Tento text analyzuje specifické pojetí času jako duality mezi časem přicházejícím z budoucnosti a časem subjektních aktivit. Autor argumentuje, že subjekt představuje klíčové místo setkání těchto dvou protichůdných časových proudů. Zatímco obecný čas plyne z budoucnosti, aktivita a život subjektu směřují proti tomuto proudu, aby v aktuálním okamžiku realizovaly a zpředmětnily dosud nepředmětné záměry. Tento proces využívá materiálu a reliktů minulosti k vytvoření nového obsahu. Důležitým přínosem textu je nové vymezení kauzality, kterou autor dělí na dvě složky: pouhou setrvačnost, zprostředkovanou komplexními aktivitami, a tvořivou reakci subjektu na přicházející výzvy. Právě skrze tuto subjektivní reakci do světa vstupuje novost, která nebyla obsažena v předchozích podmínkách. Text tak nabízí hluboký ontologický vhled do povahy času, subjektivity a vzniku nového v rámci dějinného procesu, přičemž zdůrazňuje aktivní roli subjektu v utváření skutečnosti.
Čas – dvojí / Čas aktivit (subjektních)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 1. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Čas – dvojí / Čas aktivit (subjektních)
Vůči přicházejícímu času (resp. konkrétně budosti) vstřícná aktivita subjektu má ovšem svůj vlastní „čas“, který má obrácený směr ve srovnání s časem přicházejícím: aktivita a vůbec „život“ subjektu se prodírá jakoby proti proudu onoho času přicházejícího (ovšem ve „výsledku“ se naopak konformuje s časem obecným). Právě proto je subjekt (každý subjekt) tím vlastním místem, v němž se – v jeho aktuálnosti – setkávají dva časy, čas přicházející z budoucnosti a čas aktivit a života, který jde (v jistých momentech svého usilování jde, zatímco v jiných, totiž v jeho výsledcích, rezultátech, reliktech, nejde) vstříc onomu času přicházejícímu, aby uskutečnil (zpředmětnil) „něco“ dosud zcela nepředmětného za pomoci a na základě „materiálu“, který tu zůstal z minulosti. Fenomén tzv. kauzálního vztahu je tedy třeba vyložit dvojím způsobem (ta dvojí povaha dosud nebyla nikdy řádně odlišena): jednak jde o pouhou setrvačnost (která je ovšem nikoli jednoduchá, jak se mělo obvykle za to, nýbrž vždy složitě zprostředkovaná určitým typem akcí a aktivit), jednak – a to zejména všude tam, kde se objevuje něco nového, co v antecedenciích prostě nebylo přítomno, – o reakci nějakého subjektu (nějakých subjektů), jejímž prostřednictvím se ono „nové“ (dosud nezpředmětněné) uskutečňuje a tedy stává (také a navíc) předmětným.
(Písek, 030120–2.)