Na Hejdánkově filosofii – čili lásce k pravdě – jsou mimo jiné cenné a nesamozřejmé Hejdánkova ochota a snaha zachycovat podle pravdy i vlastní život. V jeho textech a promluvách se sice nikde nenajde nějaké ucelené vyprávění životních událostí, nicméně i na základě fragmentů lze dobře „zrekonstruovat“ obraz Hejdánka jako filosofa i jako osobnosti. Tedy jako milovníka pravdy vpravdě vášnivého.
Z mnoha dochovaných střípků jsme vybrali zejména ty, které jsou jeho povolání nejvlastnější: reflexe sebe jakožto filosofa a reflexe doby, která je vůči filosofovi naladěna nepřátelsky, nebo přímo lhostejně: vytěsnila totiž ze svého obzoru pravdu jako takovou. V předložených vzpomínkách proto nejde primárně o Hejdánka samotného – to by si Hejdánek ostatně ani sám nepřál. Jak řekl v jednom rozhovoru: „Nerad mluvím o sobě, raději o svých myšlenkách.“ Jeho sebereflexe jsou proto mnohem spíš výzvou k tomu, k čemu celý život míříl: učinit pravdu rozhodujícím kritériem pro naši soukromou i veřejnou praxi.