Text zkoumá rozdíl mezi triviální logickou identitou a eminentně závažnou identitou filosofickou. Zatímco formální identita je statickým reliktem řeckého popření dějovosti a času, skutečná filosofická identita je dynamickým procesem, kterého musí být aktivně a s úsilím dosahováno. Tato identita není dána žádnou neměnnou substancí ani „bylostí“ (Wesen), nýbrž je výsledkem cílené aktivity, která se nutně rozvíjí v čase. Autor tvrdí, že identita představuje télický cíl, což vyžaduje méontologickou interpretaci její podstaty a teleologický přístup k jejímu dosahování. Práce kritizuje tradiční pojetí identity jako něčeho, co „stojí v základu“, a namísto toho ji definuje skrze časovost a směřování k budoucímu cíli. Identita tedy není pouhým faktem, ale neustálým úkolem a projevem aktivního lidského bytí v čase, které odmítá pouhou redukci na matematickou rovnost. Tímto způsobem autor zdůrazňuje, že lidská identita není vrozeným stavem, nýbrž výsledkem celoživotního úsilí o smysl.