Tento text se zabývá pojmem předmětnosti, který je zde definován jako zacílenost či zaměřenost. Tradičně je předmětnost spojována s vědomím a myšlením, kdy každý akt vědomí směřuje k určitému obsahu. Autor však tuto koncepci rozšiřuje a tvrdí, že základní formu takové zaměřenosti lze nalézt u jakékoli akce, a to i na nižších úrovních, které postrádají vědomý rozměr. I náhodné úkony v sobě nesou směřování k vlastnímu dokončení a k potenciálnímu zásahu do okolí. Přestože je tato „předmětná“ zaměřenost nezbytnou podmínkou každé akce, její smysl se v ní nevyčerpává. Text zdůrazňuje existenci dalšího typu zaměřenosti, která směřuje k tomu, co dosud neexistuje, ale co se má stát výsledkem daného procesu. Tato teleologická perspektiva ukazuje, že každé jednání v sobě integruje vztah k přítomnému předmětu i k budoucímu cíli, což vyžaduje precizní terminologické rozlišení při popisu různých úrovní skutečnosti.