Tento text reflektuje pozdní filozofii Jana Patočky, konkrétně jeho „Kacířské eseje“ a úvahu o válkách 20. století. Autor zkoumá Patočkovu tezi, že minulé století nebylo jen sledem izolovaných konfliktů, ale permanentním stavem války, která v podobě „studené války“ pohltila i samotný mír. Text kritizuje falešný mír založený na strachu a manipulaci, který Patočka i Karl Jaspers považovali za formu cynické demoralizace. Válka je zde nahlížena nejen jako destrukce, ale i jako mezní situace, v níž se vyjevuje pravá lidská svoboda a drama odpovědnosti. Autor připomíná historické paralely a varuje, že „shnilý mír“ může být morálně horší než otevřený konflikt, pokud zakrývá hluboké nespravedlnosti a ponížení. Závěrem text apeluje na nutnost řešit globální nerovnosti namísto pouhého potlačování symptomů terorismu, neboť bez skutečné spravedlnosti zůstává mír pouhou iluzí a podhoubím pro budoucí katastrofy.