D84 1978

1978, 10. prosinec, Praha. – Prohlášení k 30. výročí Všeobecné deklarace lidských práv a stať Jiřího Hájka.¹

Před třiceti lety, 10. prosince 1948, schválilo Val­né shromáždění Organizace spojených národů Všeobecnou deklaraci lidských práv. Deklarace se stala jedním z nejvýznamnějších dokumentů naší doby. Jejím přímým důsledkem jsou oba me­zinárodní pakty o občanských a lidských právech, které se staly součástí zákonodárství četných zemí včetně Československa. Z deklarace a obou paktů vyšla také občanská iniciativa Charta 77.

K této příležitosti vydáváme stať prof. dr. Jiří­ho Hájka, DrSc. a přikládáme text Všeobecné de­klarace lidských práv OSN.¹

Václav Havel, dr. Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77

K 30. výročí Všeobecné deklarace lidských práv

Rok, jenž se právě chýlí ke konci, vyznačoval se u nás mimo jiné souběhem několika výročí udá­lostí a situací významných pro běh dějin naší země a jejích národů. Na některá jsme vzpomí­nali rádi, na jiná se smíšenými pocity. Některá z nich se vztahovala k událostem přesahujícím svým ohlasem i důsledky naše národní hranice. Nyní, na sklonku roku, je tato řada jaksi sym­bolicky uzavírána výročím skutečnosti univer­zální povahy, mající svůj dosah i v našem životě. Dne 10. prosince 1948 přijalo Valné shromáždění Spojených národů Všeobecnou deklaraci lidských práv, dokument značného významu a dosahu pro politický, sociální i kulturní život mezinárodní­ho společenství a celého lidstva.

I

Deklarace byla schválena v době, kdy studená válka již zasahovala rušivě do mezinárodních vztahů i do orgánů OSN, jež připravovaly text dokumentu a jež o něm hlasovaly. Přesto však v jeho textu zní plně vědomí jednoty lidského rodu a pocit odpovědnosti za jeho další vývoj. Při jeho formulaci i schvalování převážil znovu duch společného zážitku otřesů světové války, společ­ného boje proti nebezpečí fašismu, kdy se zrodila nejmocnější aliance dějin lidstva, Spojené náro­dy. Ve Všeobecné deklaraci lidských práv je do­mýšlena a rozvíjena myšlenka Atlantické char­ty z roku 1941, jíž vedoucí velmoci této aliance slibovaly, že po vítězství zajistí světu mírový po­řádek, poskytující nejen bezpečnost a svobodu všem národům, ale i všem lidem na světě „svo­bodu od strachu a nouze“, stejně jako prohláše­ní Spojených národů z ledna 1942 (podepsaného též Československem) o tom, že vítězství aliance je nezbytné „k obraně života, volnosti, nezávis­losti a náboženské svobody a k zachovávání lid­ských práv a spravedlnosti jak ve vlastních ze­mích zúčastněných vlád, tak i v jiných zemích“.

OSN při svém vzniku z této aliance jako orga­nizace pro zabezpečení mírového soužití a spo­lupráce všech zemí a národů vtělila tyto ideje již do své Charty. Již úvodem k ní prohlašují člen­ské státy „znovu svou víru v základní lidská prá­va, důstojnost a hodnotu lidské osobnosti“. Slova o „podpoře a posilování úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny...“ se opa­kují v několika ustanoveních – ať jde o vyme­zení cílů a zásad celé organizace, o kompetenci a úkoly Valného shromáždění, Hospodářské a so­ciální rady, či o náplň funkce poručenské sousta­vy, myšlenka, že účinná mírová organizace lid­stva musí zabezpečit nejen práva všech národů, velkých i malých, nýbrž i práva všech lidí, je jed­ním z nejvýznamnějších důsledků druhé světové války, je výrazem rostoucího vědomí jednoty celé­ho lidstva tváří v tvář úkolům i nebezpečím všech států a národů, významným pokrokem ve vývoji mezinárodních vztahů i mezinárodního práva.

Již při založení OSN počátkem léta 1945 navrho­valy některé státy, aby tato myšlenka našla ještě důraznější vyjádření v dokumentu vtěleném do Charty nebo ji doplňujícím – deklaraci práv a po­vinností států i deklaraci lidských práv, obdob­né pasážím demokratických ústav od dob americ­ké a francouzské revoluce z konce 18. stol. Tento úkol se stal náplní práce jednoho z významných orgánů OSN, Komise pro lidská práva, jež také vypracovala text snažící se vystihnout společné měřítko či normu chování států s rozdílným spo­lečenským zřízením, s rozličnými právními sys­témy a kulturními tradicemi i morálními názo­ry a mentalitou, vůči vlastním občanům. Nebyl to úkol snadný, zvláště proto, že se tak dálo, jak již vzpomenuto, v době nástupu studené války a rozpadu protifašistické aliance. Přesto bylo vě­domí nutnosti spolupráce a věrnosti ideám této aliance stále ještě tak silné, že návrh byl zásadně přijatelný všem tehdejším členským státům OSN (bylo jich 58) – a také dalším téměř 100 státům, které od té doby přistoupily. Proti němu nehlaso­val nikdo. Hlasování o deklaraci se zdrželo 8 států.

Všeobecná deklarace vyjadřuje zřetelně myš­lenku, že „uznání vrozené důstojnosti a rovných a nezadatelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“. Apeluje nejen na všechny národy a stá­ty, ale i na „každého jednotlivce a každý orgán společnosti“, aby působil k rozšíření úcty k vy­jmenovaným právům a svobodám a k zavedení „opatření vnitrostátního i mezinárodního cha­rakteru k jejich všeobecnému účinnému uznává­ní a zachovávání“. Práva a svobody, jež vyhlašu­je, odpovídají potřebám a zájmům člověka naší doby a přihlížejí i k jeho společenským vazbám a povinnostem. Vyjadřuje-li deklarace již v úvo­du vzájemné závislosti a podmíněnosti opravdu mírového uspořádání mezinárodního společen­ství a respektování lidských práv, odstranění ná­silí války a násilí útlaku i vykořisťování člověka mocí, ať ekonomickou, či politickou, tu v textu samém je zdůrazněna jednota a vzájemná zá­vislost a podmíněnost obou druhů práv a svo­bod – jak „klasických“ občanských a politických práv, vyhlášených buržoazně demokratickými re­volucemi 19. století, tak i hospodářských, sociál­ních a kulturních práv, jejichž potřebu vytyčilo dělnické hnutí ve svém emancipačním boji a jež přednostně zajistily socialistické revoluce a pře­stavby společnosti 20. století. Člověk, jemuž je zajišťován jen jeden z těchto druhů práv, nemů­že být považován za bytost plně svobodnou, jak bylo mnohokrát řečeno v diskusích v orgánech OSN i v některých jejích rezolucích.

Deklarace odpovídá potřebám současné doby. Právě rozmach vědění a dovedností, vyjádřený v prudkém růstu vědeckotechnického potenciálu lidské společnosti, vybavuje člověka ohromný­mi možnostmi, zároveň však jej ohrožuje, vy­tváří nová nebezpečí jeho svobodě, ba jeho fy­zické existenci. Síly snažící se jej manipulovat, omezovat, vystavovat nátlakům všeho druhu do­stávají k dispozici obrovské prostředky a zdroje.

Právě proto je problém účinného zabezpečení práv a svobod jednotlivce v každé společnosti ak­tuální, naléhavý. Je zahrnut ve všech závažných otázkách současnosti; v problematice odzbroje­ní a kontroly zbrojení, v otázkách mírového vy­užití atomové energie, v celém komplexu rozvo­je vědy a techniky a jeho důsledcích, v čerpání přírodních zdrojů a ochrany životního prostře­dí, rozpadu koloniální soustavy a hledání cest pro rozvoj méně vyvinutých (rozvojových) zemí, v mírovém soutěžení rozdílných společenských soustav. Měla proto Všeobecná deklarace hned po svém vyhlášení značný ohlas ve všech zemích i v mezinárodním společenství. Po Chartě Spo­jených národů je dokumentem OSN, na nějž se nejčastěji odvolávají další dokumenty meziná­rodního, oblastního i národního charakteru. Se­hrála kladnou úlohu v urychlení a uspořádaném průběhu procesu dekolonizace už od 50. let a ze­jména po vyhlášení Deklarace o poskytnutí nezá­vislosti koloniálním národům z roku 1960, jež se na ni přímo odvolává. Stejně tak je zdrojem in­spirace při úsilí o nový mezinárodní hospodář­ský pořádek, respektující potřeby rozvojových zemí a jejich národů. Organizace Africké jedno­ty, stejně jako řada států vzniklých za součinnos­ti OSN z procesu dekolonizace, citují Všeobecnou deklaraci ve svých základních zákonech jako zá­vaznou pro svou politiku.

Všeobecná deklarace sama nemá sice právní závaznost, je aktem politickým, morálně zavazu­jícím, stejně jako jiné deklarace na ni navazující jak v oblasti zrovnoprávnění žen, tak boje proti rasismu či zabezpečení práv dětí. Zároveň však mnohá z práv vyjmenovaných ve Všeobecné de­klaraci stala se předmětem mezinárodně smluvní úpravy buď z iniciativy OSN, či Mezinárodní or­ganizace práce, popř. UNESCO. Je to již několik desítek úmluv závazných pro státy, které k nim přistoupily. (Jmenujme jen namátkou úmluvy MOP o svobodě odborového organizování a ko­lektivních smluv z roku 1949, o rovnoprávnosti v odměňování 1951, o zákazu diskriminace v za­městnání 1958, úmluvu UNESCO o nediskriminaci ve vzdělání 1960, úmluvy uzavřené v rámci OSN o zrovnoprávnění žen v občanskoprávní, rodinné i politické oblasti 1951, 1957, 1962, úmluvu o od­stranění všech forem rasové diskriminace 1965 či o potlačení a trestání zločinu apartheidu.)

Nejvýznamnější a na deklaraci v plném rozsa­hu navazující jsou mezinárodní pakty o lidských právech. Převádějí zásady vytyčené ve Všeobecné deklaraci v konkrétní závazky států, jež pakty podepsaly a ratifikovaly. Jde o Pakt o občanských a politických právech i Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Orgány OSN se jimi podrobně zabývaly v létech 1950-1966, kdy také přístup nových členských států prověřil roz­šíření platnosti a přijatelnosti zásad deklarace i závazků na nich vybudovaných. Schváleny byly Valným shromážděním 1966 a od té doby je podepsalo a ratifikovalo 70 států. U nás byly podepsány 1968, ratifikovány koncem 1975 a v platnosti jsou od března 1976. Uveřejněny byly ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 jako součást našeho právního řádu.

Zásady Všeobecné deklarace i závazky z ní vy­vozované jsou ovšem potvrzovány v dokumentech převážně politických, jejichž účelem je upevnit a posílit tendence uvolňování v mezinárodních vztazích. Zde je právě z hlediska mírové politiky jako primární zdůrazňována důležitost respekto­vání a zachovávání lidských práv. Na Všeobecnou deklaraci lidských práv se tak odvolává už rezo­luce OSN nazvaná „Základní předpoklady míru“, přijatá z iniciativy západních velmocí v roce 1948, ale také Deklarace o nepřípustnosti intervence, schválená na základě sovětského návrhu 1965, stejně jako deklarace k posílení mezinárodní bez­pečnosti z roku 1969. Významná Deklarace zásad mezinárodního práva pro přátelské vztahy a spo­lupráci mezi národy z roku 1970, k níž podnětem byl čs. návrh z roku 1962, řadí úctu k lidským prá­vům a základním svobodám v duchu Deklarace mezi základní povinnosti států. Ještě výrazněji to činí Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě ve svých „principech, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy“. Respek­tování lidských práv jako „podstatného činitele míru, spravedlnosti a blahobytu“ je tu zařazeno mezi 10 základních principů, které „mají všech­ny základní význam“, mají být „uplatňovány stej­ně a bez výhrad“, přičemž každý má být „vyklá­dán v kontextu s ostatními“.

II

Neškodí si snad připomenout v této souvislosti, že v našich národních dějinách má pojem lid­ských práv a základních svobod své místo a je spojen s právem na národní existenci jako hod­nota, o niž je třeba v zájmu této existence vše­stranně usilovat. Vždyť už první projev politické vůle českého národa od obrození, Svatováclavská petice z března 1848, obsahoval kromě požadavků národní a jazykové rovnoprávnosti a samosprávy také žádost o základní občanská práva a svobodu myšlení, projevu i nedotknutelnosti osoby, ale i zárodek soustavy hospodářských a sociálních práv v požadavku organizace práce – vedle zru­šení roboty. Spojení lidských práv a občanských svobod s národním sebeurčením i sociální spra­vedlností jde pak ruku v ruce s vývojem politic­kého života a s úsilím o společenský pokrok u nás. Je v dokumentech vyznačujících vstup našich ná­rodů do samostatnosti ve společném státě, stejně jako v projevech jejich boje proti fašistické okupa­ci. I přestavba naší společnosti na socialistických základech se ve svých počátcích hlásí k těmto idejím. Ústava 9. května z roku 1948 předstihu­je rozsahem i přesností ustanovení o občanských právech a svobodách současné lidovědemokratické ústavy jiných zemí, tehdy platnou Ústa­vu SSSR z roku 1936 (a také naši pozdější, dnes platnou Ústavu z roku 1960). Zatímco se v Ústa­vě 9. května odráží koncepce specifické českoslo­venské cesty k socialismu, byla ovšem praxe po jejím vstupu v platnost ovlivněna podstatně ná­zory a metodami, které později, v roce 1956, byly odmítnuty jako „kult osobnosti“ Stalina. Ty pů­sobily i na postup československých představite­lů při jednání a schvalování Všeobecné deklara­ce v OSN. Byl zcela konformní s postupem SSSR a jiných lidovědemokratických států.

V postoji SSSR k Všeobecné deklaraci v době jejího vzniku se odrážel určitý rozpor mezi jeho rozhodující účastí v protifašistické alianci, účin­nou podporou jejích zásad a cílů bezpříkladným vojenským úsilím a hrdinstvím i obětavostí jeho lidu na jedné straně, a stalinským režimem ne­zákonných represí a zvůle na straně druhé. SSSR, jenž i po válce usiloval o udržení spolupráce ve Spojených národech, účastnil se na přípravě Vše­obecné deklarace a přispěl podstatně k vyzdvižení významu hospodářských, sociálních i kulturních práv, jakož i k antikoloniálnímu akcentu obsaže­nému v konečném textu. Jak bylo konstatováno, vznikala deklarace v období počátku a stupňování studené války, rozpadu protihitlerovské aliance, v situaci, kdy SSSR a jeho nejbližší spojenci – Čes­koslovensko, Polsko a tenkrát ještě Jugoslávie – ocitali se v politických otázkách na půdě OSN stále zřetelněji v menšině oproti velkému bloku vedenému USA. Vzhledem k trvajícímu uvede­nému rozporu vnitřnímu (jehož existence byla přiznána ovšem až 1956) skrývalo v sobě mezi­národní vyhlášení lidských práv v podobě, jak je formuluje deklarace, a tím spíš sebemírnější stupeň jejich mezinárodní záruky a ochrany vý­hodný prostředek nátlaku většiny a tím i americ­kého hegemona proti SSSR. Všeobecná deklarace lidských práv nemohla mít nijaké místo v čer­nobílém monolitním, bipolárním pojetí tehdej­ší mezinárodní situace „boje dvou táborů“, jak jím operovala politika SSSR a komunistických stran. Nehodila se samozřejmě ani do vnitřních režimů podřízených tomuto pojetí a příkazu mo­nolitního semknutí, vůči němuž každá úchyl­ka – a dokonce zdání nebo fikce takové úchylky v myšlení – je zradou. To byly důvody, proč při hlasování o Všeobecné deklaraci, na první pohled všeobecně přijatelné všem, se SSSR a lidovědemokraické státy ocitly v nepříjemné společnosti ra­sistické Jižní Afriky a ortodoxně islámské Saud­ské Arábie, s nimiž společně se zdržely hlasování.

Z těch důvodů také zaujaly (s výjimkou Jugo­slávie, která ostatně již v době jednání o dekla­raci pociťovala nepříznivě dopad bipolárního čer­nobílého pohledu na mezinárodní politiku) na dlouhou dobu negativní postoj k deklaraci, jež se v jejich zemích nerozšiřovala a zůstala pro celou generaci prakticky neznámým dokumen­tem. I když se tyto státy v OSN účastnily jedná­ní o mezinárodních paktech lidských práv a hla­sovaly pro mnoho rezolucí odvolávajících se na deklaraci (zejména v procesu dekolonizace), je­jich distancování od deklarace trvalo v podsta­tě beze změny. Ani světové mírové hnutí říze­né Světovou radou míru a snažící se podchytit síly stojící značně napravo od komunistů pro cíle blízké zahraniční politice SSSR nevěnovalo pozornost deklaraci, třebaže měla takovou při­tažlivost právě pro ty kruhy, na něž se snažilo působit. Ani účinky XX. sjezdu v SSSR po této stránce nepřinesly podstatnou změnu, alespoň ne bezprostředně.

Postupné překonávání pozic studené války, zmírňování napětí a přechod od konfrontací k dialogu a soužití i prvním stupňům spoluprá­ce mezi SSSR a USA i jejich politicko-vojenskými seskupeními za současné diferenciace uvnitř ka­pitalistické i socialistické části světa, dekolonizace „třetího světa“ a jeho postupná emancipace při posilování tendencí neangažovanosti vytváří nové ovzduší v mezinárodních vztazích, v němž samozřejmě ještě zdaleka nezanikly staré antago­nismy. Zároveň se tlačí do popředí nové problémy a potíže i úkoly, na něž nestačí černobílý pohled teorie dvou táborů, ani její novější verze „třídně rozděleného světa“. V komplexu této problema­tiky je postavení člověka a jeho možnosti i per­spektivy jedním z jednotících a mobilizujících prvků.

Cítí se to i ve společnostech zemí tzv. reálné­ho socialismu. Tam, kde stát je zároveň mono­polním zaměstnavatelem i vládcem a správcem, je akcent lidských práv a svobod jinde než ve spo­lečnostech monopolního kapitalismu nebo v roz­vojových zemích. Nelze však ani zde považovat problém za odstraněný tím, že se prohlásí za do­konale vyřešený. Že existuje v nové formě i ve společnosti, jež odstranila kapitalismus, uvě­domovali si už delší dobu socialisté i komunisté. Prakticky k jeho řešení učinili některé konkrétní kroky komunisté právě v naší zemi v roce 1968 za aktivní účasti značné části celé společnosti. Teh­dy poprvé od svého vzniku se Všeobecná dekla­race lidských práv u nás volně rozšiřovala, čet­la a promýšlela i domýšlela. Že tento problém je řešitelný socialisticky a demokraticky, prokáza­li nejen ti, kdo jej začali řešit, ale i ti, kdo potře­bovali půl milionu vojáků a tisíce tanků k tomu, aby jim v tom zabránili.

Politika mírového soužití a úsilí o další po­stup procesu uvolňování přivedla mezitím ve­dení SSSR i ostatních zemí Varšavské smlouvy k tomu, aby v dokumentech napomáhajících tomuto úsilí potvrdila význam respektování lid­ských práv a svobod právě pro další postup toho­to procesu a aby v jeho zájmu podepsala a ratifi­kovala pakty o lidských právech. Je to jistě dobrá věc. To, že se 30. výročí Všeobecné deklarace lid­ských práv připomíná v SSSR i u nás, je pokro­kem a mluví to především ve prospěch deklara­ce samé. Nezávisle na tom, co je a ještě bude o ní oficiálně prohlašováno, má svou úlohu i v naší společnosti.

Je třeba i vítat, že v listopadové deklaraci států Varšavské smlouvy je věnováno – poprvé v doku­mentu tohoto druhu – tak velké místo lidským právům jako faktoru míru a pokroku. Stejně tak budeme souhlasit rádi se slovy, že zásady z Hel­sinek mají být dodržovány v plném rozsahu a že lidská práva jsou bytostně spjata s podstatou so­cialistického společenského zřízení. Je to – ales­poň ve slovech – velký pokrok proti dobám, kdy se Všeobecná deklarace lidských práv a proble­matika lidských práv vůbec odbývala jako jakýsi buržoazní ideologický kontraband. Je to výsledek prohlubování a konkretizace politiky mírového soužití a snad i trochu také dlouholetého půso­bení lidí i skupin, které přes značné potíže v ze­mích tzv. reálného socialismu upozorňují na existenci a důležitost právě pro společnost sku­tečně socialistickou.

Uznává-li se dnes u nás oficiálně Všeobecná deklarace lidských práv a platí-li aspoň na pa­píře pakty z ní vycházející, je tu dána možnost, aby text i obsah těchto dokumentů vstoupily do vědomí co největšího počtu lidí. Je pak na kaž­dém z nich, aby zvážil, zda opravdu skutečnos­ti, s nimiž se setkává, odpovídají slovům těch­to textů (i jiných prohlášení představitelů moci a jejich sdělovacích prostředků). Je přece možno si ověřit, zda u nás platí v duchu Deklarace i zně­ní paktů svoboda mínění a projevu, nedotknu­telnost osoby nebo i právo na práci pro každého občana a právo na vzdělání pro jeho děti jako sa­mozřejmé a bezpodmínečné, či zda se tato práva mají udílet jako odměna za mlčení, poslušnost a za plný souhlas s názory a akty moci, předstí­raný v předepsaných rituálních formách, popří­padě zda tu jde o jakési nedostatkové zboží, jež lze obdržet jen za zvláštní příplatek, popřípadě za projev ochoty jej poskytnout. Charta 77 za té­měř dva roky svého působení předložila orgá­nům státu i veřejnosti řadu konkrétních dokla­dů o tom, že alespoň v mnoha případech se zdá, že pro mocenské orgány platí toto druhé pojetí lidských práv a zákonnosti vůbec – jež má málo společného s uvedenými dokumenty i s podsta­tou socialismu. Jedinou odpovědí moci na to bylo rozmnožení takových případů.

A tak je letošní oficiálně uznávané výročí dekla­race nadále výzvou k jejímu plnění – jak k moci, tak i k těm, koho se tato práva týkají. Neboť každé právo se stává plně platným, jen je-li vyžadová­no a uplatňováno tím, komu podle normy náleží.

^ čsds, sb. Charta 77. – strojopis, průpis.

1 Úplný text Všeobecné deklarace lidských práv jako pří­lohu dokumentu vydaly Informace o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 15, s. 15-20. Zde se nepublikuje.