Vzpomínky a sebereflexe | Úcta k živému


Žijeme ve světě pouhých předmětů

Z článku Zvířata provázejí člověka celý život, 1999
My Evropané se vyvíjíme takovým divným způsobem, že od doby, co jsme začali bydlet v jeskyních, si pořád kolem sebe víc a víc vytváříme svět pouhých předmětů. Není v něm dost prostoru pro živé bytosti. Nejhůře dopadají zejména děti, žijící ve městech. Myslím si, že je strašně důležité, dokonce jako součást výchovy, naučit je pravidelné péči o živé bytosti, třeba jen o rostliny. Ale i my dospělí bychom se neměli, pohlceni svou prací a denními starostmi, od světa našich živých spolubytostí vzdalovat. Vzpomínám si v téhle souvislosti na našeho významného filosofa, Jana Patočku. Jednou jsem za ním přišel, to už se přestěhoval do malé místnosti, u Sokolů. A tam v proskleném výklenku nade dveřmi stálo v květináčích několik červeně kvetoucích anthurií. S láskou jsem se na ně podíval, nečekal jsem, že v jeho pracovně nějaké živé rostliny najdu a pochválil jsem je. A on se celý rozzářil a povídá mi: „Já se vždycky ráno na ně podívám a mám takový dojem, že mi pokynou.“

Život není tou poslední a nejvyšší hodnotou

Dopis Aktivu pracujících Blanických strojíren ve Vlašimi, panu Janu Hejtmánkovi, 25. května 1969
Vážení přátelé,
upřímně děkuji za grafiku „Myšlenka Alberta Schweitzera“. Nerad bych zůstal jen u formálního poděkování; proto mi dovolte k Schweitzerově myšlence něco přičinit.
Základní skutečností našeho lidského světa je to, že dobro je v něm smíšeno a propleteno se zlem. Zlo do světa není vnášeno odkudsi zvenčí, není produktem zlomyslnosti a zloby, ale je jejím základem a zdrojem. Život není eo ipso dobrem, ale až příliš často zároveň zlem. Úcta k životu je nepochybně veliká myšlenka, veliký závazek. Ale není tou poslední normou, protože ani život není tou poslední a nejvyšší hodnotou. Frází a pověrou je zejména teze o tzv. všestranném rozvoji všech životních možností. Docela naopak respektu zasluhuje život, který se sám omezuje, život jako služba, jako řehole, tedy jako sebeomezení. Jediná naděje Evropy spočívá ve službě a oběti, v dobrovolném odříkání a intenzivní práci na projektu, který by zbarvil lidstvo bídy, hladu, násilí, omezenosti, slepoty a nenávisti.
Je nutno najít nová slova a nové skutky dobré zvěsti pro slabé a zlomené, nemocné a utištěné, hladové a žíznící; a to není možné beze slov soudu nad silnými a mocnými, nad násilníky i nad dobře ošacenými a dobře živenými. Ochrany nepotřebuje každý život stejně, ale přednostně život slabý; nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní. A tak lze uzavřít: v tomto našem světě, v němž je dobré vždy smíšeno a propleteno se zlem, lze život ochraňovat jen tak, že jej zároveň brzdíme; že jej lze podpořit právě tím, že mu uložíme meze; že jej můžeme přivést k plné hodnotě často právě tam, kde jej v dobrovolné oběti přivádíme takřka k sebezničení. „Většího milovaní nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“ Jen služba, která znamená dobrovolné omezení, je schopna dát životu skutečnou hodnotu; nikoli služba silným a mocným, ale služba slabým, trpícím a bezmocným, „uraženým a poníženým“. To by měla být také naše orientace do nejbližších dní.
S upřímným pozdravem
Váš
Ladislav Hejdánek

Vztah ke zvířatům nás učí vnímat jedinečnost

Rozhlasový pořad Osudy, 2007
Je dobré mít doma – raději po sobě než zároveň – několik zvířat a srovnávat jejich povahu. Většinou se tomu lidé bohužel tolik nevěnují: zdá se jim, že všechny kočky, všichni psi a tak dále jsou tak zhruba stejní. Není to pravda. Měli jsme doma řadu kocourů a musím říct, že když člověk žije v kontaktu s kočkou, zjistí, že kočka není jen domácí zvíře, nebo zvíře užitečné, které loví myši. Zjistí, že každá je jedinec. Každé zvíře má jakousi svou osobitost, která se odlišuje od osobitosti těch ostatních.
Měli bychom naučit děti, aby si toho všímaly. Ono se to vyplatí, když jde pak o lidi. Jak je známo z literatury, třeba v Americe se černí jevili bílým všichni stejní: „Ten ksicht je stejný.“ I když se to v té literatuře zřejmě neříkalo, tak i těm černým se bílí také jevili, jako že mají stejný „ksicht“. Stejné je to u Japonců, Číňanů, Mongolů a podobně. My je prostě od sebe neumíme rozeznávat. Pro naše mezilidské vztahy je přitom strašně důležité si uvědomit, že máme před sebou pokaždé jedinečnou osobnost, a ne zástupce nějakého rodu, nějaké rasy, nějaké kultury a podobně. Ve vztahu je cosi základně lidsky důležitého, co je možné se naučit. Děti se to mohou naučit právě na vztahu ke zvířatům.
Bohužel se to podceňuje. Řeší se to pak tím, že děti dostávají plyšové medvídky a podobně. Rozvíjejí svou fantazii, své city jenom ve vztahu k tomu plyšovému medvídku, od kterého ale nemají odezvu. Ony si tu odezvu musejí samy taky vymýšlet. A proto pak například troskotá mnoho manželství: muž i žena se vztahují k partnerovi jako k tomu medvídkovi. Čili si vytvoří nějakou představu nebo obraz, a když není úplně realizován, nechtějí ho opravovat. Děti je proto potřeba učit od samého začátku, aby se naučily mít k cizím lidem vztah jako k jedinečným bytostem, aby aplikovaly to, co se naučily ke své vlastní matce a eventuálně k otci, ale zejména k matce. Myslím, že je to strašně důležitý vklad nejenom do osobního života, ale také do života této planety.

Ad vocem kočka

Z dopisu rodině na prázdninách, v Praze 10. července 1965
To já jsem tu se svou prací sám a sám (s kočkou). A i to má své problémy; pořád se mi to plete a musím to stále rozlišovat kdy dělám něco pro publikování a kdy zase pro kočku. Teď pracuju na tom Rádlovi a pořád dost dobře nevím, je-li to pro Tvář nebo pro kočku; bude to nakonec asi pro obojí. Člověk má holt ten integrační smysl a dovede po větším nebo menším úsilí integrovat nakonec všechno. Já teď bez nějaké vysilující námahy integruju tu kočku.
Ad vocem kočka. Spíš by se mi zdálo, že to je nebo by alespoň při zamhouření obou očí mohl být kocour. Nevyniká žádným extrovním exteriérem (potvora, teď mě škrábe – dáš pokoj, číčo!), ale má pozoruhodnou vnitřní stránku. Takřka duši, ba co dím, přímo rozum nebo něco velmi blízkého. Žádný ušlechtilý původ – narodila se v hostivařské dřevěné kůlně jako člen kolektivu čtyř koťat. Když zjistila, kde je – a to si její sourozenci ještě bezstarostně hráli – zauvažovala (nejspíš ocáskem, neboť myšlení je reflexe nad praxí, a kotě praktikovalo hlavně vrcení ocáskem, kroucení jím, fingováním čehosi jiného – v tom je ta předmětnost, produkováná již reflexí – proto kočka, alespoň ta naše, stále honí vlastní ocásek, tak si upevňuje svou kočičí osobnost – kruci, neškrábej, zvíře! – a už ji mám na klíně, jestli Ti to, maminko, nevadí, že mám na klíně kočku – a už mrčí, tj. přede – to je značně symbolické, alespoň u ní, neboť já nesnáším, když na mně taková kočka vřeští a řve, to jsem jí řekl hned na začátku), tedy zauvažovala (hernajs, že Tě, totiž tě praštím, potvoráku jeden), že by se jí docela dobře mohlo stát, že by ji v Hostivaři prostě uvařili, těžko by dokazovala, že není host, neměla ještě ani občanskou legitimaci (a už mám, holomka, za krkem), ani domovský list. Chtěla utéci, ale mapu ne a ne sehnat – byla Spartakiáda, mapy nebyly – a náhodou se dozvěděla, že blízko jsou také Hrdlořezy. Tu ovšem nechtěla z deště pod okap – ještě tak, aby ji na cestě zařízli, host nehost. A tak poprosila jednu už ne zrovna nejmladší slečnu z vedlejší vilky, jestli by se laskavě neoptala, nenašel-li by se nějaký podnájem v nějaké filosofické (nebo alespoň filosofově) rodině. Kočka je totiž filosofií nějak zatížená; od knihovny se teď vůbec nehne, pořád se přes všechno protivenství snaží nahlížet do různých knížek, předstírá, že umí číst (a možná, že opravdu umí, to se nepozná, žádal jsem ji, aby četla nahlas, ale ona prý čte nejraději potichu; a když jsem ji moc prosil, tak že prý začne – a začala. Ovšem mrčet – tomu já dost nerozumím, potřeboval bych nějakou kybernetickou mašinu; ale čte dost rychle, a tak říkajíc globálně, ba intuitivně – nahlédne do nějaké stránky a nazírá knihu v celku. Čte dost rychle, ale nevím, jak dobře; už často jsem pozoroval, že se vrací k některým obtížnějším knížkám. Buď si to dost nepamatuje, nebo tomu hned napoprvé nerozumí, anebo to může být také záliba v autorovi). Jak vidíte, má docela jiné problémy, než její soudruzi a soudružky kočky, a to nejen v jejím věku, ale vůbec. Takové ty nejběžnější kočičí problémy zvládla hravě. Když jsem ji přinesl (vlastně přivezl tramvají – tam mně pořád otravovala, že chce taky lístek a naschvál pořád vystrkovala palici, aby ji průvodčí viděla; marně jsem jí vysvětloval, že má do čtyř let dost času, tvrdila, že kočky vyspívají rychleji a že už v jednom roce je vlastně kočka dospělá. A vůbec že ona je vyspělá zvláště a nad jiné, tak že má právo chtít lístek, zejména vzhledem ke své duševní pokročilosti. Celou cestu jsem jí musel vykládat, že tramvají se vozí její chlupaté tělo a ne její rozsáhlá duše, má-li jakou; to se urazila a frfňala, že má duši přinejmenším takovou jako já. To mně dožralo a dal jsem jí pohlavek. Ona zastrčila na chvíli hlavu a mně se zdálo, že konečně bude trochu klidu. Jenže klid byl (teď mně, potvora, líže krk; no hrůza!) jen zdánlivý; vystrčila hlavu na druhé straně aktovky a mrkala spiklenecky na průvodčí. Naštěstí jsme přesedali na jedničku, a to už jsem zůstal na plošině), tedy když jsem ji přivezl, tak jsem si připravil tu skleněnou vyvolávací misku s pískem, jako že počkám na první loužičku a pak jí dám pár štulců a ukážu jí, kam má chodit. Jenže ona na mně pohrdlivě koukla a jak jsem to tam dal, hned šla na balkon a na misku, vyčurala se a hned na to nahrabala písek. Znovu se na mne podívala pohrdavým zrakem, přistpoupila ke mně a zeptala se, o co si má utřít nohy; a vůbec, proč tam nemá ještě jednu misku na velkou stranu. Byl jsem tím tak vyveden z míry, že jsem vyrazil jen „Ty vopice!“ a odvrátil jsem se. Od té doby si naschvál nečistí vůbec nohy, když jí tam nic na čištění nedám, a vyhrabala mi jednu kytku, aby do tak příhodného prostoru chodila na velkou. A protože tam byla jen hlína, tak si dost umazala ťapky a naschvál počkala, až budu spát, a pak mi chodila za hlavou a umazala mi polštář. Dal jsem jí ráno pár pohlavků, ale ona, že prý mi to říkala, proč tam není hadr, a proč jí neupravím druhou misku také na písek, kterým se tak neumaže. No, to bych Vám mohl vyprávět do nekonečna. Na všechno má potvora odpověď. Má také zlozvyky. Tak na př. strašně ráda šplhá po stromě; a protože máme jenom monstéru, šplhá jakoby na monstéru a rozhrabe při tom vždycky květináč až hanba. Dostala už mockrát naflákáno, ale ještě včera to dělala zase.
Tak jsem jí slíbil, že jí dám na balkón kus stromu, kus větve, po které by mohla šplhat. To že prý si dá líbit, jen jaká je dodací lhůta. Tak jsem jí to slíbil do měsíce, když bude hodná a nebude rozhrabávat hlínu u monstéry. Tajně doufám, že to přece jen nevydrží a já budu moci splnění odložit. (Teď mi potvora kouká přes ramena a významně si odfrkla, jako kdyby tomu rozuměla, co jsem napsal. Tak nevím.) Bezvadně bruslí po linoleu; to se musí vidět: rozběhne se vší rychlostí a najednou udělá zatáčku – a už se veze po břiše, po zádech, jen to fičí. Ale dost už o kočce; až zase příště. Zatím jí říkám Číčo, někdy i Čičmunde (protože se mi to líbí); vymyslete si nějaké jméno, já jí to někdy řeknu, až bude mít snášenlivou náladu. Jinak musím říci, že se povahou podobá hodně Martině.

Co má společného filosof a kaktusy?

Rozhlasový pořad Osudy, 2007
Kaktusy jsou mi blízké právě proto, že pro ně není jednoduché přežít mezi ostatními rostlinami, ony toho vlastně normálně nejsou schopny. Kaktusy musejí vždycky tak trošku na pokraj pouště. A to mi připomíná doby, kdy proroci odcházeli do pouště a tam setrvali, v křesťanské tradici pak chodili do samot, přerušili svůj veškerý svůj se životem a ostatním světem. Je jedno, jaké měli motivy, jde o to, že ten fenomén byl dost podobný. Filosof to musí také občas dělat. Nemusí setrvávat někde v pustinách, stačí, když si zaleze do své myslitelny, do své myšlenkové laboratoře a tam dbá na to, aby ho nikdo neotravoval a nerušil, a přemýšlí si.
Filosof je filosofem od toho, aby si vymyslel, jak filosofovat, i když jsou potíže. Když to dovede kaktus v poušti, tak to musí filosof umět, i když má čtyři malé děti. To byl můj případ. Chodil jsem spát dřív než děti a ráno jsem vstával o několik hodin dřív než děti. To byl nádherný klid. Teď už vstávám poměrně pozdě, někdy v pět, někdy v šest. Bývaly ale doby, kdy jsem vstával ve tři nebo v půl čtvrté. Měl jsem pak pro sebe tak čtyři hodiny. Jeden čas jsem to měl zařízené tak, že jsem chodil do práce později a zůstával jsem tam déle, poněvadž jsem měl ráno potíže s páteří a nemohl jsem hned vyrazit. Trošku jsem cvičil, trošku zas odpočíval, pomalu se připravoval na ten den a při tom jsem přemýšlel.
Ke kaktusům mám blízko ale také proto, že v nich ctím živáčky, kteří jsou schopni ve svém oboru a ve svém životě dělat něco takového, co dělá filosof v životě: jsou sršatí, mají pichláky, a když někoho píchnou, tak to nezapomene, protože mu to zůstane čtrnáct dní. A tu a tam kaktusy vykvetou – a když si někdo nedá čas a pozor, tak o ten květ třeba přijde.

Realismus, úcta k živému

Rozhlasový pořad Osudy, 2007
Mám velký sklon se zabořit laboratorním způsobem do problémů a jít tak daleko, jak jen to jde – bez ohledu na to, k čemu to bude, jaké to bude mít důsledky, nebo bude-li to vyhovovat nějakým cílům, které jsem si stanovil. Jsem ochoten všechny cíle odložit, když se ukáže, že to nějak brzdí mou cestu kupředu směrem, kterým jsem šel. Čili mám blízko k jakési akademičnosti, k odtrženosti od života.
Měl jsem ale dvojí korekturu. Jednak mi to v životě nebylo nikdy dopřáno, nikdy jsem se nemohl takto akademicky uzavřít do takové té hluboké problematiky první filosofie. A za druhé jsem měl učitele, které jsem jako učitele rozpoznal až dost pozdě, ale fakticky na mě měli vliv. Šlo o tradici českého kritického realismu. Největší důraz na ten realismus dával Masaryk, ostatně také založil realistickou stranu.
Slovo realismus mi ovšem nevyhovuje, cítím v tom příliš slovo „rés“, tedy „věc“. Vadí mi na tom taková ta věcovost: člověk nemluví o ničem jiném než o věcech a ze všeho má jenom věc. Když beru druhého člověka jako věc, jde o jeho degradaci. Všichni cítíme, že je cosi nesprávného, nebo přímo nemožného, počítat s lidmi jako s věcmi. Dneska už ale víme, že ani se zvířaty, dokonce ani s rostlinami nemůžeme jednat jako s věcmi. Učíme se něčemu, co získávaly děti z takových knížek, jako je třeba Kiplingova Kniha džunglí. V ní se stále opakuje: „Jsme všichni jedné krve, ty i já.“ Tím se myslí všechna zvířata, musíme to rozšířit i na rostliny. Prostě my všichni živí na této planetě musíme držet při sobě, musíme mít zásadní solidaritu se vším živým. To je to, čemu říkal Albert Schweitzer úcta k životu, úcta k živému. Musíme při tom také potlačit svou arogantní snahu stát se pány světa, to znamená potlačit ji takovým způsobem, že už znovu nevstane.

Proč mi tak záleží na semenech rostlin?

Deníkový záznam ze 14. února 1998
Z jakýchsi iracionálních důvodů se odedávna snažím zachovat semena různých rostlin, které nepřežijí zimu, ale dokonce i těch, které žijí po celé roky, ale snad protože jejich semena skrývají jakési tajemství, co s nich vyroste. Je to vlastnost vypěstovaná a teď už snad dědičná? Nebo je to jakási forma jednání, kterou si lidé po generace předávají? A všichni lidé? Proč je tato úporná snaha o zachování různých forem, druhů a rodů vlastní jen některým lidem, zatímco druzí jsou k celé záležitosti neteční a jiní dokonce jsou posedlí aktivním ničením?