Tento text kriticky zkoumá Patočkovo pojetí vztahu subjektu k jeho minulosti a budoucnosti. Autor argumentuje, že každá pravá událost, přesahující úroveň virtuality, se musí aktivně vztahovat ke své vlastní bylosti i budosti. Text se vymezuje vůči Patočkovu tvrzení, že živočichové postrádají reálný vztah k jinému než aktuálně přítomnému času. Autor namítá, že takový pohled podceňuje ontologickou celistvost události a její vnitřní dynamiku. Událost je skutečná jako celek, i když se projevuje pouze v postupných fázích, které jsou právě aktuální. Klíčovým bodem je redefinice "reálného vztahu" nikoli jako vnějšího pozorování nebo měření, ale jako vnitřní aktivity či akce subjektu. Skutečné vztahy mají povahu akcí, které jsou neoddělitelné od konkrétního subjektu události. Tento přístup zásadně odmítá redukci vztahu k času na čistě duševní procesy a prosazuje pojetí události jako aktivního celku, který svou vlastní aktivitou konstituuje svou časovou integritu.