960902-1

Ivan Chvatík a spol. překládají v „Bytí a čase“ Heideggerovu Sprache jako ´jazyk´ a Rede jako ´řeč´. Poněkud tím vzrůstá zmatek v termínech, ale jest si přáti alespoň jedno, aby se překladatelé Heideggera na něčem sjednotili. Pochopitelně to nemůže být závazné pro filosofování v českém jazyce. Jde totiž o to, že v češtině se v některých případech nedělá velký významový rozdíl mezi jazykem a řečí, např. mateřský (nebo cizí) jazyk a mateřská (nebo cizí) řeč. Ovšem etymologicky souvisí slovo řeč se slovesem říkati, takže pro překlad německé Sprache, souvisící se slovesem sprechen, se spíše doporučuje česká mluva, spjatá se slovesem mluviti. Naproti tomu Rede souvisí s Redner, takže české „řeč“ se zdá být v pořádku; z jiných důvodů je však po mém soudu vhodnější „promluva“, event. „proslov“. Takové doporučení nemusí žádný překladatel přijmout, ale je třeba se vystříhat přenášení celých filosofických frází z překladů do běžného filosofického jazyka. Česká filosofie musí pracovat s českým jazykem a k zavádění nových způsobů (a také slov) se může cítit být legitimně nucena pouze z věcných a nikdy z překladatelských důvodů. – Jestliže v českém překladu čteme, že „existenciálně-ontologický fundament jazyka je řeč“, pak musíme pamatovat, že proti ontologické charakteristice „řeči“ (Rede; to ostatně souvisí také s tím, že „fenomén sdělování“, Mitteilung, musí být také chápán „v ontologicky širokém smyslu“, str. 190) stojí „ontická“ charakteristika „jazyka“ (Sprache). Proto může Heidegger prohlásit, že „Die Hinausgesprochenheit der Rede ist die Sprache“, v českém překladu: „Vyslovená řeč je jazyk.“ (s.189). (Správně by mělo být přeloženo „vyslovenost řeči“, ale prosím …) A proto také může H. říci, že jazyk je „soubor slov“ (německy ovšem opatrněji: Wortganzheit, tedy nikoliv soubor, nýbrž celostnost, celkovost, „logičnost“ v původním smyslu!) nebo že „jazyk lze rozdrobit do vyskytujících se slov-věcí“ (německy: Die Sprache kann zerschlagen werden in vorhandene Wörterdinge – ne rozdrobit, ale rozbít!). Jestliže Heidegger zdůrazňuje, že jazyk je nitrosvětské (raději říkám: nitrosvětné) jsoucno podobně (to si tam překladatelé přidali, v němčině to není!) jako jsoucno příruční (wie ein Zuhandenes), a jestliže německy zdůrazní, že jako takový je jazyk „vorfindlich“ (to překladatelům zcela spadlo se stolu), pak je zřejmé, že 1) překlad nechává čtenáře v situaci, kdy mu mnohé uniká, 2) že znejasněním toho, o čem je řeč, uniká zejména chybnost Heideggerova zařazení fenoménů jazyka, řeči, promluvy a zejména slov.

(Písek, 960902-1.)