Text zpochybňuje vžitou, často pozitivismem ovlivněnou představu o minulosti jako o neměnné entitě. Autor argumentuje, že stejně jako vše v našem světě, i minulost podléhá neustálé proměně. Tento přístup však nesmí být zaměňován s naprostým relativismem či subjektivismem. Minulost totiž není souborem statických faktů, které lze pouze pasivně konstatovat; k dispozici máme pouze ty fragmenty a relikty, které díky setrvačnosti přetrvaly do naší současnosti. Právě na základě těchto přítomných stop probíhá rekonstrukce toho, co se odehrálo. Náročnost a spolehlivost této rekonstrukce přímo závisí na množství a kvalitě dochovaných pramenů, například archivních dokumentů. Bohatší pramenná základna umožňuje odpovědnější interpretaci a snižuje míru libovolnosti při výkladu dějin. Autor nás tak nabádá k opuštění falešných předsudků o statické minulosti a k uznání aktivní role přítomnosti při jejím poznávání.
Minulost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 2. 1997
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1997
Minulost
Opustíme-li tedy falešnou, předsudečnou představu, že „minulost je to jediné, co se v tomto světě nemění“ (jinak také: „co se stalo, nemůže se odestát“: tato představa je nerozlučně spjata s předsudky tzv. pozitivismu, který zejména mezi historiky stále ještě silně přežívá), musíme připustit, že minulost podléhá proměně tak, jako vůbec všechno. V tomto světě, v němž žijeme, není nic, co by se neměnilo. Bohužel jsou mnozí nakloněni to nesprávně chápat ve smyslu relativismus a subjektivismu. Z toho, že všechno to, co pominulo a stalo se tak minulostí (pokud na to někdo navázal nebo něco navázalo), vůbec nevyplývá, že si svou minulost můžeme vytvářet libovolně s svévolně jakkoli. Nesmíme se však domnívat, že tu ona minulost prostě „leží“ tak, jak se kdysi odehrála, a že ji můžeme prostě jen konstatovat. To, co máme z minulosti vskutku k dispozici, je pouze to, že přetrvalo (nějakým typem setrvačnosti) do naší přítomnosti. Pouze na základě toho, co je nám přítomno, můžeme rozpoznat, co předcházelo, co se odehrálo kdysi. A čím méně takových reliktů minulosti máme k dispozici, tím obtížnější je rekonstrukce toho, co se kdysi v minulosti stalo. Naproti tomu tam, kde takových reliktů (např. archivních dokumentů) máme hodně, je rekonstrukce ne snad snadnější, ale spíše možná a při jisté odpovědnosti z naší strany také spolehlivější, tj. méně libovolná.
(Praha, 970215-2.)