Text zkoumá podstatu „živé filosofie“, kterou definuje jako aktuální proces filosofování konkrétního jedince. Autor polemizuje s myšlenkou, že filosofování je pouhou součástí objektivní skutečnosti, a zdůrazňuje jeho transcendenci vůči danému stavu věcí. Ustálené filosofické systémy, díla a tradice, například u Kanta či Hegela, jsou vnímány pouze jako „stopy“ či relikty, které po živém myšlení zůstávají. Tyto výsledky samy o sobě nepředstavují živou filosofii, ale spíše její fixaci a v jistém smyslu i zánik. Skutečnou existenci nabývají pouze jako podnět pro nové, živé filosofování, které je schopno tyto stopy dešifrovat a v nových souvislostech reinterpretovat. Filosofické knihy jsou sice fyzickou součástí reality, ale jejich obsah ožívá pouze tehdy, je-li znovu uchopen v aktuálním procesu poznávání. Autor tak vyzdvihuje dynamickou a nepřenosnou povahu autentického myšlení oproti jeho statickým produktům.
[Živá filosofie]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 6. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Živá filosofie]
Filosofie je živá jen jako aktuální filosofování určitého filosofa. Takový filosof je nepochybně zasazen do určité situace (osobní, společenské, dějinné atd.), tj. je i se svým filosofováním spjat mnohými pouty s mnoha jinými skutečnostmi. Neřekl bych však, že filosofování je „součástí skutečnosti“ (jak to vyjadřuje Pavel Kouba ve svém dopise z druhé poloviny června 1998 – co to je, tato „skutečnost“, jejíž součástí by naše poznávání a filosofování mělo být?). Nepřesnost a neadekvátnost této formulace spočívá mj. v tom, že filosofování není nikdy redukovatelné na danou skutečnost (tím méně na její součást), neboť vždycky danou skutečnost přesahuje. Filosofování vede vždycky k nějakému „výsledku“, k čemusi vytvořenému, ustavenému, formulovanému apod. Tomuto „výsledku“ říkáme pak filosofie, pochopitelně s jistým indexem resp. upřesněním: filosofie určitého myslitele, filosofie určité doby, určité školy, určité epochy apod. Tato uskutečněná, etablovaná a také popsatelná filosofie je však zároveň v jistém smyslu) likvidací živého filosofování – vlastně je (v jistém smyslu) koncem a likvidací živého filosofování – vlastně je „ničím“ resp. je pouhou stopou, která po živém filosofování zůstala jako jeho relikt. Pouze nové živé filosofování je (za určitých podmínek) schopno takovou „stopu“ rozpoznat, dešifrovat a reinterpretovat, a to v nových, totiž vlastních souvislostech. Tak např. Kantova nebo Hegelova „filosofie“ prostě nikde „není“ tak, abychom mohli říci, že je „součástí skutečnosti“, ať už skutečnosti vcelku nebo skutečnosti evropského myšlení (event. toho či onoho století, té či oné jazykové oblasti, té č, té či oné jazykové oblasti, té či oné filosofické tradice atd.). Skutečnou „součástí skutečnosti“ jsou jen knihy (v podobě potištěného a svázaného nebo slepeného množství stránek papíru), které je nutno přečíst a pochopit. Je možno toto pochopení také nějak formulovat a buď přednést nebo napsat a nechat vytisknout a zanechat tak zase novou stopu takového (živého) filosofování.
(Písek, 980630-1.)