Vzpomínky a sebereflexe | Nejbližší vztahy

City jsou mi vůbec čímsi problematickým – je to jakási ozdoba života, ale není to spolehlivý základ. City neovládáme, spíš ony ovládají nás. A proto jsou čímsi značně nespolehlivým. Dnes se nám něco líbí, zítra se nám to líbit přestane; dnes máme někoho rádi, zítra už nebude mít naše sympatie, ba půjde nám na nervy. Pro vztahy mezi lidmi nepředstavují city nikterak spolehlivou základnu. Manželství založené na citech (jenom na citech) trvá pak jenom tak dlouho, jak trvají ty city. A když jeden z partnerů zjistí, že už k druhému „nic necítí“, je zbytečné o tom nějak diskutovat. Je to tak a basta. Proto si myslím, že láska mezi lidmi, zejména pak mezi manželi, není svou podstatou žádným citem, ale je to program, k němuž se oba partneři přihlásí a kterým se ve svém životě pak skutečně řídí. To jest i ve svém citovém životě: citům je třeba se naučit, je možno je pěstovat, kultivovat.

Jak si vlastně představuješ přátelství? S tím bych já nikdy nemohl souhlasit, že si přátelé mohou všechno říci. To není přátelství, nýbrž sdílnost, horším slovem kecavost, nedůstojná intimita atd. Také není přátelství v tom, že přijmu druhého, jaký je. Přátelství může existovat opravdu jenom jako společná cesta, společný program. A proto je přátelství zrovna tak nesnadná věc jako láska a manželství. A pak: k přátelství patří hlavně jakási otevřenost ducha (ne tedy jen hovoru), určitá statečnost, fortitudo animi. To znamená mimo jiné rovnost partnerů. Nepřekonatelnou překážkou se může stát ješitnost, která se má ustavičně ve střehu před tím druhým; podezíravost, která je stále hotova se bránit; sebepodceňování, které dává vznik jakési „proletářské“ mentalitě, plné nabubřelostí, úskoků, nepravdivosti a hrubosti. Atd., platí to prostě o každé uzavřenosti. Takhle to líčím snad příliš ostře. Ale je to právě tak skutečné i v jemnější podobě.

Milí přátelé,

dostali jsme Vaše oznámení trochu pozdě, a tak trochu pozdě přicházíme i se svým blahopřáním. Pro příště raději pište všechno na Hedu, protože mně ještě stále zadržují poštu a dostávám ji se zpožděním někdy kratším, jindy delším.

Upřímně Vám přejeme mnoho dobrého do příštího, společného už života.

To ovšem mnoho neříká, že? Co je v životě skutečně dobré? Lidé si často navzájem přejí: mějte se, jak chcete. Ale je opravdu dobré, když se máme, jak chceme? Když se všechno daří podle našich představ? Víme velmi dobře, že to zdaleka není vždycky dobré. To by musely být dobré už naše představy. Ale můžeme si vůbec představit to dobré, co nás čeká? Obvykle to je tak, že když si člověk něco plánuje, tak to nejlepší na tom pak je právě to, co si nenaplánoval – ba co vůbec naplánovat nelze. A tak my Vám oběma přejeme právě to dobré, to nejlepší, co si ani sami nemůžete naplánovat, co Vám ani nikdo jiný nemůže naplánovat, ba co si předem ani nelze představit. Přejeme Vám to vskutku dobré, které vstoupí do Vašeho života nad plán. Jen takové dobré může způsobit v životě změnu opravdu k lepšímu, změnu k dobrému. Takovou změnu nelze vydupat, nelze na ni políčit a uchvátit ji, ale je nutno na ni čekat. A tak ještě vedle toho vskutku dobrého Vám přejeme chuť na vskutku dobré čekat, očekávat s nadějí, že přijde – i když nevíte kdy a kde, i když nevíte, jak bude vypadat. A do třetice Vám přejeme, aby tato Vaše naděje nebyla soukromá, pro každého zvlášt, ale aby to byla Vaše společná naděje. Dokud se budete společně dívat s důvěrou na budoucnost, dokud ve Vaší budoucnosti bude vždycky místo pro druhého z Vás, dotud budete žít dobrý život – i když přijdou těžkosti, prohry, bolesti... Nesnáze a utrpení dovedou vládnout v přítomnosti, dovedou přítomnost někdy docela ovládnout – ale člověk nežije nikdy jen v okamžiku, jen v přítomnosti. Každý člověk vtahuje do své přítomnosti minulost i budoucnost.

Ale k minulosti se obrací zády, aby čelem a tváří mířil do budoucnosti. Dobrý život není takový, který je zbaven všech těžkostí, ale takový, který přes každou těžkost dovede zůstat otevřen směrem k budoucnosti. Ta otevřenost do budoucnosti, to je právě naděje. Přejeme Vám velkou naději.

Vaši Láďa + Heda

A tak se nakonec dostávám k té divné záležitosti, do které ani nemám moc chuť kousnout, totiž k těm čtyřem desítkám let. Jak tak jsem teď emocionálně vnímavější a tak, mám čím dál černější svědomí, cos to měla se mnou za život (to německé prostředí se nezapře ani v mluvě, už se často přistihuji, jak mi vlastní myšlenky napadají původně německy, s německými obraty atd.). Já sám jsem – i když dost absurdním způsobem – dosáhl toho, nač jsem kdysi skoro od začátku myslel, ale stalo se to strašně na úkor Tvůj a holek. A tak se ptám, stálo-li to za to. Myslím, že ne, a zvlášť důrazně mi to podtrhlo teď to, jak jsem stavěn do naprosté izolace na fakultě (filosofické), do větší než dosud. Pošlu Ti po Martině soubor dopisů, které se toho týkají, abys byla v obraze. Možná, že jsem zase nadměrně podezíravý, ale tady nejde o odhalování nějakých tajných projektů, nýbrž o to, jak se věci skutečně vyvíjejí. Nedojde-li k nějaké převratné nebo alespoň podstatné změně situace, z té fakulty odejdu, protože nebudu asistovat instalaci ne-filosofie (i když na úrovni) na tomto tradičně prestižním místě. A buď praštím se vším nebo se ještě do něčeho pustím. Jsem zvědav, co si o tom budeš myslet. Zatím mne nenapadlo leč dvojí: buď ještě víc emancipovat theologickou fakultu a zejména katedru filosofie (snad i historie) a udělat z toho jakési širší, i sekulárně ekumenické pracoviště jako alternativu oné ne-filosofie, která se usalaší na nějaký čas na univerzitě, anebo nabídnu nějakou formu spolupráce Budějicům, kam bych měl z Písku blízko a kam bych se pokusil přetáhnout nějakou mládež, která mezitím dostuduje. – No, ale tady vidíš v praxi, jak to vypadá, když začnu mluvit o minulých čtyřiceti letech a když se vyznávám z černého svědomí. Jsem prostě nenapravitelný. Co taky už teď mohu dohonit? Nějakou účinnou lítost na smrtelné posteli? Jako puritán na to nemohu věřit a nevěřím. Leží to na mně jako balvan, ale bez naděje na jakoukoli nápravu ten balvan povleču se vším ostatním balastem dál jako bláznivý Sisyfos.

A tak Ti přeju jednak, abys nenechala ve své duši žádné místo hořkosti, že jsi vedle mne a se mnou byla odsouzena ještě mnohem hůře než já a bez oné trochu laciné, absurdní a vůbec nanicovaté katarze, jaké jsem se dočkal já, odsouzena k tomu, žes nemohla dělat to, cos chtěla a bývala snad mohla, nebýt mne. (…) Nakonec se mi zdá, že tak asi nejpřiměřenější slovo, které Ti mohu při příležitosti toho děsivého výročí říci, je: „pardon!“ Živě si přitom představuji, jak takové „pardon“ mnohokrát za sebou budu vyslovovat na posledním soudu, kdy se budou probírat jednotlivé položky a zařazovat do kolonky „má dáti“.

Tak tedy: PARDON!