Text se zamýšlí nad Patočkovým pojetím bytí jako úkolu, který je subjektu uložen. Autor toto pojetí zásadně zobecňuje a rozšiřuje z člověka na veškeré subjekty a události. Událost je v tomto smyslu chápána jako aktivní proces, který kromě vlastního výkonu nese i určité poslání a angažovanost ve světě, zejména ve vztahu k tomu, co dosud není. K tomu, aby se událost mohla vztáhnout k budoucímu a uskutečnit to, co „má být“, se musí ustavit jako subjekt. Právě skrze toto ustavení subjektu dochází k překonání původní determinace události. Vzniká prostor pro jistou míru svobody a uvolněnosti, která umožňuje události působit za své hranice a ovlivňovat své okolí. Míra této volnosti závisí na úrovni dané události, přičemž klíčovým momentem je ekstatické vykročení vstříc přicházející budoucnosti a aktivní realizace ne-jsoucího, což vyžaduje subjektivní nasazení a překročení mezí pouhého jsoucna.
Výkon „bytí“ jako „úkol“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Výkon „bytí“ jako „úkol“
Patočka na stejném místě (s. 159) napsal, že „existuje bytost, která musí své bytí vykonávat jako něco, co je jí ,uloženoʻ, co není prostě zde, takže jí nezbytně běží o způsob, jak jest“. Patočka ovšem redukovaně myslí pouze na člověka (a dokonce pouze na člověka uvědomělého, „svědomitého“), ale my to budeme zásadně myslet obecně, tj. vztáhneme to na všechny subjekty a na každý subjekt. – Událost se děje aktivně, tj. sama se vykonává; to, že se vykonává, je jejím úkolem. Událost však kromě tohoto „konkrétního“ úkolu má ještě poslání; také toto poslání je jí uloženo, ale jinak, totiž jako jakási angažovanost ve světě. A každá angažovanost má co „dělat“ s tím, co „není“, zejména pak s tím, co „ještě není“. A žádná (pravá) událost nemá ve své moci (ve svých schopnostech) se jakkoli vztáhnout k tomu, co není, ale co přichází. Proto jediná možnost tu zbývá v tom, že událost se stane sama subjektem (resp. vytvoří, ustaví svůj subjekt), neboť jen jako subjekt je schopna se ek-staticky setkat s tím, co „má být“ (tj. vyklonit se do budoucnosti, z níž ono ne-jsoucí přichází) a pak se zasloužit o jeho „uskutečnění“. Uskutečnit něco, co (ještě) není, lze pouze aktivně a „angažovaně“, tj. s ohledem na to, že určité ještě-ne-jsoucí je právě to, co „má být“. A to právě není žádné abstraktum, žádná obecnost (žádné „obecné má být“), zejména pak nic, co by mohlo být předem nějak „dáno“ nebo o čem by mohlo být předem nějak „rozhodnuto“. Událost nemá schopnost provést, uskutečnit nic než sebe, a v tom je zahrnuta určitá determinace – událost se nemůže uskutečnit jinak než jako právě taková, jak je jí „určeno“. V tom, jak se stane subjektem se jí však dostává čehosi, co jí není původně „vlastní“, nýbrž co je jen více či méně pravděpodobnou eventualitou, tj. něčím, co se v průběhu jejího událostného dění může „navíc přihodit“, co může zasáhnout dál za její hranice (za její „konce“) a vykonat jistý vliv na její okolí, tj. na jiné události (ovšemže jako i z jejich vnějšku). Jakmile si totiž událost ustaví svůj subjekt (jakmile se sama přetvoří, pře-ustaví v subjekt), uvolní se něco z jejího určení (z její determinovanosti), otevře se jakási – jakkoli nepatrná – „volnost“ či uvolněnost z její původní determinovanosti. Podle úrovně příslušné události je tato uvolněnost menší nebo větší
(Písek, 150219-2.)