Tento text se zabývá filosofickým vymezením pojmu "idea" v návaznosti na českou tradici, zejména na dílo Jana Patočky. Autor se vyhýbá čistě platónskému výkladu a definuje ideu jako entitu, která sice čerpá svou aktivitu z lidského myšlení, ale zachovává si vůči němu organizační a orientační autonomii. Idea zde není chápána jako pouhý produkt či konstrukt, nýbrž jako mocná perspektiva a vůdčí síla umožňující dalekosáhlé a pronikavé myšlenkové strategie. Text důsledně rozlišuje mezi "myšlenkou" jakožto vtělením ideje a "myšlením" jako aktem. Ačkoli idea vykazuje rysy Kantova regulativního principu, sama o sobě zůstává bezmocná, dokud se jí neujme myslící subjekt. Idea je tak prezentována jako přesvědčivý a hluboký podnět, který svou schopností orientovat myšlení ke kořenům věcí přesahuje běžný nápad. Celkově úvaha zdůrazňuje dynamický a tvůrčí vztah mezi subjektem a ideou, který tvoří základ duchovní pronikavosti a účinnosti myšlení.
Myšlenka / Idea
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 1. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Myšlenka / Idea
Slovo „idea“ je řeckého původu a nese v sobě obrovskou tíhu (možná zátěž) platónské provenience (a tu necháme zcela stranou, nakolik jde o ražbu již Sókratrovu nebo dokonce pozdních pythagorejců; tím se nehodláme zabývat). V našich českých podmínkách posledního půlstoletí či šesti desítek let je zejména významný Patočkův text, uveřejněný brzo po válce v Kritickém měsíčníku. My tohoto termínu budeme užívat pro pojmenování čehosi skoro živého, co sice čerpá svou aktivitu z lidského myšlení, ale co si ve vztahu k tomuto jakoby jen materiálovému (tj. ještě málo zformovanému) základu (nikoli však zdroji) zachovává nejen jakousi atraktivnost či přesvědčující sílu, ale dokonce organizační mohutnost, které je schopna se pro myšlení (jakožto aktivitu) stát mocnou vůdčí a zejména orientující a tedy mnohem víc než jen tentativně odhadovou (-dující) perspektivou, umožňující myšlenkové strategie nejen časově i věcně dalekosáhlé, ale zejména do hloubek a ke kořenům se prodírající a na tom pak zakládající svou nepředvídanou a často nepředvídatelnou duševní a duchovní pronikavost a účinnost. Idea v tomto smyslu není produktem myšlení, tedy není ani žádným myšlenkovým konstruktem (nebo aspoň na žádný takový konstrukt není převoditelná ani z něho vyvoditelná). Nemůžeme jí ovšem připsat ani žádnou jí vlastní aktivitu, a proto ji nemůžeme považovat v plném smyslu za „živou“, i když to, jak působí, velmi často pro takovou oživenost nebo dokonce vlastní živost jakoby svědčí. S ideou a v ideji však lze žít (a myslit); v tom smyslu „život v ideji“ je opravdu možný (a vůbec to nemusí být život „ideou posedlý“). Tam, kde žijeme a zejména myslíme „v ideji“ a orientováni i vedeni ideou, můžeme o „myšlence“ hovořit jako o vtělení ideje. Pak ovšem musíme „myšlenku“ v tomto smyslu odlišit od každého kusu či aktu „myšlení“, kterému často také dáváme jméno „myšlenka“. Do jisté míry je vhodný Kantův termín „regulativní idea“, pokud jej významově dost rozšíříme, neboť v každé ideji (v našem smyslu) je větší či menší náboj regulativnosti; ovšem musíme tu zcela opustit představ, že jde o regulativnost „předmětnou“, tedy „silovou“. Přes svou regulativnost je každá idea sama o sobě bezmocná, pokud se jí nechopí připravený a talentovaný „myslící“ (subjekt) a nedá se jí „do služeb“. Ideu v našem smyslu nelze vymezit jako předmět, protože každé vymezení je už produktem naší myšlenkové aktivity, byť aktivity, které se s větším nebo menším úspěchem nechala inspirovat, orientovat a vést onou ideou. Idea je v jistém smyslu něco jako „nápad“, ovšem jen v tom smyslu, že nám také musí „napadnout“; ale ne každý nápad je schopen přerůst v ideu, tedy v cosi tak myšlenkově závažného, tak perspektivního a tak přesvědčivého.
(Písek, 040117-4.)