Filosofický text se zamýšlí nad povahou dobra a zla skrze metaforu cesty, která je zároveň myšlenkovým procesem i životním směřováním. Autor zdůrazňuje, že směr našeho pohybu není relativní; ačkoliv je cesta nahoru a dolů fyzicky totožná, jejich hodnotový význam je zásadně odlišný. Bloudění nastává tam, kde chybí cíl, přičemž možností pochybení je vždy více než správných směrů. Zkušenost se zlem, chápaným jako cesta úpadku a zmaru, je pro člověka primární a vyvolává potřebu hledat jeho opak – dobro. Filosofická reflexe však ukazuje, že zlo nemůže být absolutním počátkem ani koncem, ale vždy představuje odpadnutí od toho, co je dobré. Zatímco dobro přichází z budoucnosti jako neustálá výzva s adventivní povahou, zlo je pouhým zatížením z minulosti. Text tak odmítá subjektivismus v morálním hodnocení a staví dobro do pozice dynamického horizontu, k němuž je třeba se aktivně vztahovat.
Dobro a zlo / Cesta myšlenková (i životní)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 9. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Dobro a zlo / Cesta myšlenková (i životní)
Chápeme-li filosofii (i život) jako cestu, tj. cestu myšlenkovou, ale i celoživotní, musím si stále uvědomovat, že záleží na tom, kudy půjdeme, pokud ovšem víme, kam chceme dojít. Pokud jdeme a nevíme, kam, říká se tomu bloudění. Možností zabloudění je vždycky mnohem víc než správných směrování, správných „cest“ (které ovšem nesmíme zpředmětňovat a tím neutralizovat). Na to poukázal už starý presokratik (Hérakleitos, zl. B 60), když prý řekl, že „cesta nahoru a dolů je jedna a táž“. To vůbec neznamená, že je jedno jdeme-li nahoru nebo jdeme-li dolů; v tomto bodě myslit na relativnost a subjektivnost je zpozdilé, protože tu přece nejde o to, co chceme a kam chceme, nýbrž o to, zda to je „nahoru“ nebo „dolů“. Na nás záleží jen, kterým směrem se vydáme, ale rozhodující je, že nejsou všechny směry rovnocenné. Můžeme totiž chtít „nahoru“, ale ve skutečnosti jdeme „dolů“ – a jak to je skutečně, nezáleží na nás. Na nás zaleží pouze to, jak to vidíme a hodnotíme. Ale také naše hodnocení může být správné nebo nesprávné, tj. v nějaké hodnotové stupnicí směřovat „nahoru“ nebo „dolů“. Kritikové nebo ti, co hodnotové rozdíly striktně odmítají, se obvykle soustřeďují na pozitivní kritéria, jimiž vždy musíme nějak měřit, zda jdeme (nebo zda něco jde) nahoru nebo dolů. Ale základní zkušeností člověka je, že je něco takového jako „cesta dolů“, tj. cesta úpadku a zmaru, tedy něco jako „zlo“. Zlo nevzniká teprve tehdy, když začínáme hodnotit, nýbrž je tu daleko dřív, i když vůbec nehodnotíme a dokonce nechceme hodnotit. Je to především zkušenost „zla“, která před námi vyvolává otázku, jak se mu vyhnout. Teprve mnohem se později se otvírá otázka po tom, co je opakem zla, co je „dobrem“. To však zase vůbec neznamená, že zlo je dříve než dobro; právě filosofie ukazuje, jak zlo nemůže být nikdy počátkem, nemůže být ani koncem, nemůže být ničím absolutním, ale že je vždy jen odpadnutím od toho, co je „dobré“, i když to „dobré“ neznáme, ba i když je nikdo nezná. Jde totiž o to, že jen dobro „přichází“ z budoucnosti, ale nikdy není dáno, nikdy není v úplnosti přišlé. Naproti tomu zlo je zatížením z minulosti – nikdy nemá vpravdě adventivní povahu, nikdy není „výzvou“ z budoucnosti.
(Písek, 030907–3.)