Tento text kriticky reflektuje tezi Karla Jasperse o „osové době“, podle níž se filosofie zrodila téměř současně ze tří nezávislých zdrojů v Číně, Indii a Řecku. Autor zpochybňuje, zda je legitimní označovat všechny tyto tradice jako „filosofii“, aniž bychom se dopouštěli nepodložených analogií vycházejících z řecko-evropské tradice. Hlavním problémem je naše zakotvení v řeckém myšlenkovém rámci a používání termínů jako logos či mythos, které mohou zkreslovat chápání neevropských tradic. Text se ptá, zda jsme schopni získat dostatečný odstup od vlastního kulturního dědictví a zda bychom neměli spíše čekat na interpretaci evropského myšlení z perspektivy indických a čínských myslitelů. Autor varuje před evolučním pohledem, který předpokládá společný počátek, a naznačuje, že původně odlišné myšlenkové proudy mohou spíše sekundárně konvergovat. Závěrem vyzývá k opatrnosti při srovnávání těchto odlišných kulturních fenoménů a odmítá snahu vidět v nich jednotný historický proces bez dostatečných důkazů.
Filosofie – její dějiny
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 12. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Filosofie – její dějiny
Karl Jaspers v rámci jedné odpovědi na otázku pro „Pro Helvetia“ (1955) prohlásil, že je „úžas budícím základním faktem dějin filosofie“ (das erstaunliche Grundfaktum dieser Geschichte), že filosofie vyrostla ze tří samostatných zdrojů, a to téměř současně v Číně, v Indii a v Řecku, v posledním století před Kristem (někdy po 700 nebo 600). – Je ovšem třeba se tázat, zda známý Jaspersův důraz na „osovou dobu“ (Achsenzeit) lze jen tak beze všeho uplatnit právě také na filosofii. Na základě čeho můžeme soudit, že ony uvedené „tři samostatné zdroje“ jsou zdroje právě už „filosofie“? Jaspers také hned říká, že všechny tyto tři samostatné zdroje vyrostly „na podkladě nějakého mytického vědomí řádu“ (auf der Grundlage eines mythischen Ordnungsbewußtseins), zkráceně řečeno na základě či ze základny mýtu. Jak musíme pojmout (koncipovat), „co“ to je „mýtus“, abychom jej myšlenkově náležitě odlišili od „filosofie“? Jsme schopni to dokázat jinak než na základě pouze jediného z uvedených tří údajně „samostatných zdrojů“, z nichž „filosofie“ vyrostla, tj. jinak než „řecky“? Jsme vůbec s to získat potřebnou distanci od svého vlastního zakotvení v řecké a evropské tradici, abychom se vyvarovali vkládání svých myšlenek a konceptů do oněch druhých dvou tradic? Nejsme povinni trpělivě čekat, až se o něco podobného pokusí myslitelé, vycházející z těch druhých dvou velkých tradic, aby sami ze svých pozic interpretovali řecko-evropské myšlení (tedy v našem pojetí filosofii) jako něco zase sobě nějak původem („zdrojově“) blízkého? Vždyť už to, že nemáme k dispozici ani jiné termíny než právě řecké, ukazuje zřetelně na to, jak v tom řeckém myšlenkovém „živlu“ stále vězíme: mythos, sofia, filosofia, logos, polis, atd. atp. Zatím po mém soudu nemáme dost důvodů, proč se domnívat, že šlo paralelně o cosi společného (a tudíž nějak „jednotícího“) v Indii, v Číně i ve starém Řecku, čemu by už bylo možno říkat „filosofie“, byť jen v těch zcela počátečních fázích; musíme se vyvarovat nezdůvodněného analogizování. Pokus vidět vše vývojově je svrchovaně problematický – další vývojové poměry nijak nenasvědčují tomu, že blízkost takových dvou fenoménů je původní a k odlišení že došlo až později. Je možný i pravý opak: původně zcela odlišné počátky mohou někdy také konvergovat a zejména na sebe dodatečně, tj. sekundárně vykonávat určitý vliv (může dojít k napodobování nebo k ingfiltraci atp.).
(Písek, 111227-1.)