Tento text se zabývá problematikou mezilidského porozumění skrze metaforu Leibnizových monád. Autor zdůrazňuje, že každý jedinec je ontologicky uzavřen ve své vlastní perspektivě a nikdy nemůže přímo nahlédnout do mysli druhého. Interakce mezi subjekty je omezena na dešifrování signálů, které procházejí filtry naší vlastní reaktibility. Navzdory této izolaci je však porozumění prokazatelně možné, o čemž svědčí veškerá lidská zkušenost. Autor podrobuje kritice absolutní skepsi, která považuje dorozumění za pouhou iluzi, a poukazuje na logický rozpor takového postoje – i skeptik totiž předpokládá, že jeho argumentům bude porozuměno. Porozumění není vnímáno jako samozřejmé ani snadné, nýbrž jako náročný a žádoucí proces. Úvaha vybízí k hlubšímu zkoumání podmínek, které toto setkání mezi subjekty umožňují, a varuje před skepsí, která funguje jako překážka v komunikaci. Cílem je osvětlit základy, o které se může vzájemné pochopení v situaci oddělených vědomí opírat.
Porozumění mezi subjekty
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 6. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Porozumění mezi subjekty
Nejlépe celou věc objasní, vzpomeneme-li na Leibnizovy „monády“, a to i když jim nějaké ty otvůrky místo oken poskytneme (víc nelze, a už vůbec ne nějaké dveře). Nikdo totiž sám ze sebe nevyleze, může jen vykukovat (ovšem, a to je pravda, nikoli jen očima). Ale to jeho vidění je a zůstane jeho viděním. Jak se můžeme dozvědět, zda to nějak podobně jako my vidí nebo nevidí také někdo druhý? Vždyť my nikdy nemůžeme nahlédnout do jeho ,monády‘ jinak, než jako my, tj. než že to jsme my, kteří do ní nahlížejí, a nota bene nejen otvůrky v jeho monádě, ale nutně také svými vlastními otvůrky, tedy otvůrky v naší vlastní monádě. Jinak to nejde; nikdy nemůžeme nahlédnout do mysli toho druhého, můžeme jen dešifrovat signály, které projdou sítem naší reaktibility, a navíc musíme pečlivě odlišovat signály nahodilé nebo jiného původu a určení od signálů té určité bytosti, které se pokoušíme porozumět. Nicméně navzdory tomu je porozumění přece jen možné; celá zkušenost nejen naše vlastní, ale i všech lidí kolem nás a vůbec dosavadního lidstva o tom svědčí, i když nedorozumění jsou také velmi častá. Jak je vůbec možné, že k takovému porozumění někdy opravdu dojde? Je to jen zdání, domnění, namlouváme si to jen ? Vždyť dokonce i ti, kteří se nás pokoušejí přesvědčit, že to je jen iluze, předpokládají, že jim porozumíme a že se jim zdaří nás přesvědčit! Tak se jako iluze zřejmě prokazuje právě ona skepse, která se žádným skutečným porozuměním nepočítá, ale považuje je za nemožné. Tuto absolutní skepsi můžeme definitivně považovat za hluboce mylnou, a dokonce v mnoha ohledech za překážku a hráz možného dorozumění. Ovšem porozumění nadále musíme považovat za žádoucí a optimální, ale v žádném případě za snadné nebo dokonce samozřejmé. Proto má takový význam, když si položíme otázku, jak je takové porozumění možné a o co se může opírat.
(Písek, 030607–3.)