Tento text se zabývá ontologickým a fenomenologickým vztahem mezi subjektem, chápaným jako živá bytost, a jeho prostředím či osvětím. Autor zdůrazňuje, že subjekt není pouhou součástí nebo produktem svého okolí, do něhož by byl pasivně zahrnut. Naopak, subjekt si musí uchovat svou svébytnost a subjektnost skrze aktivní a iniciativní působení na vnější svět. Vztah mezi subjektem a prostředím je v jádru asymetrický: ačkoliv prostředí na subjekt působí, je to právě subjekt, kdo na tyto vlivy aktivně reaguje, přizpůsobuje se jim a tvůrčím způsobem si z neutrálního okolí buduje své vlastní strukturované osvětí. Tato činnost zahrnuje aktivní přetváření prvků prostředí pro vlastní účely. Text vyvrací představu, že by prostředí mohlo být aktivním činitelem, který si subjekt přisvojuje. Ukazuje, že osvětí je nemyslitelné bez neustálé aktivity subjektů, které mu vdechují řád a význam. Subjekt je tak definován svou schopností aktivně se vztahovat k celku a přetvářet jej v rámci procesů života.
Prostředí a vztah subjektu k němu / Subjekt a jeho vztah k prostředí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 4. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Prostředí a vztah subjektu k němu / Subjekt a jeho vztah k prostředí
Vztah mezi živou bytostí, „subjektem“ na jedné straně a mezi jejím prostředím (okolím, okolnostmi, osvětím) na straně druhé je zvláštní tím, že subjekt není prostě jen součástí svého prostředí, že do něho není pouze zahrnut, ale že se vztahuje ke svému prostředí jako někdo (něco), kdo (co) není ani jen jeho složkou, ani – a tím méně – jeho produktem (pokud vůbec můžeme smysluplně předpokládat, že „prostředí“ samo může být také aktivní a tedy produktivní). Je to vlastně dost pozoruhodný vztah, který nemůžeme nikterak převést na něco jiného: subjekt musí v daném prostředí uhájit svou jinakost, svébytnost, krátce svou „subjektnost“, totiž právě to, že se ke svému prostředí vztahuje aktivně, že je iniciativní, aktivní, že na svém okolí a prostředí nějak „pracuje“, že na ně „působí“, že některých částí nebo složek svého prostředí aktivně používá a využívá, že je předělává, přetváří, že z nich dělá něco jiného, než čím jsou resp. čím dosud byly (čím se eventuelně mohou znovu stát, pokud subjekt přestane být aktivní, pokud živá bytost přestane žít). Můžeme klidně přiznat, že subjekt má nebo může mít vliv na své prostředí, ale že na druhé straně také prostředí může mít vliv na „svůj“ subjekt. Ale můžeme to náležitě a do důsledků domyslit a dovodit? Jak by prostředí mohlo mít „svůj“ subjekt? Snad může „mít vliv“ na celou řadu „svých“ subjektů, ale ten vliv není vůbec aktivní, nýbrž záleží na přizpůsobivosti a tedy na vlastní aktivní proměně oněch subjektů! Prostředí si přece nemůže nějaký subjekt přivlastnit; je to naopak subjekt, který se může přizpůsobovat svému okolí a prostředí, který si ze svého okolí a prostředí může začít vytvářet (budovat, strukturovat) své osvětí. Osvětí samo není aktivní, ale je nemyslitelné bez aktivity subjektů, které si ono osvětí budují a přisvojují.
(Písek, 150416-2.)