Text se zabývá ontologickým a epistemologickým vztahem mezi kategoriemi „daného“ a „pravého“. Autor vychází z předpokladu, že lidské tázání po pravosti vyžaduje neustálou korekci stávajícího stavu věcí směrem k ideálu, přičemž každé konkrétní uchopení „pravého“ se nevyhnutelně stává novou formou „daného“. „Pravé“ je zde definováno jako autonomní a konečné kritérium, které nepodléhá dalšímu hodnocení. Zásadní komplikací v procesu poznání je však nepředmětná povaha „pravého“. Tradiční myšlenkové postupy, vycházející z antických kořenů, mají tendenci ke zpředmětňování, což přímé uchopení „pravého“ znemožňuje. Článek proto navrhuje, že vztah k „pravému“ lze realizovat pouze nepřímo, skrze nepředmětné konotace spojené s intencionálním zaměřením na předmětné objekty. „Pravé“ tak vstupuje do reality situačně a v rámci konkrétních kontextů, ačkoliv svou podstatou reprezentuje nepředmětný celek všeho jsoucího. Tato dialektika mezi předmětným myšlením a nepředmětnou skutečností tvoří jádro autorovy filosofické reflexe.
Pravé a dané / Nepředmětné a „pravé“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 2. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Pravé a dané / Nepředmětné a „pravé“
Tážeme-li se po „tom pravém“ v určitém kontextu, znamená to, že respektujeme rozdíl mezi „daným“ a „pravým“, jakož i to, že „dané“ by se mělo opravit či mělo by být napraveno tak, aby se více přiblížilo tomu „pravému“. Z toho pak vyplývá, že jakékoli pochopení toho „pravého“ se nutně stává čímsi „daným“, které musí být znovu měřeno tomu kontextu příslušným „pravým“. Z principu tedy nemá smysl se tázat po tom, co je tím „pravým“ pro „pravé“ samo: „pravé“ je posledním kritériem sebe sama i všech „daných“ (uskutečněných) přiblížení k „pravému“ (jakož i všeho, co se od „pravého“ nějak vzdaluje a je s ním v rozporu).
K tomu ovšem ještě přistupuje i to, že každé myšlenkové uchopení v rámci tradičních (původně starořeckých) způsobů myšlení znamená jakési „zpředmětnění“. A protože „pravé“ samo je nepředmětné, nelze tradičním způsobem „pravé“ myšlenkově uchopit přímo, nýbrž pouze nepřímo, tj. za pomoci nepředmětných konotací. A protože nemůžeme (dnes a tradičně) myslet, aniž bychom se intencionálně vztáhli k něčemu (také) předmětnému, můžeme se myšlenkově (nepředmětně) vztáhnout k „pravému“ jen tak, že se zároveň předmětně vztahujeme k čemusi (také) předmětnému. Věcně to souvisí s tím, že „pravé“ se vztahuje k „danému“ vždy jen situačně, tj. do určitých souvislostí, do určitého kontextu, a to ačkoli se vlastně a originérně vztahuje k celku všeho jsoucího (neboť samo je jednotou, celkem, ovšem nepředmětným).
(Písek, 050201–1.)