Text se zabývá proměnou chápání budoucnosti v evropské civilizaci pod vlivem křesťanství a staroizraelské orientace. Autor kritizuje moderní pojetí budoucnosti jako prázdného prostoru či vakua, které má být zaplněno výhradně lidskou vůlí, činy a následky minulosti. V tomto moderním pojetí je člověk vnímán jako jediný zdroj všeho nového, zatímco přicházející čas je považován za prázdnotu čekající na lidský zásah. Autor však tento přístup označuje za předsudek a pověru. Argumentuje, že budoucnost ve skutečnosti není prázdná, ale nese s sebou specifický druh skutečnosti. Tato skutečnost je charakterizována jako nepředmětná, přesto však zůstává reálnou a autonomní silou, která není pouhým produktem lidského subjektu. Esej tak vybízí k zásadnímu přehodnocení vztahu mezi lidským jednáním a povahou přicházejícího času, který nás přesahuje a disponuje vlastní vnitřní plností.