Tento text se zabývá filosofickou problematikou časové integrity událostí chápaných jako celky, nikoliv pouze jako prosté souhrny částí. Autor se zamýšlí nad tím, jakým způsobem jsou jednotlivé momenty dění propojeny, aby vytvářely jednotný celek v rámci aktuální přítomnosti. Klíčovým tématem je rozlišení ontologického statusu 'bylosti' (toho, co již proběhlo) a 'budosti' (toho, co má teprve nastat). Text zkoumá, jak jsou minulé i budoucí fáze události zpřítomňovány v každém aktuálním okamžiku. Tento dynamický vztah se neustále proměňuje, neboť aktuální přítomnost představuje právě onen přechod ze sféry budosti do sféry bylosti. Autor zdůrazňuje potřebu nového a efektivnějšího přístupu k otázce, jak se toto časové vyjevování uskutečňuje. Práce tak přispívá k hlubšímu pochopení temporální struktury jsoucna a způsobu, jakým událost vyvstává jako integrovaný fenomén v čase, přičemž překonává tradiční statické nahlížení na časové posloupnosti.
Budost a bylost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 10. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Budost a bylost
Vezmeme-li vážně skutečnost, že vedle pouhých „hromad“ (agregátů) existují také v čase integrované události jako „celky“, musíme si klást otázku, jakým způsobem jsou k sobě vztaženy a spolu spjaty všechny „aktuální přítomnosti“, aby tak po celou dobu příslušného událostného dění vytvářely onen celek. A vedle toho tu je ovšem ještě další, základně důležitá otázka, jakým způsobem se vlastně celé událostné dění v každé chvíli (fázi) té či oné „právě aktuální přítomnosti“ k této aktuálnosti vztahuje, tj. jak je ta která aktuální přítomnost již minulá nebo ještě nenastavší „vtažena“ do onoho námi předpokládaného (a myšlenkově pokusně „míněného“) celku, či jak tedy je vždy znovu „při tom“, tedy přítomna či zpřítomněna, když právě jen jedna ze všech fází je v tu chvíli aktuálně přítomná. Když si tedy takto položíme otázku (či přesněji určitý spolu významově spjatý okruh otázek), znamená to, že také musíme náležitě odlišit „ontologický statut“ na jedné straně všech fází již proběhlých a minulých, tedy „bylost“ události, a na druhé straně oněch fází, k nimž ještě nedošlo, ale má nebo může teprve dojít, které teprve mají nastat (ale které eventuelně za určitých okolností nastat někdy nemusí a někdy dokonce nemohou, ačkoliv původně nastat „měly“), tedy její „budost“. A protože se vztah mezi bylostí a budostí události v každé aktuálně se uskutečňující fázi jejího dění proměňuje (a to nejenom tím, že právě se aktuálně uskutečňující fáze se jakoby přesouvá ze sféry bylosti do sféry budosti, přičemž aktuální přítomnost je výkonem tohoto přechodu), je třeba nejen znovu položit starou otázku, jak vlastně k tomuto „přechodu“ ve smyslu „vyjevování“ (či přesněji „ukazování“) dochází, ale především ji položit novým, perspektivnějším a co do dosahu či důsažnosti efektivnějším způsobem.
(Písek, 121022-1.)