Text kritizuje pojetí Teilharda de Chardina týkající se vztahu mezi „vnitřním“ a „vnějším“. Autor odmítá Teilhardovu tezi, že vnitřní (ztotožňované s vědomím) postupně a definitivně převládá nad vnějším. Argumentuje, že převaha vnitřního je vždy jen aktuálním, jednorázovým činem, který se následně objektivizuje a stává se novou „vnější“ strukturou či setrvačností. Pokrok tedy není ve změně poměru sil mezi vnitřním a vnějším, ale v rozvoji vnějších struktur, které umožňují vnitřnímu účinněji působit. Subjektivita a vědomí jsou v tomto smyslu chápány jako vysoce komplexní vnější aparáty, nikoli jako samotné vnitřní. Autor naznačuje, že budoucí vývoj může směřovat k intersubjektivní komunikaci a kolektivní subjektivitě, které budou sloužit jako ještě mocnější nástroje pro uplatnění subjektnosti v objektivním světě. Celkově text přehodnocuje ontologický status subjektivity a proces evoluce jako neustálou dialektiku mezi tvořivým vnitřním podnětem a jeho vnějším uskutečněním.
[Vnitřní a vnější (kritika Teilhardova pojetí)]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 12. 1962
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1962]
[Vnitřní a vnější (kritika Teilhardova pojetí)]
Vinohr[adská] nemoc[nice] 12. 12. 62
Teilhard má za to, že „vnitřní“ je zprvu (na nízké úrovni) neviditelné, potom se začíná projevovat, až konečně – postupně – převládá nad „vnějškem“ věcí (Phén. hum. 57).1 To je po mém soudu chyba, která ostatně spočívá již ve ztotožnění „vnitřního“ s „vědomím“ (či spiritualitou). Bylo by totiž nepochopitelné, jak se nižší jednotky dostanou do pohybu na vyšší úroveň. Tento přechod, resp. okolnost, že se vyšší úroveň objeví, ukáže, znamená zviditelnění ne-li samotného vnitřního, tedy alespoň výsledků jeho „realizace“. Na druhé straně už tento přechod zcela elementární úrovně je dokladem převládání vnitřního nad vnějším. Naopak i na vyšší úrovni se mohou objevit organismy, které již po (statisíce a) miliony let vůbec nezměnily svou strukturu ani způsob svého života (tzv. konstantní typy – viz Heberer), tedy kde přestalo vnitřní převládat a kde vnější získalo naprostou převahu. Převládnutí vnitřního nemůže mít nikdy definitivní charakter: každé převládnutí má pouze aktuální charakter a jeho provedení, uskutečnění znamená zavedení nové setrvačnosti do dosavadního kontextu vnějších vztahů a struktur. Tam, kde vnitřní (vždy jen jednorázově) převládne, stává se vnějším, přechází ve vnější podobu. Proto v zásadě není pokroku ve vztahu vnitřního a vnějšího: pokrok je záležitostí čistě vnější, ale jeho silou, jeho stimulem, jeho vis motrix, jeho zdrojem je vnitřní. Subjektivno, duševno, vědomí je jen nejvyšší (zatím) úrovní vnějšího, tedy komplexity. Je ovšem pravda, že účinnosti vnitřního s pokrokem, s vývojem přibývá. To však není důsledkem posílení mohutnosti vnitřního jako spíše lepším „zesilovacím“ aparátem vnějšího charakteru, jejž představuje právě subjektivita. Ta ovšem skutečně vnějšně roste a postupně (v dějinách) nabývá převahy a snad se jednou stane přímým nástrojem vnitřního, jímž bude (snad) dosaženo maxima uplatnění subjektnosti (skrze subjektivitu) v objektivním světě. (Je ovšem možné a pravděpodobné, že se najde ještě mocnější nástroj v intersubjektivní komunikaci, v nějaké kolektivní subjektivitě.)
12. 12. 62
### 621212
1 J. Zeman, Poznání a informace. Gnoseologické problémy kybernetiky, Praha 1962. – Pozn. red.