Text se zabývá principiálním požadavkem kritičnosti myšlení, který vyvstává z reflexe samotného myšlenkového procesu. Autor odmítá názor, že by kritičnost byla výhradně imanentní záležitostí myšlení, a argumentuje, že takový postoj by byl projevem nekritičnosti. Skrze analýzu intencionality ukazuje, že každý myšlenkový akt nutně směřuje k něčemu, co není jeho součástí – k intencionálnímu předmětu. Zásadním přínosem je rozšíření tohoto konceptu o takzvané intencionální „ne-předměty“. Autor zdůrazňuje, že intencionalita se nevyčerpává pouze vztahem k předmětům, a je proto nutné rozlišovat mezi intencionálním předmětem a ne-předmětem. Obě tyto kategorie stojí vně myšlenkového aktu a nejsou mu imanentní ani inherentní. Cílem úvahy je redefinovat pojetí předmětu a ukázat, že kritické myšlení vyžaduje uznání vnější orientace vědomí. Tato analýza otevírá prostor pro hlubší pochopení vztahu mezi subjektem a světem, jenž přesahuje hranice pouhé subjektivity a vnitřních operací mysli.