Text se zabývá ontologickým statusem možnosti a jejím složitým vztahem ke kauzalitě a času. Autor poukazuje na základní paradox: pokud je možnost považována za jsoucí, odporuje to její povaze předcházet uskutečnění; pokud je však považována za nejsoucí, nemůže mít kauzální vliv. Úvaha zkoumá, jakou funkci plní možnost vedle skutečných příčin a jakou roli v tomto procesu hraje čas. Čas zde není chápán jako statické pozadí, ale jako dynamický prvek, který musí neustále přicházet, aby umožnil přechod od příčiny k následku. Autor vyvozuje, že čas a dění jsou vzájemně podmíněné a že samotné možnosti k nám přicházejí z budoucnosti. Nejsou přitom pouhou součástí času, ale specifickým fenoménem, který otevírá prostor pro to, co má teprve nastat. Tato filosofická reflexe vede k přehodnocení vztahu mezi přítomným děním a budoucími možnostmi a zdůrazňuje, že možnosti jsou nezbytným předpokladem pro každou budoucí skutečnost.
Možnost a čas
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 11. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Možnost a čas
Považovat jakoukoli možnost za něco, co už „jest“, tedy za něco jsoucího, znamená být v rozporu s tím, že musí předcházet svému uskutečnění. Ale považovat naproti tomu možnost za něco nejsoucího odporuje požadavku, aby cokoli jsoucího mělo svou příčinu v něčem skutečném. „Možnost“ proto nemůže být příčinou svého uskutečnění. Tím se ovšem dostáváme k dalšímu rozporu: je-li každá skutečnost následkem nějaké předchozí příčiny (resp. nějakých příčin), jakou funkci by ještě mohla mít nějaká „možnost“, která by oněmi příčinami měla být učiněna skutečností? Vždyť ony „příčiny“ už byly (a jsou) – proč tedy je zapotřebí ještě nějakých „možností“? A tak se zdá, že následek nemůže být vyvolán ani příčinami „pouze jsoucími“, ani možností (jsoucí, ale ovšem tím spíš nejsoucí). Aby něco předchozího mohlo mít nějaký vliv na to, co teprve přijde (co teprve má nastat), musí mít jak příčina, tak možnost dost času, aby k něčemu takovému mohlo dojít. Ale kde ten čas brát? Copak je běžně k mání? Ten čas musí přijít, přesněji stále přicházet, a to asi nezávisle na tom, k čemu tu či onde dojde. Ale opravdu nezávisle? Kdyby se nic nedělo, čas by asi nepřicházel. Vždyť jak by bylo možno mluvit o čase, kdyby se nic nedělo? Vše nasvědčuje tomu, že možnosti přicházejí z budoucnosti – ne ovšem jako součást času, nýbrž zvlášť.
(Písek, 151113-1.)