) tak vyžaduje nový vztah k oběma těmto pólům existence.
Pravda [rozhlasový slovník]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: duben 1991 ◆ poznámka: pro Československý rozhlas - zřejmě dvě části (z nichž pro natáčení/vysílání použita pouze jedna); viz také Myšlenkový deník z roku 1990
Tento text se zabývá filosofickým pojmem pravdy, zkoumá různé teorie pravdy a jejich nedostatky, zejména teorii adekvační. Zdůrazňuje, že evropské myšlení, zakořeněné v řecké tradici, se potýká s pochopením pravdy oproti tradici hebrejské, která vidí pravdu jako základ všeho jsoucího. Česká filosofie, od Husových dob přes Masaryka až po Patočku a Rádla, nabídla jedinečný pohled na pravdu jako na skutečnost, která není jsoucí, ale přichází z budoucnosti a vyžaduje nápravu světa. Tento „staronový“ pohled, mimoevropského původu, vidí pravdu jako princip, který přesahuje danou skutečnost a vede k transformaci a uskutečnění lidského potenciálu. Pravda není statický nárok, ale dynamická síla, která formuje naši odpovědnost vůči budoucnosti a zavazuje nás k neustálému překračování sebe sama k dosažení toho, co má být.
K otázce „krize hodnot“. Několik připomínek k podkladu „Hledání lidských hodnot pro XXI. století“
docx |
pdf |
html
◆ různé, česky, vznik: 7. 4. 1991 ◆ poznámka: Připomínky k podkladu "Hledání lidských hodnot pro XXI. století", připravovanému pro červnovou konferenci evropských ministrů na Dobříši. Podklady zaslal Hejdánkovi tehdejší ministr životního prostředí Josef Vavroušek.
Tento esej kriticky reaguje na podklad „Hledání lidských hodnot pro XXI. století“, zejména na koncept „krize hodnot“. Autor argumentuje, že místo krize hodnot dochází ke krizi našeho hodnocení. Hodnoty nejsou pevně dané objektivní entity, ale spíše závazné principy, které vyžadují aktivní hodnocení a zodpovědnost. Esej také zpochybňuje perspektivu přizpůsobování společnosti přírodě, zdůrazňujíc, že lidská kultura je procesem emancipace z přírody, nikoliv její integrací. Autor obhajuje kultivaci přírody podle lidských měřítek, nikoliv návrat k „přírodnosti“. V tomto kontextu je konzumace přirozeným, byť pro člověka nepřirozeným, důsledkem instrumentálního využívání přírody. Esej dále kritizuje pojetí lidských práv a navrhuje, že práva existují dříve než člověk, což umožňuje vysvětlit odpovědnost za budoucí generace.
Provinilost a vina – jako naše otázka dnes
Článek se zabývá otázkou provinilosti a viny v současné společnosti, přičemž čerpá z díla Karla Jasperse „Schuldfrage“ z poválečného Německa. Autor poukazuje na paralely mezi tehdejší situací a dnešním Českem, zejména co se týče materiální a duchovní devastace a neochoty společnosti čelit minulosti a vlastní odpovědnosti. Zatímco v Německu byla neochota k reflexi způsobena bezprostřední bídou, v Česku je spíše důsledkem zklamání z nereálných nadějí a tendence hledat viníky mezi „obětními kozly“. Autor kritizuje intelektuály za jejich naivitu, tendenci idealizovat utopické režimy a nedostatek odvahy k protestu proti politickým chybám. Zvláštní odpovědnost přisuzuje křesťanům, kteří by měli jít příkladem v přiznávání vlastních vin a přijímání odpovědnosti, namísto obviňování druhých. Poukazuje na pokrytectví církevních představitelů, kteří se vyhýbají přiznání vlastních pochybení.
Věda v dnešní společnosti
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 8. 4. 1991
- in: Reflexe, 1992, č. 7–8, str. 4.1–10
- in: Vesmír, 73, 1994, č. 8, str. 472 (jen úryvek textu začínající „Vědec, který dává…“)
Tento text analyzuje postavení vědy v současné společnosti, přičemž klade důraz na její úzké sepětí s technikou, které vede ke vzniku tzv. technovědy. Autor varuje, že věda v tomto svazku postupně ztrácí svou autonomii a původní zaměření na hledání pravdy, neboť se stává závislou na finančním zajištění a politických zakázkách. Rostoucí specializace jednotlivých disciplín navíc vědcům znemožňuje kompetentně reflektovat širší společenské a etické důsledky jejich objevů. Věda se tak ocitá v paradoxní situaci: je sice mimořádně efektivní, ale zároveň zůstává bezbranným nástrojem v rukou politické moci. Východisko autor spatřuje v užší spolupráci vědy s filosofií, která umožňuje nahlížet skutečnost v její celistvosti. Vědci by měli své interakce se společností pojímat jako rozšířené pole experimentu, podrobovat své myšlení soustavné reflexi a usilovat o emancipaci vědy od státního diktátu skrze přímou komunikaci s informovanou veřejností, čímž věda získá zpět svou integritu a společenskou důstojnost.
Pravda v české myšlenkové tradici
docx |
pdf |
html
◆ přednáška, česky, vznik: 11. 4. 1991 ◆ poznámka: Přednáška v Polském kulturním středisku 11. 4. 1991
- in: Křesťanská revue, 84, 2017, č. 3, str. 32–36
Tento text zkoumá koncept pravdy v české myšlenkové tradici a jeho význam pro budoucnost Evropy v kontextu moderního nihilismu. Autor analyzuje křesťanské kořeny modernity a zaměřuje se na reinterpretaci pojmu pravdy u významných českých myslitelů, jako jsou J. L. Hromádka, Emanuel Rádl a J. B. Kozák. Tito žáci T. G. Masaryka navázali na husitskou a reformační tradici, symbolizovanou heslem „Pravda vítězí“. Text zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi řeckým pojetím pravdy jako neskrytosti jsoucího (aletheia) a židovsko-křesťanským pojetím pravdy jako dynamické, nepředmětné skutečnosti, která v dějinách vítězí svou vnitřní mocí. Tato koncepce pravdy, kterou člověk nevlastní, ale jíž vydává svědectví, představuje specifický český přínos k budování evropské duchovní identity. Myšlenka pravdy jako budoucí vítězné moci nabízí filosofickou orientaci přesahující pouhé ekonomické či politické sjednocení kontinentu a otevírá prostor pro nepředmětné myšlení v současné filosofii.
Filosofie a theologie [ETF UK]
Tento text zkoumá koncept lidské jedinečnosti, počínaje teologickými a filosofickými diskusemi o Ježíši Kristu jako Božím synu a člověku. Zkoumá, jak tato myšlenka přesáhla tradiční Aristotelovské pojetí člověka a vedla k novému chápání lidské existence ve vztahu k Bohu. Diskuse se dále obrací k modernímu filosofickému důrazu na sebeprožívání a vnitřní svět člověka, kontrastující s dřívějšími, kosmem centrovanými pohledy. Zkoumá se vliv věd, zejména přírodních, na tuto proměnu myšlení a způsob, jakým se filosofie začala oprošťovat od autorit a spoléhat na pozorování. Klíčovým tématem se stává jedinečnost jako filosofický koncept, který se původně neobjevoval v tradiční filosofii zaměřené na obecné. Text se zabývá rozdílem mezi náhodou a zákonitostí v kontextu vzniku smysluplných děl a zdůrazňuje, že skutečná jedinečnost spočívá v záměru, vědomí a schopnosti tvůrce opakovat své dílo, nikoli v pouhé náhodě či opakování. Křesťanství je představeno jako anti-mýtus, který rozbíjí mýtus odvěkého koloběhu a umožňuje člověku uvědomit si svou vlastní jedinečnost a smysl vlastní existence, ukotvenou v nadosobním a nadsvětovém principu.
Filosofie a theologie [ETF UK]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ cyklus přednášek / seminářů | přípravné poznámky, česky, vznik: letní semestr 1990/1991
Tento text se zabývá vztahem mezi filosofií a teologií, přičemž zdůrazňuje potřebu společného základu a témat pro smysluplný dialog. Vylučuje Boha jako společné téma z důvodu nemožnosti uchopení ryzí nepředmětnosti pojmovým myšlením a možnosti vzniku idolů. Jako alternativní společné téma navrhuje víru, neboť se jí zabývá jak filosofie, tak teologie. Text dále zpochybňuje tradiční pojetí víry a navrhuje revizi na základě Ježíšova učení, které navazovalo na prorockou tradici. Zkoumá také potrojnou strukturu člověka (FYSIS, tělo, subjekt) a povahu zjevení, které není fixováno na Písmo nebo církev, ale je aktuálně se zjevující pravdou. Zdůrazňuje dynamickou a proměnlivou povahu pravdy a odmítá její ztotožnění s jakýmikoli předmětnými skutečnostmi. Dialog mezi teologií a filosofií je možný pouze při zachování teoretické úrovně myšlení a pojmové čistoty, aby se předešlo redukci na ideologii. Konečně se text zabývá filosofickým významem teologických textů a nutností kritického přístupu k filosofickým prvkům v teologii.
Tvořivost a „nové“ [AVU]
Text pojednává o problematice lidské tvořivosti a jejího chápání v průběhu dějin. Autor konstatuje, že zatímco samotná tvořivost je prastará, její vědomé uchopení a reflexe je relativně nová. Historicky bylo vnímání tvořivosti často spojeno s božským zásahem nebo s určitou nedůvěrou a opatrností, jak je patrné z antických mýtů a pozdějšího romantismu, kde byla tvůrčí aktivita často spojována s revoltou a překračováním hranic. Tyto archaické koncepty vnímaly tvorbu nového jako nebezpečnou, problematickou a řád narušující činnost. Text kritizuje tyto zastaralé pohledy a navrhuje nové chápání tvořivosti. Klíčovým prvkem nového pohledu je poznání, že člověk sám sebe formuje skrze svou činnost a proměnu světa. Tvořivost je pak chápána jako aktivní, iniciativní zapojení do budoucnosti, kdy člověk uvádí do života to, co „být má“. Toto pojetí propojuje tvořivost s existenciálním postavením člověka na hranici mezi tím, co jest, a tím, co má přijít, a zdůrazňuje smysl všeho dění ve vztahu k budoucnosti.
Finalita [rozhlasový slovník]
Pojetí finality, s kořeny ve starověkém Řecku a rozvinuté Aristotelem, představuje alternativu ke kauzalitě tím, že předpokládá působení cíle (telos, finis) na události, které mu předcházejí. Tato „obrácená kauzalita“, kde konec přitahuje a vyvolává to, co k němu směřuje, byla revoluční myšlenkou, která se přiblížila modernímu chápání organických procesů. Aristotelés, inspirován Platónem, viděl cíle jako předem dané, neměnné formy (morfai), které jsou aktivní skrze energeia a entelecheia. Přestože Aristotelés řešil rozpory kauzálního myšlení, finalita sama naráží na problémy, zejména na nutnost předpokládat prae-existenci cíle. Kritika poukazuje na to, že Aristotelovo řešení není principiální a přidává k problémům kauzality další. Skutečné řešení by nespočívalo v obrácení směru působení, ale v posunu od konceptu působení k konceptu reagování, kde příčina nabývá svého významu až skrze reakci následku.
Čas a prostor [AVU]
Tento text se zabývá filosofickým pojetím času a prostoru, kritizuje Aristotelův a starořecký přístup, který považuje za problematický kvůli jeho redukcionistické povaze a aporiím. Autor argumentuje, že prostor a čas nelze oddělovat od těles a jsouvna. Poukazuje na to, že jsoucno „jest“ nejen v místě a čase, kde se nachází, ale i tam a tehdy, kde a kdy „není“, což dokládá na příkladech lidského či zvířecího bytí a jejich opakovaných výskytů na určitých místech. Dále odmítá představy prázdného prostoru a času „o sobě“ a také Kantovo pojetí času a prostoru jako čistě subjektivních forem. Klíčovým argumentem je, že prostor a čas jsou neoddělitelně spjaty s reálnými vztahy a děním a že každé jsoucno vytváří kolem sebe specifické „pole“, které je prostoupeno poli jiných jsoucen. Toto pojetí naznačuje cestu k překonání tradičních filosofických problémů spojených s časem a prostorem.
Postmodernismus a střední Evropa
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 26. 4. 1991 ◆
web
- in: Filosofický časopis, 70, 2022, č. 3, str. 505–517
Text z roku 1991 reflektuje vztah mezi postmodernismem a převratnými změnami ve střední a východní Evropě po pádu komunismu. Autor odmítá chápání těchto změn jako pouhý návrat k západní modernitě a podrobuje modernitu kritice skrze Nietzscheho pojetí nihilismu. Klade si otázku, zda postmodernismus nepředstavuje spíše vyvrcholení tohoto nihilismu než jeho překonání. Na základě české filosofické tradice, reprezentované Emanuelem Rádlem a Janem Patočkou, autor navrhuje alternativní pojetí pravdy a svobody. Pravda zde není chápána jako předmětné jsoucno, které lze vlastnit, nýbrž jako „adventivní“ skutečnost přicházející z budoucnosti, která nás zavazuje a orientuje. Tento přístup, čerpající z hebrejských kořenů evropského myšlení, nabízí cestu k překonání krize objektivizujícího myšlení a k novému utváření lidských práv a ekologické odpovědnosti. Středoevropská zkušenost tak může podle autora podnítit odlišné vyústění modernity, než jaké nabízí postmoderní relativismus.
Úvod do filosofické antropologie VI – Tři roviny života
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ článek, česky, vznik: 27. 4. 1991 ◆ poznámka: V časopise Protestant vyšlo v pořadí jako páté.. Upraveno autorem v září 2002.
- in: Protestant, 1991, č. 5, str. 5–6
Tento text zkoumá podstatu lidského života skrze rozlišení mezi organickým tělem a životem jako organizovaným dějem. Autor využívá analogii hardwaru a softwaru, aby ukázal, že život není redukovatelný na pouhé somatické procesy, ale představuje vnitřní integritu a program. Klíčovým tématem je epochální přechod člověka z bytosti přírodní na bytost nepřírodní, k němuž došlo prostřednictvím rituálů, jazyka (logos) a mýtu. Člověk se tak vymaňuje z diktátu přírody do sféry kultury a dějin. Studie identifikuje tři roviny lidské existence: zapojení do aktuální doby a prostředí, zakotvení v širších dějinách a vztah k přicházející, strukturované budoucnosti. Tato budoucnost je chápána jako nepředmětná výzva, na kterou musí člověk aktivně odpovídat. Text uzavírá, že návrat k čistě přírodnímu stavu je nemožný a lidskost spočívá v neustálém procesu kultivace a směřování k vyšším kvalitám života skrze dějinné vědomí a otevřenost vůči budoucím nárokům.
Interview de L. Hejdánek
◆ rozhovor, francouzsky, vznik: 30. 4. 1991
- in: Culture independante et espaces de liberté en Tchécoslovaquie 1969–1989, Grenoble II: Institut Pierre Mendes-France, 1991, str. 213–219
Umění a mravnost [AVU]
Text se zabývá vztahem mezi uměním a mravností, přičemž odmítá myšlenku, že by umění mělo podléhat dodatečným mimouměleckým měřítkům. Místo toho zkoumá společné kořeny obou sfér, vycházející z lidské situace. Tato situace je definována subjektem, jeho okolím (které zahrnuje i jiné subjekty), vlastní aktivitou subjektu a jeho vztahem k budoucnosti. Zdůrazňuje se, že člověk je první bytostí, která si je vědoma své budoucnosti a existence v širších kontextech (linie, rasa, lidstvo, biosféra). Tato vědomost klade důraz na odpovědnost a smysluplné jednání. Umění je chápáno jako odpověď na nepředmětné výzvy budoucnosti, podobně jako mravnost. Odmítá zjednodušené pojetí mravnosti jako souboru návyků (morálka) a zdůrazňuje mravní vnímavost a citlivost. Velké umění je vždy mravní a mravní genialita je umění podobná, protože obojí tvoří nové v odpovědi na výzvy budoucnosti. Text dochází k závěru, že skutečně velké umění a mravnost se vzácně snoubí v jednotu velké osobnosti.
Zur Frage der Struktur der moralischen Situation
docx |
pdf |
html
◆ přednáška, německy, vznik: 1. 5. 1991 (?) ◆ poznámka: Příspěvek na sympozium „Návrat etiky“, Bechyně 1.–5. 5. 1991 (pozn. aut.).
Text se zabývá problémem návratu k etice v kontextu současné filosofie, který nelze chápat jako pouhý návrat k minulosti, ale jako nutnost nového začátku. Autor kritizuje moderního člověka za ztrátu jedné dimenze jeho života, což vede k pocitu neúplnosti a poškození. Tato ztráta je spojena s hlubokými kořeny nihilismu, které sahají až do starověkého řeckého myšlení a do biblické tradice, zejména do prorocké tradice starého Izraele. Text analyzuje Nietzscheho pojetí nihilismu jako důsledku morálního úpadku křesťanství a zdůrazňuje rozpor mezi křesťanstvím a jeho vlastní moralitou. Dále rozlišuje mezi „falešným“ vírou v něco daného (např. smysl, morální řád) a „pravým“, ne-věcným vírou. Klíčovou myšlenkou je struktura morální situace, která zahrnuje subjekt, jeho okolí a aktivitu. Čas a budoucnost jsou chápány nikoli kauzálně, ale jako reakce budoucího na minulé, kde se budoucnost pro subjekt otevírá. Autor argumentuje, že ne-bytí (noch-nicht-seiendes) je pro situaci klíčové. Text kritizuje tradiční teologii za smíření víry s řeckou metafyzikou a za pojetí Boha jako „věci“. Závěrem text vyzývá k integraci ztracené dimenze života skrze pochopení ne-věcných skutečností jako realit, které jsou dokonce „reálnější“ než daná fakta, a k aktivnímu reagování na výzvy budoucnosti, nikoli k vnucování vlastní vůle. Tím lze dosáhnout hlubšího filosofického porozumění a obnovení etiky.
Posvátno
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 5. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text se zamýšlí nad tématem posvátna v souvislosti s utrpením dětí, přičemž vychází z recenze Marca Wetzela na dílo Marcela Concheho. Autor rozvíjí myšlenku, že ačkoli křesťanství staví do středu postavu trpícího Boha, nemůže založit své pojetí posvátna na postavě ukřižovaného dítěte. Na rozdíl od Ježíše, jehož význam spočívá i v jeho několikaletém veřejném působení mezi lidmi, by postava nevinného dítěte usmrceného krutým způsobem představovala návrat k magickým rituálům obětování, které hebrejská tradice zásadně odmítá. Text polemizuje s představou, že by narození v Betlémě či ukřižování na Golgotě měly být interpretovány jako izolované vrcholy boží milosti nebo spásy. Místo toho zdůrazňuje nezbytnost životní orientace a víry, která přesahuje pouhý tragický rituál. Úvaha navazuje na dostojevské motivy, avšak zasazuje je do širšího filosofického a teologického kontextu odmítnutí lidské oběti jako základu náboženské zkušenosti.
Hodnoty [rozhlasový slovník]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 14. 5. 1991 ◆ poznámka: pro Československý rozhlas
Tento text se zabývá vývojem chápání hodnot v západním myšlení, počínaje starověkým Řeckem. Řecká filosofie se pokusila zpochybnit archaické přesvědčení o dobru jako o inherentní vlastnosti bytí, a místo toho argumentovala, že skutečné je pouze to, co je dobré. Tato snaha vést k nedokonalosti skrze změnu přenesla problém do křesťanské teologie, která se potýkala s otázkou původu zla. Text dále analyzuje moderní dilema hodnot: jsou-li subjektivním lidským výtvorem, nebo objektivně dané. Obě tato řešení jsou shledána nedostatečnými, jelikož hodnoty jsou pro nás závazné, ale zároveň nás aktivně oslovují a snaží se ovlivnit náš život. Současná filosofie čelí výzvě nalézt třetí cestu, která by hodnoty nechápala ani jako objektivní, ani jako subjektivní, ale jako něco „nepředmětně skutečného“, co „býti má“ a co je navzdory své neexistenci v aktuálním bytí reálnější než to, co prostě „jest“. Toto je prezentováno jako klíčový směr k lepšímu porozumění fenoménu hodnot.
Poslání
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 5. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text reflektuje polemiku o povaze evropské "ireligiózní ontologie" a dějinnosti. Autor kritizuje Pichtovo tvrzení o úpadku bezbožné mentality a namísto toho definuje dějinnost jako nerozlučně spjatou s vírou, kterou však pojímá nikoliv nábožensky, nýbrž jako specifickou orientaci k budoucnosti. Zatímco náboženství je ukotveno v mýtu a orientaci na minulost (archetypy), víra představuje aktivní očekávání a spoléhání na to, co teprve přichází. Dějiny jsou prostředím, v němž subjekt jedná dějinně skrze svůj vztah k budoucnosti, čímž překonává archaický děs z neznámého. Klíčovým závěrem je proměna lidského sebepochopení: člověk se již nevnímá jako bytost do světa "vržená", ale jako bytost s "posláním". Toto poslání není neměnnou daností, nýbrž dynamickou sérií situačních výzev, které vyžadují vědomou odpověď a aktivní utváření světa v horizontu budoucího.
Humanismus [AVU]
docx |
pdf |
html
◆ fragment | přednáška | přípravné poznámky, česky, vznik: 21. 5. 1991
Přednáška se zabývá kritickým zhodnocením humanismu. Autor se od něj distancuje a označuje ho za problematické a pochybené hnutí. Klíčovým bodem jeho argumentace je potřeba přesně definovat, co se pod pojmem humanismus rozumí, aby bylo možné tento směr kriticky analyzovat. Bez jasné definice se ztrácí možnost pochopit jeho podstatu a důsledky. Autor naznačuje, že jeho osobní postoj k humanismu pramení z hlubšího nepochopení nebo zpochybnění jeho základních principů, což bude v dalším textu pravděpodobně rozvedeno. Cílem je nabídnout alternativní pohled na tento tradičně uznávaný proud myšlení.
Pojem a poznání
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 5. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text reflektuje filosofický spor mezi Bradleyem a Russellem o povaze vnitřních a vnějších vztahů. Bradley, navazující na leibnizovskou tradici, tvrdil, že všechny vztahy mají vnitřní povahu, zatímco Russell prosazoval jejich vnější charakter. Autor tento problém demonstruje na příkladu geometrického trojúhelníka. Přestože je trojúhelník definován jako část roviny omezená třemi přímkami, jeho komplexní vlastnosti, jako jsou těžiště, kružnice vepsaná či vztahy mezi stranami a úhly, nevyplývají logicky pouze z tohoto základního vymezení. K jejich poznání je zapotřebí ustavovat nové pojmy, které jsou z předchozích neodvoditelné. Text dochází k závěru, že pojmy jsou nástroje, které samy o sobě k vyvození dalších vlastností nestačí; poznání vyžaduje přechod od pojmů k příslušným intencionálním předmětům. Tento proces ukazuje, jak se vnitřní vztahy objektu odhalují skrze postupné rozšiřování pojmového aparátu a nahlížení samotné podstaty věci v rámci širšího kontextu.
Vztah
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 5. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text se zabývá hlubokou filosofickou analýzou ontologické povahy vztahů mezi věcmi, přičemž se zaměřuje na rozlišení mezi vztahy „abstraktními“ a „reálnými“. Autor na názorném příkladu dvou prken stejné délky, která se nacházejí na různých kontinentech, ilustruje, že pouhá faktická shoda fyzických vlastností může být bez příslušného širšího kontextu zcela bezvýznamná. Abstraktní vztah nabývá reálného a konkrétního významu až v momentě, kdy je daný předmět aktivně zapojen do určité lidské činnosti nebo specifické funkce, například jako funkční náhrada za jiný objekt v rámci konstrukce. Text dále zdůrazňuje, že hranice mezi abstraktností a faktickou důležitostí je vysoce relativní a proměnlivá v závislosti na našem aktuálním poznání a zvoleném konceptuálním rámci. To, co se původně jeví jako nepodstatná náhodná shoda, se po odhalení nových širších souvislostí může ukázat jako naprosto klíčové a základně důležité. Abstraktnost tedy není inherentní vlastností věcí samotných, ale je vždy nerozlučně spjata s lidským přístupem, interpretací a stavem našeho vědění.
Filosofie
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text pojednává o povaze filosofie jako disciplíny, která se může legitimně zabývat jakýmkoliv tématem. Na rozdíl od odborných věd, které se soustředí na izolované části a aspekty světa, filosofie nahlíží každou skutečnost v souvislosti s celkem. Ačkoliv se filosofie v praxi dělí na různé obory, každá její část musí zůstat věrna celku veškerenstva. Autor zdůrazňuje, že filosofie není nástrojem k přímé fyzické proměně světa, ale spíše myšlenkovým programem pro jeho reformu, jak uváděl Emanuel Rádl. Filosofické zkoumání přesahuje hranice vědeckého poznání tím, že zahrnuje i skutečnosti vědě nedostupné, což vyžaduje širší pojetí reality. Zatímco věda pracuje s abstrakty, cílem filosofie jsou konkrétní jsoucna nahlížená v jejich celistvosti. Text tak vymezuje filosofii jako univerzální myšlenkové úsilí, které usiluje o uchopení světa v jeho nejširším možném kontextu a hloubce.
Jazyk a filosofie
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text zkoumá vztah mezi jazykem a filosofickým myšlením, přičemž se zaměřuje na problematiku významové neprůhlednosti slov. Autor upozorňuje, že ve vědě i každodenním životě užíváme pojmy, jejichž současný význam se výrazně liší od původních kořenů. Tato diskrepance vede k vnitřnímu rozporu mezi vědomým záměrem mluvčího a skrytými konotacemi jazyka. Tyto konotace, často vycházející z antických kořenů nebo mýtických intuicí, nenápadně ovlivňují smysl našich sdělení a směřování našich myšlenek. Text zdůrazňuje, že si vlivu jazykových návyků a etymologických reliktů obvykle všimneme až zpětně skrze důkladnou reflexi a analýzu. Autor varuje před ztrátou kritického povědomí o tom, jak nás jazyk vede, a poukazuje na to, že skryté významové vrstvy mohou být v přímém rozporu s běžně přijímaným míněním. Cílem úvahy je odkrýt mechanismy, jimiž jazyk intervenuje do procesu myšlení a formování filosofických postojů.
Náboženství
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text analyzuje specifický proces úpadku a krize náboženství v Evropě a regionech ovlivněných evropskou tradicí. Autor zdůrazňuje, že tento fenomén není pouhou dočasnou vlnou poklesu religiozity, ale představuje aktivní a racionální překonávání náboženských struktur zevnitř i zvenčí. Studie se zaměřuje na sémantickou nejednoznačnost pojmů náboženství a religiozita v moderním kontextu, přičemž upozorňuje na jejich silné afektivní konotace, které přesahují rámec terminologických dohod. Významným prvkem evropské situace je historická dominance křesťanství, které je v textu charakterizováno jako "náboženství-nenáboženství" neevropského původu. Zatímco v minulosti byla Evropa nábožensky homogenní v rámci křesťanského paradigmatu, současná doba přináší fragmenty jiných náboženských směrů z odlišných kultur. Tato úvaha tak otevírá hlubší otázky o podstatě evropské identity ve vztahu k víře a rozumu během procesu modernizace.
Uroffenbarung
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text se zabývá kritickým rozborem pojmu ‘Uroffenbarung’ (prasjevení), který autor označuje za problematický a zatížený předsudky či konfuzemi. Autor rozlišuje mezi náboženským prožitkem a tím, co je prožíváno, přičemž odmítá dosavadní redukci prožívaného obsahu na pouhý intencionální předmět. Pokud má mít termín Uroffenbarung nějaký význam, musí být chápán jako sebesdělení pravdy, které tvoří nezbytnou podmínku pro každé lidské porozumění, nikoli však jeho výsledek či produkt. Z tohoto důvodu zůstává prasjevení v zásadě nezpředmětnitelné a nelze jej uchopit jako objekt. Text dále odmítá genetické či historické chápání tohoto pojmu. Uroffenbarung nelze ztotožňovat s žádnou fixní předlohou, kterou by následné formulace a jejich úpravy pouze napodobovaly. Proces redakce náboženských vyjádření se sice může k této pravdě přibližovat či se od ní vzdalovat, avšak prasjevení samo o sobě zůstává dynamickým základem, nikoli statickým historickým faktem. Pojednání tak usiluje o redefinici vztahu mezi zjevenou pravdou a jejím lidským uchopením mimo rámec tradiční předmětnosti.
Co se rozumí vztahem? [rozhlasový slovník]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev | přípravné poznámky, česky, vznik: 3. 6. 1991 ◆ poznámka: pro Československý rozhlas; vysíláno 5. 6. 1991
Tento text se zabývá nejasnou a často přehlíženou povahou pojmu vztahu ve filosofii. Autor zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi samotným vztahem a pojmem vztahu, jehož zaměňování vede ke konfuzím. Diskutuje Aristotelovo zařazení vztahu mezi kategorie a poukazuje na problém, jak se samotný vztah vztahuje k něčemu jinému. Jsou rozlišeny různé typy vztahů: mezi pojmy (logické), mezi skutečnostmi (ontické) a mezi pojmy a jejich objekty. Autor argumentuje, že svět není složen z izolovaných věcí, ale spíše ze vzájemných vztahů a interakcí, které dávají věcem jejich existenci. Zdůrazňuje, že pro lidský život jsou vztahy často významnější než samotné předměty. Vědecké poznatky o kvantové povaze reality a mechanismu vidění (založeném na interpretaci vztahů mezi fotony) ilustrují tuto skutečnost. Text varuje před zjednodušujícím přístupem a zdůrazňuje nutnost přesného rozlišování pro pochopení komplexní povahy vztahů.
Co se rozumí vztahem? [rozhlasový slovník]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 5. 6. 1991 ◆ poznámka: pro Československý rozhlas, stanice Vltava
Filosofický pojem "vztahu" je často opomíjen a nejasný, přičemž klíčovým problémem je nedostatečné rozlišování mezi samotným vztahem a pojmem vztahu. Aristotelovské zařazení vztahu mezi kategorie, tedy nejobecnější pojmy, nedostačuje k vysvětlení jeho podstaty. Vztah se totiž vztahuje k něčemu, zatímco pojem vztahu se vztahuje k samotnému vztahu. Tento text rozlišuje mezi pojmem vztahu a skutečným vztahem, upozorňující na rozdíl mezi logickými vztahy mezi pojmy a ontickými vztahy mezi skutečnostmi. Analyzuje se také složitá povaha pojmových korelátů a zkoumá se, jak se pojem vztahu vztahuje k intencionálním objektům a následně k reálným skutečnostem. Dokument zdůrazňuje, že svět je založen spíše na vztazích a souvislostech než na izolovaných věcech, přičemž i vnímání skutečnosti je výsledkem zpracování vztahů mezi elementárními informacemi, jako jsou fotony.
Křesťan a politika
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tato úvaha zkoumá vztah křesťana k politice a politické společnosti. Autor zdůrazňuje, že křesťanské poselství musí být vždy aktuální a zasazené do konkrétní dějinné situace, což vyžaduje aktivní zájem o věci veřejné. Křesťan by se neměl vyhýbat politické odpovědnosti, ale jeho angažovanost musí vycházet z rozumné a kritické analýzy, nikoliv z pouhého opakování prázdných formulí. Text se dále zabývá problematikou politických stran s přívlastkem „křesťanský“ a otázkou, zda je legitimní takové označení používat. Zásadním tématem je pak role jednotlivce v politické funkci. Autor zastává názor, že křesťan v politice by měl působit spíše jako „anonymní křesťan“, který své přesvědčení nepoužívá jako politický nástroj nebo argumentační prostředek. Církevní představitelé by pak při vstupu do politiky měli na své náboženské funkce rezignovat, aby nedocházelo ke střetu rolí a zneužívání víry pro mocenské účely.
Obydlí / Duše / Duše jako „obydlí“ subjektu / FYSIS
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text zkoumá koncept duše jako obydlí subjektu, přičemž vychází z metaforiky C. G. Junga a jejího doslovného rozvinutí u Gastona Bachelarda. Autor se zamýšlí nad vztahem mezi subjektem a jeho psychosomatickou realitou, kterou tradičně dělíme na tělo a duši. Namísto antického pojetí těla jako vězení duše navrhuje nahlížet na celistvý životní běh (fysis) jako na prostor, který subjekt obývá. Klíčovou otázkou je, kdo je tím, kdo „má“ tělo a duši, a jakým způsobem se v nich zabydluje. Subjekt je zde definován jako ne-předmětná instance, pro niž je tělesnost a duševno funkčním prostředím. Text naznačuje, že schopnost vědomě a kvalitně se „zabydlet“ ve vlastní fysis a ve svém životě zásadně určuje kvalitu lidské existence. Tento ontologický posun umožňuje lépe pochopit vztah mezi identitou člověka a jeho bytím ve světě, kde se život stává místem aktivního pobývání subjektu.
Pobyt / FYSIS
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text rozebírá filosofický termín „pobyt“, který Jan Patočka zavedl jako překlad Heideggerova pojmu „Dasein“. Autor argumentuje, že český výraz je obsahově bohatší, neboť se nezaměřuje pouze na prostorovou lokalizaci, ale zdůrazňuje časovost a omezené trvání lidské existence. Pobyt je v textu zasazen do širšího rámce trojice FYSIS – tělo – subjekt. Zatímco FYSIS představuje organizované trvání života od narození po smrt, tělo funguje jako nástroj podřízený tomuto procesu. Klíčovým prvkem pobytu je však subjekt, chápaný jako aktivní „při-tom-nost“ a základní „nejsoucno“ vykloněné do budoucnosti. Autor tak definuje pobyt jako dynamickou aktivitu a účinnou přítomnost, která překonává pouhou setrvačnost hmoty. Skrze tuto interpretaci se pobyt stává bytostným vyjádřením lidského bytí v čase, kde subjektivita hraje roli aktivního hybatele v rámci organické a tělesné schránky.
Filosofická logika [rozhlasový slovník]
docx |
pdf |
html |
digitized
◆ projev, česky, vznik: 16. 6. 1991 ◆ poznámka: pro Československý rozhlas
Článek rozlišuje mezi tradiční, moderní a filosofickou logikou, přičemž zdůrazňuje, že pouze filosofická logika si zachovává skutečně filosofický charakter. Ostatní typy jsou spíše specializované obory, moderní logika hraničící s matematikou. Filosofická logika je definována svou schopností zabývat se celky a celkovostí, což je fundamentální pro veškeré filosofické myšlení. Odvolává se na Hérakleitův koncept LOGU jako principu, který drží svět pohromadě a zajišťuje jeho uspořádanost. Autor navrhuje návrat k původnímu významu slova LOGOS jako toho, co shromažďuje a sjednocuje prvky do celku. Upozorňuje, že logiku bylo nutné nejprve „odtrhnout“ od filosofie, aby se mohla stát speciální vědou, a jejím skutečným filosofickým ustavením je stále úkol pro budoucnost. Zmiňuje, že formální logika, ačkoliv umožnila intelektuální trénink a rozvoj věd, se stala příliš úzce spjatou s matematikou a opustila mnohá tradiční témata. Obnovení zájmu o tyto opuštěné problémy, včetně původních témat LOGU, je nyní nezbytností, což vede k novým pokusům o ustavení filosofické logiky v netradičním smyslu.
{ Machovec, Milan / Machovec o Ježíšovi}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tato úvaha se zaměřuje na specifika Machovcova spisu o Ježíšovi, který se pozoruhodně blíží teologickému myšlení skrze volný přechod mezi historickým Ježíšem a Ježíšem kérygmatickým. Ježíš je zde představen jako postava pevně ukotvená v izraelské tradici, kterou však tvůrčím způsobem přesahuje. Klíčovým momentem reflexe je proměna Ježíše jakožto svědka víry v samotný předmět víry, což vedlo k hluboké restrukturaci fenoménu víry jako takového. Původní akt víry, definovaný jako bezvýhradné spolehnutí na neviditelné a nezobrazitelné, se pod vlivem řeckého objektivizujícího myšlení transformoval v uznání konkrétní dějinné a vtělené skutečnosti. Text zdůrazňuje, že ačkoliv byl tento proces v daném historickém kontextu pochopitelný a snad i nezbytný, neznamená to automaticky jeho teoretické ospravedlnění. Autor tak vyzývá k důkladnému objasnění povahy víry v konfrontaci s tradicí a zpředmětňující pojmovostí, čímž otevírá prostor pro novou interpretaci Ježíšova odkazu v moderním světě.
{Machovec, Milan / Machovec o Ježíšovi}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tato úvaha kriticky analyzuje přístup Milana Machovce k postavě Ježíše Krista. Autor vytýká Machovcovi, že dostatečně nerozlišuje mezi historickým Ježíšem a Ježíšem jakožto předmětem křesťanského zvěstování. Ačkoliv Machovec formálně odděluje kapitoly o Ježíšovi a Kristu, v jádru přijímá jejich nerozlišenost, což je z hlediska kritické filosofie nepřípustné. Text zdůrazňuje, že Spasitelem nemůže být pouhá představa, teologický model nebo ideologický konstrukt, neboť takový obraz by byl pouhou modlou. Pravá teologie i filosofie musí trvat na tom, že základem víry je skutečný Ježíš, nikoliv jen jeho recepce v lidských dějinách či církevní ideologii. Autor odkazuje na postavu Jóba, aby ilustroval, že naděje ve Spasitele musí vycházet z reality nezávislé na lidské představivosti či historickém úspěchu křesťanství. Cílem textu je poukázat na nezbytnost hledání skutečného člověka Ježíše za hranicemi jeho obrazů vytvořených tradicí.
{Machovec, Milan}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Kniha Milana Machovce představuje v kontextu české filosofie druhé poloviny 20. století průlomový pokus o uchopení historické postavy Ježíše Nazaretského. Na rozdíl od předchozích autorů, jako byl Emanuel Rádl, který se tématu věnoval pouze okrajově, Machovec usiluje o hlubší filosofickou reflexi, jež přesahuje rámec pouhé teologie či překladové literatury. Autor textu upozorňuje na mimořádnou obtížnost tohoto úkolu, který od filosofa vyžaduje citlivé skloubení filosofické přísnosti s analýzou předteologických a předfilosofických biblických svědectví. Za klíčový a dosud nedoceněný problém považuje skutečnost, že Ježíšovo myšlení zůstalo podle všeho zcela netknuté řeckými a helénistickými vlivy, ačkoliv tehdejší Palestina byla v této kulturní sféře již po generace integrována. Machovcovi je v recenzi vyčítáno, že právě této specifické problematice a rozporu mezi řeckou racionalitou a původním biblickým svědectvím nevěnoval náležitou pozornost, čímž opominul jeden z dominantních prvků historického kontextu Ježíšova působení.
{Machovec, Milan / Machovec a křesťanství}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text kriticky reflektuje přístup Milana Machovce k fenoménu křesťanství a postavy Ježíše z Nazareta. Autor namítá, že Machovec k tomuto tématu nepřistupuje dostatečně filosoficky a opomíjí metodicky nezbytnou rekonstrukci Ježíšovy postavy, učení a působení, která by byla nezávislá na církevní tradici či jiných myslitelích. Ačkoliv historické prameny o Ježíšovi mohou být útržkovité, podobně jako v případě Sókrata, filosofie má legitimní úkol pokusit se o jeho pojmové uchopení. Hlavní překážku vidí autor v tradici evropského myšlení vycházející z řecké pojmovosti, která má tendenci živého člověka objektivovat do fixovaných schémat. Řešením však není prosté smazání hranice mezi historickým Ježíšem a kerygmatickým Kristem, nýbrž hledání nového způsobu, jak filosoficky zpřítomnit živou osobnost bez reduktivní objektivizace. Text tak nastiňuje metodologické výzvy, kterým čelí filosofické zkoumání kořenů křesťanství v kontextu současného myšlení.
{Ježíš x Kristus / Křesťanství a víra}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text se zabývá napětím mezi historickou postavou Ježíše a dogmatickou konstrukcí Krista v rámci křesťanství. Autor zdůrazňuje, že křesťanství není pouhou ideologií, ale je bytostně vázáno na osobu Ježíše. Ukazuje však, že církevní pojetí Ježíše jako Božího syna a Spasitele je myšlenkovým konstruktem ovlivněným řeckou metafyzikou a náboženským mýtem. Tato dogmatická interpretace se často zdá být pro spásu důležitější než Ježíšova skutečná historická existence. Dochází tak k zásadnímu posunu od „víry Ježíšovy“, kde byl Ježíš průkopníkem nového lidství a svědkem víry, k „víře v Ježíše“, kde se postava Spasitele stává předmětem uctívání a abstraktním dogmatem. Autor kritizuje tendenci církve redukovat víru na rozumový souhlas s určitou naukou a upozorňuje na hluboký rozpor mezi Ježíšovým vlastním sebepochopením, založeným na následování a učednictví, a církevním obrazem kerygmatického Krista jako nejvyšší oběti za hříchy lidstva. Tento text vybízí k hlubší reflexi vztahu mezi věroučnými systémy a autentickým poselstvím historického Ježíše.
{Machovec o Ježíšovi / Křesťanství a filosofie / Machovec, Milan}
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text kriticky reflektuje vztah mezi filosofickým myšlením a postavou Ježíše Nazaretského, přičemž vychází z podnětů Milana Machovce. Autor zdůrazňuje, že pro filosofa je Ježíš hlubokou výzvou, která vyžaduje jasné rozlišení mezi křesťanstvím jakožto dějinným a kulturním fenoménem a Ježíšem jako konkrétní historickou osobností. Křesťanská tradice je natolik vryta do evropského duchovního dědictví, že pokus o její úplné odstranění z filosofie by hraničil s intelektuální nepříčetností a naprostou ztrátou historické kontinuity. Skutečná konfrontace s Ježíšovým odkazem pak pro každého poctivého myslitele představuje „experimentum crucis“, tedy rozhodující zkoušku věrnosti filosofickému ideálu hledání pravdy. Text připomíná, že filosof moudrost nevlastní, nýbrž po ní neustále touží a oddaně ji miluje. Tato stať tak nabízí hlubší vhled do problematiky setkání světského rozumu s náboženskou tradicí, která je v evropském prostoru nevyhnutelná a pro autentickou filosofii zásadně určující.
[Aristotelés a zkoumání přírody]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text se zabývá Aristotelovým rozlišením mezi přírodovědeckým a logickým zkoumáním přírody. Autor analyzuje, zda se logické zkoumání soustředí pouze na myšlenkové prostředky subjektu, nebo zda lze o zkušenosti s myšlením mluvit jako o specifickém druhu zkušenosti odlišné od vnímání vnější reality. Úvaha odmítá pojetí myšlenkových kategorií jako apriorních, ale zdůrazňuje význam zkušenosti s myšlením samotným. Text dále navrhuje alternativní interpretaci logického zkoumání, inspirovanou Hérakleitem, jako zkoumání úlohy logu přímo v konstituci přírody (fysis). V tomto smyslu není příroda chápána moderně, nýbrž jako proces vzniku a zániku vnitřně sjednocených jsoucen. Hlavním tématem je tedy vztah mezi logem a strukturou integrovaných bytostí, které tvoří jádro aristotelského pojetí přírody. Autor zpochybňuje striktní oddělení logiky a přírodovědy a hledá hlubší ontologické zakotvení řádu v živé skutečnosti.
Filosofie – kritická úloha
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text se zabývá klíčovou kritickou úlohou filosofie, která spočívá v odkrývání a demaskování hluboce zakořeněných předsudků, předpojetí a tzv. předpojmů. Autor zdůrazňuje, že zatímco běžná předpojetí lze často korigovat přímou zkušeností se skutečností a logické chyby či předsudky lze odhalit formálně-logickou kontrolou, existuje specifická oblast, která je vyhrazena pouze filosofické reflexi. Jedná se o analýzu předpojmů, které nejsou neutrálními prvky našeho myšlení, ale tvoří základní rámec našeho chápání světa. Tyto předpojmy zůstávají pro speciální vědní disciplíny skryté a nepodrobené kritice, protože se jeví jako samozřejmé. Filosofie je v tomto smyslu nenahraditelná, neboť jako jediná disponuje nástroji k revizi těchto fundamentálních struktur. Esej jasně vymezuje kompetence filosofické kritiky oproti kontrole logické či odborné a poukazuje na provázanost pojmových aparátů, které nelze nahlížet izolovaně.
Vznik a nejsoucí
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tato úvaha se podrobně zabývá Aristotelovým zkoumáním vzniku a zániku v jeho spise O vzniku a zániku, konkrétně pasáží 319a. Autor rozebírá rozdíl mezi absolutním a relativním vznikem, přičemž zdůrazňuje, že procesy vzniku a zániku jsou neoddělitelně spjaty s kategorií nejsoucna v rámci procesuálních změn. Jádrem textu je analýza klíčového tvrzení, že „vznik je zánikem nejsoucna a zánik je vznikem nejsoucna“. Autor kriticky poukazuje na závažnou nepřesnost v českém překladu tohoto textu, který v daném kontextu chybně uvádí vznik jsoucna namísto vzniku nejsoucna, čímž narušuje symetrii Aristotelovy argumentace. Ačkoli text zmiňuje složité ontologické otázky spojené s pojmem „absolutního nejsoucna“ a Aristotelovým pojetím látky (hylé) jakožto ryzí možnosti, záměrně se od těchto hloubek distancuje. Namísto toho se soustředí na formální přesnost Aristotelovy dikce a logickou strukturu jeho vyjádření o vzájemné provázanosti bytí a nebytí. Cílem je upozornit na to, že pro správné pochopení Aristotelovy fyziky je nezbytná naprostá terminologická důslednost a věrnost původnímu řeckému vyjádření procesuality, což je nezbytný předpoklad pro jakoukoli další filosofickou interpretaci.
[Záměr ve filosofii]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text se věnuje podstatě filosofické práce a kritickému vztahu mezi filosofickým záměrem a jeho metodickým uskutečněním. Autor zdůrazňuje, že pouhý záměr má ve filosofii jen malý význam, pokud není provázen precizní cestou k jeho realizaci. Filosof nesmí rozostřovat kontury myšlenek, ale musí dbát na korektnost a logickou bezvadnost každého kroku. Na rozdíl od pouhých komentátorů, kteří často vytvářejí efektní, leč nepodložené vize, musí skutečný myslitel ověřovat platnost svých tezí v širším kontextu a sledovat, kam jeho argumentace vede. Ačkoliv lze z literárních či pedagogických důvodů určité kroky vynechat, v klíčových bádáních je úplnost nezbytná. Text varuje před nahrazováním přísné logické výstavby rétorikou, útržkovitými glosami či pouhou výmluvností, což autor považuje za nepřípustné. Filosofický text má být systematicky budován tak, aby v něm bylo vše podstatné buď přímo vysloveno, nebo hermeneuticky dohledatelné jako organická součást hlubšího, byť nepředmětného obsahu.
Církev – oddělení od státu
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text z června 1991 se zabývá vztahem mezi církví a státem, přičemž odmítá interpretaci odluky jako pouhé vytěsnění náboženství do soukromé sféry. Autor argumentuje, že náboženské záležitosti mají veřejný rozměr a že skutečná odluka vyžaduje přehodnocení role státu v rámci společnosti. Stát by neměl být vnímán jako absolutní suverén, ale jako instituce s jasně vymezenými kompetencemi, která je podřízena společnosti. Společnost je primární entitou a její členové uznávají závazky, které přesahují loajalitu ke státu. Stát je definován jako nástroj, který má společnosti sloužit; pokud se snaží o nadvládu, musí být reformován nebo nahrazen. Klíčovým poselstvím je, že stát musí respektovat náboženskou víru a politickou příslušnost na základě zákonů, které si společnost sama stanovuje. Text tak zdůrazňuje omezenou povahu státní moci a prioritu občanské společnosti nad státním aparátem.
Filosofie a vědy
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 6. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text pojednává o vztahu mezi filosofií a speciálními vědami a zdůrazňuje jedinečné postavení filosofie jakožto kritické disciplíny. Zatímco jednotlivé vědy se v průběhu vývoje vydělily z filosofie a svou exaktnost vykoupily omezením svého dosahu, filosofie si uchovává schopnost vztahovat se k světu jako celku. Klíčovým rysem filosofie je její sebereflexivita; je to jediná disciplína povinná kriticky zkoumat své vlastní myšlení. Předmětem filosofického zájmu se může stát cokoli, přičemž filosofie čerpá jak z vědeckých poznatků, tak z běžné zkušenosti. Text dále zdůrazňuje, že filosofie musí být neustále kritická a sebekritická, jinak ztrácí svůj charakter. Je integrálně spjata se systematičností, která jí umožňuje zkoumat základy a heuristické principy, jež často zůstávají skryté. Filosofie je tedy disciplínou, která neustále hledá své vlastní opodstatnění a poslání v kontextu lidské společnosti, historie i přírody.
Konec staré a možný počátek nové metafyziky
docx |
pdf |
html
◆ fragment, česky, vznik: 30. 6. 1991 ◆ poznámka: na fragment zřejmě navazovala přednáška na FF UK v zimním semestru 1991/1992 „Konec metafyziky“
Tento text se zabývá krizí tradiční metafyziky a možným obnovením jejího významu. Autor poukazuje na absenci konsenzu v definování metafyziky a na pejorativní náboj, který slovo nese. Vysvětluje původ termínu „metafyzika“ z Aristotelových spisů a jeho pozdější reinterpretace ve smyslu nadpřirozeného, což ho silně propojilo s náboženstvím. V moderní době došlo k úpadku religiozity a s ní spojené metafyziky, kdy bylo vše nadpřirozené nahrazováno přirozeným vysvětlením nebo odmítáno jako pověra. Autor kritizuje snahy o návrat ke staré metafyzice jako nemožné a pro současného člověka neadekvátní. Místo toho navrhuje navazovat na minulost novým způsobem, aktivním životem v přítomnosti. Zdůrazňuje, že rehabilitace metafyziky vyžaduje obnovení porozumění pro pojem „fýzis“ (příroda) a jeho roli nejen v přírodě, ale i v lidské společnosti, a to způsobem, který bere v úvahu dynamiku a proměnlivost lidského života a společenských řádů. Diskutuje také o povaze pojmů a jejich vlivu na lidskou aktivitu a vztah k přírodě, a o tom, jak se logické struktury mohou emancipovat od biologických a ekologických souvislostí, stávajíc se někdy i protilidskými. Závěrem se dotýká Aristotelova pojetí vzniku a zániku jako přirozených procesů a nutnosti znovu prozkoumat možnost vzniku z „ne-bytí“ ve vztahu k „fýzis“ jako „ne-bytí“.
Méontologie
docx |
pdf |
html
◆ přednáška, česky, vznik: červenec 1991 ◆ poznámka: Sázava – 4.–5. 7. 1991
Tento text představuje úvod do nové metafyziky, která zpochybňuje tradiční pojetí jsoucna vycházející z Parmenida. Parmenidovo dictum, že jsoucí jest a nejsoucí není, je podrobeno kritice, zejména ve světle Hérakleitova pojetí neustálé proměny. Klasická metafyzika, ovlivněná Parmenidem, považovala meta (nad) za pravou skutečnost, zatímco nová metafyzika navrhuje chápat pravou skutečnost jako ne-jsoucí, ale trvat na její skutečnosti. Tento posun perspektivy ostře ukazuje omezenost tradičního chápání filosofie. Filosofie je zde charakterizována jako touha po moudrosti a pravdě, kterou však nová metafyzika nespatřuje v nejvyšším jsoucnu (summum ens), nýbrž v „mé on“ (nejsoucím). Text dále rozlišuje mezi „pravými jsoucny“ (např. živé organismy) a „nepravými“ (hromady, agregáty). Pravé jsoucno je chápáno jako dějící se událost, která převážně „není“, ale neustále se proměňuje. Zavádí se rozlišení mezi okamžitou „jestotou“ (jsoucnost zbavená vnitřní souvislosti) a celkovým bytím jsoucna, které je časově koextenzivní s jeho životním trváním. Chyba tradičního myšlení spočívá v izolovaném pohledu na okamžiky, čímž se opomíjí vnitřní propojenost událostného celku.
[Nepředmětnost pravdy a důsledky pro theologii]
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 7. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text se zabývá filosofickým a teologickým konceptem nepředmětnosti pravdy. Autor argumentuje, že pravdivost není fixní vlastností díla, ale dynamickým procesem, který se aktualizuje skrze tvůrčí nebo vnímatelské oživení. Pravda nikdy nepřechází do statické předmětné podoby, což má zásadní důsledky pro chápání náboženských textů. Písmo svaté v tomto pojetí není vtělenou pravdou, nýbrž historickým reliktem a stopou dřívějšího zjevení. K oživení tohoto reliktu je nezbytná interpretace, avšak ta je úspěšná pouze tehdy, když se v ní pravda sama přítomně (hic et nunc) vyjeví. Člověk nemůže pravdu k takovému aktu přinutit; její zjevení je kontingentní událostí. Přesto pravda zůstává věrná sama sobě a svému dřívějšímu vyjevení. Studie tak nabízí nové nahlédnutí na vztah mezi textem, interpretací a transcendentní skutečností, přičemž zdůrazňuje, že pravda musí být neustále znovu prožívána a uskutečňována v živé události setkání.
Akce a čas / Událost
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 7. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Tento text podrobuje zkoumání ontologickou strukturu událostí a specifický charakter akce v kontextu časovosti. Události typu fysis jsou nahlíženy jako děje směřující z budoucnosti do minulosti, kde vnější pozorovatel vnímá rané fáze jako nejstarší a závěrečné jako nejnovější. Akce je v tomto rámci definována jako nesamostatná odnož či „panožka“ tzv. „nosné události“, která vybočuje z prostého směřování k ukončení. Na rozdíl od běžného konce události se akce vyznačuje schopností navázat kontakt s jinými jsoucny nebo se proměnit v cílenou reakci. Zásadním aspektem je pak informační návrat jedné složky akce k nosné události, což dovoluje budoucím akcím začínat v hlubší budoucnosti s vyšší efektivitou. Tento proces nastoluje klíčové filosofické otázky o odpovědnosti za projektování příštích dějů a o možnostech lidské anticipace budoucích horizontů před jejich faktickým počátkem. Studie tak osvětluje dynamický vztah mezi strukturami dění a aktivními zásahy, které formují budoucí možnosti.
FYSIS
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 7. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text se zabývá vývojem pojmu FYSIS v řeckém myšlení, od jeho předfilosofického užití u mýtických básníků až po Aristotelovu definici. Autor vychází z analýzy F. P. Hagera, který rozlišuje dva základní významy FYSIS: jako podstatu či povahu a jako proces vznikání a růstu. Zatímco Aristotelés chápe přírodu jako souhrn veškerého přirozeného jsoucna podléhajícího zákonům růstu, text zdůrazňuje potřebu návratu k původnějšímu etymologickému spojení se slovesy fyein a fyesthai. Skutečné jsoucno (on) je zde nahlíženo jako to, co vzešlo z procesu rození a růstu. Autor kritizuje Aristotelovo pojetí jako úpadkové ve srovnání s dřívějším, například Hérakleitovým chápáním, kde FYSIS tvoří základ pro vysvětlení ousia (bytí). Filosofická práce s tímto termínem vyžaduje kritické zkoumání jazykových kořenů spíše než pouhé přebírání běžných významů, čímž se otevírá cesta k hlubšímu porozumění ontologickým základům antického myšlení.
Homonymie
docx |
pdf |
html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 7. 1991
jedná se o část původního dokumentu:- 1991
Text se zabývá problematikou homonymie, vycházeje z Aristotelova vymezení v Kategoriích, podle něhož mají homonymní věci společné jméno, ale odlišný podstatný pojem. Autor ukazuje, že jméno neodkazuje pouze ke skutečné věci, ale současně k jejímu pojmu a intencionálnímu předmětu. Homonymie je tak chápána jako podstatná vlastnost jazyka. Na příkladu slova „koruna“ je ilustrováno, jak jediné jméno pojmenovává různé skutečnosti, pojmy a myšlenkové modely. Úvaha dále rozvíjí myšlenku, že slovo je spjato s celým „hnízdem“ dvojic pojmu a intencionálního předmětu. Tato struktura může obsahovat pojmy s různými konotacemi, které jsou konstituovány procesem nasouzení. Autor zdůrazňuje, že pojmy nejsou statické entity, ale otevřené možnosti pro další soudy a my