Tento text se zabývá problematikou zakoušení niternosti a vztahem mezi vnitřním a vnějším světem. Autor vychází z předpokladu, že vlastní nitro zakoušíme bezprostředně, což ilustruje na Descartově filosofickém východisku založeném na evidenci pochybování. Ačkoliv je toto sebeuvědomění považováno za zřejmé bez vnějšího zprostředkování, text zdůrazňuje, že naše poznání vlastního nitra není nikdy úplné ani dostatečné. Lidská pozornost je totiž přirozeně a neustále poutána k vnějšímu světu, věcem a okolnostem. Reflexe vlastního nitra je tak často vyvolána právě vnějšími podněty, které nás nutí k návratu k sobě samým. Tento proces vyžaduje vědomé odvrácení se od předmětné skutečnosti. Práce tak zkoumá dialektiku mezi niternou zkušeností a vnějším světem, přičemž poukazuje na fragmentární povahu sebepoznání v kontextu každodenního zaměření na okolí. Celkově text nabízí vhled do mechanismů, kterými se odvracíme od vnějšku, abychom lépe pochopili strukturu své vlastní existence a dynamiku vědomí.
Nitro (niternost) a vnějšek
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 1. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Nitro (niternost) a vnějšek
Otázkou je, jak vlastně zakoušíme (nebo můžeme zakoušet) nitro či niternost. Za nepochybné můžeme považovat, že nějak zakoušíme (můžeme zakoušet) své vlastní nitro. (Právě proto se pokoušel Descartes založit filosofii, tj. položit jí základ, na údajně evidentní zkušenosti, že pochybujeme, přesněji: že já pochybuji. Nejde o to, zda právem či neprávem, zda správně či nesprávně, ale to, že pochybuji, je mi – údajně – zřejmé bez jakéhokoli zprostředkování přes cokoli vnějšího: když pochybuji, zároveň vím, že pochybuji. A je naprosto lhostejné, čeho se mé pochybování týká.) Což ovšem neznamená, že naše zakoušení vlastního nitra je úplné nebo aspoň dostatečné; právě naopak můžeme mít právem za to, že do svého vlastního nitra „pohlížíme“ jen částečně, že je „zachycujeme“ jen neúplně a zejména že naše pozornost je především a takřka vždycky odváděna k vnějšímu světu, k vnějším věcem, k okolí a okolnostem. Jsou to ostatně většinou zase okolnosti, které nás v určitých situacích vědou k pozorování a ke zkoumání vlastního nitra, což znamená, že se pak ke svému nitru jakoby vracíme, a to tak, že se musíme nejprve odvrátit od věcí vnějších, „předmětných“.
(Písek, 150119-1.)