Tento text kriticky zkoumá Patočkovo pojetí vztahu subjektu k jeho minulosti a budoucnosti. Autor argumentuje, že každá pravá událost, přesahující úroveň virtuality, se musí aktivně vztahovat ke své vlastní bylosti i budosti. Text se vymezuje vůči Patočkovu tvrzení, že živočichové postrádají reálný vztah k jinému než aktuálně přítomnému času. Autor namítá, že takový pohled podceňuje ontologickou celistvost události a její vnitřní dynamiku. Událost je skutečná jako celek, i když se projevuje pouze v postupných fázích, které jsou právě aktuální. Klíčovým bodem je redefinice "reálného vztahu" nikoli jako vnějšího pozorování nebo měření, ale jako vnitřní aktivity či akce subjektu. Skutečné vztahy mají povahu akcí, které jsou neoddělitelné od konkrétního subjektu události. Tento přístup zásadně odmítá redukci vztahu k času na čistě duševní procesy a prosazuje pojetí události jako aktivního celku, který svou vlastní aktivitou konstituuje svou časovou integritu.
Vztah subjektu k bylosti a budosti
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 5. 2013
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2013
Vztah subjektu k bylosti a budosti
Událost (přinejmenším vyšší než primordiální resp. virtuální) musí být schopna se skutečně, tj. aktivně vztáhnout jak ke své vlastní minulosti (bylosti), tak ke své vlastní budoucnosti (budosti). Patočka chybně podceňuje tuto okolnost nejen u všech subjektů-událostí obecně, ale dokonce i v případě všech animálií, tedy živočichů. Říká totiž: »Tento „jiný vztah“ nemůže být prostě „jiný reální vztah“, poněvadž krom vztahu k aktuálně-přítomné realitě pro žádné animal jiný reální vztah neexistuje.« (in: Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 639.) Záleží ovšem také na tom, co Patočka míní „reálním vztahem“; myslí-li vztah „skutečný“, pak nemá pravdu. Každá pravá událost (a nemusí vůbec jít o živou bytost) je skutečná jako celek, i když tento celek se může „ukazovat“ pouze ve svých (vždy právě aktuálních) fázích. A jestliže Patočka dává důraz na aktivitu vztahu k vlastní minulosti, nemůže přece tuto aktivitu chápat jen jako duševní či jen myšlenkovou (tedy tzv. subjektivní). Musíme vzít na vědomí, že skutečné vztahy (nikoli vztahy zvenčí pozorované a eventuelně konstatované, „měřené“) mají podobu akcí, a akce jsou možné jen jako akce určitého subjektu.
(Písek, 130503-3.)