Tato filosofická úvaha se zabývá otázkou „věčného“ života nikoliv z teologického, nýbrž z ontologického hlediska. Autor zkoumá vztah mezi událostí, subjektem a životem a tvrdí, že každá skutečná událost, která si ustavuje a udržuje svůj subjekt, vykazuje rysy živosti. Text rozlišuje mezi virtuálním děním a reálnou konkrescencí, při níž se událost realizuje jako subjekt a buduje svou vnější předmětnou stránku. Klíčovým bodem je volba terminologie: buď lze život chápat úzce jako vlastnost biologických organismů, které jsou smrtelné, nebo jej lze spojit se samotnou subjektností. V tomto širším pojetí se zdroj života jeví jako neodlučitelný od zdroje všech událostí. Pokud je oživenost vázána na proces ustavování subjektu, přesahuje rámec pouhé biologie a dotýká se samotné podstaty reality. Tato perspektiva umožňuje nahlížet na život jako na princip vlastní každé pravé události, čímž otevírá prostor pro úvahy o jeho eventuální věčnosti v rámci filosofického systému založeného na procesualitě a subjektnosti.
Život „věčný“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 1. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Život „věčný“
Důvod pro to, že budeme uvažovat o eventuální „věčnosti“ života, není v první řadě teologický (ten může být leda filosoficky inspirativní), nýbrž filosofický. Jde o to, že každá pravá událost se může v jistém ohledu jevit jako „živá“ nebo přesněji „předživá“, neboť zatímco si svůj subjekt musí ustavit a nadále udržovat, má-li se udržet jako „reálná“ uprostřed jiných „reálných“ událostí, nemůže si v žádném případě „ustavit“ ani sama sobě „dát“ život. Taková pravá událost může sice „být“, aniž by skutečně žila (může se „dít“, „odehrávat“), jen jako virtuální, ale jakmile si začne ustavovat a pak dále udržovat a restituovat svůj subjekt (čili stávat se subjektem – a tím zároveň „reálnou skutečností“, „konkrescencí“, a tak se „realizovat“ – což mj. znamená budovat si svou vnější, předmětnou stránku), bude nutně vykazovat některé vlastnosti, jež připisujeme životu či živosti, žití. Jde ovšem také o to, jaké terminologie se rozhodneme užívat. Všude tam, kde je událostné dění „konkrétně“ spjato se subjektem (tj. jak tak dalece spjato se svým subjektem resp. identické se svým subjektem), můžeme už v jistém smyslu mluvit o oživenosti; ale můžeme pro to najít také jiný termín a nechat slovo „oživenost“ jako použitelné a platné jen pro „živé organismy“ (asi od proto-bakterií výš). V tomto druhém případě ovšem opravdu nelze mluvit o „věčné oživenosti“ či „věčném životě“, neboť víme, že každá živá bytost se nejen rodí, ale také umírá. Naproti tomu v onom prvním případě, tj. budeme-li oživenost spojovat se subjektností, budeme muset vidět zdroj oživenosti či života jako velmi blízký zdroji všech událostí či přesněji každé události (možná včetně událostí virtuálních).
(Písek, 150106-1.)