Tento text z března 1990 kriticky reflektuje přístup vědecké antropologie, která si člověka volí za svůj předmět zkoumání. Autor poukazuje na analogii s klasickou teologií, jak ji popsal Ludwig Feuerbach, v níž dochází k zásadnímu rozdělení lidské bytosti. Proces objektivizace nutně odděluje člověka jakožto zkoumající subjekt od člověka jakožto zkoumaného objektu. Tento dualismus však vyvolává hluboký rozpor, který se stává ústředním bodem filosofického tázání. Filosofie zde musí kriticky zkoumat, co se při takovém vědeckém uchopení z podstaty lidství vytrácí. Hlavní otázka textu směřuje k tomu, co z vnitřní integrity a subjektivity člověka nelze nikdy plně zahrnout do objektivizovaného obrazu lidské bytosti. Text tak varuje před redukcionismem vědeckých metod, které opomíjejí neuchopitelnou sféru lidského subjektu a jeho aktivní roli v procesu poznání, čímž otevírá prostor pro hlubší ontologické a epistemologické úvahy o hranicích antropologického poznání.
[Člověk jako předmět vědecké antropologie]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 3. 1990
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1990]
[Člověk jako předmět vědecké antropologie]
Bud. 7. 3. 90
Tím, že vědecká antropologie činí člověka předmětem svého zájmu a zkoumání, dělá právě to, co v minulosti dělala theologie – podle Feuerbacha. Neboť pak musí od sebe oddělovat člověka‑subjekt, který antropologicky zkoumá, a člověka-objekt, který je naopak zkoumán. Tím se ovšem dostává do vážného rozporu; filosofie se pak musí kriticky dotazovat, co vlastně zůstalo vynecháno, pominuto, ztraceno. Co se tedy nemůže z čl[ově]ka-subjektu nikdy vejít do „obrazu“ čl[ově]ka jako předmětu?
### 900307