Tento text se zabývá vztahem mezi subjektivitou a tělesností, přičemž zpochybňuje tradiční dualismus vědomí a těla. Autor argumentuje, že mnohem zásadnější než tento rozpor je napětí mezi vnějškem a nitrem, které se projevuje jak v organické tělesnosti, tak v samotném vědomí a rozumném myšlení. Předmětné myšlení, které má tendenci vše objektivizovat, naráží na nepřekonatelné překážky při snaze uchopit subjektivitu i tělesnost, neboť je zbavuje jejich bytostné organičnosti a integrity. Každý organismus je chápán jako srostlice či konkrescentní jednota, v níž jsou vnitřní a vnější složky neoddělitelně spjaty. Text zdůrazňuje, že integrita těla a mysli byla historicky vnímána jako normální stav, což dokládá i známé rčení o zdravém duchu v zdravém těle. Cílem úvahy je ukázat, že porozumění subjektu vyžaduje překonání čistě objektivizujícího přístupu a uznání hluboké souvislosti mezi tělesným a duchovním rozměrem lidské existence v rámci jednoho integrovaného celku.