Text se zabývá etymologickým a filosofickým rozborem německého pojmu „Wahrnehmung“ (vnímání) a jeho vztahem k pravdě. Autor poukazuje na to, že ačkoliv slovo v doslovném smyslu naznačuje „braní za pravdu“, samotné smyslové vnímání není zárukou pravdivosti. Smysly se mohou mýlit, a proto musí být výsledky vnímání podrobeny neustálé kontrole. Text zdůrazňuje, že vnímání jako takové nelze označit za falešné či nepravé; chybná může být pouze jeho následná interpretace subjektem. Každý vjem je nutné zasadit do širších logických souvislostí s ostatními zkušenostmi a dřívějšími interpretacemi, čímž dochází k jeho validaci. Německý termín je v tomto kontextu chápán jako potenciálně zavádějící, neboť vnímání je teprve prvotním krokem v komplexním procesu poznání, který vyžaduje kritické zhodnocení. Úvaha tak směřuje k nezbytnému rozlišení mezi pouhým smyslovým kontaktem se světem a skutečným intelektuálním uchopením reality skrze logické prověřování.
Wahrnehmung – contra ,pravda‘
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 5. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Wahrnehmung – contra ,pravda‘
Německý jazyk někdy zřetelně ukazuje, jak některé termíny vznikaly a pak měnily svůj smysl. Takovým příkladem je slovo ,Wahrnehmung‘ i sloveso ,wahrnehmen‘. Podle malého Wahriga je třeba ,wahrnehmen‘ rozumět jako „durch die Sinnesorgane aufnehmen, bemerken“ (v případě ,etwas wahrnehmen‘, zatímco ,eine Sache wahrnehmen‘ vykládá jako „nutzen, ausnutzen“; ,eine Frist w.‘ jako „benutzen, einhalten“; fig. „vertreten, so handeln, wie es in jmds. Interesse liegt“; ,ein Recht w.‘ jako „behaupten“). Česky by to bylo jako ,vnímati, zpozorovati‘, rozumí se smyslovými orgány (vše ostatní je věcí překladatele). A tak se zdá zřejmým, že to s ,pravdou‘ nemá nic moc společného, leda že dáme důraz na ono ,nehmen‘, tedy vzít (brát) za pravdu, mít za pravdivé či opravdové. Je nade vši pochybnost jasné, že to, co smyslově vnímáme nebo některými smysly zaregistrujeme, může, ale nemusí být „pravda“, neboť smysly se mohou mýlit, a proto musí být „kontrolovány“. Smyslové vnímání samo nemůže být nikdy označeno za falešné nebo nepravé; falešný nebo nepravý může být jen způsob, jak je to „vnímané“ interpretováno. Proto ono německé „wahrnehmen“ je silně zavádějící. Každý vněm musíme vzít nějak na vědomí, ale zároveň jej nutně také nějak interpretujeme. A to se děje tak, že jej řadíme do logických souvislostí s jinými vněmy resp. s interpretacemi jiných vněmů. Právě v těchto logických souvislostech lze pravost či nepravost jednoho uvědoměného vjemu prověřovat a ověřovat, čili kontrolovat.
(Písek, 190520-1.)