Tento text se zabývá filosofickou povahou pokroku jako jevu, který není samozřejmý ani automatický. Autor vychází z předpokladu, že pokrok je pouze možností, jejíž realizace vyžaduje aktivní iniciativu subjektů na všech úrovních skutečnosti. Pokrok se tak neděje masově, ale v konkrétních jednotlivostech. Zásadním tématem je vznik nového, které nesmí být chápáno jako chyba či odchylka v zákonitosti světa, ale jako klíčový prvek umožňující jeho trvání. Aby nově vzniklé struktury nezanikly, musí být schopny se určitým způsobem opakovat a stabilizovat prostřednictvím neustálého úsilí. Trvání a setrvačnost jsou tedy vnímány nikoliv jako základní danost, ale jako výsledek koordinované aktivity nižších úrovní. Vzhledem k tomu, že pokrok vposledu závisí na individuálním úsilí subjektů, nelze jej považovat za univerzální kosmický proces. Skutečnost je tak představována jako dynamický proces neustálého vznikání, který brání rozpadu světa do chaosu.
Pokrok (jen v jednotlivostech)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 6. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Pokrok (jen v jednotlivostech)
Jestliže platí, že pokrok je pouze „možný“ (tj. že neplatí, že možný není), a jestliže platí, že není samozřejmý a „samospádný“, nýbrž že ho musí být aktivně a iniciativně dosahováno (a to nemusí nutně být jen na lidské úrovni, ale na všech úrovních, ovšem pouze díky aktivitám příslušných „subjektů“), pak také platí, že pokroky se dějí (tj. je jich dosahováno) jen v jednotlivých případech, tedy v jednotlivostech, že to není záležitost masová ani kolektivní – pokud ovšem i takových pokroků, které přesahují pouhé jednotliviny, není dosahováno spoluprací více nebo mnoha aktivních subjektů. To však s sebou nese nutnost určitých závěrů, které se budou týkat samotné povahy světa, povahy skutečnosti: žijeme ve světě, kde může vznikat „nové“, tj. něco, co tu dosud nikdy nebylo. Jestliže je možný takovýto vznik naprosto nového, nutně to vede k uznání možnosti, že takové „nové“ může najít způsob, jak se uchovat, jak nezaniknout, znovu nesplanout se starým. A protože vše, co vznikne, také zanikne, musí jít o takový způsob, který nějak zopakuje onen vznik naprosto nového jakýmsi napodobením (eventuelně – když to domyslíme – jakýmsi usnadněním tohoto zopakování, které pochopitelně musí v sobě mít také cosi „nového“ a nesmím být pouhým zachováním nebo zopakováním toho, co tu už bylo). A co z toho plyne? Vznikání nového nemůže a nesmí být chápáno jako nějaká porucha fungování světa, jako nahodilá deviace, omyl, „překlep“ či jiný typ „selhání“ všeobecné „zákonitosti“, ale musí být pochopeno jako těsně spjaté se samou skutečností světa, s tím, že svět může existovat a trvat, aniž by rychle dospěl k rozpadu a zániku. Prostě a dobře: trvání beze změny, setrvalost, setrvačnost nemůžeme považovat za cosi základního a nosného, ale pouze za výsledek velkého úsilí, v nejhlubších základech zakotveného resp. iniciovaného ustavičným vznikáním nového na nejnižších úrovních, které je však schopno se navzájem jistým způsobem koordinovat (za předpokladu a na na základě reaktibility). A právě proto, že i při nejlepší koordinaci vposledu vždy závisí na úsilí „subjektů“, tedy na individuálních iniciativách a aktivitách, nelze navzdory oné „koordinaci“ mluvit o nějakém přímo celosvětovém, kosmickém procesu „pokroku“.
(Písek, 090625-1.)