Text kritizuje pojetí Teilharda de Chardina týkající se vztahu mezi „vnitřním“ a „vnějším“. Autor odmítá Teilhardovu tezi, že vnitřní (ztotožňované s vědomím) postupně a definitivně převládá nad vnějším. Argumentuje, že převaha vnitřního je vždy jen aktuálním, jednorázovým činem, který se následně objektivizuje a stává se novou „vnější“ strukturou či setrvačností. Pokrok tedy není ve změně poměru sil mezi vnitřním a vnějším, ale v rozvoji vnějších struktur, které umožňují vnitřnímu účinněji působit. Subjektivita a vědomí jsou v tomto smyslu chápány jako vysoce komplexní vnější aparáty, nikoli jako samotné vnitřní. Autor naznačuje, že budoucí vývoj může směřovat k intersubjektivní komunikaci a kolektivní subjektivitě, které budou sloužit jako ještě mocnější nástroje pro uplatnění subjektnosti v objektivním světě. Celkově text přehodnocuje ontologický status subjektivity a proces evoluce jako neustálou dialektiku mezi tvořivým vnitřním podnětem a jeho vnějším uskutečněním.