Tento text kriticky zkoumá Jaspersovu myšlenku periechontologie, přičemž ji zasazuje do širšího kontextu presokratické tradice, zejména Hérakleitova myšlení. Autor upozorňuje na nebezpečí plynoucí ze zpředmětňujícího myšlení, které svádí k chápání „objímajícího“ (periechon) jako vnějšího objektu či okolí. Aby byl zachován autentický význam tohoto konceptu, je nutné odmítnout jeho lokalizaci v prostoru věcí. Integrita celku totiž nespočívá v jeho materiálních složkách, nýbrž v jeho povaze události. Každé pravé jsoucno je založeno v budoucnosti, tedy v tom, co „ještě není“. Autor dochází k závěru, že periechon nelze hledat mezi jsoucny, ale musí být chápán jako ne-jsoucí, konkrétně jako přicházející čas. To, co nás skutečně obklopuje a nese, není předmětná realita, nýbrž naše vlastní, adresná budoucnost. Tato „budost“ představuje základní ontologický rozměr lidské existence a celkovosti světa, čímž text otevírá prostor pro radikálně nové chápání času a bytí.
PERIECHON (objímající)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 9. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
PERIECHON (objímající)
Jaspersova myšlenka tzv. periechontologie legitimně navazuje na presokratiky (zejména na Hérakleita), ale spolu s nimi je zatížena tou vadou, že – v závislosti na naší zatíženosti zpředmětňujícím myšlením – svádí ke ztotožnění onoho nás obklopujícího, objímajícího a také nás „nesoucího“ s něčím sice zvláštním, ale pro nás vnějším. Udržet ten nejvlastnější význam pojetí PERIECHON je možno jen za předpokladu, když to, co nás obklopuje atd., nebudeme „umísťovat“ nikam do světa věcí nás obklopujících, tedy do našeho vnějšího okolí. A to ovšem úzce souvisí s naším chápání celku (i celků). Garantem celkovosti celku není a nemůže být žádná jeho „složka“ ani „součást“, kterou bychom mohli vydělit a vyzvednout ze souvislosti s ostatními a prohlásit ji za odpovědnou za integritu, pro skutečný (pravý) celek charakteristickou. Každý „celek“ je – jakožto pravé jsoucno a tedy „událost“ – založen v budoucnosti, tj. tam, kde „ještě není“. Jeho „základ“ nemůžeme tedy hledat mezi „jsoucny“, pokud pod tímto názvem rozumíme něco, co „jest“ (byť jen částečně, neboť každé jsoucno je spíše nejsoucí než jsoucí, neboť s výjimkou jediného jsou všechny jeho „jsoucnosti“ něčím, co „ještě není“, anebo něčím, co „už není“). Necháme-li tedy stranou vše, co můžeme konstatovat jako celku vnější a co tedy celkovost celku zakládat nemůže, musíme ono „obklopující“ či spíše „objímající“, tedy PERIECHON, chápat (myslet) jako ne-jsoucí, přesněji jako „ještě ne-jsoucí“, tedy budoucí. To, co nás obklopuje, objímá a nese, není tedy nic předmětného, nýbrž je to čas, který přichází adresně k nám – ne tedy budoucnost všeobecně, nýbrž naše „vlastní“ budoucnost, jinak „budost“.
(Písek, 030911–3.)