Tato úvaha se zabývá vztahem mezi zrozením a jazykem v kontextu pojmů národ a národnost. Autor kritizuje tradiční chápání národa jako společenství jednoho jazyka, které v současném světě plném menšin ustupuje širšímu pojmu národnost. Text se zaměřuje na proces, jakým si jedinec osvojuje svůj „rodný“ jazyk. Dítě se rodí do určitého jazykového prostředí bez možnosti vlastní volby, což se stává komplexnějším v případě bilingvních rodin. Autor zdůrazňuje, že termín „mateřský jazyk“ nemusí být nutně spojen s biologickou matkou, ale s osobou, která o dítě pečuje, ať už je to otec, příbuzný nebo cizí člověk. Jazyková kompetence tedy nevyplývá přímo z biologického původu jedince ani z genetických dispozic rodičů, nýbrž z bezprostředního sociálního a pečovatelského prostředí, do něhož je dítě po narození vrženo a v němž si buduje svou identitu skrze komunikaci a vztahy s blízkými osobami bez ohledu na krevní pouto.