Tento text se zabývá Aristotelovým pojetím vztahu mezi pravdou a příčinností na základě pasáže z Metafyziky (II, 1, 993b). Aristotelovo tvrzení, že pravdu nelze poznat bez znalosti příčiny a že nejpravdivější je to, co zapříčiňuje pravdivost všeho ostatního, ukazuje na specifické chápání termínu ALÉTHEIA. Autor argumentuje, že v tomto kontextu nelze pravdu interpretovat pouze etymologicky jako „neskrytost“, neboť pojem pravdivosti zde nabývá ontických kvalit úzce spjatých s kauzalitou. To vyvolává napětí s jinou Aristotelovou tezí, která za vlastní místo pravdy považuje výrok či soud. Pokud je pravdivost vázána na příčinnost, stává se kvalitou náležející samotné skutečnosti mimo rámec jazykového vyjádření. Text rovněž upozorňuje na důležitost přesného překladu řeckého originálu, konkrétně užití slovesa EINAI (být), které potvrzuje, že pravdivost je v tomto smyslu přisuzována bytí počátků věčných věcí.