Tento text se zabývá problematikou Boha jakožto jednajícího činitele („deus agens“) v dějinách a přírodě. Autor kriticky zpochybňuje představu přímého, ničím nezprostředkovaného zasahování do běhu světa, i když se taková myšlenka může jevit jako projev zbožnosti. Namísto toho navrhuje koncept „zasahování“ prostřednictvím ochoty jednotlivých subjektů odpovídat na nepředmětné výzvy. Z této perspektivy nelze žádnou historickou či přírodní událost plně ztotožnit s absolutním naplněním ideálního záměru. Autor odmítá představu nejvyššího Činitele, neboť by mu musela být přičítána odpovědnost za nedokonalost světa, nebo by jeho role byla redukována na pouhé projektování idejí. Akce a uskutečňování jsou tedy výhradně doménou subjektů. Ačkoliv tento přístup řeší určité teologické rozpory, ponechává otevřenou otázku samotného stvoření subjektů. Text tak nabízí reflexi vztahu mezi transcendentním voláním a imanentním jednáním v rámci evolučních a dějinných procesů, přičemž klade důraz na odpovědnost a aktivitu stvořených bytostí.
Bůh jako „deus agens“ v dějinách a v přírodě
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 7. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Bůh jako „deus agens“ v dějinách a v přírodě
Myšlenku přímého zasahování do běhu dějin (a tím spíš do běhu přírodních procesů) považuji za velice problematickou, i když se může jevit jako velmi zbožná. Přímým zasahováním rozumím zasahování dál už ničím (a nikým) nezprostředkované. Něco jiného je ovšem „zasahování“ prostřednictvím nejrůznějších subjektů, totiž prostřednictvím jejich ochoty vykonávat to, k čemu jsou voláni (volány), tedy prostřednictvím jejich „poslušnosti“ nepředmětných výzev. Z toho pak ovšem vyplývá, že žádnou skutečnou událost (ať už dějinnou nebo přírodní, třeba evoluční) nemůžeme přímo a naprosto ztotožnit s naplněním toho, co se mělo (nebo má) stát, k čemu mělo (nebo má) dojít, co se uskutečnilo (nebo co se teprve má uskutečnit). Proto musíme vyloučit představu nějakého nejvyššího Agens (Činitele), neboť bychom mu museli buď přiznat tvoření nedokonalostí (už ve SZ máme místa, kde se mluví o nedokonalosti všeho skutečného, dokonce i nebes), anebo bychom museli jeho tvůrčí možnosti redukovat na vymýšlení „idejí“ či „vzorů“. Vidím v tom důvod, proč uskutečňování neboli „akce“ přisuzovat pouze subjektům, což sice některým potížím odpomůže, ale jiné ponechává – zejména se pak problém „stvoření“ a „stvořenosti“ sice zúžuje na „stvořování“ subjektů, ale zůstává nezodpověděn.
(Písek, 150703-1.)