Tento text se zabývá problematikou myšlenkové intencionality v rámci širšího pojetí světa, který je nahlížen jako souhrn různorodých intencí či směřování k tomu, co dosud neexistuje. Autor se zaměřuje na specifika vědomých a myšlenkových intencí a analyzuje, v čem spočívá jejich jedinečnost. Vědomí je zde chápáno jako schopnost vytvořit vnitřní reprezentaci, která zpřítomňuje něco skutečného. Přestože subjektivně prožíváme svůj vztah k realitě jako přímý, text zdůrazňuje, že se jedná o klamný dojem. Ve skutečnosti je tento vztah podmíněn a zprostředkován bohatou předchozí zkušeností, která není čistě intelektuální, nýbrž praktická a fyzická. Schopnost myšlenkově se vztahovat ke světu vyžaduje základ v mnoha motorických a konkrétních akcích prováděných celou bytostí. Intencionalita vědomí je tedy neoddělitelně spjata s praktickým působením člověka v realitě, což tvoří nezbytný fundament pro jakékoli následné teoretické či myšlenkové uchopení světa kolem nás.
Intencionalita myšlenková
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 1. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Intencionalita myšlenková
Svět, v kterém žijeme (zahrnující vše, tedy i přírodu) je plný nejrůznějších „intencí“, tj. směřování k něčemu, co „ještě není“. Zvláštním případem je nicméně fenomén intencí vědomých a myšlenkových. V čem spočívá jejich zvláštnost? Být si vědom něčeho znamená, že se mi ve vlastním vědomí (v jeho rámci) podařilo vytvořit jakousi „představu“ něčeho, co není pouhou mou představou, nýbrž co – právě jakožto „před-stava“ před-stavuje (re-prezentuje, znovu jakoby zpřítomňuje) něco skutečného (přičemž na tomto místě nemůžeme hned řešit, jak máme rozumět tomu, že je něco „skutečné“, tj. co všechno je možno nebo dokonce nutno do „skutečnosti“ zahrnovat). Subjektivní dojem, že se svou představou vztahujeme přímo k „věci“ (věc = res, tedy k tzv. „realitě“) přímo prožíváme, ale to vůbec neznamená, že jde o skutečně přímý vztah. Právě naopak: Máme-li nějak nabýt dojmu, že se svým vědomím (myšlením, myšlenkovým aktem) vztahujeme k nějaké „skutečnosti“, musíme mít za sebou mnohonásobné zkušenosti s tou „skutečností“, které zdaleka nemohly a nemohou být pouze vědomé či myšlenkové, ale musely být „praktické“, tj. musely se zakládat na četných praktických, fyzických „aktech“, „výkonech“, konkrétních akcích, provedených i fyzicky, motoricky, přesněji „akcích“ nás celých, nejen našeho vědomí či myšlení.
(Písek, 120127-1.)