Tato stať se zabývá vymezením filosofie ve vztahu k vědám prostřednictvím jejího specifického „předmětu“ a metody. Autorem je filosofie definována jako disciplína, jejímž zájmem je univerzum v celostním smyslu, čímž se odlišuje od věd, které zkoumají pouze vybrané výseky skutečnosti. Klíčovým rozlišením je však fakt, že filosofie není určena pouze předmětnou skutečností, ale zejména sférou ryzí nepředmětnosti. Zatímco mýtus upřednostňoval nepředmětnost a řecký logos se v tradici vědy zaměřil na předmětnost, filosofie musí integrovat oba typy intencí. Specifickou metodou filosofie je reflexe, která umožňuje kritický návrat k vlastním počátkům a odhalování nejzazších principů (ultima principia). Reflexe představuje aktivitu, která zpochybňuje a zdůvodňuje předpoklady poznání, čímž filosofie přesahuje vědecký objektivismus a směřuje k pochopení celku světa i jeho nepředmětných základů.
[Filosofie ve vztahu k vědám: univerzum jako její „předmět“, reflexe jako její „metoda“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 12. 1981
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1981]
[Filosofie ve vztahu k vědám: univerzum jako její „předmět“, reflexe jako její „metoda“]
Filosofie je a zároveň není určena svým „předmětem“ (rozuměj: předmětem svého zkoumání). Jejím „předmětem“ je vše, veškerenstvo, celek světa, univerzum. Tím je dána její odlišnost od kterékoliv vědy – jestliže ovšem budeme „univerzum“ chápat v tom širokém a plném smyslu, v němž je všemu dáno určité místo a kde nic není vytlačeno na okraj nebo za okraj zájmu jenom proto, že se to vymyká určitému typu přístupu či pohledu atd. (Např. astrofyzika či lépe kosmologická fyzika se sice v jednom smyslu zabývá univerzem, ale v jiném smyslu z tohoto „svého“ univerza dělá jen jistý výsek, zatímco mnoho jiného, co ke skutečnému univerzu nepochybně náleží, nevěnuje vůbec pozornost – třeba člověku, dějinám lidstva atd.) Ale filosofie není tímto svým „předmětem“ určena především proto, že to vlastně není předmět (v ontologickém smyslu), protože vedle předmětné stránky má i svou stránku nepředmětnou; za druhé a hlavně proto, že se filosofie nevztahuje jen ke skutečnosti, která vedle své předmětné stránky má i stránku nepředmětnou, nýbrž také ke „skutečnosti“, která je ryzí nepředmětností, tj. která žádnou předmětnou „stránku“ nemá. A filosofie je bytostně „určena“ tímto „ne-předmětem“, jímž je ryzí nepředmětnost.
Filosofie ovšem nemůže onu ryzí nepředmětnost, tj. tento „ne-předmět“ učinit svým předmětem tak, že se k němu vztáhne svými předmětnými intencemi, nýbrž právě jen nepředmětně. To znamená, že se předmětnými intencemi, kterými je vždy vybavena, musí nutně vztahovat k něčemu jinému, co má také svou předmětnou stránku. Okolnost, že lidské myšlení disponuje obojím druhem intencí, však ještě nestačí na konstituci filosofie. Mythos se vyznačoval tím, že převážnou péči a pozornost soustředil na intence, resp. konotace nepředmětné a naproti tomu předmětné nechával na okraji svého zájmu. Řecký logos, tj. celé první období (eón) filosofického, a zejména vědeckého myšlení (vědeckého již ve starořeckém smyslu, ale zvláště ve smyslu novodobé vědy), se intenzivně soustředil právě naopak na předmětné intence (a konotace) a přestal věnovat pozornost intencím (a konotacím) nepředmětným. Filosofie fakticky vznikla na půdě či ve světě logu; pro filosofii však nikdy nejsou a nesmějí být její první, počáteční kroky fatální, neboť k bytostné povaze filosofie náleží tendence vracet se k vlastním počátkům (faktickým), odhalovat jejich předpoklady, a tedy vlastně skutečné „počátky“, tj. principy, a dotazovat se po jejich oprávnění a zdůvodněnosti (jinými slovy hledat ještě „počátečnější“ principy, tzv. „poslední principy“, ultima principia). Toto počínání filosofie spočívá na zvláštní myšlenkové aktivitě nazývané „reflexe“; reflexe je však zvláštní, od jiných odlišnou „metodou“.
Písek, 8. 12. 81
### 811208