Text pojednává o významu minulosti a povaze tradice v lidském myšlení. Autor argumentuje, že bez navázání na minulost jsou i ty nejlepší myšlenky odsouzeny k neúspěchu a jalovosti. Pravá tradice však nespočívá v pouhém uchovávání či mechanickém přebírání minulých forem, což nevyhnutelně vede k jejich úpadku a vyprázdnění. Tradování je nahlíženo jako aktivní proces, který vyžaduje neustálou reinterpretaci na základě dochovaných reliktů. Klíčem k autentickému navázání na minulost není kopírování starých formulí, ale pokus o nové, aktuální pochopení toho, co původně inspirovalo dřívější myslitele. Jde o vztah k tomu, co je nepředmětné a rozhodující, k čemu se vztahovalo i minulé porozumění. Pouze skrze tuto tvůrčí reinterpretaci, která směřuje k podstatě věci, a nikoliv k jejím vnějším dobovým projevům, lze zabránit misinterpretaci a dosáhnout skutečně plodného a pravého myšlení v aktuální přítomnosti.
Minulost – její důležitost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 4. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Minulost – její důležitost
Bez minulosti, tj. bez navázání na minulost (třeba i bez aktivní distance od ní) je i nejlepší a nejsprávnější myšlenka odsouzena k jalovosti nebo jen k malému vlivu, neboť je nucena začínat opět od počátku. Navázat na minulost však neznamená jen tu minulost přetahovat do přítomnosti (trahere znamená však přece táhnout!). Pokud tzv. tradování, tradice znamená jen uchovávání něčeho minulého, vystavuje se nevyhnutelně pomalejšímu nebo rychlejšímu upadání a vyprazdňování, degradování toho, co je jakoby tradováno. Ovšem ono „pouhé přetahování“ ve skutečnosti ani není možné, protože je vždy vystaveno aktivitě toho, kdo „přetahuje“, tj. kdo traduje a skrze tradici navazuje – a tím navazováním to minulé, již nejsoucí, jakoby oživuje a vnáší do aktuální přítomnosti. A tak to tradování vždycky znamená jakési ovlivňování onoho „oživovaného“ a „aktualizovaného“, takže to vždy závisí na tom tradujícím. V tom smyslu je zřejmé, že ono tradované není a ani nemůže být pouze přetahováno (už jen proto, že „už není“ jsoucí, takže nemůže být prostě uchopeno a přetaženo v čase), ale že musí být na základě jakýchsi reliktů, zbytků znovu vyloženo, re-interpretováno. A k dobré, správné, pravé (a nutně nové, aktuální) interpretaci je nezbyté se nějak „opřít“ o to, oč se opíralo to minulé, nyní reinterpretované a tím tradované. Pokud jakákoli nová interpretace, tj. také o tradování usilující interpretace, nenajde cestu k tomu, k čemu se vztahovalo kdysi i to, co je dnes tradováno (a reinterpretováno), musí nutně docházet k „úpadku“, přinejmenším k oslabení, ale také třeba k misinterpretaci, zvrhlé, falešné interpretaci, spočívající k tradování vnější podoby (např. formule) onoho tehdejšího uchopení a pochopení, jež se ovšem původně vztahovalo k něčemu dalšímu (už i tehdy nepředmětnému, nikoli tedy ke starší „formuli“), na místě pokusu o to, vztáhnout se k tomu rozhodujícímu, totiž k tomu, čím bylo osloveno a inspirováno už ono tehdejší (dnes již minulé a tedy nejsoucí) pochopení, a co hlavně má být cílem jakéhokoli navázání na minulost. Bez minulosti a bez navázání na ni není možné nové pochopení „toho pravého“; ale ono navázání se nemá a nemůže, nesmí omezit na přetažení tehdejšího porozumění, nýbrž má a musí jít o nové, aktuální pochopení toho, k čemu se (jakožto k nejsoucímu, protože nepředmětnému) vztahovalo tehdejší chápání a porozumění.
(Písek, 110407-1.)